Kvasice – Goreljek (Pokljuka)
Víte co je
dneska za den? A taky víte čím je tento den odlišný
od těch ostatních? No přeci že máme první den naší
letní dovolené a konečně opět cestujeme spolu, s mou
manželkou Terezkou. Je daleko krásnější, když se
člověk může přímo o zážitky dělit … ne je jen
sdělovat.
Původně jsme se chtěli vydat směrem do střední a
následně jižní Itálie – Umbria a Puglie. Vše se
změnilo okamžikem, kdy jsme sedli k počítači a
předběžně si spočítali, kolik nás to bude jako stát.
Zhrozili jsme se na výslednou částkou za benzín, a
to zde nebyla ještě započítaná částka za kemp a
jídlo. Proto jsme začali hledat alternativu, kam
vyrazit. Už od loňska jsme koketovali s myšlenkou
navštívit Slovinsko. Tehdy jsme kvůli zácpě na
dálnici totiž byli nuceni přes kousek Slovinska
projet a moc se nám tam líbilo. Letos se nám také
podařilo díky akci na benzínce OMV nasbírat
dostatečné množství ubytovacích poukazů. Pak už jen
zbývalo najít vhodný hotel – vybrali jsme Šport
Hotel Pokljuka a část dovolené byla zařízená. Co ale
s tím zbytkem? Zase díky jiné nabídce se nám
naskytla možnost strávit několik dní na Korsice. A
cestou domů se ještě zastavíme někde poblíž Janova
nebo severně od něj. To je letošní plán a když bude
zápisků přibývat, tak je jasné, že se daří a my v
něm pokračujeme.
Ještě abych doplnil co odjezdu předcházelo. Průvodce
a mapy Itálie a Korsiky jsme měli z dřívějška.
Nakoupili jsme tedy jen knihu o Slovinsku a několik
map. Už doma jsme nadšeně vše studovali a plánovali
co uvidíme. Navíc jsme ještě využili informací
kamarádů Jany s Rosti, kteří ve Slovinsku byli před
pár lety. A samozřejmě nesmím opomenout návštěvu v
Lukavci, kde si každoročně půjčujeme box na střechu
auta. Tentokrát se nám lukavecká návštěva maličko
protáhla, nejela s námi totiž babička a tak
konverzace a zábava nebyla ustrnulá a myslím, že to
bylo velmi příjemně strávené nedělní odpoledne.
Doufám, že nám dotyční z Lukavce návštěvu dle
domluvy oplatí! Už se těšíme!
Box je namontován na střeše auta, zásoby doplněny,
nakoupeny chybějící předměty, věci sbalené v
přepravkách a tak zbývá jen vše nanosit do auta. To
nám šlo vcelku rychle, bez zbytečných stresů.
Nejvíce stresované jsou z odjezdu vždycky Jája a
Pája, kočičky u který bydlíme. Snad tu dobu bez nás
v klidu přečkají.
Jelikož je Slovinsko co by kamenem dohodil, nebylo
nutné tentokrát vstávat brzo ráno. Vyrazili jsme
jako bychom jeli do práce, či spíše ještě později.
Jak po naší, tak po rakouské dálnici se jelo vcelku
bez prodlev a potíží. Teda vlastně tři problémy
byly. Prvním byla zkouška navigace Tom Tom zapůjčené
od Terezčiných rodičů – bohužel jsme zjistili, že
zde není mapa Slovinska. Nu což, řekli jsme si,
pustíme notebook a ten nám díky GPS modulu ukáže
cestu. Chyba lávky! Notebook se ne a ne správně
propojit s „pepinem“ (GPS lokátor), a tak Terezka
asi po hodině snahu vzdala. Posledním zádrhelem
bylo, že nám nechtěla fungovat lednička. Má možnost
zapojení na 12V, ale vždycky se po chvíli vypnula.
Měli jsme ji v kufru, tak sem si říkal, že se
vyklepává kabel. Ale i když jsme ji dali do kabiny,
tak se po chvíli vypnula. Kabel do ní vedoucí byl u
konektoru hodně horký. Navíc ukazovala zmatených 50
stupňů, což je nesmysl – uvnitř byly namražené
vložky.
Do Slovinska jsme nevjížděli po dálnici, ale za
Villachem jsme sjeli na průsmyk Wunderpass – docela
šílené 18% stoupání a pak klesání, které ale stojí
za to si projet. Je to neuvěřitelně scénická cesta.
Když byste jeli od Klagenfurtu karavanním tunelem,
za který musíte navíc extra platit, nevidíte ty
panorámata, co jsme dneska viděli my. A jak máme
navíc ve zvyku, volíme tu nejméně obvyklou cestu,
proto i dnes nebyl dojezd do Goreljeku zcela běžný.
Terezka našla zkratku – na mapě žlutá cesta, což je
normální silnice. Byla klasická až do chvíle, kdy
zničehonic skončil asfalt – pravda, byla zde cedule
na to upozorňující a dále se asi 20 km pokračovalo
po šotolině. Byla by to dobrá cesta na nějakou RZ
rally. U nás by člověka na podobnou silnici
nenapadlo vjet – vypadala jako lesní cesta. Ale na
křižovatkách byly normální směrovky, přednosti v
jízdě a rychlostní omezení! Nepotkali jsme tady ale
nikoho jiného než pár traktorů nebo cyklistů. Celou
dobu nás ale doprovázely neuvěřitelné výhledy na
Julské Alpy, vápencové potoky a nekonečné pastviny.
Navíc se po nebi vznášely lehké obláčky, které všemu
dodávaly na plastičnosti.
V jedné vesničce jsme udělali zastávku na čurání a
focení. Na mostě nás zaujala zvláštní řada koček –
jako sošky. Až po chvíli jsme objevili ceduli, že
původně dřevěný most byl prý proklet. Jeden místní
mladík tomu nevěřil a když po mostě přecházel,
skopnul černou kočku, která most hlídala, do řeky. V
tom okamžiku se kolem něj seběhla velká smečka
černých koček a asi nevyvázl se zdravou kůží. Proto
ta řada kočiček – na památku této události.
Po závěrečném, jak jinak než opět 18% stoupání, jsme
dorazili do hotelu. Jak bylo uvedeno na internetu,
je hned vedle sjezdovky. No, nazývat toto sjezdovkou
je docela odvaha. Stupava, kam jezdíme lyžovat, je
oproti tomu mega svah. Hotel je pěkný,
zrekonstruovaný. Nejdříve nám dali takový tmavý
krcálek pokoj s oddělenýma postelema. To se nám moc
nelíbilo, proto jsme požádali slečnu na recepci o
výměnu. Bohužel hotel je prý plný. Srazili jsme si
postele k sobě a vydali se na pivo do nedalekého Mu
Baru. Je pojmenovaný asi podle bučení – slovinsky
mučení krav, jež patří k místnímu koloritu. Každý
jsme si dali po flašce místního piva Union (2 EUR).
Pán se znalecky zeptal, jestli chceme i skleničku,
ale my staří vlci zvolili přirozenou cestu pití
napřímo. Dobře se na terase baru sedělo. Já ještě
zaskočil na pokoj pro průvodce a mapy, abychom si
naplánovali program. V recepci mě zastavila slečna,
že na mé jméno mají dvě rezervace a že ten druhý
pokoj je lepší. Po kontrole a konzultaci s Terezkou
jsem rychle vše přestěhoval – nemáme sice přístup na
terasu, ale pokoj je světlejší a máme hlavně postele
u sebe.
Před večeří jsme udělali krátkou obchůzku okolí a
šli na pokoj. Dneska toho stěhování a zmatků opravdu
nebylo málo. Hladově jsme se vydali na večeř, ale
netušili jsme, že máme přidělený stůl, proto jsme si
u večeře sedli k nejbližšímu volnému. Paní to nijak
neřešila, přenesla cedulku a příbory a jen se smála.
Večeře měla 3 chody, nadlábli jsme se a při
zpátečním výstupu do 3. patra taky zafuněli. V
hotelu je výtah, ale prý není bezpečno s ním jezdit,
maximálně zavazadla.
Ještě musím podotknout pár slov k jazyku. Naivně
jsme se domnívali, že jim budeme trochu rozumět.
Vždyť Chorvatům nebo Polákům rozumíme. Bohužel mi
slovinština připomíná rumunštinu nebo nějaký takový
podobný jazyk. Když se mezi sebou baví místní, tak
nic nerozumíme. Umíme jen pár slov „otprt“ -
otevřeno, „otrok“ - dítě, „pivo“ - to je jasné. Ale
nic moc víc neumíme ...
FOTOGALERIE
25. června 2010: pátek
Vogel – Bohinské jezero
Včera, když jsme usínali, mě zarazilo jaké bylo
venku neustále světlo. Byť byl čas pokročilý, tak
sluníčko ne a ne zapadnout. Pak nám to docvaklo, že
jsme vlastně ve 1300 metrech a není zde žádný kopec,
za který by se schovalo. Tak jsme zatáhli závěs a
mohli v klidu spát. Spát až do rána, kdy nás
přivítala blankytná obloha a pozpěvující ptáčci.
Nemůže být krásnější předzvěst nového dne …
Po snídani, která se skládala z výborného místního
chleba – já měl černý, Terezka světlý, šunky, sýra a
několika koleček místního sušeného salámu, jsme
vyrazili na první poznávání slovinských hor a jezer.
A hádejte, co jsme vybrali? Ne, Triglav to nebyl –
to je minimálně dvoudenní túra, na kterou naše
fyzička nestačí. My zvolili o něco nižší a méně
náročný kopec – Vogel. Tento nám byl také doporučen,
jako snadněji zdolatelný. Sjeli jsme z úzkými a
klikatými silničkami na „hlavní“. Během cesty se
mockrát stalo, že do protisměru stoupalo další auto
a bylo nutno hledat nějakou možnost jak se vyhnout.
Naštěstí vždycky vše dobře dopadlo. Je až
pozoruhodné, jak místní dokáží po těchto
komunikacích jezdit i s většími traktory. Vesničky,
kterými jsme projížděly byly typicky alpské – opět s
úzkými uličkami, dřevěnými domky, kostelem a
políčky. Nesmím opomenout tzv. kozolce, což jsou
tradiční seníky. Někdy jen jednoduché konstrukce,
někdy dvě spojené střechou a tyto slouží zároveň
jako garáž pro zemědělskou techniku.
Pod Vogelem je největší slovinské jezero – Bohinské.
Jak jinak než ledovcového původu. Voda je asi i
proto neustále studená. Nemá více jak 17 stupňů!
Jezero, i když je největším Slovinským, není nijak
velké – má rozlohu 4.3x1.2 km a je hluboké 45 m. Na
východní straně, kde z jezera vytéká řeka Sáva
Bohinjka spojuje břehy starý kamenný most. Na jednom
z břehů je Ribčev Laz a nad druhém Stará Fužina.
Nedaleko mostu stojí malebný kostel Sv. Jana
Křtitele postavený na základech románského kostela
ze 14. století.
My ale pokračovali v cestě až téměř na druhý konec
jezera, kde je odbočka na lanovku vedoucí na Vogel.
Lanovka je v provozu od 8 hodin ráno a dle rozpisu
by měla jezdit co 30 minut. Kabinky jsou podobné
lanovce jezdící na Lomnický štít. S tím rozdílem, že
na Lomničáku nejsou žádné sloupy, zde alespoň tři …
Terezku stálo mnoho přemáhání se nahoru vydat, ale
myslím že nelitovala těch několika málo minut
stoupání. Cena zpátečního lístku je 13 EUR, dá se
naštěstí platit kartou. Do kabinky lanovky se vejde
80 lidí. My měli tu smůlu, že zrovna přijel autobus
plný anglických důchodců a ti neměli nic lepšího na
programu než výjezd na Vogel.
Konečná lanovky je u Ski Hotelu Vogel, ve výšce 1540
metrů. Celý Vogel patří mezi rozsáhlé lyžařské
centra, společně s dalším – Kobla. Z konečné lanovky
můžete vyrazit na různé okolní konce či si dát
pořádnou celodenní nebo i vícedenní hřebenovku. Nás
zaujal protější vrch – Šija, který měří 1880 metrů.
Trošku jsme si zkrátili cestu nahoru další lanovkou
– čtyřsedačkou, za 2 EUR jedna jízda a tak se
dostali na Visoki Orlov. Zde jsme museli ale
pokračovat už po svých. Nejdříve jsme vystoupali k
nedalekému kříži – památníku nějakého spisovatele.
Počasí bylo celou dobu krásné, a tak jsme se mohli
kochat všemi okolními vrcholky – neustále byl také
naproti Triglav se svými více než 2800 metry. Od
křížku vedla stezka cestou necestou ke konečné
lanovky (nejezdící) pod vrcholkem Šija. Až na
samotnou špičku jsme se nedostali. Začalo foukat a
vrcholek se pomalu nořil do mraků. Proto jsme se v
1800 metrech otočili a šli zpět. Tentokrát však po
svých. Celkem nám tento výšlap a sešlap trval tři
hodiny. Cestou zpět jsme ještě obdivovali
paraglaidisty, kteří měli startovní bod u konečné
lanovky na Visoki Orlov. Dole před výjezdem velkou
lanovkou na Vogel jsme je potkali s obrovskými
baťohy, ale nedokázali jsme určit, co v nich mají.
Teď nám to bylo jasné. Jako ptáci stoupali do
ohromných výšek a následně se zase spouštěli dolů.
Musí to být nádhera tak ovládat volný a tichý pohyb
…
Odpolední provoz lanovky už nebyl po 30 minutách,
ale připadalo nám, že jezdí neustále tam a zpět,
podle toho, jak se naskládali lidi. Je ale lepší sem
vyrazit ráno, kdy je obloha ještě bez mraků, kolem
poledne se začne zatahovat a pak už není moc vidět.
Naším dalším cílem byl vodopád Savica. Stezka k němu
vede nedaleko od místa, kde jsme se nacházeli.
Přišel na nás ale i hlad, proto jsme se zastavili v
pizzerii a ochutnali, jak umí Slovinci připravit
pizzu. Jen jsme měli problém identifikovat jednu
ingredienci, bohužel si nevzpomenu na slovinský
název. Číšnice nám to vysvětlila, že se jedná o
zeleninu – prý něco jako rukola. Tak to nám
nevadilo. Ve finále se z toho vyloupla čekanka.
Nebyl to špatný nápad a svou hořkostí přidávala
pizze zvláštní chuť. Ale zpět k vodopádu – od
restaurace, kde jsme obědvali, byl vstup na stezku
vzdálen snad 300 metrů. Toto jsme ovšem netušili. Je
zde problém s parkováním. Vše mají zabrané hotely a
chcete-li zde parkovat, tak je nutno zaplatit 5 EUR.
To nám bylo ovšem proti srsti. Kdybychom to tušili,
nechali bychom auto u pizzerie a šli pěšky. Z
vodopádu tedy nic nebylo.
Další alternativou byla procházka kolem jezera. Ne
celého, už jsme byli dost uchození, ale jen kousek.
Zaparkovali jsme v Ribčev Laz, nakoukli do
turistického informačního střediska, prošli se po
kamenném mostě, zkusili vodu v jezeře – skutečně
studená, poseděli na lavečce u sochy Zlatoroga
(bájného kamzíka) a jeli pomalu zpět.
Dnes byl ve Slovinsku státní svátek – 25. června
1991 vyhlásili na Jugoslávii nezávislost. 26. června
jugoslávská armáda obsadila hraniční přechody a 4.
července nezávislost uznala. Naštěstí ne tak krvavou
cestou, jako tomu bylo např. v případě Chorvatska. I
proto bylo dneska všude spousta lidí. Ale cizince
zde nepotkáváme, převážně místní. Také byly zavřené
obchody, což nás nepotěšilo. Zkusili jsme zajet až
do 20 km vzdáleného Bledu, ale i zde byla situace
stejná.
Před večeří jsme si zašli opět na pivo do Mu baru.
Dneska už zde byli připraveni na hosty – roztažené
slunečníky, zasazené kvítka (včera byly jen v
kořenáčích), paní zde obsluhovala a také zde bylo
více narváno. Na parkovišti před hotelem přibylo
více aut a i na večeři byly téměř všechny stoly
obsazené.
FOTOGALERIE
26. června 2010: sobota
Vintgar - Bled
Na dnešek nebyla předpověď počasí tak optimistická,
jako na předchozí dny. Už se mají na obloze začít
objevovat mráčky a dokonce by měl přijít i nějaký
déšť. Nemluvím o všeobecné předpovědi na Slovinsko,
protože tady v horách je vše specifické. Jedná se o
předpověď ze slovinského serveru – přímo na
Pokljuku, tedy oblast kde jsme i my. Navíc – všude
se píše, že Julské Alpy patří k nejdeštivější
oblasti v celé zemi. Kdo chodí po horách, tak ví, že
se tady mrak napíchne na kopec a nezmizí, dokud se
nevyprší. Nebo naopak se mrak přes kopečky ani
nedostane a zůstane na druhé straně. Ale abych se
vrátil z mé myšlenkové odbočky zase k dnešnímu dni –
prostě obloha byla ráno zatažená, ani kouskem
nevyčouhávala modrá obloha. To nám ale na náladě
nijak neubralo a vstávali jsme ještě dříve než
včera. Asi to bylo způsobeno tím, že jsme se báli,
aby nám nesnědli všechnu snídani, když tu bylo
najednou tolik lidí. Dneska byla rozšířena o párek.
Terezka si ho teda nedala, ale já ano a byl dobrý.
Bohužel ze včerejšího tmavého chleba už mnoho
nezbylo – podařilo se mi v košíku vyhrabat jen pár
kousků. Terezka si chtěla vzít normální chleba, ale
asi je to místní zvyk krájet ho snad na 2 cm
krajíce. Člověk ani tak neotevře pusu!
Jelikož se nám včera nepodařilo objevit otevřený
obchod, hned cestou k prvnímu cíli jsme udělali
zastávku v obchodě – zde je síť obchodů, něco jako
naše Jednota, a jmenuje se Mercator. Výběr v nich je
docela dobrý. Nakoupili jsme jablka, vodu a Terezce
tužidlo, protože to, které si vezla z domova (úplně
nové), tak tomu asi ušel nějaký hnací plyn. Z tuby
nevycházela pěna jako obvykle, ale pouze voda. Snad
to nové bude fungovat.
Stejně jako včera, jsme museli z Pokljuki sjet dolů,
do nižších poloh. Včera jsem to tak nepozoroval, asi
to byl pomalejší sjezd, ale dneska už musely být
brzdy dost zahřáté, páč je bylo cítit. Naštěstí na
chvíli schládly během zastávky u obchodu a další
sjezd nebyl tak dlouhý.
Včerejší výstup nás oba zmohl, proto byl vybrán
snadnější cíl, a to procházka soutěskou Vintgar.
Cesta k ní je velmi dobře značena a nehrozilo tedy,
že bychom ji nenašli. Celá soutěska, nebo spíše
kaňon patří do Triglavského národního parku a byla
zpřístupněna již koncem 19. století. Když jsme
dorazili na parkoviště, bylo tu jen pár aut a jeden
autobus. Zaparkovali jsme co nejblíže vchodu –
trošku zešikma, tak hned přiskočil nějaký domorodec
a napomínal nás, že mám parkovat příčně, že v 10
hodin už tu bude tolik aut, že by neměla kde
parkovat. Uposlechli jsme jeho příkazu a srovnali
se. Koukali jsme, že ze soutěsky se už vracejí první
návštěvníci. Ti to museli brát asi hopem, jinak to
nebylo možné. Nedaleko od parkoviště je kasa –
vstupné 4 EUR, kde jsme si také koupili pohled. Celá
stezka po dřevěných lávkách má necelé dva kilometry
a lze ji ujít za 30 minut, nám procházka kaňonem
trvala slabou hodinku. Není kam spěchat, teda pokud
zde jste ráno. Řeka Radovna, kolem které jdete má
neuvěřitelnou barvu a za každou zatáčkou vás čekají
nové a ještě krásnější pohledy na peřeje, blankytnou
vodu, útesy nad vámi sahají až do výšky 300 metrů!
