LAGO DI GARDA & ELBA 2009

(trasa zaznamenána na základě dat z GPS loggeru Holux M241)

• 15. července - středa - FOTOGALERIE

• 16. července - čtvrtek - FOTOGALERIE

• 17. července - pátek - FOTOGALERIE

• 18. července - sobota - FOTOGALERIE

• 19. července - neděle - FOTOGALERIE

• 20. července - pondělí - FOTOGALERIE

• 21. července - úterý - FOTOGALERIE

• 22. července - středa - FOTOGALERIE

• 23. července - čtvrtek - FOTOGALERIE

• 24. července - pátek - FOTOGALERIE

• 25. července - sobota - FOTOGALERIE

„Největším nepřítelem kempaře je birrel v plechovce a nafukovací postel.“

                                                                                                                              Linnertovi

Středa, 15. července 2009

Kvasice – Lago di Garda

Plánování letošní dovolené nebylo vůbec jednoduché. Původním plánem byla Normandie a Bretaň. Až když jsme měli nakoupené všechny mapy a průvodce, udělaný itinerář, začali jsme pochybovat, zda se vyplatí strávit dva tisíce kilometrů na cestě, poté se trmácet po Francii a pak zase to samé zpátky. Společně jsme se dohodli, že zvolíme jiný cíl a Francii si necháme na jindy. Další volba padla na Slovensko, Roháče a Rakousko, Korutany. Tato však postrádala jakýkoliv nádech dobrodružství, proto jsme hledali dál. Napadla mne Elba, doplněná pobytem u italských jezer v Dolomitech. Tato varianta byla vybrána jako finální, a tak jsme se mohli začít těšit.

Přípravám předcházelo opětovné zapůjčení boxu na střechu auta od příbuzných ve vesničce Lukavci. Jelikož jsme od minula změnili auto, box na střechu nepasoval tak dokonale. Nyní je více vystrčený vepředu a při jízdě se více klepe. Snad ale putování přežije bez úhony. Další lapálie vznikly s nafukovací postelí – matračkou. Minule nám neustále ucházela, proto jsme „uspořádali lov na díru“! Na zahrádce se matračka ponořila do bazénu a já, Terezka a sestra Lenka jsme hledali, kudy vzduch uchází. Po dlouhém namáčení matrace v bazéně a téměř mém utopení, jsme na hledání rezignovali. A ejhle! Najednou se otvor objevil, očividně od drápku některého z našich tygříků. Doma jsem místo zalepil a oba se těšili, že problém je vyřešen. Bohužel nebyl. Následující týden u nás bylo asi 10 tisíc nocležníků a Terezčina sestra, Katka byla zatěžkávací zkouška. Postel jsme jí. nafoukli, nachystali a ještě před tím, než se šlo spát, se tygříci v plné síle po matraci prohnali. Výsledek nikomu nemusím dlouze povídat. Samozřejmě při běhu použili všechny drápky na tlapkách a tak je nyní matrace zmuchlaná ve sklepě a čeká na vyhození. Konec? Kdepak! Koupili jsme matraci novou – nyní dvoudílnou, abychom při vstávání jednoho z nás netrpěli mořskou nemocí. Matrace byla stejný model – Tesco. Přineseme domů, nafoukneme, zavřeme pokojík a ráno co? Matrace s poloviční náplní.Tak zpět do Tesca, kde nám bez řeči vrátili peníze. Mým favoritem byla matrace Coleman, v maličko vyšší ceně. Zakoupili jsme ve Sportisimu a doufáme, že vydrží. Pro jistotu byla uschována ve skříni, daleko od tygřích drápků.

Nastalo úterý, náš vysněný den. Ale celé dovolené předcházela ta méně oblíbená činnost – balení a následné nanošení věcí do auta. Už v tom asi máme praxi, protože jsme byli letos sbaleni docela rychle. I přesun do auta netrval dlouho. Večer jsme šli spát kolem půl desáté a asi za hodinu nás vzbudila opravdu veliká bouřka, která nám nedala spát asi další hodinu a půl. Z tohoto důvodu jsme se v shodli, že posuneme budíka z druhé hodiny ranní na půl třetí. Ne že by nám ta půlhodina nějak zvlášť pomohla, ale dobrá každá minutka. Navíc v tuto noční dobu je zvonění budíku jako ohlášení třetí světové! Ani kočkám se nechtělo vstávat, tušili, že je na několik dnů opouštíme, tak se tvářily netýkavě. Miska dobré bašty to ale trochu spravila.

Z domu jsme nakonec vyrazili až těsně před čtvrtou hodinou a čekala nás opravdu dlouhá cesta – podle plánu 1 200 km do Piombina a odtud hodinu trajektem na Elbu. Nezbytné nalezení vhodného kempu a rozbalení stanu na 6 následujících nocí.

Cesta ubíhala docela pozvolna a během pár desítek minut se začínalo pomalu rozednívat. První zastávku jsme udělali, již tradičně, v Mikulově na Shellce – na záchod a koupit rakouskou dálniční známku. Protože jedeme na 11 dní, nestačí nám 10-ti denní známka a musíme koupit dvě, protože vyjdou levněji než 1 dvouměsíční. Minule, v březnu, se známka kupovala v hotelu Marcinčák. Nyní nám slečna v recepci sdělila, že zase ne a že ji koupíme na benzínce. Tož můžou se trošku domluvit, a nedělat z lidí blázny. Příjezd k Vídni byl okořeněn zpomalením skrze staveniště dálnice. Byli jsme postrašeni, že se toto jede 4 hodiny, ale naštěstí tomu tak nebylo. Za Vídní zastavujeme na prvním Oldtimeru směr Gratz a pak už jen rychle na záchod nebo na benzín. Kolem jedné hodiny jsme dojedli poslední řízek a zmoženě pokračovali v cestě, která měla skončit až za dlouhých 6 hodin.

Jak jsem psal výše, tak se s boxem na střeše nedalo jet nijak rychle, proto cesta neubíhala. Rakouská dálnice se ještě dala, ale italská už bývá klasicky plná kamionů. Navíc je oproti rakouské užší a člověk musí dávat větší pozor. Vše zde také zpomalují mýtné brány. Letos jsme nechali placení na bankovní kartě, neřešili jsme žádnou ViaCard.

Únava začínala být čím dál větší a tak jsme se rozhodli změnit plány. Nepojedeme na prvně na Elbu, ale k Lago di Garda, kde strávíme 4 dny a zbývajících 6 pak na Elbě. K jezeru Garda jsme dorazili asi v půl čtvrté a začali hledat kemp. První se nám moc nelíbil, místo na sluníčku, pláž kamenitá... Pokračovali jsme dál a za chvilku objevili pěkný kemp, terasovitě uspořádaný v mírném svahu. Stan stojí ve stínu, na kamínkovou pláž je to asi 100 m a zařízení kempu je také celkem ucházející. Jen tady nemají kuchyňku ani ledničky... prý 4* kemp, no nevím. Ale už nebylo síly pokračovat dál. Po dvou pivech se nám tady už líbí!

V kempu očividně nejsou žádní Češi, jen podle sdělení paní v recepci nějací Slováci. Paní při zapisování registračního lístku hrdě napsala Czechoslovakia, či spíše něco tomu podobného. Ani nevěděla,jak se to píše. To ale nemění nic na tom, že jsme konečně ubytování. První její otázkou bylo, jestli máme rezervaci. Po hledání ve velmi plném bloku nám vybrala místo kousek od pláže.Vypravili jsme se na kontrolu. Tož místo dobré, jen okolo plno chrchlačů, rozuměj Holanďanů a nějací Dánové, kolem jejichž stanu je šílený nepořádek. Prostě banda postpuberťáků, jak konstatovala Terezka.

Během půl hodiny jsme postavili stan a velmi jsme se při tom zapotili, nezůstala na nás suchá ani nitka. Letos jsme si poprvé připlatili i připojení k elektrické síti. Vybavení vlastní prodlužkou jsme nečekali problémy. Ale... zásuvky v kempu jsou zvláštního typu, ani redukce pro italské zásuvky nám nepomohla, tak se Danek musel vypravit zpět na recepci, celý splavený. Jeho snažení bylo korunováno úspěchem a přinesl nejen potřebnou speciální redukci, ale také housky z obchodu.Tady sem se přiřítil celý splavený, v jedné ruce prodlužku, ve druhé redukci, pot za mnou okapával, jako když se plazí slimák a tak jsem se divil, že mi něco prodali. Zapůjčení redukce nebylo jedinou lapálií s elektřinou. Následovala snaha o zapojení českého konce do „italské dírky“. Redukce, kterou máme z loňské Sardinie by fungovala, ale vypadávala. Po krátkém zápolení a trochu českého kutilství se vše podařilo a zásuvka se mohla zapojit. Ale zase nic. Elektrika nešla. Malé pohyblání s pojistkami a už vše běží. Zapojili jsem ledničku, tak ukazuje 65 stupňů, ideální teplotu na pivo …

Po zařízení stanu jsme se převlékli do plavek a uháněli k jezeru. Čirá voda a jemný písek na dně nás příjemně překvapily. Voda byla teplá asi jako u nás v bazéně a chladivá koupel nám přišla vhod. Z vody nás vyhnal jen hlad a žízeň nebo spíše chuť na pivo po celém dni putování.

Po koupání jsme vyzkoušeli místní sprchy a pak už nás čekal Kozel, krůtí maso s vejci, housky z místního marketu a rajče. Mňam. Vše na čerstvém vzduchu... no na tohle jsme se celý rok těšili! Večerní idylku dokreslují komáři a otravní vrabci, kteří nám kradou pytlíky ze stanu. Ale to k přírodě patří. Aspoň se nenudíme a snažíme se všelijak napodobit zvukem kočku, abychom je vyhnali.

FOTOGALERIE

Čtvrtek, 16. července 2009

Lago di Garda – západní strana

První noc ve stanu … horko … ruch okolí, ale byl to kýžený odpočinek po celodenním putování a stavění stanu. Nová matračka se osvědčila, zatím neuchází a spí se na ní dobře. Ani není znát, když se jeden otočí. Na krabici byl takový obrázek, kdy jeden panáček na posteli poskakoval a druhý klidně ležel.

Po otevření stanu nás čekalo malé překvapení ve formě mravenčí dálnice vedoucí pod stříškou stanu. Přilákaly je naše marmelády, do kterých se dostali i přes víčko a také staré návnady na mravence. V těchto asi vyschnul jed a zbyl je feromon, který je lákal. Metličkou jsem dálnici přerušil, mravence vymetl, ale nepomohlo to.

Vstávali jsme okolo 7 hodiny, kdy nám do stanu „oknem“ začalo nakukovat sluníčko vycházející nad jezerem. Na obloze ani mráček a proto jsem začal lákat drahou polovičku, aby se se mnou šla okoupat do jezera. Nechtělo se jí, tak jsem šel sám. Po propocené noci to bylo velmi příjemné osvěžení. Voda byla o něco chladnější než ve dne, ale nijak moc. Na pláži sem byl sám, mimo nějakých turistů se psem.

Po osprchování a vykoupání jsem zaskočil do obchodu a koupil sprej proti mravencům. Funguje skvěle, už po nic není ani památky. Obchod je zde malý, ráno milion lidí ve frontě a všudypřítomné vedro. Dokážete si představit, jak mi asi bylo … doslova koupání ve vlastní šťávě.

Dopoledne jsme se vypravili na výběžek, kde leží město Sirmione s hradem Rocca Scaligera ze 13. století. Ještě před tím jsme objevili turistické informační středisko, které nás zásobilo mapami na celou dobu pobytu.

Hrad v Sirmione stojí téměř celý nad vodou a maličko připomíná Benátské stavby. Naháněči zde nabízeli projížďku lodí okolo výběžku. Na cenu jsme se neptali, určitě nebyla nijak zvlášť lidová. Také představa doby strávené ve sluneční výhni nás odrazovala. Do města se vstupuje mohutnými hradbami a hned za nimi je vstup do samotného hradu, platí se 4 EUR. Opět jsme odolali a raději ušetřenou částku vydali za italskou zmrzlinu. Opět nezklamala. Uličky ve městě byly malebné, plné květin a bohužel i turistů. Sirmione je známé už z dob Římanů, kteří se sem jezdili léčit – vyvěrají zde sirné prameny.

