CORTINA D´AMPEZZO & LIGURIE &

VALLE D´AOSTA & LAGO DI COMO

23. 6. - 7. 7. 2011

• 23. června - čtvrtek

• 24. června - pátek - FOTOGALERIE

• 25. června - sobota - FOTOGALERIE

• 26. června - neděle - FOTOGALERIE

• 27. června - pondělí - FOTOGALERIE

• 28. června - úterý

• 29. června - středa - FOTOGALERIE

• 30. června - čtvrtek - FOTOGALERIE

• 1. července - pátek - FOTOGALERIE

• 2. července - sobota - FOTOGALERIE

• 3. července - neděle - FOTOGALERIE

• 4. července - pondělí

• 5. července - úterý - FOTOGALERIE

• 6. července - středa - FOTOGALERIE

• 7. července - čtvrtek

„Je tady taková zima, že mi prdly gumičky na ponožkách“, prohlásil Daneczek druhý večer v Cortině

Tentýž večer při nafukování postele se Daneczek snažil rozsvítit novou multifunkční lampu od Linnertů. Když se mu to podařilo, na plné pecky spustilo vestavěné rádio. Už víme, co budou okolní němčouři vykládat doma: „Představte si, že ti čehůni každý večer nafukovali postel, pouštěli si k tomu diskotéku a děsně se smáli!“
 

23. června 2011: čtvrtek

Kvasice – Cortina d´Ampezzo
Máme tady opět konec června a my vyrážíme na dovolenou. Jako každý rok, tak i letos byl cíl naší cesty několikrát měněn. Ne tedy ten hlavní – Itálie, ten už je tak nějak samozřejmostí. A po dvou letech studia jazyka už bychom měli být teoreticky schopní se domluvit, tak musíme vše potrénovat. A kam, že jsme to vyrazili nakonec? To vše se dozvíte v našich zápiscích, dopředu nic vyzrazovat nebudeme. Ví to pouze zasvěcené duše.

Přípravy na letošní dovolenou byly v hektickém duchu, jakoby nám neustále někdo kradl čas, nic jsme nestíhali. Vyvrcholením všeho byl telefonát kolegy z práce v předvečer odjezdu, že má pro nás kýbl třešní na marmeládu. Málem nás omylo! A tak po sbalení všech věcí do auta následovalo téměř dvouhodinové vypeckovávání kýble třešní. Na vaření marmelády už nebyl čas, to bychom od hrnce zrovna sedli do auta, takže skončilo 7 kg polotovaru v mražáku. Díky tomu, jsme vyrazili namísto v plánovaných 6 hodin až skoro v 8. Navíc, předchozí večer „pípla“ nová keška v Kroměříži, jež byla na naší trase, tak jsme si nemohli nechat ujít příležitost, cestou ji odlovit. Trošku jsme se zde zdrželi, než byla rafinovaná srýš odhalena. Dá se tedy říct, že na cestu jsme vyrazili až v 8:30. Tytam jsou doby, kdy se vstalo ve 2, ve 3 už jsme seděli v autě, téměř na jeden zátah dorazili do Rimini, postavili stan a kus odpoledne strávili u moře … :-)

Cesta ubíhala relativně dobře. Ale ouha, přišla jedna z rakouských vesnic před dálnicí, zde policie zastavila dopravu a z boční uličky se vynořil nekonečný průvod – procesí, kterého se účastnila snad celá vesnice. Marně jsme dumali, kolik lidí tady asi žije a jak daleko je kostel, ke kterému očividně směřovali. Zastávka netrvala ovšem déle jak 10 minut, procesí zabočilo a my mohli pokračovat. Stejně jako v Německu, tak i Rakousko slaví dneska nějaký náboženský svátek. Vše bylo vidno i na ulicích – liduprázdno, obchody zavřené, jako v neděli. Trošku nás to povzbudilo, že bude Vídeň alespoň lépe průjezdná. Samozřejmě ji míjíme po dálnici, ale i tak v místech sjezdů bývá ve všední den hodně aut. A jak jsme si mysleli, tak i bylo a my po chvíli zastavovali na našem oblíbeném odpočívadle Oldtimer za Vídní.

Na další zastávce, už v Korutanech, opět na Oldtimeru na nás přišel hlad a my vyrazili na oběd. V Oldtimeru jsme se nikdy na jídlo nezastavovali, a tak toto byla pro nás premiéra. Proto jsme byli ze všeho trošku vyvalení. Polívky, saláty a dezerty jsou samoobslužné a hlavní jídlo si objednáváte z jídelního lístku. Tak jsme si dali „cider“ korutantskou polévku – taková smetanová, nakyslá. A z jídeláku si vybrali korutantské speciality – špetzle a pirohy. Paní nám k tomu donesla vodu, kterou jsme si neobjednali a jako správní Češi jsme ji při placení zapřeli :o). Placení tady také funguje jinak, než je člověk zvyklý. Dostanete kartičku, kde je vše naúčtováno a platíte při odchodu u kasy v obchodě. Oběd byl jinak dobrý.

Nedaleko od Spittalu nás na dálnici značky upozornily na zácpu. Nevěnovali jsme tomu však pozornost. Ale asi měli … najednou se vše zastavilo a my stáli 10 minut, 30 minut … popojeli kilometr a zase stáli. Během přestávky jsme zkoukli dva díly seriálu Hrdinové. Druhý díl už během mírného popojíždění, takže já jen po očku. Vše bylo zapříčiněno prací na silnici. Naštěstí náš směr na Lienz byl volný a my po hodině a půl stání a popojíždění, téměř sami pokračovali dále. Ostatní auta, směrem na Německo, krokem pokračovala. Aby všeho nebylo dost, tak začlo řádně pršet a déšť nás neopustil po zbytek cesty do Cortiny.

Plánovaný příjezd se z ranních 16:00 posunul díky všem zdržením na 20:00. My v hloubi duše doufali … že přestane pršet … že najdeme hned dobrý kemp … že bude někdo v recepci … že nějak přežijeme deštivou noc … No je toho dost i na zlatou rybku, co?

Za deště jsme dorazili do Cortiny. V prvním kempu už v recepci nikdo nebyl. Naštěstí druhý favorit byl hned přes cestu a recepce fungovala. Cena 20 EUR za den se nám také zamlouvala. Rychlé proběhnutí za deště kempem rozhodlo, že tady zůstaneme. Místa zde bylo dost – více či méně zabahněného. První myšlenka bylo přenocovat v autě, nerozdělávat stan. Touha po spaní v poloze ležmo, natažený na matračce zvítězila. Navíc přestalo pršet. V nastalém dešťovém okně jsme stan rychle postavili, vyložili nejnutnější věci a mohli se vypravit do spacáků!


24. června 2011: pátek
Cortina d´Ampezzo
01:00 hod matračka se třepe a cvaká zubama … ne to není matračka, to je Téra. Mi nebylo také dvakrát nejtepleji. Uvedený teplotní komfort na spacáku očividně neplatí. Venku je tak 5 stupňů. Nejdříve na sebe dáváme deku na pláž. Tato je bohužel chabou náhradou standardní deky. Další odemknutí auta, buch buch dveřma, odemčení boxu, zamčení a už nesu vše co na sebe můžem dát. Připadáme si jako cibule. Takto konečně usínáme. Jen na nos by to něco chtělo, ale k tomu už se nedostanu …

Ráno je najednou ve stanu teploučko, nebo se nám to zdá? Pěkně jsme si tam asi nafuněli. Vstáváme později, kolem půl deváté a následuje vybalování „cibulí ze šlupek“ rozuměj vyslíkání jednotlivých vrstev. Venku neprší a zdá se, že by mohlo být lepší počasí než včera. I předpověď počasí tak ukazuje.

Po snídani dvou krosántů a housek z místního kempového obchodu jsme zvolili dnešní plán. Vzhledem k předpovědi počasí jsme nechtěli nikde zmoknout, jelikož v kempu nejsou zmoklé věci kde řádně usušit, a tak jsme vyrazili nejdříve k nedalekému jezeru Lago di Pianoze, kde byla jedna z místních keší. Počasí se cestou zlepšilo a chvílemi vykukovalo i sluníčko. V jezeře se u břehu rodily a vyhřívali stovky pulců, voda zde byla úplně černá a jakoby vřela. Bylo to zajímavé. Po obchůzce jezera jsme vyrazili do Cortiny. Po zaparkování naše kroky nejdříve vedly do informačního střediska. Naše italština, paní učitelka nás nepochválí, nám bohužel nestačila na celou konverzaci, a tak převažovala anglická konverzace. Tak třeba příště budeme mluvit italsky.

Prošli jsme si Cortinu, navštívili místní barokní kostel Sv. Filipa a Jakuba, zkoukli pohledy a přišel na nás hlad. Utrácet 20 EUR za regulérní oběd se nám nechtělo a tak jsme zvolili jeden z místních barů. Tramezzini zde měly dobré. Veškerá objednávka a požadavky už byly čistě v italštině. Nepadlo ani jedno anglické slovíčko. Seděli jsme, jako správní štamgasti, venku a lákali kolemjdoucí na jídlo. A skutečně, najednou byl bar plný. Společnost nám zde dělala místní kočka. Přišla, sedla si před bar a koukala na lidi. Ti si ji fotili, hladili a kočka byla spokojená.

Po obědě, po krátké zajížďce k místnímu obchodu, jsme vyrazili na vyhlídku nad kempem – Belvedere a nedalekou věž – památník obětem první světové války. Cesta se kroutila jako housenka, ale vše doprovázela panorámata jako z katalogu. K samotnému Belvederu jsme došli už pěšky – stojí tu stará stanice lanovky. Už samozřejmě nefunkční. Obhlídli jsme okolí a po turistické stezce vyrazili k vojenskému památníku. Je vzdálený skutečně jen pár kroků odsud. Jedná se o rozlehlý komplex náhrobních kamenů v základně věže. Stavba má i podzemní část se sochou ležícího vojáka. Nikdo jiný tam během naší prohlídky nebyl. Na závěr jsme se zapsali do knihy hostů, zjistili, že pár dnů před námi tu byli i jiní Češi.

Odsud jsme se vydali k průsmyku Passo Falzarego do výšky 2 109 metrů, který je asi 10 km dále. Stoupání stálo za to. Před námi se otevřel krásný výhled na Cortinu, celé údolí Ampezzo, okolní kopce, např. Cinque Torri. A co víc, počasí se umoudřilo, svítilo sluníčko, okolní mráčky se napichovali na nedaleké třítisícovky. No paráda. Jen Téra uviděla asi nejděsivější věc dnešního dne – lanovku vedoucí nahoru k Rifugio Lagazuoi. Tam ji asi nedostanu. Jeden sloup je ve spodní a druhý v horní stanici lanovky. Cestou zpět jsme ještě obhlédli lanovku na Cinque Tori (ta Téřiným náročným požadavkům na počet sloupů vyhovovala) a vydali se zpět do Cortiny. Před návratem do kempu jsme nakoupili propriety na večeři. Během ní začalo poprchat, víc a víc až jsme skončili v předsíňce stanu a poslouchali bombardování kapek na stan.

Zapadlo sluníčko a začala být zima. Ve stanu máme připraveny už veškeré propriety na „přežití“ noci. Dneska se navíc vybavíme i flaškami horké vody, tak snad bude líp. Věta v úvodu zápisku pochází právě ze dneška, kdy jsem se vrátil ze sprchy a měl pocit, že zimou mi padají ponožky z nohou ….

FOTOGALERIE

 

25. června 2011: sobota
Cortina d´Ampezzo - Misurina
Večerní příprava na promrzlou noc slibovala úspěch. Opak byl ovšem pravdou. Potřebovali bychom, aby nám v jednu hodinu v noci flašky s vodou zase někdo ohřál a my pak mohli pokračovat v nerušeném spánku. Nevyšlo to … voda zchladla, venku zima, že se nedal ze spacáku ani nos vystrčit a chvílemi jsme měli pocit, že se nám kouří od pusy. Ani ráno nebylo ve stanu tak teplo, jako včera. Téra byla odvážnější a vykoukla ze stanu dříve než já. Vyvolaný povyk vytáhl ze spacáku i mne. Na trávě před stanem, kam ještě nesvítilo slunce byla jinovatka! Už se ani jeden nedivíme, že nám byla taková zima. Okolní kempaři, zvláště ti z karavanů vylézali v trenýrkách ven, usmátí od ucha k uchu. Bylo slyšet, jak jim hučí na plný výkon topení.

Během snídaně zasedla „rada starších“ a řešila, co tedy uděláme s nastalou zimou. Zůstaneme? Odjedeme dále na jih? Vždyť v Cortině je tak pěkně, tak přeci jen tak neutečeme. Ale další prozimnělá noc nad námi visela jako Damoklův meč. Téra hledala v mapě, kam bychom vyrazili. Utkvělo jí na mysli Lago di Garda, jeho severní strana, kterou nemáme prozkoumanou. Předpověď počasí zde ukazovala 30 přes den a 21 v noci. Ve srovnání s místními 18/8 je to docela rozdíl, že. Byl jsem také nahlodaný, ale přeci Cortina a hory … Navíc stan byl totálně promočený na to, abychom ho sbalili a někam jeli. Další cíl by musela být blízko, což teda Garda je. Po snídani svítilo sluníčko a člověk se na vše díval jinak. Shodli jsme se, že uvidíme během dne. Já už řešil takové věci, jako nákup malého přímotopu, který přeci nemůže stát moc peněz, ne … Včera v obchodě jsme s dekama nepochodili.

