ATHÉNY

(trasa zaznamenána na základě dat z GPS loggeru Holux M241)

• 7. dubna - středa - FOTOGALERIE

• 8. dubna - čtvrtek - FOTOGALERIE

• 9. dubna - pátek - FOTOGALERIE

• 10. dubna - sobota - FOTOGALERIE

• 11. dubna - neděle

Středa 7. dubna 2010

Kvasice – Praha – Athény
 

V sobotu jsme se vrátili ze Srí Lanky … já si při plánování letošních „expedicí“ neuvědomil, že téměř okamžitě po návratu mne čekají Athény. Příště si budu muset lépe pročíst kalendář, aby nedocházelo k podobným zádrhelům. Naštěstí pro Athény jsem měl vše již připravené dopředu, jen bylo třeba vytisknout letenky.

Řeckou metropoli Athény jsme plánovali navštívit už v loňském roce, nesešlo se ovšem dostatek zájemců a proto byly tyto zrušeny. Odvážil jsem se je zahrnout opětovně do nabídky pro letošní rok, opět s výsledkem nejistým. Naštěstí se sešel dostatek zájemců, abychom mohli akci uskutečnit. Bylo by škoda vše podruhé rušit. Jestli si dobře vzpomínám, tak podobně to bylo i s Norskem v roce 2007. Poprvé jen pár zájemců a ve druhém kole skoro 30 členů výpravy. Ale zase pěkně popořádku.

Původně byl odlet do Athén plánován z Vídně. Bohužel však letecká společnost změnila své letové řády a tak se nebylo možno už trefit do zvoleného datumu. Proto bylo vše přesunuto do Prahy a zvolen národní přepravce – ČSA. Naštěstí let je přímý, bez přestupů a čekání, než jak tomu bylo na Srí Lanku. Možná i tato změna přispěla k navýšení členů výpravy. Nevím proč máme zakořeněné, že odlétat odkudkoliv než z Prahy je na úkor času či penězům. Bohužel nebo spíše bohudík toto není zcela pravda. Lety z Vídně jsou levnější a při přestupech jsou s menším čekáním.

Naštěstí dnešní odlet byl v 11:35, sraz na letišti v 9:30. Bylo tak možno využít prvního vlakového spoje do Prahy. Terezka mne odvezla na nádraží v Otrokovicích, kde jsem nasedl na vlak jedoucí do Přerova. Lístek jsem kupoval už včera, abych se ráno nezdržoval. Když jsme přijeli na nádraží, tak na ceduli svítil ovšem nápis, že cílová stanice vlaku je Přerov. To se mi zdálo nějaké divné. Naštěstí to bylo tak, že vlaku v Přerově přidali vagony a přejmenovali ho. Tím se vše vysvětlilo. Já s tímto vlakem pokračoval do Olomouce a následně přesednul na Pendolino, které mělo příjezd do Prahy o 45 minut dříve než klasický rychlík. Po cestě jsem zažíval trochu stresu. Rychlík už v Přerově měl 5 minut zpoždění a díky posunování, přidávání vagonů a následné policejní prohlídce vlaku jsme ještě nějakou tu minutku získali. Vyjeli jsme už s 10ti minutým zpožděním. Já měl v Olomouci na přestup čas 15 minut, takto tedy zkrácených na minut pět … Už před Olomoucí jsem stál v uličce připravený na rychlý přestup. Byl tady i průvodčí a ten mne uklidnil, že Pendolino přijíždí na nádraží až tento rychlík odjede. Naštěstí bylo napsáno na ceduli hned z protější strany nástupiště a ještě tu nic nestálo. Stihl jsem ho v pohodě, našel svůj vagon, sedadlo a užíval si komfortu za 200,-, což je příplatek za místenku na tento vlak. Kdo s ním jel ví, že tu nejsou kupéčka a celkově je zde prostor menší. Tím, že nebylo vidět ven se mi jízda zpočátku moc nelíbila. Až se rozednilo, tak to bylo lepší. Cestu jsem si zpestřil nákupem kávy a vody ke koláčkům a následnou četbou průvodce Athénami.

Jediná zastávka na trase vlaku je v Pardubicích, potom už Praha. Po cestě jsem se v brožurce dozvěděl, že z Hlavního nádraží jezdí na letiště tzv. Airport Express – autobus. Vzpomínám si, že kdysi mi o této službě kdosi říkal. Ale já neměl koupený lístek až na letiště, tak sem si říkal, že tím asi nebudu moci jet. Pendolino v Praze zastavuje zcela odlišně než klasický rychlík, jakoby ve druhém patře – podchodem se nikam nedostanete. Jediný východ je přes Faustovu kavárnu přímo k zmíněnému autobusu nebo po schodech dolů. Jelikož můj kufr vážil díky přibalenému tour guide systému asi 100 kilo, rozhodl jsem se zkusit autobus. Buď to vyjde nebo ne. Pán přede mnou si kupoval také lístek u řidiče za hotové, tak to bylo v pohodě. Za 50 Kč Vás autobus odveze z Hlavního nádraží až na letiště, se zastávkou v Dejvicích. Je to super, že se nemusí do metra a pak na bus. Na letišti jsem byl chvilku po 8 hodině. Spousta času přede mnou. Co s ním? Strávil jsem ho v restauraci koukáním do internetu a čtením mailů. Na přepážku pro odbavení jsem šel kolem 9 a než jsem stačil vše vybalit, už tu byla první členka výpravy. Do domluveného času už byli odbaveni téměř všichni. Následní opozdilci se také v krátkosti dostavili.

Jelikož náš let je s ČSA, máme zabalení kufru zadarmo. Někteří aktivní členové výpravy už si kufr nechali zabalit dopředu. Nu což, stálo je to 90 Kč za kousek. Kdyby počkali, pošetřili by. Stejně tak jako na Srí Lanku, nejdříve je třeba si u kiosku vystavit palubenku a poté se s ní následně odebrat na přepážku. Stále mi uniká smysl této dvojí práce. Člověk na přepážce stejně musí odbavit kufr a kiosek Vám ne vždy dá místa vedel sebe, proto následně ještě vystavuje novou palubenku.

U rentgenu mi dneska nezkoumali olověný sáček s kinofilmem. Už jej raději vytahuji z baťohu a dávám vedle notebooku. Toto jim asi nevadí. Nevím, jestli tam něco vidí nebo ne. Spíše ne. Doufám, že všechny filmy, jak ze Srí Lanky, tak i tento přežije. Srílanské jsem kvůli časové tísni nestihl vyvolat. Jakmile přijedu domů bude filmová smršť. Strašně se těším, až budeme nedočkáním rozbalovat vývojnici, jak to teda vypadá. A co víc … následně dělat fotky. Už z doby před Srí Lankou mám vyvolaný jeden film, tak to budou celkem 3, možná i 4 filmy (jestli zde vyfotím celý).

Let byl cca 2.5 hodinový, celkem klidný. Dostali jsme sýrový sendvič. Vedle sedící členka výpravy jej asi nemusí, tak jsem dostal jeden extra. Koláče k snídani jsem snědl už dávno, perníky v baťohu před nástupem do letadla, a tak mi dvojnásobný sendvič k obědu bodl. Vše se zalilo kalíškem vína (nic moc). Dneska jsme vstávali ve 3 hodiny a tento spánkový deficit byl znát už ve vlaku. Chvilku mi padala hlava, ale nebyl to žádný komfort. Proto sem začal řádně studovat průvodce po Athénách, abych byl více v obraze a připraven na případné otázky.

