LAOS & VIETNAM 2009

(trasa zaznamenána na základě dat z GPS loggeru Holux M241)

• 21. března - sobota

• 22. března - neděle

• 23. března - pondělí - FOTOGALERIE

• 24. března - úterý - FOTOGALERIE

• 25. března - středa - FOTOGALERIE

• 26. března - čtvrtek - FOTOGALERIE

• 27. března - pátek - FOTOGALERIE

• 28. března - sobota - FOTOGALERIE

• 29. března - neděle - FOTOGALERIE

• 30. března - pondělí - FOTOGALERIE

• 31. března - úterý - FOTOGALERIE

• 1. dubna - středa - FOTOGALERIE

• 2. dubna - čtvrtek - FOTOGALERIE

• 3. dubna - pátek - FOTOGALERIE

• 4. dubna - sobota

Sobota 21. března 2009

Kvasice - Praha
 

Dnes, v sobotu odpoledne, vyrážím na mé další putování do exotické Asie – respektive do Laosu a severního Vietnamu. Pro našince je Laos natolik vzdálenou zemí, že ani neví, kde leží. Nedělám si legraci, skutečně jsem se setkal i s otázkou, kam že to vlastně jedu? Ale pěkně popořádku …

Destinace byla zvolena víceméně náhodou a to tak, že mi jednoho dne přišel email od cestovky, se kterou jsme pořádali jižní Vietnam. Hlavička a i to, co jsem pochopil z mailu byla nabídka Laosu. Zbytek byl totiž v thajštině a mně byl tento email zaslaný úplným omylem. Ale nevadilo. I názvy míst a to co jsem z thajských kudrlinek rozluštil stačilo k tomu, abych o zemi začal přemýšlet jako o jednom z dalších cílů. A jak jsem se zmiňoval, v minulosti jsem navštívil jižní část Vietnamu, tak jsem program rozšířil o část severu, aby návštěva byla kompletní.

A jako v u minulých výprav, tak i u této bych se s Vámi chtěl podělit o své zážitky na stránkách www.kolemsveta.com. Tentokrát v co nejaktuálnější podobě, a to tak, že budu posílat zápisky své milované manželce Terezce a ta je bude na mých stránkách uveřejňovat, aby si je postupně mohla číst celá široká rodina, ale i příbuzní jednotlivých členů výpravy či všichni návštěvníci mých stránek.

Všechny cesty budou nyní navíc doplněny záznamem trasy díky GPS data loggeru Holux – recenzi najdete na jiném místě mých stránek. Při odjezdu z Kvasic jsem ho bohužel zapomněl zapnout, a vzpomněl si na něj až ve vlaku před Přerovem, takže malý kousek trasy chybí, ale jinak je kompletní a doufám, že se mi podaří zaznamenat i let. Otázkou je, jak se na tento záznam bude tvářit samotný datalogger. Jestli zvládne tu výšku a rychlost.

Cesta začala v sobotní odpoledne, vlakem do Prahy. Krásné počasí doprovázelo celou cestu až do Prahy. Ve vagonu jsem jel skoro sám, co jiného se dalo také v sobotu odpoledne čekat. Od Terezky jsem dostal na cestu knihu – speciální cestovatelskou bibli, ale dnes se mi ještě nechtěla číst, šetřím si ji na dlouhý let a na pobyt na místě. Vlak jel na čas, v Praze jsem byl před sedmou. Závěr cesty poznamenal menší „nehoda“. Trať vlaku vedla jinudy než obvykle a tak jsem při koukání z okna doznal, že už zpomalujem a budem na Hlavním nádraží. Automaticky jsem tedy vstal, posbíral své propriety a nachystal se  na vystoupení. Venku se mi nádraží zdálo nějaké divné, malé, jiné schody do podchodu a tak čučím na ceduli a hle – Praha Vršovice! Tak ve mně hrklo a honem zpátky do vagonu. Nedíval jsem se venku, jestli se mi někdo směje nebo ne, ale byl jsem asi rudý až na uších. Jedu na druhou stranu světa a nezvládnu dojezd do hlavního města!

Zbytek cesty až do hotelu už probíhal normálně. Jen vznikl malý problém s tak vychvalovaným VoipBusterem – systémem  na telefonování – tento bohužel začal nějak stávkovat, i přesto, že je zde dostatek kreditu na hovoru. Uvidíme, co na problém odpoví zákaznické centrum. Byl bych nerad zůstal bez spojení s mou Terezkou. V hotelu Krystal bohužel neposkytují hostům zdarma wifi připojení k internetu, tak jsem se připojil přes mobil, abych mohl vše zkontrolovat a vznést dotaz na zákaznické centrum. Ještě že existuje tato možnost připojení. Snad se vše brzo vyřeší a spojení bude fungovat.

Při mé cestě do Bolivie jsem měl půjčený mininotebook, nebo tzv. netbook Asus EEE 701. Na současnou cestu jsem už vybaven vlastním netbookem s o něco větším displejem, a to 900A, kterému důvěrně přezdíváme „malušek“. Bude mým společníkem a pomocníkem na této, ale i dalších cestách! Už jsem s mou manželkou dlouho uvažovali o koupi podobného netbooku. Jednak cestuji já a také cestujeme spolu a rádi se o své zážitky dělíme s ostatními. Stařičký, dá se říct, že prastařičký notebook, který jsem si přivezl asi před 8 lety ze spojených států už dosloužil. Naposledy byl se mnou v Libyii a poté na Sardinii. Má už svá nejlepší léta za sebou a to nejdůležitější – výdrž na baterii mu už vcelku nic neříká. Ale nic ve zlém, je to zasloužilá mašinka, které je nutno si vážit. Bude mít doma asi své čestné místo. Neměl bych to srdce ho někam založit nebo jej  někomu darovat.

Po řešení všech problémů s VoipBusterem sem si ještě skočil do recepce pro snídaňový balíček. Celkově jsou v hotelu Krystal vyčuraní. Proč? Objednával jsem si ubytko se snídaňovým balíčkem, věděl jsem totiž, že ráno snídani nestíhám. Při potvrzení rezervace se mě ptali, zda teda chci skutečně balíček připravit, že když ho udělají a já nepřijedu, tak za něj hotel musí zaplatit. Celkově jsem nepochopil tento dotaz. Večer při příjezdu do hotelu samozřejmě nic nebylo připraveno a mi docvaklo, že se vše snaží zdržovat do poslední chvíle … prostě co kdybych náhodou nepřijel!

Neděle 22. března 2009

Praha – Frankfurt (412 km) – Bangkok (tam budem až zítra, 8 537 km)

Na ráno jsem měl objednané taxi z hotelu na letiště na 7:00 hod, což není nekřesťanská hodina, jako když lítáme přes Amsterodam v 7 ráno. To je potom sraz na letišti v 5 a vstávání tak po 4 hodině. Vzhůru jsem byl už okolo 6, tak jsem pomalu posbíral všechny své propriety, které jsem večer po pokoji při řešení problémů rozházel, posnídal zbylý rohlík ze včerejšího snídaňového balíčku a připravil se na odjezd. Vykouknutím z balkonu jsem zjistil, že taxi už stojí před hotelem. Bohužel v něm nikdo neseděl. Nu což, tak mne čekala chvíle na čerstvém vzduchu. Asi po 5 minutách se objevil človíček, zprvu vypadal jako nějaký bezdomovec, ale spustil na mne anglicky, jestli čekám na taxi na letiště. Trošku mne tím zaskočil, tak chvíli trvalo než jsem se vykoktal, ale domluvili jsme se.

Ráno svítilo sluníčko, krásné jarní počasí a tak cesta na letiště byla veselejší než při dešti. Tady už čekalo několik účastníků výpravy a celkově vzato odbaveni byli všichni 5 minut po plánovaném času srazu. Tím líp, většinou se stává, že musím na někoho čekat. Sbalil jsem stánek, nechal si zabalit kufr do igelitu a šel na odbavení. Zde řada vůbec neubíhala. Za chvíli přišla paní z Lufthansy, že se máme odbavit elektronicky – u takového toho stojánku, které se na letišti začaly objevovat – už jsem s nima měl zkušenost z Lisabonu. Samozřejmě nám s tím pomohla. Hned vedle byla přepážka na odbavení kufrů, tady se paní divila, jaktože  tolika lidí letí do Laosu. No snad nám kufry dobře odbavila.

V Praze, po odbavení, jsem zkoušel na letišti nějakou wifi síť. Našlo mi to asi 3 nezabezepčené, ale pravděpodobně blokované na MAC adresy. Jedinou sítí byl T-Mobile hot spot, kde se platí 15Kč za 10 minut, tak jsem se k tomu připojil, abych mohl poslat zápisek mé manželce. Stejná síť je i zde ve Frankfurtu.

Let Praha – Frankfurt letěl na čas a v Německu letadlo přistálo ještě před plánovaným časem. Hodnotil jsem, že Lufthansa nekrouhá rozpočet jako ČSA – na palubě roznesly jakési malé obložené bulky a nabízeli různé pití – vodu, colu, džus, víno a pivo. To už se na evropských letech jen tak nevidí! Ve Frankfurtu je oproti Praze zataženo a docela chladno – z letadla jsme vysedali do autobusu, tak to každého ostudilo.

Terminál B ve Frankfurtu je takový maličký, tak jsem ho obkroužil a vydal se do patra, na nějaké jídlo – teď sedím a tlačím „italian bagete“ je to taková bulka s dírou uprostřed, něco jako americký koblih, ale na slano a se salámem. K tomu mám německé pivo – Franziskaner. Vypadá jako nepasterované – je trošku zakalené, snad se z něj nepo...

Trošku mě zklamal „pepin“ GPS datalogger, který v letadle nefungoval. Tady ve Frankfurtu se chytil, jak jsme přesedli do busu. Nu což, letadlo je asi nějak stíněné. Důležité bude, aby fungoval v Laosu a Vietnamu!

Boarding dlouhého letu byl ohlášen na 13:20, čili necelou hoďku před plánovaným odletem. Letadlo už u gatu stálo připravené, tak jsem pozoroval, jak se do něj vše nakládá. Vždycky v takových okamžicích si říkám, jestlipak naloží i můj kufr, nebo tento poputuje někam jinam. Letadlo bylo prostorné, s dostatkem místa na nohy a bylo naším útočištěm nějakých 10 hodin. Ne všechny jsem je prospal. Při dnešním letu jsem se začetl do knížky, kterou s sebou vezu. Začetl tak, že jsem téměř třetinu přečetl, ale musím si ji šetřit na celou dobu pobytu a i na cestu zpátky. Doba čtení a spaní byla proložena jídlem – k obědu nebo večeři, těžko to specifikovat jsem si dal thajské kari s rýží a na snídani omeletu se špenátem. Nechápu, proč v letadle nenabízí k snídani sladká jídla. Abych nezapomněl – pouštěli film „Austrálie“, ale nesledoval jsem. Těším se, že se na něj podívám doma se svou Terezkou.

Před přistáním na obrazovce v letadle ještě promítli údaje o letu – dnes jsme letěli téměř ve 12 km, nepamatuji se, že bychom kdy tak vysoko letěli a při rychlosti okolo 980 km/hod. Ta není nijak neobvyklá, spíše ta výška. Celkově si ale ostatní členové výpravy let pochvalovali – nazvali to „servisem jako za starých časů“!

Pondělí 23. března 2009

Bangkok - Vientiane (519 km)

A pomalu nám nastal další den, už pondělí. Ohlásil se krásným východem sluníčka nad Thajskem. Jak let, mimo několika turbulencí, tak i přistání bylo v pořádku. Mobil se hned přihlásil do místní sítě – tuším operátor True. I Pepin se na letišti chytil a pořád je na příjmu, byť má problémy s nadmořskou výškou – chvíli ukazuje -40 a potom zase 40. Asi mu letištní konstrukce nedělá dobře.

Čekání v Bangkoku je dlouhé, téměř 6ti hodinové. Já jeho část strávil pochůzkami po obchodech a hledání Swarovskeho. V Německu totiž žádný nebyl. Tady jsem ho objevil. Hned jeden velký obchod a pak ještě několik menších. Vybral jsem v něm i to co bylo v plánu. Snad jsem vybral dobře a Terezce se bude dárek líbit.

Zbylý čas uplynul u kafe a povídáním s ostatními členy výpravy. Teď zbývá ještě asi 30 minut do boardingu na náš závěrečný let do Vientiane. Snad vše dopadne dobře, kufry dorazí, průvodce bude čekat a odpoledne si všichni odpočinou po dlouhé a náročné cestě. Do cíle bychom měli dorazit ve 12:45 hod.

Na nejkratší let se mi podařilo alespoň na chvíli přinutit „pepina“, aby zaznamenával trasu. Fungoval totiž vcelku po bez problémů na letišti a i po nastoupení do letadla. Až do rychlosti cca 600 km/hod a výšky 4000 metrů. Pak přestal přijímat signál. Nevím, jestli dosáhl svých maximálních možností, ale i to připadá v úvahu. V návodě sice psali, že měří do rychlosti 1.000 km/hod. Důležité je, že zaznamenává trasu pohybu na zemi.

Let byl krátký, trval cca 1 hodinu. V tomto čase jsme stihli pojíst, popít a ještě částečně vyplnit imigrační formuláře a žádost o vízum. Někteří toto dovyplňovali až na zemi. Vždycky si říkám, zda má vše nějaký smysl, protože formuláře jsou díky drncání v letadle nečitelné a tak asi vše končí založeno bůh ví kde. Také vyřízení vstupních víz je jen otázka 30 USD. Prve jsem měl informaci, že budou chtít dvě fotky, tady chtěli jen jednu. A v případě, že někdo foto neměl, tak si je okopírovali z pasu a bylo poklizené.

S vyřízením nám pomohl ředitel spolupracující cestovky – Mr. Bounta. Vybral od nás pasy s formuláři a potřebným obnosem a my šli zatím posbírat kufry a vyměnit penízky. Za 100 USD jsem vyfasoval 854 000 laoských kipů. Takže sem skoro milionář! Ceny jsou zde v desetitisích. Pivo – 10tis, voda 40tis, croisant 10tis apod. Jen pro představu – americký dolar je cca 8.500 kipů. Ve Vietnamu to bude v bleděmodrém to samé.

V příletové hale čekal už náš průvodce Mr. Boonvieng. Dle zaslaných informací česky mluvící. Říkal sem si, no nebude to bůhví jaká čeština, ale nebudu mít alespoň práci. No bohužel jeho čeština je bídná, nemluvil víc jak 20 let, tak není na úrovni podávat výklad. A také bohužel nemluví anglicky, jen německy, takže mi jako průvodci nepomáhá. Proto jsem měl v hotelu s ním a s ředitelem cestovky v hotelu sezení, abychom to nějak vyřešili. Nebylo možné, aby tímto způsobem probíhalo komentování zájezdu. Mimo něj bude s námi jezdit i samotný ředitel, který mluví anglicky. Sice si na jeho angličtinu budu muset zvyknout, ale ve spolupráci podáme výkon, který členy výpravy snad uspokojí. To co předvedl Boonvieng dneska cestou  z letiště bylo tristní. Navíc lidi byli unavení, tak se na to koukali jak na zjevení.

Odpoledne, po osprchování a dořešení záležitostí s průvodcem, jsme se já a ještě několik členů výpravy vydali směrem k nábřeží řeky Mekong. V současné době je ovšem končící období sucha a tak v něm není moc vody. Venku bylo přes 35 stupňů, tak jsme si vybrali stinnou hospůdku a skončili u místního piva Beer Lao, které se vaří a, dle průvodce, je k dostání pouze ve Vientiane. Nechutnalo špatně a také se čepuje do velkých 660 ml lahví. Celou atmosféru doplňoval výhled na řeku a na protější břeh, kde je Thajsko. To o sobě dává také vědět počtem mobilních operátorů.

Kámen úrazu bylo opět placení útraty. Stejně jako ve všech asijských zemích, tak i zde byl problém, když jsme platili individuálně. Chodil si měnit každou velkou bankovku zvlášť a pořád s tím měl nějaké trable. Nakonec vše ale zdárně zvládl a my se vydali zpět do hotelu.

Cesta vedla podél nábřeží s malými restauracemi, určenými spíše pro místní. Já osobně bych si tam nic nedal. Maso připravené napíchané na špejlích a poté se grilovalo na hromadě žhavých uhlíků. Smrdělo to pekelně. A to jsem se nezmínil o hejnu much, které okolo těchto „špízů“ poletovalo.

Po 18. hodině, jakmile zapadlo slunce, tak se začalo rychle stmívat. Není se také čemu divit, jsme na 17. rovnoběžce, což je relativně blízko rovníku. Cesta do hotelu mi připadala delší než cesta tam. Bylo to dáno asi únavou, nohy se mi pletly a už sem myslel, že ani nedojdu!

Po osprchování jsem nabral trochu síly a tak mě ještě čeká naštudování zítřejšího programu, abych byl v obraze a mohl případně doplňovat informace našeho pana průvodce.

Hotel Don Chan Palace, kde jsme ubytováni je nejvyšší budovou ve Vientiane, má 14 pater. Já bydlím ve 13. Díky tomu mám krásný výhled na město a řeku Mekong. Teď, večer když píšu zápisek, se venku chystá k bouřce, hřmí a blesky lítají jeden za druhým. Je to krásný pohled, jen doufám, že hotel má dobrý hromosvod. Připomíná mi to večerní bouřky na Borneu. Patřili k neodmyslitelnému večernímu koloritu, bez nich, jako by den nebyl ani správně zakončen.