Dnešní plán bylo Lago di Misurina. Název Misurina pochází z latiny a znamená „mnoho pramenů“, o čemž jsme se později sami přesvědčili. Z Cortiny nás sem dovedla stoupající silnice. Z místních 1100 metrů bylo třeba vystoupat do 1700 metrů. Během výstupu jsme projeli kolem pidi jezírka – Lago Sin. Abych trošku popsal jízdu místními silnicemi – člověk až nestíhá všechny úkony – kochat se okolními skalními masívy, kochat se jezery či jezírky a ještě přitom dávat pozor na velké množství motorkářů a v neposlední řadě také cyklistů. Ti posledně jmenovaní jsou nebezpeční hlavně při sjezdech, kdy přejíždějí bezhlavě do protisměru a silnice jsou působením přírody ne zrovna dvakrát rovné …

Během cca 12 km cesty jsme ještě projeli Passo Tre Croci ve výšce 1809 metrů a po chvíli nás už přivítala Misurina. Zaparkovali jsme u jezera na placeném parkovišti. Jelikož jsme se nemohli dohodnout, jak dlouho zde budeme stát, koupil sem parkování do 12:30. Samozřejmě to nestačilo, ale nikdo lístky naštěstí nekontroloval. Našim cílem bylo Rifugio Col de Varda pod stejnojmenným kopcem ve výšce 2174 metrů. Byly dvě varianty, jak se dostat nahoru – lanovkou za 10 EUR zpáteční za osobu nebo zadarmo se zpotit a hodinu šlapat do kopce. Nejsme žádné máčky a jelikož máme nakoupeny nové trekingové hole, tak je třeba je vyzkoušet. Italské turistické stezky mají dobře značené a ta naše ukazovala, že cesta nahoru trvá hodinku. Ale znáte to, tam se člověk fotí, tam se kochá, tam čurá a pak jsou z toho hodiny dvě. Nahoře jsme poseděli na terase, zkoukli vše dalekohledem a vyrazili zpět.

Jak jsem psal výše, parkovací lístek byl při našem návratu už hodinu neplatný, ale nikdo nám žádný další pozdrav za okýnko nedal. Přeparkovali jsme tedy čumákem auta k jezeru, sedli si na lavečku a poobědvali Májku přivezenou z domoviny. Byla původně Benova (švagra) zakoupená za účelem ukojení jeho věčného hladu během rally závodů a tak se mu tímto velice omlouváme. Oběd jsme zapili českým birelem a unaveni se přesunuli na druhou stranu jezera, kde jsme se ještě chvíli prošli lesem nad jezerem– samozřejmě ne jen tak bezúčelně, ale ulovili jednu z kešek. Dle záznamů v logbooku se zde střídá hodně českých kačerů.

Cestou zpět do Cortiny jsme se zastavili i mini jezírka Lago Sin, opět za účelem keškolovu a pak už jeli do Cortiny. Jelikož je zítra neděle, tak musíme udělat zásoby jídla. Obchody tady jsou zavřené, ne jako u nás. Pán v recepci kempu nám doporučil velké nákupní centrum Cooperativa v centru Cortiny. A čučeli jsme jako puci! Tak velký obchod jsme zde nečekali. Hned jako první nákup jsme vyřešili náš „nočňo-zimní“ problém. V oddělení outdooru, mimochodem skvěle vybaveného, jsme koupili dvě flaušové zimní vložky do spacáku. Teď už je větráme a těšíme se na dnešní noc, jak je vyzkoušíme. Určitě nám dneska zima nebude. Další nákup byl v potravinách a na závěr ještě v protějším elektro obchodě – zapomněl jsem přibalit nabíječku na Téřin mobil. I toto bylo vyřešeno a my mohli spokojení vyrazit do kempu.

Trošku přismahnutí po dnešním výstupu na Col de Varda večeříme a trávíme konečně nedešťový podvečer v kempu, který se oproti čtvrtku povážlivě zaplnil.

FOTOGALERIE

26. června 2011: neděle
Cortina d´Ampezzo – Cinque Torri
Víte co? To asi nikdo neuhodnete! Spali jsme jako zabití a vůbec nám konečně nebyla zima. Terezka si sice stěžovala na studené nohy, ale jinak také ocenila včerejší nákup vložek do spacáku. Pravda, nasoukat se do flaušové vložky, když máte na sobě tepláky vyžaduje kus zručnosti a také nějaký čas. Touha po spaní v teple je ale silnější, tak nás přeci nemohlo nic odradit.

Večer i v noci pršelo, tak jsme si říkali, že dnešní den nebude, co se týče počasí, stát za moc. I nebe plné mraků nevěstilo zhola nic dobrého. Vrcholky okolních kopců nebylo vidět a další a další mraky připlouvaly. Nenechali jsme se však odradit od dnešního plánu a po snídani, sbalení všech potřebných propriet, vyměnění zmražených vložek do ledničky jsme vyrazili nám již známou cestou směrem na Passo Falzarego s krátkou zastávkou u vojenského kostela. Tohoto jsme si už všimli při naší první cestě kolem, nevšimli jsme si ale, že je zde keška. Vojenský protože byl postavený na uctění památky vojáků, kteří bojovali zde na rakousko-italském pomezí během I. světové války. V pozadí kostela jsou pozůstatky – teda jediná stěna z nějaké budovy. Jestli to byly kasárna nebo kostel, to se nikdo nedozví, ale na stěně je vyškrábaný letopočet 1904. Hledali jsme kešku, hledali, ale nenašli. Neztráceli jsme tedy čas a pokračovali na parkoviště k lanovce vedoucí ke zvláštnímu útvaru nazvanému Cinque Torri – Pět věží. Koupili jsme si lístek jen nahoru, protože náš plán byl dolů sejít. Nejsme přeci žádné máčky, ne? Lanovka nás vyvezla k Refugio Scoiattoli do výšky 2 225 metrů. Po krátkém rozkoukání a pofocení před Cinque Torri jsme vybalili naše trekové hole a vydali se na výšlap směrem k Rifugio Averau, do výšky 2 413 metrů. Asi za necelou hodinku jsme zdolali kamenitý terén a naše snaha byla odměněna nádherným výhledem jak na Cortinu d´Ampezzo, tak i Marmolattu a všechny okolní kopce. Bylo to až neuvěřitelně vysoko, že jsme mohli mávat lidem do okýnek prolétajících letadel! Foukalo tu, sem tam proletěl mráček, ale jinak se počasí ukázalo konečně v tom nejlepším světle.

Nahoře, v Rifugio Averau, jsme si dali k obědu polívku – zeleninovou a knedlíčkovou. Měl bych asi říct mega knedlovou. Takové knedle snad svět neviděl! I zeleninová byla dobrá, spravedlivě jsme se podělili půl napůl. Po obědě, odpočinku a uschnutí zpoceného oblečení nastal čas k návratu. Mým plánem bylo vystoupat ještě výše k nebesům, a to k Rifugio Nuvolau – 2 575 metrů. Cesta zde byla ale obtížná a kousek se šplhalo i po nějakém žebříku. Toto se mé drahé polovičce nezamlouvalo a tak, v rámci udržení rodinného krbu, jsem se vzdal výšin a pokračovali jsme ruku v ruce dolů, jak bylo naplánováno.

Vím, že okolní skály mám vyfocené už snad stokrát, ale co krok, co otočka, to mi připadalo, že podobný záběr ještě nemám a přeci si jej nemůžu nechat ujít. Jak Terezka správně podotkla, já budu ten, kdo fotky musí protřídit a já budu ten, kdo se bude ptát, proč mám tuto skálu nesčetněkrát vyfocenu. Ale to nevadí. Fotozastávek jsme využili i ke společným fotkám, kterých není nikdy dost.

Cinque Torri nejsou jen zvláštním geologickým útvarem, ale také místem kudy kráčely dějiny spojené s I. světovou válkou. Až zde se člověk setká s pozůstatky zákopů, rekonstrukcemi kulometných a dělostřeleckých hnízd, skladišť, nemocnice a také ubytoven. Až zde si uvědomíte tu houževnatost vojáků, kteří ve výšce 2 500 metrů sloužili a bránili svou zemi. Je obrovská škoda, že průvodce se o celé Cortině, její historii a okolí zmiňuje pouhými 3 nicneříkajícími stránkami. Ale o této skutečnosti jsem se zmiňoval už vloni. Naproti tomu o jiných nesmyslech píšou mnohastránkové romány. Velká část naší cesty dolů vedla kolem výše zmíněných budov a i zákopy vyhloubenými zde vojáky před 100 lety. Na některých kamenech jsou viditelné „grafiti“ pocházející z té doby. Naučná stezka (ve třech jazycích) se návštěvníka snaží vrátit o těch 100 let zpět a snad nikoho to nemůže nechat lhostejným. Před několika týdny jsem navštívil Verdun a i zde mne ze všech pozůstatků bojů běhal mráz po zádech.

I na Cinque Torri jsme si nenechali ujít nalezení kešky. Zprvu vše vypadalo, že neuspějeme, ale nedalo nám to a věnovali čas jejímu nalezení. Navigace nás zde vodila všude možně, až podle fotek v logu nálezů se ji Terezce podařilo objevit. Kešky, zde v Dolomitech, to mají složité – loví se od května do října. Pak napadne sníh a nelze je najít. A i kačerů, rozuměj hledačů, zde není tolik jako třeba u nás. Proto místa nenesou stopy působení těchto nadšenců.

Ale zpět k sestupu. Jak píšu výše, vedl nejdříve zákopy, poté po vrstevnici po stezce, částečně po silnici a zase zpět přírodou – téměř vzdušnou čarou. Až mě z toho bolely prsty na nohou. Těsně před parkovištěm stezka míjela Lago Bai de Dones a pak jsme šťastně usedli do čekajícího Fordíka.

Cestou zpět do kempu jsme se opět zastavili u vojenského kostela – zkusit napodruhé štěstí u kešky. Potkali jsme zde kačery z Německa a ve společné rojnici začali pročesávat les. Zvětšovali jsme postupně radius, až Terezce se podařilo krabičku najít. Byla zaměřena naprosto špatně.

Po večeři jsme si v kempovém obchodě koupili láhev italského Bardolina a užíváme si dnešní bezmračné oblohy. Podle předpovědi by mělo být podobně i zítra. To ještě musíme vymyslet plán, kam vyrazíme. Můj původní itinerář zkopírovaný z internetu dle zájezdu nějakých důchodců se zdá být dost náročný. Asi to jsou nějací důchodci olympionici … :-)

FOTOGALERIE

27. června 2011: pondělí
Cortina d´Ampezzo – Lago di Landro
Je 19:35 a v dálce bijí zvony kostela v Cortině. Neustále nám vrtá hlavou, jestli to je ke mši nebo jak. Zvony totiž bijí pokaždé jinak, vůbec to není v celou hodinu nebo nějaké rozumné předěly. Už to asi nezjistíme, protože dneska byl náš poslední den v okolních horách a zítra jedem směrem dále na jih – do Ligurie. Ten dnešní zápisek je ale krátký, co? Když jinak nedáte, tak já se trošku rozpovídám, ale jen trošku ….

Vstávali jsme o něco dříve než ostatní dny. Ne že bychom chtěli vyrazit tak brzo na výlet, ale když prostě přijdete do kempového obchodu pozdě, tak už nemají krosanty, jen housky. Těmi člověk samozřejmě vezme také zavděk, ale není to ono. Snídat v Itálii bez krosántu, to máte pak pokažený celý den :o)

Poslední den v Cortině jsme vyrazili trošku dál, až k bývalým rakouským hranicím – zde leží Lago di Landro. V itineráři důchodců – olympioniků o něm básní, tak proč ho také nezkouknout. Ráz krajiny se ovšem směrem k rakouským dolomitům změnil. Jsou zde patrné sesuvy půdy – kamenité „laviny“ a tak si připadáte jakoby na obrovském staveništi. Samotné jezero je pěkné, když se díváte na italskou stranu. Ona i ta druhá je italská, ale já ji nazýval rakouskou, protože tomu tak v minulosti bylo. Teda, dorazili jsme k jezeru, hodili na záda baťohy se vším potřebným a i jídlem, abychom nezemřeli cestou hlady a vyrazili jsme. Plán nebyl pevně daný, důchodcovský itinerář odkazoval na Rifugio Locatelli, které bylo cca 4 hodiny cesty jedním směrem. Stejně tak i ukazovala směrovka turistické trasy číslo 102. Sami jsme si říkali, že půjdeme, kam až to bude možné, kam nám síly dovolí. A daleko jsme nedošli, tedy né naší vinou. Asi po dvou kilometrech stál v cestě bagr a totálně rozbíjel celou stezku – budoval zde nějaký trativod. Ze žádné strany se ho nedalo obejít. Po chvíli váhání a čekání, zda si nás obsluha nevšimne a nechá nás projít, jsme se tedy vypravili zpět na parkoviště. Během návratu jsme potkávali další turisty – mluvili ale německy, tak jsme záškodnicky nic neříkali, aby si k bagříku vyšlápli také.

