LIBYE 2008

 

Středa 2. dubna 2008

Odlet Vídeň

Libye je pro našince myslím natolik velkou neznámou, že ani neví, jak se píšou měkká či tvrdá i/y. Stejně jako jsem v tomto případě ze začátku tápal i já. Jediné, co je o Libyi známé je ta skutečnost, že se sem dříve jezdilo na montáže či lékaři na pracovní výpomoce. Druhou stránkou této země je „režim“, který zde už 38 let vede „Mojmír“ Kadáfí, i když i tento poslední dobou prochází změnami, bez kterých by dále nemohl vegetovat. No ale opět pěkně po pořádku …

Ani nevím, jak mne napadlo uvažovat o této zemi, zda to způsobil pohled na mapu či přečtení nějakého cestopisu nebo shlédnutí reportáže z cesty. Prostě najednou byla tato destinace naplánovaná. Bylo mi jasné, že se nejedná o Tunis nebo Egypt, že je zde vše více složitější, ale s tím jsem se setkal až později – od neúplných informací po změny na poslední chvíli atd.

Ale Alláh nás zde pravděpodobně chtěl, tak vše dopadlo dobře a dne 2. dubna 2008 jsem svou nohou vyrazil do této exotické krajiny. Vyražení to bylo vskutku brzké – vstávání v 00:30, poté přejezd do Brna, odkud jel ve 03:00 autobus Student Agency do Vídně. Další jel později, ale to jsem se bál, že by se nestíhal příjezd do Vídně. Takže ve Vídni jsme byli něco málo po 5. hodině. Letadlo odlétalo až v 11 :o( Co s takovým časem? Naštěstí byly už přepážky na odbavení otevřené, tak jsme se zbavili zavazadel, dostali palubenky a nějakým způsobem se jali ukrajovat z doby do odletu. Já jsem chodil po letišti sem a tam, abych někde neusnul a pak mne večer nebudila uklízečka. Prošmejdil jsem tak celé letiště a čekal na zbývající členy zájezdu – 2 ze Slovenska, ti zůstali trčet v zácpě, ale dorazili jakž takž a pak dva z Ústí nad Orlicí, kteří asi přejeli odbočku na letiště a pak se motali po Vídni. Naštěstí jim pomohl taxík, kterému zaplatili za to, že je dovedl na letiště. Stíhali to ale tak tak. Při odbavení ještě chtěla paní z Austrian Airlines vidět víza, tak jsem jí vrazil vytištěné hromadné vízum – samozřejmě v arabštině. S tím si moc neporadila, tak rezignovala se slovy, že mi jako teda věří.

Pak už jsem se vydal k odletové bráně – musel jsem projít několika kontrolami a rentgenem. Spěchal jsem, jelikož mi bylo jasné, že tady asi budou chtít víza opět vidět. Nemýlil jsem se. Jakýsi pikolík nás tam seřadil a začal kontrolovat jednoho po druhém a vyvolávat zkomolená jména. Naštěstí pak raději zvolil křestní jména, která se mu lépe vyslovovala. Prolustrovali nás, naložili do busu a vyložili u letadla. Na to, že jsme letěli 1765 km mi Fokker 100 připadal jako docela malé přepravovadlo. Ale zvládl to hravě. Cesta byla klidná, bez velkých turbulencí a letadlo poloprázdné. Mimo nás zde bylo několik arabů, pár rakušáků – také turisti a pak nějaká skupinka chorvatů, kteří sem jeli asi na práci. K jídlu jsme dostali jehněčí karbenátek – byl dobrý.  Po necelých 3 hodinách jsme přistáli za mořem, v Libyii, jejím hlavním městě Tripolisu. Hned nás upozorňovali, že se na letišti nesmí fotit. Je to divné, když na googlu jsou satelitní mapy letiště volně k dispozici.

Opět začla odbavovací lapálie. Nejdříve jsme se přifařili do fronty arabů stojících spořádaně za sebou, jako kuřátka. Po dotázání, zda máme stát s nimi mi bylo řečeno že ne. Tak jsme čekali vedle. Jako skupinu jsem potřeboval dostat všechny k jedné přepážce. Naštěstí se mi to po několikerém přesouvání podařilo. Opět nás čekala kontrola pasů a pak kontrola přeložení pasu a víz. Zabralo nám to asi 45 minut – všichni prošli. Teď už jen sebrat zavazadla – naštěstí došla všem a doufat, že nás na druhé straně někdo čeká. Naštěstí ANO!

Nervozita byla velká, jelikož v Libyi, jak jsem dneska zjistil, nefunguje mobil. Když jsem se díval na stránky T-Mobile, tak jsem tam tuto zemi viděl, ale byla to asi Liberie. Takže bych se v případě problémů nikomu nedovolal.Také jsem měl domluvené zapůjčení sim karty, ale k tomu se ještě dostanu.

Ještě všichni vyměnili penízky, aby měli co utrácet. Přesunuli jsme se k busu či spíše mini busu, kde řidič naložil kufry na střechu a nechápu jakým způsobem je tam připevnil. Žádný jsme naštěstí neztratili. Letiště je od Tripolisu vzdáleno cca 35 km. Tuto dobu jsem vyplnil zápasem se zapůjčenou sim kartou a třemi kupony, které jsem tam chtěl nabít. Ne a ne a ne, kupony vzdorovali, čas běžel a já nemohl dát mé milované polovičce vědět, že jsem v pořádku. To už jsme ale dorazili do hotelu, kde jsem vybral pasy. Pak nám v recepci rozdali ubytovací kartičky, takže jsem pasy zase rozdal – bylo tam potřeba číslo pasu. Po rozdání klíčů jsem šel hledat internet, abych aspoň touto cestou dal zprávu. Hádejte co? No prostě nefungoval. Už jsem z toho byl zoufalý! Naštěstí se celé věci ujal řidič a zjistil, že kupony, které mám jsou pro jiného mobilního operátora. Tak mi je vyměnil a nabil. Nyní už s mobilem vše funguje ok, jen mi nejdou přijímat sms :o(.

Po ubytování jsme si dali hodinku na odpočinek a v 17:30 hod jsme vyrazili na prohlídku starého města Tripolis. Autobus nás zavezl k oblouku Marca Aurelia – jediné zachované římské památce v Tripolisu a odtud jsme pokračovali už pěšky. Prošli jsme španělskou, židovskou, francouzskou a další čtvrtě, navštívili čtvrť imigrantů, mešitu a kostel, různá tržiště a celí ušlí jsme rádi přijali pozvání pana průvodce na kafe či čaj. Po krátkém odpočinku nás čekal malý přesun do restauarce na večeři – servírovala se cizrnová polévka, ryba či kuře a opět čaj. Únava a jídlo způsobilo své a tak jsme se rychle, se zastávkou na vodu, vydali zpět do hotelu.

