|
KEŇA
23. 11. - 4. 12. 2025
neděle 23. listopadu 2025:
Praha – Frankfurt - Nairobi
Keňa. Moje 116. navštívená země. Zatím jen číslo v seznamu, ale už ráno
bylo jasné, že se k němu bude vázat docela živá
vzpomínka.
Ráno v Praze bylo mrazivé a opět přišlo brzké vstávání. Letadlo mělo
odlétat v 7:25 – aspoň o hodinu později než při cestě do
Alžírska před měsícem, ale pocit, že člověk vstává „v
noci“, to úplně nesmazalo. Hned na začátku dne menší
komplikace: k hotelu nedojel taxík. Až později jsem
zjistil, že aplikace zadala špatnou adresu. Naštěstí
nestál daleko, takže se situace vyřešila jen lehkým
zvednutím tlaku, ne zmeškaným letem.
Na letišti mě čekala další neplánovaná scéna. Pod přepážkou cestovních
kanceláří spal nějaký bezdomovec. Nejdřív jsem ho musel
vystrnadit, aby se dalo k přepážce vůbec dostat. Zůstal
po něm těžký, nepříjemný odér – směs tělesného zápachu a
cigaretového kouře, která se v uzavřeném prostoru držela
až neuvěřitelně dlouho. Ne zrovna vysněný začátek cesty
do Afriky.
Let do Frankfurtu proběhl podle plánu, ale skutečné drama přišlo při
přestupu. Měli jsme přejít z příletové haly do haly B na
navazující let. Normálně jednoduchá záležitost – jen
projít tunel. Tentokrát byl ovšem vchod do tunelu
zablokovaný policií „z bezpečnostních důvodů“. Instrukce
byly stručné: máme čekat, ale nikdo neví jak dlouho,
nebo to obejít – vyjít ven a znovu vstoupit už přímo do
haly B.
Po chvíli postávání ve vzduchoprázdnu, kdy se informace neměnily a čas
na přestup se pomalu krátí, jsem se rozhodl pro variantu
B. Tři hodiny na přestup znějí na papíře velkoryse, ale
ve chvíli, kdy se systém zasekne, ubíhají zatraceně
rychle. Nakonec se ukázalo, že rozhodnutí obejít
zablokovaný úsek bylo správné – do haly B jsme dorazili
včas a navazující let stihli.
Následný nástup do dálkového letadla a samotný let už probíhal v klidu.
Měl jsem možnost vyzkoušet Premium Economy – víc místa
na nohy, širší sedadlo, příjemnější prostředí. Po
zkušenostech s narvanou economy to působilo téměř
luxusně, trochu jako návrat do „starých časů létání“,
kdy člověk neměl pocit, že sedí v konzervě. Letěli jsme
ve výšce skoro dvanácti kilometrů nad zemí, někde kolem
obvyklé cestovní hladiny velkých dopravních letadel, kde
už je svět pod vámi spíš jako mapa než jako krajina.
Do Nairobi, hlavního města Keni, jsme přistáli s přibližně
dvacetiminutovým zpožděním. Na papíře nic dramatického,
ale po dlouhém letu už má člověk chuť co nejrychleji
vystoupit a nadechnout se jiného vzduchu. Místo toho
následovalo další čekání – dlouhá fronta na pasovou
kontrolu, kde někteří úředníci pracovali opravdu velmi
pomalu. Fronta postupovala krok po kroku, tempem, které
by se dobře hodilo k meditaci, ale méně už k unaveným
cestovatelům.
Po pasové kontrole přišlo tradiční napětí u pásu s kufry: dorazí,
nedorazí? Tentokrát to dobře dopadlo, zavazadla dorazila
všem. U východu nás čekala ještě kontrola zavazadel, což
už byl jen poslední drobný „filtr“ před tím, než se dalo
skutečně odejít z letiště.
Pak už následovala cesta do hotelu a ubytování – první seznámení s
nočním Nairobi z okna auta. To město je samo o sobě
zajímavý kontrast. Nairobi je nejen hlavním městem Keni,
ale i jejím ekonomickým a dopravním centrem, leží ve
vnitrozemí ve výšce zhruba 1 600–1 800 m nad mořem,
takže klima je mírnější, než by člověk od Afriky čekal.
Místy působí jako moderní metropole s výškovými budovami
a rušnými dopravními tepnami, jinde jako typické africké
město se čtvrtěmi, kde se život odehrává spíš na ulici
než uvnitř domů.