Do Athén jsme dorazili asi 10 minut před plánovaným přistáním. Terezka už vše sledovala na stránkách athénského letiště. Kufry dorazily sice s malým zpožděním a vzrůšem, kdy už všichni měli zavazadla jen dva členové výpravy ne … byl to řádný napnelismus, ale nakonec i tyto dva vyjely. Skutečně jako poslední. Teď najít doprovod a bus. Vyjdem ven a nikoho nevidím. Naštěstí jsme se po zavolání potkali. Stál kousek bokem. Uf, uf … Autobus čekal venku, nebylo třeba nikam volat. Na 20 osob je Neoplan docela velký. Každý může sedět u okna. Jsem zvědavý, jestli budeme mít stejný i zítra a další dny. Náš řidič se jmenuje Janis – Jan a asi za 40 minut nás dovezl do hotelu. Dle informací Georgise (pán, co nás čekal na letišti) by s námi měl Janis jezdit celou dobu. Cestu z letiště do hotelu jsem vyplnil informacemi ohledně tour guide systému, Athén, života apod. Prostě vše co jsem si vzpomněl.

Hotel Titania leží v centru města – nedaleko Parlamentu a všech důležitých památek. Má skvělou pozici. Doufám, že to všichni členové výpravy řádně ocení. Výhodou Athén je, že se téměř všude dá dostat pěšky. Trošku mi město stylem a rozložením připomíná Lisabon. Ten je také takový malý, komorní. Ubytování proběhlo velmi rychle. Dopředu jsem poslal už kopie pasů, čísla, datumy narození a všechny údaje. Členům výpravy jsem rozdal mapy, kterou jsou zdarma na recepci a tak hned do nich všichni koukali. Toto je skvělé, když má hotel alespoň nějaké reklamní mapy, hned je jiná nálada.

Dnešní odpoledne je volné, bez programu. Já si rychle odskočil na pokoj, vyložil z batohu vše nepotřebné, vzal oba foťáky a hurá do města. Teda jen tak zkraje. Říkal sem si, že se kouknu k Parlamentu a do zahrad. Hotel leží ve čtvrti Omonia. Cestou k Parlamentu jsem prošel kolem Národní knihovny,  Kulturního centra, Numismatického muzea a dalších krásných budov. Parlament je na náměstí Syntagma. Když jsem procházel tímto náměstím, oslovil mě nějaký domorodec odkud jsem, jak dlouho tu jsem … podobně jako na Srí Lance. A že má kousek odtud  bar, že jestli nezajdu na pivo. Měl jsem ho, já hlupák, poslat hned do háje. Namísto toho jsem se nechal začátečnicky ukecat a šel s ním. Povídal o Athénách a že bar je nedaleko Plaky (další athénské čtvrti). Bar nebyl špatný, ale pivo mi přinesli v plechovce. Kromě mne, číšníka, domorodce a nějaký dvou ťamanek – očividně kurev, tu nikdo nebyl. Až když se jedna z nich snažila se mnou konverzovat mi docvaklo. A honem pryč! Cena piva 10 EUR je bratru příliš (plechovka 0,33), ale už bylo otevřené. Na mou poznámku, že je nějaké drahé číšník reagoval, že zde je všechno drahé. Teď bych si nejraději nafackoval, jakou jsem to udělal začátečnickou chybu. A to jsem přitom o tom mluvil nedávno na Srí Lance. Asi mě nenapadlo, že podobné finty se používají i tady. Dovoluji si podotknout, že za těch 10 EUR to byl pouhý hlt piva. Zhořklo mi v puse a rozhodilo tak, že jsem se musel v mapě dost dlouho hledat. Zítra na to musím upozornit členy výpravy!

Když jsem se „našel“ dorazil jsem k Hadriánovu oblouku a nedalekému Chrámu Dia Olympského neboli Olympeion. Tento je největším chrámem v Řecku a jeho stavba trvala 700 let. Dochovalo se 15 z původních 104 mohutných (17 metrů vysokých) koryntských sloupů, ten šestnáctý, padlý, má na svědomí bouře z roku 1852. Chrám se začal stavět v 6. století př. n. l. na místě původního a menšího chrámu zasvěceného Diovi Olympskému. Kvůli nedostatku financí byla stavba přerušována a dokončil ji až Hadrián v roce 131 n.l.

Kolem areálu Athénského tenisového klubu jsem se dostal dále k Panathénajskému stadionu pod pahorkem Ardettos, kde se konaly první moderní olympijské hry v roce 1896. Původně zde stál stadion ze 4. století př.n.l. Konaly se zde sportovní soutěže, které byly součástí panathénajských slavností. Římané zde pořádali gladiátorské zápasy. Poslední přestavba stadionu proběhla v roce 2004 kvůli olympijským hrám. Dnes se mu říká Kalimarmaron (Krásný mramor).

Mým poslední dnešním cílem byl První athénský hřbitov. Dalo mi trošku zabrat najít vstup, ale toto úsilí stálo za to. Jako asi každý hřbitov, je i tento oázou klidu ve městě, kde nenajdete mnoho nezastavěného prostoru. Park starého hřbitova je krásně udržovaný. Místní náhrobky jsou uměleckými díly sochařů 19. století. Je zde i mauzoleum archeologa Schliemana, které by mělo být vyzdobeno výjevy z trojské války. Nenašel jsem. Mapa hřbitova člověku nic neřekne …

Městu dominuje jeden z pahorků – Lykavittos. Opět, jak jsem psal výše, je zde podobnost s Lisabonem – město se rozkládá i je lemováno pahorky. Ze shora je prý překrásný výhled na město. Dá se tam vyjít pěšky či za 5 EUR vyjet lanovkou. Díky události, která se mi stala, jsem byl natolik rozhozený, že jsem ztratil chuť tam dneska vystoupat, ale zítra je to mým cílem.

Cestu zpět jsem si zkrátil kolem paláce Zappion a Národními zahradami. Podařilo se mi přijít k Parlamentu v celou hodinu, kdy se zrovna střídaly stráže. Bylo zajímavé je pozorovat, jak si podupkápavají ve svých „bačkorách“ - rozuměj obuvi s bambulí. Na závěr je přihlížející vojenská hlídka upravila a stráž stála nehnutě jako ta v Praze.

Začínal se ozývat hlad – nejjistější bylo zvolit nedaleký McDonalds a také nejlevnější. Cestou do hotelu jsem si ještě chtěl koupit někde pivo. Ale ne v baru! Před hotelem byla trafika, kde prodávali řecký Mythos – plechovka za 1,2 EUR. Trošku jiná cena, že?

Po krásném telefonátu s mou drahou polovičkou, Terezkou, jsem stáhl fotky do počítače. Promazal dvojité či rozmazané a vybral některé, které pošlu zítra ráno s tímto zápiskem. Když jsem Terezce poslal MMS Národní knihovny, ani sem si neuvědomil, že je zde vše zelené – stromy, tráva … Doufám, že i u nás se ta příroda brzy probudí!

