|
CORTINA D´AMPEZZO
& LIGURIE &
VALLE D´AOSTA
&
LAGO DI COMO
23. 6. - 7. 7. 2011
„Je tady
taková zima, že mi prdly gumičky na ponožkách“,
prohlásil Daneczek druhý večer v Cortině
Tentýž večer při nafukování postele se Daneczek snažil
rozsvítit novou multifunkční lampu od Linnertů. Když se
mu to podařilo, na plné pecky spustilo vestavěné rádio.
Už víme, co budou okolní němčouři vykládat doma:
„Představte si, že ti čehůni každý večer nafukovali
postel, pouštěli si k tomu diskotéku a děsně se smáli!“
23. června 2011: čtvrtek
Kvasice – Cortina d´Ampezzo
Máme tady opět
konec června a my vyrážíme na dovolenou. Jako každý rok,
tak i letos byl cíl naší cesty několikrát měněn. Ne tedy
ten hlavní – Itálie, ten už je tak nějak samozřejmostí.
A po dvou letech studia jazyka už bychom měli být
teoreticky schopní se domluvit, tak musíme vše
potrénovat. A kam, že jsme to vyrazili nakonec? To vše
se dozvíte v našich zápiscích, dopředu nic vyzrazovat
nebudeme. Ví to pouze zasvěcené duše.
Přípravy na letošní dovolenou byly v hektickém duchu,
jakoby nám neustále někdo kradl čas, nic jsme nestíhali.
Vyvrcholením všeho byl telefonát kolegy z práce v
předvečer odjezdu, že má pro nás kýbl třešní na
marmeládu. Málem nás omylo! A tak po sbalení všech věcí
do auta následovalo téměř dvouhodinové vypeckovávání
kýble třešní. Na vaření marmelády už nebyl čas, to
bychom od hrnce zrovna sedli do auta, takže skončilo 7
kg polotovaru v mražáku. Díky tomu, jsme vyrazili
namísto v plánovaných 6 hodin až skoro v 8. Navíc,
předchozí večer „pípla“ nová keška v Kroměříži, jež byla
na naší trase, tak jsme si nemohli nechat ujít
příležitost, cestou ji odlovit. Trošku jsme se zde
zdrželi, než byla rafinovaná srýš odhalena. Dá se tedy
říct, že na cestu jsme vyrazili až v 8:30. Tytam jsou
doby, kdy se vstalo ve 2, ve 3 už jsme seděli v autě,
téměř na jeden zátah dorazili do Rimini, postavili stan
a kus odpoledne strávili u moře … :-)
Cesta ubíhala relativně dobře. Ale ouha, přišla jedna z
rakouských vesnic před dálnicí, zde policie zastavila
dopravu a z boční uličky se vynořil nekonečný průvod –
procesí, kterého se účastnila snad celá vesnice. Marně
jsme dumali, kolik lidí tady asi žije a jak daleko je
kostel, ke kterému očividně směřovali. Zastávka netrvala
ovšem déle jak 10 minut, procesí zabočilo a my mohli
pokračovat. Stejně jako v Německu, tak i Rakousko slaví
dneska nějaký náboženský svátek. Vše bylo vidno i na
ulicích – liduprázdno, obchody zavřené, jako v neděli.
Trošku nás to povzbudilo, že bude Vídeň alespoň lépe
průjezdná. Samozřejmě ji míjíme po dálnici, ale i tak v
místech sjezdů bývá ve všední den hodně aut. A jak jsme
si mysleli, tak i bylo a my po chvíli zastavovali na
našem oblíbeném odpočívadle Oldtimer za Vídní.
Na další zastávce, už v Korutanech, opět na Oldtimeru na
nás přišel hlad a my vyrazili na oběd. V Oldtimeru jsme
se nikdy na jídlo nezastavovali, a tak toto byla pro nás
premiéra. Proto jsme byli ze všeho trošku vyvalení.
Polívky, saláty a dezerty jsou samoobslužné a hlavní
jídlo si objednáváte z jídelního lístku. Tak jsme si
dali „cider“ korutantskou polévku – taková smetanová,
nakyslá. A z jídeláku si vybrali korutantské speciality
– špetzle a pirohy. Paní nám k tomu donesla vodu, kterou
jsme si neobjednali a jako správní Češi jsme ji při
placení zapřeli :o). Placení tady také funguje jinak,
než je člověk zvyklý. Dostanete kartičku, kde je vše
naúčtováno a platíte při odchodu u kasy v obchodě. Oběd
byl jinak dobrý.
Nedaleko od Spittalu nás na dálnici značky upozornily na
zácpu. Nevěnovali jsme tomu však pozornost. Ale asi měli
… najednou se vše zastavilo a my stáli 10 minut, 30
minut … popojeli kilometr a zase stáli. Během přestávky
jsme zkoukli dva díly seriálu Hrdinové. Druhý díl už
během mírného popojíždění, takže já jen po očku. Vše
bylo zapříčiněno prací na silnici. Naštěstí náš směr na
Lienz byl volný a my po hodině a půl stání a
popojíždění, téměř sami pokračovali dále. Ostatní auta,
směrem na Německo, krokem pokračovala. Aby všeho nebylo
dost, tak začlo řádně pršet a déšť nás neopustil po
zbytek cesty do Cortiny.
Plánovaný příjezd se z ranních 16:00 posunul díky všem
zdržením na 20:00. My v hloubi duše doufali … že
přestane pršet … že najdeme hned dobrý kemp … že bude
někdo v recepci … že nějak přežijeme deštivou noc … No
je toho dost i na zlatou rybku, co?
Za deště jsme dorazili do Cortiny. V prvním kempu už v
recepci nikdo nebyl. Naštěstí druhý favorit byl hned
přes cestu a recepce fungovala. Cena 20 EUR za den se
nám také zamlouvala. Rychlé proběhnutí za deště kempem
rozhodlo, že tady zůstaneme. Místa zde bylo dost – více
či méně zabahněného. První myšlenka bylo přenocovat v
autě, nerozdělávat stan. Touha po spaní v poloze ležmo,
natažený na matračce zvítězila. Navíc přestalo pršet. V
nastalém dešťovém okně jsme stan rychle postavili,
vyložili nejnutnější věci a mohli se vypravit do
spacáků!
24. června 2011:
pátek
Cortina d´Ampezzo
01:00 hod
matračka se třepe a cvaká zubama … ne to není matračka,
to je Téra. Mi nebylo také dvakrát nejtepleji. Uvedený
teplotní komfort na spacáku očividně neplatí. Venku je
tak 5 stupňů. Nejdříve na sebe dáváme deku na pláž. Tato
je bohužel chabou náhradou standardní deky. Další
odemknutí auta, buch buch dveřma, odemčení boxu, zamčení
a už nesu vše co na sebe můžem dát. Připadáme si jako
cibule. Takto konečně usínáme. Jen na nos by to něco
chtělo, ale k tomu už se nedostanu …
Ráno je najednou ve stanu teploučko, nebo se nám to zdá?
Pěkně jsme si tam asi nafuněli. Vstáváme později, kolem
půl deváté a následuje vybalování „cibulí ze šlupek“
rozuměj vyslíkání jednotlivých vrstev. Venku neprší a
zdá se, že by mohlo být lepší počasí než včera. I
předpověď počasí tak ukazuje.
Po snídani dvou krosántů a housek z místního kempového
obchodu jsme zvolili dnešní plán. Vzhledem k předpovědi
počasí jsme nechtěli nikde zmoknout, jelikož v kempu
nejsou zmoklé věci kde řádně usušit, a tak jsme vyrazili
nejdříve k nedalekému jezeru Lago di Pianoze, kde byla
jedna z místních keší. Počasí se cestou zlepšilo a
chvílemi vykukovalo i sluníčko. V jezeře se u břehu
rodily a vyhřívali stovky pulců, voda zde byla úplně
černá a jakoby vřela. Bylo to zajímavé. Po obchůzce
jezera jsme vyrazili do Cortiny. Po zaparkování naše
kroky nejdříve vedly do informačního střediska. Naše
italština, paní učitelka nás nepochválí, nám bohužel
nestačila na celou konverzaci, a tak převažovala
anglická konverzace. Tak třeba příště budeme mluvit
italsky.
Prošli jsme si Cortinu, navštívili místní barokní kostel
Sv. Filipa a Jakuba, zkoukli pohledy a přišel na nás
hlad. Utrácet 20 EUR za regulérní oběd se nám nechtělo a
tak jsme zvolili jeden z místních barů. Tramezzini zde
měly dobré. Veškerá objednávka a požadavky už byly čistě
v italštině. Nepadlo ani jedno anglické slovíčko. Seděli
jsme, jako správní štamgasti, venku a lákali kolemjdoucí
na jídlo. A skutečně, najednou byl bar plný. Společnost
nám zde dělala místní kočka. Přišla, sedla si před bar a
koukala na lidi. Ti si ji fotili, hladili a kočka byla
spokojená.
Po obědě, po krátké zajížďce k místnímu obchodu, jsme
vyrazili na vyhlídku nad kempem – Belvedere a nedalekou
věž – památník obětem první světové války. Cesta se
kroutila jako housenka, ale vše doprovázela panorámata
jako z katalogu. K samotnému Belvederu jsme došli už
pěšky – stojí tu stará stanice lanovky. Už samozřejmě
nefunkční. Obhlídli jsme okolí a po turistické stezce
vyrazili k vojenskému památníku. Je vzdálený skutečně
jen pár kroků odsud. Jedná se o rozlehlý komplex
náhrobních kamenů v základně věže. Stavba má i podzemní
část se sochou ležícího vojáka. Nikdo jiný tam během
naší prohlídky nebyl. Na závěr jsme se zapsali do knihy
hostů, zjistili, že pár dnů před námi tu byli i jiní
Češi.
Odsud jsme se vydali k průsmyku Passo Falzarego do výšky
2 109 metrů, který je asi 10 km dále. Stoupání stálo za
to. Před námi se otevřel krásný výhled na Cortinu, celé
údolí Ampezzo, okolní kopce, např. Cinque Torri. A co
víc, počasí se umoudřilo, svítilo sluníčko, okolní
mráčky se napichovali na nedaleké třítisícovky. No
paráda. Jen Téra uviděla asi nejděsivější věc dnešního
dne – lanovku vedoucí nahoru k Rifugio Lagazuoi. Tam ji
asi nedostanu. Jeden sloup je ve spodní a druhý v horní
stanici lanovky. Cestou zpět jsme ještě obhlédli lanovku
na Cinque Tori (ta Téřiným náročným požadavkům na počet
sloupů vyhovovala) a vydali se zpět do Cortiny. Před
návratem do kempu jsme nakoupili propriety na večeři.
Během ní začalo poprchat, víc a víc až jsme skončili v
předsíňce stanu a poslouchali bombardování kapek na
stan.
Zapadlo sluníčko a začala být zima. Ve stanu máme
připraveny už veškeré propriety na „přežití“ noci.
Dneska se navíc vybavíme i flaškami horké vody, tak snad
bude líp. Věta v úvodu zápisku pochází právě ze dneška,
kdy jsem se vrátil ze sprchy a měl pocit, že zimou mi
padají ponožky z nohou ….
FOTOGALERIE
25. června 2011: sobota
Cortina d´Ampezzo - Misurina
Večerní příprava
na promrzlou noc slibovala úspěch. Opak byl ovšem
pravdou. Potřebovali bychom, aby nám v jednu hodinu v
noci flašky s vodou zase někdo ohřál a my pak mohli
pokračovat v nerušeném spánku. Nevyšlo to … voda
zchladla, venku zima, že se nedal ze spacáku ani nos
vystrčit a chvílemi jsme měli pocit, že se nám kouří od
pusy. Ani ráno nebylo ve stanu tak teplo, jako včera.
Téra byla odvážnější a vykoukla ze stanu dříve než já.
Vyvolaný povyk vytáhl ze spacáku i mne. Na trávě před
stanem, kam ještě nesvítilo slunce byla jinovatka! Už se
ani jeden nedivíme, že nám byla taková zima. Okolní
kempaři, zvláště ti z karavanů vylézali v trenýrkách
ven, usmátí od ucha k uchu. Bylo slyšet, jak jim hučí na
plný výkon topení.
Během snídaně zasedla „rada starších“ a řešila, co tedy
uděláme s nastalou zimou. Zůstaneme? Odjedeme dále na
jih? Vždyť v Cortině je tak pěkně, tak přeci jen tak
neutečeme. Ale další prozimnělá noc nad námi visela jako
Damoklův meč. Téra hledala v mapě, kam bychom vyrazili.
Utkvělo jí na mysli Lago di Garda, jeho severní strana,
kterou nemáme prozkoumanou. Předpověď počasí zde
ukazovala 30 přes den a 21 v noci. Ve srovnání s
místními 18/8 je to docela rozdíl, že. Byl jsem také
nahlodaný, ale přeci Cortina a hory … Navíc stan byl
totálně promočený na to, abychom ho sbalili a někam
jeli. Další cíl by musela být blízko, což
teda Garda je. Po snídani svítilo sluníčko a člověk se
na vše díval jinak. Shodli jsme se, že uvidíme během
dne. Já už řešil takové věci, jako nákup malého
přímotopu, který přeci nemůže stát moc peněz, ne … Včera
v obchodě jsme s dekama nepochodili.
