|
ISCHIE
& POMPEJE &
VESUV 2009
(trasa zaznamenána na základě dat z
GPS loggeru
Holux M241)
Středa 13.
května 2009
Kvasice – Praha (316 km) – Řím - Neapol (923 km
letadlem, 254 km autem) - Ischie (30 km lodí)
Proč ten
budík blázní a budí nás ve dvě ráno? Tak tohle nám
běželo hlavou, když se rozeznělo rádio a nesmlouvavě nás
vytáhlo ze snu. Druhá myšlenka už byla daleko
pozitivnější, máme dovolenou a vyrážíme na 5 dní na jih
Itálie do Neapolského zálivu na ostrov Ischia.
Protřeli jsme oči, posnídali a při dobalování kufru jsme
zjistili, že jeho kapacita je pro všechny naše věci
nedostatečná. Danek zaběhl do sklepa a ve třičtvrtě na
tři jsme bleskově přeházeli obsah malého kufru do
velkého, který s sebou Danek bere jen na dlouhé
expedice. Ten byl sice poloprázdný, ale na vymýšlení
náhradního řešení nebyl čas, museli jsme se vydat na
cestu.
Kolem čtvrt na tři opouštíme Kvasice přes Brno do Prahy.
Zíváme, posloucháme Impuls, pobrukujeme si s českými
písničkami a já podřimuju. Po cestě děláme nezbytnou
přestávku na nákup benzínu a pití. Buchty máme z domova,
jak jinak než honzovky – jsme přece správní vandrovníci.
Danek si hned vzpomněl na řízky a připomněl mi, že až
pojedeme na dovolenou, tak nesmí chybět. Beru na vědomí
a nasmažím. :-)
Do Prahy jsme se vypravili autem, i když jsme zvažovali
i cestu vlakem. Nakonec jsme na internetu objevili
kousek od Prahy – ve vesnici Hostouň – soukromé
parkoviště, kde jsme naše autíčko nechali za cenu 500 Kč
stát. Parkoviště je oplocené, na soukromém pozemku,
hlídané, pojištěné a v ceně je doprava na a z letiště.
Protože cesta do Prahy probíhala pohodově, byli jsme na
letišti kolem 7 hodiny. Letadlo odlétalo až v 10 hodin,
obchůdky byly v tuto dobu ještě zavřené a ani nejsme
nakupovací typy. Podívali jsme se z vyhlídkové terasy na
ranní letištní cvrkot, k McDonaldovi zašli na snídaňový
croasant a kapučíno, odbavili se a čekali na odlet
letadla. Praha se s námi rozloučila stylově, celé
historické centrum jsme měli jako na dlani. Zamávali
jsme Lucinčiným kolejím na strahově a hurá do ciziny.
Letadlo letělo na čas, let byl klidný – prodřímaný – už
na nás začla doléhat únava.
A už jsme v Římě! Ale asi nás tady nechtějí?! Po letišti
nás vozili v letadle sem a tam asi ¾ hodiny, už jsme
začínali podléhat panice, že nás snad pošlou zpět do
Prahy. Naštěstí se pro nás našlo místečko na vystoupení,
autobusy nás zavezli pro zavazadla a nám se podařilo
najít parkoviště C, 5. patro, kde si máme vyzvednout
objednané auto z půjčovny. Zde nás trochu zdržely tři
anglické nány, těm bych auto rozhodně nepůjčovala.
Naštěstí po pár minutách došla řada i na nás a už jsme
dočasnými majiteli černého Nisana Note. Je to diesel, má
klimatizaci, spoustu přihrádek a prostě všechno co by
mělo správné autíčko v teplých krajích mít.
Opět nás trápí šílený hlad a proto se hned za letištěm
zastavujeme u McDonaldu a ochutnáváme místní speciality.
Ne že bysme byli nějací závisláci na McD, ale v cizině
je to vždy velmi laciná varianta, kde se dobře najíst,
bez rizika pozdějších zažívacích obtíží. Posilněni
jídlem jsme vyrazili na další etapu dnešního putování –
na cestu Řím – Neapol.
Ubíhá to rychle, dálnice je nová a navigace v notebooku
hlásí 230 km, dojezd 16:00. Dopravní značení nás
neomylně navádí na Napoli a my si cestu zpříjemňujeme
českými hitovkami.
A už z dálky vidíme rozeklaný kopec, Danek vtipně
poznamená, zda to není ten Vesuv a mně po poradě z mapou
nezbývá než souhlasit. To znamená, že Neapol je před
námi. Do navigace se mi podařilo úspěšně zadat přesnou
adresu přístaviště, což se později ukázalo jako dobrý
nápad, protože značení zde v podstatě neexistuje, ale na
to už jsme u Italů zvyklí. Město bylo téměř neprodyšně
ucpané, pohybovali jsme se jen velmi pomalu. Všude kolem
nás se ozývalo troubení, kličkovali motorkáři, nezřídka
se stalo, že červená na křižovatce nebyla respektována.
