|
LAOS
& VIETNAM 2009

(trasa zaznamenána na základě dat z
GPS loggeru
Holux M241)
Sobota 21. března 2009
Kvasice - Praha
Dnes, v sobotu
odpoledne, vyrážím na mé další putování do exotické Asie
– respektive do Laosu a severního Vietnamu. Pro našince
je Laos natolik vzdálenou zemí, že ani neví, kde leží.
Nedělám si legraci, skutečně jsem se setkal i s otázkou,
kam že to vlastně jedu? Ale pěkně popořádku …
Destinace byla
zvolena víceméně náhodou a to tak, že mi jednoho dne
přišel email od cestovky, se kterou jsme pořádali jižní
Vietnam. Hlavička a i to, co jsem pochopil z mailu byla
nabídka Laosu. Zbytek byl totiž v thajštině a mně byl
tento email zaslaný úplným omylem. Ale nevadilo. I názvy
míst a to co jsem z thajských kudrlinek rozluštil
stačilo k tomu, abych o zemi začal přemýšlet jako o
jednom z dalších cílů. A jak jsem se zmiňoval, v
minulosti jsem navštívil jižní část Vietnamu, tak jsem
program rozšířil o část severu, aby návštěva byla
kompletní.
A jako v u minulých
výprav, tak i u této bych se s Vámi chtěl podělit o své
zážitky na stránkách
www.kolemsveta.com.
Tentokrát v co nejaktuálnější podobě, a to tak, že budu
posílat zápisky své milované manželce Terezce a ta je
bude na mých stránkách uveřejňovat, aby si je postupně
mohla číst celá široká rodina, ale i příbuzní
jednotlivých členů výpravy či všichni návštěvníci mých
stránek.
Všechny cesty budou
nyní navíc doplněny záznamem trasy díky GPS data loggeru
Holux – recenzi najdete na jiném místě mých stránek. Při
odjezdu z Kvasic jsem ho bohužel zapomněl zapnout, a
vzpomněl si na něj až ve vlaku před Přerovem, takže malý
kousek trasy chybí, ale jinak je kompletní a doufám, že
se mi podaří zaznamenat i let. Otázkou je, jak se na
tento záznam bude tvářit samotný datalogger. Jestli
zvládne tu výšku a rychlost.
Cesta začala v
sobotní odpoledne, vlakem do Prahy. Krásné počasí
doprovázelo celou cestu až do Prahy. Ve vagonu jsem jel
skoro sám, co jiného se dalo také v sobotu odpoledne
čekat. Od Terezky jsem dostal na cestu knihu – speciální
cestovatelskou bibli, ale dnes se mi ještě nechtěla
číst, šetřím si ji na dlouhý let a na pobyt na místě.
Vlak jel na čas, v Praze jsem byl před sedmou. Závěr
cesty poznamenal menší „nehoda“. Trať vlaku vedla jinudy
než obvykle a tak jsem při koukání z okna doznal, že už
zpomalujem a budem na Hlavním nádraží. Automaticky jsem
tedy vstal, posbíral své propriety a nachystal se na
vystoupení. Venku se mi nádraží zdálo nějaké divné,
malé, jiné schody do podchodu a tak čučím na ceduli a
hle – Praha Vršovice! Tak ve mně hrklo a honem zpátky do
vagonu. Nedíval jsem se venku, jestli se mi někdo směje
nebo ne, ale byl jsem asi rudý až na uších. Jedu na
druhou stranu světa a nezvládnu dojezd do hlavního
města!
Zbytek cesty až do
hotelu už probíhal normálně. Jen vznikl malý problém s
tak vychvalovaným VoipBusterem – systémem na
telefonování – tento bohužel začal nějak stávkovat, i
přesto, že je zde dostatek kreditu na hovoru. Uvidíme,
co na problém odpoví zákaznické centrum. Byl bych nerad
zůstal bez spojení s mou Terezkou. V hotelu Krystal
bohužel neposkytují hostům zdarma wifi připojení k
internetu, tak jsem se připojil přes mobil, abych mohl
vše zkontrolovat a vznést dotaz na zákaznické centrum.
Ještě že existuje tato možnost připojení. Snad se vše
brzo vyřeší a spojení bude fungovat.
Při mé cestě do
Bolivie jsem měl půjčený mininotebook, nebo tzv. netbook
Asus EEE 701. Na současnou cestu jsem už vybaven
vlastním netbookem s o něco větším displejem, a to 900A,
kterému důvěrně přezdíváme „malušek“. Bude mým
společníkem a pomocníkem na této, ale i dalších cestách!
Už jsem s mou manželkou dlouho uvažovali o koupi
podobného netbooku. Jednak cestuji já a také cestujeme
spolu a rádi se o své zážitky dělíme s ostatními.
Stařičký, dá se říct, že prastařičký notebook, který
jsem si přivezl asi před 8 lety ze spojených států už
dosloužil. Naposledy byl se mnou v Libyii a poté na
Sardinii. Má už svá nejlepší léta za sebou a to
nejdůležitější – výdrž na baterii mu už vcelku nic
neříká. Ale nic ve zlém, je to zasloužilá mašinka, které
je nutno si vážit. Bude mít doma asi své čestné místo.
Neměl bych to srdce ho někam založit nebo jej někomu
darovat.
Po řešení všech
problémů s VoipBusterem sem si ještě skočil do recepce
pro snídaňový balíček. Celkově jsou v hotelu Krystal
vyčuraní. Proč? Objednával jsem si ubytko se snídaňovým
balíčkem, věděl jsem totiž, že ráno snídani nestíhám.
Při potvrzení rezervace se mě ptali, zda teda chci
skutečně balíček připravit, že když ho udělají a já
nepřijedu, tak za něj hotel musí zaplatit. Celkově jsem
nepochopil tento dotaz. Večer při příjezdu do hotelu
samozřejmě nic nebylo připraveno a mi docvaklo, že se
vše snaží zdržovat do poslední chvíle … prostě co
kdybych náhodou nepřijel!
Neděle 22. března 2009
Praha – Frankfurt (412 km) – Bangkok (tam budem až zítra,
8 537 km)
Na ráno jsem měl
objednané taxi z hotelu na letiště na 7:00 hod, což není
nekřesťanská hodina, jako když lítáme přes Amsterodam v
7 ráno. To je potom sraz na letišti v 5 a vstávání tak
po 4 hodině. Vzhůru jsem byl už okolo 6, tak jsem pomalu
posbíral všechny své propriety, které jsem večer po
pokoji při řešení problémů rozházel, posnídal zbylý
rohlík ze včerejšího snídaňového balíčku a připravil se
na odjezd. Vykouknutím z balkonu jsem zjistil, že taxi
už stojí před hotelem. Bohužel v něm nikdo neseděl. Nu
což, tak mne čekala chvíle na čerstvém vzduchu. Asi po 5
minutách se objevil človíček, zprvu vypadal jako nějaký
bezdomovec, ale spustil na mne anglicky, jestli čekám na
taxi na letiště. Trošku mne tím zaskočil, tak chvíli
trvalo než jsem se vykoktal, ale domluvili jsme se.
Ráno svítilo
sluníčko, krásné jarní počasí a tak cesta na letiště
byla veselejší než při dešti. Tady už čekalo několik
účastníků výpravy a celkově vzato odbaveni byli všichni
5 minut po plánovaném času srazu. Tím líp, většinou se
stává, že musím na někoho čekat. Sbalil jsem stánek,
nechal si zabalit kufr do igelitu a šel na odbavení. Zde
řada vůbec neubíhala. Za chvíli přišla paní z Lufthansy,
že se máme odbavit elektronicky – u takového toho
stojánku, které se na letišti začaly objevovat – už jsem
s nima měl zkušenost z Lisabonu. Samozřejmě nám s tím
pomohla. Hned vedle byla přepážka na odbavení kufrů,
tady se paní divila, jaktože tolika lidí letí do Laosu.
No snad nám kufry dobře odbavila.
V Praze, po
odbavení, jsem zkoušel na letišti nějakou wifi síť.
Našlo mi to asi 3 nezabezepčené, ale pravděpodobně
blokované na MAC adresy. Jedinou sítí byl T-Mobile hot
spot, kde se platí 15Kč za 10 minut, tak jsem se k tomu
připojil, abych mohl poslat zápisek mé manželce. Stejná
síť je i zde ve Frankfurtu.
Let Praha –
Frankfurt letěl na čas a v Německu letadlo přistálo
ještě před plánovaným časem. Hodnotil jsem, že Lufthansa
nekrouhá rozpočet jako ČSA – na palubě roznesly jakési
malé obložené bulky a nabízeli různé pití – vodu, colu,
džus, víno a pivo. To už se na evropských letech jen tak
nevidí! Ve Frankfurtu je oproti Praze zataženo a docela
chladno – z letadla jsme vysedali do autobusu, tak to
každého ostudilo.
Terminál B ve
Frankfurtu je takový maličký, tak jsem ho obkroužil a
vydal se do patra, na nějaké jídlo – teď sedím a tlačím
„italian bagete“ je to taková bulka s dírou uprostřed,
něco jako americký koblih, ale na slano a se salámem. K
tomu mám německé pivo – Franziskaner. Vypadá jako
nepasterované – je trošku zakalené, snad se z něj nepo...
Trošku mě zklamal „pepin“
GPS datalogger, který v letadle nefungoval. Tady ve
Frankfurtu se chytil, jak jsme přesedli do busu. Nu což,
letadlo je asi nějak stíněné. Důležité bude, aby
fungoval v Laosu a Vietnamu!
Boarding
dlouhého letu byl ohlášen na 13:20, čili necelou hoďku
před plánovaným odletem. Letadlo už u gatu stálo
připravené, tak jsem pozoroval, jak se do něj vše
nakládá. Vždycky v takových okamžicích si říkám,
jestlipak naloží i můj kufr, nebo tento poputuje někam
jinam. Letadlo bylo prostorné, s dostatkem místa na nohy
a bylo naším útočištěm nějakých 10 hodin. Ne všechny
jsem je prospal. Při dnešním letu jsem se začetl do
knížky, kterou s sebou vezu. Začetl tak, že jsem téměř
třetinu přečetl, ale musím si ji šetřit na celou dobu
pobytu a i na cestu zpátky. Doba čtení a spaní byla
proložena jídlem – k obědu nebo večeři, těžko to
specifikovat jsem si dal thajské kari s rýží a na
snídani omeletu se špenátem. Nechápu, proč v letadle
nenabízí k snídani sladká jídla. Abych nezapomněl –
pouštěli film „Austrálie“, ale nesledoval jsem. Těším
se, že se na něj podívám doma se svou Terezkou.
Před
přistáním na obrazovce v letadle ještě promítli údaje o
letu – dnes jsme letěli téměř ve 12 km, nepamatuji se,
že bychom kdy tak vysoko letěli a při rychlosti okolo
980 km/hod. Ta není nijak neobvyklá, spíše ta výška.
Celkově si ale ostatní členové výpravy let pochvalovali
– nazvali to „servisem jako za starých časů“!
Pondělí
23.
března 2009
Bangkok - Vientiane (519 km)
A pomalu
nám nastal další den, už pondělí. Ohlásil se krásným
východem sluníčka nad Thajskem. Jak let, mimo několika
turbulencí, tak i přistání bylo v pořádku. Mobil se hned
přihlásil do místní sítě – tuším operátor True. I Pepin
se na letišti chytil a pořád je na příjmu, byť má
problémy s nadmořskou výškou – chvíli ukazuje -40 a
potom zase 40. Asi mu letištní konstrukce nedělá dobře.
Čekání v
Bangkoku je dlouhé, téměř 6ti hodinové. Já jeho část
strávil pochůzkami po obchodech a hledání Swarovskeho. V
Německu totiž žádný nebyl. Tady jsem ho objevil. Hned
jeden velký obchod a pak ještě několik menších. Vybral
jsem v něm i to co bylo v plánu. Snad jsem vybral dobře
a Terezce se bude dárek líbit.
Zbylý
čas uplynul u kafe a povídáním s ostatními členy
výpravy. Teď zbývá ještě asi 30 minut do boardingu na
náš závěrečný let do Vientiane. Snad vše dopadne dobře,
kufry dorazí, průvodce bude čekat a odpoledne si všichni
odpočinou po dlouhé a náročné cestě. Do cíle bychom měli
dorazit ve 12:45 hod.
Na
nejkratší let se mi podařilo alespoň na chvíli přinutit
„pepina“, aby zaznamenával trasu. Fungoval totiž vcelku
po bez problémů na letišti a i po nastoupení do letadla.
Až do rychlosti cca 600 km/hod a výšky 4000 metrů. Pak
přestal přijímat signál. Nevím, jestli dosáhl svých
maximálních možností, ale i to připadá v úvahu. V návodě
sice psali, že měří do rychlosti 1.000 km/hod. Důležité
je, že zaznamenává trasu pohybu na zemi.
Let byl
krátký, trval cca 1 hodinu. V tomto čase jsme stihli
pojíst, popít a ještě částečně vyplnit imigrační
formuláře a žádost o vízum. Někteří toto dovyplňovali až
na zemi. Vždycky si říkám, zda má vše nějaký smysl,
protože formuláře jsou díky drncání v letadle nečitelné
a tak asi vše končí založeno bůh ví kde. Také vyřízení
vstupních víz je jen otázka 30 USD. Prve jsem měl
informaci, že budou chtít dvě fotky, tady chtěli jen
jednu. A v případě, že někdo foto neměl, tak si je
okopírovali z pasu a bylo poklizené.
S
vyřízením nám pomohl ředitel spolupracující cestovky –
Mr. Bounta. Vybral od nás pasy s formuláři a potřebným
obnosem a my šli zatím posbírat kufry a vyměnit penízky.
Za 100 USD jsem vyfasoval 854 000 laoských kipů. Takže
sem skoro milionář! Ceny jsou zde v desetitisích. Pivo –
10tis, voda 40tis, croisant 10tis apod. Jen pro
představu – americký dolar je cca 8.500 kipů. Ve
Vietnamu to bude v bleděmodrém to samé.
V
příletové hale čekal už náš průvodce Mr. Boonvieng. Dle
zaslaných informací česky mluvící. Říkal sem si, no
nebude to bůhví jaká čeština, ale nebudu mít alespoň
práci. No bohužel jeho čeština je bídná, nemluvil víc
jak 20 let, tak není na úrovni podávat výklad. A také
bohužel nemluví anglicky, jen německy, takže mi jako
průvodci nepomáhá. Proto jsem měl v hotelu s ním a s
ředitelem cestovky v hotelu sezení, abychom to nějak
vyřešili. Nebylo možné, aby tímto způsobem probíhalo
komentování zájezdu. Mimo něj bude s námi jezdit i
samotný ředitel, který mluví anglicky. Sice si na jeho
angličtinu budu muset zvyknout, ale ve spolupráci podáme
výkon, který členy výpravy snad uspokojí. To co předvedl
Boonvieng dneska cestou z letiště bylo tristní. Navíc
lidi byli unavení, tak se na to koukali jak na zjevení.
Odpoledne, po osprchování a dořešení záležitostí s
průvodcem, jsme se já a ještě několik členů výpravy
vydali směrem k nábřeží řeky Mekong. V současné době je
ovšem končící období sucha a tak v něm není moc vody.
Venku bylo přes 35 stupňů, tak jsme si vybrali stinnou
hospůdku a skončili u místního piva Beer Lao, které se
vaří a, dle průvodce, je k dostání pouze ve Vientiane.
Nechutnalo špatně a také se čepuje do velkých 660 ml
lahví. Celou atmosféru doplňoval výhled na řeku a na
protější břeh, kde je Thajsko. To o sobě dává také vědět
počtem mobilních operátorů.
Kámen
úrazu bylo opět placení útraty. Stejně jako ve všech
asijských zemích, tak i zde byl problém, když jsme
platili individuálně. Chodil si měnit každou velkou
bankovku zvlášť a pořád s tím měl nějaké trable. Nakonec
vše ale zdárně zvládl a my se vydali zpět do hotelu.
Cesta
vedla podél nábřeží s malými restauracemi, určenými
spíše pro místní. Já osobně bych si tam nic nedal. Maso
připravené napíchané na špejlích a poté se grilovalo na
hromadě žhavých uhlíků. Smrdělo to pekelně. A to jsem se
nezmínil o hejnu much, které okolo těchto „špízů“
poletovalo.
Po 18.
hodině, jakmile zapadlo slunce, tak se začalo rychle
stmívat. Není se také čemu divit, jsme na 17.
rovnoběžce, což je relativně blízko rovníku. Cesta do
hotelu mi připadala delší než cesta tam. Bylo to dáno
asi únavou, nohy se mi pletly a už sem myslel, že ani
nedojdu!
Po
osprchování jsem nabral trochu síly a tak mě ještě čeká
naštudování zítřejšího programu, abych byl v obraze a
mohl případně doplňovat informace našeho pana průvodce.
Hotel
Don Chan Palace, kde jsme ubytováni je nejvyšší budovou
ve Vientiane, má 14 pater. Já bydlím ve 13. Díky tomu
mám krásný výhled na město a řeku Mekong. Teď, večer
když píšu zápisek, se venku chystá k bouřce, hřmí a
blesky lítají jeden za druhým. Je to krásný pohled, jen
doufám, že hotel má dobrý hromosvod. Připomíná mi to
večerní bouřky na Borneu. Patřili k neodmyslitelnému
večernímu koloritu, bez nich, jako by den nebyl ani
správně zakončen.
FOTOGALERIE
Úterý 24. března
2009
Vientiane
Rovná
postel působí na unaveného člověka jako pravý balzám. Po
dlouhém cestování jsem do ní padnul, jako by mi někdo
vypnul baterky. Ještě jsem vzdáleně poslouchal hřmění a
koukal skrze okna na blýskající se oblohu. Ale bouřka
postupně slábla, nebo mi se zavíraly oči, ani nevím.
Najednou bylo po bouřce … Ještě večer jsem zjistil že mi
ne zrovna dvakrát těsní okno, tak jsem spoléhal na
fukčnost zbylé kličky. Nerad bych na pokoji vytíral
kaluže vody. Naštěstí vše dobře dopadlo.