Od jezera jsme nejeli hned zpět do Cortiny, ale popojeli kousek dál. Cestou sem nás zaujala odbočka na vojenský hřbitov Nasswand a jelikož ležel nedaleko, vypravili jsme se jej navštívit. Už včera jsem se „rozčiloval“ nad tím, že se nikde nedozvíte nic o historii místa, které je spojeno s I. světovou válkou. Stejně tak se návštěvník nic nedozví o mnoha vojenských hřbitovech a dalších památkách v okolí. Zde, v Nasswandu, byla alespoň rozsáhlá informační cedule. Na hřbitově je pochováno 1259 vojáků různých národností. Nejsou zde německy mluvící, tzn. Rakušané. Ti byli během II. světové války exhumováni a odvezeni na čistě rakouský hřbitov. Zde leží Rusové, Srbové, Poláci, Maďaři a Belgičan. Dle jmen na hrobech nám připadalo, že určitě i Češi. Nedaleko odsud byla polní nemocnice – vždý prý maximálně 1.5 km od bojiště, aby raněným mohla být poskytnuta základní péče. Zemřelí vojáci byli pohřbíváni okamžitě v okolních lesích, a tak vznikaly vojenské hřbitovy. Opět, tak jako jsem psal včera, podmínky zde nebyli jednoduché, více vojáků zemřelo pod lavinami, kamennými sesuvy, vlivem bouřek, zimou nebo během jiných přírodních katastrof, než v samotných bojích.

Po návštěvě hřbitova jsme na parkovišti, na stolku a lavečkách rozbalili housky s mortadelou a poobědvali ve stínu okolních velikánů. Vedle sedící Italové pokukovali co máme dobrého. Počasí se ukázalo v tom nejlepším – teploměr ukazoval 28 stupňů a my to nějak ráno neodhadli s oblečením. Proto jsme se rozhodli před dalším „výšlapem“ navštívit kemp a převléct se.

Cestou zpět do kempu nás zaujala budova ukrytá v zeleni lesa. Nedalo nám to a hned na nejbližším možném místě jsem se otočil a jeli jsme se tam podívat. Jak jinak, opět se jednalo o vojenskou pevnost. Nebyli jsme jedinými návštěvníky. Nějaký italský turista nám poskytl světlo ze své baterky a také krátký výklad o tom, co zde bylo a trošku nás provedl. Vypadal na zapáleného nadšence a my si mohli trošku protrénovat italštinu. Tedy alespoň poslechem. Celý objekt zvenčí vypadal jako ona zmíněná polní nemocnice, ale jak se později ukázalo, jednalo se skutečně o pevnost. Její další část byla o kus výše – s kulometným hnízdem. Na druhé straně od pevnosti zase byly vidět střechy dvou kulometných bunkrů. Je jen opět velká škoda, že před pevností nebyla žádná cedulka s informacemi. Toto vše ale vynahradil již zmíněný pán, který nám byl zapáleným průvodcem.

A jak vypadal náš další program? Nebyli bychom to my, kdybom jej nespojili s hledáním kešek. V okolí Cortiny nám zbývalo několik neodlovených. Terezka vybrala svým zkušeným okem ty nejlepší. První, nazvaná Cortina Stars, byla umístěna nad vesnicí Colfiere, na vrcholku Col Druscie ve výšce 1779 metrů. Jak už název kešky napovídá, jedná se o něco výjmečného. Jak výjezd, tak i finální výšlap k astronomické observatoři se slunečními hodinami, byl korunován neuvěřitelnými výhledy jak na Cortinu, tak na všechny okolní kopce. Jako na dlani se před námi otevíralo celé cortínské údolí včetně skokanského můstku. Vyhlídka Belveder s vojenským památníkem, který jsme navštívili v pátek se nacházeli hluboko pod námi a my jsme se snažili najít známou siluetu Cinque Torri podrobně prozkoumané již včera. Na vrcholku kopce Col Druscie se nachází přestupní stanice lanovky na vrcholek Tofana di Mezzo (3 244 m).

Totiž lanovka na tuto horu začíná přímo v Cortině, námi navštívené místo je prvním „mezipřistáním“, druhé se nachází o 700 m výše na vrcholku Ra Valles (2 470 m) a cíl je v již zmíněné výšce 3 244 m. Říkáte si, co by člověk tak vysoko dělal? No teď v létě se kochal okolními kopci a říkal si, že takhle nějak se asi cítí ptáci, když shlížejí na svět, ovšem to by si tam musel vyšlápnout. Lanovka totiž není v tuto dobu v provozu. Ovšem v zimě! Nachází se zde srdce lyžařského střediska, jak jsme mohli sami z plánu sjezdovek a také pohledem na okolní stráně protkané řadami sloupů vleků a lanovek, posoudit. Velký počet „modrých“, nějaké „červené“ a samozřejmě i „černé“ sjezdovky, mezi nimi i „olympijská“, čekají na nadšence zimních sportů. Dnes si na nich užívaly jen ovečky, které se vesele pásly a svým „Béééé, bééé“ a cinkáním nám nedaly zapomenout, že se nacházíme sice na horách, ale v létě! Odlov krabičky – naše prapůvodní poslání na tomto místě – byl nebývale rychlý. Při parkování jsme se zde míjeli s dalšími českými kačery, kteří nalezli krabičku před námi, vyměnili jsme si pozdrav krátkým zamáváním.

Nedaleko odsud leželo další z místních jezer – Lago Ghedina, ve výšce 1457 metrů, a u něj samozřejmě také keška. Po hodině hledání jsme ji nenašli, ale jezírko bylo překrásné. Plné pstruhů a během naší procházky kolem něj nás doprovázala kačka se 4 malými káčátky. Odsud jsme sjeli lesní cestou zpět do civilizace a vyloupli se u olympijského kempu z roku 1956, kdy se zde pořádala zimní olympiáda, která povznesla Cortinu do povědomí světa. Následovala krátká návštěva v nám již důvěrně známém obchodním době La Cooperativa a hurá do kempu, sprcha a večeře.

Na obloze není ani mráček, určitě zase bude hvězdná noc a my zítra vyrážíme směr Levanto …. Do Cortiny, nebo její jiné části se určitě ještě někdy vrátíme, ať v létě nebo v zimě. Moc se nám tu líbilo!

FOTOGALERIE

28. června 2011: úterý

Cortina d´Ampezzo – Levanto

Vstáváme brzy … ještě dříve než většina okolních sousedů. Rychlým pohledem zjistíme, že pouze Poláci ze stanu odnaproti už jsou také vzhůru a balí si své horolezecké vybavení. Včera byli dříve pryč než my protřeli oko a přijeli až pozdě večer. Holandští sousedi o kousek dále se ze včerejšího výletu ani nevrátili … snad jen někde podnikají vícedenní výpravu. Další rychlý pohled směřoval na stav stanu … mokrý, jak jinak. O tom už svědčila okapávající voda v předsíni. Z venkovní strany se po stanu kutálely kuličky rosy, budeme ho balit mokrý z obou stran.

Ještě před snídaní jsme vše možné naskládali do auta, složili vnitřní stan. Tropiko do brašny na stan, ale venkovní plachu do včera zakoupených obrovských pytlů na odpadky, aby nebylo od něj vše mokré. Stejný osud potkal i rohože zpod stanu. Snad nám do večera nestihne všechno zplesnivět. Jelikož byl náš dnešní budíček velmi brzký a i přes naši snahu chovat se co nejtišeji, němečtí sousedi nás už tak uctivě nezdravili a neusmívali se na nás, jako jiné dny. Ale co už, to už je život v kempu.

Z Cortiny vyrážíme zhruba dle plánu, tj. v 9:30. Čeká nás cca 7 hod přejezd (počítáno i s přestávkami) a cca 600 km. První hodina jízda je po silnici vlnící se všemi vesničkami, stoupá a klesá, až dojedeme kamion, který jede před námi až na dálnici. Má ale zajímavou reklamu – na výrobce luxusně vypadajících sušenek, tak během cesty alespoň myšlenkami mlsáme … mňam, tolika sušenek jsme za celý život nesnědli :o).

Cesta po dálnici uběhla standardně. Odlovili jsme jednu kešku, o druhou se během obědové zastávky pokusili, ale bylo tam moc mudlů a my na parkovišti působili, jako bychom chtěli nějaké auto ukrást nebo minimálně vykrást. Tak jsme to vzdali a jeli dál. Podle dojezdového času vše vypadalo, že bychom se mohli dneska i okoupat. Mysleli jsme si, že zdejší kempy budou buďto u moře nebo vybaveny bazénem. Chyba lávky … horší hledání kempu jsme ještě nezažili, možná na Elbě, kde jsme projezdili celý ostrov křížem krážem, než se nám podařilo najít pěkné ubytování.

S hledáním kempu jsme začali v Levantu, městečku považovaném za středisko celé oblasti. První kemp na kopci byl dost sociální, platilo se zde extra i za horkou vodu. Kousek od něj byl kemp s prazvláštním názvem – Picche. Ten už se nám zamlouval více, ale také neměl bazén. S pánem jsme se domluvili, že se ještě vrátíme – vše dneska samozřejmě v italštině, jak jinak! Další kempy jsme jen tak obhlídli z auta, nebo v krátkosti vystoupili. Dojal nás kemp Dolce Aqua – děsně natřískaný a s cenou 44 EUR za noc (** bez bazénu)! Už neví, co by za kemp chtěli. Na mapě bylo několik dalších kempů v okolních vesničkách, proto jsme se vydali tam, v domnění že budou lepší a levnější. Nebyly. Navíc k nim vedla šílená cesta serpentinama do kopce a potom zase z kopce. K tomu všemu nám povážlivě klesala rafička benzínu a nerad bych zůstal trčet někde v kopcích.

Pominu-li tristní hledání kempů, tak zde mají zajímavost – pobřežní silnice z Deiva Mariny až do Sestri Levante vede tunelem. Není to ale běžný tunel, jako na dálnici. Je pouze jednosměrný, úzký a vysoký, jakoby původně pro železnici. Provoz tady řídí semafory a jezdí se buďto v 10 nebo 20 minutovém intervalu. Uprostřed tunelů najdete odbočky na pláže, hotely nebo mezi nimi je vesnice. Ovšem když z trasy odbočíte, musíte zase čekat dalších 10 nebo 20 minut, než skočí zelená a můžete pokračovat.

Naše bezradnost při hledání kempu došla už tak daleko, že jsme zvažovali okamžitý přejezd k Lago di Como, našemu dalšímu cíli. Navigace ukazovala 2.5 hodiny jízdy, což nás povzbudilo. V hloubi duše nám ale zůstala jiskřička naděje ve formě kempu, který jsme navštívili jako druhý v pořadí před více než třemi(!) hodinami. Proto jsme se ze Sestri Levante po dálnci vrátili zpět do Levanta a doufali, že místo v kempu není obsazené. Nebylo! Po vyřízení všech formalit a rychlém nákupu jsme začali stavět stan a cca před 21 hod už seděli u večeře – nouzové, skládající se z toastového chleba, másla a sýra. Nic jiného už jsme nesehnali. Vedle bydlící Němci se divili, že máme mokrý stan, kde jako pršelo nebo co se stalo? Nechápali. Tady asi nepršelo mnoho dní!

Musím také podotknut, že místní kempy stojí dvojnásobek ceny co v Cortině. Tam jsme platili 20 EUR za noc, z předcházejících let jsme zvyklí na cenu kolem 30 EUR (*** a bazén). Nejvíc jsme zatím platili 35 EUR. Tady jsme trhli pomyslný rekord - se vším všudy 38 EUR a koupat se můžem leda ve svém potu. Jediná výhoda oproti Cortině je, že je tady teploučko. Asi je to speciální příplatek za topení a my můžeme spát jen pod dekovou vložkou a ne obalení jako cibule ...

29. června 2011: středa
Levanto - Monterosso
Nevím, jestli jsme se ubytovali někde na náměstí Sv. Petra ve Vatikánu či poblíž v Římě. Neustále, i v noci i ve dne zde bimbají kostely, v různé doby, v různých intervalech a v různých délkách. Nijak nás to ale nebudilo a my mohli v teplíčku levantského podnebí spát až do rána. Já hned po probuzení vyrazil do kempového obchodu, abych zajistil obživu. Ještě že jsem tam šel tak brzo. Včera nám při ubytování nikdo neřekl, že si máme pečivo rezervovat. Dostal jsem poslední 4 housky a 2 ze 3 krosántů, uf …. hlady nezemřeme a nemusíme jíst 7denní krosánty (prefabrikáty z pytlíku)!

Po včerejších útrapách byla středa vyhlášena za odpočinkový den. Dopoledne jsme odpočívali, četli si a také dali oprat špinavé prádlo, aby nám během dne uschlo. Do jedné přepravky, kterou má každý přidělen se nevejde oblečení na celou dobu pobytu a také musím říct, že některých částí oděvu se ani nedostávalo. V Lídlu jsme si před odjezdem koupili skládací sušák (stojací) a tak prádlo bylo kam po hodině praní pověsit. Zvažovali jsme i sušičku, ale další eura, pračka stála 4, se nám nechtělo dávat.