Dokonce se auta vklidu vydala po odděleném tramvajovém
pásu a nebo v protisměru! Danek se zaradoval, že zde
nejsme naším autem. Prodírali jsme se pomalu, ale jistě
směr Porto – tedy přístav, který se už pomalu objevoval
po naší levici.
Naše snažení bylo korunováno úspěchem a ve čtvrt na pět
jsme objevili přístaviště i prodejnu lístků. Podle
jízdního řádu, který jsme měli vytištěný už z domova,
jsme vybrali trajekt v 16:50. Pán u přepážky přepravní
společnosti Medmar nás vyvedl z omylu s tím, že zmíněný
trajekt nejede a další až v 19:00. Poslal nás ke
konkurenci – společnosti Caremar, jejiž trajekt jen v
17:30. Tam se nás hned ptali, zda máme auto z půjčovny,
chtěli vidět smlouvu a vyrozumněli jsme, že nás s autem
nepřepraví. No už jsme mysleli, že nás klepne a co že
budeme dělat, ale naštěstí nás pán i s autem na loď
pustil, Nisan Note asi může :-) naštěstí. Opět máme
ponaučení pro příště, tohle nás vůbec nenapadlo, že by
některá auta na trajekt nemohla. Trošku nás jen
překvapila cena přepravy – 49 E – malým, starým
trajektem, na vzdálenost 30 km, to teda opravdu
přepískli. No nedá se nic dělat, auto není obojživelné,
takže musíme platit.
Chvilku jsme pocházeli po molu, je neskutečně malé, na
to, jak velká je Neapol. Pravděpodobně to není žádné
významné přístaviště, ale spíš lokální. Za chvilku jsme
už viděli blížící se trajekt a tak jsme nastoupili do
auta a chtěli se naloďovat. Já jsem ovšem musela zase
vystoupit a jít na loď jako pěší turista, Danek zacouval
do tmavých útrob lodi a připojil se ke mně na palubě.
Chvíli jsme poseděli venku a pohledem se loučili s
pevninou, Vesuvem tyčícím se nad Neapolským zálivem a po
pár minutách nás vítr zahnal dovnitř lodi. Také jsme
pozorovali ostatní auta zacouvávající do útrob lodi –
hlavně několik kamionů, jejichž řidiče jsme obdivovali!
Trajekty z Neapole nejedou přímo na Ischii, ale mají
mezizastávku na malinkatém ostrůvku Procida (asi 10 tis
obyvatel). Tam jsme dorazili zhruba po hodině plavby. Za
další půlhodinku jsme přistáli v malinkém a úzkém
přístavišti městečka Ischie. Vypadalo to, jako by se loď
do přístavu nemohla vejít. Doslova „lízala“ boky domy
stojící v ústí přístavu. A to se poté loď ještě začala v
tomto pidipřístavišti točit!
Rychle dolů do auta a teď už nás čeká poslední část
cesty – najít ubytování. Podle mapy přes 1/3 ostrova, ve
skutečnosti pouhých 15 minut autem. Ischia je opravdu
malinkatý ostrov, jehož krásy budeme dva dny objevovat.
Podle průvodce žije na Ischii 60 tis lidí a mají tady
jen asi čtyři příjmení – všichni jsou zde příbuzní.
Hotel Albatros se nachází na útesu nad mořem, hned u
hlavní cesty kolem ostrova. Je pěkný, zrekonstruovaný,
pokoje jsou prostorné a vkusně zařízené. Velká terasa s
výhledem na moře a západ sluníčka nás opravdu
překvapila. Nebyl však moc čas na pořádné kochání se,
protože v hotelové restauraci už začla večeře. Umyli
jsme si ruce a přidali se k ostatním strávníkům. Pro
začátek jsme si nabídli z bohatého salátového baru, ve
kterém nechyběli grilované lilky a cukety, čerstvá
rajčata, mrkev, červená řepa a spousta dalšího. Pro
předkrm jsme zvolili makarony s masovou omáčkou – moc
dobré, jen se nenechte zmást jako my – makarony byly
obrovské, asi 3 x 4 cm velké trubky, spláclé výbornou
„boloňskou“ omáčkou. Na hlavní jídlo jsme si vybrali
sýrovou mísu – plátek máslového sýra, plátek tvrdé
mozzarely, kostka sýra parmezánového typu a výborný
skoro tekutý sýr s modrou plísní. Musíte uznat, že pro
takové sýrumily jako jsme my, jsou to doslova pohádkové
hody. Vše jsme zajídali vařenými bramborami a věřte nebo
ne, bylo to moc dobré. Pan číšník se nám ještě snažil
vnutit ovoce nebo zmrzlinu, ale museli jsme s díky
odmítnout. Nebylo to kam dát.
FOTOGALERIE
Čtvrtek 14. května 2009
Ischia
Jsou asi dvě v noci a my honíme komára. Už dobrou hodinu
nám bzučí kolem hlav, každý máme jeden kousanec a naše
trpělivost přetekla. Na zdi nechal krvavou šmouhu a my
můžeme nerušeně spát až do 7 hodin, kdy nám zvoní budík.
