ÍRÁN
25. 9. - 6. 10. 2014
čtvrtek 25. září
2014:
Praha - Istanbul (Turecko) - Shiraz (Írán)
Na hranicích Íránu jsem stál poprvé v roce 2011, když
jsem putoval východním Tureckem. Tehdy to byla jen
taková legrace či atrakce se vyfotit před cedulí s
nápisem „IRAN“ a následně sledovat frontů náklaďáků
směřujících z Turecka. I hraniční režim mi připadal
nepřekonatelný – nebyla zde žádná závora, ale pravá
brána jež museli pro každé auto zvlášť otevírat. Tehdy
jsem si říkal, že do Íránu je nemožné se dostat. Musím
se ale přiznat, že od toho okamžiku ve mně hlodala
myšlenka zemi navštívit. Jak dříve, tak i nyní si
spousta lidí ťuká jen při pomyšlení na čelo .. proč by
sem měli jezdit … vždyť je tady strašně nebezpečně. Mou
odpovědí na tyto námitky je vždy „jakýkoliv policejní
stát je bezpečnější než jakákoliv demokracie“.
A dnes se mi podařilo hranice s Íránem překročit,
navštívit další zemi a přinést Vám snad zajímavý
cestopis, jež snad dokáže zatvrdilé odpůrce přesvědčit,
že i když je to „vod I“, tak to není třeba házet do
jednoho pytle. A cestovatelům přemýšlejícím o návštěvě i
s něčím pomoci.
pátek 26. září 2014:
Shiraz (mapa)
Stojíme na íránské půdě … ve městě Shiraz ležícím v
horách, v nadmořské výšce 1500 metrů. Než se po ní ale
budeme moci volně pohybovat, je třeba si vystát frontu u
imigračního úředníka. Úřad je to veliký, tomu odpovídá i
rychlost, se kterou přistupuje k odbavení jednotlivých
cestujících. Nedokážu si představit, že by zde přistálo
letadlo se 400 cestujícími. Stáli bychom v řadě asi
ještě teď. Další řadu je třeba si vystát ve směnárně v
příletové hale. Rovněž zde je Vaše úsilí korunováno
odměnou. Jakoby mávnutím proutku se z Vás stávají
milionáři! Za 100 EUR jsem vyfasoval 4 miliony rijálů!
Hned se ale zmíním o dalších „chuťovkách“ se zdejší
měnou. To, že největší bankovka je 500 000 to není nic,
co bych nečekal. Ale to, že zde mají tzv. Tomany, to
začíná být už zajímavější. Je to prapůvodní měnová
jednotka, ve které místní obyvatelé vše uvádějí.
Jednoduše podělíte rijály deseti a jste na tomanech.
Zajímavé je vše v okamžiku, když vezmete do ruky již
zmíněnou půlmilionovou bankovku a z druhé strany je
číslo 50 … tzn. teď co? Tzn. 50 000 tomanů, jen tam
jednoduše nenapsali ty nuly. Nu což, zvyknete si!
Město Shiraz je typickým horským arabským, pardon zde
perským, městem. Široké třídy bez křižovatek, kde když
chcete odbočit doleva, tak musíte na nejbližší kruháč a
vracíte se zpět, všudypřítomný prach z okolních
pouštních hor apod. Určitě Vám vyvstane na mysli jedno z
nejkvalitnějších vín stejného jména. Ano, pochází odsud.
To se ale musíme vrátit do doby před 35ti lety, před
islámskou revoluci, kdy byl v zemi zakázán alkohol. Dnes
už město s vínem spojuje pouze jeho jméno.
Dnešní prohlídka města zahrnovala mešitu, zahrady, hroby
básníků a citadelu. Původně i bazar. Ten je ale z důvodu
pátku zavřený a čeká nás zítra. První zastávkou byla
mešita Nasir-al-Molk. Jedná se o jednu z
neelegantnějších a nejfotografovanějších mešit v jižním
Íránu. Byla postavena na konci 19. století se zvláštním
důrazem na kachlovou výzdobu, zvláště modré kachle jsou
obzvlášť výrazné. Na rozdíl od ostatních mešit zde
výzdoba neobsahuje pouze tvary a ornamenty, ale také
výjevy ze života. Zde se odrazil vliv Evropy. Stavba
přežila několik zemětřesení díky velmi jednoduchém a
účinnému ochrannému systému – ve stěnách jsou zazděny
pružné dřevěné pruty. Doporučuji také navštívit „Cow
Well“, neboli Kraví studnu, kde krávy scházely z kopce,
aby čerpaly vodu.
Nedaleko odsud se rozkládá Naranjestan, krásná zahrada s
nádvořím s velkým rybníkem a mnoha palmami a citrusovými
stromy. Na konci zahrady je postaven dům pro vlivného
Mohammad Ali Khan Qavam al-Molk. Byl stavěn v letech
1879 – 1886. Nejzajímavější část veřejné části domu je
Zrcadlová síň, což bylo také výrazem bohatství.
Vystoupáte-li nahoru, pak si všimněte trámů vyzdobených
evropskými motivy, včetně alpských kostelů a postav
německých kyprých žen.
Dále od centra města se nachází hrobka Sa´adího. Byla
vystavěna v roce 1952 a básník zde spí svůj věčný sen ve
věčném Golestánu, Růžové zahradě obklopující jeho
zahradu. Básník se narodil v roce 1181 a získal
teologické vzdělání, což ovlivnilo jeho tvorbu k
opěvování krás života a lásky. Další vliv na jeho básně
mělo cestování, procestoval téměř celý muslimský svět od
Maroka po Indii. V 70ti letech se usadil v rodném
Shirazu a sepsal svá největší díla – Golestán (Růžový
sad), Bústán (Vonný sad) a další množství básní.
Další hrobka íránského básníka Haféze je architektonicky
zajímavější. V malém parku stojí osmiúhlý pavilon z roku
1935. Haféz, narodil se 1325 nebo 26, byl také místním
rodákem. Patřil k těm, kteří znali Korán zpaměti,
odtamtud pochází i jeho jméno – Ten, který zná zpaměti
Korán). V jeho poezii jsou zobrazeny soudobé události,
život u dvora v Shirazu.
V mezipauze se mi zde podařilo zprovoznit konečně
internet na íránské sim kartě. Rukama/nohama jsem se v
nedalekém obchodě domluvil s dcerou majitele, že
potřebuji nabít číslo kreditem. Dobrá věc se podařila a
od té doby začal internet fungovat. Nepočítejte ovšem,
že se dostanete na Facebook či Skype. Tyto servery jsou
zablokované.
Závěr dnešní prohlídky tvořila Citadela Arg-e Karim Khan,
dominanta centra města. Pevnost byla postavena v
počátcích éry dynastie Zand. Vysoké cihlové stěny jsou
lemovány 14 metrů vysokými věžemi. Jihovýchodní věž je
znatelně nakloněna, za což může přítomnost podzemní
nádrže na vodu pro potřebu lázní umístěných ve věži.
Nádvoří pevnosti tvoří opět rybník, citrusové stromy a
palmy.
FOTOGALERIE
sobota 27. září
2014:
Naghsh-e-Rostam (Necropolis) - Pasargadae - Takht-e
Jamshid (Persepolis) (mapa)
Dneska je 27. mehr roku 1393 … nebojte, nezbláznil jsem
se, ale uvádím datum v íránském formátu. Na rozdíl od
našeho či arabského světa používají Íránci zoroastrijský
kalendář, kde rok začíná 21. března a rovněž měsíce
datumově neodpovídají našim měsícům. Podobný zmatek jsem
mezi členy výpravy včera vnesl s měnou – rijály nebo
tomany … kdo se v tom má vyznat.
Ponechal jsem členy výpravy chvíli přemýšlet nad záhadou
datumů a mezitím jsme dorazili na místo naší první
zastávky do Necropole neboli Naghsh-e-Rostam, který leží
asi 4 km od Persepole. Zde si největší vládcové
Achamenovské říše nechali zbudovat své monumentální
hrobky. Již z dálky můžete vidět velké plochy ve skále,
které vytvářejí čtyři velmi podobné hrobky. Předpokládá
se, že v těchto hrobkách jsou pohřbeni Artaxerxes I.,
Xerxes, Dáreios I a Dáreios II. Spolehlivě se ví pouze o
Dáreiovi I., který je pohřben ve druhé hrobce zprava od
vchodu areálu. Pod hrobkami jsou vykresleny reliéfy,
zobrazující historické momenty z dějin Perské říše nebo
činy a moc pohřbených králů.
V areálu se nachází také malý zoroastrovský chrám Ka´abe-je
Zardošt (Kamenná věž), ve kterém hořel jen z nesčetných
posvátných ohňů roztroušených po celé Persii. Podle
pověsti zde měla být přechovávána Avesta, svatá kniha
zoroastrovců. U věže je také vidět původní úroveň terénu
– je cca o 3 metry níže než současná. Díky tomu, že věž
byla ukryta pod nánosy zeminy, je nyní velice dobře
zachována.
