LISABON 2008

 

Čtvrtek 5. června 2008

Odlet Praha

Lisabon, město na konci Evropy, téměř až na tom nejzápadnějším výběžku. Neexistuje snad na světě město, které se více otevírá Atlantiku, město ležící na 7 pahorcích a při jehož prohlídce prošoupete nejedny boty! Neustále z kopce a do kopce, po schodech nahoru a dolů tou spletí uliček linoucích se okolo svahů, plných krásných historických zákoutí a milých obyvatel, kteří nikam nespěchají a na vše mají čas. Město ležící cca 2 300 km od Prahy.

Tak toto město se stalo cílem červnové výpravy na „konec“ Evropy. Také se mu říká i město hluku a chaosu! To prozatím nevím proč, třeba to za ty 4 dny pobytu zjistím, třeba také ne. 4 dny není bůhví co, je to tak akorát v krátkosti nasát atmosféru místa, zamilovat si ho a mít důvod se sem vrátit … dříve nebo později … a pokračovat v jeho prohlídce a zkoumání.

Cesta na západ Evropy začala opět na malém vlakovém nádraží v Otrokovicích, o kterých v Lisabonu dozajista nikdo nic neví … ale abychom se nedivili, třeba ano. Odsud v 7:30 odjížděl expres do Prahy – nazvaný Mojmír. Veselé jméno, není-liž pravda. Vlak byl také celý „mojmírovitý“ nebyly tu klasická kupéčka, ale jen sedadla, jako v pendolinu, pěkná, polstrovaná. Navíc se hlásila každá stanice i ta následující a vždy po odjezdu průvodčí vítal nově přistoupivší. Je to taková maličkost, ale hned se vlakem cestuje lépe. Vagony nebyly ani nijak přeplněné. Do Olomouce cestovali nějaké děcka, asi na výlet a pak už jen sem tam někdo.

Cestu jsem vyplnil pojídáním domácích loupáků, kterými mě vybavila na cestu má drahá polovička – jako Honzu buchtama a čtením si v průvodci o Lisabonu. O městě jsem měl nastudované informace z internetu, ale průvodce s mapami mi stále chyběl. Tento jsem zakoupil až na poslední chvilku – den před odjezdem, tak jsem měl cíl ho po cestě přelouskat a vcelku se podařilo. V určitých okamžicích se mi ale písmenka začali slívat do černé masy a stávala se nečitelnými, tak jsem musel dělat ve čtení přestávky.

Vlak dorazil do našeho hlavního města asi s 10 minutovým zpožděním, což je v rámci rezervy. I za těchto 10 minut se průvodčí omlouval. No dějí se na dráze asi nějaké změny. Po vystoupení následovala obvyklá trasa na metro a pak na autobus a na letiště. Kéž by už bylo hotové metro až na Ruzyň … asi ne, nezačalo se ještě ani stavět, že? Na letišti jsem si zjistil, odkud to letí a „vybalil“ se na přepážce, abych odbavil všechny členy výpravy. Tito zde už povětšinou čekali, tak vše probíhalo rychle a za 30 minut jsem byl hotov.

Odbavování zpestřila ztráta mobilního telefonu, který ztratili jedni z členů výpravy, asi na záchodě. Volala mi jejich dcera, že telefon našla nějaká paní a že vytočila poslední číslo a dovolala se jí. Mobil poté odevzdala policajtům. Když jsem dotyčné členy výpravy našel, tak už měli mobil u sebe a vše bylo vyřízené. Je až s podivem, že i v dnešní době, když člověk najde mobil, tak jej odevzdá a nesbalí ho. Nad tím až rozum zůstává stát!

Naše letadlo společnosti TAP neboli AirPortugal mělo naplánovaný odlet ve 14:35 hod a „nalodění“ ve 14:05 hod. V letadle jsme sice v čas odletu už všichni seděli, ale pak se čekalo asi 30 minut, než jsme dostali povolení k odletu – prý z důvodu přeplněnosti letového prostoru nad Švýcarskem. Let trval asi 3.5 hodiny a probíhal bez problémů. Dostali jsme i plnohodnotné jídlo – bulku, salát, maso s bramborem a dezert. Sám jsem koukal, na něco podobného sem nebyl vůbec připravený. Dobře navařili, hihi. Letadlo bylo plné asi tak ze 2/3, tak jsem zbytek cesty pohodlně prodřímal. Jedinou chybičkou byla až moc fungující klimatizace. Mikina byla totiž zabalená v kufru!

