|
INDIE - KERALA
21. 11. - 2. 12. 2011
 |
| (trasa zaznamenána na základě dat z
GPS loggeru
Holux M241) |
21.
listopadu 2011: pondělí
Kvasice – Praha – Dubaj
– Cochin
Nastává listopad a s tím přichází další z mých cest. Jak
tomu už tak obvykle bývá, tak za teplem. Vloni touto
dobou, kdy si Američani utírají mastné z huby od
krocana, jsme letěli směr střední Amerika – Honduras.
Letošní rok je jiný. Po zmatcích na atlantském letišti a
také následném zádrhelu cestou zpět – sněhová kalamita v
Amsterodamu, jsem zvolil cestu směrem na východ – do
indické Keraly. Že Vám to nic neříká? No abych řekl
pravdu, tak nebýt kolegy z práce, nevím dodnes, kde
tento indický stát, jeden z 25ti, leží. Tak šup, mapu do
ruky, posunut na východ, najít Indii, to není problém,
ne? Jestli ano, tak takový výběžek východně od Afriky,
to je ono. Zapíchnout prst a pomalu sjet po jihozápadní
straně dolů. Už? Ne? Tak znova! Vzpomeňte si na hodiny
zeměpisu a dějepisu. Kudy proplouvaly portugalské lodě
cestou na Maccao? No přeci kolem tohoto indického
výběžku. Kde zemřel a byl pohřbený Vasco da Gama než jej
po 14ti letech převezli do Lisabonu? No přeci zde!!! Kde
bylo sídlo východoindické obchodní společnosti? Že
nevíte? Přečtěte si některou z knížek od Wilbura Smitha!
Jo … tak přesně tam leží Kerala a následně město Kochi
nebo Cochin, záleží na Vašem podání.
Celá
cesta je naplánována s leteckou společností Emirates,
řekli byste zárukou kvality. Hmmm, o tom trošku
pochybuju. Proč? Už jen nezvládnuté odbavení v Praze,
kdy jsme se v řadě posouvali neuvěřitelnou rychlostí 10
metrů za 40 minut, mluví za své. Ještě, že jsme byli na
letišti tak dopředu, jinak bychom v řadě stáli asi ještě
nyní. Ve finále se vše rozběhlo a my nastoupili na můj
216. let, směr Dubaj.
Po
necelých 6ti hodinách letu, najezení, napití a osezení
vysedáme v Dubaji. Nejdříve jsem si říkal, co zde budeme
necelé 3 hodiny dělat. Chyba lávky! Maraton na druhou
stranu letiště a přesun autobusem zabral většinu z
tohoto času. 217. let je za mnou a vysedám v zemi,
kterou jsem ještě nenavštívil – Indie!
22. listopadu 2011: úterý
Dubaj - Kochi
Ono
vlastně už část předchozího dne patří do úterý, ale
ponechme jej tam, kde je. V Kochi následuje vyzvednutí
kufrů, výměna EUR či USD za indické rupie a setkání s
člověkem, se kterým jsem celou akci připravoval … a taky
si myslel, že se jedná o ženu. A hle, on je to muž! No
co byste usoudili ze jména Sinna? Ženská jak vyšitá, ne?
Po
více než hodině jízdy Kochi, letiště je cca 40 km od
centra, jsme dorazili do hotelu, ubytovali se a nastal
tak vytoužený odpočinek. Alespoň chvilkový. Domluvený
sraz byl ve 13:00 hodin. Nastavil sem si teda budík na
obou mobilech. Když jeden začal zvonit, nechápal sem, co
se děje, jestli padá hotel či co. Až po chvilce mžourání
na mobil mi došlo, že mám vstávat. Uf!
Kochi,
hlavní obchodní centrum státu Kerala (hlavní město je
Trivandurum) má asi 2 miliony obyvatel a rozkládá se na
5ti ostrovech. Historie města sahá až do roku 1102, kdy
se město stalo sídlem království Kochi. S příchodem
Portugalců roce 1503 se město stalo první evropskou
koloniální osadou v Indii a zůstalo hlavním městem
Portugalců do roku 1530.
Náš
hotel stojí na ostrově Wilingdon, který byl vybudovaný
jako umělý ve 30. letech minulého století Brity během
prohlubování přístavu. Vytěžený materiál sem byl navážen
a tak vznikl ostrov samotný. Mimo hotely zde také leží
námořní základna a letiště.
Naše
prohlídka začala u kostela sv. Františka, kde nás také
čekala průvodkyně. Stavba kostela započala v roce 1503 a
byla dokončena v roce 1516. Původně zde stála dřevěná
katolická stavba. Po příchodu Holanďanů byla přestavěna
na protestantský kostel a s příchodem Britů z něj vznikl
anglikánský kostel. Jedná se o nejstarší evropský kostel
v Indii. Byly zde uloženy ostatky Vasco da Gamy.
Návštěvník nemůže očekávat kostel evropských rozměrů,
ale uvědomíte-li si stáří, pak je stavba skutečně
monumentální.
Kousek
odsud stojí budova, využívající základy původní pevnosti
Fort Kochi, nic jiného se z komplexu nezachovalo. Vedle
je ale další atrakce – rybáři s čínskými rybářskými
sítěmi. Říká se, že tyto byly zavedeny z příkazu Kublai
Khana a jsou unikátní pro Kochi. Každá struktura má
nejméně 10 metrovou konzoli s nataženou sítí na jejímž
konci jsou uvázány kameny jako protizávaží. Vše ovládá
7-8 mužů. Sítě je možno používat pouze během přílivu. Za
každý den se provede cca 300 – 400 výlovů. Loví se pouze
volně plující ryby. Úkolem „osádky“ je konstrukci se
sítí vytáhnout tak, aby úlovek nesežraly stále číhající
ptáci. Úlovky jsou následně prodávány na nedalekém
tržišti, 70% ze zisku si rozdělí obsluha a 30% dostává
majitel sítě.
Prohlídka města pokračovala u Holandského paláce z roku
1557. Dům byl darem od Portugalců králi Veera Kerala
Varma. Po své renovaci v roce 1663 získal své současné
jméno. Palác zvenčí vypadá jako běžná budova, ale uvnitř
ukrývá krásné exponáty a výzdobu.
Od
paláce je vidět hodinová věž synagogy Paradesi. Dostat
se k ní ale lze pouze přes Židovské město. Staré,
původní obchůdky už zmizely, ale i přesto je tato část
města velmi zajímavá díky svým úzkým uličkám. Na konci
jedné nich stojí synagoga – jedna z nejstarších a
funkčních synagog. Tato byla postavena v roce 1568.
Židovská komunita už zde bohužel čítá 9 členů, což není
dostatečné pro plnohodnotné bohoslužby.
Zde
jsme si dali volno k případným nákupům. Já na doporučení
vyhledal krámek s kešu oříšky, ochutnal a zakoupil. Na
rozdíl od kešu prodávaných u nás, jsou tyto asi 4
násobně velké.
Závěrem dnešního dne byla projížďka lodí podél
kontejnerového přístavu, rybářského přístavu až k
rybářským sítím, kde se obloha pročistila a nebe se
zapadajícím sluncem zbarvilo do ruda. Nevím, nakolik si
členové výpravy užívali večerní projížďku, ale podle
klimbajících hlav asi ani moc ne...
FOTOGALERIE
23. listopadu 2011: středa
Kochi
- Munnar
Vstávání nebylo moc jednoduché a už vůbec ne příjemné.
Jak by také mohlo, když podle vnitřních hodin byla ještě
temná noc. Ovšem podle hodin na telefonu je vše jinak.
Venku už bylo šero a za chviličku vykouklo sluníčko a
svými paprsky pohladilo Kochi … jak by řekl básník. Já
bych se o tom vyjádřil spíše, že opět začalo vedro!
Ještě
před snídaní jsem dobalil kufr a vyrazil na recepci
poslat včerejší zápisek a fotky. Členové výpravy se
pomalu začali scházet a tak jsem nelenil a přidal se k
nim. Mé včerejší obavy o pálivosti snídaně se vyplnily!
Nabídkou zde byly jakési zvláštní druhy masa, vejce,
zelenina a další prapodivnosti. Já jsem zůstal u
osvědčeného pečiva následovaného chlebem s marmeládou.
Hned z kraje není třeba riskovat žádné zažívací
problémy. Členové výpravy k dané věci ovšem
nepřistupovali stejně jako já … nu což, uvidíme jak se
věci vyvinou.
Doba
postoupila a tak dle plánu byli všichni v autobuse.
