|
PUTOVÁNÍ VÝCHODNÍM
TURECKEM
5. - 16. 9. 2011
5. září 2011: pondělí
Kvasice – Praha – Istanbul
– Ankara
Nápad
na výpravu do východní části Turecka, divočejší,
neobvyklejší než je ta západní se mi zrodil v hlavě už
právě v roce 2009, kdy jsem dvakrát navštívil onu
zmíněnou klasickou trasu vedoucí z Istanbulu přes
Ankaru, Kapadokii, Antalyi, Efes a Troju (více se o ní
můžete dočíst na
jiném místě).
Už tehdy jsem studoval cestopisy odkazující na „divoký
Kurdistán“, na „samorostlý východ země“, už tehdy jsem s
naším průvodcem Irfanem probíral místa, která by se dala
navštívit. Trvalo ale dva roky, než se současná výprava
stala skutečností.
Dnešní cestování začalo jako obvykle přesunem z naší
vesničky střediskové do Prahy a odtud už letecky směr
Turecko – nejdříve Istanbul a poté Ankara. Na letiště
jsem dorazil relativně brzo. Po členech výpravy ani
stopa, tak jsem v klidu rozbalil svou úřadovnu a
vyhlížel první příchozí. Ti na sebe nedali dlouho čekat
a vše šlo ráz-naráz. Až tedy na poslední dvě členky
výpravy. Bylo půl hodiny po uvedeném čase, ale nikde
jsem je neviděl, telefon mi také nezvonil. Tak jim
volám. Zjistil jsem, že čekají na druhém terminálu,
úplně někde jinde, než by měly být. Proč asi nezvedli
telefon a nezavolali mi, když mě nemohli najít? Odpověď
na tuto otázku se asi nedozvím. Hlavně, že jsou tady.
Letadlo do Istanbulu bylo plné, takže jsem se v
polospánku neustále překuloval z jednoho tlustého Čecha
sedícího vlevo na hubeného Turka doprava. Dvě a půl
hodiny letu bylo naštěstí za námi a já musel všechny
členy výpravy přesunout ve 40 minutách z jednoho
terminálu na druhý. Někteří se ploužili, jakoby za sebou
táhli závaží a vůbec je netrápilo, že v pět nám letí
další letadlo. Uf, stihli jsme to! Turkové mezitím
sloučili dva lety – jeden v 16:40 a náš v 17:00 do
velkého letadla. Fajn, to by nevadilo. Problém byl ovšem
v tom, že jim vůbec neseděly palubenky – já měl např.
sedadlo C a to tam vůbec nebylo, stejně tak další
cestující. Ve finále vše dopadlo dobře, všichni se
porovnali a my mohli pokračovat dál. Připomnělo mi to
situaci z roku 2009, kdy na místě jednoho z našich
cestujících seděl jakýsi strejda Turek. Tehdy bylo ale
letadlo poloprázdné, tak si dotyčný mohl sednout jinam.
Dnešek plný překvapení ještě ale nekončil. Přistání v
Ankaře bylo i přes počáteční zpoždění skoro na čas.
Naložili nás do autobusů a vezli do terminálu letiště. 4
členy výpravy ovšem zavezli úplně jinam – na domácí
terminál. Logicky, tady bychom měli skončit všichni, ale
to ne … já, se zbylou částí skupiny jsme byli na
mezinárodním terminálu a tady nám začali vyjíždět i
kufry. Oni čtyři nešťastníci se naštěstí po chvíli
dostali až k nám. Čekáme tedy na kufry, už je mají skoro
všichni členové výpravy, kromě mě a oněch v úvodu
zmíněných „cestovatelkách“. V duchu jsem se s kufrem už
rozloučil, protože jsem mezi tím stihl jít vyměnit
peníze a zase se vrátit a kufr pořád nikde. Naštěstí
zbylé kufry vyjely mezi posledníma!
Tak
honem najít Irfana (průvodce) a vyrazit do hotelu. Po
zbytek večera nás už žádné stresy nepotkaly a asi za
hodinu celá výprava dorazila do hotelu. Po ubytování
následovala večeře a vytoužená postel! Na rozdíl od
minulého zájezdu – myslím lodí po norských fjordech,
jsme si mohli s Terezkou konečně zatelefonovat. Vždycky
je to, jako bych byl kousek od ní a ne několik tisíc
kilometrů daleko!
6. září 2011: úterý
Ankara – Hatušaš – Amasyia (410 km)
Mapa dnešního putování
Včera
jsem usnul jako zabitý a nerušeně spal až do … do
okamžiku, kdy začal zvonit budík. Automaticky jsem po
něm chmátnul, aby už dál nevřískal. Dalších pět minut mi
ale trvalo si uvědomit, kde to jsem a co tu dělám. Uf,
už se mi něco podobného nějakou dobu nestalo. Asi vše
bylo způsobeno včerejším brzkým vstáváním. Po nějaké
době jsem se ale probral dostatečně natolik, abych si
uvědomil, že jsem v Turecku a začíná putování směrem na
východ. Takže nelelkovat a vstávat. Za chvíli zvonil
hotelový telefon s oficiálním buzením. Ten už si na mne
ale nepřišel.
Po
snídani jsem na počítači v recepci zkontroloval emaily.
Na mém notebooku se mi net nepodařilo rozchodit. Venku
před hotelem už postávali členové výpravy, tak jsem
zjistil, jaká je mezi nimi nálada a následně se vypravil
pro kufr do pokoje. Odjezd byl naplánovaný na 8 hodin.
Dnešní program zpočátku nezněl nijak náročně, jak se
ovšem později ukázalo, opak byl pravdou. Ale nebudu
předbíhat.
Na
obloze nebyl ani mráček, předpověď počasí také mluvila
za vše – jasno a teploty cca kolem 30 stupňů. Že bychom
se konečně prohřáli po tom propršeném létě? Už to tak
vypadá! Od hotelu jsme vyrazili nejdříve na „bulváry“
hlavního tureckého města Ankary. Nebudu se tady opakovat
o městě samotném, dočtete se o něm na
jiném místě mých
stránek. Projeli jsme také kolem Ataturkova mauzolea,
které jsem s některými členy výpravy navštívil už v roce
2009, proto letos nebylo na programu. Stejně jako tehdy,
i nyní bylo na programu muzeum Anatolijských civilizací.
I když někteří členové expozici navštívili, bylo dobré,
aby se sem podívali znova. Muzejní expozice byla totiž
skvělým úvodem do našeho putování tureckou Anatolií.
Prohlídka zabrala cca 2 hodiny a díky našemu brzkému
příjezdu jsme byli mezi prvními návštěvníky. Později už
bylo v muzeum narváno k prasknutí a také parkoviště
autobusů bylo plné, jak ho nikdy nepamatuji.
Po
prohlídce muzea a krátké zastávce ve směnárně jsme
vyrazili směrem na severovýchod. Všichni členové výpravy
byli řádně poučeni o Anatolijských civilizacích a také
byli určitě nedočkaví, až spatří sídlo jedné z
nejdůležitějších – Chetitů, kteří Anatolii ovládali
téměř 1 000 let. Mluvím o městě Hatušaš, zahrnutém na
seznam světového dědictví organizace UNESCO. Teda,
nazývat místo městem je hodně odvážné, nyní zde
návštěvníci naleznou pouze ruiny toho, co kdysi bývalo
20 000 město plné chrámů, královských paláců a dalších
budov.
Naše
první zastávka nebyla ve městě samotném, ale v Otevřené
svatyni nedaleko. Jedná se o skalní komplex dvou
chrámových galerií, které nikdy nebyly zastřešeny.
Příchozí schodiště lemují základy budov – vždy měly
kamenné základy, ale horní část byla postavena z
nepálených cihel, čili z ní se nezachovalo vůbec nic.
Budovy sloužily pravděpodobně jako skladiště darů bohům
a také jako obydlí správců areálu. V první galerii, kde
jsou stěny rozděleny mezi bohy a bohyně – skutečně na
jedné straně jsou reliéfy bohů a na druhé bohyň. V čele
návštěvníky upoutají siluety boha Tešupa a jeho manželky
Hepat, nejdůležitějšího božského páru. V pozadí reliéfů
je možné ještě vidět jejich syna a dvě dcery. Oproti
tomu druhá galerie je díky své větší uzavřenosti lépe
zachovaná. Zde reliéfy zobrazují boha podsvětí a také
„zástup trpaslíků“, teda zástup božstev. Na závěr
prohlídky nesmělo chybět nakupování. Pozitivní zde byla
tak skutečnost, že nabízené suvenýry – kopie skalních
reliéfů, jsou zde vyráběny, tedy žádný nákup v Číně.
Místní suvenýry mají alespoň nějakou hodnotu.
Po
obědě v místní restauraci pokračovala společná prohlídka
areálu původního města Hatušaš. Kvůli jeho rozloze –
okruh má asi 7 km, se zde jezdí autem nebo autobusem.
Pěšky by prohlídka snad trvala celý den. Jak je vidno, z
areálu je odkryta pouze malá část, zbytek stále čeká na
své objevení a nikdo neví, zda se tomu tak někdy stane.
První zastavení bylo u Lví brány – jedné ze vstupních
bran do města, které je stále obehnáno pozůstatky
městských hradeb. Stejně jako budovy, měly i tyto
kamenný základ a horní část byla postavena z nepálených
cihel. Podobně, jako u středověkých měst, tak i zde
nebylo možné projít branou po západu slunce. Otevírala
se, až se slunce opět objevilo na obloze. Jako důkaz, že
branou nikdo neprošel, sloužilo pečetidlo. Ale zpět k
prohlídce areálu – Lví brána si získala pojmenování
podle dvou lvů střežících vstupní část brány, z vnitřní
strany už tato strážná zvířata nebyla. Na tehdejší
návštěvníky, kolem roku 1 500 př. n. l. působila
zvířata určitě impozantně.
Druhým zastavením byla nedaleká Brána sfingy. Ve
skutečnosti se jedná o uměle navršený pahorek o výšce
asi 15 metrů, délce 200 metrů a šířce 80 metrů. Tímto
vede tunel ústící venku z města. Archeologům se prozatím
nepodařilo odhalit jeho účel. Brána samotná je na
vrcholku kopce připomínající pyramidu. Vnější strana je
pokryta dokonale urovnanými kameny, které umocňují pocit
pyramidy. Opět pojmenování brány souvisí s výzdobou. Zde
byly čtyři sfingy. Dvě z nich zůstaly zachovány, ale dvě
byly bohužel nenávratně zničeny.
Trošku nás tlačil čas, tak bylo mou snahou zastávku u
Královské brány přeskočit. Jeden z členů výpravy ovšem
trval na pořízení fotografie, tak bylo nutné zastávku
uskutečnit. Královská brána byla stejné konstrukce jako
první zmíněná – Lví.
Následovala Zeď nápisů s téměř nečitelnými chetitskými
hieroglyfy a naproti stojící Síň hieroglyfů. Tato stojí
na vyvýšenině, odkud se naskýtá krásný výhled na
Královský palác, tedy opět na jeho ruiny. V dálce byl
vidět Velký chrám, naše poslední zastávka v
archeologickém areálu starobylého chetitského města.
Měli jsme štěstí, protože klesající sluníčko krásně
prokreslovalo stíny a světlo byl neuvěřitelně měkké.
Prostě ráj pro fotografy.
Před
vyjetím směr Amasyia bylo ještě nutné udělat krátkou
zastávku na toalety. Nejvhodnější byla restaurace, kde
byl dneska oběd. Na parkovišti zde v poledne stál
zvláštní přívěs – pojízdný hotel. Něco podobného jsem
viděl už např. v Libyi. Lidé zde spí v takových jakoby
hrobkách, vaří si a takto putují po vybrané zemi. Určitě
zajímavý způsob, ale také velmi náročný.