Vzbudil
jsem se asi po 3. hodině a chvíli čumákoval do stropu a
pak zase usnul. Budík mi zvonil až v 6:45, a ten už byl
neodbytný. Do pokoje se skrze závěsy dralo sluníčko a
tak bylo na čase vstávat. Měl jsem docela hlad, tělo
není asi ještě srovnané s těmi posuny a tak je zvyklé
mít přísun jídla jindy než by bylo vhodné. Snídaně byla
klasická, jako tomu je v těchto zemích – různé smažené „hnusky“,
nudle, vajíčka apod. Bohužel v Asii se moc nesetkáte se
sýrem, místní obyvatelé jsou trochu na štíru s trávením
mléčných výrobků. Zvolil jsem proto opět bezpečnou a
oblíbenou variantu různých koláčků a sladkého – nebo se
tak tvářícího – pečiva. A bylo dobré, nezklamalo.
Ostatní členové výpravy do sebe tlačili všechno možné i
nemožné, tak jen doufám, že se to dříve či později
neprojeví na četnosti zastávek. Dnes byl zatím klid.
Dnešní
program začínal v 9 a sestával z prohlídky hlavního
města Vientiane. Pohledem na mapu jsem zjistil, že
těchto pamětihodností není zase až tolik a říkal jsem
si, že by nebylo marné, kdybychom to zvládli pěšky.
Některým, nebo spíše všem, členům výpravy by to
neuškodilo. Jedinou hrozbou bylo horko a vlhko, jež se
ve srovnání s počasím, které vládne prý u nás – sníh a
déšť, jeví na jednu stranu jako velmi příjemné, ale na
druhou stranu také, nám jedincům nezvyklým, vražedné. Po
diskuzi s průvodcem – dneska už to měl na starosti Mr.
Bounta – nebo také Bunťa, jak mu budu říkat – jsem to
raději nechal na něm a na autobuse.
Ještě
před vyražením z hotelu jsem členům výpravy rozdal pasy
s laoskými vízy. Vízum vypadá velmi pěkně a honosně, aby
taky ne za 30 USD, že ano. V pase nám ponechali úředníci
odjezdovou kartu a nějaké prohlášení návštěvníka či co
to má být. Ještě než jsem stihnul některé členy výpravy
upozornit, aby toto neodstraňovali, nevyhazovali či
jinak, podobným způsobem, nelikvidovali, tak už bylo
málem pozdě. Vše jsem ale v čas zarazil a tak potřebné
doklady pro odjezd zůstaly na svém místě. Asi by ztrátu
nikdo až tak neřešil, ale jeden nikdy neví na koho může
narazit. Čili při předávání dalších pasů jsem všechny
upozorňoval na nutnost zachování těchto „papírků“ na
svém místě.
Dnešní
den byl věnovaný současnému hlavnímu městu – Vientiane.
Píši současnému, protože starobylé hlavní město je Luang
Prabang ležící více ve vnitrozemí. Ještě bych se v
krátkosti vrátil ke studování mapy – jak jsem psal výše,
tak převážná většina památek města je soustředěna v
relativně malém historickém centru. Vše je zde jako by
takové malinkaté, jako laosané sami. Letiště leží 4 km
od města, má jednu dráhu, maličku halu. Budovy ve městě
nesmějí být vyšší než 7 pater, kromě našeho hotelu, kde
nikdo neví, jak se toto nařízení podařilo obejít.
Laosané se přepravují malými tuk-tuky apod.
Dle
průvodce – knižního žije ve Vientiane 200 000 obyvatel.
Bunťa tvrdil, že je jich tady milion, tak jsem to
zdůvodnil, že on do toho zahrnuje i přilehlé části a že
není dokonale možno spočítat počet obyvatel. Rovněž u
údajů o zemi jsme se lišili. Já mám číslo 6 milionu,
včera „česky mluvící“ jojin uváděl 5 milionu a Bunťa
dnes mluvil o 8. Ale pozor, v jedné věci jsme se sešli,
tj. rozloha země – ta je 236 000 km2.
V krátké
chvíli jsme busem přejeli k Národnímu muzeu, dříve
Revolučnímu. Tento duch je pomalu zatlačován do pozadí a
revoluce a vše s ní související z muzea mizí, jak se
mění doba a mentalita obyvatel. Spíše se zaměřují na
svou dlouhou a složitou historii plnou bojů o
nezávislost a snahy o zrušení nadvlády kolonizátorů –
nejdříve thajských, resp. siamských (140 let), poté
francouzských (60 let) a na závěr „příslušnosti k
sovětskému bloku“. Laos má nezávislost od 2. prosince
1975, ale k dnešní podobě „komunismu s lidskou tváří“
musel ujít ještě velkou vzdálenost. Oficiálně je v zemi
u moci Komunistická strana, ale vývoj zde jde podobně
jako v sousedním Vietnamu či Číně. Problémem země byla
také skutečnost, že byla přehlížena. Že existuje nějaký
vnitrozemský Laos, to vcelku nikoho zase až tolik
nezajímalo a netrápilo, hlavně během vietnamské války,
kdy byl sever země doslova zasypán americkými bombami.
Ani dnes nemá mnoho lidí tušení o nějakém Laosu, a to
mluvím o lidech z Evropy.
Po
hodinové prohlídce a povídání v muzeu jsme se přesunuli
nejdříve do areálu bývalého královského paláce – Haw
Prakeo, kde je svatyně s velkou sochou Budhy – původně
zde byla soška daleko menší, asi 2 kg, ale celá ze
smaragdu. Tato byla bohužel ukradena thajci během
velkého nájezdu na vientianské království v letech
1827-28. V současnosti se soška nachází v královském
paláci v Bangkoku. Původní chrám byl postaven v roce
1565 králem Setthathiratou, který přenesl hlavní město z
Luang Prabang do Vientiane a s sebou i onoho zmíněného
Smaragdového Budhu. I když ona soška není zase až tak
smaragdová, je z kusu jadeitu. Současná podoba chrámu
byla zrekonstruovaná v letech 1936-42, prý přesně podle
původních plánů, francouzi.
Přes
silnici leží určitě mnohem zajímavější a historicky
důležitější Wat Sisaket – neboli chrám hlava, postavený
v roce 1818 a je pravděpodobně nejstarším chrámem ve
Vieniane. Chrám byl postaven králem Chao Anouem a jako
jediná z mála budov nebyla při thajském nájezdu zničena.
Ve 30. letech prošla francouzskou rekonstrukcí.
Chrámu
se ale také přezdívá Budhův chrám nebo Budhovo muzeum.
Důvodem je přítomnost ca 8 tisíc sošek budhů z různých
materiálů, tvarů, velikostí a poloh. Nejstarší jsou
pravděpodobně z 15. století. Je zde i „nemocnice budhů“,
malé skladiště sošek budhy čekajících na opravu mnichy.
Jestli se někdy dočkaji nebo ne, to už je druhá stránka
věci.
Zastřešená část podloubí – okolo hlavní budovy chrámu
slouží jako meditační místo, kde se mnichové učí
meditovat. Zde je také soustředěna převážná část sošek
budhy, v takových malých výklencích a to vždy po dvou,
znározňující muže a ženu, sílu a jednotu.
Pro
dopolední program bylo toto vše, nyní už čekala členy
výpravy pozitivní zpráva – jedem na oběd! V autobuse
ještě vyfasovali lahev vody, jak je v těchto zemích
zvykem a jelo se. Restaurace byla nedaleko Vítězného
oblouku, neboli Patuxay monumentu, nyní spíše Victory
Gate. Na druhou stranu od restaurace bylo zase vidět
zlatící se střechu stúpy That Luang. Oběd se sestával z
talířků s různým jídlem na velkém otočném tácu, kdy si
jednotliví jedlíci odebírají zvolenou krmi a ti ostatní
prostě doufají, že na ně něco zbyde. Proto je třeba
vážit s kým si jako sedáte ke stolu. A co že jsme to
vlastně jedli? Rýži, zeleninu, kuře, brambory, krevety,
smažené fazolové lusky a na závěr jako dezert byl
meloun. V ostatní dny to asi nebude o moc jiné. Můžou
přibýt nudle či jiné druhy ryb. Laos jako vnitrozemská
země nabízí převážně sladkovodní ryby z jezer či řeky
Mekong.
Ještě
jsme se v restauraci setkali se zvláštní pracovní náplní
– tzv. mucholapka. Co že to obnáší? Paní stála u dveří s
věcí připomínající tenisovou raketu, kde byly nataženy
drátky. Tyto stiskem tlačítka nabyla a celou raketou
plácala po prolétajících mouchách. Ty dopadly jako, v
nám známějším, modrém světýlku – lapači much –
zajiskřili a bylo po nich.
Prvním
poobědovým cílem se stala stúpa That Luang – neboli
veřejná stúpa. Nedosahovala takových rozměrů jako stúpa
v Rangúnu v Barmě. Nebyla pozlacená, jen natřená zlatou
barvou. Pouze okolních 30 menších stúp bylo pozlaceno –
každá kilogramem zlata. Místo stúpy je centrem
Vientiane. Kdo navštívil Vientiane a nenavštívil stúpu,
jako by ve městě nebyl. Vždyť symbol stúpy je také ve
státním znaku! Podle legendy byla stúpa vybudována už ve
3. století indickými misionáři a uvnitř je uložen kousek
budhovy hrudní kosti. Archeologický výzkum toto
nepotvrdil, ale dokázal, že v 11. - 13. století zde
stály khmerské kláštery. Samotná stúpa byla postavena v
roce 1566 králem Setthathiratou a okolo stály 4 chrámy.
Z nich se dodnes dochovaly pouze dva – jižní a severní.
Výška stúpy je 45 metrů a každý rok v listopadu se zde
odehrávají důležité náboženské oslavy.
Závěrečným místem poznávání Vientiane, neboli Města
santalového dřeva, je Vítězná brána ležící nedaleko od
stúpy. Monument byl postaven v roce 1960 z betonu od
američanů určeného na postavení letištní dráhy, proto se
mu přezdívá „vertikální ranvej“. Z dálky připomíná
pařížský Vítězný oblouk, ale po přiblížení je nutno si
všimnout dvou rozdílů – tj. že se do oblouku dá vstoupit
ze čtyř stran a architektura nese znaky laoské kultury.
Nahoru, na vyhlídku, lze vystoupat po 100 schodech
doprovázených zastávkami, kde jsou nyní krámky se
suvenýry – dokonalé to využití volného prostoru ke
komerčním účelům. Vyhlídka je z oblouku vcelku zajímavá,
vidíte do všech částí města, kterému snad nejvíce
dominuje náš hotel Don Chan Palace.
Když
jsem se zmínil o hotelu – zapomněl jsem uvést, že
vlastně leží už na thajském území. Příslušnost písečného
ostrova je totiž trošku spornou záležitostí.
Členy
výpravy postupně začala chvátit nakupovací horečka,
proto bylo nutno udělat na závěr dne zastávku v tzv.
Morning market neboli Ranním tržišti a přilehlém
nákupním centru. Nechápu docela význam slova „ranní“,
když je zde otevřeno ve 4 hodiny odpoledne, ale neřešil
sem to. Důležité je, že je otevřeno a členové výpravy
mohou nakupovat. Já se k nim také na chvíli připojil,
protože jsem sháněl mapu Laosu a tady ji měli! Za 65 000
… no nekupte to, ne? Teda samozřejmě kipů, což je v
přepočtu asi 8 USD. Kvalitativně vcelku obstojná, lepší
se asi v této zemi sehnat nedá. Má i něco málo
zeměpisných údajů, aby se dal zaznamenat pohyb dle „pepina“,
který vše dneska řádně zapisoval do své 128 MB paměti.
Z
tržiště už byl volný odchod a tak jsem se já a ještě
několik dalších členů výpravy vydal směrem, kde by asi
měl být hotel. Po necelých 2 km jsme dorazili do cíle.
Já si dal očekávanou sprchu a teď sedím a datluju
zápisek z celého dne. Venku se začlo povážlivě zatahovat
a vypadalo to na podobnou bouřku, jako byla včera. Zatím
jen pofukuje vítr, tak snad to přejde nebo se vrátí až k
večeru. Hlavně ať nám na zítřejší přejezd do Vang Vieng
vydrží počasí.
Dnešní
večeře byla v hotelu Lane Xane či tak nějak se jmenoval.
Jeli jsme okolo něj v den příletu do Vientiane a
nevypadal zvenčí nic moc. Uvnitř takový normální. No
prostě klasický asijský hotel. Hádejte co jsme měli k
večeři? No opět rýži! Jak jinak. Ale tentokrát byly na
stole nachystané hůlky, škoda že i příbory. Někteří
členové výpravy se snažili s hůlkama zápasit. Někteří
kratší dobu, někteří delší. Ale nutno podotknout, že se
alespoň snažili. Jsou i tací, kteří prostě prohlásí, že
s tím jíst nebudou a hotovo. Nu což. Já si večeři pěkně
„hůlkově“ vychutnal. Doprovodem byla živá hudba a dále
taneční představení. Konferenciér se snažil mluvit všemi
jazyky a dokonce se snažil i o češtinu. Do té se mu ale
míchala ruština. Každopádně, našinec tuto snahu ocenil
potleskem.
Po
večeři nás čekal autobus a předaleká, asi 500 metrová
cesta. Naložil jsem členy výpravy a s dalšími 2 se vydal
po nábřeží do hotelu pěšky. Už bylo po dešti, vzduch byl
maličko, ale jen maličko chladnější, tak to byla
příjemná procházka. Venku to krásně vonělo jasmínovými
květy.
Shodli
jsme se s dalšími, že Laos je mimo naše očekávání,
protože každý čekal zaostalou zemičku. Samozřejmě, když
se zítra vydáme směrem do hor, na venkov a do
vnitrozemí, tak vše už bude jinak než v hlavním městě.
Ale i tak jsou všichni překvapení.
FOTOGALERIE
Středa 25. března
2009
Vientiane – Thalat
– Vang Xang – Vang Vieng (158 km busem + 10 km na
loďkách)
Hlavní
město Laosu, Vientiane už jsme vcelku dobře prozkoumali –
buďto při včerejší prohlídce s průvodcem nebo při
samostatných procházkách, které díky umístění hotelu
nebyly nijak náročné. Proto byl čas posunout se v
poznávání Laosu kousek dále. Určitě se na tento okamžik
všichni těšili – mám na mysli, až vyrazíme z města a
pomalu se vydáme směrem na sever, do horských oblastí
plných národnostních skupin a malých vesniček.
V této
souvislosti mi vyvstává na mysli ta skutečnost, že
pravděpodobně každý z členů výpravy měl o Laosu jiné
mínění, čekal zcela něco jiného. Mám na mysli zaostalou
zemi nepříliš vzdálenou od sousední Barmy, kdy jakmile
jsme vykročili z města, tak končila civilizace a začínal
téměř středověk. Skutečně do vesnic nebyl ani zavedený
elektrický proud. A o vodě, to už ani nemluvím. Naproti
tomu je Laos rozvinutou, respektive rozvíjející se zemí.
A to se týče nejen města, ale i venkova. Myslím, že
během posledních 10-ti let udělal obrovský skok kupředu
– byly zde vybudovány nové silnice, rozvinuta dopravní
síť, telekomunikace a také se Laos samotný otevřel
světu. Před 10-ti lety nemělo o Laosu moc lidí nějaké
povědomí. Já si pamatuji, že jako malý, když jsem
odebíral ABC, tak zde byla kdysi fotka laoské holčičky,
jak je zanedbaná a jak se zde lidé mají špatně. Určitě
to tehdy bylo aktuální. Na druhou stranu, ale tento
pocit ve mně setrval dodnes.
Středeční ráno nezačínalo stejně jako včera slunečními
paprsky, bylo trošku pod mrakem, ale doufal jsem, že se
počasí nepokazí a vydrží nejméně zase do večera. Po
snídani a naložení členů výpravy a kufrů se celá
skupinka vydala směrem na sever – z mekongských nížin
postupně do okolních hor. Výjezd z Vientiane nám zabral
hodnou chvíli, která byla vyplněna povídáním o životě v
zemi. Nevyčerpali jsme všechna témata, protože nás ještě
čekají nějaké přesuny, ale myslím, že jsem toho dnes
řekl dost.
Ráno
jsem zapnul na „pepinovi“ měření vzdálenosti, tak sem
mohl dneska machrovat, jak daleko jsme ujeli, jaká je
nadmořská výška zeměpisná pozice. První zastávka byla v
Thalatu, asi 50 km od Vientiane. Zastavili jsme na
místním tržišti. Ne tržišti pro turisty, ale pro
místňáky nebo pro projíždějící. Bylo zde vše – jídlo,
pití, čerstvé maso, domácí potřeby, zlato apod. Zastávka
netrvala dlouho, ale myslím, že si ji každý užil.
Autentičnost místa má svoji atmosféru a k čemu je Vám
tržiště pro turisty. Raději pěkně do „divočiny“! Mělo to
ale malou vadu na kráse – začalo pršet. Nejdříve trochu
a pak už docela intenzivně. Ještě že krámky byly pod
plachtami či slunečníky a člověk se zde mohl schovat.
Zastávka se trošku protáhla, protože někteří členové
výpravy se na poslední chvíli jali nakupovat baterky na
ruční nabíjení. A samozřejmě chtěli smlouvat. Ani nevím,
za kolik vše nakonec koupili, ale tvářili se spokojeně,
tak myslím, že se obchod zadařil. Ostatní členové
výpravy, kteří čekali v autobuse, z nich měli srandu,
nikdo neremcal, že se čeká.
Nedaleko
odsud, asi 15 km ležela naše další zastávka – Vang Xang
- neboli Sloní síň. Archeologické naleziště s 10-ti
sochami budhy vytesaného ve skále. Předpokládá se, že
tyto zde vznikly už v 9. století při pouti mongh khmerů.
