|
AUSTRÁLIE
16. - 30. 10. 2012
16. října 2012: úterý
Kvasice – Londýn
Je to
10 let, kdy jsem byl vyslán na jednu z mých prvních
cest. Shodou okolností to bylo do Austrálie. Na
kontinent, který jsem vždy obdivoval a společně s moji
manželkou jsme provozovali dokonce hodnotné stránky o
Austrálii a životě zde.
Nyní,
v roce 2012, se opět vracím na druhou stranu světa, k
protinožcům. Respektive dneska má cesta začíná. Nepřejte
si ani vědět, jak bude dlouhá. Když ale vytrváte ve
čtení zápisků až do konce, tak se to dozvíte.
Odbavení v Praze bylo zpestřeno tím, že jeden z členů
výpravy má dva pasy. Ten, který uváděl v žádosti na
víza, nechal ale bohužel doma. Vzal si pas druhý,
samozřejmě platný, ale s jiným číslem. Telefonicky jsem
celou situaci kooperoval a snažil se dopátrat nějakého
řešení. Naštěstí na přepážce letecké společnosti
zachovali duchapřítomnost a onému členovi zažádali o
vízum znova. Uf, vše se stihlo a i potvrzení přidělení
víza dorazilo na pražské letiště včas!
První
část letu, paradoxně směrem na západ, byla ta nejméně
náročná. Přistání v hlavním městě Velké Británie bylo
maličko zdrženo kvůli nedostatku místa na přistávací
dráze, ale díky kroužení a velmi pěknému počasí jsme se
mohli kochat panorámaty osvětleného Londýna – Temže,
Tower Bridge, Tower, Big Ben, obří ruské kolo a další
...
17. října 2012: středa
Londýn – Hong Kong
Druhá
část, podstatně delší – téměř 12tihodinová už byla o
poznání náročnější. Naštěstí jsme měli dle vnitřních
hodin noc, tak se tato část cesty dala prospat. Hurá,
vítá nás Hong Kong – posunout si hodinky o 6 hodin
dopředu od naší domoviny!
Čekání v Hong Kongu už bylo také o něco delší. V Londýně
nám dvě hodiny tak tak stačily na přesun.
18. října 2012: čtvrtek
Hong Kong - Sydney (mapa)
Poslední let, směrem na jih, o délce cca 9 hodin byl už
nejhorší. Člověku se nechtělo spát, nechtělo se mu
sedět, už ani nebylo jak ... Následné odbavení bylo také
téměř bez zádrhelů a průtahů. Někdo uvedl, že veze
jídlo, jiní ne. Nikoho více méně nekontrolovali nijak
důkladně, jak neustále straší. Takže po dnu a půl
cestování jsme konečně doputovali až do Sydney! Hurá!
Jelikož jsme do Sydney dorazili ráno, pokoje v hotelu
ještě nebyly připravené. Proto se nejdříve jelo na první
část prohlídky a to na místo nazvané Mrs. Macquarie´s
Chair, které je součástí královské botanické zahrady.
Návštěvníkům se odsud naskýtá krásný výhled na operu a
most. Je to asi nejlepší místo pro uvítání se Sydney.
Odpoledne, po ubytování, jsme v prohlídce pokračovali –
to už ale pěšky. První navštívené místo byla Opera,
která příští rok oslaví 40. výročí otevření. Každého
určitě zaujme zvláštní tvar střechy – říká se, že
autorovi sloužily za inspiraci dílky pomeranče, šneci,
vějířovité palmové listy, plachty a mayské chrámy.
Působivá střecha se tyčí do výšky 67 metrů, je na ní
více než 27 000 tun švédských kachlů, což je více než
milion kusů!
Podíváte-li se od Opery na druhou stranu, padne Vám do
oka Sydney Harbour Bridge, kovový most ze 30. let
minulého století, který prý pomohl zemi z krize. Je
držen pohromadě 6 miliony nýtů, které pocházejí z
tehdejšího Československa. Most spojuje obchodní centrum
(CBD) se severní částí města. Most byl dokončen v roce
1932 a stál 20 milionů AUD. Splacen byl až za dlouhých
60 let! Pojedete-li přes most autem, pak počítejte s
mýtným. Most si můžete prohlédnout také z jednoho z
pilířů anebo ti odvážnější a bohatší z vrcholku –
pořádají se zde 3.5 hodinové výlety, které stojí 200
AUD!
Podél
kotviště trajektů v Circular Bay jsme došli k
nejstaršímu domu v Sydney – Cadman´s Cottage. Byl
postaven v roce 1816 a je pojmenován podle Johna Cadmana,
bývalého trestance a poté kormidelníka vládních lodí.
Vodní policie v tomto domě koncem 40. let 19. století
věznila kriminálníky a později byl dům předělán na
ubytovnu pro penzionované námořní kapitány.
Odsud
je to co by „kamenem“ dohodil do čtvrti Rocks – místa,
kde stála první evropská osada. Od svých počátků se
ovšem změnilo k nepoznání. První obyvatelé zde žili
namačkáni na sebe v zaneřáděných uličkách, kde se to
hemžilo chorobami, prostitutkami a zločinem. V roce 1900
zde propukla epidemie dýmějového moru, která urychlila
zánik původní osady. V 70. letech byla za kulturní a
architektonické dědictví oceněna a od té doby se datuje
úsilí zachovat a zmodernizovat celou oblast.
Další
část programu se odehrává na lodi – vidět Sydney pouze
ze břehu umožňuje vychutnat si toto město jen napůl a
projížďka lodí patří k dokonalému poznání města. Uvidíte
monumenty města v jiném světle a také se tak jednoduše a
rychle dostanete do Darling Harbour, někdejší průmyslové
přístavní čtvrti. Nyní se jedná o turistický park.
Naleznete zde například otáčivý Pyrmont Bridge, obrovské
akvárium s prosklenými tunely a Australské národní
námořní muzeum s replikou Cookovy lodi – Enterprise.
FOTOGALERIE
19. října 2012: pátek
Sydney – Featherdale Park – Modré hory (mapa)
Po
noci strávené v posteli jsem se hned cítil líp a
odpočatý. A tak mohlo začít poznávání okolí Sydney.
Jedná se stále o ta místa, která jsem před 10ti lety
navštívil a postupně se mi vybavují. I přesto zde
objevím pokaždé něco nového, z jiného úhlu pohledu apod.
Přírodní park Featherdale může leckomu připomínat ZOO.
Nevyvracím tuto podobnost, jen s tím rozdílem, že zde je
více „zapuštěno“ do přírody a nebýt klecí, tak si
připadáte jako v divočině. Nazval bych to povinným
místem pro seznámení s australskou faunou. Potom, když
bude člověk putovat dále v centru kontinentu, tak ví, co
má v přírodě kolem sebe hledat nebo na co si dávat
pozor. Při vjezdu do parku Vás přivítá zástupce s
klokanem v náručí – už s tím se můžete vyfotografovat.
Pro některé to asi znamená vrchol poznávání, protože
jako já před 10ti lety, nedostanou se dále do
vnitrozemí. U nás tomu letos bude určitě jinak a uvidíme
i divoké klokany. Pro zajímavost – v Austrálii žije cca
22 milionů obyvatel a více než 50 milionů klokanů! Ale
zpět do parku. Prohlídková trasa je velmi dobře značena
a vede vás kolem dalších klokanů, ptáků až k
zajímavějšímu wombatovi. Toto zvířátko, připomínající
přerostlé morče, je vcelku sympatické. Potkáte-li ho v
divočině, tak Vás ze svého teritoria vytlačuje zadkem a
když ani to nepochopíte, tak Vás kousne. Velká část
parku je věnována komu? No ano, medvídkům, kteří nejí
med, ale žvýkají listí z určitého eukalyptu. Proto stále
vypadají jako sjetí a line se kolem nich vůně silic
tohoto stromu. V jedné části se s medvídkem můžete
dokonce i vyfotit. Nedržíte ho v rukou, ale on je na
větvi, spokojeně pochrupuje nebo si žvýká své listí a vy
se culíte do objektivu jako pako … Já se s nimi nefotil,
jen jsem jednoho pohladil. Kožíšek mají skutečně
sametový, ale trošku zplstnatělý, chtělo je počesat. O
kousek dál byl výběh tasmánského čerta, ale ten spal.
Oproti tomu vačice si pochutnávala na obědě. Park dneska
navštívila i skupinka malých australských školáků a tito
si byli nápadně podobní s modrými tučňáky – no posuďte
na fotkách sami! Ze zajímavých ptáků bych zmínil kasuára
přilbovitého – něco jako známý emu. Jen je o dost
nebezpečnější a asi i hloupější. Výrostkem na hlavě
dokáže nepřítele napadnout a vážně jej zranit. Jsou prý
známy i případy, kdy kasuár zaútočil sám na sebe v
zrcadle nebo na čelní sklo automobilu, kde viděl svůj
odraz. Není střelený? Určitě ano!
