TURECKO 2009

19. - 30. dubna	7. - 18. září

(trasa zaznamenána na základě dat z GPS loggeru Holux M241)

• 19. dubna - neděle - FOTOGALERIE

• 20. dubna - pondělí - FOTOGALERIE

• 21. dubna - úterý - FOTOGALERIE & ANKARA Z VĚŽE

• 22. dubna - středa - FOTOGALERIE & SLANÉ JEZERO

• 23. dubna - čtvrtek  - FOTOGALERIE & LET BALONEM NAD KAPADOKIÍ

• 24. dubna - pátek  - FOTOGALERIE

• 25. dubna - sobota - FOTOGALERIE

• 26. dubna - neděle

• 27. dubna - pondělí - FOTOGALERIE

• 28. dubna - úterý - FOTOGALERIE

• 29. dubna - středa - FOTOGALERIE

• 30. dubna - čtvrtek - FOTOGALERIE

Neděle 19. dubna 2009

Kvasice – Brno – Vídeň (113 km busem) – Istanbul (1 276 km letadlem)
 

Od návratu z mé cesty po jihovýchodní Asii uplynula krátká doba – 14 dnů a já už opět vyrážím na další letošní putování. Země to není tak vzdálená jako ty dvě minulé. Čeká mě okruh po Turecku. Po jeho největších památkách a také den u moře v Antalya.

Mám s sebou skupinku cestovatelů, které víceméně neznám, tak jsem zvědavý, zda se budou chovat podobně, jako někteří z předchozího putování. Doufám, že tomu tak nebude a výpravu si patřičně užijí. Z toho důvodu jsem každému vytiskl cestovatelské desatero, aby si jej už nyní mohl nastudovat a řídit se jím po celou doby putování.

Cesta začala dneska v 1:30 ráno, kdy mne má Terezka odvezla do Brna odkud jsem pokračoval na letiště do Vídně autobusem Student Agency. Cesta jak do Brna, tak následně do Vídně odsýpala. Kdo by, kromě policajtů, v neděli jezdil v tuto dobu po silnici, že? Do Vídně jsme dorazili o 45 minut dříve, než bylo uvedeno v jízdním řádu, ale je tomu vždycky tak. Možná to mají rezervu při dopolední či odpolední jízdě při zacpaných silnicích. Společně se mnou jelo v buse dalších několik účastníků výpravy – někteří z Prahy někteří z Brna. Zbylá část se na letiště dopravuje po vlastní ose.

Cesta busem vlastně nebyla zas až tak bez problémů. Nějaká ženská, naštěstí nepatřila k nám, nezvládla zatáčky na vídeňském okruhu a předala část obsahu svého žaludku do igelitky. Ještě že neseděla vedle mne nebo nepatří  nám. Já podřimoval a pak slyšel jen ránu, jako by spadl baťoh a ona skutečně baťoh v ruce držela, ale bylo to ze zcela jiného důvodu.

Teď čekám na letišti než se hodiny dodrkotají na osmou, abych se potkal se zbytkem výpravy. Připadá mi, jako by z hodin spadla ojnica! Vůbec, ale vůbec to neutíká. Sedím u McDonalds, snídám Honzovy buchty, jako každý vandrovník a díky volnému bezdrátu můžu koukat alespoň do netu.

Za místo setkání se zbylými účastníky výpravy byl zvolen vstup do terminálu č. 2, naproti kterému je tzv. „meeting point“. Bylo to asi nejrozumnější místo, kde mne nikdo nemusel hledat. Pro příští lety z Vídně jej musím opět zvolit. Bylo domluveno, že se sejdeme od 8 hodin, ale v tento čas se už dostavili poslední členové výpravy. Byl jsem docela překvapen jejich přesností. No kéž by to všem vydrželo. Přepážka Turkish Airlines začala také odbavovat s předstihem, tak se dalo říct, že všichni členové výpravy se velmi rychle zbavili kufrů a mohli vyrazit shoppovat.

Přemýšlel jsem, jak je vídeňské letiště malé oproti pražskému. Nevím tedy počtem letadel, ale když se vezme plocha odbavovacího terminálu, tak vídeňské je takové stísněné, nehezké. Pražské letiště je naproti tomu vzdušné, světlé.

Dnešní letadlo byl Airbus A321 s dostatkem místa na nohy i pohodlnými sedadly. Už v letadle došlo k prvnímu problému výpravy. Jeden ze členů výpravy měl palubenku na sedadlo 12A, ale na stejném sedadle už seděl nějaký turecký dědula, podle vzhledu mu bylo minimálně sto let a ukazoval palubenku s tím samým číslem sedadla. Nechápu, jak je možné, že systém pustí vystavit dvě palubenky na jedno místo. Ještě jsem se s tím nesetkal. Ale každá zkušenost dobrá. Konkrétní človíček začal vyšilovat, že z letadla teda v žádném případě nevystoupí. Přitom ho nikdo nevyhazoval ani nijak neomezoval. Letadlo vypadalo, že víceméně ukončilo nakládání lidiček, tak jsem dotyčnému řekl, aby si sedl někam jinam – naštěstí zde bylo dost volných míst. Řešili jsme vzniklou situaci s letuškou, ale tato, stejně jako ostatní, vypadala, že snad ještě spí. Pořád říkala moment a nic se nedělo. Potom přinesla zpět lístky od zavazadel, ale už ne útržek od palubenky. Dotyčnému členu výpravy pouze potvrdila to, že si má sednout, kde je libo. Ovšem tento neměl zase útržek od palubenky, tak byl nervózní, že bez letenky ještě neletěl. Po mém uklidnění, že letenku má, že tato je elektronická, si sedl a uklidnil se. Zbytek letu naštěstí proběhl v pořádku. Dostali jsme dobrý obídek – já si vybral nějaké kuřecí maso s rýží a hovězím kouskem – jako šašlik či něco podobného. K tomu byla ještě vynikající grilovaná zelenina. Vše bylo zakončeno čokoládovým dezertem.

Zbytek letu jsem prospal, vzhledem k tomu, že jsem spal na dnešek ani ne 3 hodiny, jsem byl rád, že můžu na chvíli zavřít oko. Taky mě začínala od nevyspání bolet hlava. Při příletu nad Istanbul nám vyšlo počasí a z okýnka bylo město krásně vidět – vzhledem spíše evropské, doplněné „raketami“ minaretů od nespočtu mešit.

Přistání bylo hladké. Já si říkal, šupky dupky do hotelu, protože únava se začala projevovat. To byla ale chyba lávky. Nejdříve nás čekalo dlouhé čekání u imigračních úředníků. Práce jim šla jak psovi pastva. Je pravda, že jsme přistáli po obědě a tak asi ještě měli siestu. Zde byl další kámen úrazu. Některé z členů výpravy přinutili úředníci si zakoupit víza – za 10 EUR. Nešlo ani tak o peníze, ale o to, že tito lidé museli frontu u imigračního vystát znova. Celá letištní anabáze tak zabrala skoro hodinu a půl. Já jsem lidičky, kteří už měli vše vyřízeno posílal ven, doufajíc že zde čeká náš průvodce – Irfan Olmer. Byl tam, jak jsem z pozdější SMS zjistil. Díky tomu, že už byl někdo venku a někdo stále uvnitř, měl jsem problém s počtem členů výpravy. Naštěstí jsme se všech dopočítali. Já měl problém ještě s poslední šesticí. Průvodce už nahnal předchozí členy výpravy do busu a já nemohl najít jak bus, tak průvodce. Díky za moc mobilních telefonů – až takto jsme se potkali a mohli vyrazit.

Dnešní program byl původně jen transfer do hotelu a ubytování. Jelikož je zítra pondělí a i zde jsou některá muzea zavřená, jeli jsme navštívit tzv. Hagia Sophia – nebo Chrám Sv. Sofie. Z letiště to mělo být asi 30 minut, tento propočet se ovšem později ukázal jako mylný – díky nedělnímu odpoledni jsme jeli hodinu. Dobu v buse jsme vyplnili povídáním o Istanbulu, o putování, které nás čeká apod.

A aby těch komplikací nebylo málo, zůstali jsme stát v zácpě, která se vůbec, ale vůbec nehýbala. Jediným řešením bylo vystoupit a přejet 2 zastávky místní děsně dlouhou tramvají. Proti této jízdě nebyly výhrady. Byť tramvaj byla přeplněná, tak si jízdu tuším každý užil. Ne nadarmo se říká, že zemi a její obyvatele nejlépe poznáš v tramvaji či jiném místním dopravním prostředku. Tramvaj podle všeho vypadala jako od firmy Siemens, takže moderní.

Návštěva chrámu Sv. Sofie trvala málo přes hodinu. Důvodem byla také skutečnost, že jsme ji stihli tak tak. V 5 se zavírá. Proto jsme nejdříve navštívili horní galerii s mozaikami a výhledem do hlavní lodě chrámu. Budova byla postavena v letech 532-537 a 1000 let fungovala jako kostel. Poté byla mírně přestavěna na mešitu a nyní je zde muzeum. Přestavba na mešitu je skutečně minimální. Uvnitř jsou křesťanské prvky společně s islámskými. Pro stavbu bylo navíc použito sloupů ze starobylého Egypta, tak je to taková pěkná kombinace různého náboženství. Ale stejně jako v islámu, má i křesťanství jediného Boha. Chrám leží ve Starém městě, kde se budeme pohybovat celý zítřejší den – nedaleko paláce Topkapi, hypodromu, podzemní nádrže a Modré mešity.

Odsud nás měl do hotelu odvézt autobus. Nevím, co na tom bylo pravdy, ale prý se k chrámu nemohl dostat a tak že pro nás nepřijede – že zaveze věci do hotelu a my máme jet tramvají. Naštěstí náš průvodce, velmi ochotný, volal na všechny strany, ale bohužel se mu tuto skutečnost nepodařilo nijak zvrátit. Vrátili jsme se tedy na zastávku tramvaje a po 7 zastávkách dorazili k hotelu – tedy ještě jsme šli kousek pěšky. Každý ze členů výpravy toho měl už za dnešek dost a všichni byli rádi, že jsme v hotelu. Dalším pozitivem je, že zde spíme ještě jednu noc.

Na zítřek jsme se s naším průvodcem domluvili na rozšíření programu – plavbě po Bosporu, kterou nemáme zahrnutu v programu. Členové výpravy toto ještě neví, ale snad nebudou proti. Podle mě to patří k návštěvě Istanbulu. Cena vychází na 10 EUR za osobu a plavba by měla trvat asi hodinu.

Tak jako dnes ani zítra není v plánu večeře – toto byl trošku problém u některých členů výpravy, kteří si nepřečetli program a neustále se ptali, jestli je či není večeře. Když se dozvěděli, že dnes a zítra není, byli z toho trošku unešení. Proto jsme naplánovali na zítra další změnu – že bychom domluvili extra večeři s nějakým programem. Uvidím, jaký to bude mít ohlas.

Já byl rád, že jsem na pokoji, hlava mě bolela jako by se měla každou chvíli rozskočit, tak jsem sebou praštil do postele, rozpustil si dva upsariny a po pár sms s mou Terezkou na hoďku usnul. Po probuzení už jsem se cítil líp.

 Chrám Svaté Sofie neboli Hagia Sophia

FOTOGALERIE

Pondělí 20. dubna 2009

Istanbul (56 km)

Pondělní den byl věnován prohlídce největšího tureckého města Istanbulu. Toto je zároveň obchodním a finančním centrem země. Naproti tomu, hlavní město Ankara, kam se přesouváme zítra je oficiálním sídlem vlády. Čili vzhůru do víru 15-ti milionového města. Ale pěkně popořádku.

Budíček byl domluven na 7:30, a tak si všichni po včerejším náročném putování z Vídně, čekání a zmatkům na istanbulském letišti a následné prohlídce Chrámu Sv. Sofie, řádně odpočinuli. Já už se probudil před touto dobou. Hned z postele jsem koukal z okna, protože předpověď nebyla nijak růžová. Naštěstí venku vykukovalo pěkně sluníčko, což mne uklidnilo. Po včerejší neúnosné bolesti hlavy ani památky. Jen jsem si dal za úkol dnes více pít!

Rychle jsem se oblékl a vyrazil na snídani, už jsem měl docela hlad. Včerejší „Ladova sušenka“, rozuměj oplatek s motivy od Josefa Lady, mě moc nezasytila. Na druhou stranu to bylo jediné, co jsem byl schopný sníst. Nabídka na snídani byla široká – od sýrů, salámů až po různé pečivo, takže jsem si zde vybral i já – koláčky, které vypadaly sladce, ale sladké ve skutečnosti nebyly. Ale to nevadilo. Ještě jsem zde zahlédl fíky – napůl usušené, na ty jsem ovšem zapomněl, tak snad zítra.

Dnešní program začínal v 9 hodin. Já si mezitím vyměnil peníze a vyběhl kousek z hotelu si koupit vodu. Naštěstí později jsme domluvili, že řidič bude mít k dispozici vodu během celého putování a tuto mu na závěr zaplatíme. Cena více než výhodná – za 4 půllitrové flašky chce 1 EUR. Hlavně má člověk jistotu, že v buse vodu dostane. Dneska také přijel autobus, se kterým budeme jezdit po celou dobu poznávání po Turecku. Ten včerejší se nás ani neobtěžoval odvézt z chrámu Sv. Sofie do hotelu.

Jelikož jsme včera stihli prohlídku Sv. Sofie, měli jsme dnes více času. Tak nám průvodce navrhnul, že bychom se mohli zúčastnit plavby lodí po Bosporské úžině. Cena za osobu 10 EUR. Všichni členové výpravy souhlasili a tak jsme se přesunuli hned ráno do přístavu a zde přesedli na loď. Byla zarezervována pouze pro nás, což každý ocenil. Navíc zde byl mikrofon a tak jsem mohl v klidu povídat okolo čeho právě proplouváme. A hlasivky byly naprosto v klidu. Na lodi byť svítilo sluníčko, pofukoval vítr.

Přístaviště lodi bylo v klidném zálivu – Zlatý roh. Odtud jsme vypluli na Marmarské moře a za pár okamžiků se dostali do Bosporského průplavu. Jeho celková délka je cca 32 km. Hluboký je od 50-ti do několika sta metrů a šířka také kolísá – 600 m až 5 km. Bospor nepatří mezi klidná místa, problémem jsou zde dva proudy – horní a spodní. Důvodem vzniku proudů je tak skutečnost, že Černé moře je chladnější než Marmarské a také je jeho hladina o 15 cm výše. Tím druhým důvodem je rozdílná slanost obou moří, a to dost znatelná. Plavba trvala asi hodinu a půl a dopluli jsme asi do poloviny průlivu – ke druhému mostu. Cesta tam vedla okolo evropského pobřeží a zpět podél asijského – tzv. anatolijského. Myslím si, že obě části cesty byly velmi zajímavé a také odlišné, na nudnou plavbu si nikdo snad stěžovat nemohl.

Návrat do přístavu nám zpestřila trojice delfínů, jež na nás jen tak ledabyle vykoukla z vody a pak si odplavčila dál. Je to zvláštní, ale byť voda v Bosporu nepatří díky dopravní vytíženosti k nejčistším, je zde velké množství ryb o čemž svědčí řady rybářů s pruty. Abych upřesnil „dopravní vytíženost“ - ročně zde propluje okolo 40 tis lodí o velikosti tankeru.

Před obědem nás čekala návštěva paláce Topkapi – bývalého sultánského sídla a sídla vezírů, neboli obdoby našich ministrů. Autobusem jsme přejeli z přístaviště před chrám Sv. Sofie a odsud už pokračovali pěšky, a to po zbytek den. Komplex paláce Topkapi leží ve čtvrti nazvané Sultanhamet – staré části města – je zde také Sv. Sofie a další památky, které máme dnes na programu. Palác se skládá ze 4 nádvoří a stejného počtu bran První dvě byly přístupné široké veřejnosti – návštěvníkům, delegacím apod. Zbylá dvě nádvoří byla přístupná pouze sultánovi a vládním úředníkům. Ale pouze sultán sem mohl vstupovat ozbrojen mečem. Nikdo jiný. Jednotlivá nádvoří oddělují brány, které mají svá jména – např. Brána spravedlnosti, Brána míru a Brána štěstí. V době rozkvětu palácového komplexu se zde každý den prý pohybovalo okolo 5 tis osob!

Za třetí bránou už jsme navštívili výstavu sultánova oblečení a poté jeho pokladnici. Tedy tuto jsem kvůli velké frontě vynechal a raději šel za čtvrtou bránu, odkud se návštěvníkovi naskýtá překrásný výhled na Bospor, Zlatý roh a Marmarské moře.