Pasargad, hlavní město krále Kýra Velikého, leží asi 130
km od Šírázu. Jeho syn Dáreios I. zde
postavil velký palác, ale své hlavní sídlo přenesl do
Persepole. Místo je dnes mnohem méně zachovalé, než
Persepolis, ale přesto stojí za návštěvu, už pouze pro
hrobku Kýra Velikého, zřejmě nejzachovalejší stavbu
celého areálu. Asi 1 km odtud jsou zbytky tří paláců,
kde jsou vidět zbytky sloupů. Kýros si po vzoru
asyrských a babylónských panovníků nechal okolo paláce
vybudovat velký park se stromy a zvěří. Odtud vzniklo
slovo paradise (ráj), které původně označovalo oboru,
park a z perštiny se přes řečtinu (Řekové u Peršanů
velmi obdivovali tyto parky) se dostal do evropských
jazyků. Zbytky terasy na severovýchod odtud se nazývají
Trůnem matky Šalamouna (tacht–e madár–e Solejmán) a
ještě o něco dále na severozápad jsou zbytky oltářů
posvátného okrsku. Pasargad je jedním z míst zahrnutých
na seznam světového dědictví organizace UNESCO, dalším
je Persepolis.
Navštívíte-li Pasargade, tak Vás určitě zaujme nejen
areál samotný, ale modrý billboard u vstupu, kde je
Chomejního prohlášení o tom, jací jsou Američané
nepřátelé. Naše členy výpravy cedule zaujala natolik, že
bylo třeba u ní zastavit a všichni se vehementně fotili.
Mimo jiné, anglický překlad je plný chyb a nesmyslů.
A odpoledne, ve světle sestupujícího slunce nás čekala
třešnička na dortu. Místo, kde si představíte pohádky
tisíce a jedné noci, místo jež je nutností navštívit
během poznávání Íránu – Persepolis.
Bývalé hlavní město staroperské říše leží na velké
plošině pod vysokým svahem, což z něj dělalo prakticky
nedobytné místo. Je ohlasem na velké rozšíření Perské
říše v polovině 6. století př. n. l. v době vlády
prvního krále z Achajmenovské dynastie Kýra Velikého. O
osudech tohoto krále jde pověst, že jeho děd Astyages,
měl podle výkladu snu být připraven o moc svým vnukem.
Proto, když se narodil jeho dceři Madnane a Peršanu
Kambýsovi vnuk Kýros, nařídil svému poddanému Harpagovi,
aby toto dítě zabil. Ten to však nechtěl a nechal
královské dítě pastýři, kterému se zrovna narodil mrtvý
syn. Když Astyages zjistil, že vnuk je naživu, dal zabít
Harpagova syna a na jedné hostině předložil k jídlu jeho
maso. To však chytrý Harpagos prohlédl a když Kýros
dorostl, vyzval jej, aby médského krále Astyaga svrhl.
To se mu podařilo a stal se vládcem Perské říše.
Postupně si podmanil velké staroorientální říše v
Mezopotámii (dobyl mj. Babylón, ale nechal jej stát).
Jeho následovníci, zejména králové Dáreios a Xerxes,
vystavěli obrovský palác – jeden z vrcholů tehdejší
architektury. Kromě velkého sálu Sta sloupů zde byl na
tehdejší dobu nevídaný podzemní přivaděč vody. Každého
roku se do Persepolis sjížděli vládci všech podrobených
území, aby perskému panovníkovi složili přísahu
věrnosti. Rozlehlost a monumentalita paláce měla sloužit
k tomu, aby těmto králům demonstrovala moc jednoho z
největších panovníků starověku. Ve 30. letech 4. století
př. n. l. však byla Persie dobyta vojsky Alexandra
Makedonského, který vyhnal z Persepolis posledního
panovníka Dáreia III. Říká se, že požár Alexandr založil
sám, a to v opilosti, když zapíjel své vítězství nad
Peršany. Přestože v následujících staletích byly kameny
z Persepole používány obyvateli z okolí na stavby a své
přidala i zemětřesení, trosky celého komplexu nebyly
nikdy rozebrány zcela. Když byly v 18. století zahájeny
archeologické práce, vědci stále žasli nad velikostí
bývalého paláce. Dnes je celý komplex restaurován a
některé části dávají tušit velikost a slávu bývalého
centra říše, jehož stavby měly vzbuzovat respekt u
panovníků zemí pod kontrolou perského vládce.
Do paláce se vstupuje širokým vstupním schodištěm, které
odděluje okolní rovinu od vlastního paláce. Panovníci
podrobených území dále procházeli velkou vstupní branou
Xerxa – tzv. Bránou národů, zdobenou sochami koní, což
byl oblíbený námět ve starověké Persii. Odtud vedla
cesta králů na severní schodiště k přijímací síni
Apadana. Celý tento palác je obklopen tzv. Průvodem
provinciálů, přinášejících dary, obrovským reliéfem z
tisíců postav, zvířat a zboží jako další ukázka moci
panovníka. Předvádí obyvatele celé říše v krojích, s
typickými znaky jejich oděvu nebo rysů – čepice, zbraně,
obuv. Každé poselstvo je složeno ze 3–9 lidí, doplněných
ukázkami zvířecích darů – nejčastěji koní. Vrcholem
tohoto umění je severní schodiště vedoucí k samotnému
paláci Apadana. Ústředním motivem celého schodiště je
symbol Ahuramazdy, zoroastrovského Boha, které z obou
stran střeží 4 perští vojáci.
Za Apadánou se tyčí Dáreiův a Xerxův palác, které
sloužily jako hodovní síň. Na jejich stěnách vystupují
další reliéfy, většinou zdůrazňující hrdinské činy
králů, zápasy se zvířaty nebo různými stvůrami,
alegoriemi zla a nepřátelských sil. Další velké reliéfy
se nacházejí na vchodech k Síni sta sloupů, trůnní síni,
jednoho z největších paláců starověkého světa. Zde jsou
většinou zobrazeny zvířata ve vzájemném zápase, symboly
dobra a zla. Síň sloužila také jako část královské
pokladnice.
Královské dary byly shromažďovány v pokladnicích, z
nichž největší byla v tzv. Síni 99 sloupů na
jihovýchodním okraji areálu.
Na celý areál shlíží z výšky Artaxerxes II., který je
pohřben nad dědictvím svých neslavnějších předků. Byl to
děd Dáreia III., za jehož vlády Alexandr Makedonský
rozvrátil mocnou Perskou říši. Dá se odtud přehlédnout
velikost areálu, ale i široká alej, která sleduje starou
cestu, po níž se ubírali králové při cestě k Persepoli.
Cestou zpět do Shirazu jsme se ještě na skok zastavili
na bazaru Bazar-e Vakíl, jež byl včera zavřený. Podle
místní jde o nejkrásnější bazar v Íránu. Viděl jsem zde
zatím jen jeden, tak těžko můžu posoudit. Dal jej
postavit Karím Chán–e Zand a dnes tvoří bludiště ulic a
překrásných zákoutí, nádvoří, medres a zejména mešita
Vakíl, postavená v roce 1773. Kromě dvou ívánů,
zdobených květinovými motivy, je zajímavá modlitební
místnost s 48 sloupy, každý z nich byl vybudován z
jediného kusu kamene. Na straně qibly je 14 stupňový
mihráb s mramorovým schodištěm. U jižního vchodu bazaru
je dvoupatrový prostor, který sloužil jako čajovna a
zachoval si původní atmosféru.
FOTOGALERIE
neděle 28. září 2014:
Shiraz - Kerman (mapa)
Opouštíme město růží – Shiraz a pokračujeme v našem
putování a poznávání této pro někoho nepřístupné a
exotické země. Čeká nás více než 600 km dlouhý přejezd
směrem na východ do města Kerman. Město samotné je díky
své částečné izolovanosti opomíjené turisty, což je
ovšem škoda. Má určitě co nabídnout.
Během přejezdu jsme udělali krátkou zastávku v
Sarvestanu, u ruin jednoho z paláců dynastie Sasánů.
Tato dynastie jako první v zemi uvedla architekturu
obsahující kopuli. Navštívený, původně lovecký palác, je
krásným příkladem sasanovských staveb. Palác je velmi
pěkně zachovalý, co mu chybí k dokonalosti je původní
výzdoba. Na místě jsme byli samotní, žádný jiný autobus
či turisté, vládlo zde zvláštní, až mystické ticho, kdy
jsem slyšel, jak mi tepe krev v žilách ..
Po zastávce u paláce už následoval jen dlouhý přejezd.
Jediné zpestření byla zastávka u krámku se sušenými
fíky, ořechy a rozinkami. Všichni členové výpravy vzali
nákupy útokem!
Hlavní město stejnojmenné provincie, Kerman, je
proslaveno pěstováním pistácií (zejm. v okolí města
Rafsandžánu). Přivítalo nás zataženou oblohou a malou
sprškou deště. Více zajímavější byl zvířený oblak prachu
nad městem, už jsem si říkal, že nás čeká písečná bouře.
