ČÍNA & TIBET

 

Středa 10. října 2007

Odlet - Šanghaj
Už zase sedím za našim notebookem – dědečkem a datluju do něj zápisník z mnoha mých cest po světě. Říjnový vítr, ne revoluce, mne zavála do země, která nemá k revoluci daleko – do Číny a následně do sporného území – Tibetu.

Celá cesta začala vlastně už v pondělí odpoledne, kdy jsem vyjížděl z Kroměříže autobusem Student Agency – vcelku příjemné spojení – do Prahy odjížděl v 15:15 a na Florenci jsem vystoupil něco málo po 19:00 hod. Pak mne samozřejmě ještě čekala cesta s těžkým kufrem do hotelu Krystal v Dejvicích. Osvědčeným způsobem je metrem na Dejvickou a poté tramvají č. 26 až na zastávku Pod Džbánem – nebo jak to vždy dělám, počítat si zastávky na prstech – moje výstupní je 8. v pořadí. Toto jsem shledal jako nejjistější způsob. Po ubytování jsem ještě zavolal mé milované manželce Terezce, aby nebyla smutná a šel spát.

V úterý, tj. 9. října, jsme měli sraz na letišti až v 9:30 hod a letadlo odlétalo v 11:30 hod. Tento spoj byl docela výhodný v tom, že jsem se mohl v hotelu alespoň v klidu nasnídat a pak taxíkem, který jsem si objednal už večer před tím, vyrazit na letiště. Cesta byla docela ucpaná, neustále na silnici probíhaly nějaké přestavby, takže oproti 15 min raní cestě na letiště mi dnešní trvala asi 40 minut, ale pořád jsem byl v časové rezervě. Cesta stála 244 Kč, ale taxikář neměl na vrácení, já také neměl žádné drobné, mu se nechtělo vysedat, aby si je zašel rozměnit, tak mne cesta stála 200Kč – no nekupte to za ty peníze! Když jsem jednou jel z Hlavního nádraží, tak mne to stálo 1100 Kč, bez dokladu samozřejmě!

Po rozbalení přepážky jsem už očekával první příchozí. Asi sem byl rozmlsaný z minulého zájezdu do Norska, kde se všichni dostavili ještě před „oficiálním otevřením“ přepážky. Tady nic, pak volala Dr. Kotyzová, že je šprajcnutá v zácpě a že neví, kdy dorazí. To už ve mne začal hlodal zub nejistoty. Naštěstí se všichni začali pomalu scházet a i ona zmíněná doktorka nedorazila jako poslední.

Po odbavení jsme se přesunuli na odletový gate a následně do letadla, které v 11:30 hod odstartovalo směr Helsinky – naše přestupní letiště. Jakmile jsme přistáli (po 2 hod), všechny jsem upozornil, aby si posunuli hodinky o hodinu dopředu – dělal jsem chytrého, jelikož mne na to upozornila den předem moje Terezka, jinak by mi to také nedošlo.

Letiště v Helsinkách bylo malinkaté, působilo stísněným dojmem, ani žádné velké nakupování zde neprobíhalo. Takže jsem si sedl a čekal, až se otevře další gate. Mezitím jsem okusil finské pivo za 5 EUR – docela dobré, značku jsem už bohužel zapomněl. Nechutná však jako německé, které je nechutně světlé.

Letadlo do Šanghaje bylo na rozdíl od předchozího letu naprosto plné. Do Helsinek jsem seděl v páté řadě, na trojsedadle úplně sám, což byl skvělý komfort. Bohužel na delším letu tomu tak nebylo. Seděl jsem až v 55. řadě, asi 3 či 4 řady od konce letadla a už vůbec ne sám. Byť bylo v letadle dostatek místa na nohy, nevyspal jsem se nijak zvlášť dobře. Po 9 hodinách letu, posunutí hodinek o 6 hod dopředu jsme v 7:10 hod přistáli v Šangahaji na letišti Pudong, pojmenované podle místa, kde je postaveno.

V letadle jsme dostali celkem 3 kartičky na vyplnění – první byla zdravotní, druhá příletová a poslední pro celníky. Tyto jsme ve stejném pořadí postupně odevzdávali. První bez jakékoliv kontroly, druhou s kontrolou víz a pasu (trvalo neuvěřitelně dlouho) a poslední při východu z letiště. Ještě před samotným vyjítím z letiště jsme hromadně vyměnili USD či EUR za RMB – čínské yuany v kurzu cca 7.4/USD

V příletové hale nás (naštěstí) už čekal místní průvodce – jménem Victor, neboli čínsky Shenshu Jia. Z fronty u pasové kontroly jsem se mu pokoušel poslat sms, že už jsme dorazili, ale nešlo mi to. Zkoušel jsem všechny možné kombinace, ovšem bez úspěchu.

Měl jsem trošku strach z asijské angličtiny. Samozřejmě mne opět nezklamaly. Mnohdy je velkým oříškem Victorovi, či komukoliv jinému rozumět. Navíc tento průvodce vládne dobře rusky, takže se snaží komunikovat s lidmi v ruštině. Někdy to není na škodu, ale nerozumím mu tolik, jako kdyby mluvil anglicky, tak mi to moc nevyhovuje. Naštěstí máme vždy místního průvodce, tak už zítra bude jiný kuňkala.
Z příletové haly jsme vyšli, či nejdříve vyjeli výtahem ven, kde jsme čekali na autobus. Zavazadla dostal na starosti jiný člověk, jen jsme je všechny zpočítali a bylo to, při příjezdu do hotelu už zde všechna byla nachystaná.

Z letiště jsme vyrazili po městské dálnici směrem Šanghaji, což bylo cca 50 km, ale časově něco přes hodinu, začínala totiž dopravní špička, což mi pak po celý den připadalo, že nemá tendenci opadnout.

Cestu jsme vyplnili informacemi o městu samotném, počtu obyvatel (víc jak 17 mil) a dalšími zajímavostmi z historie lokality samotné. S Viktorem jsem se domlouval, že do hotelu nepojedem, jelikož pokoje nejsou ještě připraveny, že by to byla zbytečná ztráta času. Jakmile jsme vjeli do centra města, tak jsme chtě nechtě okolo hotelu projížděli, proto jsme zde zastavili na toalety. Naštěstí pokoje byly už připraveny, mimo můj, a tak se mohli všichni ubytovat, převléci se nebo alespoň zanést zavazadla na pokoj. V hotelu na mne také čekala Echo, manažerka společnosti PTA Travel, se kterou jsem celý zájezd připravoval. Bude dohlížet na hladký chod naší skupiny.

Od hotelu jsme se vydali skrze bývalou koloniální britskou a francouzskou část města do Fuxing Park, který je postavený ve francouzském stylu. Okolní architektura je skutečně odlišná od architektury jiné části města, jsou zde vidět evropské prvky. Park samotný neni nijak uchvacující, spíše návštěvníky přitahují postavičky cvičící taj-chi, muzikanti, lékaři měřící tlak či hudebníci dirigující kolemjdoucí a zpívající čínské lidovky. No prostě jiný kraj, jiný mrav, co k tomu více dodat. Také jsme měli dneska velké štěstí na počasí. Tajfun z víkendu si to naštěstí rozmyslel a vydal se jinou cestou než na Šanghaj. Ráno bylo příjemných 17 stupňů a poté přes den okolo 25 a slunečno.

Další zastávkou byl Chrám Jadeitového Buddhy – vcelku rozsáhlý budhistický komplex natřený jako všechny ostatní budovy podobného významu na sytě žluto. Mimo různé náboženské sošky jsou zde zajímavé sochy 4 generálů reprezentujících světové strany a boj zla s dobrem, bohyně milosti, kam se chodí modlit ženy, aby otěhotněli a v neposlední řadě samotná jadeitová socha Buddhy – tato je však ukrytá uvnitř budovy. Neméně zajímavou je možná i socha chechtajícího se Buddhy, který má v příchozích zvednout sebevědomí a zlepšit jim náladu po strastiplné cestě.

Cestu k chrámu lemovaly krámky, kde se prodávaly jednak náboženské předměty, tak i plagiáty hodinek všech značek, hlavně tedy Rolex.

Hodina už pokročila značně přes poledne, tak jsme všichni začali pociťovat hlad. Proto jsme navštívili zrekonstruovanou část starého města, kde budovy musejí zachovávat svůj původní ráz – tedy zvenčí. Uvnitř mohou vypadat už dle libosti. Po krátké společné procházce jsme si dali rozchod na oběd. Mnozí se báli, že se ztratí – horší jako malé děti! Já jsem si dal k obědu kuřecí pikantní salát – moc pálivý tedy nebyl. Pak jsem si koupil ještě kolekci pohlednic Šanghaje, abych na to nemusel myslet.

Ve 14:30 hod jsme se přesunuli do dílny, kde nás seznámili s výrobou hedvábí – od počátku po kokon, co se dále s kokonem děje atd. Je zajímavé, že při umělém odchovu nechají na plantáži kokon 60 dnů „zrát“, poté z něj odmotají 80% vlákna a tvoreček uvnitř si vše zase domotá a cyklus trvá opět 60 dnů. Takto se vše celkem opakuje 3x, aby vzniklé vlákno byl pevnější. Dalším krokem zpracování je navíjení. Kokony, které zrají pouze jeden cyklus se namočí do vřelé vody, aby se zabil tvor uvnitř a speciální hůlkou se promíchá voda, kde tyto kokony plavou. Tak se „najdou“ konce vláken a může dojít k jejich navinutí. Vždy je třeba nejméně 8 kokonů k navíjení kvalitního vlákna. Z nich lze utkat cca 1500 m vlákna. Kokony, které postupují cyklus 3x se opět namočí do horké vody, pak ve vodě rozloupnou, tvor vyjme a kokon se dále máčí. Jakmile je dostatečně namočený, tak se napíná na konstrukci – nejdříve menší, poté větší – vzniká tak něco podobného čepici. Tento polotovar je poté 4 lidmi natahován na další konstrukci a tak se vyráběji hedvábné peřiny – konstrukce je vždy velká dle toho, jak velká má být peřina. Výhodou těchto peřin je vhodnost pro alergiky, peřiny se neslehávají a nijak nesesypávají.

Na závěr prohlídky jsme si prošli prodejnu peřin a povlečení, dále hedvábných obrazů a na závěr oblečení. Někteří již zde ukojily své nakupovací choutky.

Na závěr dne nás čekala další zahrada neboli park – nejstarší v Šanghaji – zahrady Yuyuan pocházejí z roku 1542. Jedná se překrásný komplex typických čínských zahrad – s umělým jezírkem, skálou, jeskyní, klikatými mosty. Zahrada je rozdělena dračími stěnami do 5 menších celků, aby se zlý duchové a návštěvníci, kteří chtějí uškodit, zde ztratili.

