KORSIKA 2007

 

Pátek 31. srpna 2007

Odjezd Brno
Je zde konec prázdnin, poslední srpnový den a také den, ve který odjíždím na další z mnoha mých cest – soukromých i služebních. Tentokráte se jedná o služební cestu. Někdo tomu tak neříká, spíše za zády šeptá, že si na jednotlivé zájezdy jezdím odpočinout, ale když mu nabídnu, aby jel místo mne, tak nechce ... nikdy se nebráním si to vyměnit.

Služební cesta na Korsiku, ostrov, který již staří Řekové nazývali Ostrovem krásy neboli Kalisté, stejně tak i poté Římané a i v období dalších století si toto pojmenování ponechal či se k němu přidaly i další z mnoha. Mimo jiné, je ostrov také rodištěm slavného generála, který se zapsal do dějin i zemí českých a moravských – císaře Napoleona. I když je pravdou, že v okamžiku, kdy se toto dítko zde narodilo, nikdo neměl tušení, co se z něj „vyklube“. Ale pěkně popořádku ...

Nejdříve pár geografických informací o 4. největším ostrově Středomoří. Korsika leží v Janovském zálivu, 12 km severně od italské Sardinie, se kterou tvoří jeden geologický celek a je od ní oddělena úzkým Bonifackým průlivem. Od Francie je Korsika vzdálena 170 km, od Itálie 83 km.

Odjížděli jsme z Brna – ze starého autobusového nádraží, naproti hotelu Grand. Já sám jsem vyjel z Otrokovic již v 8:50 hod, protože žádný jiný spoj mi do Brna nejel. Na Zvonařku jsem dorazil asi v 10:45 hod, tak jsem se velmi pomalým krokem přesunul na výše zmíněné nádraží. Náš bus měl odjíždět ve 13:00 hod, sraz ve 12:30 hod. Takže času dostatek. Cestu ze Zvonařky jsem našel bez potíží, nejsem přesuny v Brně právě zběhlý. Autobusové nádraží naproti Grandu bylo plné autobusů Student Agency a dalších busů odjíždějících převážně do Itálie. Když jsem viděl, jak si lidi nakládají balíky vody, aby si je nemuseli na místě dovolené kupovat, tak jsem se ani nedivil – jedou přeci Češi, ne? No comment...

Náš bus dorazil vcelku načas, většina lidí zde už čekala, tak jej vzali útokem, doslova! Nestačil jsem ani odškrtávat prezenci a už vůbec nedostali uvítací drink, který běžně dostávají, nu což, neměli se tak tlačit. Navíc ještě v tom vypuklém davovém šílenství nebylo možno dostatečně vyvěsit identifikační cedulku – tuto jsme dali jen za přední sklo busu a já měl svoji jmenovku na krku. I přesto někteří remcali, že tam čekají a nic neví. No prostě, jak se říká rozkrájej se a zvládni vše. Tentokrát jsem neměl funkci průvodce a překladatele v jedné osobě, ale jen tichého pozorovatele. Měli jsme průvodkyni, která se na Korsiku specializuje. Nebo to mi bylo řečeno, později jsem poznal, že tomu až tak není. Informace čerpala z průvodce a někdy řidič věděl více jako ona!

Po odjezdu z Brna jsme měli první zastávku ještě v Mikulově na benzince, což bylo cca za 45 minut. Zde jsme zjistili, že nefunguje mikrofon, tak se to řidiči pokusili opravit, bohužel bez většího úspěchu. Domluvili se, že ve Vídni je servis Setra, kde by jim mohli poradit, jak to spravit. Ovšem chyba lávky – bylo pátek odpoledne a v 16:00 hod ve Vídni už nikdo nepracuje. Takže po další zastávce jsme jeli dál. Nezáviděl jsem průvodkyni tuto „nemilou“ událost. Pokračovali jsme přes Alpy, klasickou trasou po dálnici A2 na Villach, Klagenfurt a dále do Itálie, okolo Florencie a Pisy až do Livorna. Zde jsou mé poznámky velmi útržkovité, jelikož jsem měl spánkové výpadky.

Sobota 1. září 2007

Livorno - Bastia - Corte - Carghese
 

Skončil srpen, skončili prázdniny a čas na cestách se přehoupnul do své druhé poloviny. Spící Livorno nás přivítalo asi ve 4:15 hod. Přístav byl ještě uzavřen, tak jsme čekali před branou, jako ostatní busy – i další z Čech. Zhruba v 5:30 hod přístaviště otevřeli, tak jsme mohli pokračovat na parkoviště, kde se čekalo na nalodění na trajekt. Trajekt zde ještě nebyl, zato zde stálo již hodně aut. Zavřel jsem oko – nevím jak na dlouho – a najednou zde trajekt už byl – „otevřel tlamu“ a začal chrlit ven auta, jedno za druhým, vše vypadalo jako nekonečná šňůra, sem tam proložená nějakým chodcem. V přístavu stál ještě jeden trajekt – MOBY, pomalovaný různými postavičkami z kreslených amerických pohádek. Při procházení mezi auty, jsem byl překvapen, kolik je zde aut s CZ značkou, netušil jsem, že Korsika je mezi Čechy tak oblíbená. To mne pomalu začalo ujišťovat, že naše plánovaná cesta na Sardinii (nebo-li sardinku), v květnu příštího roku nemusí být až zase tak nereálná. Do Livorna je to cca 1 100 km, což se dá autem za osm či devět hodin ujet a poté se už jede trajektem až na sardinku.

No ale zpět k mému vyprávění o Korsice. Na rozdíl od jiných nalodění na trajekt, které jsem už zažil, bylo toto odlišné – museli jsme vysednout z autobusu a jít na loď pěšky, autobus poté na místo parkování najel sám. Nastoupili jsme ve 3. patře, celkem jich loď měla 8 plus horní palubu. Loď nebyla nijak rozsáhlá – podél bočních oken byly „polstrované“ sedačky na spaní, odpočívání atd., pak menší restaurace pro snídaně, kde jsem si dal jednoho šneka a další koláček jako croissant, každý za 1.20EUR, nějaký ten obchůdek, restaurace na oběd, kam jsem nezavítal, herna a dvě horní paluby. Pak také část s kajutami, které se však budu věnovat detailněji po cestě zpět, jelikož tuto mám objednanou.

Trajekt vyjel na čas – v 8:15, hod, ale dobrých 30 minut mu trvalo, než se vymotal z přístavu v Livornu – musel nejdříve vycouvat, pak už měl před sebou další velkou loď, které se pracně vyhýbal a mezi tím se motaly malé loďky. No bylo pořád na co koukat. I město Livorno nabídlo pěkné panoramata se městskými hradbami, které byly večer navíc pěkně nasvícené. Byť byl konec prázdnin, tak to zřejmě turistům nijak nevadilo – jak Italové, Němci, tak i ostatní národy vyrazili asi na poslední dovolenou, loď byla hodně přeplněná a kdo si na horní palubě neuchytil lehátko hned jakmile nastoupil, tak ho neměl šanci získat, protože všichni si lehátka přenášeli s sebou, jako by jim patřilo. Určitě si ho někteří i naložili do auta – co je doma to se počítá, ne?

Já jsem čas strávil frontou na snídani, pak chvíli sezením na bočních sedačkách, popocházením po palubě a fotografováním. Poté jsme minuli jeden menší ostrůvek, o kterém si všichni mysleli že je Elbou, ale chyba lávky, byl to ostrov Capraia. Až po něm následovala Elba, kde byl zase výše zmíněný Napoleon vězněn. Věru to určitě neměl špatné, jestli byl na Korsice nebo na Elbě, ale musel ho štvát, že na rodný ostrov vidí, ale nemůže na něj. Pak už přišla Korsika samotná a pomalu jsme se blížili ke druhému největšímu přístavu Korsiky – městu Bastia. Přivítalo nás krásné počasí, přímo azurové nebe. Na lodi pustili k přistání navíc oslavnou hudbu, a tak jsme se všichni začali hrnout ke dveřím. Asi si dokážete všichni představit, jaké to bylo – trvalo snad 30 minut než jsme se z lodi dostali a pak jsme stejně ještě čekali na autobus. Trajekt přijel s cca 40 min zpožděním, tak se čas protahoval. Na nalodění už čekala další auta, ale nebylo to asi nic příjemného stát v tom poledním vedru ve frontě!

Byť jsme neměli ještě povědomí o vzhledu Korsiky, tak Bastia není typickým ostrovním městem. Je druhé největší, nemá klasické centrum. Založeno bylo janovským guvernérem v roce 1380 nad základy římské osady Mantium. Město není nijak malebné a je vidět, že se na vzhledu podepsala nedaleká Itálie. Bastie byla až do roku 1811 hlavním městem ostrova, kdy ji vystřídalo Napoleonovo rodné Ajaccio.