Naší výhodou byla brzká návštěva. Do protivky jsme
potkávali jen pár lidí z autobusu, který čekal na
parkovišti. Nedokážu si představit se zde prodírat
mezi davy. V určitých místech totiž má člověk
problém sám projít a ne se ještě s někým míjet. Tím
mizí veškeré kouzlo místa a stává se z něj masová
atrakce. Něco podobného jsme zažili u Plitvických
jezer, kde ovšem chodníky byly několikrát širší.
Většina návštěvníků jde jen na konec, kudy se dá
ještě projít po chodnících a tuším, že většina z
nich se na závěrečný vodopád Šum dívá jen z lávku u
kasy na druhé straně. Je to škoda … nebo dobře jim
tak, že už nejdou dále? K vodopádu se totiž musí
sestoupat po příkrých schodech a pak jít ještě
kousek lesní pěšinou. Pohled však stojí za to.
Přirozený vodopád má výšku 13 metrů. Doporučoval
bych jako výbavu si přibalit pláštěnku – člověk je
zde pěkně osprchován vodními kapičkami.
Našim plánem ale nebylo se vrátit stejnou cestou
zpět, tedy opět kaňonem kolem peřejí. Od vodopádu
jsme se vrátili ke kase a dále stoupali – nejdříve
po kamenných schodech na lesní cestu a stále výš a
výš. Našim plánem bylo obejít kopec Hom a dostat se
tak zpět na parkoviště, kde bylo naše autíčko.
Turistické stezky jsou ve Slovinsku dobře značené,
má je na starosti slovinský klub turistů. V průvodci
srovnávají kvalitu značení s naším. No, řekl bych,
že značení je zde dobré, ale nedosahuje kvality
českého. Značky se občas ztrácejí a chybí informace
na křižovatkách, kam daná stezka vede a jak dlouho
tam půjdete. Navíc nejsou barevně odlišeny, jako u
nás (modrá, žlutá atd.), ale mají jednotnou červenou
barvu,což je dost matoucí, křižují-li se jednotlivé
stezky. I nám se po chvíli značky ztratili. Věděli
jsme zhruba, kam jít, tak jsme neustále stoupali
lesem. Asi jsme v něm nebyli sami – občas bylo
slyšet z křoví slyšet přešlapování zvířete. Jen
jednou sem zahlédl nohy – asi srnky. Najednou jsme v
dálce uviděli světýlko! Rozuměj konec lesa a
orientační bod – kostel sv. Kateřiny. Mimo něj zde
byla i malá restaurace a další turisti. Založili
jsme výškový tábor, spočinuli, snědli bonpar a
pokračovali dál. Tady jsme ovšem narazili na
zádrhel. Šipka nám sice ukázala, kde je stezka, ale
ve vstupu na ni nám bránila branka. Co teď, říkali
jsme si. Vše vyřešil běžec za plotem, který si
branku prostě otevřel a pokračoval nerušeně dál.
Jednalo se o branku proti útěku krav – spodní část
byla pevná a horní se otevírala. A jsme zase o něco
chytřejší. Pěšina zde šla po vrstevnici kopce Hom –
po lukách s výhledem na bledský hrad a na okolní
kopce. Překračovali jsme suché kravince na úzké
pěšině, kochali se překrásným výhledem do údolí i na
okolí horské velikány a zdolali ještě několik
„protikravských“ branek. Cestou nás míjeli snad jen
3 skupinky turistů, jako jsme my. Pěšina nás zdárně
zavedla do vesnice Podhom, kde jsme měli zaparkované
auto. Parkoviště nebylo sice plné, jak tvrdil pán,
ale aut dost přibylo. Nechtěl bych v tomto okamžiku
být unášen davem v soutěsce. Posvačili jsme,
odpočinuli a vydali se k dalšímu cíli.
Nedaleko ležícímu lázeňskému městu Bled dominuje
hrad tyčící se nad jezerem ve výšce 139 metrů. Dá se
k němu dojít pěšky, ale my zvolili motorizovanou
variantu. I z parkoviště se však musí stoupat do
příkrého kopce, naštěstí ne dlouho. Hrad prošel v
50. letech minulého století rekonstrukcí a z původní
stavby se zachovala obraná hradba a věž. Historie
hradu je však 1000 letá. Už v roce 1004 zde stávala
obranná věž. Je jen škoda, že i když nechcete jít do
expozice, nedostanete se bez placení ani na nádvoří.
Vstupné 7 EUR nám připadalo docela vysoké, proto
jsme rezignovali. Z ochozu chodníku vedoucímu k
hradu je krásný výhled na Bled a jezero. Doporučuji
vyšplhat se nad zábradlí na hradby, uvidíte ještě
lépe. Ale toto platí jen pro silné povahy netrpící
závratí.
Dnešní den jsme zakončili návštěvou lázeňského města
Bledu. Nebo takový byl cíl a opět málem nevyšel.
Proč? Opět díky místu na parkování. Nechápu, proč
když se jedná o nejznámější slovinské město, tak
domorodci nejsou schopni postavit záchytné
parkoviště, kde se dá za rozumný poplatek
zaparkovat. Stejně jako včera u vodopádu, tak i tady
mají všechny parkovací místa zabrané hotely,
restaurace a bůh ví kdo ještě. Jediné oficiální
parkoviště je na druhé straně jezera, nedaleko
pláže. Zde chtějí ale 8 EUR. To ať si strčí někam,
což si asi myslela většina návštěvníků, soudě podle
nízké obsazenosti … Cestou zpět směrem k městu jsem
i přes okolní značky toto znemožňující, zastavil a
udělal fotku Bledského ostrova s kostelem a s hradem
v pozadí. Vysvitlo dokonce i sluníčko, tak snad bude
stát za to. Ve finále se nám v Bledu podařilo najít
parkoviště, nedaleko od bobové dráhy. Navíc za
rozumnou cenu 2 EUR. Tak zaparkované by bylo, teď
bychom si dali něco k jídlu. Počítali jsme, že zde
bude trošku dráž než včera v pizzerii pod Vogelem.
Našli jsme si pěknou restauraci, posadili se a
čekali. Když jsme se rozhlédli, tak zde čekali i
další hosté a další a další … po 10 minutách čekání,
kdy si nás nikdo nevšiml, jsme zase odešli … Už jsme
z tohoto města začínali být trošku znechucení.
Naštěstí, mimo pobřežní promenádu, byla pěkná
restaurace Chill. Tady byl jak ochotný číšník, tak
dobré jídlo. Terezka si dala místní specialitu –
nějaké zapečené slané štrůdlíky plněné tvarohem a já
černé rizoto s chobotnicemi. Terezčino jídlo bylo
vynikající, dalo by se jíst i na sladko. To mé
rizoto bylo díky sépiovému barvivu skutečně černé!
Ale také dobré. Po obědě jsme si to odfuněli nad
přírodní koupaliště, kde jsme seděli na lavečce a
kochali se výhledem na město. Oba jsme se ale
shodli, že slovinská města, co jsme zatím viděli,
nám nic moc neříkají …
Našel jsem v průvodci zmínku o nedalekém městě
Radovljica. Jedna kniha se o něm nevyjadřovala nijak
valně, druhá zase že je to město s nejzachovalejším
středověkým centrem. Historie osídlení na soutoku
obou Sáv je také stará už téměř 1000 let. Je dobře,
že sem neproudí davy lidí a konzumní turisté nejedou
dále než za Bled. Krásně se zde dalo zaparkovat –
světe div se, vedle auta se zlínskou SPZ! Historické
centrum není nijak velké. Jedná se o krásně
zrekonstruované náměstí a kostel. Určitě také ale
stojí za nahlédnutí do okolních podloubí či uliček.
Zmíněný kostel byl sice zavřený, ale do interiéru se
dalo nahlédnut skrze mříž. Při odpočinku ve stínu
lip jsme si poslechli zvonkohru, která se nám vryla
do paměti a Terezka si ji pobrukovala cestou domů.
Cestou do Pokljuky jsme se ještě zastavili v
Intersparu – koupili si víno, pivo, vodu a housky na
zítřek a také na pondělní cestu do Itálie. Proč
housky na zítřek. Oběd nás vyšel trošku dráž, než
jsme počítali, tak se zítra šetří.
Předvečeřový čas jsme strávili opět u piva v Mu
Baru. Už by nám tam měli snad rezervovat stůl, jako
stálým hostům. Naplánovali si výšlap na zítřek a pak
hráli karty. Teda jen několik her, protože jsem ani
jednu nevyhrál, odmítl jsem pokračovat.
FOTOGALERIE
27. června 2010: neděle
Planina Javornik – Blejska Koča
Včera jsem se zmínil o tom, že na poslední den jsme
si naplánovali ještě jeden výšlap. Samozřejmě, že ne
nějaký zničující, ale pěkně piánko, takové milé
rozloučení s místními překrásnými kopečky a
planinami, jež obklopují celé okolí hotelu. Dokonce
i v turistickém průvodci, který byl zakoupen u nás
byla jedna trasa, která měla za výchozí bod náš
hotel. Vidíte, jak je Šport hotel slavný. Dá se od
něj vyrazit do tří směrů. My vybrali asi ten
nejnáročnější z nich – na Planinu Javornik a pak
dále na Blejskou Koču. Respektive ta druhá část
nebyla ještě jistá, poněvadž v jiném časopise se o
této trase zmiňovali jako o středně těžké.
Po vydatné snídani jsme si nabalili baťůžky a
foťáky, u auta nazuli sedmimílové boty, vzali hůlky
a vyrazili. Nejdříve byl problém trošku s hůlkami
sladit krok. Terezka si ze mě dělala legraci, že jdu
jako pan továrník s hůlčičkou. Pravda, mával jsem
hůlkami před sebou jako bych měl lyžařské a ne na
chození po horách. Ale rychle sem vše napravil a
určitě už na nás nebyl legrační pohled.
Trasa vedla kousek po příjezdové silnici od hotelu a
pak po hlavní, asi 100 metrů. Z ní se záhy odbočilo
do lesa na „gvozdnou cestu“, neboli lesní a následně
už vše vedlo po značené stezce lesem. Lesy tady
vypadají dost podobné těm našim, ale nikde nekoukal
ze země ani náznak hříbku či něčeho podobného.
Jediné, co bylo cestou vidět, tak bylo borůvčí,
zatím však bez plodů. Asi po 30 minutách šlapání a
klepání hůlkami o terén nám v cestě stála první
„protikraví“ branka či spíše brána. Ne jako včera
maličký průchod, ale normální, kládami zahrazený
vjezd na pastviny. Chvíli po vyjítí z lesa a
následné chůzi pastvinou se nám naskytl neuvěřitelný
pohled – pasoucí se kravičky, několik roztroušených
salaší a v dálce opět zvedající se kopce. Člověku se
až nechce věřit, že mohou existovat taková místa,
jakoby vytržená ze Želar nebo z dílů Četnických
humoresek, který se odehrával na Zakarpatské
Ukrajině. Sem bych poslal každého vystresovaného a
uhnaného našince, postavil doprostřed a pak mu
položil otázku, za čím se vlastně honí, co pořád
stresuje ostatní, když na světě je tak krásně.
Kopce, které se zvedaly za planinou byly Debeli vrh
a Lipanjski vrh. Na ně jsme neměli namířeno – mají
výšku skoro 2000 metrů. Náš další cíl byl trošku v
menší nadmořské výšce – 1633 metrů – Blejska Koča. Z
planiny byla vidět, ale to jsme si všimli až cestou
zpět. Kdyby nám ji někdo ukázal hned ráno, tak tam
bychom se v životě asi nevydali! Od křižovatky s
polní cestou, kde parkovala spousta aut se stezka
zvedala výš a výš a stoupání bylo čím dál tím
náročnější. Zde jsme ocenili hůlky, které člověku
skutečně odlehčí a pomůžou mu vystoupat i strmé
kopce. Celá cesta nahoru i s pauzami nám trvala cca
3 hodiny. Vždycky po nějakém podobném výstupu
přemýšlím, proč se člověk na ty kopce žene, když ho
tam nic nečeká. Jen prostě pro pocit, že je nahoře …
to je takové zvláštní. Ve finále je každý rád, že
ten který kopec zdolal a už se poohlíží po dalším.
Blejska Koča je jednou z mnoha horských chat, které
jsou po slovinských, ale i ostatních, horách
rozeseté. Nabízí ubytování ve 3 pokojích a pak ještě
hromadnou ložnici. Stejně tak fungují i ostatní
chaty – několik pokojů a pak společnou ložnici –
většinou v jídelně. V sezonu prý v těchto chatách
není k hnutí a jsou velmi vytížené. U chaty jsme
usedli na lavičku, vybalili vlastní svačinu – housky
a paštiky (Májka a Svačinka – Hamé Babice, nás už
tradičně doprovází na všech dovolených). Já zašel
koupit k obědu pivo Union – bohužel jsem si nevšiml,
že mi jedno dali nealkoholické. Po „obědě“ jsme
koupili pohled, otiskli si na něj razítka, zapsali
se do knihy návštěv a vyrazili zpět. Cesta dolů
ubíhala rychleji, ale zase byla náročnější na
kolena. Nesestupovali jsme zcela stejnou cestou – na
mapě nás zaujala značka památníku, tak jsme se
vydali malou oklikou. Byl to památník padlým z 2.
světové války. Pak už jsme po lesní cestě, kolem
salaší a odpočívajících krav a opět po lesní cestě
došli znaveni k hotelu. Nožičky nás řádně bolely.
Terezku kotník, má ho nateklý od nějakého hmyzího
kousance a mi přibyl na noze řádný puchýř. Chůzí se
mi spíše už propíchl a z paty mi trčel cár kůže. Je
zvláštní, že krom mírného tlačení sem necítil žádnou
bolest, jinak bych si otlačené místo přelepil
náplastí.
Zpět v hotelu jsme byli po třetí a zbylé odpoledne
jsme využili k odpočinku po náročné túře. Sbalili
jsme se, zkoukli dva díly seriálu, odnesli věci do
auta, trošku to tam pouspořádali, zaplatili účet v
recepci a těšili se na večeři. Oba jsme měli hlad
jak vlci.
Dnes už nás zde v hotelu zbylo jen pár, stejně tak
na večeři bylo obsazených jen několik stolů. Jelikož
zítra jedem ve 3 ráno, tak nám přinesli ještě
„balíček“ na snídani – či spíše balík! Plnou
igelitku ovoce, chleba, paštiky, jogurtů, medu,
marmelády, že to budeme jíst ještě na Korsice.
Přeložili jsme vše do ledničky a také ji zanesli do
auta.
Jak už sem psal, zítra vyjíždíme po 3. hodině ráno a
čeká nás dlouhý den plný přesunů – do Livorna, pak
trajektem do Bastie a následně přes Korsiku do
Carghese, kde budeme do soboty bydlet. Když vše
dobře půjde, měli bychom tam dorazit po 8. hodině
večer!
FOTOGALERIE
28. června 2010: pondělí
Goreljek – Livorno - Carghese
Budík zvoní, byť příjemnou známou melodií ze Slunce,
seno, jahody, ale ve 2:30 ráno není žádný podnět ke
vstávání příjemný. Ani ten dnešní nebyl. Ale zase na
druhou stranu se člověk těší na další místo, kde
trávíme letošní dovolenou – ostrov Korsiku. Věci
jsme měli sbalené a přenesené v autě už ze
včerejška, a tak zbývalo jen pár drobností a baťohy.
Trošku sem se bál, aby paní z recepce nezapomněla
nechat klíče ve dveřích hotelu a my se tak mohli dle
domluvy dostat ven. Přes noc v recepci nikdo není a
asi horko těžko bychom se někoho dovolávali.
Naštěstí, to už sem se díval dopředu, přímo z
recepce vede ven okno, kterým by se dalo vylézt.
Dveře jsme však našli odemčené. Z recepce nás ještě
zarazila barva parkoviště, které bylo osvíceno bílou
halogenovou zářivkou a tak to vypadalo, že je venku
sníh. To byla i Terezčina reakce. Na chvíli ve mně
také hrklo. Pak se nám zdálo, že jsou zamrzlé skla
auta – opět jen rosa. Venku bylo ale pouhých 11
stupňů, tak věci v chladničce (přinesli jsme včera)
byly krásně vychlazené a mohly jsme je tak bez
problémů převézt. Jak už sem se zmínil v počátku –
na ledničce přestalo fungovat napájení na 12V – jede
jen chvíli a pak se lednička vypne. Proto jsme ji
přepnuli na 220V a zapojili do měniče napětí, který
vozíme v autě. Takto fungovalo vše bez problémů.
Noční cesta přes Slovinsko byla bez problémů,
nejezdilo ani moc aut – tyto jsme potkali až u
Jesenice. Panoráma Julských Alp nám na rozloučenou
osvěcoval měsíc – téměř v úplňku, tak to bylo velmi
romantické rozloučení. Po přejezdu do Itálie nám
začala fungovat zapůjčená navigace. Ne že bychom ji
nějak nutně potřebovali, ale člověk má aspoň
představu o čase dojezdu do cíle. Jediný problém
dělal navigaci vloni nově otevřený úsek dálnice u
Mestre. Zde jsme podle ní jeli chvíli po poli.
Posnídali jsme mezi prvníma zákazníkama v Autogrilu
– v 5 ráno zde moc Italů nebylo. Pocvičili jsme si
také trošku svou italštinu a pochopili, že krosánt
je v Itálii brioche. Zase jsme o něco chytřejší.
Také jsme u snídaňové zastávky řešili, zda
natankovat nebo jet dál. Zvolili jsme druhou
variantu a to nám způsobilo trošku břichabol. Když
už dojezd na zbytek benzínu v nádrži klesl na 80 km,
sjeli jsme na benzínku. Ale ouha! Byla zavřená,
natankovat šla pouze nafta. Trošku mi z toho vyschlo
v krku, protože další benzínka byla až u sjezdu na
Benátky, kam jsme díky nově přistavěnému obchvatu
nezajížděli, ale naopak se naše cesta odkloňovala.
Ubíhající kilometry k dalšímu místu, kde se dalo
natankovat jsem přímo hltal očima a neustále
kontroloval snižující se počet kilometrů. Naštěstí
tato čerpací stanice byla otevřená a my mohli po
natankování v klidu pokračovat dál.
Do přístavu v Livornu jsme dorazili kolem 11 hodiny,
čili v dostatečném předstihu. Před námi byly asi 4
auta – z čehož jedno české. Parkovací plocha u mola
byla ovšem nekrytá. Pomohli jsme si zástěnou na
přední sklo a pak karimatkou z podobného materiálu –
na boční dveře. Takto jsme zkoukli jeden díl
seriálu. Loď dorazila na čas – ve 12:30 a ani
nevypadala, že je plná. Stejně tak množství aut zde
čekajících na nalodění nevypadalo nijak strašně.
Mimo osobáky zde bylo několik karavanů a dva polské
autobusy. Před naloděním nám ještě nalepili cedulku
s čárovým kódem a nějakým číslem. Také bych málem
zapomněl – z roku 2008 jsme měli žlutou nálepku
Sardegna Ferries, tu jsme ještě v přístavu nalepili
a doufali, že nám ji doplní o korsickou variantu s
rokem 2010.
Na lodi bylo dostatek místa k sezení či ležení a i
my si našli příjemné na sedačce. Načež začali
hlásit, že je možno za 25 EUR si koupit kajutu s
oknem. Cena se mi nějak nezdála, ale na recepci mi
ji potvrdili – 25 EUR za kajutu je velmi dobrá cena.