FOTOGALERIE

Čtvrtek 8. dubna 2010

Athény

O pár řádků nahoru píšu o probuzení přírody, ale já měl dnes také problém se vstáváním. Večer jsem padl do postele jak zabitý, ten spánkový deficit se musel nutně projevit. Zdál se mi tu zajímavý sen, že jezdím na motorce a bez přilby. To bylo asi dáno tím počtem místních mopedů a motorek, jejichž řidiči nejezdí zrovna dvakrát dle předpisů a o přilbě ani nemluvě. Budík byl nastavený na 6:30, ale po jeho zazvonění sem ho posunul na 7 hodin. I tak to bylo brzo, ale chtěl jsem ještě před snídaní poslat Terezce zápisek a fotky. V těch 7 sem se konečně vyhrabal z postele, oblíkl a šel s notebookem dolů do recepce, kde mělo být wifi zadarmo. Pravda, počítač našel spoustu sítí, ale po jejich zvolení Vás všechny přesměrovaly na přihlašovací stránku s heslem. Šel sem se tedy zeptat do recepce, je-li zde wifi zdarma. Odpověď byla záporná a navíc informace o ceně více než odporná – za 30 minut chtějí vydřiduši 8 EUR. Díky tomu, že je Řecko v EU, je možno využít speciální cenu za datové přenosy, kdy se na 8 EUR za všechny poslané zápisky nikdy nedostanu. Proto jsem poslal vše přes mobil. Teda mimo fotek. To by bylo datově náročné.

Zápis ze včerejška byl poslaný, tak honem na snídaní, aby mi to tam všechno nesnědli. Výběr byl veliký. Ve srovnání se Srí Lankou měli i krásný salám a sýry. Hned bylo jasné co si dám. Na závěr jsem vše osladil pár koláčky. Členové výpravy se pomaloučku scházeli. Chvíli jsem seděl ještě u kafe, kdyby někdo něco potřeboval, ale nevypadalo to tak. Tím líp.

Dnešní program začínal  9 hodin – prohlídka města včetně Akropole. Autobus byl před hotelem už před devátou, jen paní průvodkyně zatím nikde. U recepce seděla nějaká osoba, která by mohla být tou dotyčnou, ale jak se později ukázalo, tak nebyla. V 9 hodin průvodkyně dofrčela … a mluvila krásně česky. Tak mi spadl kámen ze srdce, hned dvakrát. Všichni členové výpravy už seděli v buse, mohlo se tedy vyrazit. Paní průvodkyně – jmenuje se Voula Papadopoulou se chopila mikrofonu a mluvila, mluvila a mluvila, tak jak to má být. První část prohlídky hlavního města byla spíše z autobusu s krátkými zastávkami. Trasa vedla na náměstní Omonia, poté Syntagma se zastávkou u Parlamentu, kolem Národní knihovny, Kulturního centra, Univerzity. Také jsme se dozvěděli, že současné Muzeum numismatiky je bývalý Schliemanův dům, který věnovala Athénám jeho manželka Sofie. Dále kolem Národních zahrad s Byronovou sochou na rohu, chrámu Dia Olympského, paláce Zappio a se zastávkou u Panathénajského stadionu. Nedaleko Hadriánovy brány (oblouku) jsme vystoupili z autobusu, já nainstaloval průvodkyni vysílačku, a pokračovali v prohlídce pěšky.

Nyní byla před námi perla dnešního programu – staré město – Akropole. Já o tomto místu neměl žádné představy. Jen si vzpomínám, že rodiče v roce 1997 byli v Řecku a do Athén měli výlet. Musím se jich zeptat, jak na ně město působilo. Doma je někde videokazeta, kterou na dovolené a také v Athénách natočili, včetně Akropole. Moc si z toho ale nepamatuju. Po Dionýsově ulici jsme se dostali ke vstupní bráně, kde průvodkyně koupila lístky. Je to chytrý systém kombinovaných vstupenek, kdy se postupně odtrhávají jednotlivé vstupy. Lístek platí sem do Akropole (2 kousky utržené), pak do chrámu Dia Olympského, na Agoru (řeckou i římskou) a Kerameikos. Navíc platí 4 dny, takže není nutno vše zvládnout v jednom dni. Jeden ze vstupů na Akropoli je u Dionýsova divadla. Zde jsme se zastavili a průvodkyně dlouze povídala o tomto místě. V 6. století př.n.l. zde vzniklo první dřevěné divadlo, kde se konaly oslavy na počest boha Dionýsa a kde se poprvé uváděly hry slavných antických dramatiků. Ve 3. století př.n.l. bylo dřevěné divadlo nahrazeno kamennou budovou s kapacitou 17 000 míst v 64 řadách, do dnešních dní se dochovalo pouze 20. Uprostřed stojí Dionýsův oltář a přední sedadla jsou jakoby komfortnější – mají opěradla a na každém z nich je vyryto jméno majitele.

Stezka návštěvníky dále zavede k Herodotovému odeonu s krásným výhledem na nedaleký vršek Filopappos odkud Benátčané za nadvlády Turků ostřelovali Akropoli. Turkové na Akropoli měli muniční sklad.

Samotná Akropole se nad městem tyčí jako jeho symbol – chrám Parthenon, stojící na nejvyšším místě pahorku. Snad není místa, odkud by nebyl vidět. Samotný pahorek už má dlouhou historii osídlení, sahá až do neolitu. Nejstarší chrámy zasvěcené patronce města Athéně zničili už Peršané a tehdy si obyvatelé řekli, že nebudou nic opravovat, ale že vše postaví znovu. Samotný Parthenon, největší dokončený dórský chrám na řecké pevnině, byl dostavěn v roce 438 př. n. l. a zasvěcen během svátku Velkých panathenají.

Chrámy na vrcholku se během období měnily na kostely, mešity, vojenské budovy apod. Největší neštěstí přišlo v roce 1687 za zmíněného ostřelování Benátčany a následného zasažení tureckého muničního skladu. Exploze a požár vážně poškodily okolní památky.

Prohlídka a výklad zde byl důkladný, tuším, že jsme zde strávili více než dvě hodiny. Sestup byl na druhu stranu než kterou jsme přišli. Ještě nedaleko od Akropole leží pahorek Areopagus. Výstup sem vede buďto po nových železných schodech nebo po velmi kluzkých, sešlapaných schodech. I celá skála je velmi kluzká a návštěvník si musí dávat pozor, aby zde neuklouzl. V minulosti zde zasedal nejvyšší athénský soud.

Malebnými uličkami Anafiotiky, připomínají spíše řecké ostrovní uličky než hlavní město, nás cesta zavedla k Římské agoře. Nedaleko ještě leží Agora řecká, kterou jsme viděli krásně z Akropole. K řecké se ještě dostanu. Ta římská je samozřejmě mladší a sem se přesunulo centrum dění veřejného života. Lokalita je vykopána jen částečně. Návštěvníci zde mohou vidět základy několika budov, včetně veřejných záchodů z 1. st. se  68 sedátky. V areálu jsou dvě zvláštnosti – první je mešita Fethie Tzami – jedna z mála dochovaných památek na tureckou nadvládu. Kousek od ní stojí Věž větrů, která je o něco starší než agora samotná. Je to osmihranná stavba postavená v letech 150 – 125 př. n.l. astronomem Andronikosem. Jedná se vlastně o sluneční hodiny, větrnou korouhev, vodní hodiny a kompas zároveň. Výzdobou jsou reliéfy větrů samotných. Věž sloužila i jako kostel a za turecké nadvlády dervišům.

