MADRID

• 19. srpna - čtvrtek - FOTOGALERIE

• 20. srpna - pátek - FOTOGALERIE

• 21. srpna - sobota - FOTOGALERIE

• 22. srpna - neděle - FOTOGALERIE

19. srpna 2010: čtvrtek
Kvasice – Praha - Madrid
Už je to nějaký ten pátek, co jsem služebně nebo i soukromě někam cestoval. I když raději vzpomínám na soukromé cesty s mou Terezkou, kdy se můžeme o zážitky dělit společně. Určitě to znáte, že když člověk cestuje sám, tak si všeho užívá napolovic … a já navíc cestuji pracovně, tak i tím je užívání omezeno. Ale prázdniny utekly jako voda a přišel den, kdy byl naplánován prodloužený víkend v Madridu. Abych řekl, vůbec se mi to nehodilo sem jet – kvůli rekonstrukci koupely a chodby doma. Je tam ještě spousta věcí na dodělání, tak se na vše budeme muset vrhnout v pondělí.

Jak sem to už nakousl výše, současná pracovní cesta mne zavedla do hlavního města Španělska – Madridu, který leží vzdušnou čarou od naší matičky Prahy cca 1750 km, což jsou asi 3 hodiny letu.

Ráno mne Terezka opět zavezla na vlak – stejný jako tuším když sem letěl do Athén – z Otrokovic je to dvouvagonový rychlík, v Přerově se z něj stane zase jiný rychlík a já potom v Olomouci přesedám na pendolino, které dorazí do Prahy asi o 40 minut dříve. Dneska byla ale cesta před přestupem trochu stresující. Vlak se cosi loudal, neustále zastavoval v polích. V Přerově nás dojížděl mezinárodní rychlík z Varšavy, který měl 80 minut zpoždění, tak sem měl cukání v žaludku, aby podobně nedopadlo i moje pendolino. V Olomouci, když jsem vystoupil, koukám na ceduli – vlak do Prahy – zpoždění 80 minut. Tak ve mně zatrnulo, ale naštěstí mi opodál stojící výpravčí vysvětlil, že to je stále ten mezinárodní rychlík a že pendolino přijede po něm. Tím mě trochu uklidnil. A skutečně. Z Olomouce jsme odjížděli přesně včas. Ale i pendolíno se dneska nějak loudalo a zastavovalo. Já většinu cesty proklimbal. Ani zakoupená káva mi nepomohla. Servírují kafe nějakým zvláštním způsobem – paní vezme kelímek s logem Dove Egberts či jak se to jmenuje, odtrhne víčko a zaleje vodou. Zkoumal sem kelímek a je na něm, je vakuově balený a hluboce zmrazený. Chytrý vynález, není-liž pravda.

Počasí v Praze nebylo ráno nic moc, dokonce začalo poprchat, ale až poté, co jsem přesedl u Hlavního nádraží do autobusu jedoucího na letiště. Panu řidiči stávkovala tiskárna lístků, tak hned u prvního člověka s tím asi 10 minut laboroval, zatímco se ostatní cestující tlačili do autobusu a nešlo to …

Sraz na letišti byl domluvený na 9 a já sem dorazil chvilku po půl deváté. Šel jsem ale přímo ke stolku, kde odbavuji lidi a hle, už zde někteří čekali. Za hodinu nebylo co dělat. Jen jedna účastnice zájezdu nestihla ráno vlak, tak jela až dalším a dorazila na letiště cca v 10, což bylo ještě v normě. Ještě mám v živé paměti situaci, tuším jak se letělo do Lisabonu, kdy jedna členka výpravy u přepážky zjistila, že má propadlý pas a bohužel neměla ani občanku … nu což, neodletěla. Tady se vše stihlo a v pořádku jsme mohli odletět. Jelikož náš let byl s ČSA, nechal sem si zadarmo zabalit kufr, členům výpravy sem toto bohužel zapomněl říct, tak se na mne nesmí zlobit. Myslím si, že nikoho 95 Kč nezabije.

Let do Madridu byl plný změn a překvapení. Změna teda jen jedna – přehodili nám odletovou přepážku. Zde naštěstí vše hlásí česky, tak tomu členové výpravy rozumějí a nemusel sem se bát, že by čekali jinde. Dalším překvapením bylo zpoždění o 15 minut. To sem si říkal, že nevadí. Ve finále jsme ale odlétali asi o 30 minut později. Při vstupu do letadla sem si vzal noviny, že si budu číst. Bohužel nějak mi ztěžkly víčka a ne a ne se potvory otevřít. Vzbudilo mne až rachocení vozíků. To přeci nemůžu prospat, když se dává jídlo, ne? Bohužel, moc se nevytáhli – gurmánská sýrová houska … lepší jak drátem o oka, že? Zhltl sem ji a pokračoval ve spaní. Neustále mne však budily turbulence a drncání letadla. Vedle sedící Španělka neustále smrkala, doufám že nechytím nějakou španělskou chřipku. Finále letu mělo však teprve přijít. Byli jsme asi 150 km od Madridu, když letadlo začalo kroužit v horách – jednou, podruhé, potřetí … pak se vydal směrem na sever od Madridu. Každý z cestujících koukal na mapu, někteří si to s úsměvem i fotili. Tak nevím, jestli pilot nemohl letiště najít či co … a neustále letadlo drncalo. Brrrrr, divný zážitek. Jedné člence výpravy prý už z toho začalo být zle, že sahala po blicím pytlíku. Naštěstí vše ustála.