Naše
dnešní putování uzavřel více než 2 hodinový přejezd do
města Amasyia. Sluníčko zapadlo a my do města dorazili
za tmy. Hledání hotelu bylo dalším dnešním
dobrodružstvím. Autobus neustále stoupal úzkými uličkami
a na řidiči bylo vidět, že se děsí, aby se zde nezasekl.
Naštěstí tomu tak nebylo a my vystoupali snad na
nejvyšší místo ve městě. Bude odsud určitě krásný výhled
na Amasyii, ale to se uvidí zítra ráno!
FOTOGALERIE
7. září 2011: středa
Amasyia - Trabzon (470 km)
Byť
jsem usínal až téměř po půlnoci, ráno jsem se kupodivu
probudil ještě před tím, než začal zvonit budík. Venku
už se pomalu dralo sluníčko na oblohu, ale přes kopce
lemující údolí mu to nešlo nijak dobře. Asi se také
probudilo odpočaté, ale z vyhřáté postele se mu nijak
nechtělo. Protřel jsem oči a nezbývalo mi nic jiného,
než vstávat, sbalit si veškeré propriety rozložené po
pokoji a hlavně nezapomenout obejít všechny elektrické
zásuvky! Hned včera při příjezdu jsem je zaplnil
nabíječkami. Bohužel systém na vypínání elektřiny byl v
tomto hotelu natolik důmyslný, že nestačilo do krabičky
strčit jakoukoliv kartu, ale elektřina fungovala pouze s
kartou odemykající pokoj – byl v ní asi nějaký čip.
Na
snídani jsem si s sebou vzal foťák a dobře jsem udělal.
Z terasy, kde byla včera podávána večeře, se otevíral
překrásný výhled na probouzející se město, na pahorky
kopců lemující Zelenou řeku. Vycházející sluníčko všude
vrhalo dlouhé stíny a dokreslovalo prostředí měkkým
světlem. Prostě nádhera! A to jsme nevěděli, co nás
ještě čeká za krásnou prohlídku ve starém městě. Včera
večer jsme z toho nic neviděli, všude totiž panovala
tma.
V
ohlášených 8 hodin už všichni členové výpravy seděli v
autobuse a náš pan řidič Ibrahim hledal nejlepší cestu,
jak se dostat z kopce dolů, do centra města. Zpočátku
vše vypadalo jednoduše, ale opak byl pravdou. I nyní
musel s autobusem obratně manévrovat úzkými uličkami kde
stály porůznu auta, musel několikrát vycouvávat a hledat
jinou objížďku. Jak mi později Irfan řekl, tak včera při
příjezdu urazil na střeše autobusu nějakou krytku
satelitní navigace.
Zaparkovali jsme v centru města, naproti radnice a dál
se pokračovalo pěšky. Kolem Zelené řeky vedla krásná
nábřežní promenáda lemovaná bustami sultánů a jejich
synů, kteří se v Amasyi učili hospodařit a vládnout. Na
druhém břehu se rozprostírají domky starého města –
krásné, zrekonstruované, natřené na bílo s dřevěným
roubením. Z této procházky byli všichni členové výpravy
nadšení. Zakončili jsme ji v místní mešitě, kterou jsme
si díky Irfanovi mohli detailně projít a seznámit se
blíže s islámem. Pokaždé jej obdivuji do jakých
titěrných detailů je při svém výkladu schopen zajít, jak
široce dokáže dané téma opsat. A nejedná se pouze o
suché předání faktů – pro vyprávěnou věc je maximálně
zapálený. Pokud pojedete někdo někdy do Turecka a budete
chtít průvodce, nemůžu Vám doporučit nikoho jiného!
U
mešity, kde jsme využili toalet, se nám Irfan ztratil –
šel hledat bankomat a já převedl členy výpravy zpět k
mostu vedoucímu do starého města. Součástí prohlídky byl
strmý výstup k hrobkám pontských králů ze 3. - 2.
století př. n. l. Tyto se rozprostírají ve skalách nad
městem – jedná se o vytesané hrobky připomínající
antické chrámy. Jak jsem se zmínil, cesta nahoru je
prudká. Nejdříve vede po schodišti se zábradlím, za
pokladnou postupně zábradlí mizí … mizí ovšem i schody a
do finále vede pouze stezka po uklouzaných žulových
balvanech. Všichni členové výpravy ale výstup a ještě
náročnější sestup zvládli bez problémů. Od hrobů se všem
naskytl překrásný výhled do údolí, na staré i nové
město, na Zelenou řeku a také na protější svah, kde stál
náš hotel. Jen pro informaci – od řeky do hotelu jsme
překonali výškový rozdíl 200 metrů, což je na tak malém
úseku docela dost.
Po
prohlídce hrobů měli členové výpravy cca 40 minut na
individuální dokončení prohlídky místa nebo na procházku
starým městem. I já se vydal uličkami skanzenu, nejdříve
na jednu stranu a následně na druhou. Čas ale pokročil,
tak jsem se vrátil k autobusu. Neparkoval na smluveném
místě. Jelikož u radnice bylo nějaké davové shromáždění,
tak náměstí obsadili policisté organizující dopravu a
autobus musel stát u nedaleké mešity.
Po
dopolední prohlídce Amasye, dokončení včerejšího restu,
bylo možné s klidným srdcem vyrazit směr černomořské
pobřeží. Jak je vidno ze záhlaví dnešního dne, tak
uražená vzdálenost je ještě o něco větší než včera.
Poučeni ze včerejška jsme se snažili ovšem maximálně
omezit zastávky na kafe a záchody. Po odjezdu z Amasye
byla první zastávka až po 3 hodinách, v místě kde jsme
si dali zároveň i oběd. To už jsme ale nějakou chvíli
jeli podél pobřeží Černého moře. Změnil se zde ráz
krajiny, vše se stalo zelenější, kolem nás se zdvíhaly
kopečky, na kterých rostly např. lískové ořechy,
nedaleko se pásl dobytek. Vše bylo takové zelenější než
rozsáhlá a suchá Anatolie.
A
jakými městy jsme projížděli – jmenuji např. Samsun,
důležitý přístav nyní i v minulosti. Na ostatní se
můžete kouknout na mapu –
záznam trasy z GPS. Silnice zde téměř kopíruje
pobřeží a vede stále menšími či většími městy a
městečky. Měl jsem pocit, že podél celé trasy, snad 200
km vede neustále promenáda, stále chodník. To byl ale
jen můj osobní dojem. Pravdou je, že místní černomořské
pobřeží je lemováno krásnými písečnými plážemi,
malebnými zálivy a skalními útesy. Celou cestu, mezi
překladem Irfanova výkladu, jsem se musel kochat krásnou
místní krajiny.
Ani
po obědě jsme to s přestávkami nepřeháněli. Bez zastávky
nás autobus dovezl do Trabzonu. Na rozdíl od včerejší
Amasye jsme sem přijeli mnohem dříve a tak bylo možné z
plánovaných míst navštívit alespoň chrám Haia Sofia
neboli Chrám Boží moudrosti. Od toho istanbulského je
ten místní mnohonásobně menší a také mladší. Byl
postaven ve 13. století v období řecko-pontského
království. Stejně jako chrám v Istanbulu, tak i tento
přešel z původního kostela na mešitu, poté zase na
chvíli na kostel, poté sloužil jako skladiště, během I.
světové války jako lazaret a až Ataturk se zasloužil o
rekonstrukci a otevření místa jako muzea. Členy výpravy
spíše zajímaly dva svatební páry, které se sem přijely
fotografovat. Ale i přesto dokázal chrám upoutat jejich
pozornost na cca 40 minutovou prohlídku, opět s neméně
zajímavým Irfanovým výkladem.
Ataturkův dům jsme museli odložit na zítřejší ráno. Po
18. hodině se za námi zaklapla brána chrámu a Irfan
doplnil prohlídku místa o návštěvu nedalekého
obchodu/dílny, kde měli překrásné stříbrné šperky. Cena
odpovídala kvalitě, bratru 600 lir za krásný náhrdelník
bylo docela dost …
Hotel, kde trávíme dnešní noc leží cca 30 metrů od
Ataturkova náměstí, což je hlavní náměstí v Trabzonu a
díky brzkému příjezdu mohou dneska členové výpravy
vyrazit poznávat toto cca 230 tisícové město. Při
hledání hotelu všichni opět ocenili řidičské umění
Ibrahima. Nejdříve při protahování se úzkou uličkou, kde
navíc opět nešikovně stálo auto a následně při
zacouvávání do uličky vedle hotelu!
FOTOGALERIE
8. září 2011:
čtvrtek
Trabzon - Erzurum (365 km)
Mapa dnešního putování
Dneska jsem si na noc
zatáhl závěsy, aby mi do pokoje nesvítila lampa z ulice.
Bylo to sice nepříjemné, ale vstávání nebylo o moc
lepší. Lépe se probudím, když zvenčí je vidět
probouzející se den. Nepíšu schválně vycházející
sluníčko, protože hotely jsou většinou napasované do
úzkých uliček měst, tak paprsky nemají moc šanci se do
pokoje dostat.
Včerejší večeře i dnešní
snídaně byla v restauraci v 7. patře. Až ráno jsem
pochopil proč. Naskýtal se odsud krásný výhled na město
a černomořské pobřeží. Až nyní vše dokreslovaly sluneční
paprsky, tak byl výhled velmi pozitivní a určitě každému
členu výpravy během snídaně zvedl náladu a dodal sil na
další dnešní putování, které nás čekalo.
Nejdříve bylo ovšem nutné
splnit resty ze včerejška. V daný čas se opět všichni
členové výpravy shromáždili u autobusu – jak jsem včera
psal, řidič mistrně zacouval do uzoučké uličky přesně
dělané na rozměry našeho autobusu. Jaké bylo ovšem mé
překvapení, když před ním stály ještě další dva
autobusy. Naštěstí se z uličky dalo i vycouvat opačnou
stranou. Ibrahim, řidič, dokazoval své umění hned zrána.
Ataturkům dům, nebo také kiosek, jak jej nazývají
Turkové stojí na kopci, cca 300 metrů nad městem.
Řeknete si, že vystoupat k němu přeci nemůže být nic
obtížného. Pravda, pokud by silnice byly, tak jak
bývají, tak ne. Ovšem hned zkraje jedna z nich byla
zavřené a co teď? Řidič se vyptával místních domorodců a
řidičů, kudy tudy a tito jej ochotně navigovali.
Zajímavé bylo, když jsme přijeli na křižovatku, kde
nebyla žádná cedule a řidič nedaleko stojícího dormuše
(minibusu) hned na Ibrahima křičel, aby jel doleva.
Podobné situace spolupráce a ochoty místních obyvatel
jsme byli také svědky včera, kdy se autobus protahoval
ulicí mezi automobily. Kolemjdoucí pánové hned začali
navigovat a pomáhat. Toto se v našich končinách jen tak
nevidí. A taj díky pomoci okolních obyvatel se nám
podařilo také k Ataturkovu domu najít cestu a vystoupat.
Dům každého určitě zaujme
zvenčí. Je postaven v překrásně udržovaných zahradách a
pochází z roku 1903, kdy si jej navrhl a nechal postavit
řecký bankéř Karayannidhis. Uvnitř areálu na ceduli je
ovšem uveden letopočet 1890, tak nevím, co je správně.