Cesta do zahrad i zpět vedla skrze nákupní část starého města. Zde všechny lákala touha nakupovat a po cestě zpět jí samozřejmě někteří neodolali přes mé výslovné přání, aby šli s námi, že se mohou ztratit. No a stalo se to, co čert nechtěl – samozřejmě se ztratili. Málem i já při jejich hledání. Naštěstí vše dobře dopadlo!

Dnešní program byl již téměř vyčerpán – čekala nás ještě večeře – opět v restauraci ve starém městě. Před večeří jsme zajeli zpět do hotelu se osprchovat a načerpat něco málo sil po dlouhém letu a dlouhém dni. Zpátky do města jsme vyrazili v 18:30. Večeře byla typicky čínská – více lidí u stolu s otočnou prostřední částí, odkud si každý mohl brát dle libosti. Nedílnou součástí večeře byly samozřejmě hůlky. Bohužel si s nimi nikdo neporadil! Kromě mne!

Po večeři jsme něketeré odvážlivce nechali ve městě a se zbytkem jsme se vypravili zpět do hotelu. Ještě jsme chtěli udělat zastávku na televizní věž, kde je rozhledna ve výšce 260 m. Bylo však už dost pozdě, tak jsme všichni vzali zavděk terasou a výhledem ze 26. patra hotelu. Navíc se sem jede proskleným výtahem, kde vše krásně vidíte a neplatí se zde vstupné. Výhled je odsud skutečně nádherný!

Z terasy se už každý, i já odebral do pokoje, aby zalehl. Já jsem si ještě musel zahrát na ševce – začal se mi trhat šev na botě, jak jsem později zjistil, tak na obou. Naštěstí pomohla jehla a nit, která byla součástí vybavení hotelového pokoje. Snad botičky vydrží až do konce!

Zítra nás čeká vstávání v 5:00 hod, v 6:00 hod odjezd na letiště a v 8:05 odlétáme do Chengdu!

FOTOGALERIE

Čtvrtek 11. října 2007

Šanghaj - Chengdu
Dnešní den začal krušně – zvoněním budíku v 5 hodin, kdy jsem si myslel, že začala snad 3. světová válka! Včera jsem šel spát až po 11 hodině a předchozí noc bez normálního spánku přispěla k mé včerejší „otupělosti“, kdy jsem reagoval pouze na světlo! Naštěstí nás čekal 3 hodinový let do Chengdu, kde každý doháněl nedospanou noc!

Z hotelu jsme vyrazili v 6 hodin směrem na letiště. Před tím jsem zažil ještě malé vzrůšo v recepci, kde jsme měli mít nachystány snídaňové balíčky. Samozřejmě tam nic nebylo a člověk v recepci mne maximálně vytočil svým ignorantským přístupem, kdy na vše odpovídal „Moment please“, jako by nic jiného neuměl. Naštěstí s pomocí našeho průvodce Viktora se nám podařilo ve finále snídani získat. Cesta na letiště nám dneska ráno trvala podstatně kratší dobu – silnice byly prázdné, jen sem tam se motal nějaký zmatený cyklista anebo taxikáři. Na letiště jsme dorazili před 7 hodinou, našli patřičnou přepážku a namísto skupinového odbavení jsme se odbavili u přepážky pro business třídu, tak to šlo alespoň rychle – vybral jsem pasy, posbíral zavazadla, vyfasoval zpět pasy s palubenkami a bylo to, tedy asi za 30 minut. Mezitím se čínským úředníkům nelíbila dvě zavazadla – jedno pak bylo OK, ale druhé už musel majitel otevřít – na RTG úředníky zaujala plastiková flaška se zbytkem fernetu, nechápali co to je za tekutinu. Po řádném vysvětlení vše pochopili. Při další kontrole osobních zavazadel, které se berou na palubu letadla probrali úřednící i tato – samozřemě i zde nesmí na palubu jakákoliv tekutina a někteří z lidiček měli s sebou vodu či colu v plechovce, která byla součástí snídaňového balíčku.

Letadlo bylo plné Číňanů, turistů zde nebylo moc vidět, či spíše jsme zde byli pouze my. Odlet se namísto 8:05 hod uskutečnil až skoro po 40 minutách kvůli přeplněnému letovému prostoru. I tak jsme na runwayi čekali za dalšimi 3 letadly – jako auta na výjezdu ze zácpy. Let utekl vcelku bez problémů, nebyly ani žádné velké turbulence. Dostali jsme i další snídani či dřívější oběd. Spoustu lidí zaskočila otázka, zda chtěji „poridge“ (kaši) nebo western food (nám bližší omeletu s mletým masem a brambory). Pro zítřejší let do Lhasy už budou alespoň všichni v obraze. Já sám jsem si dal samozřejmě evropskou variantu, kaše prý chutnala jako rozmixovaný vývar ... Po snídani všichni usli jako šípkové růženky, jak jsem psal už výše a prospali zbytek letu.
Do hlavního města provincie Sechuan – Chengdu jsme přistáli s cca 20 minutovým zpožděním, takže žádná hrůza. Prošli jsme koridorem určeným pro domácí přílety, kde nikdo nekontroloval pasy, stejně jako při odletu. Zavazadla naštěstí dorazila všechna a tak jsme mohli začít náš dnešní program.

Na letišti už nás čekal náš průvodce v Chengdu – Mr. Du Shin, nebo jak si zkráceně říkal Du. Spíše než číňana připomínal tibeťana, neptal jsem se, ale asi pocházel z této části číny. Jeho angličtina mne uchvátila, ve srovnání s Viktorem ze včerejška mluvil naprosto srozumitelně. Na letišti nás mimo něj ještě čekala paní z dentální kliniky Yafei.

Letiště v Chengdu je vzdáleno od města cca 16 km, proto jsme po chvíli jízdy, vyplněné informacemi o oblasti, dorazili do naší první zastávky – dentální laboratoře společnosti Yafei. Tady jsme byli přivítání transparentem, u kterého jsme udělali skupinové foto. Prohlídka laboratoří zabrala asi hodinu a půl. Bylo to zajímavé srovnání s laboratořemi u nás, hlavně z toho hlediska, že do Číny se posílají otisky na práci. V této laboratoři se pracuje na 3 směny, 24 hodin denně. Průměrná doba potřebná na zaslání otisku z Evropy, zpracování a zpětné zaslání zabere tak 3-4 dny! Zajímavá konkurence pro naše laboranty.

Po prohlídce laboratoří nás čekala ještě klinika té samé společnosti, tato však ležela více ve městě. Společnost Yafei je rodinnou firmou podnikající na dentálním poli od roku 1988. Působí v několika městech Číny, má moderně vybavené kliniky, laboratoře a provozuje také svou školu. Klinika, kterou jsme navštívli, patří k těm menším a dle mého názoru slouží pouze pro předvádění delegacím, ale i tak byla její prohlídka zajímavá. Alespoň bylo možno porovnat úroveň ošetření u nás a zde.

Čas se pomalu přehoupnul přes poledne a tak jsme vyrazili směrem ven z města - do pandí rezervace. Patří mezi jedinečné projekty určené pro záchranu těchto pruhovaných medvídků. Odborníci se zde snaží zdokonalit způsob rozmnožování pand v zajetí. V rezervaci žije 80 těchto huňáčů. Mimo pandy obrovské zde návštěvníci mohou vidět i pandy červené. Tyto připomínají však spíše mývala – jsou hnědé až rezavé a mají huňatý ocas. Jak jsme při prohlídce rezervace zjistili, kromě mladých pand, jsou toto velmi líná zvířata – 16 hodin jí bambus a 8 hodin spí, a tak pořád dokola. Bylo roztomilé je pozorovat při „obědě“, mnohdy si počínali jako člověk. Mláďata zase dováděla na stromech a vytlačovala se ze svých teritorií. U pandy červené jsme přišli zrovna ke krmení, tak se tyto potvůrky sbíhaly jako naše mlsné kočky!

Ještě před odjezdem si všichni nakoupili dárky s pandama – plyšáky, přívěšky či trička. Nyní nás čekala cca hodinová zpáteční cesta do Chendgu, kterou jsme vyplnili ještě dalšími informacemi o pandách, jejich životě, ohrožení atd.

Dneska jsme se do hotelu dostali až po večeři – opět čínské jídlo, kde byly na stole pouze hůlky! Opět si s nima většina nevěděla rady, tak jsem jim raději vyžádal příbory. Po večeři nás čekala sečuánská opera, či spíše zábavnější verze, upravená pro turisty. Tato se odehrávala v otevřeném divadle ve staré části města. Představení se skládalo z několika částí – loutkohry, stínohry, zábavné scénky ze života a na závěr, jako třešnička na dortu, samotné „changing face“, kdy herci mění masky před zraky diváků. Divák toto ovšem ani nestihne postřehnout! Podívaná to byla skutečně úchvatná!

Myslím, že se dneska už každý těšil do hotelu – leží nedaleko centra města, ale bohužel si ho ani dnes neužijem. Zítra opět vstáváme v 5 hodin a pokračujeme směr Tibet – Lhasa!

FOTOGALERIE

Pátek 12. října 2007

Chengdu - Lhasa
Vstávání bylo opět jako předchozí den krušné – budík zvonil v 5 hodin a já na něj skoro ani nereagoval, asi proto zvonil po chvíli podruhé a to už jsem chtě nechtě musel vstát. Navíc jsem večer nemohl usnout, takže celková doba spánku byla tak maximálně 4 hodiny. Naštěstí nás opět čekal 2 hodinový let, tak si člověk slibuje, že to dospí.

Z hotelu jsme vyrazili v 6 hodin. Předtím už odjely kufry, aby bylo vše odbavené a my dostali pouze palubenky a lístky od zavazadel. Tento způsob velmi urychlil letištní proceduru a nám pak nezbývalo už nic jiného než jen projít kontrolou – tentokráte jsme mimo čínská víza ještě potřebovali povolení ke vstupu do Tibetu, kde za osobu se platí cca 150 yuanů! Je to velmi vychytralý způsob, jak od turistů získat další peníze a vláda si takto zajišťuje pravidelný příjem, protože počet návštěvníků přijíždějících do Tibetu neustále vzrůstá, navíc dnes už nemusí pouze přiletět, ale mohou přijet i vlakem.

Dneska jsem byl překvapený velikostí letadla – běžně používaného na zaoceánské lety, toto však letělo jen 2 hodiny a vůbec ne na jiný kontinent. Bylo však úplně plné! Stejně jako včera jsme i dnes odlétali s hodinovým zpožděním – alespoň jsem se mohl déle vyspat. K jídlu jsme tentokrát nedostali nic na výběr – vše bylo jednotné – odporná rýžová kaše a párek ve sladké bulce. Ten jediný se dal z dnešního jídla v letadle jíst. Let proběhl v pohodě, teda kromě výše zmíněného zpoždění. Měli jsme štěstí, protože v Chengdu dneska opět pršelo a my dešti pěkně utekli. Během cesty bylo krásně vidět náhorní tibetskou plošinu a okolní pohoří – bohužel jsem seděl uprostřed letadla, tak mi nezbývalo nic jiného než natahovat krk a sem tam něco zahlédnout.

