TOPlist

 

ÍRÁN

25. 9. - 6. 10. 2014

 

 

 


 

čtvrtek 25. září 2014:
Praha - Istanbul (Turecko) - Shiraz (Írán)

Na hranicích Íránu jsem stál poprvé v roce 2011, když jsem putoval východním Tureckem. Tehdy to byla jen taková legrace či atrakce se vyfotit před cedulí s nápisem „IRAN“ a následně sledovat frontů náklaďáků směřujících z Turecka. I hraniční režim mi připadal nepřekonatelný – nebyla zde žádná závora, ale pravá brána jež museli pro každé auto zvlášť otevírat. Tehdy jsem si říkal, že do Íránu je nemožné se dostat. Musím se ale přiznat, že od toho okamžiku ve mně hlodala myšlenka zemi navštívit. Jak dříve, tak i nyní si spousta lidí ťuká jen při pomyšlení na čelo .. proč by sem měli jezdit … vždyť je tady strašně nebezpečně. Mou odpovědí na tyto námitky je vždy „jakýkoliv policejní stát je bezpečnější než jakákoliv demokracie“.

A dnes se mi podařilo hranice s Íránem překročit, navštívit další zemi a přinést Vám snad zajímavý cestopis, jež snad dokáže zatvrdilé odpůrce přesvědčit, že i když je to „vod I“, tak to není třeba házet do jednoho pytle. A cestovatelům přemýšlejícím o návštěvě i s něčím pomoci.

pátek 26. září 2014:
Shiraz (mapa)

Stojíme na íránské půdě … ve městě Shiraz ležícím v horách, v nadmořské výšce 1500 metrů. Než se po ní ale budeme moci volně pohybovat, je třeba si vystát frontu u imigračního úředníka. Úřad je to veliký, tomu odpovídá i rychlost, se kterou přistupuje k odbavení jednotlivých cestujících. Nedokážu si představit, že by zde přistálo letadlo se 400 cestujícími. Stáli bychom v řadě asi ještě teď. Další řadu je třeba si vystát ve směnárně v příletové hale. Rovněž zde je Vaše úsilí korunováno odměnou. Jakoby mávnutím proutku se z Vás stávají milionáři! Za 100 EUR jsem vyfasoval 4 miliony rijálů! Hned se ale zmíním o dalších „chuťovkách“ se zdejší měnou. To, že největší bankovka je 500 000 to není nic, co bych nečekal. Ale to, že zde mají tzv. Tomany, to začíná být už zajímavější. Je to prapůvodní měnová jednotka, ve které místní obyvatelé vše uvádějí. Jednoduše podělíte rijály deseti a jste na tomanech. Zajímavé je vše v okamžiku, když vezmete do ruky již zmíněnou půlmilionovou bankovku a z druhé strany je číslo 50 … tzn. teď co? Tzn. 50 000 tomanů, jen tam jednoduše nenapsali ty nuly. Nu což, zvyknete si!

Město Shiraz je typickým horským arabským, pardon zde perským, městem. Široké třídy bez křižovatek, kde když chcete odbočit doleva, tak musíte na nejbližší kruháč a vracíte se zpět, všudypřítomný prach z okolních pouštních hor apod. Určitě Vám vyvstane na mysli jedno z nejkvalitnějších vín stejného jména. Ano, pochází odsud. To se ale musíme vrátit do doby před 35ti lety, před islámskou revoluci, kdy byl v zemi zakázán alkohol. Dnes už město s vínem spojuje pouze jeho jméno.

Dnešní prohlídka města zahrnovala mešitu, zahrady, hroby básníků a citadelu. Původně i bazar. Ten je ale z důvodu pátku zavřený a čeká nás zítra. První zastávkou byla mešita Nasir-al-Molk. Jedná se o jednu z neelegantnějších a nejfotografovanějších mešit v jižním Íránu. Byla postavena na konci 19. století se zvláštním důrazem na kachlovou výzdobu, zvláště modré kachle jsou obzvlášť výrazné. Na rozdíl od ostatních mešit zde výzdoba neobsahuje pouze tvary a ornamenty, ale také výjevy ze života. Zde se odrazil vliv Evropy. Stavba přežila několik zemětřesení díky velmi jednoduchém a účinnému ochrannému systému – ve stěnách jsou zazděny pružné dřevěné pruty. Doporučuji také navštívit „Cow Well“, neboli Kraví studnu, kde krávy scházely z kopce, aby čerpaly vodu.

Nedaleko odsud se rozkládá Naranjestan, krásná zahrada s nádvořím s velkým rybníkem a mnoha palmami a citrusovými stromy. Na konci zahrady je postaven dům pro vlivného Mohammad Ali Khan Qavam al-Molk. Byl stavěn v letech 1879 – 1886. Nejzajímavější část veřejné části domu je Zrcadlová síň, což bylo také výrazem bohatství. Vystoupáte-li nahoru, pak si všimněte trámů vyzdobených evropskými motivy, včetně alpských kostelů a postav německých kyprých žen.

Dále od centra města se nachází hrobka Sa´adího. Byla vystavěna v roce 1952 a básník zde spí svůj věčný sen ve věčném Golestánu, Růžové zahradě obklopující jeho zahradu. Básník se narodil v roce 1181 a získal teologické vzdělání, což ovlivnilo jeho tvorbu k opěvování krás života a lásky. Další vliv na jeho básně mělo cestování, procestoval téměř celý muslimský svět od Maroka po Indii. V 70ti letech se usadil v rodném Shirazu a sepsal svá největší díla – Golestán (Růžový sad), Bústán (Vonný sad) a další množství básní.

Další hrobka íránského básníka Haféze je architektonicky zajímavější. V malém parku stojí osmiúhlý pavilon z roku 1935. Haféz, narodil se 1325 nebo 26, byl také místním rodákem. Patřil k těm, kteří znali Korán zpaměti, odtamtud pochází i jeho jméno – Ten, který zná zpaměti Korán). V jeho poezii jsou zobrazeny soudobé události, život u dvora v Shirazu.

V mezipauze se mi zde podařilo zprovoznit konečně internet na íránské sim kartě. Rukama/nohama jsem se v nedalekém obchodě domluvil s dcerou majitele, že potřebuji nabít číslo kreditem. Dobrá věc se podařila a od té doby začal internet fungovat. Nepočítejte ovšem, že se dostanete na Facebook či Skype. Tyto servery jsou zablokované.

Závěr dnešní prohlídky tvořila Citadela Arg-e Karim Khan, dominanta centra města. Pevnost byla postavena v počátcích éry dynastie Zand. Vysoké cihlové stěny jsou lemovány 14 metrů vysokými věžemi. Jihovýchodní věž je znatelně nakloněna, za což může přítomnost podzemní nádrže na vodu pro potřebu lázní umístěných ve věži. Nádvoří pevnosti tvoří opět rybník, citrusové stromy a palmy.

 

FOTOGALERIE

 

sobota 27. září 2014:
Naghsh-e-Rostam (Necropolis) - Pasargadae - Takht-e Jamshid (Persepolis) (mapa)

Dneska je 27. mehr roku 1393 … nebojte, nezbláznil jsem se, ale uvádím datum v íránském formátu. Na rozdíl od našeho či arabského světa používají Íránci zoroastrijský kalendář, kde rok začíná 21. března a rovněž měsíce datumově neodpovídají našim měsícům. Podobný zmatek jsem mezi členy výpravy včera vnesl s měnou – rijály nebo tomany … kdo se v tom má vyznat.

Ponechal jsem členy výpravy chvíli přemýšlet nad záhadou datumů a mezitím jsme dorazili na místo naší první zastávky do Necropole neboli Naghsh-e-Rostam, který leží asi 4 km od Persepole. Zde si největší vládcové Achamenovské říše nechali zbudovat své monumentální hrobky. Již z dálky můžete vidět velké plochy ve skále, které vytvářejí čtyři velmi podobné hrobky. Předpokládá se, že v těchto hrobkách jsou pohřbeni Artaxerxes I., Xerxes, Dáreios I a Dáreios II. Spolehlivě se ví pouze o Dáreiovi I., který je pohřben ve druhé hrobce zprava od vchodu areálu. Pod hrobkami jsou vykresleny reliéfy, zobrazující historické momenty z dějin Perské říše nebo činy a moc pohřbených králů.

V areálu se nachází také malý zoroastrovský chrám Ka´abe-je Zardošt (Kamenná věž), ve kterém hořel jen z nesčetných posvátných ohňů roztroušených po celé Persii. Podle pověsti zde měla být přechovávána Avesta, svatá kniha zoroastrovců. U věže je také vidět původní úroveň terénu – je cca o 3 metry níže než současná. Díky tomu, že věž byla ukryta pod nánosy zeminy, je nyní velice dobře zachována.