První den tak byl hlavně o cestě – o mrazivém Pražském ránu, podivném
taxíku, improvizaci při přestupu ve Frankfurtu, pár
litrech vzduchu nasátých vysoko nad zemí a prvních
dojmech z Nairobi. Skutečná Keňa ale teprve čekala za
branami hotelu.
pondělí 24. listopadu 2025:
Nairobi – Emali - Amboseli
Po první noci v Keňě přišlo ráno plné očekávání. Den měl začít krátkou
schůzkou s představením itineráře a předáním dárků všem
účastníkům. Ještě předtím byla domluvena výměna peněz na
keňské šilinky, kterou zajišťoval řidič z cestovní
kanceláře. Chvíli jsem váhal — předat 4 000 USD někomu,
koho znám jen zprostředkovaně, se opravdu nezdálo
ideální. Po ověření, že řidič skutečně patří k cestovce,
jsem souhlasil. Informační schůzka byla domluvena na
9:00. Když se však ani v 9:30 neobjevil kontaktní
člověk, nebylo mi do zpěvu. Uklidnilo mě, že venku už
čekala připravená auta určená pro naši skupinu.
Ale vše dobře dopadlo. Zmíněná osoba dorazila, proběhla krátká
přednáška, rozdaly se dárky, účastníci se rozsadili do
aut, naložily kufry — a kolona se konečně vydala na
cestu. S přibližně hodinovým zpožděním, protože tady je
čas opravdu relativní.
Nairobi zůstalo za námi a trasa vedla směrem k Národnímu parku Amboseli.
Zpočátku jsme jeli po dvouproudové dálnici směrem k
přístavu Mombasa – i když nás čekala jen část této
trasy. Později už byla silnice běžnější s hustým
provozem. Přibližně v polovině jsme zastavili ve městě
Emali, kde jsme navštívili obrovský obchod se suvenýry –
sošky, masky, látky, bubínky a další africké řemeslo.
Další část cesty vedla mimo hlavní trasu k parku. Už během jízdy nás
zdravily žirafy a zebry – připomnělo mi to, že Nairobi
je jediné hlavní město na světě, které má svůj vlastní
národní park přímo na dohled mrakodrapů.
U vstupní brány do parku, Kimana Gate, proběhly formality a vstoupili
jsme do oblasti divočiny. Povrch silnice se změnil v
prašnou stopu, oblaka jemného prachu doprovázela jízdu.
Odtud také pochází název parku: „Amboseli“ vychází ze
slova Empusel v jazyce Maa a znamená „slaný prach“ či
„prašné slané místo“.
Park sám má rozlohu přibližně 392 km². Je známý jako „Země obřích“ –
například odhady uvádějí asi 1 800 slonů jen v jádrové
části parku.
Fauna je bohatá: vedle slonů žijí v parku buvoli, žirafy Masajské, zebry
Grantské, gazely, lvi, gepardi, hyeny skvrnité a řada
dalších druhů.
Pro milovníky ptactva tento park nabízí přes 400 druhů ptáků, z toho
desítky druhů dravců.
Díky relativně malé rozloze parku je možné vidět množství zvířat na
relativně krátké ploše – což safari značně usnadňuje.
Ubytování nás čekalo v Ol Tukai Lodge — název „Ol Tukai“ v maasajštině
znamená „temné palmy“, podle stromů, které oblast
obklopují. Po obědě následoval krátký odpočinek a v
17:00 první safari.
Národní park Amboseli je známý jako domov afrického slona. Už brzy jsme
u silnice potkali dva mladé samce, kteří se mezi sebou
pošťuchovali. Jeden zamířil do savany, druhý se pokoušel
projít mezi auty, ale váhal. Auta se rozestoupila a
teprve potom si troufl projít. Byl to okamžik, kdy
člověka napadlo, že kdyby chtěl, cestu by si udělal
okamžitě.
Pak přišly pohledy na buvoly rochnící se v bahnitých jezírkách, volavky,
jeřáby chocholavé (národní symbol Ugandy) a také
keňského národního ptáka – mandelíka fialovoprsého se
zářivými barvami.
Den zakončil nádherný západ slunce nad savanou. V pozadí se postupně
vynořil majestátní vrchol Mount Kilimanjaro – který s
výškou 5 895 m nad mořem je nejvyšší horou Afriky –
pokrytý sněhem navzdory klimatickým změnám. Tento výhled
dodal celému dni pocit výjimečnosti – ne jen kvůli
divočině, ale i kvůli tomu, že příroda ukázala svou
grandiózní scénu.