Nedaleko od náměstí Monastiraki se s námi průvodkyně rozloučila a náš společný program skončil. Členové výpravy se rozešli každý svým směrem a i já zůstal ve městě. Propletl jsem se zástupy turistů na náměstí a také mezi černými prodejci kabelek, brýlí a hodinek – podobně jako v Římě. Zanedlouho jsem stál u Řecké agory. Zvažoval jsem, zda ji navštívit či nikoliv. Výhodou či nevýhodou, jak se to vezme, místních památek/vykopávek je ta skutečnost, že všechny leží cca 5 – 6 metrů pod úrovní současného terénu a tak na ně krásně vidíte zezhora a není nutno je vůbec navštívit. I já tomu tak učinil a raději v nedaleké uličce koupil pohledy a magnetku na ledničkovou sbírku. Řeckou agoru jsem měl při tom neustále jako na dlani. V restauraci jsem si taky koupil pita gyros, dobrý pravý řecký. Bohužel jsem se při jeho konzumaci trochu pokydal a na kalhotách zůstal docela viditelný mastný flek. Nu což, přeci se kvůli tomu nevrátím do hotelu, že? Pokračoval jsem po ulici Ermou, kolem dalšího archeologického areálu Kerameikos až do Gazi.

Myslím si, že když člověk v Athénách kopne do země, tak musí pokaždé zákonitě něco najít. Asi není jednoduché postavit nový dům na nezastavěném pozemku. Usuzuji dle velkého množství oplocených vykopávek – jedny třeba hned vedle kolejí vlaku. Ale zpět k mému putování. Kerameikos je největší a nejlépe dochovanou nekropolí z klasického období. Svůj název získalo podle hrnčířských dílen, které kdysi vzkvétaly v jeho sousedství. Pohřbívalo se zde od roku 3000 př.n.l. až do 6. století n.l. Většinou se jedná o hroby athénské elity. Mimo hroby zde jsou pozůstatky mohutné Dipylské brány, kterou procházelo panathenajské procesí a přes řeckou agoru stoupalo na Akropoli. Při vykopávkách bylo nazeleno více než 7000 ostrak (keramických střepů), na něž athénští občané zapisovali jména nežádoucích politiků (ostrakismos). Ještě je třeba zmínit Themistoklovy hrady, jejichž nejdelší a nejzachovalejší část je právě na Kerameikosu. Tyto jsou z roku 479 př.n.l. a v délce 6.5 km kdysi chránily celé město. Hradby byly zpevněny věžemi a procházelo jimi 15 bran.

Mým cílem v této časti města byl tzv. Technopolis, neboli Gazi – zrekonstruovaný areál bývalé athénské plynárny z roku 1862. Nyní místo slouží jako kulturní centrum – pořádají se zde výstavy, koncerty apod.

Ještě jsem zcela opomenul bleší trh v Monastiraki. Začíná na stejnojmenném náměstí a pokračuje směrem k Technopolis. Zkraje jsou spíše běžné obchody s oblečením a až po chvíli začíná to pravé „haraburdí“. Docela jsem se divil, že i ve všední den zde jsou prodejci. Bleší trhy se totiž konají v neděli od 6ti hodin. Je zvláštní, že všude na světě jsou blešáky v neděli dopoledne – u nás tomu tak je, v Římě a i zde. Asi nějaké nepsané pravidlo či co. Mě zde zaujal stolek s „fotovybavením“ pán ze nabízel měchové fotoaparáty. Jeden vypadal podobně jako ten co mám už ve vitrínce. V neděli ráno sem chci vyrazit a nasát atmosféru toho pravého blešáku. Snad se mi bude chtít vstávat.

Čas pokročil, nožky začly bolet a tak sem se vydal zpět do hotelu. Šel jsem jinou cestou a udělal zastávku na městské tržnici. Doporučuji navštívit. Masná část není nic moc. Lepší je navštívit rybí tržnici. Musíte se trošku obrnit proti zápachu z ryb, ale nabídka je zde velmi široká. Mne nejvíce zaujaly krevety o velikosti mé dlaně! Myslel jsem si, že královské krevety, které prodávají v makru, jsou největší … chyba lávky! Ryby sem zde nekoupil, zato krásné řecké fíky a obrovský kus chalvy.

A jsem zpět v hotelu. „Vypral“ jsem si flek z kalhot, trošku spočinul a po čtvrté hodině vyrazil směrem k pahorku Lykavittos, který je také odevšad vidět a dokresluje snad každou fotku Athén. Nebylo v mých silách se sem vypravit pěšky, vzal sem zavděk lanovkou. I když finální stoupání z hlavní ulice nahoru k lanovce dá člověku také pěkně zabrat. Jízdenka trošku podražila. Průvodce uváděl 5 EUR za zpáteční, dneska to bylo za 6.50. Nahoru jezdí lanovka podobná té jako na Petřín, tzn. že se navzájem vytahují. Po cestě není nic vidět – celá trasa je vyhloubena ve skále. Jediné co vidíte je vzdalující se světlo na konci tunelu … divné co? Stojí ale za to, se nahoru vydat – ať už pěšky nebo lanovkou. Výhled na město je odsud skutečně jedinečný! Nahoře je restaurace a vystoupáte-li po klouzavém mramoru ještě výše, tak můžete navštívit krásný řecký kostelík Agios Georgios. Chtěl sem tu zapálit svíčku. Už, už sem hodil ofěru do kasičky, ale najednou dovnitř přišel pán, který to tu hlídá a zapálené svíčky začal sfoukávat a vyhazoval je do koše. Docela sem jeho počínání nepochopil. Tak nedostali nic! Lanovka jezdí ve 30 minutovém intervalu. To docela stačí na pokoukání na město a tak sem jel „následujícím spojem“ dolů.

Abych doplnil dnešní využití dopravy, sedl jsem zde hned na metro. I zde lístek podražil. Z 80 centů na celé jedno euro. Ze stanice Evangelismos jsem popojel jen jednu na Syntagma a zde přesedl na červeno linku a zase jel jen jednu stanici na Akropolis. Výstup z metra je velmi blízko místu, kde jsme ráno procházeli. Opět se tu ke mně přiřítil místní ochotný domorodec, že mi pomůže, tak sem ho hned odpálil po včerejší zkušenosti. Pravda, blížil sem se k místu, kde se vše událo. Ve starém městě jsem nejdříve navštívil Lýsikratův památník, který stojí na jedné z nejstarších athénských ulic a patří k nejvýznamnějším antickým památkám. Byl postaven jako podstavec pro bronzovou trojnožku, která byla odměnou za vítězství v soutěži divadelních her. Uličky odsud vedoucí jsou plné obchůdků a taveren. Já se snažil těmto vyhnout a raději se toulal vzdálenějšími, prázdnějšími a klidnějšími. Doprovod mi zde dělaly pouze místní kočky (čtyřnohé). Na závěr jsem zaskočil do jednoho z obchůdků nabízející místní produkty a koupil tymiánový med a pastu z černých oliv.