Vymotat se z Kochi nebylo jednoduché a maximálně
obdivuji řidiče, že vše zvládl takto bravurně. Říká se,
že zde řidiči potřebují 3 věci – dobré brzdy, silný
klakson a notnou dávku štěstí. Situace na silnici tomu
odpovídá. Celá dnešní trasa měří cca 150 km, ale díky
průměrné rychlosti tak 30km/hod jsme vše jeli 5 hodin,
to počítám i zastávky. První byla na protažení a kafe v
Kothamangalam, jednom z větších měst na trase. Píšu
větších, protože silnici neustále lemovaly větší či
menší vesničky a tak jsem měl pocit, že neustále
projíždíme jedním velkým městem. Já jsem občerstvovací
pauzy využil k fotografování místních obyvatel a provozu
na křižovatce. Místní se zatím bez problémů nechávají
fotografovat a pak jsou zvědaví, jak vypadají. Když jim
řeknu, že fotka putuje až do České republiky, tak
nevědí, když se však zmíním o Československu, tak už
jsou většinou v obraze.
Z
kraje Ernakulam jsme dneska přejeli do největšího kraje
keralského státu – Idukki. Tento pokrývá cca 13% území
státu, ale 97% idukského území je pokryto neprostupnými
horami. Krajem procházejí tři velké řeky – jedna z nich
je Periyar, nespočet trekerských stezek a společně s
přírodními scenériemi činí místo magneticky přitažlivé
pro milovníky přírody. Musím v tomto dát za pravdu
průvodci, protože výhledy na strmé srázy a zelené kopce
jsou skutečně impozantní. Vše doplňují vodopády – u dvou
z nich jsme se také zastavili. První byl Valara a druhý,
ležící nedaleko, nemá ani jméno. Měli jsme štěstí, že
zde v minulých dnech hodně pršelo, a tak byl vodopád
dost vydatný.
Finální úsek silnice do Munnaru, koloniálního městečka
ležícího ve výšce 1600 metrů, byl dost drsný. Mám tím na
mysli ujetých 10 km za cca hodinu, v neustále se
kroutících serpentinách, za neustálého troubení řidiče a
neustálého milimetrového vyhýbání se protijedoucím
autobusům. Na jedné straně svah, což by nevadilo, ale na
druhé straně sráz dolů, což bylo horší. A podobně jako
např. při přejezdech na Srí Lance, byť se zde jezdí
vlevo, auta kličkují po díravé silnici tak různě a
všelijak … Těsně před Munnarem odpoutaly pozornost členů
výpravy čajové plantáže a v dálce se tyčící nejvyšší
keralská hora Anamudi.
Historie pěstování čaje v Munnaru je stará asi 140 let,
kdy v roce 1877 angličan Munro koupil od krále cca 600
km2 půdy a začal s experimentováním, co by
zde asi mohlo růst. Po něklika pokusech zjistil, že se
zde bude nejlépe dařit čaji. Zkoušel kávu, kardamon a
sisal. A jednoduše řečeno, od té doby se zde pěstuje
čaj, jak černý, tak zelený.
Po
příjezdu do městečka jsme se ubytovali ve stylově
pojmenovaném hotýlku Tea County, očividně nejlepším v
Munnaru a po krátkém relaxu vyrazili na návštěvu
čajového muzea provozovaného firmou Kannan Devan Hills
Produce Company. Umístění muzea je stylové ve více než
sto let staré továrně na zpracování čaje. Prohlídka
zahrnovala seznámení s postupem zpracování čajových
lístků – jednotlivé kroky od utržení po finální produkt,
malou prodejnu, muzeum s exponáty z počátku století a
následně krátkou videoprezentaci o historii místa. Během
prezentace nám vypnuli proud, tak jsme měli chvilku
černou minutku, ale vše dobře dopadlo.
Po
návštěvě muzea jsme se vrátili zpět skrze rušné ulice
Munnaru na „hlavní“ křižovatku a udělali slíbenou
zastávku v obchodě s čajem. Členové výpravy nakupovali
jak zběsilí. Sám jsem se divil a trošku nechápal. Po
zkušenostech s nákupem čaje na Srí Lance jsem se
tentokrát k davovému šílenství nepřidal.
Někteří členové výpravy se do hotelu vrátili autobusem a
někteří po svých. Já jsem vyprovodil ty, kteří jeli
autobusem a vydal se do uliček města, světlejších či
temnějších, shánět něco na hlavu. Ne, že by mě bolela,
ale zapomněl sem si doma klobouk a zítra budeme chodit
na sluníčku, tak bych si nerad spálil lebku. Už jsem byl
zoufalý a odvážil se sejít i do prazvláštního tržiště.
Nejdříve jsem ovšem neuspěl, až když jsem se při cestě
zpět zeptal místního prodavače, tak mě poslal zpět, že
zhruba uprostřed kšiltovky určitě mají. A víte co? No
prostě měli! Koupil jsem „echt“ Nike za 50 rupek, což je
asi 15 Kč. No nekupte to!
Pěšky,
už po tmě jsem se vrátil do hotelu a jelikož jsme ve
1600 metrech, tak je všude docela zima. Naštěstí i na
toto v hotelu pamatují a v pokoji je „teplomet“ nebo jak
nazvat tu věc dělající teplo. Píšu zápisek a teplomet
hučí nedaleko mě. Teď už mám v pokoji příjemně
teploučko.
FOTOGALERIE
24. listopadu 2011: čtvrtek
Munnar
"Vítejte česká a slovenská čajová brigádo na našich
plantážích! Hleďte kolik toho máme dneska ke sklízení,
tak nelelkujte a hybaj do práce!" Tak nějak by se dal
opsat dnešní den, kdy nás po snídani, hned z rána
vyvezli na čajovou plantáž. Nebojte, tak divoké to
nebylo. Vezmeme to pěkně popořádku od snídaně, ano?
Vstávám v 6 hodin, ač se mi vůůůbec nechce. Včera jsem
na 6:15 domlouval buzení. Je 6:23 a nikdo nevolá. Nu
což, nezaslouží si nic jiného než pokárání na recepci.
Jenže ouha, v pokoji není žádný telefonní seznam. Tak
zkouším osvědčená telefonní čísla. Nula nefunguje. A co
devítka. Aaaaa, ta se chytila. Pán na recepci něco
blekotá indickou angličtinou, tak ho prosím aby skutečně
do všech pokojů zavolal. Jen v hloubi duše doufám, že
tak učiní.
Naštěstí snídaně je nachystána na domluvený čas a dle
slov členů výpravy je budili tak, jak bylo domluveno.
Uf! To mi spadl kámen ze srdce. Jen s výběrem na snídani
je to složitější. Není moc z čeho vybírat. Nakonec
zůstávám u neškodné volby – chleba s marmeládou
doplněnou nějakou prazvláštní rýžovou plackou. Nemůže
snad také uškodit.
V 7:30
odjíždíme od hotelu na čajovou brigádu. Ne, dělám si
legraci. Ve skutečnosti se jednalo o několikahodinovou
procházku čajovými plantážemi. Až na místě si člověk
uvědomí, jak nelehká je to práce, sbírat čerstvě
vyrostlé lístky. Keře nejsou nijak zvlášť prostupné,
takže sběračky jsou podřené od větviček. Svahy, na
kterých čaj roste jsou ve sklonu 30 – 45 stupňů, což si
také nedokážu představit, jak se zde pohybují. A to už
nemluvím o hadech nebo podobné havěti, se kterou se zde
mohou setkat.
Část
naší trasy vedla skrze čajové plantáže a další část zase
stupala na kopec rozprostírající se nad plantážemi.
Původně jsme měli vystoupat na druhý nejvyšší kopec
Keraly – Chokamundi (2050 metrů), ale průvodcem mi byla
doporučena tato lehčí varianta. I přesto jsme dosáhli
výšky 1800 metrů a tuším, že všichni členové výpravy
byli dostatečně unaveni i tímto jednodušším výstupem.
Vyhlídky odtamtud byly jedinečné. I počasí nám vcelku
vyšlo. Hned z kraje výšlapu začalo poprchat, ale potom
zase vyšlo sluníčko. Asi hodinu před závěrem nás čekalo
občerstvení ve formě sedvičů, chipsů a buchty k čaji.
Toto jsem členům výpravy neprozradil, tak to všichni
ocenili. Netušili, že se budou dneska tolik nacpávat.
Po
„obědě“ jsme se vrátili na stezku vedoucí skrze plantáže
a zase mi to nedalo, abych neudělal několik fotek.