Dnešní den byl náročný – brzké vstávání, dlouhé čekání a pak chození a poznávání. První dojmy z Libye byly rozčarované, poté mne ohromilo staré město svými uličkami a svým „životem“. Jedním slovem by se Libye dala nazvat arábií, ale tou v pravém slova smyslu. Procestoval jsem Maroko, Egypt a Jordánsko, ale každá z těchto zemí je jiná, odlišná od Libye, kde jsem prozatím neviděl žádnou nevraživost vůči turistovi…snad tomu tak i zůstane.

Zítra nás čeká Tripolijské muzeum, Sabratha a na závěr přelet do Sebha odkud začneme poznávat Saharu. Krátce řečeno, další náročný den!

FOTOGALERIE

Čtvrtek 3. dubna 2008

Tripolis - Sabratha - Sebha

Dnešní den začal budíkem, ještě že jsem si ho natáhl, jinak bych spal v Tripolisu asi ještě doteď. Jakmile jsem včera sebou praštil do postele, spal jsem jako zabitý, nevěděl jsem o světě během několika málo vteřin. Nebylo se také čemu divit – první den v Libyi byl náročný – ať už od brzkého cestování samotného, tak od náročného večerního poznávání hlavního města Libye.

Den nám začal snídaní – bylo zde pečivo, jogurty, tuňák a obrovské datle, které zaujaly každého jak svými rozměry, tak i vynikající chutí. Není možno srovnávat místní plody s tím, co se k nám vozí jako sušení, či spíše scvrklé ovoce. Místní datle se přímo rozplývají na jazyce! Dáte-li si do pusy jednu či dvě, pak máte plnou pusu! No prostě lahoda jak pro oko, tak i pro žaludek.

Po naložení kufrů – opět na střechu minibusu – toto zvládá řidič bravurně, je vidět, že v tom má praxi, jsme vyrazili na dnešní program. Začali jsme Tripolijském muzeu, okolo kterého jsme se při včerejší prohlídce Mediny, starého města, motali. Muzeum leží nedaleko přístavu, u Zeleného náměstí, přímo naproti italské čtvrti. Jeho rozloha je 13000 m2 a je umístěno ve zdech tripolijskéh hradu. Pro veřejnost bylo otevřeno v 80. ltech minulého století, jako náhrada původního italského muzea, které stálo opodál. Muzeum je rozloženo do 3 pater, kde my jsme během návštěvy s podrobným výkladem prošli pouze patra dvě. V nejhornějších jsou prý nezajímavé předměty z novodobé historie Libye. Co jsem v muzeu viděli lze jen těžko popsat. Jsou zde předměty z doby pravěké, punské, řecké, římské. Vše logicky seřazeno, bohužel jen s arabskými popisky, ale díky našemu skvělému průvodci, nám tato skutečnost nevadila. Jeho výklad byl natolik dokonalý a podrobný, že bychom všichni mohli napsat test z libyjské historie na výbornou. Ale abych muzeum trošku přiblížil – jsou zde buďto originály nebo kopie vykopávek, výzdoby, fresek či mozaik z různých archeologických nalezišť Libye. Někdy až člověku připadalo, že na samotných místech, jako je Sabratha nebo Leptis Magna už nemohlo nic zůstat.

Po více než dvouhodinové prohlídce, kdy jsem mluvil a mluvil, až jsem měl vyschlo v krku, jsme si dali krátký čas na nákup suvenýrů a pohledů. Já jsem koupil mapu Libye, vypadá velmi podrobná a je dokonce v angličtině – v našich končinách se nic takového sehnat nedá. Krom dvou pohledů jsem koupil i dvě CD s fotkami – jedno je s fotkami Libye obecně a druhé obsahuje pouze fotky ze Sahary. Doufám, že kvalita fotek bude obstojná. Obávám se CD vložit do stařečka notebooka, aby náhodou nevzdoroval a nezasekl se.

Čas pokročil a nás ještě čekalo jedno z archeologických nalezišť – konkurent Leptis Magny, a to Sabratha. Tento téměř 50 ha areál leží cca 70 km od Tripolisu, směrem na západ, asi 100 km od Tuniských hranic. Naštěstí silnice je hlavní spojnicí, takže kvalita byla obstojná. Ujeli jsme tuto vzdálenost asi za hodinu.

Během cesty do Sabrathy jsme ještě krátce odbočili, abychom vyplnili přání lékařů, kteří zde v Libyi pracovali před 20 lety a navštívili místo jejich působeni – kliniku Gardža – stále ještě stojí.

Před tím, než jsme se vydali do archeologického areálu jsme se zastavili v místni restauraci na oběd. Hádejte co jsme měli? Neuhodli byste – kuře a rýži. Změna je život, ne? A jako desert opět oblíbené datle, snad ještě lepší než byly ráno na snídani!

Prohlídku areálu jsme začali opět muzeem, v daleko menším formátu než je muzeum v Tripolisu – obsahovalo mozaiky a fresky z vykopaných budov v areálu, krásně zachované, jak co se týče kvality tak i barev. Důvodem je to, že Sabratha byla zasypána pískem a tak nedocházelo k jejímu rozebírání či zvětrávání jako u jiných nalezišť. Samotný areál Sabrathy prošel několika historickými vlnami – punové, řekové, římané a na závěr byzantové. Pak zde nastalo zemětřesení a Sabratha byla až do 20. let minulého století, tj. víc jak 1000 let zapomenuta a skryta. Pouze náhodné nálezy svědčili o tom, že zde bylo dříve téměř 30 000 město. O vykopání toho, co zde dnes lze navštívit se zasloužili italští archeologové ve 20. – 30. letech minulého století. Bohužel díky válce nedokončili své dílo a tak více jak ¾ Sabrathy je neustále skryto pod povrchem země.

Město tvořilo dokonalý systém ulic, chrámů, domů, dílen, tržišť, zavodňovacích a kanalizačních systémů. Nedílnou součástí byly také lázně a harém. Díky své poloze u moře bylo velmi příjemným a oblíbeným sídlem, jak u římanů, tak i u křesťanů. Opět se zde prolínají evropské, africké a egyptské vlivy smíšené do zvláštní kulturní směsice.

Závěr prohlídky patřil zrekonstruovanému divadlu – opět díky zásluhám italských archeologů. Patři mezi divadla jako je např. v jordánském Jerashi – s výbornou akustikou. I dnes se zde pořádají různé koncerty a kulturní akce. I zrekonstruvaná část působí na člověka monumentálně. Jak asi musela vypadat v době největšího rozkvětu – ve 2. století n.l.?

