|
ALŽÍRSKO
13. - 24. 10. 2025
pondělí 13. října 2025:
Praha – Frankfurt - Alžír
Cesta do Alžírska, které se stalo mou 115. navštívenou zemí, začala
opravdu brzy – budík zazvonil už ve 2:30 ráno. Letadlo z
Prahy odlétalo časně a únava se mísila s očekáváním, co
nás na africkém severu čeká. Hned při odbavení ale bylo
jasné, že to nebude úplně běžná cesta. U přepážky se
dlouze zabývali našimi dokumenty, především formulářem „Authorization
to board“, který je při cestách do Alžírska nutností.
Personál po něm zjevně sahal poprvé – chtěli vidět víza,
několikrát si mezi sebou něco ověřovali a nakonec
zavolali supervizora přímo z letiště. Ten si dokumenty
prohlédl, telefonoval někam dál, zřejmě aby si potvrdil,
že skutečně můžeme nastoupit. Po chvíli se však vše
vyjasnilo a my byli odbaveni.
Let přes Frankfurt proběhl naprosto v pořádku, ale byl tak krátký, že se
člověk nestačil ani pořádně prospat. V 11 hodin jsme
dosedli na letišti v Alžíru a na první pohled působilo
všechno hladce a klidně. Úředníci znali systém visa on
arrival, takže jsme se hned postavili do fronty k
přepážce. Jenže hned po odevzdání pasů nám je všem bez
vysvětlení odebrali a poslali nás do menší čekárny.
Tam jsme strávili zhruba půl hodiny, než nás po skupinách zavolali k
okénku, kde jsme zaplatili poplatek za víza. Poté nás
ale opět poslali zpět do čekárny a čekání pokračovalo. V
místnosti nebylo moc co dělat – plastové židle, tlumené
světlo a pár dalších cestujících, kteří vypadali stejně
ztraceně jako my. Během následujících dvou hodin za námi
několikrát přišel policista, který chtěl doplnit některé
informace o našem itineráři. Pokaždé jsem mu ho ukázal a
vysvětlil, kam směřujeme a jak bude cesta probíhat.
Nebyl nepříjemný, jen důkladný.
Čas se vlekl a my jsme začínali přemýšlet, kde asi skončila naše
zavazadla. Při pohledu zpoza skla na pásy v hale jsme si
všimli, že naše kufry dál jezdí v nekonečném kolečku,
opuštěné a nevšímány. Když jsme konečně dostali pasy
zpět s vízy, ulevilo se nám. Jenže to ještě nebyl konec.
Dva členy výpravy zadrželi při výstupu z letiště – údajně kvůli běžné
celní kontrole. Ve skutečnosti šlo o zpochybněné
100dolarové bankovky, které měli u sebe. Celníci
tvrdili, že jsou falešné, a odeslali je do banky na
ověření. Tam údajně padlo potvrzení o padělcích, takže
následovala další kontrola, tentokrát podrobnější. Celý
proces trval skoro hodinu a působil dost napjatě.
Nakonec se ukázalo, že peníze falešné nejsou – šlo pouze
o starší sérii bankovek, kterou v Alžírsku neberou,
protože místní banky a směnárny akceptují jen novější
emise se širším bezpečnostním proužkem. Přestože situace
skončila dobře, chvílemi nebylo daleko k tomu, aby z
toho vznikl zbytečný problém.
Na letišti jsme tak strávili dohromady téměř čtyři hodiny a z budovy se
dostali až kolem 15. hodiny odpoledne.
Po přesunu do hotelu následovalo krátké ubytování – a hned poté jsme
vyrazili na první poznávání města. Casbah, staré město
Alžíru, je opravdovým srdcem metropole a dnes i památkou
UNESCO. Působí jako labyrint úzkých uliček, schodišť a
teras, kde se historie mísí s vůní koření, hlukem tržišť
a zvukem modliteb z minaretů. Není to jen turistická
atrakce – je to místo, kde lidé stále bydlí, opravují
střechy, pečou chleba a děti si hrají v průchodech mezi
domy.