Naštěstí tomu tak nebylo. Město má pro svou nadmořskou
výšku 1750 m poměrně přijatelné klimatické podmínky i v
létě, přestože je obklopeno pouští. Přestože bylo
založeno již v Sásánovském období (3. století n. l.), po
velkou část období bylo pouze malou zastávkou na trase z
Indie do hlavních center Persie. Do dějin města se
nesmazatelně zapsal v první polovině 17. století jeho
vládce Gandž Alí Chán, s jehož jménem je ve městě
spojena především část bazaru, stavba páteční mešity (masdžed–e
džeme’e). Bylo však největším městem v okolí a to z něj
udělalo centrum jedné z nejchudších a nejpustějších
provincií v Íránu, téměř dvakrát větší jak Česká
republika.
pondělí 29. září 2014:
Kerman - Rayen - Mahan - Kerman (mapa)
Program putování Íránem nám zavedl na nejvýchodnější
místo naší trasy, jak jsem psal už včera, do města
Kerman. O Kermanu samotném jsem se zmiňoval již včera.
Dneska bych jen rád doplnil, že po rozednění okolí
krásně dokreslovaly okolní hory. Kerman sám je 1870
metrů nad mořem a je lemován čtyřtisícovkami.
Po včerejším dlouhém přejezdu bylo nutno nechat členy
výpravy trošku odpočinout, začínalo se proto později a v
plánu byly ne příliš vzdálené cíle. No teda jsem si to
myslel. Průvodce Lonely Planet uvádí vzdálenost mezi
Kermanem a Rayenem 11 km. To by bylo krásné, říkal jsem
si. Chyba lávky, skutečná vzdálenost je 140 km. Opět
průvodce Lonely Planet „nezklamal“. Vysvětlil jsem
členům výpravy vzniklou situaci a mohlo se vyrazit.
Nevím, jestli jsem se dříve zmiňoval o silničních
kontrolách – check pointech, jež lemují místní dálnice
či dálkové silnice. Funguje to tu zároveň jako kontrola
času řízení. Každý profesionální řidič musí na policejní
stanici s knihou jízd a tam je mu zaznamenán čas
průjezdu. Celková doba jízdy nesmí překročit 8 hodin. A
zde na východě země je to ještě důslednější, kontrolují
zda mají ženy na hlavách šátky apod. Naštěstí naše
členky výpravy jsou důsledné a všechna doporučení
dodržují.
Městečko Rayen leží na úpatí Mt. Hezar – 4420 metrů a
turisty láká na citadelu Arg-e Rayen. Jedná se druhou
největší citadelu, po citadele ve městě Bam. Po
zemětřesení v roce 2003 právě citadela v Rayenu přitáhla
pozornost kvůli obnově bamské. Citadela je stará více
než 1000 let a přesný rok stavby není znám. Lidé zde
žili ještě v 19. století. Poté bylo místo opuštěno a
rekonstrukce začala v roce 1996. Vše je postavené z
nepálených cihel s omítkou z jílu a slámy. Stěny zdí
jsou u základy 3 metry a na vrcholu 1 metr tlusté. Celá
citadela má 15 věží. Nejdříve projdete malým bazarem a
vstoupíte na nádvoří, kde byly domy běžných obyvatel.
Určitě stojí za to se potoulat těmito uličkami a vcítit
se do pocitů tehdejších obyvatel. V centrální části
naleznete guvernérovu residenci – zachovalejší a více
zrekonstruovanou část. Zde se dá vystoupat na střechu a
prohlédnout si komplex z výšky. Citadela v Bamu je prý
4x tak velká. To si stěží dokážu představit ...
Asi 35 km na jihovýchod od Kermánu na cestě do Bamu a
Záhedánu leží malé městečko Mahan. Oáza v poušti
přitahuje množství poutníků hrobkou Nematolláha Valího,
básníka, mudrce, člena súfijského řádu, jehož život je
datován do přelomu 14. a 15.století. V současné době je
Máhán považován za významné centrum dervišů. Mešita
utopená v zeleni září tyrkysovou modří s pozadím
nafialovělých hor s klidnou atmosférou je jako stvořená
k odpočinku nebo meditaci. Minarety jsou považovány za
jedny z nejkrásnějších v Íránu – čtyři minarety s krytou
lucernou (ochozem) s osmi pilíři, zcela pokrytými
modrými dlaždicemi.
Asi 5 km odtud přes vesnici Máhán jsou Princovy zahrady
– Bágh–e Šáhzáde, které měly být sídlem jednoho z
posledních Qádžárovských princů – Abdulhamída Mirzy.
Bohužel se nedožil jejich dokončení a i zahrady jsou
proto nedokončené – vstupní brána má pouze výzdobu na
spodní části a možná finální podoba zahrady by byla
jiná. Návštěvníka nejvíce zaujme tekoucí voda! Ústí sem
z hor a je přivedena podzemním kanálem, aby se
nevypařovala. Následně je rozvedena po zahradě systémem
důmyslných kanálů.
Z Mahanu jsme se zastavili ještě v
Bazar–e Vakíl, což je hlavní třída , na kterou navazuje
několik menších uliček, tvořících kolorit starého města.
Samotný bazar je rozdělený na několik částí s různou
historií. Nejstarší částí ze 14. století je bázár–e
mosaffarí ve východní části, který ústí do mejdún–e
Šoháda. Nejzajímavější je však západní část bazaru,
která ústí do tzv. Bázár–e Gandž Alí. Ten pochází ze
Safíjovského období a jeho centrum tvoří malebné
nádvořím s bazénem (howz). V severovýchodní části
nádvoří začíná bázár–e zargarán (zlatnický bazar). Bazar
je přehlednější než v Shirazu. I členové výpravy se zde
nebáli sami chodit a naštěstí se nikdo neztratil a snad
i dobře si nakoupil.
FOTOGALERIE
úterý 30. září 2014:
Kerman - Yazd (mapa)
Opět nastává den přejezdu a brzkého vstávání. Zvoní
budík a já bych ještě spal. Ale sluníčko už svítí, už to
peče a čas neúprosně běží … my začínáme další kapitolu
poznávání Íránu. Nejdříve ale musíme doplnit návštěvu
Muzea lázní, jež jsme včera nestihli. Komplex je
součástí bazaru a ti z Vás, kteří nikdy nenavštívili
hammam neboli lázně, se zde dozví, jak to v nich chodí.
Vše dokreslují voskové figuríny – ať už postav oděných
(v úvodní části), tak polonahých v části lázeňské.
Návštěva nezabere více jak 20 minut a je příjemným
zpestřením buďto nakupování na bazaru nebo během
putování po městě.
Úterní přejezd už není tak náročný jako byla cesta do
Kermanu. Ale i tak nás opět čekalo 360 km pouští.
Udělali jsme zastávku na místní „service station“, kde
byly dva obchody, záchody a několik obrovských várnic na
teplou vodu, ze kterých si místní nabírali vodu na čaj.
Pravda, mě mi nenapadlo z toho si něco nabrat.
Další zastávka byla v karavanserai Zin Aldin. O
karavanserajích jsem se několikrát zmiňoval při putování
Tureckem, takže tady je krátce – jedná se o historickou
obdobu současného motelu. Sloužily jako ubytování,
doplňovací a zdravotní stanice pro karavany putující
pouští. Navštívená karavanserai je, na rozdíl od
ostatních, kruhová s 5ti věžemi. Nyní je přestavěna na
hotel. Trošku jednodušší, ale moc pěkný. Pokoje jsou v
chodbě obíhající karavanserai a jakoby postel s nebesy,
zakrytá závěsem. Prostě si tu nemůžete ani prdnout, aby
Vás někdo neslyšel.
Jelikož naše trasa je tranzitní cesta z Turecka do
Pákistánu, museli jsme projít více a důkladnějšími
policejními kontrolami. Na jedné si členové výpravy
myseli, že překračujeme hranice. Pak už nás čekalo město
Yazd. Přestože leží obklopeno dvěma největšími pouštěmi
Íránu Dašt–e Kavír a Dašt–e Lút, nemá tak vražedné
teploty v létě („jenom“ něco málo přes 40°C), a to díky
své výšce 1230 m. n. m. Město samotné je zajímavé jako
bývalé centrum náboženství staré Persie – Zoroastrismu,
které zde přežilo 1400 let nadvlády islámu a dnes je zde
soustředěno přes 10 000 stoupenců tohoto náboženství,
které bylo Sásánovské říši státním náboženstvím. Jako
jeden z prvních Evropanů jej popsal Marco Polo, když
tudy kráčel po Hedvábné stezce. Dodnes je ve městě
tradice výroby koberců a brokátů, které se v dobách
největší slávy exportovaly do mnoha zemí na hedvábné
stezce. Přestože jej ve 13. století dobyli Mongolové pod
vedením Čingischána a Tamerlána, město zažilo ve 14. a
15. století největší rozkvět, avšak nikdy nedosáhlo na
pozici významného politického centra. Po skončení vlády
Safíjovské dynastie se stalo pouze malým provinčním
městečkem až do stavby železnice, která proťala město
roku 1938. Dnes je z turistického hlediska nádherné svým
velkým bazarem, jedním z nejlépe dochovaných starých
měst v Íránu s typickými větrnými věžemi (bádgír), které
v letním horku ochlazují vnitřky domů.
