MAĎARSKO - BUDAPEŠŤ

4. - 6. 12. 2009

(trasa zaznamenána na základě dat z GPS loggeru Holux M241)

Pátek 4. prosince 2009
Kvasice – Budapešť
Nastal čas předvánoční, čas adventu a v loňských letech jsme se během této doby vypravovali do Vídně. Tuto již však máme prozkoumanou, proto jsme letos zvolili jinou evropskou metropoli, a to hlavní město našich bývalých jižních sousedů – Budapešť - město rozprostírající se na dvou březích řeky Dunaje, pomalu se vinoucího, jako rozdělující stužka. A vlastně dvou měst – Budína a Pešti, stojících proti sobě na „pahorcích“, jako dva monumenty.

Proč zrovna Budapešť? Nikdo z nás zde ještě nebyl. Já měl velmi krátkou možnost se s ní seznámit před pár lety, kdy jsem zde vyzvedával zahraniční přednášející, ale to se jednalo skutečně jen o několik hodin. Proto jsme se na základě referencí od těch, co hlavní město Maďarska navštívili, nechali zlákat. Dalším důvodem byla i cenová přístupnost místa. Původním záměrem bylo, že s námi pojedou Terezčiny rodiče a sourozenci. Z této varianty následně sešlo a dalšími spolucestujícími měli být má sestra Lenka a její manžel Tonda. Bohužel týden před odjezdem se Tonda dozvěděl, že zrovna 4. prosince bude mít důležitou obchodní schůzku, a tak nakonec s námi jeli mí rodiče.

Ubytování jsme si naši přes internet v apartmánovém domě – Agape. Cena bratru více než dobrá, za apartmán pro 4 osoby, na 2 noci nás to vyšlo na 92 EUR. Rezervační podmínky měli také výhodné – buďto se dalo zaručit kartou anebo bez karty, ale to bylo nutno se dostavit do 18:00 hodin daného dne, jinak rezervaci ruší. My raději zvolili první variantu, protože bylo jasné, že do 18:00 hodin sem nedorazíme. I přesto že jsme přijeli, sice později, ale přece, si a účtu už zablokovali pro jistotu 46 EUR. Nejhorší na tom je, že banka peníze zpět na účet uvolní až po měsíci ...

Vybaveni průvodcem, mapou a informacemi z internetu, kufry plnými jak na půl roku a ne na dva dny, jsme v 15:00 hod vyzvedli mé rodiče v Otrokovicích a následně vyrazili po dálnici směr Brno – Bratislava – Budapešť. Až teď mi došlo, že jsou to města začínající od „B“! Zakoupenou slovenskou dálniční známku jsme nalepili už před odjezdem. Maďarské dálnice jsou také placené, ale na rozdíl od těch našich velmi kvalitní. Maďaři ovšem nemají klasickou obdobu známky, spíše jako takovou účtenku, na které je napsaná SPZ auta a to je vše, žádné lepení, viditelné zobrazování apod. Tuto jsme koupili hned po najetí na dálnici. Jelikož doba pokročila a od oběda uplynula také nějaká ta hodinka, zároveň jsme zde i povečeřeli – klobásku, jak jinak – jsme přeci v Maďarsku, a opékané brambory. Rodiče zde zažili trochu šok s penězi – měli staré dvoustovky, které jim u kasy vrátili, že už neplatí. Později jsme v průvodci našli informaci, že skutečně tyto byly nahrazeny kovovými, neboli tzv. minckami. Vyměnit se však dají v bance či na poště.

Po večeři jsme po dálnici přejeli zbývajících 170 km do našeho cíle. Musím říct, že dnešní cesta nebyla nijak snadná – mlha, déšť a páteční provoz nijak řízení neulehčoval. Naštěstí nebyla zase až taková mlha, jako včera, kdy auta hledajíce známou odbočku blinkrovala a brzdila několik desítek metrů před ní. Prostě mlha tak hustá, že by se dala krájet.