Aspoň tak řeší situaci, že si ji běžně lidi na den
neberou a oni tak nevydělají nic, když ji nabídli za
takový malý peníz, nechali jsme se zviklat. My měli
kajutu 818, na 9 patře s výhledem na nekonečné moře.
Ospršili jsme se, zalehli, početli a krásně si
odpočinuli. To jsme ještě netušili, co nás na
Korsice čeká! 45 minut před připlutím do Bastie nás
začali budit a upozorňovat, abychom 30 minut před
přistáním kajuty opustili. Zbylý čas jsme strávili v
místnosti, kde jsme si prve vyhlídli místa. Terezka
si četla a já koukal z okna. Trošku se mi také
začínal ozývat puchýř na patě ze včerejška. Nová
kůže na ráně praskala a celá pata mě pálila.
Vylodění v Bastii bylo 15 minut před plánovaným
přistáním a to v 17:15. Říkal sem si – dobrých 15
minut, když naše cesta končí na druhé straně
ostrova. Bohužel pondělní podvečer v Bastii je ve
znamení jedné velké zácpy a než se nám přes sérii
kruhových objezdů podařilo dostat mimo město, uteklo
více jak 30 minut. Najednou se navigace ztratila a
následně měla tendenci nás hnát jinou cestou než
jsme si mysleli, že pojedeme. Já měl v paměti že by
se mělo jet na Ajaccio, navigace však tvrdila že ne
a že je nutno jet přes hory. Jak já, tak i Terezka
jsme uvěřili, navíc po konzultaci s mapou jsme
uznali, že má „Pepina“ - naše navigace pravdu. To
byla ovšem chyba. Pravda, scenérie to byly nádherné,
ale ruce mám ještě teď ukroucené od volantu. Jet
nějakých 180 km víc jak 4 hodiny bylo i na mně
hodně! Oba dva jsme měli po příjezdu do Carghese
rozhoupané žaludky. Překonali jsme také nejvýše
položený přejezd na Korsice – Col de Verghio ve
výšce 1477 metrů. Zde je také lyžařské centrum!
Během cesty jsme ještě dostali hlad. Bohužel silnice
přes hory nevedla jediným větším městem. Pouze jedna
z vesnic – Calacuccia byla na mapě vytištěna tlustě.
Pravda, byly zde restaurace, ale nám stačil k jídlu
nějaký sendvič. V jednom baru na nás koukali jak na
vrahouny, div že nezačali vytahovat bambitky. Ve
druhém už byla paní přívětivější – po dotazu na
sendvič nám francouzsky vysvětlila, že máme jet na
konec dědiny a tam že u benzínky je restaurace, kde
sendvič dostaneme. Ono místo nevypadalo dvakrát
přívětivě a pokud by nám vůbec nabídli něco k jídlu,
zřejmě bychom pochybovali o stáří a původu
nabízeného pokrmu. Proto jsme zvolili večeři z
vlastních zásob. Zastavili jsme kousek dál nedaleko
oslíků, ve stínu nějakého stoletého stromu a
namazali si pár chlebů medem. Ještě že nás v tom
Slovinsku tak dobře vybavili.
Ještě když se vrátím k cestě – jedinými souputníky
nám byly krávy, býci, telátka, prasata. Domácí
zvířata totiž na Korsice žijí naprosto volně a
pohybují se svobodně, kam je nožky zavedou, aby měla
dobré maso. Všechna tato zvířata mají sice na uchu
značku, ale nedokážeme si představit, jak je ten
který majitel získává zpátky. Prasata zde žijící
bych ještě rozdělil na běžná růžová, pak taková ta
šedá a poslední bych nazval terénní – mají šíleně
dlouhé nohy. Vypadají spíše jako kříženec prasete a
telete.
V Carghese jsme apartmány Maina našli snadno – od
roku 2007 je nikdo nepřemístil :o). Dle domluvy, že
přijedeme pozdě, měla být na některém apartmánu
cedulka se jménem. Nebyla. Naštěstí na ubytovacím
poukazu bylo číslo na majitele. Od minula sem si
pamatoval, že nemluvil moc anglicky, ale co už teď.
Do telefonu mě utvrdil, že mluví jen korsicky a
francouzsky, ale že manželka anglicky umí. S tou
jsem se naštěstí domluvil a za chvíli už jsme byli
ubytovaní. Majitel bydlí někde nedaleko.
Honem jsme nanosili věci z auta do apartmánu a šli
se projít k moři, abychom uklidnili rozbouřené
smysly ze 4 hodinového přejezdu hor. Hovorem do
Česka jsme zjistili, jak se odborně jmenuje
„zelenka“ na rány – na můj puchýř a tuto zkusíme
zítra sehnat v lékárně. Po návratu jsme trošku
uspořádali věci v apartmánu, povlíkli postel a po
příjemné sprše se na ni svalili. Zítřejší program
musí být odpočinkový!
FOTOGALERIE
29. června
2010: úterý
Carghese – Piana - Porto
Dnes budík nezvoní … ložnici máme oknem na
parkoviště a tak abychom mohli mít přes noc otevřené
okno, zavřel sem okenici. Přes tu sice proudí
vzduch, ale moc světla neprojde. Proto jsme spali
skoro až do 8 hodin. Ale jak sem říkal včera, dnešní
den musí být odpočinkový! Nějaký program určitě
najdeme. Nejdříve jsem se však vydal do obchodu ve
vesnici nad ubytováním – autem, s mojí porouchanou
patou bych tam šel asi dlouho. Nakoupil jsem bagetu
a čerstvé krosánty k snídani. Nedaleko byla lékárna.
I když jsem tušil, že anglicky tu nikdo nebude umět,
zkusil sem štěstí. „Rukama – nohama“ jsem paní
vysvětlil co vlastně potřebuji, napsal jsem i název
na papír. Očividně tušila co potřebuji, ale nic
podobného zelence jsme nenašli. Nabídla mi nějakou
hojivou mast, desinfekci a náplasti. Byl sem rád, že
se mi i přes jazykovou bariéru věnovala a snažila
pomoci. Tak sem poděkoval a slíbil, že se poradím a
přijdu.
Snídali jsme na terase s výhledem na moře a okolní
palmy. Pohodička, relax, žádný spěch a ani stres.
Přitom, mezi nechtěným rozlíváním čaje po mapě,
stole a do bot, jsem zvolili dnešní program –
nedaleké městečko Piana, skalní útesy Les Calanches
a město Porto. Ještě před tím, než jsme vyrazili z
Carghese, zastavili jsme se v lékárně a zakoupili
všechny propriety na léčbu paty. Paní nám nabídla i
vodě-odolné náplasti, abych mohl vlézt do moře.
Kousek výš píšu, že městečko Piana je nedaleko. Je
to relativní pojem. Na Korsice nenajezdíte moc
kilometrů. Vzdálenosti mezi místy by se zde měly
udávat v čase. Bylo by to přesnější. Cesty, kterými
zatím jezdíme jsou klikaté víc jak housenka. Z jedné
strany moře a z druhé strany skála. Piana je milým,
ale trošku ospalým městem, kterému dominuje kostel a
malé náměstí s bary a obchůdky. Jinak nás v něm nic
nezaujalo. Dramatičtější je spíše příjezd k němu –
kostel a domky ve svahu působí velmi impresivně.
Doporučuji než se dlouho courat po městečku, vydat
se po silnici č. D824 směrem k Plage d´Arone. Ne se
koupat, i když kdybych neměl rozedřenou patu, tak si
vlezu s chutí do moře. Cesta vede podél útesů
padajících dolů k moři a ze spousty míst je krásný
výhled jak na Golfe de Porto, tak na Capo Rosso a i
pláž, kde končí silnice, byla velmi milá. Není odsud
jiné cesty než opět vystoupat do Piany. Jak říkám,
až se člověk vrátí z Korsiky, tak bude mít od
kroucení volantem svaly na rukou jako pepek
námořník. Z Piany ovšem začíná další impozantní část
pobřeží – kamenné útvary Les Calanches. Za každou
zatáčkou, za každým metrem se panorama mění.
Naštěstí 99% aut zde jede krokem a neustále se kochá
výhledem. Jsou zde i místa, kde lze bezpečně
zastavit a fotit či jen tak koukat. Být zde na
začátku května, necháme se určitě zlákat i některou
zde začínající turistickou stezkou a objevíme další,
určitě krásné zákoutí Korsiky.
12 km úsek skalních útvarů je zakončen městečkem
Porto. Jako centrum turistického ruchu funguje asi
od 50. let minulého století. Před tím zde stála
pouze janovská strážní věž, dnes muzeum. Porto není
zase až tak krásným místem, pláž je jakoby betonová
– jsou na ní oblázky, zaparkovat zde není kde a domy
se zde tísní ve svahu jeden na druhý. Mezi atrakce
patří zmíněná janovská věž, akvárium a také to, že
odsud vyplouvají lodě na výlety kolem pobřeží. My
jsme se zde nezdrželi nijak dlouho. Dali si k obědu
zmrzlinu, koupili pohledy a vyrazili zpět do
Carghese. Dneska se nám už nechtělo nikam dál
zajíždět.
Úterní, odpočinkové odpoledne trávíme na terase u
kávy a ovocného salátu. Já píšu zápisky ze
včerejška, plánuji program na další den a Terezka si
čte. Za chvíli vyrazíme do obchodu nakoupit nějaké
dobroty k večeři.
Po nákupu, kdy
jsme se trošku rozšoupli, Terezka rozdělila
proviant, abychom s ním vydrželi až do konce pobytu
na Korsice. Ve srovnání s Itálii nám zde připadá vše
extrémně drahé. Aby kilo obyčejných goldenů (jablek)
stálo skoro 3 EUR/kg, je i pro nás hodně.
Neuvědomuji si, že by někde bylo takto draho.
Večeře se skládala ze dvou druhů sýra, oliv
(samozřejmě s peckou), pršutu, cizrny, rajčete a
bagety. K tomu jsme si koupili ještě korsické bílé
víno – ročník 2008, Reserve du President, chardonay.
Bylo dobré, ani kyselé, ani sladké. O tomto jsme
snili ve Slovinsku – ne že by nám vadily servírované
večeře, ale tam to byla masovost, zde jsme si mohli
konečně vychutnat chvíle na terase a nerušeně ujídat
z talíře svým tempem a k tomu popíjet víno.
Dneska sem měl také tušení, že se mi bude dařit v
kartách. I Terezka se divila, že chci po minulé
zkušenosti dobrovolně hrát karty. A skutečně se mi
dařilo! Skončilo to 6:1 v můj prospěch. Ale to byla
jen taková světlá chvilka, příště zase určitě budu
prohrávat.
FOTOGALERIE
30. června 2010: středa
Carghese – Corte - Ajaccio
Dnes budík zvoní … ale nikdo si ho nevšímá. Teda
ano, vypnul sem ho a zase pokračoval ve spaní.
Vzbudili jsme se až skoro v 8 hodin! Dneska je
obloha zatažená. Večer, když zapadalo sluníčko, tak
se ztratilo v mracích nad janovskou věží. Byla to
taková předzvěst změny počasí. Nám ale mraky
nevadily, spíše naopak, vedro a ostré sluníčko
nevyžadujeme ani jeden. Asi mnoho známých a členů
rodiny nechápe, když se ptá, jak daleko jsme bydleli
od moře, jaká byla pláž a tak podobně. Toto jsou pro
nás (prozatím) naprosto nepodstatné informace.
Ležení na pláži je pro nás naopak trestem a ne
odpočinkem. Ležet můžeme u bazénu doma a nemusíme
jezdit kus světa …
Po obvyklém ranním nákupu rozšířeném o salát a
mortadelu na sendviče, jsme si vychutnali snídani na
terase. Neustále nám zde zpívá nějaký ptáček – sedne
si na dráty elektrického vedení a prozpěvuje. Jestli
nám nadává či svolává další ptáčky na hostinu to
nevíme. Ale drobků po nás má vždycky víc než dost.
Nakrájet čerstvou bagetu bez drobení prostě nejde,
proto ji také krájíme venku.
Dnešní plán bylo město Corte, ležící ve vnitrozemí
Korsiky. Čistého času asi 2 hodiny jízdy a
vzdálenost asi 130 km. Na Korsice nelze počítat
vzdálenosti na kilometry, ale na čas … to už se ale
opakuji. Pobřežní silnicí jsme se dostali do nám již
známého městečka Sagone. Proč známého? Je to místo,
kde jsme se v pondělí večer konečně vyloupli ze 4
hodinového přejezdu horského hřebene. Dneska jsme si
ale pobřeží řádně užili – člověka to neustále nutí
zastavovat, fotit, kochat se a dalekohledem
pozorovat co se děje na vzdálených místech. Mimo
malebný Sagonský záliv nás nejvíce zaujal kopeček se
stromy a keři ohnutými ve směru vanoucího větru – od
moře. Pod pojmem „ohnutý“ si asi vybavíte jen
nakloněný. Zde to ale neplatí – na stromech a keřích
jako byste viděli plastický model vzdušných proudů.
Škoda, že toto plochá fotografie není schopna
zachytit, to člověk musí vidět.
Ze Sagone cesta pokračovala na Ajaccio a odsud dále
do vnitrozemí. Přesvědčili jsme se, že je to daleko
kvalitnější silnice a po této se budeme v sobotu
brzo ráno vracet do Bastie. Sice se také kroutí a
klikatí, stoupá a klesá, ale je širší a lze po ní
jet rychleji. Lemují ji jak kaštanové háje, tak
obrovské larycijské borovice staré až několik
staletí a vysoké 40 – 50 metrů. Je to úchvatný
pohled na kmen takového obra – samozřejmě když se na
něj díváte při obcházení, ne když jste okolo něj
omotání autem …
Na cestě horami nás zaujala želví rezervace. Zde se
bohužel platí dost vysoké vstupné – 9.50 EUR a tak
jsme se jen otočili a pokračovali dál. Nedaleko, dle
mapy, stojí menhir. Hledali jsme hledali a našli. U
začátku stezky k němu vedoucí je však informace, že
menhir je 6 km daleko a dojít k němu trvá cca 3
hodiny. Vzhledem k mému obutí do nazouváků kvůli
stále zalepené patě toto nebyl dobrý nápad. Tak jsme
využili zastávku jen na vyčurání a šli zpátky k
autu. Potkali jsme zde nějakého francouzsky
mluvícího turistu, který po stezce přišel, studoval
mapu a pak se vracel zpět a něco na nás drmolil
francouzsky. Bohužel ani jeden nevládneme tímto
jazykem, tak jsme nevěděli co chce. Snad nám
neříkal, že jsme mu očurali chodník …
Nejvyšší místo na silnici je průsmyk Col de
Vizzavona ve výšce asi 1200 metrů. Bohužel je zde
nevzhledné parkoviště, proto jsme jeli dál. Výhled
na zasněžený vrcholek Monte d´Oro (2389 metrů, pátý
nejvyšší vrchol ostrova) jsme si vychutnali z jiné
zastávky. Kromě silnice, po které jsme jeli se pod
námi najednou objevila nová, kousek jsme po ní i
jeli, a také vede nahoru do Bastie. Tak nám trošku
unikal význam stavění nové silnice, když kousek nad
ní je cesta pěkná a bez výmolů. Celou trasu se vedle
nás také vinula trať železnice – zde je
úzkorozchodná. I tunely mají takové směšné, úzké.
Škoda že jsme neviděli žádný vlak.
Nedaleko vesnice Vivario stojí na kopci rozvaliny
pevnosti Fort de Pasciolo. Vesnice navíc leží na
trase známé turistické trasy GR20. Tato měří více
než 200 km a ke zdolání je třeba cca 12 dnů. A navíc
zde stojí starý železniční most – Ponte Vecchio
projektovaný Eiffelem. Těsně pod ním je novější, z
roku 1999, silniční most o délce 200 metrů a
překlenující údolí ve výšce 137 metrů.
Ještě před Corte jsme zastavili na odpočívadle a
rozbili náš piknik – dnes jsme neponechali nic
náhodě – ráno jsme nabalili ledničku máslem,
salátem, mortadelou, vodou a nealko pivem. Po
„obědě“ a finálním sjezdu se už před námi otevřelo
městečko Corte, náš dnešní cíl. Opět se musím vrátit
k tomu, že abychom strávili hodinu v jiném městě,
musíme jet více než 3 hodiny autem!
V Corte jsme chvilku hledali místo na zaparkování,
objeli snad půlku města až se „vmáčkli“ do placeného
místečka – 1 EUR za 2 hod. Od místa parkování bylo
co by kamenem dohodil do starého města. Už když jsme
sjížděli z kopce směrem ke Corte, párkrát oblohu
proťal blesk a okolní nebe mělo dramatickou barvu.
Terezka sice nevěřila, že přijde bouřka, ale já jen
tiše doufal, že to stihneme pak zpět do auta nebo
někam, kde se schováme. Corte je malé městečko jehož
centrum vlastně sestává z jedné dlouhé ulice, kterou
lemují obchody, restaurace a banky. Po oleštěných
kočičích hlavách jsme vystoupali do horního města na
vyhlídku zvanou Belvedere. Je odsud krásný výhled na
nedalekou citadelu, město a okolí.
Cestou zpět jsme nakoukli ještě do kostela Eglise de
l´Annunciation z roku 1450. Byl neobvykle otevřen –
na Korsice jsou stále všechny kostely zavřené, a
brzy jsme pochopili proč – konal se zde pohřeb, tak
jsme se rychle vytočili a pelášili pryč.
Na hlavní ulici nás zaujal krámek s pohledy. Koupili
jsme si na památku a také na poslání známým a
rodině. Bohužel paní neprodávala známky, prý na
poště, že směrem dolů. Tak co teď? Vydali jsme se
tím směrem a ještě jednou zkusili štěstí v trafice –
stejný výsledek. Ale kde ta pošta tedy je? Na ulici
jsem oslovil ještě jednoho domorodce a ten nás také
poslal dále. Naštěstí na konci ulice byl ukazatel.
Pohledy byly zachráněny – pošta objevena a známky
koupeny. Teď už ale začalo krápat a my byli ještě
několik ulic od auta. Doběhli jsme do něho ale tak
tak.
Před výjezdem z Corte jsme ještě natankovali. Paní
se zde neustále snažila zprovoznit terminál na
platbu kartou. Jednou, nic … podruhé jsem už na
zákaznickém „pultíku“ zkusil zmáčknout OK – jako
výběr jazyka a vše fungovalo. Kdyby mi toto řekla
hned, nemusela se s tím tak trápit. Přitom jsem se
ptal, jestli mám zmáčknout OK. Ani se na mne
nepodívala a nic neřekla. Sice neumím francouzsky
ale každému Korsičanovi bych nařídil alespoň
základní lekci angličtiny.
Z Corte jsme odjížděli opět stejnou silnicí. Chvíli
nás doprovázel déšť, pak se ztratil. V některých
vesnicích bylo mokro, někde zase sucho. V Bocognanu
jsme zastavili na parkovišti, abych vyfotil tu
dramatickou scénu zatažených hor. Ani sem si
nevšiml, že mezi horami je pásek blankytně modré
oblohy!
Před návratem do Carghese jsem se ještě po americku,
rozuměj z auta, podívali do Ajaccia, hlavního města
Korsiky. Na náš vkus moc lidí a velký ruch. Ale
jinak město pěkné.