Za
necelou hodinku jízdy jsme dorazili do příjemné vesničky
Wentworth Falls. Trošku mi to připomínalo městečka v USA
– podobný styl staveb a i takový pooooomaaaaaallllýýýý
život. Z vyhlídky za vesnicí se návštěvníkovi dostane
prvního skutečného setkání s Blue Mountains. Rozprostře
se před Vámi majestátní Jamisson Valley s 300 metrů
vysokým vodopádem. Milovníci procházek už odsud mohou
vyrazit po některé z mnoha stezek, které se noří do
Valley of the Waters plného dalších vodopádů, roklí,
lesů a deštných pralesů.
Blue
Mountains leží severně od Sydney, asi 2 hodiny jízdy po
dálnici a poté po okresní silnici. V minulém týdnu zde
prý byla sněhová vánice a veškeré silnice byly na jeden
den uzavřené. Své jméno „hory“ (jsou to spíše hluboká
údolí) získaly po břidlicově zabarveném oparu, který je
způsobený jemnými kapičkami silic, které do vzduchu
vylučují všudypřítomné eukalypty. Po dlouhá léta tvořily
tyto hory neproniknutelnou bariéru zabraňující
kolonistům ze Sydney v další expanzi a četné pokusy
najít cestu přes hory selhávaly. Až v roce 1813 evropští
badatelé Blaxland, Lawson a Wentworth úspěšně hory
překonali. Dnešní Geat Western Hhy vede v podstatě po
jejich trase přes městečka na vrcholcích hor, která se
„překvapivě“ jmenují po těchto badatelích.
Zastávka na oběd byla v městečku Leura, která má
půvabnou hlavní třídu lemovanou stromy, s domy ve stylu
art deco a nádhernými viktoriánskými verandami. Říká se
o ní, že je jednou z nejkrásnějších vesnic v Modrých
horách.
Po
obědě nás čekala zastávka v městečku Katoomba, původně
hornické osadě, která se díky turismu rozvinula do
populárního prázdninového střediska. Překrásným místem
je Echo Point, kde je několik vyhlídkových plošin, odkud
je vidět na Jamisson Valley a na skalní útvar Tři
sestry. Podle legendy kouzelník proměnil tři sestry v
kámen, aby je ochránil před nevítaným zájmem tří mladých
mužů. Ve skutečnosti se jedná o sedimentovanou horninu
vzniklou ustupujícím mořem. Z vyhlídky Echo Point vede
ke skalnímu útvaru Tři sestry strmé Obrovo schodiště (Giant
Stairway). Tak se po malé lávce dostanete až přímo k
jedné ze Třech sester. Schodiště je dost příkré, ale i
tak stojí za to, se sem vypravit.
Na
závěr prohlídky nás čekal Scenic World – další část
národního parku, odkud se do údolí můžete vydat
vyhlídkovou zubačkou z 80. let 19. století, která
překonává svah se sklonem 52o a sestupuje až
na dno údolí. Původně sloužila horníkům pro sjíždění do
údolí a také pro vyvážení natěženého uhlí. I my jsme
měli jet původně zubačkou dolů a lanovkou nahoru.
Zubačka dneska ovšem z důvodu opravy nejezdila. I cesta
lanovkou byla určitě zajímavá. V údolí jsme se po
visutém chodníku prošli po střední trase vedoucí kolem
různých druhů eukalyptů, kapradin a dalších neznámých
rostlin až k hornickému domku, kde dříve horníci
pobývali během své směny zde v údolí. Po okolních
svazích jsou zde stále důkazy jejich činnosti – mám na
mysli rozeseté zbytky vybavení, kolejí a vozíků. Na
konci stezky je zrekonstruovaný vstup do jedné ze štol,
kterých zde v době rozkvětu bylo více než 100 km. Uhlí
se zde přestalo těžit ve 30. letech minulého století.
Cestou zpět do Sydney jsme ještě projeli areálem
Olympijského parku, kde v roce 2000 probíhalo
mezinárodní sportovní zápolení. Nyní areál slouží jako
výstaviště či pro pořádání koncertů. Olympijská vesnička
byla přestavěna na hotely. To už jsme byli jednou nohou
zpět v Sydney. Město nás přivítalo zapadajícím
sluníčkem a typickým pátečním ruchem.
FOTOGALERIE
20. října 2012: pátek
Sydney – Bondi Beach (mapa)
Vypadá to, že už se pomalu začínám srovnávat s rozdílem
devíti hodin. Když pár jedinců naříká, jak jim změna
letního/zimního času pohýbe s biorytmem a že se z toho
měsíc vzpamatovávají, tak bych je poslal někam, kde by
poznali, zač je toho loket, když je pořádný časový
posun. Hodinu člověk ani nepozná. Ale pravděpodobně už
jsem se v nějakém jiném zápisku z předešlých výprav
věnoval tomuto tématu, tak se nebudu opakovat. Celá
úvodní pasáž výpravy není proto nijak náročná a všichni
členové mají dostatek prostoru se vyrovnat s touto
změnou. Stejně tomu bylo i dneska, kdy jsme nejeli nijak
daleko autobusem, spíše jsme se pohybovali po, i mně
neznámých, částech Sydney.
Na
rozdíl od včerejška, kdy nám autobus zůstal trčet v
zácpě, tak dnes přijel na čas. Ale jak píšu výše, nebylo
vcelku kam spěchat. První dnešní zastávkou bylo druhé
největší rybí tržiště na jižní polokouli. Cesta nejdříve
vedla skrze rušnou Čínskou čtvrť s velkým množstvím
obchůdků, poté kolem Čínské zahrady přátelství, která je
postavená v souladu s vyvážeností principů jin a jang a
je takovou oázou klidu v rušném městě. A hned vedle je
již zmíněný Rybí trh. Není to jen místo, kam chodí
obyvatelé nakupovat suroviny na vánoční oběd. Např. v
minulém roce se ale během svátků prodalo 120 000 tuctů
ústřich, 200 tun chňapalů a 170 tun krevet. Tržnice je
ovšem rušná stále. Každý rok tudy projde přes 15 milionů
kg mořských živočichů. Součástí areálu je i velké
množství restaurací či sushi barů. A co více – je odsud
krásný výhled na ANZAC most (Australian and New Zealend
Army Corps).
Brzo
ráno naštěstí všichni členové výpravy ustáli vůni ryb a
tak jsme mohli pokračovat v dalším poznávání okolí
města. Přes luxusní rezidenční čtvrť Rose Bay, odkud
také startovali první hydroplány Catalina letecké
společnosti Quantas, jsme dorazili do národního parku
Sydney Harbour. Park chrání izolované oblasti přístavní
buše s kouzelnými vycházkovými stezkami a vyhlídkami.
Součástí parku jsou také místa nazvaná Watsons Bay,
South Head s krásným výhledem na vstup do přístavu a
North Head a Middle Head. Vše zakončuje impozantní útes
Gap, který je velmi frekventovanou poslední zastávkou
sebevrahů. Nebojte, my jsme se sem šli dneska jen
podívat, žádné skoky z útesu se nekonají, leda by si to
jen někdo okouknul, aby zjistil, do čeho jde … jako
krematorium v Pelhřimově :o)
V
okolí Sydney byste našli několik krásných pláží.
Nejznámější a nejnavštěvovanější je ale Bondi Beach.
Kraluje nade všemi ostatními plážemi ve městě a přitom
není prý na koupání, ani na surfování nic moc. Určitě
ale stojí za to ji navštívit. Stejně jako před 10ti
lety, tak i dnes byla voda dost studená, spíše ledová.
Tipoval bych to tak na 17 stupňů. Davy surfařů obou
pohlaví a všech věkových kategorií byli ustrojeni do
neoprenů, tak jim to nevadilo. Na druhou stranu i
koupajících bylo ve vodě značné množství. Voda je zde
teplá tak kolem Vánoc a Nového roku. Nelekejte se, tady
jsme na druhé straně světa, kde se nejen jezdí a chodí
po opačné straně, ale i voda se zde v záchodě točí
opačně a také se během Vánoc koupou a mají léto … Nade
všemi koupajícími se i sufrujícími dohlíželo několik
dobrovolných plavčíků a záchranářů. Ročně prý v
Austrálii (celé) zachrání více než 200 000 lidí, což je
dostatečné opodstatnění pro jejich přítomnost.
Já si
smočil ve vodě pouze nohy a podél pláže se přidal do
průvodu po stezce na vedlejší pláž Tamarama. Důvodem
proudících davů nebylo to, že je sobota, ale právě
otevřená venkovní výstava soch Statues on the Sea.
Probíhá zde každý rok na přelomu října a listopadu.
Pokaždé zde jsou jiné sochy a vždy tato akce přitáhne
množství zájemců. Stezka vede kolem velmi známého klubu
Iceberg, založeného ve 30. letech minulého století.
Zajímavostí klubu je oceánský 50ti metrový bazén, kde si
můžete zaplavat a přes kraj bazénu Vás neustále zkrápí
zčeřená mořská voda.
Odpoledne nebyl naplánován žádný společný program.