Závěrečným místem prohlídky palácového komplexu byl tzv. Divan, což je místo, kde se odehrávalo zasedání vezírů (ministrů). Zasedání bylo každý týden, 4 dny dopoledne. Po každém zasedání musel velkovezír (premiér) předat sultánovi zprávu o zasedání. Tak mně napadá, jestli se sedačka divan nejmenuje podle tohoto místa – místnost je totiž vybavená takovou podlouhlou lavicí, pro sezení či ležení.

Čas pokročil a členové výpravy už začínali vypadat hladově. Pěšky jsme se tedy přesunuli do restaurace, kde nás čekal bohatý oběd. Začal předkrmem – pita, ovčí sýr – jako naše bryndza, salát a grilovaný lilek. Následovala čočková polévka, rozmixovaná a trošku více zelenější než u nás. Hlavní chod byl na výběr – grilované kuře nebo kebab. Já zvolil to druhé, byl vynikající, ale cítil jsem ho ještě večer. Vše bylo zakončeno dezertem – buďto mixem čerstvě nakrájeného ovoce nebo tzv. baklavou, což je sladké pečivo s oříšky. Žádnou z těch dobrot jsem do sebe bohužel už nedostal. Pouze kávu. Oběd jsem doplnili místním pivem značky Efes, velmi dobré.

Odpoledne, po této jídelní smršti nebo také obžerství, pokračoval náš program. Zpět ke Sv. Sofii a dále do Modré mešity, která patří mezi nejobdivovanější objekty v Istanbulu. Také ji uvidíte asi na nejvíce fotografiích a propagačních materiálech. Původně byla mešita součástí většího komplexu budov, ale z těchto se již mnoho nezachovalo. Mešita pochází z počátku 17. století a důvodem, proč je nazývána modrou je její vnitřní výzdoba  - více než 21 tis modrých kachlů. Záměrem architekta bylo postavit budovu, která by předčila Sv. Sofii, ale to se mu nepodařilo. Mi osobně se Modrá mešita líbila více jak Sofie, ale to je asi tou včerejší únavou. Prohlídku mešity jsme stihli tak akorát, v 16:30 se návštěvníkům uzavírala z důvodu večerní modlitby.

Prohlídku nedalekého Hypodromu, či spíše místa kde stál, doplňovalo vyvolávání muezzina. Byl problém ho při výkladu překřičet. Hypodrom, neboli také Koňské náměstí byl odbobou Circus Maximus v Římě. Neměl však takové štěstí, jako jeho vzor. Jediné, co se z komplexu pro více než 100 tis diváků zachovalo je malé mramorové sedátko. Možná by se našlo více relikvií, ale původní terén je o cca 5 metrů níže, zavezen materiálem vykopaným při stavbě Modré mešity. Na místě hypodromu nyní stojí 3 obelisky – jeden z nich, Hadí, je vyroben z bronzu získaného z rozpuštěných perských zbraní. Další, Egyptský, o výšce 20 metrů byl vyroben v Egyptě v 15. století před n.l. za vlády krále Tutmose a je zasvěcen bohu Ra. Nedaleko od monumentů stojí Německá fontána, dar císaře Viléma II. Tureckému sultánovi. Důvodem daru je zakázka na stavbu železnice spojující asijskou část Turecka s Evropskou, taková návaznost na Orient Express.

Místem, které mne dneska zaujalo nejvíce je podzemní zásobárna vody, také nazývána Byzantská cisterna. Jedná se o vodárnu, která sloužila v době obléhání města. Sbírala se zde jak dešťová, tak pramenitá voda – přiváděna z Bělehradského lesa, ležícího asi 19 km severně od města. Vodárna byla používána v Byzantském období a poté zapomenuta. Sultáni ji nikdy nevyužívali v té míře, ke které byla postavena. V roce 1987 objekt převzala istanbulská radnice a udělala z něj atrakci pro turisty. Do prostoru vodárny, asi 10 metrů pod zemí, sestoupáte po dost prudkém schodišti. Poté následuje okamžik, který mi vyrazil dech. Nedokázal jsem si představit, že pod místy, kudy dnes chodíme je něco tak obrovského. Do podzemních prostor o rozloze 10 000 m² se vejde téměř 100 000 m³ vody. V současnosti jsou prostory velmi příjemně nasvícené a prohlídka doplněna meditační hudbou. Mezi dvě nejzajímavější místa patří tzv. Plačící sloup – po kterém stéká neustále voda a má na sobě vzory jakoby slz. Druhým místem jsou hlavy Medúzy, přivezené sem z neznámého chrámu. Jelikož sloužily jako pouhý stavební materiál, je jedna hlava vzhůru nohama a druhá leží na boku. Obě slouží jako základna pro sloupy. Mimo jiné, všech 326 sloupů sem bylo také přivezeno z různých objektů. Nyní už vodárna není používána, ale na dně je neustále malé množství dešťové vody. Jedinou známkou přítomnosti vodárny na povrchu je komín sloužící jako „přepadový ventil“ v okamžiku, kdy se podzemní prostory zaplnily vodou.

Na závěr dne měli hej nakupováníchtiví členové výpravy – čekala nás návštěva Grand Bazaru, neboli Velkého Bazaru. Toto místo, plné krámků se vším možný, nebylo nic pro mne. Prošel jsem si rychle jeho jednu část a pelášil odsud pryč. Stejně jako na podobně zaměřených tržištích je i tento tematicky rozdělen – stříbro, zlato, kůže apod. Bylo by třeba asi celého dne, aby jej člověk prošel. Já si na kraji koupil pouze mapu Turecka a 2 pohledy, vše za docela dost – 10 lir, ale toto mi došlo až později. Ke smlouvání jsem neměl vůbec náladu.,

V 19 hod jsme se všichni zdárně potkali na domluveném místě a busem se přesunuli do hotelu. Původně jsme s průvodcem plánovali, že by se na dnes večer udělala extra večeře, v rybářské restauraci. Všichni byli ještě plní oběda, tak nebyl zájem.

Zítra vyrážíme směr hlavní město Turecka – Ankara.

jedna z mešit na břehu Bosporu	nejfotografovanější místo v Istanbulu - první bosporský most	let nad Bosporem
turecká národní květina	chrám Svaté Sofie	Modrá mešita
	Byzantská cisterna

FOTOGALERIE

Úterý 21. dubna 2009

Istanbul – Ankara (475 km)

Dobré ráno Istanbule …. začal bych asi dnešní den. Dnes se vstávalo ještě téměř za tmy, budík jsem měl nastavený na 6 hodin a při rozhrnutí závěsů jsem zjistil, že se město teprve probouzí. Obloha byla také ještě tmavá od odcházející tmy, tak nebylo možné zjistit, jestli bude hezky či nikoliv. Dle předpovědi počasí mělo být dneska zataženo a s občasným deštěm. Tak jsem jen doufal, že se předpověď opět mýlí, jako tomu bylo včera.

Ještě před snídaní jsem se sbalil. Připadá mi, že se kufr nějak scvrknul, při balení doma se mi tam vše krásně vešlo a nyní začínám mít trošku problémy. Ale po přerovnání bylo místa ještě dost. K snídani jsem si dal opět osvědčené houstičky, dneska sem už věděl, že nejsou sladké, tak jsem si na talířek přibral trochu tvarohu. Byl moc dobrý a také jsem nevynechal sušené fíky. Na snídani bylo docela rušno, zároveň s námi odjížděl autobus nějaký šikmookých, ani nevím, kde se dozvěděli o našej cihelni … Tím pádem portýři nestíhali snášet kufry a tak většina členů výpravy zvolila alternativu vlastní dopravy. U dalších hotelů už to vyřešíme raději tak, abychom nemuseli čekat, než vše snesou.

Plánovaný odjezd v 7:30 se díky zdržení s kufry maličko protáhnul a vyrazili jsme až okolo 7:45. Projeli jsme opět kolem městských hradeb táhnoucích se jak okolo pevninské části Istanbulu, v tomto případě zdvojené, tak okolo pobřeží, zde jednoduché. Říká se, že istanbulské městské zdi jsou odolnější než Velká zeď v Číně. A skutečně vypadají mohutně a impozantně. Díky skutečnosti, že jedeme ven z města, nehrozila zácpa, teda teoreticky. Jen na některých místech, kde se na městském okruhu sbíhaly pruhy, se chvíli čekalo. Po městském okruhu skrze novou část Istanbulu jsme dorazili k prvnímu mostu vedoucímu přes Bospor. Z asijské části do města proudilo daleko víc aut a proto se každé ráno ubírá z dálnice vedoucí ven z města jeden pruh, aby se posílil opačný směr. Večer, kdy zase všichni jedou ven, se ubírá opačný pruh. S něčím podobným jsem se setkal už v Americe, kdy je třeba sledovat návěští nad silnicí, aby se nestalo, že najednou jedete v protisměru.

Při vjezdu na most se platí mýtné, stejně jako následně při vjezdu na dálnici. Dálnice je to skutečná, nejedná se pouze o název. Je součástí Transevropské dálnice vedoucí přes Balkán (kde je to silnice), přes Turecko až do Sýrie. Jediná část této trasy je dálnicí pouze v úseku Istanbul – Ankara. První bosporský most má délku téměř 1500 metrů, mořská úžina pod ním je široká více než kilometr. Při přejezdu se nám díky krásnému počasí naskytl vynikající výhled na Bospor, Zlatý roh a Starý Istanbul se všemi mešitami a paláci. Po přejezdu přes most jsme se ocitli už v Asii. Dá se říct, že jsme během 30-ti minut přejeli z Evropy do Asie. Kde to zvládnete rychleji? Cesta vedla kolem malebného zálivu Marmarského moře.

Aby putování po dálnici nebylo nudné a únavné, tak jsem ho společně s průvodcem vyplnil povídáním o Turecku – nejdříve o geografii, rozdělení na provincie, jejich popis, jaké je kde klima apod. Dalším tématem byly politické strany a vládní systém. Takto jsme mluvili asi dvě hodiny a to už byl čas na první zastávku. Řidič vybral jedno z odpočívadel, možná oblíbené, možná pravidelné. Ale to už tak bývá. Mimo záchodů většina členů výpravy, i já, využili přilehlý obchod k nákupu dárků pro své bližní. Měli zde obrovské a to nepřeháním, skutečně obrovské množství různého sušeného ovoce a oříšků. Až z toho našinci přecházel zrak. Mezi „sušeninama“ bylo běžné ovoce jako je ananas, banány, rozinky, jablka, mango. To byla ale jen velmi malá část. Větší část zabíraly druhy, které jsem ani neznal. A neříkaly mi nic ani při ochutnání. Mimo ovoce mě ale zaujala další vitrína s velkým výběrem medu. A nejen medu – byly zde i medové plástve, čili „stejky“ jak toto nazývá má Terezka. Samozřejmě bylo hned jasné, co koupím! Vybral jsem chutně vypadající a skoro půl kila vážící stejk a k tomu butylku medu. Jsem zvědavý, zda bude dobrý. Na závěr zastávky jsem si dal tureckou kávu a pak už byl čas nasedat do busu.

Před námi bylo asi ještě 250 km z celkových 450. Opět jsme s průvodcem povídali o Turecku, nyní o historii – spíše o zapojení Turecka do I. světové války, Ataturkovi, vzniku republiky a následně o vztahu Turecka a II. světové války, do které se nikdy nezapojilo. Dálnice pomalu začala stoupat až do finálních 1 600 metrů. Špičky okolních kopců se postupně pokryly sněhem a i okolo dálnice se ve stinných místech začal sníh objevovat. Bylo to zvláštní, ale když si vzpomenu na velikonoční výlet na Slovensko a na Javorinu, kde to bylo okolo 1 000 metrů, tak zde byl také stále sníh. Proto se není čemu divit v 1 600 metrech.

Poslední zastávka před Ankarou byla na odpočívadle, které připomínalo alpský hotel nebo spíše jedno z míst, kde se zastavujeme při cestě po Rakousku – nemůžu si bohužel vzpomenout na jméno jezera. Okolní krajina byla ještě neprobuzená do jara. Stromy byly málo olistěné a tráva se moc nezelenala. Kdyby v okolních vesničkách nestály mešity s minarety, řekl bych, že jsme v Rakousku nebo v Itálii – což by bylo pozitivní, protože to bych byl blízko domova.

Do hlavního města Turecka, Ankary, nám už zbývalo necelých 100 km. Cestu nám zdobrodružněl pořádný slejvák. Najednou, jako by se setmělo a z nebe začaly padat proudy vody. Toto netrvalo dlouho, naštěstí jsme takovému nečasu ujeli a jak se začalo klesat směrem k Ankaře, tak na obloze vykouklo sluníčko. Černé mraky zůstaly napíchnuté na kopci. V Současnosti průjezd horami zjednodušuje tunel, který zde byl před 3 lety otevřený. Před tím musela všechna doprava přes vrcholek hory a to bylo v zimě mnohdy nejen nebezpečné, ale i nemožné.

Asi po hodině jízdy, vyplněné dokončením povídání o Turecké republice, se před námi objevila Ankara. Je to poslední hlavní město, vyhlášené v roce 1923. Před ním byl Istanbul hlavním městem. Důvodem pro zvolení Ankary hlavním městem bylo to, že Ataturk neuznával sultanát a vše co souviselo se sultánem. Ankara v té době bylo pouze provinční městečko, kterému mnohdy nic neříkala ani voda ani elektřina. Je až s podivem, co se podařilo za necelých 100 let vybudovat. Nyní má Ankara dvě části – staré město a nové město. Stará část se rozkládá na vrcholku viditelném ze všech směrů. Zde leží Ankarský hrad a Muzeum anatolijské civilizace. Nové město tento pahorek obklopuje ze všech stran, jako by ho chtělo pohltit. Mezi Istanbulem a Ankarou je viditelný rozdíl. Toto město, byť se spoustou zeleně, otevřeného prostoru a parků je viditelně ospalejší a klidnější. Počet obyvatel je 5 milionů, na rozdíl od Istanbulu, který má 15 milionů. Je znát, že město už není na evropské části Turecka, je to taková malá Arábie.

Po příjezdu do města nás nejdříve čekal oběd. Myslím, že všichni členové výpravy už švidrali hlady. Už v autobuse, při poslední zastávce, jsem ohlásil, co bude k obědu. Byly dvě varianty – opět kuře a druhá varianta tzv. Alexandrijský kebab. Nejmenuje se podle Alexandra Velikého, ale podle šéfkuchaře, který jej vymyslel. Na rozdíl od včerejšího „šůlku“ masa toto byly nakrájené plátky masa, pod nimi byly kousky pitty a na okraji byla hromádka jogurtu. Celé to bylo zalité rajčatovou omáčku a kdo chtěl, tomu vše polili rozpuštěným máslem. Tuto poslední variantu jsem oželel. Někteří členové výpravy zvolili kuře, já ovšem tento kebab. A nelitoval jsem. Jen jsem měl nevhodné oblečení, bílé triko. Naštěstí přežilo. Oběd nebyl tak bohatý jako včera, ale myslím si, že se všichni dobře najedli. Závěrem oběda byl dezert – přinesli na tácku několik druhů a každý si mohl vybrat dle libosti. Já zvolil už od pohledu šíleně sladký dezert se šlehačkou. Ani sníst sem ho nemohl. Mí spolustolovníci si vybrali vařenou dýni posypanou oříškama, ale moc jim nechutnala.

Najezení a spokojení členové výpravy nasedli do autobusu – venku mezitím začalo pršet. Ale než jsme dojeli k muzeu, tak nebylo po dešti ani památky. Muzeum anatolijské civilizace bylo dnešním posledním místem programu. Stojí v místech staré Ankary, nedaleko od hradu a původně zde byly dílny vyrábějící zvláštní látku – z hedvábí a velbloudí vlny. Nedokážu si docela dobře představit, jak toto asi vypadalo. Naštěstí nikoho nenapadlo se zeptat, zda zde mají nějaký kousek na ukázku. Celý areál i s obchůdky, kde se látky prodávaly, v roce 1 881 vyhořel a až po založení republiky došlo k jeho rekonstrukci do současné formy muzea. Uvnitř jsou exponáty datující se více než 2 miliony let zpět až po dobu cca 2 000 před naším letopočtem. Vše je pěkně chronologicky uspořádáno, takže návštěvník si udělá ucelený obrázek o historii oblasti. Mě nejvíce zaujalo klínové písmo, hlavně z toho důvodu, že bylo rozluštěno českým archeologem Bedřichem Hrozným. V muzeu jsme byli posledními návštěvníky. Máme ve zvyku v Turecku muzea zavírat, tak tady tomu nebylo jinak.

Od muzea byl krásný výhled na město, na Augustův chrám a na mešity. Toto jsme zvládli během sestupu na parkoviště a pak následoval přesun přes město do hotelu. Nebyl samozřejmě přímý, ale projeli jsme okolo Ataturkova mauzolea, postaveného ve stylu řeckého chrámu, okolo vládních budov, Parlamentu, velitelství letectva a námořnictva a různých ambasád. Náš hotel leži v rezidenční částí, na kopci odkud je krásný výhled na město. Jen bylo trošku obtížné se k němu s velkým autobusem dostat. Náš řidič, Yusuf, je sice malý, ale šikovný a tak při milimetrovém manévrování mezi stojícími automobily bravurně projel.