V Carghese jsme zaskočili koupit jogurt nebo
zakysanou smetanu, protože cestou jsme koupili
brambory – tyto byly dneska k večeři – speciální
korsický recept: v krámku u silnice koupíte korsické
brambory, v obchodě zakysanou smetanu, protože kefír
Korsičané neznají. Zakoupenou smetanu smícháte se
slovinským jogurtem, který byl součástí snídaňového
balíčku. Brambory uvaříte ve vodě ze studánky
nedaleko Vizzavony. Servírujete na loupačku se
sardinskou solí (před dvěma lety koupenou) a
jogurtosmetanovou dobře vychlazenou zálivkou. Dobrou
chuť! Korsické kaštanové pivo Pietra si dejte raději
až po večeři, nebo se z jogurtu můžete připo …
Jelikož zde nemám připojení k internetu a jediná
možnost, jak zápis nahrát na stránky je přes mobilní
připojení, není zápisek tak často aktualizován jako
ze Slovinska. Navíc jsem včera strávil asi hodinu
nastavování a přeinstalováváním programu na
připojení. Měnil sem neustále na mobilu operátora,
zkoušel přidat a odebrat zařízení, měnil sem můj a
Terezčin mobil. A nic. Až když jsem rezignoval a
vyzkoušel vše naposledy, tak sem se připojil!
FOTOGALERIE
1. července 2010:
čtvrtek
Carghese – Sarténe - Bonifaccio
Dnes neřešme zda budík zvoní nebo nezvoní … no
dobrá, plán je dlouhý, tak zvonit musel. Je to týden
co jsme vyrazili na naše putování končinami známými
i méně známými. Vždycky, když jedu do zahraničí –
buď na dovolenou nebo pracovně, přemýšlím, jak se
asi museli cítit dávní cestovatelé. Ať už vzpomenu
nedávné – pány Zikmunda a Hanzelku nebo ty minulé,
jichž je plná historie. Vyráželi do míst neznámých,
mnohdy ani nezmapovaných. Dneska, v době Google maps
se podívám kam jedu, na GPS si zjistím trasu a dobu
dojezdu, na internetu si přečtu jaké to tam je,
prohlédnu si fotky jiných apod. Tak si někdy říkám,
jak jsme vlastně ochuzeni vším tímto od toho pravého
dobrodružství …
Ale zpět k dnešnímu dni. Jak už víte, tak překonat
na Korsice 200 km vzdálenost je mnohdy úkol na 4 – 5
hodin. Stejně tak i dnešní cíl – překrásné město na
vápencovém útesu, na jihu Korsiky, co by kamenem
dohodil do sardinské St. Teresa di Gallure, je na
tom podobně. Jinak se tam ale člověk nedostane a
návštěva místa stojí za to.
Po brzké snídani – byl jsem mezi prvními dnešními
zákazníky v obchodě, jsme sbalili ledničku, vodu a
vyrazili směr Ajaccio. Tuto trasu už dobře známe a
tak jsme nezastavovali na „kochání“. V Ajacciu jsem
nějak špatně odbočil a díky tomu nás cesta zavedla
do supermarketového předměstí a následně po šipkách
„centre ville“ k pobřežní silnici, kde jsme se už
chytili a pokračovali dále. Kolem Ajaccia, hlavního
města jižního departmentu vede krátký úsek dálnice –
směrem na letiště a pak na Bonifaccio. Ve srovnání s
neustále se klikatícími silnicemi je to lahůdka pro
řidiče a autíčko také! Celkově bych mohl říct, že i
silnice v kopcích (směrem na jih) a dále poblíž
Bonifaccia připomínají ty italské – širší a ne tak
se vlnící. Ale zase si nedělejte iluze, že by to byl
americký typ silnice – jako když střelí …
Mírným stoupáním jsme se dostali asi do nejvyššího
místa silnice č. N196 do Col St. Georges ve výšce
757 metrů a po chvíli odbočili směrem k pramenu
Fontaine d´Altaccia – bohužel byl asi vyschlý, tak
jsme ho nenašli. Po této silnici jsme pokračovali
dále do vesnice Santa-Maria-Sicché. Vesnice je
malebná, ale ničím zvláštním by se nevyznačovala,
kdyby se zde nenarodila Corsova manželka Vannina
d´Ornano. Starý kamenný dům, který pro ni nechal
Corso postavit v roce 1554 zde stojí dodnes, byť ve
zchátralém stavu za což může požár kovárny, která
kdysi zabírala spodní patro domu. Terezka omylem z
Corsa udělala Casanovu a z kovárny hospodu. Ale i
tak byla projížďka vesničkou a hledání domu zajímavé
a nic tomu neubrala na kráse, právě naopak :o).
Kousek za vesničkou jsme se zastavili u místního
hřbitova. Když to shrnu, tak dnešní den byl také
prohlídkou korsických hřbitovů – zde, v Sarténe a
Bonifacciu. Musím podotknout, že místní díky
kamennému podloží nezakopávají mrtvé do země, ale
stavějí jim „vícelůžkové“ hrobky. Rakve jsou zde
ukládány do takových jakoby „šuplíčků“. V průměru
8-10 na hrobku. Zajímavý způsob, ale jak říkám, zde
to asi jinak nejde. Před jednou z hrobek byla
spousta keramických a mramorových destiček – jakoby
malé knížky nebo vzkazy od pozůstalých. Z nich lze
poznat, co zesnulého bavilo.
Přichází poledne a my přijíždíme do městečka Olmeto
… a stojíme. Díky nesmyslenému systému dvou semaforů
na hlavní ulici stojíme na konci městečka a
popojíždíme dál a dál. Projet asi 400 metrů nám
trvalo skoro 30 minut! Zespoda navíc vždy jelo
minimálně 20 aut a od nás jen pár 4-5. Hrozil sem se
cesty zpět, tato však byla už v pohodě. Mimojiné –
Olmeto má také krásný hřbitov na svahu s „výhledem“
do údolí. Olmeto také bývalo oblíbeným centrem
umělců – pobýval zde známý tvůrce veselých limeriků
Edward Lear. Vesnice byla na útesu vybudována jako
útočiště před neustálými nájezdy pirátů v 15. - 17.
století. Místo je také neblaze proslulé krvavými
vendetami, jež některé z nich se odehrály ještě ve
20. století. Na protějším kopci je také rozvalina
hradu ze 14. století – Castello della Rocca.
Konečně jsme se prokousali zácpou a sjíždíme dolů k
Proprianu – přímořskému městu, které kromě přístavu,
pláží a hotelů nemá návštěvníkovi našeho rázu co
nabídnout. Teda mohlo by – záchodky. Bohužel,
nenašli jsme je ani u benzínky a ani v supermarketu.
Kde ti všichni turisté chodí na záchod? Asi jako my
– najdou si kryté zákoutí. Někdy je ale umění takové
místo najít.
Před námi se na svahu objevilo městečko Sarténe se
svými věžovými domy. Při hledání parkoviště jsme jej
téměř celé projeli a až na závěr u mostu, výjezdu z
města, našli pěkné místečko. Nejkratší přístupová
cesta do historického centra vede po strmých
schodech stoupajících kolem vyhořelého domku –
návštěvník tak může nahlédnout jak to vypadá uvnitř
těchto věžových domů. Město má nevlídnou image -
„obývané démony“. Proč? Bylo neustále pod nájezdy
pirátů, vládl zde krutý rod Sgio (nepoddal se
Janovanům) a v 19. století zde byly na pořadu dne
krvavé vendety. Domy mají velice málo oken, jsou
spojeny balkony přes které se dá přejít a vstupní
dveře byly původně až v prvním patře. Do domů se
vstupovalo po žebřících, které bylo možné v případě
ohrožení velmi rychle odstranit. Jako další obrana
proti nájezdníkům sloužily určitě i úzké uličky,
zapletené tak, že není problém se v nich ztratit.
Centrálním bodem historického jádra je náměstí Place
Porta s kostelem Eglise Ste-Marie. Nakoukli jsme do
kostela, procourali uličky, koupili pohled a
vypravili se pomalu k autu. Ještě nás čekalo 60 km.
Na výjezdu z města jsme zastavili – opět u hřbitova,
abychom se pokochali celkovým pohledem na staré
město.
Začali jsme hledat místo, kde by se dalo zastavit –
ne kvůli záchodům, ale na pořádání obědového
pikniku. Za chvíli bylo nalezeno – v olivovém háji
nedaleko prodejny korsických produktů a restaurace.
Ve stínu, bohužel i vedru, jsme poobědvali. Jakoby
mávnutím proutku se krajina změnila – připomínala
více sardinskou, skály nebyly tak špičaté, silnice
byla rovnější a dalo se po ní jet rychleji. Také
jsme narazili na les korkových dubů. Tento byl však
v minulosti celý spálen – stojí zde jen, jako
monumenty události, zčernalé kmeny. Korkový dub má
asi dost silnou schopnost regenerace a tak na
spoustě z nich už rašilo nové listí.
Poslední vyhlídkovou zastávkou před Bonifacciem byla
obrovská žulová, narůžovělá skála Lion de Roccapina,
zvětraná do tvaru lva. Pod ní je malebná pláž a
záliv Golfe de Roccapina, který byl svědkem
ztroskotání lodi Tasmania. Tato ztroskotala 17.
dubna 1887 na skaliscích Des Moines. Loď vezla
šperky – dar od indických rádžů anglické královně.
Truhla byla prý 8x cennější než celá loď. I když byl
poklad po nějaké době nalezen, nikdy se z něj
nenašel váček z diamanty. Podle legendy jej ukradl
bandita Barrittonu, který se skrýval poblíž této
skály.
Město Bonifaccio patří ke skvostům Korsiky. I když
cesta do něj je dlouhá, doporučuji ho navštívit.
Leží na nejjižnější části Korsiky na vápencových,
bílých útesech, které jsou působením eroze
vytvarovány do neuvěřitelných tvarů. Tvarování
určitě není u konce a kdo ví, jak budou skály
vypadat za několik století. Bonifaccio si díky své
izolovanosti a také blízkosti italské Sardinii
zachovává spíše italský ráz. Město má také skvělý
přírodní přístav – v trhlině v útesech, který mu
zajistil osídlení jíž v dávné době.
Abychom ušetřili nožičky po dlouhé cestě, opět jsme
sledovali cedulky na parkování až v „horním městě“.
Už když jsme si říkali, že asi skončíme na hromadném
parkovišti dole, podařilo se nám jedno místečko
najít. A navíc nedaleko vstupní brány do města. Hned
zkraje jsme si dali zmrzlinu, jako odměnu za tuto
dlouhou cestu – Terezka jen červenou a já míchanou s
vanilkovou. Trošku jsme se zorientovali podle
nepřesné mapy v průvodci a nejdříve vystoupali kolem
kaple sv. Rocha (nebo Hrocha, jak jsem mu říkal) na
městské hradby – je odsud krásný výhled na bílé
útesy a skálu Grain de Sable ležící níže. Jak jsme
cestou zpět zjistili, platí se zde vstupné. Nu což,
pošetřili jsme. V kase nikdo nebyl a cestou zpět nás
také nikdo nezastavil. Kolem kostela Ste-Marie
Majeur, renesančních domů spojených zvláštními
„tunýlky“ (pro odvod dešťové vody a stabilizaci
budov) jsme se dostali k Aragonským schodům. Na
rozdíl od mé minulé návštěvy nebyl dostatek sil k
jejich zdolání. Závěr prohlídky byl Cimetiere Marin
(Námořnický hřbitov), koupení pohledu a honem do
auta. Jak jezdíme po Korsice s vypnutou klimatizací,
tak teď jsme si ji hned pustili a užívali si těchto
výhod. Hned byla cesta zpět pohodlnější a připadala
mi i rychlejší.
Při zpáteční cestě jsme ještě navštívili
archeologické naleziště Filitosa. Cesta sem z hlavní
silnice klesala opět neuvěřitelnými serpentinami a
já jen v krytu duše doufal, že toto nebudeme muset
šplhat zpět! Za 6 EUR / osobu jsme navštívili areál
prehistorického naleziště, které má dějiny staré
více než 8 000 let. O původních obyvatelích moc
nevíme a to právě přidává na mystičnosti místa …
proč zde stavěli menhiry – zvláštní lidské postavy s
meči a dýkami. Navíc místo bylo veřejnosti skryto až
do 40. let minulého století. Areálem se vine stezka,
nevynechá žádný z důležitých artefaktů. Vše je navíc
dokresleno relaxační hudbou. Díky naší návštěvě v
pozdních večerních hodinách jsme zde nezakopávali o
davy turistu a mohli si to tak více užít. Jen kdyby
nebylo takové vedro … dneska je stále kolem 28 – 31
stupňů.
Čas pokročil a nás čekala ještě dlouhá cesta do
Carghese. Vesničkami kolem řeky Taravo jsme se
dostali zpět na hlavní. U pramene sv. Jiří opět
nabrali do prázdných flašek vodu. Dnešní zásoby vody
byly malé a oba jsme měli už jazyk žízní vyplazený
až na vestě. Po hlavní silnici cesta rychle uběhla.
Teda já to trošku zdržoval focením „krvavého“ západu
slunce nad Sagonským zálivem.
Do Carghese jsme dorazili v 9 večer, unavení,
zpocení a hladoví. K večeři Terezka naservírovala
studený bramborový salát – zbytek brambor ze
včerejška, jogurt a ledový salát. Byl vynikající a
osvěžující! Na závěr dne jsme si u svíček dali dvě
hry žolíka a svalili se do postele.
FOTOGALERIE
2. července 2010:
pátek
Carghese
Poslední den na Korsice se nikam nechystáme. Podle
toho vypadalo i naše ráno. Žádné rychlé vstávání,
žádný stres či spěch. Prostě si užíváme se vším
všudy. Bylo to znát i v obchodě – na rozdíl od
minulých dní zde bylo více lidí.
Jestliže mluvíme o odpočinku, pak k němu patří i
„plazení“ (tzn. ležení na pláži). Jsme pátý den u
moře a zatím jsme ho viděli jen z okýnka auta nebo
když jsme se šli kochat krásným výhledem. Vlastně
hned první večer po příjezdu jsme se vypravili
projít na pláž, abychom trošku uklidnili smysly po
„šíleném“ přejezdu hor, ale to byla tma a moře jsme
vlastně ani pořádně nezahlédli. Takže vzhůru do
toho! Nabalili jsme tašku, nahodili plavky a
vyrazili. Mimo nás zde nebylo mnoho „plazičů“,
teprve se scházeli. Byl jsem překvapený, že v moři
plavaly igelitové pytlíky a sem tam další nepořádek.
Dvě „plazičky“, než vlezly do moře, pytlíky sbíraly.
My si pro vstup vybrali místo, kde odpadky
neplavaly. Voda byla akorát na osvěžení, teploučký
Indický oceán to ale nebyl :o). Vstup do vody je zde
také dost prudký – metr a půl od pláže a už sem
nedosáhl. Osvěžení to bylo velmi příjemné. Na pláži
jsme pobyli asi do jedné hodiny.
Ještě sem vyzkoušel nepromokavé náplasti, které jsme
zakoupili v úterý v lékárně. Odřená pata už je
víceméně zarostlá novou kůží, ale zcela zahojená
ještě není, takže jsem si náplast dal. Systém je to
chytrý, ale tak na rovnou plochu – třeba na ruku
nebo místo, které se neohýbá. Ne na patu nohy. Během
několika vteřin sem byl bez náplasti. Slaná voda
naštěstí nepálila. Tak sem to víc neřešil.
Po „plazení“ jsme se vrátili do apartmánu a dali si
k obědu ovocný salát s jogurtem. Osvěžující to
dobrota. Zbytek odpoledne jsme strávili čtením a já
psal zápisek ze včerejška. Také jsme konečně
naplánovali místo našeho pobytu v Itálii. Původně
tím měl být Janov a okolí. Dneska jsem ovšem v
časopise History opět četl o Lago Trasimeno –
původním místě, kam jsme chtěli hned z počátku jet –
Hanibal zde svedl jednu ze svých bitev. A tak mi
jezero zase začalo vrtat v hlavě. Kouknul sem do
mapy a zjistil, že je blíže Livornu než Janov. Domů
to odsud nebude také zase tak daleko a myslím, že po
zbytek dovolené zde budeme mít jak a čím vyplnit
program! Také doufáme, že zde nebude takové horko
jako máme u moře. Přeci je to trošku v horách.
Sladká voda jezera je nám také bližší, než slaná
mořská, kterou nevyhledáváme. Kempů by zde měl být
také dostatek.
Kolem půl páté jsme nasedli do auta a vypravili se
nahoru do města. Zajeli jsme na benzín a pak se přes
hlavní ulici vrátil zpět ke Sparu, kde jsme
zaparkovali. Carghese nemá moc pamětihodností – dva
kostely, hlavní ulici, přístav – to je vše. V krámku
se suvenýry jsme koupili pohled a dále se chtěli
zastavit na hranolky a crepes (palačinku). Bohužel
se hrál nějaký fotbalový zápas, a tak všechny
rozumně vyhlížející restauračky byly plné fanoušků
koukajících na přenos v televizi. Tak jsme zůstali
bez ochutnávky těchto francouzských specialit. Proto
jsme se vrátili k obchodu, nakoupili nějaké dárečky
a machiové pivo Colomba. Prozatím jsme pili jen
kaštanové Pietra. Toto je slabší a světlejší. Ale
chuťově velmi dobré, takové nasládlé.
Po večeři – snědli jsme zbytek přídělu, jsme se
sbalili, co nebylo třeba odnosili do auta a já dle
domluvy s majitelem apartmánů šel pro kauci 150 EUR.
Nebyl doma a jeho manželka mi řekla, že nemůže
vrátit kauci, když jsme ještě v apartmánu. Tím mě
namíchla. Slíbila však, že jakmile majitel přijede,
tak že přijde a domluvíme se. Naštěstí před chvíli
dorazil. 150 € by nám chybělo.
Terezka naplánovala detailně cestu až do přístavu –
přes zapůjčenou navigaci. Vyrážíme zítra nejpozději
ve 3:30. Dle navigace trvá cesta necelé 3 hodiny.
Bohužel po zkušenosti z místních silnic si dáváme
ještě hodinku navíc. Raději počkáme v přístavu na
loď – loď na nás určitě ne! Cestou se chceme
zastavit u pramene nabrat vodu a pak už hurá směr
Itálie, kde konečně upotřebíme naše pracně získané
jazykové znalosti, byť zatím značně omezené.
FOTOGALERIE
3. července 2010:
sobota
Carghese – Bastia – Lago Trasimeno
Jak jsme si letos pochvalovali, že na úvod dovolené
nemusíme vstávat brzo – většinou vyrážíme kolem
třetí nebo čtvrté ráno, tak ve finále je to ještě
„horší“. Nějak se letos stalo pravidlem, že vstáváme
o půl třetí, abychom stihli trajekt. Tentokrát nám
odplouvá z Bastie v 8:30 hod. Naštěstí žádný další
trajekt nebo přesně určený čas bytí na místě nás
nečeká.
Po rychlém dobalení zbývajících věcí, nanošení do
auta vyrážíme skrze noční pobřeží přes Sagone,
Ajaccio, Corte až do Bastie. Cesta docela utekla.
Moc aut jsme nepotkávali. V horách před Corte jsme
ještě zastavili u již vyzkoušeného pramene a nabrali
do prázdných flašek vodu. Jakmile se blížila Bastie,
nad mořem už vykouklo sluníčko a jemně osvětlovalo
krajinu svými paprsky. Na druhou stranu se proti
němu nejelo zrovna nejlíp a tak jsem byl rád, že
jsme po šesté hodině stáli v přístavu. Naše molo
jsme našli bez problémů. V přístavu stály už další
lodi – Moby odjížděl do Livorna v 7:30 a pak další
trajekt v 8:30 do Savonny. V našem „směru“ ještě moc
aut nestálo. Dnešní čekání mi připadalo jako
nekonečné. Zkoukli jsme dva díly seriálu, posnídali
buchtu ze včerejška a čekali a čekali a čekali.
Sluníčko už bylo vysoko a v autě nám bylo docela
teplo. Jakmile odplul trajekt Moby, tak do
vedlejších pruhů pustili auta cestující také s námi
do Livorna, tak bylo jedno jak brzo je člověk v
přístavu. To nás, kteří jsme přijeli mezi prvními
lehce namíchlo.