Dnešní plán bylo Lago di Misurina. Název Misurina
pochází z latiny a znamená „mnoho pramenů“, o čemž jsme
se později sami přesvědčili. Z Cortiny nás sem dovedla
stoupající silnice. Z místních 1100 metrů bylo třeba
vystoupat do 1700 metrů. Během výstupu jsme projeli
kolem pidi jezírka – Lago Sin. Abych trošku popsal jízdu
místními silnicemi – člověk až nestíhá všechny úkony –
kochat se okolními skalními masívy, kochat se jezery či
jezírky a ještě přitom dávat pozor na velké množství
motorkářů a v neposlední řadě také cyklistů. Ti posledně
jmenovaní jsou nebezpeční hlavně při sjezdech, kdy
přejíždějí bezhlavě do protisměru a silnice jsou
působením přírody ne zrovna dvakrát rovné …
Během cca 12 km cesty jsme ještě projeli Passo Tre Croci
ve výšce 1809 metrů a po chvíli nás už přivítala
Misurina. Zaparkovali jsme u jezera na placeném
parkovišti. Jelikož jsme se nemohli dohodnout, jak
dlouho zde budeme stát, koupil sem parkování do 12:30.
Samozřejmě to nestačilo, ale nikdo lístky naštěstí
nekontroloval. Našim cílem bylo Rifugio Col de Varda pod
stejnojmenným kopcem ve výšce 2174 metrů. Byly dvě
varianty, jak se dostat nahoru – lanovkou za 10 EUR
zpáteční za osobu nebo zadarmo se zpotit a hodinu šlapat
do kopce. Nejsme žádné máčky a jelikož máme nakoupeny
nové trekingové hole, tak je třeba je vyzkoušet. Italské
turistické stezky mají dobře značené a ta naše
ukazovala, že cesta nahoru trvá hodinku. Ale znáte to,
tam se člověk fotí, tam se kochá, tam čurá a pak jsou z
toho hodiny dvě. Nahoře jsme poseděli na terase, zkoukli
vše dalekohledem a vyrazili zpět.
Jak jsem psal výše, parkovací lístek byl při našem
návratu už hodinu neplatný, ale nikdo nám žádný další
pozdrav za okýnko nedal. Přeparkovali jsme tedy čumákem
auta k jezeru, sedli si na lavečku a poobědvali Májku
přivezenou z domoviny. Byla původně Benova (švagra)
zakoupená za účelem ukojení jeho věčného hladu během
rally závodů a tak se mu tímto velice omlouváme. Oběd
jsme zapili českým birelem a unaveni se přesunuli na
druhou stranu jezera, kde jsme se ještě chvíli prošli
lesem nad jezerem– samozřejmě ne jen tak bezúčelně, ale
ulovili jednu z kešek. Dle záznamů v logbooku se zde
střídá hodně českých kačerů.
Cestou zpět do Cortiny jsme se zastavili i mini jezírka
Lago Sin, opět za účelem keškolovu a pak už jeli do
Cortiny. Jelikož je zítra neděle, tak musíme udělat
zásoby jídla. Obchody tady jsou zavřené, ne jako u nás.
Pán v recepci kempu nám doporučil velké nákupní centrum
Cooperativa v centru Cortiny. A čučeli jsme jako puci!
Tak velký obchod jsme zde nečekali. Hned jako první
nákup jsme vyřešili náš „nočňo-zimní“ problém. V
oddělení outdooru, mimochodem skvěle vybaveného, jsme
koupili dvě flaušové zimní vložky do spacáku. Teď už je
větráme a těšíme se na dnešní noc, jak je vyzkoušíme.
Určitě nám dneska zima nebude. Další nákup byl v
potravinách a na závěr ještě v protějším elektro obchodě
– zapomněl jsem přibalit nabíječku na Téřin mobil. I
toto bylo vyřešeno a my mohli spokojení vyrazit do
kempu.
Trošku přismahnutí po dnešním výstupu na Col de Varda
večeříme a trávíme konečně nedešťový podvečer v kempu,
který se oproti čtvrtku povážlivě zaplnil.
FOTOGALERIE
26. června 2011: neděle
Cortina d´Ampezzo – Cinque Torri
Víte co? To asi nikdo neuhodnete! Spali jsme jako
zabití a vůbec nám konečně nebyla zima. Terezka si sice
stěžovala na studené nohy, ale jinak také ocenila
včerejší nákup vložek do spacáku. Pravda, nasoukat se do
flaušové vložky, když máte na sobě tepláky vyžaduje kus
zručnosti a také nějaký čas. Touha po spaní v teple je
ale silnější, tak nás přeci nemohlo nic odradit.
Večer i v noci pršelo, tak jsme si říkali, že dnešní den
nebude, co se týče počasí, stát za moc. I nebe plné
mraků nevěstilo zhola nic dobrého. Vrcholky okolních
kopců nebylo vidět a další a další mraky připlouvaly.
Nenechali jsme se však odradit od dnešního plánu a po
snídani, sbalení všech potřebných propriet, vyměnění
zmražených vložek do ledničky jsme vyrazili nám již
známou cestou směrem na Passo Falzarego s krátkou
zastávkou u vojenského kostela. Tohoto jsme si už všimli
při naší první cestě kolem, nevšimli jsme si ale, že je
zde keška. Vojenský protože byl postavený na uctění
památky vojáků, kteří bojovali zde na rakousko-italském
pomezí během I. světové války. V pozadí kostela jsou
pozůstatky – teda jediná stěna z nějaké budovy. Jestli
to byly kasárna nebo kostel, to se nikdo nedozví, ale na
stěně je vyškrábaný letopočet 1904. Hledali jsme kešku,
hledali, ale nenašli. Neztráceli jsme tedy čas a
pokračovali na parkoviště k lanovce vedoucí ke
zvláštnímu útvaru nazvanému Cinque Torri – Pět věží.
Koupili jsme si lístek jen nahoru, protože náš plán byl
dolů sejít. Nejsme přeci žádné máčky, ne? Lanovka nás
vyvezla k Refugio Scoiattoli do výšky 2 225 metrů. Po
krátkém rozkoukání a pofocení před Cinque Torri jsme
vybalili naše trekové hole a vydali se na výšlap směrem
k Rifugio Averau, do výšky 2 413 metrů. Asi za necelou
hodinku jsme zdolali kamenitý terén a naše snaha byla
odměněna nádherným výhledem jak na Cortinu d´Ampezzo,
tak i Marmolattu a všechny okolní kopce. Bylo to až
neuvěřitelně vysoko, že jsme mohli mávat lidem do okýnek
prolétajících letadel! Foukalo tu, sem tam proletěl
mráček, ale jinak se počasí ukázalo konečně v tom
nejlepším světle.
Nahoře, v Rifugio Averau, jsme si dali k obědu polívku –
zeleninovou a knedlíčkovou. Měl bych asi říct mega
knedlovou. Takové knedle snad svět neviděl! I zeleninová
byla dobrá, spravedlivě jsme se podělili půl napůl. Po
obědě, odpočinku a uschnutí zpoceného oblečení nastal
čas k návratu. Mým plánem bylo vystoupat ještě výše k
nebesům, a to k Rifugio Nuvolau – 2 575 metrů. Cesta zde
byla ale obtížná a kousek se šplhalo i po nějakém
žebříku. Toto se mé drahé polovičce nezamlouvalo a tak,
v rámci udržení rodinného krbu, jsem se vzdal výšin a
pokračovali jsme ruku v ruce dolů, jak bylo naplánováno.
Vím, že okolní skály mám vyfocené už snad stokrát, ale
co krok, co otočka, to mi připadalo, že podobný záběr
ještě nemám a přeci si jej nemůžu nechat ujít. Jak
Terezka správně podotkla, já budu ten, kdo fotky musí
protřídit a já budu ten, kdo se bude ptát, proč mám tuto
skálu nesčetněkrát vyfocenu. Ale to nevadí. Fotozastávek
jsme využili i ke společným fotkám, kterých není nikdy
dost.
Cinque Torri nejsou jen zvláštním geologickým útvarem,
ale také místem kudy kráčely dějiny spojené s I.
světovou válkou. Až zde se člověk setká s pozůstatky
zákopů, rekonstrukcemi kulometných a dělostřeleckých
hnízd, skladišť, nemocnice a také ubytoven. Až zde si
uvědomíte tu houževnatost vojáků, kteří ve výšce 2 500
metrů sloužili a bránili svou zemi. Je obrovská škoda,
že průvodce se o celé Cortině, její historii a okolí
zmiňuje pouhými 3 nicneříkajícími stránkami. Ale o této
skutečnosti jsem se zmiňoval už vloni. Naproti tomu o
jiných nesmyslech píšou mnohastránkové romány. Velká
část naší cesty dolů vedla kolem výše zmíněných budov a
i zákopy vyhloubenými zde vojáky před 100 lety. Na
některých kamenech jsou viditelné „grafiti“ pocházející
z té doby. Naučná stezka (ve třech jazycích) se
návštěvníka snaží vrátit o těch 100 let zpět a snad
nikoho to nemůže nechat lhostejným. Před několika týdny
jsem navštívil Verdun a i zde mne ze všech pozůstatků
bojů běhal mráz po zádech.
I na Cinque Torri jsme si nenechali ujít nalezení kešky.
Zprvu vše vypadalo, že neuspějeme, ale nedalo nám to a
věnovali čas jejímu nalezení. Navigace nás zde vodila
všude možně, až podle fotek v logu nálezů se ji Terezce
podařilo objevit. Kešky, zde v Dolomitech, to mají
složité – loví se od května do října. Pak napadne sníh a
nelze je najít. A i kačerů, rozuměj hledačů, zde není
tolik jako třeba u nás. Proto místa nenesou stopy
působení těchto nadšenců.
Ale zpět k sestupu. Jak píšu výše, vedl nejdříve zákopy,
poté po vrstevnici po stezce, částečně po silnici a zase
zpět přírodou – téměř vzdušnou čarou. Až mě z toho
bolely prsty na nohou. Těsně před parkovištěm stezka
míjela Lago Bai de Dones a pak jsme šťastně usedli do
čekajícího Fordíka.
Cestou zpět do kempu jsme se opět zastavili u vojenského
kostela – zkusit napodruhé štěstí u kešky. Potkali jsme
zde kačery z Německa a ve společné rojnici začali
pročesávat les. Zvětšovali jsme postupně radius, až
Terezce se podařilo krabičku najít. Byla zaměřena
naprosto špatně.
Po večeři jsme si v kempovém obchodě koupili láhev
italského Bardolina a užíváme si dnešní bezmračné
oblohy. Podle předpovědi by mělo být podobně i zítra. To
ještě musíme vymyslet plán, kam vyrazíme. Můj původní
itinerář zkopírovaný z internetu dle zájezdu nějakých
důchodců se zdá být dost náročný. Asi to jsou nějací
důchodci olympionici … :-)
FOTOGALERIE
27. června 2011:
pondělí
Cortina d´Ampezzo – Lago di Landro
Je 19:35 a v
dálce bijí zvony kostela v Cortině. Neustále nám vrtá
hlavou, jestli to je ke mši nebo jak. Zvony totiž bijí
pokaždé jinak, vůbec to není v celou hodinu nebo nějaké
rozumné předěly. Už to asi nezjistíme, protože dneska
byl náš poslední den v okolních horách a zítra jedem
směrem dále na jih – do Ligurie. Ten dnešní zápisek je
ale krátký, co? Když jinak nedáte, tak já se trošku
rozpovídám, ale jen trošku ….
Vstávali jsme o něco dříve než ostatní dny. Ne že bychom
chtěli vyrazit tak brzo na výlet, ale když prostě
přijdete do kempového obchodu pozdě, tak už nemají
krosanty, jen housky. Těmi člověk samozřejmě vezme také
zavděk, ale není to ono. Snídat v Itálii bez krosántu,
to máte pak pokažený celý den :o)
Poslední den v Cortině jsme vyrazili trošku dál, až k
bývalým rakouským hranicím – zde leží Lago di Landro. V
itineráři důchodců – olympioniků o něm básní, tak proč
ho také nezkouknout. Ráz krajiny se ovšem směrem k
rakouským dolomitům změnil. Jsou zde patrné sesuvy půdy
– kamenité „laviny“ a tak si připadáte jakoby na
obrovském staveništi. Samotné jezero je pěkné, když se
díváte na italskou stranu. Ona i ta druhá je italská,
ale já ji nazýval rakouskou, protože tomu tak v
minulosti bylo. Teda, dorazili jsme k jezeru, hodili na
záda baťohy se vším potřebným a i jídlem, abychom
nezemřeli cestou hlady a vyrazili jsme. Plán nebyl pevně
daný, důchodcovský itinerář odkazoval na Rifugio
Locatelli, které bylo cca 4 hodiny cesty jedním směrem.
Stejně tak i ukazovala směrovka turistické trasy číslo
102. Sami jsme si říkali, že půjdeme, kam až to bude
možné, kam nám síly dovolí. A daleko jsme nedošli, tedy
né naší vinou. Asi po dvou kilometrech stál v cestě bagr
a totálně rozbíjel celou stezku – budoval zde nějaký
trativod. Ze žádné strany se ho nedalo obejít. Po chvíli
váhání a čekání, zda si nás obsluha nevšimne a nechá nás
projít, jsme se tedy vypravili zpět na parkoviště. Během
návratu jsme potkávali další turisty – mluvili ale
německy, tak jsme záškodnicky nic neříkali, aby si k
bagříku vyšlápli také.
Od jezera jsme nejeli hned zpět do Cortiny, ale popojeli
kousek dál. Cestou sem nás zaujala odbočka na vojenský
hřbitov Nasswand a jelikož ležel nedaleko, vypravili
jsme se jej navštívit. Už včera jsem se „rozčiloval“ nad
tím, že se nikde nedozvíte nic o historii místa, které
je spojeno s I. světovou válkou. Stejně tak se
návštěvník nic nedozví o mnoha vojenských hřbitovech a
dalších památkách v okolí. Zde, v Nasswandu, byla
alespoň rozsáhlá informační cedule. Na hřbitově je
pochováno 1259 vojáků různých národností. Nejsou zde
německy mluvící, tzn. Rakušané. Ti byli během II.
světové války exhumováni a odvezeni na čistě rakouský
hřbitov. Zde leží Rusové, Srbové, Poláci, Maďaři a
Belgičan. Dle jmen na hrobech nám připadalo, že určitě i
Češi. Nedaleko odsud byla polní nemocnice – vždý prý
maximálně 1.5 km od bojiště, aby raněným mohla být
poskytnuta základní péče. Zemřelí vojáci byli pohřbíváni
okamžitě v okolních lesích, a tak vznikaly vojenské
hřbitovy. Opět, tak jako jsem psal včera, podmínky zde
nebyli jednoduché, více vojáků zemřelo pod lavinami,
kamennými sesuvy, vlivem bouřek, zimou nebo během jiných
přírodních katastrof, než v samotných bojích.