Naší první zastávkou byl dům Mustafy Paši, bývalého osmanského guvernéra
z konce 18. století. Zvenku působí nenápadně, ale
jakmile člověk vstoupí dovnitř, ocitne se v úplně jiném
světě. Dům má typickou arabskou architekturu – centrální
nádvoří s mramorovou dlažbou, kolem nějž se tyčí
dvoupatrové galerie s dřevěnými vyřezávanými zábradlími.
Stěny zdobí barevné mozaiky, stropy jsou bohatě zdobené
dřevěnými kazetami a místnosti lemují oblouky s
typickými islámskými motivy. Když se člověk postaví
doprostřed nádvoří a vzhlédne vzhůru, světlo z
otevřeného stropu vytváří až posvátnou atmosféru.
Z domu jsme se vydali dál spodní částí Casbahu směrem k horní, kde se
výhledy otevírají na celé město. Uličky jsou tu úzké,
často tak, že se dva lidé sotva vyhnou. Kočky jsou
doslova všude – na schodech, na střechách, pod okny.
Místní lidé je berou jako součást prostředí, nikdo je
neodhání.
Cesta končí na vyhlídce, které se přezdívá „střecha Alžíru“. Odtud je
pohled na bílé město s jeho kopulemi, přístavem a mořem
v pozadí skutečně dechberoucí.
Večer jsme měli mít večeři v předem domluvené restauraci, ale když jsme
dorazili, obsluha stále uklízela. Improvizovaně jsme
tedy vyrazili do čtvrti Kouba, kde jsme nakonec našli
vhodnou restauraci. Den jsem zakončil místním čepovaným
pivem na terase hotelu, odkud byl nádherný výhled na
noční Alžír. Město vypadalo úplně jinak – tiché,
třpytivé, klidné. Po tak dlouhém dni jsem měl v hlavě
jedinou myšlenku: i když cesta sem nebyla jednoduchá,
Alžírsko slibuje stát za to.
FOTOGALERIE
úterý 14. října 2025:
Alžír – Cherchel – Tipasa – Alžír - Djanet
Dnešní den začal pohodově – odjezd byl naplánován až na desátou
dopoledne, takže si všichni konečně mohli dopřát delší
spánek po náročném dni příletu.
Při odhlášení z hotelu nás hned na úvod překvapil místní systém – u
recepce vydali papírek, jakousi propustku, bez které
sekuriťák u východu nikoho s kufrem ven nepustil. Alžír
si zkrátka hlídá pořádek po svém.
Před hotelem už stála naše průvodkyně, kterou jsme potkali už včera při
večeři. Dnes nás měla provést po Cherchelu a Tipase –
dvou místech, která patří k nejzajímavějším v okolí
hlavního města. Hned při seznámení jsem se dopustil malé
společenské chyby: zcela automaticky jsem jí podal ruku,
než mi došlo, že v muslimské zemi to není obvyklé.
Situaci naštěstí vzala s klidem a vyrazili jsme na
cestu.
Cesta do Cherchelu trvala něco přes hodinu a po cestě byla krátká
zastávka na benzince na kávu a toalety. Na stojanu jsme
si všimli, že litr benzínu stojí v přepočtu asi sedm
korun – neuvěřitelně málo. Vysvětlení je prosté:
Alžírsko sedí na obrovských zásobách ropy, a paliva jsou
tu proto extrémně levná.
Cherchel, původně římské město Caesarea, přivítal klidnou atmosférou
přímořského přístavu. První zastávkou bylo místní muzeum
s unikátní sbírkou soch a mozaik z doby krále Juby II. a
jeho manželky Kleopatry Seleny – dcery slavné egyptské
královny Kleopatry a Marka Antonia. Juba II. byl
adoptivním synem samotného Julia Caesara a za jeho vlády
město vzkvétalo jako významné centrum římské kultury v
severní Africe.