Ze Sabrathy nás čekal návrat do Tripolisu, odbavení a odlet do Sebhy. Odbavení fungovalo zvláštním způsobem, kdy jsem vybral všechny letenky, bez pasů, na základě nich nám dali palubenky – beze jmen a bylo hotovo. Ani bezpečnostní kontrola na místní lince nebyla nijak důsledná, lidi u rámu pískali o sto šest a nikoho to netrápilo. Odlet měl být ve 20:30, ale aerolinky Buraq asi nejsou moc přesné, tak jsme měli asi 30 minut zpoždění. Letadlo bylo až na pár míst plné místních, naší skupiny a několik rusů. Dostali jsem dokonce i malé občerstvení – muffin :o)

Sebha je největším městem na Sahaře a to bylo vidět už z dálky, když jsme se blížili k letiští. Přistání proběhlo hladce, taktéž odbavení a na kufry jsme nemuseli čekat. Byly hned připraveny. Jen museli všichni čekat na mne, protože jsem seděl až skoro na ocase a vystupoval jsem jako poslední z letadla.

Do hotelu nás nevezl autobus, ale už zde stály připraveny jeepy ve kterých budem několik následujících dnů jezdit. Jednoduše řečeno – práve zde začíná to dobrodružství! Zítra vyrážíme v 8:30 pryč z civilizace!

FOTOGALERIE

Pátek 4. dubna 2008

Alwinat

Spááááánek, to je to co bych potřeboval po včerejším pozdním příletu do Sebhy. Noc v hotelu nebyla moc klidná, pořád zde práskaly dveře a skučela meluzína jako předzvěst toho, co nás dnes čekalo. Ale nebudu předbíhat, ke všemu se dostanu postupně.

V 7:00 mi zvonil budík, tak jsem rychle vstal, dobalil kufr a vyrazil na snídani. Dneska nebylo žádné sladké pečivo, tak jsem ochutal místní rohlíky, velmi dobré. Jako přílohu jsem zvolil neškodný sýr. Bohužek k pití zde mají jen divně chutnající ibiškový džus, ale jelikož mi nezbyla žádná voda, musel jsem vzít zavdět tímto. Všem jsem tvrdil, že je to červené víno, bylo divné, že mi to nikdo nevěřil :o).

Po snídani jsme naložili kufry, rozdělili se do jeepů, tak jak chceme jezdit následující dny a obdivovali um místních, co všechno s sebou mají nabaleno a připraveno na náš pobyt v divočině, který právě začíná. Vyrazili jsme asi po 9 hodině směrem na Germu a Alwinat, celkem nás dle plánu čekalo cca 400 km po zpevněné silnici a 30 po „velbloudí“ stezce. Já jsem seděl s Abdulem, človíček z Raki Tours a Issou, velitelem vozové skupiny v prvním autě. Cesta ubíhala docela v pohodě. Nejdříve jsme projeli, ještě v Sebze, okolo základní školy, kterou navštěvoval Kadáfí. Mimo jiné jsou zde kolem cest plakáty oslavující 38. výročí jeho moci. Kdo ví, jak dlouho ještě u moci bude. I když vše se mění a tím i jeho přístup ke světu jako takovému. Pochopil, že není možné, aby se od něj odvracel. Je zde vidět určitý posun ke spolupráci s okolními zeměmi.

Za hranicemi města Sebhy už postupně začala poušť … nekonečná Sahara táhnoucí se všemi směry. Začátek byl pozvolný, nejdříve jsme projížděli ještě okolo zavlažovaných farem se zeleninou, ovocem, trávou a různými zemědělskými produkty. Zde to člověku vůbec nepřipadá, že se blíží k Sahaře. Asi po 60 km ovšem došlo ke zlomu – jakoby mávnutím proutku zeleň zmizela a nahradili ji písek. Nejdříve byl doplněný stromy. Tyto však také ustupovali do pozadí a postupně se měnily v keře až zmizely. Také na obzoru začaly vystupovat skalní útvary, jako Monument Valley v USA. To už nás a také jedinou silnici zde vedoucí, obklopil písek. Občas jsme projížděli úseky, které napovídali, že dneska bude větrno a vítr s sebou tento písek nese.

Po cestě jsme udělali nejdříve zastávku na benzín, natankovali jsme plné nádrže a i ty přídavné na střeše nebo v kufru a pokračovali dál. Cca po několika desítkách kilometrů jsme narazili na garamontské památky – 3 stavby připomínající pyramidy. Garamonté byli původním národem osídlující tuto oblast v minulosti. Je zajímavé, jak tyto stavby připomínají sardinské nuragy. Je až s podivem, jak se kultury národů postupně prolínají a mísí dohromady. Někde více, někde méně. Například ve včerejší Sabratě se prolínaly kultury a myšlení punů, římanů, řeků, křesťanství, egyptská mytologie a vše fungovalo bez nejmenšího zádrhelu. Bylo fantastické poslouchat, jak se vše adaptovalo na místní podmínky.

Čas postoupil a všichni členové libyjské výpravy dostali postupně hlad. Ve 2 hodiny odpoledne jsme zastavili ve stínů několika málo stromů a začli se těšit, co nám naši kuchaři připravili. Čekání jsme strávili prohlížením a nakupováním od tuaregů. Mylsím, že si zde každý něco vybral a trošku ukojil svou nakupovačskou touhu.

Oběd byl servírován na rohoži rozložené na písku – vše po místním způsobu – bez stolků a židliček. Také „menu“ bylo místní – oběd je prý vždy studený, až večeře nabízí teplé jídlo. Takže jsme si mohli vybrat z tuňáka, oliv, fazolí, rajčat, okurek a dalších dobrot. Vše doplněno chlebem a banánovým dezertem. Jednoduše řečeno jsme si pochutnali. Zastávky každý využil i k toaletě, zde již po přírodnu – za písečnou dunou.

Vzduch se začal plnit pískem, oblaka zežloutla a to byla předzvěst blížící se písečné bouře. Asi musíme zažít prostě vše – také i tento místní fenomén. Začal naprosto nevině, opět několik poryvů větru s pískem, které neustále sílily až nebylo vidět na krok. Proto se velitel kolony rozhodl zastavit mimo silnici a chvíli jsme čekali, až přejde to nejhorší. Jemný písek byl prostě všude, nelze tomu nijak zabránit. Od oblečení, brýlí, foťáku (ten jsem schoval do baťohu) až po dokonalé pokrytí auta. Čekali jsme zde asi hodinu a pak se domluvili, že se pomalu vydáme dále. V případě, že by bouřka nepřešla, museli bychom i přenocovat na místě – buďto ve stanech, když by se je podařilo postavit nebo v autech.

Naštěstí jsme dorazili zdárně do Alwinatu a ubytovali se v místním kempu připomínající šmoulí městečko. Jsou to takové mnohohrané domečky, s elektřinou a dokonce postelí. Díky neustálém větru je vše ale plné písku, neustále je foukán dovnitř a za krátkou dobu rychle pokryje co může. Stačí nechat venku bílý papír a za chvíli je celý červený. Spát budu asi ve spacáku a ráno se budu moci jít znova osprchovat, abych písek smyl. Počítám, že ho na mně ráno bude hromada.