Po návštěvě hřbitova jsme na parkovišti, na stolku a
lavečkách rozbalili housky s mortadelou a poobědvali ve
stínu okolních velikánů. Vedle sedící Italové pokukovali
co máme dobrého. Počasí se ukázalo v tom nejlepším –
teploměr ukazoval 28 stupňů a my to nějak ráno neodhadli
s oblečením. Proto jsme se rozhodli před dalším
„výšlapem“ navštívit kemp a převléct se.
Cestou zpět do kempu nás zaujala budova ukrytá v zeleni
lesa. Nedalo nám to a hned na nejbližším možném místě
jsem se otočil a jeli jsme se tam podívat. Jak jinak,
opět se jednalo o vojenskou pevnost. Nebyli jsme
jedinými návštěvníky. Nějaký italský turista nám poskytl
světlo ze své baterky a také krátký výklad o tom, co zde
bylo a trošku nás provedl. Vypadal na zapáleného
nadšence a my si mohli trošku protrénovat italštinu.
Tedy alespoň poslechem. Celý objekt zvenčí vypadal jako
ona zmíněná polní nemocnice, ale jak se později ukázalo,
jednalo se skutečně o pevnost. Její další část byla o
kus výše – s kulometným hnízdem. Na druhé straně od
pevnosti zase byly vidět střechy dvou kulometných
bunkrů. Je jen opět velká škoda, že před pevností nebyla
žádná cedulka s informacemi. Toto vše ale vynahradil již
zmíněný pán, který nám byl zapáleným průvodcem.
A jak vypadal náš další program? Nebyli bychom to my,
kdybom jej nespojili s hledáním kešek. V okolí Cortiny
nám zbývalo několik neodlovených. Terezka vybrala svým
zkušeným okem ty nejlepší. První, nazvaná Cortina Stars,
byla umístěna nad vesnicí Colfiere, na vrcholku Col
Druscie ve výšce 1779 metrů. Jak už název kešky
napovídá, jedná se o něco výjmečného. Jak výjezd, tak i
finální výšlap k astronomické observatoři se slunečními
hodinami, byl korunován neuvěřitelnými výhledy jak na
Cortinu, tak na všechny okolní kopce. Jako na dlani se
před námi otevíralo celé cortínské údolí včetně
skokanského můstku. Vyhlídka Belveder s vojenským
památníkem, který jsme navštívili v pátek se nacházeli
hluboko pod námi a my jsme se snažili najít známou
siluetu Cinque Torri podrobně prozkoumané již včera. Na
vrcholku kopce Col Druscie se nachází přestupní stanice
lanovky na vrcholek Tofana di Mezzo (3 244 m).
Totiž lanovka na tuto horu začíná přímo v Cortině, námi
navštívené místo je prvním „mezipřistáním“, druhé se
nachází o 700 m výše na vrcholku Ra Valles (2 470 m) a
cíl je v již zmíněné výšce 3 244 m. Říkáte si, co by
člověk tak vysoko dělal? No teď v létě se kochal
okolními kopci a říkal si, že takhle nějak se asi cítí
ptáci, když shlížejí na svět, ovšem to by si tam musel
vyšlápnout. Lanovka totiž není v tuto dobu v provozu.
Ovšem v zimě! Nachází se zde srdce lyžařského střediska,
jak jsme mohli sami z plánu sjezdovek a také pohledem na
okolní stráně protkané řadami sloupů vleků a lanovek,
posoudit. Velký počet „modrých“, nějaké „červené“ a
samozřejmě i „černé“ sjezdovky, mezi nimi i
„olympijská“, čekají na nadšence zimních sportů. Dnes si
na nich užívaly jen ovečky, které se vesele pásly a svým
„Béééé, bééé“ a cinkáním nám nedaly zapomenout, že se
nacházíme sice na horách, ale v létě! Odlov krabičky –
naše prapůvodní poslání na tomto místě – byl nebývale
rychlý. Při parkování jsme se zde míjeli s dalšími
českými kačery, kteří nalezli krabičku před námi,
vyměnili jsme si pozdrav krátkým zamáváním.
Nedaleko odsud leželo další z místních jezer – Lago
Ghedina, ve výšce 1457 metrů, a u něj samozřejmě také
keška. Po hodině hledání jsme ji nenašli, ale jezírko
bylo překrásné. Plné pstruhů a během naší procházky
kolem něj nás doprovázala kačka se 4 malými káčátky.
Odsud jsme sjeli lesní cestou zpět do civilizace a
vyloupli se u olympijského kempu z roku 1956, kdy se zde
pořádala zimní olympiáda, která povznesla Cortinu do
povědomí světa. Následovala krátká návštěva v nám již
důvěrně známém obchodním době La Cooperativa a hurá do
kempu, sprcha a večeře.
Na obloze není ani mráček, určitě zase bude hvězdná noc
a my zítra vyrážíme směr Levanto …. Do Cortiny, nebo
její jiné části se určitě ještě někdy vrátíme, ať v létě
nebo v zimě. Moc se nám tu líbilo!
FOTOGALERIE
28. června 2011: úterý
Cortina d´Ampezzo
– Levanto
Vstáváme brzy … ještě dříve
než většina okolních sousedů. Rychlým pohledem zjistíme,
že pouze Poláci ze stanu odnaproti už jsou také vzhůru a
balí si své horolezecké vybavení. Včera byli dříve pryč
než my protřeli oko a přijeli až pozdě večer. Holandští
sousedi o kousek dále se ze včerejšího výletu ani
nevrátili … snad jen někde podnikají vícedenní výpravu.
Další rychlý pohled směřoval na stav stanu … mokrý, jak
jinak. O tom už svědčila okapávající voda v předsíni. Z
venkovní strany se po stanu kutálely kuličky rosy,
budeme ho balit mokrý z obou stran.
Ještě před snídaní jsme vše možné naskládali do auta,
složili vnitřní stan. Tropiko do brašny na stan, ale
venkovní plachu do včera zakoupených obrovských pytlů na
odpadky, aby nebylo od něj vše mokré. Stejný osud potkal
i rohože zpod stanu. Snad nám do večera nestihne všechno
zplesnivět. Jelikož byl náš dnešní budíček velmi brzký a
i přes naši snahu chovat se co nejtišeji, němečtí
sousedi nás už tak uctivě nezdravili a neusmívali se na
nás, jako jiné dny. Ale co už, to už je život v kempu.
Z Cortiny vyrážíme zhruba dle plánu, tj. v 9:30. Čeká
nás cca 7 hod přejezd (počítáno i s přestávkami) a cca
600 km. První hodina jízda je po silnici vlnící se všemi
vesničkami, stoupá a klesá, až dojedeme kamion, který
jede před námi až na dálnici. Má ale zajímavou reklamu –
na výrobce luxusně vypadajících sušenek, tak během cesty
alespoň myšlenkami mlsáme … mňam, tolika sušenek jsme za
celý život nesnědli :o).
Cesta po dálnici uběhla standardně. Odlovili jsme jednu
kešku, o druhou se během obědové zastávky pokusili, ale
bylo tam moc mudlů a my na parkovišti působili, jako
bychom chtěli nějaké auto ukrást nebo minimálně vykrást.
Tak jsme to vzdali a jeli dál. Podle dojezdového času
vše vypadalo, že bychom se mohli dneska i okoupat.
Mysleli jsme si, že zdejší kempy budou buďto u moře nebo
vybaveny bazénem. Chyba lávky … horší hledání kempu jsme
ještě nezažili, možná na Elbě, kde jsme projezdili celý
ostrov křížem krážem, než se nám podařilo najít pěkné
ubytování.
S hledáním kempu jsme začali v Levantu, městečku
považovaném za středisko celé oblasti. První kemp na
kopci byl dost sociální, platilo se zde extra i za
horkou vodu. Kousek od něj byl kemp s prazvláštním
názvem – Picche. Ten už se nám zamlouval více, ale také
neměl bazén. S pánem jsme se domluvili, že se ještě
vrátíme – vše dneska samozřejmě v italštině, jak jinak!
Další kempy jsme jen tak obhlídli z auta, nebo v
krátkosti vystoupili. Dojal nás kemp Dolce Aqua – děsně
natřískaný a s cenou 44 EUR za noc (** bez bazénu)! Už
neví, co by za kemp chtěli. Na mapě bylo několik dalších
kempů v okolních vesničkách, proto jsme se vydali tam, v
domnění že budou lepší a levnější. Nebyly. Navíc k nim
vedla šílená cesta serpentinama do kopce a potom zase z
kopce. K tomu všemu nám povážlivě klesala rafička
benzínu a nerad bych zůstal trčet někde v kopcích.
Pominu-li tristní hledání kempů, tak zde mají zajímavost
– pobřežní silnice z Deiva Mariny až do Sestri Levante
vede tunelem. Není to ale běžný tunel, jako na dálnici.
Je pouze jednosměrný, úzký a vysoký, jakoby původně pro
železnici. Provoz tady řídí semafory a jezdí se buďto v
10 nebo 20 minutovém intervalu. Uprostřed tunelů najdete
odbočky na pláže, hotely nebo mezi nimi je vesnice.
Ovšem když z trasy odbočíte, musíte zase čekat dalších
10 nebo 20 minut, než skočí zelená a můžete pokračovat.
Naše bezradnost při hledání kempu došla už tak daleko,
že jsme zvažovali okamžitý přejezd k Lago di Como,
našemu dalšímu cíli. Navigace ukazovala 2.5 hodiny
jízdy, což nás povzbudilo. V hloubi duše nám ale zůstala
jiskřička naděje ve formě kempu, který jsme navštívili
jako druhý v pořadí před více než třemi(!) hodinami.
Proto jsme se ze Sestri Levante po dálnci vrátili zpět
do Levanta a doufali, že místo v kempu není obsazené.
Nebylo! Po vyřízení všech formalit a rychlém nákupu jsme
začali stavět stan a cca před 21 hod už seděli u večeře
– nouzové, skládající se z toastového chleba, másla a
sýra. Nic jiného už jsme nesehnali. Vedle bydlící Němci
se divili, že máme mokrý stan, kde jako pršelo nebo co
se stalo? Nechápali. Tady asi nepršelo mnoho dní!
Musím také podotknut, že místní kempy stojí dvojnásobek
ceny co v Cortině. Tam jsme platili 20 EUR za noc, z
předcházejících let jsme zvyklí na cenu kolem 30 EUR
(*** a bazén). Nejvíc jsme zatím platili 35 EUR. Tady
jsme trhli pomyslný rekord - se vším všudy 38 EUR a
koupat se můžem leda ve svém potu. Jediná výhoda oproti
Cortině je, že je tady teploučko. Asi je to speciální
příplatek za topení a my můžeme spát jen pod dekovou
vložkou a ne obalení jako cibule ...
29. června 2011: středa
Levanto - Monterosso
Nevím, jestli jsme
se ubytovali někde na náměstí Sv. Petra ve Vatikánu či
poblíž v Římě. Neustále, i v noci i ve dne zde bimbají
kostely, v různé doby, v různých intervalech a v různých
délkách. Nijak nás to ale nebudilo a my mohli v teplíčku
levantského podnebí spát až do rána. Já hned po
probuzení vyrazil do kempového obchodu, abych zajistil
obživu. Ještě že jsem tam šel tak brzo. Včera nám při
ubytování nikdo neřekl, že si máme pečivo rezervovat.
Dostal jsem poslední 4 housky a 2 ze 3 krosántů, uf ….
hlady nezemřeme a nemusíme jíst 7denní krosánty
(prefabrikáty z pytlíku)!
Po včerejších útrapách byla středa vyhlášena za
odpočinkový den. Dopoledne jsme odpočívali, četli si a
také dali oprat špinavé prádlo, aby nám během dne
uschlo. Do jedné přepravky, kterou má každý přidělen se
nevejde oblečení na celou dobu pobytu a také musím říct,
že některých částí oděvu se ani nedostávalo. V Lídlu
jsme si před odjezdem koupili skládací sušák (stojací) a
tak prádlo bylo kam po hodině praní pověsit. Zvažovali
jsme i sušičku, ale další eura, pračka stála 4, se nám
nechtělo dávat.
Allora … prádlo je pověšeno, nádobí po snídani umyto,
vše poklizeno. Co budeme dělat? Jedem se podívat do
Levanta. Primárním cílem byla keška, kterou zde nedávno
někdo založil a neměla zatím žádný log – lákalo nás tzv.
FTF, čili First To Find. Zaparkovali jsme u moře, za
bratru nekřesťanských 1.80 na hodinu a vydali se jak po
městě, tak i za keškou. Každý den v Levantu probíhají
trhy a část města je tím paralyzovaná. My jsme se chtěli
na trh podívat, nějak se nám však nepodařilo zpětně
najít tržnici a onu ulici, kde se vše odehrávalo. Tak
tedy příště. V Levantu, takové bráně do Cinque Terre
není nic zvláštního. Klasické italské rušné městečko se
spletí uliček, kostelů, barů a obchodů se suvenýry. My
jsme na ulici plné klasických železářství a domácích
potřeb, se kterými se u nás už nesetkáte, koupili prášek
proti mravencům – je to asi jen italský vynález –
nasypete kolem stanu kolečko a mravenci mají utrum.