FOTOGALERIE

Úterý 24. března 2009

Vientiane

Rovná postel působí na unaveného člověka jako pravý balzám. Po dlouhém cestování jsem do ní padnul, jako by mi někdo vypnul baterky. Ještě jsem vzdáleně poslouchal hřmění a koukal skrze okna na blýskající se oblohu. Ale bouřka postupně slábla, nebo mi se zavíraly oči, ani nevím. Najednou bylo po bouřce … Ještě večer jsem zjistil že mi ne zrovna dvakrát těsní okno, tak jsem spoléhal na fukčnost zbylé kličky. Nerad bych na pokoji vytíral kaluže vody. Naštěstí vše dobře dopadlo.

Vzbudil jsem se asi po 3. hodině a chvíli čumákoval do stropu a pak zase usnul. Budík mi zvonil až v 6:45, a ten už byl neodbytný. Do pokoje se skrze závěsy dralo sluníčko a tak bylo na čase vstávat. Měl jsem docela hlad, tělo není asi ještě srovnané s těmi posuny a tak je zvyklé mít přísun jídla jindy než by bylo vhodné. Snídaně byla klasická, jako tomu je v těchto zemích – různé smažené „hnusky“, nudle, vajíčka apod. Bohužel v Asii se moc nesetkáte se sýrem, místní obyvatelé jsou trochu na štíru s trávením mléčných výrobků. Zvolil jsem proto opět bezpečnou a oblíbenou variantu různých koláčků a sladkého – nebo se tak tvářícího – pečiva. A bylo dobré, nezklamalo. Ostatní členové výpravy do sebe tlačili všechno možné i nemožné, tak jen doufám, že se to dříve či později neprojeví na četnosti zastávek. Dnes byl zatím klid.

Dnešní program začínal v 9 a sestával z prohlídky hlavního města Vientiane. Pohledem na mapu jsem zjistil, že těchto pamětihodností není zase až tolik a říkal jsem si, že by nebylo marné, kdybychom to zvládli pěšky. Některým, nebo spíše všem, členům výpravy by to neuškodilo. Jedinou hrozbou bylo horko a vlhko, jež se ve srovnání s počasím, které vládne prý u nás – sníh a déšť, jeví na jednu stranu jako velmi příjemné, ale na druhou stranu také, nám jedincům nezvyklým, vražedné. Po diskuzi s průvodcem – dneska už to měl na starosti Mr. Bounta – nebo také Bunťa, jak mu budu říkat – jsem to raději nechal na něm a na autobuse.

Ještě před vyražením z hotelu jsem členům výpravy rozdal pasy s laoskými vízy. Vízum vypadá velmi pěkně a honosně, aby taky ne za 30 USD, že ano. V pase nám ponechali úředníci odjezdovou kartu a nějaké prohlášení návštěvníka či co to má být. Ještě než jsem stihnul některé členy výpravy upozornit, aby toto neodstraňovali, nevyhazovali či jinak, podobným způsobem, nelikvidovali, tak už bylo málem pozdě. Vše jsem ale v čas zarazil a tak potřebné doklady pro odjezd zůstaly na svém místě. Asi by ztrátu nikdo až tak neřešil, ale jeden nikdy neví na koho může narazit. Čili při předávání dalších pasů jsem všechny upozorňoval na nutnost zachování těchto „papírků“ na svém místě.

Dnešní den byl věnovaný současnému hlavnímu městu – Vientiane. Píši současnému, protože starobylé hlavní město je Luang Prabang ležící více ve vnitrozemí. Ještě bych se v krátkosti vrátil ke studování mapy – jak jsem psal výše, tak převážná většina památek města je soustředěna v relativně malém historickém centru. Vše je zde jako by takové malinkaté, jako laosané sami. Letiště leží 4 km od města, má jednu dráhu, maličku halu. Budovy ve městě nesmějí být vyšší než 7 pater, kromě našeho hotelu, kde nikdo neví, jak se toto nařízení podařilo obejít. Laosané se přepravují malými tuk-tuky apod.

Dle průvodce – knižního žije ve Vientiane 200 000 obyvatel. Bunťa tvrdil, že je jich tady milion, tak jsem to zdůvodnil, že on do toho zahrnuje i přilehlé části a že není dokonale možno spočítat počet obyvatel. Rovněž u údajů o zemi jsme se lišili. Já mám číslo 6 milionu, včera „česky mluvící“ jojin uváděl 5 milionu a Bunťa dnes mluvil o 8. Ale pozor, v jedné věci jsme se sešli, tj. rozloha země – ta je 236 000 km².

V krátké chvíli jsme busem přejeli k Národnímu muzeu, dříve Revolučnímu. Tento duch je pomalu zatlačován do pozadí a revoluce a vše s ní související z muzea mizí, jak se mění doba a mentalita obyvatel. Spíše se zaměřují na svou dlouhou a složitou historii plnou bojů o nezávislost a snahy o zrušení nadvlády kolonizátorů – nejdříve thajských, resp. siamských (140 let), poté francouzských (60 let) a na závěr „příslušnosti k sovětskému bloku“. Laos má nezávislost od 2. prosince 1975, ale k dnešní podobě „komunismu s lidskou tváří“ musel ujít ještě velkou vzdálenost. Oficiálně je v zemi u moci Komunistická strana, ale vývoj zde jde podobně jako v sousedním Vietnamu či Číně. Problémem země byla také skutečnost, že byla přehlížena. Že existuje nějaký vnitrozemský Laos, to vcelku nikoho zase až tolik nezajímalo a netrápilo, hlavně během vietnamské války, kdy byl sever země doslova zasypán americkými bombami. Ani dnes nemá mnoho lidí tušení o nějakém Laosu, a to mluvím o lidech z Evropy.

Po hodinové prohlídce a povídání v muzeu jsme se přesunuli nejdříve do areálu bývalého královského paláce – Haw Prakeo, kde je svatyně s velkou sochou Budhy – původně zde byla soška daleko menší, asi 2 kg, ale celá ze smaragdu. Tato byla bohužel ukradena thajci během velkého nájezdu na vientianské království v letech 1827-28. V současnosti se soška nachází v královském paláci v Bangkoku. Původní chrám byl postaven v roce 1565 králem Setthathiratou, který přenesl hlavní město z Luang Prabang do Vientiane a s sebou i onoho zmíněného Smaragdového Budhu. I když ona soška není zase až tak smaragdová, je z kusu jadeitu. Současná podoba chrámu byla zrekonstruovaná v letech 1936-42, prý přesně podle původních plánů, francouzi.

Přes silnici leží určitě mnohem zajímavější a historicky důležitější Wat Sisaket – neboli chrám hlava, postavený v roce 1818 a je pravděpodobně nejstarším chrámem ve Vieniane. Chrám byl postaven králem Chao Anouem a jako jediná z mála budov nebyla při thajském nájezdu zničena. Ve 30. letech prošla francouzskou rekonstrukcí.

Chrámu se ale také přezdívá Budhův chrám nebo Budhovo muzeum. Důvodem je přítomnost ca 8 tisíc sošek budhů z různých materiálů, tvarů, velikostí a poloh. Nejstarší jsou pravděpodobně z 15. století. Je zde i „nemocnice budhů“, malé skladiště sošek budhy čekajících na opravu mnichy. Jestli se někdy dočkaji nebo ne, to už je druhá stránka věci.

Zastřešená část podloubí – okolo hlavní budovy chrámu slouží jako meditační místo, kde se mnichové učí meditovat. Zde je také soustředěna převážná část sošek budhy, v takových malých výklencích a to vždy po dvou, znározňující muže a ženu, sílu a jednotu.

Pro dopolední program bylo toto vše, nyní už čekala členy výpravy pozitivní zpráva – jedem na oběd! V autobuse ještě vyfasovali lahev vody, jak je v těchto zemích zvykem a jelo se. Restaurace byla nedaleko Vítězného oblouku, neboli Patuxay monumentu, nyní spíše Victory Gate. Na druhou stranu od restaurace bylo zase vidět zlatící se střechu stúpy That Luang. Oběd se sestával z talířků s různým jídlem na velkém otočném tácu, kdy si jednotliví jedlíci odebírají zvolenou krmi a ti ostatní prostě doufají, že na ně něco zbyde. Proto je třeba vážit s kým si jako sedáte ke stolu. A co že jsme to vlastně jedli? Rýži, zeleninu, kuře, brambory, krevety, smažené fazolové lusky a na závěr jako dezert byl meloun. V ostatní dny to asi nebude o moc jiné.  Můžou přibýt nudle či jiné druhy ryb. Laos jako vnitrozemská země nabízí převážně sladkovodní ryby z jezer či řeky Mekong.

Ještě jsme se v restauraci setkali se zvláštní pracovní náplní – tzv. mucholapka. Co že to obnáší? Paní stála u dveří s věcí připomínající tenisovou raketu, kde byly nataženy drátky. Tyto stiskem tlačítka nabyla a celou raketou plácala po prolétajících mouchách. Ty dopadly jako, v nám známějším, modrém světýlku – lapači much – zajiskřili a bylo po nich.

Prvním poobědovým cílem se stala stúpa That Luang – neboli veřejná stúpa. Nedosahovala takových rozměrů jako stúpa v Rangúnu v Barmě. Nebyla pozlacená, jen natřená zlatou barvou. Pouze okolních 30 menších stúp bylo pozlaceno – každá kilogramem zlata. Místo stúpy je centrem Vientiane. Kdo navštívil Vientiane a nenavštívil stúpu, jako by ve městě nebyl. Vždyť symbol stúpy je také ve státním znaku! Podle legendy byla stúpa vybudována už ve 3. století indickými misionáři a uvnitř je uložen kousek budhovy hrudní kosti. Archeologický výzkum toto nepotvrdil, ale dokázal, že v 11. - 13. století zde stály khmerské kláštery. Samotná stúpa byla postavena v roce 1566 králem Setthathiratou a okolo stály 4 chrámy. Z nich se dodnes dochovaly pouze dva – jižní a severní. Výška stúpy je 45 metrů a každý rok v listopadu se zde odehrávají důležité náboženské oslavy.

Závěrečným místem poznávání Vientiane, neboli Města santalového dřeva, je Vítězná brána ležící nedaleko od stúpy. Monument byl postaven v roce 1960 z betonu od američanů určeného na postavení letištní dráhy, proto se mu přezdívá „vertikální ranvej“. Z dálky připomíná pařížský Vítězný oblouk, ale po přiblížení je nutno si všimnout dvou rozdílů – tj. že se do oblouku dá vstoupit ze čtyř stran a architektura nese znaky laoské kultury. Nahoru, na vyhlídku, lze vystoupat po 100 schodech doprovázených zastávkami, kde jsou nyní krámky se suvenýry – dokonalé to využití volného prostoru ke komerčním účelům. Vyhlídka je z oblouku vcelku zajímavá, vidíte do všech částí města, kterému snad nejvíce dominuje náš hotel Don Chan Palace.

Když jsem se zmínil o hotelu – zapomněl jsem uvést, že vlastně leží už na thajském území. Příslušnost písečného ostrova je totiž trošku spornou záležitostí.

Členy výpravy postupně začala chvátit nakupovací horečka, proto bylo nutno udělat na závěr dne zastávku v tzv. Morning market neboli Ranním tržišti a přilehlém nákupním centru. Nechápu docela význam slova „ranní“, když je zde otevřeno ve 4 hodiny odpoledne, ale neřešil sem to. Důležité je, že je otevřeno a členové výpravy mohou nakupovat. Já se k nim také na chvíli připojil, protože jsem sháněl mapu Laosu a tady ji měli! Za 65 000 … no nekupte to, ne? Teda samozřejmě kipů, což je v přepočtu asi 8 USD. Kvalitativně vcelku obstojná, lepší se asi v této zemi sehnat nedá. Má i něco málo zeměpisných údajů, aby se dal zaznamenat pohyb dle „pepina“, který vše dneska řádně zapisoval do své 128 MB paměti.

Z tržiště už byl volný odchod a tak jsem se já a ještě několik dalších členů výpravy vydal směrem, kde by asi měl být hotel. Po necelých 2 km jsme dorazili do cíle. Já si dal očekávanou sprchu a teď sedím a datluju zápisek z celého dne. Venku se začlo povážlivě zatahovat a vypadalo to na podobnou bouřku, jako byla včera. Zatím jen pofukuje vítr, tak snad to přejde nebo se vrátí až k večeru. Hlavně ať nám na zítřejší přejezd do Vang Vieng vydrží počasí.

Dnešní večeře byla v hotelu Lane Xane či tak nějak se jmenoval. Jeli jsme okolo něj v den příletu do Vientiane a nevypadal zvenčí nic moc. Uvnitř takový normální. No prostě klasický asijský hotel. Hádejte co jsme měli k večeři? No opět rýži! Jak jinak. Ale tentokrát byly na stole nachystané hůlky, škoda že i příbory. Někteří členové výpravy se snažili s hůlkama zápasit. Někteří kratší dobu, někteří delší. Ale nutno podotknout, že se alespoň snažili. Jsou i tací, kteří prostě prohlásí, že s tím jíst nebudou a hotovo. Nu což. Já si večeři pěkně „hůlkově“ vychutnal. Doprovodem byla živá hudba a dále taneční představení. Konferenciér se snažil mluvit všemi jazyky a dokonce se snažil i o češtinu. Do té se mu ale míchala ruština. Každopádně, našinec tuto snahu ocenil potleskem.

Po večeři nás čekal autobus a předaleká, asi 500 metrová cesta. Naložil jsem členy výpravy a s dalšími 2 se vydal po nábřeží do hotelu pěšky. Už bylo po dešti, vzduch byl maličko, ale jen maličko chladnější, tak to byla příjemná  procházka. Venku to krásně vonělo jasmínovými květy.

Shodli jsme se s dalšími, že Laos je mimo naše očekávání, protože každý čekal zaostalou zemičku. Samozřejmě, když se zítra vydáme směrem do hor, na venkov a do vnitrozemí, tak vše už bude jinak než v hlavním městě. Ale i tak jsou všichni překvapení.

FOTOGALERIE

Středa 25. března 2009

Vientiane – Thalat – Vang Xang – Vang Vieng (158 km busem + 10 km na loďkách)

Hlavní město Laosu, Vientiane už jsme vcelku dobře prozkoumali – buďto při včerejší prohlídce s průvodcem nebo při samostatných procházkách, které díky umístění hotelu nebyly nijak náročné. Proto byl čas posunout se v poznávání Laosu kousek dále. Určitě se na tento okamžik všichni těšili – mám na mysli, až vyrazíme z města a pomalu se vydáme směrem na sever, do horských oblastí plných národnostních skupin a malých vesniček.

V této souvislosti mi vyvstává na mysli ta skutečnost, že pravděpodobně každý z členů výpravy měl o Laosu jiné mínění, čekal zcela něco jiného. Mám na mysli zaostalou zemi nepříliš vzdálenou od sousední Barmy, kdy jakmile jsme vykročili z města, tak končila civilizace a začínal téměř středověk. Skutečně do vesnic nebyl ani zavedený elektrický proud. A o vodě, to už ani nemluvím. Naproti tomu je Laos rozvinutou, respektive rozvíjející se zemí. A to se týče nejen města, ale i venkova. Myslím, že během posledních 10-ti let udělal obrovský skok kupředu – byly zde vybudovány nové silnice, rozvinuta dopravní síť, telekomunikace a také se Laos samotný otevřel světu. Před 10-ti lety nemělo o Laosu moc lidí nějaké povědomí. Já si pamatuji, že jako malý, když jsem odebíral ABC, tak zde byla kdysi fotka laoské holčičky, jak je zanedbaná a jak se zde lidé mají špatně. Určitě to tehdy bylo aktuální. Na druhou stranu, ale tento pocit ve mně setrval dodnes.

Středeční ráno nezačínalo stejně jako včera slunečními paprsky, bylo trošku pod mrakem, ale doufal jsem, že se počasí nepokazí a vydrží nejméně zase do večera. Po snídani a naložení členů výpravy a kufrů se celá skupinka vydala směrem na sever – z mekongských nížin postupně do okolních hor. Výjezd z Vientiane nám zabral hodnou chvíli, která byla vyplněna povídáním o životě v zemi. Nevyčerpali jsme všechna témata, protože nás ještě čekají nějaké přesuny, ale myslím, že jsem toho dnes řekl dost.

Ráno jsem zapnul na „pepinovi“ měření vzdálenosti, tak sem mohl dneska machrovat, jak daleko jsme ujeli, jaká je nadmořská výška zeměpisná pozice. První zastávka byla v Thalatu, asi 50 km od Vientiane. Zastavili jsme na místním tržišti. Ne tržišti pro turisty, ale pro místňáky nebo pro projíždějící. Bylo zde vše – jídlo, pití, čerstvé maso, domácí potřeby, zlato apod. Zastávka netrvala dlouho, ale myslím, že si ji každý užil. Autentičnost místa má svoji atmosféru a k čemu je Vám tržiště pro turisty. Raději pěkně do „divočiny“! Mělo to ale malou vadu na kráse – začalo pršet. Nejdříve trochu a pak už  docela intenzivně. Ještě že krámky byly pod plachtami či slunečníky a člověk se zde mohl schovat. Zastávka se trošku protáhla, protože někteří členové výpravy se na poslední chvíli jali nakupovat baterky na ruční nabíjení. A samozřejmě chtěli smlouvat. Ani nevím, za kolik vše nakonec koupili, ale tvářili se spokojeně, tak myslím, že se obchod zadařil. Ostatní členové výpravy, kteří čekali v autobuse, z nich měli srandu, nikdo neremcal, že se čeká.