Kemp je jinak vybaven záchody – tureckými a sprchou s teplou vodou. Tak se dá říct, že je vcelku komfortní, na místní poměry. Mimo nás tu jsou nějací francouzi a pak také dva „autobusy“ němců. Důvod, proč je slovo autobus v uvozovkách je ten, že je takový ten spací bus – kdy část je na sezení a druhá část na spaní, jako byste spali v rakvích. Musí to být vceku štreka se takto dopravit až z německa, ale určitě je to dobrodružství. Vozidla mají vybaveny vším potřebným, i kuchyní!

Zítra ale už skutečně budem spát ve stanech …

FOTOGALERIE

Sobota 5. dubna 2008

Akukus - Sahara

Celou noc foukal vítr, chvílema jsem se bál, že mi to sebere i šmoulí domeček a odnese neznámo kam, teda spíše ano do pouště. Někam za Exuperym a jeho malým princem. Ráno jsem ze sebe musel setřást vrstvu písku, která se díky písečné bouři na mne nahromadila. Kufr byl šedivý, batoh šedivý, oblečení jsem si naštěsti pověsil na gumicuk, tak na to se prach nijak neuchytil. Mimo vítr mne ráno probudil i rachot, který vydávali němci při snídani. Ve svém kamionu-autobusu mají kompletní výbavu – rozložili si stolky hned vedle našich budek a snídali a hlučili.

Po nějaké malé hygieně – umytí zubů na společných sociálkách, jsem vzal foťák a oběhl kemp, abych vše zdokumentoval, protože by mi to bez fotek doma nikdo nevěřil, kde jsme to jako nocovali. Neustále okolo poletoval zvířený písek a nebe se nijak nepodobalo modré obloze. Vycházející sluníčko mělo barvu měsíce – bylo bílé, ještě jsem nic takového neviděl.

Po snídani, která sestávala z bagety, medu, marmelády či nugety jsme naložili auta, udělali si malou orientaci, co nás jako dneska čeká a vyrazili. Jeli jsme jen krátce – první zastávka byla ještě v Alwinatu u obchodu s „al hadrami“, teda šátky, které mají tuaregové uvázány na hlavě. Každý si koupil za pět dinárů 3 metry látky a naši řidiči nám je uvázali. Je to velmi praktická věc – jelikož foukal studený vítr, tak se každý zahřál. A jestliže někomu teče z nosu, tak si do toho může utřít sopel. Nyní jsme vyrazili jako autentická saharská výprava. Pouze s rozdílem toho, že namísto velbloudů jsme jeli v džípech.

Náš dnešní program je prohlídka pohoří Akakus – světového dědictví UNESCO. Jak jsme po chvíli zjistili, Sahara není jen písek. Zde jsou to hlavně zvětralé skály, které připomínají nespočet různých tvarů, tváří, zvířat a předmětů. I my jsme udělali první zastávku u místa, které se v tuaregštině jmenuje „Prst“. Tato skála se skutečně tyčí asi 40 m do výšky jako vztyčený prst. Abychom se pořád nevozili, tak jsme si Prst obešli pěšky a pokračovali asi ještě 500 m pouští. Doprovod nám dělali dva místní psi. U Prstu jsme potkali ještě karavanu velbloudů, která celou atmosféru dováděla k dokonalosti. A to jsme netušili co nás ještě čeká!

Po krátkém občerstvení jsme nasedli a pokračovali dále do vnitrozemí Akakusu. Metr co metr střídaly panoramata, které si žádali další a další fotky. Buďto z auta nebo při zastávkách. Nevím sice, co z těch fotek bude, protože u spousty auto nadskakovalo jako potrefená koza, ale z toho množství snad půjde něco vybrat.

Akakus nejsou jen skalní panoramata, ale i důkazy o tom, že Sahara byla pravděpodobně kolébka civilizace. Před několika tisíci let to tu musela být živoucí krajina – plná obyvatel a zvířat, která zde už nenajdeme – žirafay, slony, krokodýly! Skalní kresby zachycují každodenní život tehdejších obyvatel, radost i starost. Je až s podivem, do jakých detailů byl tehdejší člověk schopný zachytit život. A ještě zajímavější je, že se vše zachovalo až do současnosti. Bohužel jsou tyto kresby ničeny některými nenechavci – dochází i k jejich „krádežím“ – vyřežou kus skály a odnesou si jej sebou. Nad tím zůstává rozum stát.

Našinec ani netuší, co se vlastně v této části Libye skrývá. Když se řekne Sahara, tak si každý představí akorát hromady písku. Nikoho nenapadne co za překrásné scenérie se zde skrývají.

Po obědě, který se opět odehrával v přírodě, jsme pokračovali prohlídkou maleb a skalních útvarů. Vše bylo zakončeno výhledem do překrásného údolí a zastávkou u akakuského oblouku. Čas už postupoval rychle k večeru a klesající sluníčko prokreslovalo stíny. Také barvy pouště se měnily každým okamžikem! Proto jsme se jali hledat místo k noclehu – kde rozbijeme tábor. Usadili jsme se jako když ve skalním výklenku – místu chráněném ze tří stran skálami, aby byl co nevíce utlumen vítr.

Nyní začlo další dobrodružství – stavění stanů. Naštěstí některé byly samonosné, takže se jen spojiliy tyčky a vše bylo hotovo. Ostatní byly složitější – včetně tropika. U těch jsme se při skládání trošku zapotili a nebýt pomoci řidičů, tak asi spíme pod širákem. Ale všichni zdárně svá dočasná obydlí postavili. Stany nejsou nijak velké, proto máme zavazadla vystrčená venku. Jak jsme to nazvali, spíme v tisíci hvězdičkovém hotelu – pod oblohou plnou milionu hvězd! Počasí se umoudřilo, mraky odešly a zůstala jen čistá obloha, díky čemuž je na hvězdy krásný výhled.

Po večeři – polívka, rýže s gulášem, jsem udělal jen pár kroků od světla a to co jsem uviděl mi vzalo dech – takovou hvězdnou oblohu jsem viděl naposledy u Mazurských jezer. Zkoušel jsem vše vyfotit, bohužel to nešlo, tak mi to musíte věřit. Už se nedivím, že lidé, kteří Saharu navštíví, jsou jí učarování a natvrvalo se jim zapíše do paměti.

Ležím ve spacáku a vítr si pohrává se stanem, je to zvláštní pocit. Nejdivnější je to ticho kolem… v povzdálí utichá ruch tábora a já už jdu také spát … první noc uprostřed Sahary! Doufám, že se mi v noci nebude chtít na záchod, nevěděl bych za kterou dunu jít dřív!