I přes zpožděný odlet letadlo přistálo v Lisabonu ne o moc později oproti původnímu času, asi jen o 10 minut. Členy současné výpravy neznám natolik, jako ty z těch předchozích a oni neznají mne či jak to funguje. Proto při vysedání z letadla, dále nás převáželi busem, všichni čekali před busem než do něj také nasednu, jako by se mohli k odbavení dostat jiným způsobem. Při čekání na zavazadla sem si odskočil a někteří z toho byli také rozladěni, kam jako že jdu pryč a nepočkám na ně. Asi budu muset vše hlásit dopředu. U zavazadlových pásů se mi v paměti vybavilo Norsko! Proč? Čekali jsme asi 45 minut, než se ke všem dostala jejich zavazadla. Už ve mně začal převládat pocit, že je poslali někam jinam. Jen přítomnost domorodců mne uklidňovala.

Takže vítejte v Lisabonu! Díky letu ze schengenské země nebylo třeba už procházet žádnou pasovou kontrolou. Naše průvodkyně se jmenuje Cristina, stejně jako paní se kterou byla celá výprava připravována, asi aby se to nepletlo.

Hotel Mundial leží asi 40 minut jízdy autobusem od letiště. Zde bylo už vše připravené na náš příjezd – klíče i uvítací drink. Na rozdíl od jiných uvítacích drinků byl bohatý výběr – voda, džus, pivo, víno, gin atd. Vše navíc doplněno sýry, smaženými masovými kuličkami atd. Prostě jako malá večeře! Mezitím jsem rozdal klíče a instrukce ohledně zítřejšího dne, který bude náročný – prohlídka Lisabonu! Pak už se všichni rozešli do pokojů i do města. Já ještě s některými poseděl v baru, zodpověděl dotazy a probral program s oběma Cristinami.

Pátek 6. června 2008

Prohlídka Lisabonu

Světe div se nebo ne, ale v noci mne probudila zima, až mne donutila, abych šel do skříně pro deku. Přitom jsem měl zavřené okno a také vypnutou klimatizaci. I pak jsem nespal nijak zvlášť dobře, neustále jsem se budil a nemohl dospat rána. Spíš bych řekl, že tady bude opačný problém, horko a budu spát jak zabitý. Proto jsem vstával brzo, už po 6. hodině a v 7 už byl mezi prvníma na snídani. Hlavně z toho důvodu, abych stihl ještě před začátkem společného programu vyrazit do města – nebo spíše do okolí přilehlému k hotelu.

A tak jsem i udělal – už po půl osmé sem se vydal na nedaleké náměstí, které včera Cristina jmenovala. Jeho jméno – oficiální je Náměstí Pedro IV. a neoficiální používané odjakživa – Rossio. Už od středověku bylo Rossio centrem veřejného života v Lisabonu. Probíhaly zde politické manifestace, karnevaly, býčí zápasy a další události. Na žádném jiném náměstí v Lisabonu byste nenašli hustší provoz, větší davy lidí. Náměstí lemují kavárny, bary a malé obchůdky. Nedílnou součástí jsou Afričané žijící v Lisabonu. V jedné části leží divadlo Teatro Nacional Dona Maria II. Uprostřed stojí od roku 1870 mramorový sloup a na něm bronzová socha Pedra IV. Podstavec je vyzdoben čtyřmi alegorickými figurami symbolizujícími Spravedlnost, Moudrost, Odvahu a Střídmost.

Z náměstí je viditelný Elevador de Santa Justa – ten, který máme v dnešním plánu prohlídky. Už při ranní procházce jsem si jej však prohlídl zblízka. Patří k dalším 4 „lanovkám“ spojujícím spodní část s horní. Toto však není jen obyčejná lanovka, ale opravdový, volně stojící výtah. Originální, velmi obdivovaná ocelová konstrukce je někdy nazývána také jako Elevador do Carmo. Výtah spojuje dolní město se čtvrtí Chiado. Výtah byl otevřen v roce 1901 a je z vnější strany vyzdoben uměleckými novogotickými filigránskými ornamenty. Dvě kabiny, jezdící v železné věži, pojmou cca 20 osob a překonávají výškový rozdíl 32 metrů. O původci stavby se vedou neustále spory. Nejčastější teorie je, že ji projektoval Gustave Eiffel, ale už dokončil jeho žák – Raoul Mesnier de Ponsard.

Z náměstí Rossio je jen kousíček na náměstí Praca da Figueira – „Náměstí fíkovníků“. Toto má zcela odlišný charakter než Rossio. Není tolik živé. Ve středu náměstí stojí jezdecká socha krále Josefa I.

Čas neúprosně postupoval, proto má cesta vedla zpátky k hotelu. Ještě jsem udělal krátkou zastávku u nádraží přilehlému k náměstí. Toto má překrásné vstupní dveře v manuelském stylu. Dále od náměstí vede Avenida Libertada – je to ulice důležitostí podobná např. Champ Elyzee v Paříži. Patří mezi nejkrásnější ulice lemované platany, s chodníky dlážděnými mozaikami a okolní domy lemují ty nejdražší obchody.