Pasargad, hlavní město krále Kýra Velikého, leží asi 130 km od Šírázu. Jeho syn Dáreios I. zde postavil velký palác, ale své hlavní sídlo přenesl do Persepole. Místo je dnes mnohem méně zachovalé, než Persepolis, ale přesto stojí za návštěvu, už pouze pro hrobku Kýra Velikého, zřejmě nejzachovalejší stavbu celého areálu. Asi 1 km odtud jsou zbytky tří paláců, kde jsou vidět zbytky sloupů. Kýros si po vzoru asyrských a babylónských panovníků nechal okolo paláce vybudovat velký park se stromy a zvěří. Odtud vzniklo slovo paradise (ráj), které původně označovalo oboru, park a z perštiny se přes řečtinu (Řekové u Peršanů velmi obdivovali tyto parky) se dostal do evropských jazyků. Zbytky terasy na severovýchod odtud se nazývají Trůnem matky Šalamouna (tacht–e madár–e Solejmán) a ještě o něco dále na severozápad jsou zbytky oltářů posvátného okrsku. Pasargad je jedním z míst zahrnutých na seznam světového dědictví organizace UNESCO, dalším je Persepolis.

Navštívíte-li Pasargade, tak Vás určitě zaujme nejen areál samotný, ale modrý billboard u vstupu, kde je Chomejního prohlášení o tom, jací jsou Američané nepřátelé. Naše členy výpravy cedule zaujala natolik, že bylo třeba u ní zastavit a všichni se vehementně fotili. Mimo jiné, anglický překlad je plný chyb a nesmyslů.

A odpoledne, ve světle sestupujícího slunce nás čekala třešnička na dortu. Místo, kde si představíte pohádky tisíce a jedné noci, místo jež je nutností navštívit během poznávání Íránu – Persepolis.

Bývalé hlavní město staroperské říše leží na velké plošině pod vysokým svahem, což z něj dělalo prakticky nedobytné místo. Je ohlasem na velké rozšíření Perské říše v polovině 6. století př. n. l. v době vlády prvního krále z Achajmenovské dynastie Kýra Velikého. O osudech tohoto krále jde pověst, že jeho děd Astyages, měl podle výkladu snu být připraven o moc svým vnukem. Proto, když se narodil jeho dceři Madnane a Peršanu Kambýsovi vnuk Kýros, nařídil svému poddanému Harpagovi, aby toto dítě zabil. Ten to však nechtěl a nechal královské dítě pastýři, kterému se zrovna narodil mrtvý syn. Když Astyages zjistil, že vnuk je naživu, dal zabít Harpagova syna a na jedné hostině předložil k jídlu jeho maso. To však chytrý Harpagos prohlédl a když Kýros dorostl, vyzval jej, aby médského krále Astyaga svrhl. To se mu podařilo a stal se vládcem Perské říše. Postupně si podmanil velké staroorientální říše v Mezopotámii (dobyl mj. Babylón, ale nechal jej stát). Jeho následovníci, zejména králové Dáreios a Xerxes, vystavěli obrovský palác – jeden z vrcholů tehdejší architektury. Kromě velkého sálu Sta sloupů zde byl na tehdejší dobu nevídaný podzemní přivaděč vody. Každého roku se do Persepolis sjížděli vládci všech podrobených území, aby perskému panovníkovi složili přísahu věrnosti. Rozlehlost a monumentalita paláce měla sloužit k tomu, aby těmto králům demonstrovala moc jednoho z největších panovníků starověku. Ve 30. letech 4. století př. n. l. však byla Persie dobyta vojsky Alexandra Makedonského, který vyhnal z Persepolis posledního panovníka Dáreia III. Říká se, že požár Alexandr založil sám, a to v opilosti, když zapíjel své vítězství nad Peršany. Přestože v následujících staletích byly kameny z Persepole používány obyvateli z okolí na stavby a své přidala i zemětřesení, trosky celého komplexu nebyly nikdy rozebrány zcela. Když byly v 18. století zahájeny archeologické práce, vědci stále žasli nad velikostí bývalého paláce. Dnes je celý komplex restaurován a některé části dávají tušit velikost a slávu bývalého centra říše, jehož stavby měly vzbuzovat respekt u panovníků zemí pod kontrolou perského vládce.

Do paláce se vstupuje širokým vstupním schodištěm, které odděluje okolní rovinu od vlastního paláce. Panovníci podrobených území dále procházeli velkou vstupní branou Xerxa – tzv. Bránou národů, zdobenou sochami koní, což byl oblíbený námět ve starověké Persii. Odtud vedla cesta králů na severní schodiště k přijímací síni Apadana. Celý tento palác je obklopen tzv. Průvodem provinciálů, přinášejících dary, obrovským reliéfem z tisíců postav, zvířat a zboží jako další ukázka moci panovníka. Předvádí obyvatele celé říše v krojích, s typickými znaky jejich oděvu nebo rysů – čepice, zbraně, obuv. Každé poselstvo je složeno ze 3–9 lidí, doplněných ukázkami zvířecích darů – nejčastěji koní. Vrcholem tohoto umění je severní schodiště vedoucí k samotnému paláci Apadana. Ústředním motivem celého schodiště je symbol Ahuramazdy, zoroastrovského Boha, které z obou stran střeží 4 perští vojáci.

Za Apadánou se tyčí Dáreiův a Xerxův palác, které sloužily jako hodovní síň. Na jejich stěnách vystupují další reliéfy, většinou zdůrazňující hrdinské činy králů, zápasy se zvířaty nebo různými stvůrami, alegoriemi zla a nepřátelských sil. Další velké reliéfy se nacházejí na vchodech k Síni sta sloupů, trůnní síni, jednoho z největších paláců starověkého světa. Zde jsou většinou zobrazeny zvířata ve vzájemném zápase, symboly dobra a zla. Síň sloužila také jako část královské pokladnice. Královské dary byly shromažďovány v pokladnicích, z nichž největší byla v tzv. Síni 99 sloupů na jihovýchodním okraji areálu.

Na celý areál shlíží z výšky Artaxerxes II., který je pohřben nad dědictvím svých neslavnějších předků. Byl to děd Dáreia III., za jehož vlády Alexandr Makedonský rozvrátil mocnou Perskou říši. Dá se odtud přehlédnout velikost areálu, ale i široká alej, která sleduje starou cestu, po níž se ubírali králové při cestě k Persepoli.

Cestou zpět do Shirazu jsme se ještě na skok zastavili na bazaru Bazar-e Vakíl, jež byl včera zavřený. Podle místní jde o nejkrásnější bazar v Íránu. Viděl jsem zde zatím jen jeden, tak těžko můžu posoudit. Dal jej postavit Karím Chán–e Zand a dnes tvoří bludiště ulic a překrásných zákoutí, nádvoří, medres a zejména mešita Vakíl, postavená v roce 1773. Kromě dvou ívánů, zdobených květinovými motivy, je zajímavá modlitební místnost s 48 sloupy, každý z nich byl vybudován z jediného kusu kamene. Na straně qibly je 14 stupňový mihráb s mramorovým schodištěm. U jižního vchodu bazaru je dvoupatrový prostor, který sloužil jako čajovna a zachoval si původní atmosféru.

 

FOTOGALERIE

 

 

neděle 28. září 2014:
Shiraz - Kerman (mapa)

Opouštíme město růží – Shiraz a pokračujeme v našem putování a poznávání této pro někoho nepřístupné a exotické země. Čeká nás více než 600 km dlouhý přejezd směrem na východ do města Kerman. Město samotné je díky své částečné izolovanosti opomíjené turisty, což je ovšem škoda. Má určitě co nabídnout.

Během přejezdu jsme udělali krátkou zastávku v Sarvestanu, u ruin jednoho z paláců dynastie Sasánů. Tato dynastie jako první v zemi uvedla architekturu obsahující kopuli. Navštívený, původně lovecký palác, je krásným příkladem sasanovských staveb. Palác je velmi pěkně zachovalý, co mu chybí k dokonalosti je původní výzdoba. Na místě jsme byli samotní, žádný jiný autobus či turisté, vládlo zde zvláštní, až mystické ticho, kdy jsem slyšel, jak mi tepe krev v žilách ..

Po zastávce u paláce už následoval jen dlouhý přejezd. Jediné zpestření byla zastávka u krámku se sušenými fíky, ořechy a rozinkami. Všichni členové výpravy vzali nákupy útokem!

