SRÍ LANKA

23. 3. - 3. 4. 2010

(trasa zaznamenána na základě dat z GPS loggeru Holux M241)

• 23. března - úterý

• 24. března - středa - FOTOGALERIE

• 25. března - čtvrtek - FOTOGALERIE

• 26. března - pátek - FOTOGALERIE

• 27. března - sobota - FOTOGALERIE

• 28. března - neděle - FOTOGALERIE

• 29. března - pondělí - FOTOGALERIE

• 30. března - úterý - FOTOGALERIE

• 31. března - středa - FOTOGALERIE

• 1. dubna - čtvrtek - FOTOGALERIE

• 2. dubna - pátek - FOTOGALERIE

• 3. dubna - sobota

• černobílá galerie
   

Úterý 23. března 2010

Kvasice – Praha – Frankfurt - (412 km letadlem) - Doha (4 554 km letadlem)
Je to tomu už několik let nazpátek, kdy jsme s manželkou dostali pozvání na Srí Lanku, více méně jako svatební cestu – tzn. že to bylo v roce 2004. Vše bylo krásně naplánované, ale po Vánocích tohoto osudného roku došlo k nešťastné přírodní události, kdy zemětřesení a následná vlna tsunami smetla velkou část pobřeží Indického oceánu, bohužel včetně obyvatelstva. Samozřejmě to znamenalo konec naší tehdejší cesty na ostrov. Od toho okamžiku uplynulo už několik let, uteklo hodně vody, břehy Srí Lanky byly omyty velkým množstvím slané vody – jak slz, tak moře a nápad navštívit Srí Lanku opět vytanul na mysli. Opět jsem se rozhodl sem uspořádat zájezd a s tím využít pozvání i pro moji Terezku. Jindy bychom se sem asi už nepodívali.

Dnešní cesta začíná jak jinak než balením – nejdříve jednoho kufru, následně přidání druhého. Usoudil jsem, že v jednom kufru by byly věci zmačkané a pak jsem si nebyl jistý, zda je možno váhu zavazadla sčítat. Všemu asistovaly naše dvě britské kočičky, které kufr nepovažují za přátelský předmět. Značí naši či moji cestu a jejich dočasné osamocení. Ještě abych nezapomněl na jednu lapálii s přípravami – museli jsme koupit dálniční známku. Vybrali jsme roční variantu, protože ji ještě letos několikrát využijeme. Na benzince OMV, nedaleko Napajedel, kde asi chodí zaměstnanci za trest, jsme tuto koupili. Zádrhel – namísto roční nám prodali měsíční, aniž by ji označili. Naštěstí ji paní vzala zpět a vrátila peníze. Roční bohužel neměla. Nechci říkat něco špatného na adresu zaměstnanců, ale už jsme zde s nimi měli několik výstupů – většinou kvůli dárkům, které OMV dává za tankování. Naposledy kvůli poukazům na ubytování … no comment!

Vstávali jsme těsně před půlnocí, ani nevím přesně zda jsem spal či ne. Znáte to, takový spánek/nespánek, kdy člověku v hlavě šrotují různé myšlenky. Z Kvasic jsme vyrazili něco málo před jednou hodinou, oproti plánu maličko později. Toto ovšem nevadilo. Cesta po dálnici ubíhala bez problémů, provoz nebyl žádný. Jediné pauzy byly na toaletu a protažení. Parkování jsme měli objednané opět v Hostouni, jako když jsme letěli na Ischii. Tentokrát nás nezmátlo přeškrklé značení a dorazili jsme na čas.

Sraz ve 4 hodiny ráno na letišti nepatří mezi zrovna obvyklé. Obchody zde byly zavřené, vstup na letiště byl jen přes terminál 1 a ani žádní cestující zde necourali. Pouze já, Terezka a dalších 11 členů výpravy. Po předání letenek a zabalení kufrů nás čekala malá novinka. Nepustí Vás k přepážce bez palubenky. Tuto je třeba si vystavit u on-line stojánky pro vystavení palubenky. Bohužel přístroj umí jen málo lidí ovládat a tak zde stály dvě slečny a pomáhaly lidem při tomto úkonu. Jakmile přístroj vyplivnul palubenku, tak s ní a kufrem se stejně šlo k přepážce na odbavení. Nepřipomíná Vám to kocourkov? Bylo 5 hodin ráno, tak zde téměř nikdo nebyl, ale nedokážu si představit, jaké to je ve špičku. Navíc přístroj nám vydal palubenky vedle sebe jen do Frankfurtu. Do Doha nám je vyměnil pán u přepážky, ale do Colomba už ne, nedostal se do systému letecké společnosti Qatar Airlines.

Dnes letí dvě skupiny – jedna z Prahy, bohužel s naprosto nesmyslným čekáním na letištích – odlet v 6 ráno. Druhá z Vídně, s jediným přestupem v Doha – odlet v 15:15 z Vídně. V Doha se všichni potkáme a do Colomba letíme společně. Hm …, která je lepší? Z Prahy do Brna, odkud jel minibus je to cca 2 hod … asi vidíte sami, že odlet z Prahy není tím pravým ořechovým.

Já s Terezkou máme na povel pražskou skupinu. Naštěstí vše probíhá prozatím (jsme ve vzduchu do Doha, někde nad Rumunskem) dobře. Letadla poloprázdné. Do Doha téměř prázdné. Čas cca 4 hodin čekání ve Frankfurtu jsme si zkrátili snídaní u McCafé (mufiny, čaj, káva a voda), následně nákupem adaptéru do zásuvky na Srí Lance (mají takovou zvláštní) za 12 EUR. A co dál? Zbývalo ještě dost času, nechtělo se nám však bloumat, proto jsme zamířili k odletové přepážce. Zde nám milá paní změnila palubenky, abychom i zbylou část cesty strávili vedle sebe. Kéž by bylo letadlo do Colomba stejně prázdné. Nu, uvidíme.

Cestující, i my, zbaštili oběd – kuře nebo rybu a teď odpočívají. Přidám se k nim, do Doha nám zbývají cca 3 hod letu a pak zde další dlouhé čekání – od cca 19:00 do 00:45. Mezitím ve 22 cosix přiletí vídeňská skupina, snad zdárně.

Závěrečná část letu, přes východní Turecko a Irák byla krásná. Panoráma pod námi dokreslovaly zasněžené vrcholky hor a naprosto opuštěná krajina. Aby informace byly kompletní, tak let byl i dobrodružnějši. Letadlo se houpalo jako lístek ve větru, i letušky si sedly, přivázaly se a ani nedutaly. Naštěstí vše dobře dopadlo, letadlo přistálo jako do peřin a přivítalo nás teplíčko. Venku je 25 stupňů, krásně vlhký vzduch. Teď sedíme v tranzitní hale a opět máme hromadu času. A pak už jen Colombo!

I nekonečné čekání v Doha skončilo, přepážka č. 12 se otevřela a už sedíme v letadle. Tentokrát úplně plném. Zastavil mne jeden ze členů výpravy, že také nesedí s manželkou vedle sebe. Zkoušel jsem různé varianty, ale měnit „boarding pass“ 5 minut před odletem už není zaručeno úspěchem. Je to škoda, kdyby si vzpomněl dříve, třeba ve Frankfurtu, tak se dalo pomoci jednoduše. Sedíme na druhé straně než při letu do Doha, nad křídlem. Okamžitě, jak sednem do letadla, tak upadáme do „komatu“ a budí nás jen roznášená večeře. Žaludek ovšem není ve stavu, aby v tuto dobu pozřel teplé jídlo, tak je zaměňujeme za housky a spíme dál.

Středa 24. března 2010
Doha – Colombo - Negombo
Ráno, cca hodinu před přistáním, jsem se probudil a nevěděl co se děje, proč sedím v letadle. Do podobného stavu sem se ještě snad nikdy nedostal. Ani jsme nevěděli, jestli roznášeli nějakou snídani. Podle ostatních členů výpravy prý ne.

Přistání v Colombu bylo opět jako do peřiny, tentokráte však doslova – okolí města lemovaly tlusté a těžké mraky nevěštící nic dobrého. Po přistání nás čekala klasická trasa přes imigrační, kde se odevzdávaly „víza“ - vyplněné příletové kartičky, vyzvednout kufry (dorazily všem) a pak ven a najít našeho průvodce Jakuba. U autobusu nastal malý zádrhel, jako vždy v asijských zemích nebylo možno nacpat všechna zavazadla do prostoru tomu určenému. Dnes vše vyřešili provizorně a zítra nás bude následovat další vozidlo s kufry.

Cestou z letiště nás doprovázel déšť. Po příjezdu do hotelu ustal, ale i tak okolní mraky hrozí, že opět brzy spustí. Jakub říkal, že zde 3 měsíce nepršelo, tak nevím, jestli kecá. Ubytování a následná výměna peněz proběhla rychle. Z pokoje máme výhled na bazén a moře. Bohužel dvoumetrové vlny znemožňují si v moři zaplavat. Snad budeme mít na závěr pobytu více štěstí.

V hotelu jsme se osvěžili sprchou, kávou a krátkým odpočinkem. Vypálili červa domácí slivovicí a hurá na obědosnídaní do hotelové restaurace. Výběr jídel byl opravdu veliký a každý si našel to co mu chutná. Danek si dal salát a po něm ostré masové kuličky a já také salát, mají tady totiž opravdu velký výběr jak syrové, tak dušené zeleniny, buď ve formě namíchaných salátů, nebo jednotlivé druhy zvlášť a každý si namíchá na talíři podle své chuti. Jako druhé jsem si dala dušenou zeleninu, vařené brambory a grilovanou rybu, byla moc dobrá, taková citrónová. Zákusků mají také velký výběr, kromě ovoce (ananas, meloun, takové divné jablko a další), ještě různé studené pudinky a také vždy nějaký pečený zákusek. My jsme si dali ananas, podobně jako většina strávníků, byl lahodný, sladký a šťavnatý. Nezapomněli jsme zavítat ani do „srí lanskéhou koutku“ kde se nabízí místní, pravda trošku ostré, pochutiny. Prý i Ind má strach si dát srílanské jídlo.

Po obědě nás čekal odpolední program v podobě výletu do nedalekého městečka Negombo, které je vzdálené asi 20 minut jízdy od hotelu. Ještě před odjezdem na výlet jsme se prošli k rozbouřenému moři. Dnes asi opravdu předvádí co dovede, vlny 2-3 metrové výšky vypadaly opravdu hrozivě.

Protože se mezi tím umoudřilo počasí a sluníčko na nás vykukovalo zpoza potrhaných mraků, výlet se mohl klidně uskutečnit. V Negombu jsme zamířili k místnímu rybímu trhu, který se nachází přímo u moře. Probíhá od rána až do večerních hodin a koupit zde můžete od místních rybářů, tedy spíš jejich žen, veškeré dary moře. Ryby všech velikostí a délek, od nejmenších asi 5cm až po půlmetrové obry. Samozřejmostí jsou krabi, krevety malé i velké, sépie a další potvůrky, které my suchozemci ani neumíme pojmenovat.

Myslím, že není nutné dodávat, že ve 35st. vedru byl rybí trh cítit na 100 honů a bylo to první, co jsme ucítili po opuštění autobusu. Zajímavostí bylo, že přímo na široké pláži sušili rybáři své úlovky, které se jim ten den nepovedlo prodat. Sušení probíhalo na slunci a i to přispívalo k hutnosti rybího zápachu. Kromě všudypřítomných krkavců, kteří se chovali opravdu hlasitě a tu a tam hodovali na pohozeném kusu ryby, zde bylo i nebývale moc koček. Pravda, takové ty hubené, nohaté, ušaté... nedaly se nijak vyrušit cvakáním spouští fotoaparátů ze svého odpočinku.

Nedaleko rybího trhu se nachází pozůstatky staré holandské pevnosti z roku 1678. Je to opravdu jen pár kroků směrem od moře. Najdete zde bránu – jakoby tunel – a zbytky zdí okolo s vysokou hodinovou věží. Za tímto středověkým průchodem nás překvapila masivní železná brána a spousta postávajících místních lidí... chvíli jsme pochopili, na co čekají, za bránou se totiž nacházel „hotel all-inklusiv“, který nechybí v žádné zemi a kde ani jeden z hostů není dobrovolně. Ano, hádáte správně, bylo to vězení a místní s igelitkami čekali až jim bude umožněna návštěva u jejich blízkého.