Přistání už bylo bez potíží, jen s tím rozdílem, že jsme dosedli na zem skoro o hodinu později. Navíc s námi ještě neustále popojížděli po letišti. Dneska to bylo zajímavé cestování. Nebylo však ještě všem dnům konec – vysedneme z letadla a ta dotyčná členka výpravy, která nestihla vlak, se ke mně přiřítila, že nemá doklady, že všechno nechala zastrčené v kapse sedáku. Způsobila to přesednutím na jiný sedák. Naštěstí pán u přepážky byl ochotný, otevřel dveře a pustil ji do letadla. Na druhou stranu si říkám, jak je dobře, že na to přišla hned na letišti.

Další zádrhel byl u zavazadel – trvalo snad 30 minut, než všechny vyjely na pásu. Chudák náš pan průvodce – Javier, musel z toho být orosený až na zadku. Do autobusu jsme nasedli kolem 4 hodiny. Vše se dobře protáhlo.

Z letiště do hotelu cesta trvala cca 30 minut, které jsme s průvodcem vyplnili povídáním o základních aspektech města. Nic detailního, protože ráno nás čeká prohlídka města s více informacemi. Hotel je pěkný, leží cca 10 minut chůze od centra města, vedle stanice metra. Doufám, že tuto skutečnost všichni členové výpravy ocení a nebudou nějaké stížnosti. Ubytování proběhlo rychle, každý navíc dostal malou mapu s informacemi, jak se dostat na hlavní zajímavosti. Dalším plusem je, že nedaleké muzeum moderního umění – Reina Sofia má dneska od 19:00 do 21:00 vstup zdarma a to samé v sobotu odpoledne.

Co s načatým odpolednem? Také sem po krátké relaxaci a odzkoušení internetu vyrazil do města. Ještě k tomu internetu – je mi záhadou, že v exotickém světě je připojení k internetu v ceně ubytování, jako přidaná hodnota. V Evropě ne, tady za to musíte platit nekřesťanské prachy, jako např. 4 EUR za 30 minut a podobné výmysly. Navíc v Evropě stojí internet zlomek toho co jinde ve světě!

Má procházka městem neměla ale dlouhého trvání. Uličkami jsem se motal, motal až se zamotal a navíc přišla bouřka. Já bohužel deštník nechal doma. Ani nevím jak, ocitl sem se u stanice metra Embajadores, úplně na druhé straně než sem měl v úmyslu jít. Proto sem se rozhodl k návratu do hotelu. Pěšky to ale nešlo, stále pršelo. Tak jedu metrem, ne? Byť bylo na automatu napsáno, že lze platit i 50 EUR bankovkami, nechěl mi ji vzít. Tak sem se vydal za pánem v budce s nápisem „prodej jízdenek“ - tento měl však lístky jen na vlak. Byl ale ochotný rozměnit mi 50 EURovku a pak už mi automat lístek prodal. Musel sem v metru přesedat – ze žluté linky na modrou. Metro tu mají pěkné, klimatizované, moderní vagony. Trasa se neustále kroutí, tak to s vámi ve voze háže. Zítra, když se budu chtít dostat do centra, tak zvolím hned metro, už nebudu riskovat bloudění. Mapa z hotelu není bůhví co a jejich názvy Calle … se mi pletou.

Kousek od hotelu je McDonalds, kam sem šel na večeři. Na rozdíl od českých McDonalds zde mají jinou nabídku – zvolil sem NYCrispy menu. Ani sníst sem to nemohl. Ale polední houska mi moc místa v žaludku nezabrala, tak sem spořádal i velkou porci. Zítra si s sebou vezmu notebook, protože je tam asi volný bezdrát, tak abych poslal Terezce zápisek.

A co dále? Už sem měl chození dost, brzké vstávání se podepsalo na mé únavě, tak sem šel do hotelu. Osprchoval se, rozepsal zápisek a mezitím si kráááááásně dlouho popovídal s mou Terezkou. Teď je 9 hodin večer a venku je stále světlo. Myslím, že Madrid by měl mít už hodinový posun jako Lisabon nebo Londýn. Těch skoro 1800 km od Prahy je přeci nějaká vzdálenost.

FOTOGALERIE

20. srpna 2010: pátek
Madrid
Včerejší zápisek jsem končil úvahou o časovém posunu Madridu oproti Česku a dneska ráno, při vykouknutí z okna, jsem sem musel ke stejné myšlence vrátit. Bylo sedm hodin a venku tma jako by bylo tak pět! Podle konverzace s ostatními členy výpravy u snídaně nemám podobný pocit jen já. Každý je z toho dost vyvalený. Kvůli pár dnům v Madridu ale nebudeme přeci měnit zaběhlý stav věcí, že ano … v neděli odletíme a stmívání a rozednívání si zde půjde dál svým životem.

Na snídani jsem byl mezi prvními, jak hosty hotelu, tak i členy výpravy. Jelikož sem ale nepospíchal, tak jsme se zde setkali více méně všichni. Nabídka jídla byla široká – od sýrů, šunek, ovoce, zeleniny až k marinovanému lososu či pohárku vína. Ve sladkostech a koláčcích bylo rovněž z čeho vybírat. Příjemné raní nafutrování všechny členy výpravy dobře naladilo a tak nebyl prostor na jakékoliv připomínky. Hotel si také všichni pochvalují – jak kvalitu, tak umístění. Snad u chválení jen zůstane a nebude prostor či důvod k jakýmkoliv stížnostem.