Při zpáteční cestě jsem si ještě koupil vodu na dnešní den a asi 20 minut před domluveným srazem už čekal v recepci. Členům výpravy jsem předal pasy, které včera při ubytování vybrali. Za chvíli dorazila jak Cristina – průvodkyně, tak i Cristina z cestovky. Ještě před počátkem dnešního programu jsme zažili malé vzrůšo, kdy do autobusu vlezl zloděj a chtěl řidičovi ukrást peněženku. Ten ho naštěstí uviděl a chytil. Zbytek už dokončil policista, který vypisoval Cristině – z cestovky lístek na pokutu za špatné parkování. Nakonec vše dobře dopadlo – zloděj byl chycen a pokuta zrušena.

Dnes nás čekal náročný program – prohlídka Lisabonu s obsahem, jež bez problémů zaplní dva dny. Navíc po Lisabonu se většinou chodí pěšky, čímž toto činí ještě náročnějším. Nás ale hned ráno čekalo nasednutí na tramvaj číslo 28. Jedná se o milou kuriozitu – v Lisabonu nazývanou electrico. Tramvaje jezdí v Lisabonu od roku 1901, kdy nahradily funkční vozy tažené koňmi. Electricos rachotí, kodrcají se, klepou a cinkají  po městě dodnes. Většina z nich je stará dvacet, třicet, čtyřicet a některé dokonce šedesát nebo sedmdesát let. Jsou odpovídajícím způsobem sešlé a dlouhým používáním opotřebované, ale stále ještě zdatné a jízdy schopné. Trasa tramvaje číslo 28 vede směrem do kopce k hradu Sv. Jiřího, kde se prodírá úzkými uličkami a vzdychá, když pomaličku stoupá nahoru do kopce. Některé uličky jsou tak úzké, že tu jsou pro tramvaj jen jedny koleje pro oba směry a když míjí domy, tak na každé straně zůstává jen několik málo centimetrů. Případní chodci se musejí co nejvíce zamáčknout do okolních domů, aby nedostali ránu zrcátkem! Přirovnal bych to tomu, jako by jezdila tramvaj po pražské Zlaté uličce. Je až s podivem, že se plná tramvaj dokáže po zastavení v kopci naprosto plynule rozjet nebo vše naopak v klidu dobrzdit! Je pravda, že řidič při cestě neustále točí klikou – jediným ovládacím prvkem a doposud jsem nepřišel na to, jak asi tato klika funguje.

Asi po 15 minutách jízdy jsme vystoupili na náměstíčku ležícím nad starým městem Alfamou, odkud se naskýtá úchvatný výhled na přilehlé ulice, domy a řeku Tejo. Vše dokreslují fialově kvetoucí jakarandy – stromy přivezené do Lisabonu z Brazílie. Jejich zvláštností je, že krom fialových květů nemají žádné listí. Květou vždy počátkem června a cca 2 týdny. Proto by se dalo říct, že Lisabon je nyní fialovým městem. Z této zastávky nás čekal už peší výšlap k hradu Sv. Jiřího. Původně římská, poté vizigótská a maurská pevnost leží 110 metrů nad městem. Ve dvanáctém století byl objekt několikrát přestavován až se z něj stal královský palác a až do roku 1511 zde sídlili portugalští králové. Později zde bylo skladiště zbraní a zemětřesení v roce 1755 zničilo velkou část areálu. Nyní je hrad nákladně zrestaurovaný a návštěvníkům se z něj naskýtá nádherný výhled na město včetně mostu 25. dubna, který jako by z oka vypadl mostu Golden Gate v San Franciscu. Není se také čemu divit – stavěla ho stejná společnost. Má délku více než 2 km a tyčí se ve výšce 100 m. Každý z pilířů má výšku 190 m a je navíc zapuštěn do země cca 80 m. Most byl otevřen v roce 1966. Není však nejdelším mostem v Lisabonu – hravě ho překonává most Vasco da Gammy, který se částečně vine nad vodní hladinou – 13 km a zbytek své 17 km délky nad pevninou. Je také nejdelším mostem v Evropě.

Dalším místem viditelné z hradu je zmenšenina sochy Ježíše Krista, podobná soše v Riu de Janeiro. Lisabonská je však „pouze“ 28 metrů vysoká a stojí na podstavci vysokém 85 metrů. Stavba zabrala 10 let – od roku 1949 až po rok 1959. Na úpatí sochy stojí kostel a z vrcholku podstavce, kam jezdí výtah, se naskýtá úchvatný výhled do okolí.

Prohlídka nám zabrala, včetně výkladu asi 40 minut a následujícím cílem bylo staré město – Alfama. Plné malebných starých domů, z nichž velká část je již zrekonstruovaná. Nejedná se o vymírající část města, ale o živoucí „vesnici“ uprostřed 3 milionové metropole. Žijí zde jak mladí, tak staří a neustále jsou zde zachován velmi dobré sousedské vztahy, kdy každý zná každého a obyvatelé jsou k sobě ohleduplní. Život zde není dvakrát komfortní – nedostanete se sem autem, nejsou tady supermarkety, ale na rozdíl od moderních sídel zde netrpí lidská duše, člověk se zde necítí být izolovaným od okolního světa. Navíc zde je díky úzkým uličkám neustále chládek a příjemně.