Nás však nejdříve čekaly silničky a vnitrozemí Korsiky. Od pobřeží se hned zvedá pohoří Vizzavona s nejvyšším vrcholem Monte Cinto dosahujícím až 2 710 m. My jsme projížděli však průsmykem ve výšce 2 600 m. Udělali jsme krátkou zastávku v univerzitním městě Corte. Toto obklopují krásná panorámata okolních hor a také silueta starého města. Pro foto místa jsem musel vyběhnout nad fotbalové hřiště a nemocnici. Ale stálo to za to! Tentokrát jsem zvolil i jinou strategii posílání sms Terezce – posílám MMS. Je to lepší než psát, vidím to a to, je tu tak a tak. Tak to může sama vidět a tím jsme si blíž! Zastávka v Corte zahrnovala ještě malý nákup v supermarketu – pečivo, ovoce, voda, víno – bílé Terra Antica Vermentinu.

Po zastávce jsem projížděli dále pohořím Vizzavona, kdy silnice jsou lemované ohromnými borovicemi, dosahující obrovských výšek – laricijské borovice. Cesta se mezi nima klikatila jako stříbrná stužka a všichni se kochali překrásnými panorámaty. Ovšem fakt, že cestujeme již od minulého dne od 13:00 hod se podepisoval na každém. Už všichni chtěl být v Cargese, místě ubytování, které se na další týden stane naši základnou. Vzdálenost to nebyla velká, ale průměrná rychlost cestování v kopcích je velmi, velmi nízká, tak jsme do místa ubytování dorazili až okolo 18:45 hod. Residence Maina je od centra Cargese vzdálena cca 1 km, ale do prudkého kopce! U residence jsme vystoupili, vzali zavazadla, ubytovali se a už mohli odpočívat po náročné cestě. Mimo nás zde jsou ještě dvojí Češi autem – jeden z Ústí nad Labem a druhý někde od Brna. Takže opět další přesvědčovadlo, že sardinka je zvládnutelná.

Večer jsem se vypravil na prohlídku okolí – místní pláže. Residence má terasy, které směřují na pláž a pomalou chůzí tam lze za cca 10 minut dojít. Pláž je překrásná, leží v Sagonském zálivu. Jedinou vadou na kráse byla přítomnost řas, vyplavovaná mořem asi na její 1/3. Pláž jsem si prošel až na konec a jelikož jsem hledal i telefonní budku, tak po břehu okolo restaurací zpět. Hledání bylo korunováno úspěchem – budku jsem našel, i když jsem se už duševně smířil, že budu muset šlapat ten kopec do města! Takže spojení s domovem zachráněno a navázáno díky voipbusteru! Jako bychom si s Terezkou telefonovali z vedlejšího pokoje a ne z takové vzdálenosti!

Po cestě zpět na ubytování jsem pozoroval hvězdičky, kolik a jak jasně tu svítí! Západní strana Korsiky ještě není natolik „znečištěna“ světelným ruchem, že je na hvězdy krásně vidět.

Zítra nás čeká dopoledne volno a poté odpolední prohlídka hlavního města Ajaccia, které jsme dneska jen krajem projeli.

FOTOGALERIE
 

Neděle 2. září 2007

Carghese - Ajaccio
Dneska jsem navzdory předchozímu cestování a kodrcání v busu začal docela brzy - už okolo sedmé hodiny raní. Mezerou v závěsu jsem kouknul skrze terasu na nebe a zjistil, že se klube slunečné ráno. Večer, než jsem šel spát, se přišinul nějaký mrak, který zakryl všechny ty krásně svítící hvězdičky. Ale přes noc se naštěstí odporoučel jinam!

Postupně se začalo probouzet i ostatní osazenstvo apartmánu, tak jsem se rychle převlékl a udělal si snídani – včerejší pečivo vyhlížející jako muffiny jsem si mazal marmeládou, samozřejmě domácí meruňkovou. Taková idylka – snídaně na terase s výhledem na moře, doplňována milou raní sms komunikací s Terezkou. Ještě že funguje tato technika plus telefonování po internetu.

Po snídaní jsme šli do „centra“ městečka Carghese, pod kterým bydlíme. Cesta vedla do kopce, ale byla doplněna překrásnou vůní pinií a fenyklu, který zde roste asi divoce – tyto seskupení divoce rostoucích keřů se nazývají machie. Nikde jsem ho nenašel, ale voněl celou dobu chůze. V Carghese jsme nejdříve navštívili vyhlídkové místo s mapkou znázorňující, co že to vlastně vidíme před sebou – zjistil jsem, že záliv, který jsem byl včera okouknout se jmenuje Peruánský! Jak je ten svět malý, že? Názvy okolních kopců a hor si ale už nepamatuji, budu se je snažit doplnit posléze. Na tomto místě také stojí kříž, památník určitě důležité události.

V průvodci jsem četl, že Carghese bylo osídleno již v dávné minulosti a že dominantou městečka jsou dva kostely – jeden křesťanský a druhý řecký ortodoxní (dáno již dřívějším osídlením). Otázkou bylo, kde kostely leží. K tomu nám dopomohl zájezd francouzských důchodců, kteří zrovna přijeli, tak jsme se je jali následovat a skutečně nás dovedli do centra městečka, k hlavní promenádě a k oběma kostelům. Tyto leží naproti sobě přes ulici a mezi nima v hloubce malá marina (přístav) pro plachetnice. Oba kostelíky jsme si prohlídli a přes promenádu se vypravili zpět na ubytování. Překvapilo nás, že zde byl v neděli ráno otevřený supermarket!

A jelikož jsme u moře, je třeba jej vyzkoušet, ne? Tak jsme se vypravili na pláž, já tedy s foťákem s primárním úkolem fotit a až pak se koupat. Ostatní se koupat. Já jsem nejdříve prošel, či spíše prolezl skaliska lemující jednu stranu zálivu. Stálo to za to! Honil jsem zde rybky, pavouky, kobylky a ještěrky. Byl zde překrásný pohled na lámající se vlny o skaliska. Koupání přišlo na řadu až asi po hodině procházení a focení. Musím říct, že teplá voda vypadá trošku jinak, ale jakmile jsem se začal hýbat, bylo to už v pohodě.

Čas už pomalu postoupil a já dostal hlad, a také chuť na těstoviny, jimiž jsem vybaven z domova. Proto jsem se šel z pláže jako první – osprchoval se, uvařil si jídlo a opět v klidu na terase si ho snědl.

Dnešní program začínal ve 13:30 hod. Dopoledne řidiči naštěstí opravili mikrofon, aby průvodkyně mohla něco říkat, ne že by toho říkala moc, alespoň přečetla co psali v průvodci a co jsme už všichni věděli. Ale také to tak dělám. Našim dnešním cílem bylo Ajaccio – hlavní město Korsiky se 60 tis. obyvateli, a také největším korsickým přístavem. Ajaccio nebylo hlavním městem od počátku, ale až Napoleon Bonaparte jej vyhlásil městem hlavním. Proč? Odpověď je jednoduchá – 15. srpna se zde narodil.

Po Korsice nevede mnoho cest, jeli jsme proto tou samou, kterou jsme sem včera dorazili. Dneska už mi vše připadalo mnohem krásnější a kratší, než tomu bylo včera. V Ajacciu jsme zaparkovali nedaleko promenády a nejdříve šli navštívit Napoleonův rodný dům, odkud jeho matka prchala s 11 dětmi když zemi obsadili Britové. Bohužel touto invazí se nedochovalo mnoho z původního majetku rodiny, v domě byl tudíž během invaze sklad munice. Po prohlídce domu měla následovat prohlídka Radnice s Nepolenovým muzeem. Tato však byla z technický důvodů uzavřena, tak jsme pokračovali ke Galerii Fesch a hrobce rodiny Bonaparte. Nejdříve jsme navštívili hrobky – je rozdělena na dvě části – kapli a kryptu. Bohužel sám Napoleon zde pochovaný není – jeho ostatky jsou uloženy v Invalidovně v Paříži. Na závěr společné prohlídky čekala galerie Fesch – druhá největší a nejdůležitější galerie po Louvre v Paříži. Největší skvosty měly být údajně uloženy v posledním patře, které však bylo z důvodu nedostatku pracovních sil uzavřeno. Zde skončila naše společná prohlídka. Já jsem se dále vypravil okolo radnice a náměstí, kde jsem zakoupil pohledy, směrem k marině. Zde již nekotvily pouze malé a jednoduché lodě, ale i velmi luxusní jachty. Cesta dál vedla okolo Citadely z 16. století – stavěla se sto let! Za II. světové války zde bylo vězení a nyní je Citadela zrekonstruována, neslouží však potřebám veřejnosti – sídlo zde má francouzská posádka.

