Kvasice – Goreljek (Pokljuka)

Víte co je dneska za den? A taky víte čím je tento den odlišný od těch ostatních? No přeci že máme první den naší letní dovolené a konečně opět cestujeme spolu, s mou manželkou Terezkou. Je daleko krásnější, když se člověk může přímo o zážitky dělit … ne je jen sdělovat.

Původně jsme se chtěli vydat směrem do střední a následně jižní Itálie – Umbria a Puglie. Vše se změnilo okamžikem, kdy jsme sedli k počítači a předběžně si spočítali, kolik nás to bude jako stát. Zhrozili jsme se na výslednou částkou za benzín, a to zde nebyla ještě započítaná částka za kemp a jídlo. Proto jsme začali hledat alternativu, kam vyrazit. Už od loňska jsme koketovali s myšlenkou navštívit Slovinsko. Tehdy jsme kvůli zácpě na dálnici totiž byli nuceni přes kousek Slovinska projet a moc se nám tam líbilo. Letos se nám také podařilo díky akci na benzínce OMV nasbírat dostatečné množství ubytovacích poukazů. Pak už jen zbývalo najít vhodný hotel – vybrali jsme Šport Hotel Pokljuka a část dovolené byla zařízená. Co ale s tím zbytkem? Zase díky jiné nabídce se nám naskytla možnost strávit několik dní na Korsice. A cestou domů se ještě zastavíme někde poblíž Janova nebo severně od něj. To je letošní plán a když bude zápisků přibývat, tak je jasné, že se daří a my v něm pokračujeme.

Ještě abych doplnil co odjezdu předcházelo. Průvodce a mapy Itálie a Korsiky jsme měli z dřívějška. Nakoupili jsme tedy jen knihu o Slovinsku a několik map. Už doma jsme nadšeně vše studovali a plánovali co uvidíme. Navíc jsme ještě využili informací kamarádů Jany s Rosti, kteří ve Slovinsku byli před pár lety. A samozřejmě nesmím opomenout návštěvu v Lukavci, kde si každoročně půjčujeme box na střechu auta. Tentokrát se nám lukavecká návštěva maličko protáhla, nejela s námi totiž babička a tak konverzace a zábava nebyla ustrnulá a myslím, že to bylo velmi příjemně strávené nedělní odpoledne. Doufám, že nám dotyční z Lukavce návštěvu dle domluvy oplatí! Už se těšíme!

Box je namontován na střeše auta, zásoby doplněny, nakoupeny chybějící předměty, věci sbalené v přepravkách a tak zbývá jen vše nanosit do auta. To nám šlo vcelku rychle, bez zbytečných stresů. Nejvíce stresované jsou z odjezdu vždycky Jája a Pája, kočičky u který bydlíme. Snad tu dobu bez nás v klidu přečkají.

Jelikož je Slovinsko co by kamenem dohodil, nebylo nutné tentokrát vstávat brzo ráno. Vyrazili jsme jako bychom jeli do práce, či spíše ještě později. Jak po naší, tak po rakouské dálnici se jelo vcelku bez prodlev a potíží. Teda vlastně tři problémy byly. Prvním byla zkouška navigace Tom Tom zapůjčené od Terezčiných rodičů – bohužel jsme zjistili, že zde není mapa Slovinska. Nu což, řekli jsme si, pustíme notebook a ten nám díky GPS modulu ukáže cestu. Chyba lávky! Notebook se ne a ne správně propojit s „pepinem“ (GPS lokátor), a tak Terezka asi po hodině snahu vzdala. Posledním zádrhelem bylo, že nám nechtěla fungovat lednička. Má možnost zapojení na 12V, ale vždycky se po chvíli vypnula. Měli jsme ji v kufru, tak sem si říkal, že se vyklepává kabel. Ale i když jsme ji dali do kabiny, tak se po chvíli vypnula. Kabel do ní vedoucí byl u konektoru hodně horký. Navíc ukazovala zmatených 50 stupňů, což je nesmysl – uvnitř byly namražené vložky.

Do Slovinska jsme nevjížděli po dálnici, ale za Villachem jsme sjeli na průsmyk Wunderpass – docela šílené 18% stoupání a pak klesání, které ale stojí za to si projet. Je to neuvěřitelně scénická cesta. Když byste jeli od Klagenfurtu karavanním tunelem, za který musíte navíc extra platit, nevidíte ty panorámata, co jsme dneska viděli my. A jak máme navíc ve zvyku, volíme tu nejméně obvyklou cestu, proto i dnes nebyl dojezd do Goreljeku zcela běžný. Terezka našla zkratku – na mapě žlutá cesta, což je normální silnice. Byla klasická až do chvíle, kdy zničehonic skončil asfalt – pravda, byla zde cedule na to upozorňující a dále se asi 20 km pokračovalo po šotolině. Byla by to dobrá cesta na nějakou RZ rally. U nás by člověka na podobnou silnici nenapadlo vjet – vypadala jako lesní cesta. Ale na křižovatkách byly normální směrovky, přednosti v jízdě a rychlostní omezení! Nepotkali jsme tady ale nikoho jiného než pár traktorů nebo cyklistů. Celou dobu nás ale doprovázely neuvěřitelné výhledy na Julské Alpy, vápencové potoky a nekonečné pastviny. Navíc se po nebi vznášely lehké obláčky, které všemu dodávaly na plastičnosti.

V jedné vesničce jsme udělali zastávku na čurání a focení. Na mostě nás zaujala zvláštní řada koček – jako sošky. Až po chvíli jsme objevili ceduli, že původně dřevěný most byl prý proklet. Jeden místní mladík tomu nevěřil a když po mostě přecházel, skopnul černou kočku, která most hlídala, do řeky. V tom okamžiku se kolem něj seběhla velká smečka černých koček a asi nevyvázl se zdravou kůží. Proto ta řada kočiček – na památku této události.

Po závěrečném, jak jinak než opět 18% stoupání, jsme dorazili do hotelu. Jak bylo uvedeno na internetu, je hned vedle sjezdovky. No, nazývat toto sjezdovkou je docela odvaha. Stupava, kam jezdíme lyžovat, je oproti tomu mega svah. Hotel je pěkný, zrekonstruovaný. Nejdříve nám dali takový tmavý krcálek pokoj s oddělenýma postelema. To se nám moc nelíbilo, proto jsme požádali slečnu na recepci o výměnu. Bohužel hotel je prý plný. Srazili jsme si postele k sobě a vydali se na pivo do nedalekého Mu Baru. Je pojmenovaný asi podle bučení – slovinsky mučení krav, jež patří k místnímu koloritu. Každý jsme si dali po flašce místního piva Union (2 EUR). Pán se znalecky zeptal, jestli chceme i skleničku, ale my staří vlci zvolili přirozenou cestu pití napřímo. Dobře se na terase baru sedělo. Já ještě zaskočil na pokoj pro průvodce a mapy, abychom si naplánovali program. V recepci mě zastavila slečna, že na mé jméno mají dvě rezervace a že ten druhý pokoj je lepší. Po kontrole a konzultaci s Terezkou jsem rychle vše přestěhoval – nemáme sice přístup na terasu, ale pokoj je světlejší a máme hlavně postele u sebe.

Před večeří jsme udělali krátkou obchůzku okolí a šli na pokoj. Dneska toho stěhování a zmatků opravdu nebylo málo. Hladově jsme se vydali na večeř, ale netušili jsme, že máme přidělený stůl, proto jsme si u večeře sedli k nejbližšímu volnému. Paní to nijak neřešila, přenesla cedulku a příbory a jen se smála. Večeře měla 3 chody, nadlábli jsme se a při zpátečním výstupu do 3. patra taky zafuněli. V hotelu je výtah, ale prý není bezpečno s ním jezdit, maximálně zavazadla.

Ještě musím podotknout pár slov k jazyku. Naivně jsme se domnívali, že jim budeme trochu rozumět. Vždyť Chorvatům nebo Polákům rozumíme. Bohužel mi slovinština připomíná rumunštinu nebo nějaký takový podobný jazyk. Když se mezi sebou baví místní, tak nic nerozumíme. Umíme jen pár slov „otprt“ - otevřeno, „otrok“ - dítě, „pivo“ - to je jasné. Ale nic moc víc neumíme ...

 

FOTOGALERIE

 

 

25. června 2010: pátek
Vogel – Bohinské jezero
Včera, když jsme usínali, mě zarazilo jaké bylo venku neustále světlo. Byť byl čas pokročilý, tak sluníčko ne a ne zapadnout. Pak nám to docvaklo, že jsme vlastně ve 1300 metrech a není zde žádný kopec, za který by se schovalo. Tak jsme zatáhli závěs a mohli v klidu spát. Spát až do rána, kdy nás přivítala blankytná obloha a pozpěvující ptáčci. Nemůže být krásnější předzvěst nového dne …

Po snídani, která se skládala z výborného místního chleba – já měl černý, Terezka světlý, šunky, sýra a několika koleček místního sušeného salámu, jsme vyrazili na první poznávání slovinských hor a jezer. A hádejte, co jsme vybrali? Ne, Triglav to nebyl – to je minimálně dvoudenní túra, na kterou naše fyzička nestačí. My zvolili o něco nižší a méně náročný kopec – Vogel. Tento nám byl také doporučen, jako snadněji zdolatelný. Sjeli jsme z úzkými a klikatými silničkami na „hlavní“. Během cesty se mockrát stalo, že do protisměru stoupalo další auto a bylo nutno hledat nějakou možnost jak se vyhnout. Naštěstí vždycky vše dobře dopadlo. Je až pozoruhodné, jak místní dokáží po těchto komunikacích jezdit i s většími traktory. Vesničky, kterými jsme projížděly byly typicky alpské – opět s úzkými uličkami, dřevěnými domky, kostelem a políčky. Nesmím opomenout tzv. kozolce, což jsou tradiční seníky. Někdy jen jednoduché konstrukce, někdy dvě spojené střechou a tyto slouží zároveň jako garáž pro zemědělskou techniku.

Pod Vogelem je největší slovinské jezero – Bohinské. Jak jinak než ledovcového původu. Voda je asi i proto neustále studená. Nemá více jak 17 stupňů! Jezero, i když je největším Slovinským, není nijak velké – má rozlohu 4.3x1.2 km a je hluboké 45 m. Na východní straně, kde z jezera vytéká řeka Sáva Bohinjka spojuje břehy starý kamenný most. Na jednom z břehů je Ribčev Laz a nad druhém Stará Fužina. Nedaleko mostu stojí malebný kostel Sv. Jana Křtitele postavený na základech románského kostela ze 14. století.

My ale pokračovali v cestě až téměř na druhý konec jezera, kde je odbočka na lanovku vedoucí na Vogel. Lanovka je v provozu od 8 hodin ráno a dle rozpisu by měla jezdit co 30 minut. Kabinky jsou podobné lanovce jezdící na Lomnický štít. S tím rozdílem, že na Lomničáku nejsou žádné sloupy, zde alespoň tři … Terezku stálo mnoho přemáhání se nahoru vydat, ale myslím že nelitovala těch několika málo minut stoupání. Cena zpátečního lístku je 13 EUR, dá se naštěstí platit kartou. Do kabinky lanovky se vejde 80 lidí. My měli tu smůlu, že zrovna přijel autobus plný anglických důchodců a ti neměli nic lepšího na programu než výjezd na Vogel.

Konečná lanovky je u Ski Hotelu Vogel, ve výšce 1540 metrů. Celý Vogel patří mezi rozsáhlé lyžařské centra, společně s dalším – Kobla. Z konečné lanovky můžete vyrazit na různé okolní konce či si dát pořádnou celodenní nebo i vícedenní hřebenovku. Nás zaujal protější vrch – Šija, který měří 1880 metrů. Trošku jsme si zkrátili cestu nahoru další lanovkou – čtyřsedačkou, za 2 EUR jedna jízda a tak se dostali na Visoki Orlov. Zde jsme museli ale pokračovat už po svých. Nejdříve jsme vystoupali k nedalekému kříži – památníku nějakého spisovatele. Počasí bylo celou dobu krásné, a tak jsme se mohli kochat všemi okolními vrcholky – neustále byl také naproti Triglav se svými více než 2800 metry. Od křížku vedla stezka cestou necestou ke konečné lanovky (nejezdící) pod vrcholkem Šija. Až na samotnou špičku jsme se nedostali. Začalo foukat a vrcholek se pomalu nořil do mraků. Proto jsme se v 1800 metrech otočili a šli zpět. Tentokrát však po svých. Celkem nám tento výšlap a sešlap trval tři hodiny. Cestou zpět jsme ještě obdivovali paraglaidisty, kteří měli startovní bod u konečné lanovky na Visoki Orlov. Dole před výjezdem velkou lanovkou na Vogel jsme je potkali s obrovskými baťohy, ale nedokázali jsme určit, co v nich mají. Teď nám to bylo jasné. Jako ptáci stoupali do ohromných výšek a následně se zase spouštěli dolů. Musí to být nádhera tak ovládat volný a tichý pohyb …

Odpolední provoz lanovky už nebyl po 30 minutách, ale připadalo nám, že jezdí neustále tam a zpět, podle toho, jak se naskládali lidi. Je ale lepší sem vyrazit ráno, kdy je obloha ještě bez mraků, kolem poledne se začne zatahovat a pak už není moc vidět.

Naším dalším cílem byl vodopád Savica. Stezka k němu vede nedaleko od místa, kde jsme se nacházeli. Přišel na nás ale i hlad, proto jsme se zastavili v pizzerii a ochutnali, jak umí Slovinci připravit pizzu. Jen jsme měli problém identifikovat jednu ingredienci, bohužel si nevzpomenu na slovinský název. Číšnice nám to vysvětlila, že se jedná o zeleninu – prý něco jako rukola. Tak to nám nevadilo. Ve finále se z toho vyloupla čekanka. Nebyl to špatný nápad a svou hořkostí přidávala pizze zvláštní chuť. Ale zpět k vodopádu – od restaurace, kde jsme obědvali, byl vstup na stezku vzdálen snad 300 metrů. Toto jsme ovšem netušili. Je zde problém s parkováním. Vše mají zabrané hotely a chcete-li zde parkovat, tak je nutno zaplatit 5 EUR. To nám bylo ovšem proti srsti. Kdybychom to tušili, nechali bychom auto u pizzerie a šli pěšky. Z vodopádu tedy nic nebylo.

Další alternativou byla procházka kolem jezera. Ne celého, už jsme byli dost uchození, ale jen kousek. Zaparkovali jsme v Ribčev Laz, nakoukli do turistického informačního střediska, prošli se po kamenném mostě, zkusili vodu v jezeře – skutečně studená, poseděli na lavečce u sochy Zlatoroga (bájného kamzíka) a jeli pomalu zpět.

Dnes byl ve Slovinsku státní svátek – 25. června 1991 vyhlásili na Jugoslávii nezávislost. 26. června jugoslávská armáda obsadila hraniční přechody a 4. července nezávislost uznala. Naštěstí ne tak krvavou cestou, jako tomu bylo např. v případě Chorvatska. I proto bylo dneska všude spousta lidí. Ale cizince zde nepotkáváme, převážně místní. Také byly zavřené obchody, což nás nepotěšilo. Zkusili jsme zajet až do 20 km vzdáleného Bledu, ale i zde byla situace stejná.

Před večeří jsme si zašli opět na pivo do Mu baru. Dneska už zde byli připraveni na hosty – roztažené slunečníky, zasazené kvítka (včera byly jen v kořenáčích), paní zde obsluhovala a také zde bylo více narváno. Na parkovišti před hotelem přibylo více aut a i na večeři byly téměř všechny stoly obsazené.

 

FOTOGALERIE

 

 

26. června 2010: sobota
Vintgar - Bled
Na dnešek nebyla předpověď počasí tak optimistická, jako na předchozí dny. Už se mají na obloze začít objevovat mráčky a dokonce by měl přijít i nějaký déšť. Nemluvím o všeobecné předpovědi na Slovinsko, protože tady v horách je vše specifické. Jedná se o předpověď ze slovinského serveru – přímo na Pokljuku, tedy oblast kde jsme i my. Navíc – všude se píše, že Julské Alpy patří k nejdeštivější oblasti v celé zemi. Kdo chodí po horách, tak ví, že se tady mrak napíchne na kopec a nezmizí, dokud se nevyprší. Nebo naopak se mrak přes kopečky ani nedostane a zůstane na druhé straně. Ale abych se vrátil z mé myšlenkové odbočky zase k dnešnímu dni – prostě obloha byla ráno zatažená, ani kouskem nevyčouhávala modrá obloha. To nám ale na náladě nijak neubralo a vstávali jsme ještě dříve než včera. Asi to bylo způsobeno tím, že jsme se báli, aby nám nesnědli všechnu snídani, když tu bylo najednou tolik lidí. Dneska byla rozšířena o párek. Terezka si ho teda nedala, ale já ano a byl dobrý. Bohužel ze včerejšího tmavého chleba už mnoho nezbylo – podařilo se mi v košíku vyhrabat jen pár kousků. Terezka si chtěla vzít normální chleba, ale asi je to místní zvyk krájet ho snad na 2 cm krajíce. Člověk ani tak neotevře pusu!

Jelikož se nám včera nepodařilo objevit otevřený obchod, hned cestou k prvnímu cíli jsme udělali zastávku v obchodě – zde je síť obchodů, něco jako naše Jednota, a jmenuje se Mercator. Výběr v nich je docela dobrý. Nakoupili jsme jablka, vodu a Terezce tužidlo, protože to, které si vezla z domova (úplně nové), tak tomu asi ušel nějaký hnací plyn. Z tuby nevycházela pěna jako obvykle, ale pouze voda. Snad to nové bude fungovat.

Stejně jako včera, jsme museli z Pokljuki sjet dolů, do nižších poloh. Včera jsem to tak nepozoroval, asi to byl pomalejší sjezd, ale dneska už musely být brzdy dost zahřáté, páč je bylo cítit. Naštěstí na chvíli schládly během zastávky u obchodu a další sjezd nebyl tak dlouhý.