Někteří členové výpravy šli k Opeře, někteří na různé
výstavy apod. Já se vydal přes nedaleký Hyde Park s
velkou alejí stromů, vodotrysky a důstojným památníkem
padlým v I. světové válce – ANZAC Memorial. Uvnitř je
kopule památníku poseta hvězdami a každá ze 120 000
patří jednomu obyvatel Nového Jižního Walesu, kteří
přišli v bojích o život. Hned vedle parku stojí
Australské muzeum. V expozici jsou nejnebezpečnější
australská zvířata včetně sklípkance jedovatého (pavouk)
či krokodýla mořského. Další část expozice se věnuje
domorodému obyvatelstvu. O kousíček dál stojí impozantní
Katedrála Sv. Marie. Právě dnes zde probíhalo několik
svateb a parkoviště bylo plné nazdobených veteránů a
jiných luxusních aut.
Parkem s názvem Domain jsem se pomalu dostal k Art
Gallery of NSW. Původně jsem návštěvu neplánoval, ale
přinutilo mě k ní neustávající kýchání a tak jsem musel
vyhledat toalety, abych ulevil plnému nosu. Když už jsem
zde byl, kousek galerie jsem si také prošel. Galerie
hraje mimořádnou roli ve společenském životě Sydney.
Jednak je zde vstup zdarma a nabízí špičky australského
umění 19. a 20. století, evropské a asijské umění 15. -
19. století a i skvělé zahraniční putovní výstavy. Od
galerie jsem sešel k místu, které má velmi zvláštní
název. Je to snad jediné slovo na světě, ve kterém je 8x
písmeno „o“ - Woolloomooloo. Dříve to bývaly skladiště a
přístavní molo. Dnes je budova zrekonstruována. V části
jsou exkluzivní restaurace a v další části ještě
exkluzivnější apartmány. Vstup pouze s kartou nebo na
pozvání. Jinak se za skleněné dveře nedostanete!
Přes
MacQuarie Street jsem se dostal k již známé vyhlídce Mrs.
MacQuarie Chair, jež prvním guvernérem NSW, který měl
vizi o pozvednutí Sydney z pouhé trestanecké kolonie na
zcela jinou úroveň. Realizoval své plány za pomocí
architekta Francise Greenwaye, také trestance. Z
vyhlídky už to bylo kousek ke Královské botanické
zahradě, založené v roce 1816, jako zeleninová políčka
kolonistů. Dnes zahrada patří mezi oblíbené místo
trávení volného času, odehrávání různých oslav či
svateb.
Tím
by se dala prohlídka Sydney považovat za ukončenou.
Město patří mezi místa, která můžete navštívit víckrát a
stále v nich najdete něco nového. Zařadil bych je na
úroveň Říma, Barcelony nebo Lisabonu. Má své kouzlo a
duši!
FOTOGALERIE
21. října 2012: neděle
Sydney – Alice Springs (mapa)
Máváme Sydney, loučíme se s městem a konečně se vydáváme
do Rudého středu. Do míst „neprobádaných“ a také
vzdálených na hony civilizaci. Do míst, jež lze nazvat
tou pravou Austrálií – drsnou a nemilosrdnou, kde vládne
tvrdou rukou příroda a slabší nemá šanci přežít … Prostě
daleko od zhýčkaného východního pobřeží.
Ze
Sydney je to do Alice Springs asi 2 000 km, tzn. 3
hodiny letu. Čekal jsem, že let bude klidnější, ale už
od začátku se letadlo třáslo jako osika a vítr si s ním
pohrával jak s hračkou. To asi abychom se připravili na
to, že zde je vše drsnější … Naštěstí jsme zdárně
doletěli a přistáli v hlavním městě Rudého středu.
Nemyslím, tím hlavní město Severního teritoria, tím je
Darwin na severu. Alice Springs vítá své návštěvníky
značně teplejším podnebím – dnes 39 stupňů ve stínu,
načervenalou krajinou a neuvěřitelnou koncentrací
aboriginců. Nacházíme se přeci na jejich území. O tom
svědčí i dvojjazyčné nápisy na hlavních atrakcích a
směrovkách. Aboriginci jsou uváděni jako nejstarší
živoucí národ. Předpokládá se, že historie národa sahá
asi 40 000 let zpět. Na rozdíl třeba od Nového Zélandu,
kde mají domorodci jeden jazyk, tak aboriginci mluví
mnoha desítkami jazyků a navzájem si nerozumí.
Aboriginci není také nazvání národa nebo příslušníka
národa. Je to všeobecné pojmenování. Fyzicky aboriginec
jako takový neexistuje. Dříve k nim australská vláda
přistupovala jako k méněceným obyvatelům a tím vznikla
tzv. Lost Generation – generace aboriginců, kteří
propadli alkoholu a drogám a nemají vztah k zemi. V
posledních cca 20ti letech ovšem došlo ke změně a vztah
domorodců a Australanů je postupně narovnáván.
V
Alice Springs jsme nejdříve navštívili ANZAC Hill – opět
památník padlým vojákům ze všech válek 20. století.
Podobné památníky najdete stejně jako u nás snad ve
všech městech. Zde je umístěný na vrcholku, odkud je
pěkný výhled na město. No … město … opět taková
provinční osada s cca 25 tisící obyvateli. Nebýt
okolních přírodních památek, tak by asi zůstalo na
okraji zájmu. Ale takto je dobrým výchozím místem pro
poznávání okolí. Už při první zastávce jsme si
vyzkoušeli sílu sluníčka a pěkně se prohřáli. Na rozdíl
od Sydney nám zde nehrozí, že bychom vytahovali bundy z
kufrů.
Po
návštěvě ANZAC Hill jsme se přesunuli na základnu
létajících lékařů – jedinečného lékařského systému
působícího zde v Austrálii od roku 1929. Tehdy, když
bylo letectví ještě v plenkách, přišel jeden z místních
reverendů s nápadem, jak poskytovat lékařskou péči lidem
v vzdálených oblastech. Po Austrálii byste našli
podobných základem 21 a každá má rádius působnosti cca
30 minut. Mají vytipovaná míst pro přistávání letadel,
tam musí rodina nemocného nebo zraněného dostat. Jedná
se skutečně o unikátní službu financovanou částečně
státem a částečně z dotací. Mají celkem 61 letadel a
ročně se uvádí až 750 000 zásahů (nejedná se vždy o let,
ale započítány jsou i tzv. telefonické konzultace). S
letadlem většinou odlétá proškolená zdravotní sestra –
zde zkušenostmi a vědomostmi na úrovni lékaře. Letadla
jsou vybavena nejmodernější špičkovou technikou pro
záchranu lidských životů. Když jsem v dětství sledoval
seriál Skippy, tak tehdy zde byla tato služba uváděna a
já si nedokázal přestavit o co jde. Až tady si uvědomíte
o co běží a jak neocenitelně pomáhají lidem v ohrožení.
Po
„odborném programu“ následovalo volno na oběd a nákupy
suvenýrů. Já si mezitím prošel Alice Springs – pěší
zónu, most přes „řeku“ Todd, kterou 99% obyvatel
nevidělo nikdy téct a kde také probíhají závody regaty –
s tím rozdílem, že lodě zde nemají dno a závodníci v
korytě běhají. Prý za celou dobu konání závodů se tyto
jednou nekonaly – když skutečně byla v řece voda. Ale
místní jsou připraveni – přes řeku vede most, je zde
míra na měření množství vody a závory a cedule, že cesta
je uzavřena, pro případ, že by zde skutečně tekla voda …
Okolní parky a veškerá místa zabírali už výše zmínění
aboriginci. Seděli ve stínu, povídali si a prodávali
obrazy s domorodými motivy – tečkované, čárkované apod.
Taky prý čekali, až se otevře hospoda a oni budou moci
jít na pivo. Na druhou stranu v tom děsném vedru se
stejně nedalo nic dělat, jen sedět ve stínu a nehýbat
se. Opět až zde člověk pochopí, proč nic nedělají … :-)
Po
nákupu v supermarketu (příští dva dny se budeme
pohybovat vcelku mimo civilizaci) jsme se ubytovali v
místním kempo-motelu. Po chvilce z nedaleké skály začali
sestupovat malí skalní klokánci. Jsou naučení, že je zde
hosté krmí – v recepci se dá pro ně koupit bašta. To
bylo takové příjemné zpestření večera při zapadajícím
slunci. Zítra se ale už úplně rozloučíme s civilizací a
budeme nocovat na velbloudí farmě v tisíci hvězdičkovém
hotelu ...
FOTOGALERIE
22. října 2012: pondělí
Alice
Springs (mapa)
Široko daleko kolem nás není nikdo a nic … jen rozsáhlá
divočina, která dává člověku poznat jeho nicotnost.
Nefunguje zde mobil, není zde dovedená elektřina a
nejbližší velké město je více než 2000 km daleko. Ano,
jsme v australském outbacku, což by se dalo přeložit
jako něco dále za vnějším nebo dále za vystrčeným.
Prostě jednoduše řečeno – naprostá divočina a pustina.
