|
KOREA
8. - 19. 5. 2017
pondělí 8. května - úterý 9. května 2017:
Praha - Dubaj - Seoul
Je to již nějaký
pátek co mne cesta zavedla do Země vycházejícího slunce,
Nipponu, čili Japonska. Již tedy ve mně hlodala myšlenka
se do této oblasti vrátit. Buďto se podívat na severní
stranu ostrovní říše, kam se až tak zase nejezdí anebo
zkusit souseda, věčného rivala, Koreu … samozřejmě
Korejskou republiku nebo nám více známou pod jménem
Jižní Korea. Předpříjezdovou situaci zde trošku
komplikovala propaganda amerického prezidenta Trumpa a
odpovědi severokorejského vůdce. Jak je ovšem známo,
novináři udělají z komára velblouda, nebylo se tady čeho
obávat, cesta dlouhá cca 10 000 km mohla začít.
středa 10. května 2017:
Seoul
První den v Koreji
jsme věnovali, jak jinak, než poznávání hlavního města.
Seoul, jehož historie sahá do konce 14. století, kdy se
na scéně objevuje dynastie Joseon, je nyní moderním a
pulzujícím městem. Městem, které snad nikdy nespí. Staré
korejské přísloví navíc říká: „I kdybys měl lézt po
kolenou, doplaz se do Soulu“. Dnes město představuje
dynamickou směsici tržišť, korejské populární hudby,
čajovn, chrámů, paláců, hor, mrakodrapů a neonů. Soul je
také držitel titulu Město designu od UNESCO. Současná
metropole má 10.5 milionu obyvatel a je strážena 4
horami – Severní, Jižní, Východní a Západní. Moderní
tvář města začala vznikat v 60. letech 20. století.
První zastávka,
Gyeongbokgung Palace byl hlavním královským palácem
dynastie Joseon. Postavený byl v roce 1395 a nachází se
v severní části Seoulu. Jedná se o největší z Pěti
velkých paláců postavených dynastií. Gyeongbokgung
Palace byl domovským palácem králem, trůnním palácem a
také sídlem vlády. Palác sloužil svému účelu až do
požáru při Imjinské válce a byl na 2 století opuštěn. V
19. století bylo všech 7 700 komnat zrekonstruováno pod
vedením princem regentem Haungseonem během vlády krále
Gojonga. Některé z 500 budov byly zrekonstruovány na
pozemku o rozloze 40 hektarů. Na počátku 20. století
byla většina paláců zničena Japonskem. Od té doby je
palácový komplex postupně rekonstruován do původní
podoby. Dnes je považován za nejkrásnější z Pěti velkých
paláců.
V komplexu paláce se
nachází í National Folk Museum of Korea - národní
jihokorejské muzeum. Návštěvníci zde najdou repliky
předmětů ilustrujících tradiční korejský život. Muzeum
bylo založeno v roce 1945 a v současných prostorách se
nalézá od roku 1993, kde se doposud nacházelo Národní
korejské muzeum. Výstava je rozdělena do 3 částí a
celkem zde naleznete téměř 100 000 předmětů: Historie
korejského lidu, Korejský způsob života a Životní cyklus
Korejců.
Po pádu poslední
královské dynastie začali do města přicházet farmáři a
založili si tzv. Severní vesnici - Bukchon Traditional
Village. Vesnice se rozkládá mezi Gyeongbok Palace,
Changdeok Palace a Jongmyo Royal Shrine. Tradiční
vesnice je zachována jako 600 let staré osídlení. Nyní
slouží jako tradiční kulturní centrum nabízející
návštěvníkům zažít atmosféru dynastie Joseon.
Nesmírně vyzdobený (u
příležitosti Buhova narození) Jogyesa Temple je hlavním
chrámem buddhistického řádku Jogye z roku 1936. Proto
hrál důležitou roli v Seon buddhismu v Jižní Koreji.
Chrám byl založen v roce 1395 a současná budova pochází
z roku 1954. Chrám stojí nedaleko jedné z
nejpopulárnějších seoulských ulic Indsadong - kulturní a
umělecké centrum, místo kde můžete nakoupit místní
rukodělné výrobky, navštívit typický korejský čajový
obchod nebo zažít představení pouličních umělců.
Abychom si trochu
odpočinuli, zastavili jsme se u Cheonggyecheon je cca 11
km dlouhého moderního veřejného rekreačního zařízení v
centru Seolu. Nový urbanistický projekt je na místě, kde
dřívější říčka byla masivní poválečnou výstavbou ukryta
pod budovami.