Včerejší výstup nás oba zmohl, proto byl vybrán snadnější cíl, a to procházka soutěskou Vintgar. Cesta k ní je velmi dobře značena a nehrozilo tedy, že bychom ji nenašli. Celá soutěska, nebo spíše kaňon patří do Triglavského národního parku a byla zpřístupněna již koncem 19. století. Když jsme dorazili na parkoviště, bylo tu jen pár aut a jeden autobus. Zaparkovali jsme co nejblíže vchodu – trošku zešikma, tak hned přiskočil nějaký domorodec a napomínal nás, že mám parkovat příčně, že v 10 hodin už tu bude tolik aut, že by neměla kde parkovat. Uposlechli jsme jeho příkazu a srovnali se. Koukali jsme, že ze soutěsky se už vracejí první návštěvníci. Ti to museli brát asi hopem, jinak to nebylo možné. Nedaleko od parkoviště je kasa – vstupné 4 EUR, kde jsme si také koupili pohled. Celá stezka po dřevěných lávkách má necelé dva kilometry a lze ji ujít za 30 minut, nám procházka kaňonem trvala slabou hodinku. Není kam spěchat, teda pokud zde jste ráno. Řeka Radovna, kolem které jdete má neuvěřitelnou barvu a za každou zatáčkou vás čekají nové a ještě krásnější pohledy na peřeje, blankytnou vodu, útesy nad vámi sahají až do výšky 300 metrů! Naší výhodou byla brzká návštěva. Do protivky jsme potkávali jen pár lidí z autobusu, který čekal na parkovišti. Nedokážu si představit se zde prodírat mezi davy. V určitých místech totiž má člověk problém sám projít a ne se ještě s někým míjet. Tím mizí veškeré kouzlo místa a stává se z něj masová atrakce. Něco podobného jsme zažili u Plitvických jezer, kde ovšem chodníky byly několikrát širší. Většina návštěvníků jde jen na konec, kudy se dá ještě projít po chodnících a tuším, že většina z nich se na závěrečný vodopád Šum dívá jen z lávku u kasy na druhé straně. Je to škoda … nebo dobře jim tak, že už nejdou dále? K vodopádu se totiž musí sestoupat po příkrých schodech a pak jít ještě kousek lesní pěšinou. Pohled však stojí za to. Přirozený vodopád má výšku 13 metrů. Doporučoval bych jako výbavu si přibalit pláštěnku – člověk je zde pěkně osprchován vodními kapičkami.

Našim plánem ale nebylo se vrátit stejnou cestou zpět, tedy opět kaňonem kolem peřejí. Od vodopádu jsme se vrátili ke kase a dále stoupali – nejdříve po kamenných schodech na lesní cestu a stále výš a výš. Našim plánem bylo obejít kopec Hom a dostat se tak zpět na parkoviště, kde bylo naše autíčko. Turistické stezky jsou ve Slovinsku dobře značené, má je na starosti slovinský klub turistů. V průvodci srovnávají kvalitu značení s naším. No, řekl bych, že značení je zde dobré, ale nedosahuje kvality českého. Značky se občas ztrácejí a chybí informace na křižovatkách, kam daná stezka vede a jak dlouho tam půjdete. Navíc nejsou barevně odlišeny, jako u nás (modrá, žlutá atd.), ale mají jednotnou červenou barvu,což je dost matoucí, křižují-li se jednotlivé stezky. I nám se po chvíli značky ztratili. Věděli jsme zhruba, kam jít, tak jsme neustále stoupali lesem. Asi jsme v něm nebyli sami – občas bylo slyšet z křoví slyšet přešlapování zvířete. Jen jednou sem zahlédl nohy – asi srnky. Najednou jsme v dálce uviděli světýlko! Rozuměj konec lesa a orientační bod – kostel sv. Kateřiny. Mimo něj zde byla i malá restaurace a další turisti. Založili jsme výškový tábor, spočinuli, snědli bonpar a pokračovali dál. Tady jsme ovšem narazili na zádrhel. Šipka nám sice ukázala, kde je stezka, ale ve vstupu na ni nám bránila branka. Co teď, říkali jsme si. Vše vyřešil běžec za plotem, který si branku prostě otevřel a pokračoval nerušeně dál. Jednalo se o branku proti útěku krav – spodní část byla pevná a horní se otevírala. A jsme zase o něco chytřejší. Pěšina zde šla po vrstevnici kopce Hom – po lukách s výhledem na bledský hrad a na okolní kopce. Překračovali jsme suché kravince na úzké pěšině, kochali se překrásným výhledem do údolí i na okolí horské velikány a zdolali ještě několik „protikravských“ branek. Cestou nás míjeli snad jen 3 skupinky turistů, jako jsme my. Pěšina nás zdárně zavedla do vesnice Podhom, kde jsme měli zaparkované auto. Parkoviště nebylo sice plné, jak tvrdil pán, ale aut dost přibylo. Nechtěl bych v tomto okamžiku být unášen davem v soutěsce. Posvačili jsme, odpočinuli a vydali se k dalšímu cíli.

Nedaleko ležícímu lázeňskému městu Bled dominuje hrad tyčící se nad jezerem ve výšce 139 metrů. Dá se k němu dojít pěšky, ale my zvolili motorizovanou variantu. I z parkoviště se však musí stoupat do příkrého kopce, naštěstí ne dlouho. Hrad prošel v 50. letech minulého století rekonstrukcí a z původní stavby se zachovala obraná hradba a věž. Historie hradu je však 1000 letá. Už v roce 1004 zde stávala obranná věž. Je jen škoda, že i když nechcete jít do expozice, nedostanete se bez placení ani na nádvoří. Vstupné 7 EUR nám připadalo docela vysoké, proto jsme rezignovali. Z ochozu chodníku vedoucímu k hradu je krásný výhled na Bled a jezero. Doporučuji vyšplhat se nad zábradlí na hradby, uvidíte ještě lépe. Ale toto platí jen pro silné povahy netrpící závratí.

Dnešní den jsme zakončili návštěvou lázeňského města Bledu. Nebo takový byl cíl a opět málem nevyšel. Proč? Opět díky místu na parkování. Nechápu, proč když se jedná o nejznámější slovinské město, tak domorodci nejsou schopni postavit záchytné parkoviště, kde se dá za rozumný poplatek zaparkovat. Stejně jako včera u vodopádu, tak i tady mají všechny parkovací místa zabrané hotely, restaurace a bůh ví kdo ještě. Jediné oficiální parkoviště je na druhé straně jezera, nedaleko pláže. Zde chtějí ale 8 EUR. To ať si strčí někam, což si asi myslela většina návštěvníků, soudě podle nízké obsazenosti … Cestou zpět směrem k městu jsem i přes okolní značky toto znemožňující, zastavil a udělal fotku Bledského ostrova s kostelem a s hradem v pozadí. Vysvitlo dokonce i sluníčko, tak snad bude stát za to. Ve finále se nám v Bledu podařilo najít parkoviště, nedaleko od bobové dráhy. Navíc za rozumnou cenu 2 EUR. Tak zaparkované by bylo, teď bychom si dali něco k jídlu. Počítali jsme, že zde bude trošku dráž než včera v pizzerii pod Vogelem. Našli jsme si pěknou restauraci, posadili se a čekali. Když jsme se rozhlédli, tak zde čekali i další hosté a další a další … po 10 minutách čekání, kdy si nás nikdo nevšiml, jsme zase odešli … Už jsme z tohoto města začínali být trošku znechucení. Naštěstí, mimo pobřežní promenádu, byla pěkná restaurace Chill. Tady byl jak ochotný číšník, tak dobré jídlo. Terezka si dala místní specialitu – nějaké zapečené slané štrůdlíky plněné tvarohem a já černé rizoto s chobotnicemi. Terezčino jídlo bylo vynikající, dalo by se jíst i na sladko. To mé rizoto bylo díky sépiovému barvivu skutečně černé! Ale také dobré. Po obědě jsme si to odfuněli nad přírodní koupaliště, kde jsme seděli na lavečce a kochali se výhledem na město. Oba jsme se ale shodli, že slovinská města, co jsme zatím viděli, nám nic moc neříkají …

Našel jsem v průvodci zmínku o nedalekém městě Radovljica. Jedna kniha se o něm nevyjadřovala nijak valně, druhá zase že je to město s nejzachovalejším středověkým centrem. Historie osídlení na soutoku obou Sáv je také stará už téměř 1000 let. Je dobře, že sem neproudí davy lidí a konzumní turisté nejedou dále než za Bled. Krásně se zde dalo zaparkovat – světe div se, vedle auta se zlínskou SPZ! Historické centrum není nijak velké. Jedná se o krásně zrekonstruované náměstí a kostel. Určitě také ale stojí za nahlédnutí do okolních podloubí či uliček. Zmíněný kostel byl sice zavřený, ale do interiéru se dalo nahlédnut skrze mříž. Při odpočinku ve stínu lip jsme si poslechli zvonkohru, která se nám vryla do paměti a Terezka si ji pobrukovala cestou domů.

Cestou do Pokljuky jsme se ještě zastavili v Intersparu – koupili si víno, pivo, vodu a housky na zítřek a také na pondělní cestu do Itálie. Proč housky na zítřek. Oběd nás vyšel trošku dráž, než jsme počítali, tak se zítra šetří.

Předvečeřový čas jsme strávili opět u piva v Mu Baru. Už by nám tam měli snad rezervovat stůl, jako stálým hostům. Naplánovali si výšlap na zítřek a pak hráli karty. Teda jen několik her, protože jsem ani jednu nevyhrál, odmítl jsem pokračovat.

 

FOTOGALERIE

 

 

27. června 2010: neděle
Planina Javornik – Blejska Koča
Včera jsem se zmínil o tom, že na poslední den jsme si naplánovali ještě jeden výšlap. Samozřejmě, že ne nějaký zničující, ale pěkně piánko, takové milé rozloučení s místními překrásnými kopečky a planinami, jež obklopují celé okolí hotelu. Dokonce i v turistickém průvodci, který byl zakoupen u nás byla jedna trasa, která měla za výchozí bod náš hotel. Vidíte, jak je Šport hotel slavný. Dá se od něj vyrazit do tří směrů. My vybrali asi ten nejnáročnější z nich – na Planinu Javornik a pak dále na Blejskou Koču. Respektive ta druhá část nebyla ještě jistá, poněvadž v jiném časopise se o této trase zmiňovali jako o středně těžké.

Po vydatné snídani jsme si nabalili baťůžky a foťáky, u auta nazuli sedmimílové boty, vzali hůlky a vyrazili. Nejdříve byl problém trošku s hůlkami sladit krok. Terezka si ze mě dělala legraci, že jdu jako pan továrník s hůlčičkou. Pravda, mával jsem hůlkami před sebou jako bych měl lyžařské a ne na chození po horách. Ale rychle sem vše napravil a určitě už na nás nebyl legrační pohled.

Trasa vedla kousek po příjezdové silnici od hotelu a pak po hlavní, asi 100 metrů. Z ní se záhy odbočilo do lesa na „gvozdnou cestu“, neboli lesní a následně už vše vedlo po značené stezce lesem. Lesy tady vypadají dost podobné těm našim, ale nikde nekoukal ze země ani náznak hříbku či něčeho podobného. Jediné, co bylo cestou vidět, tak bylo borůvčí, zatím však bez plodů. Asi po 30 minutách šlapání a klepání hůlkami o terén nám v cestě stála první „protikraví“ branka či spíše brána. Ne jako včera maličký průchod, ale normální, kládami zahrazený vjezd na pastviny. Chvíli po vyjítí z lesa a následné chůzi pastvinou se nám naskytl neuvěřitelný pohled – pasoucí se kravičky, několik roztroušených salaší a v dálce opět zvedající se kopce. Člověku se až nechce věřit, že mohou existovat taková místa, jakoby vytržená ze Želar nebo z dílů Četnických humoresek, který se odehrával na Zakarpatské Ukrajině. Sem bych poslal každého vystresovaného a uhnaného našince, postavil doprostřed a pak mu položil otázku, za čím se vlastně honí, co pořád stresuje ostatní, když na světě je tak krásně.

Kopce, které se zvedaly za planinou byly Debeli vrh a Lipanjski vrh. Na ně jsme neměli namířeno – mají výšku skoro 2000 metrů. Náš další cíl byl trošku v menší nadmořské výšce – 1633 metrů – Blejska Koča. Z planiny byla vidět, ale to jsme si všimli až cestou zpět. Kdyby nám ji někdo ukázal hned ráno, tak tam bychom se v životě asi nevydali! Od křižovatky s polní cestou, kde parkovala spousta aut se stezka zvedala výš a výš a stoupání bylo čím dál tím náročnější. Zde jsme ocenili hůlky, které člověku skutečně odlehčí a pomůžou mu vystoupat i strmé kopce. Celá cesta nahoru i s pauzami nám trvala cca 3 hodiny. Vždycky po nějakém podobném výstupu přemýšlím, proč se člověk na ty kopce žene, když ho tam nic nečeká. Jen prostě pro pocit, že je nahoře … to je takové zvláštní. Ve finále je každý rád, že ten který kopec zdolal a už se poohlíží po dalším.

Blejska Koča je jednou z mnoha horských chat, které jsou po slovinských, ale i ostatních, horách rozeseté. Nabízí ubytování ve 3 pokojích a pak ještě hromadnou ložnici. Stejně tak fungují i ostatní chaty – několik pokojů a pak společnou ložnici – většinou v jídelně. V sezonu prý v těchto chatách není k hnutí a jsou velmi vytížené. U chaty jsme usedli na lavičku, vybalili vlastní svačinu – housky a paštiky (Májka a Svačinka – Hamé Babice, nás už tradičně doprovází na všech dovolených). Já zašel koupit k obědu pivo Union – bohužel jsem si nevšiml, že mi jedno dali nealkoholické. Po „obědě“ jsme koupili pohled, otiskli si na něj razítka, zapsali se do knihy návštěv a vyrazili zpět. Cesta dolů ubíhala rychleji, ale zase byla náročnější na kolena. Nesestupovali jsme zcela stejnou cestou – na mapě nás zaujala značka památníku, tak jsme se vydali malou oklikou. Byl to památník padlým z 2. světové války. Pak už jsme po lesní cestě, kolem salaší a odpočívajících krav a opět po lesní cestě došli znaveni k hotelu. Nožičky nás řádně bolely. Terezku kotník, má ho nateklý od nějakého hmyzího kousance a mi přibyl na noze řádný puchýř. Chůzí se mi spíše už propíchl a z paty mi trčel cár kůže. Je zvláštní, že krom mírného tlačení sem necítil žádnou bolest, jinak bych si otlačené místo přelepil náplastí.

Zpět v hotelu jsme byli po třetí a zbylé odpoledne jsme využili k odpočinku po náročné túře. Sbalili jsme se, zkoukli dva díly seriálu, odnesli věci do auta, trošku to tam pouspořádali, zaplatili účet v recepci a těšili se na večeři. Oba jsme měli hlad jak vlci.

Dnes už nás zde v hotelu zbylo jen pár, stejně tak na večeři bylo obsazených jen několik stolů. Jelikož zítra jedem ve 3 ráno, tak nám přinesli ještě „balíček“ na snídani – či spíše balík! Plnou igelitku ovoce, chleba, paštiky, jogurtů, medu, marmelády, že to budeme jíst ještě na Korsice. Přeložili jsme vše do ledničky a také ji zanesli do auta.

Jak už sem psal, zítra vyjíždíme po 3. hodině ráno a čeká nás dlouhý den plný přesunů – do Livorna, pak trajektem do Bastie a následně přes Korsiku do Carghese, kde budeme do soboty bydlet. Když vše dobře půjde, měli bychom tam dorazit po 8. hodině večer!

 

FOTOGALERIE

 

 

28. června 2010: pondělí
Goreljek – Livorno - Carghese
Budík zvoní, byť příjemnou známou melodií ze Slunce, seno, jahody, ale ve 2:30 ráno není žádný podnět ke vstávání příjemný. Ani ten dnešní nebyl. Ale zase na druhou stranu se člověk těší na další místo, kde trávíme letošní dovolenou – ostrov Korsiku. Věci jsme měli sbalené a přenesené v autě už ze včerejška, a tak zbývalo jen pár drobností a baťohy. Trošku sem se bál, aby paní z recepce nezapomněla nechat klíče ve dveřích hotelu a my se tak mohli dle domluvy dostat ven. Přes noc v recepci nikdo není a asi horko těžko bychom se někoho dovolávali. Naštěstí, to už sem se díval dopředu, přímo z recepce vede ven okno, kterým by se dalo vylézt. Dveře jsme však našli odemčené. Z recepce nás ještě zarazila barva parkoviště, které bylo osvíceno bílou halogenovou zářivkou a tak to vypadalo, že je venku sníh. To byla i Terezčina reakce. Na chvíli ve mně také hrklo. Pak se nám zdálo, že jsou zamrzlé skla auta – opět jen rosa. Venku bylo ale pouhých 11 stupňů, tak věci v chladničce (přinesli jsme včera) byly krásně vychlazené a mohly jsme je tak bez problémů převézt. Jak už sem se zmínil v počátku – na ledničce přestalo fungovat napájení na 12V – jede jen chvíli a pak se lednička vypne. Proto jsme ji přepnuli na 220V a zapojili do měniče napětí, který vozíme v autě. Takto fungovalo vše bez problémů.

Noční cesta přes Slovinsko byla bez problémů, nejezdilo ani moc aut – tyto jsme potkali až u Jesenice. Panoráma Julských Alp nám na rozloučenou osvěcoval měsíc – téměř v úplňku, tak to bylo velmi romantické rozloučení. Po přejezdu do Itálie nám začala fungovat zapůjčená navigace. Ne že bychom ji nějak nutně potřebovali, ale člověk má aspoň představu o čase dojezdu do cíle. Jediný problém dělal navigaci vloni nově otevřený úsek dálnice u Mestre. Zde jsme podle ní jeli chvíli po poli. Posnídali jsme mezi prvníma zákazníkama v Autogrilu – v 5 ráno zde moc Italů nebylo. Pocvičili jsme si také trošku svou italštinu a pochopili, že krosánt je v Itálii brioche. Zase jsme o něco chytřejší. Také jsme u snídaňové zastávky řešili, zda natankovat nebo jet dál. Zvolili jsme druhou variantu a to nám způsobilo trošku břichabol. Když už dojezd na zbytek benzínu v nádrži klesl na 80 km, sjeli jsme na benzínku. Ale ouha! Byla zavřená, natankovat šla pouze nafta. Trošku mi z toho vyschlo v krku, protože další benzínka byla až u sjezdu na Benátky, kam jsme díky nově přistavěnému obchvatu nezajížděli, ale naopak se naše cesta odkloňovala. Ubíhající kilometry k dalšímu místu, kde se dalo natankovat jsem přímo hltal očima a neustále kontroloval snižující se počet kilometrů. Naštěstí tato čerpací stanice byla otevřená a my mohli po natankování v klidu pokračovat dál.

Do přístavu v Livornu jsme dorazili kolem 11 hodiny, čili v dostatečném předstihu. Před námi byly asi 4 auta – z čehož jedno české. Parkovací plocha u mola byla ovšem nekrytá. Pomohli jsme si zástěnou na přední sklo a pak karimatkou z podobného materiálu – na boční dveře. Takto jsme zkoukli jeden díl seriálu. Loď dorazila na čas – ve 12:30 a ani nevypadala, že je plná. Stejně tak množství aut zde čekajících na nalodění nevypadalo nijak strašně. Mimo osobáky zde bylo několik karavanů a dva polské autobusy. Před naloděním nám ještě nalepili cedulku s čárovým kódem a nějakým číslem. Také bych málem zapomněl – z roku 2008 jsme měli žlutou nálepku Sardegna Ferries, tu jsme ještě v přístavu nalepili a doufali, že nám ji doplní o korsickou variantu s rokem 2010.