Odsud jsme se vrátili zpět do hotelu s kraťounkou zastávkou u pobřeží, kde kotví tradiční SriLandské rybářské loďky - oruwy. Cestu Negombem lemuje mimo krámků i velké množství kostelů a hindských chrámů, dokonce sem tam mešita. Je to důkazem toho, že na malé ploše může koexistovat více náboženství bez konfliktů.

U hotelu jsme přesedli do motorových člunů. Nejdříve bylo zamýšleno že po pěti a následně kluci ušatí snědí zjistili, že se přepočítali, tak nás muselo být ve člunech 7, kdy poslední seděl na přídi. To mu na pohodlí ale nic neubíralo – měl krásný výhled a také „vítr ve vlasech“. Plavba po holandském kanále trvala asi dvě hodiny a mimo dětí na břehu jsme viděli varany a místní ptactvo. Bohužel kvůli dnešnímu dešti byla velká část zvířectva schovaná. Samotný kanál ústí do moře. Je to zajímavé místo ohraničené písečnou dunou – na jedné straně bouřící indický oceán a na straně druhé sladká voda. Setkat se zde můžete také s rybáři pokoušejícími neustále štěstí - ulovit rybu do sítě podobné lasu.

Říční safari, jak zní správný název, končilo návštěvou vesnice, kde místní obyvatelé pálí Arak, lokální lihovinu. Výpalnost je dobrá – z 250 litrů kvasu je 50 litrů lihoviny. O zábavu se zde také postarala malá opička, původně uvázaná ke stromu. Byla však natolik vynalézavá, že se jí podařilo odvázat a s radostným kvičením začala pobíhat okolo lidí. Vždy se vrátila ke stromu a zařinčela řetězem. Nakonec si vybrala jednoho člena výpravy za „svůj strom“ a vyšplahala na něj. Chudák netušil co se děje a tak se nezmohl ani na odpor a opička už zase pelášila dál. Asi si také někde lokla této pálenky, jako ostatní, jinak si nelze její chování vyložit.

Dnešní den se chýlí ke konci, z balkonu jsme pozorovali západ slunce nad Indickým oceánem. Jeho vody se ne a ne uklidnit a vlny i teď večer neustále naráží na pobřeží. V průvodci jsme se dozvěděli, že tato, byť plážově krásná část Srí Lanky není vhodná na koupání – pobřeží není kryté.

FOTOGALERIE

Čtvrtek 25. března 2010
Negombo – Anaradhapura – Habarana
Po předchozím dlouhém putování jsme dnešní noc strávili tvrdým bezesným spánkem a v 6 hod ráno nás vytrhl budík, jako by snad byla ještě půlnoc. No nejsme daleko od pravdy, našeho času je 1:30 a tak jen neradi opouštíme postel.

Ale musíme, po snídani nás čeká dlouhé pětihodinové cestování autobusem až do 200 km vzdálené Anaradhapury. Před tím, než jsme vyrazili, naložili řidiči kufry do přistavené dodávky, protože asijský autobus není na naše zavazadla dimenzovaný. Toto vozidlo nejezdilo s námi, ale vyrazilo přímo do hotelu.

Jak už napovídá délka naší dnešní trasy a čas strávený na cestě, neprobíhala tak svižně, jak jsme zvyklí po našich dálnicích, byla však o to zajímavější. Jeli jsme asi 50 km rychlostí a stále probíhala mezi domečky. V městečcích byly domky blízko sebe, mimo vesnici dál, ale nikdy jsme nejeli krajinou, která by byla zcela bez obydlí. Dozvěděli jsme se, že lidé bydlí výhradně kolem hlavních cest, mimo cesty nikdo nežije. Míjeli jsme spousty malinkých obchůdků, které vystavovali své skromné zboží skoro až na silnici. Převážně se jednalo o místní plodiny – královské kokosy, banány, chlebovníky, později i kukuřici a další nám neznámé výplodky. Dále jsme často míjeli obchůdky s různými potřebami do domácnosti, ať už kbelíky (kovové i plastové), kastroly, obrovské čajníky, smetáky a metličky, tak také zemědělské potřeby – srpy, hrábě, ale i malé traktůrky a kultivátory. V žádném městečku nebo vesničce nechyběly pekařské obchody, kde mně nejvíce zaujaly toustové chleby obrovských rozměrů, takové se u nás neseženou. Kromě pekařských krámků jsme mohli vidět také různá občerstvení s převážně smaženými pokrmy, jak jsme z autobusu mohli zahlédnout. Velmi kouzelní jsou zde zmrzlináři. Pohybují se na kole, nad zadním kolem mají upevněnou polystyrenovou krabici s víkem a na řídítkách košík s různobarevnými oplatkovými kornouty. Pokud máte chuť, odkryje víko krabice, vyloví zmrzlinu a za pár rupií už můžete lízat. My tedy ne, pro nás by tato studená sladkost mohla znamenat několik dnů na WC, ale místní si zmrzlinu dopřávají docela často.

Cestu do Anaradhapury jsme se dozvěli zajímavé informace o rodinném životě na SriLance, o školní docházce i zajímavých zvycích týkajících se svateb. Do cíle našeho putvání jsme dorazili chvilinku po 1 hodině a jako první nás čekal oběd v místním hotelu. Zrovna tam probíhala také svatební hostina místní dvojice, tak jsme na sebe vzájemně koukali jako na exoty, my na ně, oni na nás. Obědem jsme zahnali počínající hlad a nic nebránilo vyrazit na poznávání starobylého města Anaradhapura. Toto je nejstarším a nejdéle existujícím královským městem na SriLance a více než 500 let bylo hlavním městem. My jsme se nejprve vydali k velké stupě z nepálených cihel – dágoba Jetavana. Původně bíle omítnutá měřila 120 m, dnes je pouze 80 m vysoká ale i přesto velmi monumentální a budící úctu a obdiv k tehdejším stavitelům. Stupy (dágoby) jsou stavby bez prostoru uvnitř, do jejichž základů byla uložena nějaká budhova relikvie. My jsme se nejprve na okraji prostranství okolo stupy vyzuli, navlékli ponožky, aby nás nepálila chodidla a po vyslechnutí krátkého výkladu jsem celou stavbu obešli. Nebylo to daleko, cca 300 m, ale po rozpálených kamených tvárnicích to nebylo nic moc. Podívaná však stála za to. Celou stupu obklopoval park, ve kterém v dávných dobách stály příbytky pro mnichy. Z těch se však nic než základy nedochovaly. Je až neuvěřitelné, že celá oblast byla znovuobjevena až v 19. století. Do té doby zde nikdo nežil a stupa i rozsáhlý okolní klášterní komplex (40 km2) byl zarosten pralesem.

Kousíček odsud je další zvláštnost komplexu – systém dvou propojených bazénů, které sloužily mnichům k omývání. Ne plavání, protože mniši mají veškeré potěšení odepřeno. Nyní je zde voda už jen zelená, ale dříve byl systém natolik důmyslný, že fungoval i jako čistička. Proto se nestalo, že by se voda zkazila.

Nedaleko od největší dágoby stála třetí největší – tato je však po rozsáhlým komplexem lešení. Zde bylo možno vidět, jak asi stavby vypadaly, když byly v 19. století objeveny – zarostené vegetací až po špičku a tudíž nebyly v bujném okolním porostu vidět. Vykopávky zde jsou řízeny organizací UNESCO, jelikož celý areál je zapsán na seznamu světového dědictví.

Závěr naší prohlídky areálu prastarého města byla Bílá dágoba a Budhův strom. Ruvanvalisaya (Bílá dágoba) je oproti těm přechozím dvěma kompletně zrekonstruována a nabílena. Působí až takovým umělým dojmem. V okolí si člověk musí dát pozor, protože se zde nachází velké množství opic a tyto dokážou být dost protivné. Navíc nás průvodce upozorňoval, že dokážou sbalit kameru či foťák a už se s ním asi nesetkáte. Od Bílé dágoby jsme po chodníku přešli kolem Mosazného paláce, nazvaného dle své střechy. Původně toto byla královská rezidence s 9 patry a tisíci pokoji (v nadsázce), ale ve skutečnosti místo sloužilo spíše jako klášter. Uprostřed bylo křeslo ze slonoviny pro případ, že by budha sestoupil zpět na zem. V současnosti se z paláce zachovalo pouze 1600 sloupů.

Tečkou prohlídky byl posvátný strom Sri Maha Bodhi, který se považuje za duševní střed Anuradhapury. Podle legendy přinesla na Srí Lanku odnož tohoto stromu princezna Sangamitta a pocházela z původního stromu v indické Bodhgaji, kde nalezl budha osvícení. Původní strom bohužel brzo zanikl a místní je oficelně prohlášen za nejstarší strom světa. Okolí lemují místní poutníci v bílých sárí. I na našince působí velmi mysticky.

Čas pokročil a skončil i náš dnešní program. Zpátky k autobusu na parkoviště, před tím povinně navštívit toalety, poněvadž cesta do hotelu byla ještě asi hodinu a půl. Jakmile jsme sedli do busu, začlo trošku krápat z tmavého mraku. Naštěstí ne dlouho. Cestou už se setmělo a tak jsme obdivovali řidiče, že dokáže kličkovat mezi neosvětlenými psy, cyklisty a motorkami. Do hotelu nás přivezl v pořádku a i ubytování bylo velmi rychlé. Shodli jsme se na tom, že místní podnebí je příjemnější než včera v Negombu, není zde tolik vlhko.

Zítra vstáváme opět brzo a čeká nás neméně zajímavý a dlouhý den!

FOTOGALERIE

Pátek 26. března 2010
Habarana – Polonaruwa – NP Minneriya - Habarana
Vstávání už se během pobytu na Srí Lance ustálilo na 6:00. Možná se tento čas později změní, ale dle nabitosti programu toto nepředpokládám dříve než při pobytu v Galle – u moře. Ale i zde máme naplánované výlety na dopoledne. Ale zpět do Habarany, na sever Srí Lanky, do vnitrozemí, k hraniční linii dřívějšího rozdělení ostrova na přístupnou a nepřístupnou část. Myšleno ve smyslu separatistických bojů Tamilských tygrů. Skutečně při projíždění místních vesnic či městeček mnohokrát překračujeme bývalé kontrolní body policie či armády. Některé z nich jsou ještě i funkční, včetně různých zpomalovacích prostředků.

Jsme v tropech, kde nebydlíme na pokoji sami. Nemyslím další nocležníky v pravém slova smyslu, ale ty zvířecí – gekonky, jak jim familierně přezdívá Terezka. Po nás neběhají, nebo o tom aspoň nevíme, ale vydávají zvuk podobný štěkání, což dokáže člověka pěkně vyděsit, jako se to stalo nám – zaštěkal na nás zpoza čela postele a v prvním okamžiku by se v nás krve nedořezal. Kolikrát toto opakoval už nevíme, protože jsme ho ignorovali.

Dnešní den začínal projížďkou na slonech. Mám ještě v živé paměti podobnou vyjížďku ve Vietnamu, která některým jedincům mohla přivodit mořskou nemoc. Zde, na rozdíl od Vietnamu, nás jelo na slonovi 6. Bylo objednáno 6 slonů, ale jak to na Srí Lance chodí, tak jich na farmě bylo „zaparkovaných“ jen 5. Poslední slon v nedohlednu. Naštěstí jej asi za 15 minut přivedli a mohli jsme vyrazit. Byla to slonice – Monika. Doprovázel nás „řidič“ a „závozník“. Funkce druhé osoby bylo hlásit, kdy slon začne konat potřebu, aby jej vytočili mimo chodník a také vzít od nás foťáky či kamery a takto nás zvěčnit. Samozřejmě za patřičný poplatek. Sloní stezka vedla kolem jezera a na závěr nás čekala „plavba“ - slon vlezl do vody, pěkně pomalu a chobotem ohmatával dno. Nevím, jestli ve skutečnosti plaval nebo ne, ale byl to zvláštní pocit. Nohy musely být nataženy, jinak měl dotyčný jedinec mokré boty nebo kalhoty. Slon používal chobot jako šnorchl a před výstupem z vody nás s ním řádně osprchoval. Celá projížďka byla příjemná a trvala asi hodinu.