Nedaleko odsud, asi 15 km ležela naše další zastávka – Vang Xang - neboli Sloní síň. Archeologické naleziště s 10-ti sochami budhy vytesaného ve skále. Předpokládá se, že tyto zde vznikly už v 9. století při pouti mongh khmerů. V přilehlém jezeře bylo nalezeno také velké množství sloních kostí. Prosto se místu říká Sloní síň. Náš česky mluvící průvodce ještě upozornil na to, že v okolní džungli žijí divocí slonové. Tito pozlobili trošku farmáře z nedaleké vesnice, kdy jim začali chodit na cukrovou třtinu a další sladké ovoce. I když se farmáři vrátili k pěstování zeleniny, tak slony chuť na lehce získanou potravu nepřešla.

Zastávka ve Vang Xiang měla malý háček – od Thalatu stále pršelo, více či méně. Průvodce se ptal, co budem dělat a tak jsme dali lidem vybrat, buď půjdu s námi v dešti nebo mohou zůstat v autobuse. Všichni vytáhli pláštěnky či deštníky a statečně šlapali z místa, kde nás bus vyložil až k sochám budhy. Bylo to více než 1 km, cesta však byla upravená. Já se navlékl do ponča, pláštěnky, kterou nosím stále ve fotobaťohu a pomáhal ostatním členům výpravy, kteří měli podobný oděv. Někteří však byli neznalí věci – snažili se do pláštěnky nějak zamotat a nezdála se jim velikost. Netušili, že dovnitř se musí vlézt. Další se snažili zase pláštěnku navléct rukávem. No bylo veselo. Na tomto místě jsem kvůli dešti nefotil zrcadlovkou, ale mobilem. Díval jsem se na fotky a vypadají obstojně. Otázka, jak budou vypadat na větším displeji. Zpáteční cestu od soch nám Bunťa zkrátil, řidiči busu se podařilo přijet asi do ¾ trasy, tak jsem mokli o něco míň. Pláštěnka posloužila dobře, ale byla zvenčí mokrá od deště a zevnitř od mého potu. Pořád lepší než být celý promočený.

Odsud už nás čekal cca 1 hod dojezd do Vang Vieng. Během něj se většina členů výpravy snažila usušit a je pravda, že díky zvýšené vlhkosti se přední sklo busu nadměrně mlžilo. Já sruloval mokrou pláštěnku do klobouku a doufal, že ji v hotelu usuším. Mám s sebou jen jednu, vyhazovat by ji bylo škoda. Cestu doprovázel neustálý déšť, parno, hrbolatá silnice a serpentiny. Nezáviděl jsem řidiči takovou cestu. Obávám se však, že zítra nebude o mnoho lepší.

Vang Vieng, náš dnešní cíl, se však rychle blížil se vzrůstajícím hladem členů výpravy. Městečko bylo původně rybářskou vesnicí. Nyní je plné barů, restaurací, hotýlků a žije zde okolo 25 tis obyvatel. Prý návštěvníkovi učaruje nebo ho dokonale otráví. Já jsem tam někde mezi. Je zde velká spousta baťůžkářů z různých koutů světa – opět jsem velmi překvapen, že jich sem jezdí tolik. Vesnice byla v minulosti jednou z amerických leteckých základen, odkud startovali bombardéry na bojové operace do Severního Vietnamu. Připomínkou toho je zbytek letištní ranveje vítající návštěvníky hned zkraje vesnice. Odsud do Vietnamu je to cca 20 minut letu. Letecká základna měla krycí název Lima 27.

Náš dnešní hotel – Thavonskuk leží na břehu řeky Nam Song. Nam znamená v laoském jazyce vodu, jak jsem byl dnes poučen. Celou scenérii dokreslují okolní vápencové skály trčící jako homole a zvedající se do neuvěřitelných výšek. Teda zase až tolik ne, ale zezdola to vypadá dost vysoké! Díky krasovým skálám je oblast oblíbená také mezi speleology a velké množství jeskyní není ještě vůbec prozkoumáno.

Po příjezdu nás čekal oběd na terase restaurace hotelu s výhledem na výše zmíněné skály. Následně ubytování a ve 16:00 projížďka loďkami po řece Nam Song. Před tím, jsem ještě řešil výměnu dvou pokojů. Tyto byly skutečně nehezké, smrdělo to v nich plesnivinou a byly tmavé. V hotelu místo sice nebylo, tak je hotelový človíček ubytoval ve vedlejší budově. Nevím, jestli to byl bratrancův hotel či co, ale tam volné pokoje byly. A dimetrálně odlišné kvality.

Projížďka po řece trvala asi hodinu – 5 km tam a 5 km zpět. Na okolní homole byl skutečně úchvatný výhled. Celkovou atmosféru zkazily pouze závěrečné bary a restaurace pro turisty. Těch tu sice nebylo mnoho, ale vyřvávala v nich hlasitá muzika. Škoda. Na řece jsme si trošku zahráli na vodáky. Mimo nás zde byly i kajakáři a další „plavci“ sjíždějící řeku na nafouknutých duších.

V pozdním odpoledni jsem vyrazil do města najít internetovou kavárnu. V hotelu samozřejmě internet není. Nechápu, proč si ho sem nezavedou, když ve městě je kaváren snad 10! Připojení nebylo nijak zvlášť rychlé, ale účel splnilo. Zjistil jsem, že z VoIPBusteru se vyprdli na řešení problémů, tak jsem jim poslal stížnost opětovně. Poslal jsem smstičku mé Terezce a sondoval, zda můžu k počítači připojit svůj flashdisk, což byl třeba v Bolívii strašný problém. Tady to naštěstí nikdo neřešil. Když jsem seděl u počítače, odněkud se ke mně přifařilo bílé kotě. Takové vyhubnuté, umazané. Nejdříve chodilo nedůvěřivě okolo a pak se mi bezostyšně začlo otírat o nohu, schoulilo se do klubíčka v klidu mi chrupkalo na noze. Je zvláštní, že zvíře dokáže vycítit člověka, který mu neublíží, nebo ze mne cítilo ty naše dvě britské čičinty.

Večeře byla dnes také ve městě. Původně se ptal Bunťa, jestli pojedem busem, a tak jsem tuto variantu hned zatrhnul. Nic, nebudou se pořád vozit. Mnozí členové výpravy si dneska pochvalovali i procházku k budhovým sochám. Tak pěkně zůstanem u chůze. Budu se snažit chození zmaximalizovat, aby si zájezd vychutnali i z tohoto pohledu. A co že bylo k večeři? No můžete hádat – zase rýže. Ale polívka byla rybí, to byla změna. Někteří členové výpravy si vyzkoušeli místní rýžovou whisky – lao lao. Já ne, ale prý nic moc.

Z večeře jsem zaskočil hned do vedlejšího krámku – internetové kavárny poslat Terezce slíbený zápisek, teda bez dnešního, který dopisuji teprve teď. Rád bych poslal i nějaké fotky, ale díky tomu, že zde není pořádné připojení, abych maily posílal přímo z notebooku budu muset počkat na vhodnější chvíli. Na rozdíl od ostatních výprav, stahuju teď fotky do notebooku a promazávám neostré či vícenásobné. Tím si ušetřím práci s tříděním fotek doma a budu se raději věnovat Terezce :o).

Ještě bych se vrátil v krátkosti k mé dřívější úvaze o odlišnosti očekávání a skutečné podoby Laosu. Městečko či vesnice Vang Vieng mi připomíná vesnici z doby americko-vietnamské války. Je to takové místo, kam vojáci jezdí trávit volný čas. Nebo také trochu seriál MASH. Ostatních členů výpravy jsem se neptal, tak nevím, jak se na věc dívají oni. Zatím jen vím, že se jim zájezd líbí. Snad tak zůstane až do konce.

Dnešní ubytování je díky své poloze u řeky více přírodní. Venku „řvou“ cikády, mlaskají gekoni, jak baští všelijaké hmyzáky a spousta dalších neidentifikovatelných zvuků. Jakmile zalehnu, tak vypnu všechny ventilátory a budu poslouchat a představovat si, co za zvířátko je může asi vydávat. Okolo dveří, pod stříškou, mě hlídá asi 10 gekonů různých velikostí, tak doufám, že mi sem do pokoje nepustí jediného komára.

FOTOGALERIE

Čtvrtek 26. března 2009

Vang Vieng  - Phonsavan (266 km)

Ač je to k nevíře, dnešní noc jsem se musel neustále balit do přikrývky, jaká mi byla zima. Před spaním jsem si nechal pokoj vychladit klimatizací, ale díky tomu, že byl dřevěný, tak si myslím, že klimatizace neměla zase takový vliv na teplotu v pokoji. Pravděpodobně to bylo blízkostí řeky. Ráno, když jsem se ptal některých členů výpravy u snídaně, tak mi přitakali, že jim byla rovněž zima. Proto by mě zajímalo, proč tedy v některém z vedlejších pokojů běžela neustále klimatizace a drnčela tam tak, že mě neustále budila. Nebo že by to bylo extrémně tvrdými polštáři? Možná kombinace. Venkovní mlaskání gekonů mě nebudilo, na to jsem si zvykl rychle. Nezapomenu na naši dovolenou na Sardinii, kdy moji Terezku vyplašila přítomnost gekona a poté mu pomalu do tlamičky cpala mouchy a komáry, pak už byli kamarádi. Před spaním jsem si ještě fotil ty, kteří byli v podhledu u vchodu do pokoje, jsou to taková milá zvířátka. Musím se smát, když si členové výpravy „stěžují“ že mají v pokoji ještěrku. Naštěstí mou radu o tom, že tato jim neublíží berou vážně a nechají ji být nebo se jim ji maximálně podaří vyhnat z pokoje.

Ráno jsem se probudil ještě před tím, než zvonil budík. Venku už bylo světlo – před šestou. Rozhrnul jsem závěsy, abych zkontroloval stav oblohy a tento se jevil jako takový nerozhodný. Bylo na ni asi ještě brzo, aby si rozmyslela, zda pustí sluníčko nebo déšť. Já jsem se přimlouval za tu sluneční variantu. Při snídani se ukázalo, že tato asi zvítězí. Začalo být příjemně teplíčko a snídaně nad řekou byla příjemná. Jen mi tam chyběla moje drahá polovička. Už se těším, až společně vyrazíme na dovolenou a budem se zase ve psaní zápisku střídat. Ne že by mě to nebavilo, ale Terezka se na věci dívá zase z druhé strany … no ve finálo to dopadne tak, že jej stejně dopisuju já, hihi!

K snídani jsem si dneska dal vynikající rozpečenou bagetu a nějaké malé párečky. Těch zde ovšem nebyl dostatek, tak jsem vše doplnil marmeládou. Jak v těchto vlhkostí nešetřících oblastech, nepiju kávu, tak jsem si v Laosu navyknul na pravou laoskou. Je vynikající a konzistencí připomíná spíše čokoládu. Musím se podívat, kde bych ji koupil a přivezl na ochutnání s sebou.

Jak vstávání, tak i odjezd byl naplánován na dřívější čas. Dnešní program byl dlouhý, a to hlavně přejezdem před hory. To co jsme zažili včera nebylo žádné velké stoupání oproti tomu co nás čekalo dneska. Ještě před odjezdem z Vang Vieng se udělala zastávka v nějaké BIO prodejně na nákup bio čaje. Asi ale nečekali takový nápor Čechů chtivých čaje, proto se na všechny členy výpravy nedostalo. Musejí počkat do Luang Prabang. Já využil této chvíle k focení ranní pohody ve městě, kdy jak místní, tak i baťůžkáři vstávali a vydali se na snídaně v místních restauracích. Co se podávalo? Rýžová kaše, vejce, nějaké knedlíky apod. Většinou produkty místní provenience. Bylo super pozorovat tuto pohodičku, baštící jednotlivce či ženy skloněné nad kouřícími hrnci …

Jak jsem už psal výše, tak naše cesta se dneska vinula jako had a zvedala se z 300 metrů až po nejvyšších 1 540 m. Samozřejmě, že neutíkala tak rychle, jako když se jede v nížině po rovné silnici. Čas jsem vyplnil povídáním jednak o životě v Laosu – ekonomice, státních svátcích, obyvatelích vesnic, kterými jsme projížděli apod. Asi po hodině jízdy jsme udělali zastávku na natankování – u čerpací stanice Shell, toalety a protažení těla. Hned naproti čerpací stanici stál velmi pěkný dům, na rozdíl od většiny ostatních, dřevěný. Členové výpravy začali nakukovat na dvůr, tak je místní paní pozvala dál. Prokoukli jsme dům a pak pozorovali, jak se vyrábějí jitrnice nebo nějaké klobásky. Přímo na dvorku se praly střeva a tyto se dále plnily masem z vedlejší mísy. Maso v okamžiku nepozorovaném uzobávaly a kradly okolo pobíhající kuřata.

Ještě bych se v krátkosti vrátil ke zmíněným toaletám – místní typický záchod je podobný tureckému, jen s tím rozdílem, že je to skutečně jen díra do země, bez splachování. Vedle stojí většinou nádoba s vodou a v ní plave plastiková miska, kterou se voda nabírá pro opláchnutí patřičné části těla a také na spláchnutí.

Oběd byl dnes dřívěji než v ostatní dny – už po 11. hodině. Důvod byl prostý – v horské oblasti je nedostatek vhodných restaurací. Tato, vcelku nová, stojí na vrcholku jednoho z kopců a do všech stran nabízí krásný výhled. Myslím si, že si všichni vychutnali nejen oběd, ale i výhled. Po 12. hodině jsme pokračovali dále a pomalu ukusovali z naší dnešní trasy. Skutečně pomalu, protože dalších cca 40 km bylo ujeto asi za hodinu a půl.

Postupně jsme přejeli z provincie Vientiane do Luang Prabang a následně do Xieng Khuang – nejzazší a nejchudší provincie země. Tato už přímo sousedí s Vietnamem. Nejenže je chudá, ale také byla v minulosti velmi zkoušena válečnými nájezdy. Nejhorším snad během americko-vietnamské války, kdy zde dopadaly americké či vietnamské bomby jako déšť. Tím se oblast vylidnila, zamořila jedy a také nevybuchlou municí. Nejhorší snad byly tzv. stromečkové bomby schopné pokrýt plochu 5 000 m² a skládaly se z bombiček o velikosti tenisáku, kdy každá obsahovala 250 šrapnelů. Mezi použité jedy patřily např. defolianty, agent Orange, kanystry s bílým fosforem určené pro značkování vietnamských cílů apod. V této oblasti probíhaly už od počátku 60. let minulého století tajné operace vojenských pilotů, tzv. Ravens. Tito lítali v civilním oblečení a ve starých letounech, aby nebylo vzbuzeno podezření. Na místě ovšem neoperovali pouze Američané. I Vietnamci zde měli svou divizi čítající více než 34 tis. mužů. Obyvatelé se sem začali vracet až po roce 1990, bohužel jsou stále plni obav a strachu a další rozvoj oblasti brzdí neustále vysoké množství nevybuchlé munice.

V Muang Phu Khoun jsme ze silnice č. 13 odbočili na Phonsavan, tj. silnici číslo 7. Autobus jel docela rychle a místy jsem ho obdivoval, když se troubíc prodíral vesnicemi. Z jedné strany motorka, z druhé strany náklaďák a do toho ještě skončila výuka ve škole a děti se buďto pěšmo nebo na kole trousily k domovu. Motající se zvířata ani nepočítám. Při jízdě do kopců bylo nutno vypnout klimatizaci, čili dnešní větrání se převážně odehrávalo pootevřenými okénky. I tak musel mít autobusek otevřené víko od motoru, aby řádně větral. Ale cestu vydržel.

Před příjezdem do Phonsavan jsme zastavili v jedné z horských vesnic. Vrhli se na nás místní děti, jako vosa na bonbon a jen natahovali své ručky. Zde byla vidět zaostalost země, o které jsem mluvil dříve. Dospělí koukali z povzdálí, co že to děti jako dostanou. Většinou „fasovali“ ovšem jen žvýkačky a lízátka. Pozoroval jsem některé, jak žvýkačky znechuceně plivou. Autobus nás naložil pod vesnicí a Bunťa nás upozornil na poslední domek, kde se chystal pohřební obřad. Cestou dále jsme potkali další příchozí k tomuto obřadu.

Čas pokročil a nás čekala ještě nejdůležitější zastávka dnešního dne – tzv. Planina džbánů ležící za městem Phonsavan, hlavním městem provincie Xieng Khouang. Toto zvláštní místo sestává z několika uskupení desítek či stovek kamenných džbánů ležící bez ladu a skladu v krajině. Význam těchto džbánů se již snažilo objasnit několik odborníků, ale bez většího výsledku. Variantami jsou pohřebiště členů královské rodiny – provincie Xieng Khouang byla totiž jednou ze tří královských provincií, či skladiště potravin. Bohužel se v žádném džbánu nikdy nic nenašlo, co by tyto teorie podporovalo. Stejně tak je těžké určit stáří předmětů díky absenci organického materiálu – předpokládá se pouze 2 – 3000 let. Je možné, že v zemi je stále zakopáno velké množství džbánů a jejich odkrytí může napomoci objasnit celou záhadu. Dalšímu průzkumu brání nedostatek financí a také skutečnost, že místa ještě nejdou zcela vyčištěna od nevybuchlé munice. Džbány jsou různých velikostí a poloh. Největší z nich – na Nalezišti č. 1 má váhu více jak 6 tun a průměr 2.5 metru. Mezi džbány vede vyznačená stezka a návštěvníkům se nedoporučuje z ní vybočovat. To ale patří Naleziště č. 1 k nejvíce vyčištěným od nevybuchlých pum. Okolí džbánů je také lemováno krátery od náletů, stejně jako je to zřejmé na okolních kopcích. Sem tam se pilotům podařilo trefit i džbán samotný.