Dalším skvostem Ajaccia je Katedrála – také ovšem zavřená a jí přiléhající přímořská promenáda s kasinem. Dole pod promenádou je městská pláž a je až překvapující, jak je zde voda a pláž samotná, čistá!

Čas se již nachýlil, tak jsme pokračovali k památníků Napoleona s výčtem všech jeho bitev – samozřejmě Austerlitz (Slavkov) byl výsostně uprostřed! Vedla monumentu je grotto (jeskyně), kde si Napoleon údajně hrával. No k jeskyni to má daleko a zda je na té legendě něco pravdy? Kdo ví.

Ještě před finále dnešního dne – Krvavými ostrovy, jsme udělali zastávku na místním hřbitově. Je odlišný od našich, že rakve se neukládají do země, ale každá rodina má svou hrobku – jako když domeček, kde jsou uchovávány ostatky zesnulých. Pravdou je, že některé „domečky“ jsou značně velké a mohl by z nich být normální dům.

Sluníčko se pomalu sklánělo k obzoru a nejlepším místě, kde lze západ slunce pozorovat jsou prý Krvavé ostrovy – nyní národní park. Na ostrovy jsme samozřejmě nejeli, ale na západ a následné probarví moře jsme čekali a koukali zde! A to čekání skutečně stálo za to. Nejen že samotný západ slunce byl úchvatný, ale krásně se zbarvily i ostrovy samotné. Napoleonův bratr Charles zde chtěl být pochová, ale to se mu nepodařilo – leží v rodinné hrobce ve městě.

Dnešní den byl dlouhý a zpočátku byli všichni odpočatí. Ke konci už ovšem bylo vidět, že ne všichni se ještě zcela aklimatizovali, tak snad zítra už budou při túře ve Spelunce OK!

FOTOGALERIE
 

Pondělí 3. září 2007

Sagone - Porto - Spelunca
Dneska mám narozeninky, hihi! Ihned po probuzení jsem si četl gratulační sms. Nejdříve od mé milované Terezky, od rodičů, Lenky a poté i od Lukáše Poláka. Hned jak jsem se probudil, jsem si rozbalil dáreček, který jsem měl přibalen do kufru – byla to knížka od Wilbura Smitha – první díl ságy rodiny Ballantyů – Tvrdší než diamant. Už se těším, až se do ní začtu!

Po snídani jsme vyrazili v 8:30 hod směr severozápadní část ostrova – k městu Porto a soutěsce Spelunca, které byly dvěma nejdůležitějšími body dne. Jeli jsme podél pobřeží, úzkými silničkami klikatícími se jako stužky, kde je docela úzko i pro dva míjející se osobáky, natož když se má vyhnout autobus s dalším vozidlem. Někdy proto nebylo o zajímavé okamžiky nouze, hlavně když autobus jel troubící do zatáčky a tam se mále setkal s protijedoucím osobákem.

Nejdříve jsme projeli vesnicí Piana přírodní rezervací Calanche de Piana. Tato oblast, západně od Porta a na opačné straně zálivu od Scandoly, patří mezi největší lákadla západu Korsiky. Tuto ohromnou masu rudě a zeleně zbarvených vrcholů, soutěsek a útesů lžících na půl cesty mezi Portem a jeho poklidnějším sousedem Pianou proslavily obrazy Edwarda Leara, kterého okouzlila místní divoká krajina i malebné kamenné domky. Útesy u nejzápadnější částí Calanche – Cappo Rosso dosahují několikasetmetrových výšek a dominujuje jim janovská strážní věž, která shlíží na městečko Porto a jedinou pláž v širokém okolí – Plage d´Arone. My jsme si prošli část této úchvatné stezky po silnici, abychom se mohli lépe kochat, protože jak už jsem psal výše, Korsika není připravena na autobusy. Tento nás čekal cca za 2 km u malé restaurace kousek od vjezdu do Porta. V překladu Calanche znamená zátoka nebo záliv. Maupassant tuto oblast popsal jako hrůzný zvěřinec zkamenělý vůlí extravagantního boha a tradičně jsou spojovány s nejrůznějšími zvířecími i lidskými postavami. Mezi nejznámější patří např. Psí hlava, Maur, biskup s monoklem atd. Stará místní legenda praví, že tyto fantastické útvary jsou dílem Satanovým, jenž je vytvořil z záchvatu zuřivosti poté, co zdejší pastýřka odmítla jeho milostné návrhy. Ďábel vyčaroval postavy svých nepřátel z ohnivých skal – obří zpodobnění pastýřky a jejího milého se tyčí nad přímořskou silnicí dodnes.

Městečku dominuje záliv Golfe de Porto, který patří mezi vyhlášené přírodní scenérie Korsiky. Věhlas této oblasti přinesla nevšední erozí umocněná krása místních karmínových útesů, které prudce vystupují z azurově modré mořské hladiny. Za nimi se zvedají temné masy horských hřebenů s vévodícím ostrým vrcholem hory Paglia Orba. Městečko Porto je hlavním turistickým centrem oblasti a tvoří základnu pro výlety do okolí.

Historickou památkou je janovská věž, přístupná veřejnosti – otevírací doba 11:00 – 19:00, vstupné 2.50 EUR. Čekali jsme zde však do 11:15 hod a když paní dorazila, tak nám řekla, že otevírá až za 20 minut. To už jsme bohužel nemohli čekat, tak jsme návštěvu odložili na odpoledne, kdy jsme se do Porta vraceli. Věž – čtverhranná stavba pochází z roku 1549. V 17. století, kdy sloužila jako zbrojnice, byla věž silně poškozena výbuchem munice a řádné opravy se dočkala až v roce 1993.

Po krátké prohlídce Porta jsme pokračovali ve stoupání a objíždění divokých serpentin lemujících soutěsku Spelunca a údolí táhnoucí se do malebné vesnice Evisa, která leží asi 10 km od Oty, správního střediska oblasti. Vesnice Evisa leží cca 830 m.n.m. a je výchozím či konečným bodem pro turisty vyrážející do soutěsky Spelunca, či její první části starobylé mulí stezky a poté pokračovat do Speluncy. Tato trasa vede hustým listnatým i jehličnatým lesem a klesá dolů po místech obtížně schůdném terénu. Trasa patří mezi nejoblíbenější stezky, navzdory tomu, že výhled na soutěsku je téměř neustále zastíněn stromy. Před staletími za vlády Janovanů byla stezka vydlážděná, dnes ji jasně vyznačují cákance oranžové barvy a má číslo GR20 – pěšina klesá nekonečnou sérií ostrých serpentin a po zhruba hodině se vynořuje u malebného mostu Pont de Zaglia, kde začíná samotná soutěska Spelunca. Tato má cca 2 km a je jedinečným impozantním přírodním útvarem – její holé žulové stěny, někdy i tisíc metrů vysoké, prudce spadají do vod bystřiny, která vznikla propojením vod řeky Porto a Onca. Vydáte-li se zde odpoledne, pak slunce odrážející se od skalních stěn vytváří zlověstné vizuální efekty, které umocňují temné, rozeklané jehlovité vrcholy okolních hor. Opět legenda praví, že soutěsku vyryl ve své zlobě sám ďábel!

Trasa je dle průvodce zařazená jako nenáročná – což nemůžu zcela souhlasit a je součástí trasy vedoucí okolo Korsiky – délka 160 km a doba zdolání cca 10-12 dnů. Nám naprosto stačila 3-4 hod túra!

Speluncou naše cesta dneska ještě nekončila – museli jsme se po silnici dostat k autobusu. Tento totiž nemůže zajíždět k vesnici Ota. Ze dvou důvodů – za prvé – neotočil by se na úzké silnici a most by ho neunesl; za druhé – je zde zákaz vjezdu busu. Ostřejším pochodem po silnici nám to trvalo ještě cca 40 minut. Návrat byl odměněn možností zakoupit si pivo, nealko či obdržet od řidiče zdarma párek, který po celém výšlapu chutnal jako steak!

Po tomto osvěžení jsme se vrátili do Porta a sraz byl stanoven na 18:30 hod. Museli jsme zde nabrat ty členy výpravy, kteří zde zůstali už dopoledne – buďto jeli lodí na výlet do rezervace Scandola nebo se jen tak koupali.

Do rezervace Scandola je možno se dostat pouze lodí z Porta, a to za cca 25 EUR/os. Projížďka trvá asi hodinu. Samotná rezervace má rozměry 700km2 a je pojmenována podle dřevěných tašek – scandule, které pokrývají mnohé horské domy. Rezervace je skvostným geologickým repertoárem. Skalní útvary zde připomínají pařáty divokých zvířat a byly vytvořeny sopečným výbuchem asi před 250 mil let. Scandola byla vyhlášena rezervací v roce 1975.