Hlavní město stejnojmenné provincie, Kerman, je proslaveno pěstováním pistácií (zejm. v okolí města Rafsandžánu). Přivítalo nás zataženou oblohou a malou sprškou deště. Více zajímavější byl zvířený oblak prachu nad městem, už jsem si říkal, že nás čeká písečná bouře. Naštěstí tomu tak nebylo. Město má pro svou nadmořskou výšku 1750 m poměrně přijatelné klimatické podmínky i v létě, přestože je obklopeno pouští. Přestože bylo založeno již v Sásánovském období (3. století n. l.), po velkou část období bylo pouze malou zastávkou na trase z Indie do hlavních center Persie. Do dějin města se nesmazatelně zapsal v první polovině 17. století jeho vládce Gandž Alí Chán, s jehož jménem je ve městě spojena především část bazaru, stavba páteční mešity (masdžed–e džeme’e). Bylo však největším městem v okolí a to z něj udělalo centrum jedné z nejchudších a nejpustějších provincií v Íránu, téměř dvakrát větší jak Česká republika.


pondělí 29. září 2014:
Kerman - Rayen - Mahan - Kerman (mapa)

Program putování Íránem nám zavedl na nejvýchodnější místo naší trasy, jak jsem psal už včera, do města Kerman. O Kermanu samotném jsem se zmiňoval již včera. Dneska bych jen rád doplnil, že po rozednění okolí krásně dokreslovaly okolní hory. Kerman sám je 1870 metrů nad mořem a je lemován čtyřtisícovkami.

Po včerejším dlouhém přejezdu bylo nutno nechat členy výpravy trošku odpočinout, začínalo se proto později a v plánu byly ne příliš vzdálené cíle. No teda jsem si to myslel. Průvodce Lonely Planet uvádí vzdálenost mezi Kermanem a Rayenem 11 km. To by bylo krásné, říkal jsem si. Chyba lávky, skutečná vzdálenost je 140 km. Opět průvodce Lonely Planet „nezklamal“. Vysvětlil jsem členům výpravy vzniklou situaci a mohlo se vyrazit. Nevím, jestli jsem se dříve zmiňoval o silničních kontrolách – check pointech, jež lemují místní dálnice či dálkové silnice. Funguje to tu zároveň jako kontrola času řízení. Každý profesionální řidič musí na policejní stanici s knihou jízd a tam je mu zaznamenán čas průjezdu. Celková doba jízdy nesmí překročit 8 hodin. A zde na východě země je to ještě důslednější, kontrolují zda mají ženy na hlavách šátky apod. Naštěstí naše členky výpravy jsou důsledné a všechna doporučení dodržují.

Městečko Rayen leží na úpatí Mt. Hezar – 4420 metrů a turisty láká na citadelu Arg-e Rayen. Jedná se druhou největší citadelu, po citadele ve městě Bam. Po zemětřesení v roce 2003 právě citadela v Rayenu přitáhla pozornost kvůli obnově bamské. Citadela je stará více než 1000 let a přesný rok stavby není znám. Lidé zde žili ještě v 19. století. Poté bylo místo opuštěno a rekonstrukce začala v roce 1996. Vše je postavené z nepálených cihel s omítkou z jílu a slámy. Stěny zdí jsou u základy 3 metry a na vrcholu 1 metr tlusté. Celá citadela má 15 věží. Nejdříve projdete malým bazarem a vstoupíte na nádvoří, kde byly domy běžných obyvatel. Určitě stojí za to se potoulat těmito uličkami a vcítit se do pocitů tehdejších obyvatel. V centrální části naleznete guvernérovu residenci – zachovalejší a více zrekonstruovanou část. Zde se dá vystoupat na střechu a prohlédnout si komplex z výšky. Citadela v Bamu je prý 4x tak velká. To si stěží dokážu představit ...

Asi 35 km na jihovýchod od Kermánu na cestě do Bamu a Záhedánu leží malé městečko Mahan. Oáza v poušti přitahuje množství poutníků hrobkou Nematolláha Valího, básníka, mudrce, člena súfijského řádu, jehož život je datován do přelomu 14. a 15.století. V současné době je Máhán považován za významné centrum dervišů. Mešita utopená v zeleni září tyrkysovou modří s pozadím nafialovělých hor s klidnou atmosférou je jako stvořená k odpočinku nebo meditaci. Minarety jsou považovány za jedny z nejkrásnějších v Íránu – čtyři minarety s krytou lucernou (ochozem) s osmi pilíři, zcela pokrytými modrými dlaždicemi.

Asi 5 km odtud přes vesnici Máhán jsou Princovy zahrady – Bágh–e Šáhzáde, které měly být sídlem jednoho z posledních Qádžárovských princů – Abdulhamída Mirzy. Bohužel se nedožil jejich dokončení a i zahrady jsou proto nedokončené – vstupní brána má pouze výzdobu na spodní části a možná finální podoba zahrady by byla jiná. Návštěvníka nejvíce zaujme tekoucí voda! Ústí sem z hor a je přivedena podzemním kanálem, aby se nevypařovala. Následně je rozvedena po zahradě systémem důmyslných kanálů.
 

Z Mahanu jsme se zastavili ještě v Bazar–e Vakíl, což je hlavní třída , na kterou navazuje několik menších uliček, tvořících kolorit starého města. Samotný bazar je rozdělený na několik částí s různou historií. Nejstarší částí ze 14. století je bázár–e mosaffarí ve východní části, který ústí do mejdún–e Šoháda. Nejzajímavější je však západní část bazaru, která ústí do tzv. Bázár–e Gandž Alí. Ten pochází ze Safíjovského období a jeho centrum tvoří malebné nádvořím s bazénem (howz). V severovýchodní části nádvoří začíná bázár–e zargarán (zlatnický bazar). Bazar je přehlednější než v Shirazu. I členové výpravy se zde nebáli sami chodit a naštěstí se nikdo neztratil a snad i dobře si nakoupil.

 

FOTOGALERIE

 

 

úterý 30. září 2014:
Kerman - Yazd (mapa)

Opět nastává den přejezdu a brzkého vstávání. Zvoní budík a já bych ještě spal. Ale sluníčko už svítí, už to peče a čas neúprosně běží … my začínáme další kapitolu poznávání Íránu. Nejdříve ale musíme doplnit návštěvu Muzea lázní, jež jsme včera nestihli. Komplex je součástí bazaru a ti z Vás, kteří nikdy nenavštívili hammam neboli lázně, se zde dozví, jak to v nich chodí. Vše dokreslují voskové figuríny – ať už postav oděných (v úvodní části), tak polonahých v části lázeňské. Návštěva nezabere více jak 20 minut a je příjemným zpestřením buďto nakupování na bazaru nebo během putování po městě.

Úterní přejezd už není tak náročný jako byla cesta do Kermanu. Ale i tak nás opět čekalo 360 km pouští. Udělali jsme zastávku na místní „service station“, kde byly dva obchody, záchody a několik obrovských várnic na teplou vodu, ze kterých si místní nabírali vodu na čaj. Pravda, mě mi nenapadlo z toho si něco nabrat.

Další zastávka byla v karavanserai Zin Aldin. O karavanserajích jsem se několikrát zmiňoval při putování Tureckem, takže tady je krátce – jedná se o historickou obdobu současného motelu. Sloužily jako ubytování, doplňovací a zdravotní stanice pro karavany putující pouští. Navštívená karavanserai je, na rozdíl od ostatních, kruhová s 5ti věžemi. Nyní je přestavěna na hotel. Trošku jednodušší, ale moc pěkný. Pokoje jsou v chodbě obíhající karavanserai a jakoby postel s nebesy, zakrytá závěsem. Prostě si tu nemůžete ani prdnout, aby Vás někdo neslyšel.

Jelikož naše trasa je tranzitní cesta z Turecka do Pákistánu, museli jsme projít více a důkladnějšími policejními kontrolami. Na jedné si členové výpravy myseli, že překračujeme hranice. Pak už nás čekalo město Yazd. Přestože leží obklopeno dvěma největšími pouštěmi Íránu Dašt–e Kavír a Dašt–e Lút, nemá tak vražedné teploty v létě („jenom“ něco málo přes 40°C), a to díky své výšce 1230 m. n. m. Město samotné je zajímavé jako bývalé centrum náboženství staré Persie – Zoroastrismu, které zde přežilo 1400 let nadvlády islámu a dnes je zde soustředěno přes 10 000 stoupenců tohoto náboženství, které bylo Sásánovské říši státním náboženstvím. Jako jeden z prvních Evropanů jej popsal Marco Polo, když tudy kráčel po Hedvábné stezce. Dodnes je ve městě tradice výroby koberců a brokátů, které se v dobách největší slávy exportovaly do mnoha zemí na hedvábné stezce. Přestože jej ve 13. století dobyli Mongolové pod vedením Čingischána a Tamerlána, město zažilo ve 14. a 15. století největší rozkvět, avšak nikdy nedosáhlo na pozici významného politického centra. Po skončení vlády Safíjovské dynastie se stalo pouze malým provinčním městečkem až do stavby železnice, která proťala město roku 1938. Dnes je z turistického hlediska nádherné svým velkým bazarem, jedním z nejlépe dochovaných starých měst v Íránu s typickými větrnými věžemi (bádgír), které v letním horku ochlazují vnitřky domů.