Hotel Mary není nijak velký, je zasazený do okolní zeleně a působí velmi elegantním a příjemným dojmem. Velkou výhodou je, že na dnešní večeři nikam nejedem či nejdem. Je v hotelu, takže si každý může jít kdy je mu libo a dát si na co má chuť – jsou to švédské stoly. Já si dal jen lehký salát, jsem ještě plný oběda. Některým členům výpravy ale asi řádně vyhládlo, protože si nakládali řádné porce.

Zítra vyrážíme v 8:30 směrem na jih – do Kapadokkie, odkud je také náš pan průvodce.

pionýři před muzeem

soška z doby bronzové

Medový "stejk" a med z tureckých lučních květin

FOTOGALERIE

ANKARA Z VĚŽE

Středa 22. dubna 2009

Ankara - Kapadokkia (356 km)

Další ráno a probuzení v dalším hlavním městě Turecka, v Ankaře. Píšu to jako bych tady včera neusínal, hihi. Probudil jsem se ještě před sedmou hodinou a zpoza zataženého závěsu prosvítalo jakoby sluníčko. Neuvědomil jsem si, že mám výhled kamsi do dvora a tak sem se by se sluníčko nemohlo prodrat ani náhodou. To bylo jen ráno … Ještě před snídaní jsem se koukal na předpověď počasí a tady bylo dokonce, že dnes v noci má být v Ankaře 0 stupňů!!! Nevím, kde se to počasí bere, jsme na jihu a tady by už koncem dubna mělo být přeci teplo a ne chladněji než je u nás. Zlatá doba okolo velikonoc, kdy jsem chodil po venku v tričku a kraťasích. Ty co mám v kufru, asi nevytáhnu, jak to tak vypadá. Spíše, když bude nadále taková zima, budu muset vytáhnout zpátky boty. Problém je, že nemám tolik ponožek!

Dnešní snídaně nebyla nic pro mě – neobjevil jsem zde nic sladkého a tak jsem musel vzít za vděk tvarohem, sýrem a nějakým salámem. Vypadal jako levné salámy u nás, ale chuťově to docela šlo. Po snídani jsem opět zpresoval kufr – podařilo se mi do něj dostat i včera zakoupený med a medový stejk. Snad přežije všechny transporty bez úhony, hlavně ten letecký na závěr.

Při nakládání kufrů začalo pršet a déšť nás pronásledoval víceméně celý dnešní den. Pan řidič opět předvedl své umění při vymanévrování uličkami od hotelu a tak sklidil velký potlesk. I přes jeho tmavší pokožku bylo vidět, že se červená. Byl na to ale určitě právem hrdý.

Dopolední program jsme opět maličko upravili – rozšířili o návštěvu Ataturkova mauzolea, které se tyčí na kopci nad Ankarou, naproti hradu. Mauzoleum je vybudováno v neoklasicistním slohu a připomíná řecký chrám a agoru (forum, staré město). Bylo postaveno v roce 1953, tj. 15 let po smrti Ataturka. Jeho tělo bylo mezitím uloženo u ankarského hradu, na místě, kde dnes stojí Muzeum anatolijské civilizace. Od parkoviště se nejdříve projde po Lví cestě. Tuto lemují vojáci na čestné stráži a 12 dvojic lvů ve stylu chetitských soch. Hlídkující vojáci měli každý jinou uniformu – modrou (letectvo), zelenou (pozemní vojsko) a černou (zimní uniforma námořnictva). Ještě před vstupem na Lví cestu jsme se zastavili v jedné z 10-ti věží lemujících komplex mauzolea, tyto připomínají nomádské stany. Ve věži byl zmenšený model celého komplexu a také venku opět začalo pršet. Posledním důvodem bylo, že před námi byla ukrajinská delegace a kladla na Lví cestě pamětní věnce. Neustále jsme ji poté pronásledovali. Agora skutečně připomíná forum nebo staré město a nad ní se tyčí do výšky 22 metrů mauzoleum z mramoru. Nazývám toto místo mauzoleem, ale spíše bych ji měl nazvat hrobkou. Ataturk tady není vystaven nabalzamovaný jako Lenin. Ale prostě je zde zažité pojmenování mauzoleum. Uvnitř neuvidíte ani jeho pravý hrob, pouze v „apsidě“ chrámu stojí žulový blok z jednoho kusu, váží 40 tun. Pod ním, ve spodním patře je Ataturk pochovaný. Po prohlídce mauzolea jsme se přesunuli do muzea Ataturkových osobních věcí – dvě místnosti obsahují jeho oblečení, holící soupravu, dýky, meče a na závěr zde stojí Ataturek sám – vosková figurína. Nebyl to žádný nesympatický člověk. Na závěr jsme navštívili expozici jeho automobilů – je zde soukromý lincoln a dva vládní chevrolety. Lincoln by měl být prý ještě funkční. Mimo automobily je zde vystaven i Ataturkův člun. Závěrem návštěvy komplexu byl výhled na ankarské panoráma doplněné věží Atakule v pozadí. Bylo štěstí, že jsme komplex navštívili hned ráno, na parkovišti už při odjezdu stála další hromada busů a v pozadí se hnaly davy. Není se čemu divit. Zítra je zde státní svátek – 23. dubna.

Pomalu jsme se rozloučili s Ankarou a pokračovali po Transevropské dálnici na jih na Aksaray. Cesta trvala asi hodinu a půl a tak jsme opět čas vyplnili povídáním o Turecku, tentokrát o náboženství, ramadánu a svátku obětování – tento vychází ze Starého zákona, kdy Abrahám měl obětovat syna Ismaela – pasáž je v naprosto stejné podobě také v Koránu.

Během povídání se přiblížil cíl naší dnešní zastávky – druhé největší jezero v Turecku – slané Tuz Golu, okolo kterého jsme nejdříve 8 km jeli. Má rozlohu 1500 km² a hloubku pouhých 30-40 cm, proto v létě vysychá a vzniká na něm asi 30 cm krusta soli. Jezero je důležitým solným zdrojem. Každý rok se zde vytěží milion tun soli, což je 70% celkové produkce soli v Turecku. Místo bylo známé už Římanům a i oni zde těžili sůl. Jezero není důležité jen kvůli soli, ale je také významným hnízdištěm pelikánů a plameňáků. Je to podobné, jako jezera na Solných pláních v Bolívii. Zajímavostí také je, že jezero v době vysychání mění barvu na zelenou, růžovou a poté zbělí solí samotnou. A jak se sem dostala sůl? Do jezera nepřitéká žádná řeka. Jediným zdrojem vody je déšť a slaný spodní pramen. A proč slaný? Před 60 miliony let zde zasahovalo Středozemní moře. Jakmile došlo k vrásnění a vzniku tureckých Alp, vznikla náhorní plošina centrální Anatolie. Mořská voda zde zůstala a postupně pronikala do spodních vrstev, které prosolila. Ještě nyní v okolních skalách naleznete velké množství fosilí mořských ryb.

Zastávka u jezera byla asi 30 minutová a pak se pokračovalo do Aksaray, na oběd. Dnes jsme měli štěstí na samé pohlaváry. V mauzoleu delegace, v restauraci na oběd jsme zase potkali guvernéra provincie. Seděl nedaleko nás. Oběd byl zase jiný než včera – byly polévka (jako naše celestýnská) a následovala rýže s nějakými bobulkami, tentokrát to nebyla cizrna, a hovězí maso na způsob guláše. Vše opět završil dezert – já si dal dneska krájené jahody.

Při cestě z Aksaray do podzemního města jsme se ještě v krátkosti zastavili u bývalé pevnosti, nebo spíše „odpočívadla“ karavan na Hedvábné stezce v Agzikarahan. Dovnitř jsme se nedostali, protože objekt se bude rekonstruovat. Viděli jsme jej alespoň zvenčí. Během zastávky jsem zabrousil až za objekt a zde objevil rozpadlou vesnici. Místo na mě působilo dost depresivně.

Hlavním bodem dnešního programu bylo podzemní město v Kaymakli. Sem nám to ale trvalo asi ještě hodinu jízdy, kdy jsme s průvodcem povídali o městě samotném. Neustále zdůrazňoval, že se nejedná o město, ale o podzemní úkryt. Až později jsem pochopil proč – měl nějakého turistu a ten si myslel, že zde neustále žijí lidé, že zde jsou ulice, obchody apod. Prý nějaký Američan, no není se čemu divit. Celé podzemní prostory jsou vyhloubené ve vrstvě sopečného popela, který stlačením ztvrdl natolik, že v něm bylo možno vyhloubit podzemní prostory. Vstup do prostor byl z několika domů ve vesnicích a tunel se uzavíral kruhovým kamenem, jako mlýnským. Tento byl zajištěný zevnitř proti otevření klínem. Podzemní město v Kaymakli bylo velmi rozsáhlé, v současnosti je odkryto pouze 5%. Nikdo přesně neví, kam se až prostory táhnou. Jsou převážně zasypané. Také nikdo neví, kdy a kým toto bylo vyhloubeno. Nejstarší záznamy existují od raných křesťanů. Tito je používali také jako úkryt a v době míru vše rozšiřovali a upravovali. Lze říci, že do těchto podzemních prostor se vešlo okolo 30 tis lidí. Měli zde každá rodina svůj pokoj. Dále jsme navštívili kuchyni, kostel, vinárnu atd. Prostory jsou v prvním patře docela široké, ale postupně při sestupu se zužují a je třeba čím dál tím víc chodit v předklonu. Několik členů výpravy proto raději zůstalo venku a jedna členka to vzdala po prvním patře. Podobných podzemních měst je v okolí pro turisty odkrytých 12, ale ve skutečnosti se jedná o pouhý zlomek všech, které se zde nacházejí.

Nyní jsou chodby ve městě osvícené elektřinou a vše je značeno šipkami. Nedokážu si ale dost dobře představit se zde pohybovat s loučí či čadící lampou a jen tak po paměti. Síť chodeb je skutečně velmi spletitá.

Nasedli jsme do autobusu a hádejte co? Začalo pršet! Jak jsem psal výše, tak nás déšť pronásledoval celý den! Teď se na nás dokonce přihnala i bouřka. Před příjezdem do hotelu jsme se zastavili na nákup a ochutnávku vína v rodinné vinárně Turasan. Ochutnalo se červené i bílé víno z místních hroznů. Já koupil na další ochutnávku s mou Terezkou červené víno. Je z neznámého hrozna, ale to nevadí. Mi moc chutnalo, snad bude chutnat i jí.

Dneska a zítra bydlíme v hotelu Merit Inn v Urgupu. Bohužel tu není připojení k internetu a na pokojích nejsou ani telefony. Je to takový jednodušší hotel.

FOTOGALERIE

SLANÉ JEZERO

Čtvrtek 23. dubna 2009

Kapadokkia (79 km)

Večer jsem si na sebe před spaním hodil ještě jednu deku, objevil jsem ji ve skříni a dobře jsem udělal. Topení se vypnulo okolo 11 hodiny a jelikož okolní nadmořská výška je 1100 metrů, tak bylo znát, jak se v pokoji ochladilo. Usínal jsem také trošku s obavami, jaké bude počasí. Dnešní program se totiž víceméně odehrává venku a tak by bylo nepříjemné, kdyby pršelo.

Opak byl ale pravdou. Z postele mne vytáhlo už před šestou hodinu vycházející sluníčko a úplně bezmračná obloha. Na této se po chvíli objevily horkovzdušné balony – nejdříve jeden, dva a pak celkem pět. Včera mě Irfan, náš průvodce, ukazoval fotky, které udělal z balonu a byly nádherné. Jak jsem se zmiňoval výše, tak Irfan napsal se svým kolegou knihu, průvodce, po Kapadokki. Cena za 40 minut v balonu je vcelku lidová – 140 EUR, hihi! Škoda že nemají nějaké lety zdarma pro průvodce.

23. dubna je turecký státní svátek – Den nezávislosti a datum prvního zasedání parlamentu v Ankaře, a také Den dětí. Je to znát. Při snídani bylo v restauraci snad milion děcek a tyto se překřikovaly jeden přes druhého. Jejich doprovod se je snažil okřikovat, ale nedařilo se. Připomnělo mi to scénu ze seriálu „Proč bychom se netopili“, tuším že to byl jeden ze závěrečných dílů, kde se hlavní hrdinové na vodě setkali s tlupou řvoucích a nezvládnutelných děcek doprovázených zdeptaným dohledem.

Ještě před domluveným odjezdem sem se vypravil na krátkou procházku. Z okna pokoje mám výhled na vesnici a na starou část. Ale trochu mi ve výhledu brání vedle stojící hotel. Proto jsem se vydal směrem do města, abych našel nějaké místečko, odkud budu mít nebráněný výhled a můžu něco vyfotit. Neměl jsem nějaký cíl, odkud by měl být hezký výhled na město, proto jsem vyrazil hned za naším hotelem po polní cestě do kopce. A z kopce musí být přeci pěkný výhled, ne? Neustále jsem stoupal až na nějakou silnici a pak ještě výše. A má snaha byla odměněna! To co jsem ráno viděl, však byl velmi slabý odvar toho, co nás čekalo přes den. Ale „vydřel“ sem si to sám, tak jsem byl spokojený.

V Urgupu trávíme dvě noci, proto jsme dneska vyrazili bez kufrů, jen tak „nalehko“. Už před devátou hodinou seděli všichni členové výpravy v autobuse chtiví dalšího poznávání. Irfana jsme nabrali o kousek dál, ve městě. Dorazil z rodného Uchisaru autobusem. Vypadal spokojeně. Aby ne, spal doma u rodiny. Já jsem také spokojený, když můžu být u mé Terezky.

Program byl dnes jednoduchý – putování po okolí, po tzv. kapadocijském trojúhelníku. Tj. Urgup – Gorome – Avanos. Celkem ne více jak 80 km a program na celý den. Naše první zastávka byla u skalních útvarů hned zkraje Urgupu. „Sousoší“ tří skal nazvané Rodina se stalo v 60. letech 20. století symbolem Urgupu. Bylo to nejfotografovanější místo už od prapočátku turismu v Kapadokkii. Když sem tehdejší starosta pozval zástupce cestovních kanceláří, všichni byli nadšení. Problémem byla ovšem neexistující infrastruktura. Nebyl zde jediný hotel či pořádná restaurace. Proto první turisté bydleli v domácnosti místních obyvatel. Tito upravili pokoj či dva ze svých domů a pronajímali je turistům. Až později zde byl vystavěný první hotel.

Bylo znát, že dneska je svátek a také v Kapadokkii bylo už více turistů než třeba v Ankaře. Na pořadu dne bylo neustálé střídání autobusů na vyhlídkách či jiných turistických místech. Irfan měl vybraná svá oblíbená místa a na některých mnoho turistů ve stejném okamžiku nebylo. Na některých ovšem nebylo zbytí. Sezona teprve začíná, jak to tu musí vypadat během ní se raději ani nechci domýšlet.

Dominantou krajiny je skalní hrad – či spíše jen útvar – Uchisar, vysoký 60 m. Lze jej pozorovat téměř z jakéhokoliv místa trojúhelníku. Dalším nepřehlédnutelným prvkem je stolová hora nad Údolím Červené řeky. Právě Uchisar byl našim dalším cílem. Jestliže cestujete po Kapadokkii, pak každé místo, každá zastávka nabízí neuvěřitelná panorámata plná fantastických tvarů. Člověku až zůstává dech stát nad tím, že něco tak úchvatného může samovolně vzniknout! Ve stejnojmenné vesnici – Uchisar jsme zastavili nedaleko jednoho z prvních hotelů – také vytesaného do skály. Jen první patro je postavené. Ostatní patra se počítají spíše do mínusu, jdou směrem dolů. Hotel byl na jedné straně, hrad na straně druhé a pod ním už neobývaná stará vesnice. Důvodem vystěhování obyvatel byl fakt, že místo se stalo nebezpečným pro život. Také místní radnice jej prohlásila za nebezpečnou oblast. Obyvatelé se proto přestěhovali do nových domů a ruiny nechali svému osudu. Až v nedávné době se začalo s jejich rekonstrukcí do formy penzionů a hotelů. Kdo byl vlastníkem nějaké ruiny či ji v minulosti koupil za malý peníz, může být dneska boháčem. Ruiny skupují jak jednotlivci, tak společnosti.