Schoval jsem foťák a vypravil se opět k McDonalds. Po cestě jsem musel odpálkovat dalšího otravu. Není mi jasné, jaktože se podobnému „byznysu“ daří zde. V exotičtějších zemích to chápu, ale v Evropě …? Na náměstí Syntagma už bylo odpoledne nějaké podezřelé rojení policistů. Vše sem ale připisoval blízkosti ambasád a Parlamentu. Nyní to bylo jasné. Dnes večer se zde odehrávala demonstrace. Okolní ulice byly uzavřené pro dopravu, vše lemovali policisti a následně i těžkooděnci. Já raději pelášil do hotelu. I přesto jsem se s demonstranty potkal – mávali rudými praporky a před nimi jelo auto, které předříkávalo hesla a oni je opakovali … rudé davové šílenství. Ulice vedoucí k hotelu byla zkraje uzavřená pro auta a zde policisti čelili nadávkám řidičů. Lidi na zastávkách nechápali, že bus prostě nepřijede. Co víc, z ulic se ztratily krámky, obchody spustily železné rolety a také tak učinil i náš hotel. Vitríny byly za roletami, kruhové vstupní dveře oplechované a vedlejší boční byla jako zapancéřované s malým drátěným okýnkem – kukátkem. Nevypadalo to věru pozitivně … doufám, že s všichni členové dostali do hotelu v pořádku. To zjistím zítra u snídaně a také se chci zeptat průvodkyně, co že to bylo za demonstraci ...

FOTOGALERIE

Pátek 9. dubna 2010

Delfy

Tématem dnešního rána nebylo nic jiného než včerejší události odehrávající se kolem Parlamentu a v okolních ulicích. Několik členů výpravy nebylo večer schopno ani najít hotel, jak byl zabedněný plechovými žaluziemi a ochranou dveří. Už když jsme přijeli, tak sem si na výloze u dveří všimnou dvou zásahů, asi kamenem či něčím hodně tvrdým. Nikdo pořádně nevěděl o jakou demonstraci šlo. Voula – průvodkyně říkala, že se jednalo o odnož levičáků, prý nějakých hodně extrémních a že demonstrovali proti novým daním. Ale sama uznala, že se jednalo spíše o zfanatizovaný dav.

Dneska s námi jezdila i známá řekyně jedné z členek výpravy a ta sama říkala, že prosincové demonstrace byly daleko horší. Že toto nic nebylo. Tak jsme si všichni oddechli a doufám, že zde již něco podobného nezažijeme. Určitě to patří k životu, ale jen tak zdáli pozorovat, ne být téměř účastníkem – myslím bydlet v zaplechovaném hotelu.

Dnešní program nás zavedl na sever od Athén do mýtické věštírny v Delfách. Ale opět pěkně popořádku. Z města jsme vyjeli opět přes náměstí Omonia neboli Svornosti. Voula nás upozornila, že není radno se zde zdržovat moc večer. Má pravdu, protože toto místo je známé koncentrací afrických imigrantů žijících jako squateři v opuštěných domech – upozorňuji, že jsme stále v centru Athén, žádná okrajová čtvrť! To samé říkala i Olga, česky mluvící řekyně, která s námi dnes jezdila. Já jsem se přes Omonii včera odpoledne vracel do hotelu a musím říct, že osoby zde se pohybující na mne nepůsobily dvakrát nejlépe – to pomíjím černochy, ale jsou zde i další individua – žebráci, bezdomovci apod.

Kousek za náměstím Omonia jsme najeli na městský okruh vedoucí až na letiště. Tam pojedeme ale až v neděli odpoledne, dnes ne. Za dálnici se v Řecku platí mýtné – za osobáky 1.90 nebo 2.90 EUR, za autobusy 4.80 nebo 5.80 EUR. Voula sama říkala, že nechápe za co se to vlastně platí. Části dálnice jsou krásné, ostatní stále ve výstavbě. Musím ale říci, že jsem byl překvapený kvalitou silnic a značením. Toto je vždy v řečtině a pod tím v nám srozumitelné transkripci do latinky. Dálnice je tříproudá a tak propracovaná, že zatáčky jsou klopené. Na tuto vychytávku u nás kluci ušatí ještě nepřišli. S něčím podobným jsem se setkal pouze v USA. Myslím to tak, že když máte na dálnici zatáčku, tak projet ji ve 130 km není zase tak jednoduché, zde je zatáčka nakloněna tak, aby Vás to nevynášelo. Maličkost, ale velmi chytrá.

Hned za Athénami se zvedá pohoří Parnitha s nejvyšším vrcholkem kolem 1400 m. Není to nic neobvyklého, když celé město je lemováno spoustou pahorků, ale jejich nadmořská výška je ne více než 250 metrů. A právě na úpatí Parnithy vede dálnice. Z jedné strany hory, z druhé strany je vidět moře a druhý největší ostrov Evia (první největší je Kréta). Evia se v jednom místě přibližuje pevnině na 40 metrů a zde je postaven most, který jej spojuje s pevninou – v místě Chalkida (správním centru ostrova). Kopce během cesty postupně zmizely a my projížděli kolem současných Théb – nyní nevýznamného městečka s cca 16 tisíci obyvateli. Stejně jako v Athénách, tak v Thiva (Thébách), když kopnete do země, jsou zde pozůstatky antického města. Stačí říct domorodcům, jestli Vám neukáží nějaké památky a oni sami Vás zavedou do svého domu, do podzemí, kde mají své archeologické naleziště.

Kousek za Thivas na nás vykoukla Marathonská přehrada zásobující vodou Athény. Už zdaleka svítí její bílá, mramorová hráz. Voda je sem sváděna kanály a dále vedena do Athén. Bohužel už nestačí na pokrytí celkové spotřeby vody v hlavním městě a musejí jí napomáhat i ostatní nádrže.

Zde jsme sjeli z dálnice a dostali se do úrodné Livadie se stejnojmenným správním městem. Původně toto byly bažiny, které díky důmyslnému systému kanálů odvodnily a vysušily. Pěstuje se zde obilí a bavlna. Voula nám o každém místě pověděla maximum informací. Je to průvodkyně s velkým „P“. Když ji srovnám s Berounem na Srí Lance, tak je to nebe a dudy. Vůbec nechápu, jak člověk, jako Beroun se může nazývat průvodcem. To už já jsem věděl o Srí Lance víc jak on.

Ještě jsem zapomněl – v Livadii se pěstují olivy. Říká se, že je zde 6 milionů olivových stromů. To prý ale není pravda, statistiky uvádějí „pouhé“ 3.5 miliony. Farmáři majetek neuvádějí v penězích, ale v počtu olivovníků.

Po zastávce na toalety se před námi objevilo další pohoří – na levé straně Helikonas a na straně pravé Parnassos. To druhé, s nejvyšším vrcholem cca 2400 metrů, je i lyžařským centrem. Mezi silniční značení patří i ukazatele, kudy se tam dostat. A musím říct, že i dneska byl na vrcholcích kopců sníh. Autobus stoupal finálních 40 km a kousek od Delf, ve výšce 900 metrů, jsme udělali foto zastávku – před vesnicí Arahova. Tato se rozkládá na svahu a je na ni krásný výhled. Trošku mi připomněla korsické nebo sardské vesnice. Jelikož je vše ve výšce 900 metrů a okolní kopce přitahují mraky, bylo zde už znatelněji chladno než v Athénách. Samotná Arahova je typickou horskou vesnicí. Já si zde připadal spíše jako v Alpách, v Itálii. I krámky tomu odpovídaly – byl to samý ski servis, prodej a půjčovna lyží či bobů apod. Moc pěkná vesnička. Jen ta nějak liduprázdná, ale to bylo asi tím, že už je zde „po lyžařské sezoně“. Letos prý trvala jen necelé 3 měsíce.

Odsud to bylo již jen co by kamenem dohodil do Delf, mystické a prastaré věštírny. Snoubí se zde hisorie s mytologií a krásnou krajinou. Řekové je považovali za pupek země – podle mytologie Zeus vypustil dva orly z opačných konců světa a ti se potkali právě zde.