Bohužel ty, kteří jsou uvnitř musíte zlikvidovat,
protože se z toho Vámi vytvořeného kruhu nedostanou. U
nás se podobný přípravek koupit nedá a máme ověřenou
jeho funkčnost. V železářství nás zaujalo velké množství
„blbinek“ či vychytávek, které u nás musíte horko těžko
shánět. Je škoda, že podobné obchůdky vytlačily Baumaxy
a OBI. Sám si z dětství pamatuji jedno železářství v
Otrokovicích. Obchod byl napěchován vším možným, byla v
něm děsně ošoupaná podlaha a zvláštně voněl … strašně
rád sem tam chodil. I moje první rybička (nožík) byla
odtamtud! Zpět k Levantu – u výlohy s Dolci, neboli
sladkostmi, jsme poslintali výlohu a došli až na Piazza
del Popolo, kde je jedna z mála pamětihodnostmí Levanta
– Loggia Comunale – něco jako vyvýšené podium pro
zasedání městské rady. Nedaleko odsud stojí kostel z 13.
století Sant´Andrea, postavený v černobíle pruhovaném
pisánském stylu. Odsud je to jen kousek na středověké
hradby. Těšili jsme se, že si v průvodci o těchto
místech přečteme další informace. Bohužel, jediné o čem
se zmiňuje je jejich existence. Nic víc, nic míň. Daleko
více se v Rough Guides dočtete, jaká je zde skvělá pláž
a jak levné ubytování v Levantu seženete … haha, hihi …
musím se smát. Ale jak já, tak Terezka jsme asi lidé
národa divného, když se nám pláží nezavděčíte a prahneme
po informacích o navštívených místech či památkách. U
vody může člověk ležet u bazénu a ne jezdit tisíce
kilometrů daleko. Navíc ty místní pláže nejsou nijak
kouzelné, jsou to klasické městské plážičky, malé a
přeplněné. Voda také nic moc, písek minimálně, spíš
drobné kamínky a na hladině něco plave, snad něco
organického...? Těžko říct.
Allora … Levanto projíto, keška odlovena, bohužel se nám
FTF nepodařilo – už tu 24. června byli rakouští kačeři,
kteří se na internetu zatím nezalogovali. V místním
pekařství jsme si koupili kus focaccie – Terezka
zeleninový a já špenátový. Tím byl náš oběd hotov a my
vyrazili na místní nádraží získat informace o vlaku
směrem La Spezia. Zítra chceme jet prozkoumat všechny
vesnice Pěti zemí. Ale autem je to nerealizovatelné,
najedou se desítky kilometrů do kopce a pak z kopce,
zaplatí se nekřesťanské částky za parkování a den
strávíte většinou v autě. Proto je jednodušší si koupit
za 10 EUR jednodenní lístek a tak navštívit všechny
bývalé rybářské vesnice. Nevýhoda je, že vlak téměř
stále jede tunelem a vyjíždí jen kvůli nádraží. U kasy
jsem zjistil, jak to tedy se vším je – cenu a jízdní
řády a zítra vyrazíme.
Co s načnutým odpolednem? Autem se dá dostat jednoduše
do krajní ze všech vesnic – Monterosso. Vesnice, původně
rybářské, dneska žijí z produkce bílého vína nesoucí
stejný název – Cinque Terre a také samozřejmě z
turistického ruchu. Samotné Montorosso je největší ze
všech pěti vesnic, žije zde 1800 obyvatel. I sem cesta
vedla serpentinami do kopce a potom zase ještě horšími
sjezdy z kopce. Jednu ze zastávek během sjezdu jsme
využili k „oráňání“ šišek z pínie – pro nemoravské
čtenáře – dlouhým klackem jsem shazoval šišky z borovice
…. Proč? Italské šišky jsou velké a velmi vhodné na
uschování kešek. U nás je bohužel není možné nikde
získat. Tyto nebyly ovšem ty pravé, ty jsou z pravých
velkých pinií. V Monterosso jsme zaparkovali na velkém
parkovišti na okraji promenády a zbytek už procházeli
pěšky. Osvěžili jsme se konečně italskou zmrzlinou,
našli kešku a procourali uličky starého města. Když do
Monterosso přijedete, tak vám připadá, že zde žádné
staré město není – je jednoduše od pobřeží odděleno
kopcem, nyní naštěstí provrtaného tunelem. Hned za ním
je přístav odkud vyplouvají výletní lodi po celé
riviéře. Křivolakým uličkám starého města dominuje
zvonice, původně strážní věž ze 13. století a přilehlý
kostel Sv. Jana Křtitele. Nedaleko něj stojí další
kostel – bohužel už si nepamatuji název, ale jeho
výzdobu tvoří kostlivci, lebky a kosti … zvláštní výzdoba
pro kostel. I na nápisu jeho průčelí dominuje „SMRT“. V
průvodci se opět o historii nedozvíte, naproti tomu o
tom, kde se najíst či ubytovat je zde informací dost.
Takže Monterosso můžeme zítra vynechat a vysednout až v
další vesnici Cinque Terre.
Cestou zpět jsme nakoupili v obchodě vše potřebné pro
večeři. Původně jsme si chtěli na našem jednorázovém
grilu, opět z Lídlu, udělat špízy, které nás dopoledne
zaujaly v masně. Osud tomu ovšem nechtěl. Při návratu do
Levanta, jsem si z Terezky dělal srandu, že i včera jsme
přijeli ve stejnou hodinu. Terezka mi však kontrovala,
že dneska ubytování máme, nakoupeno taky a už nám chybí
jen ty špízy a na to máme ještě víc než tři hodiny (do
20:00), kdy obchody zavírají. Jak jsme ovšem zjistili,
nebyla tak daleko od pravdy. V masně (stejně jako i v
některých dalších obchodech), prostě ve středu odpoledne
neotevírají. Basta, šmitec, máte smůlu, nakupte si
jinde. Ne jako u nás, kdy člověku, který si chce koupit
sirky pomalu ruce líbají … Hledali jsme jinou masnu,
ptali se (italsky) domorodců, ale v žádné už podobné
špízy neměly. Ve finále jsme se vrátili do prvního
obchodu, koupili balení prosciutto a byli poklizení.
Maso z grilu to sice není, ale sušenou šunku milujeme,
tak si tu večeři užijeme, i když jsme před tím polítali
celé město a všechny otevřené obchody a krámky, ve snaze
koupit špízy :-)
Prádlo na sušáku není zatím úplně suché, je zde docela
vlhko, snad uschne než začne padat večerní rosa. Okolní
„dederóni“ si smaží maso na grilu a krásně to voní … asi
je půjdem přepadnout!
FOTOGALERIE
30. června 2011: čtvrtek
Levanto – vesnice Cinque Terre
Dneska je to
týden, co jsme vyrazili na dovolenou. Vůbec se nám to
nezdá, že bychom už tak dlouho putovali Itálií. Ale je
pravda, že jsme navštívili mnoho míst a další nás ještě
čekají. Třeba jako dneska – jednotlivé vesničky
národního parku Cinque Terre, mimo Monterosso, kde jsme
byli už včera. Nemuseli jsme se bát, že bychom zaspali,
vedlejší dederónští důchodci – asi ti olympionici, od
kterých jsem měl zkopírovaný itinerář do Cortiny, začali
o půl sedmé mlátit venku židličkama, talířkama, řvali na
celý kemp, že jim jede vlak. Kdybychom věděli, jak se
řekne německy, ať zklapnou, tak bychom to na ně přes
stan zařvali. Nechápali jsme, že se můžou tak bezohledně
chovat ke svému okolí. No můžou se těšit, my jim to při
našem odjezdu odsud oplatíme i s úroky!
Dneska mělo podle předpovědi počasí pršet a i bouřit.
Včera sice spadlo pár kapek a ráno bylo zatažené, tím
ale veškeré bouření skončilo. Celý den nás doprovázelo
sluníčko a mám i pocit, že větší vedro než včera. My
jsme vyrazili po půl desáté z kempu s baťohy plnými
vybavení na celodenní putování. Na nádraží v Levantu je
to asi 15 minut chůze, tak autíčko mohlo odpočívat a
sbírat síly na další putování, které ho ještě čeká. Na
nádraží jsme si koupili celodenní lístky – 10 EUR/osobu,
které opravňují k cestování vlakem a autobusem po
národním parku, také slouží jako vstupenka do parku a
jako sleva na muzea v La Spezii. Vlak nám jel až v
10:15, tak jsme během čekání na peróně zkoukli italské
nádraží a poslouchali hlášení. V kurzu italštiny jsme
brali lekci, kde jsme tato hlášení poslouchali a stejně
tak probírali tematiku cestování vlakem. Vše bylo
naprosto stejné - autentické. Vždy to v nás vyvolá
úsměv, když si vzpomeneme na ty umělé dialogy z kazety,
ale ve skutečnosti je vše naprosto stejné – způsob
mluvy, přízvuk a snad i ty hlasy.
Před našim vlakem ještě projel jeden „tranzitní“.
Nezastavoval, doslova proletěl nádražím a byl pryč. U
nás, když vlak projíždí nádražím bez zastavení, tak leda
kolem nástupiště, které je bokem nebo zpomalí, ale tady
ne. Málem nás to odfouklo z lavičky. A už je tady náš
vlak, překvapivě má moc vagonků, opět jinak než u nás,
kdy jsou to tak 3-4 vagóny. A co víc, jsou
klimatizované! Alespoň ta část, kde sedíme. Později jsme
zjistili, že klimatizovaný není celý vlak, ani všechny
vlaky :-) prostě prvotní štěstí. Místní trať bych nazval
spíše podzemkou, protože vede z 99% tunely a vyjíždí na
„světlo“ jen v jednotlivých vesnicích. Mnohdy ani to ne.
První z vesnic Cinque Terre – Monterosso, jsme
navštívili už včera, tak jsme nevysedli a se jelo dál.
Vesnička Vernazza má nádraží maličké, částečně vysedáte
v tunelu. Ihned jsme zkontrolovali, kdy jede další vlak.
Na každou z vesnic jsme měli cca 45 – 60 minut. Vernazza
je považovaná za nejkrásnější ze všech vesnic Cinque
Terre. Pro všechny jsou typické úzké, příkře stoupající
nebo klesající uličky a pestré domy. Nad Vernazzou se
tyčí silné středověké opevnění postavené Janovany ve 12.
století po zničení hradu za pirátství. Zajímavý byl
gotický kostel Santa Marherita di Antiocha.
Následuje Corniglia – je to jediná vesnice, kam se
nedostanete lodí. Domy stojí na 90ti metrovém útesu nad
mořem. My měli to štěstí, že hned po vystoupení z vlaku
bylo místo v autobuse, který spojuje „centrum“ s
nádražím. Tím nám ušetřili spoustu času a také námahy v
dnešním vedru. Totiž dalším způsobem, jak se dostat do
vesnice je po svých po docela příkrém a točivém
schodišti. Corniglia je nejmenší ze všech pěti vesnic.
Opět jediná ulice, náměstíčko, gotický kostelík San
Pietro. My vystoupali k dětskému hřišti, kam nás
vytáhla, jak jinak než, uložená keška. Odloveno za
chvíli a zbyl čas ještě na vyhlídku. Autobus zpět nám
ujel před nosem, tak se šlo po točitém schodišti zpět
pěšky. Bylo to o cosi příjemnější, než šlapat nahoru,
ale i tak jsme se slušně zapotili – celá cesta vede na
poledním sluníčku, bez možnosti zchladit se nebo
odpočinout ve stínu. Klesání je tadé docela náročné na
kolena – schody nejsou klasické, kdy noha nohu mine, ale
spíš takové jako známe z kina nebo divadla – nízké a
zato široké, kdy Vám vychází krok stále na jednu a tutéž
nohu. Hodně jsme se tomu nasmáli, ale ve finále jsme
byli rádi, že jsme dole. Bylo těch schodů nepočítaně.
Po chvíli čekání si to přifičel další vlak, nastoupíme a
jedem dál. Čeká nás Manarola. Tady jsme se bohužel
vydali směrem k moři a v přístavišti strávili čas ve
stínu na útesu, pozorováním moře a pohupujících se
rybářských lodiček u břehu. Až během návratu jsme
zjistili, že i zde je pěkný kostelík San Lorenzo ze 14.
století. Nachází se nahoře nad vesnicí, kam už nezbyl
čas zajít, protože vlak nečeká a další jede až za další
hodinu. V Manarole jsme „poobědvali“- rozuměj kousky
pizzy – 4 formaggi a pestovou. Druhou jmenovanou jsme
ještě neměli možnost vyzkoušet, zde je to populární
varianta.
Poslední ze všech vesnic, Riomaggiore, jsme málem
přejeli. Vlak jel asi 2 minuty či ještě míň a najednou
zastavil v tunelu. V tu ránu Terezka vykřikla „Riomaggiore,
vysedáme!“ a my s vlajícími baťohy honem letěli ven. No,
kdo by to byl čekal, že zastávka bude tak rychle.
Riomaggiore je nejvýchodnější ze všech vesniček
národního parku a vede sem i silnice. Místní uličky jsou
snad nejstrmější ze všech vesnic a domy nejsou ani jeden
na stejné úrovni. Nechtěl bych sejít do centra a
zjistit, že peněženka leží doma na stole či něco
podobného. Přes náměstí, kde jsme si dali opět
vynikající italskou zmrzlinu, jsme vystoupali ke kostelu
San Giovanni Battista (Sv. Jan Křtitel), pak trošku
zakufrovali, ale nalezli tu správnou, šíleně stoupající
stezku nahoru na vyhlídku a ke hradu. Stejně tak jsme i
hledali cestu dolů, abychom se někomu neobjevili na
dvorku a nemuseli pak stoupat zpět nahoru. Na náměstí
jsme ještě nakoupili chleba a šunku na večeři, nezbytnou
pohlednici (jako i v ostatních vesnicích) a tunelem se
vrátili na nádraží.