Allora … prádlo je pověšeno, nádobí po snídani umyto, vše poklizeno. Co budeme dělat? Jedem se podívat do Levanta. Primárním cílem byla keška, kterou zde nedávno někdo založil a neměla zatím žádný log – lákalo nás tzv. FTF, čili First To Find. Zaparkovali jsme u moře, za bratru nekřesťanských 1.80 na hodinu a vydali se jak po městě, tak i za keškou. Každý den v Levantu probíhají trhy a část města je tím paralyzovaná. My jsme se chtěli na trh podívat, nějak se nám však nepodařilo zpětně najít tržnici a onu ulici, kde se vše odehrávalo. Tak tedy příště. V Levantu, takové bráně do Cinque Terre není nic zvláštního. Klasické italské rušné městečko se spletí uliček, kostelů, barů a obchodů se suvenýry. My jsme na ulici plné klasických železářství a domácích potřeb, se kterými se u nás už nesetkáte, koupili prášek proti mravencům – je to asi jen italský vynález – nasypete kolem stanu kolečko a mravenci mají utrum. Bohužel ty, kteří jsou uvnitř musíte zlikvidovat, protože se z toho Vámi vytvořeného kruhu nedostanou. U nás se podobný přípravek koupit nedá a máme ověřenou jeho funkčnost. V železářství nás zaujalo velké množství „blbinek“ či vychytávek, které u nás musíte horko těžko shánět. Je škoda, že podobné obchůdky vytlačily Baumaxy a OBI. Sám si z dětství pamatuji jedno železářství v Otrokovicích. Obchod byl napěchován vším možným, byla v něm děsně ošoupaná podlaha a zvláštně voněl … strašně rád sem tam chodil. I moje první rybička (nožík) byla odtamtud! Zpět k Levantu – u výlohy s Dolci, neboli sladkostmi, jsme poslintali výlohu a došli až na Piazza del Popolo, kde je jedna z mála pamětihodnostmí Levanta – Loggia Comunale – něco jako vyvýšené podium pro zasedání městské rady. Nedaleko odsud stojí kostel z 13. století Sant´Andrea, postavený v černobíle pruhovaném pisánském stylu. Odsud je to jen kousek na středověké hradby. Těšili jsme se, že si v průvodci o těchto místech přečteme další informace. Bohužel, jediné o čem se zmiňuje je jejich existence. Nic víc, nic míň. Daleko více se v Rough Guides dočtete, jaká je zde skvělá pláž a jak levné ubytování v Levantu seženete … haha, hihi … musím se smát. Ale jak já, tak Terezka jsme asi lidé národa divného, když se nám pláží nezavděčíte a prahneme po informacích o navštívených místech či památkách. U vody může člověk ležet u bazénu a ne jezdit tisíce kilometrů daleko. Navíc ty místní pláže nejsou nijak kouzelné, jsou to klasické městské plážičky, malé a přeplněné. Voda také nic moc, písek minimálně, spíš drobné kamínky a na hladině něco plave, snad něco organického...? Těžko říct.

Allora … Levanto projíto, keška odlovena, bohužel se nám FTF nepodařilo – už tu 24. června byli rakouští kačeři, kteří se na internetu zatím nezalogovali. V místním pekařství jsme si koupili kus focaccie – Terezka zeleninový a já špenátový. Tím byl náš oběd hotov a my vyrazili na místní nádraží získat informace o vlaku směrem La Spezia. Zítra chceme jet prozkoumat všechny vesnice Pěti zemí. Ale autem je to nerealizovatelné, najedou se desítky kilometrů do kopce a pak z kopce, zaplatí se nekřesťanské částky za parkování a den strávíte většinou v autě. Proto je jednodušší si koupit za 10 EUR jednodenní lístek a tak navštívit všechny bývalé rybářské vesnice. Nevýhoda je, že vlak téměř stále jede tunelem a vyjíždí jen kvůli nádraží. U kasy jsem zjistil, jak to tedy se vším je – cenu a jízdní řády a zítra vyrazíme.

Co s načnutým odpolednem? Autem se dá dostat jednoduše do krajní ze všech vesnic – Monterosso. Vesnice, původně rybářské, dneska žijí z produkce bílého vína nesoucí stejný název – Cinque Terre a také samozřejmě z turistického ruchu. Samotné Montorosso je největší ze všech pěti vesnic, žije zde 1800 obyvatel. I sem cesta vedla serpentinami do kopce a potom zase ještě horšími sjezdy z kopce. Jednu ze zastávek během sjezdu jsme využili k „oráňání“ šišek z pínie – pro nemoravské čtenáře – dlouhým klackem jsem shazoval šišky z borovice …. Proč? Italské šišky jsou velké a velmi vhodné na uschování kešek. U nás je bohužel není možné nikde získat. Tyto nebyly ovšem ty pravé, ty jsou z pravých velkých pinií. V Monterosso jsme zaparkovali na velkém parkovišti na okraji promenády a zbytek už procházeli pěšky. Osvěžili jsme se konečně italskou zmrzlinou, našli kešku a procourali uličky starého města. Když do Monterosso přijedete, tak vám připadá, že zde žádné staré město není – je jednoduše od pobřeží odděleno kopcem, nyní naštěstí provrtaného tunelem. Hned za ním je přístav odkud vyplouvají výletní lodi po celé riviéře. Křivolakým uličkám starého města dominuje zvonice, původně strážní věž ze 13. století a přilehlý kostel Sv. Jana Křtitele. Nedaleko něj stojí další kostel – bohužel už si nepamatuji název, ale jeho výzdobu tvoří kostlivci, lebky a kosti … zvláštní výzdoba pro kostel. I na nápisu jeho průčelí dominuje „SMRT“. V průvodci se opět o historii nedozvíte, naproti tomu o tom, kde se najíst či ubytovat je zde informací dost. Takže Monterosso můžeme zítra vynechat a vysednout až v další vesnici Cinque Terre.

Cestou zpět jsme nakoupili v obchodě vše potřebné pro večeři. Původně jsme si chtěli na našem jednorázovém grilu, opět z Lídlu, udělat špízy, které nás dopoledne zaujaly v masně. Osud tomu ovšem nechtěl. Při návratu do Levanta, jsem si z Terezky dělal srandu, že i včera jsme přijeli ve stejnou hodinu. Terezka mi však kontrovala, že dneska ubytování máme, nakoupeno taky a už nám chybí jen ty špízy a na to máme ještě víc než tři hodiny (do 20:00), kdy obchody zavírají. Jak jsme ovšem zjistili, nebyla tak daleko od pravdy. V masně (stejně jako i v některých dalších obchodech), prostě ve středu odpoledne neotevírají. Basta, šmitec, máte smůlu, nakupte si jinde. Ne jako u nás, kdy člověku, který si chce koupit sirky pomalu ruce líbají … Hledali jsme jinou masnu, ptali se (italsky) domorodců, ale v žádné už podobné špízy neměly. Ve finále jsme se vrátili do prvního obchodu, koupili balení prosciutto a byli poklizení. Maso z grilu to sice není, ale sušenou šunku milujeme, tak si tu večeři užijeme, i když jsme před tím polítali celé město a všechny otevřené obchody a krámky, ve snaze koupit špízy :-)

Prádlo na sušáku není zatím úplně suché, je zde docela vlhko, snad uschne než začne padat večerní rosa. Okolní „dederóni“ si smaží maso na grilu a krásně to voní … asi je půjdem přepadnout!

FOTOGALERIE

30. června 2011: čtvrtek
Levanto – vesnice Cinque Terre
Dneska je to týden, co jsme vyrazili na dovolenou. Vůbec se nám to nezdá, že bychom už tak dlouho putovali Itálií. Ale je pravda, že jsme navštívili mnoho míst a další nás ještě čekají. Třeba jako dneska – jednotlivé vesničky národního parku Cinque Terre, mimo Monterosso, kde jsme byli už včera. Nemuseli jsme se bát, že bychom zaspali, vedlejší dederónští důchodci – asi ti olympionici, od kterých jsem měl zkopírovaný itinerář do Cortiny, začali o půl sedmé mlátit venku židličkama, talířkama, řvali na celý kemp, že jim jede vlak. Kdybychom věděli, jak se řekne německy, ať zklapnou, tak bychom to na ně přes stan zařvali. Nechápali jsme, že se můžou tak bezohledně chovat ke svému okolí. No můžou se těšit, my jim to při našem odjezdu odsud oplatíme i s úroky!

Dneska mělo podle předpovědi počasí pršet a i bouřit. Včera sice spadlo pár kapek a ráno bylo zatažené, tím ale veškeré bouření skončilo. Celý den nás doprovázelo sluníčko a mám i pocit, že větší vedro než včera. My jsme vyrazili po půl desáté z kempu s baťohy plnými vybavení na celodenní putování. Na nádraží v Levantu je to asi 15 minut chůze, tak autíčko mohlo odpočívat a sbírat síly na další putování, které ho ještě čeká. Na nádraží jsme si koupili celodenní lístky – 10 EUR/osobu, které opravňují k cestování vlakem a autobusem po národním parku, také slouží jako vstupenka do parku a jako sleva na muzea v La Spezii. Vlak nám jel až v 10:15, tak jsme během čekání na peróně zkoukli italské nádraží a poslouchali hlášení. V kurzu italštiny jsme brali lekci, kde jsme tato hlášení poslouchali a stejně tak probírali tematiku cestování vlakem. Vše bylo naprosto stejné - autentické. Vždy to v nás vyvolá úsměv, když si vzpomeneme na ty umělé dialogy z kazety, ale ve skutečnosti je vše naprosto stejné – způsob mluvy, přízvuk a snad i ty hlasy.

Před našim vlakem ještě projel jeden „tranzitní“. Nezastavoval, doslova proletěl nádražím a byl pryč. U nás, když vlak projíždí nádražím bez zastavení, tak leda kolem nástupiště, které je bokem nebo zpomalí, ale tady ne. Málem nás to odfouklo z lavičky. A už je tady náš vlak, překvapivě má moc vagonků, opět jinak než u nás, kdy jsou to tak 3-4 vagóny. A co víc, jsou klimatizované! Alespoň ta část, kde sedíme. Později jsme zjistili, že klimatizovaný není celý vlak, ani všechny vlaky :-) prostě prvotní štěstí. Místní trať bych nazval spíše podzemkou, protože vede z 99% tunely a vyjíždí na „světlo“ jen v jednotlivých vesnicích. Mnohdy ani to ne.

První z vesnic Cinque Terre – Monterosso, jsme navštívili už včera, tak jsme nevysedli a se jelo dál. Vesnička Vernazza má nádraží maličké, částečně vysedáte v tunelu. Ihned jsme zkontrolovali, kdy jede další vlak. Na každou z vesnic jsme měli cca 45 – 60 minut. Vernazza je považovaná za nejkrásnější ze všech vesnic Cinque Terre. Pro všechny jsou typické úzké, příkře stoupající nebo klesající uličky a pestré domy. Nad Vernazzou se tyčí silné středověké opevnění postavené Janovany ve 12. století po zničení hradu za pirátství. Zajímavý byl gotický kostel Santa Marherita di Antiocha.

Následuje Corniglia – je to jediná vesnice, kam se nedostanete lodí. Domy stojí na 90ti metrovém útesu nad mořem. My měli to štěstí, že hned po vystoupení z vlaku bylo místo v autobuse, který spojuje „centrum“ s nádražím. Tím nám ušetřili spoustu času a také námahy v dnešním vedru. Totiž dalším způsobem, jak se dostat do vesnice je po svých po docela příkrém a točivém schodišti. Corniglia je nejmenší ze všech pěti vesnic. Opět jediná ulice, náměstíčko, gotický kostelík San Pietro. My vystoupali k dětskému hřišti, kam nás vytáhla, jak jinak než, uložená keška. Odloveno za chvíli a zbyl čas ještě na vyhlídku. Autobus zpět nám ujel před nosem, tak se šlo po točitém schodišti zpět pěšky. Bylo to o cosi příjemnější, než šlapat nahoru, ale i tak jsme se slušně zapotili – celá cesta vede na poledním sluníčku, bez možnosti zchladit se nebo odpočinout ve stínu. Klesání je tadé docela náročné na kolena – schody nejsou klasické, kdy noha nohu mine, ale spíš takové jako známe z kina nebo divadla – nízké a zato široké, kdy Vám vychází krok stále na jednu a tutéž nohu. Hodně jsme se tomu nasmáli, ale ve finále jsme byli rádi, že jsme dole. Bylo těch schodů nepočítaně.

Po chvíli čekání si to přifičel další vlak, nastoupíme a jedem dál. Čeká nás Manarola. Tady jsme se bohužel vydali směrem k moři a v přístavišti strávili čas ve stínu na útesu, pozorováním moře a pohupujících se rybářských lodiček u břehu. Až během návratu jsme zjistili, že i zde je pěkný kostelík San Lorenzo ze 14. století. Nachází se nahoře nad vesnicí, kam už nezbyl čas zajít, protože vlak nečeká a další jede až za další hodinu. V Manarole jsme „poobědvali“- rozuměj kousky pizzy – 4 formaggi a pestovou. Druhou jmenovanou jsme ještě neměli možnost vyzkoušet, zde je to populární varianta.

Poslední ze všech vesnic, Riomaggiore, jsme málem přejeli. Vlak jel asi 2 minuty či ještě míň a najednou zastavil v tunelu. V tu ránu Terezka vykřikla „Riomaggiore, vysedáme!“ a my s vlajícími baťohy honem letěli ven. No, kdo by to byl čekal, že zastávka bude tak rychle. Riomaggiore je nejvýchodnější ze všech vesniček národního parku a vede sem i silnice. Místní uličky jsou snad nejstrmější ze všech vesnic a domy nejsou ani jeden na stejné úrovni. Nechtěl bych sejít do centra a zjistit, že peněženka leží doma na stole či něco podobného. Přes náměstí, kde jsme si dali opět vynikající italskou zmrzlinu, jsme vystoupali ke kostelu San Giovanni Battista (Sv. Jan Křtitel), pak trošku zakufrovali, ale nalezli tu správnou, šíleně stoupající stezku nahoru na vyhlídku a ke hradu. Stejně tak jsme i hledali cestu dolů, abychom se někomu neobjevili na dvorku a nemuseli pak stoupat zpět nahoru. Na náměstí jsme ještě nakoupili chleba a šunku na večeři, nezbytnou pohlednici (jako i v ostatních vesnicích) a tunelem se vrátili na nádraží.