Po prohlídce muzea následovala krátká zastávka na náměstí Esplanade –
dnes nazývaném Náměstí mučedníků – odkud se otevírá
výhled na rybářský přístav. Odtud pokračujeme do
spletitých uliček starého města. Míjíme budovu, která
kdysi bývala chrámem, později ji Francouzi přestavěli na
kostel a dnes slouží jako mešita. Kámen zůstal, jen víra
se proměnila. Mezi domy občas vykukují pozůstatky
římských staveb – kusy sloupů, kamenné bloky a reliéfy,
které jako by vyrůstaly přímo ze zdí domů.
Na oběd se přesouváme o kousek dál do Tipasy. V přímořské restauraci
ochutnáváme čerstvé ryby – průvodkyně zůstává venku,
protože se tu podává alkohol. Společnost nám dělá
množství koček, které obcházejí stoly a s naprostou
jistotou loudí kousky z talířů.
Po obědě přichází na řadu rozsáhlý archeologický areál Tipasy. Ruiny
římského města se rozprostírají na svahu nad mořem a
patří k nejpůsobivějším památkám severní Afriky.
Procházíme kolem amfiteátru, kde se údajně odehrávaly i
malé námořní bitvy, navštěvujeme Anonymní chrám,
pozůstatky Nové baziliky i Mozaikovou vilu s úžasným
výhledem na moře – původně dvoupatrovou. Na závěr
stoupáme na kopeček s Bazilikou, jejíž mozaiková podlaha
se i po staletích dochovala v překvapivě dobrém stavu.
Cestou zpět se ještě zastavujeme u Nymphea, dávné
fontány, která kdysi sloužila obyvatelům města jako
místo odpočinku i modliteb.
Poslední zastávkou dne je Královské mauzoleum – monumentální kamenná
stavba z let 25–23 př. n. l., postavená pro krále Jubu
II. a Kleopatru Selenu. Kruhový monument z mohutných
kamenných bloků působí z dálky jako obrovský umělý kopec
uprostřed krajiny. Uvnitř se žádný interiér nezachoval a
není jisté, zda v hrobce vůbec někdy něco bylo. Přesto
je stavba impozantní a z jejího okolí se otevírá krásný
výhled na zelená políčka táhnoucí se až k obzoru.
Večer nás čeká návrat do Alžíru, večeře a poté přesun na letiště. Noc
patří poušti – letíme do Djanetu, brány Sahary. Letadlo
má asi pětadvacet minut zpoždění. Při pohledu na mapu
překvapí, že vzdálenost z Alžíru do Djanetu je téměř
stejná jako z Frankfurtu do Alžíru – a přesto zůstáváme
stále v jedné zemi.
Na letišti se opět projevuje typická alžírská administrativa – při
odbavení je nutné vyplnit odletovou kartu, kterou
úředníci pečlivě kontrolují a dokonce opravují. Let by
měl přistát ve 1:30 v noci, tak uvidíme, kdy se nakonec
dostaneme do hotelu v Djanetu.
FOTOGALERIE
středa 15. října – sobota 18. října 2025:
Djanet
Po čtyřech dnech putování Saharou, bez elektřiny, bez internetu a jen s
hvězdami nad hlavou, se konečně dostáváme k civilizaci a
máme šanci se ohlédnout zpět. A že je na co vzpomínat.
Naše výprava začala lehce dramaticky už v okamžiku
příletu do Djanetu. Letadlo mělo hodinu a půl zpoždění,
takže jsme do noční Sahary přistáli s poněkud rozbitým
režimem a lehkou únavou. Ale to hlavní překvapení přišlo
až ve chvíli, kdy nám hned po vystoupení z letadla
místní úředníci začali odebírat pasy. Ano – doslova
fyzicky sbírali pasy z rukou turistů. Atmosféra „ano,
dělají to všem, prý je to normální“ nijak nepomohla.
Pasy nám ovšem nevrátili. Předali je místním průvodcům.
V tu chvíli jsme už byli přesvědčeni, že jestli nás tu
unesou, ani po nás nikdo nebude pátrat, protože nikdo na
světě nebude vědět, že jsme sem kdy přiletěli.
Následovalo ještě hodinu čekání na kufry. Do hotelu jsme
dorazili kolem páté ráno. Masakr.