Ve dvacátých letech minulého století, jakmile vznikla
republika, byli nuceni ortodoxní Řekové Turecko opustit
a zanechat zde svůj majetek. Stejný osud stihl i
původního majitele vily. Ataturk navštívil Trabzon
celkem 3x a při poslední návštěvě mu město dům darovalo.
To bylo v roce 1937. Ataturk zde napsal část své
poslední vůle, kdy dům odkazuje své sestře. Tato jej
poté prodala zpět městu a posléze z domu vzniklo muzeum
spravované tureckou armádou. Dům samotný má 3 patra, z
nichž přístupné je přízemí se vstupní halou, obývacím
pokojem, pracovnou a kuchyní. V horním patře jsou
ložnice a vyhlídková terasa. Dům vypadá přesně tak, jako
vypadal v době Ataturka, pouze zde na zdech přibyly jeho
fotografie.
Na cestu zpět si Ibrahim
přibral pomocníka – nějakého místního človíčka, který
nás krásně nanavigoval zpět do Trabzonu. Nevím, jak se
dostal zpět nahoru do kopce, jestli dormušem nebo pro
něj někdo přijel, ale vysedal na nějaké autobusové
zastávce.
Pomalu opouštíme Trabzon,
nebo anticky Trebizond, jehož krásou byli uchváceni
všichni cestopisci, včetně Marka Pola. Město vzniklo už
v 8. století př. n. l., kdy sem připluli kolonisté ze
Sinope a Milétu. Město získalo své jméno po plochém
výběžku – trapeza neboli stůl. I za vlády Římanů a
Byzantinců se město těšilo velké prosperitě. Nyní, jak
už jsem psal výše, je důležitým přístavem.
Náš další cíl byl cca 50 km
vzdálený klášter Sumela. Nejedná se o lecjaký klášter,
ale je kompletně vytesán do 300 metrů vysokého útesu ve
výšce 1300 metrů nad údolím Altindere. V překladu
znamená Sumela „Klášter Černé Panny“, která zde byla
uctívána od roku 385, kdy sem athénský mnich Barnabáš
přišel s ikonou Černé Panny, o které tvrdil, že ji
namaloval sv. Lukáš. Objevil zde místo, které odpovídalo
jeho vizi a umístil ikonu do svatyně pod jeskyní.
Klášterní komplex zde vznikl už v 6. století, ale to co
dneska můžeme vidět pochází převážně ze století 13.
Poté, v roce 1923, byl klášter kvůli odchodu ortodoxních
Řeků vyklizen, vyhořel a byl zapomenut. Až později bylo
z místa uděláno muzeum, byla sem postavena silnice a
rozšířena infrastruktura.
Autobus nás zavezl na
parkoviště pod klášterem, odkud se dá lesní stezkou
vyrazit nahoru. I když někteří členové výpravy měli
tendence k výstupu, zarazil sem je. Nahoru se jelo
minibusy. Jinak bychom na dotyčné mohli čekat ještě teď.
Dělám si legraci, cesta po stezce nahoru trvá asi 45
minut. Minibusy nám zastavili na místě s krásným
výhledem na klášter. Finální část trasy ke klášteru už
musejí všichni po svých a to je ještě u kláštera čeká
prudké stoupání pod akvaduktem do samotného areálu.
Jakmile ale vstoupíte do komplexu, zatají se vám dech.
Ne ze zrekonstruovaných přilehlých budov, ale z původní
skalní svatyně vyzdobené freskami jak zvenčí, tak
zevnitř.
Cestou zpět jsme potkali
tři zahalené ženy se Saudské Arábie. My jsme pro ně byli
exoti, oni pro nás byli exoti a tak jsme se vzájemně
pofotili a zasmáli. Je škoda, že je evropská mentalita
tak xenofobní a vychovává k nevraživosti k těmto lidem.
Přitom jsou to stejní lidé jako jsme my.
A co následovalo odpoledne?
Přejezd do východotureckého Trabzonu. Cestou jsme se
zastavili na oběd v zájezdním hostinci, kde nás vítal
krojovaný pikolík. K obědu byla vynikající čočková
polévka a někteří členové výpravy si dali „kopýtkovou“
polévku – uvařenou z kopýtek ovcí. Prý byla dobrá.
Hlavní jídlo, jak jinak než jehněčí a vše završil rýžový
pudink posypaný lískovými oříšky. Vše moc dobré.
Zajímavá zde byla i kuchyň, kde vše připravovali –
otevřená a tak všichni mohli kontrolovat, co se zde
připravuje.
Zbylou cestu až do Erzurumu
jsme se pohybovali pořád kolem výšky 1600 – 2000 metrů.
Nejvýše položeným místem byl průsmyk s Ataturkovým
památníkem – 2409 metrů. Opět díky pokročilé době a
zapadajícímu sluníčku na krajinu padaly prodloužené
stíny a světlo dávalo krajině magický ráz. O
severovýchodní Anatolii se říká, že je to nehostinná
krajina, ošlehaná větry, připomínající sibiřskou tundru.
Hory zde jsou rozkouskované erozí.
Do Erzurum jsme dorazili už
skoro za šera. Mezi východem a západem Turecka je cca
hodinu a půl rozdíl, měl by se tady už asi posouvat čas,
ale Turecko leží v jednom časovém pásmu. Erzurum leží v
nadmořské výšce skoro 2000 metrů a panorama města
dokreslují Sedlové hory, kde je nově otevřené lyžařské
středisko. Shodou okolností je konečná lanovky asi 100
metrů od hotelu Palan, kde bydlíme. Bohužel na
vrcholcích hor není po sněhu ani památky ….
FOTOGALERIE
9.
září 2011: pátek
Erzurum – Kars – Ani – Dogubayazit (510 km)
Mapa dnešního putování
Velké
východoturecké putování se postupně stáčí ještě z
relativně běžné turecké části do té zajímavější a
turisty neobjevené východní. Do té, která sousedí s
Arménií a také s Iránem. Do té, která je nazývána
divokým Kurdistánem. Do té, kam se turisté nehrnou kvůli
občasným zprávám, že kurdská PKK se opět pokusila o
nějaký odboj … Samozřejmě, že rozumný člověk, by do
válečné zóny neměl zájem pronikat. Bohužel, co si budeme
nalhávat, dnešní přeinformovanost je spíše na škodu než
užitek. Mám tím na mysli skutečnost, že v Evropě toho
víme daleko více, než se v dané zemi, kde byl měl údajný
konflikt být děje. O tomto jsem se mohl již několikrát
během svých cest přesvědčit. Nejinak tomu bylo i u
východního Turecka. Došlo to dokonce tak daleko, že cca
10 dnů před odjezdem mi telefonoval nějaký člověk, že
studuje náš program zájezdu do Turecka. A jak to, že
jedeme k jezeru Van? Jakože jedeme do Dogubayazit? Jak
to, že jedeme do Diarbakyru? Že zde se přece bojuje …
nevím, proč to toho dotyčného trápilo, když se naší
výpravy neúčastnil. Nevím ovšem o žádné válečné zóně. Za
okny nelítají kulky, lidé jsou milí a příjemní. Jediný
problém, který vyvstal bylo to, že se mi dneska má
Terezka nemohla dovolat. Ale to nemá nic společného s
Kurdy, Turky, Peršany a bůhví kým.
Ale
ještě před tím, než jsme se přesunuli do úplného
východního výběžku Turecka – k Arménii a také k Iránu,
ze včerejška na dnešek nocujeme cca 25 km od iránských
hranic. Hned ráno bylo nutné dokončit prohlídku Erzerumu.
Díky našlapanosti itineráře a také větším vzdálenostem
jsme byli stále trošku pozadu za programem. Naštěstí
vždy byl čas dohnat navštívená místa následující den.
Nejinak tomu bylo v Erzerum. Vyrážíme v obvyklých 8
hodin. Před tím si členové výpravy zkoukli nedalekou
sjezdovku a všichni se shodli, že až je nebudou bavit
Alpy, tak vyrazí to Turecka na pořádnou lyžovačku. Z
kopečku, kde stál náš hotel jsme sjeli do centra Erzurum.
Nebudu se o městě samotném rozepisovat, něco málo
informací jsem uvedl včera a zbytek není problém si
vyhledat na internetu. Naše zastávka na centrálním
náměstí, ve vnitřním městě, zahrnovala procházku kolem
Yakutiye Medrese, která byla postavena během vlády
Mongolů nad tímto územím. Uvnitř by podle průvodce mělo
být Muzeum turecko-islámského umění, ale medrese
vypadala „neobývaně“. Ještě před obhlídkou medrese jedna
z členek výpravy zjistila, že nechala v hotelu sukni, ne
že by jela nahá, ale nedala si ji do kufru. V tomto
případě nebylo možné, aby všichni jeli zpět do hotelu,
proto ona dotyčná musela vzít zavděk taxíkem a zaplatit
35 lir, tzn. 350 Kč … no řekněme si, nebylo lepší sukni
oželet? Ostatní členové výpravy si mezitím prohlídli
exteriéry medrese a také nedaleké mešity.
Autobusem se všichni přesunuli cca 200 metrů dále, k
městským hradbám a pozůstatku jedné ze vstupní bran do
města. Bohužel už si nevzpomenu na jméno brány, ale byla
pojmenována podle iránského města, jež bylo tímto
směrem. Autobus nás vyložil u Velké mešity (Ulu Camii) z
12. století. Tato byla také ovšem zavřená, otevírala až
v 10 hodin a nebylo v našich časových možnostech čekat,
až Imám (prý svým vzhledem připomínající člena Al-Kaidy,
ale veskrze dobrosrdečný člověk) přijde a otevře mešitu.
Nedaleko stojící Medrese dvou minaretů (Cifte Minareli
Mderesa) ze 13. století, kdy bylo Erzurum bohatým
seldžuckým městem, byla obalena lešením a rovněž zde
probíhala rekonstrukce. Díky Irfanovi jsme se „vetřeli“
alespoň před medrese, za plot a tak mohli členové
výpravy obdivovat krásné exteriéry. Poslední zastávkou
byly Tři hrobky (Üc Kümbetler), tvarem připomínající
nomádské stany, opět spojitost se Seldžuky. Místní
správce byl natolik hodný, že nás pustil i do jedné z
hrobek, což se často nestává. Cestou zpět, kolem
typických osmanských domů, jaké jsme viděli v Amasyi,
nás pozval místní domorodec na prohlídku jeho obydlí.
Malý domeček – ložnice, vstupní místnost, temná kuchyně,
sprcha a skladiště. Bylo to velmi zajímavé a takový
předvoj toho co nás dneska ještě čeká – nemyslím
památky, ale život v této nepříliš turisty objevené
části země.
Vyrážíme z Erzurum, směrem na východ. Ale samozřejmě
nejedeme bez zastávky. První malá zastávka je u jednoho
ze seldžuckých hradů. Hrad ale nikoho nezajímá. Mnohem
zajímavější je tržiště s místními obyvateli. Jak jsem
psal výše, jsou milí, rádi se nechají fotit, pózují na
všechny fotografie, nastrkují své děti a lze fotit
dokonce i ženy. S podobným přístupem jsem se ještě nikde
nesetkal. Z původně 5 minutové zastávky je hnedle 30
minut! Ale stálo to za to. Ale nebojte, i hrad mám
vyfocený.
Nedaleko odsud stojí Pastevecký most. Zajímavá
mnohaoblouková stavba o délce 128 metrů a výšce 30
metrů. A co že bylo další zastávkou? Silnice vedoucí do
Kars, jejíž svahy byly pokryty obsidiánem, sopečným
sklem. Všichni členové výpravy, včetně mě, se vrhli na
sbírání.
