|
ALBÁNIE
11. - 20. 5. 2016
středa 11.
května
2016
Praha - Istanbul - Tirana - Durres
Cesta na Maledivy v dubnu se obešla bez cestopisu.
Jednak to nebyla má první návštěva země a pak zde není
vcelku co popisovat. Člověk to musí zažít nebo mu o
Maledivách udělají obrázek mé fotografie. Květnová cesta
do Albánie je ovšem již jiná, fotky bude doplňovat
cestopis, tak jak jste zvyklí. Proč Albánie? Ti z Vás,
kteří mne neznáte si možná ťukáte na čelo, co že je v
této zemi k viděni. Ti z Vás, kteří mne znáte zase víte,
že si vybírám země, kde skutečně je stále co k vidění a
pokud možno, kam ještě nevtrhli turisté. Nápad navštívit
Albánii nosím v hlavě již několik let. Dalo by se říct
od doby, kdy jsme s Terezkou byli v Černé Hoře u
Skadarského jezera. Tam je to taková malá Albánie. A jak
píšu, prozatím je to země neoraná, neobjevená a turistům
velmi přívětivá.
Zní to zvláštně, ale abychom se dostali do této malé
balkánské země, museli jsme nejdříve putovat na východ
do tureckého Istanbulu, posunout si hodinky o hodinu
dopředu a teprve poté se vrátit zpět na západ a posunout
si hodinky na náš čas. Mezipřistání v Istanbulu jsem pro
členy výpravy zpestřil návštěvou náměstí Sultanahmet,
kde se nachází Modrá mešita, Haia Sofia, palác Topkapi a
Podzemní cisterna. Někteří členové výpravy si zopakovali
minulé návštěvy v Istanbulu, někteří si je zažili
poprvé.
Krátký let z Istanbulu přistál na Letišti Matky Terezy v
hlavním albánském městě, Tiraně. Naše putování ovšem
ještě pokračovalo směrem na západ, do největšího
albánského přístavu Durres neboli česky Drač - jedno z
nejstarších evropských měst založili řečtí osadníci už v
7. století př. n. l. pod názvem Epidamnos. V roce 229
zabrali tento přirozený přístav Římané, přejmenovali ho
na Dyrrachium a učinili z něj východisko cesty Via
Egnatia, která vedla od Jadranu do Konstantinopole.
Blízko se dokonce odehrála bitva mezi římskými vojevůdci
Caesarem a Pompeiem. V moderní době byl Durrës mezi lety
1914-1918 hlavním městem nově nezávislé Albánie a dodnes
je nejvýznamnějším přístavem v zemi. Takto bohatá
historie musela samozřejmě zanechat otisk na tváři
města. Nachází se tu vůbec největší římský amfiteátr na
Balkáně ze 2. století, který pojal až 15 000 diváků.
Jeho součástí je dnes i byzantská kaple s mozaikou.
Byzantinci zanechali po sobě také městské hradby,
výrazně zpevněné Benátčany, kteří tu panovali v 15.
století. Turci zase mešitu Fatih, jejíž jméno pochází od
sultána Mehmeda II., který si po dobytí Konstantinopole
začal říkat Dobyvatel ("Fatih"). Památkou na krále Zogu
je jeho palác. V blízkosti Durrës jsou ale také oblíbené
písečné pláže lemující Jadran. Pokud se přesunete na jih
k Jónskému moři, pláže se stanou oblázkovými.
FOTOGALERIE
čtvrtek 12. května 2016
Durres - Kruja - Skoder (mapa)
Na nebi se převalují těžké mraky … kouknu na mobil a
předpověď počasí není také jak by si cestovatel přál.
Teď si budu přát, aby nezačlo pršet hned z rána. Přání
bylo vyslyšeno, ale bez sluníčka není poznávání tím
pravým. Navíc, když Vám neustále kape za krk a
otřepáváte ze sebe vodu, tak to rovněž není ideální.
Nejdříve nás čekal cca hodinový přejezd do Kruji, ležící
severovýchodně od Tirany, v nadmořské výšce 560 metrů,
na úbočí hory Sari-Salltiku, rodného města národního
hrdiny Gjergjiho Kastriotiho Skanderbega. Už ve 12.
století bylo krátce hlavním městem nezávislého
Arberešského knížectví, v 15. století potom centrem
odporu proti osmanským dobyvatelům pod Skanderbegovým
vedením. Zdejší hrad byl součástí komunikační linie
albánského odboje. Dodnes se v jeho areálu zachovaly
např. části opevnění, turecké lázně a svatyně
muslimského řádu bektaši.
Město je nejen historicky zajímavým místem, ale i
výchozím bodem pro treky do okolních hor. Každý z
návštěvníků si ale uděla chvilku, aby navštívil pevnost,
Skanderbegovo muzeum a neméně zajímavé Etnografické
muzeum umístěné do původního šlechtického domu. Na úpatí
Kruje leží „předměstí“ - Krujská pole, kam v roce 2007
přijel americký prezident George Bush. Navštívil místní
kavárnu a pekárnu. Obě dvě místa automaticky přijala jeho
jméno za vlastní a přejmenovala se. Celkově by se dalo
říct, že Albánie je hodně proamerickou zemí.
Během prohlídky členům výpravy vyhládlo a určitě se také
chtěli podívat blíže na tretky na místním bazaru. Po
hodinovém volnu jsme vyrazili do Shkodry - centra
severní části země, které bylo v historii často velmi
významným městem. Sídlila tu ilyrská královna Teuta,
která sváděla boje s Římany. Mnohem později se stala
Shkodra hlavním městem polonezávislého pašaliku
ovládaného rodinou Bushatiů. Bylo to až v době, kdy
Osmanská říše slábla. Ve Shkodre (italsky Scutari) také
býval tradičně silný italský vliv. V roce 1396 ovládli
blízkou pevnost Rozafa Benátčané a ztratili ji až po
druhém těžkém obléhání v roce 1479. Byla to vůbec
poslední pevnost v zemi, která se před Turky udržela. Ze
stejného důvodu zůstalo město baštou katolicismu.