Na výběžku samotném leží Grotto di Cattuno. Cesta sem není ale nijak značená. První možnost nevyšla, dovedla nás k zavřené bráně hotelu. Napodruhé už jsme asi měli dobrý směr, ale postupující vedro nás odradilo od dalšího pokusu. Starým městem jsme se vrátili zpět na parkoviště a vyrazili do kempu, kde jsme měli v plánu strávit polední siestu.

Poučeni z našich předchozích cest po Itálii jsme rychle hledali obchod, abychom koupili vodu a něco k jídlu. Z velké nabídky jsme zvolili Simple Market. Velký a hlavně klimatizovaný, tam se nám líbilo. Na oběd jsme koupili grilované kuře, pochodili po obchodě a jeli do kempu. Světe div se, tady obchody přes poledne nezavírají. U všech jsme se pozorně dívali na otevírací dobu a je od rána až do 20:00 hod, a to dokonce i v neděli. Nevím, čím je to způsobeno, zda severní částí Itálie či přítomností Němců a Holanďanů? Těžko říct.

Na oběd bylo nutno stůl přesunout na druhou stranu tábořiště, do stínu stromů. I tak jsme se řádně zapotili. Po krátkém vytrávení bylo jasno – hurá do jezera. Sbalili jsme slunečník, deku a nafukovací lehátko a vyrazili. Oproti ránu bylo jezero bouřlivější a také špinavější. Po bližším ohledání jsme zjistili, že v něm plavou odpadky a také jako rozvířené řasy či něco podobného. Lidí na pláži bylo několik, ale ve vodě skoro nikdo. Na chvilku jsme tam vlezli, ale ta divná hmota se blížila čím dál tím více, tak jsme raději vylezli a schovali se do stínu. Pochrupkali jsme si zde a po páté hodině vyrazili na další poznávání.

Nejprve západní stranu jezera, která je v průvodci docela dobře popsaná. Přes San Felice nás cesta zavedla do Salo, podle které Mussolini pojmenoval poslední republiku vytvořenou na břehu jezera. Všechna městečka jsou na březích jezera malebná, ale není dostatek času v nich vysedat a procházet, proto i my jsme zvolili k zastávce jen některá.

Ze Salo jsme pokračovali přes Barbarano do Gardone Riviera, hlavního města mussoliniho republiky. Toto je významné muzeem Villa Ill Vittoriale, které původně patřilo jednomu z kontroverzních italský spisovatelů. Později zde bydlela mussoliniho milenka, která jej měla vytrhnout z depresí. Dnes se do muzea platí nekřesťanské vstupné 16 EUR a chcete-li navštívit pouze zahrady tak 7. Mimo to počítejte s 5EUR za parkování. My jsme naštěstí zvolili městské parkování zadarmo. Prošli jsme kostel s vyhlídkou a pak kousek uliček starého města.

Odsud se cesta vinula do San Michele, typicky alpské vesničky s vyhlídkou na jezero. Dá se do ní dojít jak pěšky, tak dojet autem. Pěšky je to ovšem celodenní výlet a tak naše volba byla jasná. Naštěstí jsme se nemuseli vracet stejnou cestou zpět, ale sjeli jsme z kopce s 15 procentním klesáním, uličkami úzkými na jedno auto, několikrát se vyhýbali protijedoucímu autu až do Toscano Maderno. Odsud jezdí parník do Torri del Benaco – údajně nejkrásnější vesnice na březích jezera, čeká nás zítra.

Poslední místem bylo Gargnano, kde na nás díky pokročilé hodině přišel hlad. A jak na potvoru, zde nebylo žádné hladové okno, pouze několik restaurací, rozuměj 2, plné hladových turistů. Okolní bary nabízely pouze zmrzlinu. Celí hladoví jsme se vrátili do auta a vyrazili zpátky. Na okraji města však Terezka při příjezdu viděla malou pizzerii a tak jsme se zde zastavili. Bylo to to, co jsme hledali – pizza do krabice. Už před námi čekalo několik dalších lidí a jeptiška se dvěma holkami, netušili jsme, že bere pizzu snad pro celý klášter, ani unést je nemohli. My si dali Caprese. Hned po upečení jsme jeli co nejrychleji do kempu, abychom ji měli ještě teplou. Byla moc dobrá.

Teď jsme se osprchovali, dneska už po třetí a užíváme si vlahého … zatraceně horkého ... večera.

FOTOGALERIE

Pátek, 17. července 2009

Lago di Garda – východní strana

Dobré ráno Terezko, dneska slavíme 5ti leté výročí od naší svatby. Jak se cítíš? Hihi.To byly pocity, se kterými jsem se probouzel. V noci nebylo už takové horko. Možná jsme si zvykli a také to možná bylo větrem, který foukal a bouřil nedaleké jezero. Obloha však byla jako vymetená, tak nic nenasvědčovalo tomu, co přijde dneska večer. Ale postupně, nepředbíhat.

Opět, jako i včera, jsem se šel hned ráno vykoupat. Musel jsem se ale vrátit pro foťák. Nikdo by mi nevěřil, že tato bouřící vodní masa není mořem, ale „pouhým“ jezerem. Na břeh narážely snad dvoumetrové vlny, ale i tak jsem se do nich vydal. Osvěžení bylo opět příjemné.

Už snídani jsem pojal svátečně. V obchodě jsem mimo housky koupil i několik plátků mortadely a malou nuggetu. Když jsem paní řekl, že chci 3-4 kousky mortadely, tak na mě hleděla, co jako myslím. Přitom všude jinde v Itálii vám vše prodávají na plátky. Asi jsou zblblí z chrchlačů, rozuměj Holanďanů.

Plánem na dnešek byla východní strana jezera. Nebo spíše jsme chtěli jezero objet celé dokola. Nebyli jsme si však jistí, zda se nám to v místním provozu podaří, tak jsme nic nehrotili. Prostudovali jsme průvodce, který se však o městečkách na východě moc nezmiňoval, zkonzultovali s doporučeními od známých a vydali se na cestu. Nevím, zda je zde dopravní situace každý den taková, ale popojížděli jsme velmi pomalu, mnohdy v koloně dalších turistů. Prvním městečkem byla Peschiera, ležící nedaleko za odbočkou na Sirmione, kde jsme byli včera. Díky všudypřítomnému horku a šňůrám turistů jsme pokračovali dál přes Lazise, Bardolino (kde se vyrábí stejnojmenné lehké červené víno) až do města Garda. Tady jsme udělali konečně zastávku a vydali se, opět v pravé poledne, poznávat krásy města. Byl zde zrovna nějaký trh – hadráři a zase hadráři, mezi nimi ale sem tam krámek s místními produkty. Tyto nás zajímaly ze všeho nejvíc – koupili jsme borůvkový med a o kousek dál talířky pod pizzu. Tyto jsme si vyhlídli už včera v Sirmione, ale stál jeden 8EUR, tak se nám cena zdála vysoká. Tady byly oba za 10EUR. Okolo vody, abychom se vyhnuli krámkům, jsme pokračovali dál do města. Nic zajímavého zde ale nemají, proto naše kroky vedly zpět na parkoviště do rozpáleného auta.

Po krátké chvíli se před námi objevilo další městečko – Torri del Benaco. Okolo přístavu, po promenádě jsme se dostali do centra. Zde nás čekala zastávka v trafice a rukama nohama jsme se snažili koupit parkovací hodiny za sklo auta. V Itálii je totiž na mnohých místech povoleno parkování hodinu zdarma, ale musíte nějak vyznačit, dobu příjezdu. Na podobný systém si pamatuji od nás, bohužel jako vše dobré, i toto bylo zrušeno. Ale zpět k nákupu, i přes jazykovou bariéru jsme uspěli a už je máme v autě. Další zastávka byla v zelinářství, odkud jsme si za 3EUR odnášeli dvě krásné hrušky. No raději to nepřepočítávat, že?

Okolní města obklopují různé tematické parky – Gardaland, Movieland a Sea Life. Takové komerční centra zábavy lákající davy turistů. Nic pro nás. Terezčina kamarádka však líčila, jak během dovolené navštívila jeden park, tak nám zaplesalo srdíčko, ale když z ní vylezlo, že se jedná o akvapark, tak jsme se zase zklidnili. My už dneska měli davů dost, hledali jsme nějaké místo, kde bychom před nimi mohli uniknout a užít si přírody. A to na vrcholku jednoho z místních kopců. Původně, dle mapy, jsme sem chtěli vyjet autem, na dvou mapách byla vyznačena cesta. Není radno však všemu v Itálii věřit. Stoupali jsme, kroužili jsme přes Zano, do městečka Prada. Vše dokreslovaly nádherná panoramata, jen co je pravda. Ale odbočku na jeden z vrcholků na Monte Baldo jsme nenašli. Další dopravní variantou je lanovka, jejíž stanoviště je na konci městečka Prado. Na výběr je několik variant tras – do střední části – 10 EUR nebo až na vrcholek 14EUR (zpáteční lístek za osobu). My vybrali až vrcholek. Zajímavostí spodní části lanovky je to, že zde jedete ve dvojici ve „vozíku“ připomínající vozík římských vozatajů „na stojáka“. Závěrečná část lanovky už je jednosedačková a vyveze vás do výšky cca 1900 m, kde je nádherný výhled na obě strany, jak na pevninu, tak na jezero. Okolní krajina je spíše alpská, naproti tomu, dole u jezera je středomořská. Naše procházka zde byla krátká, jen na vedlejší hřeben, kde jsme si dali sváču – české paštiky a italské housky, nato okolo nás prošla česká rodinka, proto jsme ztichli, snad nás neodhalili podle paštik. Pak bylo třeba usměrnit telefonujícího Itala, řvoucího na všechny strany, že se kocháme výhledem a že nás ruší. Na pastvinách cinkaly krávy svými zvonečky, pasák se psem je usměrňoval a všude voněly horské bylinky. Prostě pohádka!

Cestou zpět jsme se chtěli vyhnout zácpám v městečcích. Nevím, nakolik se nám to podařilo, jeli jsme různými částmi okolní krajiny a pomalu začalo krápat, víc a víc až na dálnici nás zastihla šílená průtrž mračen a následně kroupy. Naštěstí byl nedaleko most, pod který se dalo schovat. Už zde sice nějaké auta stály, ale natlačili jsem se jeden na druhého jak slípky a také nás trochu chránil box na střeše. Padaly asi centimetrové kuličky ledu, naštěstí ne dlouho. Později bylo vidět kolem cesty hromady ledu. Tady to muselo být mnohem horší. Auto přežilo, teď se naše starosti směřovaly na stan v kempu. Jak to asi bylo tam? Udělali jsem ještě zastávku v obchodě, nakoupit potraviny na dnešní výroční večeři. Okolní silnice byly úplně suché, tak v nás svitla naděje, že se třeba déšť kempu vyhnul. Bohužel, nevyhnul. Venku jsme měli přeprané prádlo – ručníky, deka na pláž a podobně. Plachta pod stanem, či spíše jeho částí byla plná vody. Začaly manévry jako při stavění stanu. Přesunout přepravky s věcmi, nadzvednout vnitřní díl stanu a vše vytřít. Hader bylo málo, ale nějak se vše zvládlo. Jen šňůru máme plnou prádla, jako bychom vše přepírali a židličky jsou také mokré, v nich stálo asi 10 cm vody, trochu legrační pohled..

Ještěže máme velké auto a můžeme sedět v kufru, stolek před sebou a tak uspořádat slavnostní večeři. Někteří okolní kempaři na nás koukali, ale co naděláme. Vedlejším sousedům to také muselo vyplavit stan – utopilo jim to asi ledničku. Nám naštěstí do stanu nenateklo nic.