Na lodi bylo dostatek místa k sezení či ležení a i my si našli příjemné na sedačce. Načež začali hlásit, že je možno za 25 EUR si koupit kajutu s oknem. Cena se mi nějak nezdála, ale na recepci mi ji potvrdili – 25 EUR za kajutu je velmi dobrá cena. Aspoň tak řeší situaci, že si ji běžně lidi na den neberou a oni tak nevydělají nic, když ji nabídli za takový malý peníz, nechali jsme se zviklat. My měli kajutu 818, na 9 patře s výhledem na nekonečné moře. Ospršili jsme se, zalehli, početli a krásně si odpočinuli. To jsme ještě netušili, co nás na Korsice čeká! 45 minut před připlutím do Bastie nás začali budit a upozorňovat, abychom 30 minut před přistáním kajuty opustili. Zbylý čas jsme strávili v místnosti, kde jsme si prve vyhlídli místa. Terezka si četla a já koukal z okna. Trošku se mi také začínal ozývat puchýř na patě ze včerejška. Nová kůže na ráně praskala a celá pata mě pálila.

Vylodění v Bastii bylo 15 minut před plánovaným přistáním a to v 17:15. Říkal sem si – dobrých 15 minut, když naše cesta končí na druhé straně ostrova. Bohužel pondělní podvečer v Bastii je ve znamení jedné velké zácpy a než se nám přes sérii kruhových objezdů podařilo dostat mimo město, uteklo více jak 30 minut. Najednou se navigace ztratila a následně měla tendenci nás hnát jinou cestou než jsme si mysleli, že pojedeme. Já měl v paměti že by se mělo jet na Ajaccio, navigace však tvrdila že ne a že je nutno jet přes hory. Jak já, tak i Terezka jsme uvěřili, navíc po konzultaci s mapou jsme uznali, že má „Pepina“ - naše navigace pravdu. To byla ovšem chyba. Pravda, scenérie to byly nádherné, ale ruce mám ještě teď ukroucené od volantu. Jet nějakých 180 km víc jak 4 hodiny bylo i na mně hodně! Oba dva jsme měli po příjezdu do Carghese rozhoupané žaludky. Překonali jsme také nejvýše položený přejezd na Korsice – Col de Verghio ve výšce 1477 metrů. Zde je také lyžařské centrum!

Během cesty jsme ještě dostali hlad. Bohužel silnice přes hory nevedla jediným větším městem. Pouze jedna z vesnic – Calacuccia byla na mapě vytištěna tlustě. Pravda, byly zde restaurace, ale nám stačil k jídlu nějaký sendvič. V jednom baru na nás koukali jak na vrahouny, div že nezačali vytahovat bambitky. Ve druhém už byla paní přívětivější – po dotazu na sendvič nám francouzsky vysvětlila, že máme jet na konec dědiny a tam že u benzínky je restaurace, kde sendvič dostaneme. Ono místo nevypadalo dvakrát přívětivě a pokud by nám vůbec nabídli něco k jídlu, zřejmě bychom pochybovali o stáří a původu nabízeného pokrmu. Proto jsme zvolili večeři z vlastních zásob. Zastavili jsme kousek dál nedaleko oslíků, ve stínu nějakého stoletého stromu a namazali si pár chlebů medem. Ještě že nás v tom Slovinsku tak dobře vybavili.

Ještě když se vrátím k cestě – jedinými souputníky nám byly krávy, býci, telátka, prasata. Domácí zvířata totiž na Korsice žijí naprosto volně a pohybují se svobodně, kam je nožky zavedou, aby měla dobré maso. Všechna tato zvířata mají sice na uchu značku, ale nedokážeme si představit, jak je ten který majitel získává zpátky. Prasata zde žijící bych ještě rozdělil na běžná růžová, pak taková ta šedá a poslední bych nazval terénní – mají šíleně dlouhé nohy. Vypadají spíše jako kříženec prasete a telete.

V Carghese jsme apartmány Maina našli snadno – od roku 2007 je nikdo nepřemístil :o). Dle domluvy, že přijedeme pozdě, měla být na některém apartmánu cedulka se jménem. Nebyla. Naštěstí na ubytovacím poukazu bylo číslo na majitele. Od minula sem si pamatoval, že nemluvil moc anglicky, ale co už teď. Do telefonu mě utvrdil, že mluví jen korsicky a francouzsky, ale že manželka anglicky umí. S tou jsem se naštěstí domluvil a za chvíli už jsme byli ubytovaní. Majitel bydlí někde nedaleko.

Honem jsme nanosili věci z auta do apartmánu a šli se projít k moři, abychom uklidnili rozbouřené smysly ze 4 hodinového přejezdu hor. Hovorem do Česka jsme zjistili, jak se odborně jmenuje „zelenka“ na rány – na můj puchýř a tuto zkusíme zítra sehnat v lékárně. Po návratu jsme trošku uspořádali věci v apartmánu, povlíkli postel a po příjemné sprše se na ni svalili. Zítřejší program musí být odpočinkový!

 

FOTOGALERIE

 

 

29. června 2010: úterý
Carghese – Piana - Porto
Dnes budík nezvoní … ložnici máme oknem na parkoviště a tak abychom mohli mít přes noc otevřené okno, zavřel sem okenici. Přes tu sice proudí vzduch, ale moc světla neprojde. Proto jsme spali skoro až do 8 hodin. Ale jak sem říkal včera, dnešní den musí být odpočinkový! Nějaký program určitě najdeme. Nejdříve jsem se však vydal do obchodu ve vesnici nad ubytováním – autem, s mojí porouchanou patou bych tam šel asi dlouho. Nakoupil jsem bagetu a čerstvé krosánty k snídani. Nedaleko byla lékárna. I když jsem tušil, že anglicky tu nikdo nebude umět, zkusil sem štěstí. „Rukama – nohama“ jsem paní vysvětlil co vlastně potřebuji, napsal jsem i název na papír. Očividně tušila co potřebuji, ale nic podobného zelence jsme nenašli. Nabídla mi nějakou hojivou mast, desinfekci a náplasti. Byl sem rád, že se mi i přes jazykovou bariéru věnovala a snažila pomoci. Tak sem poděkoval a slíbil, že se poradím a přijdu.

Snídali jsme na terase s výhledem na moře a okolní palmy. Pohodička, relax, žádný spěch a ani stres. Přitom, mezi nechtěným rozlíváním čaje po mapě, stole a do bot, jsem zvolili dnešní program – nedaleké městečko Piana, skalní útesy Les Calanches a město Porto. Ještě před tím, než jsme vyrazili z Carghese, zastavili jsme se v lékárně a zakoupili všechny propriety na léčbu paty. Paní nám nabídla i vodě-odolné náplasti, abych mohl vlézt do moře.

Kousek výš píšu, že městečko Piana je nedaleko. Je to relativní pojem. Na Korsice nenajezdíte moc kilometrů. Vzdálenosti mezi místy by se zde měly udávat v čase. Bylo by to přesnější. Cesty, kterými zatím jezdíme jsou klikaté víc jak housenka. Z jedné strany moře a z druhé strany skála. Piana je milým, ale trošku ospalým městem, kterému dominuje kostel a malé náměstí s bary a obchůdky. Jinak nás v něm nic nezaujalo. Dramatičtější je spíše příjezd k němu – kostel a domky ve svahu působí velmi impresivně. Doporučuji než se dlouho courat po městečku, vydat se po silnici č. D824 směrem k Plage d´Arone. Ne se koupat, i když kdybych neměl rozedřenou patu, tak si vlezu s chutí do moře. Cesta vede podél útesů padajících dolů k moři a ze spousty míst je krásný výhled jak na Golfe de Porto, tak na Capo Rosso a i pláž, kde končí silnice, byla velmi milá. Není odsud jiné cesty než opět vystoupat do Piany. Jak říkám, až se člověk vrátí z Korsiky, tak bude mít od kroucení volantem svaly na rukou jako pepek námořník. Z Piany ovšem začíná další impozantní část pobřeží – kamenné útvary Les Calanches. Za každou zatáčkou, za každým metrem se panorama mění. Naštěstí 99% aut zde jede krokem a neustále se kochá výhledem. Jsou zde i místa, kde lze bezpečně zastavit a fotit či jen tak koukat. Být zde na začátku května, necháme se určitě zlákat i některou zde začínající turistickou stezkou a objevíme další, určitě krásné zákoutí Korsiky.

12 km úsek skalních útvarů je zakončen městečkem Porto. Jako centrum turistického ruchu funguje asi od 50. let minulého století. Před tím zde stála pouze janovská strážní věž, dnes muzeum. Porto není zase až tak krásným místem, pláž je jakoby betonová – jsou na ní oblázky, zaparkovat zde není kde a domy se zde tísní ve svahu jeden na druhý. Mezi atrakce patří zmíněná janovská věž, akvárium a také to, že odsud vyplouvají lodě na výlety kolem pobřeží. My jsme se zde nezdrželi nijak dlouho. Dali si k obědu zmrzlinu, koupili pohledy a vyrazili zpět do Carghese. Dneska se nám už nechtělo nikam dál zajíždět.

Úterní, odpočinkové odpoledne trávíme na terase u kávy a ovocného salátu. Já píšu zápisky ze včerejška, plánuji program na další den a Terezka si čte. Za chvíli vyrazíme do obchodu nakoupit nějaké dobroty k večeři.

 

Po nákupu, kdy jsme se trošku rozšoupli, Terezka rozdělila proviant, abychom s ním vydrželi až do konce pobytu na Korsice. Ve srovnání s Itálii nám zde připadá vše extrémně drahé. Aby kilo obyčejných goldenů (jablek) stálo skoro 3 EUR/kg, je i pro nás hodně. Neuvědomuji si, že by někde bylo takto draho.

Večeře se skládala ze dvou druhů sýra, oliv (samozřejmě s peckou), pršutu, cizrny, rajčete a bagety. K tomu jsme si koupili ještě korsické bílé víno – ročník 2008, Reserve du President, chardonay. Bylo dobré, ani kyselé, ani sladké. O tomto jsme snili ve Slovinsku – ne že by nám vadily servírované večeře, ale tam to byla masovost, zde jsme si mohli konečně vychutnat chvíle na terase a nerušeně ujídat z talíře svým tempem a k tomu popíjet víno.

Dneska sem měl také tušení, že se mi bude dařit v kartách. I Terezka se divila, že chci po minulé zkušenosti dobrovolně hrát karty. A skutečně se mi dařilo! Skončilo to 6:1 v můj prospěch. Ale to byla jen taková světlá chvilka, příště zase určitě budu prohrávat.

 

FOTOGALERIE

 

 

30. června 2010: středa
Carghese – Corte - Ajaccio
Dnes budík zvoní … ale nikdo si ho nevšímá. Teda ano, vypnul sem ho a zase pokračoval ve spaní. Vzbudili jsme se až skoro v 8 hodin! Dneska je obloha zatažená. Večer, když zapadalo sluníčko, tak se ztratilo v mracích nad janovskou věží. Byla to taková předzvěst změny počasí. Nám ale mraky nevadily, spíše naopak, vedro a ostré sluníčko nevyžadujeme ani jeden. Asi mnoho známých a členů rodiny nechápe, když se ptá, jak daleko jsme bydleli od moře, jaká byla pláž a tak podobně. Toto jsou pro nás (prozatím) naprosto nepodstatné informace. Ležení na pláži je pro nás naopak trestem a ne odpočinkem. Ležet můžeme u bazénu doma a nemusíme jezdit kus světa …

Po obvyklém ranním nákupu rozšířeném o salát a mortadelu na sendviče, jsme si vychutnali snídani na terase. Neustále nám zde zpívá nějaký ptáček – sedne si na dráty elektrického vedení a prozpěvuje. Jestli nám nadává či svolává další ptáčky na hostinu to nevíme. Ale drobků po nás má vždycky víc než dost. Nakrájet čerstvou bagetu bez drobení prostě nejde, proto ji také krájíme venku.

Dnešní plán bylo město Corte, ležící ve vnitrozemí Korsiky. Čistého času asi 2 hodiny jízdy a vzdálenost asi 130 km. Na Korsice nelze počítat vzdálenosti na kilometry, ale na čas … to už se ale opakuji. Pobřežní silnicí jsme se dostali do nám již známého městečka Sagone. Proč známého? Je to místo, kde jsme se v pondělí večer konečně vyloupli ze 4 hodinového přejezdu horského hřebene. Dneska jsme si ale pobřeží řádně užili – člověka to neustále nutí zastavovat, fotit, kochat se a dalekohledem pozorovat co se děje na vzdálených místech. Mimo malebný Sagonský záliv nás nejvíce zaujal kopeček se stromy a keři ohnutými ve směru vanoucího větru – od moře. Pod pojmem „ohnutý“ si asi vybavíte jen nakloněný. Zde to ale neplatí – na stromech a keřích jako byste viděli plastický model vzdušných proudů. Škoda, že toto plochá fotografie není schopna zachytit, to člověk musí vidět.

Ze Sagone cesta pokračovala na Ajaccio a odsud dále do vnitrozemí. Přesvědčili jsme se, že je to daleko kvalitnější silnice a po této se budeme v sobotu brzo ráno vracet do Bastie. Sice se také kroutí a klikatí, stoupá a klesá, ale je širší a lze po ní jet rychleji. Lemují ji jak kaštanové háje, tak obrovské larycijské borovice staré až několik staletí a vysoké 40 – 50 metrů. Je to úchvatný pohled na kmen takového obra – samozřejmě když se na něj díváte při obcházení, ne když jste okolo něj omotání autem …

Na cestě horami nás zaujala želví rezervace. Zde se bohužel platí dost vysoké vstupné – 9.50 EUR a tak jsme se jen otočili a pokračovali dál. Nedaleko, dle mapy, stojí menhir. Hledali jsme hledali a našli. U začátku stezky k němu vedoucí je však informace, že menhir je 6 km daleko a dojít k němu trvá cca 3 hodiny. Vzhledem k mému obutí do nazouváků kvůli stále zalepené patě toto nebyl dobrý nápad. Tak jsme využili zastávku jen na vyčurání a šli zpátky k autu. Potkali jsme zde nějakého francouzsky mluvícího turistu, který po stezce přišel, studoval mapu a pak se vracel zpět a něco na nás drmolil francouzsky. Bohužel ani jeden nevládneme tímto jazykem, tak jsme nevěděli co chce. Snad nám neříkal, že jsme mu očurali chodník …

Nejvyšší místo na silnici je průsmyk Col de Vizzavona ve výšce asi 1200 metrů. Bohužel je zde nevzhledné parkoviště, proto jsme jeli dál. Výhled na zasněžený vrcholek Monte d´Oro (2389 metrů, pátý nejvyšší vrchol ostrova) jsme si vychutnali z jiné zastávky. Kromě silnice, po které jsme jeli se pod námi najednou objevila nová, kousek jsme po ní i jeli, a také vede nahoru do Bastie. Tak nám trošku unikal význam stavění nové silnice, když kousek nad ní je cesta pěkná a bez výmolů. Celou trasu se vedle nás také vinula trať železnice – zde je úzkorozchodná. I tunely mají takové směšné, úzké. Škoda že jsme neviděli žádný vlak.

Nedaleko vesnice Vivario stojí na kopci rozvaliny pevnosti Fort de Pasciolo. Vesnice navíc leží na trase známé turistické trasy GR20. Tato měří více než 200 km a ke zdolání je třeba cca 12 dnů. A navíc zde stojí starý železniční most – Ponte Vecchio projektovaný Eiffelem. Těsně pod ním je novější, z roku 1999, silniční most o délce 200 metrů a překlenující údolí ve výšce 137 metrů.

Ještě před Corte jsme zastavili na odpočívadle a rozbili náš piknik – dnes jsme neponechali nic náhodě – ráno jsme nabalili ledničku máslem, salátem, mortadelou, vodou a nealko pivem. Po „obědě“ a finálním sjezdu se už před námi otevřelo městečko Corte, náš dnešní cíl. Opět se musím vrátit k tomu, že abychom strávili hodinu v jiném městě, musíme jet více než 3 hodiny autem!

V Corte jsme chvilku hledali místo na zaparkování, objeli snad půlku města až se „vmáčkli“ do placeného místečka – 1 EUR za 2 hod. Od místa parkování bylo co by kamenem dohodil do starého města. Už když jsme sjížděli z kopce směrem ke Corte, párkrát oblohu proťal blesk a okolní nebe mělo dramatickou barvu. Terezka sice nevěřila, že přijde bouřka, ale já jen tiše doufal, že to stihneme pak zpět do auta nebo někam, kde se schováme. Corte je malé městečko jehož centrum vlastně sestává z jedné dlouhé ulice, kterou lemují obchody, restaurace a banky. Po oleštěných kočičích hlavách jsme vystoupali do horního města na vyhlídku zvanou Belvedere. Je odsud krásný výhled na nedalekou citadelu, město a okolí.

Cestou zpět jsme nakoukli ještě do kostela Eglise de l´Annunciation z roku 1450. Byl neobvykle otevřen – na Korsice jsou stále všechny kostely zavřené, a brzy jsme pochopili proč – konal se zde pohřeb, tak jsme se rychle vytočili a pelášili pryč.

Na hlavní ulici nás zaujal krámek s pohledy. Koupili jsme si na památku a také na poslání známým a rodině. Bohužel paní neprodávala známky, prý na poště, že směrem dolů. Tak co teď? Vydali jsme se tím směrem a ještě jednou zkusili štěstí v trafice – stejný výsledek. Ale kde ta pošta tedy je? Na ulici jsem oslovil ještě jednoho domorodce a ten nás také poslal dále. Naštěstí na konci ulice byl ukazatel. Pohledy byly zachráněny – pošta objevena a známky koupeny. Teď už ale začalo krápat a my byli ještě několik ulic od auta. Doběhli jsme do něho ale tak tak.

Před výjezdem z Corte jsme ještě natankovali. Paní se zde neustále snažila zprovoznit terminál na platbu kartou. Jednou, nic … podruhé jsem už na zákaznickém „pultíku“ zkusil zmáčknout OK – jako výběr jazyka a vše fungovalo. Kdyby mi toto řekla hned, nemusela se s tím tak trápit. Přitom jsem se ptal, jestli mám zmáčknout OK. Ani se na mne nepodívala a nic neřekla. Sice neumím francouzsky ale každému Korsičanovi bych nařídil alespoň základní lekci angličtiny.

Z Corte jsme odjížděli opět stejnou silnicí. Chvíli nás doprovázel déšť, pak se ztratil. V některých vesnicích bylo mokro, někde zase sucho. V Bocognanu jsme zastavili na parkovišti, abych vyfotil tu dramatickou scénu zatažených hor. Ani sem si nevšiml, že mezi horami je pásek blankytně modré oblohy!

Před návratem do Carghese jsem se ještě po americku, rozuměj z auta, podívali do Ajaccia, hlavního města Korsiky. Na náš vkus moc lidí a velký ruch. Ale jinak město pěkné.