Po
kebabovém obědě v nepříliš pozitivním městě Kars,
hlavním městě stejnojmenné provincie s rusko-baltskými
budovami ve stylu Belle Epoque jsme vyrazili směr
arménské město Ani. Ještě abych doplnil informace ke
Kars – leží v nižší nadmořské výšce než Erzurum, ale
zimy zde bývají mnohem tvrdší. Kars má dlouhou historii
a bylo původně založeno Armény. Kars vždy plnilo
ochrannou úlohu před vstupem nájezdníků do Erzurum. Na
konci 19. století město obsadili Rusové a odešli odsud
až v roce 1920. Největší dominantou města je hrad tyčící
se na svahu nad Kars.
Ale
obraťme se raději k Ani – někdejšímu hlavnímu městu
bagratovské dynastie. Rozprostírá se na planině, kterou
odděluje od dnešní Arménie rokle vyhloubená řekou Arpa
Cayi. Město, nyní sutiny, je důkazem někdejší církevní a
vojenské architektury. Dříve bylo pro vstup do Ani
vyžadováno speciální povolení, na které se čekalo cca
měsíc a ve finále návštěvníci měli zakázáno cokoliv
fotografovat. Dneska je naštěstí situace jiná a nic z
toho už neplatí. Návštěvníka nejdříve ohromí hradby z
10. století, ozdobené nesčetnými věžemi. Hradby jsou
viditelné ze vzdálenosti několika kilometrů. Po stezce
jsme se nejdříve dostali ke kostelu Spasitele, který byl
v roce 1957 zasažen bleskem a nyní z něj stojí pouze
polovina. Co nezničil člověk, tak dokonal Bůh … cca 200
metrů dále stojí Gruzínský kostel nebo také kostel sv.
Jiří Iluminátora. Jedná se o nejlépe uchovanou památku v
Ani. Kostel je vyzdoben zvenčí překrásnými zvířecími
reliéfy a zevnitř neméně krásnými freskami ze starého
zákona, ale také ze života bohatého kupce, který kostel
financoval. Neméně zajímavý je výhled na kaňon s řekou.
Prohlídka Ani by zabrala skoro celý den. Na to jsme
ovšem neměli čas. Předposlední zastávkou byla
katedrála, impozantní a největší stavba z let 989 –
1010. Na západ od katedrály stojí Menücehir Camii,
nejstarší seldžucká mešita v Anatolii. Zvláštností je,
že zde chybí apsida. Přilehlý minaret je přístupný
veřejnosti a nahoru se lze dostat po točitém schodišti.
Je odsud úchvatný výhled do Arménie, nedaleký kostel
Panen (na dně kaňonu) a ruiny dvoupatrového mostu přes
pohraniční řeku. Kousek dál odsud leží citadela, která
však nebyla na programu prohlídky. My jsme se pomalu
vrátili přes tržiště z 12. století, kolem zříceného
minaretu a ruin karavanserai (ve skutečnosti kostela sv.
Apoštolů z 11. století) k východu.
Následoval cca 3 hodinový přejezd do Dogubayazit.
Zpočátku byla cesta příjemná, posléze dlouhá. Jakmile
zapadlo slunce, tak na místních východotureckých
silnicích není nic vidět. Ibrahim opět musel kličkovat
mezi neosvícenými traktory a co bylo nejhorší, v jednom
okamžiku tak tak zvládl manévr vyhnutí se koním
pohybujícím se po silnici. Taková „myška“ autobusem není
zase jen tak ledasco. Myslím, že jak Ibrahim, tak
všichni členové výpravy byli rádi, že jsme v hotelu.
FOTOGALERIE
10.
září 2011: sobota
Dogubayazit – Tatvan (370 km)
Mapa dnešního putování
Hotel
v Dogubayazit je jednoduchý, ale co člověk potřebuje k
vyspání? Čistou postel a funkční koupelnu. Toto vše tady
bylo. I když si někteří členové výpravy stěžovali, tak
je nutné si uvědomit, že zde lepšího ubytování nenajdou.
Leda že by zvolili nedaleký kemp. Jak jsem ho tak viděl,
tak bych do něho určitě nešel. Proto nepohrdat hotelem
Sim-Er. Mimo nás tu byli ubytovaní Američani, Němci a
další neidentifikovatelní turisté.
Dneska ráno naštěstí fungovalo telefonické spojení a na
recepci zvládli přepojit hovor z exotického Česka …
neboli po turecky „čumurhaja čeka“, tzn. Česká
republika. Proto mi telefonát s Terezkou zvedl náladu a
nabil energií pro celý den putování po „divokém
Kurdistánu“. Cestou na snídani jsem zjistil, že některé
členy výpravy už postihly střevní problémy … a ne
jednoho. Na snídani byla proto velká spotřeba čaje a
chleba. Ne že by tam byl extra výběr, ale opět se vracím
k řádkům výše – nabídli nám to nejlepší, co tady měli.
Důležité je, že personál byl ochotný a stále usměvavý. K
čemu je Vám 5ti hvězdový hotel, když se na váš všichni
šklebí. Na snídani jsem se vybavil foťákem, protože z
terasy hotelu mělo být vidět na Ararat (5165 metrů) –
nejvyšší tureckou horu. A co byste řekli? Byl tam!
Majestátný, se svým zasněženým vrškem, netečně
shlížející na nás, lidské mravence. Vedlejší vrchol hory
s výškou cca 4 tis působí také impresivně.
Po
snídani jsem se domluvil s Irfanem, že jelikož máme
dostatek času, mohli bychom obohatit program o návštěvu
Noemovy archy a meteorického kráteru. Souhlasil, jen mne
upozornil, že ani na jedno místo se autobus nedostane a
je třeba pronajmout minivany. Po rozpočítání ceny to
vycházelo 20 lir na osobu, tzn. akceptovatelná cena. Byl
jsem rád, že se členům výpravy rozšíření programu líbilo
a tak jsme mohli vyrazit na oficiální část – prohlídku
Ishak Pasha paláce rozprostírající se na kopci nad
městem. Leží cca 6 km od města, ve starém Dogubeyazitu.
Zpola rozbořený palác pochází ze 17. století a z výšky 2
000 metrů shlíží na město. Na místě už od pradávna stála
nějaká pevnost – nejdříve urartská, seldžucká a na závěr
osmanská. Tyto pevnosti strážily Hedvábnou stezku. Palác
samotný se stavěl 99 let a poslední úpravy byly
provedeny počátkem 19. století. Od roku 1877 byl palác
používán coby turecká kasárna a následný pobyt ruské
armády znamenal pro palác konečný úpadek. Do paláce se
vstupuje impozantní branou vedoucí na první nádvoří, sem
mohli obyčejní lidé. Druhé nádvoří už bylo určeno toliko
sultánovi a rodině. Mezi další zajímavé části patří
harém, mešita a kuchyně. Z harému se naskýtá překrásný
výhled do okolí. Palác je skutečným klenotem v místní
nehostinné krajině.
Já
zde měl vyhlídnutou kešku, první tureckou, protože v
Ankaře nebyl na odlov čas. Místní ale padla a světe div
se, poslední log je ze 30. července od brněnských
kolegů. Jak je ten svět malý. Cesta ke kešce vedla do
šíleně strmého kopce a několikrát jsem měl tu čest se
setkat s místními, velmi tvrdými bodláky. A také cestou
dolů, když to vypadalo, že se budu kutálet, tak jedinou
záchranou bylo zachytit se bodláku a následně extrémně
tvrdé ostny tahat z krvácející ruky. Uf, ale kešky si
žádají oběti!
Cestou dolů jsme nabrali členy výpravy, kteří šli fotit
palác odspodu. I ostatní členové výpravy si užili ještě
jednu zastávku s výhledem na Ararat a na druhé straně na
překrásně zbarvené kopečky a domů se vracející ovečky.
U
hotelu jsem členy výpravy přeskládal do minivanů a mohlo
se vyrazit směr Noemova archa. Tedy vše se odehrávalo po
silnici směr Irán. Nejdříve 20 km a pak jsme ze silnice
odbočili na vedlejší a projížděli kurdskou vesnici,
stoupající prašnou stezkou výš a výš. Na jejím konci
stálo polorozpadlé informační středisko věnující se
„výzkumu“ Noemovy archy. O vše se staral starší pán,
který očividně arše natolik propadl, že se mu to
projevilo na rozumu … Nevím, nakolik je archa pravá. Z
dálky připomíná zkamenělou loď a v informačním středisku
byly nákresy výzkumu a různé další studie. Podle nich,
by se mělo jednat o zkamenělé dřevo, ze kterého byla
archa postavena. Nedaleko se měli najít také kotevní
kameny lodě. Jestliže je to pravda, nebo fikce už nechám
na vás, ale mně osobně se místo moc líbilo svou
mystičností. Cestou zpět na hlavní silnici jsme se
zastavili ještě na jednom bodě, odkud byla vyhlídka na
archu dokonalejší. O arše se dokonce zmiňují „Biblické
archeologické noviny“, jejichž červnové vydání měli
k dispozici v informačním středisku – v češtině
samozřejmě.
Vrátili jsme se zpět na silnici a po chvíli se vyfotili
u cedule ukazující, že do Iránu je to jen 10 km. Po
chvíli jsme dorazili na hranice samotné. Už z dálky je
zvěstovala fronta kamionů čekající na odbavení. Z naší
strany byla neprodyšně uzavřená turecká brána, která se
jen občas pootevřela, aby vpustila čekající kamion. Na
druhé straně, na kopci vlála iránská vlajka. Našince z
pocitu býti tak blízko této země mrazí v zádech. I
samotná cesta pustinou ke kráteru neustále hranici
kopíruje. Projeli jsme několika kontrolními body a už se
před námi otevřela ohromná díra do země. Na ceduli bylo
uvedeno, že zde skutečně spadl meteor. Když se ovšem
prováděly výzkumy, tak bylo zjištěno, že vše způsobil
únik spodní vody. Prostě odtekla a země se po vyschnutí
propadla.
Po
obědě v hotelu, kde jsme dnes nocovali, jsme už vyrazili
směr náš dnešní cíl Tatvan, ležící na západní straně
jezera Van. Je to srandovní, na jedné straně mají Van a
na straně druhé Tatvan. Během přejezdu se snad každých
15 minut měnil ráz krajiny, člověk by fotil, členové
výpravy by fotili, ale není možné stát na každém rohu a
ztrácet takto čas. Z planiny jsme vyjeli do lávových
polí, poté následovala zerodovaná krajina a na závěr
zase široké pastviny. Jedna ze zastávek byla u vodopádu
na místní řece. Měli jsme štěstí, vody zde bylo
dostatek. Nebylo to sice Iguazu, ale i přesto se všem
zastávka líbila. Byla zpestřena přechodem přes houpající
se lanový most a následně příchodem nevěsty v
překrásných tyrkysových šatech.
Poslední zastávka před Tatvanem byla v Ahlatu – na
seldžuckém hřbitově z 12. století. Tyto hroby stojí v
otevřené krajině a jsou úchvatným památníkem na tuto
dávnou dobu. Některé hroby jsou očištěné, některé leží v
rozvalinách a porostlé lišejníkem. Ty nejzajímavější a
nejkrásnější stély jsou ovšem za páskou se zákazem
fotografování. Irfan se zde rozčílil s místním správcem,
který mu tvrdil, že zákaz fotografování je kvůli
autorským právům, že zde probíhá archeologický výzkum.
Nic takového nebyla pravda. Stély, které zde stojí 800
let, tak stojí od pradávna. Tvářil sem se, že
fotografuji vycházející měsíc, ale ve finále mi nikdo
nic neřekl. Člověk sem nejede tisíce kilometrů, aby si
překrásné stély nevyfotil. Atmosféru místa dokreslil
západ slunce na straně jedné a východ měsíce na straně
druhé. Tento se během našeho příjezdu do Tatvanu krásně
zrcadlil na hladině jezera.