Po večeři jsme se šli vykoupat do jezera, osprchovat a teď už jen odpočíváme v kufru auta a plánujeme zítřejší den. Také jsem zapomněl, vedlejší stan postpubertálních Dánů zmizel. Namísto nich přijeli Holanďané, manželský pár s asi 5ti letým chlapečkem. Vytáhli z auta plachtu, stan ve fusaku a křesílka. Tyto rozložili a začali jíst, koukajíce na nataženou plachtu. Trošku jsme nechápali, ale zdají se být sympatičtí, rozhodně lepší než ti hoši, co tam byli před nimi.

FOTOGALERIE

VLNY NA LAGO DI GARDA

Sobota, 18. července 2009

Lago di Garda – Verona

Večer jsme usínali nad hvězdnou oblohou, říkajíc si, že teda zítra bude už snad hezčí počasí. Sousední Holanďané nám ještě večer říkali, že jedou ze Švýcarska, kde je neustále pronásledovaly bouřky a déšť. Včerejší kroupy je zastihly na cestě a jediné místo, kde se mohli schovat bylo pod stromy. Nedaleká benzínka byla plná aut.

Asi ve 3 hodiny nás probudilo hřmění a obrovské blýskání. Okamžitě jsme vystřelili ze stanu, sebrali ze šňůry veškeré prádlo, suché i mokré a co se dalo, rychle uklidili. Naštěstí zůstalo jen u hřmění a to se neustále vzdalovalo.

Ráno bylo sluníčkové, „moře“ klidné a tak jsme se těšili na poslední výlet u jezera – do Verony. Podle průvodce je Verona druhým krásným městem po Benátkách, avšak ne ještě tolik obklopeným turisty. Nastudoval jsem kudy tudy, když tu při snídani se v dálce objevily černé mraky a opět se ozvalo bouření nezvěstujíce nic hezkého. Poučeni včerejškem jsem začali provádět „záplavové přípravy“ - tzn. nadzvednutí plachty kolem stanu, aby se mezi ni a stan nedostala voda, uklizení všeho možného a následného vypnutí všech šňůr, které se ve větru jevily jako nedostatečně natažené. Ještě jsme stihli situaci obhlédnout z pláže od jezera. Na jedné straně byly vidět provazy vody a v dálce, mezi východním i západním břehem jen „bílá hmota“ ne mlha, ale zvířené proudy vody. To samé jsme zažili včera pří návratu – prostě bílá tma, dost nechutné.

Teď ležíme ve stanu a posloucháme svištící vítr, kapky na stan a nedaleké hřmění. Doufáme, že to brzo přejde a odpoledne budeme moci vyrazit do naplánované Verony. Během této dešťově-polední pauzy jsme zkoukli jeden díl seriálu Jericho (Doporučuji fanouškům ponurých katastrofických sci-fi, nebo také rozežraným lidem … Proč? Aby si člověk vážil toho co má a co bere jako samozřejmost …). Okolo 12 hodiny už přestalo pršet a sem tam vykouklo i sluníčko. Tak honem, vyčurat se a jedem. Oběd se neřešil, ponechali jsme ho na „hladovém okně“ nebo takový byl záměr.

Do Verony bylo nejlepší vyrazit po dálnici. Ovšem dostat se na ni, bylo nad lidské síly. Lago di Garda je krásné, ale silnice zde mi připomínají jednu obrovskou, nekonečnou kolonu, kdy auta na jednom kruháči čekají na uvolnění druhého. No prostě, člověk zde šediví! Při nájezdu na dálnici navigátorka Terezka řekla, že máme jet na Miláno, tak jsme jeli na Miláno, ale to bylo opačně. Další sjezd asi za 15 km. Tak jsme se zde otočili, navíc bylo nutno k potřebnému výjezdu z mýtné brány překřížit asi 3 pruhy. Naštěstí Italové jsou na podobné akce zvyklí, tak se zde nijak netroubí ani kupodivu nerozčiluje. Po okroužení kruháčem zpět – nyní na Benátky! Ještě bylo zajímavé, že na lístku, který jsem si na mýtu vzal, nebylo nic vytištěné, ale neřešili jsme to. Při výjezdu z dálnice nebyl problém s lístkem, ale to, že platíme kartou. Zde byl na kartu stejný výjezd jako na Telepas (rozuměj, jako čipová krabička). Vjedeme tam, snažím se do okýnka nacpat lístek, nic. Cosi to na mě mluví italsky, něco zapípá, za námi se zavře závora. Hm, co teď. Naštěstí se špehýrka uvolnila a mohli jsme standardně zaplatit a pokračovat až do Verony. Ještě jsem zapomněl – cesta po dálnici byla zvolena, abychom tam byli rychleji. Bohužel nedaleko sjezdu na Veronu se provoz zasekl a několik kilometrů opět popojížděl. Byl zde malý bouráček, dodávka sjetá do příkopy.

A už nás vítá Verona, město v Benátském kraji. Míříme na centrum a hledáme nějaké parkoviště. Před námi jede několik chrchlačů, Holanďanů a ti očividně míří tam kam my. V zadním okně prosvítá navigace. Tak vzhůru za nimi. Záchytným bodem ve městě je Arena – obdoba římského kolosea a také 3. největší římský amfiteátr na světě. Sem byl značený parking „Arena“. Čekalo nás další, dlouhé popojíždění, protože vjezd a výjezd s v jednom místě křížil a to dost nesmyslně. Parking byl omezen výškou 2 m, to ovšem jednomu chrchlačovi jedoucímu před námi nedošlo a z vjezdu musel vycouvávat. Vzhledem k tomu, že za ním jsme stáli my a dalších asi milion aut to byl nesnadný manévr. Po krátkém hledání se nám v parkingu podařilo „napasovat“ mezi auto a sloup a mohli jsme vyrazit. Píšu napasovat. Je to doslova, místa na parkování jsou na italský rozměr aut, ne na širokého Focuse.

Těžkou bichli, průvodce se nám nechtělo tahat s sebou, proto jsme vyrazili s davem a naše kroky na Piazza Bra (je zde amfiteátr) vedly do informační kanceláře pro mapu. Sice nebyla nijak podrobná, ale dalo se podle ní pohybovat. U amfiteátru stála kratší fronta, vstupné 6EUR za osobu, otevřeno však pouze do 16:00. Asi z důvodu festivalu, který se zde odehrává. Venku byly vystaveny různé kulisy – egyptské, římské, vikingské – zajímavá podívaná. Dovnitř amfiteátru jsme však nešli a pokračovali úzkými uličkami přecpanými obchody a turisty až na další náměstí – k Juliině a Romeovu domu, hrobce rodu Scaglieri, kostelu San Anastazia a na závěr k Dómu (Katedrále). Je zajímavé, že do kostela San Anastazia se platí vstupné a do Katedrály ne. Zpátky jsme se ještě zastavili u vstupu do amfiteátru, ale byl skutečně zavřený.

V baťohu jsem nosil notebook, že kdyby někde bylo volné wi-fi, pošleme zápisky a dáme je na www stránky. Na náměstí Piazza Bra byla cedulka Wi-Fi zone, notebook dokonce síť našel, ale po otevření prohlížeče to chtělo heslo. Tak nic, sbalili jsme se, přešli na parkoviště, zaplatili za dvě hoďky parkování 3.80EUR a jeli zpátky do kempu.

Dálnice nás svým popojížděním zklamala, tak jsme se rozhodli jet po vedlejší silnici, že snad by to mohlo být lepší. Ovšem chyba lávky. Zde se jelo krok, sun, krok. Sem tam se kolona rozjela a zase. Nezažil jsem horší dopravní kolaps. Zastavili jsme se ještě v obchodě, nakoupit pečivo a něco k večeři – skvělý modro-plísňový sýr, téměř tekutý a také víno Bardolino. Vše bylo moc dobré.

Díky větru a dešti se rozehnal opar a tak bylo vidět na okolní hory. Dokonce i tu, kde jsme včera byli lanovkou. Vše je nafoceno. Také opět obrovské vlny, které nepřesvědčí návštěvníka, že se jedná o jezero. Vítr nijak neustává, a tak máme stolek a židličky pod stanovým přístřeškem a sedíme zde. Jinak bychom asi umrzli. Oproti včerejším 30ti stupňům je dnes 20. Dle sms z Čech, se prý o bouřkách v Itálii a v Rakousku informuje i v Čechách.

Rozhodli jsme se, že dneska večer vybalíme spacáky, bez nich by se asi nedalo spát. Snad Elba, kam vyrážíme zítra bude teplejší ….

FOTOGALERIE

Neděle, 19. července 2009

Lago di Garda – Elba

Ještě že jsme se večer zabalili do spacáků, bez nich by se nám špatně spalo. Vichr lomcoval stanem seč mu síly stačily, ale pevně přikolíkované provázky mu zmařily jakoukoliv snahu o posunutí stanu. I když foukal celou noc, budil nás minimálně. Spíše jsem měl strach z nově „ubytovaných“ dederónů. Večer se sjeli jak švábi na pivo. Už několik dní měli zarezervované tři místa nedaleko nás a pořád jsme čekali, kdo tam jako bude bydlet. Všichni přijeli velkýma autama a nemohli se tam nijak popořádat, jako zaparkovat. Naštěstí v noci nedělali nějaký bugr, byl klid.

To my jsme všechny asi budili, jelikož jsme museli kvůli přesunu na Elbu brzo vyrazit. Před snídaní jsme sbalili převážnou většinou věcí a zbytek byl naskládán do boxu následovně. Rozloučili jsme se s jezerem a se spolubydlícími chrchlači, popřáli nám šťastnou cestu po jejich. Po cestě z kempu jsme se zastavili v recepci zaplatit kempovné – 132 EUR za 4 noci. Je to dost vysoká částka, ale počítali jsme se 160 EUR, tak se něco málo ušetřilo.

Přejezd do Piombina vedl po dálnici, dneska skutečně směrem na Miláno a poté na Livorno a Piombino. Celkové mýtné, které jsme zaplatili bylo 25EUR. Asi nejvyšší co jsem kdy platil. Ale zase po italských dálnicích dojedete pohodlně téměř kamkoliv v zemi. Poslední úsek na Piombino už vedl po neplacené silnici, sice také dvouproudé, ale plné výmolů a děr, takže člověk musel neustále kličkovat či se spíše držet v levém pruhu. Naštěstí Italové když chtějí předjíždět tak už z dálky neblikají jako u nás. Celkově to bylo od jezer do přístavu přes 4.5 hodiny jízdy, se zastávkami na občerstvení, záchod a benzin. Celou cestu jsme se také těšili, že se dneska zastavíme u McDonalds, ale na dálnici byl pouze Autogril. Až jsme se těsně před Piombinem občerstvili, tak hned zkraje města jeden byl. Nu což, tak příště … Sendvič u Autogrilu byl také dobrý!

Tak honem najít přístav, prodejnu lístků na loď a zařadit se do fronty. Chtěli jsme stihnout trajekt v 15:00, tak jsme docela pospíchali. Na parkovišti jsme zastavili naštorc, Terezka zůstala v autě a já šel koupit lístky. Prodejna lístků moderní, moc přepážek, ale u všech spousta lidí. Zvolil jsem proto MOBY, kde nikdo nestál. No bratru 91 EUR za auto a dva lidi je vcelku dost, ale neměl jsem sílu, chuť a ani čas jít k TOREMAR. Ani kurva si nebere za hodinu práce tolik peněz. Trajekt jede 10 km asi hodinu a vše stojí víc, jak 4 hod cesta na Sardinii! No comment! Taloši ani neví, co by za to chtěli. Loď odjížděla v 15:10 hod a vyrazila přesně. Docela jsme se divili, jak jede rychle. To asi za ty peníze!