Následně jsme se rychle přesunuli do hotelu, kde už byli připravení členové výpravy z předchozích sloních skupinek. Vzali jsme baťoh, počkali na všechny opozdilce a vyrazili směr Polonaruwa, další královské město, respektive jeho ruiny.

Po cestě jsme projížděli kolem vojenské základny dělostřelectva, školy vojenské policie a dalších vojenských objektů. Umístění těchto základen má určitě také souvislost s bývalou nedalekou hranicí severu a jihu ostrova. Armádu mají na Srí Lance profesionální a dle slov průvodce patří toto zaměstnání mezi vcelku prestižní záležitost, také plat nemají nejmenší a jsou zabezpečeni na důchod.

Cestou nás čekaly ještě dvě zastávky. První byla u lávky, kde v protékající řece přebývali varani bengálští a jeden z místních obyvatel se o ně staral. V tom smyslu, že na poplatek je před turisty krmil kousky ryb. Dva z varanů byli pěkní macci, třetí byl menší. Jak je známo, varan dokáže být nebezpečným zvířetem – nejen kousnutím, ale i švihnutím ocasu dokáže zranit. A bylo vidět, že „krotitel“, má před nimi respekt.

Nedaleko odsud je dílna, kde se z různých druhů dřeva vyrábí sošky, masky, krabičky, nábytek a já nevím co ještě. Dozvěděli jsme se zde více o druzích dřeva, které se používá – santalové, kokosové, ebenové apod. Samozřejmě u takové návštěvy nesmí chybět ani obchod na závěr. Musím uznat, že podobnou sbírku dřevěných produktů jsem ještě neviděl. Jelikož jsme neměli v plánu nic kupovat, tak jsme se nedívali po cenách. Koupili jsme zde jen několik pohledů. Jednak do albumu, ale i na poslání. Známka stojí 20 rupek (rozuměj rupijí) a do ČR jde pohled cca dva týdny. Tak uvidíme, zda dorazí.

Zde se k nám přidal opět místní průvodce, který nás provedl starobylým královským městem Polonaruwou. Na rozdíl od včerejší Anuradhapury je areál menší, ale i tak se zde přejíždí autobusem. Návštěvník by musel být asi hodně zapáleným archeologem, aby prošel všechna místa. My jsme měli opět vybrány pouze ta nejdůležitější – prvním byl Královský palác. Prý několikapatrová budova s tisíci pokoji. Výška se předpokládá na 28 metrů, což je na stavbu před 1000 lety úctyhodná výška. Kousek od paláce leží sněmovní síň, kde každý z tehdejších ministrů měl svůj sloup.

Neustále nás zde pronásledovali velice otravní prodejci, kteří nabízí jak kamenné kopie artefaktů, výrobky ze dřeva apod. Mnohdy připomínají arabské neodbytné obchodníky. Řeknete mu několikrát ne a on se začne vyptávat, proč ne, proč si nich nekoupíš, vždyť máš peníze … Jelikož bylo horko a jeden z prodejců nabízel vějíř, začali jsme se zajímat o cenu. První nabídka 2000 rupek nám vyrazila dech. Nakonec se nám cenu podařilo snížit na 500. Za ty peníze snad udělá dobrou službu a poskytne proudící vzduch v místním nesnesitelném vedru.

Druhá zastávka, tzv. Quadrangle, byla více sekulární – stojí zde Kruhová svatyně, Kamenná kniha, Síň kněží apod. Tato část na návštěvníka působí více mysticky, a to hlavně díky tzv. Měsíčnímu kameni s rozličnými ornamenty a reliéfy věnující se Srí Lance.

Poslední navštívené místo bylo nedaleko Lotosového jezírka se sochami stojícího, sedícího a ležícího budhy. Zde prohlídka Polunaruwy skončila a nás čekal oběd v restauraci u umělého jezera Parakrama Samudra (Moře krále Parakramabahu) ze 3. století o rozloze 10 km2.
Odpolední program zahrnoval Jeep Safari v NP Minneriya. Tento park leží opět u umělé vodní nádrže – Minneriya Tank. Návštěvníkům slibuje velké množství divoké zvěře – slonů, ptáků, jelenů apod. Opět jsme byli rozděleni do menších skupin a jeepy vyrazili hledat někerá z těchto divokých zvířat. Každé skupině byl přidělen ještě tzv. stopař, který s očima na šťopkách koukal do okolních křovin a ukazoval co máme vidět. Je pravdou, že sloni zde dnes nebyli, viděli jsme je však ráno, ale i tak byl náš „úlovek“ bohaty – včelojed, orel, páv, různé druhy opic, obrovské hnízdo sršňů, wombat, jeleni …

Tímto dnešní program končí. Však už toho měl každý z členů výpravy dost. Nazývat večerní stav „zavjadlostí“ by bylo hodně polehčující. Celodenní pobyt v sauně dává člověku zabrat a tak se naším světlým bodem návratu do hotelu stal bazén. Voda, sice teplá, byla velmi osvěžující. Vyhnala nás z ní až blížící se bouřka, kdy oblohu křižoval blesk za bleskem. Ale jak rychle přišla, tak rychle odešla.

Dnešní večeře zde byla poslední. Zítra zase vyrážíme dál a spíme v hotelu v Kandy. V Habareně si členové výpravy oblíbili u večeře speciální místnost, kde byly jen zákusky. Byla kvůli klimatizaci uzavřená, prostě jako velký chladící box.

FOTOGALERIE

Sobota 27. března 2010
Habarana – Sigiriya – Dambulla – Matala - Kandy
Krásné dvě noci ubytování na jednom místě skončily. Není tuším třeba líčit, jaké to je, když se člověk nemusí neustále balit a přesouvat se všema věcma dále. Ale u poznávání to bohužel nejde jinak. Tak i my jsme ráno opět sbalili kufry a po snídani naskákali do autobusu, těšíce se, co že nám ten dnešní den zase přinese pěkného. Jinak vedro bylo jako každý den. Včerejší bouřka nijak teplotu nesrazila, spíše naopak.

Dopoledne nás čekala návštěva Lví skály – Sigiriya Rock, jež je dominantou místní krajiny.Včera byla skála z dálky vidět při projížďce na slonech. Cesta sem netrvala nijak dlouho. Nejdříve po hlavní, kvalitní silnici. Po sjetí na vedlejší už kvalita povážlivě klesla, ale řidiči jsou šikovní, tak vše zvládli. Ještě před vjezdem do areálu nás skála přivítala ve vší své kráse. Rulová masa působí na návštěvníka skutečně impozantně. Převýšení od vstupní brány na horní terasu je 200 metrů a nejdříve Vám ani není jasné, kudyma se nahoru jako dostanete. Musím po pravdě říct, že já sám jsem netušil, že se dá nahoru dostat. Z omylu jsem byl vyveden až fotografií v průvodci … Někteří členové výpravy se výstupu ovšem nechtěli zúčastnit, tak zůstali dole a navštívili muzeum. Zbylá skupina se se mnou a místním průvodcem vydala na výstup čítající více než 1 200 schodů. Pevnost byla postavena v 5. století a patří mezi největší zajímavosti na Srí Lance a také se jí říká „osmý div světa“.

Cesta nezačíná nijak divoce, ale po cca 500 metrů dlouhém chodníku vedoucím Vodní zahradou. Zde měl král systém vodních kanálů a bazénů, které v horkých letních dnech sloužily jak pro trávení času, tak pro ochlazování vzduchu. Tento systém je po obou stranách chodníku, ale archeologové odkryli a zakonzervovali pouze jednu stranu … druhá byla ponechána, dle slov průvodce, pro budoucí generace. Na konci zahrady se začínají zdvíhat první schody. Návštěvníci vystoupají podél pozůstatků původních zdí, zakonzervovaných anglickými archeology, kolem zbytků letního paláce, točitým schodištěm k překrásným původním freskám, podél Zrcadlové stěny až na Lví terasu s pozůstatky vstupní, monumentální brány – původně zde byla otevřená tlama lva a touto museli návštěvníci projít. Dále se schody zúžily a stoupání se stalo náročnějším. To jsme byli ale už ve ¾ výstupu. Ze zhora se nám za odměnu naskytl překrásný výhled do okolí – na vzdálenou sochu Budhy, Vodní zahradu, okolní skály a pozůstatky celého areálu. Následně jsem se dozvěděl, že nás skupina „odpadlíků“- těch, kteří nešli nahoru, pozorovali ze spoda dalekohledem.

Vykoupaní ve vlastním potu jsme nasedli do autobusu a vydali se dále, do dílny, kde se vyrábí voskový batik. Následovala však ještě jedna nečekaná zastávka. V řece zde domorodci koupali slony. Samozřejmě řidič dupnul na brzdu a všichni natěšeně vyskákali z autobusu. Takovou příležitost si přeci nikdo nemohl nechat ujít, když na včerejším safari sloni nebyli.

Jak jsem psal výše, po chvilce jízdy od slonů, jsme dorazili do dílny, kde se vyráběl voskový batik. Jako ve všech podobných podnicích nás nejdříve provedli výrobnou a na závěr byl neodmyslitelný obchod. I my s Terezkou jsme se zde nechali zlákat k nákupu dekorační „hadérky“. Smlouvalo se, smlouvalo, ale nijak zvlášť. Nepodařilo se nám cenu srazit o více jak 300 rupek. Bohužel zde došlo k nemilé události, jedna z členek výpravy zde zapomněla peněženku. Tedy s největší pravděpodobností zde, se všema penězma. Bohužel, když jsme sem z Dambully volali, tak peněženku nenašli …

Už jsem to maličko nakousnul, dalším navštíveným místem byly kamenné chrámy v Dambulle. Jejich historie sahá až do 1. století př.n. l. a spočítali byste-li sošky Budhy, dojdete k číslu blížícímu se 200. Některé jsou původní, pocházejí z 5. století, některé novější. Ještě před samotnou návštěvou chrámů, jsme se zastavili ve městě u Zlatého chrámu – obrovský sedící Budha. Využili jsme s Terezkou volné chvíle a zaskočili si přes ulici koupit do místního krámku banány. Chtěli jsme jich jen pár, tak pán řekl 20 rupek, vrazil sem mu stovku a on že ne, že nám dá banánů víc. Je vidno, že ne každý vidí v turistech zdroj peněz. Srovnám-li to např. s nákupem limetek, které jsme chtěli na osvěžení vody, kterou pijem – kupovali jsme je u místa, kde se koupali sloni, pak za 5 ks paní chtěla rovnou stovku. Ale zpět k Dambulle – navštívili jsme zde pět jeskynních chrámů, některé maličké, že jsme se tam ani nevešli a některé větší. Společným znakem byl Budha a vedro na padnutí.

Cesta dolů byla spestřena malou krádeží. Terezka měla v brašni od foťku zastrčený vějíř, koupený včera v Polonaruwě, a najednou k ní zezadu přihupsala opička a vějíř jí sebrala. Frnk, a byla pryč! Teda odskákala s ním na nedaleký strom a odmítala ho pustit. Nejdříve rozežvýkala igelitový obal a poté se pustila do dřevěného vějíře. Všichni členové výpravy z toho měli obrovskou legraci a zpestření sestupu schodů. Dřevo naštěstí opičce nechutnalo a tak vějíř po krátké chvíli zahodila. Pravda, trošku ožužlaný, ale nerozbitý.

Na parkovišti, po sestupu z chrámu, nás čekalo další dobrodružství. Autobusu praskla hadička hydrauliky – nemohl zavřít dveře a celá zadní část byla spuštěná dolů. Řidič se závozníkem se v tom vrtali. Nejdříve říkali 30 minut, pak to stáhli na 10 a na závěr s prasklou hadičkou oddrandili tuk tukem do města sehnat novou. S vítězným úsměvem se vratili asi za 30 minut a opravu dokončili. Nejdříve to však nevypadalo, že by se měla oprava zdařit. Autobus se ne a ne zvednout a ani dveře nešly zavřít. Řidič však prohlásil, že je vše OK, tak o tom nikdo nepochyboval.