Po přístání jsme si vyzvedli zavazadla, prošli kontrolou, při které nechápu proč sbírají lístky z kufrů, a vydali se do Lhasy. Letiště leží od města cca 70 km a tak cesta autobusem trvala asi hodinu. Nyní je cesta z letiště zkrácena díky nové silnici a tunelu, který má délku 2400 m. Tak se ušetří 30 km objíždění. Náš pan průvodce nás po tibetsky přivítal a dostali jsme každý bílou šálou, jako dárek na přivítanou. Cestu do Lhasy jsme opět vyplnili informacemi o Tibetu, zvycích a obyvatelích.

Nadmořskou výšku 3800 metrů cítil určitě každý, tak se všichni těšili do hotelu, aby si odpoledne odpočinuli – dneska bylo volné, bez programu. Po příjezdu jsem zjistil, že nemají dostatek volných pokojů, že některé jsou obsazeny němci, kteří trpí výškovou nemocí a odmítají se vystěhovat. Nikdy jsem neslyšel, že by se host odmítal vystěhovat, tak jsme se s paní manažerkou hotelu začli dohadovat. Nabízela ubytování ve vedlejším hotelu, to samozřejmě nebylo přijatelné. Asi po hodině dohadování jsme se dobrali k závěru, že ve vedlejším hotelu budu pouze já, Echo (manažerka spolupracující CK) a jeden pokoj platících hostů. K tomu nabídli finanční kompenzaci 1300 yuanů, což bylo přijatelné. Zítra se stěhujeme zpět do původního hotelu.

Po ubytování a krátké relaxaci jsem se vydal na pomalou procházku městem – došel jsem až k paláci Potala, který majestátně zhlíží na Lhasu. Vždycky jsem si myslel, že tento palác leží někde bokem od Lhasy, ovšem opak je pravdou – leží v centru starého města. Celý je obehnám tibetskými budhistickými mlýnky, u kterých místní obyvatelé meditují. Mlýnků by tu mělo být až 3 tis!Byť jsem palác obcházel pomalu, nedostatek kyslíku byl cítit. Po cestě zpátky se mi začla točit hlava a byl jsem rád, že jsem nevyrazil do města sám. Po delší zastávce sem byl jakž takž v pořádku a dorazil zpátky do hotelu, kde jsem okamžitě sebou praštil do postele a usnul jak nemluvně. Ještě že jsem si stihl nastavit budíka, protože v 18:30 jsme šli na večeři do restaurace ve městě – nedaleko Bakhor Bazaru. Večeře byla dneska odlišná od předchozích – neměli jsme otočný střed stolu, jako v ostatní restauracích, ani nebyly na stole hůlky – což osoby nezvládající jíst tímto nástrojem přivítaly. Jídlo nám však servirovali stejně jako u ostatních večeří – tj. nosili malé talířky, ze kterých si poté každý odebíral. Na závěr jsme uspořádali oslavu, protože ve skupině byly 4 osoby, které během pobytu v Číně a Tibetu slaví narozeniny. Dostali obrovitánský dort, který jsme ani v 28 lidech nemohli spořádat.

Cestou z večeře jsem ze zvědavosti navštívil tržiště a to jsem neměl dělat. Hned se tam na mne vrhly davy prodávajících a nebylo možno se jich zbavit, až po notném kusu cesty. Koupil jsem u nich malý dárek pro mou milovanou manželku a pak už šel zpátky do hotelu, tedy ještě se zastávkou na internet, abych zjistil, co je nového. Myslel jsem si, že nemůže být nic horšího než jsou norská windows, ale tady byla čínská a to byl kámen úrazu v okamžiku, kdy vyskočilo nějaké dialogové okno a člověk měl něco potvrdit. Takže jsem klikal tak spíše po paměti. Stáhl jsem si i skype, ale nikdo nebyl už na příjmu – byl pátek, u nás po 15 hodině a to už jsou všichni z práce pryč. Tak ho použiji snad příště.

Byl jsem rád, že jsem se dopotácel do hotelu, opět mne rozbolela hlava a trpaslíčci s kladívky tepali a tepali, hajzlíci jedni! Rychle jsem se osprchoval a opět sebou praštil do postele. Chvili jsem ležel, ale nejen hlava, ani žaludek nezvládl nadmořskou výšku, tak jsem musel kvapně navštívit WC. Pak už mi bylo líp. Stačilo však otočení na posteli a hned bylo cítit, jak se mi zrychlil tep ... není to jednoduché se pohybovat v této výšce!

FOTOGALERIE

Sobota 13. října 2007

Lhasa
Ráno jsem se naštěstí po probuzení cítil mnohem lépe než když jsem usínal. Bolest hlavy přestala. Sbalil jsem si kufr a nachystal se na stěhování do hotelu Kailash, kde jsem měl být původně ubytován. Na 7:30 byl domluven odvoz kufru pikolíkem z hotelu, proto jsem už před tímto časem sešel do recepce. Tady bylo ticho a temno. Na gauči tu spal portýr a paní v recepci se vyloupla zpoza stolu, také značně otlačená. Hned po probuzení se jala někam telefonovat, kam, to jsem pochopil až později. Pikolík posbíral kufry – mé, Echo a dvou dalších doktorek, které bydleli s náma a odjel. Počkal jsem na ony zmíněné doktorky, které také sešli do recepce trochu otlačené, jako by se před 5 minutami probudily a nebyl jsem daleko od pravdy. Měly domluvené s recpční, že je v 7 probudí, ale jelikož tato spala, nemohl je nikdo probudit – to byl ten telefonát, když jsem ji probudil já.

Přešli jsme do hotelu Kailash – ještě že jsem si na sebe dal bundu, bylo tu skutečně chladno. Tady jsme si zašli na snídani – hotelová restaurace není přímo v hotelu, ale také nevím, zda toto nazývat restaurací – malá místnůstka s 3 řadami stolů. Na snídani byl velký výběr džusů – bílý, žlutý, zelený a červený – jinak prostě vše na jedno brdo! Pak nějaký salám, vajíčka a pečivo. Já jsem pro jistotu zvolil něco, co tvarem a později i chutí připomínalo naše buchty. Dokonce tu měli i kafe, se kterým se v jiných hotelích člověk moc nesetkal.

U snídaně jsem zjistil, že stejné problémy jako jsem měl já měli i ostatní ze zájezdu – bolest hlavy a z toho následné zvracení, všichni vypadali vcelku otekle, ale za to může ta nadmořská výška. Byl jsem rád, že v tom nejsem sám.

Mysleli jsme si, že když nás tak brzo ráno stěhují, budou pro nás mít připravené už pokoje. Ale chyba lávky. Bylo pravdou, že z hotelu odjížděly ostatní skupiny, ale pokoje samozřejmě nebyly ještě uklizené. Nejdříve nám řekli za 30 minut, pak v 9, pak v 9:30. Ve finále to vyšlo tak, že těsně před odjezdem jsme se mohli ubytovat. Už bylo na čase, protože v recepci byla šílená kosa! Pokoje v tomto hotelu jsou na nesrovnatelné úrovni s tím předchozím, který byl spíše jako ubytovna – plesnivé zdi okolo koupelky atd. Také v tom hotelu nebylo moc turistů, či spíše žádný.

Náš dnešní program začal v 9:30 odjezdem k nejznámějšímu lhaskému paláci vůbec – Potale. Pravděpodobně každý člověk má z filu Sedm let v Tibetu zafixované, že Potala leží na osamělém místě, kde nalezne pouze mnichy a nikoho jiného. Opak je opět pravdou! Potala leží v centru města, naproti náměstí nazvaného Náměstí lidu, připomínající Tianmen náměstí v Pekingu (Nebeské náměstí). Bohužel s mnichy to už také není tak docela pravda. Potkáte je zde, ale jako návštěvníky, ne bydlící. Celý objekt slouží nyní pouze jako muzeum a atrakce pro turisty. Zahraniční návštěvníci sem vstupují bočním vchodem a vše podléhá přísné kontrole – zavazadel, nesmí se sem vnášet cigarety, zápalky či zapalovač! Po této kontrole vstoupí návštěvníci na spodní náměstí, kde jsou bývalé ubykace vojáků a služebnictva.

Celý objekt je starý více než 1350 let a za vlády 5. dalajlámy byl rozšířen a přestavěn. Původní budovy postavil král Songsten Gampo pro svou nevěstu ve 40. letech 7. století. Stavba Potaly trvala více než 50 let a pracovalo zde 7 tisíc dělníků a 1500 umělců. Nadmořská výška paláce je ještě o 130 m více, tedy 3830 m a vystupuje se sem jak jinak než po schodech, stejně tak i po paláci se pohybujete po strmých schodech a že jich je nepočítaně – Potala má 13 podlaží a dva hlavní paláce – Bílý a Červený. Do těchto se vstupuje z Náměstí radosti.

Na prohlídku paláce máte přesně určenou 1 hodinu, nesmíte se zde zdržet déle, jinak vám hrozí pokuta 5000 youanů. Jak jsme zjistili při východu, tak toto je striktně dodržováno – u vrat sedí důležitá osoba a kontroluje čas na vstupním lístku. Někdy vám poté prohlídka připadá jako v běhu či ve Vatikánských muzeích. Vnitřní prostory jsou ovšem tmavé a velmi ponuré, tak člověku ani nevadí, že je zde přísný zákaz fotografování. Prohlídka zahrnuje audienční místnosti, soukromé dalajlámovy komnaty, studijní a meditační místnosti a dalajlámovu residenci atd.

Na závěr jsme Potalu opět obešli okolo meditačních mlýnků dokola až na parkoviště autobusů. Tím byl dopolední program ukončen a až do 15:00 hod jsme měli volno na další relaxaci. Já jsem byl průvodcem pozván na oběd do velmi pěkného hotelu, který však nemá tak dobrou polohu jako náš hotel. Nemusel jsem alespoň řešit, co si koupím. Na hotel jsem se vrátil před 14:00 hod a studoval odpolední program, abych se alespoň trochu orientoval ve všech jménech o kterých se mluví, což mi samozřejmě pomohlo.