Zoroastrismus byl státním náboženstvím v období
Sásánovské říše. V některých obdobích dosahoval jeho
vliv až ke Středozemnímu moři, kde bylo vytlačováno
křesťanstvím, stejně jako buddhismem na východě, do té
doby, než islám vytlačil všechna tři náboženství. Dnes
najdeme menší komunity v Yazdu, Shirazu, Kermánu,
Teheránu a Esfahánu a v některých městech Pákistánu a
Indie (např. v Bombaji v jedné části žijí tzv. Pársí,
což jsou vyznavači zoroastrismu, potomci těch, kteří
uprchli v 10. století před islámem z Íránu). Celkový
počet stoupenců tohoto náboženství se odhaduje na
150–160 000, z toho necelých 30 000 v samotném Jazdu a
okolí. Zoroastrovci jsou následovníci Zarathuštry, který
se narodil údajně okolo roku 550 př. n. l. (někteří
badatelé se domnívají, že žil v období mezi 1400–1200
př. n. l.) v Mazár–e Šarifu v dnešním Afghánistánu,
ačkoliv některá města v dnešním Íránu si přisvojují
podobné právo. Hlavním náboženským dílem byla Avesta,
předávaná nejprve ústně a sebrána a zapsána až za období
Sásánovců. Zarathuštra postavil svět na protikladech a
věčném konfliktu – za nejvyššího boha dobra ustanovil
Ahura–Mazdu, proti kterému němu stál jeho protivník
Ahriman. Celý svět se podle zoroastrismu vyvíjí jako
konflikt protikladů – dobra a zla, pravdy a lži, kdy
nakonec zvítězí dobro. Bylo to jedno z prvních
náboženství, které hlásalo víru v jediného všemohoucího
a neviditelného Boha. Pro náboženské obřady byli
uznáváni tzv. mágové, původně příslušníci jednoho kmene
v severozápadním Íránu. Z mágů pocházeli údajně i tři
králové, kteří se vydali do Betléma, aby spatřili
narození Ježíše. Jsou uctívány tři živly voda, půda a
oheň, který je nejdůležitější. Posvátné ohně hořely po
celé Persii a tři nejdůležitější oheň kněží (Atur
Farnbog), oheň pastevců (Atur Barzén Mihr) a Královský
oheň (Atur Gušnap) v Tacht–e Solejmán na severozápadě
země. Oheň je také symbolem Ahura Mazdy a nesmí být
proto znečištěn. Na oheň se smí přikládat jen vzácné,
čisté a suché dřevo a kněží, kteří jej udržují, nosí
přes obličej roušky, aby oheň neznečistili ani svým
dechem. Proto se mrtví nesměli ani spalovat (znečištění
ohně a vzduchu), ani pohřbívat do země. K pohřbům
sloužily tzv. Věže mlčení (v perštině dachme–je
zártoštrí – doslova zoroastrovské mohyly), kam se nahé
tělo mrtvých lidí položilo – maso bylo přenecháno supům
a duše odcházela po slunečních paprscích nahoru. Dnes se
upouští od některých zásad – v Íránu bylo v 50. letech
zakázáno pohřbívání ve věžích mlčení a mrtví se začali
zakopávat do země. Funkční věže mlčení dodnes existují v
již zmíněné Bombaji, avšak pro běžného turistu jsou
nepřístupné.
V Yazdu trávíme jen jednu noc, ale i tak je náš program
nabitý. Nejdříve nás čekala návštěva zahrady Golatabad.
Kdysi to byla residence perského regenta Karim Khana
Zanda a nyní je zahrada zahrnuta na seznam UNESCO
zahrad. Pochází z roku 1750. Interiér pavilonu je
překrásně zdobený vitrážovým sklem. Místo je také známé
nejvyšší íránskou větrnou věží (badgirem) – má výšku
více než 33 metrů.
Prohlídku starého města jsme začali u mešity Jomeh. Na
místě původního zoroastrovského chrámu ohně vyrostla ve
12. století stavba, sloužící již k účelům islámu a
později ve 14. století přestavena z rozkazu manželky
guvernéra Jazdu Bibi Fáteme Chátún. Nad vchodem se tyčí
neobvykle vysoký íván (vchodový portál), lemovaný dvěma
minarety o výšce 48 metrů a zdobený kaligrafickými
nápisy z 15. století. Na kopuli a na mirhábu najdeme
nádherné mozaiky. Důmyslná ventilace a osvětlení
dodávají mešitě vzdušnost a lehkost.
Samotné staré město patří mezi nejstarší města na světě,
dle organizace UNESCO, a právě zde můžete nejlépe
vycítit historii regionu. Více než 2000 domů postavených
z nepálených cihel a omítnutých směsí jílu a slámy tvoří
nezapomenutelné místo. Nesmím opomenout vodní
rezervoáry, kam je voda přiváděna podzemními vodními
kanály, tzv. qanaty. Každá čtvrť měla několik těchto
zásobáren vody. V Yazdu byste napočítali více než 3000
vodních kanálů o celkové délce 27 000 km. Íránci kanály
kopou více než 2000 let. Pro postavení kanálu je třeba
nejdříve identifikovat podzemní vodní zdroj, který může
být více než 100 m hluboko. Celý systém je ale závislý
na gravitaci a proto musí být výše než finální
destinace. Kanál samotný není nijak velký a je mělký. V
poušti můžete vidět různé kopečky hlíny – to jsou právě
pozůstatky kopání kanálu a také kontrolní studny. V
celém Íránu je asi 50 000 kanálů. I když je zavlažování
modernizováno, tak prastaré kanály mají doposud velký
význam.
Na závěr prohlídky starého města jsme se ještě zastavili
v Alexandrově vězení. Nenechte se ale mýlit, o žádné
vězení se nejedná. Podle Haféze v Yazdu totiž nechal
Alexandr věznit své nepřátele. Od toho získalo místo své
pojmenování. Ve skutečnosti se jedná o náboženskou školu
z 15. století.
Yazd je také známý typickým sportem, jakoby body
buildingem – tzv. Zurkaneh. I my jsme měli možnost
navštívit Zaman Club Zurkaneh, který sídlí v budově, kde
dříve byl vodní rezerovár a pochází z roku 1580.
Prohlídnout si íránský body building může být zajímavé
tak na 10 minut, ale ne na celou hodinu, což trvá
„představení“. Připadalo mi to, jako by vás někdo
přivedl do fitka a tam jste pozorovali jak ostatní
cvičí.
FOTOGALERIE
středa 1. října 2014:
Yazd - Meybod - Naein - Esfahan (mapa)
Dobré ráno, pouštní město Yazde! Dobré ráno sluníčko
dopadající svými paprsky na okolní íránskou krajinu.
Nevím, ale dneska jsem nemohl nějak dospat … že bych se
těšil na další přejezd Íránem? To nevím, nebo na další
poznávání velmi zajímavé země, jež je díky nesmyslné
propagandě ušetřená masového turismu …
Hned z rána naše poznávání doprovodil ostrý tělocvik –
výstup na jednu z Věží mlčení, zoroastrijského
pohřebiště. Ohledně funkce a způsobu pohřbívání jsem
uvedl vše již včera – viz výše. Dnes nám zbývalo se jen
podívat, jak vše vypadá. Na místě samotném stojí věže
dvě. Jedna je více přizůsobena turistům, druhá trošku
méně. Ale myslím si, že na obou je to stejné, proto jsem
se vydal jen na tu přístupnější. Z výšky byl krásně
vidět celý areál pohřebiště. Domky stojící na úpatí věže
sloužily truchlící rodině pro strávení povinných 3 dnů
pro doprovod mrtvého do nebe. Čekali zde, vařili, ale
nesměli jíst maso. Když by někdo snědl maso, tak věřili,
že zemře brzo další člen rodiny. Nedaleko je také nový
zoroastrijský hřbitov, který funguje od doby, kdy musejí
členové tohoto náboženství pohřbívat do země.
Abychom dokončili seznámení se zoroastrismem, musíme
rovněž navštívit Chrám věčného ohně – Ateshkadech. Zde
hoří posvátný plamen, jež byl zažehnut již v roce 470
n.l. Plamen můžete vidět skrze okno ve vstupní hale. Byl
převezen do Adarkanu v roce 1174 a poté do Yazdu v roce
1474. Na svém současném místě hoří od roku 1940. Nad
vstupem do chrámu je zoroastrijský symbol Frahavar –
okřídlená postava Fravashiho (ochranného ducha). Hlava
symbolizuje zkušenost, pravá ruka mířící nahoru
symbolizuje obdiv k bohu, prsten v levé ruce zase
jednotu. Větší kruh symbolizuje věčnost a odraz lidských
činností. Tři vrstvy peří symbolizují čistotu myšlenky,
slova a víry. Naproti tomu ocas symbolizuje ďábelskou
víru, slova a myšlenky což by mělo být odstraněno.