Dnes nás čekalo oficiální seznámení s Madridem. Program začal v 9 hodin. Autobusem s našim průvodcem Javierem jsme vyrazili ulicemi města. Projeli jsme část Prado Avenu rozdělující město na dvě poloviny, dále po Atocha Avenue, kolem různých madridských čtvrtí – některých hezčích, některých méně. Občas bylo nutno zvolit jinou odbočku než původně zamýšlenou – člověk nikdy neví, kdy se do cesty postaví zábrana se zákazem vjezdu apod. Nesmím zapomenout zmínit dvě důležité fontány – první z nich je Neptunova, mířící k náměstí Sol a o kousek dále je fontána římského bohyně Země – Cibeles. Druhá zmíněná patří mezi nejfotografovanější a nejčastější motiv na pohlednicích či prospektech města. Obě jsou moc krásné. Kousek dále od Cibeliny fontány je pozůstatek městské brány – Puerta de Alcala. Stojí na stejnojmenné ulici a rovněž se podle ní jmenuje i městská čtvrť. Na náměstí Plaza de Colon s Kolumbovou sochou jsme se otočili a po Prado Avenue jeli zpět.

Nesmím ale také opomenout zastávku u býčí arény na Plaza de Toros. Vzhledem připomíná trošku římské koloseum a rozměry také – vejde se do ní cca 25 tisíc diváků. Hlediště je docela strmé, aby všichni dobře viděli. Cena vstupného se liší dle místa – sedíte-li výš, je levnější, sedíte-li níž, pak naopak dražší. Stejně tak slunečná strana je levnější než stinná. Býčí zápasy se zde odehrávají každou neděli a sezona zápasů je od března do října. Pokaždé je v aréně 6 býků a 3 toreadoři. Bohužel býci jsou v nevýhodě. Nějak tak automaticky se počítá, že budou na straně poražených. Jejich maso se potom prodává v okolních restauracích jako delikatesa. Počítám, že i za řádně mastný peníz!

Dalším bodem programu byla návštěva světoznámého muzea Prado. Nevím, které z madridských muzeí a galerií je známější – jestli Prado či Reina Sofia či Thyssen-Bornemisza (tady si nikdy nemůžu vzpomenout na jméno). Každopádně možností kulturního vyžití je ve městě velké množství a náš pobyt v Madridu neumožňuje mnoho návštěv – na každý den je naplánovaný výlet, byť půldenní. Prado muzeum je rozděleno na několik částí a návštěvník by zde, stejně jako v jiných podobných zařízeních ve světě, mohl strávit několik dnů. My ovšem měli k dispozici cca hodinu. Proto nás průvodce vzal do části věnované dvěma nejslavnějším španělským malířům – Velascezovi a Goyovi. Já osobně nejsem velkým fandou obrazů, ale díky poutavému výkladu průvodce i mne prohlídka zaujala. Je fajn, když Vám o tom kterém obraze někdo řekne více či Vás upozorní na detaily, kterých si člověk sám mnohdy nevšimne. Javier o všem navíc povídal velmi zapáleně. Čas v muzeu se tak trošku protáhl a to i přesto, že účastníci výpravy měli s sebou sluchátka, tak nebylo třeba čekat než se všichni shromáždí.

Ale už jsme venku a prohlídka ještě pokračuje. Nejdříve krátká zastávka na Plaza de Espaňa se sochami Dona Quijota a Sancho Panzy. Samozřejmě se jedná o smyšlené postavy, ale jejich spojitost s historií a kulturou země je natolik silná, že jim byl postaven památník. Okolí náměstí dokreslují dvě výškové budovy ze 30. let minulého století (tehdy nejvyšší budovy v zemi) – Torre de Madrid a Edificio Espaňa. Nyní už jsou samozřejmě zastíněny novými 250 metrů vysokými budovami stojícími na druhém konci Prado Avenue. Zde byla jen krátká fotozastávka, honem do autobusu, minutový přejezd a zase vystupujeme! Ti co nechtějí zpět do hotelu se už do autobusu nevrátí. Zbytek prohlídky nelze provést jinak než pěšky. Kolem Jardines de Sabatini, Opery a Plaza de Oriente jsme se dostali k bývalému Královskému paláci a Katedrále de la Almudena. Palác od 30. let minulého století už neslouží svému účelu. Královská rodina žije v daleko skromnějším sídle asi 7 km od Madridu. Od paláce nás Javier zavedl ke zrekonstruovanému tržišti San Miguel, na stejnojmenném náměstí. Původně zde stálo chátrající městské tržiště. Přede dvěma lety zde bylo otevřená zrekonstruovaná „tržnice“, kde si mohou návštěvníci města dát místní speciality – od sladkostí, masa, ryb až po víno či pití. Místní obchodníci nabízejí cokoliv na co máte chuť.

Zde jsem zažili trošku vzrušení – v nedaleké restauraci omdlel host, tak se ho 5 právě projíždějících policistů snažilo křísit. Teda spíše ho položili na zem, koukali na něj a čekali až přijede sanitka. Čumilů se zde seběhlo až dost a někteří hned vytahovali kamery a foťáky. To mi bylo trošku proti srsti, naštěstí z našich členů výpravy se podobně nikdo nechoval.

Úzkými uličkami nás Javier zavedl až na Plaza Mayor – hlavní madridské náměstí. Cestou ještě nezapomněl zmínit místní specialitu tzv. churros – neboli čuros. Něco jako vánoční cukroví, zde ale smažené na olivovém oleji, oválené v cukru a následně se namáčí do čokolády. Nezkoušel sem, ale prý dobrota. Plaza Mayor je místem, odkud se počítají nulté kilometry všech silnic ve Španělsku a také důležitým místem, kde se odehrávaly trhy, popravy, demonstrace, oslavy nebo jiné důležité společenské události. Okolí náměstí lemují domy s byty v soukromém vlastnictví. Pouze dvě budovy s věžemi jsou ve vlastnictví a správě madridské radnice. Kolem náměstí se táhne podloubí s antikvariáty, filatelistickými obchody a samozřejmě restauracemi.