V odpoledním Portu jsme konečně vystoupali na janovskou věž – vnitřní interiér byl docela chabý, ale byl zde alespoň stručný výklad o historii a architektuře – bohužel vše ve francouzštině, ani slůvko anglicky! Zbylý čas byl vyplněn posezením v hospůdce u piva a kávy, s výhledem na záliv!

Na závěr dne jsme se zastavili na nákup ve Sparu, kde jsem koupil vody a víno – tentokráte opět bílé - Terrazza Isula Chardonay Vermentino. Opět velmi dobré. Cesta zpět do Carghese byla opět osvěžena západem slunce na Portským zálivem a na skály Calanche, takže se nikdo alespoň nesoustředil na úzké silničky a vyhýbání se jednotlivých aut a autobusů. Zpět v Carghese jsme byli asi okolo 20:00 hod. Celý den byl krásný, ale náročný. Zítra je volný den, tak si alespoň všichni odpočinou.
 

FOTOGALERIE

Úterý 4. září 2007

Volný den
Dnešek je dle plánu volným dnem. Tento určitě každý po včerejším náročném pochodu přivítal. Ráno, okolo 7 hodiny, jsem vykoukl ven z terasy a co nevidím? Husté, těžké mraky se válejí nad rozbouřeným mořem. Moře bylo rozbouřené i dle doléhajících zvuků. Když jsem se podíval na okolní kopce, tak na nich byla všechna tato mračna napíchnutá a bylo jen otázkou chvilky, kdy začne pršet. Vše doplňoval docela studený vítr, který však foukal už i včera.

Po snídani – zbytku muffinů, se začalo nebe sem tam protrhávat, ale jen velmi maličko, vůbec se mu nechtělo vykouknout. Dle předpovědi mělo být polojasno, 24 stupňů. No zrovna tak teplo nebylo.

Vydali jsme se tedy pěšmo do Carghese, kde jsme chtěli navštívit nějakou autopůjčovnu a půjčit si zde na den volna auto. Průvodkyně nás sice upozorňovala, že to může být velmi drahé, ale po zkušenostech z jiných zemí světa, jsem si říkal, že zde nebude zas až takový rozdíl. Nejdříve jsme se zastavili na parkovišti pro autobusy nad Perským zálivem odkud bylo krásně vidět na bouřící moře. Také je to zajímavé neboť záliv je ze dvou stran u zavřen.

Ve městečku jsme navštívili informační centrum, abychom neběhali sem tam, tam nám velice ochotná paní sdělila, že mají dvě autopůjčovny – Hertz a Europcar. Ze zkušeností s Hertzem jsme se vydali k Europcar, který měl kancelář na konci městečka u benzinové pumpy. Zde nám neochotná, tlustá a těhotná paní anglicky nerozuměla ani slovo, nebo odmítala rozumět a na kalkulačce nám naťukala cenu 130 EUR/den. A že nemá malé auto, že má jen velké. Tak jsem ji měl sto chutí poslat někam, že za takové peníze si to auto může strčit někam. Dle jejího „nafouknutí“ to vypadalo, že už tam nejeden vůz má! Do Hertze jsme pak ani nešli, protože jsem nepočítal se závratnou odlišností ceny. Takže bohužel – individuální cestování po Korsice se nebude konat. Jen nechápu, proč v průvodci píšou, že „budete překvapeni, jak jsou na Korsice ceny půjčení auta nízké“, kolik by pak asi muselo stát půjčení jinde?

Při zpáteční cestě jsme se stavili ještě v pekárně, já si koupil celozrnný chleba za 1.60 EUR. Na okraji silnice jsem našel krásnou šišku z místní borovice – pinie, tak jsem ji hned sbalil, mám další dáreček pro Terezku. Navíc v ní je ještě spousta semínek, tak třeba něco zasadíme a vyroste nám stromeček.

Jak jsem už psal výše, dneska je moře obzvlášť rozbouřené a vlny, z výhledu v Carghese, mají tak 20 m na délku. To jsem si nemohl nechat ujít! Vzal sem foťák a už jsem pelášil na pláž. Mezitím začalo vykukovat sluníčko, které ještě nasvícením na ocelově šedé mraky umocňovalo dramatičnost místa. Na pláži jsem nacvakal snad 80 fotek a myslím, že skutečně stojí za to, protože vlny měly tak 2 m výšku! No prostě nádhera i když na koupání to není.

Po návratu z pláže jsem se akorát míjel se spolubydlícími, kteří mi opět nutili jídlo. Naštěstí mám své a rozplánované až do konce pobytu. Dneska jsem si zvolil těstovinovou rýži s rajskou omáčkou, byla dobrá! Jen během vaření došlo k nehodě, kdy mi vařečka vypadla z kastrolku a v kuchyni to vypadalo jako by se tam někdo po...., a to byla jen vařečka! Rajská byla všude!

Odpolední plán je jasný – číst si a nabírat síly na zítřejší program, který začíná v 7 hod ráno a bude končit až tak okolo půlnoci! Čeká nás Filitosa a Bonifaccio, celkem asi 200 km, ale po místních silnicích toto trvá velmi dlouho, než se ujede!

Večer, když jsem šel k oblíbené telefonní budce byl překrásný západ slunce nad Peruánskou zátokou a nedalekou janovskou věží. Moře se krásně zbarvilo, do ruda, stejně jako nebe. No prostě radost pohledět. Jen by bylo příjemnější, kdybych se o to měl s kým podělit v ten pravý okamžik. Naštěstí jsem tento zájezd „objevil“ další vymoženost, kterou překonat vzdálenost k domovu – MMS. Když se mi něco líbí, tak to vyfotím a pošlu Terezce, pak nás to opět trošku sbližuje a maličko nahrazuje to, že jsem zde sám. Stejně tak jsem udělal i tento krásný západ slunce.
 

Středa 5. září 2007

Filitosa - Sartene - Bonifaccio
Dnešní den začal brzkým vstáváním, že jsem ani netušil, proč zvoní budík nebo kde to zvoní, ale vzápětí mi to došlo, že to je jako můj mobil a že musím vstávat. Najednou se ze všech dalších pokojů vyrojilo ostatní osazenstvo apartmánu, tak jsem se po rychlé raní hygieně uklidil do ústraní a v klidu na terase posnídal. Bylo ještě chladno, ale příjemně. Kéž by člověk měl terasu doma a mohl tam stejně tak v klidu snídat. Na rozdíl od předchozího dne počasí vypadalo lépe, žádné mráčky nebo maximálně sem tam nějaký.

Dnešního výletu se zúčastnili téměř všichni, dokonce i dcera jedné doktorky, která celou dobu ležela akorát na pláži či ji zajímalo nakupování v přilehlé vesnici. Nu což, jen nerozumím lidem, kteří jedou na tak nádherný kus země, jako je Korsika, aby leželi neustále u moře. Ale každý jsme nějaký. Čekala nás náročná cesta, jak jsem už psal výše, tak do Bonifaccia to bude víc jak 200km, samozřejmě že cesta tam není bez přestávky, ale cesta zpět ano.

Paní průvodkyně nám v krátkosti opsala cestu, kde a kdy kam dorazíme a to bylo vše. Tak to už mne dožralo, že nezabrala ani má domluva, napsal jsem sms paní majitelce CK, se kterou byla Korsika pořádána, a ta mi přislíbila, že dá vše do pořádku. Nebylo pro mne přijatelné, aby průvodkyně dělala zátěž do autobusu. To co doposud předváděla bych dokázal taky, pouze s francouzštinou by to bylo horší a místní obyvatelé jinak než francouzsky mluvit neumí nebo nechtějí. Někdy mi připadalo, že řidič ví více než ona, když se ho ptala, kde co je!

Opět jsme projeli známými serpentinami okolo hlavního města, okolo mezinárodního letiště, kde je velmi špatné spojení z našich končin, jednodušší už z Francie. Podél pobřeží a poté vnitrozemím jsme se pomalu přibližovali archeologickému nalezišti Filitosa. Vnitrozemí je opět naprosto odlišné od pobřeží, které je více turisticky zaměřené. Ve vnitrozemí převládají typické vesničky, hospůdky, styl staveb, korsický nacionalismus, dokonce i vendeta. Korsický nacionalismus se zde nejvíce projevuje tak, že orientační cedule na silnicích, kde jsou názvy jak ve francouzštině, tak v korsičtině (směs latiny a italštiny), mají francouzskou část zabílenou, či cedule jsou prostřílené. Vlastnit zbraň zde patří k neodpíratelnému právu občanské svobody stejně jako např. v USA. Ale určitě mnoho osob zde vlastní zbraň z dob dávných a tudíž i nelegálně. Mezi další symboly Korsiky patří i národní vlajka – černá maurská hlava převázaná bílým šátkem – jako symbol porážky maurů. Stejný symbol se objevuje i na Sardinské vlajce a původ má ve Španělsku – v aragonském království. Tato vlajka zde je často k vidění, obyvatelé si jí přelepují „F“ na poznávacích značkách aut, bývá nastříkána na zdech atd. Separatistické hnutí je zde velice silné.