Na cestu zpět Terezka vybrala rychlík jedoucí až do
Savonny. V jednu chvíli v nás zatrnulo, protože měl
zastavovat v Monterosso, ale zdálo se, že jím projel.
Naštěstí ne. Další zastávka, Levanto, byla naše. Tak
jsme cestování italskými železnicemi zvládli na
výbornou. Potkali jsme dokonce i průvodčího, což není v
italských vlacích častá věc. Lístek si totiž musíte
označit ve speciálním strojku hned na nádraží – podobně
jako u nás v MHD. Úplně sem zapomněl napsat, že dokonce
jeden z našich vlaků, z Vernazzy do Corniglie měl
zpoždění 15 minut! Skoro jako doma!
Zbylou část podvečera jsme strávili relaxací a přípravou
na zítřejší speciální program. Ten ale nikomu
neprozradíme a tak nepromeškejte další, zítřejší,
zápisek!
FOTOGALERIE
1. července 2011:
pátek
Levanto – Champoluc (Valle d´Aosta)
Když jsem včera
dopisoval zápisek, tak už byl ten náš cestovní majeteček
víceméně sbalený v autě a připravený na další přesun.
Pryč od moře. Někteří z Vás se asi opět utvrdí v tom, že
jsme divní, ale rozhodnutí odjet z Ligurské riviéry bylo
oboustranné. Dojal nás zde předražený kemp s neochotnými
zaměstnanci, předražené služby, plno lidí a vedro.
Pátrali jsme v průvodci, kam bychom se asi tak vydali,
kterou blízkou část Itálie nemáme prozkoumánu a
rozhodnutí padlo na Valle d´Aosta, tedy opět do hor!
Dnešní noc nebyla zrovna nejklidnější. Nejdříve jsem
musel vyběhnout na povykující německé sousedy, protože
ruch od jejich karavanu neustal ani kolem 23. hodiny.
Naštěstí následně ztichli a šli spát. Asi si říkali, kam
ta dnešní mládež spěje, když místo hlučných „pařeb“
nabádá důchodce ke klidu. Pak někde nedaleko štěkal pes
a v noci se jeho štěkot rozléhal po celém okolí. No a na
závěr začalo o půl třetí ráno pršet, dle předpovědi.
Počasí prostě nemohlo počkat, abychom sbalili suchý
stan. Nám venku naštěstí nic nezůstalo. Jen od okolních
stanů a karavanů bylo slyšet zmatené noční pobíhání a
bouchání lidiček honem sbírajících prádlo. Nepršelo ale
asi dlouho, konce deště jsme se „nedožili“ a při dalším
probuzení už bylo venku ticho. Ráno už zbývalo jen
sbalit stan, naskládat vše do boxu na střeše, do kufru
auta a můžem vyrazit směr Valle d´Aosta. Vlastně po
sbalení všech našich věcí jsme byli tak splavení, že
jsme se šli ještě osprchovat a až potom vyrazili.
Kempovné jsem zaplatil už včera, tak nebyl důvod se
zdržovat.
Vstávali jsme bez snídaně a tak jako správní Italové
zastavujeme na nejbližší benzince u Autogrilu a dáváme
si krosánty, teda pardon „brioche“ a preso a capucino.
Italsky se pána ptáme, jestli má bezkofeinové kafe pro
Terezku, tak to odsouhlasí, že i capuccino. Udělá to ale
vše opačně. Teda respektive kdo ví jak, protože vše
tlačí z jedné hlavy v presovači. Ale i tak byla káva
vynikající. U nás vám bohužel takovou snad nikde
neudělají.
Cesta po dálnici ubíhala bez problémů, jen kolem Janova
se dopravala klasicky zhustila, což bylo také způsobeno
prací na silnici. Za Janovem, poblíž Alessandrie jsme
ještě sjeli z dálnice do nákupního centra obnovit zásoby
a pak se zase pokračovalo dál. Navigace nám zapomněla
oznámit odbočku na Aostu a tak bylo nutno jet 12 km
jedním směrem, sjet a zase 12 km zpět. Pak už jsme byli
zase na správné dálnici. U Ivres nám začalo škroukat v
žaludku a my už několik dní měli chuť na hamburger od
McDonalds. Tady naštěstí jeden byl. Byl zahrnut do
nákupního centra Bennet, stejného, jako jsme dělali
nákup v Alessandrii. Mimo jídla jsme zaskočili ještě do
„domácích potřeb“ a tady koupili gumový fialový lavor s
ušima. O tomto Terezka už dlouho mluvila a u nás stojí
2x tolik, prodávají ho i v Ikea. Vypadá moc pěkně.
To už se ale před námi začaly zvedat kopečky Alp ve
Valle d´Aosta. Tento region, oddělený od Francie a
Švýcarska nejvyššími vrcholky tohoto pohoří – Monte
Rosou, Matternhornem a Mont Blancem je nejen důležitou
lyžařskou, ale i turistickou oblastí. Leží zde také
národní park a okolí dokreslují četné hrady, které
shlíží na silnici snad z každého vrcholku. Navíc je
tento region nejméně italský. Krajina i architektura
jsou spíše francouzské nebo švýcarské a oficiálním
jazykem je i francouština a někteří obyvatelé, potomci
přistěhovalců ze Švýcarska, mluví německy.
Námi vybraný cíl byl některý z kempů mezi vesnicemi
Brusson a Champoluc. Když se sem blížíte, připadáte si
jako v reklamě na Švýcarsko nebo na čokoládu Milka.
Tráva je tu sametově zelená, tradiční domky ze dřeva se
střídají s alpskými chatami, zatímco v dálce se tyčí
jeden z vrcholků ledovce Monte Rosa zahalený v ledoci,
který svou bělostnou barvou kontrastuje modré obloze a
zeleným kopečkům kolem. Je to až neuvěřitelné a člověk
musí vše zažít na vlastní kůži, aby tomu uvěřil. Oba
jsme se shodli, že bylo dobrou volbou opustit
přelidněnou Ligurskou riviéru a vypravit se sem. Všude
ubylo aut, ubylo lidí a přibylo kraviček na alpských
svazích s typickými glingajícími zvonci. Nesčetněkrát
jsme zopakovali větu: „Tady je tak krásně!“ v mnoha
modifikacích :-)
První navštívený kemp na nás ale vůbec nepůsobil dobře.
Vypadal jako cigánské tábořiště – na sebe natlačené
karavany a co víc, nikde žádný stan! Při dotazu na místo
nám paní v restauraci řekla, že tu nikdo není a že máme
přijít tak po páté hodině. Jeli jsme dál až narazili na
další kemp. Byl také plný karavanů, ale při dotazu na
stan nám řekli že není problém a zavedli nás na louku
pod les. Na první pohled to nevypadalo, že by tu mohlo
být rovné místo, ale po podrobnějším ohledáním jsme
jedno za malou skalkou našli. Dokonce tu stál už i jeden
stan. Výhled z místa byl úchvatný – jak na protější
vesničku, tak na ledovec před námi. Dořešili formality,
přesvědčili paní, že můžem parkovat autem u stanu a vše
vybalili. V recepci jsme řekli, že se učíme druhým rokem
italsky, tak musíme mluvit italsky, abychom se
pocvičili. Proto jak paní, tak i ostatní s námi tak
mluvili. Během stavění stanu k nám přišel kluk sekající
trávub (byl v recepci ve chvíli, kdy jsme se zapisovali
do kempu) a začal se s námi italsky bavit. Nebylo to
vůbec jednoduché, moc drmolil, tak bylo nutné se ho
několikrát ptát, co tím myslí. Asi po 10 minutách
prohlásil, že dnešní lekce končí a že budem pokračovat
zítra. Byla to dobrá praxe!
Po vybalení jsme vyrazili do Champoluc, do informačního
centra získat nějaké brožurky či mapy o oblasti. Na toto
místo jsme nebyli vybavení, protože jsme zde zcela
neplánovaně, vinou našeho špatného dojmu z Ligurie. Paní
v centru se nás ptala, jaký jazyk preferujeme a opět,
když se dozvěděla, že vládneme angličtinou a učíme se
italsky, tak jednoznačně prohlásila, že budem mluvit
italsky. Tak na nás. Zakoupili jsme mapu, pobrali nějaké
brožurky a šli dále do městečka hledat obchod. Jedním
směrem nebyl, ale na druhou stranu jsme byli úspěšnější.
Nakoupili housky na zítra, také nějaké dobrůtky a vydali
se zpět do kempu. Hlad už se opět ozýval. Vybalili jsme
večeři, zjistili že spolubydlící z vedlejšího stanu –
naši jediní sousedé - se balí a jedou pryč a tak na celé
louce jsme sami. Nezažil sem opuštěnější kemp!
Sluníčko zapadlo za kopec nad námi a svítí nyní na
ledovec před námi. Je to krásný pohled. Popíjíme vínko –
omylem zakoupené šumivé, tak nám při otevření vybouchlo.
Před pár chviličkami Terezka prohlásila „že když tu
budem sedět ještě chvilku, tak to víno zmrzne“. Pravda
jsme výš, než v Cortině – tam to bylo 1140 metrů a zde
skoro 1600! Vybalili jsme opět spacáky, deky, ponožky a
všechny mikiny, abychom přečkali ve zdraví noc.
Tak už jen umýt nádobí od večeře, do sprchy (tady je
teplá voda na žetony – 0,8 EUR jeden) a pak hurá do
spacáků. Však jsme za dnešek pěkně unavení a teď i
slušně prokřehlí. Nebude víc než 12oC a v noci kolem
6ti. Velká změna oproti středomořskému podnebí...
„Glingy gling, buuuu...“ to se s námi loučí kravičky na
okolních kopcích... tak dobrou noc!
FOTOGALERIE
2. července 2011:
sobota
Valle d´Aosta – Lago Bleu
Jak jsme
očekávali, byla noc v horském kempu ve výšce 1 600 metrů
opět chladná. V Levantu jsme se možná maličko namlsali,
když jsme seděli do setmění venku a pak se jen tak
ledabyle zakryli vložkou do spacáku. V horách si na
večerních přípravách dáme hodně záležet a buďto
navlečeme na sebe nebo k ruce připravíme vše co se dá. O
tom jsem se ale zmiňoval už v Cortině. Ještě před spaním
jsme se dívali na předpověď počasí. Jedna ukazovala 8
stupňů, druhá (Yahoo) 2 stupně. Tak nevím, které věřit.
Prostě byla kosa.
Probudili jsme se kolem osmé hodiny zvukem blížícího se
traktoru. Zatrnulo v nás, co že se to děje. To jen jeli
posbírat posekanou a částečně pohrabanou trávu. Neustále
kroužili kolem našeho stanu, jediného stanu na louce a
tak jsme vystrčili ruku ze spacáku do promrzlého
prostoru. V předsíňce bylo dokonce ještě chladněji.
Sluníčko se pomalu blížilo po svahu až k našemu stanu,
ale i tak jsme snídali na závěrečném úseku asfaltky, kam
Terezka přenesla stůl. Bylo příjemné cítit, jak se tělem
rozlévají sluneční paprsky. Nebe bylo opět bezmračné a
předvídalo další krásný horský den! Nemohli jsme se
dočkat, až vyrazíme na túru směrem Lago Bleu.
Před odjezdem z kempu jsme u Leonarda – to je ten
včerejší Italský přítel, který s námi neustále
konverzoval, zjišťovali kde je nejlepší obchod. V
Champoluc by mělo být nějaké nákupní středisko, ale to
jsme nenašli. Leonardo nám doporučil malý, ale prý dobře
zásobený obchod v nedaleké vesnici Lignod, směrem na
Antagnod. Jsou to dvě vesnice, na které se díváme od
stanu.
Jak jsem už naznačil, náš plán byl pohybově náročný –
vyšlápnout si ze Saint-Jaques, respektive z koncové
části Blanchard k Lago Bleu ve výšce 2217 metrů.
Převýšení to je tedy 600 metrů. Při příjezdu do Saint-Jaques
nás zarazily auta parkující na kraji vesnice, téměř až u
stanice pozemní lanovky Franchey-Charcherioz. Zvyklí z
rally závodů, kdy auta parkují kilometry od RZ a vepředu
je místo, jsme jeli dále. Na konci vesnice (tedy i
cesty, protože dál již nic nevede) jsme seznali, že teda
není zbytí a také musíme zaparkovat na okraji vesnice a
kus, k počátku stezky, vyšlápnout po silnici. To Terezku
namíchlo a rozběhla se do kopce tak, že sem jí nestačil.
Stezka číslo 7 vedoucí k jezeru a dále až k Refugio
Mezzalama ve výšce 3 000 metrů začíná stoupáním kolem
potoka Torrrent de Véraz, dále lesem a následoval děsný
stoupák, kdy jsme skákali po kamenech jako kamzíci. Na
rozcestníku jsme trošku zakufrovali a vydali se opačně,
naštěstí jsme rychle zjistili tuto chybu a vydali se
zpět.
Odpočinkovým místem stoupání byla planina Pian-de-Veraz
ve výšce 2047 metrů. Zde stál dům. Původně jsme si
mysleli, že se jedná o nějaké refugio (občerstvovací
chatu), ale ne. Byl to obyčejný soukromý dům. Z planiny
to bylo k jezeru už pouhých 30 minut. Sice 30 minut, ale
do šíleného kopce – stoupáku, podobnému tomu úvodnímu.