Počasí se nám trošku umoudřilo, a tak jsme využili času
bez deště a vydali se podívat na pevnost Rozafa (Rozafat),
jež se majestátně tyčí nad městem Shkodra. Jedná se o
strategické místo 130 m nad hladinou moře u soutoku řek
Drina, Kira a Buna bylo podle vykopávek osídleno už v
době bronzové. Později si zde Illyrové postavili
pevnost, kterou pak osídlili Benátčané a Turci. Všechny
tyto národy se podepsaly na architektonickém vzhledu
pevnosti, ze které se dodnes bohužel dochovaly jen
rozvaliny. Z nich je však pěkný výhled na město i na
Skadarské jezero hraničící s Černou Horou. V areálu dnes
najdeme pobořený kostel, mohutné hradby, skladiště,
vězení i hradní muzeum. Místní legenda praví, že původní
pevnost dostala své pojmenování podle ženy, která je zde
zazděna. Tou měla být manželka jednoho z bratrů, který
pevnost stavěl. Pověrčivé ženy přicházejí ze zdi, kde by
žena měla být zazděna a sbírají rozpuštěný vápenec,
který poté vypijí, aby jim byla zajištěna dobrá laktace.
Máme trošku poruchový aubotus, včera při přejezdu z
Tirany se na palubovce rozsvítilo velkým STOP a
kontrolka vody. Řidič jel ale nerušeně dál. Dneska pro
změnu mrkala kontrolka dobíjení. To už řidič řešil více.
Naštěstí pomohla výměna řemene a my zdárně dorazili zpět
do Durres.
FOTOGALERIE
pátek 13.
května 2016:
Durres - Ardenica - Apolonie -
Vlore - Rradhime (mapa)
Ty jo …
dneska je pátek 13.! Ne že bych byl pověrčivý, ale
pokaždé ve mně toto datum vyvolá mírné mravenčení. Ovšem
počasí vůbec nanapovídalo nějakému krizovému dni! Na
obloze bylo sice pár mráčku, ale jinak vše konečně
doplňovaly sluneční paprsky. Jaderské moře u hotelu v
Durres mělo hned jinou barvu a možná i pinie u bazénu
voněly nějak jinak!
Zamáváme přístavnímu městu Durres a zamíříme na jih,
podél albánské riviéry. Krajinou políček a vinic jsme se
dostali nejdříve ke starému klášteru Ardenica. Komplex
shlíží do údolí již stovky let. S největší
pravděpodobností se zde usadili již staří Ilyrijci a
založili první pohanský chrám. Na jeho základech stojí
dnešní pravoslavný klášter a kostel. Pán, který nám
otevřel se moc nadšeně netvářil. Navíc zde byla značka,
že se nesmí fotografovat. Místo bylo ovšem tak malebné,
že to členové výpravy nevydrželi a fotili. Později
přijel školní výlet a studentům byla nějaká značka šuma-fuk,
tak se začlo fotit ve velkém. Komplex a kostel Zrození
Panny Marie měl během komunistického období velké
štěstí. Nikdo jej nezavřel, nebo nijak neomezoval. Proto
dnes nyní můžete shlédnout překrásnou výzdobu a ikony.
Každý rok v srpnu sem přicházejí poutníci, aby vzdali
hold Panně Marii.
Z kláštera jsme pokračovali dále na jih a také hlouběji
do historie. Tedy ne hned. Další zastávka byla historií
nedávnou, u jednoho z mnoha bunkrů, pojmenovaného Hi Mom!,
dle nápisu na stěně. Zde, podél pobřeží je možno najít
desítky či stovky bunkrů, sloužící původně k obraně země
v případě napadení … co k tomu dodat? Snad jen to, že
nyní jsou bunkry přestavěné na sklípky nebo obydlí.
Přes město Fier jsme dorazili do ruin starobylého města
Apolonia, významného starořeckého města v oblasti
Ilýrie. Ležela na pravém břehu řeky Aoös (dnešní Vjosë).
Založili ji roku 588 př. n. l. řečtí kolonisté z Korintu
a z jemu podřízeného ostrova Korfu, a to na místě, které
dříve obývaly ilyrské kmeny. Svého času šlo o významný
přístav, který konkuroval Epidamnu (pozdější Dyrrachion,
dnešní Drač). V římském období Apollonia přímo kvetla,
existovala tu významná filosofická škola. Místo
navštívil císař Julius Caesar a jeho synovec Augustus
zde studoval společně s Agrippou. Město je rovněž
zmíněno v Bibli, kdy apoštol Pavel promlouvá právě k
Agrippovi. Město Apolonia existovalo cca od 6. století
př. n. l. až do 4. st. n. l., kdy jej obyvatelé kvůli
zemětřesení a posunu koryta řeky opustili. Vše začalo
chátrat a stavby byly postupně rozebírány na jiné
projekty. Z materiálu byl částečně postaven i nedaleký
kostel Pann Marie s velmi zajímavým muzeem.
Stejnou trasou jsme se vrátili na halvní silnici a
pokračovali do Vlora (cca 50 minut) - druhého největšího
albánského přístavu na rozhraní Jaderského a Jónského
moře. Známý je už z římských dob pod názvem Aulos,
později se často používal také název Valona. Drobná
mešita Muradi pochází z turecké doby. Nezávislost
Albánie byla v roce 1912 vyhlášena právě zde. Původně
byl plán navštívit Muzeum nezávislosti (nebylo na
programu), ale většina členů výpravy se rozhodla
návštěvy neúčastnit, tak jsem ji zrušil. Raději jsme se
šli podívat do přístavu a strávit čas u dobré kávy.