Cestou k věži Seoul N
Tower se nám porouchal autobus, proto bylo nutno
operativně změnit program. Nejdříve jsme zavítali do
nákupní čtvrti Myeongdong a vyčkali zde příjezdu nového
autobusu.
Závěrečný bod, Seoul
N Tower, otevřena veřejnosti 15. října 1980 a už počátku
je hlavní turistickou atrakcí. 236 metrů vysoká věž
stojí na vrcholu kopce Namsan Mountain (243 m) a nabízí
panoramatické výhledy na město a okolí. Vyhlídka je
natolik úchvatná, že věž lze považovat za nejlepší v
Asii.
FOTOGALERIE
čtvrtek 11. května 2017:
NP Seorak
Ráno jsem musel
členům výpravy dát malé školení ohledně ovládání
toalety. V Koreji mají záchody zcela jiný level, podobně
jako v Japonsku se sofistikovaným, elektronickým
ovladačem na stěně, vyhřívané prkénko a žádné
splachovadlo na míse. To byl pro některé členy výpravy
velký problém, a tak mačkali SOS tlačítko a podobná
místa. Doufám, že dneska již budu na oných místech
všichni spokojení a vychutnají si zcela zahřáté prkénko!
Já si na to v Japonsku zvykl natolik, že mi to poté doma
chybělo.
Včera nám při výjezdu
k věži N Tower chcípnul autobus, prý byl bez vody, ale
od kdy je spojka spojena s vodou v autobuse … Bohužel se
jej nepodařilo opravit, a tak ráno dorazil jiný … byť s
rozbitým předním sklem, tak spolehlivý.
Dnešní program nás
zavedl do národního parku Seorak, pojmenovaného podle
třetí nejvyšší korejské hory Mt. Seorak. Park je
zahrnutý na seznam organizace UNESCO od roku 1982.
Přírodní rezervace zde byla ustanovena v roce 1965. Park
je populární mezi turisty a milovníky přírody. Rozloha
je téměr 400 km2 a mnoho vrcholků dosahuje
výšky více než 1200 metrů. Nejvyšší je Daecheongbong - 1
708 metrů. Národní park je vzdálen také necelých 60 km
od hranic se severní Koreou. Přilehlé město Sokcho je
rovněž nejbližším městem k prozatím neprostupným
hranicím. Bydlí zde Korejci, kteří doufají v otevření
hranic a také v to, že se jednoho dne setkají se svými
příbuznými, s nimiž byly kontakty zpřetrhány po ukončení
korejské války v roce 1953. Uvádí se, že více než 10
milionů rodin má příbuzné na severní straně hranice …
Vcelku hrozná představa, když přes hranici nepošlete ani
dopis a nevíte, zda z příbuzných ještě někdo žije.
V národním parku je
spousta stezek vedoucích na jednotlivé vrchlo. My jsme
ovšem neměli tolik času, a proto jsme zvolili lanovku.
Vyjeli jsme na vrchol k bývalé pevnosti Gwonkeumsansung
odkud je překrásný výhled na okolní lesy a kamenné
útesy. Zde se ve 13. století schovávali rodiny před
nájezdy Mongolů. Mimo nás zde snad nebyl žádný evropský
či americký turista, pouze místní turisté. Musel jsem
ovšem konstatovat, že byli vybaveni jako pro výstup na
Mt. Everest a ne na horu, kam částečně dojedou lanovkou.
Odpoledne jsme
navštívili Shinheungsa Temple, budhistický chrám řádu
Jogye, jež se rozkládá na úpatí hory Seorak. Jedná se o
typický horský buddhistický chrám. Je známý svým
strážcem - 14 metrů vysokou bronzovou sochou Buddhy "Tongil
Daebul", která sedí na 4 metrovém piedestalu, taktéž z
bronzu. Celková výška je tak téměř 20 metrů. Váha sochy
se uvádí 108 tun.
FOTOGALERIE
pátek 12. května 2017:
Seoul - Jeju Island
Opouštíme hlavní
město Seoul a vydáváme se poznávat zcela jinou krajinu a
dalo by se říct i kulturu. Vyzkoušíme místní aerolinky a
letíme na ostrov Jeju vzdálený cca 700 km. Nemůžu se
dočkat, až opustíme velké město a budeme blíže přírodě.