Od osmi hodin je v restauraci snídaně, probíhá formou
bufetu, takže jsi si dali pěkně do nosu, jako doma. Při
snídani jsme pozorovali Italy, jak o sebe hodí jedno
malé kafe a sní kousek bábovky, oni zase zírají na nás a
asi nechápou jak do sebe lámeme chleba se šunkou a
sýrem, ovoce, bábovku...
Na 9. hodinu máme domluvenou schůzku s paní Šťálovou z
místní partnerské cestovní kanceláře. Jak jméno napovídá
je to Češka, ale již několik let žije zde na Ischii.
Předala nám mnoho cenných informací, poradila
nejkrásnější místa na ostrově, kam se určitě podívat,
dostali jsme mapu, brožuru s povídáním o Ischii [iskii –
jak jsme se také dozvěděli] a předala nám dvě volné
vstupenky do termálního parku Negombo.
Z hotelu jsme se rozhodli pokračovat dále ve směru
včerejšího příjezdu. Nejprve jsme se vydali na pláž,
která je nejblíže hotelu, asi 200 metrů a pak po
schodech a z kopce dolů. Jedná se pláž, která není
placená a nejsou zde žádné slunečníky apod. Plážička
pěkná a i přesto, že je teprve květen a moře je celkem
studené se zde někteří otužilci z řad německých turistů
vesele koupali. I Danek se osmělil a po kolena zkusil
vodu. Když jsem se zvědavě ptala jaká je, dostala jsem
statečnou odpověď, že mokrá :-) Pláž je velká asi 250
metrů a tak jsme ji prošli celou tam i zpět. Písek je
světlý, spíš hrubý, místy spíš drobnější kamínky. Nějaké
jsme také nasbírali, jak jinak...
Dále jsme se vydali směrem na jih do městečka Panza, kde
jsme v minimarketu doplnili zásobu minerálek – koupili
jsme hned celý balík. Také jsme si chtěli koupit nějakou
svačinku a tak jsme zkusili takové mandlové sušenky,
které vypadají jako domáci. Jsou dobré, ale slané, spíš
k vínu nebo pivu. Moc nám chutnaly a celý den jsme je
ujídali.
Z Panzy se dá úzkou silničkou dojet až k moři, kde se v
místě, které se jmenuje Sorgeto, mísí horký termální
pramen s mořkou vodou. Nachází se zde přírodní
koupaliště, které je hojně využíváno nejen turisty, ale
i místními. Koupat se zde dá i v zimě nebo v noci. Vše
jsme obhlédli z bezpečné vzdálenosti, protože se zde
válelo mnoho všudypřítomných německých důchodců a začali
pomalu stoupat zpět do městečka Panza.
Jen co jsme se vyškrábali naším autíčkem nahoru, zase
jsme začali klesat, tentokrát k poloostrovu Sant'Angelo,
který je dominantou celého jihu ostrova a téměř odevšad
na něj dohlédnete. Však jej taky máme vyfocený ze všech
možných úhlů pohledu. Přímu do městečka Fumarole se nedá
vjet a přeplněné parkoviště za šílenou cenu nás
nenadchlo, takže jsme se vydali pomalu dál.
Vnitrozemské horské městečko Fontana je výchozím bodem
pro pěší turisty, kteří se chtějí vydat na nejvyšší horu
a původce vzniku ostrova – sopku a horu Monte Epomeo. My
motorizovaní máme štěstí a ušetříme si 1,5 km strmého
stoupání. Ale i my pak musíme vyměnit kola za vlastní
nohy a vydat se nahoru. Dole se dá u obchůdku se
suvenýry půjčit hůl, my vyrážíme bez ní se slovy, že do
takového kopce přece nepotáhnem ještě hůl! Trasa dlouhá
asi 1,2 km vede nejprve lesíkem a poté pěšinkou, ze
které je krásně vidět na celou jihozápadní stranu
ostrova. Velmi prudké stoupání ve finále probíhá po
lávové řece, kde je vyerodovaný kanálek na odtok dešťové
vody. Opravdu zvlášní pohled pro našince. Nahoře na hoře
je restaurace, kterou když projdete, pokračuje pěšinka
ještě kousek nahoru na opravdový vrcholek. Tento
kousíček je už spíš horolezeckým počinem, zvlášť pro mě,
když mám strach z výšek. Vše jsme zvládla a stálo to za
to. Otevřel se nám překrásný výhled na úplně celý
ostrov! V dáli byla vidět pevnina a ostrovy Capri a
Procida. Udělali jsme společnou fotku na samospoušť a
pomalu začali klesat zpět k autu. Opravdu pomalu a
opatrně, protože drolící se lávový prach strašně klouže.
Už chápu, proč dole půjčovali ty klacky.