Náš dnešní program skončil na Calle del Arenal, která vede směrem k Puerta de Sol, nebo jednoduše Sol, dalšímu centrum města. Javier vzal několik členů výpravy autobusem zpět do hotelu, já už zůstal s ostatními ve městě. Přes Plaza Mayor jsem se vrátil na tržnici a zde si dal k obědu špenátový koláč – dobrotka. Někteří členové výpravy vyzkoušeli tapas (předražené jednohubky) anebo gaspacho – studenou rajčatovou polévku ve sklenici. Mi trošku připomínala bloody mary. Následně jsem se vrátil ke Královskému paláci a ke Katedrále, k Opeře a chvilku jsem se zde motal. Neustále jsem byl vybaven pouze mapou ze včerejška, nijak podrobnou. Nikde sem prozatím neobjevil žádný obchod se suvenýry, až na Calle del Arenal. Zde jsem konečně koupil pohledy, magnetku na ledničku a průvodce Madridem včetně doporučených tras a map! Teď už se neztratím! Hurá!

Nalistoval jsem příslušnou mapu a přes Sol, kolem Kongresu se vydal směrem k Neptunově fontáně. Před Kongresem jsem chvíli poseděl ve stínu a listoval průvodcem. Zjistil jsem zde, že na náměstí Sol stojí socha medvěda pojídající plody z jahodovníku – je to symbol Madridu. Tak nezbývalo nic jiného než se sem vrátit a pořídit patřičnou fotodokumentaci, že? Asi Vás zaráží, co je to ten „jahodovník“. No popravdě řečeno, já to také nevím. Ale průvodce se zmiňuje o „strawberry tree“. Jestli tedy znáte lepší překlad, nechám se rád poučit. Medvěd s prazvláštní bylinou je tedy vyfocený a můžu se vrátit zpět k mému původnímu plánu – Neptunově fontáně. Ve stínu stromů nedaleko muzea Prado jsem koupil za více než poloviční cenu ještě hezčí magnetku na ledničku, máme tedy dvě a následně si vyfotil hlavní vchod do Prado muzea. Ráno na to nebylo moc času.

Dneska jsem myslím nejen já, ale i ostatní členové výpravy ocenili, že Madrid je velmi zeleným městem. Každou ulici, kromě těch původních středověkých, lemují aleje stromů poskytující tolik žádaný stín. Dneska zde bylo 35 stupňů ve stínu, což je řádné teplíčko! I já se proto snažil pohybovat co nejvíce pod korunami stromů nebo ve stínu budov. Když už jsem došel k Neptunově fontáně, k fontáně Cibeles to bylo co by kamenem dohodil a Puerta de Alcala sem si také nenechal ujít. Pak přišla krize a dilema, jestli se vrátit do hotelu či nikoliv. Zvítězilo to „nikoliv“. Od náměstí Plaza de Colon mě dělilo pár stovek metrů. Dominantou je jak sloup se sochou Kolumba, tak i dvojíce budove Torres de Colon ze 70. let minulého století.

Javier zmiňoval, že madridská čtvrť Chueca je jako londýnské Soho. A já byl nedaleko, tak proč se sem nepodívat. Abych řekl pravdu, tak na mne toto místo nezapůsobilo nijak optimisticky. Trasa dle průvodce nebyla špatná, ale ničím zajímavá. Navíc zákoutí této čtvrti nejsou nijak voňavá či čistá. Byl sem rád, že se nacházím zpět na Gran Via a už jsem se vydal do hotelu. Nožičky pomalu začínaly stávkovat.

V hotelu, při stahování fotek, jsem zjistil, že fotky z tržnice, Královského paláce a Plaza Mayor mají nulovou velikost. Nevím, co se jako stalo. Jestli začala stávkovat paměťová karta ve foťáku či se tyto ztratily někde mezi čtečkou a notebookem. Snad to není foťákem. Po investicích do rekonstrukce koupelny a chodby nezbývají nějako prostředky na pořízení nového foťáku. Snad rok či dva ještě vydrží. Zítra se musím na tato místa tedy vypravit znova. Do foťáku si dám raději jinou kartu a snad se něco podobného nebude opakovat. Bohužel před tím, než sem si prohlídl fotky, tak jsem stihl kartu smazat. Nu což …

Na večeři mě opět zlákal McDonalds. Proč? Je zde záruka, že se najím rychle a bezpečně a taky levně. Navíc sem si dneska s sebou vzal notebook, abych poslal Terezce včerejší zápisek a pár fotek. Při zapnutí mi to našlo sice asi 6 sítí, ale ani do jedné jsem nebyl schopný si přihlásit! Až poslední pokus mi vyšel a já mohl vše poslat. Je zvláštní, že v hotelu chtějí za net nekřesťanské peníze a ve fast foodu ho poskytují naprosto zdarma. Ale už sem si zvykl, že internet v Evropě je drahá záležitost.

Venku už padla tma, já dopisuji zápisek a brzo sebou praštím do postele. Zítra nás čeká výlet do Toleda, které leží cca 70 km od Madridu. Budeme mít jinou průvodkyni, tak jsem zvědavý, snad bude stejně dobrá jako Javier. Ten s námi bude až zase v neděli.

FOTOGALERIE

21. srpna 2010: sobota
Toledo
Je ráno, Madride vstávej! Nespi! Pošli na oblohu trošku sluníčka … teda stačí jen trochu, ne aby bylo vedro podobné tomu včerejšímu … Už jsem si asi trochu zvykl na tu tmu, která městu po ránu vládne, tak mi to po odhrnutí závěsů nepřipadalo nijak divné jako v předchozí dny.