Odsud bylo plánováno ještě vyrazit do starobylého hlavního města královské provincie – Muang Kham. Po domluvě s Bunťou jsme od toho upustili. Město bylo také vybombardováno a téměř nic zde nezbylo krom chrámu a sochy budhy. Cesta by vedla 25 km tam a 25 km zpět a tak by to byl výlet na 2 hodiny. Zvolili jsme variantu návštěvy místního tržiště, alespoň budem mít zítra ráno více času. Myslím si, že toto si všichni užili více. Pominu-li různé druhy ovoce a zeleniny, tak tu byly k vidění zase neobvyklé druhy zvířat určené ke konzumaci – žáby, pavouci a krabi. Taková perlička na závěr – objevili jsme stomatologickou ordinaci. Teda nenazýval bych ji ordinací – dřevěné křeslo, přenosná vrtačka, na stole vyložená nabídka zubů do protézy a ještě nějaké další propriety.

Dnešní hotel – Pchouhan Resort leží na kopci nad městem a vede k němu neasfaltovaná silnice. Z resortu je krásný výhled a ubytování je v dřevěných bungalovech. Takové jako horské chatičky, velmi stylové. Není zde klimatizace – díky nadmořské výšce 1200 metrů by nebyla třeba, každá postel má svou moskytiéru. Vše stylové. Taktéž i dnešní večeře byla asi nejlepší za celou dobu. Trošku se obměnila nabídka – kromě rýže ta stále zůstává. Jedna z členek výpravy dnes slavila narozeniny, tak dostala maličký dort, o který se ale poctivě se všemi rozdělila.

Během dne a při večeři jsem udělal osvětu o „pepinovi“, členové výpravy se zaujetím poslouchali, k čemu to vlastně slouží. Hned jich několik mělo zájem o koupi, tak doufám, že po návratu z výpravy jich bude dostatek na trhu.

Zvenčí se opět ozývají různé zvuky – jeden připomínající chechtací pytlík. Prý je to nějaká ještěrka. Dle zvuku musí být dost velká. Rád bych ji viděl. Resort má jen jednu chybu – na pokojích nejsou telefony a já se tak těšil, že dneska uslyším svou Terezku. Včera ve Vang Vieng také ovšem na pokoji nebyl telefon. Doufám, že zítra v Luang Prabang bude situace jiná a už si budeme moci zatelefonovat ...

FOTOGALERIE

27. března 2009

Phonsavan – Luang Prabang (289 km)

Dnešní noc byla pro mne jedním velkým vypínačem. Jakmile jsem si lehl do postele – mimochodem zde mají velmi, velmi tvrdé matrace, dá se říci, že až palandy, byl jsem v tom okamžiku tuhý. Nevím, čím to bylo, zda tím horským vzduchem nebo tím, že jsem minulou noc špatně spal. Toto každopádně o dnešní noci říci nemůžu. Ráno jsem měl spíše opačný problém – nějak se mi nechtělo z pelíšku. Buď to bylo leností nebo zimou. Zvolil jsem proto variantu horké sprchy na probuzení. Teplá voda zde není do jednotlivých chatek přivedena, ale v každé koupelně je karma. Včera po ubytování přišel do chatky pikolík a vysvětloval, jak s tím zacházet a zvláště mě upozorňoval, abych karmu po osprchování vypnul. Říkal jsem si, že to asi z důvodu úspory plynu, ale ráno mi to došlo – karma neměla komín. Všechny výpary šly během sprchování do koupelny. No naštěstí zde bylo otevřené okno a ta chvíle sprchování nikoho nezabije … doslova.

Teplá sprcha mě docela vzpružila, ale ani z ní se mi moc nechtělo. Ještě před snídaní jsem nastudoval dnešní program a v průvodci si vyznačil místa, která nás čekají. Našemu Bunťovi totiž občas nerozumím – jeho kuňkavá angličtina je taková zvláštní, tak musím mít potřebné informace rychle po ruce. Také tím, že si vše ráno nastuduji vím, o čem se bude zhruba mluvit. Průvodce od Lonely Planet, pravděpodobně jediný, který o Laosu vyšel v češtině je skutečně dobrý. Je v něm spousta hodnotných informací a také zajímavostí, které jinde těžko najdete. Nekoukal jsem se na nějaké další stránky o Laosu, ale ještě využívám informace ze stránek www.businessinfo.cz, kde najdete souhrné a aktualizované informace o té které zemi.

V restauraci na snídaní jsem seděl sám, byl jsem první a také trošku nesvůj, protože číšníci, kteří zde  dělali nosiče, kuchaře a i určitě pokojské, pořád okolo mne chodili a koukali, jestli něco nepotřebuji, jestli mám dost kávy a podobně. No prostě na takový servis nejsem zvyklý. Po chvíli naštěstí dorazili další účastníci výpravy a tak si všímali i jich.

Počátek dnešního programu započal v muzeu či instituci věnující se válečným hrůzám a odstraňováním nevybuchlých min v oblasti. Společnost nazvaná MAG se nevěnuje pouze Laosu, ale i jiným částem světa, které jsou podobně zasaženy. V muzeu byla malá výstavka předmětů související s tématikou, ukázky munice a další informace. Dá se říct, že dost působivá expozice. Hlavně v tom směru, že jsem si chtěl koupit nějakou nábojnici či podobný artefakt z války, ale když jsem viděl tuto expozici, tak mě to přešlo …

Z Phonsavanh jsme vyrazli po stejné silnici, jako jsme včera dojeli. Bohužel zde nic jiného než silnice č. 7 není. Když jsem plánoval zájezd a přidával planinu džbánů do programu, bylo původním záměrem letět z Luang Prabang a poté zpět. Jak jsem ale psal výše, tak laoské národní aerolinky mají pouze 4 letadla a počet letů je omezen. Netrefili jsme se prostě do toho daného dne. Někteří členové výpravy si mysleli, že si dělám legraci, ale na takové jedince zde byla mapa, která nelhala – prostě jiná silnice zde nevede.

Asi 40 km od Phonsavanh byla naše první zastávka – Thampra. Jedná se o krasovou jeskyni, ve které je socha budhy stará cca 200 let. Píšu cca protože se zde údaje o stáří předmětů rozchází. Kniha říká 200 let, jeden průvodce 300 a druhý, že vše je ze 16. století. Tak si to můžete přebrat. Faktem je, že místo je velmi zajímavé a jeskyně dlouhá, nepříliš odlišná od našich krasových jeskyní. Při návštěvě mi vyvstala na mysli návštěva Neptunových jeskyní na Sardinii. V Laosu jsme byli v jeskyni pouze my a celá prohlídková trasa měřila více jak 500 metrů. Žádné mikrofony, žádna organizace …  Jeskyně není pouze budhovou, ale za americko-vietnamské války se zde skrývali obyvatelé z okolních vesnic před běsněním války. Daleko zajímavější byla návštěva boční jeskyně nebo spíše výklenku, který sloužil jako polní nemocnice. Jako důkaz o tomto zde svědčí desítky či stovky prázdných či poloprázdných lahviček od léků či jiné nástroje. Hodně mě při pomyšlení na osudy lidí zde se tehdy pohybujících mrazilo v zádech ...až zde skutečně člověk pochopí prožité utrpení …

Po prohlídce Thampry jsme se vrátili zpět na hlavní silnici a pokračovali na křižovatku v Phou Khoun. Odsud vedla cesta dále 120 km směrem do Luang Prabang. Kousek před křižovatkou jsme opět zastavili v jedné z vesnic. Stejně jako v té včerejší se okolo nás, falangů, brzo začaly rojit děti a rády se nechaly fotografovat. Také rády pak natahovaly ručky, aby od nás za fotky něco dostaly. Bylo dojemné, jak chudáci žužlali lízátka i s papírem, stejně jako bonbóny. Jedna z vesničanek nás pozvala dokonce i dál, a tak jsme se mohli podívat, jak to vypadá v bambusových obydlích – jedna místnost – obyvák, ložnice, kuchyně. Kontrast doby – otevřené ohniště a nedaleko televizor a za domkem satelit. Z takových zastávek mám jednak nejvíce fotek a také jsem nějakou dobu zaražený. Každého, kdo si stěžuje na to, jak se má špatně bych sem na nějakou dobu zavřel. Teprve potom by si vážil toho co má!

Další zastávkou byl zájezdní hostinec s obědem. Píšu zájezdní, ale toto myslím skutečně vážně, protože mimo náš autobus zde stál i linkový autobus Vientine – Udomxay. V tomto seděli jak místní, tak i baťůžkáři, kteří mi byli povědomí. Ale možná to byla jen shoda podoby. Oběd byl v pálivém duchu – snad všechno, včetně polévky, pekelně pálilo. Ani místní BeerLao nedokázalo vzniklou tělní výheň zchladit. Na závěr jsme zde vykoupili balení sušených banánů. Já také jedno balení koupil pro mou milovanou Terezku.

Doba pokročila a naše cesta pokračovala po silnici č. 13, 120 km směrem k Luang Prabang. Klesala a zase stoupala, klikatila se jako had, že člověk v sedadle lítal ze strany na stranu, otlučený jednak o okno nebo o spolusedícího. Řidič jel bezpečně, ale rázně. Se serpentinama se nemazlil. Úsek o délce 120 km jsme jeli s pár zastávkami na protažení a toaletu více jak 3 hodiny. Myslím, že každý byl rád okamžikem vjezdu do Luang Prabang.

Naším odpoledním programem byla návštěva chrámu Wat Xieng Thong a Phousi Hill. Bohužel díky ne zrovna rychlému postupu po silnici, jsem se s Bunťou domluvil, že dneska navštívíme jen stupu na Phousi Hill a chrám necháme na zítra. Tak se i stalo. Po celodenní jízdě busem čekal členy výpravy výšlap po 329 schodech. Vrcholek Phousi Hill leží více jak 100 metrů nad okolní krajinou. Nahoře je stupa a pagoda s budhou. Co je ale mnohem zajímavější – pak výhled na město, řeku Mekong a řeku Nam Khan. Město Luang Prabang je od roku 1995 zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. My zde ovšem trávíme pouze jednu noc, a tak nebudeme mít mnoho příležitostí k prozkoumání jeho architektonických krás.

Cesta ke vstupu na Phousi Hill vede skrze večerní tržiště a to byl problém. Myslím dostat zpátky do autobusu hlavně ženskou část výpravy. Naštěstí dnešní večeře byla ve městě a tak za příslibem volného času k nákupům po večeři jsem je všechny zdárně dostal do busu a následně do hotelu Villasanti Resort. Je umístěn v překrásné zahradě. Škoda, že zde netrávíme o den déle. Všichni by si odpočinuli a já také.

Před cestou na večeři začalo krápat a bouřit. Měli jsme obrovské štěstí, protože před tím, než bouřka začala, byli jsme všichni v buse a do restaurace na večeři jsme zase dorazili chvíli poté, co přestala. Po večeři jsem musel dodržet svůj slib a pustit členy výpravy na večerní tržiště. Toto bylo ovšem podvečerní bouřkou značně prořídlé, a tak jsme mohli brzo vyrazit zpět do hotelu. I já zde koupil dáreček mé manželce, snad se jí bude líbit. Mimo něj jsem koupil i laoskou kávu. Snad bude stejně dobrá a krémová, když se bude dělat doma.

Ve zdejším hotelu je v loby wifi připojení k internetu, tak jsem hned poslal Terezce zápisky z cest a zkontroloval emaily. Dneska se nám konečně podařilo s mou Terezkou telefonicky spojit. Překážkou byl ovšem dvojí výpadek proudu, který nás přerušil. První krátký, ale to přestal fungovat i mobil a ten druhý delší, více než 30 minutový. I přesto bylo krásné slyšet milý hlásek mé manželky!

FOTOGALERIE

Sobota 28. března 2009

Luang Prabang  - Udomxai (225 km)

Noc byla strávená pod moskytiérou. Ne že by mě něco mělo snahu ožírat, ale v hotelu asi věděli, proč pokoje takto vybavit. Je nutno říct, že se mi ovšem několikrát stalo, že jsem se do sítě v noci zamotal či při pípnutí smsky od mé Terezky jsem nebyl schopný se „probojovat“ ven. Jinak se pod ní ale spalo dobře. V noci jsem venku slyšel „povídat“ ještěrku, která byla také při ubytování v Phonsavanu – podle síly zvuku bych to tipoval spíše na něco většího – asi varana.

Včera večer mě někteří členové výpravy prosili, zda by nebylo možné se brzo ráno vypravit do města, podívat se, jak mnichové vyrážejí z kláštera s miskami na rýži a jiné dary, které získávají od obyvatel a poté je sami konzumují. Agitoval jsem, kdo jako pojede a kdo ne a také sem se tvářil, že bych jel. Dokonce jsem si nastavil budíka a vstal, ale pak  mě nadšení přešlo. Vrátil jsem se raději do postele a dospával ještě zbylou hodinku. Bylo to příjemnější než někde běhat po městě a navíc, podobnou záležitost jsem viděl už v Barmě a to asi žádná jiná podobná nemůže předčít.

Před snídaní jsem poslal Terezce zápisek z loby hotelu, kde bylo zdarma připojení k netu, a pak šel na snídani. Měli tu mé osvědčené snídaňové kousky – buchty a další neškodné dobroty. Mezitím přijeli ti, co se byli ve městě kouknout na mnichy. Vypadali spokojeně a podle řeči také spokojení byli.

Dnešní odjezd jsem naplánoval na 8:00. Před tím jsme ještě pozorovali, jak hoteloví pikolíci společně s řidičem se snaží nacpat do zavazadlového prostoru busu naše kufry. Chvíli jim to trvalo, ale pak zvítězili – jako teda ne kufry, ale lidé. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na Libyi, kde podobně cpali do aut výbavu na expedici po Sahaře. Ještě malá perlička – než jsme odjeli, přišli za mnou z recepce, že jeden pokoj nemá vyrovnaný účet. Tak jsem se pídil po tom kdo co snědl a odpovědí mi bylo, že si ta dotyčná myslela, že se jedná o pozornost hotelu. Ale přitom oříšky vytáhla z minibaru, kde je ceník. Nevím, ale jako výmluva dost chabé. Prostě zkusím a třeba to vyjde, nikdo to po mě nebude chtít zaplatit.

Autobusem jsme přejeli do města, respektive kam až to šlo a dále pokračovali přistavenýma tuk-tukama, což jsou takové moto-taxi pro 8 osob. Ale asi bráno na místní rozměry, protože 8 členů výpravy se na jeden tuk-tuk horko těžko vešlo. Nakonec se nám všechny podařilo nějak uspořádat a já s průvodci jsem jel sám, nemačkal jsem se. Ostatní členové výpravy koukali, ale pak už jsem je rozložil trošku spravedlivěji.

Nejdříve jsme v Luang Prabangu navštívili bývalý Královský palác neboli současné Muzeum královského paláce. Prohlídka probíhala bosky a bez fotoaparátů, což byl pro některé členy výpravy obrovský problém doprovázený neustálými dotazy proč a jak. Jako bych měl děti z pionýrského tábora, kterým je nutno neustále vše opakovat. Palác byl postaven v roce 1909 (některé zdroje uvádějí 1904, ale to bude spíš překlep) pro posledního krále Sisavanga Vonga, posledního krále Laosu, který zemřel v roce 1959. Jeho syn už nebyl oficiálně nikdy korunován. Prohlídka zahrnovala audienční sál, komoru tajemníků a soukromé komnaty – ložnici krále a královny, jídelnu a hudební salon. Muzeum je vybaveno tak, aby vypadalo naprosto shodně s dobou, kdy poslední členové královské rodiny residenci opustili – v roce 1975. Poté žili ve vyhnanství v jeskyni a zde v roce 1978 na následky strádání a nedostatku péče zemřeli. V residenci našinec ihned objeví české křišťálové lustry! Nejdůležitějším exponátem je socha budhy o váze 83 kg, vyrobená z bronzu. Tato má stejný význam, jako má smaragdový budha pro Vientiane – čili ochraňovat jedno z královských měst. Budha je každý rok na oslavu Nového roku, tj. 13. dubna vynášen v procesí. Za budovami residence je ještě velká královská garáž s vozy krále a královny. Nejúchvatnější jsou americké koráby a v pozadí se krčí malinkatý citroen (kačena). Místní obyvatelé věří, že v residenci straší a proto odmítají do areálu vstupovat po setmění.

Opět jsme naskákali na tuk-tuky a vydali se dále – až na konec písečného poloostrova, kde se setkávají řeky Mekong a Nam Khan. V těchto místech stojí, prý nejkrásnější, chrámový komplex Wat Xieng Thong postavený v roce 1559, tj. rok před tím, než král přestěhoval hlavní město do Vientiane. Je pravdou, že je velmi krásně vyzdobený a působí zcela jinak než podobné chrámy, které jsme zatím navštívili. Zde je také k vidění další z královských vozů – ten úplně poslední, mám na mysli pohřební kočár. Připomíná spíše loď, ale při bližším ohledání zjistíte, že má dole kola.