Půvabné ticho savany, pomalu klesající slunce a ta krajina – malá, ale
vysoce intenzivní první kapitola našeho afrického
dobrodružství.
FOTOGALERIE
úterý 25. listopadu 2025:
Amboseli
Třetí den v Keni byl dlouho očekávaný. Včerejší večerní safari byla jen
malá ochutnávka toho, co nás dnes čekalo. Vstávali jsme
brzy — první ranní safari bylo naplánováno už na 6:30,
ještě před snídaní. Noc ale nebyla úplně poklidná.
Zvenku se ozývaly zvláštní zvuky, chvílemi připomínající
nářek dítěte, ale muselo to být nějaké zvíře, které se
pohybovalo v okolí hotelu. I to byl silný pocit —
uvědomit si, že kolem nás je skutečná africká divočina.
Hned ráno jsem vyhlédl ven směrem k majestátnímu panoramatu protější
hory Mount Kilimanjaro („Mt. Kili“). Doufal jsem v jasné
ráno a plný výhled na celý kužel hory. Vrchol však
zůstal skrytý v mracích. To ale rychle přestalo být
důležité: přímo pod svahy se pomalu blížila sloní
rodina, kráčející téměř podél plotu našeho ubytování.
Přibližovali se stále blíž a blíž, až byli téměř na
dosah. Sledovat tu tichou procesí obrovských těl, jejich
mláďata, jemnost, se kterou se pohybovali… to byl
zážitek, který se člověku zapíše hluboko.
Po tomhle skvělém začátku jsme nastoupili do aut a vyrazili na ranní
safari. Řidič přijal telefonát a pak začal uhánět
krajinou opravdu rychle. Až na místě jsme pochopili proč
— v trávě leželi dva gepardi. Jen tak odpočívali,
zvedali hlavy, protahovali se a zase lehali. Okolo stála
spousta safari aut, ale ten pohled v člověku zastaví čas
— mohli bychom tam sedět hodiny.
Kousek dál na stromě seděl sup kapucín, s rozpětím křídel až tři metry,
a přes cestu přeběhl žlutokrký šípák, drobný pták
podobný bažantovi.
Po návratu následovala snídaně a krátký odpočinek. V 10:00 jsme vyrazili
do maasajské vesnice — dodnes vedeme debatu, zda byla
skutečně živoucí, nebo spíš skanzen pro turisty.
Maasajové, kteří jeli s námi, tvrdili, že je živá.
Cestou jsme opět míjeli zebry a impaly ladně
přecházející přes cestu.
Ve vesnici nás přivítal tradiční tanec, oddělený pro muže a ženy,
následovalo představení vesnice, společná modlitba,
návštěva šamana s výkladem o tradiční medicíně, tržiště
s řemesly a poté škola, kde nám děti zazpívaly několik
písniček. Přispěli jsme na provoz školy. Maasajové se
rozloučili rytmickým zpěvem a tancem, jako by nás
symbolicky vytlačovali z vesnice.
o obědě, relaxu a tradičním „dobití telefonů“ přišel čas na podvečerní
safari, od 16:00. Říkal jsem si, co nás ještě může
překvapit? Ale africká savana nikdy nezklame.
Nejprve jsme narazili na velká stáda hrochů rozvalujících se v
mokřinách, poté na buvoly zblízka a nespočetné skupiny
pakoní. Cestou jsme potkali několik skupinek pštrosů —
většinou samci, rozeznatelní podle výrazně tmavého,
černého opeření na těle a kontrastu se světlými pery na
křídlech. Působilo to, jako by savanou defilovaly malé
vojenské jednotky, hlavy vysoko, kroky dlouhé a hrdé.
Pozorovat největšího ptáka světa, jak se pohybuje volně
krajinou, má v sobě zvláštní poetiku: rychlost, elegance
i síla v jednom.
Nedaleko odtud se objevily dvě hyeny skvrnité — opatrné, náladové,
jakoby věčně ve střehu. Chvíli nám věnovaly zvědavé
pohledy, pak se plížily dál nízko při zemi. Působily
úplně jinak než majestátní lvi: trochu tajemně, trochu
drsně, opravdová podstata přežití.
A pak přišel vrchol dne: dva lvi odpočívající na otevřené planině. Auta
kolem ignorovali, jen se rozhlíželi, lehli, znovu se
podívali. Taková síla a důstojnost v jednom obrazu.
Před návratem do hotelu jsme ještě zastavili u mokřadu plného plameňáků.