Do Mataly, naší dnešní poslední zastávky to bylo cca hodinu jízdy. Nejdříve nás zde čekal oběd, přímo v Matale Spice Garden. Kvůli bouřce zde nešla elektřina, tak jsme obědvali bez světla. Naštěstí tolik oblíbené pivo Lion stihli vychladit. Až po jídle roznesli po stolech svíčky. Kdyby to dali hned ze začátku, mohl to být romantický oběd v Ajurvédské zahradě.

Po obědě jsme zahradu prošli s průvodcem, který nám povykládal o zdejších rostlinách – známých i neznámých a řekl, k čemu a jak se používají různé přípravky z té které rostliny. Bouřka se mezitím přihnala až k nám, naštěstí prohlídka zahrady byla u konce a tak už jsme přešli do přístřešku, kde následovala praktická demonstrace a následně krátká masáž. A co na závěr? Samozřejmě obchod, jak jinak! I my jsme opět něco nakoupili.

Déšťneustával, ale i tak jsme se museli dostat do autobusu. Po zemi se valily potoky vody, deštník by proti tropickému lijáku bezmocný. Dneska jsme na rozdíl od minulých dní nebyli mokří od potu, ale od deště. Déšť to byl opravdu vydatný. Dokonce tolik, že nám začalo proudem téct do autobusu. Závozník se místo snažil vysušovat, pak tam cpal různé ubrousky, ale opravit se mu to zcela nepodařilo. Že to spraví u hotelu. Naštěstí liják polevil a tak se další hodinová cesta do Kandy odehrála bez dalšího dobrodružství.

Hotel v Kandy stojí nedaleko centra města a také poblíž řeky Mahaweli – nejdelší řeky na Srí Lance (cca 860 km dlouhé). Už na začátku jsem psal, že nyní střídáme hotely pro každou noc. Je to škoda, zrovna hotel v Kandy patří asi zatím mezi ten nejlepší.

FOTOGALERIE

Neděle 28. března 2010
Kandy – Vysočina – Rambooda – Mackwood Tea Factory – Nuwara Eliya
Opět vstáváme v šest hodin, honem dobalit kufry, vystrčit je přede dveře a rychle na snídani. Dneska nám připadalo, že čas letí více než obvykle. Ale to asi nebude tím …

Prvním bodem programu bylo v Kandy návštěva Chrámu Budhova zubu. Tento stojí na břehu jezera, nedaleko městského centra a místní název je Dalada Maligawa. V chrámu je uložen legendární Budhův zub, který sem dorazil v 16. století. Z původního chrámu, který byl postaven kolem roku 1600 už bohužel nic nezbylo. Budovy byly během staletí postupně přestavovány a doplňovány. V roce 1998 byl chrám vážně poškozen, když před vstupem do chrámu byla odpálena mohutná nálož v automobilu. Při výbuchu zahynulo dvacet lidí a průčelí chrámu se proměnilo v hromadu trosek. Nyní byste na chrámu už nenašli žádnou památku po tomto útoku. Návštěvníci se zde opět musejí vyzout. Dneska však nebylo třeba nasazovat ponožky, dlažba ještě nebyla po ránu rozpálená. A ve finále ti, co šli bez ponožek na to vyzráli. Uvnitř totiž hadicí kropili podlahu nádvoří a tak nezůstala nitka na ponožkách suchá. Do chrámu se také vstupuje přes dvě kontroly a důsledně zde dbají na délku kalhot a zakrytí ramen. Já jsem si kraťasy popustil níž – není řečeno, kde mají nahoře začínat, ale že mají být pod kolena. I tak mi je jeden z kontrolorů potahoval níže.

Ve svatyni, kde je uložen samotný Budhův zub jsme se proplétali mezi modlícími se domorodci. Samotný zub samozřejmě není možno vidět. Prý bychom potřebovali speciální povolení od nejvyššího mnicha a i tak bychom museli čekat ještě další rok, než by nám zařídili audienci. Přesto by zub zůstal i nadále skryt v několika zlatých dágobách (stúpách). Jedinou možností, jak jej obdivovat, byla fotografie.

Součástí areálu je i sloní mauzoleum s mumifikovaným slonem Radjou. Tento byl v polovině minulého století nalezen v džungli a pracoval pro rodinu nálezce. Tato jej později přenechala Chrámu Budhova zubu za úplatu 3300 rupií. Slon se stal „nosičem“ pro Budhův zub během slavného kendyjského festivalu – Esala Perahera. Procesí, které připomíná spíše teatrální představení a celý svátek trvá deset dní.

Hned vedle Chrámu Budhova zubu stojí anglikánský kostel z 19. století. Je opět důkazem tolerantnosti místního obyvatelstva k otázce náboženství. Jelikož je dneska neděle, probíhala zde mše. Jak jsme si později uvědomili, je dneska květná neděle. Návštěvníci, i turisti, dostali kříž z palmového listí a místní „kostelník“ všem podával výklad o kostele samotném. Dokonce nás zval i k přijímání. Místo toho jsme jen nakoukli do zpěvníků a zjistili, že jsou vlastně v angličtině. A zpěv zde se linoucí byl také v krásné angličtině.

Od kostela jsme se už vydali, skrze tržiště s obchodníky nabízejícími převážně obětiny do Budhova chrámu, k autobusu. Mezitím přijel několikrát místní linkový autobus a toto bylo dalším zážitkem, vidět jak cestují domorodci. Ne nadarmo se říká, že z tramvaje nejlépe poznáš místní lidi a zvyky! Určitě by to stálo za to, si podobnou jízdu vyzkoušet.

Po několika minutách jízdy jsme dorazili do zlatnictví, kde se prodávají drahé kameny, kterými je Srí Lanka světoznámá. Nejdříve nám zde pustili asi 15 minutový film jak o Srí Lance, tak o těžbě drahokamů samotné. Světe div se – v češtině. Sice paní mluvila, jako by měla každou chvíli umřít, ale to nikomu nevadilo. Následovala krátká ukázka kamenů. Tyto byly uloženy v krabičkách a postupně jsme si je posílali dál. Najednou se jedna z krabiček otevřela a část obsahu se vysypal na zem … nebo že by někomu do kabelky? Paní z této dílny, mimochodem firma se jmenuje Sifany, se tvářila, jako že to nevadí. Co se jí však ve skutečnosti odehrávalo v hlavě, to nevím. Mimo prezentaci následovala rovněž nezbytná prodejna. Nás s Terezkou zaujaly ukázky různých kamenů v surovém nebo částečně opracovaném stavu. Pronásledující obchodník brzo vzdal snahu, když viděl, že z nás nic nekápne. Zaujal je zde Terezčin kámen – bolivianita – kombinace ametystu a cytrinu, přivezeného z Bolívie.

Cesta z Kandy, ležící v nadmořské výšce 500 metrů, se začala vlnit a stoupat výš a výš. Změnil se i ráz krajiny – z tropického na horský, přibylo jehličnatých stromů a rostliny vypadaly více jako u nás. Zároveň přibylo políček a prodejců nám známých druhů zeleniny. Píší sice – jako u nás, ale čajové keře u nás vlastně nějak nerostou …

Pomalu nastala doba oběda a ten dnešní byl naplánovaný u vodopádů Rambooda. Restaurace měla překrásný výhled na okolní svahy táhnoucí se do údolí a na část vodopádu. Sem se také po obědě všichni vydali. Někteří dále – až k vodopádu, jako já s Terezkou a někteří jen na vyhlídku. Dolů k vodopádu nevedla nijak snadná cesta. Stejně tak stoupání na parkoviště autobusu nás trošku zadýchalo.

Co by to bylo za návštěvu Vysočiny bez zastávky v továrně na zpracování čaje. My jsme měli naplánovanou továrnu Mackwood. Zde nás paní průvodkyně nejdříve seznámila s informacemi o čaji. Že se vůbec nejedná o keř, ale strom, který se musí jednou za čas u země celý uřezat, jinak by vyrostl do výšky 10 metrů. Čaj se sbírá ručně a pouze mladé lístky. V období sucha 1x týdně, v období dešťů 2x týdně. Sběračky jsou většinou ženy a každý den musejí nasbírat min. 14 kg lístků. Za toto má plat 500 rupijí. Čaj se poté musí zpracovat do 24 hodin. Nejdříve se částečně usuší, fermentuje, suší a třídí. Dělí se do několika skupin podle velikosti a kvality na lístky, drcený a prach. Byla škoda, že dneska je neděle a v továrně nikdo nepracoval. Jela pouze sušička a třídička. Ale i tak byla návštěva velmi zajímavá. Následovala ochutnávka a opět obchod. I my jsme trošku čajů pokoupili. Zaujali nás někteří členové výpravy, kteří zpochybňovali, že je čaj odsud. Že přeci není možné, aby se zde ochucoval. Nenechali si vysvětlit, že továrna má balírnu v Colombu, kde se také čaje ochucují a že kdyby se vše posílalo někam za moře, tak čaj nestojí 100 rupijí, ale snad 10x tolik. Bohužel už jsme neměli sílu toto vyvracet.

Při odjezdu z Mackwood jsem dofotil černobílý film a už se těším, až ho doma vyvoláme a budeme dělat opět fotky. Mám teď ve foťáku druhý, který bych zde chtěl také dofotit. Snad bude ještě dostatek příležitostí.

Počasí se nám odpoledne opět trošku pokazilo. Začalo poprchat až se z toho stal docela silný lijavec. Ne tak, jako včera, ale i přesto nám to znemožnilo zastávku v Nuwara Eliya. Zde je tržnice s výrobky značky Columbia. Tyto mají malou vadu a jsou zde prodávány mnohonásobně levněji, než kdekoliv jinde. Vada je to vždy malá, že ji není ani možno poznat. Ve městečku jsme čekali asi 10 minut, ale pršet nepřestalo. Rozhodli jsme proto, že se pokračuje do hotelu.

V Kandapole jsme museli vysednout z autobusu a přesednout do přistavených mikrobusů. Hotel, kde dneska spíme je totiž bývalá továrna na zpracování čaje a není možno se k ní dostat autobusem. Stoupalo se cca 4 km po různých druzích silnic – nejdříve asfaltové, pak betonové a nakonec jílovité, až těsně před hotelem se opět změnila na asfaltovou. Mnohdy to vypadalo, jako že vůbec nedojedeme. Prý zde 3 dny pršelo, tak je vše rozbahněné.

Hotel, jak jsem psal, je přestavěná čajová továrna. Jsou zde zachovány veškeré prvky a doplněny moderním designem. Navíc hotel je takovým malým muzeem o výrobě čaje. Výzdobu zde doplňují pozůstatky strojů, vedení, schodiště je točité, drátěné (něco pro Terezku) a výtah taktéž podobný nákladnímu s drátěnými dveřmi. Ještě jsem zapomněl – uvítali nás zde vynikajícím kořeněným čajem – speciální směsí čaje, skořice, kardamonu, vanilky a dalších ingrediencí. Už máme vyptaný recepis, tak se nám třeba také podaří vyrobit.

Ještě před večeří jsme si prošli hotel s foťákem a zdokumentovali řádně veškerou výzdobu. Já na černobílý kinofilm a Terezka vše doplnila digitálem. Také nás zavedli do speciálního jídelního vozu, kde se dá objednat 7-mi chodová večeře a takto stylově strávit večer. Když jsme se zde byli podívat, tak na nás dýchla historie místa.

Na zítřejší den byl naplánován výstup na Hortonské pláně. Bohužel kvůli nepřízni počasí jsme jej museli zrušit. Skupina, která se odtamtud vrátila, byla zamazána od bláta od hlavy až k patě a také chodit po klouzajících stezkách není zrovna bezpečné. Náhradní program je delší spánek … konečně … a botanická zahrada a návštěva Nuwara Eliya.

Dnešní noc trávíme ve výšce cca 2000 m.n.m. a díky tomu v klimatu podobnému tomu našemu!

FOTOGALERIE

Pondělí 29. března 2010
Nuwara Eliya - Colombo
Ráno nás probudil divný rachot, či spíše jako „diskoška“. Zdrojem byla nedaleká vesnice a oslava lunárního svátku poya, který zde budhisté slaví. Je výhodné mít každý měsíc volno kvůli náboženskému svátku. Navíc, když tento vyjde zrovna na sobotu či neděli, tak se automaticky přesouvá na pondělí a tím se oslavy ještě stupňují. Stejně tomu bylo tak i nyní. Včera večer přestali ve vesnici vyhrávat asi po jedenácté hodině. Ráno mě to nevzbudilo, ale ostatní členové výpravy říkali, že už kolem páté bylo slyšet z vesnice rachot.

