BORNEO 2008

 

Neděle 20. dubna 2008

Praha - Londýn

Neuplynuly ani dva týdny od mé poslední cesty do světa a já už byl zase vtažen do cestovatelského víru balení, přesunů, čekání, řešení problémů a doufání, že vše dopadne tak jak má. Tentokrát má cesta vedla směrem do Asie, na Borneo, čili oblíbenou část Malajsie, kde je možno se setkat s orangutany, blankytně modrým mořem a překrásnou přírodou, kde vše, díky vysoké vlhkosti a teplotám, dorůstá do gigantických velikostí.

Cesta začala v neděli ráno odjezdem vlakem v 5:30 z Otrokovic s následným přesunem na letiště v Praze Ruzyni. Vše probíhalo dle časového harmonogramu, vlak dorazil na čas, metro i autobus na letiště také jelo za krátkou chvíli, a tak se jedinou šmouhou na kráse zdál být přílet v Londýně na neblaze proslulý terminál č. 5 – nedávno nově otevřený. Kdy počáteční provoz sužovaly „dětské“ nemoci ve formě rušení letů, nedodání zavazadel atd. Z toho měl každý z členů výpravy vcelku strach.

Cesta Praha Londýn měří asi 1500 km a let trval necelé dvě hodiny.

Světe div se, do Londýna jsme přiletěli o půl hodiny dříve, což asi nikdo nečekal, když slyšel, jak to zde vypadá. Nový terminál ještě voní nedávným otevřením, vše je postaveno ve futuristickém stylu, působí jako některé z asijských letišť. Po přesunu z terminálu 5 na terminál 3 – vlakem, autobusem (cca 15 minut) a poté již pěšky či po eskalátorech jsme se dozvěděli ne přímo pozitivní zprávu. Při pohledu na monitory zobrazující odbavovací „gate“ (rád bych zde použil české slovíčko, ale prostě nemůžu najít žádný vhodný ekvivalent), zde svítilo, že náš let s Cathay Pacific do Honk Kongu má zpoždění a předpokládaný odlet je namísto 18:20 až v 01:05, čili na druhý den. Každý na tento údaj vytřeštil oči a nechtěl tomu věřit. Na přepážce Cathay Pacific nikdo zatím nebyl, proto jsem všechny rozpustil a dali jsme si sraz za hodinu a půl s tím, že já mezitím vše zjistím.

Za necelou hodinu se u přepážky objevila osoba z Cathay Pacific a to už zde stáli v řadě lidi a chtěli řešit podobný problém, jako jsme měli i my. Vše trvalo neuvěřitelně dlouho, tak jsem mobilem začal shánět členy výpravy, aby se už přišli „štosovat“ do řady, kdyby byla nutnost jejich brzké přítomnosti – v duchu jsem doufal, že nás dostanou do dalších dvou letů – ve 20:20 a pak ve 23:20, oba od Cathay Pacific a oba letící do Hong Kongu. Bohužel opak byl pravdou, byl mi potvrzen čas v 01:05 s tím, že výše uvedené lety jsou už plné. Důvodem zdržení letadla byl první letošní tajfun, který zasáhl jih Číny a tím i Hong Kong. Bylo ale zajímavé, že lety následující po našem letěly na čas. Každý z nás dostal poukázku na jídlo v hodnotě 20 liber (uplatnitelnou v jakékoliv restauraci na terminálu 3), takže jsme byli poklizení a vydali se hledat vhodnou restauraci, kde by se dalo najednou tolik peněz utratit, protože z poukázky se nevrací.

Nakonec jsem ještě s dalšími členy výpravy skončil v restauraci, kde dělali výborné steaky, to bylo jediné jídlo, u kterého se dala tato částka dosáhnout. Dal jsem si jakýsi Rumpl steak – krásný kus masa, udělaný akorát a s pepřovou omáčkou. Tím se ušetřilo něco více jak jedna hodina, ale co dál…? Pořád zbývalo ještě více jak 7 hodin čekání. A tak začaly kolečka okolo obchodů, s postupnou změnou směru, návštěvou i těch nejnesmyslnějších obchodů a postupného upadání do stavu, kdy člověk reaguje pouze na světlo. Čas ubíhal nepřirozeně pomalu a na letišti postupně ubývalo lidí, obchody zavíraly, klimatizace snad začala foukat chladnější vzduch a na všech byla znát únava.

Ještě perlička z čekání – najednou se na monitorech objevilo, že náš gate se otevře 5:15!!! To už nikdo nechápal, tak jsem se šel pro jistotu zeptat, zda to myslí vážně, nebo je to chyba. Paní u přepážky na mne vytřeštila oči, že to je nějaká hloupost, ale tento údaj tam svítil asi až do hodiny před odletem, potom ho opravili na 23:50

Na letišti už zbyly jen uklízeči, kteří okolo nás jezdili se všemi možnými i nemožnými stroji a tehdy nastal ten okamžik – na monitoru, kde už byly jen lety na následující den, naskočilo číslo našeho gatu! Hurá, radoval se každý s vidinou, aby byl už v letadle a také se tam tak patřičně hnal!

Pondělí 21. dubna 2008

Londýn - Hong Kong

Dnešní den začal pozitivně, teda relativně pozitivně – po 11ti hodinách čekání jsme nasedli do letadla, které mělo původně letět v 18:20 včera a letí až 1:05 hod dneska. Bylo vidět, že část cestujících se podařilo odbavit jinými lety, třeba i těmi, o kterých nám tvrdili, že jsou plné. Nebo i lety jiných společností letících přes Hong Kong, např. New Zealand Air. Náš let byl tudíž poloprázdný.

Mělo to svou výhodu, ne často se člověku poštěstí být na 4sedačce sám a pěkně se tam přes noc natáhnout a vyspat se, ne se kroutit jako paragraf v sedáku s hlavou padající neustále na souseda … Postel to sice nebyla, ale bylo to příjemné.

Z Londýna jsme vyletěli za tmy a plánovaný přílet do Hong Kongu byl v 19:30 hod, čili opět za tmy. Díky těmto časovým změnám (+ 7 hod oproti Londýnu) byl každý naprosto doplantaný a nikdo nevěděl kolik je hodin.

Celkem nás čekalo cca 9600 km a 11 hodin letu.

Každý z členů výpravy měl pocit, že se neustále jí – v Londýně poukázka na jídlo, v letadle večeře, před přistáním snídaně, nebo opět večeře, těžko říct.

Po přistání v Hong Kongu na nás už jako obvykle čekal pozemní personál Cathay Pacific s novými palubenkami – naštěstí hned na druhý den v 8:00 hod, nemuseli jsme čekat až do večera na let v 15:50. Dále jsme dostali vyplněné vouchery na hotelu – samozřejmě špatně, pospojovali spolu lidi, kteří nebyli ani rodina, tak jsem jim to celé rozebral a na konec mi dali jen jeden hromadný voucher. Člověk od Cathay Pacific nás protáhl imigračním, dostali jsme poukázky na snídani na letišti, protože náš let je v 8 hodin ráno a v hotelu snídani nestihneme. Poukázky byly v hodnotě 40 hong kongských dolarů, což je asi 5USD. Ještě jsem si vyžádal potvrzení o zpoždění pro pojišťovnu a pak jsme autobusem vyrazili do hotelu. Bohužel jsme neměli to štěstí a nedostali jsme hotel, jako při zpoždění letu do Vietnamu, hned vedle letiště. Cesta busem trvala asi 10 minut – ubytovali nás v hotelu Novotel City Gate. Moc pěkný, nově vypadající hotel.

Jakmile byli všichni ubytování, opět se vrhli na jídlo – na večeři, která byla také zařízena Cathay Pacific … opět jídlo. Nikdo se ale netvářil, že by mu to vadilo, spíše naopak. Pak už na mne čekala sprcha a postel. Kufry jsme si nevybírali a doufali, že je odbaví na náš návazný let do Kota Kinabalu, takže byli všichni odkázáni na vybavení hotelového pokoje. Naštěstí je standardem, že hotel má ručníky, sprchový gel, kartáček na zuby a další potřebné příslušenství.

Úterý 22. dubna 2008

Hong Kong - Kota Kinabalu/Tunku Abdul Rahman Marine Park

Dnešní noc byla díky časovému posunu a „celodennímu“ spánku v letadle spíše ve smyslu probdění, ale jak jsem později zjistil, nebyl jsem jediný, kdo měl podobný problém.

Vstávali jsme v 5:30 a v 6:00 byl domluvený bus na letiště. Hotel disponuje busem pro 20 osob a nebyli jsme jediní, kdo jel ve stejnou dobu stejným směrem. Proto museli přistavit ještě jeden minibus, abychom se všichni vešli. Jak jsem ráno zjistil, tak hotel, byť jsem bydlel v 19. patře, byl jednou z nejnižších budov v okolí – obklopovaly ho typicky hongkongské mrakodrapy.

Na letišti jsme měli odbavení rychlé – bez kufrů a s palubenkami v ruce jsme prošli přes imigrační kontrolu a rtg do odletové haly. Hádejte co? Opět bylo prvním zájmem, kde se mohou nasnídat, kde utratí svých 40 hongkongských dolarů. Někdo se vydal do Burger Kingu, někdo do čínské restaurace na nudle a podivné divočiny. Já jsem si dal sladkou snídani – lívanečky.

Letadlo mělo plánovaný odlet v 8:00, tak jsme se pomalu přesunuli ke gate – byl až na konci letiště – nejdříve eskalátory a pak vlakem. Po chvíli čekání nás pustili do letadla. Už jsme si mysleli, že odletíme, když jedna z čínských cestujících dostala epileptický záchvat. Nejdříve ji tam křísily letušky, pak i nějaký doktor z cestujících. Když už se probrala, tak ji naložili zdravotníci z letiště a odvezli do nemocnice. Ještě že k tomu došlo, když jsme byli na zemi. Ve vzduchu by bylo vše složitější.

Do Kota Kinabalu jsme přiletěli po cca 3 hodinách letu a 1200 km, opět naplnění snídaní. Imigrační odbavení bylo rychlé, jednalo se pouze o razítko do pasu a mohli jsme jít dále. Teď každému trnulo, jestli dorazí i kufry. Naštěstí už zde byly! Rychle jsme se převlíkli do plavek či kraťasů, protože přímo z letiště jsme jeli do mořského národního parku na 2 jeho ostrovů – Mamutik, kde jsme měli oběd a poté na Manupi.

Na prvním z ostrovů došlo při koupání k nehodě, jeden z členů výpravy byl žehnutý medúzou, tak náš průvodce Andy ránu hned ošetřil octem, aby odstranil zbytek medúzy. Rána naštěstí nevypadala nijak hrozivě.

Na ostrově Manupi jsem se namísto koupání prošel po stezce vedoucí skrz a viděl pavouka o velikosti asi 15 cm, malé i velké ještěrky a z pralesa se ozývaly všelijaké zvuky. Z ostrova jsme odjeli v 16 hod a vydali se do hotelu. Andy měl už nachystané klíče, tak jsem je rozdal v autobuse a v hotelu už mohli jít všichni do pokojů.

Já jsem ještě musel do kanceláře Dragon Air pro potvrzení o zpoždění letu. Tady mi ho bohužel nedali, protože jejich let byl v pořádku a vše začalo už v Londýně na letu Cathay Pacific. O potvrzení si budu muset požádat v Londýně na zpáteční cestě. Snad mi ho tam vydají.

Před večeří jsme měli mít naplánovanou krátkou prohlídku města, ale jelikož se přihnala tropická průtrž mračen, tak jsme jeli přímo na večeři do rybářské restaurace na plody moře. Hned u vstupu tady byly velká akvária různými mořskými příšerami – krevety, humři, krabi atd. Brrr, člověku běhá mráz po zádech, když si uvědomí, co vlastně jí. Po večeři následovalo ještě krátké představení – malajská hudba a tance. Nejzajímavější byl „bambusový tanec“ u kterého jde člověku o nohy.