V 15:00 jsme vyrazili do další náboženské památky – chrámu Jokhang. V překladu by se dalo říct – Katedrály. Sem jsme nejeli autobusem, ale šli pěšky – leží totiž nedaleko našeho hotelu – okolo restaurace, kde jsme byli včera, přes Bakhor náměstí, poslední zachované tibetské enklávy v Lhase až k chrámu samotnému. Na první pohled nepůsobí nijak dominantně či obdivuhodně, vykukují z něj pouze zlaté věžičky a okolo je nespočet modlících se poutníků – tito se modlí nám roztodivným způsobem – klekají a poté si lehají na zem. Na rukou, někteří i na kolenou, mají speciálně vyrobené dřevěné chrániče. Je to zajímavý pohled. Poutníci jsou z Lhasy či z jiných částí země a tímto způsobem se „doplazí“ k chrámu. Někteří cestu ani nepřežijí a tak posílají po dalších poutnících do chrámu alespoň svůj zub, aby zde byl uložen. Naproti tomu jsou tyto zuby zase dalšími poutníky odnášeny domů, jako svatá relikvie.

Chrám Jokhang byl postaven stejným krále a ve stejné době jak Potala a je ještě důležitějším místem, dá se říci že i krásnějším – tedy z vnitřní strany. Návštěvníci nejdříve vejdou na vnitřní nádvoří odkud se poté vstupuje do haly, kde se mnichové setkávají, modlí a debatují. Opět je celá vnitřní část ponurá, provoněná hořícími tyčinkami, svíčkami z másla a pachem z těl poutníků. Okolo této místnosti jsou sošky jednotlivých budhů, dalajlámů a dalších důležitých osob. Našinec tuto část rád proběhne velmi rychle, vzduch je zde skutečně velmi těžký a nedýchatelný.

Daleko zajímavější je 2. a 3. patro, odkud je nádherný výhled na Bakhor, Potalu a okolní hory! Nenarážíte zde do návštěvníků a krásně se zde dýchá. Je zajímavé, že knižní průvodce od návštěvy střechy spíše odrazuje.

Z chrámu, který nyní slouží jako klášter, jsme se vydali ještě do místního obchodu s tibetským uměním, šperky a koberci. Předměty zde měli velmi pěkné, ale ceny tomu také odpovídali, takže se zde každý spíše vytočil a šel nakupovat na přilehlé tržiště. Toto mne nezajímalo kvůli nakupování, ale kvůli lidem, kteří zde byli, snažil jsem se vše nafotit, tak snad se mi to podařilo.

Dneska jsem chodil celý den v mikině. Proč? Důvod je velmi jednoduchý. Včera u Potaly jsem si ji vysléknul a najednou mne začal „ojíždět“ po ruce jeden z místních. Pochopil jsem, že jim chlupy nerostou, tak obdivovali mé. Dále, když jsem seděl na lavičce, přišel další a také se choval stejně, vysmátý jak lečo. Pak mi ještě začal nakukovat pod nohavici kalhot a smál se jak prdlý. Toto vyvolalo obrovský rozruch a najednou se seběhlo a okukovalo mne asi 5 nebo 6 místních. Tak to už jsem se raději zvedal. Dneska, při obchůzce Potaly, jsem toto vykládal lidem ze zájezdu a kolemjdoucí ihned pochopil o čem se bavíme a začal se nezřízeně řechtat!

Dalším poznatkem z Tibetu je to, že místní docela smrdí. Nemyjí se nijak často, také oblečení některých by potřebovalo vyprat a všichni jsou načuchlí tukem nebo žluklým máslem z čaje, který pijí! Někdy se z toho člověku až zvedá žaludek!

V 18:30 hod byl naplánovaný odchod na večeři. Píšu schválně odchod, protože restaurace je od hotelu asi 400 metrů. No ale přijel pro nás autobus, všichni koukali stejně jako já, že to je naprosto zbytečné. Nazpět už jsme šli pěšky. Dnešní večeře byla v restauraci „Šílený jak“. Přívitali nás místním nápojem – ječmenným pivem, mimochodem pěkně nedobrým, a už známým máslovým čajem. Formou švédských stolů jsme ochutnali místní speciality, někdo více, někdo méně. Na závěr jsme shlédli malé představení tibeťanů – zakřepčili nám, zazpívali a bylo to. Nejenom já jsem nabyl dojmu, jak jsou tibeťané podobní indiánům v Peru. Jak oblečením, vzhledem ale i chováním!

Po večeři jsem ještě nešel do hotelu, ale došel pár kroků k Potale, abych udělal nějakou pěknou fotku – palác byl krásně nasvícený a sám si o to říkal! Při zpáteční cestě z reproduktorů okolo hlavní silnice zazněl gong a nějaké čínské povídání. Netušil jsem co se děje, ale když začla hrát hudba, bylo to příjemné. Přešel jsem ještě přes silnici na Náměstí lidu, kde byl pěkně nasvícený památník. Říkal jsem si, že ho aspoň vyfotím. Jaké bylo ale mé překvapení, když zde stříkala fontána do rytmu hudby. Až tady jsem vše pochopil. Bylo to moc pěkné! Největší radost z toho měly malé děti, které běhaly mezi proudy vody. Tato atrakce se zde prý koná každou sobotu a neděli!

FOTOGALERIE
 

Neděle 14. října 2007

Lhasa
Náš pobyt ve Lhase se již pomalu chýlí ke konci. Dnešní den je jediným, kdy zde máme program, zítra už se jen ráno přesunem na nádraží a pokračujme dále vlakem. Ale to předbíhám všem událostem.

Včera, když jsem usínal, tak mne opět začala bolet hlava, proto jsem se ráno raději hned nadopoval vitamíny a zatím vše funguje. Při snídani jsem ale zjistil, že většina lidiček má stejné problémy. Včera jsme si už mysleli, že je vše OK, ovšem chyba lávky, opak je pravdou. Jak říkal náš průvodce – výšková nemoc se může klidně dostavit po 3 – 4 dnech. Tak doufám, že už to všichni budou mít za sebou.

Dnešní program opět začínal v 9:30, jako ten včerejší. Je to rozumný čas – každý se v klidu vyspí a nasnídá. Ono taky na každý den jsou naplánované návštěvy 3 míst, tak je dostatek času na vše. Nejdříve jsme vyrazili do letního paláce a zahrad Norbulingka. Chvíli jsme před hotelem čekali na autobus, a tak jsme mohli vidět, jak vypadá místní doprava – přijížděly mikrobusy a z okýnka vždy koukal „cvik lístek“, který křičel, kam že se asi jede a vybíral peníze. Stejně jako toto bylo atrakcí pro nás, tak i my jsme byli atrakcí pro místní. Určitě by stálo za to, svézt se některým z těchto minibusů.

Norbulingka leží asi 20 minut jízdy od centra Lhasy. Z jedné strany je komplex letního paláce a zahrad a z druhé strany je lhaská vesnice – zážitek sám pro sebe. Na její návštěvu však nebyl dostatek času a místní průvodci sem ani oficiálně turisty vodit nemohou. V komplexu letního paláce naštěstí neplatí žádné časové omezení na prohlídku, jako bylo včera v Potale. Po vstupu hlavní branou návštěvník prochází vnější částí komplexu, kde byly ubytovací místnosti pro úředníky a pro důstojníky. Sem se mohli dostat i místní obyvatelé. Samotný letní palác, jak nový, tak starý, je skryt za dalšími zdmi, kam už měl přístup jen dalajláma, jeho rodina a vysoce postavení mniši.

Název Norbulingka znamená Zahradu pokladů, a to v tom smyslu, že zde je více než 75 druhů rostlin a stromů. Také ihned po vstupu zjistíte, že se vám zde lépe dýchá, vzduch tu není tak suchý jako ve Lhase samotné. Areál má rozlohu 40 hektarů a používá se jako letní sídlo už od dob 7. vtělení dalajlámy. Tento měl chabé zdraví, tak zde trávil velkou část roku. Ostatní dalajlámové se sem vždy stěhovali 18. den 3. měsíce tibetského lunárního kalendáře.

Nejdříve jsme navštívili starý palác osmého dalajlámy z 18. století, ve kterém je zasedací místnost vyzdobená portréty bohyně milosti. Vždy při každém zasedání a schvalování rozhodnutí tato bohyně kontrolovala jeho správnost. O každém rozhodnutí zde vypovídá jedno vyobrazení bohyně. Pro ověření správnosti se také vždy k jednání přizval šaman, který po požití drog či přidušení, se přivedl do stavu tranzu a poté jeho ústy promlouvala bohyně milosti k přísedícím. Tato osoba šamana byla v historii Tibetu velmi důležitá a vážená, funkce se v rodině dědila z generace na generaci, rodiny byly velmi bohaté. Funkce šamana neměla jen výhody – pokud šaman předpověděl počasí a toto bylo jinak, přineslo hladomor či jinou pohromu, šaman byl za tuto chybu zabit.

Nedaleko od starého paláce leží palác nový, postavený v letech 1954 – 1956, pro současného dalajlámu. Ten ovšem ještě netušil, že si ho nijak neužije. Prohlídka vedla přes audienční síň, předpokoj a meditační místnost, dále do dalajlamovy ložnice a recepčního sálu s dominantou – obrovským zlatým trůnem vykládaným drahými kameny. Osamocené pokoje na návštěvníka působí smutně, jako svědkové vyhnanství!

Za prohlídku stojí také přilehlá zahrada s umělými jezírky, které vybudoval dalajlámův učitel Harrar – z filmu Sedm let v Tibetu. Na konci zahrady stojí také menší domek, který sloužil jako meditační místnost dalajlámy, kde se na 2 měsíce v roce zavřel a nebyl nikým rušen, pouze meditoval.

Spojnici letního paláce a paláce Potala tvořila v minulosti jediná dlážděná silnice o délce 6 km. Tato byla dlážděna mramorem.

Dalším bodem programu měla dneska být návštěva nemocnice tradičního tibetského léčitelství. Ovšem asi si nikdo neuvědomil, že bude neděle a nemocnice je tudíž uzavřená. Když mi toto náš průvodce včera říkal, tak sem myslel, že mne omyje! Naštěstí hned přišel z řešením, že zde existuje soukromý výzkumný ústav tibetského léčitelství, který můžeme navštívit. Naštěstí je jedno, jestli navštívíme státní nebo soukromou organizaci, tak jsem byl rád, že hned bylo řešení problému na světě. Do tohoto ústavu jsme zavítali ihned po prohlídce letního sídla dalajlámy.

Výzkumný ústav samotný leží na kraji Lhasy, v místech kam by samotný turista asi už moc nezavítal. Okolo jsou jen polorozbořené domy z vesnice, která probíhá nějakou přestavbou. V ústavu nás přivítala paní průvodkyně, která drmolila šílenou angličtinou, nebo spíše čingliš a tak jsem občas musel poprosit našeho průvodce, aby mi to přeložil. Celá prohlídka sestávala ze seznámení se základy tibetské medicíny, co se používá, jaké byliny, minerály a zvířecí kousky těl. Na závěr nás posadili do přednáškové místnosti, kde jsme si prošli léčiva, které zde produkují a na co slouží. Je to dvoustránkový výčet léčiv na všechny možné i nemožné problémy. Poté měl každý z lidiček možnost nechat si krátce namasírovat hlavu či krk nebo dle tepu zjistit zdravotní problémy. Převážně tyto zdravotní problémy odpovídali tomu, na co ten člověk trpěl. Je zajímavé, že podle tepu, barvy kůže a jazyka lze zjistit. Na základě této diagnózy poté lékař doporučil potřebná léčiva. Někdo si je koupil, někdo ne. Cena byla také dost vysoká.