Když se ještě vrátím k vendetě, tak ta zde byla oficiálně zakázána v roce 1965, přežívá však dodnes, byť už se s ní nesetkáme tak často a v takovém měřítku, kdy pouhá vycházka s dívkou bez povolení jejich rodičů mohla tuto nechvalně známou krevní mstu vyvolat. A skutečně zde docházelo k potyčkám celých vesnic. Vše je dáno složitostí místního života, kdy přesně daná společenská pravidla pomáhaly přežívat v horách. Jednoduše řečeno – čest rodiny je zde vším! Někdy byla roztržka vyvolána triviálností – např. zatouláním kohouta do jiné vesnice, někdy záměrně, kdy byl určitý člen té které rodiny atakován nebo zde byly i rozpory mezi jednotlivými bohatými rodinami.

A to už jsme dorazili do Filitosy! Nejdříve nutná návštěva toalet a poté již vzhůru na prohlídku areálu. V minulosti zde bývala jen vstupní drátěná brána, nyní s přílivem turistů došlo i rozvoji infrastruktury místa – vybudování restaurace, obchodu se suvenýry atd. I když toto místo má stále chybičku na kráse tím, že sem nezajíždí žádná doprava – dostanete se sem pouze autem nebo s výpravou.

Koupil jsem si průvodce v angličtině za 5 EUR, paní ze zájezdu se mne ptala, co to mám, že to si pořídí také, ale když jsem jí řekl, že to stojí 5 EUR, tak si vše rozmyslela. Asi by ji to zruinovalo.

Dějiny Filitosy spadají do doby cca 8tis let zpět a moc o této společnosti nevíme. Tato skutečnost přidává místu na tajemnosti a mysticitě! Můžete se pouze domnívat, co který z několika kamenných menhirů vyjadřuje, kdo byl ten, kdo jej stvořil, jaké byly jeho myšlenky, život, co jej trápilo atd. Areál není nijak rozsáhlý – rozprostírá se na dvou minikopečcích uprostřed pastvin, olivovníků a divoké máty. Jednoduše řečeno nikdo dlouho nevěděl, co se zde na pozemku místního farmáře Cesariho nachází. Až jednou oral, oral, kutal, kutal a narazil na menhiry. To se stalo ve 40. letech 20. století a od té doby už pan farmář určitě nefarmaří, ale vydělává na tom, co mu před tisíci lety někdo nechal na pozemku. Veřejnosti bylo místo zpřístupněno v roce 1954. Prohlídku doplňuje i kryté mini-muzeum exponátů, které byly nalezeny při vykopávkách v zemi. Kouzlo areálu doplňuje ozvučení, nikde jsem se s podobným nápadem ještě nesetkal, ale když tak procházíte Filitosou, nesou se k vám tóny meditační hudby, tak máte chuť si sednou, zavřít oči, nechat své myšlenky unášet zpět do minulosti a představovat si, jaký byl asi život tehdejších lidiček ... to by ale nesměli okolo courat další turisti. Filitosa není jako Stonehenge, není nikterak rozsáhlá, ale je o to více mystická. Nikdo přesně neví, jestli v dalších křovinách na Korsice není uschováno něco podobného či rozsáhlejšího. Podobná naleziště menhirů je také na nedaleké Sardinii.

Po prohlídce jsme naskákali do autobusu a cca za hodinku nás čekalo „nejkorsičtější“ město Korsiky – Sartene. Celý kraj Sartenais je stejně mystický jako nedaleká Filitosa. K tomu se ještě připojuje místní okultismus, kde se zde věří na upíry, čarodějnice (stregoni a strega), uhranutí, pohanské sekty a různé démony. Nejzajímavější z těchto jsou tzv. mazzeri – lovci snů! Co to znamená? Tito mazzeri mají schopnost předvídat smrt. V noci se uchýlí do macchie a tam čekají na prvního živého tvora, kterého zabijí. Poté dle smrtelného úpění či výrazu zvířete určí totožnost někoho z svých blízkých a známých, který v krátkosti zemře. Jestliže zvíře jen zraní, tak tato osoba onemocní závažnou nemocí. Tyto noční lovy se však neodehrávají v reálném světě, ale v říši snů – odtud pojmenování. Existují důkazy, kdy náměsíčné osoby se v noci skutečně vypravily do macchie a vrátily se celé od krve. Jakmile už smrt osoby předpověděly, tak tato do týdne či dvou zemřela, maximálně do roka! Mazzeri byly ve vesnicích vysoce ceněni, podobně jako šamani!

V Sartene jsme vystoupili na parkovišti na kopci nad městem, čili se nám otevřel úchvatný výhled na toto město. Leží ve svahu a domy jsou sloupovité s několika patry. Původně zde býval vstup až několik metrů nad zemí, kdy přes den byl spuštěn žebřík, který v noci vytahovali obyvatelé nahoru. Jednoduchý způsob obrany před saracénskými piráty, kteří nejednou vesnici vyplenili a odvedli část obyvatelstva do otroctví. Např. v 16. století alžírský král Hassan Paša vyplenil město a 400 obyvatel (tj. 1/3 odvedl do otroctví).

Na někoho můžou tyto sloupovité domy působit pochmurně a izolovaně – hlavně před tím, než vystoupáte do samotného starého města – dřívější jediný vstup byl po velmi strmých a úzkých schodech – taktéž způsob obrany před nájezdníky. Uličky města jsou velmi úzké a zachovávají si svůj ráz – neexistují zde neonové reklamy, nadzemní vedení atd. K nedílné součástí městečka patří i kočky, kterých při toulkách ulicemi potkáte bezpočet!

Naproti městečku leží na opačném kopci kostel St. Sebastian, odkud je překrásný výhled na údolí a nedaleké moře!

Mimo již dříve zmíněnou vendetu, která v 19. století posílila drsnou a nemilosrdnou tvář města je typickým znakem kraje víno – sartenské víno patří mezi nejlepší na ostrově! Doporučuji navštívit některý z místních obchůdků, ochutnat a poté zakoupit. Také zde prodávají sušené kozí klobásky a další masné výrobky podobné pršutu.

Na závěr dne nás čeká už nejjižnější město Korsiky – Bonifaccio. Silnice se vlní krajinou holých kopců a azurově modrého moře. Nedaleko od Bonifaccia se před vámi objeví obrovská žulová skála zbarvená do růžova – Lion de Roccapina, která díky erozi získala tvar lví hlavy. Pod ní se rozkládá záliv Golfe de Roccapina, na jehož pláž je přístup pouze autem. Pláž je adeptem na nejkrásnější pláž Korsiky. To bohužel přispívá k tomu, že v sezonu na ní potkáte davy turistů. Záliv samotný je také ale svědkem nejznámější námořní tragédie v 19. století. V noci 17. dubna 1887 zde narazila luxusní parní zámořská loď Tasmania na místní zrádná skaliska. Loď vezla na palubě truhlu šperků, jejichž cena byla prý 8x vyšší než cena lodi. Jakmile se o ní zachránci dozvěděli, začali ji hledat, ale byla nalezena až o 3 týdny později. Místní legenda praví, že některé ze šperku se staly majetkem bandity Barrittonu, který se v místních jeskyních skrýval.

Bonifaccio – jak jsem už psal, nejjižnější město Korsiky, 12 km na Sardinii, mobilní telefon vám zde spíše funguje na italské síti, město mluví vlastním dialektem podobný opět italštině a myslím si, že většina obyvatel se cítí spíše Italy než Francouzy. Ve městě je překrásný přístav s jachtami milionářů. Našel jsem zde také jednu jachtu s českou vlajkou!

Město leží na izolovaném místě – na úzkém poloostrově z jasně bílého vápence, který vás oslňuje již z dálky a činí město o to více výjimečným. Další zvláštností je Haute ville – horní město, které je bludištěm úzkých uliček, janovských vysokých domů a uprostřed leží kostel Sv. Dominika. Zvláštností jsou oblouky propojující kostel s okolními domy. Jejich funkce je jednat udržovat stabilitu, aby nedocházelo ke „hroucení“ domů a také se po nich do nádrží pod domy sváděla dešťová voda pro případ sucha či obléhání.