Dnes byli všichni rádi, že po strastiplné cestě dorazili na Borneo a i přes půldenní zkrácení programu to nikomu nevadilo. Strávit celý den na ostrovech a koupáním by pro většinu bylo nudným programem.

FOTOGALERIE

Středa 23. dubna 2008

Poring Springs & Kinabalu National Park

Dnešní den pro mne nezačal růžově – už v noci jsem se budil, nebylo mi dvakrát nejlépe. Ráno mne bolelo břicho a k tomu se přidal průjem. Nadopoval jsem se práškama a vydal na snídani, abych do sebe dostal alespoň nějaký chleba a čaj. Jakmile jsem však dorazil do restaurace a ucítil všechen ten jídlový „zápach“ mé vnitřnosti se začaly bouřit. Honem jsem proběhl okolo lidiček, kteří měli na talíři naloženo jako na oběd nebo na večeři, vzal si 3 kousky bagety a tyto se do sebe snažil nasoukat. Vše sem zalíval hořkým čajem. Nešlo to. Musel jsem se sebrat a utéct na pokoj. Jen plakát s jídlem ve výtahu hotelu dokázal vzbouřit můj žaludek.

Nejhorší na tom bylo, že nás čekal náročný den – dlouhá cesta, mluvení, překládání, usmívání se a pak pohyb po pralese, výšlap na visutou lávku – tzv. Canopy Walkway atd. Vůbec sem si nedokázal představit, jak toto přežiju … až do večera!

Zpočátku cesta probíhala celkem v pohodě, zatím jsem vše zvládal, i když jsem asi nemluvil natolik, jak bych měl, ale jinak to nešlo. Po vyjetí z Kota Kinabalu jsme se asi po hodině dostali do jednoho z místních městeček, kde právě probíhal trh – určitě zajímavý důvod k zastávce. Na tržiště jsme se dostali přes most zavěšený na ocelových lanech – pěkně to houpalo. Také odsud byl pěkný výhled na vesnici a přilehlé tržiště. Jedna jeho část byla zaměřená na zeleninu, druhá na oblečení, třetí na všehosměs a čtvrtá byla masna. Opět nezapomenutelný zážitek vidět, jak se zde prodává volně visící maso, sušené ryby atd. Můj žaludek se opět ozýval, tak jsem z této části rychle vycouval. Naštěstí vedle byl místní „lékař“, který prodával výrobky ze santalového dřeva, tak to tam pěkně vonělo. Místních okolo něj bylo jako much a očividně věřili tomu, co prodává. Mazali se tímto lektvarem o sto šest – záda, kolena atd.

Z této vesnice jsme začali už stoupat postupně nahoru k parku Kinabalu, kterému vévodí majestátní Mt. Kinabalu s nadmořskou výškou 4096 m. Je také nejvyšší horou v JV Asii. Cesta vedla zákrutami, nahoru a dolů, to už se můj stav začal postupně zhoršovat. Žaludek jsem měl jako na vodě. Ještěže byla naplánovaná zastávka ve vesnici Nabalu. Tak jsem se mohl trochu provětrat. Bylo mi tak špatně, že jsem neměl ani chuť fotit, ani pohledy si koupit. Z donucení, jsem tržiště rychle proběhl a pak už jen odpočíval vedle. Bohužel vše došlo tak daleko, že se žaludek opět vzbouřil. Naštěstí se to stalo venku a nemusel kvůli mne zastavovat autobus. Díky tomu jsem mohl opět chvíli „fungovat“.

Park Kinabalu ležel už nedaleko. Patří k největším parkům na Borneu – má rozlohu 750km2 a je zařazen do kulturního dědictví organizace UNESCO. Leží v nadmořské výšce 600 – 4095 m. Díky tomu, je zde velmi příjemné klima, na rozdíl od přímořského Kota Kinabalu. Nejdříve jsem navštívili Exhibition Center, kde jsme se dozvěděli více jak o tomto národním parku, ale i o ostatních ležících na Borneu. V parku nás měl provádět místní průvodce, ten byl zamluven na 12:00, ale my jsme přijeli dříve, proto jsme na něj museli počkat.

Andy, náš průvodce, mi mezitím sehnal nějaký medikament na můj stav – byla to nějaká vodička, která se vmasírovala na břicho. Vonělo to jako tea tree olej. A světe div se, zabralo to! Než jsme šli na prohlídku botanické zahrady v parku, tak už mne břicho nebolelo. Byl jsem strašně rád.

Po 12. hodině jsme vyrazili do místní botanické zahrady. Tady nám místní průvodce ukázal zástupce rostlin, se kterými je možno se setkat v parku – orchideje, masožravky, divoký zázvor, divoký kávovník atd. Prohlídka byla zajímavá, člověk by si sám tolika druhů rostlin asi nevšiml. Během našeho pobytu v botanické zahradě začalo poprchat, ale naštěstí si to počasí ještě rozmyslelo.

Na závěr, před odjezdem, nám Andy přinesl mapu dvou stezek, kterými lze vystoupat na Mt. Kinabalu – jedna kratší, snadnější a druhá delší a obtížnější, ale více scénická. Výstup na horu trvá 2 dny a stojí 70 ringitů za průvodce, 100 ringitů za povolení a 10 ringitů za pojištění.

Dalším bodem programu byl národní park Poring, který je víceméně součástí parku Kinabalu. Cestou sem, jsme udělali ještě neplánovanou zastávku ve vesnici Kundatang (skutečně se tak jmenuje), kde jsme navštívili válečný památník obětem Pochodu smrti z II. světové války. Váleční zajatci – 2400 Australanů a 600 Britů mělo za 8 dnů ujít 250 km, bez bot, hladoví, nemocní a vysílení. Pochod vedl ze Sandakanu přes hory. Japonci tímto chtěli zabránit, aby se váleční zajatci po bombardování vězeňských táborů rozprchli. Celý pochod přežilo pouze 6 vojáků! V dějepise jsme se sice učili o Japoncích, co páchali za II. světové války, ale o těchto pochodech a o obsazování Bornea tam nebyla ani zmínka.

Vstupné zde je 10 ringitů a slouží jen na pokrytí provozních nákladů. V památníku jsme se nejdříve podívali na krátké video o pochodu s výpověďmi přeživších či jejich potomků a také lidí, kteří vojákům při pochodu tajně pomáhali. Objekt má poté několik částí – australskou zahradu (věnovaná australským obětem) s květinami z Austrálie, britskou zahradu s květinami z Británie, poté sloupovou síň se jmény obětí – prozatím napsané na fólii, v příštím roce by vše mělo být vytesáno na mramorových deskách. Člověka až zamrazí při tomto velkém počtu obětí … Na závěr se vstoupí na „vyhlídku“ odkud je vidět na vesnici a okolní pohoří, přes které pochod vedl.

Doba postoupila a tak byl čas na oběd. Tento jsme dneska měli až v Porings, v Kulaté restauraci. Já jsem si dal vzhledem k mému stavu jen rýži. I když mi už bylo líp, nechtěl jsem riskovat další potíže.

Po obědě jsme ještě navstívili soukromou botanickou zahradu s raflessiemi – největšími kytkami na světě. Nekvetoucí připomíná houbu – pýchavku. Jakmile rozkvete, je jako umělá. Specifickým pachem láká mouchy, aby kytku opylovali. Raflessie, kterou jsme viděli měla rozměr okolo 30 cm.

Na závěr dne jsme měli připravenu perličku – v národním parku Poring nás čekala procházka po visuté lávce. Stejné, jakou známe z dobrodružných filmů typu Indiana Jones, kdy se zpuchřelá dřevěná prkénka propadají, lana praskají atd. Už cesta k lávce byla dost divoká, byl to asi kilometr drsného stoupání, při kterém člověk vypotil duši. Já nedbaje na můj stav, nebo spíše z pocitu, že je mi líp, sem se do toho pustil a nahoře jsem málem vyplivl duši. Tričko by se dalo ždímat.

Lávka je zavěšena ve výšce 50 m a má celkovou délku 200 m, je rozdělená na několik menších částí. Každá z nich je upevněna k místním obrovským stromům – Suraja, které mají výšku asi 100 m a rostou tak 50 let. Jejich zvláštností je velmi hladký povrch, jako by neměli žádnou kůru.

Procházku po lávce zvládli téměř všichni bez problémů. Jen někomu trvalo déle než jednotlivé úseky přešel. Na závěr byl ještě horší sestup dolů k bazénkům. Sice nebyl tak dlouhý, ale snad ještě více náročnější. Já už jsem opět cítil, jak mi ubývá sil.

Původně jsme se měli ještě koupat v místních horkých pramenech, ale časově jsme to nezvládli, takže jsem posbíral jen ty, kteří na to měli čas a vydali se k autobusu. Mezitím se opět pěkně zatáhlo a z dálky bylo slyšet hřmění. Ještě před tím, než jsme vyrazili zpět, se na obloze ukázala nádherná duha – dle místních je to znamení štěstí.

Cestou zpět nás doprovázel opět šílený liják místy spojený s mlhou, kdy nebylo vidět pořádně na silnici. Obdivoval jsem řidiče, jak to zvládal. Tedy jen v okamžicích, kdy jsem se probudil. Jakmile sem sedl do autobusu, usnul jsem jak mimino a cítil, že mám asi horečku. Už sem se těšil do postele v hotelu! Omluvil jsem se z večeře a poprosil Andyho, jestli by to nezvládl za mne. V pokoji jsem se zvládl akorát osprchovat, nadopovat práškama a praštit sebou do postele. Těšil jsem se, jak se vyspím. Ale chyba lávky. Ve vedlejším pokoji neustále zvonil telefon, 10 minut, 15 minut. Tak jsem se naštval a volal na recepci, jestli tam nemůžou někoho poslat, že bych rád spal. Tak slíbili, že to vyřeší. Usnul jsem a když jsem se asi za hodinu probudil, telefon neustále zvonil. Tak jsem volal na recepci znova, řekli mi, že v pokoji je host, tak jsem jim odvětil, že buď mrtvý nebo magor, když mu tam hodinu zvoní telefon a on nic nedělá. Až po třetím telefonátu do pokoje někdo přišel a telefon zvedl a položil. Já pak konečně usnul.

FOTOGALERIE

Čtvrtek 24. dubna 2008

Sepilok Orang Utan Rehabilitation Center

Přes noc jsem měl vypnutou klimatizaci a i tak mi byla zima, spíše se mnou třásla zimnice. Ráno jsem se probudil už v lepším stavu jako jsem usínal. Nebolelo mne břicho, ale byl jsem mokrý, jak vrata od chléva. Pyžamo sem mohl ždímat. Osprchoval jsem se, dal se trochu dohromady, sbalil kufr a šel na snídani. Tam na mne každý koukal jak na zjevení, nevím co jim Andy včera navykládal. Na snídani jsem objevil moc dobrou bábovku. Dneska mi i chutnala, což bylo dobré znamení.

V 7:30 jsme měli odlítat do Sandakanu. Tomu předcházelo doporučení si vzít co nejmíň zavazadel, aby byl přelet a přejezd co nejpohodlnější. Všichni si to vzali náležitě k srdci a snad já jediný se tahal s velkým kufrem. Bohužel jsem neměl žádnou tašku, ani baťoh, kam bych si mohl dát pár věci na jednu noc. Zbylé kufry jsme nechali v hotelu a Andyho pomocník Duncan je zítra dopraví na letiště k odbavení.

Hotel byl od letiště vzdálen asi 15 minut jízdy, takže jsme tam byli za chvilku. Rozdal jsem všem letenky – elektronické, někteří je považovali za „divné“, tak jsem jim musel vysvětlit, že divné nejsou, že to je normální letenka. Po odbavení jsme měli ještě nějakou chvilku čas, tak se většina vrhla na nákupy, co jiného že?