Ještě než jsme vyšli z ústavu ven, prošli jsme obchodem, kde si bylo možno koupit různé bylinky na všelijaké potíže. Jednalo se o obrovský obchod se vším možným – od bylinek po jelení rohy či jačí ocásky. Nejzajímavější zde byly obrovské houby, připomínající naše choroše. Že by si někde chtěl uvařit houbičkový čaj? Aby létal a vznášel se? No nevím.

Nikdo si nestěžoval, že bychom navštívili jiné centrum léčitelství, všichni byli spokojeni a užili si návštěvu. Námi navštívený výzkumný ústav má prý lepší pověst než klasická tibetská nemocnice, kterou jsme měli navštívit dle programu. Ta typická je prý ve srovnání s námi navštívenou špinavá a působí dosti odpudivě.

Odsud jsme jeli zpět do hotelu, kde jsme měli až do 15:00 hod čas na odpočinek. Je to dobrý nápad denní program rozdělit na 2 části. Nikdo proti tomu neměl žádných námitek. Odpolední program zahrnoval návštěvu kláštera Sera, ležící asi 10km severně od našeho hotelu – na severním předměstí. Když se člověk ke klášteru blíží, tak mu shluk budov klášter ničím nepřipomíná. Až v okamžiku, kdy se přijede ke vstupní bráně, pak teprve poznáte, kde jste. Autobus nás vyvezl až k jednomu ze 3 kolegií – Sera Me. Je to místo, kde se mnichové jednak vzdělávají, meditují, modlí se a debatují. Ve vnitřních částech chrámů není nikde dovoleno fotit, nesmí se tam v čepici a ve slunečních brýlích. Čili z vnitřních prostor žádného chrámu nemám žádné fotky. Celkově by se dalo říct, že tam ani není co fotit – vše je tmavé, ponuré, načuchlé vonnými tyčinkami, máslovými svíčkami a pachem těl příchozích. Vždy je uvnitř velmi těžký vzduch. Jediné, co by se dalo vyfotit by byla soška některé z budhů, učitelů či bohů. Ale zpět ke klášteru Sera – tento byl založen už v roce 1419 jedním z hlavních učedníků Tsonghapy, zakladatele sekty žlutých klobouků, Sakya Yeshe.

Poté jsme se pěšky vydali ke kolegiu Sera Je, jejiž prostorná zasedací síň je ověšena krásným thangkami, ale pravým důvodem, proč sem návštěvnící míři je kaple Hayagriva – budhy s koňskou hlavou. Sem přicházejí aby tento požehnal malým dětem a označil jejich nos černou barvou. Tím je označeno, že z dítěte je vyhnáno vše zlé.

Z kláštera jsme se ještě mimo program vypravili na západní stranu města, do míst, kde jsme byli ráno v ústavu tibetské mediciny, do dílny, kde se tkají koberce – z jačí a ovčí vlny a pak z hedvábí. Přesvědčili jsme se, že je to skutečně těžká práce – jeden koberec o rozměru 2x2 metry tkají dvě ženy 2 měsíce... 8 hodin denně, 7 dnů v týdnu, za plat 60EUR za měsíc. Je to pro našince nepředstavitelné! Po seznámení s technikami jsme ještě navštívili obchod, kde lidičky mohli koberce koupit. Na rozdíl od včerejšího obchodu zde i nějaké nákupy udělaly a já z toho měl nemalou provizi – 2500 youanů. Jen to teď musím ještě někde proměnit za dolárky, protože co bych si s těmi jich papírky počal!

Nákupy v kobercárně se nám trošku protáhli a jelikož zítra odjíždíme vlakem do Xiningu, kde ve vlaku není jídllo prý nic moc, všichni se ještě před večeří vrhli do supermarketu na nákupy potravin. Bylo na to málo času, necelých 20 minut a když člověk musí luštit, co to vlastně kupuje, tak to je teprve sranda!

Na večeři jsme dneska šli do restaurace naproti té, co jsme měli první večer, čili pěšky. Dnešní jídlo bylo spíše evropské a asi nejlepší. Lidičky dostali malé dárky – pánové modlitební bubínek a dámy náhrdelník. Všem se moc dárky líbily. Aspoň taková maličkost na připomínku pobytu v Tibetu.

Zítra ráno odjíždíme v 9:30 hod z hotelu na nádraží a čeká nás celodenní cesta vlakem, kde podmínky budou trochu spartánské – kupé je sice uzaviratelné, ale není v něm záchod, ani koupelna – tyto jsou společné. Na jídlo je možno si zajít do jídelního vozu, ale prý není nic moc, jak jsem psal výše.

FOTOGALERIE
 

Pondělí 15. října 2007

Vlakem z Lhasy
Opět se balíme a pokračujeme při našem putování velkou čínskou zemí dále. Lhasu dnes necháváme za zády, myslím, že 3 dny na krátké seznámení naprosto postačují, a pokračujeme do hlavního města provincie Quinghai – Xiningu. Ale to opět předbíhám událostem.

Největší událostí dnešního a zítřejšího dne je cesta vlakem – z Lhasy do Xiningu! Z hotelu jsme vyrazili o něco později, než bylo původně dohodnuto. Vše způsobilo nakládání zavazadel a vracení klíčů, což je vždycky zdlouhavý proces. Ničemu to ale nevadilo, vlak odjížděl v 11:20 a nádraží leží cca 30 minut jízdy autobusem za Lhasou.

Během cesty na nádraží jsem nejdříve opět vybral spropitné na našeho průvodce a řidiče, protože odvedli skutečně dobrou práci. Poté následovalo rozdávání jízdenek, což přineslo trošku komplikace. Nebylo technicky možné zajistit, aby ti co chtějí, byli společně už podle jízdenek samotných. Číslování kupé se čas od času mění a není tedy možné přesně určit, zda např. čísla 10, 11, 12 a 13 jsou v jednom kupé. Chvíli trvalo, než jsem lidem vysvětlil, že vše vyřešíme po nastoupení do vlaku.

Nádražní budova působí futuristickým vzhledem a čiší novotou. Při vstupu jsou cestujícím ihned zkontrolována všechna zavazadla RTG a poté nás nahnali do VIP čekárny, jelikož jsme asi cizinci. Zde na nás čekalo překvapení ve formě bílých kožených sedaček, se kterými jsem se ještě v nádražní čekárně nesetkal. Čekání jsme si zkrátili vyplněním formuláře, který byl součástí jízdenky. Původně zde byl v čínštině, se kterým by si asi nikdo neporadil, ale donesli nám i jeho anglickou verzi. Mezitím nás začla obcházet paní štiplístková a kontrolovala lísty. Měla slušivou vojenskou uniformu modré barvy s rudou šerpou přes prsa. No prostě měla funkci. Asi po 30 minutách čekání jsme začli nastupovat do vlaku. Perón opět moderní a chytře postavený, že člověk nemusí do vlaku šplhat 2 m vysoko, ale nástupiště bylo ve výši dveří.

Naše skupina byla rozdělena do dvou vagonů. Víceméně se popořádali bez mé pomoci, což jsem byl rád. Kupé byla skutečně luxusní – měkké lůžka, peřiny, polštáře, papuče, termoska s vodou, stolek a květina! Navíc každé kupé je vybaveno čtyřmi LCD TV a přívodem kyslíku pro každé lůžko zvlášť. Všichni si to pochvalovali. Jeden vagon pojme 32 cestujících, kterým je ještě k dispozici umývárna se třemi umyvadli a dva záchody – jeden turecký a druhý normální.

Vlak se dále skládá z restauračního vozu, tzv. hard sleepers, kde kabiny nelze uzavírat a v jedné je 6 lůžek (opět s peřinami a polštáři) a na závěr sedadlovou částí, kde cestují místní obyvatelé.

Já jsem dneska ráno také zjistil, že mi zrušili rezervaci lístku! Proč? Papaláši mají absolutní prioritu a mohou získat lístek do luxusní částí, tzv. soft sleepers, kdykoliv se jim zachce. Naštěstí se jednalo pouze o jeden lístek, čili o mne. Echo mi slíbila, že se zkusí zajistit lůžko i pro mne. Vše, že se uvidí až se vlak rozjede, že někdy bývájí některé rezervace nevyužité. Bohužel se tomu tak nestalo a do méně komfortní části se mi také nechtělo. Proto jsem přijal pozvání od našich spolucestujících, kteří by mne vzali případně i na noční azyl. Mezitím i Echo vrátila 810 yuanů, jako kompenzaci, takže jsem zase o další čínské peníze bohatší.

Naštěstí se stal zázrak – našlo se nějaké záložní kupé, nevyužité, kam jsem byl po 15 hodině přestěhován a byl jsem zde až do večera sám, kdy se ke mně přidala jedna z doktorek z naší skupiny. Takže jsem si také mohl užívat komfortu.

Ve vlaku je informační displej, který zobrazuje aktuální nadmořskou výšku, rychlost, teplotu, datum a další stanici. První část trasy vlaku, číslo N918, vede z Lhasy do Nachu, kde trať lemují pastviny severního Tibetu a tibetské antilopy. Scenérie se mění z horských masívů až po obloukovité kopečky náhorní plošiny. Nejvyšší místo Tangula leží ve výšce 5073 m.n.m. Díky umělému natlakování lze tuto výšku „ustát“. V případě potíží má každý z cestujících k dispozici kyslík.

Vlak v nejvyšším místě asi na 20 minut zastavil, ale ven nás nikdo nepustil. Při čekání vagony začla obcházet podivná trojice postav. Vypadali jako banditi, ale na ruce měli rudou pásku, z čehož jsme usoudili, že se jedná o nějakou ostrahu. Oblečení ovšem byli hrozně! My jsme si fotili je, a oni si fotili nás! Zarazilo mne, že měli mobil s foťákem, asi Nokia, některý z posledních modelů.

Trať je pokrytá signálem GSM, avšak s určitým omezením – do nejvyšší části lze posílat sms. Odsud už to nešlo – mobil poté hlásil, že zpráva je blokována. Nešlo to naštěstí nikomu, tak jsem byl klidnější, protože jsem se lekl, že se mi pokazil mobil. Asi cenzura či co, abychom neposílali obrázky do ciziny. Důvodem mohli být tábory ležící okolo trati, kde byli ubytováni dělnící. Ovšem chvílemi člověk pochyboval, že se jedná o dobrovolné dělníky, vzhledem spíše připomínaly vězeňské tábory!