Ta pravá, drsná a nepřívětivá Austrálie, která vítala
první osadníky. Nemyslím tím východní pobřeží, kde jsou
velká města, ale Rudý střed, kde jsou farmy velikostí
českých okresů či největší dokonce velikosti Belgie …
kde dlouhé dny či týdny nemusíte narazit na společnost
jiného člověka …
Dneska ráno tomu ale ještě tak nebylo. Tak jak jsem byl
zvyklý z jiných míst, přečetl jsem si sms na mobilu,
připojil se na internet a zkontroloval emaily. Potom
jsme si s mojí Terezkou zatelefonovali, všude fungovala
bez problémů elektřina, prostě jako ve velkém městě. Ale
i samotné Alice Springs už bylo takovou malou
„nápovědou“ toho co nás čeká a co zažijeme.
Ještě
před tím, než jsme opustili lůno zdejší civilizace, jsme
se vydali na krátkou prohlídku původní telegrafní
stanice. To je vlastně důvod, proč město Alice Springs
vzniklo. V roce 1872, kdy byl zaveden do Austrálie
telegraf, došlo ke zkrácení doručení zprávy z 5ti týdnů
na 3 dny. A právě telegrafní stanice byly klíčové v
tomto vývoji. Sloužily jako zesilující stanice, jinak by
se signál na celou vzdálenost ztratil. Po Austrálii
byste jich nalezli několik. A právě tyto stanice
přispěli k ukončení izolovanosti Austrálie. Na přelomu
století se z kontinentu stal již civilizovaný svět, na
který Evropané nepohlíželi skrze prsty. Areál telegrafní
stanice zahrnuje dobře udržované původní budovy z
přelomu minulého století, včetně dobové výbavy.
Pomalu opouštíme Alice Springs. Poslední zastávka je
ještě na okraji města s nápisem vítajícím návštěvníky. V
našem případě se s námi město loučilo. Dnešní trasa je
vcelku jednoduchá. 100 km rovně, potom trošku doprava a
pak asi 150 km rovně, pak mírně vlevo a 100 km rovně a
finální rovinka po zatočení má asi 150 km a jsme tam.
Vše dohromady mírně přes 500 km … Tak nějak vypadá
cestování po australském středu – silnice jak když
střelí a cca po 100 km nějaká roadstation – obdoba naší
benzínové stanice s občerstvením, ubytováním a někdy i
malým bazénem pro ubytované.
Na
trase dnešního přejezdu jsme měli naplánovanou zastávku
v Rainbow Valley – místě, které má pro aborigince
mýtický význam. Skála, která zde stojí je navíc zbarvena
mnoha odstíny červené, žluté a bílé. Vše je způsobeno
mořskými sedimenty. V okolní krajině plné pouštních
travin a rudého písku působí skála skutečně impozantně.
Na konci stezky vedoucí kolem skály je další zajímavý
útvar – tzv. Mushroom Rock, neboli Houbová skála. A
skutečně, kámen připomíná houbu … značně zerodovanou.
Venkovní teplota pomalu dosahovala čtyřicítky ve stínu a
tak každý pospíchal zpět do autobusu. Nebyl sice extra
vychlazený, ale určitě v něm bylo příjemněji než na
poušti.
Během
přejezdu jsme nepotkali moc aut, asi by se daly všechny
spočítat na prstech obou rukou. Sem tam projel i nějaký
autobus, převážně Gray Hound, který plní i funkci
poštovního vozu a na jednotlivé, opuštěné, zastávky
dováží poštu. Život je zde neuvěřitelně těžký, už od
elementárního základu … Myslím tím, když chcete nakoupit
– musíte do Alice Springs, chcete k lékaři, musíte do
Alice Springs, děti musejí do školy – opět jedině Alice
Springs a nebo slavné školy School of the Air, kdy se
vzdělávají přes vysílačky. Chcete na benzín – stanice
jsou 100 km daleko, nebo si ho objednáte a přivezou vám
jej road trainem nebo vrtulníkem. Když už jsem zmínil
onen road train – to jsou ty obrovské náklaďáky se 3, 4
nebo i 5 návěsy o maximální délce dosahující 75 metrů,
které křižují vnitrozemí Austrálie.
Měli
jsme možnost navštívit také jednu ze zmíněných road
station. Jakoby zde ustrnul čas tak v 70. letech
minulého století a to pod silnou vrstvou prachu.
Nefunguje zde mobil, jediný způsob komunikace je pevná
linka, satelitní telefon nebo vysílačka. Lidé zde žijící
jsou rádi za každou společnost a nelehký život se na
nich určitě podepisuje. Na stanici, kde jsme se
zastavili, nám majitel představil svého ochočeného a
zpívajícího dinga. Když někdo hrál na klavír, tak dingo
„zpíval“. Místní majitel stanice byl shodou okolností
také prvním průkopníkem turismu v této oblasti. Jako
první pořádal výlety do King´s Canyonu nebo k Uluru.
Do
místa našeho dnešního noclehu, na Kings Canyon Station
jsme dorazili asi kolem šesté hodiny večer. Jedná se o
největší velbloudí farmu v oblasti. Navíc část areálu
slouží jako kemp a v další části mají „šmoulí městečko“
- asi 20 chatiček či spíše stanů, kde lze strávit noc v
posteli. Na večer bylo naplánováno barbeque, které se
myslím vydařilo. Nyní už je venku slyšet pouze cikády a
nad hlavami nám svítí jižní kříž. Nocleh v místě mimo
civilizaci má vždy své kouzlo.
FOTOGALERIE
23. října 2012: úterý
Australský outback – Kings Canyon – Yulara (Ayers Rock
Resort) (mapa)
Mottem dnešního dne bych prohlásil větu „Je tu
takové vedro, že se mi tetelí i ručičky na hodinkách!“.
Koho zajímá, proč tomu tak je, tak právě ten by měl
pokračovat ve čtení dnešního, ale určitě i dalších
zápisků z putování po kontinentu na druhé straně světa.
Nocleh v kempu uprostřed horkého rudého středu byl pro
mnohé členy premiérou noclehu v divočině. A to nezažili
to pravé dobrodružství – nocování v tzv. „matyldách“,
což jsou spacáko-stany, které používá australská armáda
a vznikla také jejich civilní verze. Prostě si zalezete
do takového fusaku, zavřete a nic na vás nemůže. My jsme
ale raději tentokrát zvolili variantu méně náročného
odpočinku. Přes noc bylo venku slyšet ťapkání a
škrabkání různých živočichů, ale jelikož kolem chatiček
není písek, nebyly vidět žádné stopy, jako třeba při
nocování na libyjské Sahaře. Nikoho ale žádná potvůrka
nepoděsila.
Vstávali jsme ještě za tmy, kdy na obloze zápasily
hvězdičky se světlajícím pruhem od sluníčka na obzoru.
Výsledek je vždy jasný, sluníčko zvýtězí, alespoň
prozatím, ale když si člověk uvědomí, že u nás doma se
jde spát a my vstáváme, tak je to prazvláštní pocit. V
Sydney to bylo díky 9 hodinového posunu ještě
markantnější. Proč ale vstáváme tak brzo? Hned zrána nás
čeká asi 3 hodinový trek v nedalekém Kings Canyonu. Je
to k němu ještě asi 30 km a jakmile se sluníčko vyloupne
na oblohu, tak začne to pravé centrální horko. Ještě
před započetím treku se skupina rozdělila. Méně zdatní
šli pouze vnitřní část kaňonu a ti více zdatní se vydali
na procházku po okraji, tzv. rimu. Nejdříve bylo ale
nutné doplnit zásoby vody, zdolat tzv. „infarktový
kopec“ - úvodní stoupání, kdy se každý přesvědčí, zda
neměl jít přeci jen tu kratší trasu vnitřkem kaňonu.
Zpočátku nejsou panorámata a výhledy nijak úchvatné.
Pravda, měkké světlo vycházejícího sluníčka vše krásně
nasvětluje a okolní krajina vypadá zcela jinak než ta
naše … ale po chvíli to přijde! Nejprve polehoučku,
potichoučku se okolí změní v erodované fantastické
útvary a následně se ke všemu přidají cca 200 metrové
strmé útesy padající na dno kaňonu. A to je teprve
fantazie. Uděláte krok a musíte vše fotit, další krok a
zase Vám to připadá jako jiná část a zase fotíte!
Přejdete na druhou stranu okraje a už si říkáte, že to
přeci nemůže být jiné. Ale je! A opět fotíte a fotíte.
Díky
focení se procházka trošku protáhla a tak část členů
výpravy už čekala v autobuse a další část teprve
sestupovala z kopce. A to už ve stoupajícím horku, které
mělo být ještě horší. Po návratu na farmu, kde jsme
nocovali nás čekala snídaně, sbalení kufrů a přesun dále
na trase. Já jsem mezitím seděl v „recepci“ a snažil se
poslat 2 MB email, nepodařilo se to ani za půl hodiny.
To jsem ale nechtěl napsat. Jak jsem tam tak seděl a
pozoroval tetelící se vzduch v okolí, zvedl se najednou
vítr a jakoby na farmu hnal malé tornádo, za chvíli
další a další. Bylo to zvláštní, ale asi vše způsobené
dnešním extrémním horkem. I na telefonu, v předpovědníku
počasí byla nová, nepoznaná ikonka – sluníčko a jakoby
plamínky, to značilo asi extrémní vedro.