Pobřežní silnice nás zavedla do Rradhime, ve Vlorském
zálivu, naproti největšímu albánskému poloostrovu
Karaburn, kde byl v komunistickém období zakázán vstup.
Musím ještě také zmínit letní dům bývalého
komunistického diktátora Hoji- 3 patrovou vilu stojící
na útesu nad zálivem. V minulosti, když sem diktátor
přijel, byl tunel vedoucí na silnicí uzavřen.
FOTOGALERIE
sobota 14.
května 2016:
NP Llogara (mapa)
Předpověď
počasí na sobotu ukazovala nádherný den, plný sluníčka …
po snídani se zde objevily už mráčky, ale nic závažného.
Radoval jsem se, jako ostatní členové výpravy, jak si
užijeme poloostrov Karaburn, který na nás vyhlíží z
druhé strany zálivu. Začalo trošku foukat … začalo
foukat víc a majitel lodi za mnou přišel, že to bude
trošku houpat. Že zkusíme raději počkat, aby se vítr
uklidnil. Když se všichni členové výpravy sešli, foukalo
už docel hodně. Mé varování ohledně houpání nikoho
neodradilo, což bylo fajn. Posléze se vlny na hladině
začaly lámat a loď se zmítala uvázaná u mola, jen tak
tak, že se neutrhla. To byla asi poslední kapka k tomu,
že jsem se rozhodl výlet na Karaburn zrušit. Obával jsem
se, že by asi nedopadl dobře. Čili protější polostrov
bude námi nenavštíven … třeba příště. A tak to bylo
krásně naplánované – projížďka kolem námořní základny,
poté nakouknutí do jeskyně, kde se v 18. století
schovávali piráti z černohorského Ulcinje, pobyt na
pláži či trek a na závěr oběd. Dokonalé, co myslíte.
Bohužel příroda byla proti nám. Vlastně i technika – náš
autobus má vymontovanou část motoru a čeká na náhradní
díl z Tirany.
Ale samozřejmě na hotelu jsme nezůstali. Náhradní
program byl přejezd do národního parku Llogara a výšlap
po jedné ze stezek. Národní park zahrnuje pobřežní pás
hor mezi Oricumem a Dhërmi. Horské pásmo se táhne nad
Albánskou riviérou. Dominantním vrcholem je Maja i
Anastaius (Anastáziova hora), jejíž nadmořská výška
přesahuje 1 300 m. Zdejší svahy jsou porostlé borovicemi
a jedlemi.
Od moře bylo třeba nejdříve vystoupat do 900 metrů, kde
byl výchozí bod a poté už dál po svých. Na vrcholku
kopce byl ovšem napíchnut tmavý mrak, nevěstící nic
dobrého. Po chvíli šlapání se nám otevřel krásný výhled
na moře a nedaleký řecký ostrov Korfu. Tím ale výhledy
skončili. Pomalu, ale jistě naše kroky vedly do
klesajícího mraku a sílícího větru. Výšlap by byl mnohem
krásnější, kdyby byl doplněn výhledy, ale člověk nemůže
chtít všechno. Llogarský národní park známe pouze s
větrem a mlhou. Nebyli jsme ovšem jedinými turisty, jež
se dnes rozhodli pro výšlap. Ccca 5 km stoupání z 900 do
1300 metrů trvalo něco málo přes hodinu a půl. Otočkou
byl nejvyšší bod s vysílačem. A bylo i dobře, že se
nešlo dál. Vítr sílil víc a víc, podle mne dosahoval
rychlosti kolem 60-70 km/hod a stejně tak klesaly mraky.
Někteří členové výpravy navíc nebyli na takové počasí
připraveni a šlapali v žabkách apod … co k tomu dodat.
Cestou zpět jsme se zastavili v obchodě, kde si členové
výpravy mohli zakoupit ohnivou vodu pro zahřátí. To si
myslím, že bylo nejvíce kvitováno.
Po krátkém odpočinku jsme se zájemci vyrazili směr Vlora,
ale ne do města samotného, spíše na kopec nad ním – Kus
Baba. Je zajímavý jednak velmi pěknou vyhlídkou na
hlavní ulici Vlory, od Vlajkového náměstí až po Památník
nezávislosti a pak také je zde chrám islámské sekty
beštake. Toto jsou šítší muslimové, kteří vyznávají
refomovaný islám. Mohou malovat tváře, zapalují svíčky
jako křesťané, ženy nemusejí chodit zahalené. To se
samozřejmě běžným muslimům nelíbí, a proto byli ze svých
domovin vyhnáni a našli útočiště zde v Albánii. Jejich
počet se uvádí kolem 100 000. Malou část naleznete také
v Kosovu. Právě na kopci Kus Baba je pohřben jeden z
jejich „arcibiskupů“ a také ostatní vysocí náboženští
činitelé sekty.
Cestou zpět nám krásně na zálivem zapadalo sluníčko a
nebe se zbarvilo do ruda, což znamená změnu počasí. A
skutečně dle předpovědi zítra má zase přijít déšť. Tak
trošku v hloubi duše doufám, že to nebude pravda ...
FOTOGALERIE
neděle 15.
května 2016:
Rradhime - Saranda (mapa)
Dneska
vstupujeme do druhé poloviny putování po balkánské
Albánii. Odpoledne dorazíme do nejjižnějšího města země
- Sarandy. Píšu města, protože ještě dál leží několik
vesniček a také archeologické naleziště Butrint. Pak už
bude následovat otočka na sever a také odklon od
„albánské riviéry“. Musím říct, že i těch několik málo
dní mi stačilo, abych mohl o Albánii prohlásit, že je to
skutečně opomíjená perla Balkánu. Možná pro to mluví
její bývalá izolovanost nebo ta skutečnost, že zde byli
napadeni a zabiti dva čeští turisti. To, že se jednalo o
chorého útočníka a že prostě byli ve špatný okamžik na
špatném místě našince asi nepřesvědčí. S klidným
svědomím můžu říct, že země stojí za návštěvu.