V Carghese jsme zaskočili koupit jogurt nebo zakysanou smetanu, protože cestou jsme koupili brambory – tyto byly dneska k večeři – speciální korsický recept: v krámku u silnice koupíte korsické brambory, v obchodě zakysanou smetanu, protože kefír Korsičané neznají. Zakoupenou smetanu smícháte se slovinským jogurtem, který byl součástí snídaňového balíčku. Brambory uvaříte ve vodě ze studánky nedaleko Vizzavony. Servírujete na loupačku se sardinskou solí (před dvěma lety koupenou) a jogurtosmetanovou dobře vychlazenou zálivkou. Dobrou chuť! Korsické kaštanové pivo Pietra si dejte raději až po večeři, nebo se z jogurtu můžete připo …

Jelikož zde nemám připojení k internetu a jediná možnost, jak zápis nahrát na stránky je přes mobilní připojení, není zápisek tak často aktualizován jako ze Slovinska. Navíc jsem včera strávil asi hodinu nastavování a přeinstalováváním programu na připojení. Měnil sem neustále na mobilu operátora, zkoušel přidat a odebrat zařízení, měnil sem můj a Terezčin mobil. A nic. Až když jsem rezignoval a vyzkoušel vše naposledy, tak sem se připojil!

 

FOTOGALERIE

 

 

1. července 2010: čtvrtek
Carghese – Sarténe - Bonifaccio
Dnes neřešme zda budík zvoní nebo nezvoní … no dobrá, plán je dlouhý, tak zvonit musel. Je to týden co jsme vyrazili na naše putování končinami známými i méně známými. Vždycky, když jedu do zahraničí – buď na dovolenou nebo pracovně, přemýšlím, jak se asi museli cítit dávní cestovatelé. Ať už vzpomenu nedávné – pány Zikmunda a Hanzelku nebo ty minulé, jichž je plná historie. Vyráželi do míst neznámých, mnohdy ani nezmapovaných. Dneska, v době Google maps se podívám kam jedu, na GPS si zjistím trasu a dobu dojezdu, na internetu si přečtu jaké to tam je, prohlédnu si fotky jiných apod. Tak si někdy říkám, jak jsme vlastně ochuzeni vším tímto od toho pravého dobrodružství …

Ale zpět k dnešnímu dni. Jak už víte, tak překonat na Korsice 200 km vzdálenost je mnohdy úkol na 4 – 5 hodin. Stejně tak i dnešní cíl – překrásné město na vápencovém útesu, na jihu Korsiky, co by kamenem dohodil do sardinské St. Teresa di Gallure, je na tom podobně. Jinak se tam ale člověk nedostane a návštěva místa stojí za to.

Po brzké snídani – byl jsem mezi prvními dnešními zákazníky v obchodě, jsme sbalili ledničku, vodu a vyrazili směr Ajaccio. Tuto trasu už dobře známe a tak jsme nezastavovali na „kochání“. V Ajacciu jsem nějak špatně odbočil a díky tomu nás cesta zavedla do supermarketového předměstí a následně po šipkách „centre ville“ k pobřežní silnici, kde jsme se už chytili a pokračovali dále. Kolem Ajaccia, hlavního města jižního departmentu vede krátký úsek dálnice – směrem na letiště a pak na Bonifaccio. Ve srovnání s neustále se klikatícími silnicemi je to lahůdka pro řidiče a autíčko také! Celkově bych mohl říct, že i silnice v kopcích (směrem na jih) a dále poblíž Bonifaccia připomínají ty italské – širší a ne tak se vlnící. Ale zase si nedělejte iluze, že by to byl americký typ silnice – jako když střelí …

Mírným stoupáním jsme se dostali asi do nejvyššího místa silnice č. N196 do Col St. Georges ve výšce 757 metrů a po chvíli odbočili směrem k pramenu Fontaine d´Altaccia – bohužel byl asi vyschlý, tak jsme ho nenašli. Po této silnici jsme pokračovali dále do vesnice Santa-Maria-Sicché. Vesnice je malebná, ale ničím zvláštním by se nevyznačovala, kdyby se zde nenarodila Corsova manželka Vannina d´Ornano. Starý kamenný dům, který pro ni nechal Corso postavit v roce 1554 zde stojí dodnes, byť ve zchátralém stavu za což může požár kovárny, která kdysi zabírala spodní patro domu. Terezka omylem z Corsa udělala Casanovu a z kovárny hospodu. Ale i tak byla projížďka vesničkou a hledání domu zajímavé a nic tomu neubrala na kráse, právě naopak :o).

Kousek za vesničkou jsme se zastavili u místního hřbitova. Když to shrnu, tak dnešní den byl také prohlídkou korsických hřbitovů – zde, v Sarténe a Bonifacciu. Musím podotknout, že místní díky kamennému podloží nezakopávají mrtvé do země, ale stavějí jim „vícelůžkové“ hrobky. Rakve jsou zde ukládány do takových jakoby „šuplíčků“. V průměru 8-10 na hrobku. Zajímavý způsob, ale jak říkám, zde to asi jinak nejde. Před jednou z hrobek byla spousta keramických a mramorových destiček – jakoby malé knížky nebo vzkazy od pozůstalých. Z nich lze poznat, co zesnulého bavilo.

Přichází poledne a my přijíždíme do městečka Olmeto … a stojíme. Díky nesmyslenému systému dvou semaforů na hlavní ulici stojíme na konci městečka a popojíždíme dál a dál. Projet asi 400 metrů nám trvalo skoro 30 minut! Zespoda navíc vždy jelo minimálně 20 aut a od nás jen pár 4-5. Hrozil sem se cesty zpět, tato však byla už v pohodě. Mimojiné – Olmeto má také krásný hřbitov na svahu s „výhledem“ do údolí. Olmeto také bývalo oblíbeným centrem umělců – pobýval zde známý tvůrce veselých limeriků Edward Lear. Vesnice byla na útesu vybudována jako útočiště před neustálými nájezdy pirátů v 15. - 17. století. Místo je také neblaze proslulé krvavými vendetami, jež některé z nich se odehrály ještě ve 20. století. Na protějším kopci je také rozvalina hradu ze 14. století – Castello della Rocca.

Konečně jsme se prokousali zácpou a sjíždíme dolů k Proprianu – přímořskému městu, které kromě přístavu, pláží a hotelů nemá návštěvníkovi našeho rázu co nabídnout. Teda mohlo by – záchodky. Bohužel, nenašli jsme je ani u benzínky a ani v supermarketu. Kde ti všichni turisté chodí na záchod? Asi jako my – najdou si kryté zákoutí. Někdy je ale umění takové místo najít.

Před námi se na svahu objevilo městečko Sarténe se svými věžovými domy. Při hledání parkoviště jsme jej téměř celé projeli a až na závěr u mostu, výjezdu z města, našli pěkné místečko. Nejkratší přístupová cesta do historického centra vede po strmých schodech stoupajících kolem vyhořelého domku – návštěvník tak může nahlédnout jak to vypadá uvnitř těchto věžových domů. Město má nevlídnou image - „obývané démony“. Proč? Bylo neustále pod nájezdy pirátů, vládl zde krutý rod Sgio (nepoddal se Janovanům) a v 19. století zde byly na pořadu dne krvavé vendety. Domy mají velice málo oken, jsou spojeny balkony přes které se dá přejít a vstupní dveře byly původně až v prvním patře. Do domů se vstupovalo po žebřících, které bylo možné v případě ohrožení velmi rychle odstranit. Jako další obrana proti nájezdníkům sloužily určitě i úzké uličky, zapletené tak, že není problém se v nich ztratit. Centrálním bodem historického jádra je náměstí Place Porta s kostelem Eglise Ste-Marie. Nakoukli jsme do kostela, procourali uličky, koupili pohled a vypravili se pomalu k autu. Ještě nás čekalo 60 km. Na výjezdu z města jsme zastavili – opět u hřbitova, abychom se pokochali celkovým pohledem na staré město.

Začali jsme hledat místo, kde by se dalo zastavit – ne kvůli záchodům, ale na pořádání obědového pikniku. Za chvíli bylo nalezeno – v olivovém háji nedaleko prodejny korsických produktů a restaurace. Ve stínu, bohužel i vedru, jsme poobědvali. Jakoby mávnutím proutku se krajina změnila – připomínala více sardinskou, skály nebyly tak špičaté, silnice byla rovnější a dalo se po ní jet rychleji. Také jsme narazili na les korkových dubů. Tento byl však v minulosti celý spálen – stojí zde jen, jako monumenty události, zčernalé kmeny. Korkový dub má asi dost silnou schopnost regenerace a tak na spoustě z nich už rašilo nové listí.

Poslední vyhlídkovou zastávkou před Bonifacciem byla obrovská žulová, narůžovělá skála Lion de Roccapina, zvětraná do tvaru lva. Pod ní je malebná pláž a záliv Golfe de Roccapina, který byl svědkem ztroskotání lodi Tasmania. Tato ztroskotala 17. dubna 1887 na skaliscích Des Moines. Loď vezla šperky – dar od indických rádžů anglické královně. Truhla byla prý 8x cennější než celá loď. I když byl poklad po nějaké době nalezen, nikdy se z něj nenašel váček z diamanty. Podle legendy jej ukradl bandita Barrittonu, který se skrýval poblíž této skály.

Město Bonifaccio patří ke skvostům Korsiky. I když cesta do něj je dlouhá, doporučuji ho navštívit. Leží na nejjižnější části Korsiky na vápencových, bílých útesech, které jsou působením eroze vytvarovány do neuvěřitelných tvarů. Tvarování určitě není u konce a kdo ví, jak budou skály vypadat za několik století. Bonifaccio si díky své izolovanosti a také blízkosti italské Sardinii zachovává spíše italský ráz. Město má také skvělý přírodní přístav – v trhlině v útesech, který mu zajistil osídlení jíž v dávné době.

Abychom ušetřili nožičky po dlouhé cestě, opět jsme sledovali cedulky na parkování až v „horním městě“. Už když jsme si říkali, že asi skončíme na hromadném parkovišti dole, podařilo se nám jedno místečko najít. A navíc nedaleko vstupní brány do města. Hned zkraje jsme si dali zmrzlinu, jako odměnu za tuto dlouhou cestu – Terezka jen červenou a já míchanou s vanilkovou. Trošku jsme se zorientovali podle nepřesné mapy v průvodci a nejdříve vystoupali kolem kaple sv. Rocha (nebo Hrocha, jak jsem mu říkal) na městské hradby – je odsud krásný výhled na bílé útesy a skálu Grain de Sable ležící níže. Jak jsme cestou zpět zjistili, platí se zde vstupné. Nu což, pošetřili jsme. V kase nikdo nebyl a cestou zpět nás také nikdo nezastavil. Kolem kostela Ste-Marie Majeur, renesančních domů spojených zvláštními „tunýlky“ (pro odvod dešťové vody a stabilizaci budov) jsme se dostali k Aragonským schodům. Na rozdíl od mé minulé návštěvy nebyl dostatek sil k jejich zdolání. Závěr prohlídky byl Cimetiere Marin (Námořnický hřbitov), koupení pohledu a honem do auta. Jak jezdíme po Korsice s vypnutou klimatizací, tak teď jsme si ji hned pustili a užívali si těchto výhod. Hned byla cesta zpět pohodlnější a připadala mi i rychlejší.

Při zpáteční cestě jsme ještě navštívili archeologické naleziště Filitosa. Cesta sem z hlavní silnice klesala opět neuvěřitelnými serpentinami a já jen v krytu duše doufal, že toto nebudeme muset šplhat zpět! Za 6 EUR / osobu jsme navštívili areál prehistorického naleziště, které má dějiny staré více než 8 000 let. O původních obyvatelích moc nevíme a to právě přidává na mystičnosti místa … proč zde stavěli menhiry – zvláštní lidské postavy s meči a dýkami. Navíc místo bylo veřejnosti skryto až do 40. let minulého století. Areálem se vine stezka, nevynechá žádný z důležitých artefaktů. Vše je navíc dokresleno relaxační hudbou. Díky naší návštěvě v pozdních večerních hodinách jsme zde nezakopávali o davy turistu a mohli si to tak více užít. Jen kdyby nebylo takové vedro … dneska je stále kolem 28 – 31 stupňů.

Čas pokročil a nás čekala ještě dlouhá cesta do Carghese. Vesničkami kolem řeky Taravo jsme se dostali zpět na hlavní. U pramene sv. Jiří opět nabrali do prázdných flašek vodu. Dnešní zásoby vody byly malé a oba jsme měli už jazyk žízní vyplazený až na vestě. Po hlavní silnici cesta rychle uběhla. Teda já to trošku zdržoval focením „krvavého“ západu slunce nad Sagonským zálivem.

Do Carghese jsme dorazili v 9 večer, unavení, zpocení a hladoví. K večeři Terezka naservírovala studený bramborový salát – zbytek brambor ze včerejška, jogurt a ledový salát. Byl vynikající a osvěžující! Na závěr dne jsme si u svíček dali dvě hry žolíka a svalili se do postele.

 

FOTOGALERIE

 

 

2. července 2010: pátek
Carghese
Poslední den na Korsice se nikam nechystáme. Podle toho vypadalo i naše ráno. Žádné rychlé vstávání, žádný stres či spěch. Prostě si užíváme se vším všudy. Bylo to znát i v obchodě – na rozdíl od minulých dní zde bylo více lidí.

Jestliže mluvíme o odpočinku, pak k němu patří i „plazení“ (tzn. ležení na pláži). Jsme pátý den u moře a zatím jsme ho viděli jen z okýnka auta nebo když jsme se šli kochat krásným výhledem. Vlastně hned první večer po příjezdu jsme se vypravili projít na pláž, abychom trošku uklidnili smysly po „šíleném“ přejezdu hor, ale to byla tma a moře jsme vlastně ani pořádně nezahlédli. Takže vzhůru do toho! Nabalili jsme tašku, nahodili plavky a vyrazili. Mimo nás zde nebylo mnoho „plazičů“, teprve se scházeli. Byl jsem překvapený, že v moři plavaly igelitové pytlíky a sem tam další nepořádek. Dvě „plazičky“, než vlezly do moře, pytlíky sbíraly. My si pro vstup vybrali místo, kde odpadky neplavaly. Voda byla akorát na osvěžení, teploučký Indický oceán to ale nebyl :o). Vstup do vody je zde také dost prudký – metr a půl od pláže a už sem nedosáhl. Osvěžení to bylo velmi příjemné. Na pláži jsme pobyli asi do jedné hodiny.

Ještě sem vyzkoušel nepromokavé náplasti, které jsme zakoupili v úterý v lékárně. Odřená pata už je víceméně zarostlá novou kůží, ale zcela zahojená ještě není, takže jsem si náplast dal. Systém je to chytrý, ale tak na rovnou plochu – třeba na ruku nebo místo, které se neohýbá. Ne na patu nohy. Během několika vteřin sem byl bez náplasti. Slaná voda naštěstí nepálila. Tak sem to víc neřešil.

Po „plazení“ jsme se vrátili do apartmánu a dali si k obědu ovocný salát s jogurtem. Osvěžující to dobrota. Zbytek odpoledne jsme strávili čtením a já psal zápisek ze včerejška. Také jsme konečně naplánovali místo našeho pobytu v Itálii. Původně tím měl být Janov a okolí. Dneska jsem ovšem v časopise History opět četl o Lago Trasimeno – původním místě, kam jsme chtěli hned z počátku jet – Hanibal zde svedl jednu ze svých bitev. A tak mi jezero zase začalo vrtat v hlavě. Kouknul sem do mapy a zjistil, že je blíže Livornu než Janov. Domů to odsud nebude také zase tak daleko a myslím, že po zbytek dovolené zde budeme mít jak a čím vyplnit program! Také doufáme, že zde nebude takové horko jako máme u moře. Přeci je to trošku v horách. Sladká voda jezera je nám také bližší, než slaná mořská, kterou nevyhledáváme. Kempů by zde měl být také dostatek.

Kolem půl páté jsme nasedli do auta a vypravili se nahoru do města. Zajeli jsme na benzín a pak se přes hlavní ulici vrátil zpět ke Sparu, kde jsme zaparkovali. Carghese nemá moc pamětihodností – dva kostely, hlavní ulici, přístav – to je vše. V krámku se suvenýry jsme koupili pohled a dále se chtěli zastavit na hranolky a crepes (palačinku). Bohužel se hrál nějaký fotbalový zápas, a tak všechny rozumně vyhlížející restauračky byly plné fanoušků koukajících na přenos v televizi. Tak jsme zůstali bez ochutnávky těchto francouzských specialit. Proto jsme se vrátili k obchodu, nakoupili nějaké dárečky a machiové pivo Colomba. Prozatím jsme pili jen kaštanové Pietra. Toto je slabší a světlejší. Ale chuťově velmi dobré, takové nasládlé.

Po večeři – snědli jsme zbytek přídělu, jsme se sbalili, co nebylo třeba odnosili do auta a já dle domluvy s majitelem apartmánů šel pro kauci 150 EUR. Nebyl doma a jeho manželka mi řekla, že nemůže vrátit kauci, když jsme ještě v apartmánu. Tím mě namíchla. Slíbila však, že jakmile majitel přijede, tak že přijde a domluvíme se. Naštěstí před chvíli dorazil. 150 € by nám chybělo.

Terezka naplánovala detailně cestu až do přístavu – přes zapůjčenou navigaci. Vyrážíme zítra nejpozději ve 3:30. Dle navigace trvá cesta necelé 3 hodiny. Bohužel po zkušenosti z místních silnic si dáváme ještě hodinku navíc. Raději počkáme v přístavu na loď – loď na nás určitě ne! Cestou se chceme zastavit u pramene nabrat vodu a pak už hurá směr Itálie, kde konečně upotřebíme naše pracně získané jazykové znalosti, byť zatím značně omezené.

 

FOTOGALERIE

 

 

3. července 2010: sobota
Carghese – Bastia – Lago Trasimeno
Jak jsme si letos pochvalovali, že na úvod dovolené nemusíme vstávat brzo – většinou vyrážíme kolem třetí nebo čtvrté ráno, tak ve finále je to ještě „horší“. Nějak se letos stalo pravidlem, že vstáváme o půl třetí, abychom stihli trajekt. Tentokrát nám odplouvá z Bastie v 8:30 hod. Naštěstí žádný další trajekt nebo přesně určený čas bytí na místě nás nečeká.

Po rychlém dobalení zbývajících věcí, nanošení do auta vyrážíme skrze noční pobřeží přes Sagone, Ajaccio, Corte až do Bastie. Cesta docela utekla. Moc aut jsme nepotkávali. V horách před Corte jsme ještě zastavili u již vyzkoušeného pramene a nabrali do prázdných flašek vodu. Jakmile se blížila Bastie, nad mořem už vykouklo sluníčko a jemně osvětlovalo krajinu svými paprsky. Na druhou stranu se proti němu nejelo zrovna nejlíp a tak jsem byl rád, že jsme po šesté hodině stáli v přístavu. Naše molo jsme našli bez problémů. V přístavu stály už další lodi – Moby odjížděl do Livorna v 7:30 a pak další trajekt v 8:30 do Savonny. V našem „směru“ ještě moc aut nestálo. Dnešní čekání mi připadalo jako nekonečné. Zkoukli jsme dva díly seriálu, posnídali buchtu ze včerejška a čekali a čekali a čekali. Sluníčko už bylo vysoko a v autě nám bylo docela teplo. Jakmile odplul trajekt Moby, tak do vedlejších pruhů pustili auta cestující také s námi do Livorna, tak bylo jedno jak brzo je člověk v přístavu. To nás, kteří jsme přijeli mezi prvními lehce namíchlo.