Rozloučili jsme se s farmou a papouškem kakadu, který u
recepce přerovnával kovové mince a vydali se ještě více
směrem do středu kontinentu – ke druhému největšímu
kamennému monolitu na světě – Uluru. Dříve bylo místo
známo jako Ayers Rock, ale nyní, kdy dochází k
narovnávání vztahů s aboriginci, se už používá pouze
Uluru. Cestou jsme udělali dvě zastávky – nejdříve s
vyhlídkou na falešnou Uluru. Byla to stolová hora – Mt.
Connors, která turisty mate, protože skutečně Uluru
připomíná. Za písečnou dunou na tomto místě bylo také
jedno ze slaných jezer. A právě zde teplota kulminovala
– 46 stupňů ve stínu bylo skutečně dost. Na západě
Austrálie v Marble Rod mají prý ale až 60! To je
nejteplejší místo v Autrálii.
Městečko Yulara nás přivítalo signálem na mobilní
telefony. To v outbacku neměli, ale zase měli zdarma
wifi. Je hrozné, jak si člověk na všechny podobné
vymoženosti zvykne a je-li bez nich, tak je nervózní. Na
druhou stranu je to ale fajn, protože můžete informovat
své blízké na druhé straně světa, že jste v pořádku.
Jinak je Yulara spíše jedním velkým resortem. Nejedná se
o nic jiného než servisní město pro přilehlý národní
park. Leží hned za hranicí parku a tak k němu
návštěvníci velmi rychle dorazí.
Odpoledne nás čekala návštěva parku a bližší poznávání
Uluru nebo Ayersovy skály, jak jí dříve říkali. Byla
objevena v roce 1873 a o rok dříve se bílý člověk dostal
ke skalním útvarům Katja Tjuta neboli Olgas. Poté, až do
30. let minulého století bylo místo zapomenuto a
objevili jej zase až mezi válkami. Nyní je silueta Uluru
známá snad po celém světě. Jedná se o druhý největší
monolit na světě, tyčící se do výšky více než 300 metrů.
Chtěli-li byste ho obejít, tak počítejte s 10ti
kilometry. Už z dálky působí impozantně a zblízka ještě
víc. Jedná se vlastně o ztvrdlý sediment z mořského dna,
který je pokryt tenkou vrstvou železa, a proto má
červenou barvu. Nejdříve jsme se zastavili v
návštěvnickém centru, kde se blíže seznámíte s historií
místa, aboriginců a tím, co se zde odehrálo po příchodu
bílého muže – znesvětil domorodcům vodu (umyl se v ní,
nechal zde napojit velbloudy), dále vylezl na svatou
skálu a začal aborigincům nutit svou víru. Nic moc
kombinace, že? Poté jsme se vydali na jednu ze stezek
zde vedoucích – Kuniya Walk k jedinému permanentnímu
zdroji vody – Mutitjulu Waterhole. Místo je prý domovem
mýtického hada Wanampi.
Prohlídku parku zakončila zastávka na písečné duně,
odkud se pozoruje západ slunce nad Uluru. Díky okolním
požárům a zvířenému červenému písku se sluníčko schovalo
dříve než by mělo, ale i tak jsme si večer užili.
FOTOGALERIE
24. října 2012: středa
Yulara (Ayers Rock Resort)
– Uluru - Cairns (mapa)
Včera
jsme na trek do Kings Canyonu vstávali brzo. Dneska, na
plánovaný trek do Katja Tutja jsme vstávali ještě dřív.
Trošku mě znepokojilo to, že když jsem pustil v koupelně
ventilátor, bylo zvenčí cítit kouř, ale uklidňoval jsem
se tím, že to asi někde něco pálí nebo třeba aboriginci
táboří někde poblíž. Ale bylo tomu úplně jinak. Jak? To
jsme se dozvěděli za chvíli a jestli Vy to chcete také
vědět, tak čtěte dále!
Původně byla dneska naplánována výprava na východ slunce
nad Katja Tutja, následovaná cca 3 hodinovým trekem.
Stejně jako včera, jsme vjeli do parku. Lístky nikdo
nekontroloval. Na křižovatce Lewis (řidič) zabočil na
Katja Tutja a cca po 5ti minutách jízdy se v dálce
začaly objevovat ozářená místa. Jakoby vycházelo
sluníčko, ale na mnoha místech najednou. Hned bylo
jasné, co se před námi odehrává. Neprchala kolem nás
různá zvířata nebo klokani s hořící oháňkou, ale jak
vpravo tak vlevo hořela tráva, stromy …. zpočátku to
vypadalo nepříliš nebezpečně, zastavili jsme, abychom si
to vyfotili, stejně jako ostatní výpravy. Pak jsme jako
jediní popojeli asi o 500 metrů dál. Zde bylo ale jasné,
že je to konečná, dál už se nedalo. Buš hořela z obou
stran silnice a plameny šlehaly na silnici. Lewis volal
vysílačkou na stanici rangerů, ale nedovolal se. Všichni
naštěstí pochopili, že by byl holý nesmysl jet dál. I
když bychom úsek projeli, mohli bychom být na druhé
straně uvězněni, než vše vyhoří. Společně, ještě s
jedním autobusem, jsme se otočili a jeli zpět. Ostatní
výpravy už byly pryč. Ještě jsme zastavili jedno auto a
Lewis mu vysvětloval, že dál se nedostane.
Operativně jsme proto změnili program a zaměřili se na
Uluru. Díky hořící buši byla také v prachu, oparu a
kouři. Přijeli jsme na parkoviště Mala, odkud vede také
stezka nahoru na Uluru. Samozřejmě výstupy nejsou
aboriginci schvalovány a je to proti jejich víře.
Bohužel běloch ne vždy vše respektuje. Jediným štěstím
je, že stezka bývá velmi často zavřená kvůli vysokým
teplotám nebo kvůli velkému větru. Stejně tak zůstala i
dneska. Tisíce stop na skále zanechali jizvu. Skála nebo
duchové se však návštěvníků mstí – za celou dobu, co se
registrují výstupy, zemřelo už téměr 50 osob – buďto
spadli nebo dostali infarkt. V případě, že se zde něco
stane a dotyčnou osobu musí snést vrtulník, tak jsou
náklady na celou akci cca 4 500 AUD. Několika obětem je
věnovaná malá část s pamětními deskami.
Z
parkoviště jsme se po prohlídce pamětních desek vydali
na tzv. Mala Walk, neboli procházku lidu Mala. Vede
podél jeskyní, podél svatyní a míst, která je zakázáno
fotografovat z náboženských důvodů až do kaňonu Kantju
Gorge, kde je další rezervoár vody. Není ale
permanentní, jako ten, který jsme navštívili včera. Je
zásobován vodou stékající z vodních nádrží vzniklých
přirozenou cestou na skále. Stékající voda omývá
železitou vrstvu skály a ukazuje ji v původním odstínu –
šedé či černé. Vrátili jsme se na parkoviště a zájemci
mohli ještě pokračovat v procházce Lungkata Walk, směrem
k Mutitjulu Waterhole, kde jsme byli včera. Být vedle
tak působivého monolitu, ze kterého přímo vyzařuje
mystičnost a majestátnost, byl neuvěřitelný pocit. Navíc
si musíte uvědomit, že to co vidíme, je naprostý zlomek
ledovce! Nahoru má skála 300 metrů, ale dolů 6 km!!!
Požár
cestou na Katja Tutja stále zuřil a nyní už byla silnice
oficiálně uzavřena. Proto jsme vyjeli ještě na vyhlídku,
kde se jezdí pozorovat východ slunce a poté skálu na
rozlučenou obkroužili. Je neuvěřitelné, že hned vedle
skály bylo v minulosti letiště. Letadla dosedala na zem
hned vedle! Stejně tak bylo v parku velké kempoviště.
Naštěstí nic z toho už není pravda.
Odpoledne opouštíme Yularu. Místní letiště je maličké.
Pán u přepážky se musel smát mému dotazu – ze kterého
gate odlítáme? S cukajícím koutkem mi odpověděl, že mají
pouze dva gaty a asi to bude ze druhého. Letiště funguje
také pouze od devíti ráno do čtyř odpoledne. Když jsme
čekali na letadlo, tak všechny obchody (rozuměj dva)
sklízely a chystaly se zavřít.
Dnes
večer jsme posunuli zase hodinky o půl hodinu dopředu,
na 8 hodinový rozdíl oproti domovině a zbývajících 5
nocí nás čeká poznávání tropického Cairns!
FOTOGALERIE
25. října 2012: čtvrtek
Cairns – NP Daintree – Cape
Tribulation (mapa)
Na
rozdíl od vyschlého středu kontinentu nás dnešní Cairns
přivítalo přeháňkami, dalo by se říct docela vydatnými.
Zpočátku to vypadalo, že nám počasí hodlá překazit
naplánovaný výlet. Když ale přišel průvodce, tak nad
vším mávl rukou a řekl, že jedeme beztak do deštného
pralesa, tak se nemáme stresovat kvůli pár kapkám. Dobrá
tedy, usoudili všichni členové výpravy, ale pro jistotu
do baťohu nebo do kapsy přibalili nějakou tu pláštěnku.