FOTOGALERIE

Neděle 6. dubna 2008

Akukus - Sahara

Zima … brrrr, to je to co mne dneska probudilo a také otlačený bok. Jakmile člověk není zvyklý spát ve spacáku a ve stanu, tak ho všechno tlačí. Noc byla klidná, jak jsem psal včera, jediné co rušilo bylo ticho. Je slyšet jen tlukot vlastního srdce.

Ještě před snídaní jsem se vydal udělat pár fotek skal a pouště ve vycházejícím slunci, kdy jsou barvy odlišné od těch během dne. V písku bylo několik málo stop – asi od králíka nebo podobného hlodavce. V dálce se po chvíli objevilo stádečko divokých velbloudů. Toto očividně vedl nejstarší člen a ostatní se jen tak volně popásali kolem. Byl na ně pěkný pohled, na bezstarostné bloumání pouští, kdy se nerušíce okolním světem potulují kde je jim libo. Dalším zvířaty, které jsem zde spatřil byli ptáci – tito mne i vzbudili.

Po sbalení stanu jsme měli snídani – opět se skládala z chleba, medu a marmelády. Bylo ještě celkem chladno, tak dal každý za vděk teplým čajem nebo kávou – sice ne arabskou ale i tak byla dobrá. Je to zvláštní, takto snídat uprostřed divočiny, kde není nikdo jiný než my a všechno si vezeme s sebou. Až zde si člověk uvědomí, jak je maličký ve srovnáním s tím co ho obklopuje!

Dnešní den jsme začli procházkou ke nedaleké skále. Slovíčko nedaleké je relativní, protože zde se špatně odhaduje vzdálenost. Pod skálou bylo opět několik maleb z doby cca 5-6 tis let zpět. Je až s podivem, jak jsou tyto malby zachované a nechce se věřit, že jsou původní. Cestou ke skále nás z povzdálí doprovázelo ono stádečko velbloudů, pěkně z povzdálí, abychom na ně nemohli. Přešli jsme přes několik málo mini písečných dun a to ještě netušili, co nás dnes čeká!

Od skály jsme jeepy přejeli k dalšímu arch. Nalezišti kde byly francouzským vědcem nalezeny mumie podobné těm egyptským. Mumii jsme viděli v muzeu v tripolisu. Bohužel se z ní zachovala už jen lebka a pár kostí. Ve srovnání s egyptskými jsou však místní mumie starší.

Dnešní dopoledne nás obklopovaly ještě skály ve všech možných i nemožných útvarech – viděli jsme ještěry, operu v Sydney, Uluru Rock, vlka a spoustu dalších. Člověk tady čeká, kde se objeví nějaký kovboj na koni nebo postava ze sci-fi filmu. Krajina úplně evokuje k těmto představám. Skály nás začli obklopovat víc a víc až jsme vjeli do soutěsky, která byla zjevně opracovaná vodou. Vysedli jsme z aut a dále pokračovali pěšky. Procházeli jsme nádherně opracovanými skalami až do místa, kde bývá zachycována dešťová voda. Bohužel když jsme sem přišli zde byla jen prázdná „nádrž“ – náš průvodce se pokoušel vyhloubit díru na vodu a zjistit, jestli tu nějaká voda je či není. Ať hrabal, jak hrabal, tak se dostal pouze na vlhký písek, nic jiného. Byla to škoda, protože by bylo super, kdyby se dostal až na vodu. Úplně jsem si představoval, jak sem přicházejí kolony a také hledají vodu.

Po návratu k autům a krátkému občerstvení jsem jeli na „kafe“ ke stoletému tuaregovi a jeho rodině. Naši průvodci jej obdarovali kávou a tuareg se radoval jako malé dítě když dostane lízátko. Mimo jeho obydlí jsme navštívili i „apartmán“ rodiny – v jedné části byla kuchyň a dále ložnice s obývákem. Nejdříve se  nechtěli nechat fotit, ale nakonec se nechali přesvědčit. Sám jsem zvědavý na fotky, protože na slunci je nemůžu moc dobře zkontrolovat a večer si je neprohlížím, abych šetřil baterku ve foťáku. Dneska jsem raději vypnul i stabilizaci objektivu, aby mi baterka vydržela co nejdýl. Po včerejším foto maratonu mi ráno svítila jen polovina. Dneska jsem si říkal, že toho moc nenafotím, ale nedalo se tomu ubránit, každá část krajiny je zde kouzelná a přímo vybízí k fotografování stejně jako místo oběda.

Po obědě jsme si dali nedělní siestu, namísto odjezdu jsme si ještě hodinku poleželi ve stínu skály a relaxovaly. Nebylo kam pospíchat. Naši řidiči toto také uvítali a napodobili nás. Určitě to vyhovovalo oběma stranám.

Odpoledne nás čekala ještě zastávka u jednoho ze neznámějších oblouků v Akakusu. Tento připomínal sloní nohu nebo nějaký komplex sloupů. Vůbec nevypadal jako vytvořený přírodou. Dále natankování vody u jedné z artézských studní – hluboká je 400 m a pak jsme už opouštěli skalnatou poušť a pomalu se přesunuli do písečné pouště, jakou zná našinec z fotek  a dokumentů. Tady začli další fotografické žně. Útvary naprosto odlišné od těch co jsme viděli včera a dnes dopoledne – hory písku oproti blankytně modré obloze. Písečné duny měnící se ze dne na den, nechavající se uhlazovat a opracovávat větrem. Vše působí jako živý organismus. Ne vše se dalo zachytit fotkou, ale zkoušel jsem toho vyfotit maximum, snad bude z fotek patrná celá písečná masa. Zajímavá byla také zastávka na místě, kde se hráblo nohou do země a písek pod žlutým, vrchním, byl bílý nebo černý nebo zelený. Bylo to úchvatné, jak jiná vrstva hrála všema barvama!

Dnešní nocleh, opět ve stanech, jsme zvolili mezi písečnými dunami. Stany už jsme postavili během chvilky, jsme už jako profíci. Hned jsem musel vzít foťák a vyběhnout na okolní duny fotit a fotit a fotit. Je to jako písečné šílenství nebo jako droga, tolik tvarů, tolik barev a variant pro fotky! Jakmile začlo zapadat slunce, začali se prodlužovat stíny a poušť opět měnila barvu. Musel jsem utéct, nebo bych fotil ještě doposud!

K večeři jsme měli „guláš“ s kuskusem a hrachovou polívku. Už jsme si zvykli na způsob stolování na rohožích, posouvání misek a nádob s jídlem. Dneska jsme se také dozvěděli, jak se dělá „bazil“, tuaregské národní jídlo – je to jako guláš s noky.