Na cestu zpět Terezka vybrala rychlík jedoucí až do Savonny. V jednu chvíli v nás zatrnulo, protože měl zastavovat v Monterosso, ale zdálo se, že jím projel. Naštěstí ne. Další zastávka, Levanto, byla naše. Tak jsme cestování italskými železnicemi zvládli na výbornou. Potkali jsme dokonce i průvodčího, což není v italských vlacích častá věc. Lístek si totiž musíte označit ve speciálním strojku hned na nádraží – podobně jako u nás v MHD. Úplně sem zapomněl napsat, že dokonce jeden z našich vlaků, z Vernazzy do Corniglie měl zpoždění 15 minut! Skoro jako doma!

Zbylou část podvečera jsme strávili relaxací a přípravou na zítřejší speciální program. Ten ale nikomu neprozradíme a tak nepromeškejte další, zítřejší, zápisek!

FOTOGALERIE

1. července 2011: pátek
Levanto – Champoluc (Valle d´Aosta)
Když jsem včera dopisoval zápisek, tak už byl ten náš cestovní majeteček víceméně sbalený v autě a připravený na další přesun. Pryč od moře. Někteří z Vás se asi opět utvrdí v tom, že jsme divní, ale rozhodnutí odjet z Ligurské riviéry bylo oboustranné. Dojal nás zde předražený kemp s neochotnými zaměstnanci, předražené služby, plno lidí a vedro. Pátrali jsme v průvodci, kam bychom se asi tak vydali, kterou blízkou část Itálie nemáme prozkoumánu a rozhodnutí padlo na Valle d´Aosta, tedy opět do hor!

Dnešní noc nebyla zrovna nejklidnější. Nejdříve jsem musel vyběhnout na povykující německé sousedy, protože ruch od jejich karavanu neustal ani kolem 23. hodiny. Naštěstí následně ztichli a šli spát. Asi si říkali, kam ta dnešní mládež spěje, když místo hlučných „pařeb“ nabádá důchodce ke klidu. Pak někde nedaleko štěkal pes a v noci se jeho štěkot rozléhal po celém okolí. No a na závěr začalo o půl třetí ráno pršet, dle předpovědi. Počasí prostě nemohlo počkat, abychom sbalili suchý stan. Nám venku naštěstí nic nezůstalo. Jen od okolních stanů a karavanů bylo slyšet zmatené noční pobíhání a bouchání lidiček honem sbírajících prádlo. Nepršelo ale asi dlouho, konce deště jsme se „nedožili“ a při dalším probuzení už bylo venku ticho. Ráno už zbývalo jen sbalit stan, naskládat vše do boxu na střeše, do kufru auta a můžem vyrazit směr Valle d´Aosta. Vlastně po sbalení všech našich věcí jsme byli tak splavení, že jsme se šli ještě osprchovat a až potom vyrazili. Kempovné jsem zaplatil už včera, tak nebyl důvod se zdržovat.

Vstávali jsme bez snídaně a tak jako správní Italové zastavujeme na nejbližší benzince u Autogrilu a dáváme si krosánty, teda pardon „brioche“ a preso a capucino. Italsky se pána ptáme, jestli má bezkofeinové kafe pro Terezku, tak to odsouhlasí, že i capuccino. Udělá to ale vše opačně. Teda respektive kdo ví jak, protože vše tlačí z jedné hlavy v presovači. Ale i tak byla káva vynikající. U nás vám bohužel takovou snad nikde neudělají.

Cesta po dálnici ubíhala bez problémů, jen kolem Janova se dopravala klasicky zhustila, což bylo také způsobeno prací na silnici. Za Janovem, poblíž Alessandrie jsme ještě sjeli z dálnice do nákupního centra obnovit zásoby a pak se zase pokračovalo dál. Navigace nám zapomněla oznámit odbočku na Aostu a tak bylo nutno jet 12 km jedním směrem, sjet a zase 12 km zpět. Pak už jsme byli zase na správné dálnici. U Ivres nám začalo škroukat v žaludku a my už několik dní měli chuť na hamburger od McDonalds. Tady naštěstí jeden byl. Byl zahrnut do nákupního centra Bennet, stejného, jako jsme dělali nákup v Alessandrii. Mimo jídla jsme zaskočili ještě do „domácích potřeb“ a tady koupili gumový fialový lavor s ušima. O tomto Terezka už dlouho mluvila a u nás stojí 2x tolik, prodávají ho i v Ikea. Vypadá moc pěkně.

To už se ale před námi začaly zvedat kopečky Alp ve Valle d´Aosta. Tento region, oddělený od Francie a Švýcarska nejvyššími vrcholky tohoto pohoří – Monte Rosou, Matternhornem a Mont Blancem je nejen důležitou lyžařskou, ale i turistickou oblastí. Leží zde také národní park a okolí dokreslují četné hrady, které shlíží na silnici snad z každého vrcholku. Navíc je tento region nejméně italský. Krajina i architektura jsou spíše francouzské nebo švýcarské a oficiálním jazykem je i francouština a někteří obyvatelé, potomci přistěhovalců ze Švýcarska, mluví německy.

Námi vybraný cíl byl některý z kempů mezi vesnicemi Brusson a Champoluc. Když se sem blížíte, připadáte si jako v reklamě na Švýcarsko nebo na čokoládu Milka. Tráva je tu sametově zelená, tradiční domky ze dřeva se střídají s alpskými chatami, zatímco v dálce se tyčí jeden z vrcholků ledovce Monte Rosa zahalený v ledoci, který svou bělostnou barvou kontrastuje modré obloze a zeleným kopečkům kolem. Je to až neuvěřitelné a člověk musí vše zažít na vlastní kůži, aby tomu uvěřil. Oba jsme se shodli, že bylo dobrou volbou opustit přelidněnou Ligurskou riviéru a vypravit se sem. Všude ubylo aut, ubylo lidí a přibylo kraviček na alpských svazích s typickými glingajícími zvonci. Nesčetněkrát jsme zopakovali větu: „Tady je tak krásně!“ v mnoha modifikacích :-)

První navštívený kemp na nás ale vůbec nepůsobil dobře. Vypadal jako cigánské tábořiště – na sebe natlačené karavany a co víc, nikde žádný stan! Při dotazu na místo nám paní v restauraci řekla, že tu nikdo není a že máme přijít tak po páté hodině. Jeli jsme dál až narazili na další kemp. Byl také plný karavanů, ale při dotazu na stan nám řekli že není problém a zavedli nás na louku pod les. Na první pohled to nevypadalo, že by tu mohlo být rovné místo, ale po podrobnějším ohledáním jsme jedno za malou skalkou našli. Dokonce tu stál už i jeden stan. Výhled z místa byl úchvatný – jak na protější vesničku, tak na ledovec před námi. Dořešili formality, přesvědčili paní, že můžem parkovat autem u stanu a vše vybalili. V recepci jsme řekli, že se učíme druhým rokem italsky, tak musíme mluvit italsky, abychom se pocvičili. Proto jak paní, tak i ostatní s námi tak mluvili. Během stavění stanu k nám přišel kluk sekající trávub (byl v recepci ve chvíli, kdy jsme se zapisovali do kempu) a začal se s námi italsky bavit. Nebylo to vůbec jednoduché, moc drmolil, tak bylo nutné se ho několikrát ptát, co tím myslí. Asi po 10 minutách prohlásil, že dnešní lekce končí a že budem pokračovat zítra. Byla to dobrá praxe!

Po vybalení jsme vyrazili do Champoluc, do informačního centra získat nějaké brožurky či mapy o oblasti. Na toto místo jsme nebyli vybavení, protože jsme zde zcela neplánovaně, vinou našeho špatného dojmu z Ligurie. Paní v centru se nás ptala, jaký jazyk preferujeme a opět, když se dozvěděla, že vládneme angličtinou a učíme se italsky, tak jednoznačně prohlásila, že budem mluvit italsky. Tak na nás. Zakoupili jsme mapu, pobrali nějaké brožurky a šli dále do městečka hledat obchod. Jedním směrem nebyl, ale na druhou stranu jsme byli úspěšnější. Nakoupili housky na zítra, také nějaké dobrůtky a vydali se zpět do kempu. Hlad už se opět ozýval. Vybalili jsme večeři, zjistili že spolubydlící z vedlejšího stanu – naši jediní sousedé - se balí a jedou pryč a tak na celé louce jsme sami. Nezažil sem opuštěnější kemp!

Sluníčko zapadlo za kopec nad námi a svítí nyní na ledovec před námi. Je to krásný pohled. Popíjíme vínko – omylem zakoupené šumivé, tak nám při otevření vybouchlo. Před pár chviličkami Terezka prohlásila „že když tu budem sedět ještě chvilku, tak to víno zmrzne“. Pravda jsme výš, než v Cortině – tam to bylo 1140 metrů a zde skoro 1600! Vybalili jsme opět spacáky, deky, ponožky a všechny mikiny, abychom přečkali ve zdraví noc.

Tak už jen umýt nádobí od večeře, do sprchy (tady je teplá voda na žetony – 0,8 EUR jeden) a pak hurá do spacáků. Však jsme za dnešek pěkně unavení a teď i slušně prokřehlí. Nebude víc než 12oC a v noci kolem 6ti. Velká změna oproti středomořskému podnebí...

„Glingy gling, buuuu...“ to se s námi loučí kravičky na okolních kopcích... tak dobrou noc!

FOTOGALERIE

2. července 2011: sobota
Valle d´Aosta – Lago Bleu
Jak jsme očekávali, byla noc v horském kempu ve výšce 1 600 metrů opět chladná. V Levantu jsme se možná maličko namlsali, když jsme seděli do setmění venku a pak se jen tak ledabyle zakryli vložkou do spacáku. V horách si na večerních přípravách dáme hodně záležet a buďto navlečeme na sebe nebo k ruce připravíme vše co se dá. O tom jsem se ale zmiňoval už v Cortině. Ještě před spaním jsme se dívali na předpověď počasí. Jedna ukazovala 8 stupňů, druhá (Yahoo) 2 stupně. Tak nevím, které věřit. Prostě byla kosa.

Probudili jsme se kolem osmé hodiny zvukem blížícího se traktoru. Zatrnulo v nás, co že se to děje. To jen jeli posbírat posekanou a částečně pohrabanou trávu. Neustále kroužili kolem našeho stanu, jediného stanu na louce a tak jsme vystrčili ruku ze spacáku do promrzlého prostoru. V předsíňce bylo dokonce ještě chladněji. Sluníčko se pomalu blížilo po svahu až k našemu stanu, ale i tak jsme snídali na závěrečném úseku asfaltky, kam Terezka přenesla stůl. Bylo příjemné cítit, jak se tělem rozlévají sluneční paprsky. Nebe bylo opět bezmračné a předvídalo další krásný horský den! Nemohli jsme se dočkat, až vyrazíme na túru směrem Lago Bleu.

Před odjezdem z kempu jsme u Leonarda – to je ten včerejší Italský přítel, který s námi neustále konverzoval, zjišťovali kde je nejlepší obchod. V Champoluc by mělo být nějaké nákupní středisko, ale to jsme nenašli. Leonardo nám doporučil malý, ale prý dobře zásobený obchod v nedaleké vesnici Lignod, směrem na Antagnod. Jsou to dvě vesnice, na které se díváme od stanu.

Jak jsem už naznačil, náš plán byl pohybově náročný – vyšlápnout si ze Saint-Jaques, respektive z koncové části Blanchard k Lago Bleu ve výšce 2217 metrů. Převýšení to je tedy 600 metrů. Při příjezdu do Saint-Jaques nás zarazily auta parkující na kraji vesnice, téměř až u stanice pozemní lanovky Franchey-Charcherioz. Zvyklí z rally závodů, kdy auta parkují kilometry od RZ a vepředu je místo, jsme jeli dále. Na konci vesnice (tedy i cesty, protože dál již nic nevede) jsme seznali, že teda není zbytí a také musíme zaparkovat na okraji vesnice a kus, k počátku stezky, vyšlápnout po silnici. To Terezku namíchlo a rozběhla se do kopce tak, že sem jí nestačil. Stezka číslo 7 vedoucí k jezeru a dále až k Refugio Mezzalama ve výšce 3 000 metrů začíná stoupáním kolem potoka Torrrent de Véraz, dále lesem a následoval děsný stoupák, kdy jsme skákali po kamenech jako kamzíci. Na rozcestníku jsme trošku zakufrovali a vydali se opačně, naštěstí jsme rychle zjistili tuto chybu a vydali se zpět.

