KYRGYZSTÁN

13. - 23. 9. 2022

• 13. září - úterý - FOTOGALERIE

• 14. září - středa - FOTOGALERIE

• 15. září - čtvrtek - FOTOGALERIE

• 16. září - pátek - FOTOGALERIE

• 17. září - sobota - FOTOGALERIE

• 18. září - neděle - FOTOGALERIE

• 19. září - pondělí - FOTOGALERIE

• 20. září - úterý - FOTOGALERIE

• 21. září - středa - FOTOGALERIE

• 22. září - čtvrtek - FOTOGALERIE

• 23. září - pátek

úterý - středa 13. - 14. září 2022:

Je to téměř 3 roky, co jsem psal poslední cestopis, přesně 2 roky a 10 měsíců. Mnohokrát během té doby jsem si říkal, zda cestopis o Havaji nebyl mým posledním. Naštěstí nebyl. Nějako se covid hysterie přehnala, situace zklidnila a já mohl zrealizovat i jinou cestu než po Evropě. Trochu exotičtější, na dálný východ, do další země, jež mi chybí na seznamu navštívených - Kyrgyzstánu. Nápad navštívit tuto zemi vznikl už při putování po sousedním Uzbekistánu a zároveň jsem s touto cestovkou vypracoval program. Bohužel cestovka nepřežila covid, a tak bylo nutno se obrátit na jiného partnera. Našlo se i dostatek zájemců dychtících po návštěvě hornaté země. Bylo by škoda ji nechat bez povšimnutí, když už jsme v minulosti navštívili Arménii, Gruzii a zmíněný Uzbekistán. Tak tedy vzhůru do toho!

První den poznávání byl, vzhledem k pozdnímu nočnímu příletu, pomalejší. Do postele jsem se dostal až kolem 3. hodiny ráno a vstávat v 8 nebylo moc příjemné. Po snídani jsme vyrazili do nedalekého národního parku Ala Archa. Je to takový kyrgyzský mainstreamový park. Leží cca 35 km od hlavního města, je cílem rodin během volna a víkendů, v zimě se sem jezdí lyžovat, pohodlně sem dojedete autem nebo taxíkem. A nadmořská výška je od 1600 do cca 4 800 metrů. Kdo chce, jde s davem po chodníčku vedoucí podél stejnojmenné řeky na piknikové místo a zase zpět. Kdo chce, sejde z vychozeného chodníčku a vydá se po náročnější stezce někam mimo civilizaci. Stezky zde jsou od lehkých až po obtížné, kde je třeba horolezeckých zkušeností a vybavení. Celou krásnou scenérii dokresluje ledovcová (a také ledová) řeka, okolní kopce a vzdálené zasněžené vrcholky. Na uvítanou prostě krásný kus přírody s modrou oblohou nad vrcholky a téměř liduprázdnem.

Odpoledne následovala pěší prohlídka hlavních pamětihodností hlavního města Bishkek. Milionové město není vcelku ničím zajímavé. Řekl bych typické město sovětského stylu, bez hluboké historie a duše. Snad jediné zajímavé místo je socha V. I. Lenina za Historickým muzeem, nedaleko Bílého domu (prezidentské kanceláře). Mimo jiné naše trasa vedla přes Náměstí vítězství, kolem Divadla baletu, památníku Říjnové revoluce a Dubovým parkem, okolo soch významných postav až k soše Manase (kyrgyzského hrdiny) na náměstní Al Too, k národní vlajce, kde se drží stále stráž až k již zmíněnému Bílému domu a soše Lenina. Není určitě špatné si město prohlédnout, ale hodina a půl stačila a už se těším, až zítra vyrazíme více do divočiny a přírody!

FOTOGALERIE + FOTOGALERIE

čtvrtek 15. září 2022:

Opouštíme hlavní město Kyrgyzstánu a po severní hranici s Kazachstánem se pomalu přesouváme směrem na východ. Dnes jsme také jednou nohou právě zmíněný Kazachstán navštívili … bez dokladů, bez víz … Jak? Projeli jsme docela dlouhé tranzitní území podél hraničního přechodu. Další zářez v navštívených zemích :o).