Celé dnešní putovnání po jižní straně ostrov provázely
úchvatné výhledy na moře a již výše zmiňované S. Angelo,
ale i na hornaté vnitrozemí. Mnohokrát jsme zastavovali,
abychom se pokochali a udělali fotky, na které jsou naši
blízcí zvědaví, těší se na ně a samozřejmě i pro nás na
památku. V každém navštíveném místě jsme si koupili
pohlednici a ve městečku Serrara Fontana také malý
suvenýr – melounový likér. Dostali jsme jej ledově
vychlazený ochutnat a neodolali jsme. Ve stejném obchodě
jsme koupili také knížku o Ischii v češtině. Je plná
krásných obrázků a krátkého povídání. Než pro čerpání
informací je spíš pro upomínku. Moc se nám líbí.
Poslední dnešní zastávkou měl být Ischia Ponte s
ostrovem, na kterém stojí Castello Aragonese.
Zaparkovali jsme kousek před centrem a prošli se
ztichlými uličkami, které se připravovaly na večerní
nápor lidí. Protože bylo kolem půl třetí, trápil nás už
docela hlad. Bohužel jediné obchůdky, které měli
otevřeno, byly cukrárny. Na konci pevniny jsme objevili
jeden bar a tam jsme si po vzoru místňáků, kteří se už
nacpávali objednali „to co mají oni“. Byla to místní
specialita, kterou dostante všude na ostrově - Zingara -
opečený chleba, uvnitř pršut, mozzarella, salát a rajče.
Moc dobrý, lehký oběd, který nás dostatečně zasytil až
do večeře. Jen ještě teď máme oba podřené patro od té
topinky, která byla opravdovým šmirglem a ukousnout
kůrku byl nadlidský výkon. Posilněni obědem jsme došli
po mostě, který je zbudován mezi pevninou a ostrovem,
pod aragonskou pevnost. Vstupné 10E nás odradilo od
návštěvy a tak jsme se pomalu loudali zpět k autu. Na
parkovišti jsme se paní vrátné, která s námi při
příjezdu pěkně komunikovala anglicky, zepali kde je na
tady někde supermarket. Ukázalo se, že její angličtina
je omezena jen pár naučenými větami o parkování a naše
konverzace se odvíjela se směsi itaštiny, angličtiny a
rukou. Nakonec jsme se dozvěděli, že ve čtrtek mají
obchody zavřeno, ale jeden otevřený, že by byl k mání,
jmenuje se di-per-di a v mapě nám naznačila, kde zhruba
by se měl nacházet. Našli jsme ho celkem bez problémů,
ovšem byl také zavřený z důvodu polední přestávky.
Vzdali jsme to a rozhodli se vrátit do hotelu.
Po příjezdu jsme se převlékli do plavek a využili lákavé
nabídky hotelu – venkovní vířivky. Chvilku jsme pak
ještě poleželi na sluničku, které nás ukolébalo k
lehkému dřímotu. Po osprchování jsme vyrazili do víru
městečka Forio. Předtím jsme se ještě zastavili v nově
objeveném marketu na piva, které teď popíjíme. Je značky
Peroni a kdyby nebylo teplé (v pokoji nejde lednička)
dalo by se označit za velmi pitelné.
Po nákupech jsme se přesunuli na blízké parkoviště, kde
místní rybáři u přístavní hospdůdky hráli petanque. Z
dálky to vypadalo, že dva dělají chodník a ostatních
deset jim do toho kibicuje. Ale bylo to tak, že namísto
chodníku byla dráha a kibicovníci je povzbuzovali ve
hře. Vystoupali jsme po schodech k bílému kostelíku S.
Maria del Soccorso, kde se točil film Nebožtíci přejí
lásce, a odtud dál do centra, po pěší zóně, kde již byly
všechny obchůdky otevřené a restaurace nabízely své
speciality. Přikoupili jsme ještě nějaké pohledy a také
citrónový med a děsně pálivou pastu na topinky a pomalu
se vraceli zpět na parkoviště. Cestou jsme se ještě
zastavili v kostelíku S. Gaetano, kde jsou na stěnách
umístěny ručně vyřezávané modely lodí a chodí se sem
modlit hlavně rybáři.
Pak už nás čekala jen večeře, kterou jsme si vybrali už
při snídani – jako předkrm opět zeleninový bufet, pak
následovaly gnocchi s krevetovou omáčkou, salát Capresse
a nakonec ovoce a zmrzlina. Teď jen sedíme a funíme a
snažíme se slehnout večeři pivem.
FOTOGALERIE
Pátek 15. května 2009
Ischia
Dnes vstáváme bez budíku a z tohoto důvodu se probouzíme
až v 8 hodin. Nebýt rachotu na chodbě, tak vstáváme asi
v poledne. V půl deváté už se nacpáváme snídaní, stejná
jako včera a stejně dobrá. Už tady v hotelu snad bydlíme
sami... Při snídani jsme si opět vybrali menu na večeři,
nebudu prozrazovat co, nechte se překvapit jako my. (Teď
je 17:55 a na večeři jdeme až za hodinu a půl.)