Díky naší netbookové a holuxové navigaci jsme k místu ubytování dojeli vcelku dobře. Jen finální odbočku jsme několikrát minuli, navigace vše hlásila se zpožděním, až když jsme byli o kousek dál. Po několika jízdách v autobusovém páse a několika projetí zákazu vjezdu, abychom se vůbec vrátili, se dobrá věc podařila. Našli jsme Agape apartámány. Auto jsme zaparkovali v podzemních parkovištích – 12 EUR za den, ale na ulici není kde parkovat a také zde hrozí „odření auta“. Recepce apartmánů byla v prvním patře. Zde jsme chvíli počkali, než paní dorazí a vyřídli potřebné papírování. Trošku nás zamrzelo, že zde nelze platit kartou, tudíž jsme vysázeli všechny HUFy, které jsme měli – tj. skoro 28 tisíc, včetně vratné zálohy 3000 na klíč. Bydlíme v 5. patře, číslo 518. Jakmile jsme vystoupili z výtahu, tak okolo z apartmánů vykukovala různá individua, dveřmi bylo vidět, že místnosti jsou docela malé. Naštěstí náš byt je na rohu a tudíž dostatečně velký. Je to vlastně 2 + kk. Vybavení spartánské, ale funkční, bylo zde cítit, že v bytě někdo kouřil. Nejzajímavější byl klíč, jakoby by k hradní bráně a samotné dveře, snad pancéřované, se zamykají na 4 západy!

Po přenesení věcí z auta jsme se vydali krátce poznat místní okolí. Teda spíše navštívit bankomat a koupit si něco k pití. Ve výtahu jsme potkali místního obyvatele táhnoucího plné tašky nákupu. Tak jsme se zeptali, odkud že to táhne, tak prý z náměstí, že je tam market. Bohužel byl jen do 19:00, tak nevím, kudy se ten dotyčný s nákupem toulal, když jsme ho potkali okolo 20:00. Zjistili jsme, že naše ubytování je také nedaleko stanice metra, linky 2 – tato se jmenuje BLAHA! Jak jsem už psal, obchod byl zavřený, na ulicích a v podchodu různá individua a my šli noční ulicí dál. A ejhle, byl zde obchod se zeleninou a také s nápoji. Koupili jsme tedy pivo – šoproňské a vodu. Při placení jsme neuspěl s 10000 bankovkou, tak nevím, proč si neumažou nuly a je klid. Mají miliony, ale nikdo to nechce! Naštěstí mi je následně paní v recepci rozměnila na menší.

U šoproňského piva, za doprovodu nesrozumitelné maďarské televize jsme naplánovali program na zítřek a všichni se unaveně svalili do postelí. Zítra nás čeká náročný den plný chození, poznávání a focení! Budem-li hodní, jelikož je zítra Mikuláše, tak nás neodnese čert, ale na závěr dne navštívíme také některé z místních termálů!


Sobota 5. prosince
Budapešť
Dnešní předpověď počasí říkala, že má být jasno, svítit sluníčko … bohužel raní vykouknutí z okna tomu nijak nenasvědčovalo. Mraky se valily nad městem a divže nebrnkaly o střechu apartmánů. Z postele se nikomu moc nechtělo, ale jsme v Budapešti poznávat a ne se válet, tak honem posnídat, sbalit průvodce a vyrážíme do ulic!

Je sobota ráno a tak na ulicích nepotkáváme nikoho jiného než bezdomovce nebo osoby vracející se z pátečního tahu. Opět jsme se utvrdili v tom, že byť je naše ubytování relativně v centru města, tak i přesto na nás působí jako spíše okrajová část. Okolní ulice, přesněji řečeno jejich zákoutí lemují „ložnice“ bezdomovců, odpadky a i lidi zde vyhlížejí odlišně od očekávání. Neznáme Maďarsko nijak dobře, ale například v Šoproni taková koncentrace žebráků nebyla. Nejspíš je to však dáno pozicí hlavního města.

Na nedalekém náměstí Blaha Lujza Tér, se stejnojmennou stanicí metra trasy č. 2 jsme koupili celodenní lístky v ceně 1550 HUF za jeden. Tyto platí 24 hodin od označení, paní v okénku je přímo vypsala. Platit se dalo naštěstí kartou. Naše rodina má z mamčiny strany předky se jménem Bláha, proto v nás stanice s názvem Lojzy Bláhy, vzbudila pozdvižení. Že by podle našeho předka, nějakého význačného? Metro v Budapešti je stejné, jako do nedávna jezdilo v Praze. Nevzpomínám si přesně, ale tuším docela nedávno mělo poslední slavnostní jízdu, která byla opět spojena s nějakým problémem či fiaskem, jak už to ostatně u pražských radních bývá. My jsme nejeli metrem nijak daleko, pouze jednu zastávku na Astoria. Odsud, po krátkém pochodu, jsme dorazili do našeho prvního cíle – Velké tržnice na Fovam Ter. Tato je umístěna do 3patrové budovy a otevřeno mají každý den, i v sobotu do 13 hodin. Spodní patro je nějaký supermarket či co, nebyli jsme se tam podívat. Vstupní patro je vyplněno zeleninou, ovocem (známými i méně známými druhy), uzeninou a alkoholem. Nahoře jsou naproti tomu textilie, suvenýry apod. Zde také proběhlo naše setkání s osazenstvem jednoho z českých autobusů, které Budapešť v době předvánoční navštívily. A jak jsme později zjistili, určitě jich bylo několik. Terezka si zde koupila krásnou kabelku. Původně neměli v barvě, aby ladila ke kabátu, ale paní prodavačka ihned zareagovala a přinesla jinou v přesně požadovaném odstínu. Já se zde vybavil rukavicemi. Pro focení byly třeba nějaké tenké, přesně takové zde měli.