Na jeho konci nás ale čekala zasloužená odměna – Lago
Bleu nebo také Lác-Bleu. V dálce ledovec Grand Glacier a
vpravo Monte Rosso, jedna z nejvyšších hor. Od jezera se
dalo po stezce pokračovat ještě 4 hodiny dál k refugiu,
ale to už jsme nechali zdatnějším. My jsme se na břehu
převlékli do suchých triček, občerstvili, pofotili,
odpočinuli a zase se vydali zpět na planinu. Odsud jsme
vybrali jinou stezku dolů do Saint-Jaques – spíše po
lesní silnici. Hurá! Vítejte zpět v civilizaci!
Cesta nahoru a místy i dolů byla náročná. Potkávali jsme
různé jedince. Někteří byli jen tak nalehko a jakoby
nevěděli do čeho jdou. Vždy ve mně vyvstane vzpomínka
polských turistek na Chopku, kdy v mlze a dešti tady
byli v žabkách a svetříku. Další byli vybaveni zase jako
na dvoudenní trek. Potkali jsme jednoho běžce a potom
invalidního pána, který s nohou v ortéze šplhal statečně
k jezeru. Tomu jsme museli pomalu smeknout. I u Cinque
Terre jsme potkali pána s protézou!
V Saint-Jaques jsme si dali pozdní oběd – v půl čtvrté.
Původně, jako vždy, jsme měli chuť na nějakou dobrou
horskou polívku, ale tady je neměli. Z jídelního lístku
jsme vybrali Spaghetti Valdonese a Terezka nějaké noky.
Hospoda byla taková zvláštní – host dostane jídelní
lístek, papírek a tužku a musí si napsat, co si dá. My
to tak udělali, ale slečna nám řekla, že je moc hodin a
že kuchyň už má zavřeno, že si můžeme dát jen jedno
jídlo. Ne každý jiné. Trošku nás to zarazilo, ale budiž,
volba padla na špagety. A byly dobré, smetanovo-rajčatovo-mrkvová
omáčka a po dlouhé době teplé jídlo, tak jsme si
pošmákli.
Po obědě jsme ještě museli vesnicí sejít zpět k autu.
Minul nás český jeep s nějakou výpravnickou nálepkou na
dveřích a bezostyšně se řítil do slepé ulice. Tak
nevíme, kam až dojeli. Ven jsme je neviděli jet. Měli
jsme dnešního šlapání už dost a oba byli rádi, že jsme v
autě. Zajeli jsme ještě na nákup do doporučeného
obchůdku v Lignodu a pak už odpočívali v kempu. Sluníčko
nám krásně svítilo na svah a my si vychutnávali jeho
paprsky až do 18:15, kdy opět zalezlo za kopec. A
nastala zima …
Dnešní večeře měla být také teplá. Nějak se ale
nepodařila. Na jednorázovém grilu z Lídlu jsme si chtěli
opéct zakoupené špízy. Vybalili a sestavili jsme gril,
postupovali dle návodu, zapálili, nechali udělat z
briket uhlíky – mimo jiné vůbec nežhnuly, a pak na
mřížku položili oné špízy. Na první pohled bylo jasné,
že tento gril je nemůže opéct. Kouřilo se z něj, mastné
okapávalo, což bylo dobrým znamením. Ale jinak se dalo
maso otáčet rukou, nebylo vůbec horké. Jediné co jsme
asi po 30 minutách přípravy snědli, byly klobásky, které
se svým průměrem 1,5 cm a délkou asi 5 cm, se dokázaly
udělat. Kuřecí špalíčky obalené slaninou se prostě
neudělaly a maso stále vypadalo syrově i po hodině
„pečení“. Naházeli jsme je tedy do koše, gril zalili
vodou, abychom nedopadli jako onen český turista vloni v
Chorvatsku, kdy zapálil podobným grilem národní park a
snědli prosciutto ze včerejška s grahamovým chlebem.
Po celou dobu grilování jsme se ještě bavili dvojicí
nedaleko stavějící stan. Očividně si s tím nevěděli
rady, neustále někomu volali, neustále stan stavěli,
bourali a asi po hodině se jim z konstrukce podařilo
něco vyplodit. Vypadá to jako nakřivlá psí bouda a jsme
zvědaví, jestli v tom budou spát.
Venku je taková zima, že sedíme v autě, Terezka dočítá
knížku a já píšu zápisek. Pochvalujeme si, jaké je tu
teplíčko. Nakonec ale budeme muset vylézt a vsoukat se
do studených spacáků. Pozitivní je, že zítra vyjde
sluníčko a zase nás prohřeje. Ne při pochodování po
kopcích, ale při návštěvě trhů v nedalekém Challand-St.
Alme, kde je mimo trhů i nějaká slavnost. Oba jsme na to
zvědaví.
FOTOGALERIE
3. července 2011:
neděle
Valle d´Aosta – Challand-St. Alme - Aosta
Jestliže jsem včera psal, že noc byla chladná, pak
dneska byla přímo mrazivá. Jelikož mám na hodinkách
teploměr, byl jsem zvedavý jaké hodnoty bude ukazovat v
noci, když se probudím. O půl páté ráno bylo ve stanu 7
stupňů, což znamená že venku tak kolem 3-4. Nejinak tomu
bylo i při vstávání před osmou hodinou. Navíc dneska
padla šíleně rosa, tak byl stan promočený jako po dešti.
Naštěstí, než jsme provedli ranní hygienu, už sluníčko
svítilo na konec asfaltky před stanem a my zde mohli
rozbalit náš piknik – snídani. Během ní jsme pozorovali
postupující slunce a dohadovali se, kdy jako začne
svítit na náš stan. Vskutku mu to trvalo ještě dlouho.
Dokonce jsme byli po snídani a vše uklizeno u stanu.
Čekali jsme, s jakou budou vstávat naši noví
spolubydlící, kteří stavěli včera stan více než hodinu.
Nejdříve se probudil pán a na dálku nevypadal nijak
zmrzle. Po chvíli vylezla i paní, ale na té už bylo
vidět, že jim asi zima byla. Dneska už tu nejsou, není
se čemu divit. Neměli ani pořádnou karimatku nebo
nafukovačku a viděli jsme je táhnout do stanu normální
plastové nafukovací lehátko jaké si berete k moři.
Opět se kolem naší louky začal motat Leonardo, nejdříve
dohrabával zbytek trávy ze včerejška, potom začal
zametat a vždycky s náma něco prohodil. Nejdříve s
Terezkou, potom to samé se mnou. Vyptával se, jestli
jedem na slavnost do Challand, že je to tam moc pěkné.
Říkali jsme, že ano a že se moc těšíme. Je to ale také
dobrý zdroj informací – kam jít nakoupit, kdy je jaký
obchod otevřený, jestli jsou obchody otevřené i v neděli
a tak. Jinak bychom po takových informacích asi horko
těžko pátrali.
Slavnost v Challand začínala v 10 hodin, tak jsme dneska
vyrazili patřičně brzo. Překvapily nás proudy aut, které
směřovaly nahoru do kopce. Ani jeden z nás jsme
nechápali, kde se tam jako chtějí naskládat. Cesta
nahoře končí, není tam ani pořádné parkoviště. Vinoucí
se šňůra, ale nebrala konce, potkali jsme dokonce i
několik autobusů. Ještě těď nad tím kroutíme hlavou. Že
by jeli jen tak v neděli v 10 hodin dopoledne do hor a
pak odoledne zpět? Divné … V Challand to na první pohled
ani nevypadalo na nějakou slavnost. No vemte si u nás,
když je pouť, tak je zavřené půl dědiny, davy proudí,
cukrová vata, kolotoče a tak … tady jen vlaječkami
vyzdobená dědina, policajti řídící dopravu a rozšířené
parkoviště na louce za vesnicí. Jinak nic. Zarazilo nás
to, ale neodradilo. Zaparkovali jsme na okraji dědiny –
musel sem se otočit, protože parkoviště bylo v druhém
směru a během zajížďky nás rozesmáli dva dědkové, kteří
trhali třešně. Jeden stál na silnici a druhý za
svodidlama se natahoval. Ten první ho držel, třepajíc
se, za opasek aby nesletěl dolů ze svahu. Při další
projížďce kolem nich už chroupali nezralé plody a smáli
se jak malí kluci. Do jedné z ulic směřovala ceduli „mercatino“
(tržišťátko) s místními produkty. Skutečně tržišťátko,
byly tu tři nebo čtyři krámky s medem, sušenkami a kozím
sýrem. Později jsme na druhé straně dědiny objevili
ještě další podobný počet krámků. Tady jsme koupili med,
obkoukli kozly, kteří měli odpoledne vystupovat v zápase
a vrátili se zpět do auta. Ještě nás zaujal krámek, kde
pán prodával DVD s nevím jak dlouhým filmem stáda krav
pohybující se po silnici nebo pastvině a šíleně
glingajícími zvonci. Nevím, jestli bych si doma něco
takového pustil.
Zakončili jsme návštěvu Challandu a pokračovali ve
sjíždění místních kopců neuvěřitelnými serpentinami.
Obdivovali jsme během sjezdu okolní vrcholky s hrady a
na jeden se rozhodli odbočit – jmenoval se Castello
della Villa a u něj mělo být i Lago della Villa.
Silnička nás zavedla až ke svému konci a dále jsme
pokračovali směrem k hradu pěšky. Stezka, turisticky
značená, ukazovala že půjdeme 10 minut. Začali jsme
stoupat a příjemným lesem, po naučné stezce se dostali
až skoro na vrcholek, kde byla další cedulka – hrad 13
minut. Už jsme si tady zvykli na leccos, ale toto nás
rozesmálo. Vydali jsme se proto nahoru na Belveder s
vyhlídkou na údolí a jezero samotné. Hrad jsme nikde ani
nezahlédl a tak jsme vycházku k němu vzdali. Během
sestupu z vyhlídky, stála u cedule italská rodinka a
také se smála údajům na cedulce. Pochopili jsme, že
chtějí k jezeru, tak jsme jim ušetřili cestu informací,
že jezero je vidět z vyhlídky. Byli očividně rádi.
Cestou do Aosty nás zaujal hrad ve Vernéé, ale cesta k
něm, centrem města, byla uzavřena z důvodu pořádání
nějakého blešího trhu. Ani pokus objížďkou nevyšel, tak
jsme pokračovali do Aosty. Nejeli jsme po dálnic. Ne
kvůli úspoře, ale abychom něco viděli. Cesta ovšem vedla
průmyslovými předměstími městeček. Docházel nám benzín,
ale jelikož je neděle, funguje to u benzinek
samoobslužně. Přijedete, natankujete, zaplatíte … no
zase tak jednoduché to není. Nejdříve jsem musel
vyšpekulovat, jak to teda je. Přijel domorodec, vysedl,
zašel k takovému stojánku, strčil peníz, stiskl číslo
stojanu a šel tankovat. OK, říkám si, to je přeci
jednoduché, ne? Ovšem nebylo. Chtěl sem platit kartou.
Koukám na jeden displej, ten mi píše, že mám postupovat
dle instrukcí malého displeje. Strčím kartu, čučím na
malý displej, ten cosix píše italsky (tomu jsem
nerozuměl) a že mám čučet na velký displej. Nenatankoval
sem. Další pokus dopadl podobně. Stejně i tak na
benzince vedle McDonalds na okraji Aosty, kde jsem
zkoušel Terezčinu kartu. Nic.
V Aostě, jsme zaparkovali poblíž centra města a dále
pokračovali pěšky. Aosta, středisko celé oblasti, byla
založena Římany v roce 25 př. Kr. Původně se jednalo o
vojenský tábor, což je patrné ze šachovnicového půdorysu
starého města. Centrem města je náměstí Piazza E.
Chanoux lemované kavárničkami a měla tady být také
turistická informační kancelář. Tu jsme tady nenašli,
ale naštěstí mají ve městě dobrý systém cedulek s
jednotlivými památkami, směrem a malým obrázkem. Naše
kroky nejdříve vedly ke Katedrále, jejíž dominantou jsou
dvě zvonice. Zvenčí není budova nijak lákavá – je
částečně zrekonstruovaná, částečně ukryta do lešení a z
velké části dost oprýskaná, ale uvnitř je krásný kostel
s gotickou výzdobou. Za 50 centů jsme si koupili
povídání o kostele a o jednotlivých částech si pěkně vše
pročetli a prošli. Nedaleko Katedrály leží Foro Romano.
Ve skutečnosti se jedná o klenutý průchod, kde forum
skutečně bylo. Podzemní expozice s průčelími je zdarma a
uvidíte zde i malé rekonstrukce římského města. Celé
fórum se dnes chanází pod současným terénem, částečně
pod domy, částečně pod katedrálou.
Přes náměstí jsme prošli na pěší zónu vedoucí k Teatro
Romano a Porta Pretoria, snad dvě nejdominantnější
římské památky ve městě. Brána Porta Pretoria tvořila
hlavní vstup do římského města. Prostor pod oblouky
sloužil pro účely vojenské kontroly přicházejícího
obyvatelstva. Z římského divadla zůstala část
čtyřpatrového průčelí, 22 metrů vysoká a členěná
obloukovitými okny. Nedaleko divadla také stojí
středověká věž Torre Fromage. Ve městě jsou ještě další
památky, ale spalující sluníčko a také postupující čas
už nám je nedovolil navštívit. Cestou jsme se ještě
zastavili v nákupním centru doplnit zásoby, hned vedle
jsme doplnili zásoby i našemu autíčku – benzinka u
Carrefouru byla s obsluhou a tam karta normálně
fungovala.
Na cestu do kempu jsme si našli ještě několik kešek, z
nichž se nám podařilo najít dvě. První u hradu ve Fenisu,
další ve stejném městě nedaleko starého aquaduktu.
Pokoušeli jsme se ještě o třetí, ale byla v parku, hned
vedle piknikující rodinky, takže jsme náš úmysl záhy
vzdali.