Stejně tak i já.
Malým, skutečně malým autobuskem, kam jsme se vešli tak
akorát a rozměrově rozsáhlejší členové výpravy měli co
dělat, aby se vešli na svůj sedák, jsme vyrazili do cca
140 km vzdáleného parku Daintree
&
Cap
Tribulation (Mys trápení). Výhodou bylo, že cesta trvala
dvě hodiny a mezitím se počasí umoudřilo natolik, aby ve
finále vyšlo sluníčko.
Do
národního parku se lze dostat pouze jedinou silnicí a
přes řeku Daintree. Nevede přes ni žádný most, protože
zde bývají časté záplavy, proto tu jezdí přívoz. To je
také důvod dnešního malého autobusku. Je to poslední
rozměr vozidla, které lze převézt. I přes svou
miniaturnost měl občas problémy s délkou a štrejchnul
zadkem o zvlněnou silnici. Jak jsem ale později zjistil,
byl na to připravený. Na zadním rámu měl navařené kovové
kolečka, po kterém zadek busu vždy sklouzl. Zajímavé,
ale praktické řešení do těchto míst.
První
zastávka byla na vyhlídce Alexandria. Pod námi se
otevřelo ústí řeky Daintree – je dlouhá celkem 120 km a
v pozadí můžete vidět ostrov Double Island – jakoby dva
spojené ostrůvky. Tento je na prodej za 8 miliónů AUD a
to už je po slevě. Přede dvěma lety za něj chtěli 10
milionů! No nekupte to. Častým nájemcem je prý Keanu
Reeves. Problém je ale v tom, že i když si ostrov
koupíte, tak dle australského zákona patří pláže všem,
tudíž se Vám na nich může kdokoliv vylodit a rozbít
tábor …
Národní park Daintree není známý jen jako nejstarší
prales na světě – 5x starší než amazonský, ale také
pěstováním čaje. Je to jedno z mála míst, kde se v
Austrálii dá pěstovat čaj. Okolní kopce a vlhkost
poskytuje místu zvláštní mikroklima. Na farmě, kde jsme
se zastavili, se čaj pěstuje od konce 70. let minulého
století. Ale žádné ruční sklízení jako např. na Srí
Lance nebo v Indii. Jednoduše a rychle strojem. Ten
vezme všechny lístky v dané výšce a je poklizeno.
Členové výpravy propadli nákupní horečce a zásobili se
čajem. Já jsem si jen vzpomněl na podobné stavy na Srí
Lance anebo v Kerale a honem jsem si jakýkoliv nákup
rozmyslel.
Kvůli
čaji jsme sem ale nejeli. První setkání s pralesem bylo
na Mangroove Boardwalk, tzn. během procházky
mangrovníkovým pralesem po chodníčku připraveném pro
turisty. Už to byl můj x-tý prales, ale i zde jsem
objevil zase něco nového a také něco nového jsem se o
rostlinkách dozvěděl.
O
kousek dál, na pláži Cap Tribulation, jsme měli volno na
odpolední piknik, který jsme vyfasovali při odjezdu. Já
už jsem si téměř vše snědl po cestě, a tak jsem se
věnoval spíše poznávání tohoto místa, kde ztroskotal
kapitán James Cook a měsíc zde opravovali loď. Proto
místo nese název Mys trápení. Z jedné strany pláže byla
připravena vyhlídková plošina. Bohužel musím říct, že
vyhlídka nebyla nic moc. Zato procházka po pláži až na
druhý konec k dalším mangrovníkům byla plná malebných
místeček a já zde udělal zase nespočet fotek. Můžete
posoudit sami, nakolik se mi podařily. Jelikož po dobrém
obědě by mělo následovat čepované pivo, přejeli jsme do
nedaleké hospůdky, abychom splnili i tuto část programu.
A abychom učinili za dost ještě i chuťovým buňkám na
sladké, ochutnali jsme v nedaleké botanické zahradě
„pralesní“ zmrzlinu. Pojmenování pralesní je proto, že
má příchutě místních plodů – jako mango, papája apod.
Rozloučení s národním parkem se odehrálo na řece. Byla
naplánována hodinová projížďka a pozorování zvířat,
hlavně krokodýlů. Žijí zde dva druhy krokodýlů – tzv.
freshi žijící ve sladké vodě, ten není nebezpečný. Ale
salty žijící ve slané vodě, ten je naopak extrémně
nebezpečný. Navíc řeka Daintree je tzv. brachická, tzn.
že se zde střídá a mísí sladká a slaná voda. Proto je
vhodná právě pro onoho nebezpečného krokouše. Byl zde
dokonce i prý uloven jeden z největších kousků – 8.5
metru dlouhý. To už je pěkný macek! Během naší projížďky
byli ovšem všechny exempláře schovány neznámo kde.
Podařilo se nám objevit pouze dva, asi půlmetrové a cca
dva roky staré jedince. Ti se ovšem schovávali ve
větvích a kořenech, aby je někdo nezmerčil a nezabil.
Největší a nejznámější samec, který zde žije se jmenuje
Jizva – podle zjizvené hlavy z mnoha soubojů. Ve svém
teritoriu „obhospodařuje“ svých cca 15-17 manželek. Nemá
zde zatím konkurenta. Prý zde byl ještě druhý krokodýlí
samec – Tlustý Albert, ale toho zabili farmáři, že jim
zabíjel dobytek. Mimo dva malé krokodýly jsme ještě
viděli pár ptáků a několik žab. I přesto byla závěrečná
projížďka velmi příjemným dokončením prohlídky parku.
FOTOGALERIE
26. října 2012: pátek
Cairns – Velký bariérový útes – Green Island (mapa)
Austrálie vstává a Evropa se pomalu ukládá ke spánku.
Tak tomu je každý den mého putování touto zemí na druhé
straně světa. Každé ráno přeji mé Terezce po telefonu
dobrý večer a ona mi přeje dobré ráno. Já říkám včera,
ona říká dnes … no uznejte sami, není to bláznivé? Dle
mého názoru ano. Jednoduše řečeno, nejde mi to do
palice, nejde mi to na rozum, jak to, že mohu
telefonovat do včerejška a Terezka do zítřka. To bych jí
mohl prozradit co se stane zítra, ne …?
Včera
večer se stala jednomu členovi výpravy nepříjemnost –
snědl něco, na co byl alergický a tak mu naskákaly fleky
po celém těle a otekla polovina obličeje. Náš místní
průvodce s ním zašel do nemocnice, kde ho asi dvě hodiny
pozorovali, dostal injekci a předpis na léky proti
alergii. Dneska u snídaně už vypadal líp, jen jsme
museli zajet ještě do lékárny a vyzvednout co mu v
nemocnici předepsali. Je zvláštní, že po něm nikdo
nechtěl hradit ani dolar. Snad to bylo tím, že byli na
pohotovosti nebo státní nemocnicí, těžko říct.
Program dnešního dne byl spíše odpočinkový. Jelikož
Cairns leží na severním konci Velkého bariérového útesu,
který se táhne v délce cca 2000 km jižně a je prý vidět
až z Měsíce, tak je nutno se podívat i sem, nemyslíte?
Velký bariérový útes ovšem stejně jako ostatní korálové
útesy trpí pod nájezdy turistů. Nedávno jsem četl, že ho
ubyla celá třetina a nadále tento trend postupuje. Proto
se zvažuje o celkovém uzavření pro potápěče a
šnorchlisty. I když je útes otevřený, tak se hromadné
výlety pořádají pouze na vybraná místa. Jedním z nich je
právě korálový ostrůvek Green Island, který lemují další
útesy těchto ohrožených organismů.
Jinak
se ovšem dneska jednalo o jednu velkou komercializaci. V
přístavu na katamarán nasedne asi 300 lidí. Loď je
následně vyveze z přístavu, kde má voda barvu bahna, na
otevřené moře. Zde se barva vody změní na tyrkysovou a o
kus dál zase na temně modrou. U samotného ostrovu poté
hraje už všemi barvami. Cesta z přístavu trvá cca
hodinu. Během této doby dostanou turisté kafe nebo čaj,
zapůjčí si šnorchlovací výbavu a pak už podřimují v
klimatizované hale a čekají, až je vyloží na tom
zázraku. Zázrak to skutečně je, teda v opačném slova
smyslu. Na ostrově je vše možné, jen ne klid. Už to, že
zde stojí 5* hotel mluví za vše. Vše je zde přizpůsobeno
turistům – z mola přejdete na „náměstí“, kde jsou
restaurace, kavárny, půjčovny vybavení a také hotelová
recepce a bazén. Všude se kolem vás motají Japonci či
jim podobní asijští turisté, do toho o vás zakopne
řvoucí harant a matka vám přejede nohu kočárem …. no
božský klid! Vzpomenu-li si na šnorchlování na malajském
Tiomanu, pak je to zcela o něčem jiném.
Já
jsem si ostrov prošel nejdříve z jedné strany a na jeho
konci narazil na galerii samorostů ze suchých stromů.