Vlak nejede nijak zvlášť rychle – průměrná rychlost je okolo 90 km/hod, takže se dá pěkně fotit i z oken. Otázkou bude kvalita fotek, což není na malém displeji poznat.

Jakmile zapadlo sluníčko, šel jsem si číst a poté šel spát. Spolubydlící doktorka už dávno spala. Lůžka ve vlaku jsou celkem pohodlné, jen to moc natřásalo, takže se mi nespalo moc dobře. Okolo půlnoci k nám do kupé ještě přistoupil nějaký čínský spolucestující, tak jsme byli ve finále 3.

FOTOGALERIE
 

Úterý 16. října 2007

Xining
Ráno jsem se probudil zimou ... venku bylo vše zamrzlé a teploměr ukazoval 5 stupňů pod nulou. Vstával jsem asi v 7:30. Zatímco v kupé všichni spali, oblíknul jsem se, šel se opláchnout do umývárky, kde si pročišťovali dutiny čínští spolucestující – jsou to strašná prasata, potahují a pak frkají a chrkají, fuuuuuj! Zde jich byla fronta, tak jsem musel chvíli čekat. Po ranní hygieně jsem posnídal sladkou bulku, byla dobrá. Šunkové salámky, které jsem jedl včera byly sladké, už jsem je ani nemohl vidět! Také chleba byl sladký!

Po snídani jsem zašel do restauračního vozu, že bych si dal kafe. Seděli tu místní a snídali svou rýžovou kaši. Z personálu nikdo, jen policajt. Ten se mne cosi ptal, tak jsem mu říkal, že bych si dal kafe. Odpověděl mi, že kafe není, nebo tak nějak. Tak jsem tam ještě chvili čekal, až vyšel obsluhující číňan a u toho kafe bylo. Bohužel kafe mají nechutné, jako hrušková voda a ještě z melty!

Zbylé dopoledne jsem si vyplnil procházením po vlaku – prozkoumal jsem jak sedadlovou část, tak méně komfortní hard sleepers, které zase nebyly tak špatné, jak se při prvním okamžiku zdály. Jak jsme se blížili ke Xiningu, najednou se ztratil signál na mobilu a po naskočení začli fungovat i sms! Byl jsem rád, že už si zase můžu psát s moji Terezkou!

Při nástupu nám ještě jízdenky vyměnili za plastikové kartičky a zároveň kontrolovali pasy a vyplněné formuláře. Asi hodinu před příjezdem do Xiningu nám plastové kartičky vyměli za původní jízdenky. Paní průvodčí vynesla koše, posbírala papuče a jala se nás lifrovat z kupé.

Do Xiningu jsme dorazili v 11:44, jen s nepatrným zpožděním. Celá trasa měla více jak 2tis km! Nádraží v Xiningu není tak luxusní a moderní jako ve Lhase. S kufry se musí z vagonu „skákat“, jak jsou vysoko a vše působí dost ošuntělým dojmem. Při výstupu z nádraží nám jízdenky posbírali a zároveň je kontrolovali, takže do alba není opět nic.

Venku před nádražím nás mimo jiné davy a smrduté tibeťany čekal náš průvodce – Mr. Chui, nebo si tak aspoň říkal. Vypadal vcelku solidně, také když jsem se mu představil, tak vypadal, že reaguje. Ale chyba lávky, culil se jak křemílek, což mne nenapadlo, co je za tím schované. Před nástupem do autobusu jsme ještě odevzdali zavazadla, která náklaďákem převezli do hotelu, některým lidem se sice nelíbilo zavazadla opustit, tak jsem je musel společně s Echo ujišťovat, že vše bude ok, že se s nima večer zase setkají.

My jsme mezitím nasedli do autosu a začli náš dnešní program. Nejdříve seznámením s městem samotným, složením obyvatelstva, životem, průmyslem atd. Nejdříve se tedy náš pan průvodce představil, že je mongol a že s celou rodinou žije v Xiningu. Přes mé důrazné prosby stále mluvil do mikrofonu, až jsem mu ho musel sebrat. Bohužel jsem při jeho výkladu začal narážet na problém, že já nerozumím mu a on nerozumí mi. Docela mne to zaráželo, ale s pomocí Echo jsem zvládl výklad po cestě k solnému jezeru Quinghai.

Problémy s komunikací však vrcholili, a tak jsem Echo poprosil, ač nerad, že tohoto člověka jako průvodce již zítra nechci, že chci někoho kdo mluví anglicky, ne se pouze tváří, že tomu tak je. Slíbila mi, že mi zajistí jinou osobu. Tento člověk že není ani tím, koho měla potvrzeného.

Město Xining nepůsobí jako žádné malebné město. Je zde vysoká kontcentrace muslímů – až 30 procent. Všude je prach a špína, proto jsem byl zvědavý na solné jezero, okolo kterého jsme projížděli už vlakem. Nejdříve jsme projeli průsmykem, který už v minulosti sloužil jako důležitá část Hedvábné stezky a pak postupně stoupali z 2300 m.n.m., ve které město leží až do finálních 3500 m.n.m., ve kterých leží nejvyšší průsmyk Měsíčních a Slunečních hor. Tento je po obou stranách lemovaný malými chrámy. Veřejnosti je přístupný Sluneční chrám, odkud je překrásný výhled na zasněžené vrcholky hor. Zde návštěvníky pronásledující prodavači suvenýrů a majitelé jaků, kteří nabízejí vyfocení na jakovi. Byla tady pořádná zima a foukal ostrý vítr, tak byl asi každý rád, že se po 20 minutách vrátil do autobusu.

Odsud jsme již s několika zastávkami na fotky pokračovali ke slanému jezeru. Leží ve výšce 3200 m.n.m., jeho obvod měří 360 km, zabírá plochu 4500 km2 a místní obyvatelé mu říkají moře. Mohli by se v něm také někdy okoupat, protože se prý myjí 3x za život!

Jezero je vidět již z dálky. Má azurově blankytnou barvu a v létě prý krásně kontrastuje se žlutě kvetoucími rostlinami! Areál jezera slouží jako tábořiště, jsou zde dva hotely a „skanzen“ tibetské vesnice. Návštěvnící zde mohou shlédnou dost děsnou ZOO, kde jsou tibetští psi, velbloud a kůň! Za prohlídku stojí spíše zmíněný skanzen.

V sezonu lze lodí vyrazit na cca 1 hod vzdálený Ptačí ostrov či vyrazit na túru okolo jezera. My jsme však nic z toho nepodnikli a po 17:00 hod jsme se vydali na cestu zpět do 150 km vzdáleného Xiningu. Během 2 hod cesty jsem se už raději nepokoušel s průvodcem komunikovat, a tak cesta uběhla bez trapasů a nedorozumění.

Po příjezdu do Xiningu jsme se rychle ubytovali v hotelu a jeli na večeři – autobusem. Dnes mi obzvlášť chutnala – byl tam květák, lilek a tofu. Po večeři jsem měl ještě schůzku s novou průvodkyní – jmenuje se Helen a mluví naprosto čistou angličtinou!
 

FOTOGALERIE
 

Středa 17. října 2007

Xining - Peking
Včera jsem šel spát až po půlnoci, proto se mi dneska nevstávalo nijak zvlášť jednoduše. Navíc mi přes noc byla zima, tak jsem si ráno musel pustit klimatizaci, abych se zahřál. Jaké bylo však mé překvapení, když namísto 6:30, mi zvonil telefon už v 6:00. Nejenže v tomto hotelu neumí anglicky, ale neumí ani poznávat hodiny! No pro jistotu za půl hodiny telefon zvonil znova! Co kdybych náhodou zaspal, že? Když jsem byl dvakrát vzbuzený, tak sem šel hned na snídani. Toto byl však další kámen úrazu! Čínská snídaně – nechutná pro našince – samé smažené věci a navíc vše odporně sladké! Číňané mají sladké párky, šunku, chleba, prostě vše! Já jsem si v domnění, že nebudou sladké vybral párky s kukuřicí. Bohužel sladké byly! Nakonec jsem tedy skončil u buchty a kávy, protože džus, nebo šťávu měli pro změnu vařící! Aby toho nebylo ještě málo, tak na dotaz ohledně vidličky a nože reagovali pokrčením ramen a úsměvem. Později jsem pochopil, že tento nástroj je zde nadstandard. Jak jsem zvyklý jíst hůlkama, tak skutečně na snídani bych raději použil příbor!

Dneska jsme měli odjezd naplánovaný na 8:00 hod. Helen, nová průvodkyně, dorazila ještě před touto dobou, a tak jsme mohli probrat dnešní program. Všichni domluvenou dobu dodrželi, tak jsme mohli dokončit náš program v Xiningu. Jaké bylo překvapení, když nás venku přivítalo velmi chladné ráno. Asi jako příprava na návrat domů, kde by mělo sněžit! Těžko odhadnout teplotu, ale každému se u nosu dělala svíčka a ruce i nohy mrzly!

Dnešní den, jsme začli cca 30 km od města v klášteře Kumbum, centra sekty žlutých klobouků, založený v roce 1560 Tsonngkhapou, zakladatele výše zmíněné sekty, která se také jmenuje Gelupa. Podle legendy ukáply při Tsongkhapově narození z jeho pupeční šňůry kapky krve, které daly vyrůst stromu s tisícem listů. Na každém z nich byla podobizna buddhy a jako buddha vypadal i kmen stromu, který je dnes uschovaný ve stříbrné stupě. V klášteře, kde nyní žije už pouze 600 mnichů jsme navštívili několik chrámů s tak typickým tibetským zápachem jačího másla a nemytých těl! Mezi nimi patří k nejdůležitějším Velká síň rozjímání, což je obrovksá a spoře osvětlená místnost, kterou lemují destíky sloupů potažených koberci a na zdech visí dlouhé hedvábné obrazy – thangky. S ním sousedí velký chrám se zlatou střechou (360 kg zlata) a nástěnými malbami s výjevy z buddhova života, stříbrnou stupou se sochou Tsongkhapy. Tato síň vznikla jako první z celého komplexu budov v roce 1560. Na závěr nás čekala síň máslové sochy s pestrobarevnou výstavou obrazů z jačího másla, které znárorňují tibetské a budhistické legendy. Tyto sochy či celé výjevy vám připomínají na první pohled náš betlém. Jelikož máslo není trvanlivým materiálem, tak se každoročně motivy obnovují, a to tak že se pořádá soutěž a vždy jsou zde vystaveny dva vítězné obrazy.

Z kláštera jsme se vrátili zpět do Xiningu a vydali se do západní části města, kde leží provinční muzeum, přímo naproti náměstí Xining. V muzeu jsme si prohlídli expozice seznamující návštěvníky s postupem při výrobě tibetských koberců, motivů a materiálů. Další část se zase věnuje thangkám a budhovým sochám. Poslední expozicí byla ta, věnující se cyklistickému mezinárodnímu závodu, který probíhá každý rok okolo slaného jezera. V přehledu vlajek byla i česká!