Voula nám pověděla o místě samotném hodně v autobuse, ale i tak zde bylo stále o čem povídat. Vystoupili jsme u pramene, kde se příchozí, před vstupem na Svatý okrsek, omývali. Pod námi byla Palestra, tělocvična a bazén – tedy pozůstatky. Věštírna v Delfách je ukrytá ve ve skále a v minulosti do ní určitě nebyl jednoduchý přístup. Asi ji nebylo snadné ani najít. Ale to byl pravděpodobně úmysl. Původně se zde věštilo jen jedenkrát v roce. Později, asi když vzrostla poptávka, se věštilo během letní sezony a namísto jedné vědmy zde byly čtyři, které se zastupovali. Příchozí za věštbu platit nemusel, jen mu bylo řečeno, aby dal co může. Věštkyně si před ceremoniálem žvýkla vavřínu a poté vykřikovala nesrozumitelné výrazy, které kněz zapisoval a dekódoval zájemci o věštbu. V mytologii se uvádí, že kněžka (vědma) se do tranzu uváděla vdechnutím omamných par, ale proslulá trhlina ve skále zde nikdy nebyla nalezena.

I dnes na návštěvníky působí pozůstatky Apollonovy svatyně, vystavěné na úbočí hory Parnasu a tyčící se nad Koryntským zálivem, majestátně – byť se jedná o pouhé ruiny. Je třeba představivosti, abyste si ji vybavili, jak vypadala ve 4. st. př.n.l., kdy sem přicházeli poutníci. Vše bylo barevné, honosné, lemované pokladnicemi a sochami, které věnovaly  Apollonovi vděčné městské státy za to, že jim pomohl vyhrát různé bitvy.

Část naší prohlídky byla v archeologickém areálu věštírny a druhá část v přilehlém muzeu, kde jsou uloženy místní umělecké poklady. Mezi sbírkami muzea vyniká socha Delfské sfingy a bronzová socha vozataje v životní velikosti jehož pronikavé oči provází návštěvníky po místnosti.

Všichni členové výpravy už pomalu dostávali hlad a jelikož byl součástí výletu i oběd, přesunuli jsme se do taverny Zion ve vesnici. Oběd byl skutečně štědrý – předkrm sýrový a špenátový koláč se smaženou cuketou (ne ovšem velkou jako u nás, ale maličkými cuketami), dále řecký salát. Jako hlavní chod přinesli souvlaki s rýží, hranolkami a sýrem. Co by to bylo za řeckou hostinu, kdyby chyběl dezert – něco jako mini koblížky zalité medem a obložené jahodami. K tomu ještě zmrzlina. Hostina to byla řádná a všichni členové výpravy se z restaurace odvalili se zvětšenými bříšky. Dnes asi nikdo večeřet nebude. Já tedy rozhodně ne. Cestou k autobusu jsem koupil ještě pár pohledů s Delfami, vyfotografoval Koryntský záliv a mohli jsme jet zpět do Athén. Při zastávce (na jiném místě) jsem koupil ještě krabičku cizrny. Snad bude jiná než co jsem přivezl z Turecka, ta Terezce moc nechutnala a celý pytlík sem snědl sám.

Do hotelu jsme dorazili v 19 hodin, maličko později než bylo původně plánováno, ale to snad nikomu nevadilo. Není kam spěchat. Rozloučili jsme se s Voulou – zítra na lodi už s námi nebude, já zařídil buzení, skočil si na pokoj vysypat baťoh a ještě do města. Pěšky sem samozřejmě nešel, za dnešek se toho také dost nachodilo, proto jsem hned u hotelu sedl do metra. A dneska, na rozdíl od včerejšího dne, jsem jel celé dvě stanice! Až k Akropoli.

Mým cílem byl Filopappův pahorek odkud je nejlepší výhled na Akropoli. Celou atmosféru dne dokreslilo zapadající sluníčko. Místo je také známé jako Pahorek Múz a je zde Filopappův památník z let 114 – 116 n.l., který byl zbudovaný římským místodržícím. Kostel Sv. Jiří Dělostřelce připomíná událost, při níž byl turecký voják z posádky na Akropoli zasažen bleskem, když se pokusil ostřelovat křesťanské shromáždění.

Jakmile slunce zapadlo, vydal jsem se po klouzavém mramoru zpátky dolů a pak metrem zpátky do hotelu. Zítra se vstává brzo a čeká nás celodenní výlet na lodi. Doufám, že vyjde počasí a všichni členové výpravy si den užijí. Zatím se všichni tváří víc než pozitivně!

FOTOGALERIE

Sobota 10. dubna 2010

Aegina – Poros - Hydra

Předpověď na dnešní den nebyla nijak pozitivní, a tak jsem s povzděkem přivítal sluníčko na obloze. Já tedy z okna hned sluníčko nevidím, ale modrá obloha tam byla a na ní ani mráček. Proto i to brzké vstávání snad nikomu nepřidalo šmouhy na náladě a každý se těšil na celý den strávený na lodi křižující mezi řeckou pevninou a přilehlými ostrovy Aegina, Poros a Hydra. Já osobně mám lodní výlety rád. Tento byl skvělý v tom, že v jednom dni lze vidět 3 z ostrovů v Saronském zálivu a navíc každý je trošku jiný.

Po snídani jsme se všichni sešli v recepci a před hotelem už čekal autobus s Ionasem a také náš člověk, jako doprovod do přístavu – stejný jako při příletu. Dneska už byl však oblečený ležérněji. Při příletu měl na sobě oblek. Dneska byl navlečený, jako by venku mrzlo. Asi těch současných 18  20 stupňů je pro místní málo. Je vidět, že neustále chodí v bundách a někteří po ránu i v rukavicích. Pořádnou zimu na ně! Do přístavu Pireus to bylo poloprázdnými ulicemi kousek a po cestě jsme minuli olympijský stadion v Galifádě – Falíron. Pireus není jen přístavem, ale víceméně samostatně žijícím městem a je zde například vynikající archeologické muzeum. Pireus je rozdělen na tři přístavy. Nejmenším a nejmalebnějším je Mikrolimano (známý jako Turkolimano), do jehož rybáren rozložených podél vody se přicházejí najíst Athéňané. Další přístav je Zea Marina (nebo také Pasalimani).

A už projíždíme mezi mohutnými trajekty. Sám jsem si říkal, kam nás asi Ionas doveze? Jak bude vypadat naše loď, když kotví zde, ve velkém přístavu, a ne v Mikrolimanu (Malém přístavu). Najednou se objevila, jako domek mezi mrakodrapy. Nebyla moc malá, odhadem tak pro 250 lidí a nebyl to loď, ale katamarán. Hned u vstupu nás uvítal steward v řeckém kostýmu – stejném, jako mají stráže u Parlamentu a fotil se s nastupujícími cestujícími. Fotky byly, jako vždy, později k prodeji. Nevím, jestli si ji od nás někdo kupoval, jen jsem slyšel, že někteří se sami sobě smáli.