Ostrov Jeju se
rozprostírá na ploše 1846 km2 a je tak
největším korejským ostrovem. Zároveň je také
samostatnou (tentokrát nejmenší) provincií v Jižní
Koreji. Vzhledem k tomu, že jde o jediné korejské území,
které je situováno do subtropického pásu, je zdejší
krajina a příroda naprosto odlišná od té pevninské. Je
zde vlhko a teplo. Je to jediné místo v Koreji, kde se
setkáte s palmami. Ostrov vznikl vulkanickou činností
poměrně „nedávno“, zhruba před 300 tisíci lety. Jelikož
se nachází mezi Koreou a Japonskem, byl po dlouhou dobu
jablkem sváru nejen mezi těmito dvěma zeměmi, ale
nárokovala si jej také Čína. Na Jeju žije v současnosti
více než půl milionu lidí. Ještě donedávna byl ostrov
Jeju pro turisty naprosto neznámým pojmem, dnes se tento
pozoruhodný kout země pomalu otevírá okolnímu světu.
Možná bude fajn, když se světu bude otevírat pomalu …
hoooodně pomalu. Musím ale říct, že v Koreji o žádné
velké davy nezakopáváme, evropských turistů je zde
naprosté minimum.
Ostrov Jeju je také
známý houževnatými ženami, potápěčkmi, haenyeo. Po celém
pobřeží oslavují tyto nádechové potápěčky sochy a často
je možno ženy spatřit, jak se připravují na pobřeží nebo
pohupují na hladině. Po staletí se ženy na Jeju zabývají
touto formou rybaření, při němž sbírají řasy, měkkýše,
mořské okurky, černé ježovky, chobotnice a vše ostatní,
co se dá pojídat. Pracují jako skupina a o své úlovky se
dělí, vybavení používají prosté – polystyrenové plováky,
ploutve, sítě, nože a harpuny – a žádné kyslíkové bomby.
Až donedávna neměly ani neopreny, ačkoliv se potápěly
dlouhé hodiny v jakémkoliv počasí. Jsou schopny zadržet
dech až na 2 minuty a potopit se do hloubky 20 metrů, ty
nejlepší až do 36 metrů. Potápění je však mizející
profese, v současnosti ji provozuje asi 5 000 hanyeo,
což je velmi málo oproti 50. letům 20. století, kdy byl
téměř dvojnásobný. Nejstarší aktivní potápěčka žije na
Kravím ostrově a je jí 86 let.
Dle předpovědi
norského serveru mělo na ostrově pršet, a také tomu tak
bylo. Prve to sice vypadalo, že se Norové mýlí, ale
rozpršelo se, než jsme nasedli do autobusu. Místní
průvodkyně mluví na rozdíl od soulského průvodce
překrásnou britskou angličtinou, nemusím napínat uši
nebo se třikrát ptát, co chtěl básník vlastně říct.
Po obědové pauze
začalo ostrovní poznávání. Nejdříve na místě zvané Magic
road - silnice, kde auta i s vypnutým motorem stoupají
do kopce! Nás zkušené ale neošálí, že se jedná o
optickou iluzi. Silnice ve skutečnosti nejde do kopce,
ale stále z kopce.
Déšť a mraky nás
doprovodili na malebnou Yongmeori Beach - prazvláštní
místo s usazeninami vzniklé během milionu let. Tyto
útvary připomínají v mnohém místnosti, široké kamenné
římsy nalepené jedna na druhé dělají podél pobřeží
majestátní scenérii.
I když se rozpršelo
ještě více, nevadilo nám to. Další zastávka byla celá
uvnitř! Yeomiji Botanical Garden - nejkrásnější
botanická zahrada v celé Asii s unikátní jižní
atmosférou. Vnitřní zahrada obsahuje cca 2 000
jedinečných tropický a subtropických rostlin. Celá
vnitřní expozice je navíc tematicky rozdělaná do pěti
částí. Návštěvnící mohou ještě vyjet do vyhlídkové
kopule, bohužel kvůli dešti nebylo moc vidět.
Voda padá zezhora,
tak proč se nevydat k vodopádu Cheonjiyeon, naší
poslední zastávce. V překladu jméno znamená spojení
nebes a země nebo také Božský rybník. Jméno vychází z
legendy, kde 7 víl sloužilo Králi nebes a tyto sešly po
schodech se okoupat v jeho čistých vodách. Rybník má
hloubku 20 metrů a vodopád má výšku 22 metrů a šířku 12
metrů.
Následoval již
hodinový přejezd přes ostrov a večeře – barbecue s
místní specialitou, masem z černého čuníka. Ne z
divokého, ale černého. Bohužel tato varianta nesedla
všem členům výpravy. Prý se nenajedli … no masa bylo
dost, příloh také, tak nevím kdo jim to snědl … Večeři
doplňoval nádherný západ slunce zvěstující změnu počasí
k lepšímu.