Každý krok a každá změna pohledu mě nutila udělat další
a další fotku, každičký pohyb vyvolal novou a novou
asociaci. Můžete sami posoudit na fotkách. Procházku
jsem musel přerušit, protože na určitý čas byla
naplánována projížďka lodí se skleněným dnem. Nechal
jsem se na chvíli tedy unést komercí a také se projel.
Pravda, nějaké ryby a korály byly vidět, ale nejednalo
se o žádnou slávu. Po obědě jsem si prošel zbylou část
ostrova a udivil mě obrovský odliv, snad kilometrový!
Tsunami to ale nebyla, to se nemusíte bát.
Členové výpravy byli nadšení a spokojení. Já se
tentokrát nekoupal, jen vše jistil ze souše. Měl-li bych
si vybrat, tak Green Island už ne. Sice má
infrastrukturu a zázemí, ale opuštěný ostrov je mi
milejší než tato továrna, která Vás ráno vcucne a
odpoledne zase spálené vyplivne (já ne, ale ostatní byli
dost červení)!
FOTOGALERIE
27. října 2012: sobota
Cairns – Stolové hory (mapa)
Pobyt
v Cairns má tu výhodu, že v jeden den můžete vyrazit do
pravěkého pralesa, kde čekáte, že na vás každou chvíli
musí vyskočit nějaký ten zapomenutý dinosaurus či jiná
potvora. Proč by také ne! Austrálie byla přeci prvním
územím, které se oddělilo od prapevniny a proto se zde
nerozšířili savci jako na zbytku světa. Další den
vyrazíte na Velký bariérový útes a když už budete mít
roviny a pralesa dost, tak jsou zde tzv. Table Lands
neboli Stolové hory. A právě sem jsme se vydali dnes i
my.
Celá
oblast Stolových hor, o které se mimo jiné v průvodci
téměř nic nedozvíte, se rozkládá cca 70 km od Cairns.
Dominantou těchto vrcholků je hora připomínající
pyramidu a světe div se, ona s i tak jmenuje. Každoročně
se na ni pořádají závody v běhu do vrchu. Abyste se do
Stolových hor dostali, je nejdříve třeba vystoupat z
nulové výšky do cca 750. Jediný způsob, jak se sem
dostat je šíleně klikatá silnice, kde si dozajista
ukroutíte ruce! Myslím, že každý z členů výpravy už byl
rád, že jsme nahoře a taky se tak trošku děsil sestupu.
I náš autobus v jednu chvíli začal stávkovat – spustila
se zvuková signalizace přehřátí. Řidič zachoval chladnou
hlavu a neohroženě pokračoval dál ve stoupání.
Naštěstí jsme byli už nedaleko naší první zastávky –
Cathedral Fig Tree – ohromného fikusu. Není to ani tak
strom, jako parazit, který se nevinně usadí na kmeni
hostitelského stromu a jakmile spustí kořeny, vysune
vzdušné a okupovaný strom začne pomalu, ale jistě
svírat, dusit a zabíjet. Ve finále nosný strom uhyne,
ale to už je fikus natolik vzrostlý, že se udrží díky
tisícům lián či kořenů. Navštívený strom byl
monumentální a i to je slabé slovo, aby vše mohlo
popsat. No posuďte sami – k objetí stromu by bylo třeba
více než 24 dospělých osob, nikdo neví jak je strom
starý – předpokládá se cca 500 let, není jednoduché
strom změřit – koruna je neurčitá – vědci ale uvádí
výšku 48 metrů, koruna má cca 2 000 m2 – tzn.
dva olympijské plavecké bazény, předpokládaná váha listí
je asi 1 tuna, na stromě parazitují či žijí desítky
jiných rostlin. Tak co říkáte? Není to macek?
Krajinou, která připomíná trošku Vysočinu u nás doma –
vlnící se kopečky, stromy a pastviny, jsme se dostali do
Yungaburru, místního typického městečka. Jednou měsíčně
se zde pořádají trhy a my měli to štěstí, že to vyšlo
právě na dnešní sobotu. Trošku jsem měl pocit, jako
bychom se vrátili tak cca 50 let v čase. I podle stylu
oblékání lidí, podle stylu života, budov apod. Opět
naprosto odlišný svět, než který jsme měli možnost během
putování vidět. Celá oblast Stolových hor je také
oblíbená mezi mladšími i staršími hipíky a také
různými guru, meditátory a podobnými pošuky – podobně
jako např. Modré hory u Sydney. Ale zpět k tržišti –
připomínalo mi takovou zmenšeninu zahrádkářské výstavy,
která se dlouhá léta konávala ve Věžkách. Stejně jako
tam, i zde se prodávaly věci domácí výroby, různé
farmářské potřeby, samozřejmě květiny, semínka,
občerstvení, knížky, místní speciality, káva a také
dokonce „speciální brýle“ za 4 AUD, kterými můžete
bezpečně sledovat zatmění slunce, které má nastat tuším
během 14ti dnů a toto má být v oblasti Cairns
pozorovatelné nejlépe… jestli nebude zataženo. Musím
také říci, že místní lidé jsou přátelští a nesmírně
ukecaní. Neustále se vás vyptávají odkud jste, jak se
vám Austrálie líbí, co jste viděli. A na rozdíl např. od
australského outbacku je jim docela dobře rozumět anebo
už jsem si zvykl na místní angličtinu. Na závěr všechny
členy výpravy zaujala dvojice žen, která odjížděla z
místní benzinky v hipísácké dodávce a na přední rezervě
měli nápis „Adventure before dementia!“ - jednoduché a
výstižné. Nevím, kdo z koho měl větší haló, jestli my z
nich nebo ony z nás. Mávali na nás a odjížděli jako na
výpravu kolem světa.
Program putování po Stolových horách byl rozšířen o
zastávku na farmě, kde žijí ptakopysci. To si samozřejmě
žádný člen výpravy nemohl nechat ujít, byť spatření
tohoto prazvláštního tvora nikdo nezaručoval. Lidé si
většinou myslí, že ptakopysk je velké zvíře. Chyba
lávky! Samec má většinou kolem 50 cm a váží 1.5 kg,
samice je menší – 40 cm a 1 kg. Žádný macek, že? Na
farmě žijí v rybníce a na lidi jsou zvyklí. Když chcete
ptakopyska vidět, musíte mluvit, jen tak se vás přestane
bát – ví, že když mluvíte, tak ho nesežerete. Nesmí se
ale na něj ukazovat, toho se lekne. A co myslíte, viděli
jsme jej i my? Ano, ale jen jednoho. Vždycky jen vykoukl
na hladinu a zase se schoval, poodplul dále a zase.
Nevím, možná si tak s námi hrál. Bohužel na fotkách
vypadá jako plovoucí dřevo a ne živý a prazvláštní tvor,
o kterém si první osadníci mysleli, že vznikl
nepochopitelným zkřížením kachny a bobra.
Polední a obědová zastávka byla ve městečku Atherton.
Byla sobota poledne, venku opět rtuť teploměru zdolávala
závratné výšiny, a tak ve městečku nebyla ani noha. Jen
pár štamgastů postávalo před místní hospodou. Společně
jsme navštívili obchod s opály a poté se členové výpravy
rozešli, aby získali něco k jídlu.
Odpolední poznávání okolí nebylo plné jen horka.
Najezení členové výpravy si během přejezdu k Mt.
Hypepammee zchrupli z autobusu. O to hůř se jim
vysedalo. Nebylo ale volby. Jdeme se podívat na kráter,
který sám o sobě nevznikl výbuchem sopky. O jeho zrození
se zasloužil unikající plyn z některé vedlejší sopky.
Tento se díky prasklinám ve skále dostával na povrch, až
došlo k expanzi a následnému výbuchu. Tak se zrodil 80
metrů hluboký kráter, ze třetiny zaplavený vodou a
zarostlý kapradinami. Tvar kráteru není trychtýřovitý,
ale zahýbá do strany. Prozatím se nepodařila zjistit
hloubka dna a také byl proveden malý průzkum cca 60 do
zahnuté chodby. Vše ztěžují napadané vrstvy listí. Je
tak možné, že nikdo nikdy nezjistí, jak je kráter
hluboký a kam až sahá. Kdo to ale potřebuje vědět. Když
by na ceduli napsali údaj 80 metrů, tak návštěvník
uznale pokývá hlavou a odchází spokojený.
Cestou zpět na parkoviště jsme prošli jinou část stezky
a podívali se na prameny řeky Barron s malými peřejemi.
Není dostatek vody, jinak by vše vypadalo jinak.
Vodopády na této řece jsou ještě k vidění během cesty na
Kurandu. Zde to prý řeší v době sucha tak, že nahoře je
velká nádrž a když jede vlak, tak z ní upustí vodu, aby
opět návštěvníci uznale pokyvovali hlavou a byli
ohromeni mohutností přírodní atrakce.