My jsme měli natažený budík na 7 hodin, ale probudili jsme se už dřív. Roztáhli jsme závěsy a okolní kopce, které jsou díky čajovým plantážím šťavnatě zelené, byly prosvíceny nádherně sluncem. Proto jsme ještě před snídaní vyrazili na fotolov – jen tak kolem hotelu, kousek po cestě kudy jsme včera přijeli. Venkovní výzdoba je velmi podobná té, která je v hotelu – původní stroje, které sloužily v čajové továrně a vše co souvisí s čajem. Okolí je navíc dokresleno, mimo čajové plantáže malými botanickými zahrádkami.

Po snídani jsem ještě vyrazil vyfotit vagon, ve kterém je možné si dát velmi luxusní večeři. Při té příležitosti jsem objevil malou továrničku na čaj. Hosté si zde mohou natrhat vlastní žok čaje a zde jim ho zpracují. Mají tak jistotu, že vše je zaručeně čerstvé a jen jejich! Provedla mne zde místní domorodkyně – celá prohlídka i s názornou ukázkou netrvala déle jak 10 minut, ale stálo to za to. Proto jsem sem hned hnal všechny členy výpravy. Někteří se sem vydali a i já ještě jednou společně s Terezkou. Bylo fascinující pozorovat, jak jsou stroje z roku 1911 stále funkční!

Po deváté hodině nás naložili zase do minibusů a svezli dolů do Kandapole, kde už na nás čekal autobus. Sjezd i následná cesta do Nuwara Eliyi byla zpestřena hinduistickým procesím oslavující svátek poya. Nejdříve jsme potkali jen jedoucí ozdobené náklaďáky – alegorické vozy a poskakující děti. To co jsme uviděli později, by se nikdo z nás neodvažoval ani domýšlet! Nejdříve jsme uviděli křepčící průvod, jehož účastnící byli jakoby v tranzu. Následoval je náklaďák, který měl nad kabinou připevněný kůl a na něm visel, za kůži u nohou a na zádech, muž! Pohupoval se v rytmu pohybu automobilu a další člověk s ním ještě pohupoval tam a sem, aby toho neměl málo. Některé z členek průvodu byly také zaháknuty za kůži na zádech a tak doprovázely automobil po zemi. Myslím, že něco podobného nikdo z členů výpravy ještě nezažil. Mi z toho běhal hrůzou mráz po zádech.

Dnešní den, nebyl nijak naplněn programem, byl to spíše přejezd do Colomba, proto výše uvedený zážitek byl vynikajícím zpestřením. Jedinou dnešní zastávkou bylo opět městečko Nuwara Eliya, ze které nás včera vyhnal déšť. Původně jsme chtěli navštívit botanickou zahradu Hakqala Gardens. I zde nám však štěstí nepřálo. Nejdříve nás zastavila rozestavěná silnice. Řidič tedy našel jinou cestu kolem dostihové dráhy a Gregoryho jezera. I tato však byla ve velmi špatném stavu a ujeli jsme cca 2 km za 40 minut. Proto jsme plán opět změnili, vrátili se do města a vyrazili na tržiště, kde se prodává oblečení značky Columbia a North Face. Toto se na Srí Lance šije. Věci prodávané zde na tržišti je s malou vadou a za zlomek původní ceny. I začala nakupovací horečka. I my s Terezkou jsme se nechali zlákat a koupili si každý soft-shellovou bundu. Tržiště je jako vietnamská tržnice, kde na vás každý pokřikuje, abyste šli k němu. Vesměs prodejci mají ten samý artikl. Když něco nemá zrovna jeden, operativně zaběhne ke druhému a přinese. Jen smlouvání nám moc nešlo, respektive dotyčný se na to moc netvářil. Z 75 USD jsme cenu usmlouvali na 65.

Ještě mne napadlo, že zde by se dal koupit kabel ke čtečce paměťových karet, který jsem někde ztratil či nechal doma. Vyrazili jsme tedy mimo tržiště, do jednoho z obchůdků. Zde nám paní řekla, že nemá, ale nějaký strýc nás sbalil, že nedaleko má obchod, kde tento kabel mají. Trošku s obavami jsme se za ním vydali. Naštěstí ne daleko, jen na nějakou další tržnici. Zde skutečně kabel našli, ale chtěl za něj 1500 rupek, což jsem se mu vysmál. Pak že tisíc a na konec 950. Ani za tuto cenu jsme ho ale nekoupili. Zajímavé bylo, že po cestě zpět k autobusu jsem jen tak zkusmo zkusil další obchod a zde měli origoš balený v krabičce za 650. Fotky jsou už teď stažené v počítači a u moře, kde bude více času, je zkouknem.

Oběd byl také v Nuwara Elyia – v hotelu Grand. Je to překrásná hrázděná stavba stará víc jak sto let a vypadá, jako by byla kompletně přenesena ze staré dobré Anglie. Jsou zde nádherné společné prostory, krásné dřevěné schodiště a vše je naleštěno politurou. Přijeli jsme o chvilku dříve, proto nás usadili ve společenské místnosti s krby a klavírem. Poslouchali jsme, odkud se line hra. Šla z klavíru a přitom u něj nikdo neseděl! Klávesy se samy stláčely! Až pak jsme zjistili, že je vše napojeno na počítač a ten hraje.

V souvislosti se svátkem poya se dneska nikde neservíruje a ani neprodává alkohol. Proto dnes všichni abstinuji a ani na oběd či večeři není možno si dát pivo.

Než jsme poobědvali, tak se zatáhlo a začalo zase lít. Opět tropický liják a do autobusu začalo opět téct. Nevím, jak to tedy řidiči opravili. Závozník přinesl izolepu a místa, kudy tekla voda začal zalepovat. Nevím nakolik se mu to podařilo či ne, naštěstí za chvíli déšť polevil. Ovšem během doby sjezdu z hor do Kandy se po silnici valily proudy vody a bláta.

U Kandy jsme odbočili na silnici s honosným názvem A1, čili asi jako dálnice či tak. Po 120 km a několika hodinách jízdy jsme zdárně dorazili do Colomba. Naštěstí … autobusu zase asi začala ucházet hydraulika, protože se mu samy během jízdy otevíraly dveře, závozník sem tam vyskočil ven, něco jako by nejdříve dopouštěl a pak upouštěl. Po poslední zastávce, asi 50 km před Colombem začal ještě autobus mohutně syčet. Závozník se během zbylé jízdy neustále hrabal v krabici s těsnění a někomu telefonoval. Snad bude vše zítra v pořádku.

Do hotelu Galle Face Hotel jsme dorazili okolo osmé hodiny. Jedná se o nejstarší hotel ve městě – pochází z roku 1864 a stojí jako jediný u oceánu … rozbouřeného. Místo před ním, je obrovskou piknikovou plochou – Galle Face Green a dneska jsou na něm, kvůli svátku poya, desítky či stovky lidí – rodin s malými dětmi, velké množství krámků s občerstvením apod. Po večeři jsme se zde byli s Terezkou projít. Další zajímavý zážitek.

Zítra se rozdělíme. Osm dobrodruhů jede na Adamovu horu, jež se pokusí dobít. Snad jim vyjde počasí a uvidí východ slunce. Zbytek jedeme k moři, relaxovat. Doufám, že se všichni vrátí v pořádku a ve středu večer se potkáme v hotelu.

FOTOGALERIE

Úterý 30. března 2010
Colombo - Ahungalla
V hotelu z poloviny 19. století se spalo dobře. Dokonce zde nechodily ani duchové. Jen musím uznat, že ti Angličané měli vkus a dokázaly postavit překrásné a honosné budovy. O tom svědčí i fotografie na chodbách hotelu. Naprosto mi učarovaly. Řeknete si fotografie staré skoro 130 let a pořád z nich dýchá na člověka kouzlo tehdejší doby. Na mne toto působí dvojnásob, hlavně z důvodu, že jsem se po dvaceti letech vrátil ke klasickému temnokomornictví – viz jiná část mých stránek.

Snídaně, stejně jako včerejší večeře, byla v otevřené restauraci – stylově nazvané The Verandah. Mělo to jeden háček – i přes točící se ventilátory zde bylo nesnesitelné vedro! Stejně jako večer, tak i dneska ráno. Před i po snídani jsme ještě prošli hotel, kousek nábřeží a udělali pár fotek. Dnešní ráno bylo skutečně nesnesitelné vedro, jako v sauně. Každý byl myslím rád v klimatizovaných prostorách.

Odjezd a loučení s „horolezci“ byl naplánován na 9 hodin. Hlavně proto, abychom do Ahungalle dorazili včas a nezůstali zbytečně někde trčet v dopravní zácpě. Světe div se, průjezd Colombem byl vcelku bez problémů. Jeli jsme dneska po pobřežní silnici číslo A2. V roce 2004 právě tato oblast patřila mezi nejzasaženější vlnou tsunami. Sice zde už mnoho pozůstatků nenajdete, ale běhá vám mráz po zádech, když si představíte, jaká hrůza přišla z moře. Místní obyvatelé ani něco podobného neznají a že by je někdo upozornil, co se k nim blíží? To asi také nikdo neudělal … Celou cestu nás doprovázelo moře, tak průjezd jednotlivými městečky a vesničkami docela odsýpal. Asi hodinu před příjezdem do Ahungally jsme udělali „čur“ pauzu v nějakém zájezdním hostinci. Někdo využil této chvíle pro občerstvení a my pro nákup místních dobrot. Nejdříve nějakou kokosovou dobrotu a pak také jako když kandované ovoce – ale toto je dýně. Sám jsem zvědavý, jak bude chutnat.

Do Ahungally jsme dorazili okolo 12té hodiny, dříve než jsem předpokládal. Stejně tak asi z hotelu, protože pokoje nebyly ještě připraveny. Naštěstí zrovna začínal oběd, tak bylo čím „zabít“ čas. Poté už bylo vše připraveno. Hotel leží přímo na pláži Indického oceánu. Tento není však klidnou vodní plochou, ba přímo naopak. Celé jihozápadní pobřeží je otevřené, tak vlny neustále buší do břehů. Na koupání to není. Jen tak po pás a zpět. Toto jsme zkusili a zakusili tak sílu živlu. Nejenže táhne člověka zpět do oceánu, ale i jaksi nabok. Opět mi zde na mysli vytanulo ono zmíněné tsunami. Stejně i hotel musel být touto vlnou dokonale spláchnutý …

Pláž je tady dlouhá a široká. Jakmile ovšem vyjdete za chodník označený praporky, připojí se k vám místní domorodec a dá se do řeči – odkud jste, jak dlouho tu budete a že máte přijít na večeři do nedaleké rybárny. Jeden nás taky tak doprovázel a už jsem si myslel, že s námi půjde i do moře. Podobně tomu bylo i po cestě zpět. Za chodník se však neodváží, zde dohlíží ostřížím zrakem přísná ochranka.

Ještě se nám po cestě stala nehoda. Asi sem ráno nějak špatně zavřel víčko od lahve se slivovicí a po otevření kufru v Ahungalle nás uvítal slivovicový odér. I když byla láhev v tašce, tak část vytekla mezi věci. Kalhoty a ponožky se dají usušit. Terezčiny trička však byly hodně potečené, tak je bylo třeba dát oprat. Zabalil jsem je do tašky, vyplnil formulář a předal na vyprání.

Dalším zádrhelem byly špinavé polštáře na posteli. Volal jsem tedy na recepci, aby nám poslali nějakého pikolíka na převlečení. Postel se nám také nezdála. Pikolík se tvářil, že nechápe, co jako po něm chceme. Když jsem mu několikrát vysvětlil, že polštáře jsou špinavé a postel taky nějaká divná, ať to převlíkne, tak se tvářil, že mě snad zapíchne nebo že se otočí a nic neudělá. S kyselým výrazem vše převlíknul. Dostal za to 200 rupek a to už pookřál a hned byl úslužný, že jako když budem něco potřebovat, tak že on nám tam uklízí.