FOTOGALERIE
sobota 13. května 2017:
Jeju Island
Včera večer se už
skrze olověné mraky protlačilo sluníčko a ukázalo nám,
jak umí nádherně zabarvit oblohu do ruda. Sice tím
okolní mraky získaly na dramatičnosti, ale byl to takový
střípek, taková předzvěst počasí, jež bylo předpovězeno
na dnešek. A co? Vyšlo to! Ráno se sice obláčky ještě
trhaly, sluníčko už ale mělo nakročeno k tomu, že nás
bude celý den doprovázet. Členové výpravy si dneska více
odpočinuli, dvakrát vstávali brzo a odjížděli jsme v 7
hod. Byli z toho někteří přepadlí, bylo třeba pro
všeobecnou pohodu vstávání posunout.
Dneska jsme měli
navíc na program více času, nebylo kam spěchat. První
zastávka byly lávové tunely Manjanggul, nejdelší systém
lávových tunelů na světě o délce 13 km. Jeskyně je
jedním z nejdokonalejších lávových tunelů na celém světě
a je zapsána mezi přírodní památníky. Výška stropu se
mění ode dvou do 23 metrů. Návštěvnici mohou projít jen
asi kilometr dlouhý úsek a cesta končí u 7 metrů
vysokého lávového pilíře. Stěny obrovského tunelu s
dírkovanou podlahou připadají jako doupě obřího hada a
jen těžko si představíte titánské geologické síly, které
jej před stamiliony let formovaly a pohrávaly si s
horninou jako s plastelínou.
Na rozdíl od chladné
jeskyně nahoře už krajinu opanovalo sluníčko a začala
vše prohřívat. Členové výpravy se už těšili na další bod
programu - Seongsan Sunrise Peak - symbol Jeju a UNESCO.
Je to jedna z nepůsobivějších přírodních zvláštností na
ostrově – 182 metrů vysoký tufový sopečný kužel, který
vypadá jako obří převrácená mísa. Kráter je porostlý
stromy lemovaný rozeklanými skalami. Uvnitř není ovšem
jezero, protože půda je zde porézní. Výstup vede po 500
schodech a trvá asi 20 minut. Námaha je ale odměněna
překrásným výhledem do okolí a také na přilehlou
Ilchulbong Beach s černým pískem. Je zde také restaurace
vedená potápěčkami. Pokud si chcete udělat lodní výlet,
vyjíždějí odsud na moře motorové čluny.
Opodál leží
nejvýchodnější místo pobřeží – poloostrov Seopji-koji.
Seopji je starým pojmenováním oblasti a Koji v Jeju
dialektu znamená náhlý pád. Na kopci Koji, který je
široký a rovný, stojí kamenné útvary nazývané
Hyeopjayeondae, 4 m vysoké a 9 m dlouhé. Dramatičnost
okolí dokresluje ošlehaný maják.
Nedaleko od
poloostrova leží Seongup Folk Village, někdejší
provinční hlavní město, kde vládní pomoc podpořila
uchování a renovaci tradičních domů s kamennými zdmi a
doškovými střechami. Centrum vesnice je obehnáno
opevněním, v němž jsou zdobné vstupní brány. Hlavní
branou je Jižní brána.
Aby byla prohlídka
ostrova kompletní, nesměli jsme vynechat zastávku na
čajové plantáži a nákup zeleného čaje. To byl již závěr
celého putování po ostrově Jeju.
FOTOGALERIE
neděle 14. května 2017:
Jeju Island - Busan
Nedělní ráno Dne
matek začíná více než pozitivně, ráno opět svítí
sluníčko a i celková předpověď na Jeju a Busan vypadá
pozitivně, rozuměj slunečně. Je jen škoda, že se musíme
rozloučit s překrásným subtropickým ostrovem Jeju a
vyrazit zpět na pevninu, do betonové džungle měst. Mému
srdci byl bližší ostrov, jeho příroda … Myslím, že každý
ze členů výpravy je rád za poznání toho místa.
Odlétáme místními
aerolinkami Jeju airlines do druhého největšího města
Koreji, Busanu. Let je kratičký, trvá cca 30 minut a
přivítá nás moderní a rozsáhlé letiště. Okolí města
patří, stejně jako ostrov Jeju, mezi nedoceněná místa –
na jedné straně pláže, na druhé straně hory. Také se zde
nachází největší nákupní a zábavní komplex na světě a
špičkový kinematografický komplex. Busan má
návštěvníkovi hodně co nabídnout – od elegantních barů
až po bohaté rybí trhy. Busan uspokojí rozmanité chutě
turistů. Dalo by se říct, že Busan je indiviualitou v
Koreji!
Po příletu jsme se
přesunuli na nádhernou a snad nejznámější pláž Haeundae.