Zpátky k autobusu jsme se vrátili jak? No samozřejmě že zase tuk-tukama. Už jsme byli zkušení a znalí jízdy v nich. Zpáteční cesta vedla podél řeky Mekong. Dnes byl celkově den zaměřený na seznámení s tímto důležitým vodním tokem. Autobus s námi asi po 30 minutách sjel z hlavní silnice a nějakou chvíli se prodíral skrze zabahněnou silnici až do malé vesničky. Tato, původně asi rybářská, se nyní specializuje na pálení lao-lao, což je místní rýžová whisky a také na prodej suvenýrů turistům. Nejdříve jsme lao lao všichni řádně ochutnali – vždyť je to zdarma ne? Ale pak naštěstí všichni začali kupovat – jsou 3 druhy této pálenky – bílá, ta má 50% alkoholu. A potom žlutá a červená, každá po 15%. Tyto už jsou pitelnější. Mi nejvíce zachutnala žlutá varianta, trošku jako říznuté citronem. Mimo pálenku se ve vesnici také tkají překrásné textilie, které se zde dají koupit za daleko menší peníz než na tržišti v Luang Prabang. To byl další cíl nákupů. Nějak se během atakování krámků ale všichni zamotali a tak ve finále čekali na mě, že jako vím, kde se bude nasedat na lodě. Prostě nechápali, že jsem tam poprvé jako oni. Společně jsme ale došli na konec vesnice a našli schody vedoucí dolů k už čekající lodi.

Cesta k jeskyním Pak Ou trvala asi 30 minut a během ní jsme měli štěstí na stádo vodních buvolů pohybujících se po břehu řeky. A to nejlepší nás ještě čekalo! Jeskyně Pak Ou je důležitým poutním místem pro všechny obyvatele křižující řeku Mekong. Je téměř každodenní nutností se zde zastavit, pomodlit se a přinést budhovi nějakou obětinu. V poslední době se z místa také stala turistická atrakce. Nejvíce davů sem bude proudit za necelý měsíc – v době oslav Nového roku.

Než jsme vyrazili z jeskyní, spatřili někteří členové výpravy na druhém břehu dva slony stoupající z vody. Naštěstí tento břeh byl našim cílem a tak jsme před obědem vyrazili na lov slonů, teda jejich fotek samozřejmě. Pěkně nám zapózovali, jako v ZOO. Poté mohli jít všichni členové výpravy v klidu na oběd. Já si ho moc ale neužil. Už na lodi, snad jak se vše třepalo nebo nevím čím, jsem začal mít v břiše různé tlaky. Říkal jsem si nejdříve, že to vydrží, ale představa 5 hodin v buse nevypadala moc růžově. K obědu jsem zvolil proto raději čistou rýži, ale na závěr ve mně zabouřilo a chtě nechtě jsem musel navštívit místní záchody. Byly čisté, asijské. Tím je myšleno buď díra do země nebo místa bez sedátka a vše bez splachovátka. Vedle stojí vždy barel s vodou, která slouží jak na spláchnutí, tak na opláchnutí patřičné části těla. Měli tu ale i papír, tak nebylo třeba oplachovat. Na chvíli se mi ulevilo, ale jakmile jsme se zvedli, přepluli lodí zpět do vesnice, tak to ve mně začalo zase vřít. Myslel jsem, že nedojdu k busu. Zde, na parkovišti, byli naštěstí také záchody – díra do země, ale teď bez papíru. V jednu chvíli jsem měl nutkání, že zaletím někam papír nepapír. Vzpomněl jsem si, že řidič měl za oknem krabičku ubrousků, letěl sem tedy pro ně. Bylo jich ale v krabičce jen pár, tak jsem se řidiči snažil vysvětlit, že je potřebuji na toaletu. Byl chápavý a odněkud vytáhl ruličku toaletního papíru a tím mě zachránil. Jak na životě, tak na cti.

Našim dnešním místem noclehu je hlavní město provincie Udomxay. Celkový přejezd měl okolo 170 km a cesta trvala 5 hodin. Nejdříve vcelku po asfaltové silnici – na mapě značené jako červená. Tato se v krátkosti změnila na bílou a plnou děr. Autobus jel průměrně 25 km/hod, stylem zajíce kličkujícího před zásahy broky. Všichni jsme mysleli, že už ani nedojedem. Naštěstí opak byl pravdou. Cestu doprovázely domorodé vesnice, krásná příroda … poté západ slunce, vycházející měsíc obrácený srpkem dolů a postupně vycházející hvězdy – s velkým vozem také nějak divně převráceným. Je to ale asi tím, že jsme na 20. rovnoběžce. Zajímavé bylo sledovat při projíždění potemnělými vesnicemi dění v domech. Bambusové rohože totiž krásně prosvítali nebo obyvatelé měli otevřené dveře a tak koukali na TV. Občas s nimi koukal pes, občas čuník …

Do hotelu Suriphone jsme dorazili krátce po 20. hodině. Všichni členové ocenili potleskem práci našeho pana řidiče, protože jízdu bravurně zvládl. Ubytování bylo trošku složitější. Jedná se o takový městský hotel, měl jsem z toho docela strach. Také z důvodu, že početnou část obyvatel města tvoří číňani a ti jak známo mají jiné žebříčky hodnot. Vše komplikoval také nerozumějící Bunťa, který sice vše odkýval, ale pak nechápal. Pokoje byly hrozné, poměnil jsem co se dalo. Jen tak pro příklad – mi dali klíč, že to je zvlášť pokoj pro mne. Když jsem do něj přišel, byl sice jako apartmán, ale šíleně zde smrděl odpad, jako v ostatních pokojích a celá koupelna byl pokryta nějakým prachem či popelem. Tak jsem dostal jiný pokoj, kde svítí světlo jen v koupelně, ale to mi zase tak nevadí. Hlavně, že tu není smrad. Jediné čeho se vždycky leknu je bublající záchod, když někdo splachuje. Je to divné, bydlím totiž ve 3. patře a výš už žádné pokoje nejsou.

Po vyřešení všech potíží s pokoji jsme přešli asi 200 metrů do restaurace na večeři. Také asi nejslabší za celou dobu, ale nikdo ze členů výpravy si asi díky únavě neztěžoval. Rychle zblajzli co dostali a šli spát. Zítra vyrážíme V 7 hodin a čeká nás 200 km přejezd do Vietnamu po stejné silnici, jako jsme jeli dneska, ne-li horší …

Těšil jsem se na to, že zase dneska uslyším mou Terezku, opět zde však nejsou telefony. Snad to bude zítra v Dien Bien Phu lepší. I co se týče hotelu i co se týče telefonování. Ptal jsem se Williama, tak říkáme česky mluvícímu průvodci, jestli je tu ve městě někde internet. Sám nevěděl, že to tu zase tak nezná. U restaurace s večeří byla cedulka „Internet Caffe – ADSL2 – Broadband 128kB“ … to mluví za vše.

FOTOGALERIE

Neděle 29. března 2009

Udomxai – Dien Bien Phu, Vietnam (205 km)

Hotel nejen že byl hrozný, ale také se mi v něm nepodařila pustit teplá voda – sice zde bylo nějaké zařízení podobné průtokovému ohřívači, ale i když jsem ho zapnul dle instrukcí na něm uvedených a čekal než by jako voda mohla téct, tak sem se nedočkal. Variantou proto byla studená sprcha. A co jsem se dozvěděl na snídani, tak jsem asi nebyl jediný. Večer ještě po chodbě řvali nějací ožralí číňani či co. Hulili tam jedno cigáro za druhým, tak sem ke dveřím hodil ručník, do kterého sem se utřel po sprchování a to trošku pomohlo, aby kouř nešel dovnitř. Přikryl sem se vhodně vypadající dekou – našel sem ve skříni a padnul na lůžko, usínajíce s přáním, aby po mě v noci nic neběhalo či mě nekousalo. Odněkud se jen zpovzdálí ozýval gekon, ten snad všechny možné hmyzáky vychytal.

Ráno mě vzbudila nějaká budovatelská rozcvička či co. Nevím, odkud se linula, ale zněla dost děsivě. Ještě, jako by si někdo do hudby prozpěvoval. Okna nebyla do ulice, tak se vše linulo z některého z místních dvorků. Nikdo tam ale nikde necvičil. Ještě před půl sedmou, časem snídaně, bylo slyšet po chodbě členy výpravy, jak tahají kufry. Říkal jsem si, kam že se to ženou, tak brzo. Ale už asi uslyšeli cinkání příborů. Já jsem přišel chvilku po půl a jídelna byla plná. Nebylo si ani kam sednout. Před tím jsem předal zapomenutou větrovku – včera ji nechal v restauraci na večeři jeden z členů výpravy a ráno hned pro ni letěl, ale ani nevím, jak se tam s nima domlouval. Byl rád, že jsem ji vzal. Už na letišti, při odbavování, zapomněl u přepážky tašku s foťákem, tak ho musím hlídat. Na snídani byly čerstvé bagety a vhledem k mé včerejší nevolnosti jsem si dal na ně jen marmeládu a na pití vodu. Cesta byla dneska daleká, tak jsem nechtěl nic riskovat. Hned se do mě pustili jedni z výpravy, jaký mají škaredý pokoj, že je to jako na záchodcích a že v Luang Prabangu měli malou špeluňku (i když tam myslím měli všichni krásné pokoje a konkrétně oni si je pochvalovali), tak mou jedinou odpovědí mohla být omluva a sdělení, že je nutno pokoj reklamovat hned a ne ráno, když odjíždíme, že tak jim ho těžko můžu vyměnit.

Na 7:00 byl naplánován odjezd a docela nám to vyšlo. Přijel pro nás takový postarší čínský autobus a Ford Transit upravený pro přepravu lidí. Na busu bylo vidět, že má svá nejlepší léta za sebou. Člověk to musí brát ale tak, že nám nabízí to nejlepší co zde můžou nabídnout a ne nad tím ohrnovat nos, protože pak si kazí dojmy z cesty akorát sám sobě … teda rozšiřuje jedovaté myšlenky i mezi ostatní členy výpravy. Bohužel i zde se takoví našli, že frflali, že do tak zaprášeného busu nevlezou. Nereagoval jsem na to. Až při loučení na hranicích jsem řekl, že kdo chce luxus a pohodlí, má jet o Egypta nebo na Floridu a ne na poznávačku do rozvojové země, jakou Laos je.

Před vyjetím z Udomxay jsme ještě natankovali – tady je i má výtka, to mohl mít klidně natankováno už ráno. Dnešní cesta byla strastiplná. Ujeli jsme 170 km za 7 hod! V některých místech cesty se totiž nedalo jet více jak 10-15 km/hod. Z Udomxay to vedlo přes jednotlivé vesničky po asfaltové cestě, ovšem částečně poškozené za poslední doby dešťů. Nikdo nechápal práci dělníků měsíc před započetím nových dešťů. Je to zde asi sysifofská práce. Ale obdivovali jsme, že byť je neděle, tak na silnici se rušně pracovalo … a my tím pádem kličkovali mezi dírami, výmoly, buldozery, kamením a to nemluvím o „neřízených vesnických střelách“ - tj. děti, jezdci na motorce a domácí zvířata. Někdy by mne zajímalo, kolik jsme během putování přejeli kuřat. Nic většího to asi nikdy nebylo. Cesta po asfaltce měla až do Muong Khoa asi 100 km. Zde jako když utne, konec asfaltu a zůstala pouze hliněná cesta.

V Muong Khoa, asi takové největší vesničce v oblasti, jsme se zastavili. Důvod byl ten, že  jsme vezli nějakou paní, která tu asi bydlela, nebo sem něco vezla či co. Dále už s náma nejela, vystřídal ji nějaký kluk. Vesnici jsme si prošli až k chrámu a škole. Tady děcka skákaly do výšky. Jak? Prostě měli nataženou gumu a štengrovali se, kdo to zvládne výš. Na zemi žádná žiněnka či písek, pouze holá zem. A docela jim to šlo. Ve vesnici jsem objevil také sociálku a pracovní úřad, vše mám nafoceno. Skutečně stojí za zhlédnutí!

Odsud započala ta skutečná jízda „panenskou přírodou“. Teda nejdříve nás čekalo přebrodit řeku Nam Ouk. Brodů bylo na řece několik. První byl spíše přívozem, kdy rezavý ponton tlačil stejně tak rezavý a udýchaný remorkér. Celá cesta přes řeku netrvala ani minutu. Když jsme k přívozu přijeli, zrovna převážel tahač s buldozerem. Čára ponoru byla dost nízko a remorkér měl co dělat, aby vše proti síle řeky utlačil. S naším busem už měl méně práce. Jelikož výjezd z přívozu vedl strmě do kopce a bus byl takový dýchavičný a čoudící, tak jsme z něj vysedli a kopeček vyšli pěšky. Stálo to za to! V jednom z krámků jsme objevili krabici ťamanských nudlí s nápisem „Kuřecí nudle“. Toto se stalo objevem dne, ne-li zájezdu.

Další brody byly některé mělké, některé hluboké. Jeden z nich nás také na chvíli zastavil. Řidič nejdříve osobně změřil hloubku vody – dle toho, kam mu sahala a pak šel uspat sání vzduchu do motoru. My jsme brod přešli po vedlejší lávce a pozorovali, jak se bus pomalu mění na ponorku. Ale vše zdárně dopadlo a my mohli pokračovat. Při výjezdu si s busem dávalo závody malé vietnamské prasátko, letělo jako torpédo.

Nevím, jestli bus jel na naftu či na olej, ale řidič do něj při každé zastávce lil velkou, 5-ti litrovou nádobu oleje. Dle čmoudu vycházejícího z výfuku se nebylo čemu divit.

Stále jsme postupovali po hliněné silnici, v období dešťů určitě neprůjezdné, nahoru a dolů, doprava a doleva apod. Původně jsem předpokládal příjezd do Dien Bien Phu okolo 14 hodiny. Opak byl bohužel pravdou. Na laoskou hranici jsme se dopotáceli po 15 hodině. Pohraničníci vybrali pasy a jali se opisovat do sešitku všechny údaje. To jim zabralo skoro hodinu. Během této doby jsme se rozloučili s průvodci, udělali společnou fotku a předal jsem jim vybrané dýško. Snad se kluci spravedlivě rozdělili. Laoská hranice byla jedna část byrokracie. 3 km dále ležela vietnamská, kam nás měli laosané dovézt jejich busem. Bohužel na staré vietnamské nás zastavila hlídka a nechtěla pustit dál. Vysedli jsme, s kufry přejeli za hranici a čekali na vietnamský bus. Bylo to legrační vidět, jak jdou češi skrze vietnamskou hranici v Tay Trang a kufry táhnou za sebou. Ale i v Bolívii nás tak bus vysadil před La Pazem a my museli čekat na náš bus. Vietnamský dorazil za chvíli a my mohli po přivítání s Honzíkem pokračovat dále.

Na laoském buse byly kufry naloženy a přivázány na střeše. Při vykládání mě dojala nečinnost mužského osazenstva výpravy. Malí a chroustózní laosani kufry sundávali ze střechy, až se jim prolamovala kolena. Nikdo, krom mě a ještě jednoho člena výpravy jim nešel pomoct. Stejně tak při následném nakládání do vietnamského busu. Pomáhal sem je řidičovi nakládat do zavazadlového prostoru, ale bylo je třeba přenést na druhou stranu. Tak jsme to s Honzíkem (je mu přes 70 let) a s Gabrielou (vietnamka z CK) tahali sami. Opět nám přišel pomoct pouze jediný človíček. Dneska mě skutečně dojímali všichni!

Vietnamská byrokratická procedura zahrnovala podepsání příjezdové kartičky. Naštěstí ji za nás během čekání od 12:00 hod vyplnil Honzík s Gabrielou. Následně musel každý člen výpravy projít 3 kroky kontroly. Naštěstí všichni prošli a tak po další hodině jsme byli všichni konečně ve Vietnamu. V Tay Trang – hraničním přechodě, jak na laoské, tak na vietnamské straně na nás koukali jak na zjevení. Jen tak zčistajasna se jim tam neobjeví 33 českých turistů, hlavně když tyto přechody nejsou nijak zvlášť cestovateli využívány.

Do Dien Bien Phu už to bylo co by kamenem dohodil – jen 39 km po asfaltové silnici, což bylo asi 45 minut skrze vesnice, rýžová pole a motající se cyklisty. Čas jsem vyplnil povídáním o okolí a krátce několik informací z historie. Více se tomu budu věnovat zítra, kdy nás dopoledne čeká program, který jsme díky zdržení museli přesunout – muzeum, A1 Hill, hřbitov a monument. Snad to stihnem vše, stejně jako přejezd do Sapy.

Na obědo/večeři jsme dorazili přesně v 6. Každý hlady švidral a jazyk měl žízní přilepený na vestě. V hospodě využili toho, že nikdo neměl dongy a tak nasadili maximálně nevýhodný, dá se říct vydřidušský kurz. Oficiálně je cca 19000 dongů za dolar, oni si dali 13000 dongů. Ale i tak všem jídlo a pivo chutnalo. Měli klasického Tigera a potom nějakou Ha Noi, od které ještě nemám etiketu, tak musím doplnit do alba. Dnešní večeři jsme zrušili s tím, že namísto ní bude poslední den v Hanoji oběd. Gabriela se sice cukala, že restaurace nevrátí peníze, ale pochybuju, že by někomu něco platili dopředu a taky je jejich chyba, že jsme dojeli tak pozdě. Snad to mají mít jako cestovka spočítané, s nějakou rezervou.