Po snídani jsme si na recepci domluvili na zítra snídani
už na půl šesté ráno, protože nám 6:45 odjíždí trajekt
na pevninu. Pán se tvářil, že pro nás udělají cokoliv a
tak se na něj spoléháme, že nebudeme zítra o hladu.
Před odjezdem se nám ještě podařilo zprovoznit ledničku,
takže na nás večer bude čekat vychlazené pivo. Jistě nám
po celém dni příjde k chuti.
Pak už jsme vyrazili směr Forio, přes město a
vnitrozemí, kudy se v pátek ráno proplétali jen místní
obyvatelé a tak jsme mohli okusit tu pravou ranní
atmosféru Ischie – kdy se do jednoho pruhu vejdou až tři
řady aut vedle sebe. Opět nás provázelo všudypřítomné
troubení, malé zácpy, úzké průjezdy mezi auty, kde jsme
při jednom proklepli levé zrcátko. Nebojte je celé, ani
není podřené. Tady se stejně na nějaké ty šrámy nehraje.
Na Ischii člověk pochopí, proč si Italové kupují malinké
auta. Ischie je totiž opravdovou miniaturou
reprezentující Itálii a uličky jsou zde úzké právě na
jedno auto a přesto se znenadání z nepřehledné zatáčky
vyřítí doprotivky auto a musí se v tom místě vyhnout.
Nenajdete zde auto, které by nemělo škrábanec, bouli
nebo obě zrcátka.
Vnitrozemskými vesničkami Fango a Maio jsme se propletli
až do Casamicciola Terme, druhého nejfrekventovanějšího
přístavu ostrova, kam také připlouvají trajekty z
pevniny, ale jen párkrát denně. Prošlli jsme se po
přístavním korzu, nakoukli do výloh obchodů a koupili
pár pohlednic. Odtud jsme pak podél pobřeží pokračovali
do Ischia Porto, kde jsme našli poslední, více méně
rozumné, místo na parkování a vrátili se kousek do
přístavu, zjistit první ranní trajekt a jeho cenu. Jede
opravdu 6:45, opět přes Procidu a cena je o chloupek
nižší – 47,5 E.
S parkováním zažíváme několikrát denně velké
dobrodružství. Najít totiž na Ischii volné parkovací
místo je opravdové umění. Čáry na silnici nejsou
místními vůbec respektovány a parkuje se všude, žlutá,
modrá, bez čáry, no prostě všude. Parkování na hodiny se
nerespektuje vůbec a spoléhat na to, že, když se zde smí
stát jen 30 minut, že musí každou chvíli někdo odjet, by
se nemuselo vyplatit. Využíváme toho, že máme místní
značku, schováme mapu a parkujeme, kde se dá. Dneska
jsme stáli dokonce jedním kolem na chodníku, což by doma
Danek nikdy nepřipustil! Vůbec se z něho stává malý
taliján, troubí a cpe se tam, kam jen stěží vejdeme. Já
zase rozhazuju rukama, když se někdo nechová podle
předpisů a oba se tomu smějeme.
Po opuštění přístavu jsme přejeli do centra Ischie, kde
jsme se prošli po korzu Vittoria Colonna, které ožívá
hlavně večer a v noci. Ale i teď, kolem 1 hodiny
odpoledne byly ještě otevřené obchůdky se suvenýry i
oblečením. Zašli jsme se podívat na místní pláž – San
Pietro. Není moc pěkná, ale i přes to se zde povalovalo
pár turistů. Víc nás zaujali místní mořští vlkové –
rybáři, kteří u svých budek rozmotávali oschlé sítě, aby
je zase zítra ráno mohli rozhodit do moře a vytáhnout
nějaký ten úlovek pro sebe, svou rodinu i mlsné jazýčky
hrstky turistů na ostrově.
Vrátili jsme se na korzo, pokračovali po něm dál a
rozhlíželi jsme se po nějakém stánku se zmrzlinou. Sice
začal foukat vítr, ale bylo stále hodně teplo, sluníčko
také ještě vykukovalo zpoza mráčků a tak nám osvěžení
přišlo vhod. Dala jsem si pistáciovou a kokosovou a
Danek černo-bílou, tedy latte a čokoládovou. Oběma nám
moc chutnala a docela nás zasytila.
Z Foria jsme pokračovali do Lacco Ameno, nejstaršího
městečka ostrova, jehož kořeny sahají až ke starověkým
Řekům, kteří město založili a celý ostrov pojmenovali
Ostrovem Opic. V současnosti je Lacco Ameno nevýrazné
přístavní městečko, jehož největším lákadlem pro turisty
je skalní útvar zvaný Il Fungo – tedy houba. Jedná se o
kámen pocházející ze sopky Epomeo – zelený tuf, který je
vodou a vzduchem zerodovaný do tvaru houby. Tato houba
je opravdovou dominantou přístavu a i když jen
projíždíte kolem, je nepřehlédnutelná.