V přilehlém jezeře bylo nalezeno také velké množství
sloních kostí. Prosto se místu říká Sloní síň. Náš česky
mluvící průvodce ještě upozornil na to, že v okolní
džungli žijí divocí slonové. Tito pozlobili trošku
farmáře z nedaleké vesnice, kdy jim začali chodit na
cukrovou třtinu a další sladké ovoce. I když se farmáři
vrátili k pěstování zeleniny, tak slony chuť na lehce
získanou potravu nepřešla.
Zastávka
ve Vang Xiang měla malý háček – od Thalatu stále pršelo,
více či méně. Průvodce se ptal, co budem dělat a tak
jsme dali lidem vybrat, buď půjdu s námi v dešti nebo
mohou zůstat v autobuse. Všichni vytáhli pláštěnky či
deštníky a statečně šlapali z místa, kde nás bus vyložil
až k sochám budhy. Bylo to více než 1 km, cesta však
byla upravená. Já se navlékl do ponča, pláštěnky, kterou
nosím stále ve fotobaťohu a pomáhal ostatním členům
výpravy, kteří měli podobný oděv. Někteří však byli
neznalí věci – snažili se do pláštěnky nějak zamotat a
nezdála se jim velikost. Netušili, že dovnitř se musí
vlézt. Další se snažili zase pláštěnku navléct rukávem.
No bylo veselo. Na tomto místě jsem kvůli dešti nefotil
zrcadlovkou, ale mobilem. Díval jsem se na fotky a
vypadají obstojně. Otázka, jak budou vypadat na větším
displeji. Zpáteční cestu od soch nám Bunťa zkrátil,
řidiči busu se podařilo přijet asi do ¾ trasy, tak jsem
mokli o něco míň. Pláštěnka posloužila dobře, ale byla
zvenčí mokrá od deště a zevnitř od mého potu. Pořád
lepší než být celý promočený.
Odsud už
nás čekal cca 1 hod dojezd do Vang Vieng. Během něj se
většina členů výpravy snažila usušit a je pravda, že
díky zvýšené vlhkosti se přední sklo busu nadměrně
mlžilo. Já sruloval mokrou pláštěnku do klobouku a
doufal, že ji v hotelu usuším. Mám s sebou jen jednu,
vyhazovat by ji bylo škoda. Cestu doprovázel neustálý
déšť, parno, hrbolatá silnice a serpentiny. Nezáviděl
jsem řidiči takovou cestu. Obávám se však, že zítra
nebude o mnoho lepší.
Vang
Vieng, náš dnešní cíl, se však rychle blížil se
vzrůstajícím hladem členů výpravy. Městečko bylo původně
rybářskou vesnicí. Nyní je plné barů, restaurací,
hotýlků a žije zde okolo 25 tis obyvatel. Prý
návštěvníkovi učaruje nebo ho dokonale otráví. Já jsem
tam někde mezi. Je zde velká spousta baťůžkářů z různých
koutů světa – opět jsem velmi překvapen, že jich sem
jezdí tolik. Vesnice byla v minulosti jednou z
amerických leteckých základen, odkud startovali
bombardéry na bojové operace do Severního Vietnamu.
Připomínkou toho je zbytek letištní ranveje vítající
návštěvníky hned zkraje vesnice. Odsud do Vietnamu je to
cca 20 minut letu. Letecká základna měla krycí název
Lima 27.
Náš
dnešní hotel – Thavonskuk leží na břehu řeky Nam Song.
Nam znamená v laoském jazyce vodu, jak jsem byl dnes
poučen. Celou scenérii dokreslují okolní vápencové skály
trčící jako homole a zvedající se do neuvěřitelných
výšek. Teda zase až tolik ne, ale zezdola to vypadá dost
vysoké! Díky krasovým skálám je oblast oblíbená také
mezi speleology a velké množství jeskyní není ještě
vůbec prozkoumáno.
Po
příjezdu nás čekal oběd na terase restaurace hotelu s
výhledem na výše zmíněné skály. Následně ubytování a ve
16:00 projížďka loďkami po řece Nam Song. Před tím, jsem
ještě řešil výměnu dvou pokojů. Tyto byly skutečně
nehezké, smrdělo to v nich plesnivinou a byly tmavé. V
hotelu místo sice nebylo, tak je hotelový človíček
ubytoval ve vedlejší budově. Nevím, jestli to byl
bratrancův hotel či co, ale tam volné pokoje byly. A
dimetrálně odlišné kvality.
Projížďka po řece trvala asi hodinu – 5 km tam a 5 km
zpět. Na okolní homole byl skutečně úchvatný výhled.
Celkovou atmosféru zkazily pouze závěrečné bary a
restaurace pro turisty. Těch tu sice nebylo mnoho, ale
vyřvávala v nich hlasitá muzika. Škoda. Na řece jsme si
trošku zahráli na vodáky. Mimo nás zde byly i kajakáři a
další „plavci“ sjíždějící řeku na nafouknutých duších.
V
pozdním odpoledni jsem vyrazil do města najít
internetovou kavárnu. V hotelu samozřejmě internet není.
Nechápu, proč si ho sem nezavedou, když ve městě je
kaváren snad 10! Připojení nebylo nijak zvlášť rychlé,
ale účel splnilo. Zjistil jsem, že z VoIPBusteru se
vyprdli na řešení problémů, tak jsem jim poslal stížnost
opětovně. Poslal jsem smstičku mé Terezce a sondoval,
zda můžu k počítači připojit svůj flashdisk, což byl
třeba v Bolívii strašný problém. Tady to naštěstí nikdo
neřešil. Když jsem seděl u počítače, odněkud se ke mně
přifařilo bílé kotě. Takové vyhubnuté, umazané. Nejdříve
chodilo nedůvěřivě okolo a pak se mi bezostyšně začlo
otírat o nohu, schoulilo se do klubíčka v klidu mi
chrupkalo na noze. Je zvláštní, že zvíře dokáže vycítit
člověka, který mu neublíží, nebo ze mne cítilo ty naše
dvě britské čičinty.
Večeře
byla dnes také ve městě. Původně se ptal Bunťa, jestli
pojedem busem, a tak jsem tuto variantu hned zatrhnul.
Nic, nebudou se pořád vozit. Mnozí členové výpravy si
dneska pochvalovali i procházku k budhovým sochám. Tak
pěkně zůstanem u chůze. Budu se snažit chození
zmaximalizovat, aby si zájezd vychutnali i z tohoto
pohledu. A co že bylo k večeři? No můžete hádat – zase
rýže. Ale polívka byla rybí, to byla změna. Někteří
členové výpravy si vyzkoušeli místní rýžovou whisky –
lao lao. Já ne, ale prý nic moc.
Z večeře
jsem zaskočil hned do vedlejšího krámku – internetové
kavárny poslat Terezce slíbený zápisek, teda bez
dnešního, který dopisuji teprve teď. Rád bych poslal i
nějaké fotky, ale díky tomu, že zde není pořádné
připojení, abych maily posílal přímo z notebooku budu
muset počkat na vhodnější chvíli. Na rozdíl od ostatních
výprav, stahuju teď fotky do notebooku a promazávám
neostré či vícenásobné. Tím si ušetřím práci s tříděním
fotek doma a budu se raději věnovat Terezce :o).
Ještě
bych se vrátil v krátkosti k mé dřívější úvaze o
odlišnosti očekávání a skutečné podoby Laosu. Městečko
či vesnice Vang Vieng mi připomíná vesnici z doby
americko-vietnamské války. Je to takové místo, kam
vojáci jezdí trávit volný čas. Nebo také trochu seriál
MASH. Ostatních členů výpravy jsem se neptal, tak nevím,
jak se na věc dívají oni. Zatím jen vím, že se jim
zájezd líbí. Snad tak zůstane až do konce.
Dnešní
ubytování je díky své poloze u řeky více přírodní. Venku
„řvou“ cikády, mlaskají gekoni, jak baští všelijaké
hmyzáky a spousta dalších neidentifikovatelných zvuků.
Jakmile zalehnu, tak vypnu všechny ventilátory a budu
poslouchat a představovat si, co za zvířátko je může asi
vydávat. Okolo dveří, pod stříškou, mě hlídá asi 10
gekonů různých velikostí, tak doufám, že mi sem do
pokoje nepustí jediného komára.
FOTOGALERIE
Čtvrtek 26. března 2009
Vang Vieng - Phonsavan (266 km)
Ač je to
k nevíře, dnešní noc jsem se musel neustále balit do
přikrývky, jaká mi byla zima. Před spaním jsem si nechal
pokoj vychladit klimatizací, ale díky tomu, že byl
dřevěný, tak si myslím, že klimatizace neměla zase
takový vliv na teplotu v pokoji. Pravděpodobně to bylo
blízkostí řeky. Ráno, když jsem se ptal některých členů
výpravy u snídaně, tak mi přitakali, že jim byla rovněž
zima. Proto by mě zajímalo, proč tedy v některém z
vedlejších pokojů běžela neustále klimatizace a drnčela
tam tak, že mě neustále budila. Nebo že by to bylo
extrémně tvrdými polštáři? Možná kombinace. Venkovní
mlaskání gekonů mě nebudilo, na to jsem si zvykl rychle.
Nezapomenu na naši dovolenou na Sardinii, kdy moji
Terezku vyplašila přítomnost gekona a poté mu pomalu do
tlamičky cpala mouchy a komáry, pak už byli kamarádi.
Před spaním jsem si ještě fotil ty, kteří byli v
podhledu u vchodu do pokoje, jsou to taková milá
zvířátka. Musím se smát, když si členové výpravy
„stěžují“ že mají v pokoji ještěrku. Naštěstí mou radu o
tom, že tato jim neublíží berou vážně a nechají ji být
nebo se jim ji maximálně podaří vyhnat z pokoje.
Ráno
jsem se probudil ještě před tím, než zvonil budík. Venku
už bylo světlo – před šestou. Rozhrnul jsem závěsy,
abych zkontroloval stav oblohy a tento se jevil jako
takový nerozhodný. Bylo na ni asi ještě brzo, aby si
rozmyslela, zda pustí sluníčko nebo déšť. Já jsem se
přimlouval za tu sluneční variantu. Při snídani se
ukázalo, že tato asi zvítězí. Začalo být příjemně
teplíčko a snídaně nad řekou byla příjemná. Jen mi tam
chyběla moje drahá polovička. Už se těším, až společně
vyrazíme na dovolenou a budem se zase ve psaní zápisku
střídat. Ne že by mě to nebavilo, ale Terezka se na věci
dívá zase z druhé strany … no ve finálo to dopadne tak,
že jej stejně dopisuju já, hihi!
K
snídani jsem si dneska dal vynikající rozpečenou bagetu
a nějaké malé párečky. Těch zde ovšem nebyl dostatek,
tak jsem vše doplnil marmeládou. Jak v těchto vlhkostí
nešetřících oblastech, nepiju kávu, tak jsem si v Laosu
navyknul na pravou laoskou. Je vynikající a konzistencí
připomíná spíše čokoládu. Musím se podívat, kde bych ji
koupil a přivezl na ochutnání s sebou.
Jak
vstávání, tak i odjezd byl naplánován na dřívější čas.
Dnešní program byl dlouhý, a to hlavně přejezdem před
hory. To co jsme zažili včera nebylo žádné velké
stoupání oproti tomu co nás čekalo dneska. Ještě před
odjezdem z Vang Vieng se udělala zastávka v nějaké BIO
prodejně na nákup bio čaje. Asi ale nečekali takový
nápor Čechů chtivých čaje, proto se na všechny členy
výpravy nedostalo. Musejí počkat do Luang Prabang. Já
využil této chvíle k focení ranní pohody ve městě, kdy
jak místní, tak i baťůžkáři vstávali a vydali se na
snídaně v místních restauracích. Co se podávalo? Rýžová
kaše, vejce, nějaké knedlíky apod. Většinou produkty
místní provenience. Bylo super pozorovat tuto pohodičku,
baštící jednotlivce či ženy skloněné nad kouřícími hrnci
…
Jak jsem
už psal výše, tak naše cesta se dneska vinula jako had a
zvedala se z 300 metrů až po nejvyšších 1 540 m.
Samozřejmě, že neutíkala tak rychle, jako když se jede v
nížině po rovné silnici. Čas jsem vyplnil povídáním
jednak o životě v Laosu – ekonomice, státních svátcích,
obyvatelích vesnic, kterými jsme projížděli apod. Asi po
hodině jízdy jsme udělali zastávku na natankování – u
čerpací stanice Shell, toalety a protažení těla. Hned
naproti čerpací stanici stál velmi pěkný dům, na rozdíl
od většiny ostatních, dřevěný. Členové výpravy začali
nakukovat na dvůr, tak je místní paní pozvala dál.
Prokoukli jsme dům a pak pozorovali, jak se vyrábějí
jitrnice nebo nějaké klobásky. Přímo na dvorku se praly
střeva a tyto se dále plnily masem z vedlejší mísy. Maso
v okamžiku nepozorovaném uzobávaly a kradly okolo
pobíhající kuřata.
Ještě
bych se v krátkosti vrátil ke zmíněným toaletám – místní
typický záchod je podobný tureckému, jen s tím rozdílem,
že je to skutečně jen díra do země, bez splachování.
Vedle stojí většinou nádoba s vodou a v ní plave
plastiková miska, kterou se voda nabírá pro opláchnutí
patřičné části těla a také na spláchnutí.
Oběd byl
dnes dřívěji než v ostatní dny – už po 11. hodině. Důvod
byl prostý – v horské oblasti je nedostatek vhodných
restaurací. Tato, vcelku nová, stojí na vrcholku jednoho
z kopců a do všech stran nabízí krásný výhled. Myslím
si, že si všichni vychutnali nejen oběd, ale i výhled.
Po 12. hodině jsme pokračovali dále a pomalu ukusovali z
naší dnešní trasy. Skutečně pomalu, protože dalších cca
40 km bylo ujeto asi za hodinu a půl.
Postupně
jsme přejeli z provincie Vientiane do Luang Prabang a
následně do Xieng Khuang – nejzazší a nejchudší
provincie země. Tato už přímo sousedí s Vietnamem.
Nejenže je chudá, ale také byla v minulosti velmi
zkoušena válečnými nájezdy. Nejhorším snad během
americko-vietnamské války, kdy zde dopadaly americké či
vietnamské bomby jako déšť. Tím se oblast vylidnila,
zamořila jedy a také nevybuchlou municí. Nejhorší snad
byly tzv. stromečkové bomby schopné pokrýt plochu 5 000
m2 a skládaly se z bombiček o velikosti
tenisáku, kdy každá obsahovala 250 šrapnelů. Mezi
použité jedy patřily např. defolianty, agent Orange,
kanystry s bílým fosforem určené pro značkování
vietnamských cílů apod. V této oblasti probíhaly už od
počátku 60. let minulého století tajné operace
vojenských pilotů, tzv. Ravens. Tito lítali v civilním
oblečení a ve starých letounech, aby nebylo vzbuzeno
podezření. Na místě ovšem neoperovali pouze Američané. I
Vietnamci zde měli svou divizi čítající více než 34 tis.
mužů. Obyvatelé se sem začali vracet až po roce 1990,
bohužel jsou stále plni obav a strachu a další rozvoj
oblasti brzdí neustále vysoké množství nevybuchlé
munice.
V Muang
Phu Khoun jsme ze silnice č. 13 odbočili na Phonsavan,
tj. silnici číslo 7. Autobus jel docela rychle a místy
jsem ho obdivoval, když se troubíc prodíral vesnicemi. Z
jedné strany motorka, z druhé strany náklaďák a do toho
ještě skončila výuka ve škole a děti se buďto pěšmo nebo
na kole trousily k domovu. Motající se zvířata ani
nepočítám. Při jízdě do kopců bylo nutno vypnout
klimatizaci, čili dnešní větrání se převážně odehrávalo
pootevřenými okénky. I tak musel mít autobusek otevřené
víko od motoru, aby řádně větral. Ale cestu vydržel.
Před
příjezdem do Phonsavan jsme zastavili v jedné z horských
vesnic. Vrhli se na nás místní děti, jako vosa na bonbon
a jen natahovali své ručky. Zde byla vidět zaostalost
země, o které jsem mluvil dříve. Dospělí koukali z
povzdálí, co že to děti jako dostanou. Většinou
„fasovali“ ovšem jen žvýkačky a lízátka. Pozoroval jsem
některé, jak žvýkačky znechuceně plivou. Autobus nás
naložil pod vesnicí a Bunťa nás upozornil na poslední
domek, kde se chystal pohřební obřad. Cestou dále jsme
potkali další příchozí k tomuto obřadu.
Čas
pokročil a nás čekala ještě nejdůležitější zastávka
dnešního dne – tzv. Planina džbánů ležící za městem
Phonsavan, hlavním městem provincie Xieng Khouang. Toto
zvláštní místo sestává z několika uskupení desítek či
stovek kamenných džbánů ležící bez ladu a skladu v
krajině. Význam těchto džbánů se již snažilo objasnit
několik odborníků, ale bez většího výsledku. Variantami
jsou pohřebiště členů královské rodiny – provincie Xieng
Khouang byla totiž jednou ze tří královských provincií,
či skladiště potravin. Bohužel se v žádném džbánu nikdy
nic nenašlo, co by tyto teorie podporovalo. Stejně tak
je těžké určit stáří předmětů díky absenci organického
materiálu – předpokládá se pouze 2 – 3000 let. Je možné,
že v zemi je stále zakopáno velké množství džbánů a
jejich odkrytí může napomoci objasnit celou záhadu.
Dalšímu průzkumu brání nedostatek financí a také
skutečnost, že místa ještě nejdou zcela vyčištěna od
nevybuchlé munice. Džbány jsou různých velikostí a
poloh. Největší z nich – na Nalezišti č. 1 má váhu více
jak 6 tun a průměr 2.5 metru. Mezi džbány vede vyznačená
stezka a návštěvníkům se nedoporučuje z ní vybočovat. To
ale patří Naleziště č. 1 k nejvíce vyčištěným od
nevybuchlých pum. Okolí džbánů je také lemováno krátery
od náletů, stejně jako je to zřejmé na okolních kopcích.