Bydlíme v hotelu Dien Bien Phu Ha Noi Hotel. Honosný název pro tento hotel. Je umístěný v centru a docela, ve srovnání s tím včerejším, pěkný. Pokoj mám docela prostorný. A co je důležité, jsou zde telefony. S dnešním rozhovorem s mou Terezkou byla také anabáze. Poslal jsem jí číslo, aby mi zavolala. V pokoji zazvonil telefon, říkám si – super, to bylo rychlé. Zvednu sluchátko a tam nějaký člověk z recepce, že mi volá nějaká paní. Říkám ano, to je moje manželka. On odvětí OK, ale začal žblekotat cosi o ranním buzení, tak říkám, že to platí. On OK a zavěsil, Terezka nikde. Tak volám na recepci, proč ji jako nepřepojí. Tak zase začal o tom buzení. Říkám, že to je jedna věc, a ta platí. Ale že potřebuji, aby mi přepojil Terezku. Nerozuměl, ale když přišel osobně, tak vše pochopil a spojení fungovalo.

FOTOGALERIE

Pondělí 30. března 2009

Dien Bien Phu, Vietnam (288 km)

Dobré ráno Vientame! Chtělo se mi křičet, když mne dneska probudila rázná rozcvička řvoucí z reproduktorů města Dien Bien Phu. Hned mne napadlo, jak musejí být asi místní obyvatelé zdraví, když je takto hromadně městský rozhlas vyzývá k rozcvičce! Nevím teda, jestli rozcvička, ale znělo to tak a po budovatelské hudbě následoval rázný přehled, pravděpodobně kolik včera vyrobili oceli či vytěžili uhlí. Pro našince toto byla zvláštní věc, i když co se týče organizování společného cvičení, už jsem to zažil v Pekingu. Jak se říká, v kolektivu je síla a když se věci dělají hromadně, tak vás asi strhnou. Mne sice nevzbudila rozcvička hned od počátku, ale až ke konci, ale někteří členové výpravy tvrdili, vše hraje už od páté hodiny, či chvíli před pátou. Alespoň dneska nikdo nezaspal, ne? A také poznali další část vietnamské kultury. Nevím, snad se nemýlím, ale poznávání k poznávacímu zájezdu patří, byť je to poznání budíčku v 5:00.

Snídaně dnes nebyla nijak bohatá – bageta, máslo, džem a kdo chtěl, tak volské oko. Opět musí rozežraný našinec brát v potaz, že sever země není rozvinutý jako jih nebo jako Egypt, mám na mysli zařízení pro turisty. Kdy na snídani mají přehršel jídla, ne-li žrádla a celé se odehrává v duchu obžerství. Je třeba i tak trochu skousnout fakt, že nošení snídaně je pomalejší než když si to člověk bere sám. Ale to prostě opět patří k poznání a není třeba se tím znepokojovat či nějak kazit si náladu hned od rána.

U hotelu stál ráno autobus, do kterého nasedala zároveň s námi skupinka francouzů, to jsme ještě netušili, že se s nimi budem celý den pronásledovat a střídat v zastávkách a předjíždět. Je pozoruhodné, jak tito, věkově starší lidé, snášejí cestování lépe než naše výprava. Mám na mysli různá pravidla země, která nikdo z nás nezmění; nastupování do autobusu také zvládají snad 100x rychleji a tak bych mohl pokračovat. Nevím proč, ale připadá mi, že český turista si neváží toho, co mu ta která země nabízí nebo snaží se nabízet. Je škoda, že jsem zapomněl každému přiložit k propozicím turistické desatero …

Hned z rána jsme ještě vyrazili do směnárny vyměnit peníze. Byla to sranda, z jedné banky nás poslali do druhé a pak do další a na závěr jsme skončili v nějaké pouliční směnárně. Obával jsem se, aby měl směnárník dostatek peněz, protože nás zde bylo na výměnu asi 25 a každý měnil tak za 30-50 dolarů, někteří i více, byť jsem je upozornil, že to nebudou mít asi za co utratit. Ale co, kdyžtak jim zbydou peníze do alba. Výměna naštěstí dopadla dobře, všichni vyměnili a tak jsme mohli pokračovat.

Dopoledne jsme dokončili včerejší program – tj. návštěvu válečného muzea, hřbitova a pahorku A1. Při příjezdu do Dien Bien Phu jsem zdůrazňoval důležitost válečné historie oblasti, proto zde také turisté převážně navštěvují místa spojená s francousko-vietnamskou bitvou, stejně jako když jede člověk do Normandie, tak ho zajímají pláže, kde se vysadily spojenecká vojska. Zaráží mne neúcta některých členů výpravy nad historií místa a její význam pro obyvatele. Někdy mi připadá, že členové výpravy nečtou program a neví, na jaký zájezd se přihlašují. Asi se domnívají, že se jedou válet k moři.

Válečné muzeum stojí nedaleko pahorku A1 a vietnamského válečného hřbitova, je to takový trojúhelník nejdůležitějších místních atrakcí. Před muzeem stojí zbylé vietnamské (primitivnější) a na druhé straně francouzské (dokonalejší) zbraně. Byť byli Francouzi vyzbrojenější, tak jim to nepomohlo k vítězství a díky houževnatosti a soudržnosti, opět ten kolektiv, Vietnamců byli poraženi. Dien Bien Phu leží v údolí, odkud nebylo úniku a veškeré zásoby sem musely být shazovány letecky. Vietnamci mezitím Francouze v klidu ostřelovali. Prohlídka muzea není nikterak dlouhá, uvnitř je několik exponátů a fotografií věnující se bojům z roku 1954. Na závěr návštěvník shlédne dokumentární film doplněný interaktivní mapou, kde se rozsvěcují jednotlivé pozice jak francouzské, tak vietnamské armády. Vcelku působivé, když si člověk uvědomí bezútěšnou situaci francouzů … a také, proč se do podobných bojů pouštěli.

V muzeu byla nějaká delegace pohlavárů v uniformách a s metály. Oni si natáčeli a fotili nás, tak se naši členové výpravy začali fotit s nimi. Nebylo jim to proti srsti a tak se obveselily obě strany. Prostě taková soutěž „Ulov si svého komunistu ...“.

Z muzea jsme se přesunuli na vietnamský válečný hřbitov. V řadách tu jsou vyrovnány hroby stovek vojáků padlých za této války. Na každém náhrobním kameni je velká hvězda. Návštěvníci zde kupují vonné tyčinky a tyto pak zapalují i centrálního oltáře. Prý se jim splní jejich přání.

Nedaleko odsud leží pahorek A1, původně pojmenovaný Eliane – po milence francouzského velícího generála. Celý pahorek je provrtán zákopy a tunely, které sloužily francouzům, jako úkryt. Vietnamci v podobném prostředí neuměli bojovat a proto pahorek dlouho vzdoroval. Byl však dobyt sebevražednou akcí vietnamského vojáka, který zde pod kouřem dýmovnic vběhl do muničního skladu a ten odpálil. Jako němý svědek zde zeje obrovský kráter. Na vrcholku kopce je jako památka bojům francouzský tank. Mimo historickou hodnotu místa je odsud ještě krásně vidět na celé údolí a okolní hory.

V 10 hodin jsme sedli do autobusu a čekal nás přejezd do Sapy, horského městečka. Délka přejezdu téměř 300 km. Poučen z Laosu mi bylo jasné, že tento přejezd bude trvat dlouho, velmi dlouho … ale mé očekávání bylo předčeno.

Dobu v autobuse jsem vyplnil povídáním o zemi, jejich zvycích a pravidlech, což je stejně zbytečné, protože spousta členů výpravy je nerespektuje a myslí si, že se země změní kvůli nim a bude se chovat tak, aby ji to vyhovovalo. Prostě nechápou, že oni se musejí přizpůsobit místním zvyklostem a pravidlům a ne opačně. Když se přizpůsobí, tak si ušetří zbytečné trapasy a otázky proč a jak …

Při cestě jsme udělali zastávku na oběd – tady jsme se také setkali s výše zmíněnými Francouzi. Večeře byla asi 70 km od Sapy, opět zcela jiná a zakončená rýžovým vínem. A hádejte kdo přišel na večeři? Ano, Francouzi! Veselí, šťastní, že můžou poznávat tuto zemi. Ne jako naše výprava, zašklebení, s dotazy proč jedem tak dlouho … jako by to šlo urychlit. Jaké jsou obrovské rozdíly mezi lidmi a národy.

Je pravdou, že cesta byla dlouhá, do Sapy jsme dorazili až skoro o půlnoci. Vše je ale dáno kvalitou místních silnic. Je trošku zarážející, že když zde probíhá rekonstrukce, tak probíhá na celém úseku, ne jako je to mu u nás, čistě na malém kousku. Tím bylo vše protaženo a zdrženo. Občas jsme také museli čekat, až se nějaký kousek doasfaltuje či dobagruje. Můžem být rádi, že nezačalo výrazněji pršet, protože pak by se blátivý úsek stal nesjízdným a my zůstali trčet někde napůl trasy. Další zpomalení bylo proplétání se mezi náklaďáky, mnohdy na centimetry či ještě méně. Obdivoval jsem našeho řidiče. V domnění, že už vše půjde dle plánu jsme začali stoupat do nejvyššího průsmyku na cestě – do výšky 2100 metrů. Zde byl další problém – na nekvalitní silnici už byl každý zvyklý, ale na neprostupnou mlhu ne. Nebylo vidět na metr od autobusu, závozník řidičovi otíral sklo, jak se mu mlžilo a také měl oči přilepené na předním skle, jak na šťopkách. Myslím, že byli oba dva zpocení i na zadku! Dojezd náš řidič korunoval zacouváním do velmi úzké uličky až k hotelu!

FOTOGALERIE

Úterý 31. března 2009

Sapa – Lao Cai (40 km)

V hotelu je v recepci bezdrátové připojení, tak jsem zde ještě po ubytování seděl a „povídal“ si po Skypu s mou Terezkou. Do postele jsem se dostal až okolo jedné hodiny, ale ani pak jsem ještě chvíli nemohl usnout. Přemýšlel jsem nad chováním některých členů výpravy. Je asi ale zbytečné se nad tím pozastavovat. Už jen pár dnů a tito se vrátí tam, odkud přišli. Jen by mě zajímalo, zda si čtou program zájezdu, obávám se, že ne.

Sapa leží v nadmořské výšce asi 1500 metrů, je to oblíbené turistické středisko jak pro místní, tak pro zahraniční turisty.

V 5 hodin mě vzbudila šílená bouřka, práskalo to okolo hotelu seč mohlo. Tak jsem si jen říkal, aby déšť do rána přešel. Teď je po 7 hodině a venku stále bouří a prší, tak uvidíme, jak dopadne celý den ...

Snídaně byla dneska velmi dobrá, je vidět, že tady jsou zařízení na turisty více jak třeba v Dien Bien Phu. Já jsem si dal své obligátní koláčky, měli tu velký výběr. Takový křupavoučký čokoládový croisant nikdy neuškodí.

Bohužel počasí se nijak neumoudřilo. I po snídani stále bouřilo. V jednu chvíli to vypadalo, jako by chtělo i přestat, ale pak se déšť a bouřka spustili na novo. Členové výpravy si chtěli dát baťohy do autobusu, tak sme čekali na řidiče než dorazí odněkud ze snídaně. Pak jsem udělal změnu. Kdo chtěl, mohl zůstat v hotelu a kdo chtěl mohl se s námi vydat na místní tržiště. Naštěstí největší prudiči zůstali v hotelu, však oni by zmokli a to by jim potom mohlo ublížit ne? Stačil mi jen výraz ve tváři. No comment. Jen nerozumím tomu, proč takoví lidi jezdí na poznávací zájezdy, proč raději nesedí doma u bazénu a nechvástá se před sousedy, jaké má auto, jak má velký bazén a podobně. Proč jezdí druhým, kteří si cestu užívají, byť náročnou, vše kazit.

Na tržišti jsem si koupil deštník, budeme mít doma originál vietnamský, hihi. Prošel sem si tržnici, všechna patra. Ta s jídlem byla asi nejzajímavější. Viděl jsem tu jíst i nějaké bílé turisty. Hltali to sebe nudlovou polévku – spíše nudle v nějaké nahnědlé vodě … blééé! Z tržiště jsem prošel několik uliček města a pak se vrátil do hotelu. Poslal jsem mé Terezce zápisek ze včerejška a kousek ze dneška. Teď probírám fotky a suším mokré boty.

Za hodinu a něco nás čeká oběd – dneska by měl být v hotelu. Venku stále bouří a poprchává. Sapa je také zahalená do pravé londýnské mlhy. Skutečně neprostupné, husté tak že by se dala krájet, jak říká Rákosníček.

Kvůli počasí jsme upravili program – po obědě pojedem na Dračí horu a odtamtud do Lao Cai. Měli jsme ještě navštívit dvě vesnice místních etnických skupin, ale kvůli počasí jsem toto zrušil, abychom někde neuvázli s autobusem.

Oběd byl dneska v luxusním duchu, tak následně ceny pití tomu odpovídaly. V daný čas se všichni sešli v restauraci, kde byla před tím snídaně. Vyhlídku kazila akorát neustále se valící mlha a občasné hřmění v dálce. Mlha ale nebyla už tak tmavá jako ráno. Také členové výpravy se zdáli býti spokojenější – pokoupili spoustu věcí, co asi  ani nechtěli, ale to jim očividně nevadilo. Já se trošku dospal, asi půl hodiny jsem se svalil na postel a chrupkal. I to málo stačilo.

Po obědě dorazila vietnamská osádka, jezdí jich s náma jak blech a naložili jsme kufry do autobusu. Respektive jsme je nechali řidičovi a závozníkovi. My se pěšky vydali k Dračí hoře. Je to jedno z vyvýšených míst nad městem, převýšení je oproti okolnímu terénu asi 200 m. Hora je upravena jako výletní místo. Jsou zde prolézačky pro děti, překrásně upravené trávníky a stromy. O kousek výše je zahrada orchidejí, kde je téměř polovina ze 600 orchidejí vyskytujících se ve Vietnamu. O kousek dál je vyhlídka na město a na horu Par Si Phan, která je nejvyšší ve Vietnamu – 3143 metrů. Zde jsme měli ale trošku smůlu, vše bylo zahaleno mlhou. Jedině jsme museli věřit našemu průvodci, že tam skutečně vše o čem mluví je.

Dále jsme prošli Evropskou zahradou až na Oblačnou míli. Cestou nahoru se procházelo jakoby zmenšeninou Českého ráje. Tyto, sopečného původu, skály byly kdysi dnem oceánu. Průchody se zužovaly až do takových vietnamských rozměru a našinec měl problém se tudy protáhnout. Na Oblačné míli jsme měli obrovské štěstí – najednou vyšlo sluníčko a mraky odvál vítr. Bylo to úplně neuvěřitelné, jakoby mávnutím kouzelného proutku. Ani jsem nevěděl, že ve městě je jezero. A za chvíli se zase zahalilo za oblačnou oponu, jako by tam nikdy nic nebylo. Na závěr nás čekala krátká zastávka v kulturní vesnici Hmongů – tato ale sestávala pouze z jednoho domu. Dole byly suvenýry a nahoře podium pro představení. To mělo začít ale až za 40 minut, takže jsme nečekali a vydali se zpět do autobusu, který na nás čekal dole u kostela postaveného Francouzi ve 30. letech minulého století. Po cestě jsem ještě koupil sušené meruňky a horská jablíčka – to jsou takové šušínky, něco jako švestky, tak jsem zvědavý, jak budou chutnat.

Dnešní jediná cesta autobusem byla ze Sapy do Lao Cai. Měří 40 km a ve srovnání s předchozími byla ve vynikajícím stavu, úplná dálnice. Cesta teda trvala ohlášenou hodinu, byť jsem tomu zpočátku nevěřil. Vedla převážně z kopce a na ní vybíral dýško pro řidiče a průvodce. Na některých místech jsem si pomalu musel kleknout na zem autobusu, abych se nevykulil Cestu lemovalo krásné údolí plné terasovitých rýžových políček. Bylo to úchvatné, škoda že  bus nemohl nikde zastavit, abychom si to vyfotili. Koupil jsem si ale dneska ráno na tržišti štůček pohledů, kde jsou tato políčka vyfocena.

V La Cai naše cesta nejdříve vedla k hranicím s Čínou, ležící na druhém břehu Rudé řeky, která zde protéká. Stáli jsme ve Vietnamu a koukali do Číny. Celkově mi Lao Cai připadalo jako nějaké čínské město. I lidi jim zde byli podobní.

Další zastávkou byla místní tržnice, ale skutečně tržnice podobná těm u nás, s rozdílem, že v jednom patře prodávali i místní potraviny, koření a různé věci, které člověk vůbec neznal. K dnešnímu sušenému ovoci jsem přidal ještě kiwi. Vypadá velmi dobře a snad bude i tak chutnat či se z něj doma neposerem. Obkukoval sem tam ještě obchody s mobily, abych pak mohl poreferovat, co ve zdejších končinách frčí.