Náš plán byl vrátit se do našeho dočasného domova po
dálnici. Hned u mýtné brány nás upozornila značka na
zácpu. Mávli jsme nad tím rukou a vyrazili. Sice jsme
spekulovali, zda do zácpy vjedeme, nebo se jí vyhneme,
za každou zatáčkou jsme ji vyhlíželi a báli se, jak
dlouho budeme stát. Část jsme si jí skutečně užili, ale
ne jako v Rakousku, tady se nám podařilo asi po 10ti
minutách sjet. Navigace nás ihned vtáhla do víru
vedlejších silnic a zvolila pro nás klikatou a ještě
klikatější cestu průsmykem Col de Jeux ve výšce 1600
metrů. V údolí bylo vidět jednotlivá městečka, stojící
dálnici a také helikoptéru, která letěla pod námi! Byl
to velmi zvláštní pocit.
Do kempu jsme dorazili „po západu slunce“ - rozuměj po
okamžiku, kdy slunce zajde za kopec a začne okamžitá
zima. Všichni sousedi se odstěhovali, ale přibyli noví,
kteří vypadají, že tu budou dýl – mají s sebou
pidikaravan, kolem něj předsíňku a na hlavách čepice!
Navečeřeli jsme se v rychlosti, aby nám snad večeře
nezmrzla, než ji stihneme skonzumovat a poté jsme
sbalili vše nepotřebné. Zítra totiž vyrážíme směr Lago
di Como. Snad je to dneska poslední mrazivá noc, snad
bude u jezera tepleji! Oba jsme se ale shodli, že se sem
opět rádi vrátíme. Musíme ale jet do nějakého domečku
nebo apartmánu, což znamená, že nás musí být víc, než my
dva, aby se to finančně vyplatilo. Nechcete jet s námi?
Je tady nepopsatelně krásně!
FOTOGALERIE
4. července 2011: pondělí
Valle d´Aosta
– Lago di Como (Domaso)
Nebudu se již opakovat o
mrazivém ránu, to k horám tak nějak patří. Dneska
naštěstí nepadlo tolik rosy jako včera, kdy byl stan
mokrý jako po dešti. Uvnitř jsme si nafuněli opět řádně,
tak stejně po složení skončil v igelitovém pytli a ne ve
fusaku na něj určeném. Sbalení zbytku „majetku“ nám
zabralo asi hodinku a docela jsme se při tom i zahřáli.
Rohože, které máme letos pod stan (namísto igelitové
folie), už mají také své nejlepší za sebou a od Coma je
domů už nepovezeme. Ještě jsem se zapomněl zmínit o
včerejším balení sušáku, který připomíná při rozevření
satelit – Terezka to nazvala ne E.T. volá domů, ale Yeti
volá domů, což je pro naši „zimní“ situaci přiléhavější
:o) Zaplatili jsme kemp, rozloučili se s Leonardem, bylo
vidět, že by byl raději, kdybychom zůstali déle. My
bychom také, ale v té zimě se to prostě nedalo vydržet.
Zamávali jsme kempu Sole e
Neve a asi po 40 minutovém klesání jsme se dostali na
dálnici a těšili se na snídani v Autogrillu. Došlo na ní
až po dalším sjezdu. Klasicky opět krosánt s kapučínem.
Tentokrát jsme si řekli, co jim přesně řekneme - co jako
chceme, aby to nepoplantali. Trošku jsem Terezku zmátl
tím, že při objednávání nemusí říkat, že má být jedno
takové a druhé onaké. Pán nás spařil, že si už musíme
objednat rozdílné kapučíno jedno s a druhé bez kofeinu.
Doplatili jsme tedy rozdíl 10 centů a dostali co jsme
chtěli. Asi jako pomstu to pán u pultu nijak nerozlišil,
takže ve finále jsme nevěděli, kdo vypil to kafe
ochuzené o kofein.
Placená dálnice nás vyplivla u Milána, ani nevím, kolik
jsme platili, protože displej na mýtné bráně nebyl
čitelný. Dále se jelo po městském okruhu a státní
dálnici – méně kvalitní, ale zdarma až k jezeru Como.
Myslel jsem si, že nemůže být větší počet tunelů než v
Ligurii. Zde bylo ale mé očekávání předčeno. Více jsme
jeli tunely dlouhými 2 či 3 km a někdy i více kilometrů
než po „venkovní“ silnici. Ale díky tomuto systému
silnic nedošlo k něčemu podobnému jako u Gardy, kde se v
koloně popojíždělo několik hodin.
Terezka už měla ze včerejška vypsané kempy, tak jsme
věděli, kam máme zamířit. V městečku Domaso jich je
nejvíce. Začali jsme hned zkraje 4*, který nás namlsal,
ale trošku nás srazila cena skoro 40 EUR. Srovnám-li
odporný, snad 1* kemp v Levantu za 38 EUR, tak nezbývá
nic jiného než jen kroutit hlavou. Rozhodli jsme se ale
kouknout i do dalších kempů. Tyto už byly 2*, samozřejmě
za nižší cenu. Nám se líbil hned vedlejší kemp s názvem
Solarium. Cena bratru lidová – se vším všudy za 24 EUR,
teda teplá voda se platí zvlášť – žetony za euro jeden.
Vybrali jsme stinné místo, přinutili paní, která
vypadala, že každou chvíli zdechne, aby s námi vybavila
formality a jali se rozkládat mokrý stan. Deky i spacáky
jsme vyložili na sluníčko, aby vše proschlo a za chvíli
už mohli bydlet. Teda paní slíbila, že za chvíli dojde
otevřít skříňku na elektriku, čas běžel, ale paní nikde.
Šel jsem se teda zeptat, jestli přijde či jak. Zastihl
jsem ji při sledování televize, tvářila se extrémně
kysele, asi jsem ji vyrušil od jejího oblíbeného
seriálu.
Jsme konečně u jezera, tak
honem ho vyzkoušet … no je trošku studené, abych byl
přesný a slušný, zatraceně ledové. Člověku se sevřely
vnitřnosti jen do něj nohy namočil, natož když v něm měl
plavat. Bylo to jen takové smočení před osprchováním. Ze
břehu na nás koukali Němci a Holanďani, že jsme jako
dost odvážní... no spíš se naším počínáním dobře bavili.
Po osprchování jsme
vyrazili hledat bankomat, navštívili informační centrum,
obchod a pizzerii. Na pizzu bylo ještě brzo, majitelé
měli zrovna rodinnou večeři, tak nám paní řekla, ať
přijdeme za 20 minut a dál se o nás nestarala. Opět
paradox k tomu, jak se u nás v Čechách lidem snažíme
vlézt až do oněch míst a pro zákazníka uděláme první
poslední, tady nás s klidem pošlou pryč a je jim jedno,
jestli se vrátíme…
Teď už jsme snědli
vynikající pizzu a sedíme krásně venku u stolíku. V
předchozím kempu už bychom seděli v autě, venku o půl
osmé večer už panovala nesnesitelná zima. Okolí jezera
také lemují krásné vrcholky hor, tak se těšíme až na
některou vyrazíme. Jen škoda, že německá mapa od
Kompassu je k ničemu – měřítko 1: 50 000 je
nepoužitelné, jako lepší autoatlas, ale s turistikou to
nemá nic společného. Proto budeme muset zavítat ještě do
informačního střediska a vyptat další informace a
doporučení, co by nemělo uniknout naší pozornosti.
Jak ve všech předchozích
místech se i tady snažíme mluvit italsky. Bohužel
domorodci lezou Němcům až nepříjemně do pr...e a tak
všichni mluví německy. Anglicky nevládnou a když
použijeme italštinu, tak opět sklouznou k němčině a to i
přes to, když jim říkáme (po pravdě), že německy vůbec
neumíme. Je to zvláštní. Všude jinde s námi mluvili
naprosto s klidnou tváří italsky.
5. července 2011: úterý
Lago di
Como (Domaso – Gravedona – Dongo – Musso - Rezzoico)
V horách byla zima, ale
nefoukalo. Tady fouká, ale není zima. Večer jsme
mysleli, že nám vichr z hor vezme stan. Naštěstí je
pevně připevněn obrovskými hřebíky, které jen tak
nepovolí. Večer jsme se navíc bavili s jedním ze
sousedních motorkářů, který obdivoval naši výbavu. Že
oni mají problém dostat do země hliníkové kolíky. Celý
rozhovor jsme doplnili naším příběhem o zjištění, že s
hliníkem ve vyprahlé Itálii člověk nepochodí – mimo
Cortinu.
Vítr během noci ustal a my spali jako nemluvňata.
Spokojeně, přikrytí jen vložkou do spacáku, tudíž na mne
Terezka ráno nekoukala jedním okem zpoza spacákového
zakuklení. Já jsem ráno zaskočil do nedalekého
supermarketu nakoupit pečivo k snídani a s příjemným
teplíčkem v zádech, se cvrkajícími cikádami v pozadí
jsme snídali. Dnes jsem snídani rozšířil o jogurt, mám
nějaký mléčný deficit, tak jej bylo třeba doplnit.
Než jsme se rozkoukali, uklidili nádobí po snídani, bylo
najednou deset hodin a teplota začala stoupat. Náš plán
bylo rozkoukat se po okolí, navštívit znovu informační
centrum a ulovit několik kešek. Tak pěkně popořádku. Na
náměstíčku u informačního centra bylo malé tržišťátko –
ovoce, zeleniny, sýry a hadráři. Zkoukli jsme nabídku
trhovců, v informačním centru vyptali trekingovou mapu a
mapu cyklotras a pokračovali dále do centra Domasa. Zde
nebylo nic zajímavého, proto jsme jeli přímo odlovit
kešku. Byla nedaleko od našeho parkoviště. Když už jsme
v Domasu vysedli, zašli jsme na molo se podívat, jak
jezdí po jezeře trajekty. Nic moc, jen párkrát za den.
Měli jsme za to, že zde fungují jako autobus, např. jako
v Benátkách a že by Vás přeplavili třeba i s autem. Tak
tomu ovšem není. Vrátili jsme se na parkoviště a projeli
zpět celé Domaso a na konci Sorica začali stoupat do
kopce, k další kešce umístěné u kostela San Miro s
krásným výhledem. Serpentiny tady byly horší jak v
Champolucu, že jednu jsem musel zatáčet i na dvakrát!
Finální část se šla už pěšky. Naštěstí lesem, ale šíleně
zde na nás utočila hejna komárů. Na planině jsme potkali
místní sekače trávy a nedaleko byly dvě řady úlů. Kostel
už byl nedaleko a výhled odsud na jezero byl skutečně
jedinečný.
Stejnými serpentinami jsme sestoupali zpět, najednou zde
byl obrovský provoz a my potkali cestou dolů dokonce dvě
auta :o) Opět následovalo Domaso, Gravedona a cíl byl v
Dongu. Zde bylo naší snahou dostat se na nábřeží.
Bohužel navigace nás vedla tak porůznu, proto jsme
zaparkovali na nějakém parkovišti a zbytek sešli úzkými
dlážděnými uličkami. Dole samozřejmě bylo nespočet
parkovišť, ale jak se na ně dostat? To nikdo neví, nebo
možná navigace, ale ta to nehodlala prozradit. Dongo,
Gravedona a Sorico tvořila v minulosti část nezávislé
republiky, která byla v 15. století pronásledována
inkvizitorem Petrem z Verony za to, že se zdejší lidé
odvážili pochybovat, zda je papež zástupcem Boha na
zemi. Lidé Petra zabili sekerou, ale papež ho za jeho
služby odměnil okamžitým svatořečením a prohlásil za
patrona inkvizitorů.
Naším cílem byl nábřežní kostel Santa Maria del Tiglio –
respektive soukostelí. Mimo samotný hlavní kostel zde
jsou zbytky románské kaple, v podzemí vedlejšího kostela
a samotná Santa Maria s rytinou ze 12. století
zobrazující kentaura pronásledujícího jelena, což je
symbol pronásledování církve v ranném křesťanství. Opět
zde byla naším cílem keška. Cestou zpět po nábřeží jsme
měli obrovskou chuť na italskou zmrzlinu, ale ne a ne
najít nějakou „gelaterii“. Až těsně před odbočením zpět
do uliček, kudy jsme přišli od auta, jedna byla. No,
porce nebyly nic moc, ale i tak byla dobrá. Vychutnali
jsme si ji ve stínu stromů na lavečce nábřežní
promenády.
Uf, to je ale vedro, shodli jsme se. I přesto
pokračovalo naše poznávání/lovení na západním břehu
jezera. Dalším cílem byla vyhlídka San Bernardo s 9ti
kilometrovým stoupáním. Naše autíčko je na podobné
pohnutky zvyklé, tak nijak neprotestovalo. Protestovala
ovšem silnice. V polovině byla značka, že od 15. června
až do odvolání je horní část silnice uzavřená z důvodu
rekonstrukce. Nezbývalo nám než dojet na nejbližší
vyhlídku, vyfotit odsud jezero a vrátit se zpět na
hlavní silnici. Po té jsme nadjeli tunel a zastavili v
městečku Rezzoico, které se pyšní pevností nebo hradem.
Neptejte se mne na více informací. Průvodce se o tom
prostě nezmiňuje. Uličky starého Rezzoica jsou však
kouzelné a poskytují tolik žádaný stín. Zavedly nás až
na nábřeží, nebo spíše plochu pár krát pár metrů, kde
ještě byla vyvěšená honosná cedule „spiaggia“, také se
zde 3 Němky zdárně opékaly na žhnoucím slunci. Ulovili
jsme kešku, pokochali se výhledem a vystoupali jinými
uličkami zpět k autu.
Ze silnice náš zaujali kiteři – rozuměj lidé na jezeře
na prkně (jako surf, ale mnohem menší) se vznášející na
obrovském draku nad sebou. Zahlédli jsme je ve vesnici
Posgnano, nedaleko kempu Aurora. Krátká zastávka s
pozorováním těchto „sportovců“ stála za to. Zdálky to
vypadá jednoduše, jen asi člověk musí mít docela sílu v
rukou, aby ovládal „draka – křídlo“. Když my pouštíme
našeho řiditelného draka, tak máme mnohdy co dělat.