Zoroastrismus byl státním náboženstvím v období Sásánovské říše. V některých obdobích dosahoval jeho vliv až ke Středozemnímu moři, kde bylo vytlačováno křesťanstvím, stejně jako buddhismem na východě, do té doby, než islám vytlačil všechna tři náboženství. Dnes najdeme menší komunity v Yazdu, Shirazu, Kermánu, Teheránu a Esfahánu a v některých městech Pákistánu a Indie (např. v Bombaji v jedné části žijí tzv. Pársí, což jsou vyznavači zoroastrismu, potomci těch, kteří uprchli v 10. století před islámem z Íránu). Celkový počet stoupenců tohoto náboženství se odhaduje na 150–160 000, z toho necelých 30 000 v samotném Jazdu a okolí. Zoroastrovci jsou následovníci Zarathuštry, který se narodil údajně okolo roku 550 př. n. l. (někteří badatelé se domnívají, že žil v období mezi 1400–1200 př. n. l.) v Mazár–e Šarifu v dnešním Afghánistánu, ačkoliv některá města v dnešním Íránu si přisvojují podobné právo. Hlavním náboženským dílem byla Avesta, předávaná nejprve ústně a sebrána a zapsána až za období Sásánovců. Zarathuštra postavil svět na protikladech a věčném konfliktu – za nejvyššího boha dobra ustanovil Ahura–Mazdu, proti kterému němu stál jeho protivník Ahriman. Celý svět se podle zoroastrismu vyvíjí jako konflikt protikladů – dobra a zla, pravdy a lži, kdy nakonec zvítězí dobro. Bylo to jedno z prvních náboženství, které hlásalo víru v jediného všemohoucího a neviditelného Boha. Pro náboženské obřady byli uznáváni tzv. mágové, původně příslušníci jednoho kmene v severozápadním Íránu. Z mágů pocházeli údajně i tři králové, kteří se vydali do Betléma, aby spatřili narození Ježíše. Jsou uctívány tři živly voda, půda a oheň, který je nejdůležitější. Posvátné ohně hořely po celé Persii a tři nejdůležitější oheň kněží (Atur Farnbog), oheň pastevců (Atur Barzén Mihr) a Královský oheň (Atur Gušnap) v Tacht–e Solejmán na severozápadě země. Oheň je také symbolem Ahura Mazdy a nesmí být proto znečištěn. Na oheň se smí přikládat jen vzácné, čisté a suché dřevo a kněží, kteří jej udržují, nosí přes obličej roušky, aby oheň neznečistili ani svým dechem. Proto se mrtví nesměli ani spalovat (znečištění ohně a vzduchu), ani pohřbívat do země. K pohřbům sloužily tzv. Věže mlčení (v perštině dachme–je zártoštrí – doslova zoroastrovské mohyly), kam se nahé tělo mrtvých lidí položilo – maso bylo přenecháno supům a duše odcházela po slunečních paprscích nahoru. Dnes se upouští od některých zásad – v Íránu bylo v 50. letech zakázáno pohřbívání ve věžích mlčení a mrtví se začali zakopávat do země. Funkční věže mlčení dodnes existují v již zmíněné Bombaji, avšak pro běžného turistu jsou nepřístupné.

V Yazdu trávíme jen jednu noc, ale i tak je náš program nabitý. Nejdříve nás čekala návštěva zahrady Golatabad. Kdysi to byla residence perského regenta Karim Khana Zanda a nyní je zahrada zahrnuta na seznam UNESCO zahrad. Pochází z roku 1750. Interiér pavilonu je překrásně zdobený vitrážovým sklem. Místo je také známé nejvyšší íránskou větrnou věží (badgirem) – má výšku více než 33 metrů.

Prohlídku starého města jsme začali u mešity Jomeh. Na místě původního zoroastrovského chrámu ohně vyrostla ve 12. století stavba, sloužící již k účelům islámu a později ve 14. století přestavena z rozkazu manželky guvernéra Jazdu Bibi Fáteme Chátún. Nad vchodem se tyčí neobvykle vysoký íván (vchodový portál), lemovaný dvěma minarety o výšce 48 metrů a zdobený kaligrafickými nápisy z 15. století. Na kopuli a na mirhábu najdeme nádherné mozaiky. Důmyslná ventilace a osvětlení dodávají mešitě vzdušnost a lehkost.

Samotné staré město patří mezi nejstarší města na světě, dle organizace UNESCO, a právě zde můžete nejlépe vycítit historii regionu. Více než 2000 domů postavených z nepálených cihel a omítnutých směsí jílu a slámy tvoří nezapomenutelné místo. Nesmím opomenout vodní rezervoáry, kam je voda přiváděna podzemními vodními kanály, tzv. qanaty. Každá čtvrť měla několik těchto zásobáren vody. V Yazdu byste napočítali více než 3000 vodních kanálů o celkové délce 27 000 km. Íránci kanály kopou více než 2000 let. Pro postavení kanálu je třeba nejdříve identifikovat podzemní vodní zdroj, který může být více než 100 m hluboko. Celý systém je ale závislý na gravitaci a proto musí být výše než finální destinace. Kanál samotný není nijak velký a je mělký. V poušti můžete vidět různé kopečky hlíny – to jsou právě pozůstatky kopání kanálu a také kontrolní studny. V celém Íránu je asi 50 000 kanálů. I když je zavlažování modernizováno, tak prastaré kanály mají doposud velký význam.

Na závěr prohlídky starého města jsme se ještě zastavili v Alexandrově vězení. Nenechte se ale mýlit, o žádné vězení se nejedná. Podle Haféze v Yazdu totiž nechal Alexandr věznit své nepřátele. Od toho získalo místo své pojmenování. Ve skutečnosti se jedná o náboženskou školu z 15. století.

Yazd je také známý typickým sportem, jakoby body buildingem – tzv. Zurkaneh. I my jsme měli možnost navštívit Zaman Club Zurkaneh, který sídlí v budově, kde dříve byl vodní rezerovár a pochází z roku 1580. Prohlídnout si íránský body building může být zajímavé tak na 10 minut, ale ne na celou hodinu, což trvá „představení“. Připadalo mi to, jako by vás někdo přivedl do fitka a tam jste pozorovali jak ostatní cvičí.

 

FOTOGALERIE

 

 

středa 1. října 2014:
Yazd - Meybod - Naein - Esfahan (mapa)

Dobré ráno, pouštní město Yazde! Dobré ráno sluníčko dopadající svými paprsky na okolní íránskou krajinu. Nevím, ale dneska jsem nemohl nějak dospat … že bych se těšil na další přejezd Íránem? To nevím, nebo na další poznávání velmi zajímavé země, jež je díky nesmyslné propagandě ušetřená masového turismu …

Hned z rána naše poznávání doprovodil ostrý tělocvik – výstup na jednu z Věží mlčení, zoroastrijského pohřebiště. Ohledně funkce a způsobu pohřbívání jsem uvedl vše již včera – viz výše. Dnes nám zbývalo se jen podívat, jak vše vypadá. Na místě samotném stojí věže dvě. Jedna je více přizůsobena turistům, druhá trošku méně. Ale myslím si, že na obou je to stejné, proto jsem se vydal jen na tu přístupnější. Z výšky byl krásně vidět celý areál pohřebiště. Domky stojící na úpatí věže sloužily truchlící rodině pro strávení povinných 3 dnů pro doprovod mrtvého do nebe. Čekali zde, vařili, ale nesměli jíst maso. Když by někdo snědl maso, tak věřili, že zemře brzo další člen rodiny. Nedaleko je také nový zoroastrijský hřbitov, který funguje od doby, kdy musejí členové tohoto náboženství pohřbívat do země.

Abychom dokončili seznámení se zoroastrismem, musíme rovněž navštívit Chrám věčného ohně – Ateshkadech. Zde hoří posvátný plamen, jež byl zažehnut již v roce 470 n.l. Plamen můžete vidět skrze okno ve vstupní hale. Byl převezen do Adarkanu v roce 1174 a poté do Yazdu v roce 1474. Na svém současném místě hoří od roku 1940. Nad vstupem do chrámu je zoroastrijský symbol Frahavar – okřídlená postava Fravashiho (ochranného ducha). Hlava symbolizuje zkušenost, pravá ruka mířící nahoru symbolizuje obdiv k bohu, prsten v levé ruce zase jednotu. Větší kruh symbolizuje věčnost a odraz lidských činností. Tři vrstvy peří symbolizují čistotu myšlenky, slova a víry. Naproti tomu ocas symbolizuje ďábelskou víru, slova a myšlenky což by mělo být odstraněno.