Tady už začal opravdu silně foukat vítr, zatáhlo se,
takže už vůbec nebylo vidět sluníčko a po návratu z
krátké procházky přes přístav k Il Fungo a zpět jsme
byli hodně vyfoukaní a já navíc rozcuchaná. Lacco Ameno
bylo navíc poslední městečko na ostrově, které nám
zbývalo navštívit. Teď už následoval jen zasloužený
odpočinek v termálním parku Negombo.
Tento se nachází nedaleko Lacco Ameno a je zasazený do
uzavřeného zálivu, krytý bujnou vegetací typickou pro
Ischii, takže není z cesty vůbec vidět. Najdete v něm
mnoho bazénů s teplotou od 18 do 38oC. Jsou rozmístěny
různě po zahradě, některé jsou tak důmysleně ukryté, že
jistě zůstanou pro mnoho návštěvníků neobjeveny. My
jsme, vzhledem k roční době a počasí – chvílemi i pěkně
pršelo, zvolily jen ty s teplotou nad 30oC. Je zajímavé,
že voda v termálech je ve všech bazénech slaná. Pěkně
jsme si to koupání užili a celý vylouhovaní jsme se
kolem 5. hodiny vypravili zpět do Foria a našeho hotelu
Albatros.
Cestou jsme se ještě zastavili v obchůdku na nákup vína,
které si chceme přivézt domů, vypít při nějaké významné
příležitosti a zavzpomínat na krásné okamžiky a zážitky
z Ischie. Kromě vína jsme koupili i minerálky na zítřek
a dvě housky, protože nás docela trápil hlad. Ty jsme
zhltli ještě po cestě autem a trošu tam nadrobili. V
našem milém Fokusku, bysme si podobnou věc rozhodně
nedovolili :-)
Po krátké relaxaci v hotelu a zkouknutí jednoho dílu
našeho seriálu 4400 jsme zašli do hotelové restaurace na
večeři. Dnes jsme měli opět výběr ze salátového bufetu a
dali jsme si, jako každý den, nakládaný lilek, cuketu,
červenou řepu, brokolici atd. Po salátu následoval
předkrm – rizoto s dary moře, malými krevetkami,
mušličkami a chobotničkami. Bylo moc dobré, Danek ho
snědl celé a já jsem trošku nechala. Hlavní jídlo jsme
měli tuňáka s rajčaty a opékanými bramborami s
rozmarýnem. I toto bylo výborné! Nakonec jsme si dali
ovoce – banán a pomeranč. Odkutáleli jsme se do pokoje,
zkoukli ještě jeden díl seriálu a šli do hajan, protože
zítra brzo ráno vstáváme.
FOTOGALERIE
Sobota 16. května 2009
Ischia – Neapol (30 km lodí) – Řím (250 km autem)
Dnešek jsme začali brzkým vstáváním ve 4:50. Sbalili
jsme se a odnesli věci do auta. Už z balkónu jsme
kontrolovali, jestli se v restauraci svítí a tedy,
jestli se pro nás chystá snídaně. Naštěstí vše proběhlo
podle domluvy a měli jsme možnost se před odjezdem
posilnit snídaní. Jen pečivo nám na stůl nachystali už
včera večer, takže dnes bylo notně okoralé až tvrdé.
Po snídani jsme se rozloučili s panem recepčním, sedli
do auta a vyrazili přes ztichlý, ještě spící ostrov do
Ischie. Ve Foriu jsme viděli pár rybářů, chystajících se
na vyplutí, ale jinak ostrov opravdu ještě dřímá. V
Ischii jsme si v přístavu koupili lístky a nalodili se
na trajekt. Tento je asi novější, nebo modernější než
ten středeční. Jsou zde pohodlnější sedadla a i interiér
se zdá být hezčí. Loď by měla vyplouvat v 6:45, což je
za 2 minuty a zatím je tady jen hrstka lidí, takže asi
nebudeme úplně plní. Opět plujeme přes Procidu, takže
počítáme, že v Neapoli budeme za 1,5 hodiny.
Trajekt přijel načas a protože jsme zvládli pustit
pepina i malucha ještě na lodi, čímž jsme získali tímto
spojením navigaci, povedlo se nám vymotat bez problémů
nejen z přístaviště, ale i z Neapole. Pokud budete
cestovat kolem Neapole dejte si pozor, mýtné se zde
platí dopředu 1,6 E. Nepochopili jsme moc za co, protože
kolem celého města je městský okruh, který je všude
neplacený a na díravé neapolské městské cesty rozhodně
nemá cenu přispívat.
Navigace nás vedla směr Pompeje, náš první dnešní cíl,
nejprve po dálnici a po pár kilometrech přímořským
městečkem Torre Annunziata. Zde jsme mohli opět
pozorovat jací jsou neapolané strašní bordeláři, odpadky
se válely doslova všude. Nejen takový ten volně ložený
bordel, který někdo odhodí z okýnka auta, jako jsou
petky, papíry, igelity, ale i celé pytle odpadků. Okraje
silnic jsou hromadami odpadků doslova lemovány. Je to
žalostný a hodně odpudivý pohled, nechápu, jak můžou
místní lidé takhle mezi tím odpadem žít!?