Nad hlavou mi svítí miliony hvězd a je se chystám strávit další noc na místě tak úchvatném, jako je Sahara. Mimo jiné – Sahara znamená „poušť“. Dnes nefouká ani vítr, a tak je vše ještě tišší než včera!

FOTOGALERIE

Pondělí 7. dubna 2008

Germa - přejezd ke slaným jezerům na Sahaře

Dnešní den byl víceméně přejezdem z písečných dun do další částí Sahary – oblasti jezer. Ale nebyl tak krátký ani tak nudný, jako první věta dnešního zápisu.

Ráno začlo brzkým vstáváním a vyběhnutím na nejvyšší dunu v okolí. Důvod byl prostý – vidět východ slunce, když jsem ho neviděl na minulém místě stanování. Tam tomu bránily okolní skály. Ranní tělocvik stál za to. Sluníčko vycházelo pomaličku a krásně osvětlovalo okolní duny. Barvy se měnily každou minutu a vše se stávalo plastičtější a magičtější až se sluneční kotouč najednou vyhoupl a ozářil celou krajinu. Bylo ho krásně vidět, jak je velký a kulatý. A hned se také začlo oteplovat. Dnešní noc byla snad tou nejchladnější na Sahaře.

Po sbalení stanů a snídaní „v písku“ jako se zde stalo už obvyklým, jsme všichni vyrazili směr písečné duny, abychom se lépe sžili s tímto živlem, který působí tolik majestátně. Čekala nás asi 2 hodinová procházka nahoru a dolů, tato byla doprovázena desítkami exponovaných snímků, tedy lze-li to tak v případě používání digitálu říci. Opět co krok to jiný úhel pohledu, po sklonění vše vypadalo zase jinak a tak pořád dokola. Na závěr nás naložili jeepy a vydali jsme se skrze zbylé písečné duny směrem k civilizaci, tj. hlavní silnici vedoucí z Alwinatu na Germu. Cestu nám zpestřila výměna prasklé pneumatiky na druhém autě.

Každý den okolo 11. hodiny děláme krátkou zastávku na svačinu – dostaneme sušenky a malý džus na pití. Je to velmi příjemné zastavení a zpestření dne. Dneska se toto odehrálo na místě, kde bylo dříve lávové pole. Kam až oko dohlédne se táhly rozpraskané kousky lávy. Při poklepání tak zvláštně zvonily. Byl to překrásný kontrast s pískem, který se okolo nás doposud rozprostíral.

Okolo 13:00 hod jsme udělali zastávku na oběd – stejně jako každý den, byl i dnes oběd studený, ale opět vynikající. Naši kuchaři se snaží nám neustále připravovat něco dobrého a ne aby se jídlo opakovalo. Sice jsou to většinou ingredience z konzervy – hrášek, fazole, cizrna, tuňák atd, ale to na věci nic nemění. Oběd doprovázely nedílní tuaregští prodavači jejich rukodělných výrobků – neustále se přibližovali k naší rohoži, kde jsme obědvali, až byli těsně u nás. Zajímavý způsob, jak prodat.

Čas už postoupil a nás čekala ještě cesta přes Ubari se zastávkou na nákup potravin. Toho využili hned všichni členové zájezdu a vrhli se do místního obchodu, kde vykoupili pivo (nealkoholické) a kafe s kardamonem. Já jsem koupil obrovskou plechovku chalvy – celý 1kg! Jsem zvědavý, jaká bude. Výše zmíněné nealko pivo je sem dováženo z Německa a Holandska.

Naši tuaregští kuchaři nám slíbili k večeři velblouda s kuskusem, tak jsme mohli také nahlédnout do místní masny. No evropským normám by asi nevyhověla, ale člověk nesmí být tolik zmlsaný a sterilní. Sice říkali, že je to mladý velbloud, ale maso u večeře bylo tuhé, chtělo by ho déle vařit nebo použít papiňák. Ten však ve výbavě mobilní kuchyně neměli.

Po projetí Germou jsme dotankovali nádrže benzínu a pak už odbočili postupně mimo zpevněnou silnici. Projeli jsme místní vesnicí na jejímž konci stále kemp, kde jsme dnes nocovali. Opět takové malé šmoulí městečko na úpatí obrovských písečných dun, daleko větších, než jsme zatím viděli.

Navečer jsme ještě podnikli výpravu na duny – na západ slunce, jako všechny ostatní stála za to! Jak už jsem výše, tak k večeři jsme měli velblouda s kuskusem, tomu však předcházela jedna z vynikajících polévek. Obdivuji kuchaře, že jsou schopni v polních podmínkách vařit pro 20 lidí! Je překvapivé s jakou grácií vše zvládnou.

Dnes nešli všichni spát tak brzo, jako každý večer. Sesedli jsme se s našimi řidiči/průvodci okolo ohně, pili jejich mátový čaj – supercloumáka, který mají namísto alkoholu nebo kafe a společně se bavili – oni zazpívali nějakou písničku (rádi improvizují) a pak zase my. Společně jsme se učili česky nebo arabsky. Škoda, že takový večer nebyl uspořádaný hned z kraje pobytu na Sahaře, abychom rychleji prolomili ledy.

Zítra už nás čeká poslední den – projížďka dunami a návštěva jezer a přilehlých oáz.

FOTOGALERIE

Úterý 8. dubna 2008

Slaná jezera na Sahaře

Poslední den pobytu na Sahaře nastal. Někdo se na něj těšil, že se navrátí k civilizaci, někomu bylo líto, že už se vrátí do města a rozloučíme se s tak skvělými lidmi, jak nás zde doprovázeli. Jednou něco začíná a pak zase končí, tomu už jinak nebude.

Jak jinak bychom začali ráno, než řádnou procházkou magickou písečnou krajinou. Auta nás vyvezla mezi duny a tady nás vysadila a nechala nás zažít, jak se jedinec asi cítil, když byl uprostřed této masy sám, v tichu…jen se sluncem, pískem a kroužícími krkavci! Až zde si uvědomíme svou nicotnost. Tato je navíc umocněna pohledem na oázu, na kterou se neustále valí písek a tuto masu nikdo nijak nezastaví, žije si svým životem.

Nejen pískem byl naplněn dnešní den! Čekala nás jezera a jejich oázy. Jezera jsou slaná, cca 7x více než je normální mořská voda. Na programu byla jezera La Rala (vyschlé), Mahfu, Gabroun (koupání), Um Al-Maa – toto je nejkrásnější. Na závěr bylo Madara, které je přes léto vyschlé a v zimě se naplní vodou.

Prve zmíněné jezero avizovala již dlouho před příjezdem změna krajiny – začaly přibývat keře, potom malé palmy a i větší palmy. Toto jsou rostliny, které si poradí i se slanou vodou, případně s jejím nedostatkem. Svými kořeny si dokážou vytáhnout vlhkost i z větší hloubky. Byl to smutný pohled na vyschlé jezero. Nad hlavami se nám vznášel otazník, zda takto dopadnou i další jezera.