Když jsme čekali u gatu, tak mne Andy upozornil na jednu starší paní. Včera, když jsme byli u válečného památníku, tak při videoprezentaci byla zmínka o 13 leté dívce, která pomáhala vojákům při pochodu. V pořadu samozřejmě mluvila už jako stará paní. No světe div se, tato paní s námi cestovala v letadle! Kdo byl to byl řekl!

V letadle jsem okamžitě opět usnul a vzbudila mne až rána, jak s námi přistál. Tvrdší přistáni jsem snad ještě nezažil. Letadlo se po dosednutí odrazilo zpátky do vzduchu a zatáčku, kde měl odbočit brzdil ze všech sil. Snad bude mít tento pilot zítra volno!

U východu z letiště nás čekal místní průvodce – bohužel má tak těžko zapamatovatelné jméno, že ho už teď večer nevím, to je ostuda co? Měl na papíře napsáno Welcome Fu-Fa group, namísto Hu-Fa group. Tak jsme se hned z kraje zasmáli. Díky tomu, že nikdo neměl zavazadla, jsme se z letiště vymotali velmi rychle a mohli pokračovat do Sepilok Orangutan Rehabilitation Centre. Každý z nás se těšil, až uvidí tyto mile vypadající tvory. Cestu do centra jsme vyplnili informacemi – vzniklo v roce 1964 a za dobu své působnosti vypustili do volné přírody 100 orangutanů. Věnuje se hlavně nalezeným sirotkům nebo těm jedincům, kteří žijí někde v zajetí. Celé centrum je rozděleno na 4 části – karanténní, vnitřní školku (zde se učí lozit po provaze), venkovní školku (zde se seznamují s venkovním okolím a krmící platformu (tato je jediná dostupná turistům). Orangutan, nebo také lesní muž, je tvor nejbližší člověku – 96% genetického kódu je shodného s lidským. Je to také velmi učenlivý tvor a mnohdy vám chováním a jednáním člověka připomene. Cestou nám ještě pan průvodce řekl, že ne vždy při krmení orangutani přijdou. Že když dorazí jeden, je to super, když dva nebo tři, tak je to jedinečné štěstí. Tím jsem trošku zchladil naděje očekávání, ale každý doufal, že to vyjde.

Nejprve jsme měli shlédnout videoprezentaci. Bohužel zde byla cedule, že z důvodu VIP návštěvy je náš čas promítání zrušen, že další je až v 11:00. Krmení orangutanů se provádí v 10:00, tak jsme měli asi 40 minut čas. Dali jsme si proto rozchod – opět zde byly exhibition hall s ukázkami předmětů, které orangutani lidem sebrali, odstrašujících fotografií, kdy orangutan krade člověku jídlo atd. Výstavka se však nevěnovala pouze tomuto tématu, ale životu orangutanů všeobecně.

Před desátou hodinou jsme se přesunuli k místu, kde probíhá krmení orangutanů. Toto je spojeno s džunglí lanem dlouhým několik kilometrů a po tomto vždy orangutani „přicházejí“ k místu krmení. Byli jsme zde asi o 20 minut dříve, tak jsme čekali a pěkně se pařili a potili. Pot ze mne jen lil! Ale světe div se, orangutani dorazili! A ne jeden, bylo jich tady snad 8 a i malý! Byli strašně roztomilí. K jídlu dostali banány, mlíko a klasy cukrové třtiny, které jim ošetřovatelé lámali a šťávu si orangutani nechali nalívat přímo do pusy! Byla to skvělá podívaná! Na závěr se ještě dostavila skupinka makaků, kteří orangutanům jídlo kradli, nejdříve jen tak po očku, ale poté už zcela neohroženě. Došlo zde i k malé potyčce, ale malý makak velkého orangutana zahnal.Cestou zpátky jsme stihli videoprezentaci v 10:30 a tak naše prohlídka Sepilok centra byla kompletní.

Na programu byl nyní 2 hodinový přejezd autobusem do rybářské vesnice Sukau, během něhož jsme ještě udělali zastávku v supermarketu na pití. Já zde koupil čaj – prý pravý z Bornea, tak jsem zvědavý jak bude chutnat. Cesta vedle skrze plantáže s palmami, ze kterých se vyrábí olej – jak pro potravinářský průmysl, tak i pro technické účely (mýdlo, plasty atd.). Plantáže byly obrovské!

Jak jsme se vzdalovali od města, tak se také zhoršoval stav vozovky až se z ní stala jen šotolinová silnice a ta nás dovedla do přístavu, kde jsme nastoupili na loď  - toto bylo dobrodružné, protože když bylo na molu více lidí, to se začalo potápět. Nakonec se nikdo nenamočil a všichni zdárně nastoupili. Lodí jsme jeli po řece Kinabatangan 15 minut do místa našeho dnešního ubytování – Melapi Lodge. Melapi je pojmenování po stromech, které zde rostou – je na nich plod podobný mangu, ale není poživatelný. Pojmenování Lodge znamená, že se nejedná o hotel, ale o jednotlivé bungalovy.

Během oběda v Melapi Lodge jsme vyřídili ubytování, rozdali klíče a tak se mohli všichni v klidu rozejít do pokojů. Sraz byl opět v 15:30. Já jsem se rozhodl osprchovat, bylo to ale naprosto zbytečné, protože sotva jsem vyšel ze sprchy, byl jsem zase zpocený.

V daný čas se všichni vzorně sešli – důvodem bylo to, že jim bylo slíbeno odpolední občerstvení. Čekal je osmažený chlebovník na sladko. Chutnal jako sladký brambor. Někteří chytráci si ho začali solit a pak prskali, že to není dobré. No comment!

Závěrečným bodem dnešního dne bylo v 16:00 hod projížďka lodí po řece Kinabatangan a jejím přítoku Menanggul. Řeka samotná má bahnitou barvu, což je dáno složením dna. Je zde hodně naplavenin z doby dešťů (listopad – únor). Hlavním úkolem projížďky bylo uvidět zvláštní nosaté opice! A co myslíte? No viděli jsme je, jak jinak! A hned několikrát. Mimo tyto zvláštní tvory, kterým místní přezdívají „Holanďan“, prý dle vzhledu, jsme viděli makaky dlouhoocasé (používají ocas jako rybářský prut – loví na něj krabi), makaky s prasečím ocáskem (ti ho mají zase úplně malinký), ještěrky, ptáky a i hada. Bohužel krokodýli byli schovaní, ale prý je jich v řece velké množství.

Nejzajímavější na dnešním dni bylo to, že nepršelo a zatím ještě neprší. I když před odjezdem na řeku to vypadalo, že se opět spustí pěkný šrumec, obloha byla řádně černá. Bylo jen dobře, že jsme nezmokli.

Celý areál je plný ještěrek, které chytají polétavý hmyz – při večeři jedna z nich spadla ze stropu přímo do výstřihu jedné z členek výpravy. Ta vyskočila ze židle a jala se ještěrku dolovat z výstřihu. Pak si uvědomila, že to nebude tak snadné, tak se honem odebrala na záchod! Všichni z ní měli velké pozdvižení.

FOTOGALERIE

Pátek 25. dubna 2008

Miri

Ráno mne probudil zpěv ptáků a cvrkot cikád. Byli jsme přeci uprostřed džungle, kam snad jiné zvuky ani nepatří. Teda mimo skřeků od opic a šustění listů při dešti. I ještěrky dupající po střeše chatky jsou asi nedílnou součástí džungle. Některé vydávají zvuk, jako by snad někdo klepal na dveře, ale když je otevřete, tak tam nikdo není. Je to způsobeno tím, jak ještěrka chytí komára, tak ho „poklepe“ v puse a tím ho asi usmrtí nebo připraví na další zažívání. Někdy mi však připadalo, že si ještěrky udělaly z mé střechy primární cíl či nějaké doskočiště, protože to byly šílené rány. Vyspal jsem se ale dobře, ani komáři mne nekousali, ba sem žádného neslyšel.

Ráno jsem si vzal k snídani foťák a ještě před tím, jsem udělal pár fotek probouzející se džungle. Byl to pěkný pohled – opar vznášející se nad zelenou džunglí a řekou. Ještě by se hodila nějaká opička usmívající se do fotoaparátu, ale to už bych chtěl asi moc nebo by fotka působila až moc kýčovitě.

Po snídani jsme opět nasedli na loďky, které nás odvezly zpět do přístaviště ve vesnici Sukau, kde jsme nasedali včera. Jedna skupina musela na loďku počkat, protože se akorát vraceli jiní turisti z ranní projížďky. Hnedle se chlubili, že viděli orangutany. To musí být také pěkný zážitek vidět tyto pralesní muže ve volné přírodě.

A hádejte co? Opět nás čekala ta strastiplná a kostitřasná cesta po nedokončené silnici. Včera jsem se dozvěděl, že silnice byla původně v soukromém vlastnictví firem, které jsou také majiteli palmových plantáží zpracovávajících olej. Aby vláda mohla silnici opravit, musela nejdříve tuto vykoupit. Práce zde jde očividně pomalu a nejzajímavější je, že se nepokračuje postupně. Tam je kousek zaasfaltovaný, tam ne a tam zase ano. Je to zvláštní  podívaná. Cestu jsem vyplnil ještě povídáním o Malajsii a o Borneu, aby se členové výpravy nenudili.

Asi 40 minut jízdy od Sandakanu jsme se opět zastavili v supermarketu, jako včera na doplnění tekutin a také na toalety. Všichni se opětovně vrhli na stojany a lednice s pivem. Za 15 minut jsme už ale pokračovali dále k Sandakanu, který jsme projeli od tzv. 4. míle, což je nová část s bary, diskotékami a obchody až do centra, do hotelu Sandakan, na oběd.

V hotelu jsem v lobby objevil průvodce „Insight“ o Sabahu za 50 ringitů, tak jsem si ho hned koupil. Je tam i mapa, obrázky a užitečné informace, které u nás člověk nijak nezíská. Ještě byto chtělo stejného průvodce po státě Sarawak. Koupil jsem to ale na poslední chvíli. Už jsme nasedali do autobusu a ještě čekal na členy výpravy, kteří si tam také kupovali knížku a vtom jsem zmerčil i tohoto průvodce.

Odpoledne, před odletem, jsme se zastavili ve válečném památníku na okraji Sandakanu, na tzv. 8. míli. Zde začínal pochod smrti Sandakan – Ranau, kdy 2600 vojáků (australských a britských) muselo ujít za 8 dnů více jak 250 km. Tyto pochody byly celkem 3 a přežilo to jen 6 australských vojáků. Celý areál je postaven na místě, kde stál v minulosti tento vězeňský tábor. Paradoxem také je, že vězeňský tábor byl postaven na základech anglické zemědělské výzkumné stanice. Areál samotný je maličko podobný Vlčímu hnízdu v Polsku, ale jen vzdáleně, není zde tolik objektů. Jen v tom smyslu, že z něj dýchá podobná atmosféra. Návštěvníci zde mohou shlédnout muzeum s fotografiemi a povídáním, dále také maketu tábora a několik zbylých základů budov – japonskou kuchyni a skladiště, hlavní bránu do tábora či zbytky bagru používaného na stavbu letiště atd.

Trošku nás tlačil čas a také počasí – v dálce se markantně zatáhlo a neustále hřmělo. Měli jsme štěstí, že nás déšť nestihl při prohlídce Válečného památníku. Jen jsem měl obavy o náš let. Letiště bylo naštěstí nedaleko, tak jsme sem dorazili asi za 10 minut a šli se odbavit. Já jsem šel opět jako vždy poslední a málem jsem se nedostal do letadla. Přede mnou stáli nějaké dvě místní ženské, které sice měli letenku, ale jakoby nepotvrzenou a já čekal, co s nimi udělají. Pořád cosi řešili a ničeho rozumného se nedobrali. Tak je naštěstí odsunuli stranou a odbavili mne, jako posledního do letadla. Chudák Andy nervózně přešlapoval opodál, už si myslel, že poletí sám a bude muset vše zvládnout!