Abych uspokojil požadavky členů výpravy, podařilo se mi do programu vměstnat volný čas ve starém městě. Mohli si to tam dneska hodinku prochodit tam a zpět. I já se snažil z hlavní uličky zacházet do těch nejmenší a nejužších. Našel jsem i místo, kde se dalo za malý poplatek cca 1 EUR podívat ze střechy na celou oblast.

Asi 60 km severně od Yazdu leží 1800 let staré cihlové město Meybod. Největší zajímavostí je rozpadající se hrad Narin v centru města. Jeho historie se datuje od Sasánovského období a stejně tak může být nejstarší existující cihlovou stavbou v Íránu. Nedaleko stojí ještě „ledárna“, místo kde se vyráběl v minulosti a následně skladoval led. Chcete-li se podívat dovnitř, musíte si vyptat klíč v karavanserai přes silnici.

Pouštní silnicí jsme pokročili dále na sever, do města Naein, známého koberci z ovčí a velbloudí vlny. Město bylo důležitou křižovatkou na obchodních stezkách již od období Sasánovců. Jelikož je to pouštní město, jsou dílny ukryty pod zemí. Je v nich chladněji. Pro návštěvu Naeinu je jeden či vlastně dva důvody. První je mešita Masjed-e Jameh. Byla postavena někdy mezi 9. - 10. stoletím a jedná se jednu z ranných mešit v zemi postavených. Zvláštní na mešitě je, že nebyla postavena do 4 iwanového plánu. Věřící se modlí na nádvoří před mihrabem. Určitě si zde prohlédněte dřevený minbar ze 14. století. Není to překlep, nemá to být minibar. Minbar je místo, kde vystupuje imám a přednáší svým posluchačům. Stejně jako podzemní dílny, najdete zde podzemní modlitebnu. V letním slunci by věřící asi dlouho na nádvoří nevydrželi. Druhým důvodem proč se zastavit v Naein jsou ruiny Narin hradu, městské nejstarší stavby. Stojí ve starém městě a děti ji mají určitě řádně prozkoumanou.

Zapadající sluníčko nás doprovodilo do třetího největšího města Íránu – Esfahanu. Z romantického západu slunce jsme se ovšem rychle dostali do prozaické zácpy a městem projížděli více než hodinu a půl. Zítra nás čeká bližší seznámení … a to je asi každý zvědavý!

 

FOTOGALERIE

 

 

čtvrtek 2. října 2014:
Esfahan (mapa)

Řeknete-li, že jedete do Íránu, pak se na Vás v Česku dívají skrze prsty, jestli jste se nezbláznili a proč se do takové nebezpečné země vydáváte. Po celou dobu putování Íránem se přesvědčuji, že se jedná o nafouknutou propagandistickou bublinu způsobenou novináři. Stejně jako například ve východním Turecku, zde potkáváme velmi příjemné lidi, jejichž snahou je s vámi se seznámit a zeptat se, odkud pocházíte, jak se Vám v Íránu líbí, co jste viděli. Žádný z nich Vás nechce unést či Vám ublížit. Samozřejmě, budete-li se pohybovat kolem pákistánských nebo afghánských hranic, může být situace odlišná. V místech, kde se pohybuje naše výprava je naprosto bezpečno.

„Krása Esfahánu přepadne mysl bez varování..., než víte jak, vryje se vám Esfahán nesmazatelně do paměti a zasuje svůj obraz do oné galerie míst, kterou v sobě chová soukromě každý z nás“ (Robert Byron, anglický cestovatel, 1834)

Esfahán je jedno z nejkrásnějších měst v Íránu, které nemůže nikoho nechat lhostejným – můžete k němu zaujmout jakýkoliv postoj, ale nemůže vás neuchvátit krása náměstí Emáma Chomejního a jedné z nejkrásnějších mešit na celém světě. Ne nadarmo Peršané dodnes o Esfahánu říkají – esfahán nesf–e džahán (Esfahán je polovina světa). Abbás I. si těžko mohl vybrat lepší místo pro své sídelní město. Ve výšce 1430 m, s příjemným podnebím i v létě, mírným západní větrem a nevysychající řekou Zájende, to vše tvoří velice zdravé klima a přísloví říká: „kdo přijede do Esfahánu, nemůže onemocnět a kdo přijede do Esfahánu nemocen, vyléčí se.“ Klima a památky dělají z Esfahánu právem nejnavštěvovanější město Íránu. Pokud máte čas pouze na jedno místo v Íránu, nechť je to Esfahán.

Podle pověsti jsou nejstarší dějiny města spjaty s mytologickým šáhem Farídunem, jehož zmiňuje i Ferdousí ve své Šáhnáme. Podle jiné verze zde stávalo židovské město, které založil biblický král Nabuchonodosor (Nabukadnezar) a další legenda praví, že jej založil až perský král Jazdagird I. z rodu Sásánovců na přímluvu své židovské manželky. Faktem ovšem zůstává, že název města najdeme již v Ptolemaiových podkladech k mapě tehdejšího světa ve 2. st. n. l. Po dobytí Araby v 7. století se přes město převalily všechny vlny nájezdů tehdejší doby a Esfahán stále zůstával ve stínu slavnějších měst. Nejkrutější scény se zřejmě odehrály koncem 14. století po dobytí města Timurem, který zde nechal navršit pyramidu ze 70 000 lebek zabitých obyvatel. Nejvýznamnější období města je však nerozlučně spjato s působením šáha Abbáse I. Velikého, který přestěhoval hlavní město právě do Esfahánu. Nechal si zde vystavět plánovitě zcela nové město, které mělo být klenotem říše a takovým zůstává i dnes. Jeho stavitelem byl šejch Baháuddín Muhammad Ámilí, který je přirovnáván ke geniálnímu duchu Leonarda da Vinci. Kromě architektury byl také teologem filosofem, právníkem, astronomem, učitelem, básníkem a především inženýrem a stavitelem. Na Abbásově dvoře se střídali velvyslanci všech evropských mocností a působili zde významní evropští činitelé – mj. francouzský cestovatel a klenotník Jean–Baptiste Tavernier nebo osobní vyslanec šáha Angličan Sir Robert Sherley, který byl také mj. členem poselstva do Prahy roku 1600. Po smrti Abbáse v roce 1629 však nastal postupný úpadek. „Když Abbás Veliký zemřel, přestala Persie prosperovat”, napsal Francouz Jean Baptist Chardin v 17. století. Dílo zkázy dovršili roku 1722 Afghánci, kteří město dobyli, a nechali většinu obyvatel zavraždit včetně posledního krále Safíjovců – Hosejna. Od té doby až podnes se již Íránu nikdy nepodařilo vrátit se na výsluní. Svědkem této poslední slavné éry Persie zůstal právě Esfahán.

Každá prohlídka Esfahánu začíná určitě na náměstí Emáma Chomejního z roku 1612. Je asi 500 m dlouhé a 160 m široké. Jeho velikost je ohromující při pohledu od hlavní brány bazaru na mešitu Emáma Chomejního vzdálenou 0,5 km, která se ve velikosti náměstí prakticky ztrácí. Náměstí sloužilo jako hřiště pro polo. Tento sport vznikl právě v Persii, když se vyvinul z původních mongolských her. Odtud se šířil do Arábie, Indie a Číny a poté jej Britové přivezli na západ. Dnes se zde již tento sport provozovat nedá, protože na jižní straně náměstí je bazén. Široké náměstí lákalo i k vojenským přehlídkám, které mohl šáh pozorovat z terasy paláce Alí Qapu. Za bílého dne je náměstí téměř prázdné, zato večer se tady schází davy místních lidí na pikniky nebo jen tak na posezení. Navečer jsou zde také nejlepší světelné podmínky na fotografování. Až zde pochopíte, že se dá bavit i bez alkoholu. Nedokážu si přestavit, jak by náměstí vypadalo u nás, každý by měl u sebe flašku, pořvával by apod. Místní zde rozložili deky, večeře, povídali si, polehávali, mezi nimi běhaly děti a pokaždé, když jste se k nim přiblížil, tak zvali k večeři i Vás … naprostá idylka.s

Na východní straně náměstí je menší, ale neméně atraktivní mešita šejcha Loftolláha, pojmenovaná podle Abbásova tchána, libanonského světce a kazatele. Sloužila k osobním modlitbám šáha Abbáse, a tak postrádá některé prvky „klasické“ mešity s nádvořím a čtyřmi ívány. Ze stejného důvodu zde chybí i minarety, protože šáh sám věděl, kdy má jít na modlitbu a nepotřeboval hlas muezzina. Nízká kupole však zaujme .již zvenčí svou sytě krémově žlutou barvou, kterou se proplétají bílé a modré ornamenty. Údajně nejkrásnější dlaždicové obložení Safíjovského období v celém Íránu jsou na portálu mešity. Dveře portálu vedou do malé kruhové vstupní haly, ve které světlo ze vstupního portálu vytváří na modrých dlaždicích nádhernou hru barev. Další oslnění modrožlutou barvou s doplňky kaligrafie přichází v hlavním modlitebním sále. Uvnitř mešity stojí za vidění především bohatě zdobený mihráb (modlitební výklenek) s mozaikami, stalaktity. Nejkrásnější je však vlastní modlitební sál, který je opět hrou modrých barev připomínajících právě Mešitu Emáma Chomejního.