Odpočinkovým místem stoupání byla planina Pian-de-Veraz ve výšce 2047 metrů. Zde stál dům. Původně jsme si mysleli, že se jedná o nějaké refugio (občerstvovací chatu), ale ne. Byl to obyčejný soukromý dům. Z planiny to bylo k jezeru už pouhých 30 minut. Sice 30 minut, ale do šíleného kopce – stoupáku, podobnému tomu úvodnímu. Na jeho konci nás ale čekala zasloužená odměna – Lago Bleu nebo také Lác-Bleu. V dálce ledovec Grand Glacier a vpravo Monte Rosso, jedna z nejvyšších hor. Od jezera se dalo po stezce pokračovat ještě 4 hodiny dál k refugiu, ale to už jsme nechali zdatnějším. My jsme se na břehu převlékli do suchých triček, občerstvili, pofotili, odpočinuli a zase se vydali zpět na planinu. Odsud jsme vybrali jinou stezku dolů do Saint-Jaques – spíše po lesní silnici. Hurá! Vítejte zpět v civilizaci!

Cesta nahoru a místy i dolů byla náročná. Potkávali jsme různé jedince. Někteří byli jen tak nalehko a jakoby nevěděli do čeho jdou. Vždy ve mně vyvstane vzpomínka polských turistek na Chopku, kdy v mlze a dešti tady byli v žabkách a svetříku. Další byli vybaveni zase jako na dvoudenní trek. Potkali jsme jednoho běžce a potom invalidního pána, který s nohou v ortéze šplhal statečně k jezeru. Tomu jsme museli pomalu smeknout. I u Cinque Terre jsme potkali pána s protézou!

V Saint-Jaques jsme si dali pozdní oběd – v půl čtvrté. Původně, jako vždy, jsme měli chuť na nějakou dobrou horskou polívku, ale tady je neměli. Z jídelního lístku jsme vybrali Spaghetti Valdonese a Terezka nějaké noky. Hospoda byla taková zvláštní – host dostane jídelní lístek, papírek a tužku a musí si napsat, co si dá. My to tak udělali, ale slečna nám řekla, že je moc hodin a že kuchyň už má zavřeno, že si můžeme dát jen jedno jídlo. Ne každý jiné. Trošku nás to zarazilo, ale budiž, volba padla na špagety. A byly dobré, smetanovo-rajčatovo-mrkvová omáčka a po dlouhé době teplé jídlo, tak jsme si pošmákli.

Po obědě jsme ještě museli vesnicí sejít zpět k autu. Minul nás český jeep s nějakou výpravnickou nálepkou na dveřích a bezostyšně se řítil do slepé ulice. Tak nevíme, kam až dojeli. Ven jsme je neviděli jet. Měli jsme dnešního šlapání už dost a oba byli rádi, že jsme v autě. Zajeli jsme ještě na nákup do doporučeného obchůdku v Lignodu a pak už odpočívali v kempu. Sluníčko nám krásně svítilo na svah a my si vychutnávali jeho paprsky až do 18:15, kdy opět zalezlo za kopec. A nastala zima …

Dnešní večeře měla být také teplá. Nějak se ale nepodařila. Na jednorázovém grilu z Lídlu jsme si chtěli opéct zakoupené špízy. Vybalili a sestavili jsme gril, postupovali dle návodu, zapálili, nechali udělat z briket uhlíky – mimo jiné vůbec nežhnuly, a pak na mřížku položili oné špízy. Na první pohled bylo jasné, že tento gril je nemůže opéct. Kouřilo se z něj, mastné okapávalo, což bylo dobrým znamením. Ale jinak se dalo maso otáčet rukou, nebylo vůbec horké. Jediné co jsme asi po 30 minutách přípravy snědli, byly klobásky, které se svým průměrem 1,5 cm a délkou asi 5 cm, se dokázaly udělat. Kuřecí špalíčky obalené slaninou se prostě neudělaly a maso stále vypadalo syrově i po hodině „pečení“. Naházeli jsme je tedy do koše, gril zalili vodou, abychom nedopadli jako onen český turista vloni v Chorvatsku, kdy zapálil podobným grilem národní park a snědli prosciutto ze včerejška s grahamovým chlebem.

Po celou dobu grilování jsme se ještě bavili dvojicí nedaleko stavějící stan. Očividně si s tím nevěděli rady, neustále někomu volali, neustále stan stavěli, bourali a asi po hodině se jim z konstrukce podařilo něco vyplodit. Vypadá to jako nakřivlá psí bouda a jsme zvědaví, jestli v tom budou spát.

Venku je taková zima, že sedíme v autě, Terezka dočítá knížku a já píšu zápisek. Pochvalujeme si, jaké je tu teplíčko. Nakonec ale budeme muset vylézt a vsoukat se do studených spacáků. Pozitivní je, že zítra vyjde sluníčko a zase nás prohřeje. Ne při pochodování po kopcích, ale při návštěvě trhů v nedalekém Challand-St. Alme, kde je mimo trhů i nějaká slavnost. Oba jsme na to zvědaví.

FOTOGALERIE

3. července 2011: neděle
Valle d´Aosta – Challand-St. Alme - Aosta
Jestliže jsem včera psal, že noc byla chladná, pak dneska byla přímo mrazivá. Jelikož mám na hodinkách teploměr, byl jsem zvedavý jaké hodnoty bude ukazovat v noci, když se probudím. O půl páté ráno bylo ve stanu 7 stupňů, což znamená že venku tak kolem 3-4. Nejinak tomu bylo i při vstávání před osmou hodinou. Navíc dneska padla šíleně rosa, tak byl stan promočený jako po dešti. Naštěstí, než jsme provedli ranní hygienu, už sluníčko svítilo na konec asfaltky před stanem a my zde mohli rozbalit náš piknik – snídani. Během ní jsme pozorovali postupující slunce a dohadovali se, kdy jako začne svítit na náš stan. Vskutku mu to trvalo ještě dlouho. Dokonce jsme byli po snídani a vše uklizeno u stanu.

Čekali jsme, s jakou budou vstávat naši noví spolubydlící, kteří stavěli včera stan více než hodinu. Nejdříve se probudil pán a na dálku nevypadal nijak zmrzle. Po chvíli vylezla i paní, ale na té už bylo vidět, že jim asi zima byla. Dneska už tu nejsou, není se čemu divit. Neměli ani pořádnou karimatku nebo nafukovačku a viděli jsme je táhnout do stanu normální plastové nafukovací lehátko jaké si berete k moři.

Opět se kolem naší louky začal motat Leonardo, nejdříve dohrabával zbytek trávy ze včerejška, potom začal zametat a vždycky s náma něco prohodil. Nejdříve s Terezkou, potom to samé se mnou. Vyptával se, jestli jedem na slavnost do Challand, že je to tam moc pěkné. Říkali jsme, že ano a že se moc těšíme. Je to ale také dobrý zdroj informací – kam jít nakoupit, kdy je jaký obchod otevřený, jestli jsou obchody otevřené i v neděli a tak. Jinak bychom po takových informacích asi horko těžko pátrali.

Slavnost v Challand začínala v 10 hodin, tak jsme dneska vyrazili patřičně brzo. Překvapily nás proudy aut, které směřovaly nahoru do kopce. Ani jeden z nás jsme nechápali, kde se tam jako chtějí naskládat. Cesta nahoře končí, není tam ani pořádné parkoviště. Vinoucí se šňůra, ale nebrala konce, potkali jsme dokonce i několik autobusů. Ještě těď nad tím kroutíme hlavou. Že by jeli jen tak v neděli v 10 hodin dopoledne do hor a pak odoledne zpět? Divné … V Challand to na první pohled ani nevypadalo na nějakou slavnost. No vemte si u nás, když je pouť, tak je zavřené půl dědiny, davy proudí, cukrová vata, kolotoče a tak … tady jen vlaječkami vyzdobená dědina, policajti řídící dopravu a rozšířené parkoviště na louce za vesnicí. Jinak nic. Zarazilo nás to, ale neodradilo. Zaparkovali jsme na okraji dědiny – musel sem se otočit, protože parkoviště bylo v druhém směru a během zajížďky nás rozesmáli dva dědkové, kteří trhali třešně. Jeden stál na silnici a druhý za svodidlama se natahoval. Ten první ho držel, třepajíc se, za opasek aby nesletěl dolů ze svahu. Při další projížďce kolem nich už chroupali nezralé plody a smáli se jak malí kluci. Do jedné z ulic směřovala ceduli „mercatino“ (tržišťátko) s místními produkty. Skutečně tržišťátko, byly tu tři nebo čtyři krámky s medem, sušenkami a kozím sýrem. Později jsme na druhé straně dědiny objevili ještě další podobný počet krámků. Tady jsme koupili med, obkoukli kozly, kteří měli odpoledne vystupovat v zápase a vrátili se zpět do auta. Ještě nás zaujal krámek, kde pán prodával DVD s nevím jak dlouhým filmem stáda krav pohybující se po silnici nebo pastvině a šíleně glingajícími zvonci. Nevím, jestli bych si doma něco takového pustil.

Zakončili jsme návštěvu Challandu a pokračovali ve sjíždění místních kopců neuvěřitelnými serpentinami. Obdivovali jsme během sjezdu okolní vrcholky s hrady a na jeden se rozhodli odbočit – jmenoval se Castello della Villa a u něj mělo být i Lago della Villa. Silnička nás zavedla až ke svému konci a dále jsme pokračovali směrem k hradu pěšky. Stezka, turisticky značená, ukazovala že půjdeme 10 minut. Začali jsme stoupat a příjemným lesem, po naučné stezce se dostali až skoro na vrcholek, kde byla další cedulka – hrad 13 minut. Už jsme si tady zvykli na leccos, ale toto nás rozesmálo. Vydali jsme se proto nahoru na Belveder s vyhlídkou na údolí a jezero samotné. Hrad jsme nikde ani nezahlédl a tak jsme vycházku k němu vzdali. Během sestupu z vyhlídky, stála u cedule italská rodinka a také se smála údajům na cedulce. Pochopili jsme, že chtějí k jezeru, tak jsme jim ušetřili cestu informací, že jezero je vidět z vyhlídky. Byli očividně rádi.

Cestou do Aosty nás zaujal hrad ve Vernéé, ale cesta k něm, centrem města, byla uzavřena z důvodu pořádání nějakého blešího trhu. Ani pokus objížďkou nevyšel, tak jsme pokračovali do Aosty. Nejeli jsme po dálnic. Ne kvůli úspoře, ale abychom něco viděli. Cesta ovšem vedla průmyslovými předměstími městeček. Docházel nám benzín, ale jelikož je neděle, funguje to u benzinek samoobslužně. Přijedete, natankujete, zaplatíte … no zase tak jednoduché to není. Nejdříve jsem musel vyšpekulovat, jak to teda je. Přijel domorodec, vysedl, zašel k takovému stojánku, strčil peníz, stiskl číslo stojanu a šel tankovat. OK, říkám si, to je přeci jednoduché, ne? Ovšem nebylo. Chtěl sem platit kartou. Koukám na jeden displej, ten mi píše, že mám postupovat dle instrukcí malého displeje. Strčím kartu, čučím na malý displej, ten cosix píše italsky (tomu jsem nerozuměl) a že mám čučet na velký displej. Nenatankoval sem. Další pokus dopadl podobně. Stejně i tak na benzince vedle McDonalds na okraji Aosty, kde jsem zkoušel Terezčinu kartu. Nic.

V Aostě, jsme zaparkovali poblíž centra města a dále pokračovali pěšky. Aosta, středisko celé oblasti, byla založena Římany v roce 25 př. Kr. Původně se jednalo o vojenský tábor, což je patrné ze šachovnicového půdorysu starého města. Centrem města je náměstí Piazza E. Chanoux lemované kavárničkami a měla tady být také turistická informační kancelář. Tu jsme tady nenašli, ale naštěstí mají ve městě dobrý systém cedulek s jednotlivými památkami, směrem a malým obrázkem. Naše kroky nejdříve vedly ke Katedrále, jejíž dominantou jsou dvě zvonice. Zvenčí není budova nijak lákavá – je částečně zrekonstruovaná, částečně ukryta do lešení a z velké části dost oprýskaná, ale uvnitř je krásný kostel s gotickou výzdobou. Za 50 centů jsme si koupili povídání o kostele a o jednotlivých částech si pěkně vše pročetli a prošli. Nedaleko Katedrály leží Foro Romano. Ve skutečnosti se jedná o klenutý průchod, kde forum skutečně bylo. Podzemní expozice s průčelími je zdarma a uvidíte zde i malé rekonstrukce římského města. Celé fórum se dnes chanází pod současným terénem, částečně pod domy, částečně pod katedrálou.

Přes náměstí jsme prošli na pěší zónu vedoucí k Teatro Romano a Porta Pretoria, snad dvě nejdominantnější římské památky ve městě. Brána Porta Pretoria tvořila hlavní vstup do římského města. Prostor pod oblouky sloužil pro účely vojenské kontroly přicházejícího obyvatelstva. Z římského divadla zůstala část čtyřpatrového průčelí, 22 metrů vysoká a členěná obloukovitými okny. Nedaleko divadla také stojí středověká věž Torre Fromage. Ve městě jsou ještě další památky, ale spalující sluníčko a také postupující čas už nám je nedovolil navštívit. Cestou jsme se ještě zastavili v nákupním centru doplnit zásoby, hned vedle jsme doplnili zásoby i našemu autíčku – benzinka u Carrefouru byla s obsluhou a tam karta normálně fungovala.

Na cestu do kempu jsme si našli ještě několik kešek, z nichž se nám podařilo najít dvě. První u hradu ve Fenisu, další ve stejném městě nedaleko starého aquaduktu. Pokoušeli jsme se ještě o třetí, ale byla v parku, hned vedle piknikující rodinky, takže jsme náš úmysl záhy vzdali.