Doporučuji se vydat dolů k moři po schodech krále aragonského Escalier du Roi d´Aragon – platí se zde vstupné 2.50EUR a dostanete pořádně do těla, ale zážitek je to jedinečný. Je zde 170 schodů, které jsou však dvojnásobné výšky než jste zvyklý a vedou dolů snad pod 60o úhlem. Dle legendy schody vznikly během jediné noci – kdy se Aragonci v roce 1420 chtěli zmocnit města. Ve skutečnosti zde tyto schody byly již dříve – používali je místní obyvatelé, kteří po nich chodili do studny pro vodu. To si skutečně člověk musel zvážit, kolikrát denně pro tu vodu půjde!

Neméně zajímavé je projít skrze vojenský prostor – pravděpodobně kasárna, kdy jedna budova je zrekonstruovaná a druhá v původním stavu – nevím z jakého století, okolo 3 větrných mlýnů (bohužel už bez vrtulí) až ke hřbitovu Cimetiere Marin – námořní hřbitov. Tento je opět typicky korsický – domečky jako hrobky. Odsud krásně vidíte na Sardinii, přístav a okolní sněhobílé skály.

Rovněž není marné se nechat zlákat na projížďku lodí. Tyto vyjíždějí z místního přístavu – nespočet společností a většina jezdí co 30 minut. Délka projížďky trvá cca 45 minut a cena se liší dle společnosti – cca 8 – 12 EUR. Loď vás proveze přístavem na otevřené moře k mořským jeskyním – grottes marines a malým zátokám (calanches) pod starým městem. Nejkrásnější je asi jeskyně Grotte du Sdragonatu – leží v místě, kde se mořská voda zbarvuje do fialových odstínů a skalní stěny jsou ozdobeny krápníky. Navíc pouze z lodi uvidíte dominantu města – domy Horního města postavené na útesu, který ční nad moře. Bohužel tento způsob bydlení má svou stinnou stránku – působením eroze může dojít k odtržení a zřícení, jak už se i několikrát stalo.

Prohlídku města jsme zakončili návštěvou hospůdky v přístavu, kde jsme si dali místní pivo Pietra – vyráběné z kaštanů! Chuťově velmi dobré, jako naše řezané, pravděpodobně i více alkoholické.

Poté jsme ještě zaskočili do Sparu na nákup pečiva a nějakých dárků – koupil jsem místní fíkovou marmeládu, tak jsem zvědavý, jaká bude. Pak kočkám jinou Shebu, než mají u nás, ať jim také něco dovezu a pak ještě další maličkost mé Terezce.

V 19:00 hod jsme vyrazili busem zpět do Carghese. Cesta byla zpestřena nádherným západem slunce! Paní průvodkyně se také zbrchala a namísto zátěže povídala i o Korsice. Víceméně to byly informace z průvodce, ale aspoň trochu se snažila. Paní majitelka jí pravděpodobně domluvila. Řidiči náročnou cestu zvládli bez problémů a rychle, zpět do Carghese jsme dorazili okolo 22:45 hod a každý se už těšil do postele a zítřejší den volna!
 

FOTOGALERIE

Čtvrtek 6. září 2007

Volný den
Dneska všichni dlouho spali, tak jak se v jiné dny už okolo 8 hod z ostatních apartmánů ozývají hlasy, tak dnes zde bylo ticho. A to bylo velmi, velmi lahodné, neslyšet češtinu.

Je cítit, že v noci už bylo chladněji než v první dny. Ale pořád jsme na tom lépe než doma, kde mají 8 stupňů a prší, musí se už topit a v Tatrách je 30 cm sněhu, v Krkonoších sněží! Jak by řekl klasik – tento způsob léta zdá se mi nějak podivný! No snad už nezačíná zima!

I já jsem dneska spal déle než obvykle. Po snídani na terase s krásným výhledem na blankytně modrou oblohu a azurové klidné moře jsem posnídal, chvíli si četl, pak probral včerejší fotky z výletu, kdy některé byly stále opakující se skály, útesy, lodě a moře. Včera jsem již samozřejmě nebyl s to udělat zápis z minulého dne, tak tento jsem psal až dnes.

V podvečer jsem vyrazil k nedaleké janovské věži stojící na útesu, který je viditelný z apartmánu. Konečně jsem měl tu možnost se seznámit s místním kočičím obyvatelstvem. Nejdříve nohatým černým koťátkem. Připadá mi, že všechny kočky, když jsou malé, jsou nohaté, jako byla i naše Pája. Poté se dvěma už dospělými kočkami, které se však tvářili docela nevraživě, tím stylem, že jsem tam vetřelec a jestli se přiblížím, vytáhnou na mne drápek. Pozorovaly mne celou dobu, co jsem okolo nich procházel.

Cesta k věži trvala něco málo přes hodinku a dle odhadu mohla mít tak 5 km. Nejdříve vedla po asfaltové silnici, pak přešla v prašnou polní silnici a klikatila se bezpočtem trnitých křovin a několika opuštěných pasteveckých boud. Zkoušel jsem do jedné z nich nahlédnout, ale byla zamčená na mnoho západů. Další neměla střechu, tak nebyl problém zjistit, jak to vypadá uvnitř. Na závěr výšlapu se otevřel úchvatný výhled na věž samotnou a mystickou obklopující krajinu. Připadalo mi to jako malá Filitosa – různé kamenné útvary všech velikostí. Prostě nádhera. Vylezl jsem si zde na balvan čnící přímo nad mořem a nechal se ovívat mořem vonícím vánkem. Byl to nádherný západ slunce, neměl jsem však foťák, tak se zde vypravím i zítra. Když jsem sem přišel, byly zde dva páry, ale tyto rychle odešly, tak jsem u věže osaměl. Když jsem zde zavřel oči, úplně jsem viděl, jaké to zde muselo být v dobách, kdy věže byly funkční, vždy postavené na dohled jedné od druhé. Jakými kroky zde kráčela historie? Co se zde odehrávalo v těch dobách dávných i pozdějších? Je to zvláštní, ale některá místa přímo sama evokují myšlenky, ani nemusíte moc chtít, jen se maličko poddáte, zavřete oči a je to!

Janovská věž v Portu není jediná přístupná. Na místní se dá také dostat, i když to není zrovna jednoduché a zcela povolené. Po přistaveném prkně a provaze lze s trochou úsilí vyšplhat nahoru. Kdo to zvládne, je odměněn nádherným výhledem na okolní krajinu – stačí se jen točit dokola a vidíte vše!

Dneska jsem si západ slunce nevychutnal celý, bál jsem se, jak bude po západu slunce stezka schůdná, nerad bych tam nocoval, ale i když sluníčko zapadlo a nebe a mraky se zbarvily do ruda, bylo stále dost světla na návrat. I když jsem jednou zakufroval – na „křižovatce“ jsem zvolil tu nesprávnou ze 3 cest, ale naštěstí nevedla daleko, tak jsem se rychle vrátil.

V apartmánech to bylo jako v úlech – na balkonech seděli poštosovaní účastníci zájezdu a plkali. Opět jsem se přesvědčil o tom, jak je skvělé jezdit na dovolenou individuálně a co nejdále od Čechů, abych na dovolené nemusel poslouchat jejich problémy. Z terasy apartmánu je každý večer krásný výhled na hvězdnou oblohu a Velký vůz v plné kráse, tento se pomalu přesouvá přímo před výhledem a je neuvěřitelně obrovský, jako bychom mu zde byli blíže.

FOTOGALERIE

Pátek 7. září 2007

Volný den
Dnešní den má zajímavé datum – dvě sedmičky. Není to sice jako 17. 7. 2007, kdy všichni bláznili a ženili se a vdávali, ale mi připadá zajímavé a pěkné. Na svatby je ale pátek nešikovný den, není-liž pravda.

Dnešek je také poslední dnem pobytu v Carghese, v apartmánech, jelikož zítra v 9 hodin ráno odjíždíme směr Bastia a poté přes noc Livorno a v neděli domovina! Je vidět na některých lidech, že se už těší domů, či si případně maličko lezou na nervy a už hledají únik v samotě při procházkách nebo na pláži v ústraní. Možná by se to samé dalo říci i o mně. Korsika je velmi krásný ostrov, její řecké pojmenování Kalisto – Krásná. Jen to mít s kým sdílet a s kým si užít. Vzpomenu-li si na naši společnou dovolenou v Černé Hoře, jak jsme společně sdíleli krásy jednotlivých míst a užívali si, tak je mi vždy na pracovních zájezdech nějak úzko na duši ... telefon, sms ani mms nevynahradí přítomnost drahé polovičky ...

Ráno mne probudila zima, připadá mi, že je noc od noci chladněji. Dneska jsem už měl i zavřenou terasu a nejsem jediný kdo říkal, že mu byla zima. No už jen jedinou noc a pak další na lodi a budeme už všichni spát ve svých postelích. Snad se počasí doma do neděle umoudří, aby to pro nás nebyl takový šok.