Dominantou náměstí je Masdžed–e Emám Chomejní – dříve opět Šáhova mešita. Byla vystavena za neuvěřitelně krátkou dobu – v letech 1611–1638. Šáh Abbás si přál vidět toto dílo ještě před svou smrtí, ale toto přání se mu již nesplnilo (zemřel 1629). Aby se rychlost stavby urychlila, nepoužilo se klasické mozaiky, v té době obvyklé, ale byly použity větší sedmibarevné dlaždice (tzv. haft–rengí), předem vyzdobené. Nejen pro tento účel byly v Esfahánu zřízeny dílny na výrobu těchto dlaždic, z nichž několik zůstalo v okolí bazaru dodnes. Díky snaze o urychlení stavby se však někteří kritici domnívali, že práce nebyly provedeny s opravdovou řemeslnou dokonalostí a použité dlaždice září méně dokonalými barvami. Přesto je možné mešitu přirovnat ke gejzíru modře, který je v každé denní době jiný a neopakovatelný. Svým uspořádáním připomíná slavnou mešitu Bibi Chánum v Samarkandu, postavenou téměř o 250 let dříve. Na náměstí ústí 30 m vysoký otvor ívánu, hrající oslnivou modří a z oblouku vyrůstají tzv. makáme neboli stalaktity (výstupky, visící ze stropu a připomínají jeskynní krápníky). Samotný portál vytváří jakousi jeskyni zářící modrou barvou. Hlavními dveřmi, které byly zasazeny ve stříbře, vchází návštěvníci do dalšího velkého prostoru jednoho ze čtyř ívánů, které lemují nádvoří. Stavba se zde lomí a celá mešita je otočena v úhlu proti náměstí tak, aby byl zachován směr modlitby k Mekce (tzv qibla). Centrem je nádvoří čtvercového tvaru, se čtyřmi ívány v čele každé strany. Všechny ívány jsou vstupem do dalších prostor, zaklenutých kopulemi. Naproti vchodu je hlavní íván s mramorovým mihrábem, výklenkem, který ukazuje směr k Mekce. Nad celým prostorem se klene hlavní kupole se zlatým medailonem s motivem slunce a slunečních paprsků. Zvenku kupole oslní dalším jasem modré barvy dlaždic. Tento prostor doplňují dva minarety, které zvýrazňují prostor hlavní kupole. Po stranách hlavní modlitebny jsou vchody do dvou dalších, menších prostor, které slouží jako medresa a jsou pravou oázou klidu se stínem stromů a nezbytnou vodou.

Naproti Loftolláhově mešitě je palác Alí–Qapu (v překladu Vysoká Porta), sídelní palác šáha Abbáse. Palác samotný nevypadá na příliš velký a kdo by hledal v Alí Qapu íránské Versailles, bude velice zklamán. Oč stavba ztrácí na velikosti, o to více je vzdušná se sedmi patry a výhledemna celé centrum Esfahánu z horního patra. Nejcennější zůstávají interiéry paláce, přestože značně utrpěly zubem času, válečnými a revolučními dramaty. Přesto se však ještě dnes můžeme obdivovat štukám a arabeskám na stěnách nebo výzdob oken z alabastru, nebo slonoviny. Středem interiéru je tzv. Trůnní sál, který sloužil pro audience šáha. Přední část – portiko – sloužila jako tribuna pro šáha, který tak měl dokonalý přehled o dění na náměstí a mohl z pohodí paláce sledovat polo, koňské dostihy, vojenské přehlídky, průvody nebo všední život na náměstí.

Na severní straně mejdún–e Emám Chomejní se otevírá brána do bazaru, který tvoří změť ulic, mešit, karavanserajů, lázní, ale hlavně obchodů a dílen. Umělci a kupci se sem sjížděli z celé Persie, zde bylo centrum vzkvétající říše. Abbás podporoval obchod i řemesla, zejména výroby koberců, tkanin nebo kovového zboží. Výsledky práce esfahánských mistrů lze vidět ještě dnes – na bazaru se stále ozývají dunivé zvuky kladiv nebo klepot jemných nástrojů kovotepců.

A právě na bazaru můžete také vidět jedno z řemesel v Esfahánu – miniatury. Mistři zde vyrábějí z velbloudí kosti maličké krabičky nebo malují obrázky na maličké „plátýnka“ pomocí štětců z kočičích chlupů. Pro malbu se samozřejmě používají přírodní barvy. Až pod lupou člověk pozná všechny detaily tohoto krásného a náročného řemesla.

Po odpoledním volnu, jehož část jsem strávil jako místní odpočinkem v trávě, nás čekala ještě nedílná návštěva kobercárny. Členové výpravy si opět připomněli, jak je to s koberci, kolik mají uzlíků a barev apod.

 

FOTOGALERIE

 

 

pátek 3. října 2014:
Esfahan (mapa)

Čtvrtek jsme věnovali poznávání hlavního náměstí v Esfahanu, celý den jsme se motali kolem něj a jeho paláců. Není se čemu divit, je to největší atrakce ve městě a pokud bychom mu nevěnovali řádnou pozornost, tak by se na mne členové výpravy dozajista zlobili.

Pátek, místní neděli, jsme se zaměřili hlavně na další, vzdálenější, důležité památky. Díky volnému dni se po městě cestovalo mnohem, mnohem lépe. To, co jezdíváme běžně půl hodiny, bylo možno „zmáknout“ za poloviční i kratší čas.

Nejdříve jsme se vydali k dalšímu skvostu architektury – masdžed–e Džame’e (Páteční mešitě), která je průřezem dějin islámské architektury od 11. do 16. století. K té nejstarší části z 11. století náleží dómy za severním a jižním ívánem. Právě severní íván byl postaven za vlády Seldžukovců a ozdoben nápisy ve vysokém kúfickém písmu. Jižní íván se dvěma minarety s geometrickými vzory pochází z mongolské éry (13. století). O něco mladší je západní íván, který se otevře před návštěvníkem při vchodu do mešity a který byl přestavěn v 16. století za vlády Safíjovců. Napravo od tohoto ívánu je tzv. Pokoj sultána Öldžejtü z doby vlády tohoto mongolského panovníka. Zde je pozoruhodný bohatě zdobený mihráb. Za touto západní částí je zajímavý tzv. Zimní dům (bajt al–šata) z poloviny 15. století. Na nádvoří mešity zaujme zařízení pro rituální očistu, které svou stavbou připomíná Ka’abu v Mekce.

Na jižní straně města se rozkládá arménská čtvrť Džolfa. Nazývá se podle města v severozápadním Íránu (dnes hraniční město s Ázerbajdžánem). Křesťanská komunita zde byla dominujícím faktorem, žily tady většinou rodiny obchodníků, které sem přilákal šáh Abbás. Zachovalo se 14 kostelů, které je však ve spleti uliček často obtížné najít. Většinou mají formu mešity a pouze křesťanský kříž na kupoli označuje kostel. Nejdůležitější kostel je katedrála Vank, postavená v roce 1664. Je centrem arménské církve v Íránu, ačkoliv na toto právo si dělají nárok také další kostely. Bohaté interiéry jsou vyzdobeny náboženskými malbami s příměsemi evropského, perského a arménského malířství. V areálu se nachází malé arménské muzeum, ukazující historii Arménů v Íránu, ale i jejich krutý osud v Turecku v průběhu 1. světové války.

Asi 7 km na západ od centra města jsou proslavené chvějící se minarety Manár–e Džonbán . Mešita není ani tak zajímavá architektonicky jako spíše svými minarety, které každý pohyb uvádí do určitého chvění. Doposud není spolehlivě objasněno, proč k tomuto jevu dochází. V minulosti to bylo přisuzováno svatému knězi, který je zde pohřben. Na jeho hrob dnes přicházejí lidé a pokládají uzlíky z hader, na než píší svá přání.

V Esfanáhnu najdete zvláštní věže, tzv. Holubí. Tato cihlová stavení sloužila jako zdroj přírodního hnojiva. Běžně v nich žilo cca 4 000 ptáků. Systém věže zahrnoval také dokonalou ochranu proti myším – na stěnách byly hladké plochy a také proti hadům – na zemi byl kanálek s nasypaným vápnem.