Předpověď počasí skutečně vyšla. Ráno se nad zálivem
stahovaly mraky, jež nevěstily nic dobrého. Navíc
přejezd přes Llogarský průsmyk byl ještě ponurejší než
po včerejším treku. Mrak napíchnutý na kopci byl temný a
vítr cloumal autobusem i okolními stromy tak, že nikdo u
„Vlajkové borovice“ nevystoupil … ona nebyla ani pořádně
vidět. Jedná se o místní symbol, strom ohnutý větrem do
tvaru vlajky. Mraky se rozestoupily až na druhé straně
kopce, kde se otevřel výhled na riviéru a přilehlé
pláže. Z té výšky vypadaly jako písečné, byly ovšem
oblázkové.
Silnice se klikatila a chvíli klesala, potom zase chvíli
stoupala a tak pořád dokola. To byla cesta po riviéře.
Vše dokreslovaly změny počasí. Tak jako cesta, měnilo se
i počasí. Chvíli pršelo, chvíli ne. Člověk si v hloubi
srdce přál, aby vysvitlo sluníčko. To jako by se s námi
dneska odmítalo kamarádit!
První zastávka byla na pláži Juno. Ne na koupání, ale
jelikož nedaleko nad zálivem stojí armádní budovy, kde
se v minulosti tajná policie setkávala se svými tajnými
agenty. Nyní jsou budovy stále ve vlastnictví armády,
ale je zde ubytovací kapacita pro vojáky. Nepíšu hotel
či ubytovna, ani jedno to nesplňuje. Někteří členové
výpravy se zajímali o toto místo, někteří zase o nabídku
plážového baru. Každý si našel své.
Nedalekou vesnici Himara jsme jen projeli a pokračovali
do Port Palermo rozkládajícího se na břehu Palermského
zálivu nedaleko obce Qëparo na jihu Albánie. Během
období nadvlády komunistů zde bývala ponorková základna.
Dodnes je patrný tunel proražený do skalního útesu,
který sloužil jako kotviště pro ponorky během Hodžovy
éry. Jižní části zátoky dominuje dobře zachovalá pevnost
Ali Paši Tepelenského postavená na počátku 19. století,
která je přístupná veřejnosti. Zajímavostí je, že kromě
všudypřítomných bunkrů zde na stráních ještě najdeme
porosty agáve, které byly vysázeny v době Hodžovy
nadvlády na ochranu proti nepřátelským výsadkářům. V
zálivu, na ostrově uměle spojeném s pevninou stojí hrad
Ali Pasha, dar pro generálovu manželku, postavený v roce
1820. Jakmile jsme vysedli z autobusu, přihnala se na
nás bouřka a my se jen tak tak schovali v příbytku
nějakého bezdomovce. Naštěstí nebyl doma a vedlejší
místnost plná šalvěje krásně voněla. Jakmile déšť ustal,
vydali jsme se na prohlídku hradu. Místní „průvodce“,
strejda nás přivítal krásným pozdravem „dobrý den“ a
seznámil s hradem. Na první dojem působí stavba jako
maličká. Jakmile ovšem vejdete dovnitř, tak zjistíte, že
je velmi členitá a občas jsem měl pocit, že se zde
ztratím. Z terasy je navíc krásný výhled do okolí. Škoda
jen neustávající bouřky.
Vesničky zde už mají typický řecký charakter a jsou
všechny pravoslavné. Až tedy na jednu - Borsh (neplést
prosím s polévkou). Ještě před Borshem jsme navštívili
místní výrobnu olivového oleje. Prohlídka mi trošku
připomínala film Marečku, podejte mi pero a scénu „Hujer,
meteleskum bleskum!“ Každopádně zde byly uspokojeny
potřeby členů výpravy na nákup místního olivového oleje.
Z Borshe jsme plánovali hodinový výstup na hrad nad
vesnicí. Počasí nám opět zhatilo plány, proto jsme
raději zavítali do místní restaurace s poetickým názvem
Vodopád na oběd. Stavba se rozkládá nad hřmícím
vodopádem. Členové výpravy ocenili tento gastronomický
zážitek – jehněčí žebírka spokojeným odfukováním při
pokračování jízdy do našeho cíle Sarandy. Byli určitě
rádi, že jsem je nehnal na hrad. Snad někdy příště.
Saranda asi každému vyrazila dech. Nejdříve příjezdem …
špinavé předměstí plné stavebních strojů se přeměnilo v
malebné město rozprostírající se na svazích nad zálivem
s výhledem na Korfu. Přestalo navíc pršet a vysvitlo
sluníčko. Příjemné letovisko Albánské riviéry na dohled
od řeckého ostrova Korfu se pyšní několik set metrů
dlouhou pobřežní promenádou s datlovými palmami. Bílé
domy se svažují k zálivu ve tvaru mořské podkovy. V
restauracích podél pláže se prodávají čerstvé rybky,
pečené nebo uzené. Jméno přístavu má původ v řeckém
slově saranda, tj. čtyřicet, protože zdejší raně
křesťanský kostel byl na začátku 20. století zasvěcen
čtyřiceti křesťanským mučedníkům. Sarandë bylo však
osídleno už ve starověku, na což nás upozorňují i zbytky
půlkruhových hradeb ze 4. století. Z přístavu Sarandy
jezdí rakety (rychlolodě) na Korfu. Já osobně si tuto
loď pamatuju z roku 1980, kdy jsem byl s rodiči v
bulharském Sozoplu a jednou jsme s ní jeli. Škoda jen,
že je zde oblázková pláž, ne písečná. Pak by k
dokonalosti nic nechybělo!