Trasa vedla přes první hlavní město, Tokmok. Nyní je to spíše menší ospalé městečko než centrum země. Město má také nepříliš slunnou historii, své dětství zde strávili atentátníci, kteří se podíleli na bombovém útoku na Bostonský maraton.

Ale pryč od stinné minulosti. Nedaleko stojící věž Burana je naším dopoledním cílem. Jedná se pravděpodobně o strážní věž na Hedvábné stezce, jež vedla Kyrgyzstánem ve třech větvích. Místo je také jedním z nejznámějších archeologických nalezišť v zemi. Dříve zde stávalo město Balasagun, hlavní město Karakhanidské říše v 9. století. Kolem základny věže se nachází několik archeologických nalezišť, které ukazují cihlové základy okolních budov. Věž samotná byla vysoká 46 metrů, ale následkem zemětřesení došlo ke zřícení téměř její poloviny. Nyní má výšku 25 metrů a nahoru vede úzké točité schodiště. Z vrcholku věže je krásný rozhled do Čujského údolí a na okolní hory … nesmí být ale v oparu či prachu, jako tomu bylo dneska.

V blízkosti věže je také malá sbírka balbálů neboli kurganských stél. Tyto malé kamenné postavy byly stavěny na počest mrtvých a někdy označovaly pohřební místo. Jsou to vynikající příklady kamenické dovednosti ze 6. století a jsou doplněny petroglyfy ze 2. století př. n. l.

Před obědem v místní vesnici jsme ještě shlédli koňskou show. Nejprve zvedání váčků s mincemi ze země, poté přetahování se jezdců na koních a na závěr Ulak Tartysh, což je obdoba póla, jen s tím rozdílem, že jezdci se přetahují o kůži kozy naplněné pískem. Každé družstvo má 5-6 hráčů a získanou „kůži“ se snaží dopravit do protivníkovi „branky“, zde velké pneumatiky.

Odpoledne naše trasa pokračovala do údolí Chon Kemin, táhnoucí se mezi dvěma horskými hřbety, podél řeky Čuj. Dneska jsme navštívili velmi vzácný monument – obří sochu motyčky, kterou místní vykopávají trávu. Koho napadlo tento monument vytvořit …? Kdo ví.

Dopoledne bylo věnováno koním a stejně tak odpoledne. Odvážní členové výpravy si mohli vyzkoušet jízdu na koni. Ti méně odvážní se nechali svézt na bryčce … spíše vozíku.

FOTOGALERIE

pátek 16. září 2022:
Chon-Kemin - Cholpon Ata - Issyk Kul - petroglyfy - Tepke
Noc v 1550 metrech nebyla moc příjemná. A co jsem tak zjišťoval mezi členy výpravy, nikomu se dnes nespalo moc dobře. Nadmořská výška ale nebyla nikterak závratná. Jestli nějaké „zóny“. Každopádně jsem byl rád, když mi ráno zvonil budík a já se nemusím převalovat dále v posteli. Jako noc, jsem nedával také snídani – pohanka s cibulkou vypadala dobře, což o to, ale nějak toto jídlo nemusím. A podobně také několik dalších členů výpravy. Proto jsem raději vypil několik šálků místního silného čaje a dal si jen čerstvý chleba.

Když jsme opouštěli místo ubytování, naskytla se nám možnost shlédnout ještě další koňský zápas, jako včera. Tentokrát to nebylo pro turisty, ale normální soupeření. Cesta v místě, kde jsme bydleli končila, tak jsme se museli vrátit na hlavní silnici stejnou silnicí zpět, na „dálnici“. Tato vedla vedle železniční trati, kudy jezdí vlak z Biškeku do Balykchy jednou týdně. Balykchy je první město na okraji jezera Issyk-Kul.