Sem tam se pilotům podařilo trefit i džbán samotný.
Odsud
bylo plánováno ještě vyrazit do starobylého hlavního
města královské provincie – Muang Kham. Po domluvě s
Bunťou jsme od toho upustili. Město bylo také
vybombardováno a téměř nic zde nezbylo krom chrámu a
sochy budhy. Cesta by vedla 25 km tam a 25 km zpět a tak
by to byl výlet na 2 hodiny. Zvolili jsme variantu
návštěvy místního tržiště, alespoň budem mít zítra ráno
více času. Myslím si, že toto si všichni užili více.
Pominu-li různé druhy ovoce a zeleniny, tak tu byly k
vidění zase neobvyklé druhy zvířat určené ke konzumaci –
žáby, pavouci a krabi. Taková perlička na závěr –
objevili jsme stomatologickou ordinaci. Teda nenazýval
bych ji ordinací – dřevěné křeslo, přenosná vrtačka, na
stole vyložená nabídka zubů do protézy a ještě nějaké
další propriety.
Dnešní
hotel – Pchouhan Resort leží na kopci nad městem a vede
k němu neasfaltovaná silnice. Z resortu je krásný výhled
a ubytování je v dřevěných bungalovech. Takové jako
horské chatičky, velmi stylové. Není zde klimatizace –
díky nadmořské výšce 1200 metrů by nebyla třeba, každá
postel má svou moskytiéru. Vše stylové. Taktéž i dnešní
večeře byla asi nejlepší za celou dobu. Trošku se
obměnila nabídka – kromě rýže ta stále zůstává. Jedna z
členek výpravy dnes slavila narozeniny, tak dostala
maličký dort, o který se ale poctivě se všemi rozdělila.
Během
dne a při večeři jsem udělal osvětu o „pepinovi“,
členové výpravy se zaujetím poslouchali, k čemu to
vlastně slouží. Hned jich několik mělo zájem o koupi,
tak doufám, že po návratu z výpravy jich bude dostatek
na trhu.
Zvenčí
se opět ozývají různé zvuky – jeden připomínající
chechtací pytlík. Prý je to nějaká ještěrka. Dle zvuku
musí být dost velká. Rád bych ji viděl. Resort má jen
jednu chybu – na pokojích nejsou telefony a já se tak
těšil, že dneska uslyším svou Terezku. Včera ve Vang
Vieng také ovšem na pokoji nebyl telefon. Doufám, že
zítra v Luang Prabang bude situace jiná a už si budeme
moci zatelefonovat ...
FOTOGALERIE
27. března 2009
Phonsavan – Luang Prabang (289 km)
Dnešní
noc byla pro mne jedním velkým vypínačem. Jakmile jsem
si lehl do postele – mimochodem zde mají velmi, velmi
tvrdé matrace, dá se říci, že až palandy, byl jsem v tom
okamžiku tuhý. Nevím, čím to bylo, zda tím horským
vzduchem nebo tím, že jsem minulou noc špatně spal. Toto
každopádně o dnešní noci říci nemůžu. Ráno jsem měl
spíše opačný problém – nějak se mi nechtělo z pelíšku.
Buď to bylo leností nebo zimou. Zvolil jsem proto
variantu horké sprchy na probuzení. Teplá voda zde není
do jednotlivých chatek přivedena, ale v každé koupelně
je karma. Včera po ubytování přišel do chatky pikolík a
vysvětloval, jak s tím zacházet a zvláště mě
upozorňoval, abych karmu po osprchování vypnul. Říkal
jsem si, že to asi z důvodu úspory plynu, ale ráno mi to
došlo – karma neměla komín. Všechny výpary šly během
sprchování do koupelny. No naštěstí zde bylo otevřené
okno a ta chvíle sprchování nikoho nezabije … doslova.
Teplá
sprcha mě docela vzpružila, ale ani z ní se mi moc
nechtělo. Ještě před snídaní jsem nastudoval dnešní
program a v průvodci si vyznačil místa, která nás
čekají. Našemu Bunťovi totiž občas nerozumím – jeho
kuňkavá angličtina je taková zvláštní, tak musím mít
potřebné informace rychle po ruce. Také tím, že si vše
ráno nastuduji vím, o čem se bude zhruba mluvit.
Průvodce od Lonely Planet, pravděpodobně jediný, který o
Laosu vyšel v češtině je skutečně dobrý. Je v něm
spousta hodnotných informací a také zajímavostí, které
jinde těžko najdete. Nekoukal jsem se na nějaké další
stránky o Laosu, ale ještě využívám informace ze stránek
www.businessinfo.cz, kde najdete souhrné a
aktualizované informace o té které zemi.
V
restauraci na snídaní jsem seděl sám, byl jsem první a
také trošku nesvůj, protože číšníci, kteří zde dělali
nosiče, kuchaře a i určitě pokojské, pořád okolo mne
chodili a koukali, jestli něco nepotřebuji, jestli mám
dost kávy a podobně. No prostě na takový servis nejsem
zvyklý. Po chvíli naštěstí dorazili další účastníci
výpravy a tak si všímali i jich.
Počátek
dnešního programu započal v muzeu či instituci věnující
se válečným hrůzám a odstraňováním nevybuchlých min v
oblasti. Společnost nazvaná MAG se nevěnuje pouze Laosu,
ale i jiným částem světa, které jsou podobně zasaženy. V
muzeu byla malá výstavka předmětů související s
tématikou, ukázky munice a další informace. Dá se říct,
že dost působivá expozice. Hlavně v tom směru, že jsem
si chtěl koupit nějakou nábojnici či podobný artefakt z
války, ale když jsem viděl tuto expozici, tak mě to
přešlo …
Z
Phonsavanh jsme vyrazli po stejné silnici, jako jsme
včera dojeli. Bohužel zde nic jiného než silnice č. 7
není. Když jsem plánoval zájezd a přidával planinu
džbánů do programu, bylo původním záměrem letět z Luang
Prabang a poté zpět. Jak jsem ale psal výše, tak laoské
národní aerolinky mají pouze 4 letadla a počet letů je
omezen. Netrefili jsme se prostě do toho daného dne.
Někteří členové výpravy si mysleli, že si dělám legraci,
ale na takové jedince zde byla mapa, která nelhala –
prostě jiná silnice zde nevede.
Asi 40
km od Phonsavanh byla naše první zastávka – Thampra.
Jedná se o krasovou jeskyni, ve které je socha budhy
stará cca 200 let. Píšu cca protože se zde údaje o stáří
předmětů rozchází. Kniha říká 200 let, jeden průvodce
300 a druhý, že vše je ze 16. století. Tak si to můžete
přebrat. Faktem je, že místo je velmi zajímavé a jeskyně
dlouhá, nepříliš odlišná od našich krasových jeskyní.
Při návštěvě mi vyvstala na mysli návštěva Neptunových
jeskyní na Sardinii. V Laosu jsme byli v jeskyni pouze
my a celá prohlídková trasa měřila více jak 500 metrů.
Žádné mikrofony, žádna organizace … Jeskyně není pouze
budhovou, ale za americko-vietnamské války se zde
skrývali obyvatelé z okolních vesnic před běsněním
války. Daleko zajímavější byla návštěva boční jeskyně
nebo spíše výklenku, který sloužil jako polní nemocnice.
Jako důkaz o tomto zde svědčí desítky či stovky
prázdných či poloprázdných lahviček od léků či jiné
nástroje. Hodně mě při pomyšlení na osudy lidí zde se
tehdy pohybujících mrazilo v zádech ...až zde skutečně
člověk pochopí prožité utrpení …
Po
prohlídce Thampry jsme se vrátili zpět na hlavní silnici
a pokračovali na křižovatku v Phou Khoun. Odsud vedla
cesta dále 120 km směrem do Luang Prabang. Kousek před
křižovatkou jsme opět zastavili v jedné z vesnic. Stejně
jako v té včerejší se okolo nás, falangů, brzo začaly
rojit děti a rády se nechaly fotografovat. Také rády pak
natahovaly ručky, aby od nás za fotky něco dostaly. Bylo
dojemné, jak chudáci žužlali lízátka i s papírem, stejně
jako bonbóny. Jedna z vesničanek nás pozvala dokonce i
dál, a tak jsme se mohli podívat, jak to vypadá v
bambusových obydlích – jedna místnost – obyvák, ložnice,
kuchyně. Kontrast doby – otevřené ohniště a nedaleko
televizor a za domkem satelit. Z takových zastávek mám
jednak nejvíce fotek a také jsem nějakou dobu zaražený.
Každého, kdo si stěžuje na to, jak se má špatně bych sem
na nějakou dobu zavřel. Teprve potom by si vážil toho co
má!
Další
zastávkou byl zájezdní hostinec s obědem. Píšu zájezdní,
ale toto myslím skutečně vážně, protože mimo náš autobus
zde stál i linkový autobus Vientine – Udomxay. V tomto
seděli jak místní, tak i baťůžkáři, kteří mi byli
povědomí. Ale možná to byla jen shoda podoby. Oběd byl v
pálivém duchu – snad všechno, včetně polévky, pekelně
pálilo. Ani místní BeerLao nedokázalo vzniklou tělní
výheň zchladit. Na závěr jsme zde vykoupili balení
sušených banánů. Já také jedno balení koupil pro mou
milovanou Terezku.
Doba
pokročila a naše cesta pokračovala po silnici č. 13, 120
km směrem k Luang Prabang. Klesala a zase stoupala,
klikatila se jako had, že člověk v sedadle lítal ze
strany na stranu, otlučený jednak o okno nebo o
spolusedícího. Řidič jel bezpečně, ale rázně. Se
serpentinama se nemazlil. Úsek o délce 120 km jsme jeli
s pár zastávkami na protažení a toaletu více jak 3
hodiny. Myslím, že každý byl rád okamžikem vjezdu do
Luang Prabang.
Naším
odpoledním programem byla návštěva chrámu Wat Xieng
Thong a Phousi Hill. Bohužel díky ne zrovna rychlému
postupu po silnici, jsem se s Bunťou domluvil, že dneska
navštívíme jen stupu na Phousi Hill a chrám necháme na
zítra. Tak se i stalo. Po celodenní jízdě busem čekal
členy výpravy výšlap po 329 schodech. Vrcholek Phousi
Hill leží více jak 100 metrů nad okolní krajinou. Nahoře
je stupa a pagoda s budhou. Co je ale mnohem zajímavější
– pak výhled na město, řeku Mekong a řeku Nam Khan.
Město Luang Prabang je od roku 1995 zapsáno na seznamu
světového dědictví UNESCO. My zde ovšem trávíme pouze
jednu noc, a tak nebudeme mít mnoho příležitostí k
prozkoumání jeho architektonických krás.
Cesta ke
vstupu na Phousi Hill vede skrze večerní tržiště a to
byl problém. Myslím dostat zpátky do autobusu hlavně
ženskou část výpravy. Naštěstí dnešní večeře byla ve
městě a tak za příslibem volného času k nákupům po
večeři jsem je všechny zdárně dostal do busu a následně
do hotelu Villasanti Resort. Je umístěn v překrásné
zahradě. Škoda, že zde netrávíme o den déle. Všichni by
si odpočinuli a já také.
Před
cestou na večeři začalo krápat a bouřit. Měli jsme
obrovské štěstí, protože před tím, než bouřka začala,
byli jsme všichni v buse a do restaurace na večeři jsme
zase dorazili chvíli poté, co přestala. Po večeři jsem
musel dodržet svůj slib a pustit členy výpravy na
večerní tržiště. Toto bylo ovšem podvečerní bouřkou
značně prořídlé, a tak jsme mohli brzo vyrazit zpět do
hotelu. I já zde koupil dáreček mé manželce, snad se jí
bude líbit. Mimo něj jsem koupil i laoskou kávu. Snad
bude stejně dobrá a krémová, když se bude dělat doma.
Ve
zdejším hotelu je v loby wifi připojení k internetu, tak
jsem hned poslal Terezce zápisky z cest a zkontroloval
emaily. Dneska se nám konečně podařilo s mou Terezkou
telefonicky spojit. Překážkou byl ovšem dvojí výpadek
proudu, který nás přerušil. První krátký, ale to přestal
fungovat i mobil a ten druhý delší, více než 30
minutový. I přesto bylo krásné slyšet milý hlásek mé
manželky!
FOTOGALERIE
Sobota 28. března 2009
Luang Prabang - Udomxai (225 km)
Noc byla
strávená pod moskytiérou. Ne že by mě něco mělo snahu
ožírat, ale v hotelu asi věděli, proč pokoje takto
vybavit. Je nutno říct, že se mi ovšem několikrát stalo,
že jsem se do sítě v noci zamotal či při pípnutí smsky
od mé Terezky jsem nebyl schopný se „probojovat“ ven.
Jinak se pod ní ale spalo dobře. V noci jsem venku
slyšel „povídat“ ještěrku, která byla také při ubytování
v Phonsavanu – podle síly zvuku bych to tipoval spíše na
něco většího – asi varana.
Včera
večer mě někteří členové výpravy prosili, zda by nebylo
možné se brzo ráno vypravit do města, podívat se, jak
mnichové vyrážejí z kláštera s miskami na rýži a jiné
dary, které získávají od obyvatel a poté je sami
konzumují. Agitoval jsem, kdo jako pojede a kdo ne a
také sem se tvářil, že bych jel. Dokonce jsem si
nastavil budíka a vstal, ale pak mě nadšení přešlo.
Vrátil jsem se raději do postele a dospával ještě zbylou
hodinku. Bylo to příjemnější než někde běhat po městě a
navíc, podobnou záležitost jsem viděl už v Barmě a to
asi žádná jiná podobná nemůže předčít.
Před
snídaní jsem poslal Terezce zápisek z loby hotelu, kde
bylo zdarma připojení k netu, a pak šel na snídani. Měli
tu mé osvědčené snídaňové kousky – buchty a další
neškodné dobroty. Mezitím přijeli ti, co se byli ve
městě kouknout na mnichy. Vypadali spokojeně a podle
řeči také spokojení byli.
Dnešní
odjezd jsem naplánoval na 8:00. Před tím jsme ještě
pozorovali, jak hoteloví pikolíci společně s řidičem se
snaží nacpat do zavazadlového prostoru busu naše kufry.
Chvíli jim to trvalo, ale pak zvítězili – jako teda ne
kufry, ale lidé. Vzpomněl jsem si při té příležitosti na
Libyi, kde podobně cpali do aut výbavu na expedici po
Sahaře. Ještě malá perlička – než jsme odjeli, přišli za
mnou z recepce, že jeden pokoj nemá vyrovnaný účet. Tak
jsem se pídil po tom kdo co snědl a odpovědí mi bylo, že
si ta dotyčná myslela, že se jedná o pozornost hotelu.
Ale přitom oříšky vytáhla z minibaru, kde je ceník.
Nevím, ale jako výmluva dost chabé. Prostě zkusím a
třeba to vyjde, nikdo to po mě nebude chtít zaplatit.
Autobusem jsme přejeli do města, respektive kam až to
šlo a dále pokračovali přistavenýma tuk-tukama, což jsou
takové moto-taxi pro 8 osob. Ale asi bráno na místní
rozměry, protože 8 členů výpravy se na jeden tuk-tuk
horko těžko vešlo. Nakonec se nám všechny podařilo nějak
uspořádat a já s průvodci jsem jel sám, nemačkal jsem
se. Ostatní členové výpravy koukali, ale pak už jsem je
rozložil trošku spravedlivěji.
Nejdříve
jsme v Luang Prabangu navštívili bývalý Královský palác
neboli současné Muzeum královského paláce. Prohlídka
probíhala bosky a bez fotoaparátů, což byl pro některé
členy výpravy obrovský problém doprovázený neustálými
dotazy proč a jak. Jako bych měl děti z pionýrského
tábora, kterým je nutno neustále vše opakovat. Palác byl
postaven v roce 1909 (některé zdroje uvádějí 1904, ale
to bude spíš překlep) pro posledního krále Sisavanga
Vonga, posledního krále Laosu, který zemřel v roce 1959.
Jeho syn už nebyl oficiálně nikdy korunován. Prohlídka
zahrnovala audienční sál, komoru tajemníků a soukromé
komnaty – ložnici krále a královny, jídelnu a hudební
salon. Muzeum je vybaveno tak, aby vypadalo naprosto
shodně s dobou, kdy poslední členové královské rodiny
residenci opustili – v roce 1975. Poté žili ve
vyhnanství v jeskyni a zde v roce 1978 na následky
strádání a nedostatku péče zemřeli. V residenci našinec
ihned objeví české křišťálové lustry! Nejdůležitějším
exponátem je socha budhy o váze 83 kg, vyrobená z
bronzu. Tato má stejný význam, jako má smaragdový budha
pro Vientiane – čili ochraňovat jedno z královských
měst. Budha je každý rok na oslavu Nového roku, tj. 13.
dubna vynášen v procesí. Za budovami residence je ještě
velká královská garáž s vozy krále a královny.
Nejúchvatnější jsou americké koráby a v pozadí se krčí
malinkatý citroen (kačena). Místní obyvatelé věří, že v
residenci straší a proto odmítají do areálu vstupovat po
setmění.
Opět
jsme naskákali na tuk-tuky a vydali se dále – až na
konec písečného poloostrova, kde se setkávají řeky
Mekong a Nam Khan. V těchto místech stojí, prý
nejkrásnější, chrámový komplex Wat Xieng Thong postavený
v roce 1559, tj. rok před tím, než král přestěhoval
hlavní město do Vientiane. Je pravdou, že je velmi
krásně vyzdobený a působí zcela jinak než podobné
chrámy, které jsme zatím navštívili. Zde je také k
vidění další z královských vozů – ten úplně poslední,
mám na mysli pohřební kočár. Připomíná spíše loď, ale
při bližším ohledání zjistíte, že má dole kola.
Zpátky k
autobusu jsme se vrátili jak? No samozřejmě že zase tuk-tukama.