Abych uspokojil požadavky členů výpravy, podařilo se mi
do programu vměstnat volný čas ve starém městě. Mohli si
to tam dneska hodinku prochodit tam a zpět. I já se
snažil z hlavní uličky zacházet do těch nejmenší a
nejužších. Našel jsem i místo, kde se dalo za malý
poplatek cca 1 EUR podívat ze střechy na celou oblast.
Asi 60 km severně od Yazdu leží 1800 let staré cihlové
město Meybod. Největší zajímavostí je rozpadající se
hrad Narin v centru města. Jeho historie se datuje od
Sasánovského období a stejně tak může být nejstarší
existující cihlovou stavbou v Íránu. Nedaleko stojí
ještě „ledárna“, místo kde se vyráběl v minulosti a
následně skladoval led. Chcete-li se podívat dovnitř,
musíte si vyptat klíč v karavanserai přes silnici.
Pouštní silnicí jsme pokročili dále na sever, do města
Naein, známého koberci z ovčí a velbloudí vlny. Město
bylo důležitou křižovatkou na obchodních stezkách již od
období Sasánovců. Jelikož je to pouštní město, jsou
dílny ukryty pod zemí. Je v nich chladněji. Pro návštěvu
Naeinu je jeden či vlastně dva důvody. První je mešita
Masjed-e Jameh. Byla postavena někdy mezi 9. - 10.
stoletím a jedná se jednu z ranných mešit v zemi
postavených. Zvláštní na mešitě je, že nebyla postavena
do 4 iwanového plánu. Věřící se modlí na nádvoří před
mihrabem. Určitě si zde prohlédněte dřevený minbar ze
14. století. Není to překlep, nemá to být minibar.
Minbar je místo, kde vystupuje imám a přednáší svým
posluchačům. Stejně jako podzemní dílny, najdete zde
podzemní modlitebnu. V letním slunci by věřící asi
dlouho na nádvoří nevydrželi. Druhým důvodem proč se
zastavit v Naein jsou ruiny Narin hradu, městské
nejstarší stavby. Stojí ve starém městě a děti ji mají
určitě řádně prozkoumanou.
Zapadající sluníčko nás doprovodilo do třetího
největšího města Íránu – Esfahanu. Z romantického západu
slunce jsme se ovšem rychle dostali do prozaické zácpy a
městem projížděli více než hodinu a půl. Zítra nás čeká
bližší seznámení … a to je asi každý zvědavý!
FOTOGALERIE
čtvrtek 2. října 2014:
Esfahan (mapa)
Řeknete-li, že jedete do Íránu, pak se na Vás v Česku
dívají skrze prsty, jestli jste se nezbláznili a proč se
do takové nebezpečné země vydáváte. Po celou dobu
putování Íránem se přesvědčuji, že se jedná o
nafouknutou propagandistickou bublinu způsobenou
novináři. Stejně jako například ve východním Turecku,
zde potkáváme velmi příjemné lidi, jejichž snahou je s
vámi se seznámit a zeptat se, odkud pocházíte, jak se
Vám v Íránu líbí, co jste viděli. Žádný z nich Vás
nechce unést či Vám ublížit. Samozřejmě, budete-li se
pohybovat kolem pákistánských nebo afghánských hranic,
může být situace odlišná. V místech, kde se pohybuje
naše výprava je naprosto bezpečno.
„Krása Esfahánu přepadne mysl bez varování..., než víte
jak, vryje se vám Esfahán nesmazatelně do paměti a
zasuje svůj obraz do oné galerie míst, kterou v sobě
chová soukromě každý z nás“ (Robert Byron, anglický
cestovatel, 1834)
Esfahán je jedno z nejkrásnějších měst v Íránu, které
nemůže nikoho nechat lhostejným – můžete k němu zaujmout
jakýkoliv postoj, ale nemůže vás neuchvátit krása
náměstí Emáma Chomejního a jedné z nejkrásnějších mešit
na celém světě. Ne nadarmo Peršané dodnes o Esfahánu
říkají – esfahán nesf–e džahán (Esfahán je polovina
světa). Abbás I. si těžko mohl vybrat lepší místo pro
své sídelní město. Ve výšce 1430 m, s příjemným podnebím
i v létě, mírným západní větrem a nevysychající řekou
Zájende, to vše tvoří velice zdravé klima a přísloví
říká: „kdo přijede do Esfahánu, nemůže onemocnět a kdo
přijede do Esfahánu nemocen, vyléčí se.“ Klima a památky
dělají z Esfahánu právem nejnavštěvovanější město Íránu.
Pokud máte čas pouze na jedno místo v Íránu, nechť je to
Esfahán.
Podle pověsti jsou nejstarší dějiny města spjaty s
mytologickým šáhem Farídunem, jehož zmiňuje i Ferdousí
ve své Šáhnáme. Podle jiné verze zde stávalo židovské
město, které založil biblický král Nabuchonodosor (Nabukadnezar)
a další legenda praví, že jej založil až perský král
Jazdagird I. z rodu Sásánovců na přímluvu své židovské
manželky. Faktem ovšem zůstává, že název města najdeme
již v Ptolemaiových podkladech k mapě tehdejšího světa
ve 2. st. n. l. Po dobytí Araby v 7. století se přes
město převalily všechny vlny nájezdů tehdejší doby a
Esfahán stále zůstával ve stínu slavnějších měst.
Nejkrutější scény se zřejmě odehrály koncem 14. století
po dobytí města Timurem, který zde nechal navršit
pyramidu ze 70 000 lebek zabitých obyvatel.
Nejvýznamnější období města je však nerozlučně spjato s
působením šáha Abbáse I. Velikého, který přestěhoval
hlavní město právě do Esfahánu. Nechal si zde vystavět
plánovitě zcela nové město, které mělo být klenotem říše
a takovým zůstává i dnes. Jeho stavitelem byl šejch
Baháuddín Muhammad Ámilí, který je přirovnáván ke
geniálnímu duchu Leonarda da Vinci. Kromě architektury
byl také teologem filosofem, právníkem, astronomem,
učitelem, básníkem a především inženýrem a stavitelem.
Na Abbásově dvoře se střídali velvyslanci všech
evropských mocností a působili zde významní evropští
činitelé – mj. francouzský cestovatel a klenotník Jean–Baptiste
Tavernier nebo osobní vyslanec šáha Angličan Sir Robert
Sherley, který byl také mj. členem poselstva do Prahy
roku 1600. Po smrti Abbáse v roce 1629 však nastal
postupný úpadek. „Když Abbás Veliký zemřel, přestala
Persie prosperovat”, napsal Francouz Jean Baptist
Chardin v 17. století. Dílo zkázy dovršili roku 1722
Afghánci, kteří město dobyli, a nechali většinu obyvatel
zavraždit včetně posledního krále Safíjovců – Hosejna.
Od té doby až podnes se již Íránu nikdy nepodařilo
vrátit se na výsluní. Svědkem této poslední slavné éry
Persie zůstal právě Esfahán.
Každá prohlídka Esfahánu začíná určitě na náměstí Emáma
Chomejního z roku 1612. Je asi 500 m dlouhé a 160 m
široké. Jeho velikost je ohromující při pohledu od
hlavní brány bazaru na mešitu Emáma Chomejního vzdálenou
0,5 km, která se ve velikosti náměstí prakticky ztrácí.
Náměstí sloužilo jako hřiště pro polo. Tento sport
vznikl právě v Persii, když se vyvinul z původních
mongolských her. Odtud se šířil do Arábie, Indie a Číny
a poté jej Britové přivezli na západ. Dnes se zde již
tento sport provozovat nedá, protože na jižní straně
náměstí je bazén. Široké náměstí lákalo i k vojenským
přehlídkám, které mohl šáh pozorovat z terasy paláce Alí
Qapu. Za bílého dne je náměstí téměř prázdné, zato večer
se tady schází davy místních lidí na pikniky nebo jen
tak na posezení. Navečer jsou zde také nejlepší světelné
podmínky na fotografování. Až zde pochopíte, že se dá
bavit i bez alkoholu. Nedokážu si přestavit, jak by
náměstí vypadalo u nás, každý by měl u sebe flašku,
pořvával by apod. Místní zde rozložili deky, večeře,
povídali si, polehávali, mezi nimi běhaly děti a
pokaždé, když jste se k nim přiblížil, tak zvali k
večeři i Vás … naprostá idylka.s
Na východní straně náměstí je menší, ale neméně
atraktivní mešita šejcha Loftolláha, pojmenovaná podle
Abbásova tchána, libanonského světce a kazatele.