A naše lodička už připlouvá. Jela přes noc, ale i tak mohli dorazit dříve. Proč? Proud aut vyjíždějící z lodi se mi zdál nekonečný. V jednom okamžiku jako by jezdily snad dokola. Trvalo asi 40 minut než byli všichni venku a my mohli začít najíždět. Naneštěstí nás „regulovčík“ v přístavu díky boxu na střeše postavil mezi náklaďáky a karavany. Proto nejdříve jeli ostatní pruhy a my pořád nic. Až když jsem chtěl vyjet z řady – kolem nás projížděly auta s boxy ve stejné výšce, tak nejdříve regulovčíci naznačovali, že ne, ne a pak najednou jo. Přes počáteční nervozitu jsme byli ale rádi za to čekání. Proč? Nejdříve na lodi totiž nakládali „mezipatro“ - tzn. nízké patro jehož nájezd se zvedá. Pak až nás. A díky tomu jsme stáli velmi blízko výjezdu. Mezipatro se vykládá jako poslední, protože nájezd do něj je hydraulický a nelze jej sklopit, dokud nejsou vyložena všechna auta ze spodní části lodi, a být půl hodiny v autě v nesnesitelném vedru, které v podpalubí panuje není žádná výhra. Na rozdíl od pondělní plavby byl trajekt úplně plný a toto bylo znát i na úsporném nakládání aut – v místě, kde běžně stojí 3 řady aut jsme byli ve čtyřech, napasování tak těsně, že ani nešlo pořádně vystoupit a mezi auty bezpečně projít. Terezka se vysoukala přes místo řidiče a už jsme hledali cestičku mezi auty a hurá z toho vedra v podpalubí. Naše dveře jsou 3G, to si musíme zapamatovat, jinak hrozí, že naše auto nenajdeme :-)

Už předem jsme se domluvili, že si opět koupíme kajutu. Jelikož jsme jeli sobotním trajektem, trošku jsme se obávali, bude-li k dispozici a za jakou cenu. Nečekali jsme jako minule až nabídku kajut vyhlásí rozhlasem a šli přímo na recepci. Super! Kajuty byly a opět za 25 EUR. Dnes jsme vyfasovali kajutu č. 626 na 7. patře. Výhled z ní nebyl jako minule, navíc okno bylo na venkovní palubu, kudy chodil personál lodi. Ale to nám nevadilo. Zatáhnout závěs, honem do postele a spát! Oba jsme to potřebovali. Vzbudilo nás až hlášení, že za hodinu budeme v Livornu. Tuším trajekt vyplouval skoro s hodinovým zpožděním a teď to vypadalo, že ho skoro stáhnul. Naložili jsme věci opět do baťohů, oblíkli se a šli čekat do baru. Opět velký rozdíl oproti minulé plavbě. Vzhledem k pospávajícím cestujícím, jež mnohdy zabírali více než jedno sedadlo, byl problém najít místo k sezení. I na chodbách se cestující váleli jako bezdomovci, tohle je opravdu nedůstojné cestování. Navíc, když jsou kajuty tak levné, jako dnes, není důvod, proč si ji nepronajmout. Vejdou do ní pohodlně 4 osoby, prospí se, odpočinou, mají svou sprchu (samozřejmě ručníky a mýdlo) a také toaletu. Prostě pohodlí jednoduchého hotelu. Zbývající dobu jsem strávil u kávy a Terezka čtením knížky.

A už je tady Livorno! Nemá smysl jít čekat na vpuštění do garáže dopředu. Stejně Vás tam nepustí dříve, než je loď zakotvená v přístavu. Proto jsme v klidu seděli. Jen místo našeho parkování bylo úplně na druhé straně lodi. Jak sem psal výše, auta byly na sebe napasované tak těsně, že někteří nemohli ani nasednout a museli čekat než jiná auta zase vyjedou. Když do toho připočítáte jedince, kteří nezodpovědně přijdou na poslední chvíli, blokují všechna auta za sebou a musí se kvůli nim čekat, pak z toho vzniká dobrý zmatek a tlačenice. Není divu, každý chce z toho vedra v podpalubí vypadnout. I my byli rádi, že jsme venku! Tady se poprvé projevilo, že jsme již v Itálii, při tom čekání na opozdilce se někteří neudrželi a nervózně mačkali klaksony, jako by to snad pomohlo uspíšit.

Venku nebylo o moc chladněji, ale člověk mohl pustit klimatizaci. Díky tomu cesta směr Florencie a pak dále na Lago Trasimeno utíkala rychle. U Livorna se jede kus po neplacené dálnici. Dneska mi připadalo, že placený úsek je velmi krátký – také cena tomu odpovídala – jen 7 EUR. Pro srovnání – cestou ze Slovinska nás dálnice stála 34 EUR. Na oba dva přišel hlad. Ale kde se najíst? McDonaldy Italové moc kolem dálnice nemají a neustále jsme míjeli jen jednoduché benzinky bez možnosti občerstvení. Měli jsme chuť na hranolky a pořádný hambáč... Až se před námi objevil větší Autogril. Podobný nápad jako my dostali asi všichni cestující po Itálii. Na obrovském parkovišti nebylo možné najít místo a tak sem zůstal stát tak trošku mimo oficiální značení. Když sem se rozhlídl kolem sebe, tak sem nebyl jediný. Zaparkováno je a vzhůru na jídlo. Bum! Když jsme vyšli ven, tak nás málem kleplo – venkovní teplota 36 stupňů je už trošku znát. Dneska bylo extrémní vedro. Ve spodním patře – Autogril – byla hromada lidí, fronty několikrát zatočené. Všiml sem si, že v horním patře je Burger King. Zamířili jsme tam. Není to sice oblíbený McDonalds, ale nepohrdneme tím. Bohužel Terezčin sendvič nebyl nic moc. Já si dal rolku podobnou „wrapu“ co dělají u konkurence, ta docela šla, ale ke konkurenčnímu produktu měla také daleko. Zbylo nám docela dost hranolků, tak jsme si je zabalili „na horší časy“ a vyrazili na další cestu.

Cesta z Livorna k Lago Trasimeno nebyla moc dlouhá – tuším něco málo přes dvě hodiny. Italská dálnice, jak ta placená, tak i neplacená (méně kvalitní – u Livorna a pak u Lago Trasimeno) nebyla rovněž zacpaná. Kolem 4 hodiny odpoledne se už před námi objevila daná odbočka a my sjeli k tomuto umbrijskému jezeru, kde jsme hodlali strávit několik dalších dní. Čekalo nás nyní nalezení kempu. Podle automapy jich zde moc není, ale tím jsme se nenechali nijak rozhodit. První kemp, kousek od sjezdu z dálnice, jsme proto přejeli bez povšimnutí, přece nebudeme bydlet hned pod dálnicí. Za chvíli byl před námi další – název ne zrovna přívětivý – Lido Trasimeno. Bohužel nebo naštěstí byl zavřený, zpustlý. Na další jsme narazili v městečku Castiglione del Lago. Nebyl obsazený, parkovat se dalo u stanu. Namísto pláže bylo zorané pole – jako že pláž. No pojedeme ještě dál a uvidí se. Abych to urychlil – další kempy – jeden 4*, neznámo kolik hvězdový a 2* - v žádném z nich bohužel není možné parkovat autem u stanu. Musíte vjet, složit věci a odjet na parkoviště. A ještě v jednom případě platíte za parkování! Nehoráznost! Nemám slov pro tento způsob. Je mi to jasné, že takto chtějí do kempu dostat více stanů. Vloni jsme se s tímto setkali na Elbě a myslel sem, že je to jen tamější způsob. Bohužel nebyl. Zkoušeli jsme různé „finty“ např. že zaplatíme jakoby za extra stan. Paradoxem je, že kemp není plný, tak nevidíme důvod, proč uplatňovat něco podobného. Když bychom přijeli karavanem, tak zabíráme místo stejně jako auto plus stan. Podobně jako na Elbě jsme už začínali být zoufalí. Tam jsme tuším projeli 6 kempů a našli ubytování. Zde už to byl sedmý a stále nic. Dokonce v nás začalo hlodat, jestli jsme neudělali chybu a neměli jet raději k Janovu, jak bylo původně naplánováno. Trošku nám svitla naděje u 2* kempu – v recepci zde byl mladý kluk a když jsme na něj vybalili italštinu, tak se zaraženě ptal, jestli mluvíme anglicky. Byl to Polák. Konečně kemp, kde se dá parkovat autem u stanu! Působil na nás ovšem ponuře. Únava z hledání nás značně nahlodala, ale nedaleko byl další kemp – Kursaal, proto jsme si řekli, že ještě koukneme tam. A to bylo dobře. Devátý kemp se zvláštním názvem Kursaal byl tím pravým. Parkování s autem u stanu, spousta krásných míst ve stínu, elektřina a bazén. V areálu navíc stojí hotel, proto je kemp nevelký, takový komorní. Hosté jsou z 99% Holanďani, proto nehrozí, že by nám zde nějaký Čech rozuměl.

Vybrali jsme místo, vyplnili papíry a honem postavit stan. Od loňska jsme to ještě nezapomněli. Vše bylo připraveno snad během necelé hodiny. Splavení jak myši, neustále bylo 34 – 36 stupňů, jsme na sebe hodili plavky a rychle do bazénu. Jeho chladivá voda na nás působila jako balzám!

No a co s večeří? Zásoby žádné a nejrychlejší možnost je restaurace v hotelu. Málem jsme však byli bez ní. Dle slov číšníka je nutno mít rezervaci. Naštěstí stůl pro dva byl volný. Dali jsme si stolní víno, není rozumné si dávat v Itálii pivo – zaplatíte za něj pomalu víc jak za celé jídlo, vodu a z jídelního lístku si objednali rizoto s plody moře a tagliatele s krevetama a fazolkama. Před námi byly asi další objednávky, proto nám jídlo přinesli až po 40 minutách. To nevadilo, užívali jsme si večera při víně a toskánském chlebu – hnusném, nesoleném! Objednané jídlo bylo dobré. Vyplázli jsme 30 EUR a šli se projít kousek po vesnici, kde je kemp – Passignano sul Trasimeno. Chodník je zde ovšem krátký a byť bylo skoro 10 večer, provoz neslábl. Usadili jsme se proto na lehátka u jezera a poslouchali večerní zvuky a pozorovali připlouvající a přeskupující se kačenky s mláďaty na hotelové pláži. Mají tady zřejmě noclehárnu a takhle pozdě večer si spolu gagají, neposlušní se nahánějí a budí ty ospalé, kteří jim zase odpovídají a napomínají je hlasitým gagáním :-)

Když už jsem nakousl vybavení kampu, tak kromě bazénu je zde k dispozici také asi 10-ti metrová pláž jezera, která vypadá značně nevábně – bahnitě a nikdo se zde nekoupe. Dále je zde výše jmenovaná restaurace, pěkná, malá a útulná. Za rozumnou cenu se zde dá najíst, na české poměry dobře na italské teda nedostatečně, protože tříchodové menu dle jídelního lístku by přišlo na pěkných pár eur. Každý den však vaří „meníčko“ sestávající se ze tří chodů a podle toho, co jsme viděli včera, to běžný konzument zvyklý na studenou večeři v 18:00 (jak jsme zvyklí z domova) nemá šanci spořádat! Meníčko stojí kolem 20 €, což je cena průměrná a k množství jídla dokonce výborná. Dále v kempu najdete nezbytné toalety, sprchy, prádelnu a umývárnu nádobí, vše pěkné, nové, funkční a na záchodech jsou dokonce prkýnka (automaticky se zvedající a čistící se)!!! Dalším nepostradatelným místem kempaře je market. Tento je snad jako jediný opravdu nedostačující, špatně vybavený, pečivo dostanete nejpozději v 16 hodin, pak už nic. Navíc paní vůbec nedodržuje předepsanou otvírací dobu, což je značně nepříjemné. Dále kempaře zajímá zajištění a přístupnost ledničky, nebo aspoň mrazáku. Toto je naštěstí zabezpečeno, ale pouze uvnitř minimarketu s pochybnou otvírací dobou, což je značně omezující. Naštěstí člověk v recepci Vám obchod na požádání otevře.

Na závěr dnešního dne jsme se také domluvili, že zítra maximálně využijeme toho roku studia italštiny a budeme se snažit mluvit co to půjde italsky. Sami jsme zvědaví. Unavení uléháme po jednom díle seriálu na nafukovačku, která se zdá zatím býti v pořádku!

 

FOTOGALERIE

 

 

4. července 2010: neděle
Lago Trasimeno - Cortona
Dobré ráno kempe! První noc nebyla nic moc. Proč? Z několika důvodů. Asi prvním z nich byla zima. Večer jsme uléhali jen tak nalehko v pyžamu a přikryli se prázdným povlečením na peřinu, které jsme používali na Korsice. Tam nám stačilo, byť se jednou stalo, že jsem se přikryl svým a pak ještě v noci sebral Terezce. Ta pak prý chodila kolem postele a hledala, kde by asi tak mohla být její přikrývka. Dokonce prý pojala tušení, že se s ním v noci někam vypravila a nechala ho tam – jako náměsíčná. No odpověď byla jednoduchá – já se do něj zabalil. Ale zpět k první noci u jezera Trasimeno. Připravili jsme se i na variantu, že nám bude zima – spacáky jsme měli ve stanu, dokonce vytažené z obalů – strčili jsme si je pod hlavu jako polštáře. Když na mne přišla zima, použil jsem můj na přikrytí nás obou. Bohužel to není dekový spacák, tak není možné ho zcela rozepnout. Terezka, jak na sobě ucítila teplý spacák, tak už asi neměla důvod tahat svůj z pod hlavy. Proto jsme se dělili o jeden. Dneska večer už hned lezu do svého spacáku, abych se kvůli tomu nebudil. A co dalšího se dělo v noci? Včera jsme dali zbylé hranolky od Burger Kingu pod auto, aby nám nesmrděly v autě. V noci jsem slyšel neustálé šuchtání a rachtání, ale nedokázal sem to identifikovat a spojit si s pytlíkem hranolků. Až ráno, když sem vykoukl ze stanu byly tyto vytaženy zpod auta a částečně „nabourány“. Asi dotyčnému tvorovi také nechutnaly, tak zbytek už nechal.

Vzbudili jsme se kolem 6 hodiny, kdy bylo venku už docela světlo a dohadovali jsme se, co nám to tady teče za potok!? Žádného jsme si nevšimli, navíc náš stan leží uprostřed kempu. Jezero žádné vlny nemá, takže není vůbec slyšet. Byl to zvláštní pocit, stále bylo hodně zřetelně a blízko slyšet, jak teče potok. Až později dopoledne jsme zjistili, že domnělý potok je ve skutečnosti vodou z bazénu protékající filtrací.

Vstávali jsme kolem 8 hodiny a já hned vyrazil do marketu na pečivo, abych nějaké ještě dostal. Jak jsme psali včera – tento je nedostatečně zásobený a o tom jsem se přesvědčil i dneska ráno. Měl jsem i strach, aby zde bylo k dostání jiné, než nechutné toskánské pečivo. Naštěstí mi paní nabídla bagetu. Ta nebyla jako korsická, ale poživatelná ano. A tak jsme si mohli vychutnat snídani. Navíc ráno pofukoval větřík, tak po trošku divoké noci začínal den slibně. Ještě než jsme vyrazili do „světa“ kolem jezera, chtěli jsme do mrazáku v obchodě dát zmrazit vložky do ledničky a také jedno pivo. Bohužel byť mělo být otevřeno, nikdo zde nebyl. Zaskočil sem se optat pána na recepci, ten mi naštěstí ochotně obchod odemkl a já mohl nechat vložky namrazit.

Plán na dnešní den nebyl nijak náročný. Teda nechtěli jsme aby byl. Po včerejším dlouhém putování a stavění stanu se nám nikam daleko nechtělo. Předpověď počasí jsme také neznali, ale nevypadalo, že by se mělo výrazně ochladit. A co tedy s načnutou nedělí? Do kostela v tuhle pokročilou hodinu asi ne! Raději vyrazit do umbrijské a také částečně toskánské krajiny. Jezero jsme si objeli včera při hledání kempu, je zde jen několik míst, která člověka zaujmou, zbytek vyplňují malebná políčka se slunečnicemi, olivovníky a pohledy na jezero. Stejnou cestu jsme proto neopakovali. Po severní straně jezera jsme dorazili do přilehlé vesničky – Passignano Sul Trasimeno. Je to novější město se středověkým centrem. Dneska se zde odehrával nějaký vodácký festival – když jsme projížděli městem, procházel zde průvod s vyzdobenými loďmi a sportovními týmy. Nezastavovali jsme zde a pokračovali směrem na Tuoro dále. Právě někde poblíž Tuoro, nejspíš u Sanguineta (Místa krve), je lokalita, kde byli Římané poraženi v roce 217 př. Kristem Hanibalem. Tato je zaznačena i na mapě. Shodou okolností se o této události zmiňuje i článek z aktuální čísla History. Tím více je pro nás (oba jsme si článek se zaujetím přečetli) lokalita jezera Trasimeno zajímavá. Dle pověsti byla bitva tak strašlivá, že po 3 dny byly vody nedaleké říčky zbarveny do ruda. Odtud získalo své pojmenování.

Ale to už se odkloňujeme od jezera a z Umbrie jsme v Toskánsku. První co nás zaujalo byla vesnice Pierle a pevnost nad ní – Rocca di Pierle. Bohužel jako většina místních pevností, je i tato ve zuboženém stavu a tak nepřístupná. K této se však alespoň dalo dostat, nasát atmosféru středověku a představit si, jak asi žili tehdejší hradí páni. Neméně byly zajímavé i domky k pevnosti přiléhající.

Nedaleko se nachází Cortona – historické centrum ležící na kopci, je už z dálky nepřehlédnutelné. Díky své poloze, jako například Urbino, je doprava ve městě omezená. Návštěvník musí nechat auto na parkovišti u městských zdí – Etruských zdí a městem se pohybovat pouze pěšky. Nebylo by ani technicky možné projíždět úzké a strmé uličky! Po hlavní ulici vystoupáme na Piazza della Republica, kterému vévodí obrovské schodiště a prázdný Palazzo del Comune. Prozkoumali jsme okolní uličky, kterým mimo restaurace vévodí také nezapomenutelné obchůdky se starožitnostmi a galerie. Městečko má trošku jiný duch než ostatní podobná města, kde přes suvenýry a rozložené stoly a židličky restaurací se nedostanete k památkám nebo je nemůžete nerušeně vyfotit. Nahlédli jsme také do jednoho z mnoha antikvariátů a zkoukli noviny z roku 1918, zvláštní pocit. Na závěr procházky jsme zašli na obídek do restaurace v boční uličce. Já si dal pizzu a Terezka salát caprese, prohodili jsme si to, abychom ochutnali každý kousek. Když jsme do restaurace přišli, nebyl zde nikdo. Když jsme odcházeli, už bylo plno. Naštěstí jsme vystihli ten správný okamžik, jinak bychom čekali na oběd zase hodinu. A co víc? Právě zde jsme si vše objednali v italštině a také se naučili další důležitou frázi!