Uzounké uličky Alfamy zdobila dekorace u příležitosti oslav Sv. Antonína – 12. a 13. června, tedy příští pátek. Sv. Antonín je pravým patronem Lisabonu. Oficiálním je Sv. Vincenc, ale tento není natolik uznáván a slaven. Oslavy Sv. Antonína jsou prý velkolepé – ulice plné lidí, všichni slaví a městem pochoduje průvod, opět s podobností v Riu de Janeiro – každá z městských čtvrtí v něm má své zástupce, kdy každý má svůj kostým a na závěr pochodu je vyhlášena vítězná čtvrť. Tento pochod se odehrává na Avenida Libertada.

Procházka hradem a Alfamou každého řádně unavila, a tak všichni uvítali, že se dále jelo busem. Následovaly další ze symbolů Lisabonu – památky ve čtvrti Belém. Tato část Lisabonu leží  přímo na Teju, západně od města. Pojmenování pochází ze zkráceného Betlém. Stojí zde pozoruhodné stavby portugalské historie i několik zajímavých muzeí. Naše první zastávka byla u věže Torre de Belém – jedné z nejvýznamnějších lisabonských staveb zdobících řadu titulních stran různých brožur, prospektů a knih. Často je tato věž, která se nyní tyčí na pevnině, přímo na břehu Teja, označována za symbol Lisabonu. V době svého založení v roce 1505 stála ale na ostrůvku přímo v řece. Až opět zemětřesení v roce 1755 změnilo tok řeky a věž zůstala na břehu. Původně byla stavba zamýšlena jako maják a strážní věž. O stavbu se zasloužil král Manuel I. Stavba započala v roce 1515 a dokončena byla 1521. Počátkem 19. století byla částečně stržena, ale roku 1845 opět zbudována do své původní podoby. Nedaleko věže stojí kopie letadla, které v roce 1920 jako první na světě zvládlo let z Lisabonu do Brazílie. Originál je umístěn v námořním muzeu.

Nedaleko od věže Torre de Belém stojí monument – památník Monumento dos Descobrimentos – Památník objevitelů. Byl zde vztyčen u příležitosti 500 let výročí smrti Otce cestovatelů Henry Navigatora, který založil námořní školu bez níž by pravděpodobně nedošlo k tolika objevům. Henry Navigator byl synem krále Josefa I. Památník je vysoký 52 metrů a má vzhled námořní karavely. Henry sám je zde reprezentován s modelem karavely v rukou. Za ním stojí významní lidé z doby velkých objevů – Manuel I, básník Camoes, Vasco da Gama.

Před památníkem je velmi zajímavá mozaika zobrazující portugalskou historii objevů a kolonizace planety. Mimo země mozaika obsahuje i letopočty jednotlivých kolonizací. Poslední kolonií, která získala nezávislost na Portugalsko bylo v roce 1998 Macao.

Naproti památníku objevitelů, přes silnici, stojí komplex budov kulturního centra s výstavou surrealistických obrazů, dále pak Námořní muzeum a opodál klášter Mosteiro dos Jeronimos a kostel Igreja de Santa Maria.

Prohlídka kláštera a kostela nás čekala po pauze na oběd. Někteří členové výpravy vyrazili do kulturního centra na obrazy, někteří do námořního muzea a někteří na oběd. Já sám jsem hlad neměl, tak sem vzal zavděk portugalským pivem v místní restauraci. Pivo nemají Portugalci špatné. Jednou ze značek je Sagres.

Budova kláštera je považována za jednu z nejvýznamnějších portugalských staveb. V době vzniku, na počátku 16. století, stál klášter Sv. Jeronýma přímo na břehu Teja. Později se poloha říčních břehů změnila díky přírodním i umělým faktorům. V minulosti zde stál špitál a malá kaple Nossa Senhora de Restelo, které nechal už v 15. století postavit Henry Navigator (Jindřich Mořeplavec). Z nedalekého přístavu se na své plavby vydávaly rytířské řády. Před riskantní cestou přes moře se mořeplavci modlili v kapli a přenocovali ve špitálu. V roce 1497 se tu údajně pomodlil před svou první expedicí do Indie i Vasco da Gama. Stavba kláštera probíhala v letech 1502 až do roku 1571, kdy byla oficiálně ukončena.

Kostel Igreja de Santa Maria na návštěvníky působí svou výzdobou. Výška stropu je zde 25 metrů. V kostele se nalézá mnoho hrobů slavných osobností portugalských dějin – básník Camoese, Vasco da Gama a dále královské rodiny. Kostel je postaven v manuelském stylu, kdy výzdobu tvoří exotické ovoce a zvířata přivážená z objevitelských cest.