Odpoledne se pomalu ubíralo k večeru a nám zbývalo
navštívit ještě dvě místa. Prvním byl další fikus –
tentokrát nazvaný Curtain Fig Tree. Vznikl maličko
odlišně než Cathedral Fig Tree. Zpočátku to vypadalo
ovšem podobně – uchytil se na hostitelském stromě,
spustil kořeny, zesílil, omotal se kolem stromu. Ten
ovšem nevydržel váhu a zřítil se na vedlejší strom. Tak
došlo k rozšíření kořenů fikusu na vedlejší velký strom
a jeho zadušení. Uprostřed stál menší strom, ale ten měl
také bohužel smůlu, byl zadušen. Tímto zhroucením došlo
k tomu, že kořeny fikusu nyní připomínají závěs spuštěný
z nebes na zem.
Zpestřením podvečera byla krátká zastávka u zatopeného
lomu, nyní jezera Eacham. Voda zde byla krásně čistá a
hrála všemi barvami. Několik členů bylo vybaveno
plavkami, tak vyzkoušeli místní chladnu vodu. Já se pro
změnu vydal po stezce kolem břehů. Má cca 3 km, tak
nebylo dost času na to, abych jej obešel celé. Přesto
byl i tento kousek zajímavý.
Před
návratem do Cairns jsme se ještě v krátkosti zastavili u
vedlejšího jezera Barrine s dalšími mohutnými stromy, se
kterými se můžete setkat hlavně na Novém Zélandu, ale i
zde v Austrálii a také na Tasmánii. Jsou to Kauri
stromy. Ač byste tomu nevěřili, jedná se o borovice. To
by nebylo nic zvláštního – mají šišky, trošku divnou
kůru, ale co ne nejzvláštnější, tak mají listí! Stojí
zde dva kauri stromy, každý cca 45 metrů vysoký. Stáří
se odhaduje na cca 250 let.
FOTOGALERIE
28. října 2012: neděle
Cairns – Kuranda (mapa)
„G´d
day mate!“ Že nevíte co to je? Tak pokud se
vydáte do země „down under“, tak byste se tuto větu měli
naučit. Ano, je to místní pozdrav. Zde, v zemi „hlavou
dolů“, se nezdraví dobré ráno, odpoledne nebo večer, ale
prostě a jednoduše „dobrej, kámo“. A to místní utrousí
jen tak na půl huby, takže to mnohdy ani nezachytíte. K
tomu následuje na druhu půlku huby „How are ya?“. Ne,
skutečně tam není překlep, tady se neužívá „you“, ale „ya“
- je to kratší a méně namáhavější vyslovit. To ostatně
koresponduje s australskou náturou – usměvaví, příjemní
lidé – zároveň ale také nikam nespěchají.
S
výše uvedeným úvodem do dnešního dne souvisí i odjezd na
výlet do Kurandy. Jeden řidič asi nepřišel do práce, a
tak museli rychle sehnat jiného. Namísto v 8 se
odjíždělo v 9. Myslím si ale, že i členové výpravy se za
ty dva týdny putování po Austrálii naučili neaplikovat
zde evropské parametry a zůstali klidní. Řidič přijel
vysmátý jak lečo, žádné kabonění či špatná nálada. Kéž
by se tomu naučili někteří jedinci u nás.
V
původním plánu bylo, že pojedeme do horské vesnice
Kuranda autobusem. Členům výpravy se ovšem zalíbila
myšlenka nechat se vyvézt nahoru lanovkou – Sky Line,
prý nejdelší na světě, má 7.5 km. Myslím si, že určitě
bude někde delší. Cena za tuto jízdu je ovšem k těm
nejvyšším dosahuje – 45 AUD. Proto stejně jako já se i
několik dalších členů výpravy rozhodlo pokračovat
autobusem. Serpentinami se autobus vyšplhal nahoru.
Dneska nebyly naštěstí tak dlouhé a hrozné jako včera.
Lanovkáři měli na cestu nahoru 45 minut. Tuto dobu měli
vyhrazenou na kochání se okolím při cestě nad korunami
stromů, doplněnou dvěma zastávkami s krátkou procházkou.
Jedna z nich byla k Barron Falls, kde ovšem nyní není
mnoho vody. Zajímavější byla určitě cca 100letá vodní
elektrárna, kterou mohli obkouknout.
A co
nahoře? Kuranda mi trošku připomínala Leuru v Modrých
horách. Malebné městečko s hlavní třídou a obchody pro
turisty – suvenýry, kavárny, restaurace, aboriginský
obchod, obchody s opály a kůží apod. Měli jsme štěstí,
protože brzo ráno zde téměř nikdo nebyl a tak se dala
zažít probouzející se Kuranda. Mě zaujal anglikánský
kostel na hlavní ulici. Právě zde probíhala mše a paní u
vchodu mě vehementně zvala, abych se jí zúčastnil. Už mi
podávala i přehled kázání. Zdvořile jsem poděkoval a jen
tak chvilku nakukoval zpoza dveří. No přeci je neděle,
tak jsem byl v kostele a mám zase splněno, ne?
O
kousek dál je nádraží, kam přijíždí vyhlídkový vlak z
Cairns. Cesta trvá cca 2 hodiny, ale to je také počítáno
se zastávkami jako na lanovce. Cena je podobná, ale
zážitek z lanovky mnohem větší. Vlakové nádraží v
Kurandě je stejně malebné, jako celé městečko. Na mostku
se se mnou dal do řeči zase další „ozi“ (pojmenování pro
Australana) a tak jsem celou dobu, než přijel vlak,
konverzoval v australské angličtině. Musím říct, že
někdy to bylo docela složité. Ale probrali jsme Vánoce,
zimu, cestování a práci. Pán byl pilotem helikoptéry,
ale teď už se usadil, tak dělá řidiče/průvodce. Čekal na
vlak, ve kterému mu měli přijet japonští školáci. Vlak
přijel s malým zpožděním a majestátně, jako královský
vlak vjel do stanice. Měl tolik vagonů, že se málem na
peron nevešel. Či spíše, jako by nezastavoval a jel
někam dál.
Kolem
Kurandy teče řeka Barron a podél ní vede příjemná stezka
– River Walk. Není nijak dlouhá a proto se dá postupně
přejít na Jungle Walk – stezku džunglí. Celá má
dohromady asi 3 km a za hodinu je možné trasu pohodlně
projít. I já se po ní vydal. U železničního mostu přes
Jumtum Creek postupně přešel do džungle a ještě průsekem
mezi stromy obkoukl koleje. Škoda, že zrovna nepřijížděl
vlak, byl by to super záběr. Trošku mi to připomnělo
jeden ze soutěžních seriálů 90. let - Po stopách
Xapatánu, možná si na něj vzpomínáte. Celou Jungle Walk
jsem neprošel, zvolil zkratku vedoucí zpět do centra
městečka a zde si prošel zbývající krámky. Mimo výše
zmíněné jsem objevil ještě obchůdek s medem a
ochutnávkou. Měli zde různé druhy – pralesní, líčí,
kávový... Já zvolil kávový a byl vynikající. Snad bude
stejně tak i chutnat doma mé Terezce.
Odpoledne jsme se zastavili na jedné z mnoha kávových
plantáží / výroben nedaleko dalšího sympatického
městečka Mareeba a ochutnali, jak jim zde káva zraje.
Mňam, byla moc dobrá. Zpestřením zastávky byl i obrovský
kakadu, který se nechal fotit na rameni členů výpravy.
Neměl ale rád ženské, po těch kloval. Když jsme
odjížděli, tak už byl otrávený a nechtěl ani na rameno
mužských členů výpravy. Jednomu dokonce proklovnul díru
do trička!
Kolem
mnoha termitích „větracích věží“ a mangovníkových sadů
jsme přejeli do vinohradu Golden Drop. Což o to, vináren
a vinohradů už jsme viděli spoustu, ale takový, jako zde
určitě nikdo nikde neviděl. Marně členové výpravy
hledali hrozno. Prostě zde nebylo! Místní víno se dělá z
manga! Ano, čtete dobře. Z 8-9 mang se udělá sedmička
vína. Zprvu jsem k tomuto moku přistupoval s despektem a
říkal si, že to bude asi nějaké „čůčo“. Světe div se,
nebylo! Z vína je krásně cítit mango, ale nemá nijak
špatný vliv na kvalitu. Ochutnali jsme jak vína, tak
šumivá vína a následně likéry a také variantu portského.
Všechny byly velmi dobré. Likéry samozřejmě sladší a
vhodné tak na zmrzlinu nebo do koktejlů. Holt jsme zase
o něco chytřejší.
Během
návratu nás řidič zavezl na golfové hřiště na okraji
Mareeby. Ne, abychom si zahráli golf, ale na pozorování
stáda klokanů červených, kteří zde odpočívali ve stínu
stromů. Vypadali, že jsou na lidi zvyklí a připustili,
abychom se hodně přiblížili. Až poté seznali, že jsme si
dovolili moc a důstojně odskákali do vzdálenějšího
stínu. Pěkná tečka dnešního poznávání okolí Cairns! A
také vlastně celého poznávání Austrálie, protože zítra
se s kontinentem, kde se chodí hlavou dolů, rozloučíme a
vracíme se domů.
FOTOGALERIE
|