FOTOGALERIE
11. září 2011: neděle
Tatvan - Van – Tatvan (340 km)
Mapa dnešního putování
Dneska je to 10 let co do dvojčat v USA narazila unesená
letadla. Pamatuji si, jak celý americký národ byl tímto
krokem ochromen. Asi do té doby nikdo netušil, že k
něčemu podobnému může dojít. Každý rok, ve výročí této
smutné události, se celý svět obával dalších útoků.
Položme si ale otázku – kdo dělá z teroristů teroristy?
Kdo vše nebývale překrucuje a nafukuje? Je to televize a
novináři. Už jsem měl mnohokrát tu čest vidět, jak tito
jedinci překrucují fakta, aby jejich reportáž byla ta
nejkrvavější, ta nejdivočejší. Nemusím chodit daleko,
stačí se podívat na mé putování východním Tureckem. Díky
novinářům vše vypadá naprosto odlišně než ve skutečnosti
je. Dokonce i samotní Turkové ze západní části země se
diví, proč na východ jezdí turisti … není třeba
komentovat, že?
Takže
živý, zdravý a nadšený se hlásím z východního Turecka,
kde Kurdové jsou tak příjemní, jako nikdo jiný, kde nás
každý vítá a je zvědavý odkud jsme, kde se cítíme mnohem
bezpečněji než třeba v Praze nebo v jiné „demokratické
zemi“. Hlásím se pravidelně se svými zápisky popisující
krásy této, díky bohu, turisty neobjevené části světa.
Také posílám fotky a díky mé Terezce i Vy můžete
prožívat vše, co prožívám já a také se kouknout na
fotkový výběr.
Je
neděle, den klidu a odpočinku. Musím říct, že místní si
toto dokážou užívat. Také myslím, že i členové výpravy
si užili dnešní den na jižní straně největšího tureckého
jezera Van. Jednoduše slunečná neděle se vydařila, i
když jsme najezdili 340 km a zpět se vrátili zase až za
tmy. Ale pěkně popořádku, nesmím předbíhat událostem
dnešního dne. Po snídani v hotelu, v místě
připomínajícím spíše nějaký bar nebo čítárnu, kam se
prostě nebylo možné vměstnat – mimo nás byli v hotelu i
turisté z Nového Zélandu, vyrážíme podél jižního břehu,
směr hlavní město provincie Van. Krajina opět každou
chvíli mění ráz, silnice se přibližuje nebo vzdaluje
blankytným vodám jezera, stoupá a klesá – maximální
dnešní výška byla 2 216 metrů, prostě pohodička. První
zastávka je v Gevaši, zde bude odpoledne oběd, odsud
také vyplujeme na ostrov Ahtamar a co víc, nedaleko
odsud je další seldžucký hřbitov, podobný tomu, jaký
jsme navštívili včera. Je ovšem mnohonásobně menší, ale
neméně fotogenický.
Po
zastávce v Geraši pokračujeme směr Irán – k urartskému
hradu Čaušetepe. Byl postavený mezi lety 764 – 735 př.
n. l. králem Sardurim II. Rozměry komplexu jsou 430x70
metrů. Vše postaveno na kopci a obehnáno mohutnými
hradbami, stejně jako Hatušaš – základem stavby je kámen
a vrch tvoří nepálené cihly. Nejzajímavější zde je
správce – člověk, který na hradě prováděl archeologické
výzkumy a umí číst a psát urartským klínovým písmem.
Nyní v jeho stopách jde syn, který zde byl dneska
přítomný. Velice zapáleně nás provedl celým komplexem –
palácem, skladištěm s mohutnými džbány zakopanými v
zemi, cisternami na dešťovou vodu a na závěr u chrámu
přečetl nápisy v urarštině. Toto klínové písmo se čte po
slabikách a nemá oddělená slova. Připomínalo mi to scénu
z některého dílu o Indiana Jonesovi nebo nějaký díl
Hvězdné brány. Myslím, že si to všichni členové výpravy
moc užili a to i přes stoupající horko a pálící
sluníčko.
Naštěstí Ibrahim pro nás krásně vyklimatizoval autobus,
musím ale říct že to nijak nepřehání, a my mohli vyrazit
do hlavního města Van. Cílem ve Vanu byla Vanská skála,
na které stojí opět hrad. Před tím jsme se ale
neočekávaně zastavili v muzeu, kde jsou uloženy památky
nalezené při archeologických výzkumech na Čaušetepe, ale
i např. Hakkari u íráckých hranic. Krátká prohlídka nás
přiblížila civilizaci Urartu, jejich duchovnímu životu a
vyjadřování pocitů. Nabiti dalšími znalostmi jsme mohli
vyrazit k Vanské skále. Autobus nás zavezl na
parkoviště, odkud se dalo vystoupat na hrad, staré město
bylo nyní kousek bokem. Původně plánovaná půl hodina na
prohlídku vůbec nestačila, tak jsem po 5 minutách
Irfranovi volal, že vše musíme prodloužit na hodinu, aby
si všichni členové výpravy užili výstup a výhled na
jezero Van. Skála, neboli Van Kalesi je úzký skalní
výběžek s délkou více než 1 500 metrů a šířkou 100
metrů. Urartové použili tento skalní útvar jako základnu
pro svoji pevnost, takže na vrcholku lze najít rozvaliny
z urartského období. Je pravda, že člověk se docela
zapotil, než vystoupal na nejvyšší místo skály a také
občas narazil na falešnou stezku, kde se musel prašnou a
klouzající cestou vracet, ale vše stálo za to. Z jedné
strany je krásný výhled na jezero Van, které skutečně
připomíná moře. Na stranu druhou byly pastviny s
urartskými rozvalinami a dále, na konci skály se
návštěvníkovi naskýtá nezapomenutelný výhled na město
Van – jak moderní, tak staré. Ve starém městě ještě v
roce 1915 žili lidé. Poté bylo dokonale zničeno a
zachovalo se pouze několik památek. Zpáteční cestu
dokreslilo přistávající letadlo, které obkroužilo skálu
a až poté šlo na přistání. Všichni členové výpravy
pozorovali manévr a čekali, jestli to nebude další 11.
září …
Po
obědě v Gevaši, byla místní ryba s pidikostičkama, které
jsem neměl nervy vybírat, jsme nasedli na loď a vyrazili
k ostrovu Ahtamar a překrásnému arménskému kostelu.
Dneska zde byl velký náboženský svátek – pouť na ostrov
Ahtamar. Ráno, když jsme jeli kolem jiného přístaviště
lodí, tak zde bylo několik desítek autobusů. I na
ostrově samotném byla vidět jistá únava po nedělní
pouti. Krátkou stezkou jsme vystoupali k Akdamar
Kilisesi, kostelu z 10. století. Kostel je překrásnou
ukázkou arménské architektury, jež předčí stavby v Ani.
Kostel založil arménský král Gagik, neboli Jiří, vládl
království Vaspurakan a prvotně sloužil jako královská
katedrála. Dominantou kostela je 20 metrů vysoký dóm. Za
zmínku také stojí překrásné reliéfy na exteriéru
kostela. Vnitřek už je bohužel vybrakovaný a fresky
hodně poškozené. Člověk si také musí dávat pozor, kde
šlape – okolí kostela je jeden velký hřbitov! Dneska
večer jsme zde zase zažili západ slunce a následně
východ měsíce – je v úplňku. To už ale nastal čas na
návrat na loď. Ještě nesmím zapomenout – na ostrově
rostou mandlovníky!
Za
tmy jsme se vrátili lodí zpět do přístavu a pokračovali
autobusem do Tatvanu. Po cestě jsme měli možnost vidět
hloupost jiného řidiče autobusu, který předjížděl do
zatáček, kam neviděl a jednou tak dokonce zablokoval
celou silnici. Ještě že náš Ibrahim je tak umírněný. Ten
se při pozorování autobusu před námi mohl umlaskat, jak
vyjadřoval nespokojenost. Ještě jedno dobrodružství nás
čekalo cestou zpět – přehrazená silnice a vojenská
policie odkláněla všechny vozidla. Osobáky pouštěla, ale
náš autobus si museli prohlédnout.
FOTOGALERIE
12. září 2011: pondělí
Tatvan - Diyarbakir (240 km)
Mapa dnešního putování
Je
tady pondělí a celé putování se přelívá do své druhé
poloviny. Zároveň se naše trasa stáčí už směrem na západ
a z východní části Turecka se přesunujeme do části
jihovýchodní. Od iránských hranic k iráckým a k syrským
– do kolébky civilizací – horní nebo severní
Mezopotámie. Každý z členů výpravy matně pátrá v paměti,
co se učil v hodinách dějepisu a zeměpisu …
Je 8
hodin ráno a vyrážíme z Tatvanu směr Diyarbakir. Přejezd
by měl být podle mapy velmi krátký a nijak unavující. To
je velmi příjemná informace po všech těch 400 či 500 km
přejezdech a nočních příjezdech do hotelů. I přesto jsem
se snažil dnešní program všem členům výpravy nějak
zatraktivnit. První zastávka byla u někdejší
karavanserai Saraf Han nedaleko hlavního města provincie
- Bitlis. Tato byla už zrekonstruovaná. Areál celé
karavanní zastávky byl zrekonstruován díky studentům
místní univerzity. Nejzajímavější byly asi místnosti
lázní – bylo jich zde tolik, až se návštěvník ztrácel. O
karavanserai se zmiňuji
ve svých
zápiscích z roku 2009, takže se zde nebudu opakovat.
Z
hlavní silnice Ibrahim odbočil na Bitlis. Jednak někteří
členové výpravy potřebovali směnárnu a také Irfan chtěl,
abychom viděli hlavní město ležící ve velmi úzkém údolí.
Domečky zde byly namačkány skutečně jeden na druhý. A co
bylo nejzajímavější, na ulicích bylo minimum žen. Já
osobně jsem viděl za celý průjezd městem pouze 3 nebo 4!
Mimo jiné – město je vyhlášeno hlavně kvůli svému
tabáku. Před první světovou válkou zde více než polovinu
obyvatel tvořili Arménové. Nyní zde převažují Kurdové.
Dominantou města je také hrad na skalnatém výběžku nad
městem. Nic jiného zajímavého ve městě není.
Menší
zastávka nás čekala u mostu Malabadi. Tento je na řece
Batman a pochází ze 12. století, z období vlády Artukidů.
Jeho vysoký oblouk se vypíná 30 metrů nad řeku. Bohužel
zde probíhá rekonstrukce, takže zčásti byl zahalen
modrým lešením. Skleslou náladu spravil ale místní asi
10tiletý chlapec, který nám o mostě povykládal v
angličtině – chtěl jsem překládat, ale nerozuměl jsem
ani slovo. Na závěr výkladu zazpíval v turečtině
písničku inspirovanou milostným a tragickým příběhem
zároveň. Celé představení bylo završeno šálkem tureckého
čaje a my mohli pokračovat.
Neustále měnící se krajina nás přivedla do našeho
dnešního cíle – Diyarbakiru. Město leží přímo na hranici
záplavového území řeky Tigris. Ukrývá se za rozsáhlými
antickými hradbami z černého bazaltu, které obklopují
bludiště dlážděných i nedlážděných uliček zdobených
mešitami, hany a kostely. Populace ve městě dosahuje 1
milionu a dá se říct, že obyvatelé jsou otevření a velmi
vstřícní. První pohled na město ale není nijak pozitivní
– návštěvník prvně vidí nové město – chaotickou výstavbu
bez jakéhokoliv plánu. Město ovšem nemá v ostatních
částech Turecka dobrou pověst. Není nijak nebezpečné,
ale je považováno za hlavní město Kurdistánu. Možná i to
zapříčiňuje skutečnost, že sem mnoho turistů nezavítá.