Jejich růžové siluety se odrážely v hladině, obloha
hořela barvami, savana se halila do zlata. Ten západ
slunce byl jako filmový epilog.
Do hotelu jsme se vraceli téměř za tmy — unavení, ale nadšení. Viděli
jsme Velkou pětku. Sen mnoha cestovatelů.
FOTOGALERIE
středa 26. listopadu 2025:
Amboseli – Tsavo West
Poslední den v národním parku Amboseli, pod majestátní horou Kilimanjaro.
Ráno bylo trochu dobrodružné: v pět hodin nám na dveře
hlasitě bušil místní hlídač a ptal se, jestli je vše v
pořádku. Žádné buzení jsem pro členy výpravy
neobjednával — a už vůbec ne v tak šílenou hodinu.
Původně jsem si myslel, že reaguje na nějaké noční
mluvení ze spaní (hlídači jsou venku celou noc), ale
když mi ostatní říkali, že je také budili, tuto variantu
jsem úplně vyloučil. Dokonce i doma se manželka ve tři
ráno, tedy v pět místního času, probudila s pocitem, že
se něco děje… zvláštní shoda náhod.
Ráno už kolem ubytování neproudily sloní rodiny jako včera, ale savanu
zalilo krásné vycházející slunce a Kilimanjaro bylo
jasně vidět se svou bílou sněhovou čepičkou. Parádní
rozloučení s Amboseli.
Po snídani vyrážíme směrem do dalšího národního parku — Tsavo West.
Cesta vede částečně ještě územím Amboseli, až k bráně,
kterou jsme sem před dvěma dny vjeli. Hned za ní
přichází úchvatná zastávka: rodina žiraf přechází
silnici, nejprve jedním směrem a po chvíli zase zpět.
Stejně majestátně jako sloni, ale s větší ladností. Bylo
úžasné je pozorovat.
Potom pokračujeme po silnici, která je na mapě označená jako hlavní
(„zelená“ trasa). Vzhled tomu ale příliš neodpovídal —
spíš připomínala cesty na Madagaskaru. Tam se po nich
jezdí zhruba 30 km/h, tady asi 80 km/h. Naklepaní jako
řízci, prach všude, jízda jak na pračce. Povrch se
postupně změnil z bílé prašné cesty na rudou, a chvílemi
nebylo vidět ani na krok. Řidič musel několikrát
zpomalit až téměř zastavit, než prach opadl.
Po celou cestu nás doprovázela silueta Kilimanjara. Byli jsme mu blíž a
blíž, až jsme u hranic s Tanzanií dorazili na místo s
nejlepším výhledem. Tady vzniklo skupinové foto —
ikonický okamžik celé výpravy.
Kolem vjezdu do Tsavo West hora zmizela z obzoru. Po vyřízení formalit a
krátkém nákupu suvenýrů vjíždíme do parku.
Národní park Tsavo West je známý „lidožravými lvy“ — během stavby
železnice z Mombasy do Ugandy v letech 1896–1904 zde lvi
skutečně zabili několik dělníků. Podle těchto událostí
vznikla kniha i film Lovec lvů — musím se na něj znovu
podívat. Park je také domovem velké komunity žiraf a
slonů.
Cestou směrem k Mzima Springs se zastavujeme na Shetani Lava Field —
úchvatných lávových polích, jejichž název znamená
„Ďáblova lávová pole“. Poslední erupce zde byla
přibližně před 150 lety a okolní sopky od té doby spí.
Kdo ví, na jak dlouho — vždyť nedávno se po 12 000
letech probudila sopka v Etiopii.
Pokračujeme k místu Mzima Springs. Jde o řeku vyvěrající z podzemí, o
které se říká, že teče z Kilimanjara a zde se znovu
objevuje na povrchu. Voda je neuvěřitelně čistá a
průsvitná, protože se filtruje přes vulkanické podloží.
Místo je známé výskytem krokodýlů nilských a hrochů —
oba druhy jsme měli možnost vidět.
Odsud už stoupáme směrem k našemu ubytování. Krajina je úchvatná.
Národní park Tsavo patří mezi největší a zároveň
nejsušší v Keni. Cesta se kroutí a my poskakujeme v
sedadlech jeepu. Všude kolem obrovské skály vulkanického
původu. Na rozdíl od otevřené savany v Amboseli je Tsavo
West uzavřenější a lesnatější. Vidět zvířata je tady
trochu složitější. I tak potkáváme žirafy, zebry, pakoně
a různé druhy antilop. Ta se raději pohybují po cestě,
kde se cítí bezpečněji než v křovinách.