Za krátkou dobu byla už z oken lodi vidět Elba a poté jsme pluli podél jejího pobřeží asi 20 minut. Sem tam nás minula plachetnice a já neustále odbíhal něco fotit – lodě, pobřeží, hrad apod. Po hodině plavby jsem seděli v autě a čekali, až nás vypustí ven z lodi. Bohužel auto – ob jedno před námi, nemělo řidiče. Je to maximální nezodpovědnost, když stojí vepředu u výjezdu a není v garáži jak má být. Proto ho všichni objížděli, jak se dalo, stejně tak i my.

Portoferraio, malé přístavní a zároveň hlavní město Elby, bez dopravního značení jsme projeli vcelku dobře a vyrazili skrze vnitrozemí na Lacona, kde jsme měli vybrané nějaké kempy. Dle informací na internetu je záhodno si kemp zarezervovat, proto jsem ještě před odjezdem psal asi do 20ti z nich, no odpověděli mi asi 4, z toho polovina negativně. Ale není se čemu divit, na požadavek rezervace u jezera mi neodpověděl nikdo.

Vzdálenosti jsou zde malé, něco jako Ischie, vždyť Elba má 224 km² a 147 km pobřeží. Musíme si zvyknout, že je zde vše jakési „kapesní“. Kempy kolem Capo della Stella NIKOMU vůbec nedoporučujeme! Jsou předražené a přelidněné. Tyto informace jsou naprosto objektivní, nejsou nijak zkreslené či žádnému kempu nenadržujeme!

Jmenovitě se jedná o tyto kempy – Lacona Pineta 3* – parkování není možné u stanu, jednotlivé stany jsou namačkány jeden na druhý a přede vchody apartmánů. Pláž je veřejná a cena zde vychází na cca 42 EUR (2 osoby, elektrika, auto a běžný stan).

Dalším kempem je Stella Mare, leží hned vedle. Je posazený ve svahu a nejdražší, více jak 45 EUR, pláž veřejná, stín žádný, nabízí místa vedle „polní cesty“. Opět parkování autem u stanu omezené.

Tallinuci – sem autem ani nevjedete, hned u brány je velká cedule, zákaz vjezdu aut a motorek, k čertu s takovým kempem. Dovnitř se lze dostat pouze po vlastních.

Laconella – opět 3*, překvapivě nízká cena, rozložený na kopci nad dvěma veřejnými plážemi, většina míst na celodenním slunci, pouze některá krytá plachtou. Lepší možnost parkování auta vedle stanu. Jako v jediném tomto kempu nabízejí připojení wifi (za poplatek), neberou však platební karty.

Nedaleko odbočky na Laconelu leží 2* kemp - Casa dei Pratti. Cenově vychází dráž než 3*, (37 E) místa s parkováním auta vedle stanu, většinou s celodenním stínem. Přijedete-li před 1. srpnem, dostanete pro stan máte místo pro karavan. Je zde bazén, minimarket ještě více než mini a kemp je zjevně oblíben mezi českými turisty – CK Victoria zde má svůj „stan“.

Po hlavní silnici vinoucí se přes vrcholky kopců, jak musí vypadat silnice vedlejší prozkoumáme v následujících dnech, se dostanete do Marina di Campo. Zde jsou kempy tři, všechny 2* s cenami za 3* a parkováním stovky metrů od stanu, přes jakési zvláštní brány a zábrany. K recepci se ani nedostanete.

Naší poslední nadějí byly kempy nedaleko Capoliveri. Po strastiplném přejezdu za asi 100 letou řidičkou a českým autem, plazícím se hlemýždí rychlostí jsme odbočili hned u prvního z kempů, a to Europa. Byli jsme už téměř bezradní a u konce sil, byl to asi 8 kemp. V recepci nás přivítala usměvavá kulatá paní, že umí anglicky. No sice slovní zásoba omezená, ale my jsme zde hosté, měli bysme mluvit italsky, proto se vždy hned omlouvám a ptám se po angličtině. Naložila nás do auta se šíleně zaprášeným sklem, skrze které přes protisvítící slunce nic neviděla. Ukázala nám několik míst a to poslední bylo naším favoritem. S krásným výhledem na moře a město – pouze naše na uměle zbudované terase.

V kanceláři jsme vyřídili formality, cena 41 EUR za noc. Koupili jsme ještě redukci na připojení prodlužky do elektřiny, stejně ji budeme zase někdy potřebovat – 15 EUR. Neměli jsme také žádné pečivo, tak ještě před ubytováním jsme zaskočili do marketu. Nebylo zde nic než malé pizzy za 1.80EUR. Slečny jsme se ptaly jestli nemají nějaké jiné pečivo – italsky, anglicky a nakonec česky, byla to Slovenka zde pracující. Neměli nic jiného, vzali jsme tedy zavděk „minipizzami“, podobné můžete u nás koupit v pekárně – kynuté těsto potřené kečupem, posypané sýrem a oregánem, průměr asi 15 cm.

Praxi ve stavění stanu máme, tak šlo vše rychle. Nyní si užíváme výhledu na moře a rozsvěcející se město. Už jsme ani nedoufali, že budeme někde bydlet, že snad přespíme v autě a zítra pojedeme někam do pevninské Itálie. Naštěstí se vše v dobré obrátilo a my našli své vytoužené místo. Vyplatilo se hledat a snad i náš pohled na Elbu se zítra změní.

FOTOGALERIE

Pondělí, 20. července 2009

Elba – poloostrov Calamita

První noc na Elbě … krásně jsme se po včerejším putování vyspali, akorát jsme se shodli, že bude lepší, když si na dnešek vytáhneme spacáky, přeci bylo trošku chladněji, než jsme čekali. Ale to nevadí, člověk se alespoň tak nepotí. Okolní kempaři jsou většinou důchodci, tak všichni brzo zalezli do karavanů či přívěsů a byl klid.

Sluníčko nás ze stanu vytáhlo po sedmé hodině. Sice se nám nechtělo moc z „pelíšku“, ale odpočívat člověk může doma u bazénu, ne na krásném ostrově v Tyrhénském moři. Tak honem poznávat! Nejdříve bylo ovšem třeba zařídit snídani. Jak jsem psal, včera už v obchodě neměli žádné pečivo a tak jsme si říkali že hned ráno bude nabídka široká. Tak nejdříve do kopce a poté zatáčkami z kopce a jsme u obchodu. Po cestě jsme objevili dvě česká auta – z Ostravy. V obchodě nebyla nabídka pečiva nic moc, zvláštní však bylo, že každičký kousek bulky byl zabalený samostatně a na omak byl nevábný, ne-li tvrdý. Zvolili jsme chleba podobný naší vece. Ve skrytu duše jsme však doufali, že nebude nechutný, jako tomu bylo vloni u Florencie – tam, ať jsme koupili jakékoliv pečivo, tak nebylo vůbec slané. No prostě nechutné. Elba je součástí Toskánska, tak proto naše obavy,. Chleba byl chuťově dobrý, ovšem konzistenčně připomínal 14 dnů starou veku. Nu což, nevybereme si.

Dnes jsme se rozhodli více prozkoumat poloostrov Calamita – místo, kde leží náš kemp Europa. Přímo ze stanu vidíme na městečko Capoliveri. Toto bylo naším prvním dnešním cílem. Veškeré vzdálenosti jsou zde „kapesní“, tak netrvalo dlouho a už jsme byli v centru města. Chvilku nám zabralo najít místo na zaparkování. První parkoviště jako vždy plné. Ze druhého zrovna odjíždělo auto. Problém byl ten, že stálo u značky zákaz stání se symbolem odtahu, pod ní nějaký italský nápis. Ten jsme ale rozluštili, že platí v případě nedodržení údajů z tabule výše. Jsme v Itálii, tak jsem tam zůstal stát a vyrazili jsme poznávat uličky tohoto starého města. Dlouhou dobou bylo baštou, kde se mohl skrýt kdokoliv nehledě na jeho vinu či nevinu. Celý poloostrov Calamita je hrdý na svou nezávislost a tuto preferuje nade vše ostatní. Uličky Capoliveri jsou lemovány obchody, kavárnami a pizzeriemi, ale po ránu zde nebylo ještě tolik lidí. Navštívili jsme místní informační středisko na Piazza – mají zde okopírované mapy a podle ní vyrazili až na samotný konec s výhledem na moře a snad i náš kemp. Cestou jsme si všimli kanceláře nějaké cestovky nabízející trajektové lístky i společnosti Toremar. Ostatní měli pouze Moby. Cestou zpět jsme se zastavili optat na cenu a po zjištění, že je o 11 EUR levnější, jsme si lístek hned koupili. No sice píšu levnější, ale je to bratru za 80EUR. Takže celá lodní sranda nás vyšla na 170 EUR. Je to ale způsobeno tím, že jsme jeli ve víkendové dny, čili v nejdražší. Cestou k autu jsme ještě udělali zastávku v pekárně a koupili si focaccinu a další pečivo – mi známé pod jménem quiche – slaný koláč (s artyčokem a šunkou), vše na oběd, abychom netrpěli někde uprostřed divočiny hladem. Blížíme se k parkovišti … a … auto zde stojí! Hurá! Před odjezdem bylo ještě nutno navštívit WC – parkovištní zdarma.

Následující trasa pokračovala podél pobřeží – nejdříve po červené silnici do Morcone, pak do Innamorata a odsud po bílé či žluté do Capo dell Gabbiani – neboli Mysu racků. Dle mapy mělo být možno zde sjet na pláž. Ovšem nikdo neřeší, že zde dnes stojí nějaký resort a cesta je zatarasena řetazem! Před příjezdem na „konec“ silnice jsme udělali zastávku na hledání kamínků jelikož poloostrov Calamita je známý svými mineralogickými poklady. Já vyrazil fotit okolí a Terka s kladívkem hledat kamínky. Nějaké ty „drahokamy“ se nám podařilo ulovit, uvidíme jestli se z nich něco pěkného vyloupne. Ráno jsme v recepci kempu také vzali leták nabízející návštěvu muzea a dolů. Muzeum v Capoliveri je zavřené, budova na prodej a místo, odkud se jezdí do dolů vypadá jako z amerického hrůzostrašného hororu – rezavé vozíky, rozbité stroje apod. … brrrr!

Ale zpět k putování okolo Capo dell Gabbiani – jak jsem psal výše, cesta byla přehrazena řetězem. Jediná odbočka nás zavedla okolo koňských ohrad na rozcestí několika silnic – jedna vedla dolů k moři, další k Monte Calamita, nejvyšší hoře poloostrova (413 m) a třetí neznámo kam. Prošli jsme se zde a zvolili cestu zpět. Ve stínu stromů s pomocí navigace jsme došli zjištění, že tudy prostě neprojedeme. Nezbylo nám nic jiného než jet zpět do Capoliveri. Po sjetí silnice mi bylo jasné, proč zde jsou auta šedá, zaprášená. Už si také vezeme několik kilogramů prachu na autě. Nevím, kdo ho bude umývat. Asi si fordíka necháme vyčistit od odborníků.

Z Capoliveri silnice pokračovala do Punta Perla – malé osady s apartmány. Naším cílem však byla pevnost Forte Focardo ze 17. století. Jak v minulosti, tak i nyní je v držení armády a je zde i maják. Dojedli jsme ve stínu náš oběd, sestoupali dolů ke kamenné pláži. Krásné místo na šnorchlování, nutno však mít boty na koupání nebo ploutve. Vše je zde totiž po kamení. Strmou cestou jsme se vyšplhali zpět na hlavní a v Capoliveri navštívili COOP na doplnění zásob. Jako u jezer, tak i zde mají velké obchody otevřeno celý den a to i v neděli. Ještě k tomu stoupání – na Elbě je průměrná rychlost asi 20 km v hodině. Cesty vedou do kopce a z kopce, dle palubního počítače aktuální spotřeba až 30 litrů! Zařazená rychlost tak maximálně na trojku či dvojku s občasným klepáním ventilů.

Cestou zpět do kempu nás zaujal obchod s vínem, byl ale zavřený. Všichni se pochvalně vyjadřují o elbském víně, tak jsme ho chtěli vyzkoušet. Nedaleko naštěstí byl další krámek – ovoce a zelenina, i s vínem. Tak otočka u vjezdu do kempu, zpátky a už jsme si vezli jeden vinný kousek – Don Foscardo. Teď už je vypité, velmi dobré. Díky mrazáku v kempu i krásně vychlazené.