Na jednu stranu je to dobře, protože lidé zde jsou milí
a otevření. Na druhou stranu z místa může mít našinec
strach.
Místo
samotné patří mezi nejstarší sídla na zemi. Už zhruba
před 5 000 lety, za období vlády Churijského impéria zde
existovalo osídlení. Dalšími civilizacemi, které se zde
přehnali byli Urarté, Asyřané a Peršané, dále Alexandr
Veliký, Seleucidové a Římané. Z roku 297 pocházejí
masivní městské hradby o délce skoro 6 km. Místní také s
oblibou říkají, že hradby jsou, stejně jako Čínská zeď,
vidět z vesmíru. Hradby mají navíc 72 obranných věží a
jsou největší městskou atrakcí. I my jsme si je měli
možnost po obědě prohlédnout a následně vstoupit do
starého města Urfskou branou. Okamžitě se uličky zúžili
natolik, že Ibrahim měl opět plné ruce práce, aby zde s
autobusem projel. Další zastávka – Desetioký most,
naštěstí leží kousek za městskými hradbami a na řece
Tigris. Při návratu nám Ibrahim zastavil na vyhlídce na
Tigriské zahrady, tzn. údolí, kde se pěstují melouny,
rajčata, kukuřice a jiné plodiny. Více, než vyhlídka do
okolí zajímal členy výpravy obchod s pivem. Zde, na
východě Turecka, je docela problém koupit obyčejné pivo.
Stejně tak restaurace jsou nealkoholické. A máte-li pít
ke kebabu vodu, tak to zrovna není ideální. Poslední
zastávka byla na jedné z věží městských hradeb. Irfan
říkal, že mezitím odvezou autobus k hotelu a přijde pro
nás, že to je od věže asi 5 minut chůze. Překvapením
bylo, že po návratu z věže zde stále stál autobus. Nu
což, bylo to pro členy výpravy pohodlnější. Do hotelu to
ale skutečně bylo 5 minut, naprostý kousíček.
Po
ubytování následovala asi hodina volna, kterou někteří
členové výpravy využili k relaxaci a někteří už sami
zvládli prohlídku města mezi otevřeným kurdským
obyvatelstvem. Proto se podvečerní procházky už všichni
neúčastnili. To byla ale škoda, protože do všech míst se
asi nedostali. Irfan nás upozornil, že si máme dávat
pozor na tašky. Ve městě je 40% nezaměstnanost, tak se
zde krade. Naštěstí se nikomu nic nestalo a já měl z
celého města opačný pocit. Ale člověk si musí dávat
pozor všude. Po chvíli chůze a zdravení na hlavní ulici
jsme odbočili do uličky vedlejší. Zde se kolem nás
neustále motal chumel mladších či starších dětí a
neustále na nás pokřikovali odkud jsme a zdravili.
Naštěstí kostel Panny Marie nebyl daleko. V 17. století
zde býval klášter. Kostel samotný pochází ze století 3.
a patří mezi nejstarší kostely na planetě. Měli jsme
štěstí, zdejší kněz Josef, nás provedl a podal odborný
výklad. Každý týden zde 3x probíhají bohoslužby v
syriackém jazyce – je to forma aramejštiny. Josef
nejdříve pochválil mé biblické jméno a také prohlásil,
že je to jedno z nejstarších jmen na planetě. Poté nám
zazpíval úryvek v aramejštině, Kristovu jazyku, a my
mohli pokračovat zase skrze chumel dětí dále.
Na
hlavní ulici jsme se kolem Čtyřsloupového minaretu
(stojí na 4 sloupech) vydali k velké mešitě. Tady také
naneštěstí probíhala rekonstrukce a celá budova byla
obehnána lešením. Je to první z anatolských seldžuckých
mešit. Roku 1091 byla pravděpodobně rozšířena Melikem
Sahim. Říká se, že byla postavena na základech
byzantského kostela Sv. Tomáše roku 639 n. l. To by
znamenalo, že mešita je nejstarší svého druhu v Anatolii.
Mešita od 12. století neprošla významnější přestavbou.
Nedaleko od mešity je jedna z místních karavanserai, či
spíše han, tzn. mix karavanserai ze seldžuckého období a
obchodního centra z Osmanského období. Nyní jsou zde
restaurace, kavárny a obchody. I přesto je tato stavba
krásně zrekonstruovaná. Od karavanserai měli členové
výpravy volno k samostatné prohlídce města.
Doprovázející dva členové ochranky nás opustili a já se,
po prohlídce karavanserai, vydal s ostatními členy
výpravy po hlavní ulici. Nejdříve jsem zavítal do
jednoho z obchodů a koupil sušené meruňky pro moji
Terezku. Ve stejném obchodě mě zaujala krabička s
nápisem „Burčak“ - nejednalo se o instantní burčák, ale
o koření do čuftů. Chtěl jsem ještě koupit zrnkovou
kávu, ale to byl problém. Všude měli buďto mletou nebo
instantní. Až po chvíli jsme narazili na obchod, kde
kávu mleli ve velkém mlýnku. Po krátké diskuzi s
prodavačem se, ne mně, ale jiným členkám výpravy
podařilo mu vysvětlit, že chci zrnka. Pochopil a ručně
ze strojku vybral cca 150 gramů kávy. Už jsem viděl, jak
mu stroj drtí ruky, protože byl celou dobu v chodu! No
nekupte to za 3 liry!
Před
večeří jsme ještě zaskočili na na hradební věž, kde jsme
byli odpoledne. Na jedné straně svítil krásně měsíček,
stále v úplňku a na straně druhé byl výhled na Tigris a
osvícený most. Myslím si, že si všichni členové výpravy
užili den v centru města. Viděli, jak to zde žije, měli
možnost se setkat s Kurdy a poznat jejich otevřenou
povahu a neunavenost turisty!
FOTOGALERIE
13. září 2011: úterý
Diyarbakir - Adiyaman (440 km)
Mapa dnešního putování
Dny
plynou jeden za druhým a naše putování Tureckem se také
pomalu chýlí ke konci. Jak je vidno z mapy, tak
počáteční hektické přesuny už jsou minulostí a nyní
vidíme hotel už za světla, tak jako třeba včera nebo i
dneska. Také se pomalu přesouváme z východní části do
jižní, která je neméně zajímavá. Čím? Jestli Vás to
zajímá, tak si přečtěte dnešní zápisek a budu rád, když
budete pokračovat ve čtení až do celého závěru putování.
A nejraději budu, když předáte mé zkušenosti dále a
sdělíte všem, že Turkové a i Kurdové jsou velmi příjemný
a čestný národ. Když se dostanete na závěr dnešního
zápisku, tak budete vědět proč!
Členům výpravy docházejí vyměněné turecké liry a my s
Irfanem neustále hledáme vhodnou směnárnu nebo místo,
kde by se daly vyměnit peníze. Během včerejší večerní
procházky měly už všechny podobné zařízení zavřeno. V
Turecku lze také vyměnit peníze ve zlatnictví, ale i tam
už zavírali nebo měli peníze odnesené do banky. A z
hotelu odjíždíme vždy v 8 ráno, takže je ještě zavřeno.
Ale ony dotyčné bezprizorní členy výpravy jsme s Irfanem
uklidnili, že výměna peněz je prioritou.
Dopolední přejezd směr Adiyaman zahrnoval jen plánovanou
zastávku u benzinky na toalety a později druhou
neplánovanou, také na toalety, kdy jeden člen výpravy se
staženými půlkami, vytřeštěným pohledem a oroseným čelem
vystřelil na záchod v poslední chvíli. Jak jsem psal už
dříve, po členech výpravy zde putuje nějaký sračkovir.
Jedná se vždy o jednodenní záležitost. Těch, kteří se
brání, notně ubývá a naopak přibývá postižených.
Převážně je to chytí večer a ráno jsou relativně fit
nebo alespoň schopní cesty. Ti členové výpravy, kteří
celou věc již prodělali, ochotně podávají mix léků těm,
kteří jsou právě postiženi. Doufejme, že nikoho nepotká
nic horšího. Druhá již zmíněná neplánovaná zastávka byla
uprostřed bavlníkových polí a tak se v mezičase mohli
členové výpravy kouknout na bavlnu. Někteří již z
minulého putování Tureckem tuto rostlinu znají. Místo
ovšem nebylo úplně ideální, na pole se nedalo pořádně
dostat, tak musejí vydržet do zítřka, kdy budeme
nedaleko Sanli Urfy.
Včera
jsme viděli jednu mezopotámskou řeku – Tigris. Dneska se
naše putování odehrávalo kolem druhé – Eufrat. Opět, jak
víte z hodin dějepisu, osídlení kolem řeky je staré
téměř jako lidstvo samo. Na rozdíl od blátivého Tigris,
má Eufrat zajímavě namodralou barvu. Na Eufratu stojí
Ataturkova přehrada. Nevím, jak čínské přehrady
zamíchaly s pořadím dle velikosti, ale Ataturkova je
uváděna jako 4. největší na světě. Hráz má výšku 80
metrů, sílu více než 20 metrů a délku 1.5 km. Na tuto
monumentální stavbu je možné se podívat z vyhlídkové
terasy. Zde je také památník obětem stavby přehrady.
Hráz je skutečně impozantní! Jelikož odsud nebyla vidět
hladina, bylo nutné zastavit ještě o kousek dál, aby
byly uspokojeny potřeby fotografií chtivých členů
výpravy.
Odpoledním programem je návštěva národního parku Nemrut
Dagi. Bylo proto nutné u hotelu přesednout do minivanů,
autobus by touto cestou neprojel. O tom jsme se všichni
přesvědčili později. Irfan už v autobuse mluvil obsáhle
o všech místech v Turecku, zahrnutých na seznam
světového dědictví organizace UNESCO. Letos jsme
navštívili Hatušaš a Nemrut Dagi je dalším podobným
místem v našem itineráři. Místo leží cca 80 km od
Adiyamanu. Na první historickou památku jsme narazili
asi 9 km od Kahty. Přímo za malým ropným vrtným polem
vyrůstá na jedné straně silnice z ničeho nic obrovská
kupa. Je to Karakuská mohyla, o které se říká, že je
pohřebištěm Antiochovy manželky. Mohyla je obklopena
pilíři nesoucími zvířecí motivy. Nejkrásnější a
nejzachovalejší z nich vyobrazují orla. Tento dal místu
jméno „černý pták“. Nedaleko je vidět vody Ataturkovy
přehrady. O dalších cca 10 km dál leží most Cendere
postavený Římany mezi lety 193 až 211 n. l. během vlády
císaře Septima Severa. Most byl donedávna používám ke
svému účelu. Z původních 4 sloupů stojí jen 3. Říká se,
že 4. byl Caracalův a jakmile byl zavražděn, tak sloup
byl stržen.
Jelikož čas běžel rychleji, než bylo třeba, domluvil
jsem se s členy výpravy, že přeskočíme Arsameiu, což
bylo letní hlavní město kommagenského království. Město
bylo objeveno německými archeology až v 50. letech
minulého století. Zde mají být sice krásné reliéfy, ale
podobné jsme už určitě viděli a nikdo z členů výpravy
nechtěl zmeškat Nemrut Dagi nasvícený měkkým podvečerním
sluncem. Irfan sice nebyl nadšený, ale souhlasil.