Ale Sahara nám to začala vracet okamžitě. Po krátké snídani sedáme do
terénních vozů a vyrážíme směrem k okraji města. Djanet
působí jako vesmírná kolonie – nízké domy, písek všude,
skály se zvedající do obrovských scenérií. Postupně mizí
asfalt, objevuje se čistá poušť a první úchvatné kulisy:
vysoké skalní masivy jak z Marsu, mezi kterými se
proplétáme, moře písku až za horizontem. V poledne
zastavujeme pod skalním převisem, kde naši průvodci
během pár minut vykouzlí kompletní oběd. Po jídle
rozdávají karimatky, lehnout, siesta. Po dvou hodinách
pokračujeme dál k dunovému poli Erg Admer – 700
kilometrů dlouhý val písku, který působí nekonečně.
Vystoupáme na vrchol duny a sledujeme západ slunce —
obloha rudá, bez jediného zvuku, jen vítr a vlastní
dech. Mezitím nám průvodci dole staví stanový tábor,
rozsvěcují lampičky, uvaří čaj, pak večeři. Když se
setmí, je nad hlavou tak absurdní množství hvězd, že to
působí skoro nereálně. Spíme ve stanech, teplota
příjemná, jen k ránu lehce chladno. Na rozdíl od
představy – naprostý klid, žádné zvuky, jen ticho
planety.
Ráno nás probouzí slunce, nikdo tady nepoužívá budík. Po snídani
vyrážíme chvíli pěšky, řidiči za námi mezitím uklízejí
celý tábor tak, jako by tam nikdy nikdo nespal. Pak nás
naberou a pokračujeme dál po poušti, střídají se skály a
písek, surrealistické tvary. Nájíždíme na jedinou
asfaltku v okruhu stovek kilometrů – silnici vedoucí až
do hlavního města Alžíru, vzdáleného 2500 km. Projíždíme
vesnicí Bordj El Haouas a pokračujeme k skalním rytinám
Dider. Zde se všichni zouvají – nesmí se ničit
historické výjevy ve skalách, staré tisíce let. Znovu
oběd v poušti, znovu siesta, tentokrát kratší. Poté
jedeme směrem k oáze Ihrir. Po příjezdu se ubytujeme v
jednoduchém kempu. Odpoledne jdeme k místní „gueltě“ –
jezírku uprostřed skal, voda průzračná, prostředí působí
jako jiná planeta. Večer nás čeká večeře a noc v
tradičních pletených „zeribách“ – poprvé máme signál,
dokonce wifi, turecký záchod a sprchu. Po včerejšku
luxus.
Další ráno balíme a první zastávkou je Idaren – přezdívaný „alžírský
Grand Canyon“. Obrovské skalní údolí, táhnoucí se do
dálky jako prasklina v planetě. Pod námi zbytky opuštěné
kamenné vesnice, kdysi důležité zastávky karavan na
transsaharské cestě. Místní průvodci vypráví o Tuarežích,
kteří tudy po staletí vedli karavany se solí, datlemi a
otroky směrem ke Středomoří. Těžko uvěřit, že někdo
tenhle nehostinný prostor znal nazpaměť a orientoval se
v něm jako doma. Výhled je tak intenzivní, že člověk
neví, zda fotit, nebo jen stát a mlčet. Krajina se při
cestě neustále mění — hora, pak moře písku, pak kamenitá
planina, pak zase pískovec bizarních tvarů. Oběd máme
poblíž nomádské vesnice, nakupujeme pár suvenýrů. Krátká
siesta a pak nás čeká pěší trek v Oued Essendilene — asi
4 km, ale náročný, střídá se písek a kamení. Na konci
další guelta, tentokrát pozorujeme, ale už se nekoupeme.
Do kempu u Tikoubaouine přijíždíme až za tmy. Stany jsou
postavené mezi skalami, nevíme přesně, kde jsme, vidíme
jen dramatické linie skal proti obloze a milion hvězd.