Byť jsme byli krátce po obědě, tak už se všem sbíhaly sliny na slíbenou ochutnávku koláčku v nedaleké Pastiseria de Belem. Zvláštního, ne příliš sladkého, pečiva pečeného dle prastaré receptury samotných mnichů. Bylo to něco jako pudink zapečený v listovém těstě. Koláček vhodně doplnil šálek pravého portugalského espresa. Na druhou stranu je nutno podotknout, že pastiserie samotná je obrovskou vývařovnou, kde se denně servíruje několik stovek koláčků pro turisty. Jakmile vejdete dovnitř, tak neustále postupujete dále a dále do areálu a až si myslíte, že už to dál prostě nemůže jít, tak se objeví další chodba a další místo k sezení. Stejně pak pátráte po cestě ven.

Zde došlo k malé nepříjemnosti. Po nastoupení do busu a následném počítání jsem zjistil, že mi dva členové výpravy chybí. Vrátil jsem se tedy k pastisérii, ale tady nikdo nečekal. Naštěstí s sebou v baťohu nosím telefony na jednotlivé členy výpravy. Jen jsem doufal, že i oni mají mobil u sebe a že mi to zvednou. No naštěstí vše dobře dopadlo!

 V našem programu zcela chyběla panoramatická prohlídka města, což si myslím, že také patří k poznání města. Tato chyba v plánování byla nahrazena cestou do Muzea kachlů. Autobus s námi projel jak zbytek starého centra, tak i moderní část. Tato vznikla u příležitosti světové výstavy EXPO pořádané v Lisabonu v roce 1998. Součástí projížďky byla i krátká zastávka u parku Eduarda VII, pojmenovaného po anglickém králi, který Lisabon navštívil v roce 1903. Tento park je se svými 25 ha největším ve městě.

Odpoledne se pomalu chýlilo k večeru a nás čekaly ještě dvě atrakce. První z nich bylo muzeum kachlů, neboli Museu Nacional do Aulejo. Toto leží v renesanční křížové chodbě a dalších prostorách kláštera Convento da Madre de Deus. Historie kachlů je zde dokumentována na mnoha originálních kusech již od 15. století. Vedle maurských kachlů s typickými ornamentálními vzory  jsou zde i spousty kachlových nástěnných obrazů. Jeden z nich znázorňuje Lisabon před zemětřesením v roce 1755.

Závěr dne byl opět pěšky. Autobus  nás vysadil ve čtvrti Chiado – centru nočního života a kaváren. Při cestě k výtahu jsem ochutnali kávu v kavarně Brazileiros, první která nabízela v Lisabonu espreso a poté nás uličky lemované sochami básníků a spisovatelů, např. Pessoa (považován za obdobu našeho Kafky) dovedly až k výtahu Elevador De Santa Justa. Hned vedle poslední atrakce dnešního dne stojí ruiny gotického kostela Carmo z roku 1755. Slouží jako němý svědek tehdejšího zemětřesení. Nyní je zde archeologické muzeum.

Výtahová plošina má ještě dvě patra nahoru, kam ale musejí návštěvníci po svých. Snažení je však řádně odměněno krásným výhledem do okolí. Nahoře je malá restaurace, kde panuje díky nezvyklé poloze zvláštní nálada!

Sjezd z výšky 32 metrů trval pouze pár vteřin. Ovládání výtahu je opět klikou, stejně jako tramvaje. Zde oficiálně skončil program dnešního, náročného, dne. Většina členů výpravy se rozutekla do obchodů či za dalším poznáváním. Já si ještě prošel náměstí, zašel se nakouknout na nádraží a pak na večeři k McDonalds.

Zítra nás čeká další náročný den – výlet do Sintra, bývalého královského sídla. Opět plný poznávání a informací. Před chvílí byl venku ohňostroj, nevím, u jaké příležitosti, zda kvůli fotbalu? To mi ještě připomíná, že někteří členové výpravy mají starost o zítřejší utkání Česko – Švýcarsko. Jako by bez toho nemohli vydržet, hlavně když jsou na zájezdu a měli by se snažit poznávat cizí kraj než koukat na fotbal.

FOTOGALERIE

FOTOGALERIE (SRPEN)

Sobota 7. června 2008

Sintra

Včera večer, když jsem usínal, tak se nad ústím řeky Tejo, tekoucí Lisabonem, rozsvítil překrásný ohňostroj. Nevím, jestli u příležitosti fotbalu, kterým zde všichni samozřejmě ode dneška žijí, nebo to bylo něčím jiným. Trval ale docela dlouho. Asi sem byl ale jediný, kdo ho viděl, protože o něm nikdo ráno nemluvil, škoda.