Let Sandakan – Kota Kinabalu probíhal nejdříve bez problémů a v klidu. Pak jsme vletěli do bouřky, která byla v Sandakanu a to už se začalo letadlo povážlivě houpat. Navíc měl ještě každý v paměti minulé přistání, kdy pilot praštil letadlem o zem, jako by bylo z oceli. Každý jsme doufali, že něco takového se nebude opakovat. Ptal jsem se Andyho a věděl, o čem mluvím, říkal, že piloti na místní lety jsou většinou Filipínci nebo Indonésané a ti se s tím moc nemalují. Malajsijci, což jsou většinou vojenští piloti, ti že přistávají dobře. No ale zpět k našemu letu. Když jsme se blížili ke Kota Kinabalu, tak houpání zesílilo, obloha ztmavla a všichni ztichli. Pomalu, kolébajíc, jsme se přibližovali k letišti, ale jakmile jsme už měli přistávat, tak to pilot rychle zvedl zpátky do vzduchu, ze všech sil se snažil letadlo vytáhnout nahoru. To nepůsobilo na nikoho dobře. Některým labilnějším začali téct slzy. Po vystoupání pilot opět začal přistávací manévr – tentokrát, jak jsme se dozvěděli později, z druhé strany dráhy, aby přistával proti větru. Letadlo se kolébalo ze strany na stranu, ale nakonec přistál jako do peřiny. Bylo slyšet, jak se každému ulevilo a všichni jsou rádi, že jsme přistáli.

Až jakmile jsme vyšli z letiště, vyzvednout si kufry k odbavení na další let, jsme pochopili, proč byl s přistáním takový problém. Včera sice nepršelo, ale dneska si na nás počasí zgustlo, vichr jako blázen a z nebe se valily provazy vody. Doufal, jsem že to přejde, protože poté, co jsme se s kufry odbavili na let do Miry v 19:50, jsme měli absolvovat prohlídku města. Bohužel se tomu tak nestalo, spíše naopak, počasí se ještě zhoršilo.

Ale i tak jsme v dešti a dopravní zácpě projeli městem, z dálky si prohlídli věž Yayasan Sabah, která dříve byla parlamentem. Tato je zvláštní tím, že má nosník jediný sloup a poté je vyztužena 96 ocelovými traverzami. Bohužel kvůli dešti si ji nebylo možno vyfotit. Další zastávka (jen z autobusu) byla u mešity marockého stylu – stejný výsledek jako v předchozím případě. Na závěr jsme se měli ještě projít po nábřeží, ale kvůli neustávajícímu dešti jsme zvolili variantu nákupního centra. Já jsem přijal Andyho pozvání na kafe, polívku a indické nudle v restauraci (snad to už mé vnitřnosti ustojí) a pak jediné co jsem koupil, byly pohledy.

V 18:00 hod jsme vyrazili zpět na letiště. Měli jsme štěstí, že už všichni měli odbavená zavazadla a palubenky připravené, protože kvůli pátku a odpolední špičce jsme jeli na letiště více jak hodinu. Řidič jel červená nečervená, odbočovací pruh neodbočovaní pruh, ale vše jsme stihli.

Na rozdíl od minulých letů bylo třeba projít pasovou kontrolou – let byl do Sarawaku a byť je to neustále Malajsie, tak autonomní oblast, tudíž je třeba projít kontrolou při odletu i při příletu. Dneska večer jsme také letěli menším letadlem – Fokker 50 – ta „50“ znamená počet osob, které se do letadla vejdou. Navíc bylo letadlo vrtulové. Jakmile to jedna z členek výpravy viděla, spustily se jí slzy, že se bojí, že do toho nesedne. Nic jí ale nezbývalo … Let byl naprosto klidný, vzlet i přistání také a docela bez turbulencí. Ještě jsem zapomněl říct, že jsme letěli s MASWings – nízkonákladovou odnoží Malaysian Arilines, proto to letadlo. Na palubě jsme dostali na pití kakao v krabičce, taky novinka.

Cestou z letiště jsme doplnili program o večeři – v čínské rybí restauraci pod plastovou červenou kokosovou palmou a pak se už jeli ubytovat do hotelu Marriot. Miri se zdá už ze shora velmi zajímavým a malebným městem. Škoda, že v hotelu Marriot spíme jen jednu noc. Zítra zase odlítáme, se stejnou společností, do Mulu – tedy směrem do vnitrozemí.

FOTOGALERIE

Sobota 26. dubna 2008

Mulu National Park

Dneska jsem si říkal, že si pospím déle. Vzbudil jsem se ale už po páté hodině a nějak se mi nechtělo spát. Bylo už dost hodin a když člověk usne už jen na chvilku, cítí se více nevyspalý, než jako by hned vstával. Dal jsem se tedy do malé reorganizace kufru – spíše jsem si vytáhl věci, které se mnou poletí do Mulu a zbylé zůstanou v Miri. Moc jsem si toho nebral – dvě trička, nabíječky, náhradní kraťasy a to bylo vše. Malá hromádečka … pak si říkám, proč vlastně s sebou tahám ten velký kufr a co je v něm tak těžké, že váží snad víc a víc.

Jelikož jsem bydlel až snad v poslední budově hotelu v Miri, člověk by potřeboval na přesun do recepce kolo nebo nějaký vozík, vzal jsem si s sebou na snídani foťák a po cestě se snažil udělat nějaké obrázky hotelu. Bohužel se mi opět zamlžilo sklo, tak jsem ho musel nejdříve ofukovat a pak mohl fotit. A to jsem si klimatizaci vypl, ovšem stejně byla v pokoji zima, jako by běžela celou noc. Udělal jsem pár fotek bazénu, okolí a chtěl jsem vyfotit i moře, ale to zde bylo značně škaredé. V hotelu věděli, proč mají tak velký  bazén. Nebyla zde žádná pláž, moře vypadalo špinavě a rozbouřeně.

Snídaně zde byla skutečně velkolepá – na výběr jídel jako na večeři! Já jsem si vybral osvědčené sladké pečivo a k tomu si dal sladký čaj. Kafe tady vůbec nepiju, stejně jako tomu bylo i v Libyi, a nevadí mi to. Čaj mne v místní sauně více osvěží. Jako o správné sobotní snídani, jsem si i zde přečetl vydání místního tisku. Nebylo to sice jako doma MF Dnes, ale Borneo Times. Nic zajímavého jsem se však nedozvěděl, proto jsem vyrazil zpátky do pokoje.

Mezitím mi psal Andy, že je v recepci s krosnou a také s Molly – slečna z cestovky Borneo Mainland. Tak jsem se vydal za nimi. S Molly dořešil některé záležitosti a od Andyho si půjčil krosnu. Rychle jsem do ní naházel nachystané věci, vystrčil kufr přede dveře pokoje (tento zde zůstával) a šel do recepce na odjezd. Ještě před tím jsem vyzvedl hromadný depozit za pokoje. Na Borneu je zvykem, v některých hotelích, při příjezdu složit depozit 100 ringitů za pokoj/noc, stejně jako v jiných zemích po vás chtějí kreditní kartu, na které zablokují určitou částku. Bohužel s tímto mají stále někteří členové výpravy problémy a vše řeší slovy, že příště si takový hotel určitě nevyberou. Hm, tak ať sedí doma, ne?

Z hotelu jsme vyrazili chvíli před 11. hodinou, všichni splavení jako bychom vylezli zrovna z bazénu. V autobuse zase běžela klimatizace, což je vražedná kombinace. Cestou na letiště se udělala ještě zastávka v supermarketu na nákup pití a dalších potřebných věcí. Já jsem tady koupil našim britským kočičkám dvě konzervy, abych jim přivezl něco z výletu. Snad se jim zavděčím a budou to jíst.

Let do Mulu, opět se společnosti MAS Wings, byl naplánován původně na 14:40, ale tento let byl zrušen, tak nás přesunuli na 12:10. Říkal jsem si, že alespoň budeme mít více času na pochod na visuté lávce a na dvě z místních jeskyní – Lang a Deer. Odbavili jsme se velmi rychle, prošli kontrolami – nyní velmi důkladnými, prohledávali velmi pečlivě zavazadla, a pak už šli čekat ke gate – nebo východu, jak jsem dneska našel to správné české slovíčko. Při nástupu do letadla, jsme potkali ještě další 3 Čechy, kteří měli stejnou cestou. Jakmile jsme už byli všichni v letadle, tak nám oznámili, že letadlo má technický problém s kolem a nebude moci do Mulu letět, že si jako máme opět všichni vystoupit. Všichni jsme si mysleli, že ten včerejší let bylo to nejhorší, co ná s mohlo potkat, ale opak byl pravdou. Vysedli jsme a jali se čekat v odletové hale. Slečny za přepážkou MASWings také nic nevěděli. Na kole letadla byla křídou zakreslená určitá část, asi ta špatná. Nejhorší bylo, že jsme měli už na dnešní den program a nevěděli jsme, jestli vůbec do Mulu odletíme. Naštěstí asi za půl hodiny přistavili jiné letadlo, přeložili zavazadla a my mohli zase nastupovat. Tentokrát jsme odletěli a měli asi jen hodinu zpoždění.

Mulu je vzdáleno 30 minut letu a leží v horách, uprostřed pralesa. Jediným způsobem, jak se sem dostat je letadlo anebo loď (ta ale jede asi 8 dnů). Letiště vypadalo jako z filmů s Indiana Jonesem, plocha byla naštěstí asfaltová. Při výstupu se hned každý fotil, u nás se s takovým malým letadélkem jen tak nesetkáme. Panorama dokreslovala také hora Mulu v pozadí, vysoká je 2 397 m. Zaměstnance letiště tvoří asi rodinka bydlící v domku naproti. Když letí letadlo, máma položí vařečku a jde odbavovat. Přistávací a odletová hala (v jednom kuse) má zvláštní „zavazadlový pás“ – kufr nebo tašku vám vyloží na stůl. Je vidět, že tu nejsou na velká zavazadla vybaveni.

Před letištěm nás už čekali lidi z hotelu – dorazili jedním tuk-tukem – nevím proč, ale myslel jsem si, že je to dvojsedák poháněný cyklistou. Toto je motorka, kde ve předu sedí řidič a za ním podélně až 6 lidí na lavečkách. Dále minivanem a náklaďákem na zavazadla. Všichni jsme se do vozidel stavěných na místní velikosti nevešli, tak se musel jeden šofér vrátit.

Hotel leží 10 minut jízdy od letiště, na konci silnice. Tato už skutečně dál nevede. Jsou zde jen nějaké hotely, park, ředitelství a letiště. Je to taková zvláštní osada uprostřed džungle. Rychle jsme se ubytovali a za pár minut měli zase sraz v recepci. Nejdříve nás čekal oběd, kam nás odvezli opět náklaďáčkem. Restaurace ležela přímo u vstupu do parku. Skladba jídla velmi podobná dnům minulým – rýže, kuře (nasekané i s kostma), ryba, zelenina a vše samozřejmě neslané.

Národní park Mulu je největším parkem v Sarawaku (544 km2) a je také malajsijskou první oblastní zahrnutou do světového dědictví UNESCO – v roce 2000. Celý park je proslavený vápencovými jeskyněmi. Je zvláštní, že při příletu nikdo nedokáže odhadnout, co se pod zemí skrývá. Mezi největší zajímavosti patří světově největší jeskynní pasáž (jeskyně Deer) a nejdelší jeskyně v JV Asii (jeskyně Clearwater). Turistům jsou přístupné celkem 4 jeskyně včetně netopýří observatoře, visuté lávky atd.