Náš plán byl vrátit se do našeho dočasného domova po dálnici. Hned u mýtné brány nás upozornila značka na zácpu. Mávli jsme nad tím rukou a vyrazili. Sice jsme spekulovali, zda do zácpy vjedeme, nebo se jí vyhneme, za každou zatáčkou jsme ji vyhlíželi a báli se, jak dlouho budeme stát. Část jsme si jí skutečně užili, ale ne jako v Rakousku, tady se nám podařilo asi po 10ti minutách sjet. Navigace nás ihned vtáhla do víru vedlejších silnic a zvolila pro nás klikatou a ještě klikatější cestu průsmykem Col de Jeux ve výšce 1600 metrů. V údolí bylo vidět jednotlivá městečka, stojící dálnici a také helikoptéru, která letěla pod námi! Byl to velmi zvláštní pocit.

Do kempu jsme dorazili „po západu slunce“ - rozuměj po okamžiku, kdy slunce zajde za kopec a začne okamžitá zima. Všichni sousedi se odstěhovali, ale přibyli noví, kteří vypadají, že tu budou dýl – mají s sebou pidikaravan, kolem něj předsíňku a na hlavách čepice! Navečeřeli jsme se v rychlosti, aby nám snad večeře nezmrzla, než ji stihneme skonzumovat a poté jsme sbalili vše nepotřebné. Zítra totiž vyrážíme směr Lago di Como. Snad je to dneska poslední mrazivá noc, snad bude u jezera tepleji! Oba jsme se ale shodli, že se sem opět rádi vrátíme. Musíme ale jet do nějakého domečku nebo apartmánu, což znamená, že nás musí být víc, než my dva, aby se to finančně vyplatilo. Nechcete jet s námi? Je tady nepopsatelně krásně!

FOTOGALERIE

4. července 2011: pondělí

Valle d´Aosta – Lago di Como (Domaso)

Nebudu se již opakovat o mrazivém ránu, to k horám tak nějak patří. Dneska naštěstí nepadlo tolik rosy jako včera, kdy byl stan mokrý jako po dešti. Uvnitř jsme si nafuněli opět řádně, tak stejně po složení skončil v igelitovém pytli a ne ve fusaku na něj určeném. Sbalení zbytku „majetku“ nám zabralo asi hodinku a docela jsme se při tom i zahřáli. Rohože, které máme letos pod stan (namísto igelitové folie), už mají také své nejlepší za sebou a od Coma je domů už nepovezeme. Ještě jsem se zapomněl zmínit o včerejším balení sušáku, který připomíná při rozevření satelit – Terezka to nazvala ne E.T. volá domů, ale Yeti volá domů, což je pro naši „zimní“ situaci přiléhavější :o) Zaplatili jsme kemp, rozloučili se s Leonardem, bylo vidět, že by byl raději, kdybychom zůstali déle. My bychom také, ale v té zimě se to prostě nedalo vydržet.
 

Zamávali jsme kempu Sole e Neve a asi po 40 minutovém klesání jsme se dostali na dálnici a těšili se na snídani v Autogrillu. Došlo na ní až po dalším sjezdu. Klasicky opět krosánt s kapučínem. Tentokrát jsme si řekli, co jim přesně řekneme - co jako chceme, aby to nepoplantali. Trošku jsem Terezku zmátl tím, že při objednávání nemusí říkat, že má být jedno takové a druhé onaké. Pán nás spařil, že si už musíme objednat rozdílné kapučíno jedno s a druhé bez kofeinu. Doplatili jsme tedy rozdíl 10 centů a dostali co jsme chtěli. Asi jako pomstu to pán u pultu nijak nerozlišil, takže ve finále jsme nevěděli, kdo vypil to kafe ochuzené o kofein.

Placená dálnice nás vyplivla u Milána, ani nevím, kolik jsme platili, protože displej na mýtné bráně nebyl čitelný. Dále se jelo po městském okruhu a státní dálnici – méně kvalitní, ale zdarma až k jezeru Como. Myslel jsem si, že nemůže být větší počet tunelů než v Ligurii. Zde bylo ale mé očekávání předčeno. Více jsme jeli tunely dlouhými 2 či 3 km a někdy i více kilometrů než po „venkovní“ silnici. Ale díky tomuto systému silnic nedošlo k něčemu podobnému jako u Gardy, kde se v koloně popojíždělo několik hodin.

Terezka už měla ze včerejška vypsané kempy, tak jsme věděli, kam máme zamířit. V městečku Domaso jich je nejvíce. Začali jsme hned zkraje 4*, který nás namlsal, ale trošku nás srazila cena skoro 40 EUR. Srovnám-li odporný, snad 1* kemp v Levantu za 38 EUR, tak nezbývá nic jiného než jen kroutit hlavou. Rozhodli jsme se ale kouknout i do dalších kempů. Tyto už byly 2*, samozřejmě za nižší cenu. Nám se líbil hned vedlejší kemp s názvem Solarium. Cena bratru lidová – se vším všudy za 24 EUR, teda teplá voda se platí zvlášť – žetony za euro jeden. Vybrali jsme stinné místo, přinutili paní, která vypadala, že každou chvíli zdechne, aby s námi vybavila formality a jali se rozkládat mokrý stan. Deky i spacáky jsme vyložili na sluníčko, aby vše proschlo a za chvíli už mohli bydlet. Teda paní slíbila, že za chvíli dojde otevřít skříňku na elektriku, čas běžel, ale paní nikde. Šel jsem se teda zeptat, jestli přijde či jak. Zastihl jsem ji při sledování televize, tvářila se extrémně kysele, asi jsem ji vyrušil od jejího oblíbeného seriálu.
 

Jsme konečně u jezera, tak honem ho vyzkoušet … no je trošku studené, abych byl přesný a slušný, zatraceně ledové. Člověku se sevřely vnitřnosti jen do něj nohy namočil, natož když v něm měl plavat. Bylo to jen takové smočení před osprchováním. Ze břehu na nás koukali Němci a Holanďani, že jsme jako dost odvážní... no spíš se naším počínáním dobře bavili.
 

Po osprchování jsme vyrazili hledat bankomat, navštívili informační centrum, obchod a pizzerii. Na pizzu bylo ještě brzo, majitelé měli zrovna rodinnou večeři, tak nám paní řekla, ať přijdeme za 20 minut a dál se o nás nestarala. Opět paradox k tomu, jak se u nás v Čechách lidem snažíme vlézt až do oněch míst a pro zákazníka uděláme první poslední, tady nás s klidem pošlou pryč a je jim jedno, jestli se vrátíme…
 

Teď už jsme snědli vynikající pizzu a sedíme krásně venku u stolíku. V předchozím kempu už bychom seděli v autě, venku o půl osmé večer už panovala nesnesitelná zima. Okolí jezera také lemují krásné vrcholky hor, tak se těšíme až na některou vyrazíme. Jen škoda, že německá mapa od Kompassu je k ničemu – měřítko 1: 50 000 je nepoužitelné, jako lepší autoatlas, ale s turistikou to nemá nic společného. Proto budeme muset zavítat ještě do informačního střediska a vyptat další informace a doporučení, co by nemělo uniknout naší pozornosti.

Jak ve všech předchozích místech se i tady snažíme mluvit italsky. Bohužel domorodci lezou Němcům až nepříjemně do pr...e a tak všichni mluví německy. Anglicky nevládnou a když použijeme italštinu, tak opět sklouznou k němčině a to i přes to, když jim říkáme (po pravdě), že německy vůbec neumíme. Je to zvláštní. Všude jinde s námi mluvili naprosto s klidnou tváří italsky.

5. července 2011: úterý

Lago di Como (Domaso – Gravedona – Dongo – Musso - Rezzoico)

V horách byla zima, ale nefoukalo. Tady fouká, ale není zima. Večer jsme mysleli, že nám vichr z hor vezme stan. Naštěstí je pevně připevněn obrovskými hřebíky, které jen tak nepovolí. Večer jsme se navíc bavili s jedním ze sousedních motorkářů, který obdivoval naši výbavu. Že oni mají problém dostat do země hliníkové kolíky. Celý rozhovor jsme doplnili naším příběhem o zjištění, že s hliníkem ve vyprahlé Itálii člověk nepochodí – mimo Cortinu.

Vítr během noci ustal a my spali jako nemluvňata. Spokojeně, přikrytí jen vložkou do spacáku, tudíž na mne Terezka ráno nekoukala jedním okem zpoza spacákového zakuklení. Já jsem ráno zaskočil do nedalekého supermarketu nakoupit pečivo k snídani a s příjemným teplíčkem v zádech, se cvrkajícími cikádami v pozadí jsme snídali. Dnes jsem snídani rozšířil o jogurt, mám nějaký mléčný deficit, tak jej bylo třeba doplnit.

Než jsme se rozkoukali, uklidili nádobí po snídani, bylo najednou deset hodin a teplota začala stoupat. Náš plán bylo rozkoukat se po okolí, navštívit znovu informační centrum a ulovit několik kešek. Tak pěkně popořádku. Na náměstíčku u informačního centra bylo malé tržišťátko – ovoce, zeleniny, sýry a hadráři. Zkoukli jsme nabídku trhovců, v informačním centru vyptali trekingovou mapu a mapu cyklotras a pokračovali dále do centra Domasa. Zde nebylo nic zajímavého, proto jsme jeli přímo odlovit kešku. Byla nedaleko od našeho parkoviště. Když už jsme v Domasu vysedli, zašli jsme na molo se podívat, jak jezdí po jezeře trajekty. Nic moc, jen párkrát za den. Měli jsme za to, že zde fungují jako autobus, např. jako v Benátkách a že by Vás přeplavili třeba i s autem. Tak tomu ovšem není. Vrátili jsme se na parkoviště a projeli zpět celé Domaso a na konci Sorica začali stoupat do kopce, k další kešce umístěné u kostela San Miro s krásným výhledem. Serpentiny tady byly horší jak v Champolucu, že jednu jsem musel zatáčet i na dvakrát! Finální část se šla už pěšky. Naštěstí lesem, ale šíleně zde na nás utočila hejna komárů. Na planině jsme potkali místní sekače trávy a nedaleko byly dvě řady úlů. Kostel už byl nedaleko a výhled odsud na jezero byl skutečně jedinečný.

Stejnými serpentinami jsme sestoupali zpět, najednou zde byl obrovský provoz a my potkali cestou dolů dokonce dvě auta :o) Opět následovalo Domaso, Gravedona a cíl byl v Dongu. Zde bylo naší snahou dostat se na nábřeží. Bohužel navigace nás vedla tak porůznu, proto jsme zaparkovali na nějakém parkovišti a zbytek sešli úzkými dlážděnými uličkami. Dole samozřejmě bylo nespočet parkovišť, ale jak se na ně dostat? To nikdo neví, nebo možná navigace, ale ta to nehodlala prozradit. Dongo, Gravedona a Sorico tvořila v minulosti část nezávislé republiky, která byla v 15. století pronásledována inkvizitorem Petrem z Verony za to, že se zdejší lidé odvážili pochybovat, zda je papež zástupcem Boha na zemi. Lidé Petra zabili sekerou, ale papež ho za jeho služby odměnil okamžitým svatořečením a prohlásil za patrona inkvizitorů.

Naším cílem byl nábřežní kostel Santa Maria del Tiglio – respektive soukostelí. Mimo samotný hlavní kostel zde jsou zbytky románské kaple, v podzemí vedlejšího kostela a samotná Santa Maria s rytinou ze 12. století zobrazující kentaura pronásledujícího jelena, což je symbol pronásledování církve v ranném křesťanství. Opět zde byla naším cílem keška. Cestou zpět po nábřeží jsme měli obrovskou chuť na italskou zmrzlinu, ale ne a ne najít nějakou „gelaterii“. Až těsně před odbočením zpět do uliček, kudy jsme přišli od auta, jedna byla. No, porce nebyly nic moc, ale i tak byla dobrá. Vychutnali jsme si ji ve stínu stromů na lavečce nábřežní promenády.

Uf, to je ale vedro, shodli jsme se. I přesto pokračovalo naše poznávání/lovení na západním břehu jezera. Dalším cílem byla vyhlídka San Bernardo s 9ti kilometrovým stoupáním. Naše autíčko je na podobné pohnutky zvyklé, tak nijak neprotestovalo. Protestovala ovšem silnice. V polovině byla značka, že od 15. června až do odvolání je horní část silnice uzavřená z důvodu rekonstrukce. Nezbývalo nám než dojet na nejbližší vyhlídku, vyfotit odsud jezero a vrátit se zpět na hlavní silnici. Po té jsme nadjeli tunel a zastavili v městečku Rezzoico, které se pyšní pevností nebo hradem. Neptejte se mne na více informací. Průvodce se o tom prostě nezmiňuje. Uličky starého Rezzoica jsou však kouzelné a poskytují tolik žádaný stín. Zavedly nás až na nábřeží, nebo spíše plochu pár krát pár metrů, kde ještě byla vyvěšená honosná cedule „spiaggia“, také se zde 3 Němky zdárně opékaly na žhnoucím slunci. Ulovili jsme kešku, pokochali se výhledem a vystoupali jinými uličkami zpět k autu.