Mezi hotelem a hradem se táhne tzv. Holubí údolí pojmenované podle holubníků vyhloubených do skal. Tyto zde vyhloubili místní obyvatele. A ne bezúčelně. Nyní zde už ovšem holubi nežijí, proto jsou místa opuštěná, stejně jako protilehlé domy. Irfan říkal, že ještě za dob jeho dětství, když se holubí hejno zvedlo, bylo to jako by se zvedl bouřkový mrak. A proč zde vesničané holuby trpěli a krmili je zbytky obilovin či pecičkami z vylisovaného hrozna? Přes léto holubi měli dostatek vlastní potravy. Přes zimu ale moc nelétali, protože věděli, že je vesničani chodí krmit. Odměnou za krmení byla asi 30 cm vrstva guana – trusu. Toto bylo poté „vytěženo“ a použito jako levné a kvalitní hnojivo. V současnosti už se jedná o velmi pracný postup získání hnojiva. Vesničané dostávají za zvýhodněnou cenu chemická hnojiva z farmy. A tak zazvonil zvonec a holubům je konec.

Dalším cílem byl jeden z rohů trojúhelníku – muzeum pod širým nebem – Goreme. Po cestě bylo nutno udělat ještě několik zastávek. První pod Uchisarem, z druhé strany a další na převisu nad Gorome. Odsud byl opět krásný výhled jak na Holubí údolí s hradem, tak na druhou stranu na Stolovou horu a Goreme v dálce. Dneska nám vcelku přálo počasí, na obloze byl sem tam mráček, jinak bylo jako vymeteno.

Goreme je zapsáno na seznamu světového dědictví organizace Unesco. Jedná se vlastně o věžovité, pohádkové skalní útvary, ve kterých jsou vyhloubené kostely z doby raných křesťanů. Celým areálem se táhne stezka vedoucí od jednoho kostela či kaple ke druhému. Ve skalách nenajdete pouze kostely, ale i „hospodářské“ místnosti, tj. kuchyně, jídelny, skladiště a samozřejmě cely mnichů, kteří zde žili a kázali pohanským vesničanům. My jsme prošli ty nejdůležitější z kostelů, např. Kostel Sv. Bazila, Sv. Barbary apod. Nejstarší z nich pocházejí z 9. - 10. století a poslední byly zbudovány ve 12. - 13. století, stejně jako jejich výzdoba. Ta nejstarší – jednoduchá, také pochází z 9. století. Až později zde byli zváni umělci, kteří kostely vyzdobovali. Objekty v Goreme ale procházejí neustálou erozí, mění se jejich tvář a některé se stávají nebezpečné. Na závěr jsme navštívili největší a nejzachovanější kostel, tzv. Kostel s přezkou.

Všichni členové výpravy dostali hlad a proto byla další zastávka obědová. Abychom nevyšli ze stylu, tak i restaurace byla vyhloubena do skály. Ovšem jedná se o moderní objekt, při kterém byly použity stroje. Pouze pro závěrečnou dekoraci byly použity krumpáče a sekery. Dnešní menu byla čočková polévka, poté tzv. mezikrm – fazolová polévka a jako hlavní chod kebab v hrnci. Co to je? Směs hovězího masa, brambor, lilku, rajčat, papriky, cibule a česneku se uzavře do kameninového hrnce, vypadal jako džbán, převáže se provazem a dusí se tak 3 hodiny při 80 stupních. V hrnci vznikne podtlak a tak se vše vaří jako v tlakáči. Na závěr opět nezbytný dezert – baklava, rýžový pudink, jablko nebo pomeranč.

Oběd byl v hrnci z místních dílen a tak bylo nezbytné jednu z nich navštívit. Rodiny v Avanosu se tomuto řemeslu věnují už po staletí a předávají si zkušenosti z generace na generaci. Rodina, jejíž dílnu jsme navštívili, se hrnčířství věnuje už více než 200 let. Po dílně nás provedl místní průvodce a vysvětlil, jak a z čeho se místní keramika vyrábí. Používá se tzv. červený jíl z nedaleké Červené řeky a poté jíl bílý, což je sopečný materiál. Do bílého jílu se přidává křemen, pro zvýšení pevnosti. Do červeného ne. Historie keramiky v Avanosu se táhne až 4 000 let zpátky a také zde prvně použili hrnčířský kruh. V navštívené dílně převážně používají elektrický – na tom jsme viděli výrobu talířů. V další části měli zase klasický, nohou poháněný. Zde nám nejdříve jeden z členů rodiny ukázal výrobu misky na cukr a poté byla vybrána jedna členka výpravy, aby si vše vyzkoušela. Dle rad průvodce neměla hmotu moc mačkat, jen jemně stisknout a pohybovat nahoru dolů. Z toho měli všichni ostatní obrovskou radost a dotyčná se červenala snad až ke kořínkům vlasů. Na závěr ale vyrobila krásnou misku! Součástí návštěvy jakékoliv podobné dílny je obchod s danými výrobky. I zde obchod nechyběl.

V pozdním odpoledni nás autobus přesunul do Zelve, klášterního komplexu nebo také Údolí mnichů. Proč tento název? Jednotlivé věže totiž připomínají shrbené mnichy a také tito zde v minulosti žili. Jak jinak než ve vyhloubených celách, modlitebnách, kostelech a kaplích. Výše jsem pochvaloval počasí. V Zelve nás ale chytla pořádná bouřka, naštěstí se bylo kde schovat. Za chvíli svítilo už sluníčko a umocňovalo krásu místa podsvícením tmavých, bouřkových mraků.

Posledním místem putování po skalní Kapadokkii bylo Údolí představivosti, zase s jinými útvary. Nelze říct, které navštívené místo je krásnější, protože každé bylo úplně jiné. Stačilo také, aby člověk popošel a skála už zase vypadala jinak, připomínala jiný tvar či postavu. Toto hlavně platilo o Údolí představivosti. V roce 1988 se zde natáčel díl Hvězdných válek a tehdy se po okolí pohybovaly zvláštně oblečené postavy, bylo tu možno vidět zvláštní letadla apod. Musel to být pro některé vesničany určitě šok. Shodou okolností jsme zde potkali autobus se jménem cestovky Obi Wan! No není to náhoda? Na poslední skalní zastávce to také dobře vyfukovalo a bylo cítit, že se deštěm rapidně ochladilo. Měl jsem písek všude a připadal jsem si jako na Sahaře, když nás zastihla písečná bouře!

Kapadokkia není známá pouze skalami a hrnčířstvím, ale i tkaním velmi kvalitních koberců. Irfan nám domluvil prohlídku dílny. Zde jsem se cítil i já, jako turista. Byly zde česky mluvící průvodkyně. Podle řeči češka, která byla v Turecku na nějaké inspekční cestě. Ale jelikož se věnuje kobercům a slyšela, že přijede česká skupina, tak nás po kobercové dílně provedla. Jako obvykle všichni členové výpravy zjistili, že se jedná o náročnou práci, pochválili motivy a kvalitu koberců. To ale nebylo vše. Jedna členka výpravy uzavřela obchod – koberec za 3 200 EUR. Tento jí dopraví zdarma během měsíce domů. Na místě se platila pouze záloha a zbytek při předání.

Abychom zcela dokončili putování po kamenné Kapadokkii, domluvil Irfan na večer návštěvu představení tančících dervišů v kamenné jeskyni. Jelikož toto nebylo zahrnuto v programu, vstupné 15 EUR se platilo zvlášť. Jednalo se vlastně o obřad, ne představení, jmenuje se Sema neboli Mevlevi. Znázorňuje v několika částech různé významy mystického koloběhu, jehož základem je rotace. Filozofie dervišů se snaží dokázat, že základní stav naší existence je rotace. Neexistuje žádný předmět ani bytost, která se neotáčí. Celý obřad byl doprovázen dost těžkou a ponurou hudbou. Tančící nebo spíše rotující derviši byli jako uvedení do tranzu. Nechci říct, že představení se mi líbilo či nelíbilo, spíše bych řekl, že je pro našince těžké, až nepochopitelné. Podobný pocit měli myslím i členové výpravy.

Ráno jsem se zmiňoval o horkovzdušných balonech – 10 členů výpravy se zítra účastní letu. Snad jim vyjde počasí a uvidí Kapadokki ze vzduchu. Když jsme se vrátili do hotelu, už na ně čekal člověk z agentury. Každého zkasíroval o 140EUR, zapsal si jméno a číslo pokoje. Zítra ráno v 5:30 je vyzvedne u hotelu a okolo 8 budou zpátky, aby stihli snídani. V 9 vyrážíme směrem Konya a finálním cílem je Antalya. Zítřejší přejezd je nejdelší – 550 km!

Mě se podařilo dneska najít internet. Vetřel jsem se do recepce nedalekého 5* hotelu a zde našel volnou bezdrátovou síť. Sice na mne občas koukali zvláštně – nejvíc číšník. Dvakrát prošel okolo, dvakrát pozdravil a pak se ptal, zda si dám něco na pití. Nemohl jsem ho poslat pryč, ale abych nebyl podezřelý, dal jsem si osvědčený Efes – čepovaný. Nabízeli 3 velikosti – 0.3, 0.5 a největší 0.7. Já si zvolil zlatou střední cestu. Chvílema mi připadalo, jako by mi do toho piva někdo něco přilil. Nevypil sem ani polovinu a už sem ho cítil, hihi. Nevím, kolika stupňové bude, ale podle dodatku „Pilsen“ bych typoval na náš ležák.

Pátek 24. dubna 2009

Kapadokkia – Konya – Antalya (576 km)

Buch, třísk, prásk, jekot … co to je? To jsou zvuky, při kterých jsem včera usínal. Důvodem byl včerejší Den dětí. V hotelu jich bylo požehnaně, stejně jako v celém okolí Kapadokkie. Navíc architektura hotelu Merit Inn není jedna budova, ale 5 bloků, každý má 3 patra a velké chodby, kde se vše rozléhá. No a samozřejmě postupuje jako komínem nahoru. Proto stačí, aby dole někdo mírně bouchnul dveřma a slyší to všude. Zatím si na to nikdo neztěžoval, snad tomu ani tak nebude. Dnes už spíme v jiném hotelu, v Antalyi.

Večer, když jsem šel z hotelu Dinler, kam sem se vetřel na internet, tak trošku poprchalo a říkal jsem si, jak to bude s počasím ráno, aby ti členové výpravy, kteří se přihlásili na let balonem něco viděli, či aby jim to nakonec nezrušili. Ráno bylo sice zataženo, ale nepršelo. Jen venku byly vidět kaluže dokazující, že se přes noc asi něco přehnalo.

Balónáře sem potkal na snídani, vypadali spokojeně. Každý si nesl v ruce fotografii a certifikát dokazující let balonem. Budou určitě plni zážitků. Jen je škoda, že neměli stejné počasí jako včera – azurovou oblohu. To by viděli ještě více.

Pomalu začínalo zase poprchat, a tak bylo třeba zvednou kotvy z Kapadokkie. Kufry už byly také naloženy v autobuse, mohlo se vyrazit. Irfana jsme dneska nabrali až v Nevsehiru, tj. 20 km od Urgupu. Členové výpravy se v klidu mohli rozloučit se skalními útvary a za chvíli vše zakryla průtrž mračen. Ještě že nám včera vyšlo počasí na procházky po Kapadokkii. V dešti by se nám tyto přírodní skvosty špatně prohlížely.

Dnešní přejezd je nejdelší ze všech za celý čas zájezdu. Naštěstí je den vyplněn i zajímavými zastávkami a následně trávíme v Antalyi 3 noci, čímž je náročné cestování vykoupeno. První zastávka byla hned po chvíli jízdy, captain Yusef musel natankovat. Nabrali jsme do nádrže v buse více než 300 litrů nafty a mohlo se pokračovat. Jsem docela překvapený, že je zde benzín dražší jak v Evropě – stojí 2.3 – 2.5, což je více jak 1.5 EUR. Když jsem se ptal Irfana na důvod, tak prý převážná část ceny jsou daně. Jestliže máte v Turecku auto, kupujete benzín, kouříte a máte mobil, tak jste těmi nejlepšími daňovými poplatníky.

Dopolední přejezd byl asi hodinový a zastavili jsme v další z karavanních „centrál“ na Hedvábné stezce – v karanserai Sultanhani ve stejnojmenné vesnici. Nejdříve však všichni členové výpravy navštívili toaletu, občerstvili se kávou či čajem. Já při té příležitosti koupil zase dva pohledy a dvě čokolády do sbírky manželčina strýce. Turecké výrobky asi nebudou zase až tak nedostatkové, ale snad podobné nemá. Jednou se mi stalo, že jsem mu odněkud přivezl taky čokoládu, tuším z Norska. Po chvíli štrachání Petr, tak se jmenuje, vytáhl ze dna krabice ten samý obal, ale asi o 20 let starší! Je škoda, že mu nemůžu přivézt čokoládu ze všech navštívených zemí. Ne všude se podobné dobroty prodávají, zvláště pak v jižních zemích nebo v Asii je moc nenajdete. Tam raději baští ovoce, které vás nezalepí a neztloustnete po něm. Karavanní zastávka či centrála je jednou asi ze 100, které byly v Turecku během 12. - 13. století vybudovány, jako ochrana karavan před zloději, nepřízní počasí či divokými zvířaty. Komplexy byly vždy budovány od sebe v denní vzdálenosti karavan, tj. asi 30 - 40 km. V době míru sloužily jako karavanní centrály a v době války jako válečné pevnosti. Do komplexu se vešlo několik karavan najednou, nelze s určitostí říct kolik. Nikdy nebyla karavanám odmítnuta pomoc. Uvnitř byla tzv. letní část, tj. oblouková a neuzavřená. Nebo také zimní, připomínající katedrálu s vysokým stropem a rozdělená sloupy do několika částí. V této byla také ustájena zvířata a v zimě zde s nimi přespávali i obchodníci a putující osoby. Uprostřed karavanserai stojí stavba podobná jako malá věž. Tato měla funkci mešity, byť poutníci nebyli všichni muslimové, mohli se zde modlit či provádět své obřady. Spíše bych věž měl nazvat „svatým místem“. Odsud se také s odjíždějícími karavanami loučil velitel karavanserai. Přesvědčoval se, zda karavana nic nezapomněla a zda má doplněné všechny zásoby. Až poté jim otevřel bránu a pustil je na další cestu. Karavana mohla na „odpočívadle“ pobýt max. 3 dny zdarma, poté už museli její členové za pobyt a služby platit. K dispozici jim zde byla kuchyň, jídelna, veterinář, lékař a kovář. Když jsem procházel bývalými stájemi, létali nám nad hlavou holubi a odevšad byl cítit takový zvláštní zápach bývalých stájí, byť funkce karavanserai skončila asi v 15. století, kdy byla objevena námořní cesta do Číny. Úplně sem viděl, jak zde stojí uvázána zvířata a čekají na další putování. Nedaleko posedávali obchodníci a vášnivě debatovali či smlouvali, to nevím, nerozuměl jsem jim. Bránou právě vstupovala další karavana a do všeho tohoto ruchu a dění volal muezin z minaretu k další modlitbě …. asi jsem se nechal dost unést. Toto bylo další místo, jež mi velmi učarovalo. Není nijak zvláštní, ale dýchá z něj obrovský kus historie, lidských osudů – štěstí, lásky ale i bolesti a utrpení.

Toto nebyla jediná karavanserai dnešního dne. V další, v bývalých stájích, nás čekal oběd. Ale to až asi po další hodině jízdy – na okraji města Konya. Opět se jednalo o zrekonstruovanou karavanserai, či spíše její vnitřní část. Ta venkovní působením eroze a zubu času již spadla. Dnešní oběd byl opět malinko jiný – luštěninová polévka, turecká pizza – pitta se sýrem a mletým masem. Jako hlavní chod byl pastevecký kebab – kuřecí maso, rýže, zelenina a houby. Seděl jsem u stolu s Irfanem a captainem Yusufem. Byl jsem poučen, že do čočkové polévky se kape citron, proto byl neustále při obědě na stole. A pravda, polívka má jinou, vynikající chuť! Irfan si objednal zapečené houby se sýrem a k tomu si dával jejich, kyselý, ale vynikající jogurt. Také jsem ochutnal.

Po opět velmi dobrém obědě na neméně zajímavém místě jsme nasedli do autobusu a vydali se do centra hlavního města provincie – Konya. Nad hlavami nám neustále kroužily dvě či čtyři F16, tak to byla zase podívaná pro mne. Nedaleko Konyi má letiště jak turecké letectvo, tak NATO.

Konya, s více než milionem obyvatel, má překrásné centrum. Město také patří mezi nejvíce konzervativní, co se týče zvyků a tradic. Ženy zde stále chodí se šátkem na hlavě, ale na druhou stranu zde potkáte mladou ženu moderně oblečenou. Jsou zde patrné velké kontrasty původních tradic a nové, moderní doby.