A naše lodička už připlouvá. Jela přes noc, ale i
tak mohli dorazit dříve. Proč? Proud aut vyjíždějící
z lodi se mi zdál nekonečný. V jednom okamžiku jako
by jezdily snad dokola. Trvalo asi 40 minut než byli
všichni venku a my mohli začít najíždět. Naneštěstí
nás „regulovčík“ v přístavu díky boxu na střeše
postavil mezi náklaďáky a karavany. Proto nejdříve
jeli ostatní pruhy a my pořád nic. Až když jsem
chtěl vyjet z řady – kolem nás projížděly auta s
boxy ve stejné výšce, tak nejdříve regulovčíci
naznačovali, že ne, ne a pak najednou jo. Přes
počáteční nervozitu jsme byli ale rádi za to čekání.
Proč? Nejdříve na lodi totiž nakládali „mezipatro“ -
tzn. nízké patro jehož nájezd se zvedá. Pak až nás.
A díky tomu jsme stáli velmi blízko výjezdu.
Mezipatro se vykládá jako poslední, protože nájezd
do něj je hydraulický a nelze jej sklopit, dokud
nejsou vyložena všechna auta ze spodní části lodi, a
být půl hodiny v autě v nesnesitelném vedru, které v
podpalubí panuje není žádná výhra. Na rozdíl od
pondělní plavby byl trajekt úplně plný a toto bylo
znát i na úsporném nakládání aut – v místě, kde
běžně stojí 3 řady aut jsme byli ve čtyřech,
napasování tak těsně, že ani nešlo pořádně vystoupit
a mezi auty bezpečně projít. Terezka se vysoukala
přes místo řidiče a už jsme hledali cestičku mezi
auty a hurá z toho vedra v podpalubí. Naše dveře
jsou 3G, to si musíme zapamatovat, jinak hrozí, že
naše auto nenajdeme :-)
Už předem jsme se domluvili, že si opět koupíme
kajutu. Jelikož jsme jeli sobotním trajektem, trošku
jsme se obávali, bude-li k dispozici a za jakou
cenu. Nečekali jsme jako minule až nabídku kajut
vyhlásí rozhlasem a šli přímo na recepci. Super!
Kajuty byly a opět za 25 EUR. Dnes jsme vyfasovali
kajutu č. 626 na 7. patře. Výhled z ní nebyl jako
minule, navíc okno bylo na venkovní palubu, kudy
chodil personál lodi. Ale to nám nevadilo. Zatáhnout
závěs, honem do postele a spát! Oba jsme to
potřebovali. Vzbudilo nás až hlášení, že za hodinu
budeme v Livornu. Tuším trajekt vyplouval skoro s
hodinovým zpožděním a teď to vypadalo, že ho skoro
stáhnul. Naložili jsme věci opět do baťohů, oblíkli
se a šli čekat do baru. Opět velký rozdíl oproti
minulé plavbě. Vzhledem k pospávajícím cestujícím,
jež mnohdy zabírali více než jedno sedadlo, byl
problém najít místo k sezení. I na chodbách se
cestující váleli jako bezdomovci, tohle je opravdu
nedůstojné cestování. Navíc, když jsou kajuty tak
levné, jako dnes, není důvod, proč si ji
nepronajmout. Vejdou do ní pohodlně 4 osoby, prospí
se, odpočinou, mají svou sprchu (samozřejmě ručníky
a mýdlo) a také toaletu. Prostě pohodlí jednoduchého
hotelu. Zbývající dobu jsem strávil u kávy a Terezka
čtením knížky.
A už je tady Livorno! Nemá smysl jít čekat na
vpuštění do garáže dopředu. Stejně Vás tam nepustí
dříve, než je loď zakotvená v přístavu. Proto jsme v
klidu seděli. Jen místo našeho parkování bylo úplně
na druhé straně lodi. Jak sem psal výše, auta byly
na sebe napasované tak těsně, že někteří nemohli ani
nasednout a museli čekat než jiná auta zase vyjedou.
Když do toho připočítáte jedince, kteří nezodpovědně
přijdou na poslední chvíli, blokují všechna auta za
sebou a musí se kvůli nim čekat, pak z toho vzniká
dobrý zmatek a tlačenice. Není divu, každý chce z
toho vedra v podpalubí vypadnout. I my byli rádi, že
jsme venku! Tady se poprvé projevilo, že jsme již v
Itálii, při tom čekání na opozdilce se někteří
neudrželi a nervózně mačkali klaksony, jako by to
snad pomohlo uspíšit.
Venku nebylo o moc chladněji, ale člověk mohl pustit
klimatizaci. Díky tomu cesta směr Florencie a pak
dále na Lago Trasimeno utíkala rychle. U Livorna se
jede kus po neplacené dálnici. Dneska mi připadalo,
že placený úsek je velmi krátký – také cena tomu
odpovídala – jen 7 EUR. Pro srovnání – cestou ze
Slovinska nás dálnice stála 34 EUR. Na oba dva
přišel hlad. Ale kde se najíst? McDonaldy Italové
moc kolem dálnice nemají a neustále jsme míjeli jen
jednoduché benzinky bez možnosti občerstvení. Měli
jsme chuť na hranolky a pořádný hambáč... Až se před
námi objevil větší Autogril. Podobný nápad jako my
dostali asi všichni cestující po Itálii. Na
obrovském parkovišti nebylo možné najít místo a tak
sem zůstal stát tak trošku mimo oficiální značení.
Když sem se rozhlídl kolem sebe, tak sem nebyl
jediný. Zaparkováno je a vzhůru na jídlo. Bum! Když
jsme vyšli ven, tak nás málem kleplo – venkovní
teplota 36 stupňů je už trošku znát. Dneska bylo
extrémní vedro. Ve spodním patře – Autogril – byla
hromada lidí, fronty několikrát zatočené. Všiml sem
si, že v horním patře je Burger King. Zamířili jsme
tam. Není to sice oblíbený McDonalds, ale
nepohrdneme tím. Bohužel Terezčin sendvič nebyl nic
moc. Já si dal rolku podobnou „wrapu“ co dělají u
konkurence, ta docela šla, ale ke konkurenčnímu
produktu měla také daleko. Zbylo nám docela dost
hranolků, tak jsme si je zabalili „na horší časy“ a
vyrazili na další cestu.
Cesta z Livorna k Lago Trasimeno nebyla moc dlouhá –
tuším něco málo přes dvě hodiny. Italská dálnice,
jak ta placená, tak i neplacená (méně kvalitní – u
Livorna a pak u Lago Trasimeno) nebyla rovněž
zacpaná. Kolem 4 hodiny odpoledne se už před námi
objevila daná odbočka a my sjeli k tomuto
umbrijskému jezeru, kde jsme hodlali strávit několik
dalších dní. Čekalo nás nyní nalezení kempu. Podle
automapy jich zde moc není, ale tím jsme se
nenechali nijak rozhodit. První kemp, kousek od
sjezdu z dálnice, jsme proto přejeli bez povšimnutí,
přece nebudeme bydlet hned pod dálnicí. Za chvíli
byl před námi další – název ne zrovna přívětivý –
Lido Trasimeno. Bohužel nebo naštěstí byl zavřený,
zpustlý. Na další jsme narazili v městečku
Castiglione del Lago. Nebyl obsazený, parkovat se
dalo u stanu. Namísto pláže bylo zorané pole – jako
že pláž. No pojedeme ještě dál a uvidí se. Abych to
urychlil – další kempy – jeden 4*, neznámo kolik
hvězdový a 2* - v žádném z nich bohužel není možné
parkovat autem u stanu. Musíte vjet, složit věci a
odjet na parkoviště. A ještě v jednom případě
platíte za parkování! Nehoráznost! Nemám slov pro
tento způsob. Je mi to jasné, že takto chtějí do
kempu dostat více stanů. Vloni jsme se s tímto
setkali na Elbě a myslel sem, že je to jen tamější
způsob. Bohužel nebyl. Zkoušeli jsme různé „finty“
např. že zaplatíme jakoby za extra stan. Paradoxem
je, že kemp není plný, tak nevidíme důvod, proč
uplatňovat něco podobného. Když bychom přijeli
karavanem, tak zabíráme místo stejně jako auto plus
stan. Podobně jako na Elbě jsme už začínali být
zoufalí. Tam jsme tuším projeli 6 kempů a našli
ubytování. Zde už to byl sedmý a stále nic. Dokonce
v nás začalo hlodat, jestli jsme neudělali chybu a
neměli jet raději k Janovu, jak bylo původně
naplánováno. Trošku nám svitla naděje u 2* kempu – v
recepci zde byl mladý kluk a když jsme na něj
vybalili italštinu, tak se zaraženě ptal, jestli
mluvíme anglicky. Byl to Polák. Konečně kemp, kde se
dá parkovat autem u stanu! Působil na nás ovšem
ponuře. Únava z hledání nás značně nahlodala, ale
nedaleko byl další kemp – Kursaal, proto jsme si
řekli, že ještě koukneme tam. A to bylo dobře.
Devátý kemp se zvláštním názvem Kursaal byl tím
pravým. Parkování s autem u stanu, spousta krásných
míst ve stínu, elektřina a bazén. V areálu navíc
stojí hotel, proto je kemp nevelký, takový komorní.
Hosté jsou z 99% Holanďani, proto nehrozí, že by nám
zde nějaký Čech rozuměl.
Vybrali jsme místo, vyplnili papíry a honem postavit
stan. Od loňska jsme to ještě nezapomněli. Vše bylo
připraveno snad během necelé hodiny. Splavení jak
myši, neustále bylo 34 – 36 stupňů, jsme na sebe
hodili plavky a rychle do bazénu. Jeho chladivá voda
na nás působila jako balzám!
No a co s večeří? Zásoby žádné a nejrychlejší
možnost je restaurace v hotelu. Málem jsme však byli
bez ní. Dle slov číšníka je nutno mít rezervaci.
Naštěstí stůl pro dva byl volný. Dali jsme si stolní
víno, není rozumné si dávat v Itálii pivo –
zaplatíte za něj pomalu víc jak za celé jídlo, vodu
a z jídelního lístku si objednali rizoto s plody
moře a tagliatele s krevetama a fazolkama. Před námi
byly asi další objednávky, proto nám jídlo přinesli
až po 40 minutách. To nevadilo, užívali jsme si
večera při víně a toskánském chlebu – hnusném,
nesoleném! Objednané jídlo bylo dobré. Vyplázli jsme
30 EUR a šli se projít kousek po vesnici, kde je
kemp – Passignano sul Trasimeno. Chodník je zde
ovšem krátký a byť bylo skoro 10 večer, provoz
neslábl. Usadili jsme se proto na lehátka u jezera a
poslouchali večerní zvuky a pozorovali připlouvající
a přeskupující se kačenky s mláďaty na hotelové
pláži. Mají tady zřejmě noclehárnu a takhle pozdě
večer si spolu gagají, neposlušní se nahánějí a budí
ty ospalé, kteří jim zase odpovídají a napomínají je
hlasitým gagáním :-)
Když už jsem nakousl vybavení kampu, tak kromě
bazénu je zde k dispozici také asi 10-ti metrová
pláž jezera, která vypadá značně nevábně – bahnitě a
nikdo se zde nekoupe. Dále je zde výše jmenovaná
restaurace, pěkná, malá a útulná. Za rozumnou cenu
se zde dá najíst, na české poměry dobře na italské
teda nedostatečně, protože tříchodové menu dle
jídelního lístku by přišlo na pěkných pár eur. Každý
den však vaří „meníčko“ sestávající se ze tří chodů
a podle toho, co jsme viděli včera, to běžný
konzument zvyklý na studenou večeři v 18:00 (jak
jsme zvyklí z domova) nemá šanci spořádat! Meníčko
stojí kolem 20 €, což je cena průměrná a k množství
jídla dokonce výborná. Dále v kempu najdete nezbytné
toalety, sprchy, prádelnu a umývárnu nádobí, vše
pěkné, nové, funkční a na záchodech jsou dokonce
prkýnka (automaticky se zvedající a čistící se)!!!
Dalším nepostradatelným místem kempaře je market.
Tento je snad jako jediný opravdu nedostačující,
špatně vybavený, pečivo dostanete nejpozději v 16
hodin, pak už nic. Navíc paní vůbec nedodržuje
předepsanou otvírací dobu, což je značně nepříjemné.
Dále kempaře zajímá zajištění a přístupnost
ledničky, nebo aspoň mrazáku. Toto je naštěstí
zabezpečeno, ale pouze uvnitř minimarketu s
pochybnou otvírací dobou, což je značně omezující.
Naštěstí člověk v recepci Vám obchod na požádání
otevře.
Na závěr dnešního dne jsme se také domluvili, že
zítra maximálně využijeme toho roku studia italštiny
a budeme se snažit mluvit co to půjde italsky. Sami
jsme zvědaví. Unavení uléháme po jednom díle seriálu
na nafukovačku, která se zdá zatím býti v pořádku!
FOTOGALERIE
4. července 2010:
neděle
Lago Trasimeno - Cortona
Dobré ráno kempe! První noc nebyla nic
moc. Proč? Z několika důvodů. Asi prvním z nich byla
zima. Večer jsme uléhali jen tak nalehko v pyžamu a
přikryli se prázdným povlečením na peřinu, které
jsme používali na Korsice. Tam nám stačilo, byť se
jednou stalo, že jsem se přikryl svým a pak ještě v
noci sebral Terezce. Ta pak prý chodila kolem
postele a hledala, kde by asi tak mohla být její
přikrývka. Dokonce prý pojala tušení, že se s ním v
noci někam vypravila a nechala ho tam – jako
náměsíčná. No odpověď byla jednoduchá – já se do něj
zabalil. Ale zpět k první noci u jezera Trasimeno.
Připravili jsme se i na variantu, že nám bude zima –
spacáky jsme měli ve stanu, dokonce vytažené z obalů
– strčili jsme si je pod hlavu jako polštáře. Když
na mne přišla zima, použil jsem můj na přikrytí nás
obou. Bohužel to není dekový spacák, tak není možné
ho zcela rozepnout. Terezka, jak na sobě ucítila
teplý spacák, tak už asi neměla důvod tahat svůj z
pod hlavy. Proto jsme se dělili o jeden. Dneska
večer už hned lezu do svého spacáku, abych se kvůli
tomu nebudil. A co dalšího se dělo v noci? Včera
jsme dali zbylé hranolky od Burger Kingu pod auto,
aby nám nesmrděly v autě. V noci jsem slyšel
neustálé šuchtání a rachtání, ale nedokázal sem to
identifikovat a spojit si s pytlíkem hranolků. Až
ráno, když sem vykoukl ze stanu byly tyto vytaženy
zpod auta a částečně „nabourány“. Asi dotyčnému
tvorovi také nechutnaly, tak zbytek už nechal.
Vzbudili jsme se kolem 6 hodiny, kdy bylo venku už
docela světlo a dohadovali jsme se, co nám to tady
teče za potok!? Žádného jsme si nevšimli, navíc náš
stan leží uprostřed kempu. Jezero žádné vlny nemá,
takže není vůbec slyšet. Byl to zvláštní pocit,
stále bylo hodně zřetelně a blízko slyšet, jak teče
potok. Až později dopoledne jsme zjistili, že
domnělý potok je ve skutečnosti vodou z bazénu
protékající filtrací.
Vstávali jsme kolem 8 hodiny a já hned vyrazil do
marketu na pečivo, abych nějaké ještě dostal. Jak
jsme psali včera – tento je nedostatečně zásobený a
o tom jsem se přesvědčil i dneska ráno. Měl jsem i
strach, aby zde bylo k dostání jiné, než nechutné
toskánské pečivo. Naštěstí mi paní nabídla bagetu.
Ta nebyla jako korsická, ale poživatelná ano. A tak
jsme si mohli vychutnat snídani. Navíc ráno
pofukoval větřík, tak po trošku divoké noci začínal
den slibně. Ještě než jsme vyrazili do „světa“ kolem
jezera, chtěli jsme do mrazáku v obchodě dát zmrazit
vložky do ledničky a také jedno pivo. Bohužel byť
mělo být otevřeno, nikdo zde nebyl. Zaskočil sem se
optat pána na recepci, ten mi naštěstí ochotně
obchod odemkl a já mohl nechat vložky namrazit.
Plán na dnešní den nebyl nijak náročný. Teda
nechtěli jsme aby byl. Po včerejším dlouhém putování
a stavění stanu se nám nikam daleko nechtělo.
Předpověď počasí jsme také neznali, ale nevypadalo,
že by se mělo výrazně ochladit. A co tedy s načnutou
nedělí? Do kostela v tuhle pokročilou hodinu asi ne!
Raději vyrazit do umbrijské a také částečně
toskánské krajiny. Jezero jsme si objeli včera při
hledání kempu, je zde jen několik míst, která
člověka zaujmou, zbytek vyplňují malebná políčka se
slunečnicemi, olivovníky a pohledy na jezero.
Stejnou cestu jsme proto neopakovali. Po severní
straně jezera jsme dorazili do přilehlé vesničky –
Passignano Sul Trasimeno. Je to novější město se
středověkým centrem. Dneska se zde odehrával nějaký
vodácký festival – když jsme projížděli městem,
procházel zde průvod s vyzdobenými loďmi a
sportovními týmy. Nezastavovali jsme zde a
pokračovali směrem na Tuoro dále. Právě někde poblíž
Tuoro, nejspíš u Sanguineta (Místa krve), je
lokalita, kde byli Římané poraženi v roce 217 př.
Kristem Hanibalem. Tato je zaznačena i na mapě.
Shodou okolností se o této události zmiňuje i článek
z aktuální čísla History. Tím více je pro nás (oba
jsme si článek se zaujetím přečetli) lokalita jezera
Trasimeno zajímavá. Dle pověsti byla bitva tak
strašlivá, že po 3 dny byly vody nedaleké říčky
zbarveny do ruda. Odtud získalo své pojmenování.
Ale to už se odkloňujeme od jezera a z Umbrie jsme v
Toskánsku. První co nás zaujalo byla vesnice Pierle
a pevnost nad ní – Rocca di Pierle. Bohužel jako
většina místních pevností, je i tato ve zuboženém
stavu a tak nepřístupná. K této se však alespoň dalo
dostat, nasát atmosféru středověku a představit si,
jak asi žili tehdejší hradí páni. Neméně byly
zajímavé i domky k pevnosti přiléhající.
Nedaleko se nachází Cortona – historické centrum
ležící na kopci, je už z dálky nepřehlédnutelné.
Díky své poloze, jako například Urbino, je doprava
ve městě omezená. Návštěvník musí nechat auto na
parkovišti u městských zdí – Etruských zdí a městem
se pohybovat pouze pěšky. Nebylo by ani technicky
možné projíždět úzké a strmé uličky! Po hlavní ulici
vystoupáme na Piazza della Republica, kterému vévodí
obrovské schodiště a prázdný Palazzo del Comune.
Prozkoumali jsme okolní uličky, kterým mimo
restaurace vévodí také nezapomenutelné obchůdky se
starožitnostmi a galerie. Městečko má trošku jiný
duch než ostatní podobná města, kde přes suvenýry a
rozložené stoly a židličky restaurací se nedostanete
k památkám nebo je nemůžete nerušeně vyfotit.
Nahlédli jsme také do jednoho z mnoha antikvariátů a
zkoukli noviny z roku 1918, zvláštní pocit. Na závěr
procházky jsme zašli na obídek do restaurace v boční
uličce. Já si dal pizzu a Terezka salát caprese,
prohodili jsme si to, abychom ochutnali každý
kousek. Když jsme do restaurace přišli, nebyl zde
nikdo. Když jsme odcházeli, už bylo plno. Naštěstí
jsme vystihli ten správný okamžik, jinak bychom
čekali na oběd zase hodinu. A co víc? Právě zde jsme
si vše objednali v italštině a také se naučili další
důležitou frázi!