Loď měla celkem 3 paluby – spodní (hlavní) sloužila i jako restaurace, kde se poději servíroval oběd. Prostřední – prosklená a taková vzdušná, byla zabrána šikmookými (Japonci, Korejci a pod). Horní paluba byla otevřená pro milovníky opalování a slunečních paprsků. Na přídi lodi byla ještě jedna minipaluba s lehátky. Kapitánský můstek byl na prostřední palubě. Téměř vždy zavřený, ale jednou se mi do něj podařilo nakouknout a vyfotit si, bohužel proti světlu, tak nevím, co z toho vyjde. Asi tma v hrnku …

Organizaci na palubě měla na starosti energická kurpulentní dáma, velmi dobře anglicky mluvící a dle vzhledu spíše připomínající anglickou dámu z 50. let minulého století. Vysvětlila mi, jak to na lodi funguje, co se bude dít, kudy se popluje, jak budou probíhat zastávky apod. Jelikož naši členové výpravy nemluví anglicky, obešel jsem je s těmito informacemi. Ještě nebylo 100% jasné, který ostrov bude jako první zastávka. Loď se musí nacpat do jízdního řádu ostatní lodí (linek) a nijak je neomezovat v plavbě. Jakmile jsme vypluli, bylo jasné, že naše trasa povede dneska nejdříve na Aeginu, následně Poros a na závěr Hydru.

Na Aegině byla možnost si přikoupit výlety. Buďto klasický – okruh po ostrově s návštěvou kostela Sv. Nektaria (místní svatý) za 22 EUR nebo historický – opět okruh po ostrově, zastávka u kostela Sv. Nektaria a návštěva ruin Afeina chrámu, tento byl za 25 EUR. Cena nijak nízká za hodinový výlet, pravda. Proto žádný z členů výpravy jej nechtěl přiobjednat.

Ještě jsem zapomněl zmínit, že při vstupu na loď dostal každý cestující malou kartičku, kterou se dále prokazoval, že na loď patří. Loď byla asi z 1/3 plná, čili nebylo kartičky ani tak třeba. Ale dokážu si představit ten zmatek v plnou sezonu, kdy lodě určitě jezdí plné, krize nekrize … Byl jsem i rád, že nás zde bylo tak málo. Já od paní „lodní vedoucí“ dostal navíc ještě dva kupony na zdarma pití během plavby. Samozřejmě jsem je využil – jeden na pivo při obědě a druhý na odpolední frappé.

Ale už plujeme. Jak jsem psal výše, prvním ostrovem na plánu je Aegina. Po vyplutí z Pirea na „otevřenější“ moře byla voda klidná. Pofukoval sice vítr, ale sluníčko nás zase rozehřívalo. Minuli jsme ostrov Salaminu na pravé straně, nejbližší k pevnině. V dálce byla Korintská úžina a my vesele pokračovali cca hodinu k Aegině. Tate je ze všech tří navštívených ostrovů největší a nejživější. Mi se také líbila nejméně. Bylo to asi dáno tou velikostí. Dneska nás opět doprovázela známá jedné ze členek výpravy – Olga a tak říkala, že na Aegině bydlí lidé z Athén. Cesta na pevninu jim rychlolodí – delfínem, trvá 20 minut. Prošli jsme zde přístav a uličky za přístavem. Nejzajímavější byl opět malý rybí trh se známými i neznámými potvůrkami. Aegina je známá pěstováním pistácií. To bylo něco na členky výpravy – každá se na loď vracela s taškou plnou těchto oříšků. Také sem koupil na ochutnání pytlík, doufám že budou dobré. Mimo pistácie jsem ještě koupil pohledy, procoural všechny přilehlé uličky až na výběžek, kde bylo archeologické naleziště Marathonas a šel zase zpátky. Čas určený k prohlídce ostrova byl dvě hodiny. Při výstupu z lodi byly venku vystavené hodiny, aby každý z cestujících jasně viděl, kdy být zpět. Na závěr sem si sedl do přístavní taverny a dal si frappé. Mají ho tu vynikající. Ať se člověk doma sebevíc snaží našlehat pěnu, tak se to nikdy tak nepodařilo.

Hned po návratu na loď servírovali oběd. Jelikož loď nebyla plná, mohli jsme všichni jíst najednou. Jinak se to prý dělá tak, že cestující jsou rozděleni na poloviny a druhá jí později. Z oběda byl nejlepší asi salát s tuňákem (z konzervy). Hlavní jídlo bylo mleté maso a tvrdá rýže. Zákusek a lá cheescake také neohromil.

Než jsme stihli dojíst, už se blížil nejmenší z ostrovů – Poros. Leží jen pár set metrů od pevniny – teoreticky je možno na pevninu doplavat. Už z dálky vítá návštěvníky dominanta ostrova – hodinová věž na vrcholku. Čas na Porosu byl kratší, za hodinu tady není co dělat. Já, jako většina cestujících, jsem nejdříve vystoupal uličkami na vrcholek kopce. Byl odsud krásný výhled na celý ostrov. Připadal jsem si jako když Robinson zjistil, že je na ostrově. Na Porosu je ještě Poseidonův chrám, ale sem výlet nikdo neorganizoval. Asi nic zajímavého. Z kopce jsem sestoupil na druhou stranu a tak se dostal dále do přístavu. Moje cesta opět vedla uličkami cik-cak. Jsem zvědavý, jak to bude vypadat na záznamu z GPS loggeru – asi dost zmateně. Před návratem na loď sem koupil zase pohledy, abych mohl doplnit fotoalbum.

Nyní se plulo po otevřenějším moři a tak to trošku více foukalo. Neobsazené židličky putovaly po palubě sem a tam. Lehátka na opalování na přídi raději složily, aby je nemuseli lovit v moři. Loď se také začala více kolébat. Vrchní paluba se proto vyprázdnila a část cestujících se uchýlila na spodní palubu – což udělali chybu, protože když se loď houpe je třeba být co nejvíce uprostřed a ne v uzavřeném prostoru. Já tuto necelou hodinu strávil fotografováním okolí a následně jsem se také raději usadil.

Posledním ostrovem byla Hydra. Má jedinečnou atmosféru a také se mu říká Zelený ostrov. Ne kvůli barvě, ale že zde nejezdí auta ani motorky. Veškerou dopravu zde zajišťují oslíci. Už od prvního okamžiku ostrov na návštěvníka působí kouzelně. Kamenné nabílené domy vystavěné na svahu kopce kolem přístavu vytvářejí neuvěřitelný přírodní amfiteátr. Oslíci čekají na návštěvníky už u přístavu. Nezbytným doplněním kolorytu je také velké množství koček. Na rozdíl od ostatních navštívených míst je jich zde snad více jak lidí. Každá má asi svůj domeček, protože vypadaly velmi dobře a zdržovaly se tak nějak poblíž určitého domu. Už při příjezdu mne zaujaly ruiny nějaké věže či pevnosti na pravé straně přístavu, proto jsem dlážděnými uličkami vystoupal až na tento kopec. Sice jsem se několikrát vracel, protože u místních uliček nelze s určitostí říct, zda budou dále pokračovat nebo najednou skončí u někoho na dvorku. Finální stoupání k věži vedlo kolem rekonstruovaného domku, ale pěšina byla průchodná. A stálo to za to! Výhled by jedinečný! Krásná odměna za tuto námahu. Také jsem zde dofotil kinofilm! Snad si fotky nebudou moc podobné. Moc se těším, až ho vyvoláme!

Sestoupal jsem zase spletí uliček a pak jimi pokračoval v prozkoumávání městečka. Narazil sem na supermarket a koupil zde dvoje vinné závitky – naši oblíbenou specialitu. Tentokrát vezu z Řecka samé speciality – tymiánový med, olivovou pastu, chalvu, fíky, pistácie, závitky a cizrnu. To si doma pochutnáme! Po návštěvě supermarketu sem dostal ještě chuť na zmrzlinu a nesměl jsem zapomenout na pohledy!