Za procházku stojí nábřeží řeky Zájende s významnými mosty. Dva konce třídy Čahár Bágh spojuje Sí vo Sé Pol (Most 33 sloupů) z roku 1602. Měří 300 m na délku a 14 m na šířku. Ještě před 30 lety tudy jezdila běžná doprava i těžké nákladní vozy. Půjdete–li dále, narazíte na menší Pol–e Ferdousí (Ferdousí), opět z Abbásovského období. Nejslavnější a nejzajímavější z trojice mostů ze 17. století je bezesporu Pol–e Chádžú se dvěma terasami, malou čajcháne a blízkým parkem. Byl dokončen roku 1650. Dodnes slouží jako místo schůzek a okolní park je většinou plný lidí. Nejstarší most je nejdál od centra města (asi 3 km proti proudu od Pol–e Chádžú) – Pol–e Šáhrestán ze 12. století, pravděpodobně však na základech starého mostu z období Sásánovců. Jeho zvláštností je mírné zakřivení na nestejně velkých obloucích. Vzhledem k poloze mimo centrum města je procházka k tomuto mostu velmi příjemná. Skupiny topolů doplňují klidnou atmosféru, která je nejromantičtější při západu slunce. Bohužel během posledních pěti let Írán trpí velkým suchem a tak je koryto řeky převážně vyschlé, pouze během zimních měsíců se zaplní.

 

FOTOGALERIE

 

 

sobota 4. října 2014:
Esfahan - Abyane - Kashan - Qum - Teherán (mapa)

Poznávání Íránu se pomalu chýlí ke konci a před námi je poslední velký přejezd, tentokrát na sever, kdy je cílem hlavní město. Na rozdíl od předchozích dní vstáváme znatelně dříve. Den to bude dlouhý, tak není možno lelkovat.

Ještě je brzo ráno, Esfahán skoro spí, a tak na dálnici vedoucí skrze Írán najíždíme za chvíli. Na rozdíl od ostatních dálnic je dnes placená a také na ni nesmí náklaďáky. Ty si jedou po staré silnici. Možná bychom něco takového mohli zavést i u nás, ne? Možná i proto jsme byli asi za dvě a půl hodiny na místě první zastávky – ve vesnici Abyane. Leží ve výšce 2 255 metrů na úpatí hory Mt. Karkas (3 899 metrů). Stálých obyvatel zde žije velmi málo, uvádí se cca 300 a mluví středoperštinou, dřívější inkarnací Farsí. Vesnice je více než 1500 let stará a směřuje do malebného údolí. Vesnice je postavena na svahu, aby byly maximalizovány sluneční paprsky dopadající na svah. Až v zimě pochopíte proč. Teplota zde padá hluboko pod bod mrazu. V létě je zde velmi příjemné klima, které přitahuje návštěvníky. Mezi zajímavosti, mimo domorodce, patří chrám ze 14. století Imamzadeh-ye Yahya se svou konickou střechou a Zeyaratgah chrám. Určitě by ve vesnici stálo za to strávit více času než jsme měli my. Příště zkrátit Esfahan a podívat se raději sem.

Cestou zpět je třeba ještě zmínit křižovatku na Natanz, kde nesmíte fotografovat a zaujmou Vás dělostřelecká hnízda s protileteckými kanony. Nedaleko Natanzu je totiž podzemní stanice na obohacování uranu.

Z hor pomalu sjíždíme do pouště a za chvíli nás vítá oáza Kashan ležící v poušti Dasht-e Kavir, dnes tedy rozsáhlé město s teplotami kolem 40 stupňů. Město je známé svým kvalitním textilem, keramikou a kachlemi. Dnes se k tomu přidává také produkce růžové vody a s tím spojenými produkty. Tyto na Vás čekají na každém rohu města.

Za prohlídnutí zde stojí dům jednoho z bohatých obchdníků – Tabatabei z roku 1880 s překrásným nádvořím, zrcadlovou síní, štukovou výzdobou a nespočtem místností. Nejzajímavější na místních domech je, že jsou postavené pod úrovní ulice, aby v nich bylo chladněji. Tzn. že přízemí je vlastně pod úrovní terénu a do domu musíte z ulice sestoupat. Naproti tomu první patro je právě na úrovni okolních ulic a tak není divu, když právě v prvním patře najdete stáje.

Dále město nabízí krásné zahrady Bagh-e Fin postavené pro krále Abbáse I. Jedná se o typické perské zahrady, jež byly nedávno přidány na seznam světového dědictví UNESCO. V jedné části jsou lázně, kde byl zavražděn Amir Khabir, neboli Veliký, jež byl premérem v letech 1848 – 1851.

Po Mašhadu je Qom druhým největším poutním místem v Íránu a centrem šíitské teologie v zemi. Hlavní atrakcí je hrobka Fátemeh, sestry Emáma Rezy, která zde zemřela v 9. století. Její kult obnovili Safíjovci po ztrátě iráckých šíitských center v Nadžafu a Karbalá, která připadla Osmanské říši. Šáh Abbás I. nechal počátkem 17. století vystavět nad hrobkou dnešní komplex mešit a medres. Fath Alí Šáh přidal o 200 let později zdaleka viditelnou zlatou kupoli nad samotnou hrobkou. V okolí hrobky se nachází největší islámské teologické učiliště v Íránu, soustřeďují se zde většinou špičky šíitského duchovenstva země. Duch tohoto místa také předurčuje jeho silný konservativismus, proto je zde na místě obzvlášť citlivé chování, ke kterému patří především decentní oblečení. Návštěvníci jsou, podobně jako v Mašhadu, žádáni, aby do areálu samotné hrobky nevstupovali. Nicméně lze proniknout až k samotné hrobce. Pokud však někomu budete vadit, budete slušně upozorněni, že nelze do areálu vstupovat.

Musím říct, že chování lidí bych zde nazval jedním slovem – fanatismus. Do amplionu vyřvával imám, bylo slyšet, jakoby byl v tranzu a podobně se chovali i podél ulice sedící věřící. Muži brečeli a ženy je pozorovali. Na nás se dívali jak na vetřelce. I když jsem členy výpravy upozornil, aby nefotili, tak to někteří neuposlechli. Až tady si člověk uvědomí sílu davového šílenství … stačí jiskřička a je z toho požár. Pokud by zde k něčemu došlo, tak nemáte ani kam utéct! Až mi z toho šel mráz po zádech a byl jsem rád, že se honem, honem vracíme zpět na místo, kde nás čekal autobus.

Po Dálnici Perského zálivu už to bylo jen kousek do hlavního města, Teheránu. Na jeho předměstí nás čekala ještě zastávka u hrobu Ajatoláha Chomejního. Je to patrně nejslavnější stavba v zemi (stavba není dokončena) a vzpomínka na jeden z nejvelkolepějších pohřbů v dějinách lidstva – zúčastnilo se jej okolo 10 miliónů lidí. Tisíce lidí se sem přicházejí denně modlit a místo je v ustavičném ruchu, ačkoliv nedostavěný prostor uvnitř mešity připomíná spíše veletržní palác.

V okolí je Behešt–e Zahrá – hlavní pohřebiště padlých v íránsko–irácké válce. Kam oko dohlédne, tam se tyčí němé pomníky, svědkové nesmírného utrpení národa. I zde bývá velmi často plno lidí, vzpomínajících na své padlé syny, muže nebo otce. V centru areálu je hrobka muslimů, kteří zahynuli při přestřelkách mezi šíity a sunnity během hadždže v Mekce v roce 1987.

 

FOTOGALERIE

 

 

neděle 5. října 2014:
Teherán (mapa)

Poslední den v Íránu je věnovaný celý hlavnímu městu Teheránu, odsud také zítra brzo ráno odlítáme domů. Podle předpovědi mělo dneska pršet. Ano, čtete správně, i zde v Teheránu mívají déšť. Naštěstí se tam nestalo a my mohli nerušeně dokončit cestu Íránem. K nerušenému poznávání dopomohl i ten fakt, že dneska je v Íránu svátek – dokončení poutě do Mekky.