Po snídani na terase, kde jsem byl zabalený do deky, jaká mi byla zima, jsme vyrazili do obchodu – Sparu – čili do kopce do městečka. Zde jsem koupil pečivo a vodu na zítřejší cestu, kaštanové pivo Pietra (jedno sobě na dnešek) a kaštanovou marmeládu. Konečně jsem zjistil, že Pietra má obsah alkoholu 6%, což je tuším více jak naše 12. To objasňuje, proč jsem vždy po jednom pivě téměř „nametený“. Chuťově je jinak velmi dobré. Jsem zvědavý, co na něj budou říkat doma. No a poslední předmět nákupu – kaštanová marmeláda – na tu jsem sám zvědavý! Už jsem v Bonifacciu koupil fíkovou, ta mi však připadá ještě normální ... ale kaštanová?! No uvidíme, přinejhorším ji vyhodím.

S nákupem jsme se vrátili zpět do apartmánu. K moři se mi nechtělo a včera jsem od janovské věže viděl další, ležící přímo nad městečkem. Jedna ze spolubydlících se také vypravila ven, počkal jsem až bude dost daleko, abychom se nepotkali, jelikož jsem myslel, že také míří k věži nad městečkem, ale jak jsem se později dozvěděl, šla na opačnou stranu.

Já jsem opětovně vyšlápnul kopeček do Carghese a už po cestě jsem fotil. Je to pro mne ten nejlepší způsob relaxace, kdy můžu do jedniček a nul přenášet to, co vytvořila příroda a pak to sdílet s ostatními. Nejde mi o to, aby pochválili že je to pěkný snímek, ale jde o to, aby objektivem foťáku viděli to, co vidím já a tak mi všichni, kdo koukají na fotky mohli být blíže. Někdy člověku může připadat, že fotím hlouposti – kořeny, staré dveře, rezavé zábradlí, ale mým očím i duši to připadá zajímavé, jestli ne těm co se na to koukají, tak se velice omlouvám, mohou tyto fotky přeskočit.

Pak jsem přes známý čuč point a parkoviště, kam autobusy přivážejí francouzské důchodce přešel horní uličkou města, kterou jsme nikdy ještě nešel a i zde našel zajímavé objekty na focení – už zmíněné staré dveře, rozpadlé domečky, ale také udržované domečky atd. No můžete posoudit sami z mých fotografií. Cílem byla janovská věž na kopci, nedaleko vysílače. Otázkou bylo, jak se tam dostat? Nejdříve jsem pokračoval ulicí dále, ale tato skončila a dál nevedla. Tak jsem se vrátil o jednu odbočku a vydal se přímo do kopce – jak se později ukázalo, tato cesta byla tou pravou. Později jsem našel schůdnější, ale to nevadí. Zde jsem se trochu musel prodírat makiemi (keřovitým a trnitým porostem), což je vidět na nohách. Nejdříve jsem dorazil k věži. Tato je menší než všechny ostatní, které jsem doposud viděl a navštívil, ale není o nic méně zajímavá. Rovněž by se na ni při troše dovednosti dalo vylézt – to jsem ale nezvládl, tak jsem se vzdal a pokračoval směrem k výběžku do moře, kde opět byly malebné skály. Cesta vedla docela strmě z kopce, tak člověk musel dávat velký pozor, kam šlape, aby nejel po zadku až ke skalám. Vždy jsem slezl či vylezl kam se dalo a pokaždé se mi otevíraly nové a nové výhledy, kde jeden byl krásnější než druhý – blankytné moře a azurová obloha! Je zajímavé, jak moře je zde čisté! Nevidíte v něm plavat žádné sáčky, plasty atd. Prostě nic!

Pokračoval jsem pomalu až k poslední skále a duševně se připravoval, jak na ni vylezu, kudy to půjde atd. Stál jsem již před samotnou skálou a schovával foťák do baťohu, když vtom jsem uslyšel tichounké zamečení! Podívám se doleva a tam stojí kamzík či muflon či divoký kozel a vypadal výhružně. V tom okamžiku ve mne dost zatrnulo, krve by se nedořezal. Seděl jsem na skále nijak vysoké a v dosahu nebyl ani žádný kámen, abych mohl tohoto statného samce zahnat! A bylo mi jasné, že na skále před ním nejsem v bezpečí. Kozel jako by nic pomekával, ožíral keřík, ale přitom mne neustále po očku pozoroval a pomalu se blížil. Co teď? Jak se odsud dostat a nenabít si čumák? Ještě jsem ho rychle vyfotil, snad bude fotka ostrá. Začal jsem skálu, na které jsem seděl slízat z jedné strany, ale kozel se vydal samozřejmě tam, kde jsem měl slézt. Tak jsem chvilku počkal a on se vydal z druhé strany. Využil jsem okamžiku a rychle slezl co nejdále od něj a vyběhl na vedlejší skálu. On vylezl na místo, kde jsem před tím seděl já a krásně mi zapózoval, takže jsem jej musel znova vyfotit. Pak jsem schoval foťák a pelášil co nejrychleji to šlo odtamtud! Smrděl jako správný kozel! Naštěstí se za mnou nevydal!

Zpět jsem šel jinudy než nahoru – k vysílači vedla šotolinovka a tak jsem se vydal po ní, pak se odpojil a několika brankami zabraňujícím kozám v tom, aby se dostali do městečka jsem našel normální asfaltku a po ní pokračoval níž a níž směrem do mariny, nad kterou se krásně rozprostíral hřbitov a oba dva kostely v Carghese. Jenže ouha, marina byla samozřejmě na úrovni moře a já se musel dostat přes kopec na druhou stranu! Čekal mne opět výšlap a to pořádný, funěl jsem a potil se řádně! Na kostele zrovna tlouklo poledne, tak to byl ten nejlepší čas pro procházku! Ještě když se vrátím k marině, tak tuto lemují pěkné restaurace lákající k tomu, aby si v nich člověk sedl, dal si něco k jídlu či pití a jen tak koukal na moře, lodičky a relaxoval. Jenže opět, jak jsem psal výše, samotný člověk si toto neužije jako když může radost, byť i maličkou sdílet s někým blízkým.

Kopec jsem vyšlapal nejkratší a asi i nejprudší možnou cestou a opět se objevil na známém čuč pointu. Jen jsem si říkal, aby ostatní z apartmánu nebyli u moře, abych nemusel ještě tam! Naštěstí tomu tak nebylo. Po úmorném výšlapu jsem se musel osprchovat, cítil jsem se pak jak nový člověk.

Navečer ještě jednou půjdu k janovské věži, kde jsem byl včera. Tentokrát si však vezmu foťák, abych mohl západ slunce sdílet i s ostatními doma ... dle průvodce je mezi Cap Corse a Bonifacciem těchto věží 91. Dneska by se dalo říct, že doprovází pohlednice Korsiky jako symbol ostrovní malebnosti. Skutečnost je ovšem jiná – pocházejí z dob, kdy Korsika nebyla vůbec ostrovem klidu, naopak její břehy patřily k nejproblematičtějším z celé Evropy. Počátkem 15. století, cca 500 let po vyhnání maurů, začali břehy Korsiky napadat saracénští piráti ze severní Afriky – brali vše – jak majetek, tak obyvatelstvo. Zajímavé na tom však bylo, že unesení lidé využívali zákona, podle něhož se z otroků stávali svobodní lidé, když přestoupili na islám. Tak se z mnoha otroků stali úspěšní obchodníci, ba co více častěji se k jako dobrodruhové přidávali k pirátům. Korsičany pirátství lákalo, nikdo však neví proč. Záznamy udávají, že z 10 tisíc korzárů, kteří měli v polovině 16. století základnu v Alžíru bylo asi 6 tisíc z Korsiky. Čili z toho plyne, že většinu nájezdů na Korsiku měli na svědomí rodáci! Mammi Paša či Hassan Corso (Piero Paolo Tavera) se stali králi nebo beji (místodržiteli) Alžíru! Tyto nájezdy vedly k tomu, že mnoho obyvatel na konci 15. století opustili pobřeží a uchýlili se do vnitrozemí. Aby mohli Janované chránit zbylé obyvatelstvo a majetek, vybudovali řetěz těchto strážních věží – kdy z jedné bylo vidět na druhou. Věže byly robustní kruhové konstrukce, z jednoho nebo dvou pater o celkové výšce 12-15 m. Vstupem byly dveře ve výšce 5 m nad zemí, vstupovalo se po žebříku. Stavbu financovali venkované a v každé věži žil strážný, jehož úkolem bylo oznámit připlutí jakékoli neočekávané lodi zažehnutím ohně na cimbuří. Tak bylo možno zburcovat obyvatelstvo celého ostrova během hodiny! Věže nalezli využití ještě o 250 let později při anglo-korsických nájezdech. Brity tyto věže natolik nadchly, že něco podobného vybudovali na jižním pobřeží Anglie a Irska – jejich jméno je mortellské věže a za druhé světové války sloužily jako rozhledny.
 