Dneska mám nafocené hádejte co? Čaj … čaj …. čaj … čaj a
tak podobně. Těsně před nástupem do autobusu jsme se
ještě zastavili u „čajové školky“, kde se rostlinky
řízkují a rozmnožují. Čajový keřík vydrží asi 70 let a
poté je jej třeba obměnit. Každých 5 let se sestřihává
cca o metr výšky. Zajímavé taky bylo, že černý, zelený a
bílý čaj se dělá z toho samého keříku. Liší se pouze
zpracováním. Toto jsem nevěděl.
Abychom vyplnili zbylý čas odpoledne, vyrazili jsme k
cca 10 km vzdálené přehradě Mattupetty. Uměle vytvořené
jezero je častým cílem turistů a voda z něj tekoucí
pohání vodní elektrárnu. Obě strany přehrady lemují
nesčetné krámky s různými blbostmi a také s
občerstvením. Mě přilákal jeden krámek s domácí
čokoládou. Už je jeden balíček zakoupený a jsem zvědavý,
jak bude mlsnému jazýčku mé Terezky chutnat. Je to věc,
ze které nelze mít střevní potíže. Někteří členové
výpravy si zde statečně kupovali jakési smažené věci
apod. Nevím, já bych do něčeho podobného nešel. Jedna
členka výpravy už má střevní potíže a neustále si během
pochodu plantážemi musela odskakovat. Nevím, proč raději
nezůstala v hotelu. Snad už bude v pořádku, zítra během
přejezdu do Periyaru nebude moc míst na zastavování.
Cestou
zpět od přehrady jsme se zastavili u hinduistického
chrámu. Další zastávky už členové výpravy nevyžadovali,
naopak když jsem je chtěl vyhnat z autobusu, tak se jim
nechtělo. Proto jsme jeli přímo do Munnaru. Část členů
výpravy jsme vyložili ve městě a zbylá část, včetně mě,
jela do hotelu. Já jsem se původně chtěl vrátit do města
později, ale posléze se mi už nechtělo – probrat desítky
fotek čajové plantáže mi vzalo víc času, než jsem
předpokládal.
FOTOGALERIE
25. listopadu 2011: pátek
Munnar
– Kumily (Periyar)
Ve dvě
hodiny ráno mě vzbudil šílený hukot, jakoby se někde
protrhla přehrada a všechna voda se valila údolím na
nás. Na chvíli klid a zase … Podtlak úplně lomcoval
dveřmi od pokoje a já čekal, že se každou chvíli vylomí
z pantů. Nedalo mi to a v mezipauze jsem se odhodlal k
oknu, nakouknout, co že se to jako venku děje. Na obloze
lítal jeden blesk za druhým a v dálce hřmělo. Indická
bouřka v 1600 metrech má určitě svou sílu. Vše
doprovázelo neustálé zapínání a vypínání elektriky.
Nebyl sem jediný, koho tato hrůza probudila a jak jsem
slyšel, bouřka byla u snídaně tématem číslo jedna.
Ale
nevím, kdy skončila, protože jsem „upadl do kómatu“ a
probudil se až se zvoněním telefonu. Ráno jsem nalezl
pode dveřmi místní tisk. No co víc si ještě přát. Snad
snídani do pokoje a větší výběr koláčků. Noviny byly
naštěstí v angličtině, tak se daly číst. Nic moc
zajímavého jsem se z nich ale nedozvěděl. Více by se mi
zavděčili s Mladou frontou :o).
Vyrážíme v 8:30 na další několikahodinový přejezd.
Vzdálenost 120 km, plánovaná doba přejezdu 4 hodiny.
Nikdo ale netušil, co nás po cestě čeká a jak se vše
protáhne. Zpočátku náš autobus ze všech sil stoupal po
kopcovitých silnicích klikatících se skrze čajové
plantáže. Dneska jsme měli i štěstí na česačky čaje.
Včera jsme neviděli ani jednu. Dokonce dnes mezi nimi
byli i muži, což není zrovna obvyklé. V Kerale se
nachází nejvýše položená čajová plantáž na světě –
Kolukkumalai. Leží poblíž hranic se sousedním státem
Tamil Nadu ve výšce 2400 metrů. K té jsme ovšem nejeli.
Čaje už bylo dost. Asi 15 km od Munnaru jsme udělali
krátkou zastávku na vyhlídkovém místě Lockhar Gap,
obkoukli blížící se mraky, indický fast food (teprve vše
vybalovali) a pak pokračovali dál. Kousek od Poopary
začal mrak klesat a klesal a my do něj vjížděli čím dál
tím víc a víc až nebylo vidět na krok. Nebýt čáry na
silnici, tak řidič ani nevěděl kudy má jet. Auta, které
nás dříve vehementě předjížděla, jela spořádaně za námi.
Bylo výhodné vidět před sebou světla a tím pádem vědět,
kam jet. Do všeho začalo pršet, tak bylo o zábavu
postaráno. Tím se naše celé dnešní cestování protáhlo
asi o hodinu. A co čert nechtěl, o kousek dál jsme se
šprajcli s náklaďákem plným kamení. On nemohl nahoru, my
nemohli dolů. Navíc autobus sjel nešikovně z krajnice a
tím se zasekl a musel vycouvávat. Bohužel za námi stál
jiný náklaďák, který nehodlal pocouvnout. Prostě
zapeklitá situace!
Dalším
zádrhelem na trase byl nedostatek míst pro toaletovou
zastávku. Podobnou situaci si pamatuji ze Srí Lanky. Od
okamžiku, kdy jsem poprosil řidiče o zastavení (ne kvůli
mně), jsme ujeli snad ještě 20 km, do města Nedumkandam.
Zde, u obchodu se smíšeným zbožím, jsme využili jediné
toalety široko daleko. Já a další odvážlivci zkusili
nedalekou benzínovou pumpu. No, šlo to, ale s velkým
sebezapřením.
Do
hotelu Wild Corridor v Kumily, respektive asi 4 km od
Kumily jsme dorazili o půl druhé. Ven z autobusu se
nikomu nechtělo, stromy lomcoval obrovský vichr a
neustále poprchalo. Nic přívětivého. Každý by asi čekal
teplejší počasí, než panovalo dneska. Ubytovali jsme se
a já musel v pokoji provést několik úprav. Na jedné
straně pokoje jsou okna bez skel, zajištěné jen
dřevěnými, profukujícími okenicemi. Vzal sem tedy ručník
a přehoz přes postel a okenice trošku ucpal. Jaké však
bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že dveře na
balkon mají asi půlcentimetrovou díru vespod. Zde byly
jedinou pomocí těžké závěsy. O vstupních dveřích do
pokoje ani nemluvě. Dva malé polštářky se snaží bránit
průvanu vnikajícímu do pokoje... snad kdyby venku nebyl
takový uragán...
Odpoledne jsme jeli navštívit zahradu s kořením a
kávovou plantáž. Místní farmář – Manu a průvodce s
krásnou angličtinou, nám povykládal o pěstování kávy a
následně i o velkém množství bylinek a rostlin v
zahradě. Naneštěstí začalo opět pršet a tak překřičet
déšť nebylo v mých silách. I mačkající se členové
výpravy s deštníky to neměli vůbec pohodlné. Ale vše
jsme zvládli a mohli jsme jít nakupovat koření. Obchod
ovšem nebyl přímo u farmy, ale až v Kumily. Manu nás sem
odvedl, na členech výpravy bylo vidět, jak jsou
nedočkaví nakupování. I já mám od Manuho různé druhy
koření :o).
Zbylý
čas podvečera jsme vyplnili ještě zastávkou v centru
města, kde je jeden obchod s kořením namačkaný na
druhém. Nevím, jestli sem jezdí tolik turistů, že se
uživí, ale asi ano. Tady jsem koření už nenakupoval.
Koupil jsem dobře vypadající kávu (zrnkovou) a pak se už
jen tak procházel po hlavní ulici. Bohužel jsme se s
průvodcem špatně pochopili, kde bude parkovat autobus a
tak jsem vše zkomplikoval. Domníval jsem se, že bude
kousek od místa, kde nás vyložil. On ovšem stál asi 200
metrů odtud a za zatáčkou, tak nebyl vidět. Část členů
výpravy jej našla, pro část jsme se museli vrátit. Tím
jsem zkomplikoval některým členkám výpravy domluvenou
masáž. Třeba bude zítra pršet a tak budou mít celý den
na „masážování“.
V
obchodě s kořením jsem vyfasoval pěknou papírovou tašku.