Díky zpoždění jsme museli trošku upravit program – přeložit procházku po visuté lávce na zítra. Dneska bychom už vše nestihli. Někteří členové výpravy si oddechli, že je dneska od nervů drásajícího přechodu klid. Čekala nás jen 3.5 km procházka džunglí k jeskyním Deer a Lang. Vzhledem k okolní vlhkosti byl každý okamžitě splavený tak, že mohl ždímat tričko. Cesta vedla džunglí po plaňkové stezce a okolní horko sálající z pralesa, či spíše saunové horko bylo ještě horší. Člověk si nedokáže představit, že by musel přežít uprostřed džungle několik dní, natož i týdnů! Celou stezku lemovala neprostupná džungle s mokřinami, neznámými rostlinami a kdoví čím ještě! Ptal jsem se Andyho, jak to dělají expedice do džungle, když tam přespávají, tak říkal, že většinou spí v jeskyních, jestli nějaká je, nebo si musejí udělat podklad pod tábořiště.

V půlce trasy jsme odbočili a šli se podívat, jak vypadá místní visutá lávka, jestli k ní vede také taková strka, jako byla v Poring. Když všichni uviděli, že cesta je rovná, až na věž vedoucí k lávce, tak byli opět klidní. Místní lávka má délku 480 m, v Poring měla 180m, ale není tak visoko. Vede v půlkruhu, dvakrát překračuje řeku a vrací se téměř  na stejné místo. Tak to nás čeká zítra.

Pokračovali jsme směrem k jeskyním a ještě před vstupem se zastavili v přilehlém návštěvnickém centru. Potkali jsme i výše zmíněné 3 Čechy. Byli zde s nějakou anglicky mluvící skupinkou turistů. Původně bylo v plánu navštívit jeskyni Lang, ale jelikož se tam nahrnula jiná skupina, šli jsme do jeskyně Deer. Obě leží nedaleko od sebe a každá je zcela odlišná.

Jeskyně Deer je 120 m vysoká a 100 m široká světově největší jeskynní pasáž. Je domovem největší kolonie netopýrů – žije jich zde 2 – 3 miliony. Na Borneu je 20 druhů netopýrů, z nichž 12 žije zde. Celá jeskyně je prostoupena zápachem guana – netopýřího trusu, které ovšem zase poskytuje potravu švábům, ti ještěrkám atd. Místní netopýři vylétají každý večer okolo 17:30. I my jsme je měli možnost tak vidět – jakoby velký roj včel nebo vos najednou vyrazil z jeskyně ve spirále směrem k obloze. Také je slyšet šustot křídel. Netopýři vylátají do výšky 3 km a poté se snášejí zpět k zemi a loví hmyz – každý večer naloví 15 tun hmyzu. Proto asi v Mulu není moc komárů. Jakmile netopýři vyletí, do jeskyně se nastěhují ptáci podobní našim vlaštovkám a stavějí zde hnízda, která jsou pochoutkou pro Číňany. Jeskyně je ještě zajímavá tím, že u vchodu je vidět profil Abrahama Lincolna. Jméno získala podle zvěře, která sem chodí pít slanou vodu (smíchanou s guanem). Stezka vede jeskyní asi 800 m až k Rajské zahradě s Adamovou a Evinou sprchou, což jsou ojedinělé stalagnity z nichž vytéká voda a v období dešťů to vypadá jako obrovská sprcha.

Oproti tomu jeskyně Lang je pojmenována po místním obyvateli, který ji v roce 1977 objevil. Je daleko menší, nižší a stezka pro turisty má jen asi 250 m. Jeskyně připomíná evropské krápníkové jeskyně. Také i zde jsou krásné útvary visící ze stropu či rostoucí z podlahy.

Obloha se pomalu šeřila a tak nás, po krátkém odpočinku v netopýří observatoři, čekala už jen cesta zpět skrze prales, kde nastoupila noční směna zvířat. Prales byl teď tajemnější a zvuky z něj vycházející byly daleko hlasitější a blíže nám. Mimo cikád a běžného kvákání žab, jsme slyšeli stromovou žábu, která štěká jako pes. Také se přes cestu plazil šnek, ale asi tak 10x větší než jsou šneci u nás. Sem tam před námi přeletělo i hejno světlušek.

Dnešní den byl opět fyzicky náročnějším, myslím, že to ho měli všichni členové výpravy dost a dnes budou spát jako mimina! Ještě jsme s Andym zorganizovali vystavení certifikátu o návštěvě 4 místních jeskyň (zbylé dvě navštívíme zítra) a procházce po visuté lávce – pro ty kteří měli zájem. Certifikát stojí 5 ringitů.

FOTOGALERIE

Neděle 27. dubna 2008

Melinau River

Haf, haf, haf … tak jsem včera usínal. Neslyšel jsem zvenčí psa, ale žábu, která vydává zvuky jako blafající štěně. Prý to je nějaká „tree frog“, která si sedne na dutý strom, nebo vleze do nějaké díry a začne kvákat. Vždycky si vybere takové místo, které její kvákání ještě zesiluje. Sama moc velká není. Mimo štěkající žábu mi večer do dveří neustále bušila cikáda, jako by chtěla dovnitř. Byl to nepříjemný zvuk – neustálé bzučení a ťukání do dveří. Pak už ji to asi přestalo bavit nebo ji sežral netopýr.

Dnes ráno mne z postele vytáhlo sluníčko, vypadalo to na bezdeštný den jehož předzvěstí byla i včerejší hvězdná obloha, kde byl vidět Jižní kříž. Před snídaní jsem si obešel areál, ne zrovna nejmenší, a udělal opět nějaké fotky v raním světle. Také ještě teplota a vlhkost byla přijatelná. Až sem se divil, že je něco v nepořádku – chybělo mi stálé pocení. K snídani jsem si dal vafle s javorovým sirupem. Nevím, proč všude dávají na snídani jen nechutnosti – slaninu, nudle, párky atd. A když vidím, jak to lidi do sebe pořádají, tak je mi až mnohdy zle. To jim musí ležet v žaludku snad ještě večer, ne-li déle.

Dnes byly na programu zbylé dvě jeskyně. Na rozdíl od včerejška nebylo naplánováno tolika chození. V 8:30 jsme od hotelu nasedli na dlouhé lodě a vyrazili jsme proti proudu řeky Melinau směrem k národnímu parku Mulu. Řeka protéká areálem hotelu, tak jsme se podívali, jak vypadá z vodní hladiny a pak cesta vedla už divočinou. V pozadí se rýsovala hora Mulu (2397 m vysoká), nádherně zelený prales, modrá obloha a vše dokreslovala blyštivá vodní hladina. Asi po 15 minutách jízdy jsme dorazili na hranice národního parku a Andy šel vyřídit registraci. Hned jsme pokračovali dál. O řece Melinau se píše, že někdy musejí návštěvníci loď přenášet – z důvodu nedostatku vody. Nám se to málem stalo taky. Na některých místech jsme párkrát škrkali lodí o dno a jednou jsme najeli na ponoření strom, který s lodí pěkně zakýval. Jak říkal Andy – není to výlet, je expedice!

První zastávka byla u školy vesnice Batu Bungan. Studuje zde 180 žáků z přilehlé vesnice a i z dalších míst. Škola vypadala velmi pěkně a měl i fotbalové hřiště. Vedle leží klinika červeného půlměsíce. Ve vesnicích tohoto typu není však lékař, je zde pouze zdravotník a vyškolené zdravotní sestry z místních obyvatel. Nakoukli jsme oknem dovnitř, protože v neděli je klinika zavřená. Opodál stála poslední budova – zemědělský ústav, který vesničanům pomáhá při zakládání políček a chování zvěře.

Krátkou procházkou jsme prošli do vesnice samotné. Je obývána kmenem Panang a žije zde asi 100 lidí, což je 80% z celkového počtu zástupců kmene Panang. Mimo dětí jsme moc obyvatel neviděli. Proč taky, je neděle ráno, tak proč by dospělí vstávali. Bylo zajímavé, že i přes neděli nebyl nikdo v kostele (evangelickém). Nejzajímavějším stavením vesnice je tzv. „longhouse“ neboli dlouhý dům na sloupech. Je to obdoba našich paneláků. Místní však už nebyl původní, byly z roku 1954, kdy předchozí shořel. Délka domu je asi 150 – 200 m a žije v něm 28 rodin. My jsme z longhousu viděli jen chodbu, kde už čekali prodávající s místními rukodělnými výrobky. Na závěr prohlídky longhousu nám Andy ukázal pravé šipky používané lovci – napuštěné jedem ze stromu Ypeng. Jsou dva druhy šipek – na menší a na větší zvěř. Člověka by jed zabil asi za 15 minut! Kdo chtěl, tak si mohl foukačku se šipkami koupit, ale pouze nefunkční a nejedovatou atrapu. Ale kdo ví, co to koupili …

Cestou zpět nám Andy ještě ukázal zajímavé rostliny – divoký zázvor a zmrzlinovník. Že nevíte co to je? Je to strom připomínající naši lísku s plody dlouhými asi 40 cm – jako fazolové lusky. Plod se rozloupne a uvnitř je hmota vypadající jako pěnovka. Má bílou barvu a skutečně chutná jako vanilková zmrzlina. Uvnitř jsou ještě pecky. Jednu jsem si schoval a zkusím ji doma zasadit.

Nasedli jsme do lodí a pokračovali ke zbylým dvěma jeskyním – dnes to byly Wind a Clearwater. Za krátkou chvíli jsme vysedli na molu – rozcestníku k jeskyním – a nejdříve se vydali do jeskyně Wind. Tady jsme potkali opět Čechy, kteří s námi letěli a po chvíli ještě další turistku z Čech, ta tu byla s nějakým Angličanem. Jeskyně Wind je odlišná od těch ostatních, že sloužila jako pohřební kmene Berawan. V 70. letech minulého století zde byly nalezeny pozůstatky 7 osob z doby 2500 let př.n.l. Zemřeli ve velmi mladém věku, většinou 8 – 12 let. Nejstaršímu z nich nebylo víc jak 20. Kosti také nesly známky osteoporézy. Přední část jeskyně je široká a vznikla vodní erozí. Jakmile se dostanete hlouběji, tak lze úzkým průchodem projít do krasové části, kde nejkrásnější je tzv. „Královská komora“ – obsahuje snad nejkrásnější stalagnáty (rostoucí ze zdola) a stalaktity (rostoucí ze shora), které lze na světě vidět. Z komory se pořádají také tzv. „adventure speleoexpeditions“ – což znamená, že se jde mimo vyznačené trasy v malé skupince s průvodcem, baterkami, přilbami atd. Například tato expedice z jeskyně Wind projde do jeskyně Clearwater a celý průchod trvá 5-6 hodin. Zájemci jsou nejdříve „testování“ ve zkušební jeskyni, jestli netrpí klaustrofobií a jestli se dokáží rozhodovat v kritických situacích. Každá z takových expedic se musí zaregistrovat a vyrazit ráno v daný čas. Jestliže se do určité doby opět nenahlásí, je po nich vyhlášeno pátrání a záchranné týmy jdou z obou stran jeskyně.

Lávkou jako ve Slovenském ráji jsme z jeskyně Wind přešli pod jeskyni Clearwater. Abychom načerpali energii, dali jsme si kafe nebo čaj (já raději čaj, tady mi kafe kvůli horku a vlhkosti nechutná) a jako zákusek banán. Ti z členů výpravy, kteří se necítili na výstup do jeskyně – 200 schodů, mohli zůstat dole a koupat se v jezírku či jen tak relaxovat. Zdatní jedinci se vydali nahoru a poté zase dolů ke vstupu do jeskyně. Návštěvníci nejdříve zavítají do jeskyně Panny Marie – kde je krasový útvar vrhající stín jako Panna Marie a až poté do samotné Clearwater. Systém osvětlení je zde velice dobře vyřešen – spíná se na základě pohybového senzoru. Tento ovšem někdy nefunguje dobře, jako třeba v Clearwater. Fungoval pouze krajní, tak když už zde nebyl pohyb, jeskyně se ponořila do tmy! Či spíše do šera. Alespoň jsme si připadali jako na jeskynní expedici. Protéká zde řeka, kde když se návštěvník 1x omyje, omládne o 1 rok. Všichni jsme se řádně omyli, jsem zvědavý jestli to bude mít nějaký vliv.