Issyk-kul (Teplé jezero) je bezodtoké jezero na severu Ťan-šanu ve stejnojmenné oblasti severovýchodní části Kyrgyzstánu. Je to jedno z největších horských jezer na světě. Nachází se v mezihorské Issykkulské kotlině mezi hřbety Kungej-Alatau na severu a Terskej-Alatau na jihu. Má rozlohu 6236 čtverečních mil. Je dlouhé 178 km a maximálně široké 60 km. Průměrnou hloubku má 278 m a maximální dosahuje 668 m (nebo až 702 m podle jiných zdrojů). Objem vody je 1738 km³. Leží v nadmořské výšce 1608 m. Po jezeře Titicaca je to druhé největší horské jezero světa. Jezero Issyk-kul a přilehlá oblast centrálního Ťan-šanu o celkové rozloze 4 311 588 ha byly v roce 2001 zapsány na seznam biosférických rezervací UNESCO. Nás po jezeře čekala hodinová projížďka lodí z místního jachtařského klubu ve městě Cholpon Ata. Počasí nám přálo a jezero měl překrásnou blankytnou barvu, bylo vidět až na dno. Přímo lákalo ke koupání!

Přilehlé město Cholpon Ata, zhruba v polovině severního břehu jezera, je největším městem celé oblasti. Žije zde asi 15 000 obyvatel a v sezóně se zaplňuje turisty. Tomu napomáhá i nedaleké charterové letiště. Jinak je to typické středoasijské město … zaprášené, čekající na své objevení. Nic zvláštního zde návštěvníky asi nepřitahuje. Když si řeknete centrum jezera, čekáte něco jako u nás - náměstí, promenádu apod. Zde ale nic takového nehledejte. Je tu takové centrální „náměstí“, ale žádná kavárna. Pár krámků, supermarket, hladové okno s vynikající samsou (místní specialita, bulka plněná zelím a kuřecím nebo hovězím masem)

Mimo jezera je zde ještě areál - skanzen petroglyfů. Prazvláštní kamenné pole s nespočtem valounů, pravděpodobně sem zatažených ledovcem, na kterých jsou petroglyfy (kamenné kresby) už z doby 9. století př. n. l.

Naše dnešní ubytování je na farmě, kousek za Tepke. Místní farmáři si přivydělávají při zemědělství ještě turismem. Guesthouse leží v nadmořské výšce 1700 metrů, tak jsem zvědavý, jak se tu bude spát. Syn majitele byl tak hodný, že nás po farmě provedl, ukázal různá místa, např. „žabí terapii“, což je vyhlídka nad útesem do údolí, kde dole je rybníček plný žab, seznámil nás s chovem prdelatých ovcí a krásných koní. Všichni členové výpravy jej obdivovali … je to neskutečná dřina.

FOTOGALERIE

sobota 17. září 2022:
Tepke - Karakol - Ski Base Camp
Moooc dobře se v dnešním ubytování spalo. Vzbudilo mě až vycházející sluníčko. Využil jsem času a vydal se na procházku po areálu farmy. Venku bylo chladno, čekal jsem rosu, ale kupodivu tráva byla suchá. U nás je při takovém chladném ránu tráva mokrá jako po dešti. Místní farmář zrovna vyháněl ovce na pastvu, byl jich plný svah.

Po vynikající a vydatné snídani jsme se vydali na poznávání Karakolu a jeho okolí. Nejdříve naše kroky směřovaly do muzea Przewalskeho. Asi všem známého cestovatele, objevitele, geologa, zeměpisce a také vojáka. Tento člověk podnikl po střední Asii 5 cest, při kterých procestoval a zmapoval Kyrgyzstán, část Číny, Mongolsko a další místa. Bohužel jeho cesty mu byly osudné - po napití vody z řeky Chuy dostal tyfus a zemřel právě zde, v Karakolu, ve věku 49 let. Na jeho počest car přejmenoval město na Przewalsky. Poté jej Lenin přejmenoval na Karakol v roce 1921, Stalin zpět na Przewalsky a od rozpadu Sovětského svazu je to zase Karakol. V areálu muzea má Przewalsky i svůj hrob, tak jak chtěl - s vyhlídkou na jezero Issyk Kull.