Pomalu nás tlačil čas, tak jsme přejeli do severní části města, kde žijí muslimové a mají zde svou mešitu – Dongguan. Tato patří k nejatraktivnějším v celé Číně a byla založena v roce 1380. Architektura je zajímavým spojením zelených arabských kopulí, vytažených okapů čínského stylu a pestře vymalovaných oblouků. Muslmové se zrovna scházeli k modlitbám, a tak bylo zvláštní pozorovat číňany, jak se oblékají a chovají jako arabové. Číňanům nerostou nijak dlouhé vousy, ale tito muslimové si své 3 chlupy asi pěstují celý život!

Letiště v Xiningu je vzdáleno od města asi 25 km a tak jsme zde po dálnici byli za krátkou chvíli. Budova byla velmi malá, jako staré letiště v Brně. Zavazadla jsme měli už odbavené, tak jsme si pouze vyzvedli palubenky a pasy, prošli kontrolou a čekali, až nás pustí do letadla. Tuto dobu jsem vyplnil nákupem medu. Respektive se domnívám, že se jedná med, protože na mou otázku slečna v prodejně nebyla schopná odpovědět, nic neobvyklého v tomto městě. Těsně před odletem jsem objevil ještě další med – tentokrát typicky tibetský vyrobený dle tajné receptury. Také jsem ho přibral.

Let probíhal klidně, jen mi připadalo, že strašně dlouho stoupáme, ale to byl možná jen můj pocit. Na jídlo jsme tentokrát dostali na výběr – nudle nebo rýži. Nudle byly odporně mastné, tak jsem se tuto mastnotu snažil zajíst bulkou – opět sladkou!

Peking nás přivítal cca o 20 minut dříve než bylo plánováno svým smogem viditelným z velké dálky. Proto jsme po vyzvednutí kufrů museli ještě asi 15 minut čekat na autobus. Místní průvodce, Aron, vypadá vcelku schopně a znale. Nejdůležitější je, že mluví anglicky a je mu rozumět. Letiště je od centra města vzdáleno 21 km, ale díky počtu aut 3 miliony jsme toto jeli skoro hodinu a půl. Peking má s dopravou obrovské problémy a nedaří se mu toto vyřešit.

Hotel, byť na poslední chvíli vyměněný, vypadá velmi pěkně a je apartmánového typu – tzn. Obývák, kuchyň a ložnice. Pokoje velmi prostorné. Škoda, že zde nejsme 3 noci, jako ostatní skupiny.

Na večeři jsme odjížděli v 19:00, opět do restaurace mimo hotel – jeli jsme asi 30 minut. Dnešní jídlo nebylo už tolik kořeněné a pálivé jako ostatní, každý si zde našel svou dobrotu. Mi nejvíce chutnalo kuře s citronovou omáčkou, mňam!

Na závěr dne, po večeři, jsme se ještě na hodinu zastavili na nákupní ulici, protože kufry některých nejsou ještě dostatečně plné. Já jsem této chvíle využil k nákupu „kuličkového“ čaje, který se po vložení do teplé vody rozvine jako květ. Měl jsem tento za úkol zakoupit a stejně tak i ostatní lidi ho sháněli. Úkol splněn! Před návratem do autobusu jsem ještě zašel na místní tržnici s jídlem – tato patří mezi speciality v Pekingu – návštěvníci zde mohou ochutnat různé potvůrky – jak z moře, tak i z říše hmyzu! Pohled to byl skutečně zajímavý – na smažené kobylky, škorpiony, hvězdice atd! Člověk by si i kousek dal, ale nějaký půd sebezáchovy jej od toho odrazuje!

FOTOGALERIE
 

Čtvrtek 18. října 2007

Peking
Dobré ráno Pekingu! Tak by se dal nazvat dnešní výhled z 16. patra hotelu v Pekingu. Proč tolika radosti? Protože svítilo sluníčko! Včerejší večerní přílet nenapovídal tomu, že by zde mohlo být nějak zvlášť hezky – mám na mysli smog, který se vznášel nad městem a dělal zde neproniknutelnou čepici!

Po snídani v místní restauraci, která byla konečně dle mého gusta, teda jen ze 75%, protože koláček, který jsem si dal nebyl sladký ale nemastný neslaný, jsme měli sraz v 8:30 hod v recepci. Čekal nás vcelku náročný program – Nebeský chrám, náměstí Tianmen, Zakázané město, Letní palác a na závěr večeře – pekingská kachna! Dost na jeden jediný den, nemyslíte?

Začali jsme v pořadí, které uvádím výše – vlastně podle vzdáleností. Nejblíže hotelu byl Nebeský chrám - Tiantan, kde se císař modlíval za dobrou sklizeň. Tento komplex budov a parku patří mezi vrcholná stavení díla dynastie Ming. Pět staletí byl centrem císařských obřadů a symboliky a pro mnoho dnešních návštěvníků zůstává jeho architektonická jednota a kráse přitažlivější a také svou velikostí přístupnější než Zakázané město. Chrám se začal stavět za vlády císaře Yongle a byl dokončen v roce 1420. byl zamýšlen jako hlavní město, kde se stýkají země a nebe, a jejich symboly jsou také základem půdorysu staveb a parku. Nebesa byla vnímána jako kulatá, země jako čtverec, takže kruhové chrámy a oltáře stojí na čtvercových základech a celý park má obrys půlkruhu na severu a pravoúhelníku na jihu. Prostředníkem mezi zemí a nebem byl samozřejmě Syn nebes, císař a chrám byl místem, kde se odehrávala nejvýznamnější ceremonie císařského dvorního kalendáře – císař se zde v čase zimního slunovratu modlil za bohatou úrodu. Po očistném 3 denním půstu se den před slunovratem odebral do parku s celým dvorem v plné parádě. Po příjezdu do parku meditoval v Císařské komnatě, rituálně promlouval s bohy o vladařských záležitostech a potom strávil noc v Sále modliteb za dobrou úrodu. Druhý den císař podle precizního numerologického rituálu slavnostně daroval bohům zvířecí oběť před Nebeským trůnem u Kulatého oltáře.

Prostí obyvatelé Pekingu nesměli každoroční procesí ke chrámu ani zahlédnout. Dostali příkaz zvřít okna na petlice a zůstat v tichosti uvnitř svých domů. Komplex chrámu Tiantan zůstával nepřístupný až do října 1912, kdy byl otevřen veřejnosti při oslavách prvního výročí založení Čínské republiky. Dva roky poté prováděl obřady slunovratu samotný nechvalně proslulý generál Yuan Shikai jako součást svých ambicí stát se novým císařem. Nedlouho nato ale přirozenou smrtí zemřel.

Mezi nejzajímavější a nejvíce navštěvovaná místa patří Kruhový oltáře což je třístupňová terasa z mramoru, přestavující lidstvo, zemi a nebe. Horní terasu tvoří bloky v násobcích devíti, protože devítka byla pro Číňany kosmologicky nejmocnější liché číslo a představovala jak nebe, tak císaře. Povrch je holý, kruhový kámen uprostřed terasy, kde stával Nebeský trůn, byl považován za samotný střed Říše středu – střed celého světa.

Dále stojí komplex s Císařskou nebeskou rotundou – kruhovou stavbou postavenou kompletně ze dřeva, s dramatickou střechou z tmavě modrých glazovaných tašek. Je uzavřena v kruhové Zdi ozvěn, která údajně dokonale odráží i šepot, ale kvůli zábradlí a neustálému křiků davů turistů se to dá těžko ověřit.

Hlavní budova chrámu – Modlitebna za hojnou úrodu na severním konci parku patří k divům světa. Kruhová stavba je celá ze dřeva, postavená bez použití jediného hřebíku! Zvedá se na další třístupňové mramorové terase a nahoře ji korunuje třístupňová střecha harmonických proporcí, obložená modrými taškami. Klenbu nesou 4 sloupy umístěné podle čtyř světových stran (reprezentují 4 roční období) a kolem nich stojí 12 vnějších sloupů (měsíce v roce a hodiny dne). Interiér sálu září po nedávné opravě oslnivými barvami, které zvýrazňují centrální dračí motiv. Tato největší rotunda byla od základu vybudována znova poté, co původní stavba v roce 1889 shořela po zásahu blesku – přesně podle původní mingské podoby. Oficiální vysvětlení tohoto děsivého znamení znělo, ž to byl boží trest pro svatokrádežnou housenku, která se úderem blesku pomalu plížil k pozlacené kouli na vrcholku rotundy. 32 dvorních hodnostářů bylo vzápětí popraveno za to, že se toho dopustili.

Velmi zajímavým je také přilehlý park, který v současnosti slouží místním obyvatelům pro trávení volného času – cvičení taj-či, šavlového tajči, tajči s pálkami a balonky, tančení, zpívání atd. Turistům až mnohdy zůstává rozum stát, co lze v parku provádět!

Dalším bodem programu bylo náměstí Tianmen, které svou rozlohou 40ha patří k největšímu veřejnému prostranství na zeměkouli. Je to výtvor moderní doby ve městě, které tradičně žádná náměstí nemělo, protože klasické čínské městské plánování nedovolovalo místa, kde by se mohly shromažďovat davy. Náměstí vzniklo teprve poté, co byly odstraněny císařské úřady po stranách slavnostní procesní cesty, která vedla na jih od paláce ke Nebeskému chrámu. Náměstí bylo na svou dnešní velikost rozšířeno až deset let po komunistickém převratu, kdy Strana nařídila výstavbu deseti nových vládních budov v sovětském stylu. Tyto byly postaveny za 10 měsíců. Náměstí dominují tři budovy – Shromáždění lidových zástupců, Muzeum čínských dějin a Muzeum čínské revoluce. V roce 1976 vyrostla ve středu náměstí další budova – Maovo mauzoleum, které se stavělo opět deset měsíců a odhadem na něm pracovalo milion dobrovolníků. Mauzoleum je poutním místem pro davy rolníků. Jiní návštěvníci zase sklánějí hlavy před Památníkem hrdinů, což je asi 30 metrů vysoký obelisk připomínající oběti revoluce. Jelikož v Pekingu probíhá 17. sjezd Komunistické strany Číny, na náměstí byla vysoká koncentrace vojáků a policistů, o tajných policistech ani nemluvě. Celou plochu zdobily rudé praporky a čínské nápisy na rudých transparentech. Mezi další výzdobu náměstí patří olympijská výzdoba, kterou stráží opět uniformovaní policisté.