Před návratem do auta jsme ještě nakoukli z městských hradeb na jezero a z druhé strany do toskánské krajiny. Už výše jsem psal, že město obklopují etruské zdi. Najdete zde však více památek dokazující přítomnost Etrusků – např. vodní nádrž u městské brány nebo nedaleký etruský hrob, kam jsme se také vypravili. Ještě před tím nás však zaujala Medicejská pevnost nad městem a kostel. Sem se naštěstí nemuselo ve 34 stupňovém vedru pěšky. Okolí kostela nabízí procházku v chladivém stínu cypřišů a také krásný výhled na pevnost a okolní krajinu. Není tedy nutno stoupat výše k pevnosti samotné. Myslím si, že stejně jako ostatní památky podobného rázu by byla zavřená.

O to zajímavější je sestup – míjeli jsme obrovský dóm pod námi a z vyhlídky je také vidět prazvláštní hřbitov. Pod kopcem jsme se vydali po směrovce vedoucí k etruskému hrobu a po chvíli hledání jej našli. Je to otevřená štola vytesaná do skály s nápisem, kterému jsme nerozuměli. Bohužel nic víc se zde nezachovalo.

Našim posledním cílem, kvůli stoupající teplotě jsme neměli sílu na víc, bylo centrum Castiglione del Lago. Dle průvodce nemá jeho historické centrum co nabídnout ve srovnání s ostatními městečky. Dle mého názoru není špatné, jen vás zde otravují prodavači místních produktů. Ve městě je snad 10 stejných obchodů, tak vás každý láká do toho svého, dokonce nabízí ochutnávku produktů, do které Vás nutí docela nevybíravým způsobem. Snad bychom se i zašli do některého z nich podívat, ale přehnaný zájem prodavačů lovících na ulici, nás dokonale odradil. Zkraje města jsme nakoukli do kostela – snad prvního, ve kterém byl chládek. Po hlavní ulici jsme prošli až ke Lví pevnosti z roku 1247. Zde je možno za poplatek 4 EUR vyjít na hradby. My raději zůstali v místě, kde je nyní otevřené divadlo a zaposlouchali se do hudební produkce jednoho z návštěvníků (hrál na kytaru a zpíval tklivé písně). Při tom jsme dopíjeli ledovou tříšť zakoupenou po cestě do pevnosti.

Při návratu jsme koupili pohlednici a podrobnější mapu Umbrie, abychom se neztratili. Cestou zpět jsme ještě zajeli k místním marketům, které by měly být otevřeny v neděli – ano, ale pouze dopoledne, do 13:00 hod. Doufali jsme, že nakoupíme aspoň nějaké pečivo v obchodě v kempu. Paní zde měla posledních 5 housek. Jinak bychom asi zhynuli hlady. K tomu jsme zakoupili rajčata a mozzarellu. Paní pohotově zdarma dodala pár lístků bazalky, která jí roste v květináčích před obchodem spolu s hortenziemi. Tak byla večeře zajištěná. Vyzvedli jsme zmražené vložky do ledničky. Pak jsme se ještě do obchodu vrátili – potřebovali jsme nějak vyřešit mrazící náplň ledničky, tak jsme dali do tašky balík piv – kozlíků z domova a tyto se přes noc krásně namrazí a tak snad vydrží lednička se studeným obsahem. Dokoupili jsme si také dvě místní piva k večeři.

A hurá do plavek a do bazénu, vždyť na to se celý den těšíme. V pozdním odpoledni (po 17 hodině) už v bazénu téměř nikdo není, většina hostů toho má asi dost za celý den. Řádně se vyčvachtáme a zchladíme. Natáhli jsme se na lehátko a zaposlouchali se do vášnivé debaty vedle nás sedících Italů. S radostí shledáváme, že některá slova nám nejsou cizí, bohužel však nedokážeme dát dohromady smysl jednotlivých vět, snad i proto, že mluví rychle... Přemýšlíme nad textem na pohlednici, kterou chceme poslat naší paní učitelce italštiny z jazykové školy Mervin. Nakonec se shodneme, že nejlepší bude to napsat česky a pak přeložit nanečisto do italštiny.

Tak se i stalo. Po osprchování ještě před večeří dává Terezka dohromady jednoduchý text pozdravu. No snad se paní učitelka italštiny nezhrozí, co jsme si to po roce studia v jejím kurzu dali dohromady a příjme nás zase od září.

Jednoduchá ale vydatná večeře sestávající z domácího salátu Caprese (rajčata, mozzarella, bazalka) a housky z obchodu, doplněná místním pivem nás zcela zasytila. Já píšu zápisek, Terezka čte History a nečeká nás nic jiného než zalehnout do spacáků a popřát si dobrou noc!

 

FOTOGALERIE

 

 

5. července 2010: pondělí
Castel Rigone – Gubbio – Grotte di Frasassi
A máme tady další ráno u jezera Trasimeno! Vítej jezero … jen tomu sluníčku trošku domluv, aby tak nepálilo. Už jsme s Terezkou pojali myšlenku, že bychom se namísto italštiny měli raději učit norsky nebo finsky a raději jezdit někam na sever. Budeme muset naše jazykové kurzy přehodnotit. Ale zpět k jezeru a současnému dění u něj. Na rozdíl od včerejška jsme se vyspali lépe. Po běžné ranní hygieně jsem zaskočil do mini-pidi marketu nabídkou připomínající obchody za hluboké totality a chtěl po paní chleba. V 8 hodin ráno měla už bohužel pouze jen jakousi placku, které říkala ciabatta. No, tento pojem ve mně asociuje něco jiného. Ale vzal sem zavděk i tímto posledním kouskem. Bohužel, když jsme ji chtěli krájet, tak nůž vypovídal službu. Odebral sem se proto do marketu nedaleko kempu. Zvenčí vypadal ne nijak velký, ale nabídkou předčil snad i Tesco! Mimo dobrého chleba (bagety) sem zde koupil i extra mrazící vložky do chladničky a sprchový šampon. Tímto okamžikem využíváme kempový krámek pouze pro uložení a vyzvednutí věcí z mrazáku.

A co s načatým horkým dnem? Včera, po návratu z Cortony jsme byli uvařeni jak raci. Celý postup výletu na dnešní den jsme proto přehodnotili. Během snídaně já zvolil cíle a Terezka naplánovala trasu. Nejdříve vyrazíme do horské vesnice Castel Rigone, následně do údajně nejstředověčtějšího města Gubbia a na závěr do jeskyní Grotto di Frasassi (na tyto nás nalákala opět naše p. učitelka italštiny, když nám někdy v půlce školního roku donesla malý letáček).

Abychom to dnešní horko vydrželi, před odjezdem jsme si skočili na chvíli do bazénu. Voda je po ránu příjemně chladivá. Hned se člověk cítí lépe. Dalším krokem, jak horko přežít je jezdit se zapnutou klimatizací. Nejsem toho moc příznivcem, zvláště když se často zastavuje. Z důvodu zachování zdraví – neuvaření, vyzkoušíme dneska tuto variantu.

Silničky stoupající od jezera nás zavedly do prvního cíle – horské vesnice Castel Rigone. Pod kostelem Madonna dei Miracoli jsme opustili vychlazené auto a vydali se na prohlídku vesnice – kostela, jejího středověkého centra a také kouknout z výšky do okolí. Při kontrolo GPS lokátoru, jestli zapisuje polohu mne čekalo nemilé překvapení – z nějakého důvodu se vyresetoval a vymazal celou paměť. Nebylo to z důvodu přeplnění paměti – i tak zde mám navoleno, aby přestal zapisovat a ne vše smazal. V minulých dnech se stávalo, že namísto, aby blikal symbol vybité baterky, blikal nápis na displeji a lokátor nebyl naladěný na satelit. Tak snad nemá žádnou závažnou chybu. Plyne z toho poučení – stahuj uložené pozice do počítače každý den! Hořce jsme skousli tuto skutečnost a vydali se na prohlídku. Uličky vesničky se postupně zužují a klikatí kolem maličkého náměstí. Naprosto každého asi uchvátí nespočetné množství kytek, kterými jsou domy vyzdobeny. Podařilo se nám projít labyrintem historického centra a po „vyhlídkové“ terase, ze které není nic vidět se vrátit ke kostelu a následně na parkoviště. V průvodci Rough Guide se o kostele nevyjadřují nějak pozitivně, čemuž ani jeden nerozumíme, protože kostel se nám oběma líbil. Už dříve se nám stalo, že se zde autor nad něčím rozplývá a toto je naprostý propadák, na druhou stranu zajímavé a ne tolik zprofanované místa neuvádí.

Abychom se vyhnuli jen hluchému přejezdu do Gubbia, zvolili jsme boční silnici. Za každou zatáčkou na nás opět čekala překrásná zákoutí místní krajiny – políčka, slunečnice, cypřiše, kopečky … Posledně jmenované – kopce, jsou zde v Umbrii, ale i v Toskánsku zvláštní. Téměř na každém z nich stojí nějaká pevnost nebo větší dům. Navíc Terezka našla na mapě po trase hrad. Naneštěstí i tento byl obýván. Nejeli jsme až k němu, ale nová střecha a dva satelity mluvily za vše. V Umbertide jsme doplnili autíčku palivo a za nedlouho dorazili do Gubbia.

Budu-li citovat průvodce, pak je Gubbio město s nejvýraznějším středověkým charakterem ze všech umbrijských měst. Na to sem se velmi těšil. Ale přijíždíte-li k městům v Umbrii, tak jejich středověké centrum je už viditelné z dálky na kopci. Zde nic. Vjeli jsme do Gubbia, projeli kus a stále nic. Začínal sem být trošku .. ale najednou jako když mávne proutkem! Na svahu proti Vám se objeví Palazzo dei Consoli ze 14. století. Nemůžete jej přehlédnout, je to středobod města s 98 metrů vysokou zvonicí. Naše srdce zaplesalo! Jedno parkoviště je před městskými branami nedaleko římského amfiteátru a druhé za hradbami. Na to druhé potřebujete parkovací hodiny, kde si vyznačíte dobu zaparkování. Hodinu zde lze stát zdarma. Pravda, dobu zaparkování jsme trošku upravili, hodina by nám asi nestačila, ale nevěřil bych tomu, že zrovna zde, v Itálii, bude někdo toto pedantsky kontrolovat … navíc přes poledne. Z parkoviště vede tunel do města a přilehlá ulička, mapa a Terezka nás zavedla na centrální náměstí Piazza dei Quaranta Martiri s kostelem San Francesco (zavřeným) a krásným výhledem na středověké centrum. Vedle náměstí stojí ještě Loggia dei Tiratori, z něhož je nyní autobusové nádraží. Náměstí je pojmenováno na památku 40 občanů zastřelených zde v roce 1944 Němci.

Honem z rozpáleného náměstí do úzkých a stinných uliček. Mají jediný problém – vedou strmě do kopce. Nám to zase až tak nevadilo, ale potkali jsme paní, která šla nejdříve dolů a následně nadávajíce nahoru. Trošku problém, když něco zapomenete a musíte se potom pro to vracet. Za chvíli jsme dorazili na Piazza Grande – náměstí, kde stojí výše zmíněná dominanta města – Palazzo dei Consoli a naproti němu Palazzo Pretorio. Udělali jsme pár fotek a pokračovali dále k Duomu. Smířili jsme se se stoupáním, ale najednou před námi byla odbočka na „výtah“, skutečně výtah, žádná lanovka. Tato vede na druhé straně města. Nu což, klimatizovaný tunel nás k němu dovedl, nasedli jsme a byli zvědaví, kam že to vlastně dojedeme. Konečná je u vstupu do Museo Diocesano, ale chodbou lze projít do Duomo – katedrále s krásným vitrážovým oknem. Průvodce opět této stavbě nevěnuje téměř nic, namísto jiným, nesmyslným místům ve městě, velké odstavce. Kousek od východu z kostela je terasa s vyhlídkou na celé město pod námi a malým občerstvením – dali jsme si zde něco malého k snědku, spočinuli ve stínu, udělali pár fotek a postupně sešli ulicí Via dei Consoli k Fontáně bláznů – Fontana dei Matti. Říká se o ní, že když ji třikrát obejdete, tak se zblázníte. Nevím … já to zkusil a je mi najednou nějak lehce … (kecá, nezkusil, nepustila jsem ho :-)) Nedaleko stojí také Bargello – středověká policejní stanice.

Ještě musím zmínit místní slavnost, která se odehrává každý rok v květnu. Předloni jsme navštívili Sienu a zde se odehrává Palio, nejznámější ze slavností – koňské závody. V Gubbiu mají Corsa dei Ceri. Soutěží většinou tři týmy, kdy každý z nich nese trám – ceri. Prý má představovat svatého. Někdo také říká, že jde o falické symboly. O tom by svědčila ta skutečnost, že při zvednutí ceri toto doprovázejí obrovské ovace a jásot. Nikdo přesně nezná kořeny 900 let staré soutěže. Dokonce by se mělo jednat o pozůstatek pohanského rituálu plodnosti.

Pro dnešek bylo dost měst, vyrážíme do přírody. Abychom navštívili jeskyně Grotte di Frasassi, bylo nutno přejet do dalšího kraje Itálie – Marche. Jakmile jsme popojeli kousek od Gubbia, změnil se znenadání ráz krajiny. Typické toskánské kopečky zmizely a najednou se cesta zakusovala do údolí nebo objížděla horu – z jedné strany skála a z druhé strk dolů. Něco jako Korsice. Po hodině jízdy touto krajinou jsme dorazili k jeskyním. Samotný vstup je 1.5 km od parkoviště. Poblíž vstupu totiž není kde parkovat. Na parkovišti si koupíte lístek – aktuální cena 15.50 EUR. Lze si ještě vybrat v jakém jazyce máte prohlídku – samozřejmě čeština chybí. Nám se nechtělo čekat až do 16:30 na anglickou a tak jsme šli s Italama. Jeskyně byly objeveny v roce 1971 a z celkové délky systému si návštěvníci mohou prohlédnout 5 částí – sálů v celkové délce 1 km (jedním směrem, z 5. sálu se vrací stejnou cestou zpět). Mimo těchto pět částí pan průvodce zmiňoval další dvě, tyto ale nejsou zatím přístupné.

První sál – Jeskyně silného vichru, má výšku 240 metrů a údajně by se sem vešel milánský dóm. Je to jedna z největších jeskyní v Evropě, velikost nám vyrazila dech. Do jeskyně se vstupuje poměrně dlouhým tunelem s několika dveřmi, které mají zajistit stálou teplotu v jeskyni. Poté, co jsme opustili úzkou přístupovou cestu, působil první sál opravdu impozantně a všichni reagovali obdivným „uuuu, aaaa a juuu“. Dále musím zmínit i např. Medvědí jeskyní nebo Jeskyni svící. Záleží na každém z návštěvníků, co v daném stalaktitu nebo stalagmitu vidí. Stačí krok bokem a už vše vypadá zase jinak. Měli jsme v živé paměti předloňskou návštěvu Neptunových jeskyní na Sardinii, které byly totálně zničené a mrtvé. Zde tomu bylo jinak – neustále zde stékala voda, vše bylo krásně čisté … prostě nezapomenutelný zážitek. Také je zde ve srovnání s Neptunovými jeskyněmi stálá teplota 14 stupňů. Na závěr prohlídky nám byla docela zima, ale venku na nás čekalo opět teplíčko – 33 st. …

Cestou zpět jsme se zastavili v Perugii – jen v nákupním centru. Nejdříve u McDonalds na večeři. Tady sem si dal nějaký Chicken Legends – suchý, nedobrý sendvič a Terezka BBQ Wrap – neupozornili nás, že se jedná o kapesní sendvič o velikosti asi 7 cm! V obchodě jsme koupili dva polštáře do stanu – na matraci spíme se zalomenýma hlavama a tudíž dost nepohodlně. U kas byly fronty jako u nás před vánocemi, nevím jestli začíná třetí světová či evakuace. Naštěstí zde byly i samoobslužné kasy, kde si Italové nevěděli rady. My to zvládli raz dva a mohli uhánět k „domovu“.

Zde nás potkalo nejhorší překvapení dne … déšť! Nejdříve poprchalo, pak začalo více a na závěr z toho byl šílený lijavec, kvůli kterému bylo nutno znatelně zpomalit. Máme ještě v živé paměti z loňska kroupy a déšť u Lago di Garda díky němuž jsme museli v den našeho 5. letého výročí svatby sušit stan a večeřet v kufru auta. Pršet sice za chvíli přestalo, ale okolo stojící kaluže vody nás usvědčovali v tom, že i v kempu určitě pršelo. Pršelo je slabé slovo – hned vjezd byl „vystlán“ popadaným jehličím, šiškami a větvemi. Jak jsme se pomalu blížili ke stanu, nabíhala nám husí kůže … Ze stromů opadané větve, spláchlá hlína, šišky … stan zde stál, stůl také, židle povalené a obalené blátem a prádlo nikde. Toto, jak jsme později zjistili nám někdo z duchaplných sousedů strčil aspoň do předsíně stanu. Ale zde také byla pohroma – lijavec naplavil do předsíně bláto, otevřenou moskytiérou našplíchalo na postel, plachta pod stanem plná vody, lednička, kterou necháváme stát ve stínu také plná vody … Co s tím? Vzhůru do práce. Vše vystěhovat, nanosit do auta, vyfouknout matračku, zvednut tropiko, vytřít, nechat chvíli vyschnout a zase nastěhovat zpět. Ze strachu, že by mohlo pršet ještě v noci jsme vymýšleli nejrůznější protipovodňová opatření. Mezi ně patří například uložení šišek pod plachtu stanu tak, aby se zabrání podtékání vody pod stan. Vypravil jsem se tedy na lov šišek, kterých bylo všude spousta, nejvíc kolem restaurace. Asi jsem byl pro ně dobrou atrakcí.

Do kempu jsme se vrátili po 8. hodině a povodňový úklid zakončili splavení za svitu baterek v 11. Vyčerpaní padli do postele, pustili si jeden díl seriálu a usnuli se strachem, jestli v noci nepřijde další hrůza. Rozdělili jsme si dokonce i hlídky :o), ale hned první hlídkující (já) usnul.

 

FOTOGALERIE

 

 

6. července 2010: úterý
povodňový úklid – bouřková hlídka – možná Perugia
V noci sice už nepršelo, ale vzbudilo nás něco jiného – šílený bzukot, jakoby se rojily včely nebo tak podobně. Chtěl sem se jít kouknout, co je zdrojem tohoto zvuku, ale bál jsem se vystrčit nos ze stanu! Zachumlali jsme se do spacáku a raději spali dál. Spánek to byl ale už neklidný. Ze všeho byla trochu cítit vlhkost a také předtucha toho co nás čeká ráno mi způsobovala trošku břichabol, no ono to asi bylo ze studeného piva, které sem večer vypil, abych se uklidnil.