Už jsme byli zkušení a znalí jízdy v nich. Zpáteční
cesta vedla podél řeky Mekong. Dnes byl celkově den
zaměřený na seznámení s tímto důležitým vodním tokem.
Autobus s námi asi po 30 minutách sjel z hlavní silnice
a nějakou chvíli se prodíral skrze zabahněnou silnici až
do malé vesničky. Tato, původně asi rybářská, se nyní
specializuje na pálení lao-lao, což je místní rýžová
whisky a také na prodej suvenýrů turistům. Nejdříve jsme
lao lao všichni řádně ochutnali – vždyť je to zdarma ne?
Ale pak naštěstí všichni začali kupovat – jsou 3 druhy
této pálenky – bílá, ta má 50% alkoholu. A potom žlutá a
červená, každá po 15%. Tyto už jsou pitelnější. Mi
nejvíce zachutnala žlutá varianta, trošku jako říznuté
citronem. Mimo pálenku se ve vesnici také tkají
překrásné textilie, které se zde dají koupit za daleko
menší peníz než na tržišti v Luang Prabang. To byl další
cíl nákupů. Nějak se během atakování krámků ale všichni
zamotali a tak ve finále čekali na mě, že jako vím, kde
se bude nasedat na lodě. Prostě nechápali, že jsem tam
poprvé jako oni. Společně jsme ale došli na konec
vesnice a našli schody vedoucí dolů k už čekající lodi.
Cesta k
jeskyním Pak Ou trvala asi 30 minut a během ní jsme měli
štěstí na stádo vodních buvolů pohybujících se po břehu
řeky. A to nejlepší nás ještě čekalo! Jeskyně Pak Ou je
důležitým poutním místem pro všechny obyvatele křižující
řeku Mekong. Je téměř každodenní nutností se zde
zastavit, pomodlit se a přinést budhovi nějakou obětinu.
V poslední době se z místa také stala turistická
atrakce. Nejvíce davů sem bude proudit za necelý měsíc –
v době oslav Nového roku.
Než jsme
vyrazili z jeskyní, spatřili někteří členové výpravy na
druhém břehu dva slony stoupající z vody. Naštěstí tento
břeh byl našim cílem a tak jsme před obědem vyrazili na
lov slonů, teda jejich fotek samozřejmě. Pěkně nám
zapózovali, jako v ZOO. Poté mohli jít všichni členové
výpravy v klidu na oběd. Já si ho moc ale neužil. Už na
lodi, snad jak se vše třepalo nebo nevím čím, jsem začal
mít v břiše různé tlaky. Říkal jsem si nejdříve, že to
vydrží, ale představa 5 hodin v buse nevypadala moc
růžově. K obědu jsem zvolil proto raději čistou rýži,
ale na závěr ve mně zabouřilo a chtě nechtě jsem musel
navštívit místní záchody. Byly čisté, asijské. Tím je
myšleno buď díra do země nebo místa bez sedátka a vše
bez splachovátka. Vedle stojí vždy barel s vodou, která
slouží jak na spláchnutí, tak na opláchnutí patřičné
části těla. Měli tu ale i papír, tak nebylo třeba
oplachovat. Na chvíli se mi ulevilo, ale jakmile jsme se
zvedli, přepluli lodí zpět do vesnice, tak to ve mně
začalo zase vřít. Myslel jsem, že nedojdu k busu. Zde,
na parkovišti, byli naštěstí také záchody – díra do
země, ale teď bez papíru. V jednu chvíli jsem měl
nutkání, že zaletím někam papír nepapír. Vzpomněl jsem
si, že řidič měl za oknem krabičku ubrousků, letěl sem
tedy pro ně. Bylo jich ale v krabičce jen pár, tak jsem
se řidiči snažil vysvětlit, že je potřebuji na toaletu.
Byl chápavý a odněkud vytáhl ruličku toaletního papíru a
tím mě zachránil. Jak na životě, tak na cti.
Našim
dnešním místem noclehu je hlavní město provincie Udomxay.
Celkový přejezd měl okolo 170 km a cesta trvala 5 hodin.
Nejdříve vcelku po asfaltové silnici – na mapě značené
jako červená. Tato se v krátkosti změnila na bílou a
plnou děr. Autobus jel průměrně 25 km/hod, stylem zajíce
kličkujícího před zásahy broky. Všichni jsme mysleli, že
už ani nedojedem. Naštěstí opak byl pravdou. Cestu
doprovázely domorodé vesnice, krásná příroda … poté
západ slunce, vycházející měsíc obrácený srpkem dolů a
postupně vycházející hvězdy – s velkým vozem také nějak
divně převráceným. Je to ale asi tím, že jsme na 20.
rovnoběžce. Zajímavé bylo sledovat při projíždění
potemnělými vesnicemi dění v domech. Bambusové rohože
totiž krásně prosvítali nebo obyvatelé měli otevřené
dveře a tak koukali na TV. Občas s nimi koukal pes,
občas čuník …
Do
hotelu Suriphone jsme dorazili krátce po 20. hodině.
Všichni členové ocenili potleskem práci našeho pana
řidiče, protože jízdu bravurně zvládl. Ubytování bylo
trošku složitější. Jedná se o takový městský hotel, měl
jsem z toho docela strach. Také z důvodu, že početnou
část obyvatel města tvoří číňani a ti jak známo mají
jiné žebříčky hodnot. Vše komplikoval také nerozumějící
Bunťa, který sice vše odkýval, ale pak nechápal. Pokoje
byly hrozné, poměnil jsem co se dalo. Jen tak pro
příklad – mi dali klíč, že to je zvlášť pokoj pro mne.
Když jsem do něj přišel, byl sice jako apartmán, ale
šíleně zde smrděl odpad, jako v ostatních pokojích a
celá koupelna byl pokryta nějakým prachem či popelem.
Tak jsem dostal jiný pokoj, kde svítí světlo jen v
koupelně, ale to mi zase tak nevadí. Hlavně, že tu není
smrad. Jediné čeho se vždycky leknu je bublající záchod,
když někdo splachuje. Je to divné, bydlím totiž ve 3.
patře a výš už žádné pokoje nejsou.
Po
vyřešení všech potíží s pokoji jsme přešli asi 200 metrů
do restaurace na večeři. Také asi nejslabší za celou
dobu, ale nikdo ze členů výpravy si asi díky únavě
neztěžoval. Rychle zblajzli co dostali a šli spát. Zítra
vyrážíme V 7 hodin a čeká nás 200 km přejezd do Vietnamu
po stejné silnici, jako jsme jeli dneska, ne-li horší …
Těšil
jsem se na to, že zase dneska uslyším mou Terezku, opět
zde však nejsou telefony. Snad to bude zítra v Dien Bien
Phu lepší. I co se týče hotelu i co se týče
telefonování. Ptal jsem se Williama, tak říkáme česky
mluvícímu průvodci, jestli je tu ve městě někde
internet. Sám nevěděl, že to tu zase tak nezná. U
restaurace s večeří byla cedulka „Internet Caffe – ADSL2
– Broadband 128kB“ … to mluví za vše.
FOTOGALERIE
Neděle 29. března 2009
Udomxai – Dien Bien Phu, Vietnam (205 km)
Hotel
nejen že byl hrozný, ale také se mi v něm nepodařila
pustit teplá voda – sice zde bylo nějaké zařízení
podobné průtokovému ohřívači, ale i když jsem ho zapnul
dle instrukcí na něm uvedených a čekal než by jako voda
mohla téct, tak sem se nedočkal. Variantou proto byla
studená sprcha. A co jsem se dozvěděl na snídani, tak
jsem asi nebyl jediný. Večer ještě po chodbě řvali
nějací ožralí číňani či co. Hulili tam jedno cigáro za
druhým, tak sem ke dveřím hodil ručník, do kterého sem
se utřel po sprchování a to trošku pomohlo, aby kouř
nešel dovnitř. Přikryl sem se vhodně vypadající dekou –
našel sem ve skříni a padnul na lůžko, usínajíce s
přáním, aby po mě v noci nic neběhalo či mě nekousalo.
Odněkud se jen zpovzdálí ozýval gekon, ten snad všechny
možné hmyzáky vychytal.
Ráno mě
vzbudila nějaká budovatelská rozcvička či co. Nevím,
odkud se linula, ale zněla dost děsivě. Ještě, jako by
si někdo do hudby prozpěvoval. Okna nebyla do ulice, tak
se vše linulo z některého z místních dvorků. Nikdo tam
ale nikde necvičil. Ještě před půl sedmou, časem
snídaně, bylo slyšet po chodbě členy výpravy, jak tahají
kufry. Říkal jsem si, kam že se to ženou, tak brzo. Ale
už asi uslyšeli cinkání příborů. Já jsem přišel chvilku
po půl a jídelna byla plná. Nebylo si ani kam sednout.
Před tím jsem předal zapomenutou větrovku – včera ji
nechal v restauraci na večeři jeden z členů výpravy a
ráno hned pro ni letěl, ale ani nevím, jak se tam s nima
domlouval. Byl rád, že jsem ji vzal. Už na letišti, při
odbavování, zapomněl u přepážky tašku s foťákem, tak ho
musím hlídat. Na snídani byly čerstvé bagety a vhledem k
mé včerejší nevolnosti jsem si dal na ně jen marmeládu a
na pití vodu. Cesta byla dneska daleká, tak jsem nechtěl
nic riskovat. Hned se do mě pustili jedni z výpravy,
jaký mají škaredý pokoj, že je to jako na záchodcích a
že v Luang Prabangu měli malou špeluňku (i když tam
myslím měli všichni krásné pokoje a konkrétně oni si je
pochvalovali), tak mou jedinou odpovědí mohla být omluva
a sdělení, že je nutno pokoj reklamovat hned a ne ráno,
když odjíždíme, že tak jim ho těžko můžu vyměnit.
Na 7:00
byl naplánován odjezd a docela nám to vyšlo. Přijel pro
nás takový postarší čínský autobus a Ford Transit
upravený pro přepravu lidí. Na busu bylo vidět, že má
svá nejlepší léta za sebou. Člověk to musí brát ale tak,
že nám nabízí to nejlepší co zde můžou nabídnout a ne
nad tím ohrnovat nos, protože pak si kazí dojmy z cesty
akorát sám sobě … teda rozšiřuje jedovaté myšlenky i
mezi ostatní členy výpravy. Bohužel i zde se takoví
našli, že frflali, že do tak zaprášeného busu nevlezou.
Nereagoval jsem na to. Až při loučení na hranicích jsem
řekl, že kdo chce luxus a pohodlí, má jet o Egypta nebo
na Floridu a ne na poznávačku do rozvojové země, jakou
Laos je.
Před
vyjetím z Udomxay jsme ještě natankovali – tady je i má
výtka, to mohl mít klidně natankováno už ráno. Dnešní
cesta byla strastiplná. Ujeli jsme 170 km za 7 hod! V
některých místech cesty se totiž nedalo jet více jak
10-15 km/hod. Z Udomxay to vedlo přes jednotlivé
vesničky po asfaltové cestě, ovšem částečně poškozené za
poslední doby dešťů. Nikdo nechápal práci dělníků měsíc
před započetím nových dešťů. Je to zde asi sysifofská
práce. Ale obdivovali jsme, že byť je neděle, tak na
silnici se rušně pracovalo … a my tím pádem kličkovali
mezi dírami, výmoly, buldozery, kamením a to nemluvím o
„neřízených vesnických střelách“ - tj. děti, jezdci na
motorce a domácí zvířata. Někdy by mne zajímalo, kolik
jsme během putování přejeli kuřat. Nic většího to asi
nikdy nebylo. Cesta po asfaltce měla až do Muong Khoa
asi 100 km. Zde jako když utne, konec asfaltu a zůstala
pouze hliněná cesta.
V Muong
Khoa, asi takové největší vesničce v oblasti, jsme se
zastavili. Důvod byl ten, že jsme vezli nějakou paní,
která tu asi bydlela, nebo sem něco vezla či co. Dále už
s náma nejela, vystřídal ji nějaký kluk. Vesnici jsme si
prošli až k chrámu a škole. Tady děcka skákaly do výšky.
Jak? Prostě měli nataženou gumu a štengrovali se, kdo to
zvládne výš. Na zemi žádná žiněnka či písek, pouze holá
zem. A docela jim to šlo. Ve vesnici jsem objevil také
sociálku a pracovní úřad, vše mám nafoceno. Skutečně
stojí za zhlédnutí!
Odsud
započala ta skutečná jízda „panenskou přírodou“. Teda
nejdříve nás čekalo přebrodit řeku Nam Ouk. Brodů bylo
na řece několik. První byl spíše přívozem, kdy rezavý
ponton tlačil stejně tak rezavý a udýchaný remorkér.
Celá cesta přes řeku netrvala ani minutu. Když jsme k
přívozu přijeli, zrovna převážel tahač s buldozerem.
Čára ponoru byla dost nízko a remorkér měl co dělat, aby
vše proti síle řeky utlačil. S naším busem už měl méně
práce. Jelikož výjezd z přívozu vedl strmě do kopce a
bus byl takový dýchavičný a čoudící, tak jsme z něj
vysedli a kopeček vyšli pěšky. Stálo to za to! V jednom
z krámků jsme objevili krabici ťamanských nudlí s
nápisem „Kuřecí nudle“. Toto se stalo objevem dne, ne-li
zájezdu.
Další
brody byly některé mělké, některé hluboké. Jeden z nich
nás také na chvíli zastavil. Řidič nejdříve osobně
změřil hloubku vody – dle toho, kam mu sahala a pak šel
uspat sání vzduchu do motoru. My jsme brod přešli po
vedlejší lávce a pozorovali, jak se bus pomalu mění na
ponorku. Ale vše zdárně dopadlo a my mohli pokračovat.
Při výjezdu si s busem dávalo závody malé vietnamské
prasátko, letělo jako torpédo.
Nevím,
jestli bus jel na naftu či na olej, ale řidič do něj při
každé zastávce lil velkou, 5-ti litrovou nádobu oleje.
Dle čmoudu vycházejícího z výfuku se nebylo čemu divit.
Stále
jsme postupovali po hliněné silnici, v období dešťů
určitě neprůjezdné, nahoru a dolů, doprava a doleva
apod. Původně jsem předpokládal příjezd do Dien Bien Phu
okolo 14 hodiny. Opak byl bohužel pravdou. Na laoskou
hranici jsme se dopotáceli po 15 hodině. Pohraničníci
vybrali pasy a jali se opisovat do sešitku všechny
údaje. To jim zabralo skoro hodinu. Během této doby jsme
se rozloučili s průvodci, udělali společnou fotku a
předal jsem jim vybrané dýško. Snad se kluci spravedlivě
rozdělili. Laoská hranice byla jedna část byrokracie. 3
km dále ležela vietnamská, kam nás měli laosané dovézt
jejich busem. Bohužel na staré vietnamské nás zastavila
hlídka a nechtěla pustit dál. Vysedli jsme, s kufry
přejeli za hranici a čekali na vietnamský bus. Bylo to
legrační vidět, jak jdou češi skrze vietnamskou hranici
v Tay Trang a kufry táhnou za sebou. Ale i v Bolívii nás
tak bus vysadil před La Pazem a my museli čekat na náš
bus. Vietnamský dorazil za chvíli a my mohli po
přivítání s Honzíkem pokračovat dále.
Na
laoském buse byly kufry naloženy a přivázány na střeše.
Při vykládání mě dojala nečinnost mužského osazenstva
výpravy. Malí a chroustózní laosani kufry sundávali ze
střechy, až se jim prolamovala kolena. Nikdo, krom mě a
ještě jednoho člena výpravy jim nešel pomoct. Stejně tak
při následném nakládání do vietnamského busu. Pomáhal
sem je řidičovi nakládat do zavazadlového prostoru, ale
bylo je třeba přenést na druhou stranu. Tak jsme to s
Honzíkem (je mu přes 70 let) a s Gabrielou (vietnamka z
CK) tahali sami. Opět nám přišel pomoct pouze jediný
človíček. Dneska mě skutečně dojímali všichni!
Vietnamská byrokratická procedura zahrnovala podepsání
příjezdové kartičky. Naštěstí ji za nás během čekání od
12:00 hod vyplnil Honzík s Gabrielou. Následně musel
každý člen výpravy projít 3 kroky kontroly. Naštěstí
všichni prošli a tak po další hodině jsme byli všichni
konečně ve Vietnamu. V Tay Trang – hraničním přechodě,
jak na laoské, tak na vietnamské straně na nás koukali
jak na zjevení. Jen tak zčistajasna se jim tam neobjeví
33 českých turistů, hlavně když tyto přechody nejsou
nijak zvlášť cestovateli využívány.
Do Dien
Bien Phu už to bylo co by kamenem dohodil – jen 39 km po
asfaltové silnici, což bylo asi 45 minut skrze vesnice,
rýžová pole a motající se cyklisty. Čas jsem vyplnil
povídáním o okolí a krátce několik informací z historie.
Více se tomu budu věnovat zítra, kdy nás dopoledne čeká
program, který jsme díky zdržení museli přesunout –
muzeum, A1 Hill, hřbitov a monument. Snad to stihnem
vše, stejně jako přejezd do Sapy.
Na obědo/večeři
jsme dorazili přesně v 6. Každý hlady švidral a jazyk
měl žízní přilepený na vestě. V hospodě využili toho, že
nikdo neměl dongy a tak nasadili maximálně nevýhodný, dá
se říct vydřidušský kurz. Oficiálně je cca 19000 dongů
za dolar, oni si dali 13000 dongů. Ale i tak všem jídlo
a pivo chutnalo. Měli klasického Tigera a potom nějakou
Ha Noi, od které ještě nemám etiketu, tak musím doplnit
do alba. Dnešní večeři jsme zrušili s tím, že namísto ní
bude poslední den v Hanoji oběd. Gabriela se sice
cukala, že restaurace nevrátí peníze, ale pochybuju, že
by někomu něco platili dopředu a taky je jejich chyba,
že jsme dojeli tak pozdě. Snad to mají mít jako cestovka
spočítané, s nějakou rezervou.