Navíc voda v jezeře není nijak teplá, bez neoprenu se to
nedá absolvovat. Viděli jsme také, že není sranda s
kitem přistát na břehu a také odstartovat na jezero. Vše
vyžaduje notnou dávku cviku.
Systém tunelů nás dovedl zpět do Domasa a k našemu
kempu. Převlékli jsme se do plavek, nazuli boty do vody
– jsou zde docela velké kameny, a odvážně se vrhli do
chladných vod jezera. Opět se v nás vše sevřelo, ale
dalo se to vydržet. Dneska jsme i déle plavali, počítám
tak cca 5 minut. Delší doba se nedá vydržet, to už by
člověka stálo jednu životní funkci za druhou. Zbylou
dobu jsme odpočívali na pláži a konečně se po 12 dnech
dostali k časopisům dovezených z Česka.
Během večeře – v restauraci naproti kempu, odkud jsme si
včera přinesli pizzu v krabici, jsme zkoukli mapy z
informačního centra, prostudovali všechny varianty
trekingových tras a zjistili, že z naší strany jezera
není tolik možností. Možná z jiného místa. Proto zůstala
prozatím naše původní varianta vydat se na výběžek proti
nám, kudy vede nějaká stezka, nerozhodnutá. Zítra ale
vyrážíme směr Miláno!
FOTOGALERIE
6. července 2011:
středa
Lago di Como (Domaso) - Miláno
Dobré ráno kempe
v Domaso! Dobré ráno Terezko! Dobré ráno spolucestující
medvěde! Dobré ráno mravenče lezoucí nám po stanu! Dobré
ráno ptáčku, který si onoho mravence asi sezobl a
následně po... stan. Nezdravím ovšem zvláštní, škorpiony
připomínající a šíleně smrduté, brouky. Tito se nám
prohání po stanu i okolí. Doufám, že je nedovezeme domů.
Při balení stanu jej musíme pořádně vymést. Dneska
vstáváme dříve než ostatní dny, tedy je snaha vstávat
dříve, protože nás čeká velikanánský výlet do Milána! I
přes všechny snahy nevyjíždíme tak brzo, jako bychom
chtěli. Ale to nevadí, jsme na dovolené.
Cesta do Milána vede po stejné dálnici, kterou jsme sem
přijeli – tato čítá 23 tunelů o celkové délce 31.5km.
Počítali jsme to ale ve směru Miláno – Domaso.
Cestou do Milána jsme stáli ve stejné zácpě, kterou jsme
viděli při našem příjezdu k jezeru Como a tak se náš
dnešní dojezd do města ještě o chlup prodloužil. Podle
cedulí i navigace jsme se dostali do centra. Fajn, ale
kde zaparkovat. Na okraji města jsme na to neměli
odvahu, protože nikdo z nás neznal systém místní MHD.
Nástrahami milánské dopravy, troubení a ukazování všech
možných gest, když ze dvou pruhů vedoucích doprava auto
najednou začne jet rovně a jen díky předtuše člověk
dokáže zabrzdit, spletí úzkých kostkových uliček v
centru, neznámým systémem jednosměrek jsme se podle
navigace vyloupli u nějakých garáží – honosný název San
Remo, jinak pikolíci zde poskakující vypadali jako
mafiáni. Cena za parkování 5 EUR za hodinu, za každou
další 4 EUR je přemrštěná, ale je to jediný způsob, jak
nechat svého plechového miláčka v bezpečí. Pán nás zde
navigoval, abychom odstavili auto na malém dvoře při
kraji. Označil ho číslem a i já jsem dostal lístek se
stejným číslem a dál už se o auto postaral sám, kam ho
zaparkoval, to už nebyla naše starost. Honem jsme tedy
pobrali z auta všechno potřebné na poznávání Milána a
auto nechali zde. Snad se s ním opět setkáme. Je to
takový „wallet parking“, jak znáte z amerických filmů,
zastavíte, dostanete lístek a pak vám auto zase
přistaví. Uf, pro nás ale novinka.
Garáže byly kousek od Piazza del Duomo, hlavního
milánského náměstí. Cestou uličkami jsme odlovili první
milánskou kešku, naši 300 jubilejní a pak se věnovali
prohlídce pamětihodností. Zprvu jsme měli snahu najít
turistické informace. Paní v nějakém úřadě už na tento
případ měla natištěné papírky s adresou. Nejbližší byly
na Piazza Castello. Průvodce, kterého jsme vláčeli s
sebou měl však docela podrobnou mapu centra a také
informace o všech památkách, tak jsme prozatím neměli
potřebu další mapky. Před Katedrálou jsem se ještě
zeptal milánského carabiniera, kde je Piazza Castello.
Podle vysvětlování se to nezdálo daleko.
První naše navštívené místo v Miláně byl Dóm, největší
gotická katedrála na světě, jejíž stavba byla zahájena v
roce 1386 za vlády dynastie Viscontiů a dokončena o pět
století později. Zvenčí, ale i uvnitř je to ohromná
budova. Za vstup se nic neplatí a tak si určitě žádný
návštěvník nenechá prohlídku ujít. My jsme měli to
štěstí, že zde zrovna probíhal varhanní koncert, což
umocňovalo monumentálnost místa. Jednoduše řečeno –
katedrála je nádherná. Mezi nejzajímavější zde patří
dřevěný krucifix zavěšený nad oltářem – je v něm
umístěna nejdůležitější svatá relikvie – hřebík z
Ježíšova kříže. Každý rok v září se krucifix spouští
dolů, pomocí zařízení zkonstruovaném Leonardem da Vinci.
Napravo od kříže je socha Sv. Bartoloměje ze 16.
století. Dle průvodce je to jedna z nejhrůznějším soch v
katedrále – cévy, svaly a kosti jsou vytesané s
anatomickou přesností. Stažená kůže si zachovává tvar
kolene, prstů atd. S katedrálou je také spojeno jméno
Sv. Karla Boromejského, kardinála ze 16. století, kerý
byl vysvěcen za svou práci pro milánské chudé. Jeho
ostatky jsou uloženy v kryptě Scurolo di San Carlo.
Stejně slavnou milánskou památkou jako katedrála je i
Galleria Vittori Emanuele II – prosklená galerie ve
tvaru kříže z roku 1865. Architekt Mengoni se bohužel
nedožil slavnostního otevření. Krátce před tím spadl ze
střechy a tragicky zahynul. Návštěvníci zde mohou
nakupovat ve značkových obchodech nebo si dát
předraženou kávu. Uprostřed najdete mozaiku vytvořenou
ze symbolů, které představují města v nově sjednocené
Itálii – nejzajímavější je mozaika býka v otvorem
vyhloubeným v místě genitálií. Když se postavíte býkovi
na pytlíka a zatočíte se dokola, tak budete mít štěstí.
Dneska je tam takový důlek, že byste zde mohli hrát
kuličky.
Vyjdete-li na jednu stranu galerie, dostanete se na
Piazza dei Mercati, kde dříve sídlily různé cechy.
Náměstí bylo finančním centrem až do počátku 20.
století. My zde opět odlovili jednu kešku a vrátili se
zpět do galerie, která nás dovedla na Piazza della
Scalla a dále k proslulé operní scéně La Scalla z roku
1778. Hned u vchodu fotili nějakou slečnu, zřejmě
modelku, na šíleně vysokých botách, neustále jí
přeličovali, neustále navigovali tak či onak. Dle našeho
názoru nebylo focení asi moc úspěšné. Obkoukli jsme
náměstí a operu a musím přiznat, že jsem zklamaný. Čekal
jsem něco většího, honosnějšího, nebo nevím jakého. Ale
toto byl domeček nijak výrazný …
Na Medvědí ulici (Via dell' Orso)– tam jsme museli,
spolucestující medvěd si to vyžádal, jsme si koupili dva
sendviče k obědu a pokračovali směrem k Piazza Castello
s Castello Sforzesco, které se nachází nedaleko Forum
Bonaparte. Místo nemá však velký historický základ, bylo
založeno Napoleonem k jeho vlastní oslavě. Hrad
postavený z červených cihel, jeho věže vybavené
střílnami jsou dobrým orientačním bodem ve městě. Hrad
byl založen Viscontiovými, stejně jako katedrála, ale v
roce 1447 zničen a přestavěn dynastií Sforzů. Stal se
jedním z nejvlivnějších, nejluxusnějších a
nejkulturnějších renesančních sídel. Od roku 1499 až do
konce 19. století hrad sloužil jako kasárna. My jsme
hrad nejdříve obešli zvenčí – naše kroky směřovaly k
další kešce. Následně kolem bran parku Parco Sempione a
skrz část parku zpět. Zde jsme byli svědky castingu na
bůh ví kolikáté kolo italského X-Faktoru. Všude kolem
poposedávaly davy účastníků s čísly na hrudi. Převážně
trénovali zpěv. Na podobné soutěže se v TV nedíváme, ale
vidět něco podobného na vlastí oči byl skutečně zážitek.
Přes jednotlivá nádvoří hradu jsme se pomalu vraceli
zpět. Po jeho opuštění naše kroky směřovali ke garážím,
kde možná stálo naše autíčko. Nemohli jsme ale jen tak
opustit město bez pořádné porce italské zmrzliny.
Předběhla nás anglicky mluvící paní, neuměla ani slovo
italsky a požadovala informaci, která zmrzlina je bez
mléka. Paní za pultem jí nerozuměla ani slovo, tak to
Terezka nevydržela a vše přeložila jak do italštiny, tak
do angličtiny. Jinak bychom zde asi stáli doteď.
Nedaleko od garáží, u malého kostelíka, jsme rychle
našli další keš a už se nijak nezdržovali. V garážích
jsme vyplázli 17 EUR za 4 hod parkování, přivezli nám
autíčko – naštěstí celé a my mohli vyrazit zpět do
kempu. Navigace nás vedla městem jinudy než když jsme
sem přijeli. Opět jsme zakusili milánskou dopravu, kdy
na silnici, raději bez pruhů, se vejdou 3-4 řady aut,
následně je třeba se při rozjezdu na křižovatce
popořádat, ale to se také podařilo. Kousek jsme jeli po
nějaké zvláštní dálnici – podobně jako v okolí Neapole
se i zde platilo dopředu – 1.70 EUR. Opět nějaká místní
specialita.
Kousek od Domasa jsme ještě zajeli do velkého nákupního
centra a nakoupili dárky domů – jen tak pro radost, za
hlídání koček, půjčení boxu … a pak, s krátkým
zakufrováním na St. Moritz, se už vrátili zpět. I
navigace už toho měla asi dost, protože v jednu chvíli
prohlásila z ničeho nic, že se máme otočit a pak
pokračovat doprava – přitom zde byla rovná nám známá
silnice k našemu dočasnému domovu v kempu. Pravda,
dneska bylo v Miláně 34 stupňů, byla asi jako my, také
uvařená!
FOTOGALERIE
7. července 2011: čtvrtek
Lago di Como (Domaso) - Kvasice
Dle předpovědi mělo dneska
v noci pršet. Oba jsme se těšili, že se alespoň pročistí
vzduch, zmizí šílený opar a budou krásné výhledy na
okolní dvoutisícovky. Skutečně kolem druhé hodiny začalo
v dálce hřmít. Během schování ručníků ze sušáku jsem se
šel podívat, jestli se v kempu skutečně zavírá vjezdová
brána a otevírá se až v sedm. Bohužel na ní visel velký
zámek. Takže náš plánovaný odjezd může být až po této
hodině. Ale jak je zřejmé z dalších zápisků, už jsme to
nemuseli řešit.
Zalehli jsme zpět do stanu a usnuli. Najednou, jakoby
blesk praštil vedle nás. Až jsme nadskočili na naší
nafukovací matračce. Uf, taková to byla šlupka! Od
tohoto okamžiku začalo poprchat a déšť postupně sílil. V
8 hodin neustále bouřilo a z nebe se lily proudy vody.
Nedalo se ze stanu vystrčit ani nos. Deštníky byly
samozřejmě v kufru. Začali jsme uvažovat co dál?
Zůstaneme celý den ve stanu? Venku to vůbec nevypadalo,
že by chtělo přestat. Sousední Francouzi narychlo začali
skládat všechny své věci do auta, a tak jsme se také
rozhodli k podobnému kroku. Po sbalení jsme byli mokří
jak myši a auto nebylo tak způsobně sbaleno jako vždy,
zadní sedadlo připomínalo malý popelářský vůz – vše
mokré zabaleno do modrých odpadkových pytlů :o).
Osprchovali jsme se, převlékli do posledních suchých
věcí, zaplatili kemp a chtěli si koupit krosant k
snídani. Bohužel vše bylo vyprodáno. Snědli jsme tedy
včerejší housku, abychom zahnali největší hlad.
Naše cesta zpět vedla na St. Moritz, tzn. přes
Švýcarsko. Zde jsme se museli vyhnout dálnici, protože
Švýcaři mají pouze roční dálniční známku za 40 franků –
800 Kč. Proč by se obtěžovali nějakou kratší variantou,
že? Trošku nedomyšlené. Ze švýcarských horských silniček
a serpentin, kdy stále pršelo, jsme přejeli do Rakouska,
odkud se už jelo po dálnici, dále přes Německo, zpět do
Rakouska. Mezi zastávkami jsme odlovili nějaké kešky,
dali si špagety a noky k obědu či se jen tak protáhli.
Navigace původně ukazovala dojezd ve 21:30, ale to
bychom museli letět bez zastávky. My jsme domů dorazili
až v 00:30 v pátek ráno. I když jsme pobyt v Itálii
zkrátili o jeden den, celkem jsme najeli více než 3500
km.
--- Zpět nahoru ---
|