Naskládal jsem si do ní všechny věci, včetně foťáku a
piva (abych ho do hotelu nenesl jen tak). Bohužel taška
navlhla a co čert nechtěl, když jsem šel do pokoje, tak
se protrhla. Nejdříve se vysypalo pivo, samozřejmě puklo
a bylo na cucky, následně se na to vysypalo koupené
koření, naštěstí v jiné taštičce, takže se neponičilo a
za tím letěl foťák, ten dopadl do měkkého. Rána to byla
děsná, jako bych se tam vysypal sám. Přiběhl nedaleko
stojící pikolík a začal mě sbírat. Tak jsem mu
vysvětlil, že puklo jen pivo, já ne ... takové malé
večerní pozdvižení :o)
FOTOGALERIE
26. listopadu 2011: sobota
Kumily
(Periyar)
Chčije
a chčije … jak by zněla ona známá věta z filmu „Na
samotě u lesa“. Kravku teda prodávat nebudu, protože
jich je tady v Indii přehršel a navíc jsou svatým
zvířetem :o) Jinak vše vypadá jako ona slavná scéna … a
jak to všechno začalo? No prostě a jednoduše, co vám mám
povídat …
V noci
mě nevzbudila bouřka, jako tomu bylo minule, ale šílené
hučení větru. Hotel stojí nad údolím, které se zařezává
do krajiny a asi o podobné proudění vzduchu zde není
nouze. Potom ale nerozumím tomu, že okna a dveře do
pokojů nikterak netěsní. Nebylo podle hukotu a pleskání
poznat, jestli prší nebo se jen stromy ohýbají až k
zemi. Moc pozitivní pocit to ve mně nevyvolalo, ale
posléze jsem usnul. V šest hodin otevřu oko a tma …
poslouchám a co? No prostě chčije … Na procházku džunglí
to moc nevypadá, leda tak na proplavbu. Hlavou se mi
honí všelijaké myšlenky, jak se budou členové výpravy
tvářit a jak jim vysvětlit, že bychom se v džungli
zabořili do bláta. Trn z paty mi vytrhl až náš průvodce.
Na snídani stojím v řadě na opékání toastů, když v tu ke
mně přiskočí pikolík a že mám telefon. Říkám si, kdo
jako co „zkůšá“, však prší, tak co volá … no byl to náš
indický průvodce, že na cestě leží povalený obrovský
strom a tím je silnice zablokovaná. Když před sedmou
hodinou přišel do recepce, tak mi ukazoval fotku, jak to
na místě samotném vypadá. No, skutečně tam ležel
vyvalený strom. Proto jsem šel oznámit členům výpravy,
že dopolední výšlap džunglí se ruší. Někteří se div že
nepřerazili, jakou rychlostí si letěli objednat masáž.
Ostatní zahájili šuškandu, že jsem měl najat tuk-tuky a
odvézt je do džungle tuk-tukama, ale to jsou kuloární
informace od tajného zdroje … Nikdo ovšem otevřeně nic
nenamítal, přesto jsem se po oznámení ihned zdekoval
zpět do recepce. Domluvil sem s průvodcem, že bychom šli
ve dvě odpoledne. Snad strom odstraní a snad přestane
pršet.
Chvilku jsem poseděl v recepci a vypadalo to, že se
skrze nacucané mraky prodere i sluníčko. Přestalo pršet
a vše se začalo vybarvovat v růžovějších barvách. Sešel
jsem do zahrady pod hotel, k bazénu. I zde byly vidět
následky nočního vichru – polámané větve, vyvalený
banánovník apod. A co následovalo? Začalo opět pršet. Na
navigaci jsem ještě zkontroloval nadmořskou výšku – 1
050 metrů a vrátil se zpět do pokoje k rozečtené knížce
a pracovním papírům. Asi za hodinu mi volal průvodce, že
výšlap do džungle na dvě hodiny platí.
Celé
dopoledne i popolední lilo a lilo a lilo. Nevypadalo, že
by mělo přestat. Před druhou jsem šel do recepce, už zde
někteří členové výpravy nedočkavě čekali na zprávy. Jako
bych já to měl spasit či co. Trošku jsem tomu nerozuměl.
Nevypadalo, že by se někomu nechtělo. Nakonec na
odpolední výlety vyrazili skoro všichni. Pouze tři
jedince jsme zanechali v hotelu. Obloha se na chvíli
projasnila a opět se zdálo, že je vodním provazům konec.
Před započetím pochodu džunglí jsme se zastavili
nakoupit pláštěnky. Já jsem byl z domova vybaven takovou
jednoduchou plastikovou, proto mi přišlo rozumné si také
koupit nějakou lepší. Později se to projevilo jako
výborný nápad. Po krátkém přejezdu nás autobus vyložil
kousek od vstupu do parku. Před tím ale všichni členové
výpravy vyfasovali speciální „ponožky“ - návleky z
celtoviny. Na můj dotaz, k čemu že to je jako dobré mi
odpověděl průvodce, že zde mají obrovské množství
pijavic a ty už si brousí své sosáky na naše nohy.
Nečekal jsem tedy ani chvilku a návleky si také nazul.
Místní průvodci nám nohy ještě hojně zasypali tabákovým
pudrem a mohlo se vyrazit. Řeknu-li pijavice, tak si
našinec představí žížalky v rybníce. Zde ty mrchy
vylézaly z trávy a nenasytně na nás čekaly. První
setkání s nimi bylo asi ve třetině pochodu, kdy jedna
členka výpravy měla pijavici zakousnutou v prstě a
začala vyšilovat a snažila se ji dostat dolů, samozřejmě
bez úspěchu. Až ji průvodce posypal tabákem, tak se
pustila. Při další pauze jsem i já zjistil, že mám na
noze několik krvácejících kousanců – to už se mršky
nakrmily a pustily a další se do mě snažily zakousnout
na druhé noze. Ty to opět odnesly zasypáním práškem.
Když vás pijavice nasosne, tak nic necítíte, žádnou
bolest. Až když se pod tabákovou vrstvou začala kroutit,
tak vše trochu svědilo.
A co
že jsme v džungli viděli? Pravda, nic světoborného –
pavouky, ptáky, jelena, stopy po buvolovi a slonovi a
také tygří škrábance na stromě. V rezervaci žije 32
tygrů a asi 1000 slonů. Bohužel ani jednoho nám
neukázali. Na druhou stranu, pokud není za mřížemi v
ZOO, tak není zase o co stát ...
Po
návratu do stanice průvodců začali všichni členové
výpravy sundávat celtové ponožky a zjišťovat počet a
velikost kousanců. I já měl pod ponožkami ještě další
dva skryté kousance. Některé členky výpravy, když viděli
krvavou ránu, začaly hysterčit, jako by je chtěl někdo
podřezat. Trošku zákeřné od pijavic bylo, že se zavrtali
třeba do bot a čekali, až si člověk sundá ponožky a pak
vyrazili na druhý útok. I já měl tak další dvě mrchy
zakouslé. A ještě jedna se snažila provrtat skrze
pláštěnku a ve finále jsem se zbavoval několika dalších
ve sprše … zadarmo jim žádnou krev nedaruju!
FOTOGALERIE
27. listopadu 2011: neděle
Kumily
(Periyar) - Pallathuruthy
Na
keralské backwaters se pomalu snáší tma … venku začínají
svůj koncert žáby, hmyz a ještě bůhví co … raději ani
nevědět, jaké potvůrky Vás mohou v této krajině potkat.
Myslím tím po včerejším pouštění žilou pijavicemi v
pralese. Ano, nacházíme se opět na úrovni moře a kotvíme
v tzv. backwaters.
Dneska
ráno, ještě před zvoněním buzení, přišel pikolík klepat
na dveře. Včera, když budili telefonem, tak jsem ho
nezvedl a za chvíli také klepal na dveře. Tak už nic
neriskovali a dnes šel raději přímo. Všichni členové
výpravy určitě rádi utekli z deštivého Kumily. Já jsem
navíc byl už dostatečně promrzlý neustálým zmokáním a
následným chozením v promočených sandálech. Ráno, stejně
jako celou noc bez přestání lilo. Chvíli před odjezdem
se počasí zase umoudřilo a namísto deště na nás poslalo
neprostupný mrak. To už bylo hodně! Šup do autobusu a
honem pryč! Dnešní přejezd měl trval podobně jako
všechny ostatní cca 4 hodiny, o délce asi 150 km.
Autobus se opět prodíral cestou necestou, kličkoval mezi
osobáky, autobusy, rikšami, chodci a zvířaty, jako
obvykle. Doufám, že členové výpravy dostatečně ocení
precizní řidičovu práci. Asi po dvou hodinách
následovala pravidelná zastávka. Největší atrakcí zde
byl autobus mladíků, poutníků, kteří si čistili na
parkovišti zuby. No a členové výpravy, profesionálně
deformovaní, si je hned fotili. Jeden se v čištění zubů
řádně vyžíval, stejně tak v následném fotografování. Oni
si fotili nás a my je … nevím, kdo pro koho byl větší
exot.