Odsud jsme už přejeli do hotelu, který je asi 30 metrů od nádraží a ubytovali se tam.Teda nenazýval bych to ubytováním, protože jsme zde strávili asi 2 hodiny a večeři. Ale hotel luxusní, vůbec jsem nečekal takovou kvalitu. Spíš sem počítal, že to bude nějaká „ubytovna“ skutečně jen na sprchu. Večeře se zde odehrála také v čínském stylu – na stole stál velký otočný podnos plný různých specialit a uprostřed rybí polévka – místní lahůdka. No dvakrát mi zrovna nechutnala. Ale už na oběd byla polévka s mušlemi, tak je to asi místní záležitost.

Po půl osmé jsme se přesunuli k nádražní budově. Byla zde ale obrovská fronta lidí, nechápali jsme co se děje. Později nám bylo řečeno, že vlak má kvůli poruše asi hodinové zpoždění. I proto jsme jsme se vydali zpět do hotelu. Když se zde všichni zase rozložili, tak přiletěli vietnamčíci, že vlak pojede za 15 minut. Rychle jsem všechny sehnal a zase jsme hnali na nádraží. Venkovní fronta už byla pryč – nastoupili do vlaku SP4. My ale ještě dalších 45 minut čekali na náš – SP2. Místním problémem je to, že nemají dvě koleje, jen jednu  tak když se jeden vlak někde zasekne, není ho zase až tak kde objet. Naštěstí vše dobře dopadlo a my asi s hodinovým zpožděním vyrazili směrem na Hanoj. Mělo by to být 370km, tak uvidím, kolik naměří pepin. Kupéčka jsou zde po 4, tak jako v Tibetu, ale vlak není tak nový a tak hezký. I štiplístek je nepříjemný, protože při nástupu byl na jednom lístku vagon č. 13 a následně na malém, připnutém vagon č. 12, takže jsme nevěděli kam nastupovat. Bohužel jsme zvolili špatnou variantu a tak se museli všichni stěhovat a tím blokovali další nastupující. Ve finále vše ale dobře dopadlo a když to půjde dobře, dorazíme do Hanoje po 6. hodině ráno. Průměrná rychlost vlaku je 30-40km, takže žádná převratná stovka jako tomu bylo v Tibetu. Ale třeba se to rozjede, kdo ví.

FOTOGALERIE

Středa 1. dubna 2009

Lao Cai - Hanoi (286 km) – Ha Long Bay (198 km)

Tak dneska už putujeme 10. den a navíc je apríla! Snad si nikdo nikoho nedobere a celý dnešek dopadne dobře.

Noc ve vlaku nebyla špatná, trochu jsem se vyspal. Pořád lepší než letadlo, kde se člověk krčí na sedadle a po hodině strnulé polohy už neví, jak by se posadil, neustále do něj naráží motající se kolemjdoucí apod. Tady jsem se v kupé natáhl, sice postel byla tak těsně, velmi těsně na mou výšku,  abych mohl pohodlně ležet. Chudáci ti co mají více jak 185 cm, ti už se na postel prostě nevešli a museli najít polohu skrčence. Ale podle toho, jak ráno reagovali a vypadali to asi všichni zdárně zvládli. Několikrát mě v noci vzbudilo brždění vlaku, tak jsem koukal chvíli z okna a pak zase usnul. Těžko bylo poznat, kde asi jsme. Jen jsem počítal, že bychom v Hanoji, hlavním městě Vietnamu měli být okolo 6:00 a skutečně tomu tak bylo. Budíček ve vlaku sestával ze zaklepání na dveře nerudným štiplístkem. Byl jsem vzhůru už chvíli před tím a využil chvilky, kdy ještě nebyla fronta na záchod. Stejně jako v Bolívii, byl i tento záchod vcelku čistý, České dráhy by si měli vzít z čistoty ostatních, byť vcelku ne zrovna rozvinutých zemí, příklad.

Vzhledem k mým zkušenostem s nádražími podobného typu, jsem se obával vystupování z vlaku, že zde bude zmatek a někdo se ztratí. Opak byl pravdou. Na peroně už nás čekal průvodce – jmenuje se Hom nebo Home, prostě tak nějak, nevím jak se to píše. Vcelku sympatický človíček, jak jsem později zjistil, tak je o rok mladší než já … už asi nějak stárnu či co a navíc má 3 syny. Asi mám co dohánět, hihi. Konečně to byl průvodce, který mluvil skvělou angličtinu a který mluvil a mluvil a mluvil a mluvil. Průvodci v Laosu a první části putování po Vietnamu stáli za prd. To jsem musel improvizovat s pomocí knihy a svých znalostí.

U nádraží čekal autobus, tak jsme se do něj opět snažili nacpat všechny naše kufry. Bohužel bez úspěchu. Stejně jako první autobus ve Vietnamu měl i tento o jeden úložný prostor míň. Jsou to čínské autobusy, pohodlné, což o to, ale s malým prostorem pro zavazadla. Místní asi necestují s takovými kufry jako cestují Češi, zvláště pak téměř na závěr zájezdu, kdy každý nakupuje jako zběsilý, aby domů dovezl nějakou kravinu na prach. Vždycky je tedy nutné, aby část kufrů byla naložena do busu – na zadní sedadla. Ještě že není plný autobus, to nevím, co by dělali, kam by kufry dali.

Hotel určený na snídani a osprchování už byl o třídu níže než ten v Lao Cai, ale to na tento účel nevadilo. Snídaně byla dobrá, jen někteří členové výpravy byli zase nervózní, že jim hned nepřinesli bagetu, že museli čekat. Místní prostě pečivo nesnídají, tak nejsou připraveni na nápor Čechů. Už se nepozastavuji nad nevychovaností některých členů výpravy. Proč o tom mluvím? Včera, když jsme odjížděli z Lao Cai, se mě jak průvodce, tak Honzík ptali, jestli byla večeře v pohodě, jestli všem chutnala. Netušil jsem o čem mluví nebo proč se ptají. Dozvěděl jsem se až ráno, že jeden z členů výpravy málem vyvolal mezinárodní konflikt tím, že nesl vrátit rybí polévku, kterou jsme dostali v Lao Cai  k večeři. Naprosto rozumím, že někomu to které jídlo nemusí chutnat, ale toto byl vrchol nevychovanosti a mluví zcela o charakteru člověka. Dále to zde nebudu rozebírat, už mi bohužel nezbývá nic jiného než se smát nebo kroutit hlavou. Při přesunu z nádraží do hotelu jsem měl k členům výpravy malou řeč na výše uvedené téma. Vše všeobecně. Být ale tím dotyčným, tak se do země studem propadnu. Tomu to ale asi nevadilo, dle dalšího chování.

Dnes jsem poprvé za svou profesionální kariéru průvodce musel uplatnit právo veta, tj. dát skupině na výběr a když i jeden bude mít jiný názor než ostatní, tak to bude dle jeho názoru. Proč? Už dříve byly mezi některými členy výpravy snahy o „vzpouru“, že je přeci nebudu nutit, aby se zúčastnili prohlídky Ho Chi Minhova komplexu. Opět nepochopili, že se jedná o věci patřící k dané zemi! Nejen nepochopili, ale ani si danou situaci nechtěli nechat vysvětlit či spíše nechtěli rozumět. Po rozdání klíčů jsem se všech zeptal, zda se chtějí zúčastnit návštěvy mauzolea a dalším míst souvisejících se „strýčkem Ho“. To, že program bude dodržen podpořili 3 členové výpravy, tím bylo vše vyřešeno a diskuze skončena. Nechci dělat nějakého rapla, ale myslím si, že od toho skupinu průvodcuju, aby vše fungovalo tak jak má a nevznikaly podobné situace. Samozřejmě jsem dal těm, kteří se nechtěli návštěvy Ho Chi Minhova komplexu zúčastnit na výběr – buď půjdou s námi nebo je vysadíme a poté naložíme na domluveném místě, samozřejmě bez jakékoliv refundace za vstupenky. Zarážející bylo, že najednou šli všichni, byť se tvářili jak kdyby požvýkali hodně kyselý citron.

Dnešní program začínal v 8:30 – poté co se všichni nasnídají, osprchují a trošku odpočinou. Když jsem vyšel před hotel, byli tady už někteří členové výpravy s Honzíkem a jeho známým – Víťou, to byl také česky mluvící Vietnamec, snad ještě lépe než Honzík. Bylo to super pozdvižení pro všechny.

Nejdříve jsme udělali krátkou projížďku Hanojí a díky skvělému průvodci se dozvěděli mnoho informací o městě. Například, že žluté budovy jsou z doby francouzské kolonizace a že žlutá znamená pro místní obyvatele štěstí. Mezi další budovy ve městě patří Stará čtvrť a poté nová, moderní betonová monstra, která sem zase až tak nezapadají.

Prvním navštíveným místem bylo Ho Chi Minhovo mauzoleum. Jak jsem psal výše, najednou se chtěli všichni zúčastnit prohlídky, nikdo neměl proti těmto bodům jakékoliv námitky. Nikdy jsem nepochopil, proč se tak Český národ chová, proč se nechává strhnout davem a bezmyšlenkovitě následuje skupinu … Do mauzolea je zakázán vstup s baťohy a foťáky, tyto si od nás vzal náš pan průvodce. Nejdříve nás seřadili do řady, jednoho za druhým, prošli jsme bezpečnostním rámem a ve dvoustupu pokračovali pod zastřešeným chodníkem ke vstupu do mauzolea. Toto bylo otevřeno veřejnosti v roce 1975, 6 let po smrti strýčka Ho. Zemřel 2. 9. 1969 – ve stejný den, kdy v roce 1945 byla vyhlášena nezávislost země. Dlouho bylo uváděno jako datum úmrtí 3. září, pro místní obyvatele bylo nepřípustné, aby velký Ho zemřel v toto datum. V současnosti už však pod tlakem historických událostí došlo k opravení datumu. Ho chtěl, aby byl zpopelněn a jeho popel rozdělen na 3 části a uložen v malých chrámech na severu, středu a jihu Vietnamu. Bohužel se tak nestalo. Vietnamci mu vybudovali mauzoleum, kde je doteď uložen. Každý rok v listopadu/prosinci je Ho brán „do údržby“ a mauzoleum uzavřeno. Také je zde zavřeno každý pátek a pondělí. Prohlídka netrvá dlouho. Trošku nám ji zpestřily děti, které se návštěvy účastní v rámci školních výletů – zpívali zde národní hymnu a poté nějaká delegace kladla u vstupu věnec. Uvnitř je nutné dodržovat naprosté ticho, ke kterému nabádají všude přítomní vojáci v nažehlených uniformách. Nesmíte vstupovat s rukama v kapsách či za zády, musejí být podél těla. Mramorovým monstrem projdete krátkou chodbou do klimatizované místnosti kde velký Ho leží ve skleněném sarkofágu osvíceným rozptýleným světlem. Okolo stojí jako čestná stráž 4 vojáci. Pro místní je toto pravděpodobně tou největší poctou. Jen našinec se na to dívá trošku jinak a s nadhledem. Uvnitř není dovoleno se zastavit, je třeba pomalu a průběžně procházet. Ve světě už jsou tímto způsobem uloženy pouze 3 osoby – Lenin, Ho a Mao. Při pohledu na voskový vzhled Ho návštěvníka úplně zamrazí v zádech, a to i po tolika letech ...

Venku už nás čekal náš průvodce a nyní jsme se přesunuli před vchod – i s foťáky a konečně si všichni mohli vyfotit místo, které právě navštívili. Mauzoleum leží na Náměstí nezávislosti. Ročně navštíví mauzoleum několik stovek tisíc turistů – jak dětí, tak místních, ale i Američané bojující ve vietnamsko-americké válce.

Prohlídka dále pokračovala k Prezidentskému paláci – tento však není otevřen pro veřejnost a lze si jej prohlédnout pouze zvenčí. Budova se otevírá pouze pro oficiální návštěvy. Původně byla tato postavena pro francouzského guvernéra Indočíny, ale po vyhnání Francouzů po porážce u Dien Bien Phu v roce 1954 se sem nastěhoval Ho. Nebydlel zde ovšem dlouho. Byl to prostý člověk a tak nechtěl, aby se v poničené zemi plýtvalo penězi, tak se usídlil ve skromném domě ležící  nedaleko od paláce. Turisté mohou do domu nahlédnout skrze zasklené okno a k vidění je pracovna, jídelna a ložnice.

Zbytek svého života strávil Ho v domě na kůlech, který mu měl připomínat jeho rodný dům. Je postavený přesně podle stylu domů etnických skupin. Dole je místo pro odpočinek – je zde vystaveno křeslo a pracovní stůl. Zde se Ho setkával i s dětmi, které naslouchaly jeho vyprávění. V horním patře je opět, přes zasklené okna, ke shlédnutí pracovna a poté ložnice kde v roce 1969 zemřel. Okolo domku se rozprostírá zahrada, kde Ho pěstoval kokosové palmy – symbol soudržnosti Vietnamu, choval ryby a staral se o zvláštní strom – Bo. Je to strom, pod kterým Budha prozřel.

Nedaleko leží Pagoda na jednom sloupu, což je nejstarší a nejdůležitější pagoda ve Vietnamu, postavená v polovině 11. století. Legenda říká, že ji tehdejší král nechal postavit na základě snu, kdy se mu zjevila bohyně podávající mu mužského potomka – král neměl následovníka. Oženil se proto s prostou vesničankou a tato mu porodila syna. Na počest bohyně nechal král postavit Pagodu na jednom sloupu.

Zakončením Ho Chi Minhova komplexu bylo muzeum věnující se velkému Ho. Slavnostní otevření proběhlo v roce 1990 u příležitosti 100. výročí narození. Stejně jako pagoda, tak i muzeum má připomínat rozevřený lotosový květ. Byť v betonu vypadá trošku zvláštně. Uvnitř jsou exponáty věnující se mládí Ho, jeho života, studií, 30-ti letého cestování, útěku z Hong Kongu, kde mu hrozil trest smrti apod. Exponáty jsou zajímavé a člověk by u nich určitě strávil více času, kdyby to bylo možné.

Před obědem bylo naplánováno Válečné muzeum. Toto je rozděleno na 4 části – vznik armády, francouzsko-vietnamské boje, americko-vietnamské boje a budoucnost armády. Nejzajímavější byla bezesporu venkovní expozice amerických a vietnamských zbraní. Uprostřed komplexu stojí Vlajková věž (výška 40 m, stáří 100 let) a nedaleko zvláštní skulptura ze zbytků sestřelených bombardérů B52. Tito Vietnamci nebyli schopni svými jednoduchými zbraněmi sestřelovat, proto jim na pomoc přispěchala sovětská armáda se svými kaťušemi. Během bombardování  Hanoje bylo sestřeleno několik desítek těchto letadel. Jestliže pilot přežil, tak byl umístěn v tzv. Hotelu Hanoj – místo, kde se snadno zapíšete, ale nesnadno odejdete – obávané vězení, kde zmizela spousta amerických vojáků.

Oběd byl dnes ve velmi luxusním stylu a navíc formou švédských stolů, čili si každý přišel na své. Restaurace byla obrovská, nebylo pomalu možné najít konec nabídky jídla. Během oběda jsme s naším průvodcem rozdali členům výpravy dárky na památku – ženám 3 sošky panenek a mužům sadu jídelních hůlek. Sošky pro dámy jsou docela těžké a tak mě mrzí, že je chtějí někteří členové výpravy zahodit nebo „zapomenout“ v hotelu. Já se těším, až hůlky s Terezkou vytáhneme a vyzkoušíme. Jsou baleny ve velmi pěkné krabičce zdobené laquerwarem.

Čas postoupil, a tak jsme vyrazili směrem do Ha Long Baye neboli místa, kde přistál drak a pomohl místním obyvatelům porazit Číňany. Cesta vedla po dálnici na sever, ještě kousek skrze Hanoj, kolem mostu postaveném na konci 19. století francouzskými architekty, kteří se zasloužili o postavení Eiffelovy věže. Most byl v roce 1972, během „Vánočního bombardování“ poškozen, ale nyní je neustále rekonstruován do původní podoby. Také nádraží a nemocnice byly zasaženy bombami. Jako zázrakem v nemocnici zemřelo pouze 18 lidí, byť byla tato přeplněná.

Cesta ubíhala daleko rychleji než jsme byli zvyklí. Asi v polovině jsme udělali zastávku v chráněné dílně vyrábějící rukodělné suvenýry. Pěkné věcičky, ale trošku předražené. Navíc zde byl dost otravný personál, pořád za Vámi chodil, až to bylo nepříjemné. Já zde pořídil typické místní bonbony – ze zelených fazolí. Balené jak malé bujónky a  ještě potom rozdělené na malé kostičky.

Do Ha Long Baye jsme dorazili po 5.hodině, ubytovali se v hotelu a měli až do 7 volno – do večeře. Ta byla v nedaleké restauraci a ochutnali jsme při ní spoustu mořských potvor. Tam jsme jeli busem a zpět už po svých, aby se všichni protáhli. Já zavítal po cestě zpět s Honzíkem k moři a okusil vodu, pravda byla trochu studená, ale zase ne až tak moc.

Dnes nebylo počasí nic moc, v Hanoji jsme zmokli a po cestě také poprchalo. Doufám, že by zítra mohlo na chvíli vysvitnout sluníčko, aby projížďka po zálivu stála za to a ne abychom se pouze dohadovali, co před námi vlastně je, jako to bylo v Sapě. Tam se mlha na chvíli zvedla a působila mysticky.