Po včerejším náročném dni mne zmohl tak hluboký spánek, že i budík měl co dělat, aby mě probudil. Bohužel se mu to nakonec podařilo. Dělám si legraci, probudil jsem se něco málo před sedmou. Dneska nebylo třeba vstávat tak brzo, protože ranní plán focení byl splněn z minulého dne.

Stejně jako včera, tak i dnes začínal program v 9 hodin. Dneska však, na rozdíl od předchozího dne, nikoliv toliko chození. I když den to byl také dlouhý. Členové výpravy patří opět mezi dochvilné jedince a tak jsme vyrazili bez zdržení. Jedinou „brzdou“ byl řidič. Stejně jako každý den, tak i dnes byl nový. I autobus byl odlišný – menší, hlavně z důvodu návštěvy národního parku Sintra, kam velký autobus nevjede. Ale abych se vrátil k řidičovi – byl nový, neznalý těch správných zkratek a vhodných příjezdových tras, takže mu musela Cristina – průvodkyně neustále radit, kudy má jet, kde odbočit a kde zaparkovat apod. Jen jednou přejel odbočku a hned se otočil a vrátil. Vše dopadlo v pořádku a vždy nás zavezl tak kam bylo naplánováno.

Od hotelu naše cesta vedla Lisabonem, některé části jsme viděli včera, některé ještě ne, proto určitě každý ocenil doplnění informací o městě – např. akvadukt z 18. století, který jako jedna z mála staveb přežila katastrofické zemětřesení v roce 1755. Akvadukt je postaven s gotickými oblouky a díky použití tohoto architektonického slohu vydržel.

Byla sobota ráno, tak nehrozila žádná zácpa. Cesta utíkala v pohodě a za chvíli se před námi vylouplo pobřeží nazvané Estoril. Leží asi 12 km od Lisabonu a je velkým „bohatstvím“ Lisaboňanů. Proč? Také se tomuto místu přezdívá „Místo dvou jar“ díky mikroklimatu – v létě příjemně teplému a v ostatním ročním období slunnému. Pobřeží začíná v městečku Carcavelos a pokračuje až do Guincho, kde se spojuje mořská hladina s písečnými dunami. Na pobřeží leží dvě známá města – stejnojmenné Estoril a hlavní město pobřeží Cascais.

Estoril byl dříve malou, zapomenutou rybářsku vesnicí. Nikdo nevěděl o teplých pramenech zde vyvěrajících a už vůbec ne o léčivých účincích těchto pramenů. Nyní se stal Estoril residenční oblastí plnou luxusních hotelů, apartmánů, domů atd. Nedaleko Estorilu leží bývalý okruh F1, kde se jezdily světové závody ještě před 8 lety. Poté byl okruh z bezpečnostních důvodů uzavřen a i přes vyřešení všech problémů se do kalendáře F1 nevrátil. Jednoduše zde není místo pro další závod. Proto zklamaní Portugalci čekají na vhodnou příležitost se do kalendáře vrátit. Okruh se nyní využívá pro automobilové prezentace, testy či pro soutěže nižší třídy.

Naproti tomu nedaleké Cascais je více zajímavé a malebnější. Nejsou zde jen hotely a residence. Cascais vzniklo na místě velmi dobře chráněného zálivu, kde už v prehistorické době vznikl přístav – pochází z dob Římanů, Vizigótů a i Arabů. Cascais získal nezávislost ve stejné době jako Lisabon a ve 14. století získal titul „Villa“. V 70. letech 19. století došlo na příkaz krále Luise I. k přestavbě pevnosti ze 17. století na letní královské sídlo. Tato přestavba předznamenává budoucnost Cascais jako turistického centra. Jedno z křídel je i v současnosti letní rezidencí portugalského prezidenta.

V Cascais jsme „ochutnali“ konečně, co to je Atlantik. Kdo chtěl, mohl v něm smočit nohy či sebe samého. Já využil té první možnosti a byl i rád, že nezvolil druhou. Proč? Jestli voda měla 16 stupňů, tak to bylo moc! Na každém nadšenci bylo vidět, jak se rozběhl do vody a hned se zarazil! Na pláži však leželo už pář jedinců. Nevím, jestli byli natolik odvážní a vlezli celí do vody. Jelikož je dneska sobota, tak se zde odpoledne očekává nápor turistů, tak i Lisaboňanů. Po dlouhé době je toto první slunečný víkend což vytáhne k vodě ještě více lidí. My se však tomuto náporu ranní návštěvou pláže vyhnuli!

Nedaleko od Cascais leží útes s hrozivým názvem „Ďáblova ústa“, ten jsme ovšem nenavštívili. Naše cesta vedle podél rezidenční částí Cascais s golfovými kluby, vilami a „southforky“, podél pláže Guincho až do národního parku Sintra. Na jednom z fotogenických útesů pláže Guincho byla krátká zastávka na fotky. Dole na pláži stáli surfaři, někteří už i v moři, ale bylo vidět že i na ně je asi moře studené či moc rozbouřené. Z fotozastávky byl výhled až na Capo da Rocca, nejzápadnější místo kontinentální Evropy.