FOTOGALERIE
pondělí 16.
května 2016:
Saranda - Butrint - Gjirokastra (mapa)
Albánské
Monte Carlo učarovalo asi všem členům výpravy, ale i tak
musíme pokračovat dál. Dnes téměř na hranice se
sousedním Řeckem, k národnímu parku a archeologickému
nalezišti Butrint. Je to jedna z nejjižnějších částí
Albánie. Nevím, jestli jsem se zmiňoval, ale ze Skadaru
na severu až sem je to cca 450 km. Není to vzdálenostně
nijak daleko, jen po místních kroutivých silnicích to
vcelku trvá.
I do Butrintu jsme se dostali oklikou. Přímo to kvůli
probíhající stavbě silnice nešlo. Nejvýznamnější antický
areál v Albánii je pozůstatkem starověkého města
Buthrotum. V roce 1992 byl zapsán na Seznam světového
dědictví UNESCO a v roce 2000 tu byl založen Butrintský
národní park (Parku Kombëtar i Butrintit), který chrání
nejen přírodní krásy, jako tomu bývá u národních parků
ve většině zemí, ale především kulturní památky areálu.
Památky a stavby, které zde byly nalezeny, sahají od
doby bronzové až do 19. století. Okolní příroda je však
také zajímavá, jsou tu lesy a ekosystém závislý na
vodách blízkého sladkovodního jezera Butrint, které je
kanálem Vivari odvodňováno do Jónského moře. Voda v
okolí vytváří mokřady, které jsou součástí mezinárodní
Ramsarské úmluvy pro ochranu mokřadů. Archeologický
areál Butrint leží na úplném jihu Albánie, nedaleko
řecké hranice a naproti řeckému ostrovu Korfu, cca 18 km
na jih od letoviska a přístavu Sarandë. Je umístěný na
kopci a shlíží na kanál Vivari a celý národní park.
Silnice ze Sarandë do Butrintu byla postavena v roce
1959 u příležitosti návštěvy sovětského vůdce Nikity
Chruščova.
V národním parku by člověk mohl strávit několik hodin,
den či i více dní, záleží na hloubce zájmu o historii
místa. Nejstarší osídlení sahá až do 8. století př. n.
l. Poté pokračují helénistické stavby, římské, turecké a
benátské. Jsou zde pozůstatky pohanských chrámů, vil
bohatých římských občanů, křtitelnice, baziliky apod.
Vše se zde dokonale prolíná a navazuje na sebe. Na
rozdíl od navštívené Apolonie je místo mnohem
rozsáhlejší, dokonaleji zpracované a vykopávky
krásnější.
Po prohlídce a krátké zastávce u místa, kde se kanál
Vivari vlévá do Jónského moře, s vyhlídkou na Korfu,
jsme se zastavili v letovisku Ksamil (nebo Xamil).
Stejně tak jako v Sarandě, tak i zde probíhají horlivé
stavební práce, aby toho stačili co nejvíce dokončit
před sezónou. Na rozdíl od jmenovaného města zde ale
není kamenitá pláž. Je na ní jemňoučký bílý štěrk, téměr
jako písek. Sice z něj nejdou postavit bábovičky, ale na
rozdíl od sarandských šutrů je to velká změna. Moře zde
má barvu jako na Sardinii nebo na Maledivách. Malebnou
atmosféru dokresluje Xamilské souostroví se zelenými
háji. A zastávka nebyla jen pastvou pro oči, členové
výpravy ji využili k ochutnání místních specialit a
vína.
Poobědový přejezd si možná většina členů výpravy
nepamatuje, ale vedl kolem řeky Bistrica, přes Širokou
horu a další národní park Blue Eye (Modré oko). Je to
„vodní“ národní park, kdy nádrž kam vyvěrá pramen má
tvar oka a také barvu modré duhovky. Pramen chrlí
neuvěřitelných 6 kubických metrů vody za sekundu a
poskytuje vodu říčce Bistrici tekoucí umělým, 25 km
dlouhým kanálem do Jónského moře. Teplota vody je 13
stupňů Celsia a její tmavě modrá barva v centru a
světlejší po stranách dala vyvěračce její jméno. Při
pokusu zjistit hloubku se potápěčům podařilo dostat do
hloubky 70 metrů, ale dna nedosáhli. Zmizel v úzkých a
nepřístupných prostorách. Domnívají se, že vede ještě
2-3 km pod zemí, kam se není možno už dostat.
Po průjezdu Muzinským průsmykem se před námi otevřelo
Drinské údolí, pojmenované podle řeky Drina. Je
fantasticky zařezáno mezi dvojici pohoří a rozprostírá
se zde jako koberec. Jakmile se sjede dolů z kopce, tak
silnice vedoucí doprava končí na hranicích. Zatímco
doleva projedete kolem řeckých vesniček, byť jste v
Albánii, až do města Gjirokastra.
Město Gjirokastra je součástí světového kulturního
dědictví UNESCO jako jedno z mála zachovalých měst z
osmanské éry na Balkáně. Je známo také jako město bílých
střech, protože unikátní domy připomínající věže mají
střechy z kamenů vybělených sluncem. Jejich krásu
doplňují dřevěné balkóny, a pokud se vám podaří některý
z domů navštívit, objevíte dechberoucí vyřezávané
dřevěné stropy. Překrásné město Gjirokastra s bouřlivou
minulostí inspirovalo také mnoho básníků i spisovatelů.
Už z moderního města obklopujícího historickou část v
kopci můžete vidět jeden z největších historických domů
ve městě – dům rodiny Zekate. Jedná se vlastně o
opevněnou věž (známou jako „kullë“ – slovo pro věž v
turečtině). Podobné domy patřily většinou bohatým
rodinám obchodníků nebo úředníků. Spodní část byla
kamenná a vršek, který obývala rodina, dřevěný. Ve
stěnách byly střílny, které sloužily pro obranu domu v
době ohrožení.
Zekate house byl postaven v letech 1811–1812 a skládá se
ze dvou mohutných věží a velkého klenutého průčelí. V
přízemí byly skladovací prostory, kuchyně a také
cisterna se zásobou vody. Prostředkem domu vede
schodiště, které nás zavede do prvního a druhého patra,
jehož obytné místnosti byly určeny pro různé příbuzné.