Ráno s východem slunce vystoupáme na blízkou dunu. Poprvé vidíme, kde
jsme spali — mezi monumenty písku a kamene, jako uvnitř
přírodní katedrály. Sbalíme tábor, vyrážíme ještě kousek
pěšky — průvodce nám ukazuje stopy zvířat, vysvětluje,
jak přežívají místní rostliny. Následně přijedou jeepy a
pokračujeme ke skalnímu oblouku, jednomu z nejznámějších
v oblasti. Tikoubaouine je muzeum pod širým nebem —
všude kolem skalní malby a rytiny staré stovky až tisíce
let. Člověk by nevěřil, kolik jich tu je. Cestou se
občas auta zaboří do písku nebo zadrhnou o kámen, ale
naši řidiči jsou profíci. Dnes už siestu vynecháváme —
míříme zpět do Djanetu. Cestou se ještě zastavíme u
slavné rytiny „plačící krávy“, místního symbolu. Teprve
potom dorazíme do hotelu Grotte de l’Ambassadeur, kde
jsme byli na začátku. Sprcha, večeře — a ve 23:00 znovu
odjezd na letiště.
Tentokrát už jen doufáme, že letadlo nebude mít dvouhodinové zpoždění a
že pokud nám někdo zase vezme pas, už se s ním taky
potkáme.
FOTOGALERIE
FOTOGALERIE
FOTOGALERIE
FOTOGALERIE
neděle 19. října – úterý 21. října 2025:
Tamanrasset
Noční let do Tamanrassetu měl zpoždění jen půl hodiny a přistáváme ve
tři ráno. Letadlo je plné do posledního místa, pokračuje
dál do Alžíru a vystupujeme jen my a několik Poláků.
Jsem rád, protože v letadle byla zima jak v lednici a
možnost nadechnout se teplého saharského vzduchu působí
jako vysvobození. Kufry jsou tentokrát okamžitě na pásu,
což je po zkušenosti z Djanetu menší zázrak. Jenže
radost netrvá dlouho – hned po výstupu nám znovu
vybírají pasy. Policista odchází s dokumenty někam do
tmy, a než se vrátí, stačí ještě zamknout celé letiště
zevnitř. Jsme zamčení uvnitř malé haly, bez pasů, v
noci, uprostřed Sahary. Po chvíli přichází jiný
policista, pasy vrací a přebírá si nás modrobílá městská
eskorta, která doprovází turisty pouze po území města.
Bez ní se nesmí udělat ani krok. Modrobílý vůz jede před
námi, druhý za námi – a takto nás veze až do hotelu
Tahat, kam dorážíme krátce po čtvrté. Usínáme až v pět
ráno.
Ráno po snídani čekáme na novou eskortu. Tentokrát se musí vyměnit celý
doprovod, protože mimo město má pravomoc jiná složka.
Čekáme skoro dvě hodiny, sedíme na parkovišti a
sledujeme, jak se město pomalu probouzí. Nakonec
přijíždí dva zelenobílé pick-upy vojenské policie, které
působí mimo město. Teprve s nimi můžeme vyrazit do hor.
Zelenobílá auta s ozbrojenými muži působí nečekaně
klidně – nikdo se neusmívá, ale všichni jsou korektní.
Cesta do srdce pohoří Hoggar je fascinující. Krajina se mění každým
kilometrem – od nekonečné kamenité pustiny přes černé
sopečné pláně až po skalní věže připomínající kulisy z
fantasy filmu. Po cestě neustále potkáváme pouštní
rostlinu tekmezut, nenápadnou, ale neuvěřitelně
houževnatou, která roste i tam, kde by neměl přežít ani
kámen. Nad hlavami nám krouží pták mula mula – nejdřív
ho považujeme za náhodného společníka, ale brzy
zjišťujeme, že nás doprovází po celé hodiny. Objevuje se
pokaždé, když zastavíme, krouží nad auty a mizí až ve
chvíli, kdy zase nasedáme. Vypadá, jako by měl na
starosti dohled nad turisty.