FOTOGALERIE

Čtvrtek 2. dubna 2009

Ha Long Bay (23 km) – Hanoj (172 km)

Otevřu oko a kouknu z okna … hádejte co? Všude je mokro, po obloze se převalují těžké mraky plné vody. Když dohlídnu z 12. patra hotelu dolů, tak venku chodí lidičky bez deštníků, ale to neznamená, že ta voda z ocelově šedých mraků nepřeteče a nezačne valit proudem. Stále jsem ale zůstával optimistou, že třeba se to náhodou vybere … třeba. Ale výhled na Ha Long Bay byl mizerný, ostrůvky v oparu a moře nemělo také nijak zvlášť hezkou barvu. Šel jsem raději na snídani, abych přišel na jiné myšlenky. Dneska jsem zvolil mini-croisanty, opět osvědčená varianta. Trošku jsem si je přimáznul marmeládou a byly vynikající.

Byl jsem po snídani a na obloze stále trčely ty samé mraky, vůbec nevypadalo, že by se chtěli jakýmkoliv směrem pohnout. Spíše se chystaly, že veškerou vodu vypustí na záliv. A tak se i stalo. Zatímco jsme čekali, až přijede bus, začalo pršet. Já mezitím vyřešil jednu zapomenutou peněženku s pasy a doklady – ještě že v hotelu jsou tak důslední a hned pokoj kontrolovali a toto našli. Horším zjištěním by bylo, že peněženka chybí až v Hanoji. Stále by byl čas na přepravu, ale vše by se prodražilo.

U hotelu ještě stály místní obyvatelky a snažily se prodat pohledy Ha Long Baye. Jak členové výpravy, tak i já si je u nich koupil. A to hlavně abychom viděli, jak vypadá záliv za sluníčka. Bylo mi jich trochu líto, jakmile se přiblížili pod střechu hotelu, ostraha na ně hned křičela a hnala je pryč. Tady bylo vidět, že v Asiatech je něco špatného – jakmile jim dáte uniformu, hned jsou zlí. Stejně tak se chovala ostraha hotelu k prodejkyním v Sapě. Zdálky jim ukazovali, kam můžou jít, jakmile pomyslnou čáru překročily, bylo zle. Jedna se „utrhla“ a sprintem přeběhla k hotelu. Než ostraha cokoliv mohla udělat, už prodávala. Ostatní jen koukaly na její odvážný krok.

Od hotelu k přístavu to bylo kousíček, asi 600 metrů. Kdyby nepršelo, dalo by se to ujít pěšky. Ale venku začal pěkný lijavec. Jak já, tak ani žádný ze členů výpravy se netvářil nijak pozitivně. Ale na druhou stranu, kdo viděl záliv v dešti a pod mrakem? Nemusí se všude uvádět jen fotky za slunečna. V přístavu jsme počkali než průvodce koupí lístky, našli loď a nasedli. Loď byla krásná, stejně jako ostatní, z týkového dřeva, vkusně zařízená a jmenovala se … cosi 24. Celá plavba zálivem měla trvat včetně oběda něco málo přes 4 hodiny. Palubní personál nás uvítal hrníčkem zeleného čaje, ale náš Honzík měl lepší „uvítátko“ - rýžovou vodku, ze sladké, lepivé rýže. Skutečně v ní byl cítit cukr nebo jako karamel. Velmi rychle se „vypařila“, ale to bylo tím, že Honzík, jak je vidět z fotek, naléval velmi štědře a rychle.

Chvíli trvalo, než jsme se vypletli z přístavu, současně s ostatními vyplouvajícími loděmi a našim prvním cílem byla jeskyně „Ráj“, asi po 30 minutách jízdy. Jedná se o krasovou jeskyni objevenou místním rybářem v roce 1993 a v roce 1998 byla zpřístupněna veřejnosti. Rybář ji našel úplnou náhodou, ostatně jak asi většinu jeskyní, když se mu pokazila loď, tak se pohyboval po břehu a objevil v zemi otvor – současné místo se jménem „Nebeská brána“. Vše oznámil na radnici, tito zajistili skupinu speleologů a dotyčný rybář pohádkově zbohatl. Jeskyně má 3 místnosti, jedna je krásnější než druhá. Všeobecně se uvádí, že ta prostřední je nejkrásnější. Vnitřek jeskyně je krásně nasvětlený barevnými lampami. Toto jsem ještě nikde neviděl a působí to velmi efektně. Jednotlivé krápníky připomínají postavy či zvířata, jako v dalších jeskyních. Záleží jen na představivosti návštěvníka, co si pod daným tvarem vybaví. Když jsme šli do jeskyně, tak nepršelo. Když jsme vyšli, už zase ano.

V krytém zálivu jsme zastavili na plovoucí vesnici a plovoucí rybárně. Dokonce zde mají i plovoucí školu! Vysedání z lodi bylo trošku náročnější – příď byla vysoko, a byť přistavili schody, tak mnoho členů výpravy mělo velký problém tyto zvládnout. V plovoucí rybárně nakoupila posádka veškeré mořské dobroty na oběd. Prodávali tu žraloky, úhoře, kraby, krevety apod. Během krátké doby ještě k vesnici dorazilo několik loděk – pojízdných ovoce/zelenina prodejen.

Průvodce domluvil s kapitánem, aby projížďku zálivem prodloužil. Aby zajel dále než jen ke dvěma „Bojujícím slepicím“ a pak zpátky. Proto náš kapitán s námi obkroužil kolečko okolo dalších, jiných skalisek, kam mnoho návštěvníků nejezdí. Stálo to za to! I počasí se umoudřilo. Oblaka zbělela, asi tím, jak se už vypršela a také déšť ustal. Dalo se tak jít na vrchní palubu lodi.

Okolo skalního útvaru „Bojujících slepic“ jsme se vrátili na obvyklou turistickou trasu a následoval oběd. Jak jsem psal výše, skládal se z mořských potvůrek nakoupených ve vesnici. Kraba jsem si nedal – moc práce a málo užitku. Naštěstí spolustolovníci nejedli další chod – krevety, tak jsem si na nich pochutnal já. Oni zatím obírali dost osmaženou rybu. Následovaly zvláštní potvůrky, tyto ještě neznám. Něco jako stonožka. Přemýšlel jsem, jak se tyto jí. Měly rozříznutý krunýř na hřbetě a uvnitř bylo maličko masíčka, ale dobré a určitě zdravé. Myslím si, že na dnešním obědě si každý pochutnal, i když před tím nahlédnul do kuchyně, či na záď lodi, kde kuchař jídlo připravoval.

Do přístavu jsme se vrátili okolo 12:30, nasedli do busu a vyrazili směr Hanoj. Cestou obloha opět postupně tmavla a tmavla, až se zase spustily provazy vody. Bylo štěstí, že jsme byli v buse. Slíbil jsem účastníkům výpravy zastávku na stejném místě, jako včera – v chráněné rukodělné dílně. Jelikož jsme měli čas, přestávka byla 45 minut. Já a někteří ostatní členové výpravy toto strávili u kafe či piva. Dneska byla extrémní zima, a to i mně. V místě přestávky navíc šíleně profukovalo, měli tu pootevírané dveře do všech stran. Členky výpravy dokončily nákupy ze včerejška my pokračovali na Hanoj.

Původně se náš průvodce obával, abychom do Hanoje nedorazili pozdě – jeli jsme totiž v době dopravní špičky. Řidič cestu zvládl vcelku rychle a tak jsme ještě stihli náš dnešní program. Nejdříve jsme se prošli okolo sochy krále, který ustanovil Hanoj v roce 1010 hlavním městem. Následoval přechod silnice – nebo spíše spáchání sebevraždy. Člověk zde musí vystihnout ten pravý okamžik a vstoupit do vozovky a jít, ne se zastavit.

Následovala procházka okolo Jezera vráceného meče s želví věží. Legenda říká, že jednoho dne rolník nalezl poblíž jezera meč a druhý den rukojeť. Toto mu na břeh přinesla nejstarší želva. Rolník se poté vydal do boje s Číňany, zvítězil a stal se králem. Při jedné z projížděk po jezeře se meč najednou ztratil – želva si jej vzala zpět.

Hanoj patří mezi města, kde návštěvník nalezne více než 100 jezer. Centrálně umístěné Jezero vráceného meče je nejkrásnější ve městě. Obyvatelé sem chodí cvičit a také je zde nultý kilometr – tzn. když někdo řekne, že bydlí 20 km od Hanoje, tak se vše počítá od jezera.

Na okraji jezera leží chrám Ngoc Son, neboli Jadeitový chrám, zasvěcený vzdělanosti což symbolizuje u vstupu socha pera, která má psát slova na oblohu. Do chrámu vede přes jezero most „Vycházejícího slunce“. Jaký je rozdíl mezi chrámy a pagodami? V chrámu jsou různí bohové. V pagodě je jen Budha!

Před večeří nás průvodce protáhl starou čtvrtí, plnou obchůdků a obchodů. Zítra odpoledne tam pojedem, aby zájemci mohli utratit zbytek peněz a dokoupit co by se ještě dalo. Nechápu některé, proč kupují takové kraviny, které koupí člověk u nás na vietnamské tržnici. Procházka starou čtvrtí byl velmi silný zážitek. Zítra se rozdělíme na skupinu – jedni budou nakupovat a druzí poznávat – mohou pěšky nebo na rikši (asi za 5 USD/hod). Já se asi přidám k těm rikšovníkům.

Po večeři nás ještě čekalo představení vodních loutek. Už jsme viděli kousek na dokumentu, který mi Honzík dal, ale zážitek to byl ohromný. Měli na představení program jako v běžném divadle a tak se člověk mohl orientovat v tom, co se děje na jevišti. Lidé ovládající loutky stojí za plentou skutečně ve vodě a také představení loutek je koncipováno tak, aby mělo co do činění s vodou – sázení rýže, chytání ryb, hra dětí apod.

Do hotelu Fortuna, ležícího asi 20 min od divadla jsme dorazili po 21 hodině, Někteří členové výpravy vypadali dost unaveně. Po tak dlouhém dni se ani nedivím, a tak se asi vypravili hned do postelí.

FOTOGALERIE

Pátek 3. dubna 2009

Hanoj (89 km) – Bangkok (988 km) - Frankfurt (8 537 km)

Dnes je poslední den výpravy poznávání po Laosu a severním Vietnamu. Je zakončen vcelku volnějším programem po Hanoji a okolí. A také pozdějším vstáváním bez nutnosti buzení, jako v ostatní dny. Hotel Fortuna byl velmi luxusní, tak také aby si členové výpravy tento luxus mohli alespoň trochu vychutnat.

V 9:30 jsme naložili kufry do autobusu a vyrazili do jedné z vesnic ležících nedaleko Hanoje. Okolní vesnice jsou většinou každá zaměřená na určitý ruční výrobek – námi navštívená byly známá pro keramiku. Byla založena před více jak 600 lety etnickou skupinou přicházející z horských oblastí. Tito lidé, živící se přepravou zboží, keramiku nejdříve nakupovali a pak prodávali. Po usazení poblíž Rudé řeky, začali keramiku sami vyrábět. Ve vesnici žije asi 2000 rodin. My navštívili dílnu jedné z nich – nahoře v domě byla dílna a zbylá patra pod ní byl obchod. Ukázaĺi nám, jakým způsobem jednotlivé výrobky odlévají do sádrových forem, suší, opracovávaní, malují a poté vypalují. Mají trošku odlišný postup od toho našeho. Po ukázce následovalo volno a tak jsem si, stejně jako většina členů výpravy, prošel vesnici. Nejzajímavější na ní bylo to, jak obyvatelé převážení jíl na výrobu keramiky – na speciálně upraveném kole – původně tento model sloužil na přepravu munice v Dien Bien Phu. Je zajímavé, jak se rozšířil po zemi a využívá se i k mírovým účelům.

Cestou zpět do Hanoje jsme projeli okolo Operního domu a čekal nás oběd. Dneska už v evropské restauraci, aby se žaludek pomalu připravil na domácí stravu. Nebyla to kombinace chutí, jako je asijské jídlo, ale prostě salát, polévka a hlavní jídlo.

Odpoledne jsme dokončili oficiální program poznávání Hanoje návštěvou Chrámu literatury – nejstarší vietnamské univerzity. Je to konfuciánský chrám určený na vzdělávání. Nejdříve se zde mohl vzdělávat pouze král a až později byl otevřen veřejnosti. Od roku 1802 však neslouží svému účelu, protože bylo hlavní město přestěhováno do Hue. Celý areál je rozdělen do 5 částí, což má znamenat 5 elementů. Až ten nejvnitřnější je určen pro studium. Celý areál je velmi vkusně upraven a jeho přítomnost, jako oázy klidu, je až neuvěřitelná, uprostřed celého ruchu Hanoje, ke kterému patří neodmyslitelně klakson. Na závěr prohlídky nás čekalo krátké hudební představení seznamující s místními nástroji – většinou bambusovými, připomínajícími xylofon a také další specialitou – nástroj o jedné struně, který se „ovládá“ takovou dlouhou páčkou na straně.

Čas pomalu pokročil a tak zbývalo ještě navštívit slíbenou Starou čtvrť a dokončit nákupy před odletem. Bál jsem se jen, aby se nám tam před odletem nikdo neztratil. Nakupovače jsme vyložili před Divadlem vodních loutek a zbylá část skupiny pokračovala kousek dále, kde včetně mne nasedla na rykše a nechala se provézt Starou částí. Bylo to zajímavé, mnohdy až dechberoucí, jak se řidič s námi prodíral mezi motorkami a auty. Asi jeden z nejadrenalinovanějších okamžiků z celého zájezdu, mimo dojezd do Sapy.

V daný čas se na dohodnutém místě naštěstí všichni setkali a tak jsme mohli vyrazit na letiště. Cesta trvala asi hodinu a tak jsme ji vyplnili vypsáním dotazníků ohledně spokojenosti s výpravou, rozloučením a ještě jedním přáním k narozeninám, které jsou sice až zítra, ale to nevadí. Jedna z členek výpravy dostala velkou kytici, kterou má stále u sebe a snaží se ji dopravit domů. Nevím, zda se jí to podaří či ne.

Odbavení na letišti bylo trochu komplikované. Nejdříve jsem se šel odbavit já. Měl jsem kufr 27 kg, tak začala ženská u přepážky vypiskovat, že mám nadváhu. Průvodce jí ale vysvětlil a přesvědčil, že ostatní tak těžké kufry nemají a skutečně neměli. Nevím, co tam mám, nic nekupuju, spíše by mělo váhy ubývat, protože cestou tam, sem vezl v kufru láhev vody. Dalším zádrhelem bylo, že paní začala odbavovat kufry jen do Frankfurtu, nějak se nevyznala v letence, tak vše tiskla znova. Palubenku jsem dostal jen do Frankfurtu, kde se musíme znova přeodbavit. Bohužel někteří členové výpravy dostali palubenky jen do Bangkoku, abychom se asi nenudili a řádně využili čas na letišti. Prý mají nějaký problém v systému, a že dál palubenky nevystaví.

V čekací hale jsem využil připojení k internetu a poslal Terezce poslední zápisky, aby si je mohla přečíst a pak už jsem čekal, než otevřou vstup do letadla. Let Hanoj – Bangkok proběhl v pořádku a přistáli jsme ještě pár minut před ohlášeným přistáním.

V Bangkoku jsme museli na odbavovací přepážku Thai Airlines pro další palubenky. Od výstupu z letadla to byl pěkný kus, naštěstí zde nikdo nebyl a palubenky byly rychle vystaveny. Dokonce až do Prahy. Tak jsem využil situace a hned si ji nechal také vystavit. Odsud to bylo na odletový gate snad 100 km, pospíchali jsme po šipkách, které vedly pořád dál a dál, snad až na druhou stranu Bangkoku. Pak nás zarazila obrovská fronta u rentgenu. Bylo něco po 23 hodině a letadlo mělo odlétat 23:45. Zprvu jsme byli klidní, ale jak se fronta pohybovala pomaleji a pomaleji, tak začla nervozita stoupat. Za rentgeny jsme se dostali až po 23:30, kdy na monitorech svítilo „Last Call“. Ostatní členové výpravy v letadle si asi už mysleli, že nepřijdeme. To byl další dnešní adrenalin! Nebyli jsme ale jediní, kdo v té řadě čekali na stejný let. Ve finále jsme startovali asi s 30 minutým zpožděním.

Teď je celé letadlo najezené, všude je tu tma a spí se. Já chvíli podřimoval a četl si. Už nevím, jak bych se posadil a to před sebou máme ještě více jak 5 hodin letu.

Zbytek letu jsem prodřímal, stáhl fotky z foťáku, promazal je a pak si zase četl. Když je to noční let z Asie, tak cesta docela rychle ubíhá.

FOTOGALERIE

Sobota 4. dubna 2009

Frankfurt - Praha (412 km)

Je sobota ráno a to musíme být určitě ve Frankfurtu na letišti! Rozhlédnu se okolo sebe a ANO! Nevypadá to vůbec jako letadlo, je tu všude spousta místa a pochodujících lidiček. Tak to bude zcela jistě letiště ve Frankfurtu. Někteří členové výpravy neměli palubenky, tak jsem je nahnal k přepážce Lufthansy. Všichni je mají vystavené a teď máme necelou hodinu, než nás naloží do letadla. Na rozdíl od Bangkoku netrvala cesta ke gatu tak dlouho. Terminál ve Frankfurtu je oproti asijskému docela malý. Už nám zbývá jen přání, aby dorazila všechna zavazadla a pokud možno vcelku.

Celkem jsme pěšky, lodí, vlakem či busem najeli 2 240 km. Letadlem to je 19 405 km!

--- Zpět nahoru ---