Historické Pompeje, tedy ty, které byly rou 79 n. l.
vymazány ze světa, se nacházejí na okraji současných
Pompejí. Auto jsme zaparkovali kousek od vstupu na
parkovišti, které je součástí nedalekého kempu a vydali
se poznávat historii. Já jsem Pompeje navštívila už v
roce 1996 se svými rodiči, při dovolené na východním
pobřeží Itálie, nedaleko městečka Ostuni a moc jsem se
na opětovnou návštěvu těšila.
Do areálu (vstupné 11,5 E / osobu) jsme vstupovali s
průvodcem v ruce kolem 9 hodiny. V tuto ranní hodinu se
Pompeje teprve probouzely a tak nás turistů bylo pomálu.
Během hodinky se však celý areál naplnil snad tisícovkou
lidí, kterými jsme se museli prodírat. V tom davu jsme
také potkali jednu českou skupinu a na Vesuvu, kam také
jeli jsme zjistili, že sem přijeli autobusem z Liberce.
Pompeje jsou skutečně unikátní a krásnou památkou, která
zůstala zachována díky 7 metrové vrstvě strusky a
popela, zasypávající 3 dny celé město. Dodnes se zde
zachovaly předměty denní potřeby tehdejších obyvatel,
amfory s vínem (dnes již vyschlé), vázy apod.
Archeologové při svých vykopávkách narazili na dutiny,
které zbyly po mrtvých tělech nešťastníků, kterým se
nepodařilo zkáze uniknout. Měkké tkáně a šaty zetlely a
tím se vytvořila ve ztvrdlé vrstvě popela dutina, kterou
archeologové vylili sádrou, čímž získali věrný odlitek
těla oběti. Kosti pochopitelně zůstaly zachovány, a tak
lze u mnoha těl vidět zuby, lebku nebo kůstky prstů na
nohou či rukou. Díky popelovému „zakonzervování“ jsou v
domech krásně zachovány fresky na stěnách, mozajková
dlažba na podlaze, bazénky atd. Archeologové neodlévali
jen těla obětí, ale také dutiny po kořenech rostlin. Tak
se jim podařilo, ve spolupráci s botaniky, určit nejen
druhy tehdejších pěstovaných rostlin, ale také jejich
přesné rozmístění v zahradách! Dnes najdete tyto
rostliny znovu vysazené v místech, kde byste je našli i
před 2 000 lety.
V Pompejích jsme strávili asi 4 hodiny a kolem 13 hodiny
jsme již seděli venku z areálu v samoobslužné restauraci
na pizzu. V celém archeologickém areálu se nedá koupit
vůbec nic k jídlu ani pití a proto doporučujeme vzít s
sebou svačinku, abyste netrpěli hladem jako my. Protože
jsme byli opravdu hladoví jako vlci, objednali jsme si 2
pizzy. Snědli jsme však jen jednu, druhou šoupli do
krabice a dojedli ji k večeři. Pomalu nám dochází
finanční hotovost a tak musíme nasadit úsporný režim. Po
jídle jsme se vrátili zpět k autu, zaplatili přemrštěné
parkovné 12,5 E a vydali se na cestu na Vesuv, jež jsme
se rozhodli pokořit.
Opět za pomocí navigace jsme vyrazili na dálnici a
zaplatili záhadný poplatek 1,6 E a sjeli hned na dalším
sjezdu směr Boscotrecase. Tady jsme trošinku, ale jen
malinko zabloudili a to z důvodu, že mapa ani navigace
neodpovídala skutečnosti. Most přes dálnici, který měl
stát, vůbec neexistoval. Jako by ho někdo vymazal,
protože silnice z ničeho nic končila a na druhé straně
zase pokračovala, jen ten most tam nebyl. V Boscotrecase
jsme začali neomylně stoupat nahoru, cestu lemovaly
pouze restaurace a přepychové hotely, opomenu-li
všudypřítomné odpadky. Po pár kilometrech však cesta
končila bránou, která byla zavřená. Dál to prostě nešlo.
Prožívali jsme velké zklamání, konzultovali jsme situaci
s mapou i navigací a rozhodli se pro cestu ze směru od
Neapole, která, jak se později ukázalo, byla ta správná.
Tady musíme popravdě přiznat, se dalo jet podle
ukazatelů, což je na Itálii skutečný unikát. Většinou se
setkáváme se situací, kdy značení buď neexistuje, nebo
se ztrácí a znovu objevuje, nebo se ztratí a už s
neobjeví. Po cestě jsme opět zaplatili 1,6 E, tentokrát
už naposledy :-)
Cesta na Vesuv je docela zdlouhavá, stále do prudkého
kopce, který zmírňují časté serpentýny. Výhledy na
Neapolský záliv a také poloostrov Sorento jsou úchvatné
a tak jsme za účelem ulovení krásné fotky uskutečnili
několik riskantních zastavení na okraji úzké cesty.