Sloužila k osobním modlitbám šáha Abbáse, a tak postrádá
některé prvky „klasické“ mešity s nádvořím a čtyřmi
ívány. Ze stejného důvodu zde chybí i minarety, protože
šáh sám věděl, kdy má jít na modlitbu a nepotřeboval
hlas muezzina. Nízká kupole však zaujme .již zvenčí svou
sytě krémově žlutou barvou, kterou se proplétají bílé a
modré ornamenty. Údajně nejkrásnější dlaždicové obložení
Safíjovského období v celém Íránu jsou na portálu
mešity. Dveře portálu vedou do malé kruhové vstupní
haly, ve které světlo ze vstupního portálu vytváří na
modrých dlaždicích nádhernou hru barev. Další oslnění
modrožlutou barvou s doplňky kaligrafie přichází v
hlavním modlitebním sále. Uvnitř mešity stojí za vidění
především bohatě zdobený mihráb (modlitební výklenek) s
mozaikami, stalaktity. Nejkrásnější je však vlastní
modlitební sál, který je opět hrou modrých barev
připomínajících právě Mešitu Emáma Chomejního.
Dominantou náměstí je Masdžed–e Emám Chomejní – dříve
opět Šáhova mešita. Byla vystavena za neuvěřitelně
krátkou dobu – v letech 1611–1638. Šáh Abbás si přál
vidět toto dílo ještě před svou smrtí, ale toto přání se
mu již nesplnilo (zemřel 1629). Aby se rychlost stavby
urychlila, nepoužilo se klasické mozaiky, v té době
obvyklé, ale byly použity větší sedmibarevné dlaždice
(tzv. haft–rengí), předem vyzdobené. Nejen pro tento
účel byly v Esfahánu zřízeny dílny na výrobu těchto
dlaždic, z nichž několik zůstalo v okolí bazaru dodnes.
Díky snaze o urychlení stavby se však někteří kritici
domnívali, že práce nebyly provedeny s opravdovou
řemeslnou dokonalostí a použité dlaždice září méně
dokonalými barvami. Přesto je možné mešitu přirovnat ke
gejzíru modře, který je v každé denní době jiný a
neopakovatelný. Svým uspořádáním připomíná slavnou
mešitu Bibi Chánum v Samarkandu, postavenou téměř o 250
let dříve. Na náměstí ústí 30 m vysoký otvor ívánu,
hrající oslnivou modří a z oblouku vyrůstají tzv. makáme
neboli stalaktity (výstupky, visící ze stropu a
připomínají jeskynní krápníky). Samotný portál vytváří
jakousi jeskyni zářící modrou barvou. Hlavními dveřmi,
které byly zasazeny ve stříbře, vchází návštěvníci do
dalšího velkého prostoru jednoho ze čtyř ívánů, které
lemují nádvoří. Stavba se zde lomí a celá mešita je
otočena v úhlu proti náměstí tak, aby byl zachován směr
modlitby k Mekce (tzv qibla). Centrem je nádvoří
čtvercového tvaru, se čtyřmi ívány v čele každé strany.
Všechny ívány jsou vstupem do dalších prostor,
zaklenutých kopulemi. Naproti vchodu je hlavní íván s
mramorovým mihrábem, výklenkem, který ukazuje směr k
Mekce. Nad celým prostorem se klene hlavní kupole se
zlatým medailonem s motivem slunce a slunečních paprsků.
Zvenku kupole oslní dalším jasem modré barvy dlaždic.
Tento prostor doplňují dva minarety, které zvýrazňují
prostor hlavní kupole. Po stranách hlavní modlitebny
jsou vchody do dvou dalších, menších prostor, které
slouží jako medresa a jsou pravou oázou klidu se stínem
stromů a nezbytnou vodou.
Naproti Loftolláhově mešitě je palác Alí–Qapu (v
překladu Vysoká Porta), sídelní palác šáha Abbáse. Palác
samotný nevypadá na příliš velký a kdo by hledal v Alí
Qapu íránské Versailles, bude velice zklamán. Oč stavba
ztrácí na velikosti, o to více je vzdušná se sedmi patry
a výhledemna celé centrum Esfahánu z horního patra.
Nejcennější zůstávají interiéry paláce, přestože značně
utrpěly zubem času, válečnými a revolučními dramaty.
Přesto se však ještě dnes můžeme obdivovat štukám a
arabeskám na stěnách nebo výzdob oken z alabastru, nebo
slonoviny. Středem interiéru je tzv. Trůnní sál, který
sloužil pro audience šáha. Přední část – portiko –
sloužila jako tribuna pro šáha, který tak měl dokonalý
přehled o dění na náměstí a mohl z pohodí paláce
sledovat polo, koňské dostihy, vojenské přehlídky,
průvody nebo všední život na náměstí.
Na severní straně mejdún–e Emám Chomejní se otevírá
brána do bazaru, který tvoří změť ulic, mešit,
karavanserajů, lázní, ale hlavně obchodů a dílen. Umělci
a kupci se sem sjížděli z celé Persie, zde bylo centrum
vzkvétající říše. Abbás podporoval obchod i řemesla,
zejména výroby koberců, tkanin nebo kovového zboží.
Výsledky práce esfahánských mistrů lze vidět ještě dnes
– na bazaru se stále ozývají dunivé zvuky kladiv nebo
klepot jemných nástrojů kovotepců.
A právě na bazaru můžete také vidět jedno z řemesel v
Esfahánu – miniatury. Mistři zde vyrábějí z velbloudí
kosti maličké krabičky nebo malují obrázky na maličké
„plátýnka“ pomocí štětců z kočičích chlupů. Pro malbu se
samozřejmě používají přírodní barvy. Až pod lupou člověk
pozná všechny detaily tohoto krásného a náročného
řemesla.
Po odpoledním volnu, jehož část jsem strávil jako místní
odpočinkem v trávě, nás čekala ještě nedílná návštěva
kobercárny. Členové výpravy si opět připomněli, jak je
to s koberci, kolik mají uzlíků a barev apod.
FOTOGALERIE
pátek
3. října 2014:
Esfahan (mapa)
Čtvrtek jsme věnovali poznávání hlavního náměstí v
Esfahanu, celý den jsme se motali kolem něj a jeho
paláců. Není se čemu divit, je to největší atrakce ve
městě a pokud bychom mu nevěnovali řádnou pozornost, tak
by se na mne členové výpravy dozajista zlobili.
Pátek, místní neděli, jsme se zaměřili hlavně na další,
vzdálenější, důležité památky. Díky volnému dni se po
městě cestovalo mnohem, mnohem lépe. To, co jezdíváme
běžně půl hodiny, bylo možno „zmáknout“ za poloviční i
kratší čas.
Nejdříve jsme se vydali k dalšímu skvostu architektury –
masdžed–e Džame’e (Páteční mešitě), která je průřezem
dějin islámské architektury od 11. do 16. století. K té
nejstarší části z 11. století náleží dómy za severním a
jižním ívánem. Právě severní íván byl postaven za vlády
Seldžukovců a ozdoben nápisy ve vysokém kúfickém písmu.
Jižní íván se dvěma minarety s geometrickými vzory
pochází z mongolské éry (13. století). O něco mladší je
západní íván, který se otevře před návštěvníkem při
vchodu do mešity a který byl přestavěn v 16. století za
vlády Safíjovců. Napravo od tohoto ívánu je tzv. Pokoj
sultána Öldžejtü z doby vlády tohoto mongolského
panovníka. Zde je pozoruhodný bohatě zdobený mihráb. Za
touto západní částí je zajímavý tzv. Zimní dům (bajt al–šata)
z poloviny 15. století. Na nádvoří mešity zaujme
zařízení pro rituální očistu, které svou stavbou
připomíná Ka’abu v Mekce.
Na jižní straně města se rozkládá arménská čtvrť Džolfa.
Nazývá se podle města v severozápadním Íránu (dnes
hraniční město s Ázerbajdžánem). Křesťanská komunita zde
byla dominujícím faktorem, žily tady většinou rodiny
obchodníků, které sem přilákal šáh Abbás. Zachovalo se
14 kostelů, které je však ve spleti uliček často obtížné
najít. Většinou mají formu mešity a pouze křesťanský
kříž na kupoli označuje kostel. Nejdůležitější kostel je
katedrála Vank, postavená v roce 1664. Je centrem
arménské církve v Íránu, ačkoliv na toto právo si dělají
nárok také další kostely. Bohaté interiéry jsou
vyzdobeny náboženskými malbami s příměsemi evropského,
perského a arménského malířství. V areálu se nachází
malé arménské muzeum, ukazující historii Arménů v Íránu,
ale i jejich krutý osud v Turecku v průběhu 1. světové
války.
Asi 7 km na západ od centra města jsou proslavené
chvějící se minarety Manár–e Džonbán . Mešita není ani
tak zajímavá architektonicky jako spíše svými minarety,
které každý pohyb uvádí do určitého chvění. Doposud není
spolehlivě objasněno, proč k tomuto jevu dochází. V
minulosti to bylo přisuzováno svatému knězi, který je
zde pohřben. Na jeho hrob dnes přicházejí lidé a
pokládají uzlíky z hader, na než píší svá přání.