Bydlíme
v hotelu Dien Bien Phu Ha Noi Hotel. Honosný název pro
tento hotel. Je umístěný v centru a docela, ve srovnání
s tím včerejším, pěkný. Pokoj mám docela prostorný. A co
je důležité, jsou zde telefony. S dnešním rozhovorem s
mou Terezkou byla také anabáze. Poslal jsem jí číslo,
aby mi zavolala. V pokoji zazvonil telefon, říkám si –
super, to bylo rychlé. Zvednu sluchátko a tam nějaký
člověk z recepce, že mi volá nějaká paní. Říkám ano, to
je moje manželka. On odvětí OK, ale začal žblekotat cosi
o ranním buzení, tak říkám, že to platí. On OK a
zavěsil, Terezka nikde. Tak volám na recepci, proč ji
jako nepřepojí. Tak zase začal o tom buzení. Říkám, že
to je jedna věc, a ta platí. Ale že potřebuji, aby mi
přepojil Terezku. Nerozuměl, ale když přišel osobně, tak
vše pochopil a spojení fungovalo.
FOTOGALERIE
Pondělí 30. března 2009
Dien Bien Phu, Vietnam (288 km)
Dobré
ráno Vientame! Chtělo se mi křičet, když mne dneska
probudila rázná rozcvička řvoucí z reproduktorů města
Dien Bien Phu. Hned mne napadlo, jak musejí být asi
místní obyvatelé zdraví, když je takto hromadně městský
rozhlas vyzývá k rozcvičce! Nevím teda, jestli
rozcvička, ale znělo to tak a po budovatelské hudbě
následoval rázný přehled, pravděpodobně kolik včera
vyrobili oceli či vytěžili uhlí. Pro našince toto byla
zvláštní věc, i když co se týče organizování společného
cvičení, už jsem to zažil v Pekingu. Jak se říká, v
kolektivu je síla a když se věci dělají hromadně, tak
vás asi strhnou. Mne sice nevzbudila rozcvička hned od
počátku, ale až ke konci, ale někteří členové výpravy
tvrdili, vše hraje už od páté hodiny, či chvíli před
pátou. Alespoň dneska nikdo nezaspal, ne? A také poznali
další část vietnamské kultury. Nevím, snad se nemýlím,
ale poznávání k poznávacímu zájezdu patří, byť je to
poznání budíčku v 5:00.
Snídaně
dnes nebyla nijak bohatá – bageta, máslo, džem a kdo
chtěl, tak volské oko. Opět musí rozežraný našinec brát
v potaz, že sever země není rozvinutý jako jih nebo jako
Egypt, mám na mysli zařízení pro turisty. Kdy na snídani
mají přehršel jídla, ne-li žrádla a celé se odehrává v
duchu obžerství. Je třeba i tak trochu skousnout fakt,
že nošení snídaně je pomalejší než když si to člověk
bere sám. Ale to prostě opět patří k poznání a není
třeba se tím znepokojovat či nějak kazit si náladu hned
od rána.
U hotelu
stál ráno autobus, do kterého nasedala zároveň s námi
skupinka francouzů, to jsme ještě netušili, že se s nimi
budem celý den pronásledovat a střídat v zastávkách a
předjíždět. Je pozoruhodné, jak tito, věkově starší
lidé, snášejí cestování lépe než naše výprava. Mám na
mysli různá pravidla země, která nikdo z nás nezmění;
nastupování do autobusu také zvládají snad 100x rychleji
a tak bych mohl pokračovat. Nevím proč, ale připadá mi,
že český turista si neváží toho, co mu ta která země
nabízí nebo snaží se nabízet. Je škoda, že jsem zapomněl
každému přiložit k propozicím turistické desatero …
Hned z
rána jsme ještě vyrazili do směnárny vyměnit peníze.
Byla to sranda, z jedné banky nás poslali do druhé a pak
do další a na závěr jsme skončili v nějaké pouliční
směnárně. Obával jsem se, aby měl směnárník dostatek
peněz, protože nás zde bylo na výměnu asi 25 a každý
měnil tak za 30-50 dolarů, někteří i více, byť jsem je
upozornil, že to nebudou mít asi za co utratit. Ale co,
kdyžtak jim zbydou peníze do alba. Výměna naštěstí
dopadla dobře, všichni vyměnili a tak jsme mohli
pokračovat.
Dopoledne jsme dokončili včerejší program – tj. návštěvu
válečného muzea, hřbitova a pahorku A1. Při příjezdu do
Dien Bien Phu jsem zdůrazňoval důležitost válečné
historie oblasti, proto zde také turisté převážně
navštěvují místa spojená s francousko-vietnamskou
bitvou, stejně jako když jede člověk do Normandie, tak
ho zajímají pláže, kde se vysadily spojenecká vojska.
Zaráží mne neúcta některých členů výpravy nad historií
místa a její význam pro obyvatele. Někdy mi připadá, že
členové výpravy nečtou program a neví, na jaký zájezd se
přihlašují. Asi se domnívají, že se jedou válet k moři.
Válečné
muzeum stojí nedaleko pahorku A1 a vietnamského
válečného hřbitova, je to takový trojúhelník
nejdůležitějších místních atrakcí. Před muzeem stojí
zbylé vietnamské (primitivnější) a na druhé straně
francouzské (dokonalejší) zbraně. Byť byli Francouzi
vyzbrojenější, tak jim to nepomohlo k vítězství a díky
houževnatosti a soudržnosti, opět ten kolektiv,
Vietnamců byli poraženi. Dien Bien Phu leží v údolí,
odkud nebylo úniku a veškeré zásoby sem musely být
shazovány letecky. Vietnamci mezitím Francouze v klidu
ostřelovali. Prohlídka muzea není nikterak dlouhá,
uvnitř je několik exponátů a fotografií věnující se
bojům z roku 1954. Na závěr návštěvník shlédne
dokumentární film doplněný interaktivní mapou, kde se
rozsvěcují jednotlivé pozice jak francouzské, tak
vietnamské armády. Vcelku působivé, když si člověk
uvědomí bezútěšnou situaci francouzů … a také, proč se
do podobných bojů pouštěli.
V muzeu
byla nějaká delegace pohlavárů v uniformách a s metály.
Oni si natáčeli a fotili nás, tak se naši členové
výpravy začali fotit s nimi. Nebylo jim to proti srsti a
tak se obveselily obě strany. Prostě taková soutěž „Ulov
si svého komunistu ...“.
Z muzea
jsme se přesunuli na vietnamský válečný hřbitov. V
řadách tu jsou vyrovnány hroby stovek vojáků padlých za
této války. Na každém náhrobním kameni je velká hvězda.
Návštěvníci zde kupují vonné tyčinky a tyto pak zapalují
i centrálního oltáře. Prý se jim splní jejich přání.
Nedaleko
odsud leží pahorek A1, původně pojmenovaný Eliane – po
milence francouzského velícího generála. Celý pahorek je
provrtán zákopy a tunely, které sloužily francouzům,
jako úkryt. Vietnamci v podobném prostředí neuměli
bojovat a proto pahorek dlouho vzdoroval. Byl však dobyt
sebevražednou akcí vietnamského vojáka, který zde pod
kouřem dýmovnic vběhl do muničního skladu a ten odpálil.
Jako němý svědek zde zeje obrovský kráter. Na vrcholku
kopce je jako památka bojům francouzský tank. Mimo
historickou hodnotu místa je odsud ještě krásně vidět na
celé údolí a okolní hory.
V 10
hodin jsme sedli do autobusu a čekal nás přejezd do
Sapy, horského městečka. Délka přejezdu téměř 300 km.
Poučen z Laosu mi bylo jasné, že tento přejezd bude
trvat dlouho, velmi dlouho … ale mé očekávání bylo
předčeno.
Dobu v
autobuse jsem vyplnil povídáním o zemi, jejich zvycích a
pravidlech, což je stejně zbytečné, protože spousta
členů výpravy je nerespektuje a myslí si, že se země
změní kvůli nim a bude se chovat tak, aby ji to
vyhovovalo. Prostě nechápou, že oni se musejí
přizpůsobit místním zvyklostem a pravidlům a ne opačně.
Když se přizpůsobí, tak si ušetří zbytečné trapasy a
otázky proč a jak …
Při
cestě jsme udělali zastávku na oběd – tady jsme se také
setkali s výše zmíněnými Francouzi. Večeře byla asi 70
km od Sapy, opět zcela jiná a zakončená rýžovým vínem. A
hádejte kdo přišel na večeři? Ano, Francouzi! Veselí,
šťastní, že můžou poznávat tuto zemi. Ne jako naše
výprava, zašklebení, s dotazy proč jedem tak dlouho …
jako by to šlo urychlit. Jaké jsou obrovské rozdíly mezi
lidmi a národy.
Je
pravdou, že cesta byla dlouhá, do Sapy jsme dorazili až
skoro o půlnoci. Vše je ale dáno kvalitou místních
silnic. Je trošku zarážející, že když zde probíhá
rekonstrukce, tak probíhá na celém úseku, ne jako je to
mu u nás, čistě na malém kousku. Tím bylo vše protaženo
a zdrženo. Občas jsme také museli čekat, až se nějaký
kousek doasfaltuje či dobagruje. Můžem být rádi, že
nezačalo výrazněji pršet, protože pak by se blátivý úsek
stal nesjízdným a my zůstali trčet někde napůl trasy.
Další zpomalení bylo proplétání se mezi náklaďáky,
mnohdy na centimetry či ještě méně. Obdivoval jsem
našeho řidiče. V domnění, že už vše půjde dle plánu jsme
začali stoupat do nejvyššího průsmyku na cestě – do
výšky 2100 metrů. Zde byl další problém – na nekvalitní
silnici už byl každý zvyklý, ale na neprostupnou mlhu
ne. Nebylo vidět na metr od autobusu, závozník řidičovi
otíral sklo, jak se mu mlžilo a také měl oči přilepené
na předním skle, jak na šťopkách. Myslím, že byli oba
dva zpocení i na zadku! Dojezd náš řidič korunoval
zacouváním do velmi úzké uličky až k hotelu!
FOTOGALERIE
Úterý 31. března 2009
Sapa – Lao Cai (40 km)
V hotelu
je v recepci bezdrátové připojení, tak jsem zde ještě po
ubytování seděl a „povídal“ si po Skypu s mou Terezkou.
Do postele jsem se dostal až okolo jedné hodiny, ale ani
pak jsem ještě chvíli nemohl usnout. Přemýšlel jsem nad
chováním některých členů výpravy. Je asi ale zbytečné se
nad tím pozastavovat. Už jen pár dnů a tito se vrátí
tam, odkud přišli. Jen by mě zajímalo, zda si čtou
program zájezdu, obávám se, že ne.
Sapa
leží v nadmořské výšce asi 1500 metrů, je to oblíbené
turistické středisko jak pro místní, tak pro zahraniční
turisty.
V 5
hodin mě vzbudila šílená bouřka, práskalo to okolo
hotelu seč mohlo. Tak jsem si jen říkal, aby déšť do
rána přešel. Teď je po 7 hodině a venku stále bouří a
prší, tak uvidíme, jak dopadne celý den ...
Snídaně
byla dneska velmi dobrá, je vidět, že tady jsou zařízení
na turisty více jak třeba v Dien Bien Phu. Já jsem si
dal své obligátní koláčky, měli tu velký výběr. Takový
křupavoučký čokoládový croisant nikdy neuškodí.
Bohužel
počasí se nijak neumoudřilo. I po snídani stále bouřilo.
V jednu chvíli to vypadalo, jako by chtělo i přestat,
ale pak se déšť a bouřka spustili na novo. Členové
výpravy si chtěli dát baťohy do autobusu, tak sme čekali
na řidiče než dorazí odněkud ze snídaně. Pak jsem udělal
změnu. Kdo chtěl, mohl zůstat v hotelu a kdo chtěl mohl
se s námi vydat na místní tržiště. Naštěstí největší
prudiči zůstali v hotelu, však oni by zmokli a to by jim
potom mohlo ublížit ne? Stačil mi jen výraz ve tváři. No
comment. Jen nerozumím tomu, proč takoví lidi jezdí na
poznávací zájezdy, proč raději nesedí doma u bazénu a
nechvástá se před sousedy, jaké má auto, jak má velký
bazén a podobně. Proč jezdí druhým, kteří si cestu
užívají, byť náročnou, vše kazit.
Na
tržišti jsem si koupil deštník, budeme mít doma originál
vietnamský, hihi. Prošel sem si tržnici, všechna patra.
Ta s jídlem byla asi nejzajímavější. Viděl jsem tu jíst
i nějaké bílé turisty. Hltali to sebe nudlovou polévku –
spíše nudle v nějaké nahnědlé vodě … blééé! Z tržiště
jsem prošel několik uliček města a pak se vrátil do
hotelu. Poslal jsem mé Terezce zápisek ze včerejška a
kousek ze dneška. Teď probírám fotky a suším mokré boty.
Za
hodinu a něco nás čeká oběd – dneska by měl být v
hotelu. Venku stále bouří a poprchává. Sapa je také
zahalená do pravé londýnské mlhy. Skutečně neprostupné,
husté tak že by se dala krájet, jak říká Rákosníček.
Kvůli
počasí jsme upravili program – po obědě pojedem na Dračí
horu a odtamtud do Lao Cai. Měli jsme ještě navštívit
dvě vesnice místních etnických skupin, ale kvůli počasí
jsem toto zrušil, abychom někde neuvázli s autobusem.
Oběd byl
dneska v luxusním duchu, tak následně ceny pití tomu
odpovídaly. V daný čas se všichni sešli v restauraci,
kde byla před tím snídaně. Vyhlídku kazila akorát
neustále se valící mlha a občasné hřmění v dálce. Mlha
ale nebyla už tak tmavá jako ráno. Také členové výpravy
se zdáli býti spokojenější – pokoupili spoustu věcí, co
asi ani nechtěli, ale to jim očividně nevadilo. Já se
trošku dospal, asi půl hodiny jsem se svalil na postel a
chrupkal. I to málo stačilo.
Po obědě
dorazila vietnamská osádka, jezdí jich s náma jak blech
a naložili jsme kufry do autobusu. Respektive jsme je
nechali řidičovi a závozníkovi. My se pěšky vydali k
Dračí hoře. Je to jedno z vyvýšených míst nad městem,
převýšení je oproti okolnímu terénu asi 200 m. Hora je
upravena jako výletní místo. Jsou zde prolézačky pro
děti, překrásně upravené trávníky a stromy. O kousek
výše je zahrada orchidejí, kde je téměř polovina ze 600
orchidejí vyskytujících se ve Vietnamu. O kousek dál je
vyhlídka na město a na horu Par Si Phan, která je
nejvyšší ve Vietnamu – 3143 metrů. Zde jsme měli ale
trošku smůlu, vše bylo zahaleno mlhou. Jedině jsme
museli věřit našemu průvodci, že tam skutečně vše o čem
mluví je.
Dále
jsme prošli Evropskou zahradou až na Oblačnou míli.
Cestou nahoru se procházelo jakoby zmenšeninou Českého
ráje. Tyto, sopečného původu, skály byly kdysi dnem
oceánu. Průchody se zužovaly až do takových vietnamských
rozměru a našinec měl problém se tudy protáhnout. Na
Oblačné míli jsme měli obrovské štěstí – najednou vyšlo
sluníčko a mraky odvál vítr. Bylo to úplně neuvěřitelné,
jakoby mávnutím kouzelného proutku. Ani jsem nevěděl, že
ve městě je jezero. A za chvíli se zase zahalilo za
oblačnou oponu, jako by tam nikdy nic nebylo. Na závěr
nás čekala krátká zastávka v kulturní vesnici Hmongů –
tato ale sestávala pouze z jednoho domu. Dole byly
suvenýry a nahoře podium pro představení. To mělo začít
ale až za 40 minut, takže jsme nečekali a vydali se zpět
do autobusu, který na nás čekal dole u kostela
postaveného Francouzi ve 30. letech minulého století. Po
cestě jsem ještě koupil sušené meruňky a horská jablíčka
– to jsou takové šušínky, něco jako švestky, tak jsem
zvědavý, jak budou chutnat.
Dnešní
jediná cesta autobusem byla ze Sapy do Lao Cai. Měří 40
km a ve srovnání s předchozími byla ve vynikajícím
stavu, úplná dálnice. Cesta teda trvala ohlášenou
hodinu, byť jsem tomu zpočátku nevěřil. Vedla převážně z
kopce a na ní vybíral dýško pro řidiče a průvodce. Na
některých místech jsem si pomalu musel kleknout na zem
autobusu, abych se nevykulil Cestu lemovalo krásné údolí
plné terasovitých rýžových políček. Bylo to úchvatné,
škoda že bus nemohl nikde zastavit, abychom si to
vyfotili. Koupil jsem si ale dneska ráno na tržišti
štůček pohledů, kde jsou tato políčka vyfocena.
V La Cai
naše cesta nejdříve vedla k hranicím s Čínou, ležící na
druhém břehu Rudé řeky, která zde protéká. Stáli jsme ve
Vietnamu a koukali do Číny. Celkově mi Lao Cai připadalo
jako nějaké čínské město. I lidi jim zde byli podobní.
Další
zastávkou byla místní tržnice, ale skutečně tržnice
podobná těm u nás, s rozdílem, že v jednom patře
prodávali i místní potraviny, koření a různé věci, které
člověk vůbec neznal. K dnešnímu sušenému ovoci jsem
přidal ještě kiwi. Vypadá velmi dobře a snad bude i tak
chutnat či se z něj doma neposerem. Obkukoval sem tam
ještě obchody s mobily, abych pak mohl poreferovat, co
ve zdejších končinách frčí.
Odsud
jsme už přejeli do hotelu, který je asi 30 metrů od
nádraží a ubytovali se tam.Teda nenazýval bych to
ubytováním, protože jsme zde strávili asi 2 hodiny a
večeři. Ale hotel luxusní, vůbec jsem nečekal takovou
kvalitu. Spíš sem počítal, že to bude nějaká „ubytovna“
skutečně jen na sprchu. Večeře se zde odehrála také v
čínském stylu – na stole stál velký otočný podnos plný
různých specialit a uprostřed rybí polévka – místní
lahůdka. No dvakrát mi zrovna nechutnala. Ale už na oběd
byla polévka s mušlemi, tak je to asi místní záležitost.