Oběd u guelty Afilal je oázou klidu. Mezi černými skalami se z nenápadné
štěrbiny dere pramínek vody, kolem které roste pár trsů
trávy – život uprostřed kamenné pouště. Mula mula
samozřejmě hlídkuje i zde. Nad hlavami krouží a sleduje,
jestli jíme dostatečně civilizovaně. Krajina je
úchvatná, kontrast černé horniny a zelené vody působí až
neskutečně.
Pokračujeme dál až na slavné Assekrem, legendární vyhlídku nad masivem
Atakor. Na plošině ve výšce 2706 m n. m. stojí skromné
eremitorium francouzského mnicha Charlese de Foucaulda z
roku 1910. Krajina kolem připomíná jinou planetu –
ticho, chlad a nekonečné lávové kužely až po obzor.
Večeříme v místní útulně, část výpravy spí ve společné
místnosti, já raději stavím stan venku. V noci je zima,
ale spacák drží. Jen tuarežská kapela v údolí pod námi
hraje celou noc jednu píseň dokola – něco mezi meditací
a mučením.
Ráno nás čeká východ slunce nad Hoggarsem. Hory se zbarvují do mědi a
mlčení má v tu chvíli váhu. Sjíždíme serpentinami dolů,
první zastávka jsou skalní rytiny staré 3000 let, místo
dávného tržiště. Kousek dál hroby až 20 000 let staré –
pozůstatky lidí z doby, kdy Sahara nebyla poušť, ale
savana plná zvěře. Cestou projíždíme kolem tuarežských
táborů a suchých koryt wadi, pak zastavujeme u skalního
útvaru Emeruz. Jeepy přejíždějí přes brod, voda se
rozstřikuje na kameny – Sahara občas ukáže, že má v sobě
i vlhkost. Finální úsek ke kempu jdeme pěšky úzkými
skalními soutěskami. Večer u ohniště, západ slunce nad
sopečnými věžemi a poslední noc v divočině.
Ráno třetí den balíme stany a vracíme se směrem k Tamanrassetu. Zastávka
u skály Sombrero, společná fotografie se zelenobílou
eskortou. Krátká zastávka ve vesnici, pohled do místního
obchodu, kde se čas zastavil. Dál pokračujeme ke skalním
malbám, k nimž se jde pěšky po hladkých žulových
plotnách. Na jedné z nich je oryx, přímorožec – zvíře,
které dnes žije hlavně v Namibii.
U oběda se nám ztratí kuchyňské auto. Čekalo jinde, než bylo domluveno.
Hledáme ho skoro hodinu, ale nakonec se všechno najde.
Oběd zpestří Tuaregové, kteří přicházejí s nabídkou
šátků, šperků a kožených výrobků. Děti se smějí, jedna
paní má přes dvě metry a vypadá jako královna pouště. A
pak nastane vrchol dne: průvodci se urve zámek rovnátek.
Naštěstí máme v týmu zubaře, takže v poušti probíhá
improvizovaná ortodontická operace. Drát odstřižen,
průvodce zachráněn.
Závěrečná zastávka je u vodopádu Tamikrest. Dole vypadá nenápadně, ale
kdo vystoupá výš, objeví patnáctimetrový vodopád,
napájený stejným pramenem jako Afilal. Je to symbolické
propojení všech dnů – voda, která nás provázela od
začátku.
Na cestě zpět začíná pršet. Sahara, déšť, teplé kapky na rukách
vystrčených z okna. V Tamanrassetu nás čeká fronta na
benzín na celý den, ale eskorta má své páky a projíždíme
dopředu. Návrat do hotelu Tahat. Recepční pomalý, ale
usměvavý. A ještě večer návštěva afrického tržiště –
chaos, barvy, křik, vůně koření a masa, žádná arabština,
jen africké dialekty. Nakonec ještě rukodělný obchod
plný zaprášeného zboží, které pamatuje jiné století.