Následně jsme se vydali do Karakolu samotného. Město není opět ničím vcelku významné. Jsou zde dvě památky - Dunganská mešita a Kostel Svaté Trojice. Obě dvě místa jsme navštívili, prohlédli, pokochochali se. Mezitím byla zastávka v obchodě s ekologickými a rukodělnými místními výrobky, kde většina členů výpravy konečně nakoupila suvenýry a nyní jsou již spokojení. Oběd jsme pořešili opět samsou (tentokrát s govjadinou, ale nebyla nic moc) v místním parku u sochy národního hrdiny.

Karakol byl v době Sovětského svazu zakázaná zóna, protože v nedaleké Michajlovce byla tajná základna pro testování ponorek a torpéd.

Na odpoledne se asi většina členů výpravy těšila. Z autobusu jsme přesedli do upraveného armádního Kamazu a vydali se do lyžařského střediska. Toto je dle průvodce velmi populární a časopis Forbes ho v roce 2013 zařadil mezi 10 nejlepších středisek na světě. Středisko bylo otevřené v roce 2004. V době Sovětského svazu bylo využíváno jako tréninkové centrum pro olympijské sportovce. Nyní středisko nabízí 4 lanovky a 20 km sjezdovek. Kamaz nás po drkotavé cestě vyvezl až k lanovce, kterou spustili jen kvůli nám! Ze základny ve výšce 2300 metrů nás lanovka (s přesedáním) vyvezla až na vrchol, do výšky 3040 metrů. Odsud se nám naskytl překrásný výhled na zasněžené vrcholky okolních kopců sahajících až do 4 000 metrů. Přálo nám počasí a nebe bylo blankytně modré, vše dokreslovalo jen pár mráčků. Zpět jsme sjeli lanovkou jen další část a zbytek došli z kopce pěšky. Šup do Kamazu a směr hotel! Světe div se, v Karakolu spíme dvě noci! Při takovém putování naprosto luxusní věc!

FOTOGALERIE

neděle 18. září 2022:
Karakol - Altyn Arashan
Včera byla cesta na Karakol Ski Base jen takovou přípravou na to, co nás bude čekat dnes. Maličké drkotání, jak to místní nazývají - small massage. Dnes, nás čekaly hotové lázně :o). Opět Kamazem přejíždíme do cca 30 km vzdáleného údolí Altyn Arashan … až na její konec, podél řeky Arashan, k teplým pramenům. Vzdálenost je to malá, ale vzhledem k tomu, po jaké se jede „silnici“, trvá jedna cesta skoro 3 hodiny.

Altyn Arashan je údolí táhnoucí se paralelně s Karakolským údolím. V překladu jméno znamená Zlaté prameny. Cestu údolím dokresluje zasněžený vrcholek Palatka (Stan) ve výšce 4 260 metrů. Z hlavní silnice se sjíždí ve vesnici Teploklyuchenka a do údolí už vede jen drsná, kamenitá silnice o délce 12 km. Silnice je sjízdná pouze pro sovětská vojenská vozidla s velkou výškou. Vozidla jedou téměř krokem a tak mnohdy chůze může být lepší variantou drkotavé a kolíbavé jízdy vozidlem. Na konci silnice se před Vámi rozevře údolí ve své kráse. O kousek dál, poblíž posledního guesthousu se nacházejí právě zmíněné horké lázně. Jestliže čekáte luxus, tak jste na omylu. Stojí tu obyčejné, trošku ušmudlané boudy. Jedna pro dámy (luxusnější a čistší) a druhá pro pány (dost divoká a ne moc čistá). Za malou částku 200 somů se zde můžete na 30 minut smočit a smýt prach z cesty. Já se pro tuto variantu nerozhodl a raději vše jistil zvenčí. Nebyl jsem jediný. Ale jinak prý koupačka dobrá.

Cestu zpět jsme si zpestřili zastávkami na focení, stejně jako cestu nahoru. Navíc jsme přidali asi hodinový, cca 4 km sestup, abychom se protáhli a nevozili se pořád jako medvědi … prý tady v údolí občas nějakého lze potkat. Každopádně, zážitek to byl enormní!

Na dnešní večeři jsme měli také připravenu specialitku v ujgurské rodině, kde jsme se seznámili s postupem výroby ujgurských nudlí. Paní domácí do tohoto taje velice ochotně zasvětila všechny členky výpravy. A zároveň jsme se seznámili více s folklorní hudbou etnika Ujgurů.