Ve třetím patře je velký přijímací pokoj a dvě menší
místnosti. Zdi zdobí překrásné malby květin a krása
dřevěných stropů je nepopsatelná. Velkému pokoji vévodí
krb a zajímavé jsou také skříně s vestavěným schodištěm
vedoucím na balkón nad skříněmi, který sloužil pro
muslimské ženy, které ne vždy měly být viděny. Součástí
posledního patra je také rozlehlý balkón s výhledem na
celé město i hory zvedající se za řekou Drinit.
Ve čtvrti Palorto, která je nejzachovalejší částí
starého města, se nachází etnografické muzeum. Dům, ve
kterém muzeum sídlí, je rodným domem Envera Hodži,
komunistického diktátora z let 1944 až 1985. Dům byl v
podstatě nově postaven po požáru v roce 1966. Vypadá
jako tradiční osmanský dům starých časů, jeho jednotlivé
části byly zkopírovány od tradičních domů ve městě
Gjirokastra. Má čtyři podlaží, z nichž všechny jsou
otevřeny pro veřejnost a jsou plné tradičních kusů
nábytku a dalších historických exponátů – domácích
předmětů, lidových krojů a kulturních artefaktů
typických pro bohaté rodiny obchodníků a osmanských
správců z Gjirokastry 19. století.
Výborný stav domu etnografického muzea kontrastuje s
některými ostatními domy – věžemi – ve starých čtvrtích.
Ty většinou patřily bohatým rodinám a tak byly
vyvlastněny v době Hodžovy vlády a o mnoho z nich se
nikdo pořádně nestaral. Dnes, kdy jsou pod ochranou
UNESCO, je zase problém s vysokými náklady na jejich
opravu. A tak je řada domů nenávratně zničena, těžké
kamenné střechy se propadají a demolují dřevěné stropy.
Nad městem se tyčí hrad, jehož první část byla postavena
již ve 12. století. Největší stavební práce byly
provedeny za sultána Beyazida II. kolem roku 1490.
Nádvoří dominující věž s hodinami i akvadukt přivádějící
do hradu vodu ze vzdálenosti větší jak 10 km z hor byly
vystavěny za vlády Ali Paši Tepelenského.
Hned po průchodu bránou opevnění se dostanete do dlouhé
galerie lemované děly. Všechny tyto zbraně pochází od
italských a německých okupačních vojsk z druhé světové
války. Na konci galerie vás čeká krásný výhled na město
a také letadlo Lockheed T-33 Shooting Star. Letadlo
muselo přistát na letišti Rinas (nedaleko Tirany) v
prosinci roku 1957 kvůli technickým problémům. V
prostorech hradu se také nachází vojenské muzeum
věnované boji partyzánů proti italským a německým
okupačním silám v letech 1939 až 1944. Z něj je možné si
prohlédnout vězení, které bylo vybudováno za krále Zogu
a používáno až do roku 1968 komunistickým režimem.
FOTOGALERIE
úterý 17.
května 2016:
Gjirokastra - Byllis - Berat (mapa)
Sluníčko vychází na albánské nebe a vypadá, že dneska
nás bude doprovázet. Ale nemůžeme chválit dne před
večerem. Pohybujeme se v horách, takže změny jsou zde
více než časté a tudíž i když předpověď ukazuje hezky,
může se rychle změnit. Zatím tomu ale nic
nenasvědčovalo. Vyhlídka z restaurace na snídani byla
také velmi pozitivní – albánská vlajka a gjirokastrijské
domy vše doplňovaly.
Primárně byly našim cílem ruiny antického města Byllis.
Podle informací měla cesta do Byllis trvat skoro tři
hodiny. To mě trošku zarazilo, protože podle mapy to
bylo 140 km. Jak už ale vím, kilometrová vzdálenost zde
nic neznamená. A jak jsem se později přesvědčil, bylo
tomu tak i zde. Cesta Drinským údolím byla nejdříve
dokonalá, jakoby dálnice. Pak se ale začala více kroutit
a vlnit a bylo nutno jet pomaleji. Od města Ballsh už to
šlo jen krokem. Utržené krajnice, zvlněný asfalt … to
bylo to co nás doprovázelo. Špatné značení nás také
trošku zmátlo, a tak bylo nutno se v Ballshi otočit a
vrátit se kus přes ropná pole. Ano, čtete správně –
ropná pole. Ballsh a okolí je známý tím, že se zde těží
a předzpracovává. Poté se ale vozí do Řecka na dokončení
procesu a poté zase zpět. Z toho je jasné, že se na všem
někdo pěkně přiživí.
Byllis neleží také na hlavní turistické trase. Areál
oproti dříve navštíveným působil opuštěně a navíc začalo
pršet. Déšť ovšem netrval dlouho a my se mohli vydat na
prohlídku. Nejdříve vše vypadalo, jako ostatní areály s
vykopávkami. Ovšem jakmile jsme došli na druhou stranu
planiny, kde město leželo, otevřela se před námi
vyhlídka na koryto řeky Vjosa, poloostrov Karaburn,
ostrov Sezan, Vlorský záliv a v dálce na Llogarský
průsmyk. To asi vzalo všem členům výpravy dech a
nezbývalo než se jen kochat!
Město pravděpodobně vzniklo v polovině 4. století př. Kr.
a možná bylo založeno samotným králem Pyrrhem. Mísila se
zde illyrská kultura s řeckou, která však převládala a
nakonec Byllis úplně helenizoval. Ještě z 5. století po
Kr. existují doklady, že v Byllisi sídlil biskup. Město
zaniklo někdy v raném středověku. Aglomerace Byllis se
rozkládala na 30 ha, obklopovalo ji přes 2 km hradeb se
6 bránami a přes město vedla významná cesta z Apollonie
do Makedonie. Význam Byllis dokládá i nalezené vlastní
městské mince.