Ráno jsme zjistili, co bylo příčinou bzukotu – všude – na autě, na ručnících, židličkách … no prostě všude, byli asi centimetroví komáři a kde nebyli tito, byly jejich menší kamarádi nebo děti. Jaké to asi muselo být ráno rojení, když vydávali takový šílený bzukot! Později jsme zjistili, že žijí v korunách pinií a když foukl prudší vítr a vyhnal je ven, sedali si na vše co bylo v dohlednu – a prádlo, na stan, auto, stolek, nepohrdli ani posezením a svezením na nás.

Nejdříve jsme zkulturnili sebe, zajeli do obchodu na nákup snídaně a vody a po snídani se jali zkulturňovat naše „bydlení“. Na obloze vysvitlo sluníčko, tak jsme opět vytahali ven co by mohlo být zavlhnuté – postel, deku, spacáky, polštáře a rozložili toto naproti stanu na malou louku. Opět jsme na polovině stanu zdvihli moskytiéru, protože jsme objevili ještě jedno vlhké místo, tak aby pořádně proschlo. Kolemjdoucím jsme byli asi trochu pro smích, ale převážně to byli chrchlači (Holanďani), kteří bydlí v přívěsech, tak ať se smějou hloupí vlci. Terezka ometla stan, já opláchnul stůl, uspořádal věci v autě a zjistil, že z borovice nad námi kape smůla a přímo na auto. Snažil sem se kapky setřít. Nevím co toto může udělat s lakem, snad vše půjde rozleštit. Hned na pondělí po dovolené jsem objednaný na mytí a jsou tam velmi šikovní.

Ponechali jsme věci sušit, přeparkoval sem auto a šli jsme odpočívat k bazénu. Po hodině nás odtamtud vyhnala přeháňka – kvapně jsme tedy naskládali vše co bylo venku zpět do stanu. Teď trávíme odpoledne psaním zápisku, čtením a pozorováním blížících se mraků, které opět nevěstí nic dobrého. Stan máme dnes připraven na blížící se bouřku. Byli bychom raději, kdyby se nám ale vyhnula. Domů jsme poslali SOS smsku, že se na nás žene další hrůza a že žádáme materiální podporu při povodních. Tak nám jedinou odpovědí bylo, že se máme sbalit a vyjet na kopec a nebo jet domů, že právě přestalo pršet. Tady to stále ale vypadalo na déšť. My i okolní kempaři jsme prováděli poslední úpravy pro nadcházející bouři – něco jako když se řítí hurikán a lidé bední okna, vše připevňují a tak. Začalo foukat, proto jsme se přemístili do předsíně stanu a podobně jako vloni u Lago di Garda seděli tam. U Gardy však kvůli studenému větru, tady to bylo kvůli padajícímu smetí z pinií a také komárům, kteří žijí v korunách stromů. Větrem byli vyrušeni a rozhodli se proto útočit na nás. Naše přání bylo ale vyslyšeno, déšť si to po pár kapkách rozmyslel a my mohli v klidu vyrazit do Perugie.

Město leží asi 30 km od jezera Trasimeno a díky lokální dálnici, bez poplatku cesta netrvala nijak dlouho. S pomocí navigace a značek jsme našli centrum bez potíží a zaparkovali na centrálním parkovišti pod starým městem. Při pohledu nahoru do kopce, kde staré město leží se nám protočily panenky. Co jsme ale včera v Gubbiu zvládli výtahem, tak zde jsou na to také připraveni – z parkoviště do Rocca Paolina – výstupní stanice vedou šestery jezdící schody (dolů jen čtvery, zbylé musíte po svých). Rocca Paolina je nejen výstupní stanice ale i pozůstatky pevnosti z 16. století. Je to jako byste vyjeli po eskalátorech do nějakého podzemního města. Uličky zde tvoří šílený labyrint a se značkama jak ven si zde asi hlavu nikdo neláme. V dálce už je ale světlo na konci tunelu! Blíží se, blíží a jsme venku na Piazza Italia. Hned vedle je kancelář Info Europa. V domnění, že jde o informační kancelář jsme chtěli po paní mapu. Podle reakce bylo jasné, že nejsme jediní. Paní už měla nakopírovaný štůček map, jak se dostat do informační kanceláře. Slušně jsme se omluvili a vypravili se tam. Správná kancelář leží totiž nedaleko hlavního náměstí – Piazza IV Novembre. Zde Vám mapu města ochotně poskytnou. Tak už jsme vybaveni a můžeme začít poznávat toto univerzitní město.

Hned za informační kanceláří, projdete-li průchodem a proderete-li se ťamanským tržištěm, dostanete se k vyhlídce na město. Vedle jsou také veřejné záchodky, budete-li mít potřebu. Vrátíte-li se na na náměstí Piazza Matteotti, tak zde je Palazzo del Capitano del Popolo a Universitá Vecchia, dvě velmi pěkné historické budovy. Po pár krocích jsme přešli zpět na náměstí Piazza IV Novembre, kde naproti sobě stojí štíhlý Palazzo dei Priori (jeden z nejvýznamnějších veřejných paláců v Itálii) a Katedrála. Uprostřed náměstí najdete kašnu Fontana Maggiore s výzdobou ze Starého zákona, mytologie, Ezopových bajek a 12ti měsíců roku. Není možno vše spatřit najednou, návštěvník musí fontánu proto obejít. Náměstí IV Novembre kdysi sloužilo Římanům jako nádrž.

Opět se zde setkáváme s rozpory v průvodci – doslova se rozplývá nad palácem, který není nijak výjimečný od ostatních a zcela zatracuje návštěvu Katedrály. Je pravda, že budova Katedrály zvenčí nevypadá jako kostel, ale jako obyčejná budova. Zato jakmile vejdete dovnitř hned víte, kde jste. Katedrála má překrásně zdobený strop a vitrážová okna. O výzdobě oltáře a bočních kaplí nemluvě. Prostě se nenechejte odradit tím, co Rough Guide píše a běžte se sami kouknout!

Přes Piazza Danti, ulicí Via Bartolo jsme sešli k Etruským zdem města a také Univerzitě pro cizince. Tato byla založena už Mussolinim, aby zvedla mínění o Itálii ve světě. V italštině se o Perugii pořád učíme a také jeden z hoteliéru v Bad Kleinkirchheimu zde studoval. Nemohli jsme si přeci nechat ujít příležitost sem kouknout, ne? Naproti univerzitě je také pozůstatek Etruského oblouku Arco di Augusto – spodní část se skládá z Etruských zdí a horní byla přistavěna Římany v roce 40 př. Kristem, kdy se města zmocnili. Podél Etruských zdí, s vyhlídkou na město, jsme se dostali zpět na náměstí Piazza IV Novembre. Na Piazza della Republica jsme koupili pohled, dali si v k večeři v restauraci pizzu, zaplatili za parkování 4.75 EUR a vyrazili k domovu.

Musíme říct, že nás Perugia docela zklamala. Možná jsme měli o městě větší očekávání. Historické centrum je zde maličké, není nijak vidět a okolí města spíše obklopují paneláky a továrny. Ani památky, které nabízí návštěvníkům nejsou nijak zvlášť zajímavé. Srovnám-li například Perugiu a Gubbio, pak naše volba jednoznačně padá na Gubbio, ale toto zhodnocení necháváme na Vás.

Jsme zpět v kempu. Ani během naší nepřítomnosti nedošlo k žádné katastrofě a tak jsme stan a vše v něm našli tak jak jsme nechali. Snad už tomu tak bude až do pátku, kdy se vracíme domů.Ponechali jsme věci sušit, přeparkoval sem auto a šli jsme odpočívat k bazénu. Po hodině nás odtamtud vyhnala přeháňka – kvapně jsme tedy naskládali vše co bylo venku zpět do stanu. Teď trávíme odpoledne psaním zápisku, čtením a pozorováním blížících se mraků, které opět nevěstí nic dobrého. Stan máme dnes připraven na blížící se bouřku. Byli bychom raději, kdyby se nám ale vyhnula. Domů jsme poslali SOS smsku, že se na nás žene další hrůza a že žádáme materiální podporu při povodních. Tak nám jedinou odpovědí bylo, že se máme sbalit a vyjet na kopec a nebo jet domů, že právě přestalo pršet. Tady to stále ale vypadalo na déšť. My i okolní kempaři jsme prováděli poslední úpravy pro nadcházející bouři – něco jako když se řítí hurikán a lidé bední okna, vše připevňují a tak. Začalo foukat, proto jsme se přemístili do předsíně stanu a podobně jako vloni u Lago di Garda seděli tam. U Gardy však kvůli studenému větru, tady to bylo kvůli padajícímu smetí z pinií a také komárům, kteří žijí v korunách stromů. Větrem byli vyrušeni a rozhodli se proto útočit na nás. Naše přání bylo ale vyslyšeno, déšť si to po pár kapkách rozmyslel a my mohli v klidu vyrazit do Perugie.

Město leží asi 30 km od jezera Trasimeno a díky lokální dálnici, bez poplatku cesta netrvala nijak dlouho. S pomocí navigace a značek jsme našli centrum bez potíží a zaparkovali na centrálním parkovišti pod starým městem. Při pohledu nahoru do kopce, kde staré město leží se nám protočily panenky. Co jsme ale včera v Gubbiu zvládli výtahem, tak zde jsou na to také připraveni – z parkoviště do Rocca Paolina – výstupní stanice vedou šestery jezdící schody (dolů jen čtvery, zbylé musíte po svých). Rocca Paolina je nejen výstupní stanice ale i pozůstatky pevnosti z 16. století. Je to jako byste vyjeli po eskalátorech do nějakého podzemního města. Uličky zde tvoří šílený labyrint a se značkama jak ven si zde asi hlavu nikdo neláme. V dálce už je ale světlo na konci tunelu! Blíží se, blíží a jsme venku na Piazza Italia. Hned vedle je kancelář Info Europa. V domnění, že jde o informační kancelář jsme chtěli po paní mapu. Podle reakce bylo jasné, že nejsme jediní. Paní už měla nakopírovaný štůček map, jak se dostat do informační kanceláře. Slušně jsme se omluvili a vypravili se tam. Správná kancelář leží totiž nedaleko hlavního náměstí – Piazza IV Novembre. Zde Vám mapu města ochotně poskytnou. Tak už jsme vybaveni a můžeme začít poznávat toto univerzitní město.

Hned za informační kanceláří, projdete-li průchodem a proderete-li se ťamanským tržištěm, dostanete se k vyhlídce na město. Vedlou jsou také veřejné záchodky, budete-li mít potřebu. Vrátíte-li se na náměstí Piazza Matteotti, tak zde je Palazzo del Capitano del Popolo a Universitá Vecchia, dvě velmi pěkné historické budovy. Po pár krocích jsme přešli zpět na náměstí Piazza IV Novembre, kde naproti sobě stojí štíhlý Palazzo dei Priori (jeden z nejvýznamnějších veřejných paláců v Itálii) a Katedrála. Uprostřed náměstí najdete kašnu Fontana Maggiore s výzdobou ze Starého zákona, mytologie, Ezopových bajek a 12ti měsíců roku. Není možno vše spatřit najednou, návštěvník musí fontánu proto obejít. Náměstí IV Novembre kdysi sloužilo Římanům jako nádrž.

Opět se zde setkáváme s rozpory v průvodci – doslova se rozplývá nad palácem, který není nijak výjimečný od ostatních a zcela zatracuje návštěvu Katedrály. Je pravda, že budova Katedrály zvenčí nevypadá jako kostel, ale jako obyčejná budova. Zato jakmile vejdete dovnitř hned víte, kde jste. Katedrála má překrásně zdobený strop a vitrážová okna. O výzdobě oltáře a bočních kaplí nemluvě. Prostě se nenechejte odradit tím, co Rough Guide píše a běžte se sami kouknout!

Přes Piazza Danti, ulicí Via Bartolo jsme sešli k Etruským zdem města a také Univerzitě pro cizince. Tato byla založena už Mussolinim, aby zvedla mínění o Itálii ve světě. V italštině se o Perugii pořád učíme a také jeden z hoteliéru v Bad Kleinkirchheimu zde studoval. Nemohli jsme si přeci nechat ujít příležitost sem kouknout, ne? Naproti univerzitě je také pozůstatek Etruského oblouku Arco di Augusto – spodní část se skládá z Etruských zdí a horní byla přistavěna Římany v roce 40 př. Kristem, kdy se města zmocnili. Podél Etruských zdí, s vyhlídkou na město, jsme se dostali zpět na náměstí Piazza IV Novembre. Na Piazza della Republica jsme koupili pohled, dali si v k večeři v restauraci pizzu, zaplatili za parkování 4.75 EUR a vyrazili k domovu.

Musíme říct, že nás Perugia docela zklamala. Možná jsme měli o městě větší očekávání. Historické centrum je zde maličké, není nijak vidět a okolí města spíše obklopují paneláky a továrny. Ani památky, které nabízí návštěvníkům nejsou nijak zvlášť zajímavé. Srovnám-li například Perugiu a Gubbio, pak naše volba jednoznačně padá na Gubbio, ale toto zhodnocení necháváme na Vás.

Jsme zpět v kempu. Ani během naší nepřítomnosti nedošlo k žádné katastrofě a tak jsme stan a vše v něm našli tak jak jsme nechali. Snad už tomu tak bude až do pátku, kdy se vracíme domů.

 

FOTOGALERIE

 

 

7. července 2010: středa
Castiglione – Montepulciano - Pienza
Bzzzzzzzzzzz …. bzzzzzzz ….. bzzzzzzzzz ….. to nám nebzučí v hlavě a ani se nejedná o trubky vuvuzele nebo jak se ty potvory znějící na fotbale jmenují. Sice jsem neviděl jediný fotbalový zápas, ale jen z doslechu je jasné, že tyto znějí podobně reji vos nebo sršňů. A co je zdrojem našeho bzukotu? Hejna komárů bydlících nad námi v piniích. Ani jeden z nás jsme netušili, že máme podobné spolubydlící. Včera večer začali bzučet v korunách kolem 9. či 10. hodiny večer, ale za chvíli utichli. To samé se opakuje ráno při východu slunce. Jakmile se rozední, komáři začnou neskutečně, až hrozivě bzučet! Následně jsou všude, ale to jsem psal už včera a jen bych se opakoval. Zatím to naštěstí vypadá, že komáři nekoušou, jinak bychom se museli z Umbrie snad odstěhovat někam jinam. Nezažili jsme něco podobného, ale od toho je poznávací druh dovolené – seznámit se i s těmito stránkami navštíveného místa.

Komáři utichli, my zavřeli na chvíli oko a v 7 hodin začal hrát budík. Dlouho jsem tuto slovní spojení nepoužíval že? Naposledy na Korsice, ale to už je dávno … nebo mi to aspoň tak připadá. A k čemu že dneska nastavený budík? Asi si říkáte, že nám hrabe, však jsme na dovolené. No ale právě proto! Člověk nemůže přeci celou dovču prospat, ne? Teď vážně. Bylo v plánu vyrazit do „hlavního města“ jezera – Castiglione na trhy. Informaci, že se zde dneska pořádají objevila Terezka včera na ceduli naproti restaurace v kempu. Večer jsme se tam šli ještě po osprchování přesvědčit, že tyto se skutečně v Castiglione konají. Přestavte si nás, dvojku v pyžamu, jak koukáme na ceduli naproti restaurace a tato je plná lidí. Sice koukali na fotbal, ale i tak jsme mohli být pro některé lepší pozdvižení než fotbalový zápas. Já už tam mám nějakou historii, když sem před terasou sbíral šišky na „protipovodňové opatření“ poté co nám stan vyplavil déšť. Včera bylo pokračování. Mohli jsme vzít s sebou ale nějakou kasičku, když se tam Terezka promenádovala v krátké noční košili :o).

Takže … nebo jak se zde říká … allora … honem posnídat, sbalit co je třeba a jedem! I přes brzké vstávání se nám ten brzký start nějak nevydařil, ale vyrážíme dříve než v ostatní dny! A to se také cení, ne? Vzhůru na trhy! Najedeme na dálnici, zvažujeme zapnutí Pepiny, ale nakonec usuzujeme, že víme kudy, je to přece 4. sjezd od nás. Jedem a jedem … jenže ouha, opačným směrem. Ono Castiglione je sice čtvrtý sjezd, ale na druhou stranu. Tak šup, otočíme se a jedem zpět. Jen si říkáme, aby na těch trzích ještě něco bylo. A taky, kde se asi tak trhy v Castiglione pořádají. Známe zde pouze centrum a okraj města blízko Lídlu. Naštěstí jsou trhy vidět už zdálky – část krámků je pod hradbami a zbylá část na hlavní ulici táhnoucí se starým městem. Zaparkovat na stejném místě jako minule asi nepůjde, vzhledem k tomu, že zde stojí krámky trhovců, ale po chvíli popojíždění a protahování se mezi parkujícími auty se i nám podařilo najít vhodné místečko. Musíme sice kousek pěšky, ale namísto ranní rozcvičky procházka neuškodí. Součástí je i stoupání po schodech ke starému městu. Minule jsme si ani jeden nevšimli, že podobné schody zde jsou. Také jsem se zapomněl zmínit – dnešní ráno je asi nejchladnější ze všech, které jsme zažili. Není 30 stupňů hned z rána, ale příjemných o mnoho míň a pofukuje větřík. Toto ovšem neplatilo ve starém městě a mezi krámky trhovců. A co že se zde prodávalo? No prostě všechno … od oblečení, domácí potřeby, boty, hračky až po místní typické produkty, ovoce, zeleninu a také kytky. Zažili jsme při našich cestách do Itálie několik podobných trhů, rádi se alespoň na jeden z nich vždy během pobytu vypravíme, ale trošku nám připadá zvláštní, že domorodci nakupují jako zběsilí. Proč si danou věc nekoupí někde v kamenném obchodě? Nemůžu porovnat ceny, ale že by to bylo tím? A zase pořádat podobné akce pro turisty? To asi ne … těch tu tolik není. Ano, slyším otázku – koupili jsme také něco … a jelikož se jedná o dárek, tak to nemůžu jmenovat. Jen můžu říct, že Terezka za to byla strašně ráda. Po celou dobu pohybu po Umbrii jsme danou věc vídali volně venku a už jsme zvažovali, že bychom ji „přesunuli“ domů … já vím „Kelišová! Nepokradeš!“ Také když si nesla vítězoslavně onu věc z tržiště, měli ji až na samém konci, tak spousta návštěvníků koukala a nějaké Anglánky se rozplývaly, jak je „lovely“. Dnešní horko v autě ustála bez úhony, tak doufáme, že přežije cestu domů a osoba, pro niž je určená, bude stejně nadšená.

V Castiglione jsme ještě našli poštovní schránku na rohu ulice, doslova na rohu – tyto mají v Itálii červené, ale už jsme propásli dnešní dobu vybírání a tak pohled naší paní učitelce Italštiny půjde až zítra. Jen doufáme, že ho nám ho v záři nepřinese celý červeně poškrkaný (text je psaný italsky), že jako vše je špatně.