Nedaleko od tržnice se vinul Dunaj a po mostě Szabadság híd, se naše prohlídka přesunula z Pešti do do Budína. Pod citadelou Setany jsme nasedli na tramvaj, jedoucí po budínské straně Dunaje až na Clark Adam Tér, hned vedle Řetězového mostu. Lanovkou se lze vydat na pahorek s překrásným výhledem a královským palácem – Budínský hrad. Trošku nás odradila cena za cca 3 minutovu jízdu dát 840 HUF bylo trošku moc. Proto naše kroky vedly raději parkem, s lávkami nad dráhou lanovky, mimo jiné stejného druhu jako je petřínská) až na samý vrcholek. Zde měla výklad nějaká další česká skupina, ale dlouho jsme se s nimi nezdrželi, raději jsme pokračovali sami dál – starobylými uličkami, kolem Matyášova kostela, bohužel v současnosti pod lešením k Rybářské baště. Do kostela se platí vstupné a kontrolor stojí hned u dveří, tak nás nenechali ani nakouknout. Z Rybářské bašty je opět krásný výhled na Pešť – Dunaj a Parlament. Ochozy zde lemují nezbytní prodavači suvenýrů, kde jeden z nich předvedl výstup snad v 6 či 7 jazycích o tom, že je potomkem nějakého italského malíře.

Na konci areálu královského pahorku bylo dilema, zda sjet dolů autobusem či jít pěšky. Jelikož nedošlo k rychlé domluvě, vyhrála to druhá varianta. Opět parkem jsme se dostali zpět k Dunaji, přímo naproti Parlamentu. Byl to náš další dnešní cíl, ale dostat se k němu znamenalo se zbytečně vrátit, přejít řetězový most a pak zase kus cesty jít k Paramentu. Nejrychlejší bylo využít metra – opět jedné stanice pod Dunajem – z Batthyany Ter na Kossuth Ter. Jelikož nám byla zima, tak se někteří z členů výpravy v metru občerstvili čajem a my si s Terezkou dali malý zákusek – několik kousků fornetů. I když k Paramentu to byla jen jedna zastávka, s chutí jsme se posadili. Nožičky začaly bolet a i únava se trošku projevovala. Na Parlamentním náměstí (Kossuth Ter) byl předvánoční nebo spíše mikulášský jarmark s atrakcemi pro děti. Nás zaujaly spíše atrakce pro dospělé ve formě svařeného vína a nedaleké speciality – koláčků pečených v modelu vlaku. Jak? Jednoduše. Na jedné straně dával jeden člověk syrové koláčky na pás probíhající modelem lokomotivy a tuším 3 vagonů, pod vším hořel plamen a na druhé straně zase další člověk točil klikou a upečné koláčky vytahoval z pece ven. Pás ovšem nebyl nekonečný, u výstupu se namotával a jakmile doběhl, musel se vzít a zase na druhé straně napojit a tak pořád dokola. Zábava pro děti i dospělé a koláčky (slané i sladké) se prodávaly samy. Toto nebyla jediná atrakce na náměstí. V podloubí budovy Ministerstva zemědělství byla přehlídka místní pálenkářské produkce – švestková, vínová, jablečná, fíková, třešňová a další z blíže nespecifikovaných plodů. Ochutnávka nám nebyla dopřána, tak jsme si nekoupili pálenku, ale dávkovačku se špuntem a skleněnou nádobkou, která naleje všem přesně dané množství.