Teď mě napadá, že jsem se v zápisku z cesty nezmiňoval, co to vlastně Pouť (hadždž), je. Alespoň jednou za život by měl muslim podle Koránu vykonat pouť do Mekky, nejposvátnějšího místa islámu, kde je ve svatyni Ka‘aba uložen posvátný kámen,zřejmě kousek meteoritu, který má svůj původ ještě v animistických vírách předislámského období. Saudskou Arábii tak navštíví ročně až 2 miliony poutníků. Tyto poutě se konají během měsíce Zúl Hidždža, posledního měsíce muslimského kalendáře. Celá pouť je opět rozčleněna do jednotlivých dnů, ve kterých je nutno provést přesně stanovené úkony (kamenování ďábla, stání – wuk’úf aj.) Nejprve je nutno sedmkrát obejít svatyni Ka’abu, přičemž je snahou každého muslima se dotknout posvátného kamene, a vykonat sedmkrát běh mezi Velkou mešitou a studnou Zemzam, které má připomínat utrpení Hagar, která hledala v poušti vodu pro svého syna Izáka. Tyto atributy náleží k tzv. malé pouti (‘umry), kterou je možné vykonat kdykoliv v průběhu roku. 7. dne měsíce zúl hidždža je obvykle kázání ve Velké mešitě. Další den se poutníci přesunují do údolí Miná, několik kilometrů od Mekky. 9. zúl hidždža poutníci prováději fyzické náročný obřad tzv. stání (wukúf), kdy stojí po odpolední modlitbě do západu slunce na planině ‘Arafát. Vrcholem je 10. den poutního měsíce, který se slaví jako největší svátek po celém islámském světě (’id al–kabír, ’id al–adhá, kurban bajram). Toho dne ráno poutníci tzv. kamenují ďábla v údolí Miná (házejí sedm kamenů na jednu ze tří připravených hromad) – obřad připomíná Abraháma, který kdysi kameny zahnal ďábla. Ve stejný den muslimové po celém světě obětují ovci nebo jiné zvíře. V tento den je obzvlášť bohulibé rozdat maso chudým a potřebným. Člověk, který vykoná náboženskou pouť do Mekky má právo používat přídomek „hadždží“. Nemuslimům je však vstup do Mekky přísně zakázán, nad posvátným okrskem dokonce nesmí přelétat ani letadla.

Ale zpět od islámu k našemu dnešnímu dni. Teherán byla původně malá vesnička pod svahy pohoří Álborz. Toto místo bylo obydleno od neolitu, ale rozvoj Teheránu byl velmi pomalý. Návštěvníci místa v mezi 10 a 13. stoletím jej popisují jako vesnici polokočovných kmenů, kteří si vydělávali na živobytí loupežnými přepady karavan. Roku 1197 Mongolové založili v blízkosti své centrum Rej a Teherán v jeho sousedství se stal středně prosperujícím obchodním centrem. V polovině 16. století si jej pro svou čistotu, dostatek lovišť a průzračnou vodu oblíbil Safíjovský král Tahmásp I. Ten nařídil výstavbu nových domů, karavanserajů a zahrad a dal město opevnit pevnou hradbou. V pozdním safíjovském období pokračoval rozvoj města, které se ale nikdy nestalo tak důležitým střediskem. To se změnilo roku 1758, kdy sem přesídlil tehdejší vládce Karím Chán–e Zand z Šírázu a začal zde budovat královskou rezidenci. Po porážce svých nepřátel se však vrátil zpět do Šírázu. Jeho smrtí roku 1778 nastal v zemi chaos a občanská válka. Po likvidaci Zandovské dynastie a nástupu Aghá Muhammada Chána se roku 1789 centrum státu opět přesunulo do Teheránu. Na počátku 19. století mělo město kolem 50 000 obyvatel. Ve 20. letech 19. století bylo modernizováno a roku 1887 se již ve městě čítá na 250 000 obyvatel. 20. století přineslo rychlý vzestup města, zejména po ropném boomu v 50. letech. Roku 1956 mělo město 1,8 mil. lidí, o 10 let později 2,72 mil. a a v polovině 70. let to bylo již 4,53 mil. V současné době se odhaduje počet obyvatel na nějakých 15 miliónů. Jako všude ve východních zemích je velkým problémem přistěhovalectví z venkova – každého dne přicházejí další tisíce lidí, aby vystavěli domek na okraji města a pokusili se žít z mála, co jim město nabízí. Jestliže bude tento příliv pokračovat, počítá se, že Teherán se v budoucnu stane jedním z 5 největších měst na světě.

O památkách nejen z Teheránu, ale i z celé země (myslím předislámské památky) se dozvíte v Národním muzeu. Každý návštěvník země by je měl určitě navštívit. Muzeum se také nazývá Archeologické muzeum. Kromě jiného jsou zde kopie Chammurabiho stély nalezené v Šuš, reliéfy a nápisy z Persepolis a Naqš–e Rostam, především z doby Dárjuše I. (reliéf z audienční haly Dárjušovy pokladnice, slavný behistúnský nápis ve třech jazycích. Nejvíce myslím všechny zaujala hlava „slaňocha“, mumie muže, který byl nalezen v jednom ze slaných jezer. Řekl bych takový bratranec evropského Otziho. Momentálně v muzeum probíhá i výstava věnující se motivům člověka a zvířete na keramice a předmětech denní potřeby. Je zde například miska s první animací na světě – koza, která vyleze na strom a tam žije. Mimo misku v této části výstavy naleznete i zlaté předměty. Jelikož bylo dnes Muzeum šperků zavřeno, byla to taková malá náhražka.

Po hodině jízdy jsme se dostali na sever města, do výšky cca 1 650 metrů. Cestou jsme ještě minuli 5. nejvyšší telekomunikační věž na světě (438 metrů). Stejně jako domorodci jsme se vydali do úzkých uliček bazaru. Tentokrát to byl bazar zeleninový, ovocný, masný a také se sušenými či jinak nakládanými produkty. Členům výpravy se zdálo, že daný čas je nedostatečný. Když jsem jim ho prodloužil, tak zjistili, že ho mají zbytečně moc … co už s nimi. Já zde poobědval – prodávají tady takové obří šneky, rozuměj pečivo plněné ořechy, rozinkami apod. Uf, málem jsem to ani nedal.

Kousek od bazaru leží další komplex bývalých šáhovských paláců Sa’d ábád, bývalá letní rezidence šáhů. Nejimpozantnějším dojmem působí Bílý palác, relativně nová stavba, v jejímž interiéru je zřejmě nejzajímavější koberec, jehož rozloha 143 m2. Ve většině dalších pokojů (celkem jich je v tomto paláci 54) je představen nábytek posledního íránského panovníka, částečně v evropském, částečně v „orientálním“ duchu. Podobnou expozici ukazuje i poněkud starší a architektonicky zajímavější Zelený palác (Šáhvand). V celém komplexu jsou rozloženy i další muzea. K těm zajímavějším určitě patří Behzád muzeum, věnované tomuto známému středověkému umělci, muzeum kaligrafie Mir Amad.

Na západní straně města nechal roku 1971, u příležitosti 2500 let Perské říše, Mohammad Rezá Šáh vystavět monumentální památník Šáhdžád (dnes památník Ázádí – Svobody), který je jednou z nejlepších ukázek moderní íránské architektury. Právě u tohoto památníku se v letech 1978–1979 scházeli zástupy lidí, aby dali najevo svou podporu Chomejnímu – zde vrcholila islámská revoluce. Stejně tak v roce 2009, když došlo ke zmanipulování prezidentských voleb se zde sešlo více než 3 000 000 demonstrujících.

Na rohu ulic Táleghání a Šahíd Mofátteh leží budova bývalého velvyslanectví USA. Dějiště významných událostí v době islámské revoluce. Zabraná budova poté dlouhou dobu sloužila jako výcvikové střediskoislámských gard. Dodnes podél celé zdi jsou k nalezení hesla proti USA a proti „Okupantům Jeruzaléma“. Ambasáda fungovala asi ještě 10 měsíců po revoluci a poté byli zaměstnanci obviněni ze špionáže. Univerzitní studenti ambasádu napadli a zaměstnanci zde byli 430 dnů drženi jako rukojmí.

Na závěr ještě chtěli členové výpravy vidět, kde se odehrála Teheránská konference. Bylo to v paláci Golestán. Na místě původní safíjovské pevnosti nechal Qádžárovský šáh Násero–d–dín (1848–96) postavit komplex paláců, který se měl vyrovnat sídlům evropských panovníků. Dnes se sestává z 7 paláců se zahradami a dalšími budovami. Bohužel nyní je palác uzavřen veřejnosti a tak bylo možno se podívat na krásnou fasádu pouze skrze mříže zahrady.

Palác Golestán bylo poslední místo našeho dnešního programu a také celého putování Íránem. Myslím, že všichni členové výpravy zjistili jak je Írán strašně „nebezpečnou zemí“ a toto budou hlásat dál.

 

FOTOGALERIE

 

Nyní můžete nově pro hledání fotografií a cestopisů ze všech koutů světa použít výběr z mapy. Stačí jednoduše kliknout na místo, které Vás zajímá a přenést se do jiného města, jiného státu, na jiný kontinent ...

 

PHOTOEXTRACT

FOTOGRAFOVANI.CZ

DIGI.ARENA.CZ

Přeložte si ihned tuto stránku do kteréhokoliv jazyka!

 

Translate this web page immediately to any language!

Daniel Linnert
Popovice 89
768 12 Rataje
 

daneczek75@gmail.com

 

 

Počet letů: 323

Počet zemí: 91

 

 

Profile for Daniel_Linnert