Mezi naše „spolubydlící“ zde patří jiná opička, než ukradla Terezce vějíř v Dambule. Tehdy to byl obvyklý makak bandar – středně velká opice s hnědočervenou srstí, úzkým růžovým obličejem a rozvernou čupřinou. Zde jsou mnohem klidnější a rozvážnější hulmani posvátní, kterému se také říká hanuman. Je to opice porostlá stříbřitou srstí, s dlouhými končetinami, jemným obličejem a dlouhatánským ocasem. Hulman je na rozdíl od makaka přirozeně plachý tvor i když v blízkosti lidských obydlí dokáže tropit pěkně rozverné kousky!

Teď nad mořem pomalu zapadá sluníčko a my relaxujeme po několikadenním vandrování po Srí Lance. Musím na rovinu říct, že jet na tento překrásný ostrov jen kvůli koupání, tak jsem zklamaný. Oceán zde dává neustále najevo svou sílu. To je rozumnější jet do Řecka nebo do Itálie. Doufám, že si všichni členové výpravy 3 noci u moře užijí a budou plni sil zvládnout poslední náročný den plný událostí a cestování.

U moře nás čeká zítra říční safari, asi podobné tomu co bylo v Negombu a následně návštěva koloniálního Galle, na což se těším nejvíce! Určitě se také vypravíme nakouknut mezi místní obyvatele do vesničky!

FOTOGALERIE

Středa 31. března 2010
Ahungalla – River Safari
Večer nás při usínání doprovázela vydatná bouřka. Ono se vlastně už blýskalo ještě před večeří, ale až kolem deváté se vše spustilo. My jsme ještě naštěstí stihli dojít na pokoj a před tím si dát malý zápas v ping pongu u stolo, co jsme objevili v přízemí u schodiště. No, nešlo nám to jako Forestu Gumpovi, ale nasmáli jsme se. Jednu bylo dokonce třeba hledat míček v tmě venku pod keřem. Nevím, do kdy pršelo. Ráno když jsem rozhrnul okenní „zátarasy“, tak bylo ještě pod mrakem, jen sem tam vykukovala modrá obloha. A moře? Jako vždy rozbouřené, možná po noční bouřce ještě více.

Nikam jsme nepospíchali, dnes byl odjezd ohlášen na 9 hodin. Už před devátou jsme ovšem byli v recepci. Zrovna několik členů výpravy přišlo, že nikam nejedou, že zůstanou v hotelu a budou odpočívat. S touto variantou jsem počítal. Nakonec nás do vesnice Balapitiya jelo jen 22. Je to vesnice ležící nedaleko od Ahungally, asi 10 minut. Zde u mostu přes řeku Madu řidič zastavil a my se přesunuli kousek pěšmo do hotelu, který tyto výlety pořádá. Jelikož nás bylo málo, naložili nás do jedné lodi a vyrazili,. Hotel byl nedaleko ústí řeky do oceánu. Hned zkraje nám kapitán ukázal pod nedalekým mostem varana, několik vodních ptáků a také způsob lovu sladkovodních krevet do proutěných košů. Ze břehu na nás mávaly jako vždy místní děti a potkávali jsme i další lodě s turisty. Po nějaké době jsme vypluli do většího prostoru – laguny řeky Madu. Zde je více než 60 ostrovů. Některé menší, některé neobydlené a na největším z nich žije více než 500 lidí.

Dnešní safari nebylo jen plavbou tam a zpět. Udělali jsme dvě zastávky. První na Skořicovém ostrově. Žije zde jedna rodina, která turistům ukáže, jak se získává skořice. Nejdříve se sloupne kůra, dřevo se jakoby namasíruje a následně ostrým nožem nařízne lýko. Toto se sloupne. Bývá dlouhé deset, dvacet či více centimetrů. Lýko se následně 3 dny suší a tím je vše hotovo. Je-li třeba vyrobit prášek, pak se pomocí dřevěného tlouku drtí. Z listů skořicového stromu se vyrábí olej. Paní nám ho dávala trošku na ruku – musím říct, že pálil jak čert. Používá se proti bolesti hlavy či zubů, také na osvěžení a na zahnání komárů. Oškrábaná kůra se vrací do přírody ve formě hnojiva. Dalším bodem ukázky bylo získávání příze ze šlupek kokosových ořechů – tyto se 6 měsíců namáčejí ve vodě, poté potlučou a ze vzniklé příze se vyrábějí velmi pevné provazy, podobné sisalu. Na závěr jsme viděli, jak se plete rohož z listu kokosové palmy – následně se z ní dělá střecha či jiná část domu nebo nábytku. Nesměl chybět ani typický nákup – vše za 200 rupek – skořicové tyčinky, prášek a olej. My jsme koupili prášek. Před rozloučením jsme měli možnost nakouknout do domu místních domorodců.

Jak jsme vyjeli, tak kapitán říkal, že bude zastávka na Hadím ostrově a zde stojí hindský chrám. Druhou zastávku jsme udělali, ale na ostrově jiném – s buddhistickým chrámem a 5 mnichy. Na rozdíl od navštívených chrámů zde podlaha nepálila, všude byl krásně hladký písek. Prošli jsme si celý komplex chrámu – svatyni, ložnice mnichů, kuchyň a jídelnu. Neustále nás doprovázel místní devítiletý mnich. Další atrakcí zde byla dvojice veverek obřích – jsou to tvorové skutečně připomínající veverku, ale velikostí asi tak jako malá kočka nebo kuna. Přišla se na nás přátelsky podívat, asi co jako máme k jídlu. Nabízeným chlebem a banánem však pohrdla. Také jsme se zde dozvěděli, že skořicové dříví se používá na otop a má velkou výhřevnost.

Nyní už následovala cesta zpět. Mraky se kolem nás hrozivě stahovaly a i když vypadalo, že začne každou chvíli pršet, nebylo tomu tak. Na okolních ostrovech ovšem pršelo. Po cestě tam, nám kapitán po projetí pod všemi mosty roztáhl střechu, abychom seděli ve stínu. Na otevřeném prostoru se však tato začala nadýmat a povážlivě třást, proto ji musel sundat.

Ještě před připlutím do přístavu jsme viděli šedostříbřité hulmany. Nechtěli se moc kamarádit, jak jsme se přiblížili, tak se schovali. V přístavu už na nás čekal autobus a krátký přesun do hotelu. Řidič zapl klimatizaci až když jsme se vrátili a tak v autobuse bylo jako v sauně. Trvalo skoro celou cestu do hotelu, než začal foukat studený vzduch. Nu což, to abychom se nenachladili.

Před obědem jsme skočili nejdříve do bazénu smýt všechen ten pot a následně i do vln Indického oceánu. Zprvu vypadalo, že je moře klidnější, ale asi zdání klame. Vlny do nás opět bušily, podtrhávaly nohy a párkrát se přes nás řádně převalily. Také otravné naháněče už jsme se naučili odhánět – nejjednodušší je jejich ignorace, neodpovídat na otázku „odkud jsi“ apod.

Už včera jsme se rozhodli, že se vypravíme do nejbližší větší vesnice – Bentota. Ne na nákupy, památek zde také moc není, ale jen tak se procourat vesnicí, udělat několik fotek ze života apod. Ráno jsme se ptali, jestli by s námi někdo nejel. Někteří členové výpravy nejdříve že ano, ale po obědě už nechtěli. Že je tu moc divoký provoz, že tuk tuk je nebezpečný a tak. Nu což, my jsme z našeho rozhodnutí nic nezměnili. Otázkou byla cena za cestu do cca 15 – 20 km vzdálené vesnice. Vzpomněl jsem si, že ráno, když jsem šel za řidičem busu, tak za mnou vystartoval nějaký pikolík s nabídkou tuk tuku. Nejdříve jsme zkusili recepci. Tady mi řekli, že oni s tuk tukama nemají žádnou smlouvu, že ani neví, kolik to vůbec může stát. To mi připadalo jako divné. Tvářil se jak tajemný hrad v Karpatech. Nedaleko od recepce mělo stanoviště hotelové taxi. Pán nám nabízel auto za 1500 rupek. Vysvětlili jsme mu, že nechceme auto, ale trošku zažít místní atmosféru, proto tuk tuk. Nabídl nám cenu 1000 rupek, ale chtěli jsme se o reálnosti této ceny přesvědčit venku u místních ťukařů. Nato nás upozornil, že místní hodně pijí a kouří trávu. Prostě není radno si je najímat. Nevím, nakolik měl pravdu či ne, zvolili jsme raději jeho nabídku. Pak že hotel nemá nic společného s ťukařema …

Byli jsme domluveni na 15:30. Když jsme se sem ve smluvený čas dostavili, pán tu už nebyl. Jen nějaký jiný taxikář. Někomu volal a za chvíli se přířítil tuk tuk s šíleně švidravým řidičem. Nechápeme, jak mohl cestu správně vidět. A naše cesta do Bentoty začala … řidič měl snahu nás zavézt do jednoho, pak do druhého obchodu a asi nechápal, že mi nechceme obchod, ale prostě vidět život v Bentotě … vzpomněl jsem si na včerejšího pikolíka, který nám převlíkal postel … také se tvářil, jako že my jsme ti největší hlupáci. Nevím, jestli vozí turisty jen nakupovat, vždyť musejí být i takoví jako my, že chtějí vidět život … Cesta tuk tukem byl zážitek sám o sobě. Vozítko je maličké a v místní souběžné jízdě je asi až na konci všech účastníků provozu … tedy ještě před chodcem nebo cyklistou. Projeli jsme podél různých pláží, různými vesnicemi či osadami a zaujaly nás náhrobky podél silnice. Zkoumali jsme, zda mají spojitost s tsunami. Některé možná ano, ale některé měly letopočet vcelku nedávný. Spíše šlo o vesnické hřbitovy. Za cca 30 minut jsme byli v Bentotě. Řidičovi jsme naznačili, že chceme vysednout někde v centru, tak tedy sjel, ale zase se otočil a jakoby jel zpět. Říkám, že ne, ať nás tu vyloží a hodinku počká. Tak se zase tvářil, že jako nechápe. Ve finále pochopil. Začalo naše putování vesnicí podél hlavní silnice. Nejdříve na jednu stranu a pak na druhou. Hned zkraje jsme narazili na obchod s alkoholem. Včera jsme se bavili u večeře ještě s dalšími členy výpravy o araku, místní kokosové pálence. Tu jim nabízel místní pikolík za 4000 rupek – 0.7 l. Docela mne tato cena zaskočila. Nakonec, že si vezmou z minibaru, kde je několik mini lahviček – jedna stojí 500 rupek. V Bentotě měli 300 ml, prý nějakou velmi dobrou, za 385. Přidali jsme k tomu ještě dvě plechovky piva Lion a byli poklizení. Pán při vracení vytáhl 5 rupií a mě napadlo, jestli nemá ještě menší mince. Vytáhl misku, kde byly všechny! Srdíčko mi zaplesalo a já mohl doplnit mou sbírku! Jen tak z legrace jsem se zeptal na víno. A světe div se, vytáhl jak červené, tak bílé … už, už bylo v tašce … jen cena tomu zabránila – 1400 rupek bylo vpravdě dost. Ulice byla plná různých obchodů se vším možným i nemožným. Do některých jsme nakoukli, některé zase vyfotili. Zážitek to byl řádný. Vraceli jsme se kolem autobusového nádraží, odkud právě odjížděl jeden z autobusů. Štiplístek visel ve dveřích a vyřvával, že se jako asi jede. Nedaleko zase servisovali jiný bus a mezitím vším se motaly další vozidla a lidi. Na závěr jsme koupili ještě nějaké pohledy a magnetku na ledničku. Řidič na nás čekal, kde nás vyložil, rozvalený na zadním sedadle tuk tuku. Řešili jsme otázku, kolik lidí se do vozítka vejde. Dle mých poznatků bych usoudil 6 až 7 – dva vedle řidiče a čtyři vzadu. Myslím, že tento zážitek stál za to, zkusím ho doporučit ostatním členům výpravy, zítra mají ještě volné odpoledne.

Dneska jsme se docela dobře přismahli. Jak na dopoledním výletě, tak i teď. Ono se to asi nezdá, ale sluníčko tady řádně opaluje i když nesvítí. Našplíchali jsme se panthenolem a teď sedíme na balkoně a posloucháme bouřící moře. Jak dopoledne na řece, tak následně v Bentotě to vypadalo, že se opět přižene nějaká bouřka. Zatím tomu nic nenasvědčuje, ale vše se může změnit.