Před návratem do auta jsme ještě nakoukli z
městských hradeb na jezero a z druhé strany do
toskánské krajiny. Už výše jsem psal, že město
obklopují etruské zdi. Najdete zde však více památek
dokazující přítomnost Etrusků – např. vodní nádrž u
městské brány nebo nedaleký etruský hrob, kam jsme
se také vypravili. Ještě před tím nás však zaujala
Medicejská pevnost nad městem a kostel. Sem se
naštěstí nemuselo ve 34 stupňovém vedru pěšky. Okolí
kostela nabízí procházku v chladivém stínu cypřišů a
také krásný výhled na pevnost a okolní krajinu. Není
tedy nutno stoupat výše k pevnosti samotné. Myslím
si, že stejně jako ostatní památky podobného rázu by
byla zavřená.
O to zajímavější je sestup – míjeli jsme obrovský
dóm pod námi a z vyhlídky je také vidět prazvláštní
hřbitov. Pod kopcem jsme se vydali po směrovce
vedoucí k etruskému hrobu a po chvíli hledání jej
našli. Je to otevřená štola vytesaná do skály s
nápisem, kterému jsme nerozuměli. Bohužel nic víc se
zde nezachovalo.
Našim posledním cílem, kvůli stoupající teplotě jsme
neměli sílu na víc, bylo centrum Castiglione del
Lago. Dle průvodce nemá jeho historické centrum co
nabídnout ve srovnání s ostatními městečky. Dle mého
názoru není špatné, jen vás zde otravují prodavači
místních produktů. Ve městě je snad 10 stejných
obchodů, tak vás každý láká do toho svého, dokonce
nabízí ochutnávku produktů, do které Vás nutí docela
nevybíravým způsobem. Snad bychom se i zašli do
některého z nich podívat, ale přehnaný zájem
prodavačů lovících na ulici, nás dokonale odradil.
Zkraje města jsme nakoukli do kostela – snad
prvního, ve kterém byl chládek. Po hlavní ulici jsme
prošli až ke Lví pevnosti z roku 1247. Zde je možno
za poplatek 4 EUR vyjít na hradby. My raději zůstali
v místě, kde je nyní otevřené divadlo a
zaposlouchali se do hudební produkce jednoho z
návštěvníků (hrál na kytaru a zpíval tklivé písně).
Při tom jsme dopíjeli ledovou tříšť zakoupenou po
cestě do pevnosti.
Při návratu jsme koupili pohlednici a podrobnější
mapu Umbrie, abychom se neztratili. Cestou zpět jsme
ještě zajeli k místním marketům, které by měly být
otevřeny v neděli – ano, ale pouze dopoledne, do
13:00 hod. Doufali jsme, že nakoupíme aspoň nějaké
pečivo v obchodě v kempu. Paní zde měla posledních 5
housek. Jinak bychom asi zhynuli hlady. K tomu jsme
zakoupili rajčata a mozzarellu. Paní pohotově zdarma
dodala pár lístků bazalky, která jí roste v
květináčích před obchodem spolu s hortenziemi. Tak
byla večeře zajištěná. Vyzvedli jsme zmražené vložky
do ledničky. Pak jsme se ještě do obchodu vrátili –
potřebovali jsme nějak vyřešit mrazící náplň
ledničky, tak jsme dali do tašky balík piv – kozlíků
z domova a tyto se přes noc krásně namrazí a tak
snad vydrží lednička se studeným obsahem. Dokoupili
jsme si také dvě místní piva k večeři.
A hurá do plavek a do bazénu, vždyť na to se celý
den těšíme. V pozdním odpoledni (po 17 hodině) už v
bazénu téměř nikdo není, většina hostů toho má asi
dost za celý den. Řádně se vyčvachtáme a zchladíme.
Natáhli jsme se na lehátko a zaposlouchali se do
vášnivé debaty vedle nás sedících Italů. S radostí
shledáváme, že některá slova nám nejsou cizí,
bohužel však nedokážeme dát dohromady smysl
jednotlivých vět, snad i proto, že mluví rychle...
Přemýšlíme nad textem na pohlednici, kterou chceme
poslat naší paní učitelce italštiny z jazykové školy
Mervin. Nakonec se shodneme, že
nejlepší bude to napsat česky a pak přeložit
nanečisto do italštiny.
Tak se i stalo. Po osprchování ještě před večeří
dává Terezka dohromady jednoduchý text pozdravu. No
snad se paní učitelka italštiny nezhrozí, co jsme si to po
roce studia v jejím kurzu dali dohromady a příjme
nás zase od září.
Jednoduchá ale vydatná večeře sestávající z domácího
salátu Caprese (rajčata, mozzarella, bazalka) a
housky z obchodu, doplněná místním pivem nás zcela
zasytila. Já píšu zápisek, Terezka čte History a
nečeká nás nic jiného než zalehnout do spacáků a
popřát si dobrou noc!
FOTOGALERIE
5. července 2010:
pondělí
Castel Rigone – Gubbio – Grotte di Frasassi
A máme tady další ráno u jezera Trasimeno! Vítej
jezero … jen tomu sluníčku trošku domluv, aby tak
nepálilo. Už jsme s Terezkou pojali myšlenku, že
bychom se namísto italštiny měli raději učit norsky
nebo finsky a raději jezdit někam na sever. Budeme
muset naše jazykové kurzy přehodnotit. Ale zpět k
jezeru a současnému dění u něj. Na rozdíl od
včerejška jsme se vyspali lépe. Po běžné ranní
hygieně jsem zaskočil do mini-pidi marketu nabídkou
připomínající obchody za hluboké totality a chtěl po
paní chleba. V 8 hodin ráno měla už bohužel pouze
jen jakousi placku, které říkala ciabatta. No, tento
pojem ve mně asociuje něco jiného. Ale vzal sem
zavděk i tímto posledním kouskem. Bohužel, když jsme
ji chtěli krájet, tak nůž vypovídal službu. Odebral
sem se proto do marketu nedaleko kempu. Zvenčí
vypadal ne nijak velký, ale nabídkou předčil snad i
Tesco! Mimo dobrého chleba (bagety) sem zde koupil i
extra mrazící vložky do chladničky a sprchový
šampon. Tímto okamžikem využíváme kempový krámek
pouze pro uložení a vyzvednutí věcí z mrazáku.
A co s načatým horkým dnem? Včera, po návratu z
Cortony jsme byli uvařeni jak raci. Celý postup
výletu na dnešní den jsme proto přehodnotili. Během
snídaně já zvolil cíle a Terezka naplánovala trasu.
Nejdříve vyrazíme do horské vesnice Castel Rigone,
následně do údajně nejstředověčtějšího města Gubbia
a na závěr do jeskyní Grotto di Frasassi (na tyto
nás nalákala opět naše p. učitelka italštiny, když
nám někdy v půlce školního roku donesla malý
letáček).
Abychom to dnešní horko vydrželi, před odjezdem jsme
si skočili na chvíli do bazénu. Voda je po ránu
příjemně chladivá. Hned se člověk cítí lépe. Dalším
krokem, jak horko přežít je jezdit se zapnutou
klimatizací. Nejsem toho moc příznivcem, zvláště
když se často zastavuje. Z důvodu zachování zdraví –
neuvaření, vyzkoušíme dneska tuto variantu.
Silničky stoupající od jezera nás zavedly do prvního
cíle – horské vesnice Castel Rigone. Pod kostelem
Madonna dei Miracoli jsme opustili vychlazené auto a
vydali se na prohlídku vesnice – kostela, jejího
středověkého centra a také kouknout z výšky do
okolí. Při kontrolo GPS lokátoru, jestli zapisuje
polohu mne čekalo nemilé překvapení – z nějakého
důvodu se vyresetoval a vymazal celou paměť. Nebylo
to z důvodu přeplnění paměti – i tak zde mám
navoleno, aby přestal zapisovat a ne vše smazal. V
minulých dnech se stávalo, že namísto, aby blikal
symbol vybité baterky, blikal nápis na displeji a
lokátor nebyl naladěný na satelit. Tak snad nemá
žádnou závažnou chybu. Plyne z toho poučení – stahuj
uložené pozice do počítače každý den! Hořce jsme
skousli tuto skutečnost a vydali se na prohlídku.
Uličky vesničky se postupně zužují a klikatí kolem
maličkého náměstí. Naprosto každého asi uchvátí
nespočetné množství kytek, kterými jsou domy
vyzdobeny. Podařilo se nám projít labyrintem
historického centra a po „vyhlídkové“ terase, ze
které není nic vidět se vrátit ke kostelu a následně
na parkoviště. V průvodci Rough Guide se o kostele
nevyjadřují nějak pozitivně, čemuž ani jeden
nerozumíme, protože kostel se nám oběma líbil. Už
dříve se nám stalo, že se zde autor nad něčím
rozplývá a toto je naprostý propadák, na druhou
stranu zajímavé a ne tolik zprofanované místa
neuvádí.
Abychom se vyhnuli jen hluchému přejezdu do Gubbia,
zvolili jsme boční silnici. Za každou zatáčkou na
nás opět čekala překrásná zákoutí místní krajiny –
políčka, slunečnice, cypřiše, kopečky … Posledně
jmenované – kopce, jsou zde v Umbrii, ale i v
Toskánsku zvláštní. Téměř na každém z nich stojí
nějaká pevnost nebo větší dům. Navíc Terezka našla
na mapě po trase hrad. Naneštěstí i tento byl
obýván. Nejeli jsme až k němu, ale nová střecha a
dva satelity mluvily za vše. V Umbertide jsme
doplnili autíčku palivo a za nedlouho dorazili do
Gubbia.
Budu-li citovat průvodce, pak je Gubbio město s
nejvýraznějším středověkým charakterem ze všech
umbrijských měst. Na to sem se velmi těšil. Ale
přijíždíte-li k městům v Umbrii, tak jejich
středověké centrum je už viditelné z dálky na kopci.
Zde nic. Vjeli jsme do Gubbia, projeli kus a stále
nic. Začínal sem být trošku .. ale najednou jako
když mávne proutkem! Na svahu proti Vám se objeví
Palazzo dei Consoli ze 14. století. Nemůžete jej
přehlédnout, je to středobod města s 98 metrů
vysokou zvonicí. Naše srdce zaplesalo! Jedno
parkoviště je před městskými branami nedaleko
římského amfiteátru a druhé za hradbami. Na to druhé
potřebujete parkovací hodiny, kde si vyznačíte dobu
zaparkování. Hodinu zde lze stát zdarma. Pravda,
dobu zaparkování jsme trošku upravili, hodina by nám
asi nestačila, ale nevěřil bych tomu, že zrovna zde,
v Itálii, bude někdo toto pedantsky kontrolovat …
navíc přes poledne. Z parkoviště vede tunel do města
a přilehlá ulička, mapa a Terezka nás zavedla na
centrální náměstí Piazza dei Quaranta Martiri s
kostelem San Francesco (zavřeným) a krásným výhledem
na středověké centrum. Vedle náměstí stojí ještě
Loggia dei Tiratori, z něhož je nyní autobusové
nádraží. Náměstí je pojmenováno na památku 40 občanů
zastřelených zde v roce 1944 Němci.
Honem z rozpáleného náměstí do úzkých a stinných
uliček. Mají jediný problém – vedou strmě do kopce.
Nám to zase až tak nevadilo, ale potkali jsme paní,
která šla nejdříve dolů a následně nadávajíce
nahoru. Trošku problém, když něco zapomenete a
musíte se potom pro to vracet. Za chvíli jsme
dorazili na Piazza Grande – náměstí, kde stojí výše
zmíněná dominanta města – Palazzo dei Consoli a
naproti němu Palazzo Pretorio. Udělali jsme pár
fotek a pokračovali dále k Duomu. Smířili jsme se se
stoupáním, ale najednou před námi byla odbočka na
„výtah“, skutečně výtah, žádná lanovka. Tato vede na
druhé straně města. Nu což, klimatizovaný tunel nás
k němu dovedl, nasedli jsme a byli zvědaví, kam že
to vlastně dojedeme. Konečná je u vstupu do Museo
Diocesano, ale chodbou lze projít do Duomo –
katedrále s krásným vitrážovým oknem. Průvodce opět
této stavbě nevěnuje téměř nic, namísto jiným,
nesmyslným místům ve městě, velké odstavce. Kousek
od východu z kostela je terasa s vyhlídkou na celé
město pod námi a malým občerstvením – dali jsme si
zde něco malého k snědku, spočinuli ve stínu,
udělali pár fotek a postupně sešli ulicí Via dei
Consoli k Fontáně bláznů – Fontana dei Matti. Říká
se o ní, že když ji třikrát obejdete, tak se
zblázníte. Nevím … já to zkusil a je mi najednou
nějak lehce … (kecá, nezkusil, nepustila jsem ho
:-)) Nedaleko stojí také Bargello – středověká
policejní stanice.
Ještě musím zmínit místní slavnost, která se
odehrává každý rok v květnu. Předloni jsme
navštívili Sienu a zde se odehrává Palio,
nejznámější ze slavností – koňské závody. V Gubbiu
mají Corsa dei Ceri. Soutěží většinou tři týmy, kdy
každý z nich nese trám – ceri. Prý má
představovat svatého. Někdo také říká, že jde o
falické symboly. O tom by svědčila ta skutečnost, že
při zvednutí ceri toto doprovázejí obrovské
ovace a jásot. Nikdo přesně nezná kořeny 900 let
staré soutěže. Dokonce by se mělo jednat o
pozůstatek pohanského rituálu plodnosti.
Pro dnešek bylo dost měst, vyrážíme do přírody.
Abychom navštívili jeskyně Grotte di Frasassi, bylo
nutno přejet do dalšího kraje Itálie – Marche.
Jakmile jsme popojeli kousek od Gubbia, změnil se
znenadání ráz krajiny. Typické toskánské kopečky
zmizely a najednou se cesta zakusovala do údolí nebo
objížděla horu – z jedné strany skála a z druhé strk
dolů. Něco jako Korsice. Po hodině jízdy touto
krajinou jsme dorazili k jeskyním. Samotný vstup je
1.5 km od parkoviště. Poblíž vstupu totiž není kde
parkovat. Na parkovišti si koupíte lístek – aktuální
cena 15.50 EUR. Lze si ještě vybrat v jakém jazyce
máte prohlídku – samozřejmě čeština chybí. Nám se
nechtělo čekat až do 16:30 na anglickou a tak jsme
šli s Italama. Jeskyně byly objeveny v roce 1971 a z
celkové délky systému si návštěvníci mohou
prohlédnout 5 částí – sálů v celkové délce 1 km
(jedním směrem, z 5. sálu se vrací stejnou cestou
zpět). Mimo těchto pět částí pan průvodce zmiňoval
další dvě, tyto ale nejsou zatím přístupné.
První sál – Jeskyně silného vichru, má výšku 240
metrů a údajně by se sem vešel milánský dóm. Je to
jedna z největších jeskyní v Evropě, velikost nám
vyrazila dech. Do jeskyně se vstupuje poměrně
dlouhým tunelem s několika dveřmi, které mají
zajistit stálou teplotu v jeskyni. Poté, co jsme
opustili úzkou přístupovou cestu, působil první sál
opravdu impozantně a všichni reagovali obdivným „uuuu,
aaaa a juuu“. Dále musím zmínit i např. Medvědí
jeskyní nebo Jeskyni svící. Záleží na každém z
návštěvníků, co v daném stalaktitu nebo stalagmitu
vidí. Stačí krok bokem a už vše vypadá zase jinak.
Měli jsme v živé paměti předloňskou návštěvu
Neptunových jeskyní na Sardinii, které byly totálně
zničené a mrtvé. Zde tomu bylo jinak – neustále zde
stékala voda, vše bylo krásně čisté … prostě
nezapomenutelný zážitek. Také je zde ve srovnání s
Neptunovými jeskyněmi stálá teplota 14 stupňů. Na
závěr prohlídky nám byla docela zima, ale venku na
nás čekalo opět teplíčko – 33 st. …
Cestou zpět jsme se zastavili v Perugii – jen v
nákupním centru. Nejdříve u McDonalds na večeři.
Tady sem si dal nějaký Chicken Legends – suchý,
nedobrý sendvič a Terezka BBQ Wrap – neupozornili
nás, že se jedná o kapesní sendvič o velikosti asi 7
cm! V obchodě jsme koupili dva polštáře do stanu –
na matraci spíme se zalomenýma hlavama a tudíž dost
nepohodlně. U kas byly fronty jako u nás před
vánocemi, nevím jestli začíná třetí světová či
evakuace. Naštěstí zde byly i samoobslužné kasy, kde
si Italové nevěděli rady. My to zvládli raz dva a
mohli uhánět k „domovu“.
Zde nás potkalo nejhorší překvapení dne … déšť!
Nejdříve poprchalo, pak začalo více a na závěr z toho
byl šílený lijavec, kvůli kterému bylo nutno
znatelně zpomalit. Máme ještě v živé paměti z loňska
kroupy a déšť u Lago di Garda díky němuž jsme museli
v den našeho 5. letého výročí svatby sušit stan a
večeřet v kufru auta. Pršet sice za chvíli přestalo,
ale okolo stojící kaluže vody nás usvědčovali v tom,
že i v kempu určitě pršelo. Pršelo je slabé slovo –
hned vjezd byl „vystlán“ popadaným jehličím, šiškami
a větvemi. Jak jsme se pomalu blížili ke stanu,
nabíhala nám husí kůže … Ze stromů opadané větve,
spláchlá hlína, šišky … stan zde stál, stůl také,
židle povalené a obalené blátem a prádlo nikde.
Toto, jak jsme později zjistili nám někdo z
duchaplných sousedů strčil aspoň do předsíně stanu.
Ale zde také byla pohroma – lijavec naplavil do
předsíně bláto, otevřenou moskytiérou našplíchalo na
postel, plachta pod stanem plná vody, lednička,
kterou necháváme stát ve stínu také plná vody … Co s
tím? Vzhůru do práce. Vše vystěhovat, nanosit do
auta, vyfouknout matračku, zvednut tropiko, vytřít,
nechat chvíli vyschnout a zase nastěhovat zpět. Ze
strachu, že by mohlo pršet ještě v noci jsme
vymýšleli nejrůznější protipovodňová opatření. Mezi
ně patří například uložení šišek pod plachtu stanu
tak, aby se zabrání podtékání vody pod stan.
Vypravil jsem se tedy na lov šišek, kterých bylo
všude spousta, nejvíc kolem restaurace. Asi jsem byl
pro ně dobrou atrakcí.
Do kempu jsme se vrátili po 8. hodině a povodňový
úklid zakončili splavení za svitu baterek v 11.
Vyčerpaní padli do postele, pustili si jeden díl
seriálu a usnuli se strachem, jestli v noci nepřijde
další hrůza. Rozdělili jsme si dokonce i hlídky :o),
ale hned první hlídkující (já) usnul.
FOTOGALERIE
6. července 2010:
úterý
povodňový úklid – bouřková hlídka – možná Perugia
V noci sice už nepršelo, ale vzbudilo nás něco
jiného – šílený bzukot, jakoby se rojily včely nebo
tak podobně. Chtěl sem se jít kouknout, co je
zdrojem tohoto zvuku, ale bál jsem se vystrčit nos
ze stanu! Zachumlali jsme se do spacáku a raději
spali dál. Spánek to byl ale už neklidný. Ze všeho
byla trochu cítit vlhkost a také předtucha toho co
nás čeká ráno mi způsobovala trošku břichabol, no
ono to asi bylo ze studeného piva, které sem večer
vypil, abych se uklidnil.