Následovala ranní hygiena a honem na snídani. Ha, bylo něco divného na dnešní restauraci. Nebyl zde nikdo z našich členů výpravy, nebyli zde ani šikmoocí. A to už bylo po půl osmé. Naštěstí se všichni začali scházet, tak byly všechny obavy plané. Buď byl v hotelu měnící den nebo si všichni trošku po páteční noci přispali. Já dneska objevil Ameriku! Naučil jsem se zacházet s presovačem, který mi včera odmítal vyrobit kávu a tak sem musel pít tu břečku nevalné chuti z várnice. Ráno, když v restauraci ještě nikdo nebyl, sem přístroj zkoumal trošku detailněji. Jsou v něm kapsle různých barev a vedle je cedulka popisující tyto kapsle dle barev. Tak sem si říkal, že vlastně kapsle musí někam zapadnout a když je na výběr, musíte si ji nejdříve vybrat. Pod sloupečkem s kapslemi jsem objevil ještě jedno tlačítko – po jeho stisku kapsle vypadla a bylo to jasné! Zbývalo ji zastrčit do štěrbiny v hlavě presovače a vybrat velikost šálku. Jupí!!! Přístroj zahrčel a vyrobil mi překrásně vonící a ještě lépe chutnající preso! Byl sem z toho tak unešený, že sem si musel vyrobit ještě jedno! Svůj objev sem předal i některým členům výpravy, kteří s přístrojem včera také zápasili. Byli rádi, že nemusí být tu snídaňovou kávo-břečku.

Včera sem se zmiňoval také o místní specialitě – pečivu churros – toto sem také objevil na snídani u pečiva. Nemělo ovšem žádnou chuť, jen bylo mastné. Určitě když si je člověk dá v restauraci, tak chutná jinak nebo když se namáčí do čokolády, tak pak je to zcela jiné. Toto hotelové je takové sterilní.

Před devátou hodinou sem šel vyhlížet naši paní průvodkyni. Autobus už u hotelu stál, kousek níže než včera, ale žádná paní, která by připomínala průvodkyni zde nebyla. Po chvíli se zjevila. Velmi příjemná i když s angličtinou trošku odlišnou od Javiera. Musel sem si trošku zvyknout na její přízvuk.

Toledo leží cca 70 km jižně od Madridu a celá cesta vede po dálnici. To znamená, že se sem nejede déle jak hodinu. Silnice směrem na jih vede spíše průmyslovou zónou a také předměstími. Krajina, také díky pokročilému létu, nevypadal nijak zvlášť přívětivě – planiny se sežehnutou trávou. Až o kus jižněji začaly aleje olivovníků, ale to se už v dálce rýsovalo Toledo. Město s hlubokými historickými i literárními kořeny. Město, které obklopuje nejdelší španělská řeka Tejo, jež dále teče do Portugalska a vlévá se do oceánu u Lisabonu. Ještě mám v živé paměti její širokou deltu. Také jsem zapomněl – během přejezdu po dálnici jsme mohli v dálce vidět Andělský pahorek, který je považován za geografický střed poloostrova.

Město Toledo má celkem okolo 90 tisíc obyvatel. Historické centrum omezené řekou (ve tvaru koňské podkovy) a hradbami však nepojme více než cca 10 tisíc obyvatel. Historická tvář města se za celé staletí nijak významně nezměnila. Když byste srovnali historické a současné mapy, zjistíte že názvy ulic, čísla a umístění domů je téměř identické jako před staletími. Město bylo důležitým sídlem Maurů okupující Pyreneje až do roku 1085, kdy byli poraženi a z Toleda se stalo hlavní město země. Tímto bylo až do 16. století, kdy král Filip II. přenesl královský dvůr do Madridu. V minulosti také ve městě pokojně vedle sebe žili muslimové, židi a křesťané až do nařízení o katolickém vyznání. Kdo nehodlal přestoupit na katolickou víru, musel zemi opustit.

Jak jsem se zmínil výše, město obklopuje řeka Tejo a vedou přes ni dva historické mosty. My jsme se nejdříve vypravli na panoramatickou vyhlídku nad město. Odsud jsou krásně vidět všechny monumenty města – hrad, katedrála a okolní kostely. Hrad už nyní neslouží svému účelu, je zde armádní muzeum. V době občanské války ve 30. letech minulého století byl však ostřelován a těžce poškozen. Nyní už je kompletně zrestaurovaný. Tímto ostřelováním utrpěla i nedaleká katedrála – nebyla zasažena, ale tlakové vlny způsobily popraskání některých vitrážových oken, které bylo nutno zrestaurovat. Když se vrátím k řece obtékající město – je prý také velmi oblíbená mezi rybáři kteří zde loví převážně kapry. Moc z nich ale nemají. Kvůli přítomnosti továren na horním toku řeky je raději pouští zpět do řeky.

Autobus nás popovezl kousek dál a my se od tohoto okamžiku pohybovali po svých. Nejdříve jsme po jezdících schodech, jako např. v Perugii nebo Urbinu, vyjeli nahoru do města. Je to chytrý vynález, který návštěvníkům ušetří spoustu času a námahy. Ne každému by se asi chtělo stoupat po strmých schodech. I přesto jsou samotné ulice hodně „kopcovité“ a navíc se po nich nechodí dvakrát nejlíp – jsou vyloženy oblázky. Když zaprší, tak to musí být docela srande se zde klouzat. Nebo prý v zimě se ulice stávají jedním velkým kluzištěm. Ulice města jsou uzoučké a to asi také způsobovalo ne zrovna ideální funkčnosti přijímaček. Pořád někdo dneska reptal, že mě neslyší. Později už si nikdo nestěžoval, tak nevím, zda se na to vyprdl nebo už vše fungovalo jak mělo.