Stoupající a kroutící se cesta na vrcholek Nemrutu vedla
ještě kolem impozantní mamelucké pevnosti Yeni Kale –
pěkná hradní věž s pozorovatelnou poskytuje výhled do
okolí. Nahoru se dá dostat po ne zrovna bezpečných
schodech. Projíždíme vesničky a osady, kde děti někdy
nevědí, jestli na Vás volat „hallo“ nebo po Vás hodit
kámen. Obyvatelstvo je zde velmi chudé a živí se
zemědělstvím.
Už
zdálky je vidět vrcholek Nemrut Dagi. Místo vypadá,
jakoby na něj někdo z helikoptéry vysypal hromadu
kamení. Uvážíme-li stáří stavby, pak se jedná o velmi
zajímavé místo. Aby bylo vrcholek možné do podobného
tvaru vybudovat, museli stavitelé vše řádně spočítat.
Nemrut Dagi je snad nejznámější scenérie východního
Turecka. Leží ve výšce cca 2 200 metrů. Obrovská hrobka
a chrám byly postaveny Antiochem I., synem Mithridata,
zakladatele kommagenského království. Bohužel
nabubřelost tohoto krále mu nepomohla v uchování
království. Místo bylo zapomenuto až do roku 1881, kdy
tudy putovali německý archeolog Puchstein. Kompletní
výzkum tady začal až v roce 1953, poté byl Nemrut
zanesen do map. Výstup k 15 metrů vysoké mohyle
seskládané z malých kamínků vede po kamenité stezce a
někdy zde může být dost přelidněno. My měli štěstí, že v
podvečer zde bylo téměř liduprázdno. Prosím návštěvníky,
aby dodržovali cedulku se zákazem lezení na hrobku, není
třeba lézt až na vrchol, aby člověk mohl obdivovat
úchvatný výhled do krajiny – na kopce, údolí a přehradu
v pozadí. Na východě najdete terasu s pozůstatky
Východního chrámu se šesti sedícími bezhlavými sochami o
výšce několika metrů. Hlavy leží na zemi před sochami,
ale jen tři … Doporučuji projít stezkou kolem hrobky k
Západnímu chrámu. Zde ovšem nebyl čas tak shovívavý,
jako k východní straně – není zde žádná sedící socha,
ale oddělené hlavy nejsou tak poznamenané přírodními
vlivy. Nedaleko leží desky s reliéfy zachycující bohy a
také planetární systém známý v Antiochově době.
Klesající sluníčko krásně prokreslovalo detaily jak
soch, tak reliéfů. My jsme se pohodlně usadili na skále
a čekali na západ slunce. Zpočátku jako by se mu
nechtělo a najednou bum a bylo za skálou. Vše bylo ale
impozantní. A víte co? Stejně jako každý den, se na
druhé straně vyloupnul měsíc, obloha se zbarvila do
zlatova na straně jedné a do tmavě modra s oranžovým
měsíčním kotoučem! Bylo to důstojné rozloučení s
mystickým místem.
Cestou zpět jedna členka výpravy zjistila, že někde
ztratila mobil. Zkoušeli jsme na něj volat. Nejdříve to
nešlo, ale poté to zvedl nějaký Turek. Bohužel jsme si
moc nepokecali. Bál jsem se, že teďka už kartu z mobilu
vyhodí a bude poklizeno. Po příjezdu do hotelu jsem
poprosil Irfana, aby na telefon zavolal a zjistil, kdo
je na druhé straně. Paní ztratila mobil na Nemrut Dagi,
jak se obávala. Řešením bylo, aby jí telefon nálezce
nějak dopravil. Zde se dostávám k čestnosti místních
obyvatel. U nás byste se setkali s tím, že nálezce mobil
sbalí a nic neřeší. Dotyčný se nabídl, že telefon
přiveze ještě v noci do 80 km vzdáleného Adiyamanu. Sice
si za cestu tam a zpět vezme 150 lir, ale i tak si
myslím, že je to férová nabídka. Kdyby ona dotyčná jela
taxíkem, tak ji to bude stát daleko víc … před chvíli mi
volal Irfan, že telefon je v recepci.
FOTOGALERIE
14. září 2011: středa
Adiyaman – Harran - Sanliurfa (220 km)
Mapa dnešního putování
Každým dnes se blížíme více jihu Turecka a s tím také
stoupá okolní teplota. Zatímco na východě ve 2 tisových
výškách bylo příjemných 20 stupňů, pak tady, poblíž
hranic se Syrií se dostáváme na dvojnásobné hodnoty. Jak
by řekl našinec, vše co začíná „3“ je už ošklivé a
špatně se snáší! Všichni členové výpravy měli tušení, že
v Urfě bude teplo, ale to co se dozvěděli dneska
předčilo všechna očekávání!
Středeční sluníčko vykouklo nad vrcholky domů a začalo
ihned hřát. V noci mi bylo horko, tak jsem pustil
klimatizaci. To mi zase vadilo, jak na mě fouká. Otevřel
jsem okno. V 5 začal řvát venku meluzín (muezin) a
následně se ozval budík. Uf, to byla noc. Probudil jsem
se z toho celý zpocený. Při představě, že dneska jedem
ještě dále na jih, jsem se začal potit víc a víc!
Jediné, z čeho jsem se dneska neorosil byla plánovaná
vzdálenost. Ta mě naopak uklidňovala v tom, že uvidíme
hotel za světla a nebudeme muset trnout, co nás potká v
nočním tureckém provozu.
První
zastávka byla na poli, kde místní vesničané sklízeli
víno. Nu což, zúčastnit se tureckého vinobraní není také
na škodu. Jen mám stále v paměti šoproňské vinobraní,
kdy byli členové výpravy pod příslibem této akce vyhnáni
do vinohradu sbírat hrozny. Našinec si asi pod slovem
vinobraní představoval ochutnávku, hudbu a oslavu … tu
práci za tím asi nikdo neviděl. Zde tomu tak ale nebylo.
Skutečně jsme se na chvíli zastavili u hrozny
sklízejících domorodců, ochutnali – bylo velmi sladké a
také okoukli pistáciové stromy – nevěděl jsem, že
pistácie jsou fialové plody ve šlupce, ze které se
vytlačí a oříšky samotné pukají ještě před pražením.
Jsem zase o něco chytřejší.
Místo
našeho ubytování – Urfu nebo také Sanliurfu jsme
dopoledne jen projeli a pokračovali eufratskou planinou
směrem k Sýrii. Po asi 18 km jsme odbočili na vedlejší
silnici a po chvíli jízdy mezi zavlažovacími kanály a
bavlníkovými plantážemi dorazili do jednoho z
nejstarších měst na světě – Harranu. Vesnice je
charakteristická svými domy podobajícími se včelím úlům.
Z prašného a špinavého městečka plného otravných
„harantů“, se ale stala turistická atrakce oblasti číslo
jedna. Harran je pevně spjat s biblickými událostmi –
při své cestě z Uru do Kanaanu tu bydlel prorok Abrahám.
Turistům na uměle vytvořeném pahorku, tzv. hüku, ukazují
základy jeho domu. Historie osídlení Harranu sahá do
doby cca 6 000 let zpět. Do análů vstupuje za vlády
Asyřanů, kteří zde vytvořili prosperující obchodní
centrum. V Harranu byla také založena první univerzita v
zemi.
My
jsme nejdříve navštívili prastaré ruiny Harranu, které
jsou zastíněny již zmíněnými obydlími připomínajícími
včelí úly. Místní průvodce, který měl mluvit anglicky a
kterému jsem nerozuměl ani slovo nám ukazoval všechny
zajímavosti. Byl také členem rodiny, která vlastnila
jedny ze dvou zrekonstruovaných obydlí ve vsi. Na
severní straně hüku leží Ulu Cami (Velká mešita),
respektive její rozvaliny z 8. století. V okolí jsou
rozhozeny zlomené pilíře, jezírko s vytesávanými sedadly
a pozůstatky univerzity. Zpocení a obalení prachem jsme
se vrátili do autobusu a sjeli ke zrekonstruovanému
stavení. Pro turisty tady mají jako v Arábii obchod se
suvenýry a čajovnu. Já jsem se raději odpoutal tomuto
umělému světu a vydal se do ulic pravé vesnice. Uf,
každého, kdo si stěžuje na živobytí bych poslal sem, aby
si zkusil, jaké to asi je zde žít! Místní dědoušek mě
pozval na prohlídku svého skromného domova, čile
nastrčil vnoučata na focení. Jsme už v Arábii, tak
samozřejmě za focení je třeba zaplatit. Jaký to
propastný rozdíl mezi turisty neobjeveným východem a zde
již zkaženými Araby … Dochází to tak daleko, že když
místním harantům nedáte peníze, tak po vás hodí kamenem.
I já byl málem účastníkem podobného incidentu. Malý
harant si pod mou pohrůžkou naštěstí vše rozmyslel.
Položme si otázku – kdo za to může? My, turisti jsme tím
elementem, který vše zkazí …
Místem, které jsme navštívili v poledne byla křižácká
pevnost z 11. století, která stojí vedle antického
chrámu měsíce na východní straně vesnice. Kolem se
povaluje velké množství ruin a část stavby vypadá,
jakoby měla každou chvíli spadnout.
Během
návratu do Urfy jsem slíbil členům výpravy zastavit na
bavlníkovém políčku, aby si mohli rostlinku prohlédnou
zblízka. Vypadalo to jako brigáda socialistické práce,
jak se česká výprava hrbila na políčku. Bohužel by
nedosáhla žádné plakety, byli to pracovníci na baterky a
tak jsme raději jeli dál. Urfa, neboli Sanliurfa
(Hrdinná Urfa) připomíná odboj proti francouzské invazi
a okupaci v letech 1918 – 1920. Město si návštěvníky
získá svou podmanivostí Středního východu. Je zde patrná
silná arabská populace – ženy chodí zahaleny a
potetovány henou a muži si oblékají neforemné kalhoty.
Arabské ženy tíhnou k jasně zbarveným oděvům a poutníky
poznáte podle černých hábitů, do kterých jsou zahaleni
od hlavy až k patě. Město je také známé jako Město
proroků – přebýval zde prorok Job a Abrahám zde má své
rodiště.
VIDEO: Muezin
svolává k modlitbě před Abrahámovou jeskyní, Urfa,
Turecko
Na
okraji města stojí mešita na jejímž pozemku je Jobova
studna, kde dle pověsti dupl do země a vytryskla voda,
která jej vyléčila. Poutníci si mohou koupit kanystr a
načerpat si tuto léčivou vodu. Studna je neustále
obsypána modlícími se poutníky. Naproti stojí altán, kde
je v podzemí Jobova jeskyně – zde žil 7 let během své
nemoci. Do jeskyně musejí vstupovat ženy a muži zvlášť.
Každý má vyhrazeno 5 minut a vše řídí regulovčík v
nedaleké boudě. Do amplionu ohlašuje, kdo může do
jeskyně vstupovat.
Ibrahim, mimo jiné také vlastně Abrahám, nás bočními
uličkami přivezl na Gölbasi, doslova pobřeží jezera, kde
je příjemný park a dvě jezírka. Podle legendy byl
Abrahám, poté co se vynořil se své jeskyně, přijat
králem Nemrutem (Nimrodem), jako vlastní. I přesto se
stal nesmiřitelným odpůrcem pohanských model a bůžků v
místním chrámu. Král nechal Abraháma shodit, či spíše
vystřelit z praku z cimbuří hradu do hořící hromady
dřeva - z té doby jsou zde prý dva sloupy. Abrahám byl
však zachráněn, kdy se oheň na Boží příkaz proměnil ve
vodu a dřevo v ryby. Břehy Abrahámova jezera lemuje
mešita, medrese a přestavěný kostel, ze kterého zbyla
pouze zvonice. Návštěvníci si mohou za malý peníz koupit
misku se žrádlem pro ryby (kapry) a pozorovat jejich boj
o uzmutí kousku jídla. Hlady ale určitě netrpí. Kousek
dál leží druhý rybník – Zelihin – pojmenovaný podle
dcery krále Nemruta. Zeliha se, jakmile viděla Abraháma
jak se vrhá do plamenů, rozhodla jej následovat. Opět
došlo k zázraku a vzniku jezera.