Na vrcholu sezony je 2 km dlouhá pláž plná slunečníků a
lidí dovádějících ve vodě na pneumatikách půjčených od
stánkařů. O pláži pojednává i stejnojmenný film z roku
2009, kdy tsunami zaplavila toto místo. Jedná se o
standardní katastrofický film, kdy vědci předvídají
katastrofu, ale nikdo jim nenaslouchá.
Odpoledne jsme se z
pláže přesunuli do Dongbaek parku (Ostrova kamélií),
ostrova ležícím na konci Haeundae pláže. Během staletí
sedimentace došlo k propojení ostrova s pevninou a
ostrov už není ostrovem. Jedná se o velmi příjemné
relaxační místo naprosto se hodící pro nedělní
procházku.
Mimo krásné vyhlídky
na město ze stojí Nurimaru APEC House - místo používané
jako pamětní síň pro mnohé prestižní mezinárodní
konference. Dům byl postaven v roce 2005 jako místo
konání Asijsko-pacifické ekonomické organizace. Vstup je
zde zdarma a návštěva stojí minimálně za vyhlídku ze
spodního patra. Opodál je možná ještě lepší vyhlídka – z
majáku.
Na závěr dne jsme
navštívili UN Cemetery – jediný hřbitov OSN na světě,
jež je místem posledního odpočinku 2 300 mužů z 11 zemí,
které podporovaly Jihokorejce za korejské války v letech
1950-1953. USA zde mají velkou upomínkovou zeď, je zde
výstava fotografií a dalších památek. Návštěva je dost
působivá, na mne místo zanechalo vliv, jako když jsem
navštívil Hirošimu.
V Busanu je dále
zajímavý přístav – největší v Koreji a také doporučuji
nepřehlédnout Diamantový most o délce cca 8 km táhnoucí
se do zatáčky!
FOTOGALERIE
pondělí 15. května 2017:
Busan
Včera, v neděli, jsme
jen tak ochutnali několik krás města Busanu. Teprve
dneska nás čekalo to pravé a pořádné poznávání, včetně
výkladu místní průvodkyně. Čekal jsem, s jakou
angličtinou a jaké bylo mé překvapení, když jsem
zjistil, že se srozumitelnou. Musím ale uznat, že na
rozdíl od průvodkyně na ostrově Jeju, zapálené a
očividně na svém místě, dnešní byla taková studená, bez
emocí … Možná jsem ji rozhodil tím, že jsem chtěl změny
v programu … něco ubrat, něco přidat, změnit směr apod.
Hned z rána jsme
vyrazili na východ, k mořskému budhistickému chrámu
Haedong Yonggung-Sa neboli Chrám draka u moře. Místo je
velmi oblíbenou turistickou destinací, jelikož se jedná
o jeden z mála chrámu nacházejících se na pobřeží.
V Koreji jsou chrámy většinou v horách. Chrám byl
postaven v roce 1376 učitelem Naongem během vlády
dynastie Goryeo.
Z chrámu zase zpátky
do města, cesta trvá přes celé město cca 40 minut a to
ještě máme štěstí, že doprava vpondělí ráno není moc
silná. Projíždíme přes Diamantový most, přes Přístavní
most s obrovským kruhovým nájezdem, kolem nákladního
přístavu na pláž Songdo. Včera jsme navštívili Haeundae
pláž, ta by byla hloupost jezdit dvakrát na stejnou
pláž. Songdo je ještě navíc nejstarší městskou pláží z
roku 1913. Zajímavostí je zde tzv. skywalk, neboli
chodník vedoucí v délce 365 metrů nad mořem, odkud je
překrásný výhled na pláž a na městské výškové budovy.
Okolí dokreslují rybí restaurace, kde si ukážete na tu
kterou rybu a hned Vám ji připraví.
Včera, když jsme
přijížděli, tak se průvodce zmiňoval o velkém množství
uprchlíků, které sem proudilo během Korejské války.
Právě tito příchozí zakládali vesnice na svazích kopců.
Jednou z nich je Gamcheon, neboli Božský potok. Vesnici
se také říká pusanské Macchu Picchu – rozkládá se
podobně v kopci. Já bych ji spíše nazval korejským
Cinque Terre – malebné domečky na pidi pozemcích se
táhnou po obou stranách údolí. Na rozdíl od předchozích
typických vesnic, tato měla svůj život a své kouzlo,
žádné sterilní prostředí pro turisty.
Jako i jiné dny, tak
i dneska následovala pěší procházka. Představte si, že
každý den zde nachodíme cca 13 km … uf, to už dlouho na
nějaké poznávačce nebylo. Čili, pěší procházka
zahrnující korejský největší rybí trh Jagalchi Fish
Market, kde můžete ochutnat čerstvou syrovou rybu. Trh
reprezentuje Busan a jeho slávu po celé zemi. Většina
prodejců zde jsou ženy, kterým se říká Jagalchi Ajuma.