Jezero Mahfu už bylo optimističtější – tady voda byla a vše vypadalo jako v biblické krajině – žluté písečné duny okolo, jezero lemováno zelení a nahoře azurově modré nebe.

Při projíždění po dunách nesmělo samozřejmě chybět ani jejich prudké vyjíždění a sjíždění, jako na horské dráze. Někdy se člověku zdálo, že tu kterou dunu nemůžeme ani sjet. Samozřejmě jsme se několikrát zahrabali a auto se muselo vytláčet, ale to k tomu patří, nálada byla super!

V jezeře Gaboun se dalo koupat. Ne všichni této možnosti využili. Voda měla asi 25 stupňů, ale když se do ní vlezlo po celém dni v autě, tak připadala dost studená. A ejhle, ona skutečně nadnáší! Člověk by tomu nevěřil, že uprostřed Libye, uprostřed Sahary bude něco takového a osvěžujícího. Jeden z místních průvodců/řidičů se s námi také koupal. Tato zastávka byla jako když v „kempu“ – nedaleko jezerea byla studna, kde se dalo po okoupání osprchovat a posedět ve stínu u kafe či piva. Také jsme toho náležitě využili.

Při koupání jsem viděl na protější dunu se šplhat dva nadšence, kteří nesli jakoby prkno či lyže. Až při návštěve občerstvení bylo jasno – měli skutečné lyže. Za 5 dinárů se tady daly půjčit! No není to paráda, sjíždět v 38 stupních, které dneska byly písečnou dunu na lyžích? Jen ten vlek tu chyběl a neobjevili jsme místo na prodej permanentek.

Um Al-Maa patří mezi nejkrásnější jezera a je nutno přiznat, že toto tvrzení je právem. Tady jsme měli i zastávku na oběd a následnou polední siestu. Byla potřeba, teplota i únava stoupala. Naši průvodci také říkali, že se obrátil opět vítr a změní se počasí. Naštěstí jsme Saharu už opouštěli, tak nám nehrozila druhá písečná bouře. Ta uvítací naprosto stačila.

S jezery jsme se rozloučili u posledního zmíněného – Mandara, které je nyní vyschlé, naplňuje se pouze v zimě. Okolí tohoto tak všech jezer obklopují rozpadlé domky původních obyvatel. Navíc u jezera Gaberoun byly zbytky velké vesnice a fungující policejní stanice. Člověku zůstává rozum stát nad životem v tak odlehlé části země, kdy je rodina či jedinec odřezaná od světa a žije si svým životem. Pro nás je toto nepochopitelné.

Odpoledne jsme udělali zastávku v kempu, kde jsme nocovali. Tady víceméně naše putování Saharou skončilo a čekal nás přejezd do Sebhy, cca 150km. Auta v kempu dofoukla kola na silniční tlak. Ještě jsem zapomněl – opět druhé auto mělo defekt, ještěže byla všechna auta Toyoty, tak mohli použít rezervu z jiného.

Během cesty jsme se zastavili ještě na doplnění paliva a na nákup ingrediencí na večeři – toto byla poslední večeře s našimi průvodci. Uskutečnila se v oáze nedaleko Sebhy. Tady byly aleje datlových palem, zvláštní stromy – Limo (kříženec mandarinky s grepem či něco podobného) a spousta zeleně. Na závěr večeře jsme se společně rozloučili a už se vydali do Sebhy na odlet ve 22:40. Letadlo letělo na čas do hotelu v Tripolisu jsme dorazili asi v 1 hodinu po půlnoci.

FOTOGALERIE

Středa 9. dubna 2008

Leptis Magna

Opět tu máme ráno, zvoní budík a mi se nechce po včerejším, spíše dnešním pozdním ulehnutím ani vstávat. Zavírám ještě oko a ehlje, je o 20 minut více…to ten čas ale letí. To už jsem se musel přinutít vstát, protože na 9 hodin byl naplánovaný odjezd směr Leptis Magna. Naštěstí jsem domluvil na 7:45 hod buzení, tak by nikdo nezaspal.

Docela jsem se těšil na snídani, protože první den zde měli vynikající kafe s kardamonem a croisanty. Ale s kávou jsem narazil – dneska to byla taková hrušková voda, ani pít se nedala, tak jsem si dal alespoň ony zmíněné croisanty a  tomu vynikající místní datle. Je škoda, že se stejné nedováží k nám, nebo spíše to co se k nám doveze, tak už je úplně zcvrknuté a vyschlé. Datle chutnají všem členům výpravy, bez rozdílu.

Dneska ráno už jsme zase všichni byli sterilní – vymydlení, načesaní, oholení. Je zvláštní že tím 4 denním pobytem mimo civilizaci došlo k většímu sblížení všech členů výpravy, nikdo neřešil, jestli má vlasy slehnuté nalevo či napravo, jestli je oholený nebo ne či nakolik je cítit potem. Všichni jakoby se zbavili těchto „přebytků“ civilizace. Možná na to měla vliv i samotná Sahara, kde jsou naše civilizační hodnoty naprosto odlišné od těch, se kterými se setkáváme zde.

Před odjezdem jsem ještě vybral a předal pasy, aby se nestalo, že bychom je zítra při odjezdu zapomněli vyzvednout. Pak už jsme se vydali směrem na východ, po silnici vedoucí do až do Bengazi. Nás čekalo asi 120km do Leptis Magny. Jeli jsme bez průvodce, ten nás čekal v Leptis Magně, takže Abdul vyplnil čas povídáním o životě v Libyi. Dneska jel s námi jeho 12ti letý syn. Také jsme se dozvěděli něco více o Abdulovi, že se narodil v roce 1945 a pochází z Ghadames. Cesta docela utekla a my, ještě po zastávce na nákup vody, dorazili asi po necelých 2 hodinách do Leptis Magny.