Jeskynní systém Clearwater patřím k těm nejdelším na světě. Do současnosti zde bylo objeveno 115 km chodeb. Nejdelší je Mamutí jeskynní systém v USA, kde je na 500km chodeb.

Jako odměnu za zvládnutí jeskyně na nás čekal už oběd – dnes takový piknikový. Však je neděle odpoledne, tak piknik v parku se hodí. Opět byla rýže, kuře a springroll. Zarazilo mne, že spousta lidí tento základ čínské kuchyně nezná. Tak jsem si na nich mohl alespoň pochutnat já sám.

Odpoledne byla na programu procházka po visuté lávce, kterou jsme včera díky pozdějšímu příletu nestihli. Opět se několik členů výpravy rozhodlo této nezúčastnit, proto jeli lodí přímo do hotelu. Zbylí nasedli na lodě, přepravili se ke vstupu do parku a dále pěšky do poloviny stezky vedoucí k jeskyním Deer a Lang. Odtud je to asi 300 m k věži na visutou lávku. Ve srovnání s lávkou v Poring je místní delší – 480 m a mezi jednotlivými lávkami nejsou vždy pevné plošiny (není zde tolik vysokých stromů), ale pohyblivé, jako lávka. Většina stromů je označena cedulkou s informacemi o jménu a použití. Jakoby taková vzdušná naučná stezka.Díky nižšímu počtu lidí jsme ji zvládli projít v dobrém čase. Zpět do hotelu nás odvezl hotelový náklaďáček.

Pozdní odpoledne jsme ještě doplnili o procházku mimo program – na nedaleký kopec s výhledem na hotel, okolní kopce, letiště, Brunej a jeskyně odkud vylétají netopýři. Atmosféru krásně dokreslovaly hrozivé mraky v pozadí. Z kopce jsme seběhli přes silnici do vesnice Mulu. Ta ranní byla spíše turistická, tato byla skutečná – velmi zajímavá podívaná. Stojí zde i pekárna, která má monopol – žádná jiná v Mulu není. Tato peče pro všechny bez rozdílu – místní obyvatele a hotel. Na konci vesnice ještě leží místní horké prameny. Jsou na soukromém pozemku, tak by se tu mělo platit – 3 ringity, ale nikdo je po nás nechtěl. Horké prameny spočívají ve 3 prknech natažených v říčce a velmi kluzkých schodech. Podle zápachu jsou asi sirné, ale i s příměsí něčeho černého.

Venku zase štěká žába a ťuká gekon. Dneska mne jen tak tak minul netopýr, živící se na místním hmyzu. Také jsem viděl, co mi to tluče o dveře – cikádu. Je obrovská a zelená a když jsem chtěl do pokoje, tak mne nechtěla pustit. Pořád narážela do dveří a já nemohl ani odemknout. Naštěstí sem vystihl ten správný okamžik a rychle vletěl dovnitř. Cikáda zůstala za dveřmi.

FOTOGALERIE

Pondělí 28. dubna 2008

Kuching

Začal nový týden a tím se celý zájezd přehoupl do druhé poloviny a všichni začali počítat zbývající dny. Na všech členech výpravy už je znát únava, jezdíme už tak týden po Borneu a myslím si, že zážitků a všech vjemů je velké množství. Také nezvyklé vlhko člověku na síle nepřidá – když se vyjde ven, tak je v okamžiku splavený, jako by se zrovna osprchoval. To ale k Borneu patří, člověk aspoň na vlastní kůži pozná, co jsou to deštné pralesy a tropy. Nevím, nakolik by si zde našinec zvykl žít čí pracovat.

Dnešní den byl dalším z přesunových – čekal nás přelet Mulu – Miri a poté Miri – Kuching. Ale pěkně popořádku. Jedním skokem se tak daleko nelze dostat.

Noční útoky cikád a dalších pralesních příšer jsem přežil beze ztrát, naopak už jsem si zvykl na jejich přítomnost a štěkavá žába už byla nedílnou společnicí. Stejně tak gekoni a netopýři. Jedni z členů výpravy mi líčili, jak jim v noci seděla na okně 40 cm ještěrka a nijakým způsobem ji nedostali dolů, zkoušeli klepat na okno, což však nepomáhalo. Tak ji tam nechali.

U snídaně v hotelu jsme zažili něco neobvyklého, s čím se u nás člověk jen tak nesetká. Okolo 8:00 hod se sem začali shromažďovat zaměstnanci hotelu, až jich zde byl celý zástup. Pak přišel člověk v uniformě, jakoby z hotelové ochranky a začal jim udílet povely. Zaměstnanci začali pochodovat na místě a následně odpochodovali za tímto člověkem na místo u recepce nazvané „Anthem square“ – hymnové náměstí. Zde k nim mluvil chvíli někdo jiný a pak stáli v pozoru u národní hymny. Každý koukal, co se děje. Když sem se později ptal Andyho, tak říkal, že to dělají tak každý den kromě neděle. Něco podobného dělají i jiné asijské národy ráno v práci – cvičí nebo zpívají.

Okolo deváté hodiny jsme naskládali zavazadla do hotelového náklaďáčku, lidi to dalšího a odjeli jsme na letiště. Po jediné silnici zde vedoucí ve směru hotel – letiště. Hromadně jsme se odbavili, rozdal jsem zpátky letenky a palubenky. Uvnitř v „odletové“ hale byl obchod se suvenýry, tak se tam všichni rozběhli – doslova platilo – jdem na trika! Ani nevím, jestli jim něco zbylo. Paní prodávající pomáhalo asi roční dítě, taková milá holčička. První ležela na zemi a pila z flašky, pak seděla na židli a na všechny mávala. Letadlo už na nás čekalo na dráze a tentokrát vypadalo v pořádku. Uvítala nás stejná posádka, se kterou jsme sem přiletěli. Asi lítají tam a zpátky, jako v linkovém autobusu. Dle plánu jsme měli letět v 10:10, ale v 9:55 jsme se už rozjížděli po dráze. Pilot se asi kouknul a viděl, že už jsme všichni, tak vystartoval. Skutečně jako autobus, jsme tu, tak jedem!

Let byl naprosto bez problémů a plný krásných výhledů na prales, Brunej a řeku Melinau, jak se klikatí mezi sytě zelenými plochami připomínajíce hada. Bylo až neuvěřitelné, kolik na ní je meandrů, nešly ani spočítat. Myslím si, že Mulu v každém zanechalo velmi hluboký a nezapomenutelný zážitek. Stejně jak na Sahaře, tak i zde si člověk uvědomí svou nicotnost oproti síle přírody. Že je pouhým smítkem na planetě a bez vymožeností civilizace by v tomto prostředí dlouho nebyl schopný přežít. Je dobře, že je Mulu národním parkem, protože to co je zde k vidění musí být zachováno i pro další generace. Doufám, že všichni návštěvnici si uvědomí to samé a budou svou myšlenku posílat dále do světa. Až zde člověk pozná, co to je deštný prales – jak je krásný a nebezpečný zároveň!

Na letišti v Miri jsme asi hodinu čekali, než nám přivezli zbytek kufrů – tyto jsme zde nechali, abychom snížili váhu a nemuseli se zbytečně tahat se vším, co nepotřebujeme. Tuto dobu jsme vyplnili pozorováním členů speciální policejní jednotky věnující se ochraně fauny a flory, tzn. mají zabraňovat vývozu rostlin, květin anebo zvířat. Čekali zde na člověka, který měl z Mulu vézt orchidej. Původně měl letět s námi, ale pak přiletěl až pozdějším letem. Andy říkal, že ho dostali. Trest je dost tvrdý – 30tis ringitů a 5 let vězení.

Po odbavení všech kufrů do Kuchingu už všem vyhladovělo, tak jsme se těšili na oběd. Tento byl dnes naplánovaný v restauraci na letišti. Byl jsem zvědavý, co se z toho vyklube. Nakonec jsme skončili v salonku pro první třídu! Měli tady spoustu dobrot – jídla i pití, časopisy, noviny, měkké sedáky a také počítače s internetem. Toho jsem hned využil, nainstaloval skype a jak se skypovat se svojí drahou polovičkou vzdálenou tisíce kilometrů daleko. Přihlásil jsem se pod pracovním skypem, tak to bylo, jako bych seděl v kanceláři a ne v takové dálce. Díky této technologii může být člověk alespoň virtuálně blíž svým milovaným, stejně tak i díky mobilu či telefonování po internetu s voipbusterem (www.voipbuster.com, doporučuji).

Odlet do Kuchingu, hlavního města státu Sarawak, byl dle plánu – ve 14:20, přílet 15:20. Opět probíhal bez potíží, stejně tak i jako přistání v Kuchingu. Letěli jsme tentokrát s Malaysien Airlines a ve větším letadle – Boeing 737-400. Ale víte co? Nedali nám kakao! Darebáci! A ještě nám dali slané buráky, které vůbec nebyly slané! Závěrečný džus to ale spravil.

Hned cestou z letiště začala naše prohlídka Kuchingu. Ze vzduchu se zdálo být velkým městem. A také že ano – žije zde 600 tis. lidí, z nichž 40% jsou Číňané. Město je rozděleno na Jižní a Severní, kdy každá z těchto částí má i svou radnici. Je to z důvodu lepší správy města. My jsme udělali první zastávku u Jižní radnice – je modrobílá, zatímco Severní je zelenobílá. Je to také z toho důvodu, že v severní části žije více muslimů a zelená je muslimská barva.

Kuching znamená také v překladu kočka, pravděpodobně kvůli stromu Mata Kuching – kočičí oči. Nebo se říká, že město je plné koček. Já jsem zatím žádnou neviděl, pouze sochy, kterých je zde velké množství. Jedna z nich stojí před vstupem do Čínského města – je také nejvýznamnější. V době svátků se vyzdobuje dle charakteru toho kterého svátku – na Vánoce jsou na ní santové, na Čínský nový rok draci atd. Dneska se však žádný svátek neslavil, tak byla čistě bílá s nataženou packou a vousy.

Na konci Čínského města stojí nejstarší chrám – Tua Pek Kong. Není nikterak velký a je z něj pěkný výhled na řeku protékající městem – jmenuje se jako stát – Sarawak. Dále na pevnost bílých rádžů – Margharita a nedaleké Čínské muzeum. Andy mne také upozornil na ubytování v protilehlé ulici – lodge, kde noc stojí 30 ringitů (včetně snídaně). Že je velmi kvalitní a čisté, na zítra mi slíbil prohlídku.

Dalším místem byla mešita Divisional Mosque s muslimským hřbitovem, kde muž má ozdobený náhrobní kámen, žena nikoliv. Mešita byla v rekonstrukci, tak jsme ji viděli pouze zvenčí. Pochází z konce 19. století. Pěšky jsme prošli okolo nedaleko ležích suchých doků z doby Angličanů, tržištěm Lebuh, okolo Electra house (dříve sídlo elektrárenské společnosti, nyní obchodní dům) až na India Street (pěší zona a tržiště s kořením a oblečením). Nakoukli jsme do Truhlářské ulice a okolo jediné středněvýchodní restaurace v Kuchingku – Little Lebanon jsme se dostali k budově starého soudu. Odtud to bylo už jen kousíček ke Square Tower, krásnému nábřeží a výhledu na dům bílých rádžů – Astana, nyní sídlo premiéra.