Už před příjezdem nám Irfan osvětlil filozofii dervišů, že uznávají pouze absolutní jedinečno, což je obdoba Alláha nebo Boha. Na rozdíl od jiných náboženství však dervišové hlásají, že člověk na zemi je mrtvý, že se zrodí až v okamžiku své smrti. Dervišové také neuznávají vlastnictví drahých či jinak přepychových věcí a jejich jediným pokladem je ctnost. Nauka se snaží potlačovat jejich ego a tak se dervišové stávají mírumilovní a rovni se všemi. Při překladu této filozofie sem jí nejdříve pramálo rozuměl, ale Irfan ji dokonale osvětlil. Je zvláštní, ale asi má něco do sebe, hlavně s tou ctností, pravdomluvností a mírumilovností. Během 20. let minulého století byla sekta dervišů, stějně jako ostatní, Ataturkovými reformami zakázány. Oficiálním důvodem byla ta skutečnost, že tyto sekty nepodporovaly republiku. Až v posledních letech došlo k opětovnému „probuzení“ sekt a jejich znovuzrození. Dervišové jsou otevřeni člověku, proto se nestraní turistů a rádi jim ukazují své obřady.

Ve městě jsme nejdříve projeli okolo tzv. medresesi, což byly původně školy dervišů. Poté, aby nedošlo k jejich zániku, bylo zde otevřeno muzeum. Budovy, stejně jako některé předměty v nich, pocházejí ze 12. či 13. století. Stavby lze snadno odlišit od ostatních – mají kopuli a na vrcholku okýnka. Obě medresesi leží naproti pahorku pocházejícím z neolitického období – nyní zde stojí mešita a seldžucký palác. Pahorek se jmenuje Alledin Tepesi. O kousek dál už stojí samotné Mevlanovo mauzoleum. Velmi příjemný areál s ukázkami dervišských cel, kuchyně, hřbitova dervišů a samozřejmě také samotným mauzoleem, kam se vstupuje přes mešitu. Uvnitř je obrovské množství dervišských hrobů a ten největší patří Mevlanovi. Okolo stála spousta modlících se obyvatel. Samotné učení Mevlany bylo takovou odbočkou od ortodoxního islámu, který Mevlan nikdy zcela neuznal. Ale i tak je vyznáváno obrovským počtem věřících.

Konyí skončil prohlídkový program a už nás čekal jen přesun přes Turecké Alpy. Nejvyšší místo dnešního přejezdu mělo 1 820 m. Je označeno cedulkou. Počasí se po cestě měnilo ze sluníčka do deště a zase zpátky. Vrcholky hor byly pokryty samozřejmě sněhem a později se sníh začal objevovat i podél silnice. Alpy nemají pouze jeden hřeben, táhne se jich několik za sebou a proto chvíli trvalo, než jsme začali klesat k Antalyi. Před tím nás čekala ještě jedna zastávka. Tady si Irfan pochutnával na čerstvé pittě s medvědím (medovým) stejkem. Bylo to vynikající.

Dnes spíme v 5* hotelu, který ve mně po příjezdu hned nezanechal nejlepší dojem. V recepci trvali na vyplnění ubytovacích karet, bez nich nechtěli rozdat klíče k pokojům. Pikolík nechápal, že je značně nedůstojné, aby lidi šli na večeři s plnýma rukama a baťohama. Hádali jsme se s ním s Irfanem a až po telefonátu s manažerem nám klíče předal. Karty není přece problém vyplnit později. V životě jsem nezažil takovou byrokracii.

Můj pokoj byl přímo nad diskotékou a postel poskakovala po místnosti v rytmu dunící hudby. Proto sem si ho nechal vyměnit. Bydlím teď o patro výš. Hotel je bohužel plný rusů, kteří se chovají dost neomaleně, jako by tu byli sami. Škoda, že nejsme raději v nějakém malém hotýlku, uprostřed luhů a hájů. Kde by byl klid. Už se bláznivě těším do naší vesničky střediskové a za mojí milovanou manželkou Terezkou.

Caravanserai Sultanhani

stáje v caravanserai

Mevlanovo mauzoleum v Konya

derviš v Mevlanově mauzoleu

Turecké alpy

FOTOGALERIE

Sobota 25. dubna 2009

Antalya (176 km)

Když jsme odjížděli z Urgupu, tak jsem si říkal, že s v Antalyi snad dobře vyspíme. Že přeci hotel v Kapadokki je takový jednodušší a že v Antalyi je 5*, ten musí být super. Také že super je … teda díky desítkám hlučných rusů. To ale opakuji, co jsem říkal včera. Jen bych k tomu rád doplnil, že dunění diskotéky a řev od bazénu ke mně mírně doléhal ještě asi v 1 hodinu ráno.

Píšu sice v jednu hodinu, ale já vlastně ani nevím, kolik bylo hodin. Večer se mi totiž stala zvláštní příhoda. Na mobilu je nějaká funkce automatického nastavení časového pásma. Nevyužívám ji nijak zvlášť, ale občas se mi stane, že po příletu do té které země dostanu sms s potvrzením o změně časového pásma. V poslední době jsem tuto funkci nijak nevyužíval a také po příletu do Istanbulu se nic nestalo … až včera večer … Začínám vyprávění jakoby to byla pohádka, ale čtěte dál a pochopíte můj údiv nad sledem událostí. Takže … po příjezdu do Antalye se zničehonic tato funkce zapnula a neustále mi na mobilu naskakovala hláška se žádostí o potvrzení či zrušení změny časového pásma. Vždycky jsem ji odbouchnul, poté následoval dotaz, jestli chci funkci vypnout, tak zde byla odpověď zase ne. Po několikerém vyskočení hlášky už sem pravděpodobně nevěděl co mačkám a můj telefon je také občas dost špatně ovladatelný, proto jsem asi potvrdil posun času. Vůbec jsem si toho nevšiml. Na telefonu by to nebylo zase až tak divné. Ovšem, nejen telefon se stal terčem změny času – i notebook se rozhodl zničehonic změnit čas. Ráno ovšem nastal kámen úrazu. Na telefonu bylo 6 hodin, na notebooku také. Na hodinkách a GPS lokátoru – pepinovi, zase hodin 7. Co je teda správně, říkal jsem si. V hotelu ticho jako v hrobě. Že by bylo skutečně hodin 6? Nenapadlo mě podívat se na foťák, kde jsou další hodiny. Nu což, říkal sem si, půjdu na snídani a když tam nikdo nebude, tak bude asi fakt hodin 6. Naštěstí bylo o hodinu víc. V mobilu jsem tuto funkci vypnul a s notebookem musím tak nějak počítat, že se to může stát. Nevěřil sem ale ani svým hodinkám, které se řídí dálkově. Už jsme dost daleko od Německa, kde je vysílač, proto jsem je považoval taky za zmatené.

Naštěstí celé mé zmatkování doprovázela azurová obloha, tak jsem byl klidný. Že byť nevím kolik je přesně hodin, tak bude dneska alespoň hezké počasí.

Po snídani bylo ještě dostatek času do odjezdu. Vzal jsem tedy foťák a vypravil se přes hotelové bazény k moři. Po chodníku tu skákaly asi centimetrové žabky. Chudinky nedbaly toho, že po nich lidi šlapou. Snad jsem i já nějakou nezašlápl, protože nebyly zpočátku vidět. Jedna z nich se hned stala mým „úlovkem“ - ve smyslu fotografickém. Pláž leží od hotelu asi 200 metrů a dorazil sem k ní skrze vodní atrakce, bary, bazény apod. Písek je v Antalyi tmavší, ne však úplně černý, ani bílý a co se týče hrubosti, tak sem tam jemný, sem tam hrubší, něco podobného bylo na plážích v Černé Hoře – na pláži Jaz nebo i na Sardinii. Z důvodu hezkého počasí jsem se dneska rozhodl vyrazit poprvé v kraťasích a sandálech. Boty jsem odložil z kraje pláže a jak malé dítě těšící se na nějaké cukrátko jsem spěchal k moři. Pravda, voda byla studenější než bych čekal. Nedokážu odhadnout, ale určitě to bylo okolo 18^oC. Po chvíli si mé nohy však zvykly. Usuzuji dle toho, že už mě voda nestudila. Umrznout neumrzly, pořád jsem na něčem stál. Mé kroky vedly po pláži směrem vlevo i vpravo a při cestě se mé kapsy postupně plnily mušličkami a sem tam nějakým kamínkem pro moji Terezku do sbírky. Nejen kamínky a mušličky se staly mými úlovky, přidal jsem k nim několik fotografií – např. postaršího muže, jež si četl na lehátku knihu, sluníčka a prostě moře.

Antalya je víceméně centrem pro turisty ležáky, tj. kteří přijedou, týden či dva leží u bazénu nebo moře a pranic je nezajímá co je za branami hotelu, teda pokud se nejedná o nákupní centrum nebo zlatnictví či další konzumní atrakce. Ale občas, jednou za sto let … letos si to vyberou i na dalších sto let, sem zavítají turisti chtiví poznávání. Tímto myslím naši skupinu cestovatelů. Místní ležáci se na nás mohou dívat jako na nějaké exoty či pošuky a říkat si, proč také neležíme u bazénu a jaktože nemluvíme rusky? Díkybohu, že mi a mé manželce takový způsob trávení dovolené zatím nic neříká. A jelikož všichni členové výpravy jsou chtiví poznávání, tak i v Antalyi je pro ně na dnes připraven program.

Včera při vysokohorském sjezdu z tureckých Alp se změnil ráz krajiny z náhorní plošiny na středozemní. To byl také důvod, proč zde starověcí osadníci zakládali své osady už ve 2. tisíciletí př. n. l. Navíc je místní krajina neuvěřitelně úrodná – pěstují se zde pomeranče, meruňky, třešně apod. Víte, že turecky se višně řekne stejně? Jak je ten jazykový svět malý! A tito osadníci na pobřeží Antalye začali zakládat nejdříve osady, pak vesnice a z nich vznikla města. My, poznávání chtiví cestovatelé, poté děkujeme prastarým, dávno mrtvým a téměř zapomenutým osadníkům, že pro nás postavili města jako je např. Perge, Aspendos a Side. Ta první dvě zmíněná byla našim dnešním cílem.

Perge leží asi 15 km od Antalye, nedaleko vesnice Aksu – na stejnojmenné řece. Město bylo založeno někdy okolo roku 100 př. n. l a patřilo k největším pamfylským obchodním centrům i přes svou polohu téměř 20 km ve vnitrozemí. Tato nebyla vybrána náhodou, ale ze strategického důvodu, aby bylo město chráněno před nájezd pirátů. Perge jako jedno z  mála starobylých měst otevřelo své brány Alexandru Velikému, nebránili se mu. Bohužel po pádu Říma je město obýváno pouze do období Seldžuků a poté je opuštěno. Stává se tak snadným „kamenolomem“.

Příjezdová cesta vede okolo amfiteátru, který je však stále z důvodu rekonstrukce pro veřejnost uzavřen, prohlédnutu si jej můžete pouze zvenčí. Vejde se do něj 12 - 14 000 diváků. Nedaleko od amfiteátru leží ruiny stadionu. Má rozměry 230 x 35 metrů a také mohl pojmout až 12 000 diváků. Stadion nebyl stavěn na rozdíl od amfiteátru na úpatí kopce, ale na úrovni terénu, proto muselo být hlediště podepřeno masivními oblouky, ve kterých se nacházely obchody.

Do ruin samotného města se dostanete přes parkoviště a samozřejmě přes prodej vstupenek. Návštěvníci nejdříve prochází římskou bránou, která zde byla postavena později, až se město začalo rozrůstat. Původní hranice vyznačovala brána helénská. Tuto doplňují dvě kruhové věže – nyní opět v rekonstrukci. Prohlídkový okruh nás dále zavedl do římských lázní, rozdělených na studenou, přechodovou a horkou část s důvtipným systémem ohřívání vody a vzduchu skrze spodní tunel. Za lázněmi začíná 300 metrů dlouhá kolonáda s vodním kanálem uprostřed, což byl ve skutečnosti důmyslný klimatizační systém ulehčující občanům v parném vedru život ve městě. Kolonáda byla, stejně jako je tomu u novodobých kolonád, lemována obchody. Další dominantou města je agora – forum nebo také tržiště, jak budete chtít, s ruinami chrámu uprostřed. V agoře v levém rohu naleznete mramorovou desku pocházející pravděpodobně ze štítu řezníka – je na ní ruka z nožem používaným tímto řemeslem a hák.

Další antické město – Aspendos, leží asi 50 km dále. Divadlo Aspendosu je pravděpodobně nejzachovalejším svého druhu v Malé Asii. Používá se i dnes jako místo konání Festivalu opery. Historie Apendosu sahá do roku 469 př. n. l., kdy v okolí probíhaly líté boje s Peršany. Řekové tehdy zvítězili v bitvě na řece Eurymedon. Město Perge se Alexandru Velikému otevřelo. Město Aspendos s ním uzavřelo dohodu o neobléhání. Alexandr se smlouvou souhlasil, přijal odškodné a odtáhl dále. Za krátko se však dozvěděl, že obyvatelé město opevňují a tak se vrátil a hrozil dalším útokem. Obyvatelé se zalekli a opět Alexandra obdarovali ještě větším odškodným. Po Alexandrově smrti bylo město součástí Pergamonského království.

Ještě před příjezdem k amfiteátru jsme se zastavili u původně římského mostu, několikrát přestavěného a vedoucí přes řeku Eurymedon. Tato má nádhernou barvu, díky minerálům rozpuštěným ve vodě. Voda totiž teče z nedalekých alp a tak skutečně připomíná alpskou řeku i barvou. Vše dokreslovala azurová obloha a bujná, zelená vegetace okolo. Největší atrakcí je ovšem divadlo, pocházející ze 2. století n. l., navržené architektem Zenonem. Pro stavbu bylo použito římského vzoru. Celý komplex je minimálně poškozen a na návštěvníky dýchá sílou historie z každého rohu. Nedaleko od divadla stojí ještě ruiny akropole, tato je ovšem nepřístupná. Na její severní straně stojí velmi zachovalý římský akvadukt, původně 15 km dlouhý a přiváděl vodu do Aspendosu z hor tyčících se za městem.

V divadle nás přepadl místní lidový fotograf, že uděláme společnou fotku a potom, než nasedneme do autobusu, si ji budou moci členové výpravy koupit. Scukli se tedy v centrální části divadla, jako ta nejdůležitější delegace. A i já využil okamžiku ke společnému focení. Za fotku chtěl fotograf 2 EUR, tak jsem si v duchu říkal, že nevím, kdo si ji koupí. Fotky přinesli při odjezdu na stojanu a členové výpravy se kolem seběhli jako vosy na bonbon a brali vše jako diví. Docela jsem se divil. Já dostal mou momentku při výkladu a také společné foto.

Slunce se už přehouplo přes nejvyšší bod na obloze a začalo pomalu sestupovat k západu. To byl čas zastavit naše poznávání a dát si opět chutný turecký oběd. Nevím, jak ostatním členům výpravy, mi turecká kuchyně chutná. Je plná zeleniny, není nijak těžká – tedy kromě kebabu v Istanbulu a doplňují ji samé zdravé a dobré věci – jogurt, olivy, luštěniny – např. čočka, cizrna apod. Dnes jsem si dal k obědu pstruha z místní řeky. A jelikož je oblast známá pěstováním pomerančů – Antalya je má dokonce ve znaku, nemohl jsem nechat bez povšimnutí čerstvý pomerančový džus. Byl vynikající!

Po cestě zpět do Antalye bylo připraveno pro členy výpravy malé překvapení – či spíše pro členky – zastávka ve zlatnické dílně. Zde nás provedl jeden z jejich prodejců, podal nám základní informace a pak všechny uvedl do „show roomu“ - omlouvám se, ale nemůžu najít vhodné české slovo. Místnost byla pastvou pro oči a pastí pro peněženky či spíše pro bankovní konta. Ceny se zde pohybovaly velmi, velmi vysoko. I přesto některé ženy neodolaly a uzavřely zde obchod. Pro Turky je toto obřadem, proto nebylo možno rychle vše ukončit – jako by se kupovaly rohlíky.

V podvečer jsme se vrátili do Antalye a šli se projít po starém městě. Historie Antalye sahá až do 2. století př. n. l., kdy bylo založeno pergamským králem Attalem II., jehož socha stojí na náměstí. Ne ovšem na hlavním, tam je socha Ataturka. Na počest krále bylo město pojmenováno Attelia. V roce 133 př. n. .l. pergamský král daroval město Římanům a to se stalo součástí provincie Asia. My jsme se nejdříve prošli po Ataturkově náměstí, zastavili se v jednom z jeho rohů s výhledem na starý přístav a poté sešli úzkými uličkami dolů. Z vyhlídky byl krásný pohled na taškové střechy, moře, pinie, cypřiše … jako bychom byli v Itálii. Panoráma jen trošku doplňovala mešita připomínající, že jsme v Turecku. Ve starém, původně rybářském, přístavu jsme nasedli na loď a vyrazili podél pobřeží. Tato projíďka také nebyla zahrnuta v našem programu – cena za osobu je 7.5 EUR. Projížďka trvala asi 1.5 hodiny po ne zrovna klidném moři, ještě teď občas pociťuji, jako by se se mnou země houpala. Ale svítilo sluníčko, moře bylo krásně modré a mírně pofukoval vítr. Cílem projížďky byly vodopády Dudense, vlévající se do moře v letovisku Lara, zde je i náš hotel. Z pevniny bohužel není vidět jejich plná krása, proto jsme je jeli obdivovat z moře. Zde se loď otočila a vyrazila zpět do přístavu.