FOTOGALERIE
FOTOGALERIE
FOTOGALERIE
středa 22. října 2025:
Tamanrasset — poslední plný den na jihu Sahary
Poslední ráno v Tamanrassetu vstáváme nezvykle pozdě – po předchozích
brzkých odjezdech je to skoro luxus. Vyrážíme až v 9:30,
takže snídaně má pomalé tempo, bez stresu. Policejní
eskorta se nám má připojit až někde ve městě, a tak
poprvé za celý pobyt sjíždíme z parkoviště doslova „na
vlastní pěst“.
Naší první zastávkou je archeologické muzeum. Nenápadná budova zvenku,
ale uvnitř fascinující průřez celou oblastí Hoggaru — od
zkamenělin dávných moří, přes prehistorické nástroje, po
každodenní život tuaregských kmenů. Vývoj Sahary od
zelené savany plné zvířat až po dnešní poušť tu člověka
praští do očí.
Původně jsme měli jet dopoledne k domu Charlese Foucaulda, ale ten
otevírá až později, takže měníme pořadí. Oběd je ještě
daleko, tak zastavujeme v tuarežské šperkařské dílně. Ne
turistický obchůdek, ale opravdová dílna — kov,
miniatura uhlíkového ohniště, ruční vrtačka. Stříbro a
eben, tradiční motivy, přesná geometrie, amulety „k
ochraně na cestách“. Není divu, že konečně nastává
nákupní exploze — protože tady je opravdu co utratit, na
rozdíl od předchozích dnů hluboko v poušti.
Oběd v karavanseraji je pak takovým malým vrcholem celého saharského
pobytu. Servírují nám tuarežské jídlo podobné velmi
hustému kuřecímu vývaru s domácími nudlemi – kombinace
polévky a hlavního chodu, lehce kořeněná, výživná,
krásně voňavá. Obžerství však neprobíhá, je to spíš
hluboký respekt ke kuchyni, která se vyvíjela v tvrdých
podmínkách přežití. Na závěr samozřejmě nemůže chybět
ceremoniální zelený čaj — třikrát přelitý, sladký jako
dezert.
Po velmi krátké siestě míříme dál — 40 kilometrů za město do skalního
parku Tagmart. Sahara se tam mění v surrealistickou
galerii. Obří kamenná vejce, houbovité čepice, tváře
obrů, celé panorámy jak z jiných planet. A mezi tím
rytiny prehistorických zvířat, důkaz, že tahle země
bývala kdysi zelená. Jeden vůz zapadne ve vyschlé wadi,
ale auto šéfa ho dostává ven. Offroad adrenalinu tak
máme i dnes víc než dost. U malého informačního centra
parku je i mikro muzeum, které vysvětluje geologický
vývoj a chráněné oblasti.
Později odpoledne se vracíme do města a konečně směřujeme k domu
Charlese Foucaulda. Postaven byl roku 1905, v době, kdy
v Tamanrassetu žilo pouhých 42 obyvatel, všichni
Tuaregové ve stanech. Foucauld — francouzský důstojník,
později mnich a mystik — sem přišel žít mezi Tuaregy bez
touhy je „přetvářet“. Psal jejich slovník, modlil se s
nimi i za ně. Jeho dům je dlouhý, úzký, připomíná
pevnost i poustevnu. Uvnitř tichá kaple. Nedaleko
maličký kostel a místnost, kde se prodávají výrobky
tuarežských žen — ty samy živí rodiny, zatímco muži jsou
často měsíce pryč s karavanami. Působí to překvapivě
živě, ne jako muzeum, ale jako realita, která stále
trvá.
Večeříme v místní restauraci s africkým barbecue — konečně něco výrazně
kořeněného, plné chuti, masa na žhavých uhlících. Já si
pochutnávám maximálně, výprava se tváří různě, ale
atmosféra je výborná — poslední noc na jihu.
Protože odlétáme ve 3:35 ráno, z hotelu vyrážíme už v 1:00 v noci. Čeká
nás rozloučení se Saharou skrze potemnělé ulice
Tamanrassetu a zítřejší „dopoznání“ Alžíru, než se večer
vydáme zpět domů. Splněný sen pokračuje.