Uličkami a náměstíčky – okolo budovy Maďarské televize, nás kroky zavedly na náměstí Svatého Štěpána, se stejnojmennou bazilikou. Zde se vstupné neplatilo, tak jsme samozřejmě nakoukli i dovnitř. Bylo zde teplo a vnitřní výzdoba také stojí za shlédnutí. Doba pokročila, zima se zavrtávala do kostí čím dál více a také se o slovo hlásil hlad. Naším cílem byla nějaká restaurace s místními jídly. Obešly jsme jich bohužel několik, ale v žádné neměli nic typického místního, až jsme z toho byli zoufalí. Asi hlady či únavou, už ani nevíme jak, jsme se najednou objevili na náměstí Blaha Lujza Tér, tedy nedaleko našich apartmánů. Část výpravy se proto oddělila a šla konzumovat oběd z vlastních zásob (sekanou z Lídlu) a my s Terezkou se předlouhatánskou tramvají, černokněžník Kolbaba by docela jistě záviděl, se vrátli dvě zastávky na křižovatku kde stál Pizza Hut. V teple a příjemném prostředí jsme si dali pizzu – Terezka Napolitana s pršutem a rukolou nebo také fresh (kdy se ingredience dávají na pizzu až po upečení) a já maďarskou se speciálním okrajem ve formě šůlánků plněných sýrem. Moc jsme si pochutnali. Na závěr se řešilo, kolik že necháme spropitného. Otázku za nás vyřešil personál pizzerie – k účtu si automaticky připočetli tzv. service charge neboli servisní poplatek ve výši 1000 HUF. Vyrazili nám s tím dech, a tak už nic dalšího nedostali.

Před návratem do apartmánů jsme ještě zaskočili do nedalekého Sparu a nakoupili šoproňské pivo na večer a malé figurky mikuláše, když je dneska ten velký den. Předlouhatánská tramvaj nás zavezla na Bláhovo náměstí a za chvíli jsme byli „doma“. Tady nás trošku zarazily otevřené dveře do apartmánu a člověk cosix dělající se zámkem. Z rodičů vylezlo, že už je tam nějakou dobu a že jako opravuje zámek. Že byl vyvalený z jejich přítomnosti, ale díky jazykovému handicapu se nijak nedorozuměli. Pak si přivolal pomoc ve formě anglicky mluvící recepční, ale ta mu nepomohlo, páč rodičové tímto jazykem také nevládnou. A co víc, netekla voda!

Odpoledne jsme řešili, kam že jako půjdeme večer, vyhrála varianta koupání. Courání městem už měli všichni dost a představa prohřátí ve vodě byla lákavější. Před odjezdem jsme se všichni krátce prospali. Taky se čekalo na pozdější dobu, aby bylo vstupné do Aquaworldu u hotelu Rammada levnější. Jak se později ukázalo, sleva platí pouze během týdne. Ale odpolední siesta to byla víc než příjemná. Já si mezitím také naštudoval trasu.

Taťka s námi nejel. Zůstal v apartmánu. Před vyjetím z garáží jsme zaplatili 5400 HUF za parkování. Když jsme chtěli platit v automatu, tak přiskočil pikolík z hlídačské budky, nechal naběhnout cenu a pak vše zrušil. Vzal od nás peníze a nedal nám další lístek. No nic, říkal sem si snad nás pustí. A pustil. Poté jsme však rozvíjeli teorie, zda si penízky nedal do kapsy, protože závoru z parkoviště otevíral ručně nějakým tlačítkem. Konečně jsme viděli vánočně ozdobenou Budapešť – projížďka Erszebet Krt neboli Alžbětinou ulicí nám tolik učarovala, že jsme u nádraží neodbočili vpravo, ale pokračovali rovně až k Alžbětinému mostu, který je zavřený. To nás zarazilo, protože trasu přes Via Michelin jsem měl tak dobře naplánovanou. Za přehlídnutí odbočky také mohla světelná reklama na pivo Soproni s nalévající lahví. Ale zpět k zavřenému mostu. Co teda teď? Jelikož je město prošpikováno sítí uliček se systémem jednosměrek, není jednoduché se zde vymotat. Navíc náš GPS logger Holux měl téměř vybitou baterii a problém chytit signál mezi budovami. Naštěstí, asi po 7 minutách čekání, se dobrá věc podařila a dále se jelo dle navigace.

Aquaworld pěkný, nebylo zde ani moc lidí. Koupili jsme si lístek na 2.5 hod za 4100 HUF a řádně si večer užili – ve vířivce, na tobogánu, na skluzavce, v protiproudu nebo na umělém vlnobití. Je znát, že areál byl nedávno dokončen, všechno zde voní novotou. Zpět jsme vyrazili před osmou hodinou a díky navigaci byla cesta bez problémů a opět spojená s kocháním se výzdobou.

Povečeřeli jsme zbytky pizzy z odpoledne a škvarky zakoupené ráno na tržišti. Byly jako malé koláčky a nikdo nedokázal odhalit tajemství jejich výroby. Prostě úplně jiné než jaké jsou doma. Během večeře jsme také zvolili plán na zítřejší dopoledne.