Zpáteční cestu poznamenala nepříjemná událost, jeden ze členů výpravy omdlel. Jeho otec ho začal křísit, naštěstí se mu to podařilo, položili ho na lavečku, nohy klasicky nahoru a tak strávil dotyčný cestu zpět. Nedokážu posoudit „sílu“ omdlení, ale celou dobu raději ležel, necítil se na to, aby se posadil. Z přístavu nahoru do města se raději vyvezli taxíkem a po naložení všech členů výpravy do busu jsme nabrali i je.

Program byl plánován s návratem okolo 15-16 hodiny, ale díky přídavkům se vše protáhlo a do hotelu jsme dorazili téměř jako včera. Ještě před večeří jsem vyřešil jednu výměnu pokoje, také bydleli chudáci nad diskotékou.

Hotel, na rozdíl od předchozího dne vypadá klidně. Žádný rachot a dunění. Nevím, kam se rusové poděli? Zítra je volný den, tak si budou členové výpravy nerušeně hrát na mastňáky – válet se u moře či u bazénu. Jsem sám zvědavý, jak dlouho to vydrží. Podle řeči jsem pochopil, že většina vyrazí do města. Od hotelu tam lze dojet taxíkem za 40 lir, kdy řidič ve městě vás za 3 hodiny vyzvedne na smluveném místě a zaveze do hotelu. Cena je za auto a platí se až po návratu, ne dopředu. Takto mohou cestovat běžným vozem 4 osoby nebo větším např. až 6.

Ještě malá perlička z večeře. Viděl jsem, že si lidi na večeři chodí čepovat kafe do automatu, tak jsem na něj dostal rovněž chuť. Vezmu šálek, načepuju, vypiju – mimo jiné nic moc – a za chvíli se u mě objeví pikolík, že 3 EUR za kafe. Zůstal sem jako opařený, že tam automat stojí a všichni si čepují, tak proč ne já. Ti „všichni“ ale byli hosté asi s All Inclusive. Nu což, olupte! I když 3 EUR za „snídaňovou“ kávu je docela dost. Vezmu-li v potaz, že oběd v hotelu stojí 10 EUR ...

Antalya: stařec a moře	Perge: Stadion	Perge: Sloupová ulice
Aspendos: řeka Eurymedon a římský most	Aspendos	Aspendos: amfiteátr
Aspendos: amfiteátr	Aspendos: akvadukt	Aspendos: řeka Eurymedon a chrám akropole
Antalya: manželčina rodina má v Antalyii restauraci	Antalya: střechy starého města	Antalya: zmrzlináááááá
Antalya: lodí podél pobřeží	Aspendos: Koupíš?	Antalya: lodí podél pobřeží

FOTOGALERIE

Neděle 26. dubna 2009

Antalya

Jeden volný den po týdnu putování! No nezní to krásně? A ještě to vyšlo přímo na neděli, kdy by se pracovat němělo. Šikovně naplánované, není-liž pravda. Vyšlo také počasí, celý den svítilo sluníčko. Zcela si dokážu zítra představit všechny členy výpravy, budou pěkně červení.

Já si celý den četl, sem tam koukal do internetu a probíral fotky. Odpoledne sem si vybral jeden film ze své „filmotéky“ a zkouknul – Rudý baron. Ve srovnání s nedávno viděným českým Tobrukem toto alespoň o něčem bylo. Nevím, trochu mi unikl smysl natočení Tobruku. Nebyl ani o slavné bitvě, nebyl o české jednotce a ani žádný lidský osud se zde nerozvíjel. Trošku sem ho nepochopil a to jej přitom všichni vychvalovali.

Během dne jsem si musel jít doplnit zásoby vody, naštěstí dole v hotelu je obchod s docela rozumnýma cenami. Láhev 1.5l vody zde stojí 2 liry. A málem sem zapomněl – k obědu jsem si tam koupil sušenky, hihi.

Jeden den volna při putování je myslím maximální délka. Nedokážu si představit tady trávit 10 nebo 14 dnů. Nevím, co ti lidi tady dělají. Můžou jet na výlet do některého antického města, ovšem myslím si, že tuto kategorii turistů historie nezajímá. Snad ani neví, že zde antická města jsou. Do Kapadokkie je to 500 km, což je na jednodenní výlet moc. A ležet celou dobu u bazénu či na pláži? No pěkně děkuji, asi bych se osypal! Od rána do večera, pak se nahrnout v 7 všichni na večeři, tlačit se v řadě mezi řvoucíma dětmi a spálenýma tlustýma Ruskami či Němkami? Děkuji! Ještě že zítra už jedem dál! A také děkuji, že ani já ani má nejdražší polovička netrávíme podobně dovolené. Mimojiné – ta letošní je naplánovaná do Normandie/Bretaně. Dneska jsem se dozvěděl, že už máme doma automapu – nesehnatelnou a tak po návratu z Turecka budem plánovat.

Nezapomenu na dovolenou v Černé Hoře, bydleli jsme v Budvě – píšu bydleli, protože jsme ráno vyrazili a večer se vrátili. Viděli jsme tehdy velký kus Černé Hory (více na http://www.kolemsveta.com/Cestopisy/CR_MN.html). Zaplatili jsme si tehdy jen jeden výlet – rafting na řece Tara, protože to bylo na druhou stranu země a cena výletu byla přijatelnější než tam jet sám. Ale co jsem tím chtěl říct – jeli s námi nějací rusové a řidič minibusu dělal po cestě zastávky u zajímavých míst nebo vyhlídek, toto jsme my už měli dávno projeté. Rusové byli jako u vytržení z toho co viděli. Bylo mi jasné, že za celou dobu co byly v Budvě, tak z ní nevytáhli paty. Přiletí letadlem, leží na pláži a pak zase odletí. Nezajímá je historie země, kultura a památky. Na jednu stranu škoda pro ně, na druhou stranu dobře tak, alespoň jsou krásná místa liduprázdná nebo s minimem turistů.

Jelikož byl oběd dneska malý, vyrazil jsem brzo na večeři. To jsem neměl dělat. Jak jsem psal výše – milion lidí, řada na talířky, řada na jídlo. Jen u salátů bylo volno. Další problém – kam si sednout. Potkal jsem ještě další členy výpravy taky bloudící po jídelně. Objevili jsme 4 místa a sedli si tam. Za chvíli se dochrchlali nějací Holanďané, že jsou to jejich místa. Samozřejmě tam nic neměli, nebylo hnuté skleničkami, příborem či tak. Jejich chrchlavština mě však natolik znechutila, že salát s houskami bylo to jediné z dnešní večeře. Není stejně zdravé jíst pozdě večer, ne?

Raději jsem si popořádal kufr, nacpal do něj vše co bylo třeba a vypadá, že už se tam více nevejde. Však už není co by. Jen bych rád někde koupil nějaké sušené ovoce a kdyby to šlo a baklavu. Snad se mi tyto dvě drobnosti ještě někde podaří koupit.

Těším se na zítřejší putování. Uvidíme Pamukale – což jsou bílá jezírka a taky se cesta láme zpět na Istanbul. Stáhnul jsme data z pepina (GPS lokátoru) a ke dnešnímu dni jsme najeli (busem, lodí) či našli pěšky 1772 km!

	Antalya: moooooře!

Pondělí 27. dubna 2009

Antalya – Pamukale (389 km)

Nevím, co se v noci dělo ve vedlejším pokoji, ale ve 3 hodiny ráno se odtamtud ozýval šílený rachot, jako by tam někdo stěhoval nábytek či co. Nebo nevím, jestli zase dorazili nějací rusové nočním letem či co. Myslel sem, že na ně zabuším přes zeď. Naštěstí se po chvili uklidnili. Ráno odtamtud žádná krev nevytékala, tak to asi nebylo vraždění. Podobnou zkušenost mělo i několik dalších členů výpravy z různých pater, co jsem zjistil později během dne.

Dnes konečně opouštíme Antalyi a vydáváme se směrem na severozápad. Ne že by se mi den odpočinku nelíbil, ale skutečně si nedokážu představit, být zde 10 dnů. Nechápu, co tady turisti dělají. V létě bych to pochopil, že leží třeba na pláži, ale teď? Moře nebylo nijak zvlášť teplé. Proč nejedou třeba do Egypta? A co chudáci teprve děcka. Dospělý se asi vydrží válet u moře, jenže dítě ne. Takže vzhůru na cesty a poznávat krásy exotického Turecka.

Budík na mobilu začal vyhrávat v 6 hodin. Nějak sem nechápal, co se děje a proč hraje a co je to za melodii, prostě sem byl jakýsi opařený a zabrzděný. To asi to včerejší volno. Tak jsem neustále v pohybu – odjezd, putování, příjezd, napsat zápisek, probrat fotky, spát a zase dokola. Odpočinek mě tedy nějak zmohl. Jediným dalším odpočinkem je prodloužený víkend po návratu domů. Ten ale bude podle plánů stráven spíše aktivně než povalováním. Ale zpět k Turecku. Protřel jsem oči párem prstů, abych je odlepil od sebe, dobalil kufr a chvílemi pochyboval, že jej můžu zavřít. Ale co? Podařilo se!!!! Naštěstí ho už ničím nebudu doplňovat, teda doufám. Zákaz doplňování! Na snídani jsem šel ještě před sedmou v domnění, že už tam bude otevřeno. Chyba lávky, stála tam už sice fronta hladovců, kteří se asi včera málo navečeřeli, ale dovnitř ještě nikoho nepouštěli. Tady mě odchytila jedna členka výpravy, že má obrovské střevní potíže. Prý proseděla celý večer na záchodě. No nevěděl sem, co jí odpovědět. Leda ať nejí. Pravda je, že na snídani si dala housku a čaj. Je alespoň dostatečně uvědomělá. Domluvili jsme se, že po cestě uděláme zastávku v lékárně, kde by jí mohli doporučit nějaké místní léky. Tak jako jsou např. v Egyptě, kde žádné jiné nefungují. Mezitím už otevřeli restauraci na snídani a tak sem se tam rovněž vtlačil. Bylo vidět, že je ještě brzo, vůbec tu neměli mé koláčky, ani jiné housky. Vzal jsem za vděk sýrovými sendviči, nebyly špatné.Ostatní členové výpravy si opět řádně nakládali. Ale když mají apetit ať si dají, že?

Po snídani jsem chtěl ještě Terezce poslat z netu smsku, ale nedařilo se mi připojit se k hotelovému bezdrátu. Přešel jsem tedy ke dveřím a stál „ve skříni“, kde byl včera nejlepší signál, ale nic. Asi ustřihli kabel.

Odjezd byl domluven na 8 hodin a členové výpravy už byli nachystaní brzo, tak se v 8 zavřeli dveře busu a vyrazili jsme. Před tím bylo nutno vyřešit problém dalších členů výpravy. Při dnu volna utratili veškeré své finance a bankomat jim nevzal kartu. Irfan mi prve říkal, že někomu od nás bankomat kartu sežral. Naštěstí problém nebyl tak závažný. Měl jsem k dispozici ještě 20 EUR, tak jsem je s nimi vyměnil za Kč. Také jsme se domluvili, že je případně možno zastavit u jiného bankomatu.

Cesta z Antalye nám trvala více jak 30 minut. Během této doby sem nutil pepina, aby si na šel svůj satelit. Dneska mu to dlouho trvalo. Naštěstí se před výjezdem z Antalye chytil a baterka v něm vydržela krásných 13 hodin zaznamenávání a občasného lupkání. Celkový počet kilometrů dle propozic měl být 250, pepin ovšem naměřil o 130 km více.

Dopoledne bylo spíše ve znamení přesunu se dvěma zastávkami. První, krátká, jen na nákup potřebných léků proti průjmu. Dotyčná členka výpravy si koupila na doporučení nějaké vhodné léčivo. Užívá se jeden ráno a jeden večer, po jídle, tak snad pomůže. Není nic horšího, když člověka při poznávačce chytí sračka. Nezapomenu na mé horké chvíle v Laosu, zatnuté zuby a asi šílený výraz ve tváři. Při této zastávce zase další členka výpravy nutně vyrazila na záchod. Museli jsme ji s Irfanem hledat, nakonec se objevila z nějakého domu s kancelářemi. Tam ji neodmítli. Cesta pokračovala asi další hodinu než jsme zastavili ve vesnické „občerstvovně“. Skutečně to bylo takové vesnické zařízení, ale s milou obsluhou. Babička pekla plněné placky, něco podobného, jako nám dávali ochutnat při návštěvě Bodrumu, děda seděl venku a pokuřoval cigaretku, syn obsluhoval a vnučka se stala fotografickou hvězdou všech členů výpravy. Naprosto idylická zastávka se vším všudy. Nabídnutou placku jsem rozdělil na malé části a dal ochutnat členům výpravy. Je pravda, že někteří odmítli s takovým zvláštním výrazem ve tváři, jako že „přeci to nebudu jíst, se poseru, ne?“. Placka byla dobrá a nikdo z těch, kdo ji ochutnali se nepo... Vše jsem zalil dobrým tureckým čajem a mohlo se jet dále. Doma asi také přesedlám z kávy na čaj, nějak mi tu zachutnal. Přitom je to obyčejný černý čaj. Nebo že by nebyl? Možná je z turecké provenience a proto je tak dobrý, musím se zeptat.Čaj je v turečtině také jednoduché slovo – řekne se čaj. Káva už je maličko jiná, ale jen maličko – kahve. Při rozhovoru s Irfanem jsem také zjistil, že „král“ se řekne turecky také „kral“. No a pak že hotel Kral v Urgupu a přístavní restaurace nepatří rodině!

Opět jsme dnes šplhali přes turecké Alpy. I když nejvyšší místo bylo cca 1600 m, tedy níže než při cestě do Antalye, byla cesta neméně úchvatná. Neustále se měnící krajinu doplňovala modrá obloha s bělostnými obláčky.

Čas pokročil a my se pomalu přiblížili k našemu dnešnímu prvnímu bodu programu – antickému městu Afrodisias. Město leží na planině ve výšce 600 m, obkroužené horami a řekou Menderes. Jedná se o jedno z nejosamělejších, ale také nejkrásnějších ze všech tureckých archeologických nalezišť. Obrovské mramorové bloky jsou zde roztroušeny mezi topoly a jinou bujnou vegetací, která zahaluje vzpomínky na významné město. Archeologické práce zde probíhají od roku 1961. Město patřilo mezi jedno z prvních obydlených míst v Anatolii. Historie místa sahá až do doby neolitické a prapůvody bohyně Afrodité jsou spojeny a asyrskou Ištar. Prohlídka Afrodisias byla zatím nejdelší ze všech antických míst. Město je totiž velmi rozsáhlé a z celkové plochy se podařilo archeologu Kenanu Erimovi odkrýt jen malou část. Zbytek areálu čeká, až ho týmy new yorské univerzity odkryjí. Sem tam je vidět, že se dělají zkušební výkopy a jestliže se něco najde, tak na tom místě pokračují.

Prohlídková trasa začíná u Sebastionu a poté pokračuje k divadlu postavenému u uměle navršenému pahorku (z neolitického období). Stezka dále nabízí krásný výhled na jižní agoru, odeon, Afroditin chrám (přestavěný na kostel), Hadriánovy lázně  a kousek stadionu. Na toto místo si musí každý z návštěvníků sám vystoupat. Až poté se mu odhalí v celé své kráse! Rozměry patří stadion k největším v Turecku – 65 x 260 m a kapacita cca 30 tis diváků. Závěrečné místo prohlídky je tetrapylon – vstup do chrámu. Nedaleko leží hrob Dr. Erima, jež zemřel v roce 1991, 2 měsíce po odhalení zrekonstruovaného tetrapylonu. Nedaleko odsud ještě stojí dva domy, jako typická ukázka budov stojících původně na místě města. Stará vesnice byla v 60. letech minulého století přestěhována, aby se zde mohlo začít s vykopávkami.

Po kulturní potravě se účastníci výpravy těšili na pravé jídlo. Restaurace ležela hned nedaleko areálu a byla příjemně zasazena do zahrady. Celý oběd doprovázel papoušek vydávající různé zvuky – chvíli mluvil, chvíli zpíval, chvíli mňoukal jako kočka.