V
Nové mešitě, v komplexu zahrad Hizir Ibrahim Halilullah,
je umístěna Abrahámova jeskyně. Legenda opět praví, že
prorok Abrahám se narodil právě zde a strávil zde
prvních deset let života ukrytý před asyrským králem
Nemrutem. Jeskyně je také cílem poutníků a zbožného
uctívání.
Na
vrcholku se rozprostírá Urfská pevnost – citadela, jejíž
vznik je připisován všem národům a civilizacím, které
město kdy okupovali. Velká část pevnosti pochází ze 12.
století, kdy město přináleželo ke francouzskému
křižáckému státu. Stojí za to nahoru vyšplhat a pokochat
se pohledem na jezírka, zahrady, Novou mešitu a město
samotné. Na vrcholku stojí zmíněné korintské sloupy,
odkud byl Abrahám vystřelen do ohně. Ve skutečnosti zde
pravděpodobně byla ve 3. století křesťanská kaple.
Doporučuji se nevracet dolů stejnou cestou, ale zvolit
tunel vedoucí seshora až dolů. Klesání je trošku
nepohodlné díky vysokým schodům, ale určitě stojí za to!
Napříč zahradami se rozkládají tzv. hany, neboli krytý
bazar. Ve skutečnosti se jedná o bludiště uliček
rozbíhajících se snad do všech směrů. Najdete zde krámky
se vším – od koření až po zbraně. Některá místa bazaru
pamatují dobu, kdy velbloudí karavany táhly mezi městy
Urfa a Aleppo, Palmýrou, Mari a Bagdádem.
Ještě
jsem se v počátku zmiňoval o vysokých teplotách.
Průvodce v Harranu nám říkal, že dneska není horko. Před
měsícem tady prý bylo 51 stupňů! Oproti tomu dnešních 35
není skutečně nic!
FOTOGALERIE
15. září 2011: čtvrtek
Sanliurfa – Gaziantep (155 km)
Mapa dnešního putování
Velké
putování východním Tureckem se dneska úplně uzavírá. Náš
okruh vedoucí z Ankary, podél černomořského pobřeží,
hranic s Arménií, Iránem a Sýrií, v délce téměř 3600 km
je už skoro u konce. Po dvou týdnech strávených na
cestách je určitě každý člen výpravy rád, že se vracíme
domů. Na druhou stranu jsou asi všichni překvapení, co
nás na východě Turecka potkalo. Žádné boje, vzpoury a
nebezpečí. Naopak velmi zajímavá historie, kultura a
příjemní, otevření lidé …
O
něco později, než obvykle opouštíme Sanliurfu, město
proroků a směřujeme do Gaziantepu, hlavního města
stejnojmenné provincie. Přejezd je relativně krátký, ale
Irfan vždycky vymyslí ještě zastávky mimo program, aby
vše zpestřil. Nejinak tomu bylo i dneska. Hned kousek za
Urfou Irfan objevil vesnici, jméno si už nepamatuji,
která má ve jméně „hük“, tzn. uměle navrstvený kopec. A
jak dříve členům výpravy slíbil, udělali jsme zde
zastávku. Umělé vrcholky jsou vidět zdaleka a nezapadají
vůbec do krajiny. Z prastarého osídlení zde už moc
nezůstalo, někdy hrad, někdy kamení. Ale téměř vždy je
kolem kopce rozprostřena současná vesnice. Po vystoupení
z autobusu byli vesničané nedůvěřiví. Pouze malé děti se
kolem nás seběhly a nechaly se fotografovat. Později se
osmělily ženy u některých domů. A cestou zpět z kopce už
na návsi seděl strejda se svou rodinkou a mával na nás,
abychom je šli fotit. Byli vyšňoření, jako v neděli a
krásně seřazení k fotografování. Jak členové výpravy,
tak strejda s rodinou měli ze všeho obrovskou švandu.
Jak stále říkám, my jsme pro ně asi větší exoti než oni
pro nás.
Předem naplánovanou zastávkou byla farma ibisů v
Bireciku na řece Eufrat. Místní ibis, je na rozdíl od
marockého, stěhovavý pták a na světě jich je pouhých
několik set kusů. Místní farma, respektive přírodovědná
společnost se snaží o záchranu těchto ptáků. Od února do
srpna mohou ptáci volně létat, ale na konci srpna se
klec zavře a už musejí zůstat kde jsou. Důvodem jsou
snahy o rozmnožení. Letos se jim tady podařilo
vypěstovat 28 kuřat. Ibis, příbuzný čápa, je monogamní
pták. Jakmile jeho partner zemře, tak už si nehledá
jiného. To ja také důvod, proč zástupců rodu ubývá.
Vajíčka snáší pouze jednou za rok, max. 3 ks. 28 dní na
nich sedí, jak samec, tak samice a poté jsou mláďata 60
dnů krmena. Dospělosti tento cca 1.5 kg vážící,
černo-zeleně zbarvený pták dosáhne ve věku 5ti let a
dožívá se 30ti let. Rozdíl mezi samicí a samcem je v
zobáku. Samice ho má dlouhý 14 cm a zahnutý, samec 18 a
rovný. Říká se, že jakmile si ptáci najdou partnera, tak
ztratí svou šošolku …
Cestou zpět z Bireciku jsme splnili ještě jeden slib,
zastávku u Eufratu. Nebyl to sice moc malebný záběr, ale
i přesto každého překvapila čistota vody v řece.
Srovnám-li to s bahnitým Tigrisem, tak toto byla
křišťálová studénka. Na skále nad řekou se tyčí hrad z
11. století, který sloužil jako hraniční bašta
křižáckého státu Edessa.
Náš
cíl, město Gaziantep, je známé mezi obyvateli spíše jako
Antep, což je zkomolenina arabského „ajn teb“ - „dobrý
pramen“. Předpona Gazi znamená „válečný veterán“ a byla
k původnímu jménu připojena až roku 1920, co město
odolalo desetiměsíčnímu obléhání francouzskou armádou.
Velmi známé jsou odsud pistáciové oříšky a baklava. Říká
se, že Antep je domovem baklavy! Osídlení města se
datuje od doby chetitů a poté následovaly všechny možné
národnosti – Asyřané, Peršané, Alexandr Veliký …
Návštěvníci jezdí do Antepu si prohlídnout překrásné
římské mozaiky z vil bohatých Římanů, které stály v
Zeugmě. Bohužel tato je dneska zatopená přehradou. Místo
nebylo moc známé, ovšem jakmile byla oznámena stavba
přehrady, okamžitě se archeologové všech zemí spojili a
zasadili se o záchranu neuvěřitelných mozaik, nástěnných
maleb a dalších artefaktů. I přesto bylo 30% všech
památek na místě zatopeno. Současné muzeum sídlí v novém
komplexu, otevřeném asi před měsícem. Dříve bylo
umístěno v nevyhovujících prostorách starého
etnografického muzea. My měli to štěstí, že jsme vše
mohli obdivovat v překrásné, dvoupatrové expozici
důstojné těmto památkám. Člověku z toho až přechází
zrak! Nejdůležitější je mozaika „Cikánská dívka“, která
je umístěna v černé místnosti, aby maximálně vynikla
její krása a jedinečnost. Umělecká dokonalost je
dovedena tak daleko, že oči dívky Vás neustále pozorují,
ať se pohnete, kam se pohnete.
Většinou v zápiscích nezmiňuji oběd, ale dneska je tomu
jinak. Nebyl v lecjaké restauraci. Byl v místní
vývařovně, kde se dělá, jak jinak než pouze, kebab.
Pamatuji si, že něco podobného jsme navštívili v
Tripolisu, to byl také zážitek nad zážitky. Ihned u
vchodu člověka udeřil do nosu dým z kebabů, horko a
šílený rachot, jako ve válcovně plechů. Po chvíli jsme
si všemu přivykli. Bylo velice zajímavé pozorovat
místní, jak zalévají kebaby ayranem (jogurtový nápoj)
servírovaném v kovových džezvách. Stáčecí pult ayranu
nechtějte ani vidět! Ale i podobná místa patří ke
koloritu země a jejich návštěva stojí za to!
Po
obědě jsme se přesunuli do centra města a zde
následovala krátká společná procházka. Shodou okolností
v Antepu probíhal pistáciový festival. Jednalo se spíše
o kulturní představení zástupců různých zemí než o
ochutnávku či ukázku pistácii. Pevnost, kale, shlíží na
město z uměle vytvořeného pahorku z vrstev suti a trosek
pamatujících tisíce let lidského osídlení. Pevnost
pochází z pozdně římského období, ale za současný vzhled
s 36 věžemi, vděčí Seldžukům. Na hradním nádvoří je
expozice soch věnující se protifrancouzskému odboji a
dále v hradbách samotných pokračuje už placená část.
Ulice
vedoucí od hradu nás zavedla do oblasti bazaru s
několika hany, které se využívají coby kovodílny.
Řemeslníci pracují přímo na ulici na místní specialitě –
nábytku vykládaném perletí. Mezi další předměty či
suvenýry patří výrobky z mědi – samovary, džezvy, tácky
apod. Kousek dál je zase část věnovaná koření – paprika,
rajčata, sušené lilky a zvláštnost – sušená polívka.
Ano, čtete správně. Hmota připomínající tenké plátky
chleba se zalije vodou a je polívka na světě! Kousek dál
zase koupíte tak oblíbené pistácie, ořechy či další
specialitu – ořechy na provázku namočené do melasy. Tato
kolem ořechu zatvrdne a pak vše vypadá jakoby ve
střívku. Není to ale chuťově nic moc. Mé kroky vedly
samozřejmě do místní baklavárny a už jsou dva balíčky
připraveny na převoz domů. Vše jsem ještě doplnil půl
kilogramem vynikajících a slaďoučkých fíků. Před
návratem do autobusu se mi na závěr pobytu podařilo
konečně ochutnat vynikající tureckou kávu. Kdekoliv jsem
si ji chtěl dát, tak mi přinesli nechutnou instantní
kávu, která byla z poloviny zalita mlékem.
FOTOGALERIE
16. září 2011: pátek
Gaziantep - Istanbul - Praha
Dny
putování východním Tureckem už jsou za námi a všem
členům výpravy nezbývá nic jiného než se pomalu
připravit na návrat domů. Pro mne je to velmi příjemné,
že vše končí a já se vracím. Pro ostatní členy výpravy
je poslední den už méně příjemný. Dnešní obzvlášť,
protože noc byla velmi krátká - letadlo odlétá ve 3:35 a
je nutno z hotelu vyrazit nejpozději v 1:30. Někteří
možná nešli ani spát. Já se snažil usnout, ale také mi
to nejlépe nešlo. Naštěstí jsem vše trošku dohnal během
dvou letů. Po několika hodinách přesunů nás v Praze
přivítalo chladné, ale slunečné ráno!
Myslím, že
všichni budou dlouho vzpomínat na cca 3 500 km dlouhé
poznávání nepříliš objevené části Turecka a také doufám,
že v dobrém!
|