Odpoledne vyrážíme na další safari — tentokrát primárně za nosorožci.
Mají zde dokonce zvláštní rezervaci uvnitř rezervace.
Nepodařilo se nám ale žádného najít.
Vracíme se proto zpět do hotelu, kde večer pořádají krmení leopardů.
Čekáme, čekáme, čekáme… a ani tady se žádné zvíře
neobjevilo. Zato se spouští pravý tropický liják.
Naštěstí jen krátký — jinak bychom odsud zítra asi
neodjeli.
FOTOGALERIE
čtvrtek 27. listopadu 2025:
Tsavo West – Diani Beach
Ráno vstáváme brzy. Po snídani nás čeká odjezd směrem k vytouženému
Indickému oceánu – na slavnou Diani Beach, na kterou se
těší snad každý člen výpravy.
Ještě před odjezdem kontroluji, zda se přes noc dostavil leopard. Kus
masa stále visel na stromě nedotčený. Prý se na něj
později večer snažila dostat nějaká jiná kočkovitá
šelma. Někdo tvrdil, že to vypadalo jako lasička, já
bych hádal spíš servala.
Říkáte si možná — co je to serval? Serval (Leptailurus serval) je
africká kočkovitá šelma, typická pro savany, travnaté
rovinaté pláně, rákosí nebo mokřady poblíž řek a bažin.
Je to štíhlý predátor s malou hlavou, obrovskýma ušima a
velmi dlouhýma nohama — ve skutečnosti má nejdelší nohy
ze všech kočkovitých šelem, což mu umožňuje pohyb ve
vysoké trávě a rychlé skoky. Jeho srst je obvykle
zlatavá až žlutavá s výraznými černými skvrnami a pruhy
— díky tomu se v přírodním prostředí snadno maskuje.
Serval je výborný lovec: s pomocí citlivého sluchu
vyhledává hlodavce pod zemí nebo v vegetaci, umí
vyskočit i 2–3 metry vysoko, aby chytil ptáka v letu
nebo jinou kořist. Obvykle se živí malými savci, ptáky,
obojživelníky, plazy či drobnou zvěří. Je samotářský,
značkuje si teritorium a rozmnožuje se nepravidelně v
průběhu roku — samice rodí obvykle 1–4 mláďata po
březosti kolem dvou měsíců.
Vyjíždíme hrbolatou prašnou cestou z kopců dolů. Projíždíme džunglí a s
napětím sledujeme okolí, jestli se neobjeví další
zvířecí překvapení. A měli jsme štěstí – narazili jsme
na skupinku majestátních žirafích samců. Jeden z nich
byl celý černý… wow! Něco takového jsem nikdy neviděl.
Prý jde o vzácnou genetickou odchylku, podobně jako u
albínů, jen opačným směrem.
Krátká zastávka u brány parku – toalety, suvenýry a protažení. V dálce
se tyčí moderní železniční most, po němž vede trať z
Mombasy do Nairobi a v budoucnu má pokračovat až do
Ugandy. Není to ten slavný most z přelomu 19. a 20.
století, při jehož stavbě lvi zabíjeli dělníky – ten už
zůstal jen v historii a v místním památníku. Tady je
všechno betonové a moderní.
Na opačné straně ale vidíme něco mnohem méně příjemného: nekonečnou
kolonu kamionů. Ptám se, co se děje… prý je několik
kilometrů před námi od včerejška nehoda, která silnici
kompletně zablokovala. Řidiči tu už stojí celý den.
Stejná kolona je i v protisměru a objet to prostě nejde
— z jedné strany park, pak silnice, železnice a opět
Tsavo East. Jen osobáky se občas odvážily na off-road
objížďku v prachu a kamení. Naštěstí my míříme přesně
opačným směrem.
Cesta odsud už celkem ubíhá. Raději ale nebudu komentovat místní způsob
předjíždění – několikrát jsem se sám sebe ptal, jestli
náš řidič opravdu vidí auta v protisměru.
U Mombasy najíždíme na moderní dálnici, obkroužíme město a pokračujeme
směr pláže, do městečka Ukunda (ano, opravdu se jmenuje
Ukunda). Odtamtud je to už jen kousek.
A tak naše dnešní putování končí – vítá nás teplý, slaný vzduch oceánu a
pocit radostného očekávání. Další dobrodružství nás čeká
v neděli, kdy vyrazíme na výlet do Mombasy!