Odpoledne jsem v autobuse oznámil členům výpravy malé úpravy programu, protože tolik měst, jak bylo uvedeno, by nepobrali a také časově je nemožné vše stihnout. Proto jsme dnes vynechali naleziště Laodicea a ze zítřka další 3 malá místa – Prienne, Miletus a Didymi. V podvečer bylo v plánu navštívit textilní obchod, jelikož obast je velmi známá kvalitním textilem a dorazit na bílé terasy pamukalské, kde jsme počkali až do západu slunce. Toto byl jedinečný moment, kdy se sluneční kotouč pomalu spouští za bílé travertinové terasy.

Samotné Pamukale, když se před návštěvníkem objeví, tak vypadá z dálky jako taková bílá šmouha nebo lom. Bílé terasy byly však už natolik ohrožené, že vláda musela přistoupit k rázným krokům – uzavřela starou cestu vedoucí přímo přes terasy, zakázala vstup na tereasy s vyjímkou jednoho místa (bez bot) a zrušila veškeré hotely, které stály nad terasami. Jedná se sice o běh na dlouhou trať, ale počítá se s tím, že se terasy podaří obnovit do své původní krásy.

Po západu slunce jsem přejeli do „Bílé vesnice“, kde trávíme dnešní noc v hotelu s výhledem na terasy. Je to takový malý, kamenný hotel, neboli boutique hotel – tzn. žádný velký komplex, ale rodinný podnik.

Zítra ráno nás čeká prohlídka Hierapolis, jež leží hned vedle travertinových teras. Dnes jsme mohli vidět jen několik málo ruin.

cestou do Afrodisias: pečení vynikajících placek	cestou do Afrodisias: foto hvězda Silia	Afrodisias: číča ve stínu většího kamaráda (pod sochou lva)
Afrodisias: místní malý průvodce	Afrodisias: jižní agora	Afrodisias: amfiteátr
Afrodisias: Tetrapylon	Bílé terasy pamukalské	Pamukale: na terasy je lidem vstup zakázán

Pamukale: západ slunce nad terasami

FOTOGALERIE

Úterý 28. dubna 2009

Pamukale – Kusadasi (256 km)

Už je tady zase ráníčko! Dnešní noc byla nějaká divná, vůbec sem se nevyspal, neustále sem sebou házel a budil se. Důvodem byla asi neustále se spínající venkovní jednotka klimatizace. Nechápu, proč si někdo v noci, kdy je tu snad 10 stupňů, pouští klimatizaci. To musejí být nějací tučňáci! Po probuzení a odtažení závěsu byl ale pohled na krajinu potěšením – koukám přímo na „sjezdovku“, jak bych to nazval, tedy na bílé pamukalské terasy. Právě nad nimi vychází sluníčko a jeho paprsky začínají probarvovat krajinu, pomaloučku, polehoučku, jako by se právě probouzela. Vypadá, že dneska bude krásné počasí!

Po krátkém, ale lítém boji s kufrem jsem nad ním opět zvítězil. V textilním obchodě mi včera jako suvenýr dali ručník s nápisem Turecko, je pěkný, oranžový a docela velký, ale asi neznají můj problém s nedostatkem místa v kufru. Na konec se mi do něj vše podařilo napěchovat. Tak už jen 2x s ním budu zápasit a ve čtvrtek vše vysypu doma do pračky.

Včera se mě členové výpravy ptali, jestli nemám nějaké zprávy z domoviny či ze světa, tak jsem přednesl nepříliš pozitivní informaci o šířící se prasečí chřipce. Někteří o ničem nevěděli a netušili vůbec o co jde. Spíše se ještě divili, jestli to není nafouknutá bublina.

Našim prvním cílem úterního dopoledne bylo opět antické město. Hierapolis leží nad bílými travertinovými terasami. Přesně nad těmi, kde jsme včera pozorovali západ slunce. Prohlídka Hierapolis začala u Severní brány. Po vystoupení z autobusu jsme se nejdříve scukli před mapou – rekonstrukcí vzhledu antického města. Tady jsem ukázal místa, kterými projdeme a také o nichž jsem mluvil v autobuse během krátkého přesunu.

Hned za vstupními branami leží severní nekropole. Město mělo původně i jižní, ale tato působením zubu času a také okolních obyvatel již neexistuje. Severní nabízí nebývalý pohled na „město mrtvých“. Seznámili jsme se zde s několika druhy hrobů – klasické sarkofágy, hrobky vypadající jako obydlí a na závěr kopulovité hroby s falickým symbolem boha Bes na střeše. Tento bohužel nebyl díky vysoké trávě vidět. Nekropole se táhne v délce asi 2 km a napočítali byste zde tisíce hrobů z různého období. Některé z honosnějších hrobů nesou epitafy nebo nápisy varující vykradače hrobů před potrestáním, které by na jejich hlavu za hrůzný čin dopadlo. Je zde dokonce i nádvoří s lavičkami po návštěvníky zesnulých. Dalším místem naší procházky, na místě  Domiciánova trojitého oblouku, jsou lázně pocházející ze 2. století a tyto byly později přeměněny na baziliku. Z místa baziliky vychází kolonáda, která se kdysi táhla více než 1 km. Krátký úsek dlážděné cesty nyní lemují rekonstrukce sloupů, původně zde bylo komerční centrum města. Pomalu jsme se dostali k antickým termálním lázním, kde je umožněno turistům za 23 lir se vykoupat. Povídá se, že se zde koupávala i Kleopatra. Dnes zde nebyla, teda nepočítám-li obstarožní a obtloustlé ruské matrony, neustále na sebe pokřikující a rušící tam mysticitu místa. V minulosti přímo okolo antických lázní stál hotel, který se zasloužil o destrukci místa. Je dobře, že vláda rozhodla o jeho demolici, stejně jako o následných omezeních vstupu na bílé terasy. Nedaleko lázní stál Apollonův chrám a nymfeum (Dům fontán). Zajímavostí místa je tzv. Pluttonium – jakési záhadné místo zasvěcené bohu podsvětí – vychází zde vysoce toxický plyn, pravděpodobně směs siřičité sloučeniny a oxidu uhličitého, která je schopna usmrtit člověka nebo zvíře. V antických časech kněží-eunuchové bohyně Kybele byli údajně schopni sestoupit do propasti, aniž by byli nějak zraněni. Není jasné, zda se jedná o důsledek jejich handikapu či nějakého triku.

U antických lázní jsme si dali 20 minut pauzu, aby si mohli členové výpravy dát kávu či čaj. Já si sedl s Irfanem a najednou se kdesi objevila krásná kočka, chlupatá a kukala na Irfana, protože měl nějakou housku. Neodolal jejímu žebravému pohledu, byť vypadala dobře, natrhal část housky a hodil je kočce. Sice sám říkal, že neví, zda je bude jíst, ale ejhle, číča se do nich pustila s chutí, jako by to bylo maso. Pouze poslední dva kousky nechala slušně ležet.

Autobus parkoval na stejném místě jako včera večer. Proto cesta na parkoviště vedla okolo bílých teras a nedalekého divadla ze druhého století. 20 minut na přestávku všem členům výpravy zjevně nestačilo. Někteří s klidem přišli asi 25 minut později. Přiznal jsem, že daný čas nebyl dostatečný, ale na druhou stranu je třeba dodržovat určenou dobu k volnu, jinak opět získáme časový skluz. Zdá se, že všichni porozuměli, na příští zastávce už přišli včas.

Cestou z Pamukale Irfan poprosil řidiče, aby nejel po hlavní cestě, ale zajel do tzv. „Lahvové vesnice“. Co to znamená? Na komínech některých domů ve vesnici stojí láhve, různého původu. Smyslem tohoto zvyku je ukázat, že rodina má dceru na vdávání. Mladý muž, který láhev zasáhne, si dívku může vzít za manželku. Ale nevím, jestli by se na ni prvně neměl přijít podívat. Ovšem, zda je toto možné, nikdo neví. Každopádně vesnice se díky tomuto zvyku stala turistickou atrakcí na trase vedoucí z nebo do Pamukale.

Zamávali jsme Pamukale a pokračovali v cestě po Turecku, tentokrát opět směrem k moři – Egejskému – do dalšího antického města, nyní největšího – Efesu. Captain Yousuf najel na dálnici a cesta začala opět odsýpat. Chtěl jsem členům výpravy zpříjemnit přejezd tureckou hudbou, tato se jim ovšem nelíbila. Tak nic, byli potichu, dobře jim tak! V polovině cesty jsme zastavili na odpočívadle, zřejmě jako to dělají všechny ostatní turistické autobusy – byli zde na nás totiž připravení. Hlavně ve smyslu prodeje tureckých sladkostí – Turkish Delight. Nákupy, spojené s ochutnávkou, byly myslím úspěšné. Nejdříve to vypadalo, že češi veškerou ochutnávku spucujou a nic si nekoupí, pak se to rozjelo a bus, posléze zavazadla opět o něco ztěžkly. I já si koupil mandlové delight. S Terezkou jsme si je už koupili při návštěvě Bodrumu a moc nám chutnaly. Nákup jsem doplnil ještě balíčkem sušených meruněk. Škoda, že už asi nikde nenarazíme na takové množství sušeného ovoce, jako při cestě do Ankary. Musím to podchytit v září.

Následnou cestu, asi hodinu a půl, jsem vyplnil už povídáním o Efesu a tak si šetřil hlas na místě samotném. Ještě před započetím návštěvy komplexu města jsme jeli na oběd. Dnes už jsem nemohl členy výpravy mučit hladem, jako jsem to udělal včera. Ani sem se nemusel obávat, že by prohlídku prospali. Oběd nebyl nijak přehnaný. Mám pocit, že jak se blíží den odjezdu, tak někteří členové výpravy nakupují jako zběsilí. Každý krámek je totiž v jejich obležení. Restaurace, kde jsme měli oběd, leží nedaleko polního letiště, zde byl původně starý antický přístav, který je nyní zanesen řekou Meander a tudíž město získalo na věhlasu a slávě. Současný přístav je až v Kusadasi.

Město Efes, s výjimkou Pompejí a Butrintem v Albánii, patří mezi nejzachovalejší antické město v okolí Středozemního moře a po čtvrti Sultanhamet v Istanbulu je nejvíce navštěvovanou turistickou atrakcí v Turecku vůbec. Město díky své poloze vedlo velmi bohatý život už od počátku. Dle legendy bylo založeno synem athénského krále Kodruse, Androclusem. Tomuto poradil věštec založit město na místě, kde se setká ryba a prase. A tak se stalo. Město bylo otevřeno jak Alexandru Velkému, tak jiným vojevůdcům. Dalo by se říct, že bylo velmi nestálé. Existovalo 5 měst Efes. První na pahorku nad současným Selcukem, poté pod pahorkem u Artemidina chrámu, z něhož se zachoval do dnešních dní pouze JEDINÝ sloup. Třetí generace města, římská nebo také ta, kterou navštěvují turisté, se rozkládá mezi dvěma pahorky. Čtvrtá, byzantská, se opět přestěhovala do míst, kde stálo prvotní osídlení. Byzantové zde postavili hrad. Poslední je současný Selcuk – turecky Efes (nebo také Efesus). Naše prohlídka vedla od horní brány – přes Odeon (ještě větší než v Afrodisias), horní nebo městskou Agoru (z ní se nyní nic nezachovalo), cestu Kuretů (kněžek Artemis, udržovaly věčný plamen v chrámu) k Trajánově fontáně. Zde následovala dvě velmi zajímavá místa – veřejné záchodky a níže ležící nevěstinec. Odsud už vyhlížela Celsova knihovna, kde bylo uloženo víc než 20 tis svitků. S knihovnou sousedí spodní agora, neboli také obchodní. Mramorová ulice s „reklamou na nevěstinec“ - symbolem srdce, ženy a levé nohy (chceš-li získat mé srdce, pak zahni na levém rohu) přivádí návštěvníky k divadlu pro 24 tis diváků. Takto by se po Efesu dalo pokračovat ještě dlouho, ale naše prohlídka skončila. Na parkovišti už nás čekal autobus.

Nad Efesem, na pahorku, ve výšce asi 400 metrů leží neméně zajímavé místo – oficiálně uznaný dům Panny Marie. Dle archeologických výzkumů byly pod bazilikou nalezeny základy domu z 1. století. Místo je navštěvováno hlavně poutníky. Také jsme jich několik potkali. Na obědě s námi např. byla skupina farářů a jeptišek z Palerma! Dům Panny Marie je malý a sousedí s kaplí. Vše je zasazeno do chladivého stínu borovic a dýchá na návštěvníka klidem a mírem. Při návratu do Selcuku jsme se ještě zastavili na místě, kde stojí Panna Marie v nadživotní velikosti – socha a na druhé straně je výhled na efeský odeon.

Tolik bylo historie a kultury, nyní zpět ke konzumu. Konkrétně nakupování koženého oblečení. Jak víte, Turecko má dlouhou historii výroby koženého oblečení a myslím, sice se v tom moc nevyznám, že toto je velmi kvalitní. Zavítali jsme tedy do centra jedné z rodin věnující se tomuto řemeslu. Nejdříve nás pohostili, jak se sluší a patří a pak následovala módní přehlídka posledních modelů. Manekýny na závěr vybraly i některé z členek výpravy a ty si mohly vyzkoušet promenádu po molu. Následovalo několik málo informací o kůži – používají pouze jehněčí. Na závěr byla nezbytná prodejna. Byť jsou kufry plné, opět se nakupovalo. No prostě nekupte kožené sáčko za několik stovek EUR, že?

Den se pomalu chýlil k závěru, sluníčko zapadalo nad Egejským mořem, nad řeckým ostrovem Samos … po cestě do Kusadasi, místní obdoby Antalye, jsme ještě projeli okolo Ježíšovy mešity (pojmenována dle místního krále) a jediného sloupu – pozůstatku jednoho ze sedmi divů světa – Artemidina chrámu. Nyní hurá do hotelu, ubytovat se a užít si volna protože zítra se vyráží v 6:45, což znamená brzké vstávání!

Hieropolis: nekropole	Hieropolis: současní obyvatelé	Hieropolis - kolonáda
Hieropolis: antické lázně	Hieropolis: žebrající kočička	Efes: reklama na něvěstinec
Hieropolis: luční kvití	Efes: Odeon	Efes: Celsova knihovna

dům Panny Marie

kočky u domu Panny Marie

FOTOGALERIE

Středa 29. dubna 2009

Kusadasi – Canakkale (476 km)

Zvoní budík … začala třetí světová nebo co se děje? Zvoní telefon? Tak mi bleskne hlavou, kdo volá o půlnoci? Proč volá? Co se stalo? Ležím, koukám do stropu a až teď mi došlo, že musím vstávat. Něco podobného se mi snad ještě nestalo, že jsem nevěděl, co se děje a kolik je hodin. Abych se probral a také trochu rozmrzl, šel jsem se osprchovat. Teplá sprcha dělá divy, ale na druhou stranu se mi z ní nechtěl vůbec vylézt! Stejně jako včera, tak i dneska sem na sebe hodil ještě jednu deku, ale i tak mi byla v noci zima. Několikrát mě probudila. Spacák by se hodil, ale do kufru by se už asi, teda určitě nevešel. Pamatuji si, že se se stejným kufrem sem byl v Libyii a tehdy se spacák do kufru vešel, ovšem pouze po cestě tam, zpátky už ne. To mi připomíná, že bylo třeba do kufru napěchovat opět nějakou maličkost co jsem koupil – turecké bonbony a sušené meruňky. Vše se tam vešlo. Naštěstí už nás čeká jen jedna noc v Turecku! Není možné, aby se kufr donekonečna nafukoval.

Vstávaní brzo, snídaně brzo a i odjezd byl dneska snad nejdříve ze všech dnů. Žádné vyspávání do 9, žádné válení. V 6:45 už všichni členové výpravy seděli v buse a těšili se na poslední den putování a poznávání v Turecku. Nebo že by se už těšili domů? Pravda, na některých je znát trochu únava neustálého harcování. Ale odpočinou si o prodlouženém víkendu, tak musejí ještě vydržet. Z rozjetého vlaku nelze vystoupit, hihi.

Dopoledne cesta vedla zpět okolo Efesu a dále na sever. Neustále nás po levé straně doprovázelo Egejské moře a sem tam v dálce byl vidět některý řecký ostrov. Nedaleko Izmiru, 3. největšího města v Turecku (3 miliony obyvatel) to byl například Samos. Izmir jsme minuli po městském okruhu a Yusuf si jej pochvaloval. Dříve se muselo projždět centrem města, což byl horor. Průjezd zabral více než hodinu či dvě! Z dálky vypadal Izmir jako sympatické město. Také Irfan o něm mluvil pozitivně – město s moderní tváří, bez konzervativních předsudků či jiných zpátečnických tendencí.