Ve městě byly naplánovány oficiálně dvě zastávky – první v kostele Santo Tome s vrcholným dílem malíře El Greca. Včera, v muzeu Prado, jsme se mu moc nevěnovali. Stejně jako Velasques nebo Goya, se i on snažil stát královským malířem, ale bohužel se neprosadil. Proto se uchýlil do Toleda a zde tvořil pro katedrálu a církev. Naše paní průvodkyně naplánovala prohlídku Toleda opačně, než všichni chodí a díky tomu jsme ušetřili spoustu času. Cestou z kostela Santo Tome jsme udělali ještě dvě zastávky mimo plán – první ve zlatnickém obchodě/dílně, kde jsme se dozvěděli více o místním typickém zlatnickém zdobení předmětů či výrobě šperků. Podle toho, jak někteří členové výpravy nakupovali, bylo zřejmě, že zastáku oceňují. Další, krátká přestávka byla v kostele sousedícím s klášterem mnišek. Je to zvláštní, ale ve srovnání s Itálii, je ve Španělsku pro veřejnost otevřeno jen minimum kostelů. Abych řekl pravdu, tak v Madridu jsem nenašel ani jeden! Je to zvláštní, protože kostel je při putování místem, kde si můžete vždycky v chladivém stínu odpočinout a nehrozí, že Vás někdo vyžene. Zde ne, zde se do kostela ani nedostanete.

Několik dalších zatočení v uličkách nás zavedlo ke katedrále s dominantní, 90 metrů vysokou věží. Hlavní vchod z náměstí s radnicí a kardinálovou rezidencí, je otevírán pouze při významných událostech – návštěvě papeže nebo křesťanských svátcích. Všichni ostatní návštěvníci musejí vstupovat bočním vchodem. V katedrále nás čekal okruh – bočními kaplemi, přes pokladnici s obrovskou monstrancí a křížem vyzdobeným z obou stran, přes hlavní oltář až po zákristii s dalšími El Grecovými obrazy. Nikdo si tedy nemohl stěžovat, že by viděl málo El Grecových děl. Jejich včerejší absence byla dneska bohatě vynahrazena. Areál katedrály je obrovský a i my zde strávili snad hodinu.

Při návštěvě města nemohlo chybět alespoň krátké volno. Paní průvodkyně nás přivedla na náměstí a zde jsme měli cca 40 minut rozchod. Někteří členové výpravy trošku namítali, že to není dostatečný čas, ale čas odjezdu je pevně daný, tak není co moc řešit. Já se se vypravil koupit pohledy a chtěl sem i magnetku na ledničku – ve zlatnictví měli pěknou, zde sem si ale říkal, že ji koupím později. Bohužel nikde už stejnou neměli. Terezce jsem koupil také místní specialitu – prý vynikající marcipán. V okolí Toleda nerostou jen olivy, ale i mandlovníky. Jsem zvědavý, jak bude chutnat.

Cesta zpět k autobusu vedla přes další vyhlídkové místo a také skrze nejstarší městskou bránu z 8. století. Za ní nás už čekal autobus a my vyrazili zpět do Madridu. I řidič byl překvapený, jak jsme byli brzo zpět. Je skutečně znát, že velká část obyvatel je na dovolené. Prý se začnou vracet někteří zítra nebo příští víkend.

Co s načatým odpolednem? Já měl cíl jasný – opětovně nafotit některá místa, o jejichž fotografie sem včera přišel. Před tím sem se ale vydal na nádraží Atocha. Zde by se měli poučit všichni naši stavitelé či ti, kteří rekonstruují nádraží. Vůbec byste zde neřekli, že se jedná o vlakové nádraží! Hala je plná zeleně, jako park a v rybníčku plave spousta želviček. Jestliže chcete na peron, tak vám řádně zrentgenují zavazadla a pokud nemáte lístek, tak tam nemáte co dělat. Proč to nezavést všude, že. Zde ale k tomu mají, po vlakovém atentátu před několika lety, pádný důvod. Cestou zpět jsem prošel kolem muzea Reina Sofia se sbírkami moderního umění. Na zastávce jsem počkal asi 15 minut na autobus číslo 27, který mne kolem stadionu fotbalového týmu Real Madrid zavezl až na náměstí Plaza de Castilla, kterému dominují dvě šikmé, skleněné věže – jakoby šikmé věže 21. století – tyto se jmenují Puerta de Europa Towers nebo také Torres Kio. Já se ovšem vydal ještě o kus dále, až k CTBA – neboli Cuatro Torres Business Area. Ke čtyřem moderním mrakodrapům o výšce 250 metrů. Tyto jsme viděli, v dálce, už cestou z letiště a já také objevil další informace o nich ve včera zakoupeném průvodci.

Cestou zpět jsem se zastavil v obchodě koupit si vodu a také pro Terezku španělský medík. Není sice z Madridu, ale to snad nevadí. Určitě bude dobrý a jejímu zkušenému medovému jazýčku bude chutnat. Přišel na mne i hlad, ale sendviče které zde nabízely nevypadaly zrovna vábně. Nic sem proto neriskoval. Mým dalším cílem byl Santiago Barnabeu stadion, nebo-li stadion Real Madrid – nemyslím jít dovnitř – za to chtějí vydřiduši 15 EUR, ale jen zvenčí. Čekat na bus č. 27 nemělo smysl, protože v sobotu nejezdí moc pravidelně, proto sem ke stadionu došel pěšky. Udělal pár fotek a sedl na metro. Trasa naštěstí vedla až na Španělské náměstí, kam sem zamýšlel jet, tak nebylo třeba přesedat. Přehodnotil sem trošku plán a jel o stanici dále – na Principe Pio. Dle mapy měl odsud vést ke stanici Opera, tzn. ke Královskému paláci tunel a tak mi ušetřit kus cesty. Po vysednutí jsem ale zjistil, že je tunel zavřený a co teď? Na mapě sem nemohl nijak najít, kde že to vlastně jsem. Až na větší mapě jsem se zorientoval. Stanice metra byla pod Královským palácem, přesněji řečeno pod Campo del Moro – pozůstatky Maurských zdí a také po Jardines de Sabatini – krásnými zahradami. Trošku mi to přidalo na počtu kroků, ale nelitoval sem. Viděl sem tak místa, která nebyla na dnešním plánu.