V Esfanáhnu najdete zvláštní věže, tzv. Holubí. Tato
cihlová stavení sloužila jako zdroj přírodního hnojiva.
Běžně v nich žilo cca 4 000 ptáků. Systém věže zahrnoval
také dokonalou ochranu proti myším – na stěnách byly
hladké plochy a také proti hadům – na zemi byl kanálek s
nasypaným vápnem.
Za procházku stojí nábřeží řeky Zájende s významnými
mosty. Dva konce třídy Čahár Bágh spojuje Sí vo Sé Pol
(Most 33 sloupů) z roku 1602. Měří 300 m na délku a 14 m
na šířku. Ještě před 30 lety tudy jezdila běžná doprava
i těžké nákladní vozy. Půjdete–li dále, narazíte na
menší Pol–e Ferdousí (Ferdousí), opět z Abbásovského
období. Nejslavnější a nejzajímavější z trojice mostů ze
17. století je bezesporu Pol–e Chádžú se dvěma terasami,
malou čajcháne a blízkým parkem. Byl dokončen roku 1650.
Dodnes slouží jako místo schůzek a okolní park je
většinou plný lidí. Nejstarší most je nejdál od centra
města (asi 3 km proti proudu od Pol–e Chádžú) – Pol–e
Šáhrestán ze 12. století, pravděpodobně však na
základech starého mostu z období Sásánovců. Jeho
zvláštností je mírné zakřivení na nestejně velkých
obloucích. Vzhledem k poloze mimo centrum města je
procházka k tomuto mostu velmi příjemná. Skupiny topolů
doplňují klidnou atmosféru, která je nejromantičtější
při západu slunce. Bohužel během posledních pěti let
Írán trpí velkým suchem a tak je koryto řeky převážně
vyschlé, pouze během zimních měsíců se zaplní.
FOTOGALERIE
sobota 4. října
2014:
Esfahan - Abyane - Kashan - Qum - Teherán (mapa)
Poznávání Íránu se pomalu chýlí ke konci a před námi je
poslední velký přejezd, tentokrát na sever, kdy je cílem
hlavní město. Na rozdíl od předchozích dní vstáváme
znatelně dříve. Den to bude dlouhý, tak není možno
lelkovat.
Ještě je brzo ráno, Esfahán skoro spí, a tak na dálnici
vedoucí skrze Írán najíždíme za chvíli. Na rozdíl od
ostatních dálnic je dnes placená a také na ni nesmí
náklaďáky. Ty si jedou po staré silnici. Možná bychom
něco takového mohli zavést i u nás, ne? Možná i proto
jsme byli asi za dvě a půl hodiny na místě první
zastávky – ve vesnici Abyane. Leží ve výšce 2 255 metrů
na úpatí hory Mt. Karkas (3 899 metrů). Stálých obyvatel
zde žije velmi málo, uvádí se cca 300 a mluví
středoperštinou, dřívější inkarnací Farsí. Vesnice je
více než 1500 let stará a směřuje do malebného údolí.
Vesnice je postavena na svahu, aby byly maximalizovány
sluneční paprsky dopadající na svah. Až v zimě pochopíte
proč. Teplota zde padá hluboko pod bod mrazu. V létě je
zde velmi příjemné klima, které přitahuje návštěvníky.
Mezi zajímavosti, mimo domorodce, patří chrám ze 14.
století Imamzadeh-ye Yahya se svou konickou střechou a
Zeyaratgah chrám. Určitě by ve vesnici stálo za to
strávit více času než jsme měli my. Příště zkrátit
Esfahan a podívat se raději sem.
Cestou zpět je třeba ještě zmínit křižovatku na Natanz,
kde nesmíte fotografovat a zaujmou Vás dělostřelecká
hnízda s protileteckými kanony. Nedaleko Natanzu je
totiž podzemní stanice na obohacování uranu.
Z hor pomalu sjíždíme do pouště a za chvíli nás vítá
oáza Kashan ležící v poušti Dasht-e Kavir, dnes tedy
rozsáhlé město s teplotami kolem 40 stupňů. Město je
známé svým kvalitním textilem, keramikou a kachlemi.
Dnes se k tomu přidává také produkce růžové vody a s tím
spojenými produkty. Tyto na Vás čekají na každém rohu
města.
Za prohlídnutí zde stojí dům jednoho z bohatých
obchdníků – Tabatabei z roku 1880 s překrásným nádvořím,
zrcadlovou síní, štukovou výzdobou a nespočtem
místností. Nejzajímavější na místních domech je, že jsou
postavené pod úrovní ulice, aby v nich bylo chladněji.
Tzn. že přízemí je vlastně pod úrovní terénu a do domu
musíte z ulice sestoupat. Naproti tomu první patro je
právě na úrovni okolních ulic a tak není divu, když
právě v prvním patře najdete stáje.
Dále město nabízí krásné zahrady Bagh-e Fin postavené
pro krále Abbáse I. Jedná se o typické perské zahrady,
jež byly nedávno přidány na seznam světového dědictví
UNESCO. V jedné části jsou lázně, kde byl zavražděn Amir
Khabir, neboli Veliký, jež byl premérem v letech 1848 –
1851.
Po Mašhadu je Qom druhým největším poutním místem v
Íránu a centrem šíitské teologie v zemi. Hlavní atrakcí
je hrobka Fátemeh, sestry Emáma Rezy, která zde zemřela
v 9. století. Její kult obnovili Safíjovci po ztrátě
iráckých šíitských center v Nadžafu a Karbalá, která
připadla Osmanské říši. Šáh Abbás I. nechal počátkem 17.
století vystavět nad hrobkou dnešní komplex mešit a
medres. Fath Alí Šáh přidal o 200 let později zdaleka
viditelnou zlatou kupoli nad samotnou hrobkou. V okolí
hrobky se nachází největší islámské teologické učiliště
v Íránu, soustřeďují se zde většinou špičky šíitského
duchovenstva země. Duch tohoto místa také předurčuje
jeho silný konservativismus, proto je zde na místě
obzvlášť citlivé chování, ke kterému patří především
decentní oblečení. Návštěvníci jsou, podobně jako v
Mašhadu, žádáni, aby do areálu samotné hrobky
nevstupovali. Nicméně lze proniknout až k samotné
hrobce. Pokud však někomu budete vadit, budete slušně
upozorněni, že nelze do areálu vstupovat.
Musím říct, že chování lidí bych zde nazval jedním
slovem – fanatismus. Do amplionu vyřvával imám, bylo
slyšet, jakoby byl v tranzu a podobně se chovali i podél
ulice sedící věřící. Muži brečeli a ženy je pozorovali.
Na nás se dívali jak na vetřelce. I když jsem členy
výpravy upozornil, aby nefotili, tak to někteří
neuposlechli. Až tady si člověk uvědomí sílu davového
šílenství … stačí jiskřička a je z toho požár. Pokud by
zde k něčemu došlo, tak nemáte ani kam utéct! Až mi z
toho šel mráz po zádech a byl jsem rád, že se honem,
honem vracíme zpět na místo, kde nás čekal autobus.
Po Dálnici Perského zálivu už to bylo jen kousek do
hlavního města, Teheránu. Na jeho předměstí nás čekala
ještě zastávka u hrobu Ajatoláha Chomejního. Je to
patrně nejslavnější stavba v zemi (stavba není
dokončena) a vzpomínka na jeden z nejvelkolepějších
pohřbů v dějinách lidstva – zúčastnilo se jej okolo 10
miliónů lidí. Tisíce lidí se sem přicházejí denně modlit
a místo je v ustavičném ruchu, ačkoliv nedostavěný
prostor uvnitř mešity připomíná spíše veletržní palác.
V okolí je Behešt–e Zahrá – hlavní pohřebiště padlých v
íránsko–irácké válce. Kam oko dohlédne, tam se tyčí němé
pomníky, svědkové nesmírného utrpení národa. I zde bývá
velmi často plno lidí, vzpomínajících na své padlé syny,
muže nebo otce. V centru areálu je hrobka muslimů, kteří
zahynuli při přestřelkách mezi šíity a sunnity během
hadždže v Mekce v roce 1987.
FOTOGALERIE
neděle 5. října 2014:
Teherán (mapa)
Poslední den v Íránu je věnovaný celý hlavnímu městu
Teheránu, odsud také zítra brzo ráno odlítáme domů.
Podle předpovědi mělo dneska pršet. Ano, čtete správně,
i zde v Teheránu mívají déšť. Naštěstí se tam nestalo a
my mohli nerušeně dokončit cestu Íránem. K nerušenému
poznávání dopomohl i ten fakt, že dneska je v Íránu
svátek – dokončení poutě do Mekky.