FOTOGALERIE
čtvrtek 23. října 2025:
Tamanrasset — odlet
Ráno odjíždíme z hotelu v jednu hodinu, ve tmě a v klidu, všechno vypadá
až podezřele hladce – přesně jako většina tohoto
zájezdu. Za půl hodiny jsme na letišti, odbavení jde
rychle, jen krátce postojíme u pasové kontroly a už
sedíme u gatu a čekáme na nástup. Flight radar jsem si
ještě během balení otevřel – let z Alžíru do Djanetu byl
na radaru celou dobu. Let Djanet–Tamanrasset se tam ale
vůbec neukázal… a najednou přistál. Paráda, řekl bych
si.
Nasedneme, připoutáme se… a stojíme. A stojíme. Světla zhasínají,
rozsvěcují, klimatizace hučí, zase ticho. Po zhruba
hodině odjíždějí schůdky od letadla – tak si řekneme, že
se snad konečně rozjedeme. Hlásí technickou kontrolu.
Popojedeme o pár metrů a zase stojíme. Další hodinu
kapitán neustále zvedá a spouští klapky, letadlo
vibruje, motor běží naprázdno a nic se neděje. Nakonec
rozsvítí kabinu, ozve se hlášení – vystoupit.
Takže zpět do haly. Sedíme, čekáme. Po chvíli začnou vynášet „snídani“ z
letadla, plastové balíčky, džusík, croissant. A zároveň
totální chaos u odbavovacích pultů – personál začíná
rozdělovat lidi do hotelů, ale nikomu nic neřeknou.
Nikdo nic neví. Takové malé deja vu z Madagaskaru. Jen s
tím rozdílem, že tady aspoň dostaneme hotel a jídlo.
Prý vadná součástka. Nemají ji tady. Má ji přivézt jiné letadlo v 11
hodin. Tak jdeme ven z letiště, čekáme a za chvíli nás
vedou k autobusu. Hádejte co – nesmí se odjet bez
eskorty. Takže dalších 40 minut postáváme a posedáváme
na parkovišti. Nad hlavami proletí jedna stíhačka. Za
chvíli druhá. Pak vrtulník. A z dráhy startuje vojenský
speciál. Afrika v přímém přenosu.
Teď jsme v hotelu a čekáme, co bude dál. Naděje byla, že díl dorazí,
vymění ho, technici to zkontrolují a někdy kolem druhé
nebo třetí odpoledne můžeme letět do Alžíru. Bohužel
nikdo nic neví. Na recepci pokrčí rameny – prý až
zavolají z letiště, začnou shánět lidi po pokojích.
Místní průvodce během oběda volá do vedlejšího hotelu,
kde jsou další cestující z našeho letu. Prý už tam
dostali pokyn, aby pro ně nechystali večeři, že to dnes
odletí. Otázka zní – v kolik. Let do Alžíru trvá dvě
hodiny. My musíme být nejpozději o půlnoci v Alžíru,
protože domů nám to letí v 1:50. Žaludek stažený jak
uzel. Nehorší je ta neinformovanost. Čekat a nevědět.
Nejčernější scénář – let nestihneme a budeme si muset koupit nové
letenky. A úplně nechápeme, proč prostě aerolinka nemůže
automaticky přebookovat dálkový let… za nějaký rozumný
poplatek. To, že nestihneme dokončit program v Alžíru,
je v téhle chvíli úplně to nejmenší. Přitom jsme si
včera ještě říkali, že bychom si před odletem
rezervovali hotel, ať se může skupina osprchovat.
Naštěstí vše dobře dopadlo. Zhruba v 16:00 nás všechny svolali do
recepce, že jedeme na letiště. Po nějaké době přijela
nutná policejní eskorta a my se objevili zase na
letišti, už mezi posledníma cestujícíma. Nástup do
letadla, vyzkoušení opravených klapek a v 18:30
startujeme. Dle Flightradaru je možno nás sledovat, ale
není zde uvedený čas startu ani přistání. V Alžíru
přistáváme ve 21:00, bereme kufry a přesouváme se na
mezinárodní terminál. Odsud už odlétáme v klidu domů,
dle plánu.
|