Ráno jsme zjistili, co bylo příčinou bzukotu – všude
– na autě, na ručnících, židličkách … no prostě
všude, byli asi centimetroví komáři a kde nebyli
tito, byly jejich menší kamarádi nebo děti. Jaké to
asi muselo být ráno rojení, když vydávali takový
šílený bzukot! Později jsme zjistili, že žijí v
korunách pinií a když foukl prudší vítr a vyhnal je
ven, sedali si na vše co bylo v dohlednu – a prádlo,
na stan, auto, stolek, nepohrdli ani posezením a
svezením na nás.
Nejdříve jsme zkulturnili sebe, zajeli do obchodu na
nákup snídaně a vody a po snídani se jali
zkulturňovat naše „bydlení“. Na obloze vysvitlo
sluníčko, tak jsme opět vytahali ven co by mohlo být
zavlhnuté – postel, deku, spacáky, polštáře a
rozložili toto naproti stanu na malou louku. Opět
jsme na polovině stanu zdvihli moskytiéru, protože
jsme objevili ještě jedno vlhké místo, tak aby
pořádně proschlo. Kolemjdoucím jsme byli asi trochu
pro smích, ale převážně to byli chrchlači (Holanďani),
kteří bydlí v přívěsech, tak ať se smějou hloupí
vlci. Terezka ometla stan, já opláchnul stůl,
uspořádal věci v autě a zjistil, že z borovice nad
námi kape smůla a přímo na auto. Snažil sem se kapky
setřít. Nevím co toto může udělat s lakem, snad vše
půjde rozleštit. Hned na pondělí po dovolené jsem
objednaný na mytí a jsou tam velmi šikovní.
Ponechali jsme věci sušit, přeparkoval sem auto a
šli jsme odpočívat k bazénu. Po hodině nás odtamtud
vyhnala přeháňka – kvapně jsme tedy naskládali vše
co bylo venku zpět do stanu. Teď trávíme odpoledne
psaním zápisku, čtením a pozorováním blížících se
mraků, které opět nevěstí nic dobrého. Stan máme
dnes připraven na blížící se bouřku. Byli bychom
raději, kdyby se nám ale vyhnula. Domů jsme poslali
SOS smsku, že se na nás žene další hrůza a že žádáme
materiální podporu při povodních. Tak nám jedinou
odpovědí bylo, že se máme sbalit a vyjet na kopec a
nebo jet domů, že právě přestalo pršet. Tady to
stále ale vypadalo na déšť. My i okolní kempaři jsme
prováděli poslední úpravy pro nadcházející bouři –
něco jako když se řítí hurikán a lidé bední okna,
vše připevňují a tak. Začalo foukat, proto jsme se
přemístili do předsíně stanu a podobně jako vloni u
Lago di Garda seděli tam. U Gardy však kvůli
studenému větru, tady to bylo kvůli padajícímu smetí
z pinií a také komárům, kteří žijí v korunách
stromů. Větrem byli vyrušeni a rozhodli se proto
útočit na nás. Naše přání bylo ale vyslyšeno, déšť
si to po pár kapkách rozmyslel a my mohli v klidu
vyrazit do Perugie.
Město leží asi 30 km od jezera Trasimeno a díky
lokální dálnici, bez poplatku cesta netrvala nijak
dlouho. S pomocí navigace a značek jsme našli
centrum bez potíží a zaparkovali na centrálním
parkovišti pod starým městem. Při pohledu nahoru do
kopce, kde staré město leží se nám protočily
panenky. Co jsme ale včera v Gubbiu zvládli výtahem,
tak zde jsou na to také připraveni – z parkoviště do
Rocca Paolina – výstupní stanice vedou šestery
jezdící schody (dolů jen čtvery, zbylé musíte po
svých). Rocca Paolina je nejen výstupní stanice ale
i pozůstatky pevnosti z 16. století. Je to jako
byste vyjeli po eskalátorech do nějakého podzemního
města. Uličky zde tvoří šílený labyrint a se
značkama jak ven si zde asi hlavu nikdo neláme. V
dálce už je ale světlo na konci tunelu! Blíží se,
blíží a jsme venku na Piazza Italia. Hned vedle je
kancelář Info Europa. V domnění, že jde o informační
kancelář jsme chtěli po paní mapu. Podle reakce bylo
jasné, že nejsme jediní. Paní už měla nakopírovaný
štůček map, jak se dostat do informační kanceláře.
Slušně jsme se omluvili a vypravili se tam. Správná
kancelář leží totiž nedaleko hlavního náměstí –
Piazza IV Novembre. Zde Vám mapu města ochotně
poskytnou. Tak už jsme vybaveni a můžeme začít
poznávat toto univerzitní město.
Hned za informační kanceláří, projdete-li průchodem
a proderete-li se ťamanským tržištěm, dostanete se k
vyhlídce na město. Vedle jsou také veřejné
záchodky, budete-li mít potřebu. Vrátíte-li se na na
náměstí Piazza Matteotti, tak zde je Palazzo del
Capitano del Popolo a Universitá Vecchia, dvě velmi
pěkné historické budovy. Po pár krocích jsme přešli
zpět na náměstí Piazza IV Novembre, kde naproti sobě
stojí štíhlý Palazzo dei Priori (jeden z
nejvýznamnějších veřejných paláců v Itálii) a
Katedrála. Uprostřed náměstí najdete kašnu Fontana
Maggiore s výzdobou ze Starého zákona, mytologie,
Ezopových bajek a 12ti měsíců roku. Není možno vše
spatřit najednou, návštěvník musí fontánu proto
obejít. Náměstí IV Novembre kdysi sloužilo Římanům
jako nádrž.
Opět se zde setkáváme s rozpory v průvodci – doslova
se rozplývá nad palácem, který není nijak výjimečný
od ostatních a zcela zatracuje návštěvu Katedrály.
Je pravda, že budova Katedrály zvenčí nevypadá jako
kostel, ale jako obyčejná budova. Zato jakmile
vejdete dovnitř hned víte, kde jste. Katedrála má
překrásně zdobený strop a vitrážová okna. O výzdobě
oltáře a bočních kaplí nemluvě. Prostě se nenechejte
odradit tím, co Rough Guide píše a běžte se sami
kouknout!
Přes Piazza Danti, ulicí Via Bartolo jsme sešli k
Etruským zdem města a také Univerzitě pro cizince.
Tato byla založena už Mussolinim, aby zvedla mínění
o Itálii ve světě. V italštině se o Perugii pořád
učíme a také jeden z hoteliéru v Bad Kleinkirchheimu
zde studoval. Nemohli jsme si přeci nechat ujít
příležitost sem kouknout, ne? Naproti univerzitě je
také pozůstatek Etruského oblouku Arco di Augusto –
spodní část se skládá z Etruských zdí a horní byla
přistavěna Římany v roce 40 př. Kristem, kdy se
města zmocnili. Podél Etruských zdí, s vyhlídkou na
město, jsme se dostali zpět na náměstí Piazza IV
Novembre. Na Piazza della Republica jsme koupili
pohled, dali si v k večeři v restauraci pizzu,
zaplatili za parkování 4.75 EUR a vyrazili k domovu.
Musíme říct, že nás Perugia docela zklamala. Možná
jsme měli o městě větší očekávání. Historické
centrum je zde maličké, není nijak vidět a okolí
města spíše obklopují paneláky a továrny. Ani
památky, které nabízí návštěvníkům nejsou nijak
zvlášť zajímavé. Srovnám-li například Perugiu a
Gubbio, pak naše volba jednoznačně padá na Gubbio,
ale toto zhodnocení necháváme na Vás.
Jsme zpět v kempu. Ani během naší nepřítomnosti
nedošlo k žádné katastrofě a tak jsme stan a vše v
něm našli tak jak jsme nechali. Snad už tomu tak
bude až do pátku, kdy se vracíme domů.Ponechali jsme
věci sušit, přeparkoval sem auto a šli jsme
odpočívat k bazénu. Po hodině nás odtamtud vyhnala
přeháňka – kvapně jsme tedy naskládali vše co bylo
venku zpět do stanu. Teď trávíme odpoledne psaním
zápisku, čtením a pozorováním blížících se mraků,
které opět nevěstí nic dobrého. Stan máme dnes
připraven na blížící se bouřku. Byli bychom raději,
kdyby se nám ale vyhnula. Domů jsme poslali SOS
smsku, že se na nás žene další hrůza a že žádáme
materiální podporu při povodních. Tak nám jedinou
odpovědí bylo, že se máme sbalit a vyjet na kopec a
nebo jet domů, že právě přestalo pršet. Tady to
stále ale vypadalo na déšť. My i okolní kempaři jsme
prováděli poslední úpravy pro nadcházející bouři –
něco jako když se řítí hurikán a lidé bední okna,
vše připevňují a tak. Začalo foukat, proto jsme se
přemístili do předsíně stanu a podobně jako vloni u
Lago di Garda seděli tam. U Gardy však kvůli
studenému větru, tady to bylo kvůli padajícímu smetí
z pinií a také komárům, kteří žijí v korunách
stromů. Větrem byli vyrušeni a rozhodli se proto
útočit na nás. Naše přání bylo ale vyslyšeno, déšť
si to po pár kapkách rozmyslel a my mohli v klidu
vyrazit do Perugie.
Město leží asi 30 km od jezera Trasimeno a díky
lokální dálnici, bez poplatku cesta netrvala nijak
dlouho. S pomocí navigace a značek jsme našli
centrum bez potíží a zaparkovali na centrálním
parkovišti pod starým městem. Při pohledu nahoru do
kopce, kde staré město leží se nám protočily
panenky. Co jsme ale včera v Gubbiu zvládli výtahem,
tak zde jsou na to také připraveni – z parkoviště do
Rocca Paolina – výstupní stanice vedou šestery
jezdící schody (dolů jen čtvery, zbylé musíte po
svých). Rocca Paolina je nejen výstupní stanice ale
i pozůstatky pevnosti z 16. století. Je to jako
byste vyjeli po eskalátorech do nějakého podzemního
města. Uličky zde tvoří šílený labyrint a se
značkama jak ven si zde asi hlavu nikdo neláme. V
dálce už je ale světlo na konci tunelu! Blíží se,
blíží a jsme venku na Piazza Italia. Hned vedle je
kancelář Info Europa. V domnění, že jde o informační
kancelář jsme chtěli po paní mapu. Podle reakce bylo
jasné, že nejsme jediní. Paní už měla nakopírovaný
štůček map, jak se dostat do informační kanceláře.
Slušně jsme se omluvili a vypravili se tam. Správná
kancelář leží totiž nedaleko hlavního náměstí –
Piazza IV Novembre. Zde Vám mapu města ochotně
poskytnou. Tak už jsme vybaveni a můžeme začít
poznávat toto univerzitní město.
Hned za informační kanceláří, projdete-li průchodem
a proderete-li se ťamanským tržištěm, dostanete se k
vyhlídce na město. Vedlou jsou také veřejné
záchodky, budete-li mít potřebu. Vrátíte-li se na náměstí Piazza Matteotti, tak zde je Palazzo del
Capitano del Popolo a Universitá Vecchia, dvě velmi
pěkné historické budovy. Po pár krocích jsme přešli
zpět na náměstí Piazza IV Novembre, kde naproti sobě
stojí štíhlý Palazzo dei Priori (jeden z
nejvýznamnějších veřejných paláců v Itálii) a
Katedrála. Uprostřed náměstí najdete kašnu Fontana
Maggiore s výzdobou ze Starého zákona, mytologie,
Ezopových bajek a 12ti měsíců roku. Není možno vše
spatřit najednou, návštěvník musí fontánu proto
obejít. Náměstí IV Novembre kdysi sloužilo Římanům
jako nádrž.
Opět se zde setkáváme s rozpory v průvodci – doslova
se rozplývá nad palácem, který není nijak výjimečný
od ostatních a zcela zatracuje návštěvu Katedrály.
Je pravda, že budova Katedrály zvenčí nevypadá jako
kostel, ale jako obyčejná budova. Zato jakmile
vejdete dovnitř hned víte, kde jste. Katedrála má
překrásně zdobený strop a vitrážová okna. O výzdobě
oltáře a bočních kaplí nemluvě. Prostě se nenechejte
odradit tím, co Rough Guide píše a běžte se sami
kouknout!
Přes Piazza Danti, ulicí Via Bartolo jsme sešli k
Etruským zdem města a také Univerzitě pro cizince.
Tato byla založena už Mussolinim, aby zvedla mínění
o Itálii ve světě. V italštině se o Perugii pořád
učíme a také jeden z hoteliéru v Bad Kleinkirchheimu
zde studoval. Nemohli jsme si přeci nechat ujít
příležitost sem kouknout, ne? Naproti univerzitě je
také pozůstatek Etruského oblouku Arco di Augusto –
spodní část se skládá z Etruských zdí a horní byla
přistavěna Římany v roce 40 př. Kristem, kdy se
města zmocnili. Podél Etruských zdí, s vyhlídkou na
město, jsme se dostali zpět na náměstí Piazza IV
Novembre. Na Piazza della Republica jsme koupili
pohled, dali si v k večeři v restauraci pizzu,
zaplatili za parkování 4.75 EUR a vyrazili k domovu.
Musíme říct, že nás Perugia docela zklamala. Možná
jsme měli o městě větší očekávání. Historické
centrum je zde maličké, není nijak vidět a okolí
města spíše obklopují paneláky a továrny. Ani
památky, které nabízí návštěvníkům nejsou nijak
zvlášť zajímavé. Srovnám-li například Perugiu a
Gubbio, pak naše volba jednoznačně padá na Gubbio,
ale toto zhodnocení necháváme na Vás.
Jsme zpět v kempu. Ani během naší nepřítomnosti
nedošlo k žádné katastrofě a tak jsme stan a vše v
něm našli tak jak jsme nechali. Snad už tomu tak
bude až do pátku, kdy se vracíme domů.
FOTOGALERIE
7. července 2010:
středa
Castiglione – Montepulciano - Pienza
Bzzzzzzzzzzz …. bzzzzzzz ….. bzzzzzzzzz ….. to nám
nebzučí v hlavě a ani se nejedná o trubky vuvuzele
nebo jak se ty potvory znějící na fotbale jmenují.
Sice jsem neviděl jediný fotbalový zápas, ale jen z
doslechu je jasné, že tyto znějí podobně reji vos
nebo sršňů. A co je zdrojem našeho bzukotu? Hejna
komárů bydlících nad námi v piniích. Ani jeden z nás
jsme netušili, že máme podobné spolubydlící. Včera
večer začali bzučet v korunách kolem 9. či 10.
hodiny večer, ale za chvíli utichli. To samé se
opakuje ráno při východu slunce. Jakmile se rozední,
komáři začnou neskutečně, až hrozivě bzučet!
Následně jsou všude, ale to jsem psal už včera a jen
bych se opakoval. Zatím to naštěstí vypadá, že
komáři nekoušou, jinak bychom se museli z Umbrie
snad odstěhovat někam jinam. Nezažili jsme něco
podobného, ale od toho je poznávací druh dovolené –
seznámit se i s těmito stránkami navštíveného místa.
Komáři utichli, my zavřeli na chvíli oko a v 7 hodin
začal hrát budík. Dlouho jsem tuto slovní spojení
nepoužíval že? Naposledy na Korsice, ale to už je
dávno … nebo mi to aspoň tak připadá. A k čemu že
dneska nastavený budík? Asi si říkáte, že nám hrabe,
však jsme na dovolené. No ale právě proto! Člověk
nemůže přeci celou dovču prospat, ne? Teď vážně.
Bylo v plánu vyrazit do „hlavního města“ jezera –
Castiglione na trhy. Informaci, že se zde dneska
pořádají objevila Terezka včera na ceduli naproti
restaurace v kempu. Večer jsme se tam šli ještě po
osprchování přesvědčit, že tyto se skutečně v
Castiglione konají. Přestavte si nás, dvojku v
pyžamu, jak koukáme na ceduli naproti restaurace a
tato je plná lidí. Sice koukali na fotbal, ale i tak
jsme mohli být pro některé lepší pozdvižení než
fotbalový zápas. Já už tam mám nějakou historii,
když sem před terasou sbíral šišky na
„protipovodňové opatření“ poté co nám stan vyplavil
déšť. Včera bylo pokračování. Mohli jsme vzít s
sebou ale nějakou kasičku, když se tam Terezka
promenádovala v krátké noční košili :o).
Takže … nebo jak se zde říká … allora … honem
posnídat, sbalit co je třeba a jedem! I přes brzké
vstávání se nám ten brzký start nějak nevydařil, ale
vyrážíme dříve než v ostatní dny! A to se také cení,
ne? Vzhůru na trhy! Najedeme na dálnici, zvažujeme
zapnutí Pepiny, ale nakonec usuzujeme, že víme kudy,
je to přece 4. sjezd od nás. Jedem a jedem … jenže
ouha, opačným směrem. Ono Castiglione je sice čtvrtý
sjezd, ale na druhou stranu. Tak šup, otočíme se a
jedem zpět. Jen si říkáme, aby na těch trzích ještě
něco bylo. A taky, kde se asi tak trhy v Castiglione
pořádají. Známe zde pouze centrum a okraj města
blízko Lídlu. Naštěstí jsou trhy vidět už zdálky –
část krámků je pod hradbami a zbylá část na hlavní
ulici táhnoucí se starým městem. Zaparkovat na
stejném místě jako minule asi nepůjde, vzhledem k
tomu, že zde stojí krámky trhovců, ale po chvíli
popojíždění a protahování se mezi parkujícími auty
se i nám podařilo najít vhodné místečko. Musíme sice
kousek pěšky, ale namísto ranní rozcvičky procházka
neuškodí. Součástí je i stoupání po schodech ke
starému městu. Minule jsme si ani jeden nevšimli, že
podobné schody zde jsou. Také jsem se zapomněl
zmínit – dnešní ráno je asi nejchladnější ze všech,
které jsme zažili. Není 30 stupňů hned z rána, ale
příjemných o mnoho míň a pofukuje větřík. Toto ovšem
neplatilo ve starém městě a mezi krámky trhovců. A
co že se zde prodávalo? No prostě všechno … od
oblečení, domácí potřeby, boty, hračky až po místní
typické produkty, ovoce, zeleninu a také kytky.
Zažili jsme při našich cestách do Itálie několik
podobných trhů, rádi se alespoň na jeden z nich vždy
během pobytu vypravíme, ale trošku nám připadá
zvláštní, že domorodci nakupují jako zběsilí. Proč
si danou věc nekoupí někde v kamenném obchodě?
Nemůžu porovnat ceny, ale že by to bylo tím? A zase
pořádat podobné akce pro turisty? To asi ne … těch
tu tolik není. Ano, slyším otázku – koupili jsme
také něco … a jelikož se jedná o dárek, tak to
nemůžu jmenovat. Jen můžu říct, že Terezka za to
byla strašně ráda. Po celou dobu pohybu po Umbrii
jsme danou věc vídali volně venku a už jsme
zvažovali, že bychom ji „přesunuli“ domů … já vím
„Kelišová! Nepokradeš!“ Také když si nesla
vítězoslavně onu věc z tržiště, měli ji až na samém
konci, tak spousta návštěvníků koukala a nějaké
Anglánky se rozplývaly, jak je „lovely“. Dnešní
horko v autě ustála bez úhony, tak doufáme, že
přežije cestu domů a osoba, pro niž je určená, bude
stejně nadšená.
V Castiglione jsme ještě našli poštovní schránku na
rohu ulice, doslova na rohu – tyto mají v Itálii
červené, ale už jsme propásli dnešní dobu vybírání a
tak pohled naší paní učitelce Italštiny půjde až
zítra. Jen doufáme, že ho nám ho v záři nepřinese
celý červeně poškrkaný (text je psaný italsky), že
jako vše je špatně.