Odpoledne, abychom smyli ty kila prachu jsme se vypravili na pláž pod kempem. Bibione hadra! Ve 3 hodiny odpoledne zde bylo stále plno lidí, ale nějaké místečko se nám podařilo najít. Voda krásně čirá, ale u jezera byla teplejší. Nebo se nám to možná zdálo. Určitá místa byla s teplejší vodou, jen těžko říct, zda to nebylo způsobeno čurajícími dětmi, kterých zde bylo obrovské množství. Na rozdíl od našich krajin zde i ty nejmenší děti nosí plavky … holčičky dokonce i vrchní díl.

Na pláži jsme byli asi do 6 hodin. Po návratu nás čekalo několik překvapení. Vedrem se nám rozpustily svíčky, lednice nestíhala chladit a ušla nám půlka postele. Svíčky koupíme nové, to není problém. Lednici jsme zrušili a věci přenesli do mražáku. Horší je to s postelí. Po ohledání jsme našli dírku, propíchnutí nebo prokousnutí, těžko říct. Je zalepená a doufám, že lepidlo bude držet, že zde také není děr více. Není to jako by praskla sama, spíše o něco propíchnutá. Jen nevíme o co.

V dálce je slyšet šplouchání vln, na kterých se kolébají lodičky … romantika dovolené … postel je zalepená a tak projde zatěžkávací zkouškou, zda 5ti hodinové zasychání je dostatečné.

Ještě před spaním jsme se byli projít po pláži, courali jsme nohama ve šplouchající vodě až občas voda šplouchla a Terezka měla mokré kalhoty. Měli jste ji vidět, jak se čertila, ale to jen tak na oko. Pláž končila skalami, a tak se šlo zpět a vzhůru do kopce ke stanu a do pelíšku, zítra nás čeká další náročný den poznávání po Elbě.

FOTOGALERIE

Úterý, 21. července 2009

Elba – severovýchodní část

Večerní procházka po pláži nás zmohla, proto jsme hned zalehli. Teda ještě nafoukli opravenou postel a doufali, že vydrží až do rána, že nikdo z nás nebude muset spát v autě. Po zkušenosti z minulé noci byly hned vedle postele připraveny spacáky. Byť je na Elbě během dne okolo 28-30 stupňů, v noci začne pofukovat a příjemně se ochladí. Proto prostěradlová či deková přikrývka není dostačující. O tom jsme se přesvědčili i dnes v noci. Ve 3 hodiny ráno bylo potřeba spacáky vybalit a pěkně se do nich zachumlat, pak jsme mohli spát nerušeně až do rána. Postel naštěstí také vydržela.

Ráno nás probudilo štramlání sousedů od vedle, nevadilo nám to, potřebovali jsme dneska dříve vstávat. Bydlí nad námi v přívěsu dva italští důchodci a dneska odjížděli domů. Mysleli jsme, že odjíždí nějak brzo ráno, ale skutečnost byla jiná, ještě ve 3 hodiny zde poskakovali. Celkově nám bylo jejich balení záhadou. Proč? Měli malé auto, bez tažného zařízení a okolo přívěsu měli lednici, sporák, koberce apod. Strejda autem najel k přívěsu a tahal krabice do auta. Tak jsme čekali, kdy zamknou přívěs a vyrazí, ale nic. Nakonec odpoledne zmizel jak přívěs, tak všechno okolo i auto. No prostě asi ho nafoukl či co a přívěs přivázal provazem za nárazník, protože jiné vysvětlení nemáme!

Raní obloha nebyla slunečná, ale pošmourná, plná mráčků a obláčků. Na cestování dobré, ale na fotky nic moc. Postupně se ale vše začalo trhat a než jsme dosnídali, tak už byla obloha zase modrá, jako vždy. Jak jsem psal včera, zrušili jsme lednici, protože začala fungovat spíše jako mikrovlnka. Veškeré zásoby máme uloženy v mražáku vedle sprch. Je to tím trošku komplikovanější, ale nehrozí, že by se nám něco zkazilo.

Úterní program byl stanoven na prozkoumání severovýchodní části Elby, která je také známá pozůstatky po těžbě železné rudy či jiných minerálů – např. hematit, pyrit, magnetit či limonit a to už od dob starých Římanů. Říká se, že na Elbě pece nevyhasly po dlouhé dva tisíce let, až koncem 20. století, kdy se Elba přeměnila na turistickou destinaci.

První zastávkou bylo Porto Azzurro, město s dřívějším názvem Porto Longone. Proč bylo přejmenováno? Důvod je více než jednoduchý – dříve zde totiž stála známá vesnice a říkalo se, že „byl na návštěvě v Porto Longone“ a znamenalo to - seděl ve vězení. Zaparkovali jsme poblíž marketu COOP a vydali se do uliček města. Nejdříve nás zaujal obchod s kameny. Měl několik částí a nabízel či ukazoval známé i neznámé kameny z Elby. Valili jsme oči, co za kameny se zde dá najít a těšili se, že se nám také snad podaří rozšířit naši sbírku. Problém je jen ten, že tomu tolik nerozumíme. Skrze náměstíčko s kostelem nás uličky zavedly na „náměstí“ či spíše přístav, zde není náměstí v centru města, jak je člověk zvyklý. Koupili jsme nějaké pohledy – i na poslání a po krátké zastávce v marketu (koupili jsme si rohože pod postel a jako „kobereček“ před postel) jsme jeli dál.

Průvodce – knížka, nás zavedl dále k jediné sladkovodní laguně na Elbě – Laghetto di Terranera, ležící směrem na Rio nell´ Elba, asi 2 km za Porto Azzurro, odbočka na kemp Camping Reale. Zde jsme parkovali opět pod zákazem stání, zrovna odtamtud odjíždělo nějaké auto, tak jsme využili možnosti a nahradili ho zde. Nedílnou výbavnou na „výšlap“ k laguně bylo kladívko, jak se později ukázalo, nebyli jsme jediní kdo měl podobný nástroj. Podél kempu a pláže se po chvíli dojde k plotu na kterém je obrovská cedule zakazující vstup, ale ručně je zde dopsáno „Laghetto“ to jako abyste věděli kam jít. Plot zde samozřejmě nepokračuje a tak je vstup volný. A zde už začíná pravé kladívkové eldorádo – rozuměj ráj amatérských šutrologů. Bylo to zde jako u permoníků, ozývalo se ťukání a štrachání, jak každý hledal ten svůj drahokam, teda nehledě na to, že je individuální sběr minerálů na ostrově zakázán. Nu což, přidali jsme se a pomalu plnili kapsy i baťoh menšími či většími úlovky. Největší úlovek má Terezka zdokumentovaný pouze na fotce, ten by se nám nikam nevešel. Černé pláži s třpytícím se pískem dominuje torzo nějaké těžební konstrukce. Vše zde má zvláštní atmosféru – černý písek, rezavé kamení, zelené kamení, hnědé kamení a najednou stojíte u sladkovodní laguny. Teda tato je také oplocena, ale z vrcholku se dá krásně zkouknout. Pochází se sirných pramenů a také hraje všemi barvami.

Čas pokročil, začalo být horko, tak zpět do auta a pokračujme do Rio nell´ Elba. Opět původně hornické a nezávislé městečko umístěné do svahu hory. Jeho znakem jsou vysoké a úzké domy, kostelík a postupný úbytek obyvatel. Zůstávají zde pouze staří obyvatelé a mladí odcházejí. Celé město spíše připomíná horskou pevnost a tak asi působilo i na veškeré nájezdníky, kteří se je kdy pokoušeli dobít.

Z hor se cesta vinula zpět k pobřeží – k přístavnímu městečku Rio Marina, důležitému přístavnímu uzlu jak v minulosti – kvůli převozu železné rudy, tak i nyní. Jedná se o druhý největší přístav, kam zajíždějí trajekty z Piombina. Nevíme sice, kde v přístavu kotví, ale později zde stál Toremar trajekt, tak se sem nějakým záhadným způsobem napasuje. Zaparkovali jsme hned vedle obchodu s pečivem, tak šupky dupky, než zavřou nakoupit něco k obědu. Zakoupené dobrůtky byly spořádány při pikniku na stinné lavečce v parku za dohledu rezavé kočky. Po obědě jsme nakoukli do přístavu, kterému dominuje osmiboká strážní věž ze 16. století, ke které později přibyla ještě věž s hodinami. Nic víc zajímavého zde nebylo.

Na nejsevernějším místě ostrova je městečko Cavo s mysem Capo Castello, kam se mělo opět dát dojet. Ale byť jsme jeli podle mapy, tak nám nebylo dopřáno toto místo najít. Spíše jsme se zasekli v úzké uličce, odkud bylo nutno vycouvat – do kopce a to bylo trošku složitější. Podařilo se mi to až na několikerý pokus za doprovodu „vůně“ spojky. Byl jsem z toho zpocený až na řiti, jak se říká.

Proto pryč odsud, zpátky do Rio nell´ Elba a k hradu Volterraio – dominantě Elby. Nejdříve však okolo Monte Strega (Hory Čarodějnice) s Janovskou věží a krásnými výhledy na okolní svahy zvrásněné bývalými doly na železnou rudu či jiné minerály. Hrad Volterraio nebyl nikdy dobit a pochází ze 13. století. Autem se na kopec 394 metrů vysoký nedostanete. Nejbližší místo je parkoviště s vyhlídkou a odtamtud už musíte pěšky. Nám stačil pohled z dálky a krátký oddech na odpočívadle.

Okolní pláže nás zvaly ke koupání, proto jsme se rozhodli některou navštívit, nejlépe co nejvíce opuštěnou. Našli jsme jednu takovou, s krásným výhledem na Portoferraio. Vrstvy suchých řas ležící na pláži však mluvily za vše. To byl důvod, proč zde nikdo nebyl. Celé dno bylo poseto živými řasami a mořskou trávou a tudíž nepříliš příjemné místo na koupání. Pokračovali jsme proto dále a najednou jsme dorazili zpět k odbočce do našeho kempu. Miniaturní vzdálenosti na Elbě nás neustále překvapují. Proto jsme se rozhodli okoupat na té naší bibionské pláži. Předtím jsme zajeli ještě na benzín do nedalekého Agipu a honem zpět do kempu. U vjezdu nás překvapila zavřená brána – co jsme pochopili, zákaz vjezdu návštěv během siesty, tj. do 15:30. My jsme však místní, tak nás nic nezastavilo.

Na pláži nebylo tolik lidí jako včera. Je znát, že je všední den. Stavili jsme se na ledovou tříšť v nedalekém baru a pak už jen odpočívali na pláži a plánovali zítřejší program – střed ostrova s hlavním městem.

K večeři jsme měli dobrou pizzu s restaurace na pláži. Byl pro ně velký problém rozumět anglicky, že chceme pizzu do krabice. Nevím co na tom bylo nepochopitelné, ale seběhly se na nás dvě číšnice, které mluvily pouze italsky či německy. Nakonec se ale zadařilo a bez večeře jsme nebyli.

FOTOGALERIE

Středa, 22. července 2009

Elba – střední část

Po dalším dílu seriálu Jericho jsme včera spokojeně usnuli a zachumláni do spacáku chrupkali až do rána, tedy do 7 hodin, kdy nás pomalu začalo budit horko. Vypadalo to, jakože je venku opět zataženo. Nebylo, sluníčko svítilo, ani větévka se nepohla. No prostě a stručně řečeno VEDRO už od rána!