Cestu
doprovázely neustálé změny počasí – sluníčko, mraky,
déšť a pořád dokola. Ještě jednu zajímavou zastávku jsme
udělali, naprosto nečekanou. Na silnici se objevily
sloní bobky, tak jsem čekal, kde bude jejich původce. A
najednou tam byl! Kráčel ve své majestátnosti silnicí a
nesl jakýsi bambus. To bylo to pravé pozdvižení nálady
pro všechny členy výpravy. Zpočátku začali slona fotit
přes sklo, tak jsem všechny uklidnil, že hned zastavíme.
Slon, už starší, si nerušeně za cvakání fotoaparátů
kráčel dál a dál. I když nejsem ze slonů tak odvázaný,
jak ostatní členové výpravy, tak mě při jeho mohutnosti
mrazilo v zádech.
To už
jsme byli nedaleko našeho dnešního cíle – backwaters,
nebo také vesnice Pallathuruthy. Už notnou chvíli před
příjezdem do přístavu lemovaly cestu nespočetné vodní
kanály, rýžová políčka a jezera. Pro backwaters neznám
český výraz. Je to systém vodních kanálů naplňujících se
vždycky po období dešťů. Celý systém se oficiálně vlévá
do moře kolem Allepey na dvou místech. Neoficiálně na
mnoha dalších. Slouží jako důležitý zdroj obživy a také
jako dopravní tepna. Po kanálech plují kánoe místních
obyvatel, přívozy, nákladní lodě a také samozřejmě
turisté. Jediným problémem je, v období dešťů, přebytek
vody, protože domy a silnice jsou asi půl metru nad
vodou, takže zde často dochází k záplavám. Další
zajímavostí jsou zde rýžová políčka pod úrovní hladiny
moře. Jedná se o části kanálů, kde je udělána hráz, voda
vypumpována a takto vzniklá, značně snížená, políčka se
používají po pěstování rýže.
Po
příjezdu do přístavu, jsme vysedli z autobusu a já šel
řešit do „terminálu“ ubytování na lodích. Celkem jsme
měli rezervovaných 7 lodí – dvě po třech ložnicích a pět
po dvou. Někteří členové výpravy chtěli být ovšem spolu
na jedné lodi, tak bylo třeba celý systém trochu
poupravit. Naštěstí se podařilo vyhovět všem a mohli
jsme klidně nastoupit do člunů, kterými nás převezli k
lodím. Samozřejmě i včetně zavazadel – ty naskládali na
střechu člunů a členové výpravy se obávali, aby svůj
kufr ještě někdy viděli. Naštěstí vše dobře dopadlo a po
krátké plavbě už nás vysazovali dle rozpisu u
jednotlivých lodí. Jedná se o lodě původně určené pro
přepravu nákladu, nyní upravené pro turisty. Každá loď
má, jak už jsem psal, dva nebo tři pokoje, vybavené vším
příslušenstvím včetně teplé vody. Ubytování bylo za
námi, já jsem naštěstí nepoplantal všechny změny v
kajutách a tak se mohlo vyplout.
Za
chvíli přišel Saturnin, ale nerozdával škrabošky proti
hlodavcům okusujícím měkké části těla. Seznámil nás s
fungováním na lodi, kdy bude oběd, kde zastavíme, kdy
bude večeře atd. Nabízel nám možnost sladkovodních
krevet k večeři, ale chtěl za to nekřesťanský příplatek,
tak z toho nakonec sešlo. Na oběd byla zelenina,
keralská rýže (větší velikosti jako kroupy), placky a
podkova vynikající ryby. Mezitím začalo zase pršet a
foukat. Nu což, naštěstí nepršelo na nás. Před čtvrtou
hodinou jsme zastavili u jedné z místních vesnic a šli
se podívat na kostel Panny Marie z 15. století. Uvnitř
má překrásnou, původní, výzdobu stropu. Při malování
byly použity barvy vyrobené z bylin a minerálů. Kresby
vypadají i přes své stáří jako nové. Nedaleko kostela je
hřbitov s kaplí, na jejímž místě býval původní kostel, z
5. století. Součástí zastávky bylo i neodmyslitelné
nakupování na místním piditržišti. Nevím, zda někteří
členové výpravy něco nakoupili. Já ale ano – magnetku na
ledničku!
Po
vyplutí nám naservírovali kávu a smažené banány, nabídli
čerstvé banány a mandarinky. Prostě servis jako pro
maharádži. Už chvíli před půl šestou loď nabrala směr na
kotviště. Po této době rybáři natahují sítě a tak bychom
jim je lodí potrhali. Zakotvili jsme u břehu společně s
dalšími loděmi. Po chvilce přiběhli dva kluci a začali
vyzvídat odkud jsme, jaké je to u nás, jak dlouho
cestujeme atd. Byli ve věku asi 12 let a u nás bych se s
podobným přístupem nesetkal. Našinci by se ani
neodvážili promluvit a vyptávat se cizinců na jakékoliv
detaily. Navíc krásnou angličtinou … Je super, že zde v
Indii téměř všichni mluví anglicky a tak nic nebrání v
základní komunikaci. Ti dva kluci přišli ještě s albem
bankovek, že dělají sbírku různých měn pro školu.
Bohužel jsem neměl u sebe žádné papírovky, tak museli
vzít zavděk mincemi. Škoda, že už nejsou papírové
padesátikoruny a dvacetikoruny, ty by se jim líbily.
K
večeři nám naservírovali kuře s různými přílohami,
tentokrát už více pálivými a jako dezert přinesli
vynikající, slaďoučký ananas. Sedím teď na palubě sám a
poslouchám zvuky kolem sebe. Mnohdy je těžké
identifikovat, která zvířata je vydávají. Člověk by si
řekl, že žába a ve finále je to třeba ještěrka. Nade
mnou pobíhá po stropě malý gekon, nožky si může uběhat,
jak loví komáry a ostatní hmyz. Doufám, že mi nespadne
za krk.
FOTOGALERIE
28. listopadu 2011: Pondělí
Pallathuruthy - Kovalam
Keralské backwaters spí, jen v dálce je slyšet kvíkání
gekona lovícího své hmyzí pochoutky, k tomu se přidává
šumění větru v korunách banánovníků … a také hukot
generátoru vyrábějící elektřinu. Tento mám bohužel hned
za hlavou. Navíc je mi nesnesitelné vedro, tak i přes
varování kapitána musím otevřít okno. Hned je mi lépe.
Hukot generátoru za chvíli přehlušuje tropický liják … a
nevím kdy skončil. Příjemný, čerstvý vzduch přicházející
zvenčí mě už uspal.
Vstávám kolem půl sedmé a už je slyšet pobíhající
posádku. Nejdříve jsem myslel, že mi ťukají na dveře,
abych vstával, ale včera jsme se domlouvali, že žádné
buzení dělat nebudeme. To pleskali jejich bosé nohy po
dřevěné palubě. Vykoukl jsem z okna a vidím, že nad
rýžovým políčkem vychází sluníčko. Obloha vypadala více
než slibně. To mě zcela probralo a napůl oblečen, bez
bot jsem už stál na palubě a hledal ten nejlepší záběr.
Během noci se sousední loď nějak přiblížila k naší nebo
my k ní, takže se dalo „suchou“ nohou vstoupit na
pevninu. Šup a jsem venku z lodi. Pohled je to skutečně
úchvatný. Posádka ostatních lodí asi nechápe co
nacvičuju tak brzo na břehu, anebo možná podobné šílence
zná. Moje spoluplující členka výpravy vstávala dosti
pozdě, až kapitán chodil a mlaskal, že by mohla vstávat.
Nevadila mi její nepřítomnost na palubě. Kochal jsem se
tichem a výhledem na vodní hladinu, vše doprovázely
tlumené hlasy posádky. Prostě idylické ráno. Teda ne! To
bychom museli na palubě sedět s mojí Terezkou a kochat
se společně. Určitě by se jí to také líbilo.