Nedlouhým přejezdem opouštíme opět Umbrii a vítá nás
Toskánsko. Letos netrávíme dovolenou jen v jednom
kraji. Už jsem se tuším zmiňoval – přejíždíme z
Umbrie do Toskánska a také do Marche. Proč
Toskánsko? Terezka vybrala za dnešní cíl město
Montepulciano. Už když se k němu blížíme, tak je
jasné, že patří mezi nejvýše položená města kraje –
je ve výšce 600 metrů. Město na rozdíl od včerejší
Perugie není tolik zaplaveno turisty. I když …
parkoviště zde byly docela plné. My nejdříve hledali
místo na parkovišti nedaleko Porta al Prato, které
však bylo beznadějně plné. Pak sjeli na parkoviště
označené P1, zde nás „přednásledovalo“ německé auto
a když jsme ho viděli také vyjíždět, ani jsme se
nesnažili najít místo. Auta také parkovala před
kostelem Sant Agnese, a to i cizí. Místo zde bylo,
zaparkovali jsme a najednou všechna okolní auta
odjela a my zůstali stát uprostřed sami. Hm, divné,
divné, neradi bychom hledali auto někde na odtažném
parkovišti. Na P1 se mezitím uvolnilo místo a toto
Terezka bránila vlastním tělem, než jsem sem přejel.
Tak a nyní můžeme v klidu vyrazit na poznávání
města. Hned vedle parkoviště je turistická
informační kancelář, kde lze získat mapu. Ne
zadarmo, ale za 50 centů. Toto schvaluji, cena
nikoho neurazí a město má s provozem kanceláře také
nějaké náklady. Navíc mapa je krásná, jako ručně
malovaná, včetně informací o historii města.
My vstoupili do města na severní straně branou Porta
al Prato a hlavní ulicí – Corso, si je celé prošli.
Na Piazza Savonarol je podepřený kamenný sloup
nesoucí florentského heraldického lva – marzocco. Na
Via Roma, nedaleko kostela Sant Agostino jsme si
dali každý po kousku pizzy k obědu – já s hřibama a
Terezka s tuňákem a cibulí. Naše kroky, jako kroky
všech turistů mířily na Piazza Grande, bohužel
neznámo kde jsme z Corsa uhnuli a bylo proto nutno
strmou uličkou se dostat zpět tu, která vede k
Duomu. Vše jsme našli a ve stínu budov na náměstí,
po náročném výstupu, spočinuli a načerpali síly na
další kroky městem. Zde se opět Rough Guide
nezmiňuje o krásné Katedrále, ale preferuje okolní
budovy. Už se z tohoto nenecháváme nijak rozčarovat.
Přes chladivou katedrálu obcházíme náměstí k Palazzo
Comunale, kterým je možno se dostat na vyhlídku. Kdo
chce, tak za poplatek může vystoupat na cimbuří
věže. Kolem Palazzo Tarugi a Palazzo Ricci
vystoupáme k bývalému klášteru San Francesco. Zde se
nabízí opět vyhlídka do krajiny … a sakra, podobný
program měli puštěný na minulém „čučpointu“,
zjišťujeme, že se díváme na stejnou vyhlídku, jen
pár metrů dál, nu což :-). Uličky se svažují dolů ke
kostelu Sant Agostino a tak i my se jimi necháme
vést. Kolem obchodů s místními produkty – sýry,
víno, špek a podobně procházíme ven z města.
Je nutno se zmínit o široké nabídce vína. Kraj je
známý svým velmi kvalitním Vino Nobile. Bohužel jako
všude, tak i zde jsou obchody pro turisty
předražené, proto žádné nekupujeme. Zaujala nás však
překrásná nálevka, která vám odměří přesné množství
vína – něco podobného jsme koupili před Vánoci v
Budapešti. Bohužel cena 25 EUR byla dosti vysoká.
Dalo by se říct, že právě tento kout Toskánska patří
mezi ty nejmalebnější. Před vámi se vlní políčka
obilí, nebo nyní už sklizeného obilí s kotouči
slámy, v pozadí stojí cypřiše a typické toskánské
domečky. Krajina proto přilákala nejen malíře, ale i
filmaře. Točil se zde například filmy Romeo a Julie
nebo Zkrocení zlé ženy. Také určitě ještě mnoho
dalších, o kterých se nikdo nezmiňuje.
Závěrečný bod našeho programu bylo městečko Pienza,
asi 11 kilometrů od Montepulciana. Původně vesnice,
v roce 1459 přestavěná na město během tří let a to
kvůli tomu, že se zde narodil papež Pius II.
Zaparkovali jsme kousek od centra, na Piazza Dante,
na parkovišti, kde lze stát jen 30 minut. Čas na
kotouči udávající parkování jsme opět nastavili tak
nějak neutrálně a vkročili úzkými uličkami do města.
Každopádně – Pienza není zase tak velká, aby nám
nestačilo cca 30 minut. Centrem města je Piazza Pio
II. Zde stojí nezbytný Duomo – katedrála inspirovaná
německými kostely. Dále je zde Palazzo Piccolomini
(papežský palác) a Palazzo Publico. Za nimi je opět
krásná vyhlídka do toskánské krajiny. Na rohu
náměstí jsme si dali každý zmrzlinu – 1.50 EUR za
každou. Museli jsme se smát, když nás ne moc dobrá
zmrzlina v Bonifacciu vyšla na 5 EUR! Stejně tak i
třeba kilo broskví či meruněk stálo na Korsice kolem
5 EUR, tady na tržišti 1,5 – 2 EUR. Korsika je
neuvěřitelně drahá! Ale zpět k Pienze – u zmrzliny
obsluhovala slečna, která když slyšela češtinu,
začala na nás mluvit polsky. Na rozdíl od člověka
(také tvrdil, že je Polák) v kempu Europa nám krásně
rozuměla.
Po návratu do kempu jsme se převlékli do plavek a
honem do bazénu smýt ze sebe pot za celý den. Je
velmi příjemné, když tam můžeme ráno nebo večer
vlézt. Zbytek podvečera jsme strávili ležením u
jezera – ne koupáním, ale čtením a pozorováním
kačenek. Těchto zde přibylo a také mají několik
malých. Dneska bez ostychu už chodily i po kraji
kempu. Navíc se na břehu objevil další tvor –
nepoznám to – snad nutrie nebo vydra a beze strachu
se pásla na trávě. Než sem však dorazil pro foťák,
byla fuč. Ve vodě na ni čekal kamarád nebo
kamarádka, neustále totiž vykukoval/a ven.
K obědu byla pizza, ke svačině italské gelato
(zmrzlina) a co máme k večeři? V nedalekém obchodě
(ne kempovém, tam nic nemají) jsme koupili pečivo,
rajčata, mozarelu, pršut a víno a děláme si italský
večer. Sedíme u stolku, popíjíme červené víno
Sangiovese Umbria a plánujeme co navštívíme zítra, v
náš poslední den … Pofukuje vítr, dneska je to první
večer, kdy se asi řádně zachumláme do spacáku až po
uši. Předchozí dny bylo neustále horko. Komáři ještě
nezačali bzučet, namísto toho nás bombardují malé
šišky ze stromů a bezostyšně padají do pohárů s
vínem … že by ho upíjeli? Tak honem … vyplivněte to
víno!
FOTOGALERIE
8. července 2010:
čtvrtek
Assisi - Spello
Včera to bylo bzzzzzz, dneska fuuuuuu a
fuuuuu a fuuuuuu! Ne že bych měl ve zvyku se
vyjadřovat jako malé dítě, ale toto citoslovce
nejlépe opíše noc a dnešní ráno. Skutečně mezi další
fenomény jezera lze, mimo průtrž mračen a invazi
obrovských komárů, započítat i silný vítr, který se
objevil neznámo odkud. Včera sem psal, že pofukuje
vítr. Bylo to dost slabé vyjádření situace. Poryvy
lomcovaly se stanem, naštěstí od poslední průtrže
pečlivě připevněným a občas se zdálo, že nám to
vezme poháry s vínem ze stolu. Terezka si dokonce
šla i pro bundu a i v té jí bylo chladno. V noci
jsme byli zakutaní do spacáku až po uši. Uvnitř
stanu to nevypadalo tak strašně, ale kvílení větru
bylo slyšitelné samozřejmě i tam. Ráno jsme měli v
předsíni nafoukané slušné množství listí a jiného
nepořádku.
Letos nám neuchází matračka, s tímto problémem jsme
se potýkali vloni na Elbě. Teda ze začátku se zdálo
že uchází, ale poslední tři dny je v pohodě. Máme
spíše opačný problém – Terezka ve spacáku z postele
klouže dolů. Asi by potřebovala nějaké suché zipy,
které by spacák na postel přichytily a tak zabránily
sklouzávání z postele.
Ráno svítilo sluníčko, ale vítr neustále pofukoval.
Pečivo k snídani nám zbylo ze včerejší večeře a tak
jsem pouze zaskočil do kempového obchodu a koupil
poslední dva, tmavé, krosánty. Dojedli jsme zásoby
másla a taveného sýra a naplánovali dnešní program …
program pro poslední den pobytu u jezera … zítra už
jedeme domů. Stále nám zůstávalo nenavštívené Assisi
a dále horská středověká městečka na jih od něj.
Podle plánu z rána jsme tedy chtěli navštívit Assisi,
Spello, Trevi a Montefalco. Jak je zřejmé z nadpisu,
ne vše se zrealizovalo a tak můžeme říct, že jsme si
nechali část okolí pro prohlídku do budoucna :o).
Ještě před odjezdem jsme zašli na břeh jezera za
kačenkama a Terezka jim dala baštu – zbytek pečiva
od snídaně. Pěkně jim ho nakrájela, aby se nezačali
dusit. Seběhli se kolem ní do kruhu a dožadovali se
gagáním dalších a dalších soust. Dokonce po jezeře
připluly i nějaké další, které zaslechli, co se zde
děje.
„Jezerní“ dálnice nás dovedla do Assisi. Tedy
nejdříve do městečka před ním – Santa Maria degli
Angeli, pojmenované stejně jako pompézní katedrála,
která Vás vítá už z dálky. Toto místo nebylo v plánu
dne, ale na kruháči jsme se operativně otočili a
vydali se katedrálu navštívit. Dojdete k ní po
obrovské ploše, která je připravená na davy
poutníků. Určitě zde musí být během různých svátků
plno. Kolem katedrály se motaly různé „zájezdy“
jeptišek a okolní krámky se „svatýma“ proprietama
byly také otevřené. My zamířili přímo do katedrály.
Průvodce Rough Guide se o ní opět vyjadřuje ne
zrovna pozitivně pouze několika řádky a nám opět
nezbývá nic jiného než s jeho slovy nesouhlasit.
Katedrála je postavená v 17. století a po
zemětřesení v roce 1832 přestavěná. Budu-li dále
citovat průvodce – píše „někde v barokních útrobách
kostela najdete pozůstatky Porziuncoly“. Je zvláštní
když v jednom kostele, tedy uvnit, najdete další
kostel. Nejen že někde tam něco je! Autor by se měl
zamyslet nad tím co píše. Budova stojící ve středu
katedrály je to, co okamžitě po vstupu do kostela
spatříte a vryje se Vám do mysli. František zde žil
po založení řádu v roce 1208 přitahován tehdejší
odlehlostí a zalesněným okolím kaple. Když jsme
chtěli už z katedrály vyjít, bylo zřejmé, že se něco
bude dít. Proto jsme čekali. Do kostela vstoupil
průvod mnichů a hádejte co nesli – opět rakev. Máme
na ty pohřby během dovolené „štěstí“. Asi se jednalo
o důležitého člena řádu, protože doprovod mnichů byl
dost početný.
Do historického centra Assisi je to odsud jen kousek
a postupně se na kopci před Vámi město odhaluje v
celé své kráse. Nejimpozantnější je zcela určitě
Bazilika sv. Františka. I my museli několikrát na
úpatí kopce zastavit a já neustále fotil a fotil.
Mně osobně Bazilika připomíná palác Potala v
tibetské Lhase. Zaparkovali jsme v podzemním
parkovišti nedaleko brány Porta San Pietro, využili
záchodů a vydali se, stejně jako další desítky
návštěvníků, poznávat krásy Assisi. Uličky města
jsou podobné těm z dalších umbrijských měst –
dlážděné, stoupají neustále vzhůru a lemují je domy
s kamennými fasádami doplněnými obrovským množstvím
rozkvetlých květin. Samozřejmě nemůžou chybět krámky
se suvenýry, zde převážně s náboženskou tematikou. V
jednom takovém obchůdku seděla před vchodem paní a
ptala se kolemjdoucích na jména. Zeptala se i
Terezky a poté během pár vteřin vyšila její jméno
strojem na kousek papíru. Proč? Byla to ukázka její
šikovnosti a také toho, že s radostí vyšije jméno
zákazníka na zboží, které si v obchodě vybere –
kuchyňské zástěry, utěrky, chňapky, bryndáky a další
textilný výrobky. Musíme uznat, že byla velmi
zručná. Naše kroky však mířily jinam – směrem k
bazilice sv. Františka.
Stavba Baziliky byla zahájena v roce 1228, dva roky
po Františkově smrti a financována byla z darů
proudících sem z celé Evropy. Bazilika je vlastně
spojením horního a dolního kostela a krypty s hrobem
sv. Františka. Jeho hrob byl poutníkům zpřístupněn
až v roce 1818 po 52 dnech kopání. Nyní krypta
působí velmi impresivně. Ostatní prostory Baziliky
jsou vyzdobeny nespočetnými freskami zachycující
život světce. I když jsme v Bazilice, nesmí zde
chybět obchod se suvenýry. My zde nejdříve koupili
pohledy a následně i dárek babičce k narozeninám.
Snad si růženec z Baziliky sv. Františka užije.
Po Via San Francesco jsme se uličkami, které
probíhají rekonstrukcí dostali a náměstí Piazza del
Commune. Toto v době antiky bylo římským fórem. Nyní
zde stojí Tempio di Minerva, s přitažlivým a
dokonale zachovaným průčelím antického chrámu z doby
1. století. Uvnitř není nic jiného než barokní
kostel ze 17. století. My na náměstí spočinuli na
lavečce, v chladivém stínu a dali si k obědu každý
kus pizzy z „hladového okna“. Musím zde opět doplnit
průvodce – nezmiňuje se vůbec o Palazzo del Commune
– impozantní stavbě, kde také probíhá rekonstrukce.
Přestavby mají spojitost se zemětřesením z roku
1997, kdy se na jaře např. zřítila část Baziliky,
zahynuli zde tehdy 4 lidi. O dalších škodách bohužel
nenajdeme mnoho záznamů.
Musím říct, že Assisi na mne působilo mnohem
milejším, otevřenějším a vzdušnějším dojmem než
Perugia. Od té jsme si asi slibovali hodně a v
podstatě nemá turistům zase tak až co nabídnou.
Stinnými uličkami jsme se vrátili zpět na parkoviště
a zde přehodnotili náš plán. První místo, které bylo
vypuštěno je Trevi. Nu což, řekli jsme si, tak
příště, a vyrazili do středověkého Spella z růžového
kamene usazeného na širokých terasách nad Spoletským
údolím. Pozemky v přilehlém údolí věnoval císař
Augustus svým věrným legionářům na konci jejich
životní dráhy a tím změnil toto město (Hispellum) na
římský domov důchodců. Nejznatelnějšími památkami po
Římanech jsou hradby a tři brány. Parkoviště jsme
našli vcelku snadno – hned nedaleko vstupní brány do
města. Teploměr ukazoval venku 32 stupňů, tak jsme
se připravili na hic a začali stoupat kamennými a
květinovými uličkami vzhůru. Dle průvodce zde mají
být dva kostely. Pravda, nějaké podobné budovy,
které by toto připomínaly jsme našli, ale s
určitostí to nelze říci. Na náměstí Piazza G.
Matteoti jsme oddychli u fontány a pokračovali ještě
dále. Vlastně ani nemůžeme říct, kam přesně jsme
došli a kdy jsme se otočili na cestu zpět, protože
městečko bylo ve 3 hodiny odpoledne velmi ospalé a
žádné orientační body nenabízelo. Vedro a únava nás
prostě přinutila se vrátit do auta. A co
následovalo? Vypuštění Montefalca, dalšího
středověkého města. Průvodce se o něm zmiňoval
pěkně, ale už bylo dost hodin a před návratem do
kempu jsme se ještě chtěli zastavit v obchodním
centru v Perugii na nákup dárků příbuzným.
V obchodě jsme nakoupili co bylo v plánu a opět
použili samoobslužných pokladem. U dvou věcí nám
ovšem nesouhlasila cena, tak jsme se směsicí
italštiny a angličtiny s dohlížející paní snažili
domluvit, že na regále byla cena jiná. Důvodem byla
ta skutečnost, že zlevněná cena je platná pro
držitele karty obchodu – u nás něco jako když máte v
Ternu nebo Bille kartu apod. Tak jsme tyto věci šli
vrátit na informace. Hrozil sem se toho, jak jim
budu vše vysvětlovat, ale paní od pokladen už tam
asi volala, tak vše věděli. Uf …!
V kempu jsme vybalili nákup, rychle se převlíkli do
plavek a šli opět spláchnout pot z celého dne.
Dneska bylo u bazénu nějak moc lidí, koupali jsme se
jen jednou a pak odpočívali ve stínu cypřišů. Já asi
trošku hlasitěji :o). Teď jsme po večeři – rajčata,
mozarella, sušený speck, cizrna a poslední dvě české
piva – kozlíci a nečeká nás nic příjemného – balení
všech propriet a zítra odjezd domů. Ve finále jsme
byli rádi, že jsme namísto do Janova vyrazili k
jezeru. Doufáme, že část Itálie kolem Janova budeme
mít možnost prozkoumat ještě v budoucnu!
FOTOGALERIE
9. července 2010: pátek
Lago Trasimeno - Kvasice
Dneska opět
zvoní budík a my poslední den dovolené musíme
vstávat brzo ... teda ne tak brzo, jako jsme
vstávali třeba na trajekt. I tak budík zvonící v 5
ráno nezní dvakrát nejlépe... Venku už bylo světlo a
pozpěvovali ptáčci. Doufali jsme, že stan je suchý a
ne jako vloni při odjezdu z Elby, kdy se večer
přihnala velká rosa a ráno bylo vše mokré!
Budík sice zazvonil, ale nikdo na něj nereagoval ...
až do okamžiku, kdy nám Terezka vypustila duši -
rozuměj, otevřela ventily od matračky a ta pod námi
ušla, aby nám bylo jasné, že se máme honem sbalit a
vyrazit na předlouhou cestu k domovu. Naštěstí ze
včerejška bylo téměř vše pobaleno a tak zbýval jen
stan, spacáky, matračka a odvázat šňůru ze stromu.
Než jsme vše toto zvládli, byl jsem zpocený a zralý
na koupel v bazénu - úplně k tomu lákal. Ale nelze!
I tak máme malé zpoždění. V recepci jsme uhradili
180 EUR za 6 nocí v kempu, vzali zmražené flašky s
vodou z obchodu a vyrazili kolem jezera po dálnici
(bezplatné) a poté po hrazené směrem na sever, k
naší domovině. Z kempu jsme vyjížděli v 6:30.
Cesta se zdála v pohodě. Krátká zastávka na krosánty
a kávu nás osvěžila. Bohužel se přiblížila Florencie
a zde se to trošku zaseklo ... kolona před námi a
nějak se nehýbala. Celý obchvat jsme jeli skoro
hodinu. Nejhorší na celé věci je ta skutečnost, že
jedete v koloně několik kilometrů a tato se následně
rozplyne jako pára nad hrncem!
K večeru nás přivítala Vídeň, naštěstí všichni
mířili v opačném směru - opět zde byla asi 6km
fronta aut ven z města. Před příjezdem domů jsme se
zastavili ještě v Břeclavi u Terezčiných rodičů a do
naší vesničky střediskové, Kvasic, jsme dorazili
kolem půl deváté. Unavení a rádi, že jsme po 4 720
km doma!