Já se přes kopec vydal do obchodu na chleba – samozřejmě jaký jiný než vekový a polotvrdý. Pospíchal jsem zpět, protože sem u stanu nechal vařit vodu na kafe a čaj, ale plná konvička trvá déle. Navíc to vypadá, že nám v bombičce dojde plyn, už se jí moc nechce. Mezizastávka byla u mražáku u sprch, kde jsem vzal na kost zmrzlé máslo a sýry. Když bych je po někom hodil, tak ho nima asi zabiju. Snad se rozpustí. Včera jsme si jako předkrm k pizze chtěli udělat caprese salát. Rajčata zmrzlé jako dělové koule a mozarela také neplavala ve své obvyklé vodičce, ale v „ledíku“. Ve finále byl salát až k pizze. Chuťově velmi dobrý, ale konzistenčně vypadal prazvláštně.

Včera jsme během našeho putování vynechali dvě místa, a tak naše dnešní první kroky vedly přímo sem. Prvním bylo La Chiusa di Magazzini – původně šlechtické sídlo z 18. století, dnes agroturistický hotel a producent (i prodejce) olivového oleje a vín. Dle našeho průvodce prvotřídních. Dle mého názoru v některých pasážích průvodce Merian Live přehání. Je pravdou, že prostředí La Chiusi je krásné, příjezdová cesta jako z 18. století, jen kočár chybí. Zahrada velmi pečlivě opečovávaná, výhled na moře … to je ale tak všechno. Co se týče prodeje vína či olivového oleje, pak počítejte samozřejmě minimálně o třetinu vyšší ceny než v běžném obchodě – je to turistická atrakce a pak také v prodejně více méně žádná vína neuvidíte. Jen seznam produktů a ceny. Dvě flašky na ochutnání a několik vystavených etiket. Paní sedící za pultem si Vás ani nevšimne. Jestliže sem jedete za vínem, vynechejte návštěvu tohoto místa a kupte si flašku velmi, skutečně velmi dobrého vína v některé z prodejen u silnice, která často pocházejí od drobných elbských vinařů. Namísto 10-15 EUR vás vyjde na 5-8EUR. S jedním z těchto stánků u cesty máme také své zkušenosti. Vybrali jsme si zde lahodné bílé víno za cenu 6 EUR. Paní, která zde obsluhovala, byla zabrána do živého hovoru se svou přítelkyní. Po chvíli směrem ke mně prohodila „SEX“, pochopil jsem, že po mně chce těch 6 EUR, tak jsme zaplatil. Jakým jazykem to však bylo jsme se nedopátrali...

Další ranní zastávkou ležící nedaleko, byl 5* hotel Villa Ottone z 19. století. Prostředí je velmi honosné, zaparkovat se dá na hotelovém parkovišti před hotelem a pak dále už po svých. Každý z personálu vás zde zdraví, tak se tvařte, že zde bydlíte, jak jinak přeci. Hotel má dvě budovy novou, architektonicky nezávadnou, ale prostě „novou“ a původní, ta už vypadá velmi zajímavě a poeticky. Od ní je krásný výhled na moře a celý záliv okolo města Portoferraio.

Takže zpátky z pohádkového, sterilního prostředí připomínající egyptské resorty, na zem a do prachu běžného života a nástrah poznávání! Před námi bylo hlavní a také největší město ostrova Elby – Portoferraio s více než 11 tisíci obyvateli. Už jsme měli tu čest při příjezdu, ale v neděli nás zajímalo jen to, jak se z něj co nejrychleji dostat pryč a najít si vhodný kemp. Dnes, to jsme si sem jeli užívat či ho spíše poznat. Mají tu i dokonce dvouproudou silnici, která vás přivede do centra. Je nutno neustále sledoval návěští na přístav a až poté se zde začne objevovat známé kolečko signalizující centrum, přístaviště se totiž nachází v podstatě v centru města. Po malém zakufrování jsme i my našli parkoviště, dokonce zdarma. Neparkovali jsme zrovna „košer“ - trošku naštorc, ale italskými pidiautům jsme nebránili ve vjezdu ani výjezdu. Nebyli jsme jediní, kdo tak stojí. Navíc toto parkoviště bylo zadarmo

Město samotné či spíše jeho historická část leží okolo přístavu a je chráněno městskými zdmi a dvěma mohutnými pevnostmi. Je to také největší přístav na ostrově, kam míří lodě dvou společností – Moby a Toremar. Obkoukli jsme, kde se asi budeme v sobotu ráno nakládat a pokračovali dle průvodce na prohlídku města. Počítejte s dobou něco okolo jedné hodiny, více by vám neměla procházka zabrat a také je vše docela hodně do kopce, skutečně hodně. Do starého města je nejlepší vstoupit branou Porta Mare naproti Medičejskému molu. Brána pochází ze 16. století a nechal ji postavit Florenťan Cosimo de Medici. Hned za branou je milé a malé náměstíčko Piazza Cavour. Zde máte poslední šanci na občerstvení před výstupem po schodech. Nebo můžete využít obchodu v bývalé tržnici Galeazze ležící na pravé straně náměstí. Budova tržnice je sice památkově chráněna, ale nevypadá tak. Uličkami a po strmých schodech jsme stoupali nejdříve k Forte Stella (Pevnost hvězd) z roku 1548. Dnes jsou zde byty, ale za 1.50 EUR Vás pustí dovnitř. O kousek dál stojí Villa dei Mulini, jedna z Napoleonových rezidencí, původně mlýnice z roku 1724. Napoleon k ní nechal přistavět jedno patro a tím vznikl obytný dům. Bohužel v žádné z původních rezidencí se nedochovalo mnoho z originálního vybavení. Stejně tak tomu je i v Napoleonově rodném domě na Korsice. Už zvenčí působí dům dosti zchátrale. Vstupné 3EUR platí i na Villu San Martino, ale musíte je navštívit v jednom dni.

Po městských hradbách vede chodník až ke druhé pevnosti – Forte Falcone (Pevnost sokolů), zde se však nepodíváte. Budova je v majetku italské armády a je uzavřena.

Za povšimnutí ve městě stojí ještě kostel Chiesa della Misericordia u krásných schodů. To je z historických památek hlavního města vše. Procházka je pěkná, nijak dlouhá. Nám ovšem více učarovaly liduprázdná městečka ve vnitrozemí. Na náš vkus zde byl moc velký ruch.

Ještě jsem zapomněl – před Portoferraiem někde leží pozůstatky římské vily – Villa Romana della Grotte, nedaleko San Giovanni. Teda alespoň dle průvodce i mapy. Hledali jsme, hledali, ale nenašli. Bude-li možnost a čas, tak zkusíme znova. Oba dva máme vykopávky rádi – viz naše návštěva Pompejí.

Asi 7 km od Portoferraia leží dalších z Napoleonových rezidencí – Villa San Martino. Část z budov je nyní přestavěna na hotel (Park Hotel Napoleone) a další část pomalu chátrá. Návštěvníci zde mohou zaparkovat buďto zadarmo podél silnice či na placeném parkovišti (2 EUR) a podél krámků, skrze příjezdovou alej se asi po 5ti minutách dostanete ke vstupní bráně. Uvítá vás zarostlý, kdysi impozantní palác Demidoff z roku 1856. Už i na něm oprýskává omítka. Nevíme, jak to vypadá uvnitř, ale určitě ne nijak úchvatně. Zajímá-li vás však historie a další místa, kde žil Napoleon během svého 300 denního vyhnanství, zastavte se zde.

Páteční den jsme se rozhodli strávit na pláži – odpočinkem před dlouhou cestou. Ovšem naše bibionská pláž není tím pravým místem. Proto během našeho poznávání po Elbě tak průběžně hledáme místečko, kam se v pátek uchýlíme. Z toho důvodu jsme odbočili z hlavní silnice, směrem na Scaglieri. Jeho okolí lemují Golfo di Viticcio a Golfo della Biodola. Jedna z místních pláží nám padla do oka, jako možný favorit na páteční lenošení. Zajeli jsme až k Procchio, původně rybářské vesnici, kde se prý koupávala Napoleonova sestra Paolina. Nebyla prý příliš stydlivá a tak byla atrakcí pro místní obyvatele. Podle ní dostal jméno i nedaleký ostrov Isola Paolina.

Jak jsem psal výše, máme s Terezkou raději liduprázdnější vnitrozemí s krásnými městečky, která jsou bokem všeho turistického bláznění a ruchu. Jedním z takových míst na Elbě je Sant Illario in Campo. Je už bohužel zmíněno v průvodci, tak to nebude mít dlouhého trvání a i ono „padne“ pod nájezdy turistů. Městečko leží na skále a jeho křivolaké a malebné uličky jsou přímo pohádkové. My jsme se zde pohybovali během siesty a tak nebylo nouze o místní obyvatele polehávající na lavečkách a trávící horké poledne ve stínu stromů. Městečko pochází ze 12. století a bylo založeno Langobardi a následně opevněno Pisánci. Centrem je kostel San Francesco z roku 1100.

Přes údolí leží další z vnitrozemských městeček – San Piero in Campo, věčný soupeř Sant Illaria. Je větší a starší. Nám osobně se líbilo více San Illario. Piero už je moc velké. Za prohlídku zde stojí románský kostel San Nicolo postavený na pozůstatcích antického chrámu z 1. st. př. n. l. Nám se podařilo podívat se i dovnitř. Dle průvodce je to velmi vzácná příležitost, že kostel je spíše zavřený. Uvnitř jsou krásné fresky ze 14. - 15. století. Z nedaleké terasy – Belvedere je krásný výhled do okolí. Opět byla atmosféra dokreslena odpočívajícími domorodci.

Na kopci mezi oběma městečky leží strážní věž – Torre di San Giovanni z 11. století. Průvodce se o ní nezmiňuje, což je dobře. Stojí za to k ní vystoupat po klikaté a točivé silničce, která je hlavní silnicí, byť vám to asi tak nepřipadne. Pokochali jsme se krásnými výhledy na několika zastávkách. Doporučujeme pokračovat ještě výše až k ruinám románského kostela ze 12. století. Vypadá sice uzavřeně, ale boční mříž je vyražena, tak se dá jít ze strany lesíka i dovnitř.

Zde náš dnešní program končí a další, pro neúčastnící se fakultativních výletů, není. Tito se už musejí bohužel zabavit sami … My jsme se vrátili po silnici vedoucí skrze Marina di Campo, otřesné město plné koupajících se a řvoucích turistů, podél Laconského zálivu plného předražených kempů až do toho našeho nedaleko Capoliveri. Ještě před tím jsme nejdříve zajeli do obchodu doplnit zásoby a pak hurá k rozpálenému stanu. Nejdříve jsme se chtěli jít okoupat na naši bibionskou pláž, ale pak že ne. Sprcha byla blíž a není nutno být každý den v moři, ne? Nic se nemá přehánět.

Část dne po osprchování bych nazval jednoduše - „Jak si vyrobit pivní zmrzlinu?“. Proč? Přinesl jsem z mražáku dvě plechovky piva a když jsem se je pokoušel nalít do kelímků, tak z nich padala pivní ledová tříšť. Rozřezali jsme teda plechovky a jejich obsah vyklopili do kelímků. Vše se dalo nabírat lžičkou, jak bylo zmrzlé. Ale než jsem dopsal tento zápisek, tak už se pivo přeměnilo do pitelné podoby. Další plechovky jsme si však raději přinesli s předstihem.

Na počátku dnešního dne je uvedeno, že dnes bylo extrémní horko. Abych to přiblížil, sprchový gel a i šampon na vlasy pálil. Antiperspirant se mi rozpustil do konzistence tvarohu. Myslím, že dále nemusím v popisu pokračovat … Teď už ovšem pofukuje osvěžující větřík a Terezka je navlečená do teplákovky, zaplá po krk, jak by zapomněla a horko dnešního dne.