Po půl
osmé jsme se přesunuli k nádražní budově. Byla zde ale
obrovská fronta lidí, nechápali jsme co se děje. Později
nám bylo řečeno, že vlak má kvůli poruše asi hodinové
zpoždění. I proto jsme jsme se vydali zpět do hotelu.
Když se zde všichni zase rozložili, tak přiletěli
vietnamčíci, že vlak pojede za 15 minut. Rychle jsem
všechny sehnal a zase jsme hnali na nádraží. Venkovní
fronta už byla pryč – nastoupili do vlaku SP4. My ale
ještě dalších 45 minut čekali na náš – SP2. Místním
problémem je to, že nemají dvě koleje, jen jednu tak
když se jeden vlak někde zasekne, není ho zase až tak
kde objet. Naštěstí vše dobře dopadlo a my asi s
hodinovým zpožděním vyrazili směrem na Hanoj. Mělo by to
být 370km, tak uvidím, kolik naměří pepin. Kupéčka jsou
zde po 4, tak jako v Tibetu, ale vlak není tak nový a
tak hezký. I štiplístek je nepříjemný, protože při
nástupu byl na jednom lístku vagon č. 13 a následně na
malém, připnutém vagon č. 12, takže jsme nevěděli kam
nastupovat. Bohužel jsme zvolili špatnou variantu a tak
se museli všichni stěhovat a tím blokovali další
nastupující. Ve finále vše ale dobře dopadlo a když to
půjde dobře, dorazíme do Hanoje po 6. hodině ráno.
Průměrná rychlost vlaku je 30-40km, takže žádná
převratná stovka jako tomu bylo v Tibetu. Ale třeba se
to rozjede, kdo ví.
FOTOGALERIE
Středa 1. dubna 2009
Lao Cai - Hanoi (286 km) – Ha Long Bay
(198 km)
Tak
dneska už putujeme 10. den a navíc je apríla! Snad si
nikdo nikoho nedobere a celý dnešek dopadne dobře.
Noc ve
vlaku nebyla špatná, trochu jsem se vyspal. Pořád lepší
než letadlo, kde se člověk krčí na sedadle a po hodině
strnulé polohy už neví, jak by se posadil, neustále do
něj naráží motající se kolemjdoucí apod. Tady jsem se v
kupé natáhl, sice postel byla tak těsně, velmi těsně na
mou výšku, abych mohl pohodlně ležet. Chudáci ti co mají více
jak 185 cm, ti už se na postel prostě nevešli a museli
najít polohu skrčence. Ale podle toho, jak ráno
reagovali a vypadali to asi všichni zdárně zvládli.
Několikrát mě v noci vzbudilo brždění vlaku, tak jsem
koukal chvíli z okna a pak zase usnul. Těžko bylo
poznat, kde asi jsme. Jen jsem počítal, že bychom v
Hanoji, hlavním městě Vietnamu měli být okolo 6:00 a
skutečně tomu tak bylo. Budíček ve vlaku sestával ze
zaklepání na dveře nerudným štiplístkem. Byl jsem vzhůru
už chvíli před tím a využil chvilky, kdy ještě nebyla
fronta na záchod. Stejně jako v Bolívii, byl i tento
záchod vcelku čistý, České dráhy by si měli vzít z
čistoty ostatních, byť vcelku ne zrovna rozvinutých
zemí, příklad.
Vzhledem
k mým zkušenostem s nádražími podobného typu, jsem se
obával vystupování z vlaku, že zde bude zmatek a někdo
se ztratí. Opak byl pravdou. Na peroně už nás čekal
průvodce – jmenuje se Hom nebo Home, prostě tak nějak,
nevím jak se to píše. Vcelku sympatický človíček, jak
jsem později zjistil, tak je o rok mladší než já … už
asi nějak stárnu či co a navíc má 3 syny. Asi mám co
dohánět, hihi. Konečně to byl průvodce, který mluvil
skvělou angličtinu a který mluvil a mluvil a mluvil a
mluvil. Průvodci v Laosu a první části putování po
Vietnamu stáli za prd. To jsem musel improvizovat s
pomocí knihy a svých znalostí.
U
nádraží čekal autobus, tak jsme se do něj opět snažili
nacpat všechny naše kufry. Bohužel bez úspěchu. Stejně
jako první autobus ve Vietnamu měl i tento o jeden
úložný prostor míň. Jsou to čínské autobusy, pohodlné,
což o to, ale s malým prostorem pro zavazadla. Místní
asi necestují s takovými kufry jako cestují Češi,
zvláště pak téměř na závěr zájezdu, kdy každý nakupuje
jako zběsilý, aby domů dovezl nějakou kravinu na prach.
Vždycky je tedy nutné, aby část kufrů byla naložena do
busu – na zadní sedadla. Ještě že není plný autobus, to
nevím, co by dělali, kam by kufry dali.
Hotel
určený na snídani a osprchování už byl o třídu níže než
ten v Lao Cai, ale to na tento účel nevadilo. Snídaně
byla dobrá, jen někteří členové výpravy byli zase
nervózní, že jim hned nepřinesli bagetu, že museli
čekat. Místní prostě pečivo nesnídají, tak nejsou
připraveni na nápor Čechů. Už se nepozastavuji nad
nevychovaností některých členů výpravy. Proč o tom
mluvím? Včera, když jsme odjížděli z Lao Cai, se mě jak
průvodce, tak Honzík ptali, jestli byla večeře v pohodě,
jestli všem chutnala. Netušil jsem o čem mluví nebo
proč se ptají. Dozvěděl jsem se až ráno, že jeden z
členů výpravy málem vyvolal mezinárodní konflikt tím, že
nesl vrátit rybí polévku, kterou jsme dostali v Lao Cai
k večeři. Naprosto rozumím, že někomu to které jídlo
nemusí chutnat, ale toto byl vrchol nevychovanosti a
mluví zcela o charakteru člověka. Dále to zde nebudu
rozebírat, už mi bohužel nezbývá nic jiného než se smát
nebo kroutit hlavou. Při přesunu z nádraží do hotelu
jsem měl k členům výpravy malou řeč na výše uvedené
téma. Vše všeobecně. Být ale tím dotyčným, tak se do
země studem propadnu. Tomu to ale asi nevadilo, dle
dalšího chování.
Dnes
jsem poprvé za svou profesionální kariéru průvodce musel
uplatnit právo veta, tj. dát skupině na výběr a když i
jeden bude mít jiný názor než ostatní, tak to bude dle
jeho názoru. Proč? Už dříve byly mezi některými členy
výpravy snahy o „vzpouru“, že je přeci nebudu nutit, aby
se zúčastnili prohlídky Ho Chi Minhova komplexu. Opět
nepochopili, že se jedná o věci patřící k dané zemi!
Nejen nepochopili, ale ani si danou situaci nechtěli
nechat vysvětlit či spíše nechtěli rozumět. Po rozdání
klíčů jsem se všech zeptal, zda se chtějí zúčastnit
návštěvy mauzolea a dalším míst souvisejících se
„strýčkem Ho“. To, že program bude dodržen podpořili 3
členové výpravy, tím bylo vše vyřešeno a diskuze
skončena. Nechci dělat nějakého rapla, ale myslím si, že
od toho skupinu průvodcuju, aby vše fungovalo tak jak má
a nevznikaly podobné situace. Samozřejmě jsem dal těm,
kteří se nechtěli návštěvy Ho Chi Minhova komplexu
zúčastnit na výběr – buď půjdou s námi nebo je vysadíme
a poté naložíme na domluveném místě, samozřejmě bez
jakékoliv refundace za vstupenky. Zarážející bylo, že
najednou šli všichni, byť se tvářili jak kdyby požvýkali
hodně kyselý citron.
Dnešní
program začínal v 8:30 – poté co se všichni nasnídají,
osprchují a trošku odpočinou. Když jsem vyšel před
hotel, byli tady už někteří členové výpravy s Honzíkem a
jeho známým – Víťou, to byl také česky mluvící
Vietnamec, snad ještě lépe než Honzík. Bylo to super
pozdvižení pro všechny.
Nejdříve
jsme udělali krátkou projížďku Hanojí a díky skvělému
průvodci se dozvěděli mnoho informací o městě.
Například, že žluté budovy jsou z doby francouzské
kolonizace a že žlutá znamená pro místní obyvatele
štěstí. Mezi další budovy ve městě patří Stará čtvrť a
poté nová, moderní betonová monstra, která sem zase až
tak nezapadají.
Prvním
navštíveným místem bylo Ho Chi Minhovo mauzoleum. Jak
jsem psal výše, najednou se chtěli všichni zúčastnit
prohlídky, nikdo neměl proti těmto bodům jakékoliv
námitky. Nikdy jsem nepochopil, proč se tak Český národ
chová, proč se nechává strhnout davem a bezmyšlenkovitě
následuje skupinu … Do mauzolea je zakázán vstup s
baťohy a foťáky, tyto si od nás vzal náš pan průvodce.
Nejdříve nás seřadili do řady, jednoho za druhým, prošli
jsme bezpečnostním rámem a ve dvoustupu pokračovali pod
zastřešeným chodníkem ke vstupu do mauzolea. Toto bylo
otevřeno veřejnosti v roce 1975, 6 let po smrti strýčka
Ho. Zemřel 2. 9. 1969 – ve stejný den, kdy v roce 1945
byla vyhlášena nezávislost země. Dlouho bylo uváděno
jako datum úmrtí 3. září, pro místní obyvatele bylo
nepřípustné, aby velký Ho zemřel v toto datum. V
současnosti už však pod tlakem historických událostí
došlo k opravení datumu. Ho chtěl, aby byl zpopelněn a
jeho popel rozdělen na 3 části a uložen v malých
chrámech na severu, středu a jihu Vietnamu. Bohužel se
tak nestalo. Vietnamci mu vybudovali mauzoleum, kde je
doteď uložen. Každý rok v listopadu/prosinci je Ho brán
„do údržby“ a mauzoleum uzavřeno. Také je zde zavřeno
každý pátek a pondělí. Prohlídka netrvá dlouho. Trošku
nám ji zpestřily děti, které se návštěvy účastní v rámci
školních výletů – zpívali zde národní hymnu a poté
nějaká delegace kladla u vstupu věnec. Uvnitř je nutné
dodržovat naprosté ticho, ke kterému nabádají všude
přítomní vojáci v nažehlených uniformách. Nesmíte
vstupovat s rukama v kapsách či za zády, musejí být
podél těla. Mramorovým monstrem projdete krátkou chodbou
do klimatizované místnosti kde velký Ho leží ve
skleněném sarkofágu osvíceným rozptýleným světlem. Okolo
stojí jako čestná stráž 4 vojáci. Pro místní je toto
pravděpodobně tou největší poctou. Jen našinec se na to
dívá trošku jinak a s nadhledem. Uvnitř není dovoleno se
zastavit, je třeba pomalu a průběžně procházet. Ve světě
už jsou tímto způsobem uloženy pouze 3 osoby – Lenin, Ho
a Mao. Při pohledu na voskový vzhled Ho návštěvníka
úplně zamrazí v zádech, a to i po tolika letech ...
Venku už
nás čekal náš průvodce a nyní jsme se přesunuli před
vchod – i s foťáky a konečně si všichni mohli vyfotit
místo, které právě navštívili. Mauzoleum leží na Náměstí
nezávislosti. Ročně navštíví mauzoleum několik stovek
tisíc turistů – jak dětí, tak místních, ale i Američané
bojující ve vietnamsko-americké válce.
Prohlídka dále pokračovala k Prezidentskému paláci –
tento však není otevřen pro veřejnost a lze si jej
prohlédnout pouze zvenčí. Budova se otevírá pouze pro
oficiální návštěvy. Původně byla tato postavena pro
francouzského guvernéra Indočíny, ale po vyhnání
Francouzů po porážce u Dien Bien Phu v roce 1954 se sem
nastěhoval Ho. Nebydlel zde ovšem dlouho. Byl to prostý
člověk a tak nechtěl, aby se v poničené zemi plýtvalo
penězi, tak se usídlil ve skromném domě ležící nedaleko
od paláce. Turisté mohou do domu nahlédnout skrze
zasklené okno a k vidění je pracovna, jídelna a ložnice.
Zbytek
svého života strávil Ho v domě na kůlech, který mu měl
připomínat jeho rodný dům. Je postavený přesně podle
stylu domů etnických skupin. Dole je místo pro odpočinek
– je zde vystaveno křeslo a pracovní stůl. Zde se Ho
setkával i s dětmi, které naslouchaly jeho vyprávění. V
horním patře je opět, přes zasklené okna, ke shlédnutí
pracovna a poté ložnice kde v roce 1969 zemřel. Okolo
domku se rozprostírá zahrada, kde Ho pěstoval kokosové
palmy – symbol soudržnosti Vietnamu, choval ryby a
staral se o zvláštní strom – Bo. Je to strom, pod kterým
Budha prozřel.
Nedaleko
leží Pagoda na jednom sloupu, což je nejstarší a
nejdůležitější pagoda ve Vietnamu, postavená v polovině
11. století. Legenda říká, že ji tehdejší král nechal
postavit na základě snu, kdy se mu zjevila bohyně
podávající mu mužského potomka – král neměl
následovníka. Oženil se proto s prostou vesničankou a
tato mu porodila syna. Na počest bohyně nechal král
postavit Pagodu na jednom sloupu.
Zakončením Ho Chi Minhova komplexu bylo muzeum věnující
se velkému Ho. Slavnostní otevření proběhlo v roce 1990
u příležitosti 100. výročí narození. Stejně jako pagoda,
tak i muzeum má připomínat rozevřený lotosový květ. Byť
v betonu vypadá trošku zvláštně. Uvnitř jsou exponáty
věnující se mládí Ho, jeho života, studií, 30-ti letého
cestování, útěku z Hong Kongu, kde mu hrozil trest smrti
apod. Exponáty jsou zajímavé a člověk by u nich určitě
strávil více času, kdyby to bylo možné.
Před
obědem bylo naplánováno Válečné muzeum. Toto je
rozděleno na 4 části – vznik armády,
francouzsko-vietnamské boje, americko-vietnamské boje a
budoucnost armády. Nejzajímavější byla bezesporu
venkovní expozice amerických a vietnamských zbraní.
Uprostřed komplexu stojí Vlajková věž (výška 40 m, stáří
100 let) a nedaleko zvláštní skulptura ze zbytků
sestřelených bombardérů B52. Tito Vietnamci nebyli
schopni svými jednoduchými zbraněmi sestřelovat, proto
jim na pomoc přispěchala sovětská armáda se svými
kaťušemi. Během bombardování Hanoje bylo sestřeleno
několik desítek těchto letadel. Jestliže pilot přežil,
tak byl umístěn v tzv. Hotelu Hanoj – místo, kde se
snadno zapíšete, ale nesnadno odejdete – obávané vězení,
kde zmizela spousta amerických vojáků.
Oběd byl
dnes ve velmi luxusním stylu a navíc formou švédských
stolů, čili si každý přišel na své. Restaurace byla
obrovská, nebylo pomalu možné najít konec nabídky jídla. Během
oběda jsme s naším průvodcem rozdali členům výpravy
dárky na památku – ženám 3 sošky panenek a mužům sadu
jídelních hůlek. Sošky pro dámy jsou docela těžké a tak
mě mrzí, že je chtějí někteří členové výpravy zahodit
nebo „zapomenout“ v hotelu. Já se těším, až hůlky s
Terezkou vytáhneme a vyzkoušíme. Jsou baleny ve velmi
pěkné krabičce zdobené laquerwarem.
Čas
postoupil, a tak jsme vyrazili směrem do Ha Long Baye
neboli místa, kde přistál drak a pomohl místním
obyvatelům porazit Číňany. Cesta vedla po dálnici na
sever, ještě kousek skrze Hanoj, kolem mostu postaveném
na konci 19. století francouzskými architekty, kteří se
zasloužili o postavení Eiffelovy věže. Most byl v roce
1972, během „Vánočního bombardování“ poškozen, ale nyní
je neustále rekonstruován do původní podoby. Také
nádraží a nemocnice byly zasaženy bombami. Jako zázrakem
v nemocnici zemřelo pouze 18 lidí, byť byla tato
přeplněná.
Cesta
ubíhala daleko rychleji než jsme byli zvyklí. Asi v
polovině jsme udělali zastávku v chráněné dílně
vyrábějící rukodělné suvenýry. Pěkné věcičky, ale trošku
předražené. Navíc zde byl dost otravný personál, pořád
za Vámi chodil, až to bylo nepříjemné. Já zde pořídil
typické místní bonbony – ze zelených fazolí. Balené jak
malé bujónky a ještě potom rozdělené na malé kostičky.
Do Ha
Long Baye jsme dorazili po 5.hodině, ubytovali se v
hotelu a měli až do 7 volno – do večeře. Ta byla v
nedaleké restauraci a ochutnali jsme při ní spoustu
mořských potvor. Tam jsme jeli busem a zpět už po svých,
aby se všichni protáhli. Já zavítal po cestě zpět s Honzíkem k moři a okusil vodu, pravda byla trochu
studená, ale zase ne až tak moc.
Dnes
nebylo počasí nic moc, v Hanoji jsme zmokli a po cestě
také poprchalo. Doufám, že by zítra mohlo na chvíli
vysvitnout sluníčko, aby projížďka po zálivu stála za to
a ne abychom se pouze dohadovali, co před námi vlastně
je, jako to bylo v Sapě. Tam se mlha na chvíli zvedla a
působila mysticky.