V národním parku je zakázáno stavět nové budovy. Ty, které tu už byly samozřejmě zůstaly. Mnoho z budov, jako ta u které byla fotozastávka, nesou znaky arabské architektury. Toto byla například arabská pevnost, nyní přestavěná do luxusního 5* hotelu.

Po chvíli jízdy podél pláže Guincho se silnice stočila do vnitrozemí a my po ní pokračovali dále do města Sintra s krásným královským palácem, jemuž dominují dva obrovské komíny. Sintra leží cca 25 km od Lisabonu, na severním svahu stejnojmenné hory. Návštěvníkům přijíždějícím z Lisabonu Sintra připadá jako nebe – okolní zalesněné kopce umocňují celkovou náladu z návštěvy. Stejný měla i na portugalské panovníky, proto zde byl postaven královský palác. Mezi časté návštěvníky Sintry patřili i další významní Portugalci – např. básník Camoes.

Staré město bylo v roce 1995 prohlášeno za světové dědictví organizace UNESCO a jeho největší dominantou je už výše zmíněný Královský palác – Paco Real, jehož návštěva nás čekala. Po krátkém čekání ve frontě, přišla řada i na nás a my si mohli památku prohlídnout. Palác byl stavěn ve dvou etapách. První, za vlády krále Josefa I., v 15. století – vznikl základ paláce včetně kuchyně pod obrovskými komíny. Druhá fáze probíhala v 16. století za vlády krále Manuel I. a během ní došlo k rozšíření některých částí paláce.

Při prohlídce nás čekalo několik místností více či méně vyzdobených artefakty pocházejícími z různých období či částí světa. Dominantní místnosti je Labutí pokoj se stropem vyzdobeným 27 labutěmi. Tyto symbolizují věk, kdy se princezna Isabela vdala. Labuť byla zásnubním darem jejích nastávajícího. Princezna nikdy před tím labutě neviděla a tak jimi byla učarována. Jejímu otci se však natolik stýskalo, že nechal místnost, původně Isabelinu ložnici, takto vyzdobit. Dalším zajímavým pokojem je „Stračí pokoj“. Opět s výzdobou na stropě – tady je však 136 strak symbolizujících pomstu krále za pomluvy, který se rozšířili rychlostí blesku po paláci, kdy políbil jednu z dvorních dam. Počet symbolizuje počet dvorních dam sloužících v paláci. Zajímavostí paláce je také to, že zde není venkovní zahrada či park, jako v ostatních královských sídlech, ale pouze malé vnitřní zahrádky. Závěr prohlídky byl v obrovské kuchyni ležící pod oněmi dvěma komíny. Tyto však nesloužily jako typické, nám známé komíny, ale jako výduchy všech výparů vycházejících z kuchyně.

Prohlídka trvala asi hodinu a už všem členům výpravy pomalu vyhládlo, proto nastal čas oběda. Někteří měli objednaný oběd v restauraci přímo naproti paláci v malebné a chladivé restauraci. Ostatní členové výpravy se rozprchli po městečku. Někteří také na oběd, někteří jen tak na procházku. I já si po obědě městečko prošel, nebo respektive jeho starou část se strmě stoupajícími uličkami. Trošku mi to připomínalo Montserrat ležící nedaleko Barcelony. Doplnil jsem pohledovou sbírku a ještě nakoukl do kostela, kde právě končil svatební obřad.

Nad městečkem se ještě tyčí ruiny arabského hradu z 8. století. Byl dobit králem Alfonsem v roce 1147, stejně jako Lisabon. Bohužel na návštěvu hradu nebylo dostatek času. Dle průvodce je odsud překrásný výhled do okolí.

Ve 14:15 byl domluvený odjezd na nejvyšší horu parku Penhana. Píši sice nejvyšší, ale v místních podmínkách to znamená 488 metrů. Důvodem naší cesty sem, byla návštěva centra národního parku a oslí rezervace. Autobus se na parkoviště pod centrum dostal po úzké asfaltové silnici, široké akorát pro něj. Zbytek jsme museli už po svých. V centru nás přivítal jeho zástupce, jmenoval se George a hned nás zval na ochutnávku portského vína. Později nám promítli krátkou prezentaci o centru a parku zakončené informacemi o oslech samotných. Netušil jsem, nakolik je osel společenským zvířetem odměňující péči člověka láskou a komunikací s ním. Zarazilo mne také, že osel patří mezi 8. nejohroženějších zvířat na světě. Zpětně si však uvědomuji, že už se s ním setkáme maximálně v ZOO a ani zde nám nepřipadá nijak zvláštní. Na závěr prohlídky nás Georg pozval do oslí ohrady, kde si někteří vyzkoušeli hřebelcování oslíků a i jízdu na nich. Problém byl v tom, že oslové byli zvyklí na povely v portugalštině a anglickým či českým nerozuměli. Ale vše dobře dopadlo, žádný se nesplašil.