FOTOGALERIE
neděle 30. listopadu 2025:
Mombasa
Po dvou dnech zaslouženého nicnedělání jsme se konečně vydali znovu
objevovat svět — hurá do Mombasy! Nemohl jsem se dočkat,
až uvidím tohle slavné africké město, které si pamatuji
jak ze zeměpisu, tak z filmů. Především z filmu Lovec
lvů (The Ghost and the Darkness), inspirovaného
skutečnou událostí z let 1898–1899, kdy dva
lvi-lidožrouti několik měsíců terorizovali dělníky
stavějící železnici z Mombasy do Ugandy. Trať nakonec
dokončili v roce 1901 a dodnes patří k nejznámějším
dopravním liniím v Africe.
Cesta z našeho hotelu trvala asi hodinu a půl. Silnice vede směrem k
Tanzanii a téměř celou dobu ji kopíruje železniční trať
s moderně vyhlížejícími stanicemi. Na obchvat města jsme
najeli proto, abychom se vyhnuli přívozu Likoni. Z mostu
spojujícího pevninu s ostrovem, na kterém Mombasa leží,
je krásně vidět nový hlubokovodní přístav, jeden z
nejrušnějších východoafrických přístavů. A realita po
příjezdu? Africký chaos v plné kráse — hluk, prach,
smrad, vedro a gurmánsky přitažlivé vůně v jednom
balení. Ne každý z naší výpravy to dával s úsměvem, ale
k Africe to zkrátka patří.
První zastávkou bylo komunitní řemeslné centrum Akamba, kde pracují
desítky řezbářů a sochařů. Vyrábějí dřevěné sošky
zvířat, masky, mísy, šperky, hudební nástroje… Nejprve
jsme prošli dílny, kde se pracuje ručně, tradičními
nástroji, a poté rozsáhlý showroom. Každý si říkal, že
nic nepotřebuje – a pak se najednou sháněl po peněžence.
Klasika.
Pokračujeme do centra k symbolu města – obřím sloním klům na Moi Avenue,
postaveným v roce 1957 na počest návštěvy tehdejší
princezny Margaret (Alžběta zde byla v roce 1952, kdy se
mimochodem stala královnou právě během pobytu v Keni).
Hned vedle se nachází Park nezávislosti, kde stromy
vysadili v roce 1963, kdy Keňa získala samostatnost.
Dnes zde hnízdí stovky kaloňů — a také se tu vyskytuje
nepříjemně dotěrný druh: místní žebráci.
Další na programu bylo tradiční tržiště, plné ovoce, zeleniny, koření,
kávy a čaje. Přímo exploze barev a vůní. Poté už
historické centrum a slavná pevnost Fort Jesus, kterou
postavili Portugalci v letech 1593–1596 na obranu
přístavu. Z výšky má půdorys připomínající ukřižovaného
Krista (některým z výpravy ale připomínala spíš ležícího
Golema). Pevnost byla během staletí dobyta několikrát —
ovládali ji Portugalci, Ománští Arabové a nakonec
Britové. Z hradeb je fascinující výhled na moře, přístav
a staré město. A v závěru prohlídky nás překvapila
kostra keporkaka, nalezená roku 1992, údajně asi 22letá
mladá velryba.
Procházkou úzkými uličkami Old Townu, jednoho z nejstarších
urbanistických celků v Africe, míjíme směs rozpadajících
se a zrekonstruovaných domů, starou mešitu z roku 1570,
indickou porodnici a starý přístav, odkud kdysi
odplouvaly lodě s kořením.
Odpoledne patřilo návštěvě Haller Parku — ekologickému projektu, který
vznikl na místě vytěženého vápencového dolu cementárny
Bamburi. O obnovu se zasloužil švýcarský
environmentalista Dr. René Haller. Dnes je to přírodní
rezervace o rozloze 1000 akrů, domov žiraf, hrochů,
antilop, bradavičnatých prasat, želv i krokodýlů a také
pavilon jedovatých plazů. Krmení žiraf jsme zmeškali,
ale zato jsme viděli krmení obřích želv (jedna nám
přišla v ústrety tak rychle, jak jen stoletá želva
dokáže) a především show krokodýlů, kdy zaměstnanci
cukali na laně kusem masa a krokodýli cvakali tlamami
naprázdno – zvuk, který člověk nezapomene.
Po celodenní dávce historie, prachu, zpocených triček a afrického slunce
jsme se těšili zpět do hotelu, kde tekla voda a nečekali
krokodýli. Ale byl to skvělý den. Mombasa je město,
které se musí zažít.
FOTOGALERIE | 