Horní část silnice vede podél ztuhlé lávové řeky, která
dává tušit jak mohutná musela být erupce v roce 1944,
díky které tato řeka vznikla. Nejezděte na Vesuv s
pomocí navigace, zarputile Vás povede k zavřené bráně –
viz výše!
Vrcholku jsme dosáhli někdy kolem třičtvrtě na 3.
Zaplatili jsme parkovné 2,5E a vstupné 6,5 E / os. a
vyrazili jsme prašnou cestou směr vrcholek kráteru. Z
počátku jsou v každé zatáčce odpočívadla s lavičkami,
odkud se otevírají překrásné výhledy na Neapol, celý
záliv i Ischii a Procidu. Poslední finální stoupání již
musíte zvládnout bez zastávky. Nahoře čeká občerstvovací
stanice s lavičkami a krámek se suvenýry. Pak už jen pár
kroků a můžete se nahnout přes zábradlí a nahlédnout na
dno krátru sopky Vesuv. Nejvýše položené místo dostupné
turistům se nachází ve výšce asi 1 100 m.n.m. Samotná
sopka je vysoká 1 270 m. Začalo mírně poprchat, jen sem
tam kapka a tak jsme se pomalu začali vracet zpět k
autu. Mraky valící se z hor vypadaly hrozivě a dávaly
tušit blížící se déšť. Celou cestu dolů k autu jsme
zvládli s pár kapkami nad hlavou, ovšem poslední dvě
zatáčky už v pořádném lijáku. Utíkat se nedalo, protože
prašná pěšina nám neustále klouzala pod nohama a
hrozilo, že se ještě k tomu všemu vyválíme v blátíčku,
které se sopečného prachu rychle tvořilo. Do auta jsme
přišli notně promočení, ale šťastní, že jsme stihli
vystoupat nahoru a že nám to počasí docela vyšlo.
Po zdolání serpentínové cesty dolů do Neapole jsme se
dostali na dálnici, která nás dovedla až k Říma a k
hotelu na dnešní noc, který je ve městečku Ciampino,
které je asi 20 minut cesty od letiště. Zítra odlétáme v
7:30 ráno a tak nás opět nemine brzké vstávání. Při
placení dálničního poplatku jsme chtěli použít zbytek
kreditu na Via card (dálniční kartě). Cena mýtného při
sjezdu z dálnice u Říma byla však 11.30 EUR. Říkali jsme
si, že část zaplatíme touto kartou a část platební
kartou. Chyba lávky. Nešlo to kombinovat. A tak po
krátké, italsko-anglické konverzaci nám pán, který na
bránu dohlíží vyjel velký lístek, že jako máme zaplatit
mýtné do 15ti dnů. Čili nekombinujte dva druhy placení
mýtného, nejde to.
FOTOGALERIE
Neděle
17. května 2009
Řím - Praha (923 km letadlem) - Kvasice (321 km autem)
Opět zvoní budík velmi brzo a opět si člověk říká, proč
musí na dovolené vstávat tak brzo! K odpovědi se nikdo
nemá, tak raději vyrážíme směr letiště. V recepci
sbalíme nachystané snídaňové balíčky - suchar,
marmeládu, vodu a džus a naložíme se do auta. V navigaci
jsme už večer nastavili cestu na letiště. Jen nikdo z
nás netuší, proč se točíme asi 5km okruhem, když bylo
tak jednoduché se otočit na křižovatce. Cestu na letiště
jsme měli zpestřenou ještě jednou - dálnice přehrazená a
nějaká informace o objížďce žádná. Naštěstí jsme
správnou cestu našli rychle, stejně jako parkoviště.
Tady jsme zaparkovali nisánka, s nímž jsme najeli celkem
800 km, hodili klíčky do připraveného kastlíku a
přesunuli se na letiště, k odbavení. To šlo celkem
rychle, bylo zde jen pár lidí.
Stále se
snídaní v ruce jsme našli místečko na její spořádání -
no teda nic moc. Suchar s nugetou, rychle do sebe hodit
džus a hurá k odletové přepážce, protože Wizz Air nemá
čísla sedadel, tak je třeba nastupovat brzo. Dorazili
jsme k B1, já šel koupit doplnění snídaně - croisanty a
mezitím hlásili, že letíme z B11, tak další přesun.
Letadlo
bylo poloprázdné a cesta uběhla rychle. V Praze jsme dle
domluvy zavolali na parkoviště do Hostouně. Dorazili pro
nás asi za 10 minut. Zde už čekalo naše autíčko a my
mohli vyrazit k domovu. Po cestě jsme se zastavili ještě
v Ikei na oběd a malý nákup.
Výlet to
byl krásný, ale krátký. I přesto nám připadalo, že jsme
byli na cestách aspoň 10 dnů!
--- Zpět nahoru ---
|