Ajuma znamená střední věk nebo vdaná žena. Člověku až
přechází zrak z toho všeho, co zde může vidět. Také si
pokládá otázku, jak zde mohou všechny ryby prodat?
K tržišti v centru
přiléhá BIFF Square neboli Busan Internation Film
Festival Square s chodníkem slávy, kde jsou do
bronzových desek otištěny ruce a podpisy slavných
režiséru, herců apod. Na závěr dne jsme se dostali k
Mezinárodnímu tržišti a členové výpravy mohli nakupovat
ve třech dlouhých ulicích.
Byl jsem rád, že
dnešní prohlídka Busanu končila v Yongdusan Parku -
populárním místě ve městě. Nabízí příjemný únik
z betonové džungle druhého největšího korejského města.
Potkáte zde návštěvníky všech věkových kategorií, jak se
procházejí nebo jen tak užívají dne. Nahoru do parku se
dá z centra města vyjet po eskalátorech. Park je ve
výšce 200 metrů nad mořem, tak je to příjemnější než
šlapat pěšky. Vyhlídková věž je bohužel uzavřena z
důvodu renovace.
FOTOGALERIE
úterý 16. května 2017:
Busan - Geyongju
Na rozdíl od Soulu je
Pusan menší a příjemnější město. Je zde více zeleně a
panoráma města dokresluje moře na straně jedné a hory na
straně druhé. Když se chce člověk někam dostat, přejede
Přístavní a Diamantový most a je tam … na rozdíl od
Soulu, kde se kodrcáte hodinu a pořádně nikam
nedojedete. Stejný pocit jsem měl třeba v Japonsku –
Tokyo sterilní velké město … poté Kjoto nebo Osaka,
naprosto odlišná, byť velká, města … hlavně s duší.
Ale dneska nás
program opět zavedl na jiné místo, asi 150 km na sever
od Pusanu, do menšího (značně) Geyongju. Městu se po
právu říká „muzeum beze zdí“, protože se v něm nachází
více hrobek, chrámů, skalních rytin, pagod, Buddhových
soch a rozvalin paláců než jinde v Koreji. Většina
návštěvníků, kteří si prohlížejí centrum města, je
překvapna chaakteristicku městskou scenérií tvořenou
oblými travnatými hrobkami tumuli a tradiční
architekturou s barevnými módními střechami na pozadí
zelených kopců. V roce 57 př. n. l., tj. ve stejné době,
kdy Julius Caesar dobyl Galii, se Gyengju stalo hlavním
městem království Silla a zůstalo jím dalších téměř 1000
let. V 7. století našeho letopočtu za vlády krále Munmua,
si království Silla podmanilo sousední království
Goguryeo a Baekje a z Gyeongju se stalo hlavní město
celého poloostrova. Počet obyvatel nakonec dosáhl
jednoho milionu, ale království Silla se nakonec
rozpadlo jednak v důsledku vnitřních tlaků na odtržení a
jednak nájezdů zvenčí.
Klášter Bulguksa čili
Klášter Buddhovy země - je významnou památkou, která
vznikla v době jihokorejského království Silla (57 př.
n. l. - 935 n. l.). Třebaže někteří umisťují její původ
až do 6. století, obvykle se uvádí, že jej založil v
roce 751 jako veřejnou svatyni na počest svých rodičů v
tehdejším životě první ministr Kim Te-song. Současně dal
o 4 km dále zřídit i privátní jeskynní poustevnu
Seokguram k uctění rodičů ze svého předchozího života.
Klášter byl vystaven na kamenných terasách a čítal na
dvě stě dřevěných budov. Na konci 16. století jej takřka
srovnali se zemí Japonci, v dalších staletích byl
opakovaně obnovován. Poslední důkladnou rekonstrukci
prodělal celý komplex v letech 1969 – 1973. V klášteře
se nachází sedm tzv. národních pokladů - pagody
Tabotchap a Sokkatchap, tři kamenné mosty symbolizující
přechod do duchovního, Buddhova světa, a dvě pozlacené
bronzové sochy z 8. století. V roce 1995 byl klášter
Bulguksa zařazen do světového kulturního dědictví
UNESCO.