FOTOGALERIE

pondělí 19. září 2022:
Karakol - Jety Oguz - Kyzyl-Tuu - Kochkor
Po dvou luxusních nocích strávených v jednom hotelu (hotel zase tak luxusní nebyl) už nás čeká během cesty jen takové šup tam a šup ven … rozuměj jedna noc a ne více. Ale co už naděláme, když chce člověk něco poznat, tak to musí vydržet.

Ráno naše cesta zamířila nejdříve do soutěsky Jety-Oguz, jež je jednou z nejoblíbenějších památek v regionu Issyk-Kul. Nachází se 30 km od města Karakol a přitahuje mnoho místních i zahraničních turistů. Jety-Oguz v kyrgyzštině znamená „7 býků“. Soutěska byla pojmenována podle skalního masivu červené hlíny, hlavního rysu místa. Skály mají velmi jasnou barvu, což je pro pohoří Tien Shan docela vzácné. Soutěska se táhne téměř 40 kilometrů a na tomto obrovském území je mnoho zajímavých míst k návštěvě. Není zde jen 7 býků, ale také skála Zlomené srdce, kde mohou turisté přímo ze silnice obdivovat krásu a impozantnost masívu. Samotná vesnice na konci silnice byla liduprázdná. Nic nenapovídalo tomu, že sezona ještě nekončí. Určitě by stálo za to se podívat do nedalekého sanatoria. Vzniklo v 60. letech minulého století a prý uvnitř jakoby ustrnulo v téže době. Ve vesnici jsme měli štěstí na dva domorodce, kteří se s náma dali do řeči. Oba znali Česko. Jeden z nich, Nikolaj u nás byl jako „osvoboditel“ v roce 1968. Jak je ten svět malý.

Po cca 2 hodinách jízdy podél jižního břehu jezera Issyk Kull přijíždíme do vesnice Kyzyl Tuu, kde na nás čekají ptáčníci a orlí show. Místní oblast je významná cvičením zlatých orlů. Ptáčník je s orlem od kuřátka, nejdříve jej zvyká na jeho hlas a až poté začínají cvičit. Orel si na člověka zvykne natolik, že se vytvoří pevný svazek na celý život. Ptáci se dožívají 40 a více let. Někdy říkají, že ptáčník má s orlem lepší vztah než se svou manželkou. Nám na místě ukázali, jak mají orly dokonale vycvičené. Členové výpravy se s orly vyfotili a mohli jsme pokračovat dál v cestě … všichni už hladoví. Ptáčci se za odměnu nabaštili masíčka, jen my nic.

V nedaleké vesnici nás před obědem ještě čekala práce … stavba jurty. Abychom byli ti správní nomádi. Zase to tak těžké nebylo. Ale samozřejmě nám pomáhal pan domácí se synem. Jako obydlí určitě dobré. Vím, že v podobných staveních žijí lidé i u nás. Ale to jsou takoví ti bio paleo či jak se jmenují. Každopádně postavit děckám na zahradě takový stan, tak jsou nadšené. Po obědě v téže rodině jsme se s řidičem bavili, jak dlouho pojedeme. No říkal, že cesta není moc dobrá, že to nedokáže odhadnout. Opravdu, byla hrozná, místy i chyběla, přejíždělo se z jedno směru do druhého a naopak. Prach všude … divočina.

Dobře jsme ale dojeli do Kochkoru, městečka spojujícím severní a jižní provincie Kyrgyzstánu. V rychlosti jsme ještě navštívili místní muzeum/obchod s rukodělnými výrobky u paní Fátimy a pak už se usídlili v hotelu.