Rychle sem prošel kolem opery a Královského paláce, udělal včera ztracené fotografie a pečlivě kontroloval, jestli se zapisují a zobrazují na displeji foťáku. Dnes vše vypadalo naprosto v pořádku. Stejná trasa, jako včera s Javierem, mne zavedla na tržiště Santo Domingo a následně na Plaza Mayor. Zde už byly mé nohy totálně ušoupané, proto sem vyrazil po Calle de Atocha zpět do hotelu.

Dnes bylo ve městě obzvlášť horko. Průvodkyně říkala, že minulý týden zde bylo více jak 40 stupňů a vše napovídá tomu, že toto zažijeme asi i my zítra. Do hotelu sem se vrátil totálně splavený a úplně kantáre. Následoval krátký odpočinek se stažením a vybráním fotek. Tento mi dodal trochu sil na přesun do McDonalds na rohu. Večeří mi zde byl opět jeden ze sendvičů z nabídky. Během pojídání večeře sem poslal Terezce zápisek a vybrané fotky.

Sluníčko venku zapadlo a já dokončuji dnešní zápisek. Ještě jedna noc a budu zpět u mé Terezky. Snad zítřejší dlouhý den rychle uteče. Ještě máme výlet do El Escorial, poté přesun na letiště a cesta domů končící někdy po půlnoci …

FOTOGALERIE

22. srpna 2010: neděle
El Escorial – odlet domů
Včera večer sem po napsání zápisku dokoukal na film, který sem sledoval po kouskách každý večer – Zemský ráj to na pohled. Shodou okolností včera bylo 21. srpna a většina obyvatel Česka má toto datum v povědomí. Ne, že se narodila sestra mé manželky, ale kvůli událostem z roku 1968. No naštěstí vše je pryč, jinak bych neseděl v Madridu a nedatloval dnešní, poslední zápisek z Madridu.

Ráno sem vstával dříve než ostatní dny. Stejně jsem byl vzhůru už o půl sedmé, nějak sem toho posledního dne, dne návratu nemohl dospat. Škoda jen, že se odlitá až večer. Na jednu stranu je to dobré kvůli programu, na stranu druhou je to na nic kvůli mému návratu, ale to bych se opakoval ze včerejška. Tak to raději berme jak to je, můžu být rád, že nám naše slavné České aerolinky nezrušily let, jako je tomu u akce pořádané za 14 dnů. Zpět ke vstávání. Ještě před snídaní sem sbalil kufr – no sbalil, tak se to nedá říct. Shrnul sem do něj všechny věci rozložené okolo a bylo hotovo, žádná zdržování a honem na poslední snídani. Oproti včerejšímu ránu zde bylo o poznání víc lidí. Od nás ještě nikdo, jen šikmoocí se už cpali vším možným. Já zůstal u svých osvědčených koláčku a opět sem si musel dát kávu z presovače, který umím od včerejška ovládat. Ale ouha – asi sem ho zavařil! Po druhé kávě začaly všechny tlačítka blikat červeně a cosi se ve španělštině objevilo na displeji. Kafe ni naštěstí přístroj vytlačil, tak sem mohl nerušeně, jako že já za nic nemůžu, odkráčet ke stolu.

Odjezd od hotelu, včetně kufrů byl dneska opět v 9 hodin. Javier, průvodce, dorazil brzo a čekali jsme na bus. Dnes přijely ráno dva stejné autobusy. Jeden pro šikmooké, druhý pro nás. Členové výpravy jsou už naučeni, že mají být všude včas a tak bylo možno vyrazit přesně v 9. Dnešní, poslední výlet nás zavedl na sever od Madridu, do města El Escorial, nebo jak bych měl asi správně říct – San Lorenzo El Escorial. Jeli jsme část cesty po dálnici a část po normální silnici. Do cíle jsme dorazili cca za 50 minut. Cestu jsem vyplnil povídáním o královské rodině a její historii, útěku ve 30. letech 20. století a jejímu návratu. Kousek po sjezdu z dálnice jsme minuli odbočku na Údolí padlých – Valley of Fallen, které bylo také původně zahrnuto do programu. Bohužel před několika měsíci došlo k jeho uzavření pro veřejnost. Správce královského majetku se chtěl kostela a památníku (150 metrů vysokého kříže) zbavit, proto ho nabídl městu Madridu. Tito nabídku akceptovali, ale s podmínkou, že areál bude předán v bezvadném technickém stavu. Tomu tak bohužel není a proto se starý a nový majitel dohadují. Areál zatím chátrá a asi jim spadne na hlavu než se vše vyřeší. Není to zaručená teorie, nikdo nechce přesně říct, proč tomu tak je. Dalším důvodem je možná čára, kterou se místní obyvatelé snaží udělat za Frankovým režimem – je zde jeho hrob a masové hroby padlých během občanské války.

Na druhou stranu díky tomu bylo možno strávit delší čas v objektu kláštera a královského sídla. Vchod do objektu není z čela, ale ze zadní strany. Prý aby musel každý návštěvník objekt obejít a pocítit jeho velikost. Komplex si nechal postavit v druhé polovině 16. století druhý habsburský král Španělska – Filip II. Je také zasvěcen svatému Lorenzu, který patří mezi první křesťanské mučedníky – byl Římany jednoduše upálen, či doslova ugrilován. Proto jeho, i klášterním, znakem je rošt.