Z náměstí Tianmen jsme pomalu podchody a několika branami přešli do Zakázaného města, neboli Gugong neboli Bývalého císařského paláce. Celých pět století, kdy se zde vystřídalo 24 císařů dynastií Ming a Quing, měli prostí Číňané zakázáno dokonce i přibližovat se ke zdem paláce. Komplex tvoří bludiště osmi set budov a je zde údajně celkem 9000 místností. Bývalo to symbolické i skutečné srdce hlavního města i celé říše. Odtud císaři, Synové nebes, vydávali své rozkazy a vládli absolutní mocí nad miliony svých poddaných.Půdorys palácových staveb dnešního města se rodil až za vlády dynastie Ming. Jen málo staveb se dochovalo z 15. století, kdy vládl císař Yongle, který v roce 1403 přestěhoval císařský dvůr zpátky do Pekingu.

Návštěvníci nejdříve projdou přes některý z 5 mostů vedoucích přes potok Zlaté vody a spatří chrám Nejvyšší harmonie, který je však v současnosti v rekonstrukci. Tato část paláce sloužila jako administrativní část. Poté se postupně dostanete k rezidenční části – nejdříve k císařovu paláci a poté paláci císařovny. Mezi nimi stojí palác, kde se císař a císařovna setkávali. Okolí rezidenční části lemují budovy, kde bydlely císařovy konkubíny. Prohlídka Zakázaného města byla jen krátkým seznámením. Mohli byste zde strávit celý den či i několik dní a pořád by bylo co objevovat!

Na závěr dnešního dne nás čekala ještě návštěva Letního paláce – Yiheyuan, ležící cca 40 min jízdy od Zakázaného města. Je to jedno z nejkrášnějších míst v celém Pekingu – obrovský veřejný park, kde pozdní císařský dvůr hledal útočiště na vrcholu léta. Místo, kde palác stojí je velmi příjemné, obklopují ho kopce, ochlazuje jezero (zaujímá 2/3 celého parku) a chrání ho uměle vytvořené kopce v zahradách. Stavby pocházejí většinou z 18. století a vytvořil je mandžuský císař Qianlogn. Klíčovou postavou spojovanou s tímto palácem je císařovna – vdova Cixi. V roce 1888 nechala paláce přestavět z peněz určených pro čínské námořnictvo a v roce 1902 restaurovat poté, co je vyloupila zahraniční vojska. Jejím posledním počinem byla výstavba „mramorové lodi“, jež má symbolizovat věčnost života a věčnost dynastie. V areálu je pouze jediný administrativní palác a dále už jsou pouze rezidenční části komplexu. Dominantou je Dlouhý koridor – cca 900 m.

Tím náš naplánovaný program skončil, ale po cestě zpět jsme udělali ještě zastávku v čajovně, která byla spojena s ochutnávkou několika druhů čajů – např. jasmínový, zelený, líčí a puerh. Bylo příjemné seznámit se se způsobem pití tak důležitého nápoje, jako čaj v Číně je. Návštěva byla samozřejmě spojena i s následným nákupem.

Nastal pomalu večer a všichni dostali hlad, či se spíše těšili na večeři – pekingskou kachnu. Do restaurace jsme to měli z čajovny cca 40 minut jízdy, ale jelikož jsme vjeli do večerní zácpy, trvala nám cesta dvakrát tak dlouho. Naštěstí jsme zdárně dorazili a kachna byla vynikající! Správně se jí tak, že se kousky masa zabalí do placky a vše se namáčí do speciální sojové omáčky!
 

FOTOGALERIE

Pátek 19. října 2007

Peking - Šanghaj
Dnešní den je posledním dnem, při kterém ještě budeme poznávat krásy velké čínské země. Doba našeho pobytu utekla jako voda. Když člověk odjíždí, tak si říká, že 10 dnů je krátká doba na poznání určitého koutu světa, ale když se pobyt chýlí ke konci, tak už mu vše případ nekonečné, jak se těší domů.

Dneska jsme vstávali opět dříve než v jiné dny. Je to taková příprava na zítřejší den, kdy budeme kvůli rannímu letu vstávat opět brzo. Z hotelu jsme vyrazili v 8:00 hod, už opět s kufry. Čekala nás návštěva Velké čínské zdi, respektive její části a hroby dynastie Ming.

Cca dvouhodinovou cestu k místu, kde se vine čínská zeď jsme vyplnili povídáním o čínské historii s přehledem všech nejdůležitějších dynastií, převratů, příběhů o té které dynastii až po současnost Číny. Byl to vcelku vyčerpávající výklad, ale všechny zaujal a také patří k poznávání Číny. Obdivoval jsem našeho průvodce Aarona, že vše tak ovládal – vcelku encyklopedické znalosti.

K čínské zdi jsme dorazili okolo 10 hodiny – navštívili jsme její část v průsmyku Jinshanlingu, která je nejblíže Pekingu. Raději jsme zvolili tuto část, protože letadlo nám letělo v 17:00 a tak jsme si nemohli dovolit žádné zdržování. Zeď zde není tolik přelidněná jako v její nejznámější částí – Badalingu, který je stále zahlcený čínskými i zahraničními turisty.

Zeď v námi navštíveném místě samozřejmě již není původní, stojí pouze na původních základech, jinak vše pochází z 90. let minulého století, kdy byla tato část zrekonstruována a otevřena turistům. Z parkoviště se lze vydat vlevo – po kratší a prudší části nebo vpravo po delší, ale méně strmé části. Většina z nás si vybrala samozřejmě tu pravou stranu, která i tak byla dost náročná – schody jsou v určitých místech dost strmé a hlavně nepravidelné, kdy jeden schod má 10 cm a druhý třeba 50. Na to si musíte dávat hlavně pozor při sestupu. Zeď je cca 7 m široká a stejně tak vysoká. Z venkovní strany je vyšší a vždy po několika metrech je lemována strážními věžemi, kde v každé působilo 20 vojáků. Na konci zrekonstruované části je výhled na původní část – respektive co z ní zbylo. Je zde vidět už jen zbytek základů v trávě, jak se vine dále. Je to škoda, ale zeď byla v minulosti dobrým zdrojem stavebního materiálu.

Při výstupu na zeď si mne zde odchytli nějaké dvě Číňanky a šermovali přede mnou s foťákem. Pochopil jsem, že chtějí vyfotit. Chyba lávky – chtěli se vyfotit, ale se mnou. Tak jsem zde byl za atrakci jako pro ně, tak pro lidičky z našeho zájezdu.

Od Velké zdi jsme jeli do rukodělné dílny, kde se vyrábí speciální „nádobí“ nazvané cloisone, což jsou měděné vázy a talíře, vše samozřejmě ručně tepané, barvené a leštěné. Jedná se o typické produkty pouze z této oblasti. Náročnosti práce také odpovídala cena předmětů. Musím však uznat, že jsou vše krásné věci. Jen to mít doma kam dát a také mít podle toho zařízenou domácnost.

Závěrem našeho dnešního programu jsme navštívili hrobky císařů dynastie Ming. V tomto areálu o obrovské rozloze se po své smrti 13 ze 16 císařů nechalo pohřbít zde – v podzemních kryptách. Dvě z nich – Chang Ling a ding Lingy byly v 50. letech restaurovány a druhá z nich je odkryta. Místo pro poslední odpočinek císařů této dynastie vybral třetí císař mingské dynastie Yongle. Krajina je zde dokreslena zvlněnými kopci.

Hrobky nemají jen podzemní paláce o několika místnostech, vykládané mramorem a dokonale zabezpečené silnou zdí a mramorovou branou proti vstupu nezvaných hostí, ale mají i velkolepé sály na terasách. Význam hrobek je ale značně přeceňován. Toto místo není zase až takovou turistickou atrakcí, byť se zde setkáte opět s davy lidí.

Časově jsme dnešní den zvládli naprosto dokonale – ve 14:00 hod jsme odjížděli od hrobek Ming a na letiště nám cesta trvala něco málo přes hodinu. Dnešní odbavení už nemělo být hromadné, jelikož každý měl svou letenku, ale Aaron opět zařídil, aby se nemusel odbavovat každý sám. Vybral od nás pasy, letenky a kufry. Potom tyto nechal odbavit a tím vše ulehčil. Dneska s námi nikdo neletěl – rozloučili jsme se Aaronem, tak i Echo a vydali se skrze kontrolu dále ke odletové gate. Při kontrole jsme ještě zažili další vzrůšo – jelikož spousta lidiček měla v taškách rozpité flašky nebo pleskačky, které samozřejmě nepustí na palubu. Jediným řešením, které jsme ukecali bylo to, že se vše muselo vypít u kontrolního pultíku. Tak to na pekingském letišti bylo jako v české hospodě – tam byl fernet, tam slivovica, tam whiskey, tam pivo. No pozdvižení pro číňany! Mezitím si ještě jedna z cestujících u RTG nechala pas a letenku a vůbec ju to netrápilo. Všimla si toho až u gatu, kde si spokojeně seděla. Naštěstí se vše našlo a mohli jsme odletět do Šanghaje.

Přiletěli jsme na jiné letiště než první den. Také mezinárodní, ale menší a více v centru města. Bylo pěkné pozorovat z okýnka, jak letadlo přistává nad dálnicí, domečky a lidma. Jako by jim sedalo na hlavu. Naštěstí to pilot zvládl a zdárně jsme opět dorazili do Šanghaje.

Po odbavení jsme se opět setkali s naším průvodcem Viktorem – tentokrát už nemluví rusky. Byť byli všichni najezení z letadla, tak jsme jeli přímo na večeři. Dneska byla vyjmečně dobrá, nepřipomínala vůbec ty čínské blufy. No a na závěr nás uvítal ten samý hotel, kde jsme bydleli první den.

Zítra vstáváme v 5:45, pak snídaně a v 6:45 odjíždíme směr letiště. Po cestě se ještě svezeme kus trati magnetickým vlakem, který jezdí z kraje města na letiště – 30 km jede 7 minut! To je taková poslední místní atrakce a pak už nás čeká jen nasednout do letadla, přesednout v Helsinkách a v 17:50 zdárně vysednout v Praze!

Čína a Tibet jsou zajímavými zeměmi, ale během 10ti dnů jsme poznali pouze takový základ a určitě jsou zde další místa, která by stála za shlédnutí!

FOTOGALERIE

Sobota 20. října 2007

Maglev Train - odlet domů
Dnešní den je posledním, který jsme v Číně strávili. Ještě cestou na letiště jsme z autobusu přesedli na vlak, který nejezdí po kolejích, ale na magnetickém polštáři - říká se mu Maglev, nebo také Magnetic Levitation a jezdí až 430 km/hod. My jsme jeli "pouze" 301 km/hod. 30km ujede za 7 minut a když se míjí auta na dálnici, tak se šíleně plazí!

Po několika málo minutách jsme dorazili na letiště a zde nás čekaly již běžné odbavovací procedury na cestu domů.

FOTOGALERIE