Kousek za Izmirem jsme zastavili. Hádejte, kam se členové výpravy vrhli? No přeci na nákupy, ne? Já si dal s Yusufem a Irfanem čaj. Oni se zakousli do místních sendvičů – salámového a sýrového. Od každého mi dali ochutnat. Musím uznat, že sendviče umějí v Turecku vynikající. Joe z Přátel by je také ocenil a to je nějaký znalec, ne? Během občerstvení nám opět umyli autobus. Je to super služba, možná jsem ji už výše zmiňoval, ale zastavíte na odpočívadle, dáte 5 lir a mezitím vám zde umyjí auto. No, nemohlo by něco takového být i u nás? Ovšem nevím, zda by se službu našinci naučili využívat. Já bych nebyl proti, kdyby mi někdo během přestávky za 70Kč umyl auto. Pěkně ručně, žádná myčka, žádné podření laku. Co víc by si mohl řidič přát!

Okolo 10 hodiny jsme dorazili do Pergamonu, na mapě je místo označeno turecky – Bergama. Hlavním místem je ohromující akropole krále Eumenese II. Ovšem když se zde turisté pohybují samostatně, tak naleznou spoustu zajímavým míst i ve staré čtvrti, která oplývá chaotickým šarmem a půvabem. Nejvýznamnější stavbou ve městě je Červená bazilika – obrovská budova postavená z červených cihel. Bazilika byla postavená ve druhém století a původně byla chrámem egyptského boha Serapida. Na baziliku ji přebudovali Byzantinci.

Dnešní Bergama se proslavila zejména objevem nalezišť zlaté rudy. Z objevu ovšem obyvatelé nemají příliš radost a proti těžbě protestují. Důvodem je použití kyanidu pro oddělení zlata od mateřské horniny.

První záznam o Pergamonu byste nalezli pravděpodobně v roce 399 př. n.l. Město samotné bylo založeno generálem Lisimachem, jako klenotnice Alexandra Velikého. Tento nechal část nashromážděného nashromážděného bohatství v rukou důstojníka Filetairuse, který mnoho z bohatství zdědil po Lysimachově smrti v bitvě o Sýrii. Filetairus položil základy městského státu. Následný vývoj se ubíral k připojení města k Římu. Vykopávky v Pergamonu začali v roce 1871, kdy bylo zapomenuté město objeveno německým inženýrem Karlem Humannem. Tento zde objevil mozaiky, součásti Diova chrámu. Během 5ti let vykopávek došlo k odhalení velké části zapomenutého města a také k odvezení spousty nálezů do Berlína.

Akropole, antické město králů Pergamonu, sedí na vrcholku kopce a shlíží na moderní město Bergama. V současnosti zde návštěvníci naleznou už pramálo z velkolepého města. Povětšinou pouze ruiny. Diův chrám byl odvezen do Berlína, stejně jako další památky. Hned zkraje města stávala slavná Pergamonská knihovna, druhá největší po Alexandrijské, a obsahovala 200tis knih. S knihovnou je spojen vznik pergamenu – materiálu, na který se začalo psát, když Egypťané zakázali vývoz papyru. Jedná se o speciálně vyčiněnou, velmi jemnou kůži. Rozdíl je ovšem, že pergamen není možné motat do svitků, jako tomu bylo u papyru a tak vznikly stránkové knihy. Velké množství knih daroval Markus Antonius Kleopatře, jako omluvu za zničení Alexandrijské knihovny Ceasarem.

Kousek dál od ruin knihovny stojí korintský Trajánův chrám – z 1. a 2. století. Opět i zde byla velká část památek převezena do Berlína. Zajímavostí chrámů je způsob, jak byl vyrovnán terén – pomocí oblouků, tunelů vedoucích pod chrámem. Vzniklé místnosti byly dále využity jako skladiště. Přejdete-li dále k divadlu, pochopíte nutnost vybudování těchto tunelů. Rovná plocha na vrcholku kopce vůbec neexistovala. Při putování po Turecku jsme navštívili nejstarší, nejkrásnější a největší divadlo. Pergamonské je nejstrmější. A mimo to je odlišné skládacím, dřeveným jevištěm.

Z divadla byl krásný výhled na celou moderní Bergamu s Asklepionem na západě, naší další zastávkou. Asklepion byl v minulosti důležitým medicínským centrem a jelikož většina členů výpravy jsou lékaři, tak je toto místo zajímalo pravděpodobně nejvíce. Pojmenování Asklepion není přímo příslušné tomuto místu, v překladu znamená medicínské centrum. V antice byly tato centra 3.

Asklepion byl zasvěcen Asklepionovi, Apollonvu synu a bohu uzdravování, který údajně sloužil coby doktor v Agamemnovově armádě během obléhání Troji. Podle pověsti měl Asklepion přivézt  životu mrtvého s použitím krve Gorgony, kterou mu věnovala Athéna. Léčebné metody v Asklepionu byly víceméně rituály, které po pacientech požadovaly, aby spali v chrámu, kde se jim ve snu měl zjevit Asklepion a sdělit jim diagnózu. Většina budov, kterou lze v Asklepionu dnes vidět pochází z let 117 – 138 n.l. Dá se říct, že někteří pacienti sem přicházeli s menšími potížemi – těžce nemocného a těhotnou ženu sem nepřijali – nebo pro ostatní byl pobyt zde společenskou událostí. Mezi významné a terapeutické budovy patřila knihovna a divadlo pro 3tis diváků Více než antický areál některé členy výpravy, i mne, zaujal tankodrom za kopcem a právě probíhající výcvik tankistů.

Dneska nám dopoledne počasí moc nepřálo. Dokonce na Akropolis jsme několikrát zmokli. Naštěstí je Yusuf vybaven a má k zapůjčení deštník. Tento jsem si do kufru totiž nepřibalil. Jednalo se vždy spíše o přeháňky, byť husté, než o vytrvalý déšť. Při prohlídce Asklepionu se naštěstí mraky roztrhaly a vysvitlo sluníčko. Svítilo nám po cestě na oběd a poté i při odpoledním, cca 3 hod přejezdu do Troji. Dnešní program byl poznamenám trochu časovým presem. Není to, že bychom se někde zasekli či zbytečně zdržovali. I oběd měli všichni snězený velmi rychle. Ale prostě otevírací doba archeologického areálu v Troji je nedostatečná. No usuďte, většina turistů jede podobnou trasu a není možno do Troji dorazit do 16:30. Naštěstí Irfan duchaplně zavolal a počkali na nás do 17:00.

Po nutných toaletách  vyfotografování u známé sochy koně jsme i my konečně mohli započít poslední prohlídku tureckého poznávání. Turisté mají pravděpodobně zkreslenou představu o Troji,  to z důvodu hollywoodských filmů. Tyto dělají z města něco jedinečného. Troja je ve skutečnosti velmi jednoduchým archeologickým komplexem a nijak rozsáhlým. O proslavení se zasloužil už Homer ve svých eposech. Na tureckých mapách najdete Troju pod tureckým Truva. Návštěvníci musejí při prohlídce zapojit velkou část své představivosti a pak budou asi spokojení. Až do roku 1871 existovala přesvědčení, že Troja existovala pouze v legendách. Popis místa, kde se Troja měla nacházet, byl spojován s Homérovým eposem Illiada, ale jinak byly všechny stopy vedoucí k legendární Troji zapomenuty a vymazány z paměti lidstva. Objevitelem místa je německý archeologický nadšenec Heinrich Schliemann, který získal povolení od osmanské vlády, aby zde mohl provádět vykopávky. Spíše by se dalo říct, že se jednalo o dobrodruha, který hledal Priamův poklad. Tento také našel – obrovské množství šperků, které byly také převezeny do Berlína a poté po skončení II. světové války skončily v Rusku. Schliemann se při svém amatérském výzkumu zasloužil o poničení části areálu, ale také byl prvním, kdo objevil všech 9 vrstev města, kdy nejstarší části se datují zpět téměř 5tis let. Nelze také s jistotou tvrdit, že zde skutečně došlo ke Trojské válce, ale existují důkazy naznačující, že město bylo dějištěm nějakého vojenského konfliktu, i když se nemusí nutně jednat o 10-ti leté obléhání, které je popisováno v Illiadě. Je možné, že je Homérův epos dějově založen na několika válečných konfliktech vedených mezi mykénskými Řeky a obyvateli Troji. V 7. vrstvě města byla nalezena dostatečně silná vrstva popela, zbytků zbraní a šípů. Také v té době dochází k nastěhování obyvatel za městské hradby. Do té doby bylo město pouze královským. Troja, stejně jako ostatní antická města měla přístup k moři. Nyní je moře vzdáleno 8 km – opět kvůli nánosům řeky. V minulosti měla Troja přírodní záliv, díky kterému vydělala své bohatství. Říká se, že vítr přinesl Troji bohatství.

Největším a nejznámějším přístavem je nedaleko ležící Canakkale. Příjemné a moderní město ležící na březích Dardanelské úžiny. Při příjezdu je krásně vidět řecký ostrov Lesbos a na druhé straně vodní hladiny je už Evropa, evropská část Turecka. Náš hotel stojí nedaleko přístavu, kde se zítra nalodíme na trajekt a převeze nás na Galipolský poloostrov. Canakkale bylo také centrem filmařů tvořících zde jaký jiný film než Troja. Z té doby zde zůstal jako dal Trojský kůň. Že by opět opakující s historie? Dar a Trojský kůň? Asi ne...

Jak jsem psal výše, tak nás odpoledne doprovázelo sluníčko. V podvečer překrásně dokreslilo atmosféru Dardanel a vklouzlo za obzor vše zbarvujíce nádhernými barvami.

Pergamon - Akropolis: Trajánův chrám	Pergamon - Akropolis: tunely pod Trajánovým chrámem	Pergamon - Akropolis
Pergamon - Asklepion: sloup s hadem	Pergamon - Asklepion: jaro v plném proudu	Pergamon - Asklepion: kolonáda s divadlem
Pergamon - Asklepion: "léčebné" tunely	Pergamon - Asklepion: tankodrom	Troja
Troja: tudy byl vtažen kůň do města	Troja: malý hlídač	Canakkale: hollywoodský Trojský kůň

Canakkale: západ slunce nad Dardanelami

FOTOGALERIE

Čtvrtek 30. dubna 2009

Canakkale – Istanbul (338 km) – Vídeň (1 276 km)

Poslední den pobytu v Turecku se opět vstávalo brzo, stejně jako včera. Domluvil jsem se tak s Irfanem a Yusufem. Pro jistotu, abychom se někde nezasekli a zbytečně se po cestě nestresovali. Čekal nás dnes závěrečný přejezd – zpět na evropskou část Turecka a pak do Istanbulu.

Dokonale sem dneska naposledy vše našlapal do kufru, ale to jsem netušil, že jej budu muset otevírat a opět řešit nedostatek místa. Důvodem byl Irfan, kterému jsem se zmínil, že bych rád mé Terezce přivezl na ochutnání kousek baklavy, turecké dobroty (šílené sladkosti). Slíbil mi, že se mi kousek sežene. Pochopil jsem, že kousek, je skutečně „kousek“. On ovšem při snídani vytáhl dvě krabice, obrovských rozměrů. Jedna že je od něj a druhá od Turgaye. Tak jsem vytřeštil oči a v hlavě se mi začali honit myšlenky, že kam to jako dám. Snad ten výraz na mě Irfan nepoznal. Kufr je asi nafukovací, i přes přidání dvou krabic se mi opět podařilo ho zavřít. Snad nebudou krabice uvnitř moc zplácnuté. A ostatní věci taky ne ...

Nedaleko hotelu byl vjezd do přístavu, kde jsme se nalodili na trajekt vozící pasažéry do Evropy … no je to asi 30 minut a jsme zpátky z Asie v Evropě, to je rychlost, co? Během plavby jsem se, stejně jako ostatní členové výpravy, prošel po lodi, vyfotil východ sluníčka nad Canakkale a už bylo 30 minut pryč. Postupně se k nám blížilo městečko Enekali, kde autobus zase najel na pevninu – Galipolský poloostrov. Jak je známo z hodin dějepisu, Dardanely a Galipolský poloostrov byl v roce 1915 svědkem krutých bojů, kdy Angličani a Francouzi chtěli překročit Dardanely a dostat se přes Bospory do Černého moře. Toto se jim bohužel nepodařilo – díky ostřelování úžiny Ataturkovými vojsky. Na závěr se pokusili překročit Galipolský poloostrov, což se jim také nepodařilo. Boje zde trvaly více než 8 měsíců. Dnes jsou Galipoly národním parkem a historickým památníkem. Každý rok, 24. dubna sem přijíždějí váleční veteráni či rodiny zabitých vojáků uctít jejich památku. Sjíždí se sem také Australané a Novozélanďané, tito bojovali na straně Anglie.

Podél Dardanelské úžiny jsme přejeli na pevninu a zde kousek odbočili. Kvalitní silnice vede do vnitrozemí, k řeckým hranicím. Podél pobřeží by se autobusu jelo špatně. Takto cesta do Istanbulu odsýpala velmi rychle, a tak mohla být zastávka na občerstvení 30ti minutová. Po ní jsem členy výpravy trošku zaúkoloval – nejdříve bylo třeba vybrat peníze za vypitou vodu, kterou Yusuf měl k dispozici v lednici autobusu, rozdat dotazníky a pak vybrat odměnu pro řidiče a průvodce. Také jsem členům výpravy sdělil adresu svých stránek, kde si mohou prohlédnout fotky z výprav a také přečíst zápisky. Přibudou tak kuky!

Mezitím jsme se dostali k Marmarskému moři. Krásně svítilo sluníčko a tak závěrečný den byl velmi pozitivně naladěn – bez spěchu, stresu a špatného počasí. Moře bylo krásně tyrkysové, jen do něj skočit. Ovšem, jakmile se vysedlo z busu, tak sluníčko sice svítilo, ale foukal i vítr. Počasí na koupání ještě nebylo. Na poznávání však ano.

Před Istanbulem jsme chtěli udělat ještě jednu zastávku. Toto bylo ovšem komplikované. První benzinka byla v rekonstrukci. Druhé odpočívadlo vypadalo dost nehezky a třetí bylo až kousek od Istanbulu, opět jednoduché, spíše pro řidiče náklaďáků. Svůj účel ale splnilo.

Na letiště už to bylo, co by kamenem dohodil a tak jsme se rozloučili s Irfanem – tento obešel ještě členy výpravy s Turkish Delight, které se běžně dává na uvítanou, tak on je rozdal na rozloučenou. Já vybral vyplněné dotazníky a šli jsme se odbavit. Irfan s námi šel jen kousek, protože na letiště se dostane pouze s letenkou. Hned zkraje je už první kontrola. Bylo to tedy na mě najít přepážky Turkish Airlines, byly až úplně na druhé straně letiště. Odbavení proběhlo bez potíží a všichni členové výpravy se opět jali nakupovat. Asi ještě neutratili všechny liry. Já jsem nejdříve také prošel obchůdky, ale pak jsem zvolil Starbuck Coffee – přišel na mě hlad, tak jsem si dal sendvič.

Přepážka vstupu do letadla se otevřela na čas – v 15:20. Vše vypadalo bez problémů. Ovšem v okamžiku, kdy letadlo mělo už startovat, tak neustále popojíždělo po dráze a před ním bylo několik dalších čekajících strojů, nevím přesně kolik, ovšem dle hodinového popojíždění asi dost. Startovali jsme tedy s hodinovým zpožděním a když jsem se ohlédl dolů na letiště, tak zde opět byla šňůra čekajících strojů. Nějak to dneska nezvládli. Let mi připadal nějaký dlouhý, delší jak po cestě do Turecka, ale ve Vídni jsme sedli na zem asi se 40 minutovým zpožděním. Hurá z letadla a pro kufry. Dorazily všechny, nepoškozené! Další pozitivum dne.

Teď sedím u McDonalds u kafe a čekám na autobus v 8:30 do Brna. Při odletu, v neděli zde fungoval internet. Teď se sice připojím, ale vyskočí hláška o omezení. Nu což. Alespoň v klidu dokončím zápisek a protřídím fotky.

Musím uznat, že jsem měl z Turecka obavy, netušil jsem přesně, jak to tu bude fungovat a vypadat. To asi nikdo ze členů výpravy. Všichni jsme byli příjemně překvapeni profesionalitou zvolené spolupracující CK, průvodce a řidiče. Hotely nebyly špatné, někdy jednodušší, ale když večer přijedete a ráno odjíždíte, tak není třeba platit komfort a cenu 5* hotelu. Tento byl pouze v Antalyii při dnu volna. Program, jak je vidno z řádků výše byl vyvážen a během 12ti dnů putování jsme viděli téměř polovinu Turecka. Najeli jsme 3 158 km (busem, lodí či pěšky).

Nezbývá mi, než Turecko doporučovat jako velmi příjemnou zemi na poznávání. Kdo se sem vypraví, bude velmi mile překvapen. Na rozdíl od náročného Laosu/Vietnamu se jednalo o naprosto pohodové putování bez remcajícího členů výpravy.

Turecké přísloví říká, že kdo jí sladké - mluví sladce. Proto je Turecko tak příjemnou zemí.

FOTOGALERIE

--- Zpět nahoru ---