FOTOGALERIE

úterý 20. září 2022:
Kochkor - Son Kol - Naryn
Dnes nás čeká návštěva druhého největšího jezera v Kyrgyzstánu, jezera Son Kol. Název nemá nic společného se sluncem, ale znamená „Poslední jezero“. V Kyrgyzstánu je přitom více než 2000 jezer. Toto je ovšem ikonou země, takovou pin girl a cílem snad všech turistů, které neodradí ani špatný stav silnice vedoucí nahoru. K jezeru se dá dojet 4 průsmyky. My zvolili ten nejbližší místu ubytování … bohužel už si nevzpomenu, jak se jmenoval. Nejvýše položené místo na trase byl další průsmyk, Kalmak Ashuu ve výšce 3447 metrů. Cesta klasicky prašná, kamenitá, míjíme vesničky či osady, krávy, koně, jaky a dokonce dnes i velbloudy. Měníme jedno proražené kolo … další dofukujeme. Za chvíli měníme druhé proražené kolo, ještě že jedeme ve dvou minibusech. Další zásobu kol už nemáme. Podobný problém jako my, mělo i další auto, jež nás zastavilo. Bohužel pomoci nemůžeme. Jen se tiše modlíme, abychom neprorazili už nic dalšího. Při jedné ze zastávek jsme potkali skupinku 4 cyklistů, z Kanady a Austrálie. Že už takto jedou od června, z Itálie. Najeli více než 8000 km a někdy cestují vlakem. Denně na kole ujedou 70-80 km. Nejdelší trasu za den dali v Uzbekistánu - 300 km.

Jezero Son Kol leží ve výšce 3016 metrů, má rozlohu 20x30 km a hloubku pouhých 20 metrů. Průměrná teplota vody je zde ale -3,5 … ano, čtete správně. V zimě, která zde trvá 200 dní má jezero teplotu -11 a přes léto ne více než +11. Brrrr. V roce 1959 sem byly vysazeny ryby. K lovu je třeba speciálního povolení, ale co? To nikdo nedodržuje. Okolí jezera lemuje několik jurtových kempů. Do jednoho z nich vedla i naše cesta. Členové výpravy byli překvapeni, jak luxusně vybavený kemp byl. Dokonce i uprostřed ničeho měli wifi. V jurtách byly postele a uprostřed kamínka na vyhřívání, přes noc tu musí být už dost zima. Ale ty hvězdy nad hlavou … to musí být nezapomenutelné. Také zde asi člověk slyší i své myšlenky a tlukot srdce. Trošku strašidelné, taková tma a ticho.

Po obědě, vývarová polévka a takový zamotanec z těsta a masa - manta, jsme se prošli po březích jezera, pozorovali blížící se bouřku (nakonec nás minula), vyzkoušeli vodu v jezeře a pak se vydali na zpáteční cestu do civilizace. Jeli jsme jiným průsmykem - Karatalskou soutěskou - 32 serpentin (3350 m). Na jejím vrcholu jsme potkali další cyklisty, tentokrát z Německa. Ještě jsem zapomněl zmínit, chvíli po odjezdu z kempu jsme nabrali dvě stopařky, Polky, které cestují po Kyrgyzstánu.

Dole, na hlavní silnici už asi každý rád viděl náš autobus a řidiče Sergeje. Po velmi hladké a nedrncavé cestě nás dovezl do 3. největšího města země, Narynu. Teď asi všichni členové výpravy srovnávají roztřepané vnitřnosti a pomalu se připravují na zítřejší „masáž“.

FOTOGALERIE

středa 21. září 2022:
Naryn - Tash Rabat - Tokmok
V Kyrgyzstánu nenajdete mnoho historických míst nebo památek. Je to zde spíše o přírodě nebo horách. Navštívili jsme věž Burana nebo hrob Przewalskeho, ale ostatní místa jsou spíše soutěsky, řeky, koně … Dnes jsme se ale vydali opět zpět proti proudu času, do historie sahající až do 2. století př. n. l. - na Hedvábnou stezku. Po Kyrgyzstánu vedly 3 její trasy a právě na jedné z nich, necelých 90 km od současných čínských hranic jsme se pohybovali i my. Přesněji u karavanseraie Tash Rabat, v překladu Kamenný hrad nebo také Kamenný hřbitov.