Během
snídaně sestávající z toustů s marmeládou a kávy/čaje
naše loď odrazila od břehu. Zpočátku vypadalo vše v
pořádku, ale po chvíli začal motor běžet na volnoběh a
škytat, až se zcela zastavil. Posádka začala běhat, něco
nesrozumitelně drmolit a očividně se snažili motor
opravit. Znova jej natočili, chvíli běžel, škytnul a
rozhostilo se ticho doprovázené šploucháním vody. Já
osobně bych se přikláněl k takovému způsobu plavby,
nevím ovšem jak dlouho bychom se vraceli zpět do
přístavu. Kapitán začal divoce gestikulovat na míjející
loď. Ta přibrzdila a za chvíli bylo jasné, že nás vezme
do vleku. Zbytek plavby z nás byl tedy vlečňák, ale i
tak neměla tato část plavby chybu.
Zůstávalo mi však záhadou, jak naše loď bez motoru
zabrzdí a jak zapluje na kotviště. S prvním jmenovaným
to měli vymyšlené, ale plán zhatil plavčík pomalu
rozvazující přivázané lano. Nakonec jej musel urychleně
přeřezat, abychom tažnou loď nenabourali. Po chvíli k
nám přirazil člun sbírající jednotlivé členy výpravy z
jiných lodí a my přesedli přímo na něj. Naši lodičku pak
člun pomohl zatlačit do kotviště.
Na
břehu už nás čekal autobus a pan průvodce. Už konečně
vím, jak se jmenuje – Vipin. Dost dobré, skoro na konec
výpravy … Přeložili jsme kufry a lidi a dále na jih se
pokračovalo autobusem. Chvilkami mi cesta připadala
nekonečná, ve finále se všemi zastávkami trvala asi 5
hodin, uf!!!
Nemůžu
se dočkat, až budu zpět v našem provozu. Ať si kdo chce
říká, že se u nás jezdí hrozně, ale zde v Indii mi z
nastalých situací vstávají vlasy na hlavě. Nechápu, jak
se v určitých okamžicích mohou vyhnout autobus a
náklaďák a přitom nesrazit předjížděného motocyklistu
nebo nevytlačit rikšu ze silnice …
V
podvečer jsem se šel projít k moři. Na koupání to
rozhodně není. Téměř 3 metrové vlny buší vší silou do
pobřeží a občas mě i vyhnali hodně daleko na břeh. Na
pláži vlála červená vlajka. Zde to znamená prý to
největší nebezpečí. Někomu ze členů výpravy říkali
domorodci, aby do vody vůbec nechodili, že se nechtějí
utopit při zachraňování nešikovných Evropanů. Moře bylo
asi rozbouřené počasím posledních dnů. Ale co si dobře
vzpomínám na náš pobyt na nedaleké Srí Lance, zde byl
oceán také neustále hodně bouřlivý a na plavání v moři
to nebylo. Navíc zde převládaly silné mořské proudy.
I teď
večer moře v dálce bouří, vše opět doprovází neznámé
hlasy přírody. Nade dveřmi do pokoje mi sedí trošku
přerostlá, asi 15 cm vážka ...
FOTOGALERIE
29. listopadu 2011: úterý
Kovalam – Trivandrum (Thiruvananthapuram)
Naše
putování po jihoindickém státě Kerala se pomalu začíná
chýlit ke konci a my už dokončujeme poslední body
programu, poslední nákupy … Podobně jako předchozí dny,
stejně tak i dneska bylo naplánováno také poznávání,
tentokrát hlavního města Keraly a jeho památek. Asi Vás
zaráží krátký a dlouhý název v nadpise dnešního dne. To
je způsobeno tím, že původní název místa byl a je ten
dlouhý. Nechtějte to po mně zopakovat. I když zápisek
píšu, tak bych si při přepisování zlomil jazyk. Ten
kratší, našinci lépe vyslovitelný, je opět anglická
verze, podobně jako u jiných měst v zemi. Název jinak v
překladu znamená příbytek Anathy, svatého hada, na
kterém leží hindský bůh Višnu. Město je, podobně jako
italský Řím, postaveno na sedmi pahorcích. Na rozdíl od
hlavního italského města ovšem postrádá tolik
historických památek. Člověk si musí uvědomit, že v
místním klimatu nic dlouho nevydrží a pokud očekáváte
něco extra prastarého, tak budete ve finále zklamáni.
Počasí
dneska slibovalo jasnější oblohu než tomu bylo včera a
snad by se mohlo konečně objevit i sluníčko. To ještě
nikdo z členů výpravy netušil, jaký hic nás ve
skutečnosti čeká. Dle domluvy se všichni před devátou
sešli v recepci, prošli jsme cestu vedoucí skrze místní
vesnici Vizhinjam. Mimo jiné toto místo má prastarý
historický původ, čímž odporují mému předchozímu tvrzení
– jedná se o prastaré hlavní město království Ay, které
má kořeny v 9. století. Z té doby zde ovšem zbyl jen
skalní chrám z granitu, který je veřejnosti nepřístupný.
Na kamenech je patrný částečný reliéf boha Šivy.
Ale
zpět k dnešnímu dění. Autobusem to bylo do Trivandrum
asi 45 minut a po zaslouženém včerejším odpočinku, si
myslím, všichni členové výpravy ranní projížďku užili. V
Trivandurum nás ve staré části, za hradbami pevnosti
čekal místní průvodce. Až teď si uvědomuji, jmenoval se
Mahdi, jako jeden z hrdinů knih Wilbura Smitha. Přivítal
mě krásnou angličtinou, což mě uklidnilo. Z bran bývalé
pevnosti jsme se snažili vyjet na M.G. Road, neboli
Třídu Mahatmy Gandiho. Nejhorší bylo prodrat se mezi
zástupem vozidel na místním autobusovém nádraží naproti
Gandího parku. Náš řidič je ale šikovný, tak se mu to za
neustálého troubení podařilo.
Pro
členy výpravy, kteří chtěli nakupovat byl dnešní den
černým puntíkem v programu. Místní obchodníci protestují
proti otevření Keralského trhu velkým supermarketovým
řetězcům – Carrefour, Wallmart apod. a proto byly
všechny, ale úplně všechny, obchody zavřené. Toto bylo
až překvapivé, že se stávky zúčastnili všichni
obchodníci ve městě. Měli jsme možnost vidět jejich
demonstraci – poklidnou, ve formě sezení před úřadem
vlády. Skutečně zde bylo množství červených plastových
židliček a na nich seděli protestující. K nim se ještě
přidaly zdravotní sestřičky, ty prý demonstrují už druhý
den.
Po M.
G. Road jsme ještě minuli Ayurvédskou školu a nemocnici,
černý hinduistický chrám, viktoriánskou radnici, mešitu,
katedrálu sv. Josefa, univerzitní stadion a na závěr
dorazili k Napier Museu. Nejedná se o pouhé muzeum, ale
komplex expozic, botanické zahrady a ZOO. V rámci naší
návštěvy jsme si prošli část zahrady a zavítali do
samotného bývalého guvernérova paláce, kde je nyní
rozsáhlá expozice převážně soch. Místo je v průvodcích
uváděno také pod názvem Thiruvananthapuram Museum a
budova byla postavena v roce 1855 pro guvernéra
madraského státu Charlese Napiera. Předměty pocházejí z
období od 11. do 18. století. Snad nejzajímavějším
exponátem je dřevěný vůz z roku 1847 – pushpaka vimanam
s překrásnou dřevěnou výzdobou s mytologickými
postavami. Do galerie Shree Chithra jsme nešli. Členové
výpravy už byli i tak dost zpocení pomalu nastávajícím
horkem.
Přes
botanickou zahradu jsme se vrátili do autobusu. Členy
výpravy, stejně jako mě, zaujalo zvláštní vrakoviště
poblíž místa, kde parkoval autobus. Toto prý jsou
zabavená vozidla – auta, motorky, dodávky. Jen nechápu,
proč si dělají pohřebiště aut uprostřed města. Kdyby
měli nepřizpůsobivé občany, tak zde nemají ani šroubek.
Mimo poutníky všechny ještě zaujal pouliční umělec
tvořící na rezavou nádrž cisterny. Během chvilky zde
křídou namaloval překrásný obraz. Koukali na něj i
místní obyvatelé. Členové výpravy ještě obkukovali
speciality prodávané zde ve stáncích – smažené oloupané,
neoloupané banány a další neznámé druhy potravin.
Některým prodavači nabízeli, že si mohou zakoupit a
ochutnat. Vše se zde ale balí do novinového papíru.
Nikdo se nakonec ochutnat neodvážil.