Teď mě napadá, že jsem se v zápisku z cesty nezmiňoval,
co to vlastně Pouť (hadždž), je. Alespoň jednou za život
by měl muslim podle Koránu vykonat pouť do Mekky,
nejposvátnějšího místa islámu, kde je ve svatyni Ka‘aba
uložen posvátný kámen,zřejmě kousek meteoritu, který má
svůj původ ještě v animistických vírách předislámského
období. Saudskou Arábii tak navštíví ročně až 2 miliony
poutníků. Tyto poutě se konají během měsíce Zúl Hidždža,
posledního měsíce muslimského kalendáře. Celá pouť je
opět rozčleněna do jednotlivých dnů, ve kterých je nutno
provést přesně stanovené úkony (kamenování ďábla, stání
– wuk’úf aj.) Nejprve je nutno sedmkrát obejít svatyni
Ka’abu, přičemž je snahou každého muslima se dotknout
posvátného kamene, a vykonat sedmkrát běh mezi Velkou
mešitou a studnou Zemzam, které má připomínat utrpení
Hagar, která hledala v poušti vodu pro svého syna Izáka.
Tyto atributy náleží k tzv. malé pouti (‘umry), kterou
je možné vykonat kdykoliv v průběhu roku. 7. dne měsíce
zúl hidždža je obvykle kázání ve Velké mešitě. Další den
se poutníci přesunují do údolí Miná, několik kilometrů
od Mekky. 9. zúl hidždža poutníci prováději fyzické
náročný obřad tzv. stání (wukúf), kdy stojí po odpolední
modlitbě do západu slunce na planině ‘Arafát. Vrcholem
je 10. den poutního měsíce, který se slaví jako největší
svátek po celém islámském světě (’id al–kabír, ’id al–adhá,
kurban bajram). Toho dne ráno poutníci tzv. kamenují
ďábla v údolí Miná (házejí sedm kamenů na jednu ze tří
připravených hromad) – obřad připomíná Abraháma, který
kdysi kameny zahnal ďábla. Ve stejný den muslimové po
celém světě obětují ovci nebo jiné zvíře. V tento den je
obzvlášť bohulibé rozdat maso chudým a potřebným.
Člověk, který vykoná náboženskou pouť do Mekky má právo
používat přídomek „hadždží“. Nemuslimům je však vstup do
Mekky přísně zakázán, nad posvátným okrskem dokonce
nesmí přelétat ani letadla.
Ale zpět od islámu k našemu dnešnímu dni. Teherán byla
původně malá vesnička pod svahy pohoří Álborz. Toto
místo bylo obydleno od neolitu, ale rozvoj Teheránu byl
velmi pomalý. Návštěvníci místa v mezi 10 a 13. stoletím
jej popisují jako vesnici polokočovných kmenů, kteří si
vydělávali na živobytí loupežnými přepady karavan. Roku
1197 Mongolové založili v blízkosti své centrum Rej a
Teherán v jeho sousedství se stal středně prosperujícím
obchodním centrem. V polovině 16. století si jej pro
svou čistotu, dostatek lovišť a průzračnou vodu oblíbil
Safíjovský král Tahmásp I. Ten nařídil výstavbu nových
domů, karavanserajů a zahrad a dal město opevnit pevnou
hradbou. V pozdním safíjovském období pokračoval rozvoj
města, které se ale nikdy nestalo tak důležitým
střediskem. To se změnilo roku 1758, kdy sem přesídlil
tehdejší vládce Karím Chán–e Zand z Šírázu a začal zde
budovat královskou rezidenci. Po porážce svých nepřátel
se však vrátil zpět do Šírázu. Jeho smrtí roku 1778
nastal v zemi chaos a občanská válka. Po likvidaci
Zandovské dynastie a nástupu Aghá Muhammada Chána se
roku 1789 centrum státu opět přesunulo do Teheránu. Na
počátku 19. století mělo město kolem 50 000 obyvatel. Ve
20. letech 19. století bylo modernizováno a roku 1887 se
již ve městě čítá na 250 000 obyvatel. 20. století
přineslo rychlý vzestup města, zejména po ropném boomu v
50. letech. Roku 1956 mělo město 1,8 mil. lidí, o 10 let
později 2,72 mil. a a v polovině 70. let to bylo již
4,53 mil. V současné době se odhaduje počet obyvatel na
nějakých 15 miliónů. Jako všude ve východních zemích je
velkým problémem přistěhovalectví z venkova – každého
dne přicházejí další tisíce lidí, aby vystavěli domek na
okraji města a pokusili se žít z mála, co jim město
nabízí. Jestliže bude tento příliv pokračovat, počítá
se, že Teherán se v budoucnu stane jedním z 5 největších
měst na světě.
O památkách nejen z Teheránu, ale i z celé země (myslím
předislámské památky) se dozvíte v Národním muzeu. Každý
návštěvník země by je měl určitě navštívit. Muzeum se
také nazývá Archeologické muzeum. Kromě jiného jsou zde
kopie Chammurabiho stély nalezené v Šuš, reliéfy a
nápisy z Persepolis a Naqš–e Rostam, především z doby
Dárjuše I. (reliéf z audienční haly Dárjušovy
pokladnice, slavný behistúnský nápis ve třech jazycích.
Nejvíce myslím všechny zaujala hlava „slaňocha“, mumie
muže, který byl nalezen v jednom ze slaných jezer. Řekl
bych takový bratranec evropského Otziho. Momentálně v
muzeum probíhá i výstava věnující se motivům člověka a
zvířete na keramice a předmětech denní potřeby. Je zde
například miska s první animací na světě – koza, která
vyleze na strom a tam žije. Mimo misku v této části
výstavy naleznete i zlaté předměty. Jelikož bylo dnes
Muzeum šperků zavřeno, byla to taková malá náhražka.
Po hodině jízdy jsme se dostali na sever města, do výšky
cca 1 650 metrů. Cestou jsme ještě minuli 5. nejvyšší
telekomunikační věž na světě (438 metrů). Stejně jako
domorodci jsme se vydali do úzkých uliček bazaru.
Tentokrát to byl bazar zeleninový, ovocný, masný a také
se sušenými či jinak nakládanými produkty. Členům
výpravy se zdálo, že daný čas je nedostatečný. Když jsem
jim ho prodloužil, tak zjistili, že ho mají zbytečně moc
… co už s nimi. Já zde poobědval – prodávají tady takové
obří šneky, rozuměj pečivo plněné ořechy, rozinkami
apod. Uf, málem jsem to ani nedal.
Kousek od bazaru leží další komplex bývalých šáhovských
paláců Sa’d ábád, bývalá letní rezidence šáhů.
Nejimpozantnějším dojmem působí Bílý palác, relativně
nová stavba, v jejímž interiéru je zřejmě nejzajímavější
koberec, jehož rozloha 143 m2. Ve většině dalších pokojů
(celkem jich je v tomto paláci 54) je představen nábytek
posledního íránského panovníka, částečně v evropském,
částečně v „orientálním“ duchu. Podobnou expozici
ukazuje i poněkud starší a architektonicky zajímavější
Zelený palác (Šáhvand). V celém komplexu jsou rozloženy
i další muzea. K těm zajímavějším určitě patří Behzád
muzeum, věnované tomuto známému středověkému umělci,
muzeum kaligrafie Mir Amad.
Na západní straně města nechal roku 1971, u příležitosti
2500 let Perské říše, Mohammad Rezá Šáh vystavět
monumentální památník Šáhdžád (dnes památník Ázádí –
Svobody), který je jednou z nejlepších ukázek moderní
íránské architektury. Právě u tohoto památníku se v
letech 1978–1979 scházeli zástupy lidí, aby dali najevo
svou podporu Chomejnímu – zde vrcholila islámská
revoluce. Stejně tak v roce 2009, když došlo ke
zmanipulování prezidentských voleb se zde sešlo více než
3 000 000 demonstrujících.
Na rohu ulic Táleghání a Šahíd Mofátteh leží budova
bývalého velvyslanectví USA. Dějiště významných událostí
v době islámské revoluce. Zabraná budova poté dlouhou
dobu sloužila jako výcvikové střediskoislámských gard.
Dodnes podél celé zdi jsou k nalezení hesla proti USA a
proti „Okupantům Jeruzaléma“. Ambasáda fungovala asi
ještě 10 měsíců po revoluci a poté byli zaměstnanci
obviněni ze špionáže. Univerzitní studenti ambasádu
napadli a zaměstnanci zde byli 430 dnů drženi jako
rukojmí.
Na závěr ještě chtěli členové výpravy vidět, kde se
odehrála Teheránská konference. Bylo to v paláci
Golestán. Na místě původní safíjovské pevnosti nechal
Qádžárovský šáh Násero–d–dín (1848–96) postavit komplex
paláců, který se měl vyrovnat sídlům evropských
panovníků. Dnes se sestává z 7 paláců se zahradami a
dalšími budovami. Bohužel nyní je palác uzavřen
veřejnosti a tak bylo možno se podívat na krásnou fasádu
pouze skrze mříže zahrady.
Palác Golestán bylo poslední místo našeho dnešního
programu a také celého putování Íránem. Myslím, že
všichni členové výpravy zjistili jak je Írán strašně
„nebezpečnou zemí“ a toto budou hlásat dál.
FOTOGALERIE
|