Teď už všichni chrní a já jdu také spát … na závěr … čert nás neodnesl!

FOTOGALERIE

Neděle 6. prosince
Budapešť - Kvasice
Druhá adventní neděle nás přivítala modrou oblohou, ne docela čistou, ale vypadalo to lépe než včera. I měsíc ještě svítil. Jelikož byla neděle, tak jsme si i na rozdíl od včerejška trošku přispali, nebylo kam pospíchat. Program na dopoledne byl už krátký a pak nás čekal jen přejezd domů.

Posnídat, sbalit se, uklidit, vyčurat, vrátit klíče a zinkasovat zpět zálohu 3 000 HUF, naložit kufry do auta a vyrazit. Ještě před tím jsem platil parkování. Dle naší včerejší teorie, že si hlídač zkasíroval penízky do kapsy jsem čekal co bude. Šel jsem za hlídačem, že jestli jako mám platit v automatu nebo u něj, odkázal mne s kamennou tváří na automat a tak bylo hned jasné, kde skončilo včerejších 5 400 HUF. Automat normálně vzal lístek, peníz a vydal lístek na odjezd. Dnešní platba za parkování byla poloviční. I tak se dá před Vánocemi rozšířit rodinný rozpočet.

Navigace nás bez problémů zavedla k Vidám parku, takové zmenšenině Hyde Parku. Zaparkovali jsme nedaleko Náměstí hrdinů, kam už pomalu začínaly najíždět autobusy plné turistů. Po krátkém seznámení s náměstím Terezka zvolila trasu k místním památkám – tj. k hradu Vajdahunyad – původně expozičnímu paláci a později umělému hradu s kombinacemi různých architektonických slohů a zvláštní sochou Neznámého – je to mystická socha postavy v kápi! Promenády parku lemují vzrostlé platany, jen škoda, že v zimě holé. Také jezírka jsou v prosinci vypuštěné. V létě nebo spíše na jaře má místo zase jiné kouzlo. Ale dnešní teplejší počasí a sluníčko nám zlepšovalo náladu. Procházka dále pokračovala kolem Szechenyi lázní, největšího lázeňského evropského komplexu z roku 1876, ZOO (tam se platilo extra vstupné), zpět k rybníčku kde místní lovili rybky. Koukali jsme co že tam je za ryby a podařilo se nám objevit pouze malé akvarijní exempláře! Zde už byl závěr naší procházky – opět na Náměstí hrdinů s vítěznými oblouky. Parkoviště oproti ránu už nemělo žádné volné místo ani pro osobák, ani pro autobus.

Dohodli jsme se, že už pomalu pojedeme, ještě se zastávkou v nějakém nákupním centru na okraji Budapešti. Navigace nás opět protáhla městem, byla to taková malá „city tour“ na rozloučenou. Po přejezdu na budínskou stranu jsem si ještě na křižovatce všimnul odbočky na Gellértovu citadelu – místo, které zůstalo ze včerejška nenavštíveno. Vyjížděly odsud autobusy, tak bylo jasné, že se dá asi až nahoru dojet autem. Rychlé rozhodnutí a už se stoupalo do kopce. A stálo to za to! Myslím, že rozloučení s Budapeští více než důstojné. Od parkoviště bylo jen několik metrů k citadele původně vojenská pevnost vystavěná Habsburky po revolučních bojích v letech 1848-9. U budovy Citadely najdete zbraně užívané za obou světových válek i obrazy Budapešti, jak vypadala v dávno minulých letech. Citadela i pahorek je pojmenovaná je podle Gellerta, biskupa, jenž zemřel mučednickou smrtí v 11. století. Legenda praví, že Gellérta zavřeli do sudu pobitého hřeby a poté jej svrhli z vrchu do Dunaje. Tam na vás kromě výhledu na město čeká gigantická, 14 metrů vysoká, socha Svobody - dívka nesoucí větvičku – původně myšlená jako památník na předčasně zemřelého syna diktátora Horthyho.

A teď nám zbývalo už jen Budapešti zamávat. Po nákupové a obědové zastávce v nákupním centru nás čekala jen cesta po maďarské, slovenské a české dálnici domů. Na rozdíl od pátku se jelo lépe, i když na maďarsko-slovenských hranicích na nás zase čekal hustá mlha a za Brnem déšť.

Návštěva maďarské metropole byla krátká, určitě by se zde dalo strávit od den či dva více a poznat i okolí města. My bohužel tentokrát více času neměli. Moc se nám tu líbilo a určitě zájemcům nezbývá než návštěvu Budapešti doporučit!
 

FOTOGALERIE

a na závěr krátké video!