Ze silnice náš zaujali kiteři – rozuměj lidé na jezeře na prkně (jako surf, ale mnohem menší) se vznášející na obrovském draku nad sebou. Zahlédli jsme je ve vesnici Posgnano, nedaleko kempu Aurora. Krátká zastávka s pozorováním těchto „sportovců“ stála za to. Zdálky to vypadá jednoduše, jen asi člověk musí mít docela sílu v rukou, aby ovládal „draka – křídlo“. Když my pouštíme našeho řiditelného draka, tak máme mnohdy co dělat. Navíc voda v jezeře není nijak teplá, bez neoprenu se to nedá absolvovat. Viděli jsme také, že není sranda s kitem přistát na břehu a také odstartovat na jezero. Vše vyžaduje notnou dávku cviku.

Systém tunelů nás dovedl zpět do Domasa a k našemu kempu. Převlékli jsme se do plavek, nazuli boty do vody – jsou zde docela velké kameny, a odvážně se vrhli do chladných vod jezera. Opět se v nás vše sevřelo, ale dalo se to vydržet. Dneska jsme i déle plavali, počítám tak cca 5 minut. Delší doba se nedá vydržet, to už by člověka stálo jednu životní funkci za druhou. Zbylou dobu jsme odpočívali na pláži a konečně se po 12 dnech dostali k časopisům dovezených z Česka.

Během večeře – v restauraci naproti kempu, odkud jsme si včera přinesli pizzu v krabici, jsme zkoukli mapy z informačního centra, prostudovali všechny varianty trekingových tras a zjistili, že z naší strany jezera není tolik možností. Možná z jiného místa. Proto zůstala prozatím naše původní varianta vydat se na výběžek proti nám, kudy vede nějaká stezka, nerozhodnutá. Zítra ale vyrážíme směr Miláno!

FOTOGALERIE

6. července 2011: středa
Lago di Como (Domaso) - Miláno
Dobré ráno kempe v Domaso! Dobré ráno Terezko! Dobré ráno spolucestující medvěde! Dobré ráno mravenče lezoucí nám po stanu! Dobré ráno ptáčku, který si onoho mravence asi sezobl a následně po... stan. Nezdravím ovšem zvláštní, škorpiony připomínající a šíleně smrduté, brouky. Tito se nám prohání po stanu i okolí. Doufám, že je nedovezeme domů. Při balení stanu jej musíme pořádně vymést. Dneska vstáváme dříve než ostatní dny, tedy je snaha vstávat dříve, protože nás čeká velikanánský výlet do Milána! I přes všechny snahy nevyjíždíme tak brzo, jako bychom chtěli. Ale to nevadí, jsme na dovolené.

Cesta do Milána vede po stejné dálnici, kterou jsme sem přijeli – tato čítá 23 tunelů o celkové délce 31.5km. Počítali jsme to ale ve směru Miláno – Domaso.

Cestou do Milána jsme stáli ve stejné zácpě, kterou jsme viděli při našem příjezdu k jezeru Como a tak se náš dnešní dojezd do města ještě o chlup prodloužil. Podle cedulí i navigace jsme se dostali do centra. Fajn, ale kde zaparkovat. Na okraji města jsme na to neměli odvahu, protože nikdo z nás neznal systém místní MHD. Nástrahami milánské dopravy, troubení a ukazování všech možných gest, když ze dvou pruhů vedoucích doprava auto najednou začne jet rovně a jen díky předtuše člověk dokáže zabrzdit, spletí úzkých kostkových uliček v centru, neznámým systémem jednosměrek jsme se podle navigace vyloupli u nějakých garáží – honosný název San Remo, jinak pikolíci zde poskakující vypadali jako mafiáni. Cena za parkování 5 EUR za hodinu, za každou další 4 EUR je přemrštěná, ale je to jediný způsob, jak nechat svého plechového miláčka v bezpečí. Pán nás zde navigoval, abychom odstavili auto na malém dvoře při kraji. Označil ho číslem a i já jsem dostal lístek se stejným číslem a dál už se o auto postaral sám, kam ho zaparkoval, to už nebyla naše starost. Honem jsme tedy pobrali z auta všechno potřebné na poznávání Milána a auto nechali zde. Snad se s ním opět setkáme. Je to takový „wallet parking“, jak znáte z amerických filmů, zastavíte, dostanete lístek a pak vám auto zase přistaví. Uf, pro nás ale novinka.

Garáže byly kousek od Piazza del Duomo, hlavního milánského náměstí. Cestou uličkami jsme odlovili první milánskou kešku, naši 300 jubilejní a pak se věnovali prohlídce pamětihodností. Zprvu jsme měli snahu najít turistické informace. Paní v nějakém úřadě už na tento případ měla natištěné papírky s adresou. Nejbližší byly na Piazza Castello. Průvodce, kterého jsme vláčeli s sebou měl však docela podrobnou mapu centra a také informace o všech památkách, tak jsme prozatím neměli potřebu další mapky. Před Katedrálou jsem se ještě zeptal milánského carabiniera, kde je Piazza Castello. Podle vysvětlování se to nezdálo daleko.

První naše navštívené místo v Miláně byl Dóm, největší gotická katedrála na světě, jejíž stavba byla zahájena v roce 1386 za vlády dynastie Viscontiů a dokončena o pět století později. Zvenčí, ale i uvnitř je to ohromná budova. Za vstup se nic neplatí a tak si určitě žádný návštěvník nenechá prohlídku ujít. My jsme měli to štěstí, že zde zrovna probíhal varhanní koncert, což umocňovalo monumentálnost místa. Jednoduše řečeno – katedrála je nádherná. Mezi nejzajímavější zde patří dřevěný krucifix zavěšený nad oltářem – je v něm umístěna nejdůležitější svatá relikvie – hřebík z Ježíšova kříže. Každý rok v září se krucifix spouští dolů, pomocí zařízení zkonstruovaném Leonardem da Vinci. Napravo od kříže je socha Sv. Bartoloměje ze 16. století. Dle průvodce je to jedna z nejhrůznějším soch v katedrále – cévy, svaly a kosti jsou vytesané s anatomickou přesností. Stažená kůže si zachovává tvar kolene, prstů atd. S katedrálou je také spojeno jméno Sv. Karla Boromejského, kardinála ze 16. století, kerý byl vysvěcen za svou práci pro milánské chudé. Jeho ostatky jsou uloženy v kryptě Scurolo di San Carlo.

Stejně slavnou milánskou památkou jako katedrála je i Galleria Vittori Emanuele II – prosklená galerie ve tvaru kříže z roku 1865. Architekt Mengoni se bohužel nedožil slavnostního otevření. Krátce před tím spadl ze střechy a tragicky zahynul. Návštěvníci zde mohou nakupovat ve značkových obchodech nebo si dát předraženou kávu. Uprostřed najdete mozaiku vytvořenou ze symbolů, které představují města v nově sjednocené Itálii – nejzajímavější je mozaika býka v otvorem vyhloubeným v místě genitálií. Když se postavíte býkovi na pytlíka a zatočíte se dokola, tak budete mít štěstí. Dneska je tam takový důlek, že byste zde mohli hrát kuličky.

Vyjdete-li na jednu stranu galerie, dostanete se na Piazza dei Mercati, kde dříve sídlily různé cechy. Náměstí bylo finančním centrem až do počátku 20. století. My zde opět odlovili jednu kešku a vrátili se zpět do galerie, která nás dovedla na Piazza della Scalla a dále k proslulé operní scéně La Scalla z roku 1778. Hned u vchodu fotili nějakou slečnu, zřejmě modelku, na šíleně vysokých botách, neustále jí přeličovali, neustále navigovali tak či onak. Dle našeho názoru nebylo focení asi moc úspěšné. Obkoukli jsme náměstí a operu a musím přiznat, že jsem zklamaný. Čekal jsem něco většího, honosnějšího, nebo nevím jakého. Ale toto byl domeček nijak výrazný …

Na Medvědí ulici (Via dell' Orso)– tam jsme museli, spolucestující medvěd si to vyžádal, jsme si koupili dva sendviče k obědu a pokračovali směrem k Piazza Castello s Castello Sforzesco, které se nachází nedaleko Forum Bonaparte. Místo nemá však velký historický základ, bylo založeno Napoleonem k jeho vlastní oslavě. Hrad postavený z červených cihel, jeho věže vybavené střílnami jsou dobrým orientačním bodem ve městě. Hrad byl založen Viscontiovými, stejně jako katedrála, ale v roce 1447 zničen a přestavěn dynastií Sforzů. Stal se jedním z nejvlivnějších, nejluxusnějších a nejkulturnějších renesančních sídel. Od roku 1499 až do konce 19. století hrad sloužil jako kasárna. My jsme hrad nejdříve obešli zvenčí – naše kroky směřovaly k další kešce. Následně kolem bran parku Parco Sempione a skrz část parku zpět. Zde jsme byli svědky castingu na bůh ví kolikáté kolo italského X-Faktoru. Všude kolem poposedávaly davy účastníků s čísly na hrudi. Převážně trénovali zpěv. Na podobné soutěže se v TV nedíváme, ale vidět něco podobného na vlastí oči byl skutečně zážitek.

Přes jednotlivá nádvoří hradu jsme se pomalu vraceli zpět. Po jeho opuštění naše kroky směřovali ke garážím, kde možná stálo naše autíčko. Nemohli jsme ale jen tak opustit město bez pořádné porce italské zmrzliny. Předběhla nás anglicky mluvící paní, neuměla ani slovo italsky a požadovala informaci, která zmrzlina je bez mléka. Paní za pultem jí nerozuměla ani slovo, tak to Terezka nevydržela a vše přeložila jak do italštiny, tak do angličtiny. Jinak bychom zde asi stáli doteď.

Nedaleko od garáží, u malého kostelíka, jsme rychle našli další keš a už se nijak nezdržovali. V garážích jsme vyplázli 17 EUR za 4 hod parkování, přivezli nám autíčko – naštěstí celé a my mohli vyrazit zpět do kempu. Navigace nás vedla městem jinudy než když jsme sem přijeli. Opět jsme zakusili milánskou dopravu, kdy na silnici, raději bez pruhů, se vejdou 3-4 řady aut, následně je třeba se při rozjezdu na křižovatce popořádat, ale to se také podařilo. Kousek jsme jeli po nějaké zvláštní dálnici – podobně jako v okolí Neapole se i zde platilo dopředu – 1.70 EUR. Opět nějaká místní specialita.

Kousek od Domasa jsme ještě zajeli do velkého nákupního centra a nakoupili dárky domů – jen tak pro radost, za hlídání koček, půjčení boxu … a pak, s krátkým zakufrováním na St. Moritz, se už vrátili zpět. I navigace už toho měla asi dost, protože v jednu chvíli prohlásila z ničeho nic, že se máme otočit a pak pokračovat doprava – přitom zde byla rovná nám známá silnice k našemu dočasnému domovu v kempu. Pravda, dneska bylo v Miláně 34 stupňů, byla asi jako my, také uvařená!

FOTOGALERIE

7. července 2011: čtvrtek

Lago di Como (Domaso) - Kvasice

Dle předpovědi mělo dneska v noci pršet. Oba jsme se těšili, že se alespoň pročistí vzduch, zmizí šílený opar a budou krásné výhledy na okolní dvoutisícovky. Skutečně kolem druhé hodiny začalo v dálce hřmít. Během schování ručníků ze sušáku jsem se šel podívat, jestli se v kempu skutečně zavírá vjezdová brána a otevírá se až v sedm. Bohužel na ní visel velký zámek. Takže náš plánovaný odjezd může být až po této hodině. Ale jak je zřejmé z dalších zápisků, už jsme to nemuseli řešit.

Zalehli jsme zpět do stanu a usnuli. Najednou, jakoby blesk praštil vedle nás. Až jsme nadskočili na naší nafukovací matračce. Uf, taková to byla šlupka! Od tohoto okamžiku začalo poprchat a déšť postupně sílil. V 8 hodin neustále bouřilo a z nebe se lily proudy vody. Nedalo se ze stanu vystrčit ani nos. Deštníky byly samozřejmě v kufru. Začali jsme uvažovat co dál? Zůstaneme celý den ve stanu? Venku to vůbec nevypadalo, že by chtělo přestat. Sousední Francouzi narychlo začali skládat všechny své věci do auta, a tak jsme se také rozhodli k podobnému kroku. Po sbalení jsme byli mokří jak myši a auto nebylo tak způsobně sbaleno jako vždy, zadní sedadlo připomínalo malý popelářský vůz – vše mokré zabaleno do modrých odpadkových pytlů :o). Osprchovali jsme se, převlékli do posledních suchých věcí, zaplatili kemp a chtěli si koupit krosant k snídani. Bohužel vše bylo vyprodáno. Snědli jsme tedy včerejší housku, abychom zahnali největší hlad.

Naše cesta zpět vedla na St. Moritz, tzn. přes Švýcarsko. Zde jsme se museli vyhnout dálnici, protože Švýcaři mají pouze roční dálniční známku za 40 franků – 800 Kč. Proč by se obtěžovali nějakou kratší variantou, že? Trošku nedomyšlené. Ze švýcarských horských silniček a serpentin, kdy stále pršelo, jsme přejeli do Rakouska, odkud se už jelo po dálnici, dále přes Německo, zpět do Rakouska. Mezi zastávkami jsme odlovili nějaké kešky, dali si špagety a noky k obědu či se jen tak protáhli. Navigace původně ukazovala dojezd ve 21:30, ale to bychom museli letět bez zastávky. My jsme domů dorazili až v 00:30 v pátek ráno. I když jsme pobyt v Itálii zkrátili o jeden den, celkem jsme najeli více než 3500 km.

--- Zpět nahoru ---