Stejnou cestou nás autobus zavezl zpět do areálu
pevnosti, kde nás čekala prohlídka Sree Padmanabha Swamy
chrámu. Dalo by se říct, že tento leží v samotném srdci
historického centra města. Říká se, že chrám chrání
město před nemocemi. Architektonicky se jedná o směs
Chola, Pandya a starých keralských stylů. Bohužel jako
něvěřící psi, nemáme možnost navštívit chrám. Vstup je
povolen pouze hinduistům. Pánové by museli být bosí a
nazí do půl těla, aby mohli přejímat veškerou sílu
vyzařovanou chrámem. My jsme mohli granitovou střechu
budovy obdivovat pouze zvenčí. Nevadí, i tak působila
impozantně. Obávám se, že uvnitř by bylo horko a asi
trošku smrádeček … Chrám je stále soukromým chrámem
travankorské královské rodiny, jejíž poslední člen Sree
Chithira Thirunal Balarama Varna zemřel v roce 1991.
Zbylí členové rodiny žijí cca 3 km odsud a stále se
jedná o velmi bohatou a váženou rodinu, na rozdíl od
kočinské královské rodiny. Navíc v minulém roce, při
průzkumu základů chrámu došlo k objevení obrovského
pokladu v ceně 25 miliard dolarů (diamanty, zlato,
šperky). Tím se chrám stal nejbohatším v celé Indii.
Rodina dodnes vede vleklý soudní spor o nalezený poklad.
K
chrámu samotnému přiléhá i komplex královského paláce s
několika desítkami pokojů. Po invazi Britů do země došlo
k jeho uzavření a takto neobýván zůstal dlouhých 150
let. Až v roce 1999 byl zpřístupněn veřejnosti včetně
exponátů. Expozice je ovšem v žalostném stavu, což je
škoda. Většina komplexu je navíc veřejnosti nepřístupná.
Prý se v ní velice často natáčejí strašidelné filmy. Ani
se nedivím. Areál působí docela depresivně. Kuriozitou
je domek pro hosty – Evropany, kteří jedí maso, v paláci
totiž nebylo povoleno maso požívat.
Palác
byla naše poslední zastávka v hlavním městě. Kvůli již
zmíněné probíhající stávce nebylo možné navštívit
slibované tržiště. Vše jsme se snažili vynahradit
zastávkou v obchodě s látkami, koberci a šperky. Poté
ještě téměř hodinovou návštěvou Kovalam Beach s
nespočtem krámků a restaurací. Nejdříve členové výpravy
frflali, že mají na prohlídku pláže 40 minut, že to je
moc. Potom se ani nestíhali vrátit do autobusu. Zkraje,
na Evině pláži, to nebylo nic moc. Poté ale naproti
barevným domečkům následovala skála Edakallu, odsud se
již vše jevilo zajímavější. Hlavně pro mě – v dálce se
hrdě tyčil maják na pahorku Kurumkal. Celou pláž, mimo
jiné černou, lemovala promenáda s obchůdky a
restauracemi. Naháněči se mohli přetrhnout, aby nějakou
dušičku dostali právě do své hospůdky. Kdyby byl čas a
kdybychom zde byli s Terezkou, tak bych se určitě nechal
na nějakou místní pochoutku, třeba rybu, zlákat.
Skutečně se jednalo o velmi příjemnou zastávku před
návratem do hotelu a volným odpolednem.
Nadešel večer a sluníčko pomalu začíná klesat k hladině
Indického oceánu. Asi je podobně jako já, totálně
splavené a potřebuje se okoupat. S tím rozdílem, že já
bych moc do oceánu nelezl, stále silně bouří. Sluníčko
asi nemá na výběr. Proto nelením, beru foťák a vyrážím
na lov.
První
ulice nikam nevede a tak se po 50 metrech vracím zpět,
safra, podle mapy zde měl být průchod. Jdu na hlavní
silnici a po chvíli odbočuji, snad správně. Silnice
neustále klesá, až nabere téměř spád černé sjezdovky. V
duchu jen doufám, že toto nebudu muset šlapat nahoru. V
neustálém vedru 32 stupňů a 80% sauně bych to asi dlouho
rozdýchával. Cesta se sice kroutí, ale vypadá to, že
vede dolů na pláž.
Tak
jsem na pláži. To mě podržte, vyloupl jsem se kousek za
místem, kam jsem zašel včera. Nu což, jelikož mám dneska
boty, tak si můžu dovolit šplhat po skalách a procházet
palmovým hájem. Cestou jsem ještě nakoukl do
hinduistického chrámu Kovilkadu Bhagavathi a pak
pokračoval dál, než se sluníčko povážlivě naklonilo do
oceánu. Více už jsem neriskoval a společně s ostatními
fotografy zůstal stát na útesu. Západ slunce byl
nezapomenutelný, jen mi na místě samotném bylo smutno.
Když bychom se na něj mohli dívat s Terezkou, bylo by
vše znásobené. A tak jsem fotil a fotil a fotil … a
sluníčko se ponořovalo hlouběji a hlouběji, až zmizelo
úplně. A já stále fotil, protože každý pohled mi
připadal nový a jiný. Výsledkem je 400 fotek, ze kterých
musím vybrat tak tři nebo čtyři ….
Zjišťuji, že jsem byl jen kousek od místa, kde stojí
maják … zítra se tam opět vypravím!
FOTOGALERIE
30. listopadu 2011: středa
Kovalam
Začíná svítat a mě neprobudí světlo, neprobudí mě ani
budík, ale budí mě šíleně řvoucí ptáček. Vůbec nechápu,
co se mu stalo. Stejného jsem slyšel i včera odpoledne.
Naučeným protikočičím chvatem, tzn. jeden polštář pod
sebe a druhý na hlavu, se zakukluji a pokračuji dál ve
spaní. Na mě si místní řvouni nepřijdou, už mám vše
doladěné z domova! Finta zabrala a já spal až do doby,
než mi začal zvonit budík. Protřel jsem oči, roztáhl
závěsy a vidím, že někteří členové výpravy se už plácají
v bazénu. No to jsou ale ranní ptáčata. Když však zvednu
zrak k obloze, zjišťuji že tato je ocelově šedá a
nevěstí žádné pěkné počasí. Trošku mě to zamrzí, protože
nadešel očekávaný den volna a aby bylo škaredě? To k
tomu moc nesedí.
Během
snídaně začalo dokonce pršet a tak jsem zůstal sedět s
jedním členem výpravy v restauraci a probírali jsme
zážitky z různých cest, společných i soukromých. Čas
utíkal, obloha se čím dál tím víc projasňovala, až
najednou vykouklo sluníčko a pohladilo svými paprsky
zmoklou krajinu Keraly. Uf, to se mi ulevilo. Nikdo
nebude frflat, že je škaredě a nemůže ležet u bazénu či
si hupnout do neustále bouřícího Indického oceánu.
Posuňte se prosím o pár řádek nahoru … přesněji řečeno
až do včerejšího dne a na poslední větu. V této se
domnívám, že maják byl už jen kousek od místa, kde jsem
včera fotil západ slunce … naivní to myšlenka. Přišel
jsem na to už ráno před snídaní, když jsem zkoumal
Google mapy a hledal, kde je vlastně maják, protože mapa
v knížce se mi vůbec nezdála objektivní. Namazal jsem
se, vybavil se vodou, foťákem s náhradní baterií,
pláštěnku a navigací zaznamenávající mé kroky a můžu
vyrazit. Cestou potkávám některé členy výpravy u bazénu
a další zase u moře. Nikdo asi nechápe, kam jdu … ale
takový už jsem … divný, hihi. První zastávkou je kostel
na opačnou stranu než povedou moje další kroky. Nakouknu
jen zvenčí a pokračuji dál k malé svatyni na skále
opodál. Chodník chvílemi jde po skalách, chvílemi
palmovým lesíkem. Míjím hinduistický chrám a místo, kde
jsem včera fotil zapadající sluníčko. A právě zde jsem
si myslel, že by už měl být maják – podle mapy v knížce.
Na druhou stranu ve mně stále hlodají Google mapy. Vyjdu
tedy o kousek dále a zjišťuji, že papírová mapa je zcela
k ničemu, jakoby v ní kus chyběl. Satelitní snímky z
Googlu se nemýlily. K majáku je to tak ještě 8-9 km
podél pláže, nahoru a dolů jako kamzík. No ale přeci
výpravu nevzdám hned zkraje, ne? Zpočátku procházím
téměř opuštěnými plážemi, nad kterými jsou postavené
hotely. Musím uznat, že ten náš má asi nejlepší přístup
k moři. Od všech ostatních musejí hosté po prudkých
schodech. U nás se jde alespoň po rovině. Někdy je zde
problém najít tu správnou stezkou – po skále, mezi
trávou nebo už někdy nezbývá než drze vlézt do areálu
hotelu a použít jejich chodníky. Několikrát se mi také
stalo, že jsem narazil na slepou stezku – končila
skálou, pak nezbývalo nic jiného, než se vrátit a hledat
nebo se ptát místních, kteří mě cestou míjeli.