Terezka už má také zpět vyprané trička. Přinesli je úhledně poskládané do komínku a jako na vojně byl v každém z nich vložen karton, pro správný komínek.

Výletníci z Adamovy hory by už také měli být zpátky v hotelu. Snad se potkáme na večeři, určitě jsou plni zážitků.

FOTOGALERIE

Čtvrtek 1. dubna 2010
Ahungalla – Galle
Ani dnešní noc se neobešla bez deště. Nevím sice v kolik, ale venku bylo slyšet vydatný déšť. Terezka mne v noci ještě budila, že se venku střílí. Já nic neslyšel a ani si moc nepamatuju, že bych se vzbudil. Ráno byla záhada vyřešena, prý tady byl okolo jedenácté večer ohňostroj.

I když přes noc pršelo, ráno nás přivítalo svým obvyklým horkem a dusnem. Obloha se nezdála také nijak zatažená. Ideální to počasí na výlet do Galle. Odjezd jsem namísto plánovaných devíti hodin posunul raději hned na osm, protože se stávající program rozšířil o několik dalších míst. Dneska už řidič nastartoval bus dříve, a tak klimatizace foukala příjemný studený vzduch. Narozdíl od včerejška jeli také všichni. Buď byli zvědaví, nebo už je nebavilo ležet u vody. Stejně jako my, i ostatní členové výpravy jevili známky „bláznivých anglánů na slunci“, rozuměj zarudlá kůže, lehce sežehnutá od sluníčka.

Vydali jsme se tedy směrem na jih, po silnici číslo A2, která je z jedné strany lemována železnicí a z druhé strany pláží a mořem. Nedá se říct, že bychom nějak opustili civilizaci. Neustále se projíždělo buďto větší nebo menší vesnicí či kolem shluku stavení. Jak jistě je našinci známo, jižní pobřeží Srí Lanky bylo v roce 2004 zasaženo vlnou tsunami. Bohužel i zde zemřely tisíce osob. Dnešní den byl tak trošku spojen s touto nedávnou katastrofou. Vše začalo od vesnice Hikkaduwa. Zastavili jsme u památníku věnovanému 50 000 obětem tsunami z této oblasti na Srí Lance a nedaleko od něj je asi 10 metrová socha Buddhy uprostřed lotosového jezírka. V průvodci se lze dočíst, že zde stojí pozůstatky vagónů z vlaku smeteného tsunami – jako když dáte dítěti hračku a kladívko. My už jsme neměli to štěstí je vidět. Místní domorodec nám suše oznámil, že vagony byly nedávno odvezeny. Možná by to byla trošku morbidní zastávka, ale určitě zajímavá. Ve zmíněném vlaku 26. 12. 2004 zahynulo 1500 – 1800 osob, někteří se prý snažili zachránit na střeše před přicházející vlnou.

U silnice, nedaleko železniční trati bylo zřízeno „Tsunami Photo Museum“. I my jsme se zde zastavili, ale po cestě zpět. Muzeum spravuje rodina, které patří dům, respektive jeho zbytky a společně s holandskou novinářkou zde vystavuje desítky fotografií, předmětů a obrázků, které vznikly bezprostředně po tomto neštěstí. Vše dokreslují působivé popisky:

„Byla neděle, 26. prosince, slunečné, klidné ráno. Na pláži byli turisti, byl čas po Vánocích, obyvatelé navštěvovali své příbuzné a každý si užíval. Nikdo netušil, že za chvíli přijde z moře ďábel, který vezme život tisícům lidem ...“

„Moře ustoupilo o kilometr a půl, nebylo nikde vidět, jen země. Nejdříve se přihnala první vlna. Za ní následovala ta fatální … ničila vše … děti neměly šanci utéct … rodiče ztratili děti … děti ztratily rodiče! Po dvou hodinách moře ustoupilo a odhalilo zkázu, kterou napáchalo...“

Pokud budete mít možnost sem zavítat, určitě se podívejte i do tohoto muzea. Vstupné je dobrovolné a slouží na obnovu zničené vesnice. Ještě ne zdaleka všechny stopy a pozůstatky jsou pryč. Stačí se podívat na jakoukoliv vesnici na jihu. Stále zde stojí zbytky zdí budov či jen základy. Pozemky nikomu nechybí … majitelé jsou mrtví.

Naše dnešní putování vedlo až za Galle do Koggaly. Ještě na konci Galle jsme udělali zastávku v rybářském přístavu. Místní domorodci zde zrovna vytahovali z moře obrovskou síť. Táhlo jich to snad padesát, ale na konci bylo tak 100 ryb. Sami na vše trošku nevěřícně koukali. Tolik snahy a užitek velice žádný.

Koggala je místo známé rybáři na kůlech. Samozřejmě nyní je to spíše atrakce pro turisty a rybáři si za to nechávají zaplatit. I pro nás tito udělali malé představení. Tři se vyšplhali na kůly, ale jen jeden z nich něco ulovil. Byť jsem řekl členům výpravy, že jim mají dát peníze, tak někteří dávali 10 či 20 rupií, v přepočtu 3 Kč. Posuďte sami, i když jsem řekl, aby dali aspoň 100 (16 Kč), že toto považovali rybáři za výsměch. Před odjezdem za mnou jeden z nich přišel a říkal, že jsme jim dali málo, že chtějí každý 500 rupek. Toto mi také připadalo jako drzé chování, tak jsem mu taktně vysvětlil, že členové výpravy ví kolik mají dát, ale já s tím nic neudělám. Pak mi řidič říkal, že rybáři jsou dost často neurvalí a dokonce zažil, že po autobusu házeli kamení.

Odsud jsme se vrátili do Galle, kde nás čekala prohlídka starého města – Fort, neboli pevnost. Toto je od roku 1988 zahrnuto na seznam světového dědictví organizace UNESCO. Je jako většina podobných měst obehnána hradbami. Docela jsem byl překvapený, že za bránu starého města mohou vjíždět autobusy. Tuk tuků tam bylo snad milion, ty jsou malé. Město na pohlednici vypadá malebnější než ve skutečnosti je. Ne že by se mi nelíbilo, ale měl jsem představu, že to bude něco jako např. Alghero na Sardinii. Orientační a záchytný bod je maják na straně jedné a hodinová věž na straně druhé. Z autobusu jsme vystoupili u majáku a sraz byl domluvený za 45 minut právě u hodinové věže. Maják se stále funkční, je od něj krásná vyhlídka na přístav a v dálce na bělostnou Pagodu míru. Nedaleko majáku stojí zvláštní budova. Připomíná portugalský barokní kostel, ale ve skutečnosti je mešitou Merran Jumma! Nakoukli jsme dovnitř, já i Terezka. Na ostatní členy, respektive členky výpravy vystartoval místní domorodec, že dovnitř ženy nesmějí. Bylo to divné, protože všude kde jsem byl, neměly ženy (rozuměj turistky) zakázaný vstup. Vím, že v mešitě mají vyhrazené své místo pro modlení. Její vzhled je jasný, protože byla postavena na místě bývalé portugalské katedrály. Portugalci, následně Holanďané a ve finále Britové ovládali město.

Bylo skoro poledne, typická doba na prohlídku památek, proto naše kroky vedly stínem, Nejdříve po Baan Street, s odbočkou vlevo, světe div se, žádný ze členů výpravy za námi nešel, jak to obvykle bývá. Zde se dalo stínem pokračovat po Church street. Hned zkraje jsme dokoupili pohlednice – letecký snímek Galle a navštívili nedaleké dva kostely – Kostel Všech svatých a Kostel holandských reformátorů, ve kterém jsou umístěny na podlaze náhrobní desky holandských a britských kolonizátorů. Okolo Národního muzea a polorozpadlého New Oriental Hotel, který je v přestavbě jsme se pomalu vrátili k Hodinové věži. Opět byla postavena na popud pedantních Britů a je z ní krásný výhled do okolí – stojí totiž u Měsíční bašty, vlevo je Sluneční a vpravo Hvězdná, rozhlédnout se můžete jak na staré město, tak na nové s kriketovým hřištěm. Fort obklopuje několik dalších bašt, z nichž jedna stále slouží svému militantnímu účelu. Nelze okolo ní projít, je nutno sejít na silnici.

Splavení členové výpravy se dostavili v určený čas na místo, kde nás naložil autobus a vydali jsme se na cestu zpět do hotelu. Nejdříve tedy už s výše zmíněnou zastávkou v Tsunami Photo Museum a následně v Ambalangodě v Muzeu masek. Toto jsem původně myslel, že ani nestihneme, dnešní program byl skutečně nabitý, ale řidič jel jak drak, tak se stíhalo vše. Městečko je centrem výroby démonických masek, které byly původně vyráběny pro tanečníky divadla kólam a dalších srílanských tanců. Navštívené muzeum je Ariyapala and Sons Mask Museum – vstupné dobrovolné, spíše si zde kupte pěknou masku. V přízemí jsou dva sálky věnované maskám kólam a léčitelskému tanci Sanni Yakuma. V patře je obchod se snad největším výběrem masek na ostrově za vcelku přijatelné ceny. Mimo masky se zde prodávají i překrásné loutky, které hrají hlavní role v místních mystických představeních. Tanci s maskami se věnuje i místní nedaleká škola Bandu Wijesurya School of Dance. Členové výpravy se tvářili nejdříve, jako že zde nechtějí zastavovat. Následně se spustila nákupní horečka, které snad podlehl každý. My jsme si koupili malého gekona na stěnu. Dostal jsem na něj jako průvodce dobrou cenu.

Do hotelu jsme se vrátili kolem druhé hodiny, a tak všichni členové výpravy, vyhladovělí putováním, hned směřovali do restaurace na oběd. Na odpoledne jsem se snažil doporučit výlet do Bentoty tuk tukem, že pomůžu zamluvit, ale nikdo neměl zájem. Asi toho pocení ve městě měli dneska už dost.

I my jsme dnešní odpoledne strávili relaxací. Sedíme na terase, v dálce bouří Indický oceán odpočíváme před zítřejší cestou do Colomba a následně domů. Píšu – bouří Indický oceán – myslím si, že po dnešním průjezdu Hikkaduwou a návštěvou muzea má k tomuto živlu každý respekt. Večer se musíme sbalit, přeskládat kufry, abychom měli k dispozici vše co budeme na zítřejší osprchování potřebovat a nemuseli je celé rozbalovat.

FOTOGALERIE

Pátek 2. dubna 2010
Ahungalla - Colombo
Poslední ráno u moře nás doprovází déšť. Zničehonic se z nebe spustil opět pravý tropický lijavec. Ještě že jsme nebyli v autobuse, kde by zase začalo téct. Jak ale rychle déšť přišel, tak zase rychle odešel. Než jsme šli na snídani, tak už pomalu vykukovalo sluníčko. Na teplotu déšť vliv samozřejmě neměl, spíše naopak. Při každém zapršení se ještě zvýšila vlhkost.

Dnešní program už je spíše takovým zakončením celého putování a nese se v duchu zítřejšího odletu. Před snídaní jsme vystrčili ven kufry, zabalené dle mých pokynů, aby jeden zůstal v autě a druhý jsme si vzali na pokoj v hotelu v Colombu. Večer jsem si ještě ověřoval, jestli je budou hoteloví pikolíci svážet a byl jsem utvrzen, že ano. Po návratu ze snídaně zde však kufry stále byly a široko daleko jsem neviděl nikoho s vozíkem. Proto jsme si je s Terezkou vzali sami. A jak jsme později viděli, více členů výpravy zvolilo tuto variantu. A ejhle, proti nám z výtahu se vyřítil pikolík, že jako kufry bude sbírat – 10 minut před odjezdem. Samozřejmě nebylo reálné, aby to zvládli. Když sjel za chvíli dolů, tak měl na vozíku dva kufry a zase odjel, zase dva kufry … nevím, jak dlouho by to svážel. Následně asi pochopil, že dělá kravinu a už jich vozili víc.

Hotelový účet jsme vyrovnali už včera večer, stejně jako ostatní členové výpravy, abychom se dneska nezdržovali. Vše se stejně záležitostí s kuframa protáhlo, a tak jsme odjížděli s 20 minutovým zpožděním. Dnes nás naštěstí nic časově nehoní.