Večeře dnes byla malou hostinou – pršut, mozarela, rajče, ledový salát a české pivo. Zásoby kozlíka ale povážlivě docházejí. Zbývají nám poslední dvě plechovky na zítra. Pak asi začneme pít birrel. Pro všechny večeřové propriety jsme ale museli do mražáku. Když jsme chtěli přeskládat věci ze dvou tašek do jedné, bylo pod jednou z nich jakési divné mokro, nažloutlé. Tak jsme nadávali, které čuně tam co rozlilo. Jakmile jsem vytáhl tašku, kde byly birrely, tak bylo vše jasné. Jeden z nich úplně zmrznul a plechovka byla z obou stran vypouklá, jako kdyby to byl pivní granát, jen vybouchnout. Asi trošku ušel. Ještě že nevybouchl úplně, pak by asi neexistoval mrazák, ani naše zásoby. Honem jsme tuto plechovku odnesli do kontejneru vedle umývárny nádobí a se strachem očekávali, kdy se ozve rána, že jako pivo zcela explodovalo, vydávalo totiž divné pískavé zvuky. Jsme už po večeři a nic nad našimi hlavami, kromě letadel, neletělo, žádné hliníkové šrapnely či snad celá popelnice ...

FOTOGALERIE

Čtvrtek, 23. července 2009

Elba – západní část

Šššššššššššššš …. to není had, ale upouštějící se postel. Dvě noci vydržela, ale už večer se nám zdála trošku ušlá. Říkali jsme si, že je to jen zdání. Ale nebylo. Terezka postupně klesala k zemi víc a víc. Nejhorší na tom bylo, také sklouzávala směrem ke stěně stanu. Důvodem bylo to, že matrace má vlastně vnitřní část, aby když se jeden pohne, tak druhý mohl nerušeně spát a nevyskakoval ke stropu. No … moc to nefunguje, ale snaha se cení. A tato vnitřní část neuchází, protože je úplně oddělená od té vnější, ve které se nacházela dírka. Hned ráno jsme pátrali po důvodu opětovného úniku vzduchu. Říkal jsem si, jestli byla předchozí díra nedostatečně zalepená, ale nebylo tomu tak. Po nafouknutí a krátkém ohledání jsme vše odhalili – vedle zalepené díry vznikla nová minidírečka. Už před tím se nám zdál svárů nějaký divný. Je zde asi nějak narušený materiál a tak se postupně trhá dál a dál. Hned jak přijedeme půjdeme postel reklamovat, snad nám to uznají, že se skutečně jedná o vadu materiálu. Máme na ty nafukovací postele smůlu. Díru jsme zalepili další záplatou, zatížili „babylonskou věží“ z vody do ostřikovačů, nářadím a víkem od lednice. Nic těžšího nebylo po ruce. Jednou se nám zřítila, ale pak už stála. Snad vše bude dobře zalepeno!

To nebyl jediný zvuk, který doprovázel dnešní ráno. Venku foukal šílený vítr a vypadalo to, že prší. Naštěstí zůstalo pouze u větru a padajícího listí ze stromu – to ten zvuk deště. I přesto bylo od rána vedro.

To ještě ale nebylo vše co nás ráno čekalo jako překvapení. Šel jsem do mražáku pro máslo a čučím tam … zmizely nám dvě vody, které jsme zde včera nechali stát. Nečekal bych, že nám na Elbě někdo šlohne ze společné lednice vody. Nu což, snad mu chutnaly. To je už je ale ze dnešních ranních překvapení skutečně vše. Dále pouze snídaně, sbalení na výlet a vyrážíme. Každý den se nám to daří o něco dříve!

Je předposlední den pobytu na Elbě – sobotu už nepočítám, to je pouze cesta domů a nám zbývá západní, divoká a nejvíce elbská část ostrova. Dá se říct, že na tuto jsem se těšil nejvíce. Hlavně z důvodu, že zde nebude tolika lidí, jako v jiných částech, je zde lanovka na nejvyšší horu Elby a západní část má svého zvláštního ducha …

Vyrazili jsme nejkratší cestou na Portoferraio s úkolem ještě jednou se podívat po vstupu do Villa Romana. Jel jsem krokem, oba koukali na všechny strany a hle! Vstup do areálu nalezen. Je hned u silnice. Vůbec však nepřipomíná jakékoliv vykopávky. Plot a stavařská buňka jak kasa. Na plotě už ale visí cedule Villa Romana. Z druhé strany, jedete-li od Portoferraia je krásná velká cedule u silnice, aby to nikdo nemohl přejet, z naší strany však nic. Bohužel i když jsme místo našli, tak jsme se sem nepodívali. Cedule stroze informuje, že středa a čtvrtek je zavřeno. Tak do třetice všeho dobrého, zítra už to prostě musí vyjít. Vstupné 2 EUR obětujeme, když jsme vynaložili tolika úsilí při hledání a nenecháme si ujít jedinou římskou památku na ostrově. Čtete-li informace v průvodci Merian Live, nevěřte otevírací době – je zde od 9:30 s polední přestávkou od 13:00 a večer je otevřeno až do 19:00, a platí se vstupné. Snad to zítra klapne!

Okrajem Portoferraia, nám známou cestou jsme projeli směrem na Marciana Marina, okolo již včera navštívených míst – San Martino s Napoleonovou rezidencí, Campo all´ Aia, Procchio apod. A už nás z výhlídky nad městem vítá Marciana Marina. Krásná vyhlídka nabízí pokochání přístavem a saracénskou věží. Mottem města je „Tady je dobře, tady zakotvi!“. My jsme však městečkem pouze projeli. Dle našeho názoru je to další z turistických středisek plné obchodů se suvenýry, kavárnami apod. Daleko více pro nás jsou přitažlivější nedaleká horská městečka Poggio a Marciana Alta, sestra Marciany Mariny, která leží asi 7 km nad zálivem.

Po několika zastávkách na focení a WC dorážíme do Poggia - městečka ve výšce 350 metrů. Stejně jako včera se jedná o konkurenta nedaleké horské Marciany Alty. Poggio je ovšem opět menší a malebnější. Jestliže se sem vydáte, počítejte schody. My to neudělali, ale je jich požehnaně. Celá prohlídka městečka vám nezabere více jak 40 minut i s návštěvnou obchodu s místními produkty. Doporučujeme navštívit kostel San Nicolo z 8. století, na první pohled evokující pevnost. Vždyť se v něm také obyvatelé schovávali před nájezdy pirátů.

Asi 1 km od Poggia, směrem na Marcianu Alta – zde je chyba v průvodci, v zatáčce u vjezdu do stáčírny minerální vody, narazíte na Fonte Napoleone. Zdroj minerálního pramene, prý léčivý. V Itálii platí zákon, že každý z pramenů, i když je komerčně využíván a stáčen musí být přístupný veřejnosti. Dobrá věc, nemyslíte? Viděl jste někdo, jak dopadl původní pramen Mattoni? Naši mocipáni jej prodali Italům, ale ti se k němu vůbec nechovají jako k pramenům doma … U pramene Fonte Napoleone si asi budete muset chvíli postát, najdete-li místo k parkování. Sjíždějí se sem místní s flaškami, kanystry apod. a nabírají vodu na několik dní. Také v restauracích v okolních vesničkách se můžete setkat, že k jídlu dostanete vodu z toho pramene „gratis“.

A nyní přichází zlatý hřeb dnešního dne, ne-li celého pobytu na Elbě. Terezka se mnou asi nebude dvakrát souhlasit, duševně se na tento okamžik připravovala celou dobu co zde jsme. Je to výstup na Monte Capanne, nejvyšší horu Elby – 1018 m. Nahoru vede několik stezek. My zvolili méně náročnou variantu – lanovku za 17 EUR. Bohužel zde neberou karty, tak je to trošku více hotovosti. Kabinky jsou opět po dvou, stejné jako u Lago di Garda, takové „opičí“ klece na stojáka. Cesta nahoru trvá okolo 20ti minut. Nejdříve se jede mezi kaštanovými stromy a poté už vegetace mizí, zůstávají jen keře. Krajinu lemují rozlámané žulové desky. Zde si člověk uvědomí svou malost ve srovnání se sílou přírody … Horní stanice lanovky ještě není nejvyšší místem kam se dá dojít. Krátká stezka pokračuje na heliport a poté podél vysílačů na vyhlídku na druhou stranu ostrova. Nám vyšlo počasí, byla krásná viditelnost, jen mezi kopci odněkud neustále vznikal mrak, jehož kousky se trhaly a ztrácely se nad mořem. Zajímavé to dokreslení dramatičnosti. Po vyfotografování, pokoukání na všechny strany Elby jsme se opět lanovkou svezli dolů. Vyšlo nám to akorát, protože i zde je polední pauza. Poslední lanovka nahoru jede 12:15 a dolů 12:45, pak musíte nahoře dvě hodiny užívat siesty než vás svezou dolů. Nebo prostě po svých – dolů vede několik různě dlouhých stezek.

Nedalekou Marcianu Altu na svahu Monte Giove s pozůstatky pevnosti z 12. století, dobitou v roce 1553 obávaným pirátem Dragutem jsme viděli z lanovky, proto nebylo nutno sem zajíždět. Pobřežní silnicí se lze dále dostat do městečka Sant´ Andrea – původně rybářské vesnice, dnes však potápěčským centrem Elby. Obec je obklopená kouzelnými žulovými skalami, a tak stojí se zde na chvilku zastavit či do ní alespoň nakrátko nakouknout. Počítejte však se serpentinovitým sjezdem!

Máte-li v oblibě majáky, jako já, pak i zde na západním pobřeží jeden najdete. Buďto se k němu dá přímo sjet a poté pokračovat pěšky, či opět zastavte na scénické pobřežní silnici a zkoukněte jej shora – stojí na okraji Patresi Mare.

Západní část Elby je na rozdíl od jiných plná žulových skalisek, malebných útesů a zátočin. Nedostanete se sem ale jinak než z lodi, což je na jednu stranu dobře, zůstává zde stále zachován kolorit původního života, nezničený turistickým průmyslem. Nás dnešní den doprovázel vítr a zvláště na západní, návětrné straně – Costa dell Sole, nešlo kvůli němu pomalu ani vystoupit z auta. Když se mi to podařilo, tak jsem nemohl pořádně fotit, jak se mnou cloumal vítr. Ale to co zde uvidíte, vás nečeká na žádném jiném místě na Elbě. Jen pro slabé povahy – silnice je na jedné straně lemována skalami a na straně druhé asi 100 m srázem do moře … Zažíval jsem zde podobné pocity jako na nejzápadnějším místě pevninské Evropy v Portugalsku – poslední kousek země a dále už jen a jen moře a širé dálavy.

Podle naší polohy a také podle mapy, bysme měli v těchto místech zahlédnout pobřeží francouzské Korsiky. Opar nad mořem však dával jen tušit, že se zde nachází nějaký ostrov, nebo se nám to možná jen zdálo. Taková malá „fatamorgána“ na konci světa zvaného Elba.

Dalším městečkem na trase bylo Chiessi a Pomonte. Ve druhém jmenovaném na nás přišel hlad. Oba dva místní bary měli naštěstí otevřeno, tak jsme si v jednom z nich dali focacciu, odpočali, zkoukli kostelík a jedeme dál. Závěrečná městečka na západní části jsou Fetovaia, Seccheto a Cavoli. Najdete v nich plážičky, krásné vyhlídky, ale už i více turistů.

Západní část Elby mi učarovala, jak jsem psal výše, a zanechala ve mně otisk zbytku elbských tradic. Doufám, že i dalším návštěvníkům se podaří najít tato místa v nezměněném vzhledu. Nezajímají-li Vás pouze pláže, trika a suvenýry, jeďte se kouknout i sem. Přivezete si suvenýr, který vám nikdo nikdy nevezme – Vaše vlastní zážitky!

Přes již známou Marinu di Campo a Laconu jsme se vrátili do kempu. Ještě s krátkou zastávkou v obchodě a nákup něčeho dobrého k večeři a samozřejmě i vína. Pro dnešní večer jsme zvolili značku Elba Bianco – Terre Granito – La Puete z oblasti Vallebuia – Campo nell´ Elba. Volba to byla jak jinak více než dobrá.

A co s načatým odpolednem? Vydali jsme se na pláž, opět zde bylo asi milion lidí, pomalu nebylo kam zapíchnout slunečník.A když se mi to podařilo, musel jsem ho neustále držet nohou v náporech větru, jinak by asi skončil někde na Korsice. Vyblbnuli jsme se ve vlnách, i když nás sem tam spláchly.