Na vrcholku kopce stojí také malá kaple oslavující zázrak zjevení Panny Marie, jež pomohla jednomu z místních dětí nalézt ztracenou ovci a navrátit dívence hlas.

Zpět musel autobus opět sjet stejnou cestou. Tentokrát sjezd nebyl zase až tak bezproblémový. Potkali jsme několik aut a narazili i na stupidní řidiče, kteří nechápali, že autobus zde jednoduše nemá prostor na otočení. Jeho štěstí je, že je velký, tak prostě jede, popojíždí a je v zájmu osobáku se mu nějak vyhnout. Jinak to asi prostě v tomto případě nešlo.

Závěrem dne a programu byla zastávka na nejzápadnějším výběžku kontinentální Evropy – Capo da Roca, granitového útesu tyčícího se 140 metrů nad bouřícím Atlantikem. Až zde si člověk uvědomí opět to, jak je malý ve srovnání s mocným oceánem. Podobný pocit na mne dolehl naposledy na Sahaře. Capo da Roca je místem, o kterém se v minulosti věřilo, že zde vody padají s hukotem do hlubin, že zde je konec světa. A skutečně obdivuji odvahu tehdejších námořníků vydávajících se napospas oceánu, když vyráželi nevědomky kam na lodích, které byly pro oceán pramalou překážkou … My jsme alespoň za odměnu získali certifikát o návštěvě. Musím si konečně koupit v Baumaxu paspartu a přidat jej k certifikátu z Bornea o návštěvě jeskyní.

Zpáteční cesta do Lisabonu byla doplněna malým dobrodružstvím s dveřmi autobusu – tyto se odmítaly řádně zavřít a řidičovi neustále pískala signalizace otevřených dveří. Nepomohlo ani, když sem je přitáhl.

Po příjezdu do hotelu se velká část vrhla sledovat zbylý čas fotbalového utkání Česko – Švýcarsko, které jsme vyhráli 1:0. Dalším zápasem dnes bylo Portugalsko – Turecko, kdy Portugalci vyhráli 2:0.

Jako třešnička na dortu či taková závěrečná večeře byla na dnešní den naplánována návštěva typické restaurace v Bairro Alto – horním městě. Od hotelu jsme přešli k další z lanovek vedoucí nahoru a nechali se vyvézt – toto bylo malé překvapení od naší p. průvodkyně. Určitě velmi milé a všichni ho ocenili namísto toho, aby museli šlapat kopec nahoru.

Večeře byla doplněna o fado koncert. Typické portugalské hudební produkce – víceméně melancholický druh hudby doprovázený kytarou. Stejně jako např. v Barceloně turisté navštěvují flamengo, tak k Lisabonu patří fado. I zde účinkující svůj projev neskrývaně prožívají.

Z večeře jsme sešli už nejkratší cestou dolů na náměstí Rossio a já tady udělal nějaké večerní fotky náměstí a nedalekého výtahu. Vzhledem k tomu, že Portugalci vyhráli zápas nad Turky, je v ulicích velmi rušno, auta troubí, jezdí jako blázní, hospody jsou plné, prostě vše vře. Ve středu je zápas Česko – Portugalsko, tak je asi každý, jak vše dopadne.

FOTOGALERIE

FOTOGALERIE (SRPEN)

Neděle 8. června 2008

Odlet domů

Ráno nezačalo vůbec jako nedělní … vstávání v 5:45 v neděli není zrovna ten ideální stav! Snídaně byla nachystána od 6:30 a naštěstí vše fungovalo na čas, takže jsme v 7:15 mohli odjet z hotelu.

Cesta na letiště utekla a tak se každý těšil na stání v řadě k přepážkám. Tentokrát jsme však zvolili moderní variantu odbavení – u elektronického terminálu. Je to pohodlný způsob, kdy zadáte číslo letu, číslo elektronické letenky a mašinka vám vytiskne palubní lístek. A co zavazadlo? To funguje tak, že je další speciální okýnko, kde zavazadlo odevzdáte. Bohužel dnes ráno elektronické odbavení zvolila snad většina letiště, tak se čekalo v řadě se zavazadly. To byla asi předzvěst dnešního čekání.

K letadlu nám vezli autobusem, ale tomu předcházelo 40 min čekání v buse a poté ještě další před letadlem. Všem se chtělo křičet hurá, když jsme nastoupili, ale chyba lávky. Zase čekání, a to hodinové v letadle!

V Praze let přistál s hodinovým zpožděním, tak mi těsně ujel vlak a já odjížděl až dalším a domů dorazil po 20. hodině.

Výlet do Lisabonu byl krásný, ale krátký …