Kuching je město plné krásných koloniálních budov, osobně mne více zaujalo než Kota Kinabalu. Na závěr jsme se zastavili u budovy, kde bylo podepsáno převzetí Sarawaku Angličany v roce 1946 a u typického místního domu s doškovou střechou z tvrdého dřeva. Zde nám Andy koupil místní pochoutku, která se jí k „čaji o páté“ – smažené banánové plátky. Moc jsme si na nich pochutnali.

Do hotelu jsme dorazili okolo 18. hodiny – leží na velmi pěkném místě – naproti parku Padang Merdeka a nedaleko Sarawak muzea a válečného památníku. V 19:30 jsme vyrazili na večeři do místního oblíbeného „food courtu“ neboli jídelniště – je zde velké množství restaurací a ještě více lidí! Večeře byla v čínském stylu na otočném talíři a servírovalo se 8 chodů, včetně kukuřicové, soplózni polívky.

FOTOGALERIE

Úterý 29. dubna 2008

Bako National Park

Dnes v noci, byť jsem měl vypnutou klimatizaci, jsem se probudil zimou, jakoby na mne zase něco lezlo. A asi to byla pravda, ráno jsem byl zase zpocený jak vrata od chléva a necítil jsem se zrovna ve své kůži. Ještě před snídaní jsem se proto nadopoval práškama a vyrazil. V tomto hotelu dokonale uspokojili mé snídaňové choutky – široký výběr koláčků. Ostatní mne ani tak nezajímalo, jen jsem se opět divil, jak to můžou ti lidi k snídani sníst a v takovém množství! Nejen našinci, ale i místní si nosili vrchovaté talířky, až z toho oči přecházeli. Tomu se říká obžerství …

Ve stejném hotelu spíme ještě jednu noc, tak nebylo třeba ráno se dostavit k odjezdu s kufrem, to až zítra. Jaká to úleva – dvě noci v jednom hotelu, člověku to až připadá neuvěřitelné, kolikrát se stěhuje, aby něco viděl. Odjížděli jsme v 8:15. Dneska nám přistavili jiný autobus, menší jak včera, protože jsme nevezli s sebou zavazadla. Členové výpravy tam měli problém se popořádat, každý byl zvyklý sedět na sedáku sám a tady to nebylo možné. Pak se šklebili, když jsem jim řekl, že by se mohli jako trochu zcuknout. Dalším problémem byla klimatizace. Zde se buď klimatizuje, nebo ne. To opět bylo pro některé velkým problémem. Když se klima vypne, pak je v autobuse nedýchatelno a když jede, tak určití jedinci mrznou. Řekl bych, mají se obléct. Nejedou přeci poprvé v klimatizovaném autobuse. Pak si na to zvykli, nebo už byli zticha.

Mimo program jsme hned ráno udělali zastávku v ordinaci místního zubaře – jen tak na obhlídku. Bohužel ještě nebyl v ordinaci, tak nás uvítala jen asistentka. Vyptal jsem od ní ceník prací, zajímavé to údaje. Obhlídli jsme mu to tam a pak zase jeli dál. Nevyznám se v tom, ale křeslo bylo dle mého názoru předpotopní. Ostatní materiál používá jako naši zubaři. Ordinaci měl v komplexu „kliniky“ – teda ve druhém patře domu, kde byl ještě očař a pár dalších doktorů, jejichž specializaci jsem neodhalil. Zde zubaři pracují Po – Sob 8:30 – 19:30, v neděli má zavřeno.

Hlavním bodem dnešního programu byla návštěva národního parku Bako, ležícího asi hodinu jízdy autobusem z Kuchingu a pak ještě dalších 25 minut lodí podél pobřeží. Cestu do parku jsem vyplnil povídáním o parku samotném. Jedná se o nejstarší národní park v Sarawaku, založen byl v roce 1957 a má rozlohu 2727 hektarů. Až do roku 1995 nevedla do parku žádná rozumná silnice. V roce 1995, kdy byla tato otevřena, došlo ke ztrojnásobení počtu návštěvníků.

Nevím, jestli poslední úsek silnice byla ona zmíněná z roku 1995, ale každopádně byla velmi hrbolatá a každý byl už rád, že jsme vysedli. Chviličku jsme počkali, než Andy vyřídí registraci na vstup do parku. Této chvilky jsem využil k nákupu pohledů a informační brožury o parku. Zde se vše kupovalo, nic nebylo zdarma. Má to určitě své výhody, že si brožuru vezme skutečně jen ten, kdo ji chce, než aby ji pak později zahodil do koše. Pak také park získává nějaké peníze z prodeje brožur. Naprosto takový přístup schvaluji. Měli by ho zavést i u nás. Hned by se více šetřilo!

Rozdělili nás do 4 lodí a vyrazili jsme. Nejdříve deltou řeky okolo rybářské vesnice Bako a později podél pobřeží po Jihočínském moři. Skutečně to bylo moře, protože šplouchající voda byla slaná. Okolní krajinu lemovaly nejdříve vesnické domy na kůlech a poté už zase jen prales a mangrovníkové lesy. Bako se jmenuje podle druhu stromu, který tady vedle mangrovníků roste. Je to strom, který se přizpůsobil životu u moře a je schopný zpracovat slanou vodu. Navíc je jeho dřevo extremně tvrdé, odolné vůči vodě a také krásně voní při spalování, proto se používá na výrobu dřevěného uhlí.

Velmi zajímavé byly také pískovcové skály. Celá tato krajina byla před více než 70 mil. lety pod vodou a na pískovci byly krásně vidět jednotlivé sedimentační vrstvy. Došlo také k erozi jednotlivých skal a jejich částečnému či celkovému odlomení. Tak vznikla také slavná skála – Sea Stack, kterou jsme později odpoledne viděli.

Národní park Bako je také proslavený tím, že zde najdete téměř každou vegetaci přítomnou na Borneu. Je zde několik kompletních eko-systémů: mangrovníkové pralesy, plážová vegetace, vegetace útesu, smíšený dipterocarpový prales, bažiny a travnatá vegetace. Díky koncentraci na malé ploše je možné je snadno prozkoumat díky jedné z mnoha stezek pro to určených. I když člověk není přírodovědec, tak rozdíl je mu rychle jasný.

O národním parku Bako se také říká, že je nejlepším místem pro pozorování divokých zvířat. Za dobu existence národního parku si už zvířata zvykla na přítomnost člověka a dokážou být i velmi otravná – např. makakové kradoucí vše, na co přijdou. Mezi nejznámější zvířata, která je možno v parku pozorovat patří nosaté opice, makakové, divoká prasata, hadi, veverky a také mořští krokodýlové.

Po příjezdu nás Andy provedl mangrovníkovým pralesem až k začátku jedné z mnoha stezek zde vedoucích. Tady nám pověděl něco více o rostlinách v parku rostoucích, o jejich využití domorodými obyvateli atd. Jelikož většina členů výpravy pochody ve vlhkém horku nesnáší až tak nejlíp, nevyrazili jsme hned na některou ze stezek, ale vrátili jsme se zpátky k návštěvnickému centru parku a tady si prohlídli výstavu věnující se parku a historii ochrany přírody na Borneu. Nejlepší byly opět skříňky s nápisy „Kdo je nepřítelem číslo 1?“ – za dveřmi zrcadlo. „Kdo může nejvíce pomoct při záchraně parku?“ – opět zrcadlo. Je vidět, že Malajci berou vše s humorem a to je důležité.

V nedaleké restauraci na nás čekal oběd. Teda na ty, kdo se rozhodli setrvat na místě a nevydat se na procházce pralesem po stezce Tanjung Sapi (Kraví vrchol) – krátkou, ale strmou skrze útesovou vegetaci odměněnou výhledem na Telok Assam, Jihočínské moře a horu Sangubong (Těhotnou ženu – skutečně při pohledu na skálu a otočením hlavy o 90 stupňů, tato vypadá jako ležící těhotná žena. Cesta pralesem byla náročná, každý z nás, kdo se na stezku vydal potil duši. Dalo by se říct, že stopař by nás objevil dle kapek potu, které jsme za sebou nechávali. Ale stálo to za to. Výhled to byl úchvatný. Celá stezka nám trvala asi 30 minut jednu cestu.

Ti, co zvládli tuto náročnou trasu, si nyní zasloužili chvíli odpočinku a oběd v prve zmíněné restauraci. V plánu byla ještě jedna procházka, ale už pouze kratší – mezi jednotlivými bungalovy. Důvodem, proč jsme tam šli bylo několik jedovatých, zelených hadů a také létající lemur spící na vrcholku palmy. V dálce se začalo povážlivě zatahovat a ozývalo se i hřmění. Bylo by nepříjemné, kdyby nás bouřka zastihla na moři, proto jsme vyrazili. Čekala nás ještě obhlídka Sea Stack – zerodované skály stojící samostatně v moři. Na to, aby s námi páni lodníci zajeli až sem, jsme museli připlatit 5 ringitů za osobu. Ale myslím si, že to stálo za to. Je to takový symbol národního parku Bako. Objeli jsme ho dokola a vydali se už zpět do přístavu. Najednou Andy znervózněl a začal ukazovat kamsi dopředu, na nějakou rouru, že tam je krokodýl. Nejdříve jsem si myslel, že si dělá srandu, že to je jen jako. Ale když jsme se přiblížili více, poznali jsme, že na rouře se vyhřívá skutečný macek. Můžeme si tedy odškrtnout další zvíře, které jsme viděli – orangutan, makak, had, nosaté opice a i krokodýla!

Jakmile jsme nasedli v přístavišti do autobusu, začalo pršet a déšť nás doprovázel až do Kuchingu. Část doby jsem vyplnil povídáním o malajském politickém systému, vlajce atd. a pak jsem také, jako většina účastníků výpravy, usnul a probudil se až v Kuchingu. V ruce jsem držel flašku s vodou a asi špatně zavřenou, protože jsem se probudil s flekem na kraťasech, ale přísahám, že to byla voda!

V hotelu jsme si dali chvíli na osprchování a poté pokračovali do nedaleko ležícího Sarawak Museum. Vzniklo za působení bílého rádži Brooka a je zde shromážděna sbírka věnující se fauně a floře Malajsie, tato je ve spodním patře budovy. V krajním křídle je expozice z doby moderní a celé horní patro zabírá kulturní a etnická expozice včetně zbraní. Vstup do muzea je zdarma, ale to nijakým způsobem nesnižuje jeho kvalitu. Skutečně stojí za to je navštívit. Za muzeem samotným leží ještě akvárium se sladkovodními i mořskými rybami a válečný památník, kde se u příležitosti významných událostí kladou věnce obětem padlým ve všech válkách.

V 17:00 na nás už čekal autobus a my se vydali do přístavu, kde se přestoupilo na loď. Byla to klasická výletní plavba po řece Sarawak s kulturním představením a večeří. Z řeky jsme viděli zase jiné budovy než při včerejší prohlídce Kuchingu z autobusu, také z jiného úhlu. Mimo okolí zaujal asi všechny členy výpravy na lodi mladý „kluk“, kde jsme nevěděli, jestli je to ženská nebo chlap. Jak říkal Andy, tak prý oboje.

Zítra už se zase stěhujeme, tentokrát do hotelu ležícího u moře. Zde také strávíme poslední noc na Borneu. Je vidět na všech členech výpravy, že byť jsou spokojení, tak únava z neustálého poznávání a přesouvání se pomalu stupňuje. Být zde ještě o několik dní déle, tak už by je to asi přestalo bavit.

FOTOGALERIE

Středa 30. dubna 2008

Wild Men of Borneo & Sarawak Cultural Village

Únava není znát jen na členech výpravy, ale i na mně. Nebýt domluveného buzení, tak bych spal v Kuchingu asi doteď. Dneska nás čekalo poslední setkání s divočinou a také poslední přesun – autobusem – před zítřejším odletem domů. Večer už budeme všichni ubytovaní v hotelu u moře, abychom se také na poslední den smočili v moři. Doposud na to byl čas jen při příjezdu.