Jeskyně Seokguram
byla uměle vytvořena v polovině 8. století na příkaz
prvního ministra království Silla (57 př. n. l. - 935 n.
l.), Kim Te-songa, jakožto privátní svatyně. Původně
nesla jméno Sokpulsa. Po dlouhých staletích v zapomnění
byla znovu objevena až na počátku 20. století. O
její restauraci se brzy po jejím objevení zasadili
Japonci, s podporou UNESCO pak korejská vláda v 60.
letech. V hlavní ze dvou síní se nachází 3 a půl metru
vysoká socha Buddhy v lotosové posici, vytesaná z
granitu. Kolem něj pak dalších 38 soch bódhisattvů. V
roce 1995 byla jeskynní poustevna Seokguram zařazena na
seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Nevím, jak
ostatní návštěvníci, ale já byl z místa vcelku zaskočen.
Těšil jsem se na „jeskyni“, ale ve skutečnosti se jedná
o stavbu zasazenou do svahu, kdy uděláte tři kroky a
jste venku. Buddha je ještě navíc za sklem.
Jezero Anapji je dnes
oblíbenou kulisou předsvatebních fotografií. Od června
do srpna místní lotosy vyplňují celý horizont. V
minulosti to byla výletní zahrada, která připomínala
sjednocení Korejského poloostrova pod královstvím Silla.
Budovy shořely v roce 935 a mnohé pozůstatky skončily na
dně jezera. Až když bylo jezero v roce 1975 vypuštěno
kvůli čištění a opravám, byly nalezeny tisíce dobře
zachovaných památek, včetně dřevěných.
Závěr dnešního dne
patřil nejstarší astronomické observatoři Dálného
východu – Cheomseongdae, ležící v parku Wolseong.
Observatoř byla postavena v letech 632 až 646. Její
zdánlivě jednoduchá konstrukce je mimořádně
propracovaná: 12 kamenů v základně symbolizuje 12 měsíců
v roce. Od vrcholu k zemi je 30 vrstev – jedna pro každý
den v měsící a na stavbu bylo použito celkem 366 kamenů,
což odpovídá počtu dní v roce (přibližně). Stavba je
nyní trošku nakloněná, protože přede dvěma lety tu měli
zemětřesení o síle 5.5 stupně.
Dnešní ubytování je v
hotelu u jezera Bonum. Je to místní rekreační oblast,
jež začala vznikat v 60. letech minulého století.
Nacházejí se zde hotely, restaurace, půjčovny kol …
prostě vše pro turisty. Dokážu si představit strávit zde
den či dva jen tak, nicneděláním, odpočinkem od putování
po Koreji … no třeba příště.
FOTOGALERIE
středa 17. května 2017:
Geyongju - Seoul
Vstávám kolem šesté
hodiny a jezero Bonum ještě spinká, leží na něm hustá a
tlustá peřina z mlhy, není vidět na krok. Přes den je
zde tepleji, tak se v noci po ochlazení udělá nad
jezerem mlžná poklička. Kolem sedmé se už ale začalo
sluníčko prodírat a před odjezdem už na nás posílalo
blahodárné teplíčko.
Rozloučili jsme se s
příjemným ubytováním u jezera a pokračovali v putování
Koreou … nejdříve tedy bylo nutné dokončit poznávání
Geyongju, jež jsem rozšířil o Národní muzeum. Jedná se
pravděpodobně o nejlepší historické muzeum v Koreji. V
rámci jedné budovy je zde vše, co pomůže pochopit význam
tohoto starobylého města. Kromě hlavní archeologické
síně, kde je nádherná výstava šperků, zbraní a dalších
obřadních předmětů z období dynastie Silla, včetně zlaté
koruny z 5. století, která trošku připomíná rekvizitu z
amerického fantasy Hra o trůny. Je zde také další budova
věnovaná pouze nálezům z jezera Anapji, dále další síň
plná buddhistického umění. Venku se nachází jeden z
největších a nejkrásněji znějících zvonů, které byly kdy
v Asii odlity – Emille Bell nebo také Božský zvon (zvon
krále Seongdeoka). Říká se, že když do něj udeříte, tak
je zvuk slyšet 3 km daleko. Bohužel není zvonu dovoleno
se dotýkat. Atmosféru dokresluje pouze reprodukovaný
„gong“. Ke zvonu, odlitému pouze z mědi o váze 80 tun se
také váže legenda, aby měl zvon překrásný zvuk, bylo při
jeho lití obětováno malé děvčátko (vhozeno do žhavého
kovu), proto má zvon zvuk jako plačící dítě.
Kousek opodál se
rozkládá korejská řemeslná vesnice Gyochon. Zase byla
maličko odlišná od těch, co jsme doposud viděli.
Největší atrakcí zde byly určitě školkové děti, které
velkým dřevěným kladivem roztloukaly rýžovou hmotu, ze
které se pak dělají rýžové koláčky.