Po nutné přestávce u kávy v nedaleké kavárně jsme
vyrazili přes všechna města začínající na B … už v tom
mám trošku zmatek – Butrint, Byllis, Ballsh a spíme v
Beratu. Kdo se v tom má vyznat. Cesta se vlnila mezi
horami, mezi městečky, řekami … Nedaleko od Beratu jsme
se zastavili ve vinárně Kantina E Veres Cobo na
prohlídku vinařství a ochutnávku místních produktů. O
víně toho členové výpravy ví už hodně, takže je spíše
lákala samotná ochutnávka na závěr. A dočkali se. Vína
zde mají více než vynikající. Doufám, že doma ocení mou
volbu!
A to už bylo co by kamenem dohodil a zbytek došel do
dnešního cíle – Beratu, nejstaršího města v Albánii.
Samotné město si necháváme na zítra. Dneska už jsem po
náročném přejezdu nechtěl členy výpravy nijak trápit.
Odpočinek je potřeba.
FOTOGALERIE
středa 18.
května 2016:
Berat - Lushnja - Tirana (mapa)
Nevím proč, ale dneska už má od
rána čtvrtek, s tím že zítra odlítáme z Albánie domů …
Ale ne, ještě musíme prohlídnout Berat a strávit nějaký
čas v hlavním městě Tiraně.
Včera, když jsme přijeli do hotelu, tak byl Berat vidět
v dálce. Tuším ale, že žádný z členů výpravy netušil, co
jej dneska čeká. Ač to tak nevypadalo, tak program
skutečně graduje tomu nejlepšímu. Snad tuto reputaci
nepokazí Tirana. Ono už to u hlavních měst bývá, že
někdy člověka jen rozzlobí … slušně řečeno. Stejně tak i
gradují jednotlivé hotely. Jen počasí nám občas nepřeje.
Azurová obloha nad Beratem ovšem vypadá, že k dešti se
neschyluje.
Z nové části města, poblíž asi bývalé textilní továrny
jsme kolem hřbitova vystoupali k parkovišti u citadely.
Zároveň zažili dobrodružné chvíle vyhýbání dvou
autobusů. Berat je malebné město, jehož charakteristické
bílé domky s červenými střechami jsou naskládané jeden
na druhém ve svahu kopce. Jedná se o starou muslimskou
čtvrť Mangelem s uzounkými uličkami. Na kopci stojí
citadela, kde se z neuvěřitelného počtu 42 pravoslavných
kostelíků zachovalo 8. V době vlády Turků žili v
pevnosti křesťané, kteří si udrželi svoji víru a
kulturu. V kostelech i v malém muzeu se tu dochovaly
nádherné ikony velkého albánského mistra Onufriho. Pod
kopcem stojí několik starobylých mešit a na druhé straně
řeky Osum křesťanská čtvrť Gorica. Celé město je navíc
obklopeno horami, vrchol Partizanit blízkého pohoří
Tomorri dosahuje výšky 2 416 m. Berat je také nazývaný
Albánský Bělehrad a v roce 2005 bylo město spolu s
městem Gjirokastër zapsáno na seznam světového dědictví
UNESCO. Dneska se tu slavilo také 30. let od otevření
Onufriho muzea, takže se sjížděla smetánka z širokého
okolí, dokonce i televize tu byla a pana starostu jsme
potkali …
Závěr prohlídky byl na pěší promenádě, kde členové
výpravy mohli vyzkoušet místní specialitu – tzv. burek
(plněnou placku) anebo jen tak relaxovat u kávy a
pozorovat okolní život.
Cestou do Tirany jsme se ještě zastavili ve městě
Lushnja, odkud burek pochází a kde je nejlepší. Zde si
mohli členové výpravy dát s ricottou, masem nebo
špenátem a k tomu albánský redbull – jogurt smíchaný s
vodou a solí. Já vyzkoušel burek, pivo a jogurt … vše
najednou … ale přežil jsem.
Albánská kuchyně je ovlivněná řeckou, tureckou, italskou
a obecně středomořskou kuchyní. Její kouzlo spočívá
především v přírodním charakteru všech surovin. Farmáři
nemají prostředky na nákup pesticidů a umělých hnojiv, a
tak jsou jejich produkty skutečně „bio“. Hodně se tu
jedí rajčata, okurky, papriky a olivy, ze kterých se
připravuje salát zalitý (celkově hojně používaným)
olivovým olejem a octem se solí. Nechybí ani lilky,
fazole, mrkev, zelí či brambory. Na zimu se zelenina
nakládá do vinného octa. Stejně dobře nakoupíte na
tržištích v sezóně i čerstvé ovoce.
Jako jinde na Balkáně je tu oblíbené grilované maso,
především skopové, ale i vepřové, telecí a jiné. Telecí
maso můžete dostat např. s vlašskými ořechy nebo
fazolemi. Především na pobřeží si můžete objednat
vynikající a čerstvé ryby a mořské plody, sladkovodní
ryby i ve vnitrozemí. Z dostupných ryb je možné jmenovat
levrek (morčák evropský), kocë (mořská pražma), merluc
(štikozubec), qefull (parmice), ngjalë (úhoři), kapry a
z mořských plodů krevety, humry či slávky (ty se dokonce
chovají v Butrinském zálivu).
Maso a ryby se koření klasickými středomořskými
bylinkami jako tymián, oregano, černý pepř, máta,
bazalka a rozmarýn. Často však připravovaná jídla bývají
jednoduchá a používá se jen jeden druh koření. Tradiční
albánská kuchyně využívá na doplnění masa často
zeleninu, jogurt a sýr. Kromě následujících jídel stojí
z albánské kuchyně za zmínku např. ještě lilek plněný
sýrem či pečené pórky. Ze salátů se můžete setkat kromě
klasického „řeckého“ i s bramborovým, fazolovým nebo
zelným salátem. U každého jídla je všudypřítomný chléb (bukë).