Naše prohlídka začala v knihovně obsahující cca 13 tisíc svazků a více než 3 tisíce manuskriptů. Ve své době to byla největší knihovna v zemi. Je zajímavé, že knihy zde nejsou vystaveny hřbetem ven, ale dovnitř. Prý jsou tak knihy lépe uchovány a není preferována žádná dle výzdoby hřbetu. Z knihovny jsme přešli do Katedrály, které dominuje 90 metrů vysoká kopule. Zrovna zde končila bohoslužba – katedrála je aktivním kostelem. V neděli zde bývají mše několikrát denně a také s zde odehrávají svatby. Z katedrály se po schodišti vystoupalo do královských komnat. Královský palác je velmi stroze zařízen. Není divu, měl sloužit králi k rozjímání a nic ho nemělo rušit. Jedinou výzdobou je modré kachloví a světské i náboženské obrazy od malířů jako je Velazques, El Greco a další. Některá muzea by prý vraždila, kdyby mohli tyto obrazy vlastnit. Mezi nejzajímavější místa patřila králova a královnina ložnice, kdy z postele, skrze oratoř mohli sledovat mši v Katedrále. Chytrý vynález, není-liž pravda. Nesmím také zapomenout na kryptu s ostatky králů a královen, jejichž syn se stal následníkem trůnu. Původní krypta byla pod podlahu Katedrály. Velikostně ovšem nepostačovala, proto byla vybudována nová. Tato je však dnes také malou, proto následovníci královského trůnu budou muset být uloženy do speciálních místnosti kryptě přiléhající. Dneska zde jsou uloženy ostatky dalších členů rodiny – jedná se o 5 či 6 obrovských místností, na jejichž konci je „dort“ - hrobka ve tvaru obřího dortu s ostatky zemřelých dětí.

Na závěr pobytu v El Escorialu jsme měli cca 40 minut rozchod. Ve městě není nic zvláštního. Komplex královských budov, kláštera a školy vyrostl na úpatí pohoří, ve výšce 1070 metrů jako osamocený komplex. Nebylo zde dovoleno stavět žádné budovy. Až později, asi po 200 letech začaly další domy přibývat. Ve městě, nedaleko kláštera, je malé náměstí s restauracemi a malými obchůdky. Já zde nesehnal ani pořádný pohled, ale zase sem objevil obchod s vínem! Už se těším, jak si víno s Terezkou otevřeme a vypijeme. Ne, že bych se ve španělských vínech nějak vyznal, myslím si ale že žádné nemůže být špatné.

Kupodivu dneska všem fungovaly sluchátka, nikdo si nestěžoval jako včera v Toledu, že není slyšet. Snažil sem se mluvit tak, abych mikrofon nepřehlušoval a také sem vždycky čekal, až většina z členů výpravy se vymotá ze zákoutí komnat.

Zpět v Madridu jsme byli ve 13:30, tzn. máme dvě hodiny. Já se vydal metrem 3 stanice zpět k vojenskému velitelství vzdušných sil – je totožnou kopií průčelí kláštera El Escorial a dále k telekomunikační věži. Tato je ovšem obehnána plotem a dle jeho vzhledu už asi dlouho. Mezi věží a velitelstvím armády stojí Vítězný oblouk postavený Francem u příležitosti jedné z oslav vítězství v občanské válce.

Cestou zpět sem zašel na oběd k McDonalds. Opět zde fungoval bezdrát a tak bylo možno poslat Terezce zápisek. Díky skypu jsme si také chvilku „povídali“. Odjezd ze Španělského náměstí byl naplánovaný na 15:30. Když jsem sem přišel, autobus nikde nebyl. Čekali jsme, čekali jsme a stále nic. Tak mi to nedalo a šel sem se podívat na silnici – autobus stál asi 50 metrů výše ve stínu stromů.

A co dále? Rychlý přejezd na letiště – díky 7 km tunelu táhnoucímu se pod Madridem skutečně velmi rychlý. Z města jsme zde byli asi za 20 minut! Stejně tak i odbavení bylo rychlé, téměř nikdo ze nebyl, Teď už jen čekáme, ze které přepážky nám to poletí, páč při odbavení toto ještě nebylo zřejmé.

Odletová přepážka byla skutečně H18, co mi pán napsal na palubenku. V Madridu na letišti mají docela šikovný systém orientace - pro každou skupinu přepážek - dle počátečního písma, mají na orientační ceduli nejen směr, ale i docházkovou vzdálenost v minutách. Přepážky "U" byly daleko 26 minut! Když sem přišel na místo odletu, tak na displeji svítil Londýn. Nikde nechápal. Všichni se chodili ptát, co jako se děje a pán stále opakoval, že skutečně odsud letí Praha. Letadlo přiletělo na konec s 20 minutovým zpožděním. Po nastoupení jsme ještě asi 20 minut čekali na dráze, než bylo místo v letovém prostoru. Pak z letušek vylezlo, že stávkují dispečeři a proto v Madridu funguje jen jedna dráha.

Let už byl klidnější než sem. Namísto sýrové bulky jsme dostali šunkovou, ale i tak to bylo málo. V Praze jsme přistáli ve 21:40. Honem pro kufry a hurá domů. Jedna z členek výpravy mě vzala do Brna a sem už si pro mne přijela Terezka. I tak jsme dorazili domů před druhou a v pět už jsme vstávali do práce ...

FOTOGALERIE

 

--- Zpět nahoru ---