Závěr poznávání
završila návštěva Tumuli Parku obehnaného zdí a kde se
nachází 23 hrobek králů dynastie Silla a jejich
rodinných příslušníků. Zvenčí vypadají jako travnaté
kopečky, mnohem drobnější než egyptské pyramidy, ale
sloužily stejnému účelu. V mnohých tumuli byly objeveny
skvostné poklady, které jsou dnes vystaveny v Národním
muzeu. Jedna z hrobek – Cheonmachong (Hrobka Nebeského
oře), je otevřena pro veřejnost. Její konstrukce je
patrná z řezu stavbou, který si návštěvnicí můžou
prohlédnou. Hrobka je 13 m vysoká a její průměr dosahuje
47 metrů. Byla postavena na konci 5. století. Ve
skleněných vitrínách uvnitř hrobky jsou vystaveny kopie
koruny, náramků a dalších artefaktů. Ve skutečnosti se
neví, komu přesně hrobka patřila, byla pojmenovaná podle
dečky pod sedlo, kde je vyobrazený létající kůň.
Po volném čase na
oběd se všichni členové výpravy přesunuli na nádraží,
odkud vyjíždějí korejské rychlovlaky KTX, jež mohou
dosahovat rychlosti až 300 kilometrů za hodinu. Jižní
Korea je pátou zemí světa po Japonsku, Francii, Německu
a Španělsku, kde se s rychlovky setkáte. Vlaky KTX,
které jsou 388 metrů dlouhé a pojmou 935 cestujících,
fungují na stejném principu jako francouzské expresy TGV.
Trať se začala stavět v roce 1992 a vlaky na ní začaly
jezdit 1. dubna 2004.
FOTOGALERIE
čtvrtek 18. května 2017:
Seoul - DMZ
Poslední den
poznávání exotické Koreji nás zavedl na sever, zpátky do
minulosti, která se táhne až do dnešních dní a opět se
dostávám k tomu, co jsem zmiňoval na začátku mého
cestopisu - neukončený vojenský/policejní konflikt mezi
severem a jihem poloostrova.
Celá oblast se paradoxně jmenuje
Demilitarizovaná zóna. Je to přímý výsledek Korejské
války, která trvala od roku 1950 do roku 1953 a během
níž přišlo o život více než milión lidí. DMZ je pásmo
rozkládající se dva kilometry jižně a severně podél
hranice mezi státy. Uvnitř tohoto pásma nesmí být žádné
vojenské jednotky, slouží tedy jako jakási nárazníková
zóna. Avšak jižně a severně od tohoto pásma se nachází
nejmilitarizovanější oblast na celém světě, hlídaná
desítkami tisíc vojáků.
Mezi nejzajímavější místa patří:
Třetí infiltrační tunel - v roce 1974 získali
Jihokorejci cenný úlovek. Přeběhlík Kim Bu Seong jim
totiž vyzradil tajný plán Severu. Podle něj začali
Severokorejci kopat pod hranicí speciální infiltrační
tunely. Na jihu začali ihned s průzkumnými vrty, pomocí
kterých se skutečně podařilo odhalit čtyři tunely. Tři
ještě v sedmdesátých letech, ten poslední pak v březnu
1990. Přístupný je právě třetí objevený tunel,
respektive 265 metrů z jeho celkových více než 1,5
kilometru. Jihokorejci ho považují za nejnebezpečnější.
Ústí totiž pouhých 52 kilometrů severně od Soulu a
údajně jím bylo možné "protlačit" až třicet tisíc vojáků
za hodinu.
vyhlídka Dora nabízí výhled do
komunistického impéria severokorejského vůdce. Z
vyhlídkové plošiny se otvírá rozhled na samotnou
hranici, která ale spíš než čímkoli jiným překvapí
klidem. Ani za dvoukilometrovým demilitarizovaným pásmem
není patrná přehnaná armádní aktivita.
nádraží Dorasan bylo dostavěno v
roce 2002. Z něj to je 56 kilometrů do Soulu a 205
kilometrů do Pchjongjangu a leží pouhých 700 metrů od
jižní hraniční linie demilitarizované zóny. Moderní
budova se ničím výrazně nevymyká, její výjimečnost je v
symbolice. Na nádraží cítíte, jak je všechno připravené,
jak jeho stavitelé opravdu vyhlíželi znovusjednocení
země. Jen ten vlak na sever pořád nepřijíždí.
Rozloučením se Soulem byla
projížďka po řece Han, jejíž severní břeh ústí náleží
Severní Koreji. Řeka je 514 km dlouhá (4. nejdelší v
zemi). Pramení v horském hřbetu Tchebek. Teče převážně
nízkými horami a kopcovitou krajinou přes Changanskou
nížinu. Ústí do zálivu Kanchvaman Žlutého moře.
FOTOGALERIE
| 