Zítra nás čeká odpočinek na pláži a večer nic moc příjemného – balení a placení kempovného …

FOTOGALERIE

Pátek, 24. července 2009

Elba – poslední den

Dnešní den začíná velmi brzo, už okolo 3 hodiny, kdy se Terezka pomaloučku a poté rychleji snáší k zemi. Včerejší zalepení matračky nebylo zjevně úspěšné. Na konec klesla až na zem a proto se rozhodla se přesunout na druhou stranu stanu, kde jsme na zemi z deky a spacáků udělali náhradní pelíšek. Ráno udělám finální pokus o opravu matračky na poslední noc.

Celou noc neustále foukal vítr, čekali jsme, kdy nás to se stanem zanese na moře, ale nestalo se tak. Venku, stejně jako každé ráno, jsou na obloze mraky. Dneska obzvlášť černé. Statisticky na Elbě prší 1 den v měsíci, snad tomu nebude dnes tak.

Nebylo co snídat, tak zase přes kopec do marketu pro vekózní natvrdlý chleba. Terezka už mezitím nachystala snídani a pomalu přelívala zmrzlou vodu z bandasky, od Napoleonova pramene, do flašek. Vodu jsem vzal z mražáku a náhodně jsem zkontroloval obsah tašky. Byl zde ještě jeden birrel. Nyní však ve formě birrelového granátu, pomalu syčícího a ucházejícího. Je to asi tím, že je v něm minimum alkoholu, normální pivo v plechovce toto nedělá. Opatrně jsem tedy granát odložil do odpadkového koše nedaleko umývárny nádobí. Zatím k žádné explozi nedošlo …

Při snídani se nám stala další malá nehoda – z Terezčiné židle se uvolnil šroub držící na jedné straně látku sedátka. Terezka se se židlí málem převrátila.Vše ale dobře dopadlo.Šroub šel vrátit, závit nebyl vytrhnutý a Terezce se nic nestalo. Snad už jsme si všechna překvapení pro dnešek vybrali...

Hurá na postel, odhalit důvod jejího dnešního úniku vzduchu. Nafoukli jsme ji vzhůru nohama a důvod byl ihned odhalen. Problém nebyl ve včera zalepené díře, ale jinde, a to ve vypouklině, která se vůbec nedotýkala země, navíc byla v nohách se objevila další díra. Tentokrát dost velká. V noci se mi zdálo, že slyším syčivý vzduch, ale nepřikládal jsem tomu váhu, foukal vítr, tak se tento zvuk zdál býti zvenčí. Zbývají nám poslední dvě záplaty – jedna ze staré matračky a druhá, velká z této. Použili jsme záplatu starou. Na opravovaném místě opět byla postavena babylonská zatěžovací věž. Dnes jsme na tuto přidali navíc plechovky s birrelem. To jsme ale neměli dělat. Jestliže chcete vědět proč, pak je nutno dočíst dnešní zápis.

Koupací propriety sbaleny, vyrážíme na námi vybranou pláž v Campo all´ Aia. Před tím ovšem učiníme poslední pokus o návštěvu Villa Romana. Hned u výjezdu z kempu nás zarazila šňůra aut. Pravda, je pátek a dle pohybu v kempu je to den, kdy spousta lidí odjíždí. Báli jsme se, že tato fronta je až do Portoferraia. Nebylo tomu tak. Nedaleko byli silničáři a ti zde nainstalovali semafor pouštějící dopravu v krátkých intervalech vždy jedním směrem. Uf, uf …

Blížíme se k Villa Romana … a … je otevřeno! Můžeme říci, že kromě golfového hřiště v Aquaboně tímto završujeme okruh ostrovem. Jak jsem psal včera, platí se zde vstupné, 2 EUR. Průvodce upozorňuje na davy a autobusy turistů. No jestli myslí linkové autobusy projíždějící okolo, tak snad ano. Jinak jsme zde byli sami a mohli si v klidu areál projít. Residence byla postavena v 1. st. př. n. l. a bohužel už ve 2. st. n. l. opuštěna. Poté se zde usídlili mniši a na závěr bylo místo zvoleno jako strategický bod během obléhání Portoferraia – část areálu byla pobořena kvůli postavení palebných pozic děl. Prohlídka netrvá déle než 30 minut. V kase nemají jiné letáčky než v italštině, ale u některých zastavení jsou popisky, dokonce anglicky. Návštěvníkům se naskytne nejen „pohled“ na letní rezidenci Římanů, ale i krásný výhled na hlavní město s majákem a přístavem. Máte-lí rádi historii, pak určitě zahrňte místo do svého itineráře. Půl hodinu na pláži snad oželíte, ne?

Už známou silnicí okolo Portoferraia, Napoleonovy vily v San Martinu jsme dojeli až na naši zvolenou pláž. Je pátek, spousta lidí odjíždí, tak to zde nebylo hlava na hlavě. Zaparkovali jsme na vyhrazeném a placeném parkovišti a šli se „plazit“ - rozuměj plácnout sebou na pláž a snažit se nicneděláním strávit poslední den dovolené. Zvažovali jsme, že bychom si pronajali slunečník a lehátka. Bohužel cena 16 EUR nás, i ostatní odradila. K čemu to, že máte zdarma záchody, převlíkárnu a přístup do restaurace. Náš tábor jsme „rozbili“ na nevyhrazené části pláže a hned se vydali do vody – byla vcelku studená, ale osvěžující. Co víc napsat o čase na pláži? Byl vyplněn koupáním, ležením, pospáváním a koukáním. Také malým obědem ve formě sendviče. Před 16 hod, uvaření a „zedření“ tím nicneděláním jsme se sbalili a ve vyklimatizovaném autě se vydali zpět do kempu. Ještě že jsme takto strávili pouhý jeden den. Minulé dny, strávené poznáváním, byly náročné, potili jsme se apod. ale viděli jsme celou Elbu, leccos zažili. Ležet a poflakovat se můžeme na zahrádce u bazénu.

Po příjezdu do kempu jsme ještě zaskočili do recepce zaplatit kempovné. Čekalo nás zde dvojí překvapení. Nejdříve trošku rozdílná cena – napočítali nám ještě elektřinu, kterou v původním rozpočtu neuváděli. Nu což, olupte. Dalším „problémem“ byla finta, že platit kartou je možno pouze ráno, že odpoledne to nejde. Snažili se nás poslat do bankomatu. Naší odpovědí bylo, že máme na kartě limit na výběr a že mi tolik peněz bankomat nedá. Tetky daly hlavy dohromady a už šlo zaplatit kartou. Dejte si zde proto na podobné finty pozor. Finální cena za 6 nocí v kempu je tedy 261 EUR. Je to šílená částka za kemp, ale nic lepšího za rozumnou cenu na Elbě neseženete.

Následovalo odsolení ve sprše a pak balení nepotřebných věcí, abychom mohli zítra ráno brzo vyrazit. Balení bylo tedy naplánováno … ale člověk míní a osud mění … Terezka rozebírala babylonskou věž, já měl hlavu vraženou v kufru auta, když tu se ozvala tupá rána a křik ze stanu, že explodoval jeden z birelů! Tak jsme zažili jeho výbuch! Zmrzlé a roztržené plechovky jsme vždy opatrně vyhazovali do koše. Nečekali jsme, že nás vypečou rozpálené! Naštěstí ve stanu nebyly žádné přepravky s oblečením. Jen vyfouklá matračka, spacáky a Terezka … a pivo, všude – na zemi, na posteli, na stěnách stanu … takže před sbalením nás čekal další, už druhý kompletní úklid stanu, během letošní dovolené – první byl u jezera po průtrži a zaplavení. Stěny otřeny, pivo vytřeno, slito a vylito a balení dokončeno. Snad už nás dneska nečeká žádné dobrodružství. Vím, to samé jsem psal ráno a říkal jsem si, že dnešní zápis bude velmi krátký.

Před večeří jsme vyrazili do Capoliveri na nákup dárečků – vína, dobrot a salámu. Utratili jsme nemalý peníz, ale máme vše co jsme chtěli. Snad i obdarovaným se budou tyto věci líbIt. K večeři jsme vypili poslední dva kozlíky a pak směnili dvě dříve „vypařené“ vody za láhev piva Mastro Azzurro. Nezhřešili jsme, jen jsme vyměnili, ne? Na rozdíl od kozla však bylo pivo chuťově nevýrazné.

Teď sedíme, trávíme večeři a psychicky se připravujeme na zítřejší brzké vstávání. Dole v restauraci hraje příjemná hudba, snad se nezvrhne v nechutné karaoke, jako včera.

FOTOGALERIE

SKÁKAJÍCÍ PLAVKY

POHODA NA ELBĚ

Sobota, 25. července 2009

Elba – návrat domů

Večerní posezení s výhledem na Capoliveri bylo zpestřeno zajímavým úkazem - přes město, jako by se valil prachový oblak nebo dým. Koukali jsme na to my, koukali na to i ostatní lidi v kempu a nikdo netušil co se děje. Žádné houkání či přelety letadel se nekonaly, z toho jsme usuzovali, že se nejedná o oheň, také nic nesmrdělo.

Krátká noc na zalepené matračce - ta dneska vydržela a vstáváme ve 4:30 hod. Žádné válení, honem ven ze stanu a dobalit zbytek. Jsou dva zádrhely - prvním je tma. S tou jsme ale počítali. Druhým je "výsledek" včerejšího oblaku nad Capoliveri - všechno je mokré, na všechno padla šílená rosa. Nechápali jsme, jak může oblak kopírovat terén ve 250 m nad mořem! Tím bylo balení trošku zkomplikováno a snad stan vydrží než ho usušíme.

Vyrážíme s malým zpožděním skoro v 6:30 hod. Doprava je naštěstí nulová, příjezd do Portoferraia už máme nacvičený, tak vše probíhá v pohodě. Když se ještě vrátím k mlžnému mraku, tak všechny okolní kopce byly jima ozdobeny!

V přístavu stojí šňůra aut, ale nečekáme dlouho a už se najíždí dovnitř. Zpáteční cesta je se společností Toremar - státní. Je to trochu znát na lodi, ale hodinku to lze vydržet. Sedli jsme a oba zadřímli, před dlouhou cestou dobrá každá hodinka!

A už jsme v Piombinu, vymotat se z přístavu, zapnout autopilota a jedem ... kéž by to bylo tak jednoduché. Vracíme se v sobotu, tak počítáme se zácpami. Dálnice byly vcelku v pohodě. Odpočívadla však horší, fronta na benzín, fronta na záchod ... Také jsme platili největší mýtné co kdy jsme zažili - z Piombina až do Trevisa 37 EUR!

Ještě před přejezdem do Rakouska nás čeká zácpa. Naštěstí se před tunelem dá vycouvat přes příjezdovou silnici - není sice košer, ale lepší než čekat v zácpě. Odbočili jsme v domnělém směru na Rakousko a ejhle - jsme ve Slovinsku! Přes výběžek - Rateče, Podkoren a dále průsmykem s 18% klesáním se dostáváme zpět do Rakouska a u Worther See, oblíbené zastávky, si dáváme pauzu. Slovinsko nám učarovalo - překrásné hory, pastviny, mraky ... podobně jako Rakousko, ale není to tak mastňácké a snad i levnější. Navíc se člověk domluví. Pro zajímavost - před vjezdem do průsmyku byla zelená cedulka s nápisem "otprt", tzn. že je otevřen.

V Rakousku se dálnice ještě více uvolnily. Vídeň jsme letos správně projeli na "Favoriten" a pak už jsou směrovky na Prahu/Brno. Nikdy neodbočujte na CZ/SK hned z kraje Vídně! Pojedete úplně nesmyslnou cestou.

Po 18ti hodinách na cestě přijíždíme domů ... ještě v sobotu. Unavení, ospalí, ale konečně doma! Celkem jsme letos najeli 3 505 km!

FOTOGALERIE

--- Zpět nahoru ---