Tady na nás čekal náš průvodce – Abdusalam, který mluvil velmi dobrou angličtinou a my mohli vyrazit na prohlídku areálu. Jméno Leptis Magna pochází z punského Lpqy, které římané přepsali na Leptis nebo Lepcis a poté k tomu přidali ještě Magna, aby ji odlišili od Leptis Minor, která je na tuniském pobřeží. Místo bylo nejdříve malým punským, poté kartáginským ochodním centrem. Nejstarší budova pochází ze 7. století př.n.l. Po Třetí punské válce, 146 př.n.l. a římským zničením Karthága, Leptis přešla z rukou kartháginců pod Království numidijské. Město bylo zemědělským centrem a specializovalo se na výrobu olivového oleje. Byly na něj uvaleny vysoké daně – muselo platit Římu 3 mil. liber olivového oleje ročně. Také se jednalo o důležitý přístav. Septimus Severus, který se zde v roce 146 n.l. narodil si přál, aby se město stalo novodobým Římem. Propojil přístav s městem slavnou Sloupovou ulicí, postavil Nové Forum a Baziliku – soudní dvůr a další. Úpadek města začal ve 3. století a zvýšil se ve století 4. Důvodů bylo několik – pomalé zanášení přístavu kvůli stavebním chybám, přírodní katastrofy – zemětřesení v roce 365 n.l. a záplavy z Wadi Lebda. Ke všemus se přidali politické problémy – invaze Austuriánů ve 4. století a poté Vandalů ve století 5. Během byzantského období došlo k ekonomickému rozvoji Leptis Magny. Ve městě vyrostlo několik nových bazilik a také byly vystavěny nové městské zdi, které bránily v navátí písku na město. Bohužel obnova města se nevydařila a tak jeho úpadek pokračoval. Z výzkumů je zřejmé, že v roce 643 zde byla invaze Arabů a od té doby se Leptis Magna proměnila v malou vesnici. Město bylo zasypáno pískem a opuštěno až do doby, kdy je objevili italští archeologové. V době svého největšího rozkvětu mělo město rozlohu 3km2 a žilo zde více jak 80tis obyvatel.

My jsme si dopoledne prohlédli to nejlepší z hlavní části města – začali jsme obloukem Septima Severa, přes amfiteátr, punské tržiště, Baziliku, Nové a Staré forum, Sloupovou ulici, Palestru (tělocvičnu) a Hadriánový lázně. Návštěva nemohla také opomenout tolik společenské místo, jako jsou záchody! Náš průvodce nám podal o každém místě velmi podrobný výklad. Během procházky jsme potkali skupinku asi 4 čechů, kteří se zde účastní nějaké výstavy – nepídil jsem se dále po podrobnostech.

Oběd nás čekal v nedaleké restauraci a skládal se z více chodů – arabská polévka, jako nám vařili naši šikovní kuchaři na Sahaře, mezikrm – salát, hlavní jídlo – kuře a rýže a poté desert. Všichni se najedli a chtělo se jim spát, ale ještě nebyl konec prohlídky. Autobusem jsme projeli okolo přístavu až do dalšího Amfitátru, kterému se říká dvojitý – vejde se sem oproti amfiteátru ve městě celkem 8 tis lidí. Nemá půlkulatý tvar, ale je spíše jako koloseum – oválný s chodbami vedoucími okolo do dalších pater a v podzemí s kobkami pro otroky a klecemi pro zvířata. Na půdorysu ještě jsou vidět zbytky vodních nádrží, ve kterých se pořádali vodní bitvy – člověka proti člověku anebo proti zvířeti. Tento amfiteátr byl původně pískovcovým lomem.

Za amfiteátrem je ještě hypodrom, ze kterého se však mnoho nezachovalo – pouze náznak půdorysu a sedadla v hledišti z jedné strany. Zbytek je zasypán pískem nebo byl rozebrán. Hypodrom má délku 450 metrů a za ním už je jen moře. Ne vždy tomu tak bylo, před zemětřesením v roce 365 zde stály ještě další domy.

Tady naše prohlídka Leptis Magny končila. Člověk by potřeboval celý den, aby si ji mohl kompletně projít a být zde sám. I tak by to nezvládl – odkryto je pouze 65% z celkového areálu. Zbytek je zasypán pískem a bohužel se neplánuje v brzké době pokračování archeologických výzkumů. Rozloučii jsme se s průvodce a vydali se zpět do Tripolisu. Ještě nás dnes večer čeká večeře v centru města – jak mi bylo řečeno, tak v typické libyjské restauraci. To jsem ale ještě nevěděl, co si pod tím měl člověk představit. Pochopil jsem až večer – znamenalo to místní typickou vývařovnu otevřenou do ulice s igelitovými ubrusy na stolech, kam chodí místní obyvatelé. Tahleta část nám ještě v poznávání Libye chyběla. Naštěstí nikdo proti návštěvě tohoto typu „vývařovny“ neprotestoval, brali jsme to sportovně. Naservírovali nám libyjskou rajsku polévku s těstovinovou rýží – polévka šíleně pálila, tak se alespoň případné potvůrky, které by mohly škodit vypálí. Hlavní chod jsme si mohli vybrat – kuskus s kuřetem, rybou nebo hovězím, či to samé s rýží. Já jsem zvolil rybu. Prvně přinesli kuskus s nedílnou rajsko-zeleninovou omáčkou a za chvíli rybu. Kuskusu byl plný talíř, že to nešlo sníst, stejně tak ryba byla obrovská, ale dobrá. Celou večeři jsme završili „štamprlí“ šehí, čili mátového čaje. Zážitek kompletní jak má být!

Cestou z večeře jsme se ještě stavili poslat pohledy – z hlavní pošty, která je na Alžírském náměstí, takovém večerním centru života. Byla zde také nádherně osvícená Alžírská mešita. Ještě před odjezdem do hotelu jsme zaskočili na Zelené náměstí – obešli si jej kolem a nasáli trošku atmosféru místa, jeho večerní ruch a náladu. Pěkné zakončení dne i pobytu, dle mého názoru.

FOTOGALERIE

Čtvrtek 10. dubna 2008

Medina - odlet domů

Poslední den v Libyi nastal – dneska nás čeká sbalení kufrů, dopolední pobyt ve městě na tržišti, utracení posledních dinárů a odlet domů.

Úplně jsem se zapomněl zmínit o cenách – nejsou nijak vysoké – balík 6 lahví vody (1.5l) vyjde na 2 dináry, plechovka pepsi na 1 dinár, pivo (nealkoholické) cca 2-3 dináry, káva 1 dinár, oběd na 15 dinárů, pohlednice ½ dináru, osprchování v kempu 1 dinár, večeře ve výše zmíněné restauraci cca 5 dinárů apod.

Myslím si, že Libye v každém zanechá hluboké vzpomínky. Nikdo z členů výpravy pravděpodobně neočekával to, s čím se zde setkal – maximálně přátelské lidi, služby na maximálně možné úrovni (i přes neexistující infrastrukturu), jedinečné památky z historie, kdy se prolínají snad všechny lidské kultury a společnosti, magickou a majestátní Saharu s přívětivými obyvateli a mnoho dalšího. Toto je jen málo z mnoha co se dá o Libyi povědět, aby to člověk zažil, musí sem vyrazit …a poté zapomene na všechny strasti a nervy související s přípravou akce, jako je překlad pasů, problémy s libyjským partnerem, ze kterého se vyklubala státní cestovka, která má vše, slušně řečeno, na háku a také „papírovou“ povinnost prokázat se 1000 USD při příjezdu či jeho ekvivalentem – toto bylo naštěstí na závěr našeho pobytu oficiálně zrušeno.

FOTOGALERIE