Zaujaly mě opuštěné, polorozbořené, nebo nikdy
nedokončené domky ve svahu. Jestli tyto jsou pozůstatkem
po tsunami? To se asi nikdy nedozvím. Podle informací
průvodce, ale Kerala nebyla tsunami výrazně zasažena.
Malou přestávku jsem si udělal u kříže na útesu, asi po
4 km. Domníval jsem se, že odsud to bude k majáku tak
další dva či tři kilometry. Omyl!
Také
musím uvést na pravou míru některé informace – včera
nebo v předchozích dnech jsem nebyl vůbec ve vesnici
Vizhinjam a také hinduistický chrám nebyl Kovilkadu
Bhagavathi. Všude jsem byl až dneska. Zmíněná vesnice o
sobě dávala vědět neustále se zvyšujícím počtem odpadků.
Je smutné, že se jimi Indie postupně zasypává. A to si
myslím, že zde je to slabý odvar toho, co je asi na
severu země. Všude plasty, potok plný plastu. Píšu
potok, ale ona to určitě byla stoka. Na tomto se pasou
kozy, hodují havrani apod. Navíc se všude šíří
neuvěřitelný smrad z kouře, tlejících odpadků a bůhví
čeho ještě. Raději se ani nedomýšlet. Naštěstí hinduisté
mrtvé spalují a pak rozsypávají jen jejich popel. Ve
vesnici jsem byl jediný bílý a tak oni na mě koukali
jako na exota a podobně i já na ně. Stejně, jako před
vesnicí, i zde byly hory odpadků. Nevím, jestli v domech
mají nějaké sociální zařízení, vypadalo to, že ne.
Maximálně někde na dvorku suchý záchod. Nádobí se
umývalo u veřejného vodovodu, na stejném místě bylo
vidět ženy, jak perou. Ve vší té špíně se motaly děti,
kozy a slepice dohromady. Uf! Po chvíli mě klikatící se
uličky zavedly na náměstí, k obrovskému kostelu, kde
právě probíhala mše. Je zvláštní, že zde v kostelích
mají lavice až v zadní části kostela. Vepředu se buďto
dřepí nebo sedí na zemi. Fascinuje mě kombinace
hinduismu, budhismu ústící v místní verzi křesťanství.
Mým
cílem, ale nebyl kostel. Chtěl jsem se dostat do
přístavu, protože zde měl být rybí trh a veškeré dění ve
vesnici. A podařilo se. Zrovna připlouvaly lodě s
úlovkem, který okamžitě nosiči přebírali do košů a
nosili na tržiště. Musím říct, že už si tady asi žádnou
rybu nedám. To co jsem viděl asi dlouho nezapomenu.
Nasekané maso plné much, při prodeji balené do
novinového papíru, zasypané pískem atd. Ale fotograficky
jsou podobná místa žněmi. I když některé prodejkyně na
trhu mávaly, abych je nefotil, nebo znali jediné
anglické slovíčko „money“. Takové jsem raději nefotil.
Rybářský přístav byl rozsáhlý a chvíli mi trvalo, včetně
pozorování mumraje, než jsem přes něj prošel.
V
dálce se tyčily dvě mešity, mimo jiné tyto nejsou ani na
mapě. Z vyhlídky od druhé z nich už byl vidět maják, cíl
mého dnešního putování. No sláva! Nohy mě začínaly
povážlivě bolet. Bohužel jsem minul tu správnou odbočku
– byla uvedena z druhé strany cedule a tak nezbývalo nic
jiného než se na křižovatce zeptat. Domorodec mi v
místním jazyce vysvětlil, že jdu špatně. Docela mě
zarazilo, že nemluví anglicky. Zatím všichni vládli
alespoň základy jazyka. Ale nevadilo, pochopil jsem a
vnořil se do uliček, kde byl, na rozdíl od hlavní ulice,
stín.
Ve
finále mi nezbývalo nic jiného, než se na hlavní ulici
vrátit a u oné zmíněné cedule odbočit. Pak už maják
vykoukl z palem a dostat se k němu trvalo jen pár minut.
Těšil jsem se na vyhlídku. Bohužel je otevřený od 15:00
do 17:00, místní mají vstupné 10 rupií, cizinci 25 a
také se platí za focení 20 rupií, to by mi nevadilo. Jen
nebylo komu zaplatit a na dveřích do majáku visel těžký
zámek. Využil jsem místa ke krátkému odpočinku po 10 km
putování. Cestu zpět už jsem nehodlal jít pěšky a proto
jsem oslovil první tuk-tuk, který se naskytl. Pravda,
300 rupií je docela šupa, ale neměl jsem sílu se šourat
na hlavní silnici a čekat na jiné přesunovadlo.
Byť
nerad, souhlasil jsem a spokojeně se usadil. Asi za 15
minut jsme byli u hotelu, zavezl mě pěkně až k hlavní
bráně. Jen na mnou nabízenou 500 rupijovku čučel, jakoby
ji nikdy neviděl. Musel jsem jít tedy rozměnit. V
recepci neměli drobné. Pomohla mi jedna členka výpravy,
zrovna se vracející z nákupu koberce. Sice neměla na
rozměnění, ale půjčila mi 300 rupií a já poté rozměnil
„mega“ velkou bankovku v obchodě.
FOTOGALERIE
1. prosince 2011: čtvrtek
Kovalam - Kochi
Začal prosinec a tím také poslední plný den pobytu v
indickém státě Kerala. Na rozdíl od včerejška venku
nesvítilo sluníčko. Naopak, zem byla mokrá od nočního
deště. Jak jsem se později dozvěděl, tak prý bouřky … no
kdo by tomu věřil. I i během dopoledne, se na okolní
krajinu snesl déšť. Našim členům výpravy to očividně
nevadilo, leželi si tam dál. Co by si neleželi, když to
mají zaplacené, že?s
Před polednem, plánovaným odjezdem, jsem téměř dočetl
knížku. Začali ale otravovat z hotelu, kontrolovat
minibar a ptát, se kdy mohou přijít uklízet, tak jsem se
sbalil a už šel na recepci. Zde, k mému překvapení, už
seděla velká část členů výpravy. Za chvíli dorazil Vipin,
probrali jsme můj výlet k majáku. Prý ještě nezažil, aby
to šel někdo pěšky. Tak mám alespoň „FTF“! Měli by si mě
zapsat do nějaké knihy bláznivých návštěvníků, kteří
obcházejí bazén obloukem, na moře se dívají při západu
či východu slunce, ale nevlezou do něj …
Přejezd do Kochi byl dlouhý, velmi dlouhý … plánovaných
7 hodin se díky přestávkám protáhlo na hodin 8. Mezitím
jsem splnil všechny organizační povinnosti – zkasíroval
členy výpravy za vodu, vybral dýška pro průvodce a
řidiče a pak se už jen koukal do ubíhající krajiny.
Nebylo poznat, zda se města mění či ne. Kolem silnice je
zde totiž veškerá plocha zastavěna. Jediné města, které
bylo možno identifikovat bylo Allepey a Kochi. Doprava
směrem k hlavnímu městu houstla a také se na krajinu
postupně snášela tma. Tím se jízda po místních silnicích
stala ještě více dechberoucí!
Do hotelu vedle letiště jsme dorazili už za tmy, kolem
půl deváté. Rozdělil jsem členy výpravy na pokoje, zašel
na večeři a začalo čekání na odjezd na letiště. Část
doby jsem vyplnil krásným telefonátem s mojí Terezkou.
Díky wi-fi a systému voipbuster mohu já nyní telefonovat
z mobilu na domácí telefon, jako bych volal v Česku.
Díky IT za ty dary!
2. prosince 2011: pátek
Kochi – Dubaj - Praha
Pomalu se blíží jedna hodina ráno a tím nastává náš
čas odjezdu na letiště. Naložíme kufry, členy výpravy,
přejedeme asi 5 minut a jsme u odletové haly. Kdyby se
sem dalo přejít pěšky, tak je to asi snad rychlejší.
Vipin se s námi rozloučil a předal letištnímu
pomocníkovi, který nás provedl od přepážky až k
imigračním úředníkům. Indické letiště je velký úřad, dbá
se zde na „bumážku“ a má porazítkované všechno – od
letenky až po pas. Kontrola to byla vpravdě důkladná.
Letadlo odlítající do Dubaje mělo mít 10 minut zpoždění,
ale ve finále vše dohnalo a my zvládli přestup a
následné přistání v Praze.
|