Loď vyplula zpět v 16:15. Autobus byl domluvený v přístavu na 19:00, ale připadalo mi, že tam musíme být zákonitě dříve. Proto sem se ptal stewarda a i on mi potvrdil, že nebudeme zpět dříve než v 19:00. Tak sem byl klidný. Otevřené moře nás přivítalo opět svou silou, kterou si dobře ještě pamatuji ze Srí Lanky. Tentokrát neputovaly jen samotné židličky, ale i já se židličkou jsem popojížděl sem a tam a musel se držet stolu. Ještě před tím sem však stihnul vypít frappé. Pozoroval jsem potom stewarda, jak obratně manévruje s hrnky, když roznášel objednané nápoje. V jednom okamžiku byl však poryv větru a vln tak silný, že se jim u bary začaly sypat talířky. Na spodní palubě se prý vykotil nějaký pán (ne od nás) a i se židlí se, chudák, kutálel. Museli mu potom ošetřovat rozbitý loket. Jakmile jsme se dostali k ostrovu Poros, moře se zase uklidnilo a až do Pirea už to moc nehoupalo, jen maličko.

V přístavu nás čekal Ianis a my pokračovali do Mikrolimana, restaurace Captain John, kde nás čekala večeře místních dobrot – mořské potvůrky a ryba. Cestou jsem ještě členům výpravy předal smutnou zprávu o havárii polského vládního letadla, které havarovalo dopoledne při přistávacím manévru v Rusku a všichni cestující uhořeli – polský prezident, generálové, politická elita. Polsko kvůli tomu drží 7 denní státní smutek.

Mikrolimano je skutečně malý přístav. Nemyslím to jen tak, že zde kotví jachty, ale i dostat se sem je umění. Obdivovali jsme Ianise, jak projížděl mezi zaparkovanými auty, kdy na každé straně nebylo více než několik málo centimetrů. Vzpomněl sem si na Turecko, když v Ankaře captain Yusef, jak jsme mu říkali, projížděl k hotelu Mary Inn podobnou uličkou, snad ještě na větší těsnotu. Restaurace, stejně jako v Delfách, byla rozdělena silnicí – je to takový zvláštní místní fenomén. My seděli v části s výhledem na přístav. Jako předkrm jsme ochutnali různé pasty – lilkovou, tzatziky a ještě jednu neidentifikovatelnou. K tomu samozřejmě byla zelenina. Dále přinesli smažené krevety, chobotnice a kalamáry. Jako hlavní chod, kdy už si všichni členové výpravy mysleli že končíme, byl sea bass – něco jako mořský pstruh. Bylo zvláštní, že ke všemu se jedl jen chleba. Ale zase proč kazit chuť ryby nějakou přílohou, že? Dneska nebyla žádná sladkost, ta se k rybě nehodí, ale nakrájené jablko a pomeranč. Myslím, že si každý pochutnal.

Do hotelu jsme přijeli asi kolem půl desáté a návrat byl zpestřený prohlídkou osvětleného chrámu Dia Olympského, Hadriánova oblouku a Parlamentu. Milé to rozloučení s městem. Zítra s námi Ianis už nejede a i autobus máme jiný. Snad nás doveze na letiště. Ianise si všichni oblíbili, byl velmi příjemný a jako jeden z mála řidičů, se kterými jsem jezdil, uměl anglicky … trochu.

FOTOGALERIE

Neděle 11. dubna 2010

Athény – Praha - Kvasice

Původním mým plánem pro dnešní den bylo navštívit nedělní bleší trh. Včera sem šel spát až kolem půlnoci, tak jsem raději zvolil variantu odpočinku. Spal sem jak zabitý až skoro do 8 hodin a pak vyrazil na snídani. Tady sem potkal jen pár členů výpravy, už s baťohy připravení vyrazit na poslední prohlídku města. Doufám, že se nikdo neztratí a budou včas na odjezd na letiště.

Počítám, že i tam budou ještě dokončovat nákupy. Někteří členové výpravy chtěli koupit tymiánový med. Říkal sem jim, aby šly do Pláky (čtvrti města), že tu jsou obchody s místními produkty. Několikrát sem jim to vysvětloval a stejně ho nenašli a pořád naplákali, že tymiánový med nemají a že neví, kde ho koupit. No comment. Snad ho seženou na letišti. Ještě mezi další zajímavosti patří tzv. masticha – léčivá pryskyřice, která se získává ze vzácných keřů rostoucích pouze na ostrově Chiu. Tato je klíčovou ingrediencí při výrobě přírodních kosmetických přípravků, éterického oleje, potravin, léčiv a likérů. Já měl možnost ochutnat žvýkačku z mastichy a skutečně chutná jako pryskyřice!

Dopoledne jsem strávil čtením časopisu a dopisováním včerejšího zápisku. Sbalil sem si kufr, zakomponoval všechny nakoupené dary. Kufr mi nepřipadal nijak těžký, ale při odbavení na letišti ukazovala váha 17 kg. Což je docela dost, není-liž pravda. Ve 12 sem šel z pokoje do recepce a tady už čekali někteří členové výpravy. Autobus dorazil dneska brzo. Byl menší, ale to nevadilo. Naložili jsme kufry a lidi a jelo se. Na letiště jsme přijeli před jednou hodinou. Autobus pořád sice směřoval na letiště, ale namísto názvu letiště tam bylo MarcoPolo. Tak jsem jen tak v duchu přemýšlel, jestli tu nejsou náhodou letiště dvě. Naštěstí ne, přijeli jsme na to správné. Pán, který nás doprovázel šel zjistit přepážku na odbavení. Tato nebyla ale ještě otevřená, tak jsme museli asi 20 minut počkat. Při odbavení tady mají jednu takovou zvláštnost. Přijde paní k přepážce a cestujícímu sebere pas. Jde k počítači a kontroluje ho tam. Člověk zůstane stát vyvalený, co se to jako děje. Cestujete-li s občankou, pak si Vás jen zkontrolujou, že jste to vy, nalepí na ni nějaké číslo a je to.

Po odbavení toho 17kg kufru jsem pomalu zamířil ke gatu. Cestou sem si koupil sandwich a pití. Milá paní mi vrátila 2 EUR v deseticentovkách, na zabítí! Ještě před tím sem navštívil Masticha Shop – prodávají se tu právě výrobky z výše zmíněné mastichy, a koupil sem bonbony na ochutnání. Snad budou poživatelné. Na letišti v Ahénách je internet zadarmo (na 45 minut), tak sem toho hned využil a přečetl si maily, zkontroloval co nového apod.

Teď už sedím u gatu a čekám, až nás pustí do letadla. Právě přišla nějaká skupina důchodců, všichni mají stejná trička. No vypadají, jako by je vypustili z blázince. Doufám, že nepoletí s námi. Dneska mi při průchodu rtg zkoumali notebook. Když pán uviděl filmový pytlík a já se mu snažil vysvětlit co to je, tak hned že to zná. Bylo dobře, že jsem nemusel nic dále vysvětlovat.

Když to dobře půjde, přiletíme do Prahy v 17:30. Pak mám slíbené od dvou členek výpravy, že mě vezmou autem a u Vyškova si mě vyzvedne Terezka.
 

--- Zpět nahoru ---