FOTOGALERIE

Sobota 8. září 2007

Želví farma - Anglické vodopády - Corte - Bastia
 

Nadešel den odjezdu z Korsiky a dva dny „utrpení“ v autobuse. Jako všude, i zde jsou apartmány pronajímány od soboty do soboty.

Vstávali jsme brzo, asi v 6:30 hod a po rychlé snídani a dobalení zavazadel jsme ještě museli uklidit apartmán, aby nám byla vrácena kauce 30EUR/osobu, kterou jsme při příjezdu platili. Úklid apartmánu sestával z uklizení kuchyně, umytí podlahy a vynesení smetí, čili nic náročného. Zbytek si pan majitel uklidí sám, takže jsme byli o 30 EUR bohatší.

Cesta domů začala v 9 hodin, kdy jsme zamávali Carghese a vyrazili pomalu směrem do Bastie, odkud odjížděl trajekt zpět do Livorna. Ale to nás čekala ještě dlouhá cesta autobusem – nejdříve opět kolem malebného a členitého pobřeží, s překrásnými plážemi, které lákaly k raní procházce, dokreslené sluncem vycházejícím za horami. Byla sobota a na silnicích se vyrojil velký počet policistů, tolik jsem jich zde neviděl za celý týden.

Jelikož trajekt odjížděl až ve 23:55, nemohla cesta do Bastie vést přímo. Nejdříve jsme udělali zastávku v želví stanici „A Cupullata“ ležící v našem směru. Dříve šlo o čistě rodinnou záležitost, kdy prvním počinem byla želva přinesená psem majitele. Toho tito tvorové natolik uchvátili, že je začal sbírat, starat se o ně, vymýšlet nové rozmnožovací a krmící postupy atd. Rodina nejdříve neměla pochopení pro jeho zálibu, avšak časem si zvykla a připojila se. Tak vznikl želví útulek o nynější rozloze 6 akrů a s počtem 125 druhů živočichů a cca 2000 zvířat z pěti kontinentů. Najdete zde původní ostrovní želvy i velký počet exotických exemplářů, např. „aligátoři želva“ anebo nepředstavitelně ošklivá Matamat z Amazonie, jež vypadá něco mezi shnilým kusem dřeva a roztékající se pneumatikou. Ostatní zvířata už jsou samozřejmě pohlednější. Nedílnými společníky zde jsou kočky, které se starají o nerušený odpočinek želv. V této oblasti se vyskytuje velké množství hlodavců, kteří napadají spící želvy, a tak kočky zde mají úlohu strážců pořádku. Vstupné je 8 EUR a prohlídka vám zabere cca 1.5 hod. Celá trasa je velmi dobře značena a popsána, ale stejně jako všude jsou i zde anglické nápisy minimálně. Kdo umí francouzsky, tomu bude hej! Každý návštěvník je ještě odměněn pohlednicí „šukajících“ želviček. Toto chovné a výzkumné zařízení je nyní největší svého druhu v Evropě a byla založena účetním Philippem Magnanou.

Okolo doby oběda jsme opustili toto milé místo se želvičkami a posunuli se dále na trase, a to k Anglickým vodopádům, které v minulosti sloužily pro Angličany jako lázně. Vodopády leží pod úchvatnou Monte d´Oro, vysokou 2389 m a dostanete se k nim lesní stezkou. Zpočátku příjemnou a od budky s očerstvením už trošku obtížnější, kdy se pěšina vine mezi většími či menšími balvany. Bohužel zde nebylo dostatek vody, tak jsme viděli pouhou zmenšeninu toho, jak mohou vodopády asi vypadat, ale i tak bylo místo velmi krásné. Požitek nám trošku zhatila skutečnost, že jsme se zde potkali s autobusem Čechů, kteří na sebe pokřikovali jako Homolkovi. U boudy s občerstvením jsme po cestě nahoru potkali místní lovce s právě uloveným divočákem. Tito ochotně pózovali pro fotografie a ukazovali, jaké má divočák tesáky. Okolní les v lépe schůdnější části je ještě protkán visutými lávkami, kde se mohou vyřádit jak dospělí, tak i děti při přelézání, klouzání či šplhání mezi stromy.

Po další jízdě skrze pohoří Vizavona, místními malebnými vesničkami s velmi úzkými silnicemi, jsme se opět dostali do univerzitního města Corte – stejně jako po cestě směrem do Carghese jsme zde udělali zastávku. Dnes však bylo mimo nakupování obohacena o návštěvu starého města a Citadely.Corte bylo v 18. století hlavním městem Korsiky a představuje klasický typ opevněného sídla neboť již zmíněná Citadela, obehnaná hradbami, sedí na samé špičce skalního masívu. V Corte se nejlépe seznámíte s vnitrozemskou mentalitou Korsičanů. Je zajímavé také tím, že zde Pascal Paoli v 18. století sestavil první demokratickou vládu a ústavu. Pro turisty je asi nejpřitažlivější „haute ville“ – horní město v němž se nad úzkými a dlážděnými uličkami tyčí Citadela, kde je nyní muzeum Museu di a Corsica (vstupné 5.80 EUR zahrnuje muzeum a Orlí hnízdo – citadelu, stojí za prohlídku). Mezi další pěkná místa patří Belvedere – místo s překrásným výhledem na město, leží hned pod Citadelou a kostel Eglise de l´Anonnciation z roku 1450 stojící na náměstí Gaffori. Návštěva Corte byla opět zakončena neodpustitelnou návštěvou supermarketu, který byl ve srovnání s minulu sobotou plný lidí.

Po cestě do Bastie nemůže přehlídnou most od Gustava Eiffela – Pont de Vecchiu na úpatí hory Monte Rotondo. Už pomalu nadcházel večer a my se blížili do Bastie, místa odkud budeme opět odplouvat.Dorazili jsme sem asi v 19:00 hod. Bastia není zrovna městem, které by Vás nadchlo, je to dáno jeho přirozenou sešlostí, což nejlépe poznáte při procházkách uličkami poblíž starého přístavu. Ale můžu Vás ujistit, že tato sešlost si Vás získá. Doporučuji se projít po náměstí Place Saint Nicolas přiléhající novému přístavu – nazval bych jej Rudým náměstím, díky jeho načervenalému asfaltovému povrchu. Náměstí je lemováno zrekonstruovanými domy a milými kavárnami s přijatelnými cenami. Určitě také navštivte kostel Jana Křtitele (St Jean Baptiste), leží nedaleko na vedlejším náměstí a je zvláštně zasazen mezi domy, takže jej vlastně nikdy celý neuvidíte. Pouze ze starého přístavu je možno vidět jeho věže. A přístav samotný? Opět milé místo na strávení volného času.

Po cestě zpět do nového přístavu jsem si všiml malého černého autíčka – vypadalo úplně jako typický italský Fiat 500, tak jsem si ho obhlížel a skutečně to byl on, ale v inovované verzi, jak je teď moderní! Škoda, že než jsem si ho stihl vyfotit, tak odjel. Že by nějaký skrytý prototyp? Neslyšel jsem, že by někde někdo něco podobného vyráběl.

Pomalu se blížila hodina srazu v přístavu, kde nás čekal autobus, tak se sem již ploužila většina účastníků zájezdu. Po cca 2 hodinovém čekání dorazil trajekt a my jsme mohli, opět pěšky, nastoupit. Zde jsme dostali klíče od kajuty, ten kdo měl objednáno a šli jsme spát. Jelikož se jedná o noční trajekt, je uměle zpomalen, aby do Livorna dorazil až v 7 ráno. Kajuty se nalézaly ve přední části lodi a všechny byly vnitřní, ale zase prostorné. Byli jsme zde 4 – dvě postele pevné a dvě vyklápění ze zdi – tyto nám musel steward (či jak ho nazvat) odemknout. Osprchovali jsme se a zalehli k odpočinku. Bylo skvělé se po celém dni natáhnout a pár hodin se v klidu prospat bez toho, aniž by se bál, na koho v autobuse vypadne ze sedadla.
 

FOTOGALERIE

Neděle 9. září 2007

Příjezd domů
 

Ráno to na lodi vypadalo jako v noclehárně – všude se spalo – na zemi. Byl jsem rád, že sem se mohl vyspat k kajutě. Měli jsme nastavený budík na 6:30, ale začali nás budit už o hodinu dříve a v 7 už jsme byli venku z lodi. Pozoroval jsem, jaký je to v přístavu šrumec a jak je možné, že to tam zvládnou zorganizovat.

Teď jsme měli před sebou už „jen“ 1100 km domů s nutnými zastávkami. Cesta ubíhala bez potíží, ani provoz nebyl nijak velký, takže jsme do Brna dorazili v plánovaných 22:00 hod.