Tash Rabat je nejpozoruhodnější kamenný monument ve střední Asii na Hedvábné stezce. Stanice sloužila jako zastávka na trase karavan od 15. století, v průsmyku mezi Chatyr Kul a starým osídlením Koshy Korgon v pohoří Tian Shan. Karavanserai sloužila jako odpočinková stanice, doplňovací stanice pro jídlo a vodu. Také poskytovala ochranu před bandity a jiným nebezpečím. Silnice do Číny pokračuje do průsmyku Torugart, ve výšce 3500 metrů.
Karavanserai má téměř čtvercový půdorys o délkách stěn 33 a 35 metrů. Hlavní chodba Vás zavede do centrálního dómu s malými otvory ve stropě, které poskytují světlo celé stavbě. Celá stavba má 31 místností z lámaného kamene. Ostatní místnosti už jsou tmavší než hlavní dóm.

Dle legendy bylo Tash Rabat stavěno otcem a synem. Když stavěli kopuli střechy, syn slyšel přicházet karavanu. Otec jej požádal, aby počkal a mohli dokončit práci. Syn ovšem nedbal a odešel za karavanou, kde se zamiloval do jedné dívky. Odešel od otce a ten nemohl kopuli dokončit, proto zde jsou stále otvory ve stropě.

Historikové se domnívají, že místo bylo klášterem Nestoriánských křesťanů nebo budhistů, kteří zde žili do 13. století. Poté místo napadli Mongolové a zasloužili se o rozšíření islámu do země. Legenda má mnoho verzí, ale původ komplexu je v 15. století, kdy sloužilo obchodníkům cestujícím po obchodní stezce.

Po prohlídce karavanseraie jsme s některými členy výpravy vystoupali na nedaleký kopec nabízející panoramatický výhled do okolí údolí. Jak na stranu vedoucí do Číny, tak i do vnitrozemí Kyrgyzstánu. Výšlap na kopec ve výšce 3500 metrů nebyl dvakrát jednoduchý.

Dnes jsme obědvali v nedalekém yurt campu. Ne v jurtě, ale v domě. Pan domácí znal Česko, býval učitelem ve škole. Teď zde s manželkou vede kemp. Nabízí ubytování i v kamenném domě. Jednoduché, čisté, ale pěkné. Dokonce místo má svou saunu! A oběd v kyrgyzské rodině byl opět vynikající!

A co poté? No to už jsme se vraceli téměř od čínských hranic zpět k hranicím s Kazachstánem, k městu Tokmok.

FOTOGALERIE

čtvrtek 22. září 2022:
Tokmok - Issyk Ata - Bishkek
Okruh se nám pomalu uzavírá, vracíme se na místo, kde jsme minulý týden začali Kyrgyzstán poznávat. Nejdříve jsme si ale společně prošli okolí hotelu, kde jsme strávili poslední noc. Kýčovité, ale krásné, řekl bych. Je vidět, že si dal pan majitel záležet. Plevel vytrhaná, listí zametené a všude spousta sošek a výzdoby. Na místní poměry nádherné.

Původně jsme měli dneska navštívit soutěsku Alemedin, ale vzhledem k počasí a bezpečnosti jsme se raději vydali do sousední soutěsky Issyk Ata nebol „vřelý otec“.

Soutěska leží 60 km od hlavního města Bishkek. Místo je známé už od doby Sovětského svazu, kdy zde bylo postaveno sanatorium, které má kořeny až v roce 1895 a je tudíž nejstarší ve střední Asii. Sanatorium je v nadmořské výšce 1775 metrů, hned vedle stejnojmenné řeky, tato se vlévá do řeky Chuy.

Návštěvníkům se zdá sanatorium opuštěné a také trošku máte pocit, že jste zpět v době Sovětského svazu. Je částečně rozpadlé a částečně funkční. Nedílnou součástí je Leninova socha a sovětská výzdoba. Jinak je sanatorium funkční a dobře zachovalé.

Návštěvníci mohou skrze sanatorium vystoupat k vodopádu, jako jsme udělali my. Trasa má 2 km a vodopád je populárním místem výletů. Když máte čas a chuť, lze pokračovat po stezce cca 10 km dále. Po výšlapu je možno se zde také lze okoupat v horkých pramenech, léčivých.

Poté už jsme se vydali na cestu do Bishkeku, na poslední nákupy do obchodního centra CUM a do hotelu.

FOTOGALERIE