První zastávka byla asi po 10 km ve vesnici Kaggoda na želví záchranné stanici. Platí se zde vstupné 200 rupek, ale na lístku je uvedeno, že tímto zachráníte 50 želvích vajec. Ujal se nás zde průvodce a podal vyčerpávající informace. Stanice funguje cca 30 let a za tu dobu odchovali 3,5 milionu malých želv. Vejce kladou divoké želvy na místní pláži, 50 cm hluboko. A právě tyto vejce místní ochranáři sbírají a přemisťují do sítěmi chráněných líhní. Malé želvičky se rodí asi za měsíc. Jsou jako jednodenní umístěny do jedné nádrže (zde nedostávají ještě žádné jídlo), poté jako dvou či třídenní už jsou v nádrži jiné a zde mohou být krmeny. Také se jim během této doby zacelí pupečník a ztvrdne krunýř. Po těchto 3 dnech jsou v noci vypouštěny do moře. Všechny želvičky jsou okroužkované, aby se mohla sledovat jejich schopnost přežít. Ve volné přírodě by nepřežila téměř žádná. Díky práci záchranářů je úspěšnost živě narozených želviček cca 90% a jejich schopnost následně přežít 30%, což je obrovské číslo, vezmete-li v potaz velké množství predátorů a tím největším je také člověk – želví vejce jsou sbírána a poté prodávána (nelegálně) jako lahůdka. Proto stanice od rybářů vejce i vykupuje. Za 100 vajec dostanou rybáři cca 1500 rupií.

Návštěvníci se mohou s maličkými želvičkami vyfotit, vylovit si je z nádrže. Želvičky byly strašně krásné. Jen škoda, že jsou mořské – těžko bychom jim doma připravovali přesně vodu, na kterou jsou zvyklé. Mimo malé želvičky a líheň zde mají i želví nemocnici, kde jsou zraněné či zmrzačené želvy. Ty první po vyléčení pouští zpět do moře a ty druhé zde zůstávají už navždy. Také zde mají jednu zvláštnost – čtyřletou bílou želvu – albína. Tento by v přírodě nepřežil déle než několik dnů.

Rezervace je financována pouze ze vstupného a od dárců. Vláda zavedla sice program na ochranu želv, ale na provoz podobných rezervací se nějak nedostává peněz. Dalším zdrojem příjmů je obchod se suvenýry, tento zde byl otevřen po roce 2004, kdy zde udeřila tsunami.

Nyní jsme už bez přestávky pokračovali do Colomba. V autobuse, byť se zaplou klimatizací, bylo šílené vedro. Nejen já, ale i ostatní členové výpravy jsme byli z dnešního přesunu vyklepaní. Už je asi znát únava z toho neustálého přesouvání.

Do Colomba jsme dorazili před jednou hodinou, vyložili kufry, rozdělili se do 5ti pokojů, které byly zařízeny na večerní osprchování a šli na oběd. Tady už na nás čekala Hanka Sklenářová, se kterou bylo vše organizováno a její kolegyně Zuzana. Za chvíli se dostavil i Hančin manžel – Hetti. Naposledy jsme se viděli v roce 2003 na Maledivách, potom jen krátce v Praze. Mezitím byla Srí Lanka několikrát v plánu, ale jsem psal hned na začátku, bylo to zhaceno nejdříve tsunami, následně nepokoji na severu země. Bohužel jako u většiny těchto konfliktů víme u nás více než místní v dané zemi. S tím už jsem se setkal několikrát – naposledy při loňské výpravě do Turecka, kdy okolí Istanbulu postihly záplavy. U nás doma o tom věděli víc, než v samotném Turecku. Zprávy také byly tehdy zveličené do katastrofálních rozměrů.

V 15:00 hodin byla domluvena schůzka v nemocnici, která patřila dříve do sítě Apollo, nyní Srí Lankan Hospitals (vlastněna částečně státem a částečně soukromá). Zde nás provedli jednotlivými oddělením, lůžkovou částí (nejdražší jako apartmán za 130 USD a nejlevnější s několika lůžky společně za 15 USD). Zařízení ordinací a celé nemocnice bylo na velmi vysoké úrovni. Lze ho bez problémů srovnat s naším a v určitých oblastech ho ještě předčí. Na závěr byla malá prezentace o nemocnici, společné foto a výstup na heliport s krásným výhledem na Colombo. Myslím si, že si tuto prohlídku každý užil.

Posledním bodem dnešního programu byla návštěva známého obchodního domu Odel. Nejedná se o komplex podobný těm naším, ale o takový typický anglický obchoďák s malými pultíky. Nejsou zde jednotlivé krámky, ale vše dohromady. Na závěr většina členů výpravy skončila u piva. Obsluhující pán se divil a za chvíli mu došlo jak pivo, tak čisté sklenice. Asi zde neměl nikdy takovou návštěvnost.

Cestou do Odelu nás zastavil pohřeb – byl to průvod snad tisíce lidí. Všichni oblečení v bílém a rozradostnění, ne jako pohřby u nás. Každý druhý byl vybaven transparentem o Ježíšovi. Celou akcí navíc musel korigovat policista – vždy na křižovatce zastavil dopravu, prošel kousek průvodu, pak ji zase pustil a takto se střídali.

My jsme s Terezkou jeli do Odelu s Hankou, a tak bylo možno probrat kvalitu místního průvodce. Jak je vidno, nikde se tu o něm nezmiňuji. Při zařizování mi byl Hankou vychválen, jak je skvělý, jak si ho všichni chválí … Jmenuje se Jakub, ale většina členů výpravy o jeho kvalitách moc valného mínění neměla. Tak jsem to předal i Hance. Díky informacím, které jsem měl připravené včetně tlustého průvodce, jsem situaci zachraňoval já a snad se mi to dle reakcí členů výpravy podařilo. Na závěr jsme Jakubovi začali přezdívat Beroun. Proč? Vzpomněl jsem si na film „Vesničko má středisková“, kde Otík, když jedou pro písek do Berouna, řekne v Berouně „Beroun“ a to je celá jeho komunikace. Jakub při příjezdu do Colomba řekl „Colombo“ … nic víc. Jediným jeho plusem bylo to, že zorganizoval pro 8 členů výpravy výstup na Adam´s Peak, ale i tam to určitě musel vést některý z členů výpravy. Je zajímavé, že člověk žijící zde 9 měsíců a provázející menši či větší skupiny není schopný ani po tom, co jsme mu připravili témata k mluvení, sám o sobě třeba hodinu plynule mluvit. I přes mé připomínky a i připomínky ostatních členů výpravy se nic nezměnilo. Navíc když začal mluví do mikrofonu, tak členové výpravy nerozuměli, tehdy to nazvali, že „přechází ve výkladu do sinhálštiny“. Na závěr už se tomuto nepokrytě smáli.

V 7 hodin večer jsme ukončili návštěvu Odelu, telefonicky se rozloučili s Hankou a jeli zpět do hotelu. Zde nás čekaly dvě zpestření večerního programu. Když jsme v poledne dorazili, říkal jsem paní na recepci, jestli může nechat donést na pokoje 8 ručníků. Odkývala mi, že ano. Po návratu z Odelu zde ovšem nic nebylo. Tak jsem šel věc řešit na recepci. Tady nechápali, proč je na pokoji 8 lidí a že dle jejich nařízení můžou dát na pokoj pouze 4 ručníky. Jako by byl v hotelu nedostatek ručníků. A že zavolá manažerovi, ale že mi nic nemůžou slíbit. To mě dožral, protože když bych přišel na recepci po večeři, tak by se nic nezměnilo. Tady se do věci vložil Jakub, volal nějakému vrchnímu manažerovi a asi po 10 – 15 minutách, kdy pán z recepce neustále s někým volal, nám ručníky donesli.

Dalším zpestřením, byť menším, byl „dress code“ na večeři, tzn. pro pány dlouhé kalhoty. Prvně příchozím půjčili sarong, ale pro ostatní už neměli. Proto se pánové museli postupně jít převlíknout, včetně mne.

Po večeři jsme se ještě vydali s Terezkou do nedalekého nákupního centra Crescent pro nějaké pečivo a také pro speciální místní coldrex s názvem Samahan. Tento obsahuje pepř, zázvor a další bylinky a je prý nejúčinnější proti nachlazení. Koupili jsme malou krabičku, na víc už nám nezbyly peníze. No jsem zvědavý, jestli to bude fungovat. Toto nákupní centrum se nám, ale i většině členů výpravy líbilo více než celý Odel. Připomínalo centrum podobné u nás. Rovněž bylo větší než námi navštívené obchodní centrum.

Okolo desáté hodiny jsme se vypravili na pokoj osprchovat se. Zde už byli ostatní členové výpravy vysprchovaní a koukali na TV. My jsme se k nim po chvíli přidali a i maličko zdřímli. Nedalo se spát nijak moc, z hotelu jsme odjížděli přesně o půlnoci.

FOTOGALERIE

Sobota 3. dubna 2010
Colombo – Doha – Mnichov – Praha – Kvasice
Nevím, kam zařadit okamžiky odjezdu z hotelu – jestli je to ráno nebo ještě noc či večer? Každopádně to nebyla nijak příjemná hodina a každý by se už nejraději viděl doma. Škoda, že zatím nevymysleli nějaké zařízení, které by vás jednoduše transportovalo z místa na místo během okamžiku.

Cesta na letiště byla poslední možností zpocení se v autobuse či ve vlhkém srí lanském klimatu. Noc nijak na teplotě neubrala. Asi hodinovou cestu na letiště jsme všichni prodřímali a okolo jedné sem dorazili. Předal jsem Jakubovi malou finanční odměnu za jeho služby a také řidičům (znatelněji větší). Rozloučili jsme se a nechali se vtáhnout letištní mašinérií, která nás vyplivne dneska odpoledne v Praze. Přepážka nebyla otevřená a tak jsme ještě chvilku čekali. Mezitím jsme si za 10 USD nechali zabalit oba dva kufry, aby domů dorazily nepoškozené. Pánovi to na balení trvalo dlouho a folie se trhala. Za krátkou dobu otevřeli už i přepážku a my se mohli jít odbavit. Naštěstí kufry nevážili, nebo nijak jinak neřešili hmotnost. My máme dohromady 45 kg, což je mírná nadváha. Palubenky do Doha nám dali vedle sebe. Navíc letadlo bylo malé a na my seděli sami dva na trojce. Ani nevím, kdy jsme vystartovali, jen si pamatuji, že mě budila letuška, jestli chceme snídani. Není se čemu divit, toto je probdělá noc …

Do Doha jsme přiletěli na čas, ale v tranzitní hale nás uvítala obrovská fronta, snad určitě stovky lidí z několika letadel lidí. Nejdříve jsem byl optimistou, že to stihneme krásně, potom jsem začal být trochu stresovaný, že let v 8:10 nemáme šanci stihnout. Vše dobře dopadlo, ale i zde byl jeden stres. Nevšimli jsme si, že nemáme místa vedle sebe. Zkusil jsem to domluvit ještě u vstupu do letadla, ale paní nám řekla, že je plno, že to nemá jak udělat. Tak jsem zvolil poslední variantu, přímo se zeptat, jestli některý z členů výpravy nesedí vedle, že bychom místo vyměnili. A toto vyšlo!

Odstartovali jsme s 20 minutovým zpožděním, ale nevypadá to zatím, že bychom toto dohnali. V Mnichově si totiž musíme udělat nové palubenky. Šťastní to cestovatelé letící z Vídně. Budou tam ve 13:30 a mají palubenky až do finální destinace … Za dvě hodiny přistaneme v Mnichově, to už jsme jednou nohou skoro doma. Pak už jen Praha, vyzvednout auto a poslední přesun ...

Přistání i vyřízení palubenek bylo v pohodě. Z mnichovského letiště jsem měl trošku strach, protože mi před pár lety připadalo takové zmatené. Tentokrát už ne. Letadélko „káně“ – nějaké Avro, nás zdárně dovezlo až do Prahy. Zbylá cesta autem také díky sobotní dálnici odsýpala. Domů jsme dorazili po 24 hodinách od počátku putování v Colombu – ve 20:30 hod, unavení a rádi, že jsme doma.

--- Zpět nahoru ---