Nedlouhým přejezdem opouštíme opět Umbrii a vítá nás Toskánsko. Letos netrávíme dovolenou jen v jednom kraji. Už jsem se tuším zmiňoval – přejíždíme z Umbrie do Toskánska a také do Marche. Proč Toskánsko? Terezka vybrala za dnešní cíl město Montepulciano. Už když se k němu blížíme, tak je jasné, že patří mezi nejvýše položená města kraje – je ve výšce 600 metrů. Město na rozdíl od včerejší Perugie není tolik zaplaveno turisty. I když … parkoviště zde byly docela plné. My nejdříve hledali místo na parkovišti nedaleko Porta al Prato, které však bylo beznadějně plné. Pak sjeli na parkoviště označené P1, zde nás „přednásledovalo“ německé auto a když jsme ho viděli také vyjíždět, ani jsme se nesnažili najít místo. Auta také parkovala před kostelem Sant Agnese, a to i cizí. Místo zde bylo, zaparkovali jsme a najednou všechna okolní auta odjela a my zůstali stát uprostřed sami. Hm, divné, divné, neradi bychom hledali auto někde na odtažném parkovišti. Na P1 se mezitím uvolnilo místo a toto Terezka bránila vlastním tělem, než jsem sem přejel. Tak a nyní můžeme v klidu vyrazit na poznávání města. Hned vedle parkoviště je turistická informační kancelář, kde lze získat mapu. Ne zadarmo, ale za 50 centů. Toto schvaluji, cena nikoho neurazí a město má s provozem kanceláře také nějaké náklady. Navíc mapa je krásná, jako ručně malovaná, včetně informací o historii města.

My vstoupili do města na severní straně branou Porta al Prato a hlavní ulicí – Corso, si je celé prošli. Na Piazza Savonarol je podepřený kamenný sloup nesoucí florentského heraldického lva – marzocco. Na Via Roma, nedaleko kostela Sant Agostino jsme si dali každý po kousku pizzy k obědu – já s hřibama a Terezka s tuňákem a cibulí. Naše kroky, jako kroky všech turistů mířily na Piazza Grande, bohužel neznámo kde jsme z Corsa uhnuli a bylo proto nutno strmou uličkou se dostat zpět tu, která vede k Duomu. Vše jsme našli a ve stínu budov na náměstí, po náročném výstupu, spočinuli a načerpali síly na další kroky městem. Zde se opět Rough Guide nezmiňuje o krásné Katedrále, ale preferuje okolní budovy. Už se z tohoto nenecháváme nijak rozčarovat. Přes chladivou katedrálu obcházíme náměstí k Palazzo Comunale, kterým je možno se dostat na vyhlídku. Kdo chce, tak za poplatek může vystoupat na cimbuří věže. Kolem Palazzo Tarugi a Palazzo Ricci vystoupáme k bývalému klášteru San Francesco. Zde se nabízí opět vyhlídka do krajiny … a sakra, podobný program měli puštěný na minulém „čučpointu“, zjišťujeme, že se díváme na stejnou vyhlídku, jen pár metrů dál, nu což :-). Uličky se svažují dolů ke kostelu Sant Agostino a tak i my se jimi necháme vést. Kolem obchodů s místními produkty – sýry, víno, špek a podobně procházíme ven z města.

Je nutno se zmínit o široké nabídce vína. Kraj je známý svým velmi kvalitním Vino Nobile. Bohužel jako všude, tak i zde jsou obchody pro turisty předražené, proto žádné nekupujeme. Zaujala nás však překrásná nálevka, která vám odměří přesné množství vína – něco podobného jsme koupili před Vánoci v Budapešti. Bohužel cena 25 EUR byla dosti vysoká.

Dalo by se říct, že právě tento kout Toskánska patří mezi ty nejmalebnější. Před vámi se vlní políčka obilí, nebo nyní už sklizeného obilí s kotouči slámy, v pozadí stojí cypřiše a typické toskánské domečky. Krajina proto přilákala nejen malíře, ale i filmaře. Točil se zde například filmy Romeo a Julie nebo Zkrocení zlé ženy. Také určitě ještě mnoho dalších, o kterých se nikdo nezmiňuje.

Závěrečný bod našeho programu bylo městečko Pienza, asi 11 kilometrů od Montepulciana. Původně vesnice, v roce 1459 přestavěná na město během tří let a to kvůli tomu, že se zde narodil papež Pius II. Zaparkovali jsme kousek od centra, na Piazza Dante, na parkovišti, kde lze stát jen 30 minut. Čas na kotouči udávající parkování jsme opět nastavili tak nějak neutrálně a vkročili úzkými uličkami do města. Každopádně – Pienza není zase tak velká, aby nám nestačilo cca 30 minut. Centrem města je Piazza Pio II. Zde stojí nezbytný Duomo – katedrála inspirovaná německými kostely. Dále je zde Palazzo Piccolomini (papežský palác) a Palazzo Publico. Za nimi je opět krásná vyhlídka do toskánské krajiny. Na rohu náměstí jsme si dali každý zmrzlinu – 1.50 EUR za každou. Museli jsme se smát, když nás ne moc dobrá zmrzlina v Bonifacciu vyšla na 5 EUR! Stejně tak i třeba kilo broskví či meruněk stálo na Korsice kolem 5 EUR, tady na tržišti 1,5 – 2 EUR. Korsika je neuvěřitelně drahá! Ale zpět k Pienze – u zmrzliny obsluhovala slečna, která když slyšela češtinu, začala na nás mluvit polsky. Na rozdíl od člověka (také tvrdil, že je Polák) v kempu Europa nám krásně rozuměla.

Po návratu do kempu jsme se převlékli do plavek a honem do bazénu smýt ze sebe pot za celý den. Je velmi příjemné, když tam můžeme ráno nebo večer vlézt. Zbytek podvečera jsme strávili ležením u jezera – ne koupáním, ale čtením a pozorováním kačenek. Těchto zde přibylo a také mají několik malých. Dneska bez ostychu už chodily i po kraji kempu. Navíc se na břehu objevil další tvor – nepoznám to – snad nutrie nebo vydra a beze strachu se pásla na trávě. Než sem však dorazil pro foťák, byla fuč. Ve vodě na ni čekal kamarád nebo kamarádka, neustále totiž vykukoval/a ven.

K obědu byla pizza, ke svačině italské gelato (zmrzlina) a co máme k večeři? V nedalekém obchodě (ne kempovém, tam nic nemají) jsme koupili pečivo, rajčata, mozarelu, pršut a víno a děláme si italský večer. Sedíme u stolku, popíjíme červené víno Sangiovese Umbria a plánujeme co navštívíme zítra, v náš poslední den … Pofukuje vítr, dneska je to první večer, kdy se asi řádně zachumláme do spacáku až po uši. Předchozí dny bylo neustále horko. Komáři ještě nezačali bzučet, namísto toho nás bombardují malé šišky ze stromů a bezostyšně padají do pohárů s vínem … že by ho upíjeli? Tak honem … vyplivněte to víno!

 

FOTOGALERIE

 

 

8. července 2010: čtvrtek
Assisi - Spello
Včera to bylo bzzzzzz, dneska fuuuuuu a fuuuuu a fuuuuuu! Ne že bych měl ve zvyku se vyjadřovat jako malé dítě, ale toto citoslovce nejlépe opíše noc a dnešní ráno. Skutečně mezi další fenomény jezera lze, mimo průtrž mračen a invazi obrovských komárů, započítat i silný vítr, který se objevil neznámo odkud. Včera sem psal, že pofukuje vítr. Bylo to dost slabé vyjádření situace. Poryvy lomcovaly se stanem, naštěstí od poslední průtrže pečlivě připevněným a občas se zdálo, že nám to vezme poháry s vínem ze stolu. Terezka si dokonce šla i pro bundu a i v té jí bylo chladno. V noci jsme byli zakutaní do spacáku až po uši. Uvnitř stanu to nevypadalo tak strašně, ale kvílení větru bylo slyšitelné samozřejmě i tam. Ráno jsme měli v předsíni nafoukané slušné množství listí a jiného nepořádku.

Letos nám neuchází matračka, s tímto problémem jsme se potýkali vloni na Elbě. Teda ze začátku se zdálo že uchází, ale poslední tři dny je v pohodě. Máme spíše opačný problém – Terezka ve spacáku z postele klouže dolů. Asi by potřebovala nějaké suché zipy, které by spacák na postel přichytily a tak zabránily sklouzávání z postele.

Ráno svítilo sluníčko, ale vítr neustále pofukoval. Pečivo k snídani nám zbylo ze včerejší večeře a tak jsem pouze zaskočil do kempového obchodu a koupil poslední dva, tmavé, krosánty. Dojedli jsme zásoby másla a taveného sýra a naplánovali dnešní program … program pro poslední den pobytu u jezera … zítra už jedeme domů. Stále nám zůstávalo nenavštívené Assisi a dále horská středověká městečka na jih od něj. Podle plánu z rána jsme tedy chtěli navštívit Assisi, Spello, Trevi a Montefalco. Jak je zřejmé z nadpisu, ne vše se zrealizovalo a tak můžeme říct, že jsme si nechali část okolí pro prohlídku do budoucna :o). Ještě před odjezdem jsme zašli na břeh jezera za kačenkama a Terezka jim dala baštu – zbytek pečiva od snídaně. Pěkně jim ho nakrájela, aby se nezačali dusit. Seběhli se kolem ní do kruhu a dožadovali se gagáním dalších a dalších soust. Dokonce po jezeře připluly i nějaké další, které zaslechli, co se zde děje.

„Jezerní“ dálnice nás dovedla do Assisi. Tedy nejdříve do městečka před ním – Santa Maria degli Angeli, pojmenované stejně jako pompézní katedrála, která Vás vítá už z dálky. Toto místo nebylo v plánu dne, ale na kruháči jsme se operativně otočili a vydali se katedrálu navštívit. Dojdete k ní po obrovské ploše, která je připravená na davy poutníků. Určitě zde musí být během různých svátků plno. Kolem katedrály se motaly různé „zájezdy“ jeptišek a okolní krámky se „svatýma“ proprietama byly také otevřené. My zamířili přímo do katedrály. Průvodce Rough Guide se o ní opět vyjadřuje ne zrovna pozitivně pouze několika řádky a nám opět nezbývá nic jiného než s jeho slovy nesouhlasit. Katedrála je postavená v 17. století a po zemětřesení v roce 1832 přestavěná. Budu-li dále citovat průvodce – píše „někde v barokních útrobách kostela najdete pozůstatky Porziuncoly“. Je zvláštní když v jednom kostele, tedy uvnit, najdete další kostel. Nejen že někde tam něco je! Autor by se měl zamyslet nad tím co píše. Budova stojící ve středu katedrály je to, co okamžitě po vstupu do kostela spatříte a vryje se Vám do mysli. František zde žil po založení řádu v roce 1208 přitahován tehdejší odlehlostí a zalesněným okolím kaple. Když jsme chtěli už z katedrály vyjít, bylo zřejmé, že se něco bude dít. Proto jsme čekali. Do kostela vstoupil průvod mnichů a hádejte co nesli – opět rakev. Máme na ty pohřby během dovolené „štěstí“. Asi se jednalo o důležitého člena řádu, protože doprovod mnichů byl dost početný.

Do historického centra Assisi je to odsud jen kousek a postupně se na kopci před Vámi město odhaluje v celé své kráse. Nejimpozantnější je zcela určitě Bazilika sv. Františka. I my museli několikrát na úpatí kopce zastavit a já neustále fotil a fotil. Mně osobně Bazilika připomíná palác Potala v tibetské Lhase. Zaparkovali jsme v podzemním parkovišti nedaleko brány Porta San Pietro, využili záchodů a vydali se, stejně jako další desítky návštěvníků, poznávat krásy Assisi. Uličky města jsou podobné těm z dalších umbrijských měst – dlážděné, stoupají neustále vzhůru a lemují je domy s kamennými fasádami doplněnými obrovským množstvím rozkvetlých květin. Samozřejmě nemůžou chybět krámky se suvenýry, zde převážně s náboženskou tematikou. V jednom takovém obchůdku seděla před vchodem paní a ptala se kolemjdoucích na jména. Zeptala se i Terezky a poté během pár vteřin vyšila její jméno strojem na kousek papíru. Proč? Byla to ukázka její šikovnosti a také toho, že s radostí vyšije jméno zákazníka na zboží, které si v obchodě vybere – kuchyňské zástěry, utěrky, chňapky, bryndáky a další textilný výrobky. Musíme uznat, že byla velmi zručná. Naše kroky však mířily jinam – směrem k bazilice sv. Františka.

Stavba Baziliky byla zahájena v roce 1228, dva roky po Františkově smrti a financována byla z darů proudících sem z celé Evropy. Bazilika je vlastně spojením horního a dolního kostela a krypty s hrobem sv. Františka. Jeho hrob byl poutníkům zpřístupněn až v roce 1818 po 52 dnech kopání. Nyní krypta působí velmi impresivně. Ostatní prostory Baziliky jsou vyzdobeny nespočetnými freskami zachycující život světce. I když jsme v Bazilice, nesmí zde chybět obchod se suvenýry. My zde nejdříve koupili pohledy a následně i dárek babičce k narozeninám. Snad si růženec z Baziliky sv. Františka užije.

Po Via San Francesco jsme se uličkami, které probíhají rekonstrukcí dostali a náměstí Piazza del Commune. Toto v době antiky bylo římským fórem. Nyní zde stojí Tempio di Minerva, s přitažlivým a dokonale zachovaným průčelím antického chrámu z doby 1. století. Uvnitř není nic jiného než barokní kostel ze 17. století. My na náměstí spočinuli na lavečce, v chladivém stínu a dali si k obědu každý kus pizzy z „hladového okna“. Musím zde opět doplnit průvodce – nezmiňuje se vůbec o Palazzo del Commune – impozantní stavbě, kde také probíhá rekonstrukce. Přestavby mají spojitost se zemětřesením z roku 1997, kdy se na jaře např. zřítila část Baziliky, zahynuli zde tehdy 4 lidi. O dalších škodách bohužel nenajdeme mnoho záznamů.

Musím říct, že Assisi na mne působilo mnohem milejším, otevřenějším a vzdušnějším dojmem než Perugia. Od té jsme si asi slibovali hodně a v podstatě nemá turistům zase tak až co nabídnou.

Stinnými uličkami jsme se vrátili zpět na parkoviště a zde přehodnotili náš plán. První místo, které bylo vypuštěno je Trevi. Nu což, řekli jsme si, tak příště, a vyrazili do středověkého Spella z růžového kamene usazeného na širokých terasách nad Spoletským údolím. Pozemky v přilehlém údolí věnoval císař Augustus svým věrným legionářům na konci jejich životní dráhy a tím změnil toto město (Hispellum) na římský domov důchodců. Nejznatelnějšími památkami po Římanech jsou hradby a tři brány. Parkoviště jsme našli vcelku snadno – hned nedaleko vstupní brány do města. Teploměr ukazoval venku 32 stupňů, tak jsme se připravili na hic a začali stoupat kamennými a květinovými uličkami vzhůru. Dle průvodce zde mají být dva kostely. Pravda, nějaké podobné budovy, které by toto připomínaly jsme našli, ale s určitostí to nelze říci. Na náměstí Piazza G. Matteoti jsme oddychli u fontány a pokračovali ještě dále. Vlastně ani nemůžeme říct, kam přesně jsme došli a kdy jsme se otočili na cestu zpět, protože městečko bylo ve 3 hodiny odpoledne velmi ospalé a žádné orientační body nenabízelo. Vedro a únava nás prostě přinutila se vrátit do auta. A co následovalo? Vypuštění Montefalca, dalšího středověkého města. Průvodce se o něm zmiňoval pěkně, ale už bylo dost hodin a před návratem do kempu jsme se ještě chtěli zastavit v obchodním centru v Perugii na nákup dárků příbuzným.

V obchodě jsme nakoupili co bylo v plánu a opět použili samoobslužných pokladem. U dvou věcí nám ovšem nesouhlasila cena, tak jsme se směsicí italštiny a angličtiny s dohlížející paní snažili domluvit, že na regále byla cena jiná. Důvodem byla ta skutečnost, že zlevněná cena je platná pro držitele karty obchodu – u nás něco jako když máte v Ternu nebo Bille kartu apod. Tak jsme tyto věci šli vrátit na informace. Hrozil sem se toho, jak jim budu vše vysvětlovat, ale paní od pokladen už tam asi volala, tak vše věděli. Uf …!

V kempu jsme vybalili nákup, rychle se převlíkli do plavek a šli opět spláchnout pot z celého dne. Dneska bylo u bazénu nějak moc lidí, koupali jsme se jen jednou a pak odpočívali ve stínu cypřišů. Já asi trošku hlasitěji :o). Teď jsme po večeři – rajčata, mozarella, sušený speck, cizrna a poslední dvě české piva – kozlíci a nečeká nás nic příjemného – balení všech propriet a zítra odjezd domů. Ve finále jsme byli rádi, že jsme namísto do Janova vyrazili k jezeru. Doufáme, že část Itálie kolem Janova budeme mít možnost prozkoumat ještě v budoucnu!

 

FOTOGALERIE

 

 

9. července 2010: pátek
Lago Trasimeno - Kvasice

Dneska opět zvoní budík a my poslední den dovolené musíme vstávat brzo ... teda ne tak brzo, jako jsme vstávali třeba na trajekt. I tak budík zvonící v 5 ráno nezní dvakrát nejlépe... Venku už bylo světlo a pozpěvovali ptáčci. Doufali jsme, že stan je suchý a ne jako vloni při odjezdu z Elby, kdy se večer přihnala velká rosa a ráno bylo vše mokré!

Budík sice zazvonil, ale nikdo na něj nereagoval ... až do okamžiku, kdy nám Terezka vypustila duši - rozuměj, otevřela ventily od matračky a ta pod námi ušla, aby nám bylo jasné, že se máme honem sbalit a vyrazit na předlouhou cestu k domovu. Naštěstí ze včerejška bylo téměř vše pobaleno a tak zbýval jen stan, spacáky, matračka a odvázat šňůru ze stromu. Než jsme vše toto zvládli, byl jsem zpocený a zralý na koupel v bazénu - úplně k tomu lákal. Ale nelze! I tak máme malé zpoždění. V recepci jsme uhradili 180 EUR za 6 nocí v kempu, vzali zmražené flašky s vodou z obchodu a vyrazili kolem jezera po dálnici (bezplatné) a poté po hrazené směrem na sever, k naší domovině. Z kempu jsme vyjížděli v 6:30.

Cesta se zdála v pohodě. Krátká zastávka na krosánty a kávu nás osvěžila. Bohužel se přiblížila Florencie a zde se to trošku zaseklo ... kolona před námi a nějak se nehýbala. Celý obchvat jsme jeli skoro hodinu. Nejhorší na celé věci je ta skutečnost, že jedete v koloně několik kilometrů a tato se následně rozplyne jako pára nad hrncem!

K večeru nás přivítala Vídeň, naštěstí všichni mířili v opačném směru - opět zde byla asi 6km fronta aut ven z města. Před příjezdem domů jsme se zastavili ještě v Břeclavi u Terezčiných rodičů a do naší vesničky střediskové, Kvasic, jsme dorazili kolem půl deváté. Unavení a rádi, že jsme po 4 720 km doma!