Albánci pijí nejčastěji minerální vodu, slazené
nealkoholické nápoje, víno (z místní produkce není
špatný merlot, cabernet či tokajské víno) a pivo (v
hlavním městě se vyrábí Tirana, v Korcë stejnojmenná
značka Korcë). Zrádná je čirá pálenka z vinných hroznů
zvaná raki, kterou Albánci pijí ve velkém množství. Může
být vyrobena i z moruší či švestek. Docela dobrá je
místní brandy (koňak) značky Skandërbeu. Narazit můžete
i na nápoj z bylinek známý i tady jako fernet.
Charakteristická pro albánskou kulturu je turecká káva
(kafe turke) připravovaná tradičním způsobem (v džezvě),
která je velmi sladká.
Při příjezdu do Tirany nám zbývalo něco času, tak jsme
navštívili Tiranskou mozaiku. Archeologické naleziště,
kde stála římská vila. Ruiny byly nalezeny v 70. letech
při výstavbě okolních domů. Měli jsme štěstí a potkali
se s archeologem, který jednak působil v Butrintu a také
zde v Tiraně. Byl členům výpravy připraven odpovídat na
všetečné otázky. Nakonec se debata svedla na
dělostřelecké koule a systém palby.
FOTOGALERIE
čtvrtek 19. května 2016:
Tirana - Pellumbasi - Petrela - Tirana (mapa)
Výlet do okolí Tirany a odpolední „city tour“ je
poslední, co nás z programu v Albánii čeká. Země je teď
každému daleko bližší a otevřenější, než tomu bylo
minulý týden ve středu. Očekávání členů výpravy se
pravděpodobně liší od toho, co zde čekali. Žádní kozáci,
žádný středověk, žádní střílející horalé … ale velmi
příjemná, rozvíjející se a bohatá země. Tím se dá
Albánie nejlépe popsat. Asi sem ale musí člověk jet,
jinak mu to nikdo a nikdy nevymluví. Dneska vyšel na
internetu krásný článek o albánských horách. Samozřejmě
mi to nedalo a přispěl jsem do diskuze. Já další reakce
nečetl, ale členové výpravy mi říkali, že můj komentář
ihned někdo doplnil, že nás mají všechny v Albánii
postřílet. Co k tomu dodat? Chudák člověk, co píše
komentáře podobného ražení.
S pečlivostí jsem sledoval předpověď počasí, protože v
dešti by náš program nešel uskutečnit. Počasí k nám bylo
ovšem milostivé a jen odpoledne se ukazovala možnost
deště. Za sluníčka jsme tedy vyrazili z Tirany a a asi
po hodině dorazili k prvnímu místu – do vesnice
Pellumbasi. Cílem byla jeskyně vysoko na skále. Jeskyně
je také známá jako Černá jeskyně. Jeskyně leží ve výšce
560 metrů a předpokládá se, že byla již v pradávnu
obývána. Nyní návštěvníky uchvátí stalaktity a
stalagmity. Stezka z vesnice má cca 3 km a stoupání je
někdy dosti náročné, vine se podél řeky Erzen, jež zde
pramení. Odměnou pro návštěvníky jsou ale úchvatné
výhledy na kaňon, řeku a okolní hory. To, že se po cestě
trošku zamažete od bláta, je nic oproti tomu, jak
dopadnete v jeskyni. Kéž by to ale v jeskyni bylo jen
bláto … ne netopýří bobky (guano). Stezka v jeskyni je
velmi, velmi kluzká a některým členům výpravy se stalo,
že se vyvalili a klouzali. Je zvláštní, navštívit
„surovou“ jeskyni, bez světel, stezek, hlídačů … prostě
jen vy, tma a netopýři. I přes výše uvedené občasné
potíže stála cesta za to. Při návratu do vesnice se nám
podařilo maličko zakufrovat a přijít na místo setkání z
druhé strany.
Po krátkém občerstvení program pokračoval návštěvnou
hradu Petrela, ležícího asi 30 minut od jeskyní. Členům
výpravy jsem sliboval, že nebude už žádný výšlap do
kopce. Jen krátký … ale i na hrad Petrela stál za to.
Jednak strmý, ale doprovázený krásným výhledem do údolí.
Petrela je známá tím, že zde žila Skanderbegova sestra
Mamica a vládla okolí. I sám Skanderbeg měl místo
oblíbené. Hrad je maličký, s jednou věží a nádvořím.
Nyní vše zabírá restaurace, kde doporučuji zkusit masový
mix nebo jehněčí … to tu umí ze všeho nejlíp.
Po návratu do Tirany a krátkém odpočinku a čase na
převlečení, někteří členové výpravy byli stále od bláta,
jsme se vydali na procházku Tiranou. Tato se stala
hlavním městem teprve v roce 1920 a vděčí za to
prakticky jen své geografické poloze ve středu země. Do
té doby byla jen malým bezvýznamným městečkem. Její
rychlý rozvoj ve 20. století z ní však udělal důstojnou
metropoli. Od dvacátých let se tu velmi činili italští
architekti, kteří vystavěli celou řadu státních a
vládních budov. Centrem je obrovské Skanderbegovo
náměstí, z nějž se rozbíhají široké bulváry. Takové,
jaké se zdály vhodné Mussolinimu pro fašistické pochody…
Kromě novějších budov celostátních úřadů a institucí,
Parlamentu a řady velvyslanectví si můžete v Tiraně
prohlédnout také starší Ethem Bejovu mešitu vyzdobenou
freskami. Vystoupit můžete i na 35 metrů vysokou
hodinovou věž, z níž se nabízí pěkný výhled. Zvláštní
budova Pyramidy měla sloužit komunistickému vůdci Enveru
Hodžovi jako mauzoleum, dnes ovšem chátrá jako mauzoleum
komunismu.
FOTOGALERIE
|