FOTOGALERIE
Čtvrtek 2. dubna 2009
Ha Long Bay (23 km) – Hanoj (172 km)
Otevřu
oko a kouknu z okna … hádejte co? Všude je mokro, po
obloze se převalují těžké mraky plné vody. Když dohlídnu
z 12. patra hotelu dolů, tak venku chodí lidičky bez
deštníků, ale to neznamená, že ta voda z ocelově šedých
mraků nepřeteče a nezačne valit proudem. Stále jsem ale
zůstával optimistou, že třeba se to náhodou vybere …
třeba. Ale výhled na Ha Long Bay byl mizerný, ostrůvky v
oparu a moře nemělo také nijak zvlášť hezkou barvu. Šel
jsem raději na snídani, abych přišel na jiné myšlenky.
Dneska jsem zvolil mini-croisanty, opět osvědčená
varianta. Trošku jsem si je přimáznul marmeládou a byly
vynikající.
Byl jsem
po snídani a na obloze stále trčely ty samé mraky, vůbec
nevypadalo, že by se chtěli jakýmkoliv směrem pohnout.
Spíše se chystaly, že veškerou vodu vypustí na záliv. A
tak se i stalo. Zatímco jsme čekali, až přijede bus,
začalo pršet. Já mezitím vyřešil jednu zapomenutou
peněženku s pasy a doklady – ještě že v hotelu jsou tak
důslední a hned pokoj kontrolovali a toto našli. Horším
zjištěním by bylo, že peněženka chybí až v Hanoji. Stále
by byl čas na přepravu, ale vše by se prodražilo.
U hotelu
ještě stály místní obyvatelky a snažily se prodat
pohledy Ha Long Baye. Jak členové výpravy, tak i já si
je u nich koupil. A to hlavně abychom viděli, jak vypadá
záliv za sluníčka. Bylo mi jich trochu líto, jakmile se
přiblížili pod střechu hotelu, ostraha na ně hned
křičela a hnala je pryč. Tady bylo vidět, že v Asiatech
je něco špatného – jakmile jim dáte uniformu, hned jsou
zlí. Stejně tak se chovala ostraha hotelu k prodejkyním
v Sapě. Zdálky jim ukazovali, kam můžou jít, jakmile
pomyslnou čáru překročily, bylo zle. Jedna se „utrhla“ a
sprintem přeběhla k hotelu. Než ostraha cokoliv mohla
udělat, už prodávala. Ostatní jen koukaly na její
odvážný krok.
Od
hotelu k přístavu to bylo kousíček, asi 600 metrů. Kdyby
nepršelo, dalo by se to ujít pěšky. Ale venku začal
pěkný lijavec. Jak já, tak ani žádný ze členů výpravy se
netvářil nijak pozitivně. Ale na druhou stranu, kdo
viděl záliv v dešti a pod mrakem? Nemusí se všude uvádět
jen fotky za slunečna. V přístavu jsme počkali než
průvodce koupí lístky, našli loď a nasedli. Loď byla
krásná, stejně jako ostatní, z týkového dřeva, vkusně
zařízená a jmenovala se … cosi 24. Celá plavba zálivem
měla trvat včetně oběda něco málo přes 4 hodiny. Palubní
personál nás uvítal hrníčkem zeleného čaje, ale náš
Honzík měl lepší „uvítátko“ - rýžovou vodku, ze sladké,
lepivé rýže. Skutečně v ní byl cítit cukr nebo jako
karamel. Velmi rychle se „vypařila“, ale to bylo tím, že
Honzík, jak je vidět z fotek, naléval velmi štědře a
rychle.
Chvíli
trvalo, než jsme se vypletli z přístavu, současně s
ostatními vyplouvajícími loděmi a našim prvním cílem
byla jeskyně „Ráj“, asi po 30 minutách jízdy. Jedná se o
krasovou jeskyni objevenou místním rybářem v roce 1993 a
v roce 1998 byla zpřístupněna veřejnosti. Rybář ji našel
úplnou náhodou, ostatně jak asi většinu jeskyní, když se
mu pokazila loď, tak se pohyboval po břehu a objevil v
zemi otvor – současné místo se jménem „Nebeská brána“.
Vše oznámil na radnici, tito zajistili skupinu
speleologů a dotyčný rybář pohádkově zbohatl. Jeskyně má
3 místnosti, jedna je krásnější než druhá. Všeobecně se
uvádí, že ta prostřední je nejkrásnější. Vnitřek jeskyně
je krásně nasvětlený barevnými lampami. Toto jsem ještě
nikde neviděl a působí to velmi efektně. Jednotlivé
krápníky připomínají postavy či zvířata, jako v dalších
jeskyních. Záleží jen na představivosti návštěvníka, co
si pod daným tvarem vybaví. Když jsme šli do jeskyně,
tak nepršelo. Když jsme vyšli, už zase ano.
V krytém
zálivu jsme zastavili na plovoucí vesnici a plovoucí
rybárně. Dokonce zde mají i plovoucí školu! Vysedání z
lodi bylo trošku náročnější – příď byla vysoko, a byť
přistavili schody, tak mnoho členů výpravy mělo velký
problém tyto zvládnout. V plovoucí rybárně nakoupila
posádka veškeré mořské dobroty na oběd. Prodávali tu
žraloky, úhoře, kraby, krevety apod. Během krátké doby
ještě k vesnici dorazilo několik loděk – pojízdných
ovoce/zelenina prodejen.
Průvodce
domluvil s kapitánem, aby projížďku zálivem prodloužil.
Aby zajel dále než jen ke dvěma „Bojujícím slepicím“ a
pak zpátky. Proto náš kapitán s námi obkroužil kolečko
okolo dalších, jiných skalisek, kam mnoho návštěvníků
nejezdí. Stálo to za to! I počasí se umoudřilo. Oblaka
zbělela, asi tím, jak se už vypršela a také déšť ustal.
Dalo se tak jít na vrchní palubu lodi.
Okolo
skalního útvaru „Bojujících slepic“ jsme se vrátili na
obvyklou turistickou trasu a následoval oběd. Jak jsem
psal výše, skládal se z mořských potvůrek nakoupených ve
vesnici. Kraba jsem si nedal – moc práce a málo užitku.
Naštěstí spolustolovníci nejedli další chod – krevety,
tak jsem si na nich pochutnal já. Oni zatím obírali dost
osmaženou rybu. Následovaly zvláštní potvůrky, tyto
ještě neznám. Něco jako stonožka. Přemýšlel jsem, jak se
tyto jí. Měly rozříznutý krunýř na hřbetě a uvnitř bylo
maličko masíčka, ale dobré a určitě zdravé. Myslím si,
že na dnešním obědě si každý pochutnal, i když před tím
nahlédnul do kuchyně, či na záď lodi, kde kuchař jídlo
připravoval.
Do
přístavu jsme se vrátili okolo 12:30, nasedli do busu a
vyrazili směr Hanoj. Cestou obloha opět postupně tmavla
a tmavla, až se zase spustily provazy vody. Bylo štěstí,
že jsme byli v buse. Slíbil jsem účastníkům výpravy
zastávku na stejném místě, jako včera – v chráněné
rukodělné dílně. Jelikož jsme měli čas, přestávka byla
45 minut. Já a někteří ostatní členové výpravy toto
strávili u kafe či piva. Dneska byla extrémní zima, a to
i mně. V místě přestávky navíc šíleně profukovalo, měli
tu pootevírané dveře do všech stran. Členky výpravy
dokončily nákupy ze včerejška my pokračovali na Hanoj.
Původně
se náš průvodce obával, abychom do Hanoje nedorazili
pozdě – jeli jsme totiž v době dopravní špičky. Řidič
cestu zvládl vcelku rychle a tak jsme ještě stihli náš
dnešní program. Nejdříve jsme se prošli okolo sochy
krále, který ustanovil Hanoj v roce 1010 hlavním městem.
Následoval přechod silnice – nebo spíše spáchání
sebevraždy. Člověk zde musí vystihnout ten pravý okamžik
a vstoupit do vozovky a jít, ne se zastavit.
Následovala procházka okolo Jezera vráceného meče s
želví věží. Legenda říká, že jednoho dne rolník nalezl
poblíž jezera meč a druhý den rukojeť. Toto mu na břeh
přinesla nejstarší želva. Rolník se poté vydal do boje s
Číňany, zvítězil a stal se králem. Při jedné z projížděk
po jezeře se meč najednou ztratil – želva si jej vzala
zpět.
Hanoj
patří mezi města, kde návštěvník nalezne více než 100
jezer. Centrálně umístěné Jezero vráceného meče je
nejkrásnější ve městě. Obyvatelé sem chodí cvičit a také
je zde nultý kilometr – tzn. když někdo řekne, že bydlí
20 km od Hanoje, tak se vše počítá od jezera.
Na
okraji jezera leží chrám Ngoc Son, neboli Jadeitový
chrám, zasvěcený vzdělanosti což symbolizuje u vstupu
socha pera, která má psát slova na oblohu. Do chrámu
vede přes jezero most „Vycházejícího slunce“. Jaký je
rozdíl mezi chrámy a pagodami? V chrámu jsou různí
bohové. V pagodě je jen Budha!
Před
večeří nás průvodce protáhl starou čtvrtí, plnou
obchůdků a obchodů. Zítra odpoledne tam pojedem, aby
zájemci mohli utratit zbytek peněz a dokoupit co by se
ještě dalo. Nechápu některé, proč kupují takové kraviny,
které koupí člověk u nás na vietnamské tržnici.
Procházka starou čtvrtí byl velmi silný zážitek. Zítra
se rozdělíme na skupinu – jedni budou nakupovat a druzí
poznávat – mohou pěšky nebo na rikši (asi za 5 USD/hod).
Já se asi přidám k těm rikšovníkům.
Po
večeři nás ještě čekalo představení vodních loutek. Už
jsme viděli kousek na dokumentu, který mi Honzík dal,
ale zážitek to byl ohromný. Měli na představení program
jako v běžném divadle a tak se člověk mohl orientovat v
tom, co se děje na jevišti. Lidé ovládající loutky stojí
za plentou skutečně ve vodě a také představení loutek je
koncipováno tak, aby mělo co do činění s vodou – sázení
rýže, chytání ryb, hra dětí apod.
Do
hotelu Fortuna, ležícího asi 20 min od divadla jsme
dorazili po 21 hodině, Někteří členové výpravy vypadali
dost unaveně. Po tak dlouhém dni se ani nedivím, a tak
se asi vypravili hned do postelí.
FOTOGALERIE
Pátek 3. dubna 2009
Hanoj (89 km) – Bangkok (988 km) -
Frankfurt (8 537 km)
Dnes je
poslední den výpravy poznávání po Laosu a severním
Vietnamu. Je zakončen vcelku volnějším programem po
Hanoji a okolí. A také pozdějším vstáváním bez nutnosti
buzení, jako v ostatní dny. Hotel Fortuna byl velmi
luxusní, tak také aby si členové výpravy tento luxus
mohli alespoň trochu vychutnat.
V 9:30
jsme naložili kufry do autobusu a vyrazili do jedné z
vesnic ležících nedaleko Hanoje. Okolní vesnice jsou
většinou každá zaměřená na určitý ruční výrobek – námi
navštívená byly známá pro keramiku. Byla založena před
více jak 600 lety etnickou skupinou přicházející z
horských oblastí. Tito lidé, živící se přepravou zboží,
keramiku nejdříve nakupovali a pak prodávali. Po usazení
poblíž Rudé řeky, začali keramiku sami vyrábět. Ve
vesnici žije asi 2000 rodin. My navštívili dílnu jedné z
nich – nahoře v domě byla dílna a zbylá patra pod ní byl
obchod. Ukázaĺi nám, jakým způsobem jednotlivé výrobky
odlévají do sádrových forem, suší, opracovávaní, malují
a poté vypalují. Mají trošku odlišný postup od toho
našeho. Po ukázce následovalo volno a tak jsem si,
stejně jako většina členů výpravy, prošel vesnici.
Nejzajímavější na ní bylo to, jak obyvatelé převážení
jíl na výrobu keramiky – na speciálně upraveném kole –
původně tento model sloužil na přepravu munice v Dien
Bien Phu. Je zajímavé, jak se rozšířil po zemi a využívá
se i k mírovým účelům.
Cestou
zpět do Hanoje jsme projeli okolo Operního domu a čekal
nás oběd. Dneska už v evropské restauraci, aby se
žaludek pomalu připravil na domácí stravu. Nebyla to
kombinace chutí, jako je asijské jídlo, ale prostě
salát, polévka a hlavní jídlo.
Odpoledne jsme dokončili oficiální program poznávání
Hanoje návštěvou Chrámu literatury – nejstarší
vietnamské univerzity. Je to konfuciánský chrám určený
na vzdělávání. Nejdříve se zde mohl vzdělávat pouze král
a až později byl otevřen veřejnosti. Od roku 1802 však
neslouží svému účelu, protože bylo hlavní město
přestěhováno do Hue. Celý areál je rozdělen do 5 částí,
což má znamenat 5 elementů. Až ten nejvnitřnější je
určen pro studium. Celý areál je velmi vkusně upraven a
jeho přítomnost, jako oázy klidu, je až neuvěřitelná,
uprostřed celého ruchu Hanoje, ke kterému patří
neodmyslitelně klakson. Na závěr prohlídky nás čekalo
krátké hudební představení seznamující s místními
nástroji – většinou bambusovými, připomínajícími xylofon
a také další specialitou – nástroj o jedné struně, který
se „ovládá“ takovou dlouhou páčkou na straně.
Čas
pomalu pokročil a tak zbývalo ještě navštívit slíbenou
Starou čtvrť a dokončit nákupy před odletem. Bál jsem se
jen, aby se nám tam před odletem nikdo neztratil.
Nakupovače jsme vyložili před Divadlem vodních loutek a
zbylá část skupiny pokračovala kousek dále, kde včetně
mne nasedla na rykše a nechala se provézt Starou částí.
Bylo to zajímavé, mnohdy až dechberoucí, jak se řidič s
námi prodíral mezi motorkami a auty. Asi jeden z
nejadrenalinovanějších okamžiků z celého zájezdu, mimo
dojezd do Sapy.
V daný
čas se na dohodnutém místě naštěstí všichni setkali a
tak jsme mohli vyrazit na letiště. Cesta trvala asi
hodinu a tak jsme ji vyplnili vypsáním dotazníků ohledně
spokojenosti s výpravou, rozloučením a ještě jedním
přáním k narozeninám, které jsou sice až zítra, ale to
nevadí. Jedna z členek výpravy dostala velkou kytici,
kterou má stále u sebe a snaží se ji dopravit domů.
Nevím, zda se jí to podaří či ne.
Odbavení
na letišti bylo trochu komplikované. Nejdříve jsem se
šel odbavit já. Měl jsem kufr 27 kg, tak začala ženská u
přepážky vypiskovat, že mám nadváhu. Průvodce jí ale
vysvětlil a přesvědčil, že ostatní tak těžké kufry
nemají a skutečně neměli. Nevím, co tam mám, nic
nekupuju, spíše by mělo váhy ubývat, protože cestou tam,
sem vezl v kufru láhev vody. Dalším zádrhelem bylo, že
paní začala odbavovat kufry jen do Frankfurtu, nějak se
nevyznala v letence, tak vše tiskla znova. Palubenku
jsem dostal jen do Frankfurtu, kde se musíme znova
přeodbavit. Bohužel někteří členové výpravy dostali
palubenky jen do Bangkoku, abychom se asi nenudili a
řádně využili čas na letišti. Prý mají nějaký problém
v systému, a že dál palubenky nevystaví.
V čekací
hale jsem využil připojení k internetu a poslal Terezce
poslední zápisky, aby si je mohla přečíst a pak už jsem
čekal, než otevřou vstup do letadla. Let Hanoj – Bangkok
proběhl v pořádku a přistáli jsme ještě pár minut před
ohlášeným přistáním.
V
Bangkoku jsme museli na odbavovací přepážku Thai
Airlines pro další palubenky. Od výstupu z letadla to
byl pěkný kus, naštěstí zde nikdo nebyl a palubenky byly
rychle vystaveny. Dokonce až do Prahy. Tak jsem využil
situace a hned si ji nechal také vystavit. Odsud to bylo
na odletový gate snad 100 km, pospíchali jsme po
šipkách, které vedly pořád dál a dál, snad až na druhou
stranu Bangkoku. Pak nás zarazila obrovská fronta u
rentgenu. Bylo něco po 23 hodině a letadlo mělo odlétat
23:45. Zprvu jsme byli klidní, ale jak se fronta
pohybovala pomaleji a pomaleji, tak začla nervozita
stoupat. Za rentgeny jsme se dostali až po 23:30, kdy na
monitorech svítilo „Last Call“. Ostatní členové výpravy
v letadle si asi už mysleli, že nepřijdeme. To byl další
dnešní adrenalin! Nebyli jsme ale jediní, kdo v té řadě
čekali na stejný let. Ve finále jsme startovali asi s 30
minutým zpožděním.
Teď je
celé letadlo najezené, všude je tu tma a spí se. Já
chvíli podřimoval a četl si. Už nevím, jak bych se
posadil a to před sebou máme ještě více jak 5 hodin
letu.
Zbytek
letu jsem prodřímal, stáhl fotky z foťáku, promazal je a
pak si zase četl. Když je to noční let z Asie, tak cesta
docela rychle ubíhá.
FOTOGALERIE
Sobota 4. dubna 2009
Frankfurt - Praha (412 km)
Je
sobota ráno a to musíme být určitě ve Frankfurtu na
letišti! Rozhlédnu se okolo sebe a ANO! Nevypadá to
vůbec jako letadlo, je tu všude spousta místa a
pochodujících lidiček. Tak to bude zcela jistě letiště
ve Frankfurtu. Někteří členové výpravy neměli palubenky,
tak jsem je nahnal k přepážce Lufthansy. Všichni je mají
vystavené a teď máme necelou hodinu, než nás naloží do
letadla. Na rozdíl od Bangkoku netrvala cesta ke gatu
tak dlouho. Terminál ve Frankfurtu je oproti asijskému
docela malý. Už nám zbývá jen přání, aby dorazila
všechna zavazadla a pokud možno vcelku.
Celkem
jsme pěšky, lodí, vlakem či busem najeli 2 240 km.
Letadlem to je 19 405 km!
--- Zpět nahoru ---
|