Po snídani jsem si v pokoji četl noviny, které byly každé ráno pode dveřmi a světe div se – v oddíle sport byla otištěna tabulka české fotbalové ligy, dokonce zde byla i Tescoma Zlín! A nejednalo se o jedinou zmínku o České republice – další se zabývala protiraketovým radarem a opožděným podepsáním smlouvy způsobeným nabitým program am. ministryně. Tak to vidíte, malá zemička a hned dva články!

Ráno byla v plánu zastávka u pana zubaře (stejného jako včera), ale bohužel kvůli časově napnutému programu jsme se s Andym toto rozhodli vypustit. Naštěstí nikdo nic nenamítal, a tak jsme se vydali směrem do Matang Wildlife Centra.Prozatím bez kufrů – jezdíme totiž malým autobusem, kde je problém kufry naskládat. S nimi by byl bus těžký a cesta nepohodlná. Díky dochvilnosti všech členů výpravy jsme vyrazili na čas –v 8:30.

Rehabilitační centrum Matang Wildlife Centrum leží nedaleko národního parku Kubah, odkud také vede stezka. Vzdálenost mezi dvěma parky je možno urazit asi za 3 hodiny. Národní park Kubah je významný velkým množstvím druhů palem. Je také vhodným místem pro vypouštění orangutanů zpět do volné přírody. Na okraji parku Kubah je pro návštěvníky vytvořeno jakési piknik centrum, kde mohou trávit volný čas o víkendech či o svátcích. Prý se zde sjíždějí v hojném počtu. Matang Wildlife Center je odsud vzdáleno asi 5 km jízdy po značně hrbolaté a houpavé silnici. Jízda autobusem je ale jiná, než by tomu bylo v osobním autě.

V centru jsme opět nejdříve udělali registraci, navštívili toalety a pak už nás přivítal místní správce dobrovolných pracovníků (park funguje čistě na systému dobrovolníků) – Leon a jeho kolegyně Natasha. Ta se nás ujala jako první a vyrazili jsme po místním okruhu prohlídky. Matang centrum není ZOO, proto naše cesta vedla džunglí po někdy až krkolomných chodnících. Člověku už ani nepřišlo divné, že byl po chvíli mokrý jako myš a tričko mohl ždímat.

První zastávka byla u krokodýlů – ghariálů, kteří patří mezi nejohroženější druhy na planetě. Jsou na druhém místě. Krokodýlové se ovšem nijak neprojevovali, tak jsme pokračovali dál – k prázdné kleci. Nechal jsem členy výpravy chvíli zírat do prázdné klece a hledat něco určitého. Až po chvíli sem se jich zeptal, jestli něco vidí. Odpovědí mi bylo jejich ne. Prozradil jsem, že tam skutečně nic není. Původně zde byl pták – horn bill – který má na zobáku jakoby přilepený obrácený zobák, ale jeden z volně žijících orangutanů klec porušil, dovnitř vlezla kočka a ptáka zakousla.

Mezi další druhy zvířat zde umístěné patří např. tzv. cat bear, neboli kočkomedvěd. Připomíná spíše kombinaci kočky a opice, ale dle čumáku je to medvěd. Je spíše nočním tvorem, tak se moc nepohyboval. Jeden z nich se zdál býti uchvácený cibetkou v sousední kleci. Ona seděl u plotu, on na druhé straně na plošince a zírali na sebe jak zamilovaní. Tento medvídek není jediným v centru. O kousek dál, po šíleně strmém výstupu, leží ohrada slunečního medvěda, tzv. sun bear. Tento má světlou náprsenku, po které získal své jméno. Je to býložravec a hlavně se specializuje na vykrádání včelích hnízd a na med. K tomu používá jak své ostré drápy, tak svůj extrémně dlouhý jazyk – má skoro 30 cm!

Na závěr prohlídky byli samozřejmě orangutani. Nejdříve 8 letá samice Daisy a mladý 3.5 letý orangutan, nebyl však jejím potomkem. Tyto dva jsme pozorovali z plošinky nad výběhem. Zde nás také Natasha předala Leonovi, který je specialista na orangutany. Prohlídka dále vedla do zázemí orangutanní stanice – ke klecím a k dalším jedincům. Mají zde dva samce – George (20 let) a Amana (19 let). Aman je největším známým orangutanním samcem na světě – váží přes 150 kg. Koukal na nás z klece a tak jsme si ho mohli prohlídnout z velmi těsné blízkosti. Člověk by se s ním nechtěl potkat ve volné přírodě. Je v rezervaci již několik let a prošel krušným osudem. Překousl vedení elektrického proudu a zásahem oslepl. Žil 10 let slepý a v loňském roce byla provedena historicky první operace orangutana, která mu navrátila zrak. Nyní už vidí, ale díky dlouhodobé sleposti není možný jeho normální návrat do divočiny. U Amana jsme také viděli obrovské „tváře“, které orangutani mají. Leon říkal, že toto je znak dominantnosti. Když by se setkali dva samci a neubili by se, pak když se jeden podřídí druhému, ztratí své „tváře“.

Jak jsem už psal výše, provoz centra je plně závislý na práci dobrovolníků. Velké množství pochází z Anglie – stejně jako ti, co nás prováděli. Jsou to lidé, kteří se třeba na měsíc či dva vzdají své práce, pohodlí domova a vyrazí bezzištně pomáhat chránit a ošetřovat ohrožené druhy na druhý konec světa. Musejí si uhradit dopravu, na místě ubytování, stravu a také zaplatit za povolení pracovat v parku jako dobrovolník 1000 ringitů! Někteří zůstávají měsíc, někteří i déle. Účastní se také pracovních programů v okolních komunitách a vesnicích. Za odměnu mají volné víkendy, nic víc.

Rehabilitační centrum Matang bylo ve srovnání se Sepilok centrem odlišné v tom, že tam nám ukázali krmení orangutanů. Tady jsme se dostali i do zázemí budov a viděli více z práce, která souvisí se snahou zachránit tento živočišný druh. Místo vás více uvrhne do reality. Na světě zbývá pouze 40 tis volně žijících orangutanů. Na Borneu se jejich počet pomaličku zvyšuje, ale v Kalimantanu (indonéské části) jsou neustále ilegálně loveni.

Zpět v Kuchingu, u hotelu, se naložily do autobusu kufry, byť mi nebylo do poslední chvíle jasné, jak je můžeme do tak malého autobusu dostat. Pan řidič byl šikovný, tak vše zvládl bezvadně. Asi autobus nafouknul či co. Jelikož návrat z Matangu byl pozdější než dle plánu, jeli jsme hned na oběd do vesnice Buntau. V překladu název znamená fuku rybu – takovou potvůrku, která se nafukuje, je jedovatá a má ostny. V Japonsku ji připravují jako delikatesu, ale kuchař musí mít licenci, že dokáže rybu bezchybně připravit. Restauraci na oběd jsme chvíli hledali, Andy musel volat do kanceláře, kdeže jako máme jít. Ale našli jsme a pochutnali si na vynikajících mořských plodech!

Závěrem dnešního dne byla návštěva Sarawak Cultural Village – obdoby našeho skanzenu. Jedná se o několikrát oceněnou, unikátní kulturní vesnici, která nabízí skvělý způsob seznámení s místní kulturou a životním stylem. Vesnice leží na úpatí legendární Mt. Santunbong. Vesnice, jednoduše řečeno, zobrazuje kultury a tradiční životní styly 7 hlavních etnických skupin v Sarawaku. Návštěvnici dostanou při vstupu speciální pas, do kterého sbírají v jednotlivých domech razítka. Jedná se o zábavnou podívanou doplněnou předváděním typických dovedností, přípravou typických jídel a v každém domě je ještě zástupce toho kterého kmene, který poví návštěvníkům více o dané kultuře. Na konec se všichni shromáždili v budově divadla, kde nás čekalo představení. Andy říkal, že takové jsme ještě neviděli a měl pravdu. Bylo výjimečné, naprosto odlišné od ostatních. Jakmile však při představení zhasli světla a já se uložil do pohodlné sedačky, tak na mne přišla dřímota. V jednom okamžiku jsem zabral docela natvrdo a probudil mne až rachot na jevišti. Úplně jsem se lekl, všude bylo spousta světla. Od toho okamžiku jsem raději začal fotit. Závěr návštěvy Sarawak vesnice tvořil nedílný obchod se suvenýry, kde členové výpravy utráceli poslední peníze. Já pouze za pohled s mapou Bornea, abych ho mohl dát do albumu.

Hotel Damai Puri Resort leží co by kamenem dohodil od Sarawak vesnice, ale i přesto nás převezl autobus. Bylo to spíše jako bychom obkroužili parkoviště. Hotel leží u Jihočínského moře. Z jedné strany je lemován pralesem a přilehlou Mt. Santunbong, na které jsou neustále napíchnuté mraky a z druhé strany teploučkým moře – jako kafe. Kdo se necítí na moře, může si zaplavat v bazénu s krásným výhledem na mořskou hladinu. Voda v bazénu je také ale teplá jako kafíčko.

Zítra je státní svátek – 1. máj, i v našich končinách je volný den. Cestou na letiště jsme chtěli navštívit Kočičí muzeum v Severní radnici Kuchingu, ale bohužel je kvůli volnému dni zavřená. Čili až do 13:00 budeme trávit den u moře.

FOTOGALERIE

Čtvrtek 1. května 2008

Volný den/odlet domů

Volný program, to je heslem dnešního dne. Žádné vstávání na budíček, žádné brzké odjezdy z hotelu, žádný spěch. Jednoduše řečeno odpočinek před odjezdem a několika lety, které nás ode dneška až do zítřka do rána čekají. Celkem urazíme něco přes 12 tis km. Někdo z členů výpravy počítal naši celkovou trasu a prý to vychází na 26 tis. km. Pěkná dálka, není-liž pravda.

Myslím si, že Borneo nechalo na každého hluboký dojem a že na cestu budou všichni dlouho vzpomínat. Jak na příjemné lidi okolo, přírodu a i šílené klimatické podmínky, které tu vládnou – neustálé teplo okolo 30 stupňů a více než 90% vlhkost vzduchu. Já sám jsem zvědavý, nakolik se mi podařily všechny fotky, snad nebudou všechny rozmazané.

Já trávím volno v pokoji doplňováním zápisků, protože na mne skočila rýma, tak se koupání v moři ruší.

Dle plánu jsme ve 13:00 hod vyrazili na letiště - cesta houpavým autobusem trvala asi hodinu. Zde odbavení proběhlo bez problémů – opět zdlouhavě, jak už je v Malajsii zvykem. Andy s námi už tentokrát neletěl, mířil domů do Miri. Však letiště v Kota Kinabalu známe dokonale. Udělali jsme si zde známé kolečko – vyzvednutí zavazadel a opětovné odbavení. Zavazadla nám odbavili do Prahy, palubenky pouze do Londýna – alespoň tak – obával sem se, že už v Hong Kongu budeme muset vyřizovat nové.

První z delších letů byl klidný, letadlo bylo plné snad z ¼, tak jsme se mohli i natáhnout. Velkým přáním bylo, aby i 12 hod let z Hong Kongu byl tak neobsazen, ale opak byl pravdou – letadlo bylo plné až po střechu.

Pátek 2. května 2008

Přílet domů

Domů jsme dorazili dle plánu, stejně tak i kufry. Já byl rád, že máme všechny lety za sebou, protože sem byl kvůli rýmě naprosto mrtvý. Navíc při každém klesání letadla jsem zažíval pocit, jakoby se mi někdo nožem dloubal v uchu. Po přistání jsem neslyšel téměř nic, jak jsem měl zalehlé v uších. Trvalo ještě dva dny, než jsem začal normálně slyšet.

Ale i přesto celá výprava skončila úspěšně!